MMXIII VÝROČNÍ ZPRÁVA
4
Hospodaření oddílu 7 Výstupy 9 Dřevorubci na písku 15 Letní Galérka 17 Francie - lezecké jaro 2013 19 Ferrata v Hohe Wandu - HTL Steig 25 Prvovýstup v SV stěně Rysů. 27 Gruzie 30 Ohlédnutí zpět 37 Druholezcem v Ádru 38 Jizerky pre romantikov 40 HDD vzpomínky 42 Druhý nováčkovský výukový víkend 45 Jak jsem byla prve v Ádru 47 Tvrďáci jako vy 48 Závěrečné zkoušky Horoškoly 2013 50 Letní Tatry - Results 52 Dialogické interview 54 Věřte x nevěřtew 59 Severní kuloár Direct na Dru 62 Pod Parou 66 5
Hospodaření oddílu v roce 2013 Běžný účet Pokladna Stav k 1. 1. 2013 272,643.40 Kč Stav k 1. 1. 2013 34,800.00 Kč Stav k 31. 12. 2013 283,101.80 Kč Stav k 31. 12. 2013 50,452.00 Kč Příjmy 561,357.43 Kč Výdaje 535,247.16 Kč Příspěvky 65,300.00 Kč Příspěvky 46,650.00 Kč Bankovni úrok 32.22 Kč Bankovni poplatky 2,434.86 Kč Výběry z účtu 224,926.00 Kč Výběry z účtu 224,926.00 Kč Zimní tatry 5,000.00 Kč Zimní tatry 5,000.00 Kč Horoškola 73,350.00 Kč Horoškola 40,483.00 Kč Letní tatry 71,026.00 Kč Letní tatry 57,757.00 Kč Boulder 16,200.00 Kč Boulder 16,200.00 Kč DryTool 78,202.21 Kč DryTool 85,379.30 Kč Rajče 9,600.00 Kč Rajče 21,000.00 Kč Výroční schůze 3,261.00 Kč Výroční schůze 9,326.00 Kč Dotace TJ 15,000.00 Kč Pod Parou 5,080.00 Kč Vrtačka 15,352.00 Kč Mačky 5,360.00 Kč Webová doména 299.00 Kč 7
Domácí skalky Moravský kras Rorejsi Rorejsi 7 flash L. Petráš, Hynek Pálava Trůn Hrana čokolády 5 OS L. Petráš, P. Neuwirth Pálava Martinka Hodinková (Pravé Y) 7+ OS L. Petráš, S. Štěpánek Pálava Martinka Mauglího lávka 7 OS S. Štěpánek, L. Petráš Moravské písky Kozel Mazácká 7- RP K. Novák Jizerské hory Zvon Kauschkova spára VI RP K.Novák Vícedélkové skalky Moravský Kras Vršek Macochy 7+/A0,V AF L. Petráš, Hynek, R. Lienerth, J. Grimová Moravský Kras Elektrický strop V/A3e 13 hod R. Lienerth, L. Petráš Hohe Wand Sonnerhur 6+ OS L. Petráš, B. Valnohová Hohe Wand Espresso Doppio 7 (170m) OS L. Petráš, B. Valnohová Arco Amazzonia 5c (250 m) OS P. Kašpar, M. Černá Rote Wand Waschrumpel 6- (220 m) OS P. Kašpar, M. Černá 9
Písek Hruboskalsko Maják Gotická hrana VIIc AF K.Novák Prachov Prachovská jehla Jižní cesta VIIIb RP K.Novák Teplické skály Vež Jardy Berana Bič VIIb AF K.Novák Teplické skály Sejček Čirá radost Xb AF M.Žák, T. Pilka, P.Vrtík Labák Strážce Dolního žlebu Matrix Xb AF M.Žák, D.Janák Labák Sicilská stěna Bezzubý Yuchen IXc AF M.Žák Labák Maják Rodeo IXc M.Žák, P. Ficket Adršpach Větrná Stezka pro cyklisty IXb AF M.Žák, P. Vrtík Adršpach Indián Rezavé tomahavky Xb AF M.Žák Adršpach Stepánská koruna Udolní hrana (+dol. a hor. var.) VIIb AF K.Novák Adršpach Samotář středem stěny IXa prvovýstup AF P.Mocek, S.Lukavský, M.Žák 10
Skalní horské výstupy Chamonix Petites Jorasses (Z st.) Dionýzos 7b/c prvovýstup AF V. Šatava, M. Peťo, D. Janák Chamonix Aig. du Midi Contamine 6c/7a volný přelez P. Vrtík, M. Kratochvílová Chamonix Aig. Blatiere Wiliamine Dada 7a OS R.Lienerth, Sadie Chamonix Tour Verte Le pont de sourpris 6b+ (270 m) AF L. Petráš, J. Grimová Lofoty Gandalf Guns n Roses 6- (6 UIAA) OS L. Petráš, T. Lenc Lofoty Svolværgeita Forsida 5+ (6 UIAA) OS L. Petráš, T. Lenc Dachstein Höher Dachstein Serpentine 6+ (700 m) OS L. Petráš, P. Kočvara Dachstein Höher Dachstein Steinerweg 5 (850 m) OS L. Petráš, P. Kočvara Rakousko Hochschwab Baumgartherweg 3+ M. Ficker, T. Jachan Rakousko Hochschwab Himmelsleiter 5+ M. Ficker, T. Jachan Vysoké Tatry Žeruchové veže Známka Monzunu 5+ prvovýstup OS sólo R. Lienerth Vysoké Tatry Malý Kežmarský štít Bílý pás + Křížová c. 5+ OS R. Lienerth, L. Petráš, J. Večerek 11
Mixové výstupy v horách léto Chamonix Aig. du Midi Frendo Spur M5 (1100m) volný přelez P. Vrtík, M. Kratochvílová Chamonix Aig. Chardonet Migot spur D, IV/75 R.Lienerth, P.Girg Chamonix Mont Blanc du Tacul Contamine-Grisole II AD/60 OS L. Petráš, J. Grimová Chamonix Mont Blanc du Tacul Contamine-Grisole II AD/60 OS J. Vlasatý, Z. Vlasatá Bernské alpy Eiger Mittelegigratt AD R.Lienerth, P.Girg Ledy Závody Gastein Sunny Boy WI5 R. Lienerth, P. Girg MSJ do 23 let M.Kratochvílová 2. Gastein Federweissfall WI4 R. Lienerth, P. Girg IWC Saas Fee R. Lienerth 15. Gastein Fenstergucker WI5 R. Lienerth, P. Girg MCR v DryTool M.Kratochvílová 2. Gastein Wet Dreams WI6 J.Macek, J. Straka MCR v DryTool J. Straka 2. Gastein Supervisor WI6+ R.Lienerth, J.Straka, J.Macek 12
Mixové výstupy v horách zima Chamonix Dru Severní kuloár M8 (800 m) volný přelez (15 hod) P. Vrtík, J. Straka Vysoké Tatry Galerie Satana Popradská strecha M9 PP J. Straka, L.Abt Vysoké Tatry Galerie Satana Panna Martina M5+ (200 m) prvovýstup P. Vrtík, M. Kratochvílová Vysoké Tatry Galerie Satana Popradská cesta M6 (200 m) volný přelez P. Vrtík, M. Kratochvílová Vysoké Tatry Východní stěna Rysů Bílý rys M6/A2 (450 m) prvovýstup alp. stylem P. Vrtík, M. Kratochvílová Vysoké Tatry Žltá stena Korosadowiczova c. V A0 P. Urbánek, L. Petráš Vysoké Tatry Malý Kežmarský štít Matrix M9 AF J. Straka, J. Macek Vysoké Tatry Malý Kežmarský štít Orlovski 5+ OS R. Lienerth, J. Dymáček Vysoké Tatry Malý Kežmarský štít Polská cesta + Duchoń M6 OS R.Lienerth, L. Petráš, Zolo 13
Dřevorubci na písku Písek, to je věc. Když se krasovej lezec rozhodne, že pojede na písek, tak to kolikrát zavání leteckým dnem. Ale copak je Antonín nějakej letec? Ne, ne, ale to jeho tady jsem nebyl aspoň takových 15 let, mě vůbec nenechávalo v klidu. Jednoho krásnýho podzimního dne mi Tonda oznámil, že by si chtěl vylízt Taktovku. Hmmmm, ty jo Taktovka, tak to je velká věc, říkala jsem si. A dokud ju nevylezu, tak se neoholím dodal. Tak na to jsem se jenom pousmála a říkala jsem si, že to nebude zas tak tragický. To chce jenom domluvit ty svoje kamarády z dob, kdy se na písku začínalo a je vymalováno. No jo, ale když už snad po dvou letech Toňasovi fósiska vlály skoro nad pupkem, když si je přiskřipoval do kdejakýho zipu, motaly se mu při slanění do jistítka, ani si přes ně pořádně neviděl, když se navazoval, tak jsem si říkala, že to s těma kamarádama na Taktovku není asi zas tak horký a začala jsem se bát, že příjde řada na mě. A přišla! Stála tam v Sedmihorkách kousek od cesty a vždycky, když jsme šli kolem ní, se mi rozbušilo srdíčko, zpotily prsty a dívala jsem se na ni s pohledem říkající ještě nééééé. Na písku jsem byla párkrát a na Taktovku jsem se fakt necítila ani na druhým. Letos od jara stálo počasí za prd a na písek to ne a ne a nebylo. Až jednou v červenci, prásk a jdeme na to. Teď nebo nikdy. V sobotu ráno skáčem do auta a velkej přesun do Ráje. Byl krásnej letní den, pařák jak sviňa a bylo to super. Dali jsme si Podmokelskou, Kapelníka, Maják,. a už byl podvečer a Tonda při cestě do kempu z chodníku najednou odbočil k Taktovce. Jde se jenom podívat, jde se jenom podívat, říkala jsem si. Podívá se a zítra si to dáme. Už jsem si to dneska po roce zase ošahala, vyspím se na to a zítra si to dáme. Zrovna v ní byl nalezlej nějakej místní práskač a my seděli na mezi a dívali se, jak se to drtí přímo na vrch. Toňas studoval cestu, konzultoval s místníma domorodcema a já seděla, dívala se s otevřenou pusou, vyvalenýma očima a orosenýma prstama, jako nikdy před tím, jak to borec drtí po hraně a zůstává mu písek v rukách, hustýýýý. Tak teda do druhýho dne Tonda samozřejmě nečekal. Je šest hodin večer a my jdeme do Normálky. K prvnímu kruhu dobrý, druhej kruh se schovával vlevo za hranou. Vypadalo to, že se k němu dá dostat hůř, ale bylo to celkem v pohodě. Tam mě Tonda radši dobral, páč by to pak moc táhlo. No ve finále mě dobíral u každýho kruhu, protože cesta byla klikatá jak zmija. Dolezla jsem ho, přehodili jištění, přebrali matroš a jde se dál. K třetímu kruhu se šlo traverzem vpravo k hraně a po ní dál přímo nahoru. Ten traverz vypadal děsivě, nic moc na ruky ani na nohy, vypadalo to strašně hladce, aspoň z mýho pohledu. Povolovala jsem lano, který mi Toňas hodil jenom tak dolů, protože jsme nebyli zas tak vysoko, a dívala se jak se snaží něco nahmatat a dostat se dál. Tam a zpátky, další pokus a zpátky Ty jo, tak tohle bude asi pěknej oříšek. Je to tady, teď se bude lítat, jak Tonda těch pár let vyhrožoval, říkala 15
jsem si v duchu. Ruky se mi potily, lano se mi blbě povolovalo a napjatě jsem pozorovala, jak se Tonda snaží dostat dál. Jde to, blbě, ale vypadá to, že to půjde. Při tom soustředění na přelez, jsem vůbec nevěnovala pozornost tomu, že se mi lano dole zamotalo do klád, který volně ležely pod stěnou. Zrovna v tom nejlepším místě, kdy Tonda ještě nebyl u kruhu, jištění nebylo kde založit a snažil se přelízt těžký místo, jsem si toho všimla. No to je průůůůůser, no a co teď? Tahala jsem lano, co to šlo, aby měl Tonda aspoň pár metrů, než se dostane ke kruhu. Hurá, je cvaklej! No a teď to lano. Lomcovala jsem s ním, tahala, škubala a nic. Je to tutovka, tak dobře zamotaný lano jsem snad ještě neměla. Už to bylo zoufalý, už jsem si říkala, že to snad budem muset slanit nebo co. Rozhlížela jsem se kolem sebe, jestli nepůjde třeba nějakej turista dole po cestě, že by nám s tím pomohl, ale jak na sviňu zrovna nikdo. Když už na to moje síly nestačily, tak se Tonda rozhodl, že klády vytáhne sám a já to zkusím rozmotat na štandu. Když ty dvě obrovský klády vytáhl až ke mně, dostala jsem záchvat smíchu a říkala jsem si, že 16
to snad není ani možný. Dobře zamotaný, ani ze štandu se mi nedařilo lano vysvobodit. Jen jsem se smála Nás tak někdo vidět, to je hotovo. My jsme teda dřevorubci. Ale nakonec po velkým boju se podařilo, ani nebyl potřeba nůž. A teď konec srandy, přišel na řadu ten traverz. Traverzy přímo zbožňuju. ten pocit, když se vycvaknu z jištění a začne se dobírat v místě, kdy se to nehodí a mě to táhne, a nebo naopak lano moc volný, aby to sice netáhlo, ale za to se dalo pořádně prolítnout no tak to mám opravdu moc ráda :o) Ve finále to nebylo zas tak tragický, ostatně jako vždycky, však jsem na druhým, ne? Dolezla jsem Tondy, povykládali jsme si zážitky a lezlo se dál. Čekal nás delší suprovej traverz, kterej pro změnu vypadal, že půjde, ale nešel. No byl to mor. Už jsem byla přesvědčená, že poletím, ale Tonda dobral a já to ustála. Další úsek už byl přímo nahoru. Vypadalo to, že už nás nečeká žádnej větší zádrhel, i když se našlo místečko, kde to zrovna moc dobře nešlo a síly v něm docházely. Tonda lezl nadšeně až k hlavě, kde mě dobral a já měla při dolezu slzu v oku a honilo se mi hlavou Ty jo, tak to fakt dal. Normálně si to splnil a teď si oholí to háro na bradě a budem si všichni muset zase zvykat, na toho holobrádka. Bylo tu finále, vylezli jsme přes hlavu na vrchol, kochali se shora krajinou, slavnostně jsme se zapsali do vrcholovky a užívali si to. Kudla, to byl doják. Magda Zajíčková Letní Galérka Vypadá to na hezký víkend, na to že jaro nám propršelo už další víkend za sebou. Minulý týden jsme krásně zalezli v Sedmihorkách, Kapelník, Maják, Ocún, Taktovka, Podmokelská, Sfinga. Kromě toho, že nám zavřeli hospodu na koupáku super. A tak trochu na křeč valíme v pátek večer do Tater. Příjezd po půlnoci na Štrbské do betonových garáží. Pro auto dobrý, pro naše spaní horší, bo vedle je diskotéka, mela jak cyp a do toho řvaní ožralých slovenských ogarů a kopání do popelnic. Ráno v pět, vstáváme a jdeme do Mengusovské doliny a pod Volovku. Cíl je jednoduchý, něco vylézt na Volovce a druhý den do Galerky. Majda si potřebuje vždy skálu napřed osahat, bo tu už rok nebyla a pak to ide. Je to jediný tvor, který leze pravidelně. (Ti druzí už jen osahávají své polovičky doma) Cestou k Žabím plesům potkávám Vojtu Dvořáka, bývalého člena lokálky. Viděl sem ho naposled loni na drytoolu na Olympii, ale teď byl aspoň čas si povykládat. Došli jsme pod Volovku a nikde ani noha. To už se v Tatrách asi neleze, když už nejsou lidi ani na takové skalce. Vojta nastoupil do Štáflovky a my do Stanislava, takže debata mohla 17
pokračovat i při lezení. Počasí pohodové, jen odpoledne spadlo pár kapek. V horní části se obě cesty spojují, my jdeme přes vrchol a Vojta slaňují, chtějí ještě dát jednu cestu. Po slezení se s Vojtou loučíme a odcházíme směr chata pod Rysmi. Na chatě narvané, samej Polák, a tak po pivku jdeme do sedla Váhy. Tady přespíme a ráno, jak říkal Vojta naburácíme do Galérky. Večer ještě sledujeme dolez jedné dvojky Puškášem na Galérku, ale vypadalo to snad, že tam budou bivakovat. Z Českého (pro starší) nebo Těžkého štítu (pro ty mladší) sestupují dva kluci, co nosí na chatu, a že zítra jdou taky do Galérky. Tak přece někdo leze. Ráno v pět se převaluji, nechce se mně spát. Stačí jen vysypat Majdu ze spacáku a už sestupujem pod Galérku. Naplánovali jsme si Orlowského cestu. Majda tu ještě nelezla a já tu lezl skoro před dvaceti lety. Není možný? Že bych byl už tak zkušený? Kolem sedmé hodiny jsme pod nástupem a zároveň s Poláky. Kluci vypadají nabušeně, jen tak v kraťáskách, tak jim dávám přednost. Mládí vpřed!!! Nastoupili trochu zleva a já jdu podle 18
starých smyček koutem a pak pod převiskem zleva k prvnímu štandu. To už sem je předlezl. Máme delší lana, tak je toho potřeba využít. Vypadalo to, že to budou práskači, ale při dolezu k našemu štandu se projevili. Byla tam mokrá plotýnka a tak prvolezec popadl lana na, kterých jsem dobíral Majdu a pěkně to po nich hákl. Takže Saské triky se používají i na klasikách v Tatrách. Po té už jsme je před sebe nepustili, a tak museli kluci po svých. Orlowák je krásná cesta, akorát je orientačně náročnější. Na to jsem doplatil já. Od Centrálního koutu vede cesta doprava a asi po jeden a půl délce se láme doleva a pak nahoru. Uprostřed je police, která jde pořád šikmo doprava. Tak to hrnu, hrnu a najednou su na hraně pilíře a vpravo už Stanislavkého komín. Tak zase opatrně zpět a správným směrem nahoru. Poláci nás sice dolezli, ale do vedení už se nedrali. V další délce je klíčové místo, taková hranka a traverz nad převiskem doleva. Jde to krásně, Majda je za chvíli na štandu za mnou a opět hrnem k výšinám. V další délce, díky dlouhým lanům, jsem minul štand a už sem byl zase v hraně od Stanislava. Zdržení skoro žádné, jen sem patnáct metrů slanil a vzal to vlevo. Dál už to bylo jen kolmo hore a tak ve dvě jsme nahoře a užíváme výhledy na okolí. Na Galérce potkáváme nosiče z Váhy, taky svoji cestu už mají za sebou. Dál dolízají kluci polští a další dvojky z normálky. Smotáváme lana a chystáme se na sestup. Trochu nám to komplikuje bouřka, vše je mokré, tak to dolů jistíme. Slízám poslední a zjišťuji, že se mně rozrostl mančaft. Polák by chtěl taky odjistit, protože se na něho jeho parťák vyprdl. No toto už saský trik ovšem není! Nakonec jsme se setkali všichni pod převisem, trošku vykoupaní, a tam jsme čučeli jak zmoklý slepice, než to přešlo. Po hodině je bouřka pryč a svítí a hřije sluníčko. V pohodě scházíme pod Galérku a to jsou lidi ještě v Puškášovi, no hezký v té bouřce, ale když se nastupuje v poledne, dá se to čekat. Tak a nás čekal ještě výstup na Váhy, dvě zasloužený pivka a v půl desáté jsme na Štrbským. Nohy mě už nějak neposlouchají. Po té turistice sem tam zakopnou, ale stálo to za to. Ještě pár hodin v autě a v půl třetí su doma. Dobrý na to, abych v šest přeskočil do druhýho auta a valil pracovně do Vídně, ale to už není o lezení. Tonda Olejníček Francie lezecké jaro 2013 (1.5.-12.5.2013) Tak jako každý rok, i letos jsem naplánoval lezeckou návštěvu jižní Francie. Kromě mého staršího syna Václava jsem zlákal i kamaráda Luboše, který s lezením teprve začíná. Václav to však dva dny před odjezdem vzdal (nestí- 19
hal s bakalářkou ), tak jsme nakonec vyrazili jen ve dvou. Dny volna se totiž poskládaly přesně tak, jak jsem potřeboval (na dvanáct dnů zájezdu padlo pouze šest dní dovolené) a bylo škoda to nevyužít. Ale popořádku. Ve středu ráno po velmi krátké noci (opět práce na komplu až do brzkého rána) jsme konečně vyrazili za svým cílem. Popisovat cestu přes Rakousko, Německo a Itálii je nošením dříví do lesa. V Brennerském průsmyku začalo pršet, ostatně jako skoro každým rokem při našem průjezdu. Za ty dlouhé roky, co jezdím do Francie za lezením, jsem zažil slunečné počasí v Brenneru asi jen třikrát... Jeli jsme s krátkými přestávkami po celý den, k večeru se nám podařilo být v Itálii poblíž Janova. Tady se však bohužel nedá přespat na divoko, tak jsme sjeli jako vloni do městečka Ovada a za ním po delším hledání jsme to nad městem konečně zapíchli na jednom bezprizorním ohrazeném pozemku. Stan jsme už stavěli za tmy, bylo nám to už celkem jedno, únava se docela hlásila. Druhý den ráno nás probouzí švitoření ptáků a projíždění aut kolem nás, přeci jen jsme spali jen kousek od silnice. Tak rychle vylézt ze spacáků a bleskově usušit stan. Vařit se nedalo, tak odjezd prakticky bez snídaně směr Janov. Cestou jsme u Montelimaru na jedné benzínce posnídali a dosušili plachty, co byly pod naším stanem. Přejezd do Francie už byla pohoda, Lubošovi jsem ukázal velkou jeskyni nad tunelem spojujícím Itálii s Francií blízko Nice, a dále po cestě Red Rocks krásné rudé skály, po kterých se však nedá lozit. Z dálnice jsme odbočili až u Dragouignanu a pokračovali směr Chateaudouble dnešního cíle naší cesty. Z Chateaudouble se však údolím nedalo dojet až do našeho lezeckého sektoru u Rebuillonu. Stále ještě totiž neopravili sesuv velkého kusu svahu pod silnicí vinoucí se překrásným údolím, takže klasický příjezd byl zatarasen a my museli do cíle (našeho bivaku u vesničky Rebouillon) cca 20 km oklikou. Mapujeme tedy údolí na druhém konci a hledáme další lezecké oblasti. Podařilo se nám najít oblast Les Marinouns, která v lezeckém průvodci vypadá vcelku impozantně. Zaparkovali jsme asi půl kilometru od odbočky ke skalám, pak šli dolů další kilometr a to jen proto, abychom zjistili, že tato lezecká oblast je natolik zarostlá, že se nám zde fakt nechce lézt a to jsme se už opravdu těšili na protažení těla. Tak nazpět k autu, objet údolí a najet do něj z druhé strany. Konečně jsme zaparkovali u Rebouillonu, kde jsme si našli docela slušnou lezeckou oblast s celkem sedmi lezeckými sektory. Vzhledem k Lubošovým začátkům v lezení na skále jsme šli do čtvrtého a pátého sektoru, kde jsme dali postupně pět lehkých cest (5a-5c) na seznámení se s terénem (Fort Braillard, Mais t es haut, Fa, si la grimper, L homme son ombre a Zappeur et sans reproche). Luboš zde vlastně poprvé lezl na měkčím konci lana, poprvé samostatně slaňoval a do toho jsem jej musel ještě naučit zřizovat jistící stanoviště u štandu. Bylo to sice pro mne náročnější, ale má snaha se mi další dny vyplatila. Odměnou v dnešním dni nám byl výhled na celé údolí Chateaudouble s nespočetnými lezeckými oblastmi. Blížila se osmá večerní, tak šup nazpět k autu, kde jsme nechali bágly 20
a šli se umýt k řece. Od parkálu až dolů k vodě to bylo celkem dobrodružství. Přístupová stezka končila v závalu pod silnicí, ale dolů jsme přeci jen došli (přes kameny a skrz husté keře). Voda byla fajn, sice absolutně ledová, ale ve finále osvěžující, neboť jsme smyli ze sebe tu celodenní námahu a pot. Následovala vynikající večeře a pivko. Konečně jsme mohli rozložit spacáky pod hvězdnou oblohou a spát a spát Pro Luboše další nóvum spaní pod širákem V pátek budíček v osm, v klidu udělat snídani, sestavit plán pro dnešek a hurá do skal, tentokrát do pátého a šestého sektoru. Dnes už to bylo o mnoho lepší, dali jsme celkem deset cest, přičemž konečně padly i první 6a, Luboš dal dokonce jedno 6a na prvním. Šlo o cesty Un faux du matin, Prise d info, Nul bar ailleurs (6a), Destins animés (6a), Zappeurs pompiers, Zapper la vire, Téle footue, Que le zappeur gagne, Club Dorlotée a jako bonbónek na závěr těžké a převislé Zappicime (6a+). Celý den byl naprosto v pohodě, slunko, lezení, klídek byli jsme zde úplně sami. Unavení a spokojení jsme se šli opět vykoupat do studené řeky, bylo to velmi osvěžující. Dobrá večeře a na závěr pivko opravdu bodly, znovu rozložit igelit a spacáky a počítat hvězdy Viditelnost všech hvězd na obloze byla naprosto famózní. V sobotu po snídani odjezd směr Draguignan, po menším kufrování nájezd na dálnici a hurá směr Marseille. Zastavili jsme až na parkovišti před zátokou En Vau (cca 10 km od Marseille). Čekala nás obligátní hodina chůze dolů do zátoky mezi spoustu turistů, vodáků a samozřejmě i horolezců. Spousta fotek, mapování oblasti a rozhodování, kam jít lézt. Snad všechny atraktivní cesty byly obsazené lezci, takže jsme museli chvíli čekat, než jsme si mohli zalézt na impozantní Petite Aiguille. Dali jsme dvě cesty (Directe de Gauche a Directe De Droite), kde si Luboš procvičil lezení na prvním a zřizování štandu. Slunce svítilo jak hloupé, udělali jsme spoustu fotek. Pro mne to byla vzpomínka na minulé roky Kolem nás byly nádherné skalní útvary jako Sirene, Saphir, Grande Aiguille atd. Po šesté hodině konec lezení, hodinku chůze zpět na parkál a odjezd do kempu v blízkém Cassis, kde jsme si konečně po čtyřech dnech dali první sprchu no paráda. Plány na zítřek byly velkolepé. V neděli však při snídani začalo poprchávat, tak jsme se rozhodli odjet do Orpiere, dalšího cíle naší cesty. Cestou jsme se zastavili v Buoux, kde jsem zavzpomínal na mé úplně první lezení ve Francii před 23 lety, tedy ihned po sametové revoluci. Navštívili jsme jeskyni, kde v neolitu žili pravěcí lidé, podívali se i ke skalám, a na konci údolí i ke známému hotelu Auberge Des Seguins. Pak opět pokračování, místy v hustém dešti, až do historického města Sisterone. V mírném dešti jsme prošli město, podívali se do historické baziliky z 12.století, udělali několik fotek impozantního skalního ostrohu s několika lezeckými sektory na druhé straně řeky a zašli si na naši první kávu v tomto lezeckém zájezdu. Chutnala báječně. Stále pršelo, tak jsme nasedli do auta a vyrazili do vyhlášené lezecké oblasti Orpiere. V kempu jsem si našel mé oblíbené místečko a postavili jsme stan. Recepční nám sdělila, že prý od zítra vyjde zase slunce, tak jsme se s optimismem šli projít do vesnice a 21
začali plánovat, kam zítra půjdeme lézt. Skály kolem byly neskutečně zatečené, jen v jednom hodně převislém sektoru ukazovalo svoje lezecké umění několik horolezců. Dnešní Rest Day s vyhlídkou na slunečný zítřek nebyl zas až tak špatný. V pondělí ráno nám počasí ukázalo svou přívětivou tvář, sluníčko začalo hřát, tak jsme si to užívali. V sektoru Chateau jsme dali celkem deset cest (v rozmezí 5a-6a) s poctivým střídáním na prvním, přičemž Luboš postupně vstřebával do krve všechny zásadní věci kolem lezení. Znáte to, těžko na cvičišti Lidí kolem bylo tak akorát, sluníčko svítilo po celý den, naše vzpomínky zůstanou navždy zachovány v barevných obrázcích. K večeru jsme v místním marketu koupili pohledy, vínko a něco k němu, a po sprše v kempu dali vynikající večeři. Plán na zítřek je jasný, půjdeme si zkusit vícedélkovky na mohutný skalní útvar Quiquillon. V úterý jsme se sice probudili do pošmourného rána, nicméně mělo být hezky, tak po snídani šupem autem na parkoviště Le Adrech, čímž jsme si ušetřili minimálně tři kilometry chůze do kopce s převýšením cca 200 22
výškových metrů. K našemu sektoru to pak byla již jen čtvrthodinka víceméně po vrstevnici. Tady jsme si našli třídélkovku Le Ramier (5b, 5c, 6a). Pro Luboše to vlastně byla první bigwólovka, a protože mu to docela šlo, a počasí nám přálo, tak jsme se rozhodli jít do další vícedélkové cesty Brazil. Z celkem osmi délek jsme ukrojili pouze první tři (5b, 5c, 5a), jelikož z nich šlo ještě v pohodě slanit. Cesta totiž od čtvrté délky uhýbá vpravo a my bychom to pak museli dolézt až na vršek a následně obejít skály zpět k nástupu. Čas však byl proti nám, za světla už bychom to nedali, tak tedy slanit zpátky na zem. Ta spousta fotek z lezení hovoří za tu nádhernou atmosféru a scenérii kolem nás. Unavení, ale spokojení jsme došli k autu, v kempu dali vydatnou večeři a zapili, ty pro Luboše historicky první, vícedélkovky. Další ráno bylo jak vymalované, tak honem do pekárny pro čerstvé bagety a v deset odjezd na Le Adrech. Parkoviště však už bylo plně obsazené, tak jsme auto nechali o zatáčku níže. Ve skalách už bylo plno horolezců, na některých nástupech se stály fronty. Dnes jsme měli v plánu vylézt si nádherný vzdušný sedmidélkový pilíř (180 m) Le Diedre Sud, ale ouha, na nástupu již byly tři lezecké dvojky. Chtěl jsem odejít jinam, protože jsem odhadoval náš možný nástup až tak za slabou hodinku, ale Luboš se rozhodl raději počkat. V délce čekání jsem se nezmýlil, a než jsme nastoupili do cesty, už tam zase přišla další dvojka. Byli to velmi sympatičtí starší manželé z Německa, kteří si odskočili z deštivého Německa zalézt do Francie. Měli náš obdiv, protože jim bylo 66 a 60 let a lezli opravdu dobře. Ale teď k naší cestě, zpočátku to trochu drhlo, ale brzy se vše srovnalo a délky pěkně ubíhaly jedna za druhou. Bylo se opravdu na co dívat okolo nás, občas jsme viděli i za roh pilíře, paráda. Pravidelné střídání na prvním, neustálé fotografování, zkrátka pořád pohoda, až jsme konečně po páté délce dolezli na Grand Jardin. Jde o velkou zahradu, tedy skupinu stromů a keřů rostoucí na velké šikmé plotně asi 130 výškových metrů nad nástupem. Tady jsme narazili na spoustu lezců, kteří zkoušeli i další cesty kolem nás. Po půlhodinové pauze na jídlo, spojené s nezbytným focením okolí, jsme šli do posledních dvou délek. Zprvu se moc nechtělo, ale najednou tu byl vrcholový hřeben široký asi tři metry. U bytelného štandu jsem dobral Luboše, podali jsme si ruce a užívali si toho nádherného rozhledu kolem nás. Padly poslední sušenky a trocha vody. Rozhodli jsme se, že naši cestu nebudeme slaňovat, ale v rámci očekávání pěkných panoramatických vyhlídek to přejdeme po hřebeni až k dalšímu skalnímu sektoru Ascle, odkud se to již dá sejít po úzké cestičce dolů až k parkovišti. Místy byl hřeben úzký tak na dvě stopy, ale zato ta úžasná expozice Asi po půl kilometru chůze po hřebeni jsme sešli na horskou cestičku a pokračovali směr Ascle. Na skalách všude kolem byla spousta lezců, prostě paráda. Unavení, ale šťastní jsme dole nasedli do auta a odjeli do kempu. Sprcha, pivo na zahnání žízně, slivovice na oslavu a honem do Orpierre do hospůdky. Všude plno, obsluha nestíhala, tak jsme to nakonec vzdali a dobrou večeři i s večerní kávou jsme si dali až u stanu. Začalo se zatahovat, ale plán na zítřek je velkolepý vylézt osmidélko- 23
vou cestu Brazil či taktéž osmidélkovou cestu La Jungle en Folie. Jen malý postřeh. Byl jsem velmi mile překvapen, že na všech vícedélkovkách jsme nepotřebovali přidat jediné vlastní jištění, vše je totiž odjištěno ve sportovním duchu. Takže úplně stačí jen sada cca patnácti expresek a dobré lano. Ve čtvrtek ráno však oba cítíme, že by to dnes asi nebylo ono, tak jsme naprosto bezostyšně dali Rest Day. Čerstvé bagety, procházka kolem dalších skalních sektorů (Le Belleric, Cascade), návštěva v horolezeckém obchodě, posezení v hospůdce u sklenky pastisu, to vše v pohodovém tempu. Následně od stanu, kde jsme zrovna večeřeli a popíjeli dobré vínko, jsme přes údolí viděli záchranu horolezce vrtulníkem v oblasti 4 Heures. V sedm začalo hustě pršet, tak spát, snad bude zítra lépe. A bylo. Pršelo velmi intenzívně celou noc až do šesti ráno, zateklo i pod stan, takže jsme museli tak trochu sušit. Naštěstí zde schne vše rychle, takže po jedenácté vyrážíme do skal. Parkoviště Le Adrech bylo opět přeplněné, všude spousta lezců. Do sektoru Les Blaches to bylo asi 25 minut do ostrého kopce. Chtěli jsme lézt bez lidí, tak si Luboš vybral krátké a lehké cesty (5a-5c). Krátké sice byly, ale oklouzané, což mne v této oblasti překvapilo. Na závěr jsme přešli do jiného sektoru a dali si pěknou a vzdušnou cestu Energie douce (6a, délka 35m). Spravil jsem si chuť. Vedle mne lezl asi šedesátiletý borec a vyvedl 6a+ jako kdyby o nic nešlo. Budu takhle lozit i já za deset let? Tak to byla naše poslední cesta v Orpierre. Skvělé zážitky nám už nikdo nevezme. Po třetí hodině jsme odjížděli z parkálu směr Sisteron, Digne, Castellane a Verdon. Se zapadajícím sluncem jsme se šli projít na obvyklou vyhlídku na bránu Verdonu a v podstatě už za tmy dojeli do La Palud, do horolezeckého kempu u staříka, kterého znám snad dvacet let. Ono totiž 3,5 na osobu a noc se už hned tak nevidí. Večeře byla výborná, jen ten studený vítr nic moc, ani jsme nemohli pořádně postavit stan. Po desáté večer došla v kempu voda, tak jsme nádobí i sebe umývali až ráno. Sobotní slunečné a bezvětrné ráno nás příjemně naladilo. Umýt nádobí z večera a po dobré snídani odjezd do naší třetí zatáčky. Tedy místa, kde je výchozí stanoviště pro slanění do centrální stěny v údolí Verdon. Na všech možných i nemožných vyhlídkách jsme udělali spoustu fotek. Stěny vysoké až 350 m stojí opravdu za povšimnutí. Obvzláště, když jsem tady již několikrát lezl. Lubošovi se to zalíbilo také, nicméně uznal, že na toto lezení má ještě čas Po jedenácté odjíždíme směr Grasse (nákup pozdravů pro příbuzné a známé), v Nice nájezd na dálnici a pak už jen polykání kilometrů až do italského Arca, další Mekky lezení. Bylo zde silně po dešti, přijeli jsme navíc o půl osmé večer, tedy těsně po zavíračce horo obchodů, tak jsme si koupili akorát vyhlášenou zmrzku a Luboš nějaké pohledy. Padlo rozhodnutí pokračovat dále k domovu, tak jsme povečeřeli za Arcem, najeli u Rovereta na dálnici a svištěli deštivou nocí směr Brenner. O půlnoci zastavujeme na parkovišti na 36.kilometru za Insbruckem a zalamu- 24
jeme to ve spacáku v autě (nebyli jsme zde jediní). Ráno bylo napůl azuro. Po cestě se vystřídalo slunce i déšť, za Salcburkem nás opět tradičně kontrolovali policisté, zda máme dálniční známku. A co dodat na závěr? Podařilo se mi ukázat Lubošovi ty nejhezčí lezecké oblasti, které jsem navštívil za těch třiadvacet let, co jezdím do Francie. Sice nám nějaký den propršel, nicméně nádherné prostředí skal, neskutečně krásná příroda a dobré jídlo spojené s francouzským vínem (či pastisem) vytvořilo perfektní lezeckou pohodu. Tak zase za rok Za účastníky zájezdu zaznamenal Vašek Janda Ferrata v Hohe Wandu HTL Steig (28.10.2013) Letošní svátek vzniku samostatného čs.státu připadl na pondělí, a to bylo velkým impulsem pro návštěvu stolové hory Hohe Wand, nacházející se cca 70 km jižně pod Vídní. Je zde spousta lezeckých cest, mezi nimiž je více než tucet dobře zajištěných ferrat. Co je ferrata, nemá smysl pro lezeckou veřejnost popisovat. Už od loňska nám padla do oka třistametrová vápencová stěna SonnenuhrWand, nad níž doslova visí ve volném prostoru vyhlídková plošina Skywalk, tak hojně fotografovaná všemi návštěvníky. A právě zde vede jedna z velmi těžkých ferrat HTL-Klettersteig, obtížnost D/E, dlouhá cca 400 m s převýšením kolem 300 m, která byla zřízená před dvaceti lety ke 125.výročí spolku HTL Wiener Neustadt. Za necelé tři hodinky jízdy z Letovic jsme (má žena Lenka a já) stáli na parkovišti Sonnenuhr, které však už bylo plné aut. Tak jsme sjeli asi o půl kilometru níže do horo kempu Hohe Wand Blick Camp, kde se dá za pouhých 12 / noc přenocovat. Postavili jsme stan a došli pěšky nazpět na parkoviště, odkud se po modré značce Wandfussteig během 15 minut dostáváme pod stěnu. U nástupu do HTL-Klettersteig již postává minimálně deset lidí a dalších deset (alespoň co vidíme) je jich nasáčkovaných ve stěně. Už vlastní nástup do stěny je docela náročný a prověřuje možnosti a schopnosti jejích pokořitelů. A to se stalo osudné i jednomu mladíkovi, který musel slézt nazpět asi dvacet metrů dolů proti proudu stoupajících ferratistů. Na nás se dostala řada až ve dvanáct hodin, přičemž za námi už stála řada dalších, kteří se také chtěli podívat nahoru. Musím říci, že mě začátek připadal celkem v pohodě. Nicméně dokázal jsem se vžít do role začátečníků, kteří zde lezli v botaskách či v pohorách, a docela jim ujížděly nohy. Jelikož jsme věděli o lezeckých potížích této cesty, měli jsme oba na nohách lezečky (Lenka měla své 30 let staré kopačky podlepené mechovkou) 25
a v dalších partiích se nám opravdu hodily. Cesta vede jak kolmými stěnami, tak i přes převisy, kde je již nutné mít alespoň nějaké základy z lezení. Někteří se zde docela dost potrápili, nicméně nikdo to nevzdal. Místy to z lezeckého hlediska rozhodně nebylo lehčí než za 6 stupnice UIAA. Cesta traverzovala postupně mírně vlevo a vpravo, nicméně stále to bylo velmi do kopce. Fotek jsem udělal opravdu hodně, a je z nich vidět, že jsme lezli prakticky stále v kolmé stěně. A i přesto tuto cestu absolvoval neskutečný počet ferratistů. Po vylezení prvního strmého pilíře jsme přetraverzovali po šikmo položené plotně na druhý pilíř. Tady jsme museli udělat asi čtyřmetrový traverz doprava a pokračovat šikmo nahoru. Zůstal tu však viset kluk celý v zeleném (armádní úbor), který se už nebyl schopen udržet ve stěně. Musel jsem mu poradit, kudy a jak vlastně lézt, nicméně stále se mu nedařilo. Naštěstí nás dolezl jeden velmi ochotný Rakušák, který mu nakonec udělal stoličku, vyzvedl jej nahoru a já mu shora pomohl dostat se do lezitelnějšího terénu. To samé potkalo i Lenku, nakonec se to ale zvládlo. Další část pilíře už byla o něco 26
lehčí, závěr však stál za to. Muselo se jít asi čtyři metry v převislé hladké stěně s minimem chytů a stupů, takže jsme s naším Rakušákem opět pomohli oběma aktérům. Konečně jsme vylezli na vrchol druhého pilíře a dostali se na kousek šikmé roviny. Zde jsme trochu posvačili, zapsali se do lezecké knihy kousek od nás, vyfotili odspodu Skywalk a pokračovali dále. Kluk v zeleném i s Rakušákem mezitím odlezli a my se snažili vzlínat za nimi. Bohužel Lenku chytla křeč do obou rukou a nebyla se schopna udržet ocelového lana. Mezitím nás naštěstí dolezl a předlezl další rakouský horolezec se dvěma dětmi, tak jsme navázali Lenku na horolezecké lano a výstup přes celou kolmou stěnu (asi 20 metrů) se zvládl takto na laně. Asi tak 50 výškových metrů pod vrcholem stěny jsme se již dostali na celkem schůdný terén, kde již ferratový set nebyl zapotřebí. Prošli jsme kolem lezeckého sektoru, kde trénovalo několik lezců, prohlídli si krátkou ferratu Bluspur (obtížnost E) a došli tak až na vrcholové plato Hohe Wandu. Najednou bylo vše v pohodě. Vyfotili jsme se na Skywalku, který přečnívá asi 8-10 metrů do prostoru nad stěnu Sonneruhrwand, prohlídli si shora celou naši cestu ve stěně a rozhlídli se po širokém a dalekém okolí. Podzimní čas dokreslovaly neskutečné barvy listnáčů efektně nasvícené sluncem. Konečně jsme se převlékli do suchého. Nyní nás čekala už jenom hodinová cesta nazpět dolů k parkovišti. K sestupu jsme využili další modře značenou ferratu Völlerin (obtížnost A). Bylo vidět, že je opravdu hojně využívaná jak pro výstup stěnou nahoru, tak hlavně pro sestup k parkovišti. Sice zde bylo k zajištění ocelové lano a cestou jsme potkali i pár žebříků, ale ferratové sety už nebylo nutné používat. Jako zpestření zde byl průchod jeskyní zakončený následným sestupem po žebříku. Dolů do kempu jsme došli plni zážitků už skoro za tmy. A přestože jsme byli po šestihodinové túře unavení, konstatovali jsme, že to opravdu stálo za to a příště na Hohe Wand vyrazíme zas. Vašek Janda Prvovýstup v severovýchodní stěně Rysů. Do kapsy od kalhot promáčené od piva mi Bačík vkládá poskládaný papír a s kulišáckým výrazem dodává: Bejby, přečti si to až doma. Ale protože after party po brněnských drytoolových závodech je jen jednou za rok a já vím, že bejby nebude sedět v koutě, papírek přesouvám do méně nasáklé mikiny, kterou zahazuji někam do kouta partystanu a jdu se dál věnovat pivním orgiím, které si naštěstí už nikdo nepamatuje. Když druhý den nacházím své propriety a s masochistickým pocitem zalovím v kapsách jaký je stav prize- -money, nacházím i Bačův líbesbríf. Opatrně ho rozkládám a čekám, co za divočinu na mě vyskočí. Koukám na krásnou severovýchodní stěnu Rysů 27
a uprostřed jasnou linku fixou (místy rozpitou díky včerejší pitce). Ve čtvrtek večer přijíždíme na Popradský a dozvídáme se, k mému milému a Bačově nemilému překvapení, že tatranci Meďo a Tono Suchý polezou cestu vedle nás. Jebača se zmůže pouze na Tak já jdu schválně do stěny, kde 30 let nikdo nebyl, navodit trošku atmosféru totálního zatracení a voni nás musí hned jít zkontrolovat, jestli jim to tam nechcem nějak vošulit. Ráno klasická vstávačka ve 4:30, a můžem vyrazit. Mou spásou je, že Bača naznal, že bude muset nést všechno on, protože já nic neunesu a ještě jsme stylově nabalili tak, aby to vypadalo, že já toho mám mnohem víc. Pětihodinový nástup s krásným východem slunce a už koukáme do naší cesty. Bílý výlom, kterým má vést naše klíčová délka, vypadá monumentálně a my se se znovu nabitou lezeckou nadržeností rozbíháme do posledních 150 metrů našeho nástupu, abychom se už konečně dostali k prvním délkám cesty. Naše nadšení ale po chvíli opadá, když stále šlapeme na stejném místě v krupicovém sněhu a pod záminkou hledání směru pro další 28
dny odpočíváme. Nakonec se probijeme ke skále a Bača si to už hrne první délkou a vymýšlí, kudy se z mírně převislé, ale docela rozbité stěnky vymotat. Já ho bouřlivě podporuju, jak mu to pěkně jde, a věnuju se vyklepávání částí skeletu z návleků. Z těch se mi během nástupu staly polobotky, protože celý horní plast nad kotníkem se rozpadl. Co už. První délky lezeme s batohy na zádech a člověk má aspoň možnost si zanadávat, že ten po***nej batoh zas zavazí. Čtvrtou délku už lezeme potmě, ale zase nám všechno skvěle vychází, takže štandujeme ve sněhovisku dost širokém na to, abychom tam vykopali místo na stan. Ráno mě Bačík budí právě dovařenou snídaní a já si říkám, že garant zájezdu objednávku all-inclusive bere dost zodpovědně. Tlačíme do sebe snídani a koukáme, jak se nebe nad okolními hřebínky barví do oranžovofialova a máváme klukům tatranskejm, kteří se právě probojovávají pod nástup. Nad námi se objevují první skvrny od slunce a já nadšeně výskám, že bude sluníčko! Sluníčko nás ale výsměšně mine a tak radši nalézáme do první délky a já na štandu, s omrzajícím palcem na noze, přemýšlím, jestli mě to jako vůbec baví. Ale hned si říkám, že sakra že jo! Házím do jukeboxu naší oblíbenou Candy a koukám, jak to tomu klukovi ušatýmu zas jde. Díky zdržením s navrtáváním nýtu nás postupně dobíhají Slováci a pohoda ve stěně může začít. Pěkně nám to odsejpá a již tradičně čtvrtou délku dolézáme za šera do zasněžené police pod převisem naší klíčové délky. Bačoun ještě natahuje fix na zítra. Je krásně teplá noc s nádherným výhledem a fajn partičkou. Prostě je těžké si představit místo na světě, kde by člověk byl radši. Další den jsme i dost vysoko na to, abychom při jumarování mohli nadávat, že na tom blbým slunku je děsnej hic. Ještě vyhákovat jednu délku a jsme pod bílým převislým výlomem, jehož středem vede spára a skála vypadá mnohem kompaktněji, než jsme čekali. Jediný problém je, že spára má stále jeden rozměr, ale i s tím si ten bejček dokáže poradit. Trochu mě poškádlí utopeným friendem, který je prý jednička a jestli nejde ven, tak ho tam můžu nechat, takže já tu tříčtvrtku svou mocnou silou a ještě mocnějším hněvem vyrvu, protože tam přece nenecháme dva kámoše. Jenže jednička stále nepřichází a mě dochází, že mě zase vypekl. Pak mi ještě skoro pomočí boty na štandu a vrháme se do posledních dvou délek, ze kterých se dostáváme na hřebínek vedoucí na vrchol. Asi po 50 metrech dupání ve sněhu narážíme na stopu prošlapanou od kluků a za tmy se dostáváme na vrchol. Fotíme se, ale jediný, co mi běží hlavou, je, jak jsem ráda, že jsem tam, kde jsem. Vlevo od nás svítí Polsko, vpravo Slovensko a uprostřed toho tiše leží zasněžené Tatry osvícené měsícem a sem tam nějakou tečkou čelovky. Bačův technický doslov: Prvovýstup v severovýchodní stěně Rysů. Výstup vede v horní části přes obrovský převislý výlom bílé barvy, a proto cesta dostala název Bílý rys. Po 13 lezeckých délkách v max. obtížnosti M6/A2 následuje 300m dolez hřebenem na vrchol. Lezeno 20h během 3 dní (20.12.-22.12.2013). Dva bivaky ve 29
stěně, krátké dny a dlouhý nástup z Popradského plesa dodávají cestě alpský charakter. Linie prvovýstupu vede vlevo od Direttissimy Kulhavý/Sulovský/ Hendrych a v horní části překonává ten největší převis. Marťa Gruzie 29. 6. 25. 7. 2013 Je mezisváteční období, s dozvuky vánoční pohody otvírám pětihvězdičkový Gruzínský koňáček Sharjasvili a dávám se do psaní. Kdyby text přibýval stejně rychle jako ubývá koňaku, dávno bych to měl Naše expedice je šestičlenná a dala by se rozdělit na 3 hlavní etapy: 1. Severovýchodní Gruzie - region Kachetie oblast Tušetie, region Mchetie oblast Chevsursko, a oblast Kazbegi 2. Severozápadní oblast Gruzie - region Svanetie, oblast horní a dolní Svanetie 3. Jihozápadní Gruzie Batumi, Sarpi Z Havla v Bussinesu Již cesta je vlastně určitou indicií, jak by celá výprava mohla vypadat: Nezlobte se, ale tohle je moje sedadlo, ukazuji ještě v Praze v letadle, v ekonomické třídě svůj lístek paní sedící na mém sedadle. Ta se nenechává odbýt a ukazuje totožný lístek s rezervací právě na to místo, na kterém mám sedět já. Její chyba, nakonec díky tomu vysedím cestu z Havla do Kyjeva v Bussinesu se všemi benefity, včetně toho mokrého teplého kapesníku, který mi k závěru cesty podává krásná ukrajinská letuška pinzetou. Do dneška přesně nevím, k čemu to bylo, ale to, co bych si přál, aby mi s ním utírala, by se asi v tu chvíli stejně nehodilo... Z Kyjeva následně letíme do Tbilisi, hlavního města Gruzie. Z Tbilisi přejíždíme maršrutkama do Omala na severu Kachetie. Říká se, že řidič má být veselý a jízda svižná. O Gruzínských řidičích maršrutek to platí dokonale. Skoro jako by porušování dopravních značek bylo národní sport plná čára, povolená rychlost a předjíždění na horizontu je jen krátký výčet z toho, co se zde dá porušit. Jízda sama o sobě se tak stává zážitkem. Většina vozidel je v mizerném technickém stavu a platí, že co má kola a motor, to jede. Později se od místních dozvídáme, že vozidla nemusí absolvovat technickou, protože celý systém technické kontroly je zkorumpovaný a buduje se znovu. Díky tomu je možné na cestách i v centru Tbilisi potkat opravdu cokoliv, co jede. Maršrutky mívají v lepším případě jen prasklé čelní sklo. Cestou necestou do Omala přejíždíme přes sedlo Abano s výškou 2871 m. n. m. nejvyšší průjezdné sedlo na Kavkaze. 30
Etapa první Cesta štěstím lemovaná V období od 1. 7. do 12. 7. nás čeká pochod přibližně 120 km z Omala přes sedlo Atsunta do Shatili. Následně přejezd ze Shatili do Gudani a odtud pochod přes sedlo Chauki do Juty. A na závěr výstup na Kazbeg. Většina trasy je na pomezí Čečenských hranic. Cestou do Shatili míjíme několik malých vesniček o hustotě osídlení sotva překračující prsty na rukou. Míjíme Dartlo, Dano, Chesho, Parsma, Girevi. V Chesho volně pobíhají koně a mimo jiné ovčáčtí psi. Jak jsem původně uvažoval o hůlkách jako o zbytečném nákladu, nyní přicházejí vhod jako prostředek k udržení rozzuřených psů v dostatečné vzdálenosti od nohavic. V horách si u domorodců vychutnáváme domácí chléb, polévku, sýr, zeleninku a další dobroty, chuťově nesrovnatelné s uho a rýží, uho a nudlemi či uho a čočkou, na kterých přežíváme obvykle. V Girevi je vojenská posádka, kde je doporučeno se při průchodu nahlásit. Celá cesta do Shatili vede opravdu kousek od Čečny a po cestě je proto vojen- 31
ských posádek více. Zde je nám vystaven permit s našimi jmény a čísly pasů, které máme předkládat při dalších kontrolách. Když posádku opouštíme, říkám si, že by bylo pěkné mít z tohoto místa fotku s kalašnikovem, ptám se proto jednoho z vojáků špatnou ruštinou: Mogu já fotografírovat s vašom kalašnikovom? Škaredě se podívá a rázně odpoví Nět. Ok, Ok, to nevadí vždyť já to zas tak nepotřebuju. Cesta z Omala do Shatili je lemována tradičními kamennými věžemi čnícími nad každou, i tou nejmenší vesničkou. Má se jednat o obranné věže, které ale nesloužily proti nájezdům muslimů, či útočníkům jiných národností, ale sloužili jako určitá vesnická opevnění proti nájezdům obyvatel z jiných vesnic v okolí. Sever této oblasti je využíván k chovu ovcí a dalšího dobytka, takže kromě věží je celá trasa lemována i množstvím všudypřítomných hnědých hromádek. Jestli platí že šlápnout do hovna je štěstí, pak se dá říct že se nám štěstí lepí na paty. Osobní zkušenost s hromádkou hnědého štěstí mají všichni členové expedice. Klíčovým místem cesty je sedlo Atsunta s výškou 3431 m. n. m. Přes sedlo se plynule překlenujeme ve čtvrtek 4. 7. 2014 a za deště sestupujeme do vesničky Ardoti v údolí řeky Andaki. Mokré trávy do výšky pasu ověřují kvalitu výstroje. Ve vesničce Ardoti je továrnička na výrobu domácího sýra, postavená z trupu sestřeleného Čečenského vrtulníku. Z Ardoti chybí pouhých 15 km do vesničky Shatili. Cestou do Shatili míjíme oblast vzdálenou 800 m od hranic s Čečnou. Samozřejmě se zde nachází další z vojenských posádek, jejíž osazenstvo nás z kopců pozoruje dalekohledy. Vesnička Shatili je již turisticky dostupná s terénními vozidly a o víkendu hojně navštěvovaná gruzínskými rodinami s dětmi, kteří si přijeli užít volno v horách. Nachází se zde kamenná hradba zapsaná jako památka UNESCO. Nicméně Malý Inža její zdi využívá jako dobrý boulder. V Shatili máme zevlday proložený pivem Mtieli, koupeným ve zdejším kiosku, válením se na slunci a opileckým bojem s proudem místního potoka. Ze Shatili jezdí Maršrutka pouze dvakrát týdně, a to ve čtvrtek a v neděli. My odjíždíme v neděli 7. 7. k vesničce Gudani. Z vesničky šlapeme několik málo kilometrů údolím potoka Budelauri, které je v celé délce proloženo bludnými kameny. Někdy velikosti míče, jindy velikosti domu. Naším dnešním cílem jsou 3 jezera Abudelauri lakes nazývané podle barvy vody, Abudelauri green lake, blue lake a white lake. Večer u jezer vaříme čaj z rododendronů a máty nasbíraných po cestě a užíváme si noc pod horskými velikány, na čerstvém vzduchu a pod hvězdnou oblohou. Další den přecházíme ve výšce 3338 m. n. m. přes sedlo Chaukhis a sestupujeme dále na SZ do vesničky Juta. Z Juty ještě týž den přejíždíme maršrutkou do Stephantsmindy neboli města Kazbegi, nad kterým již při našem příjezdu výrazně trčí vrcholová pyramida našeho dalšího cíle hory Kazbeg. Výbavu na výstup nemáme z domova, ale ještě při příjezdu si věci půjčujeme v centru Kazbegi v místní půjčovně, kde se dá sehnat v podstatě úplně 32
všechno včetně bot, spacáku a vařičů. Na své by si přišli i znalci historie horolezectví. Následující den šlapeme bezmála 2000 výškových metrů z centra Kazbegi kolem kostelíku Sameba a Tsminda na vrcholové plató u meteostanice Betlemi hut, do výšky 3676 m. n. m. pod vrchol hory Kazbeg. Poslední kilometr jdeme po jazyku ledovce Gergeti. Celou cestu z Kazbegi až na meteostanici nás doprovází čtyřnohý psí horský vůdce, který evidentně zná cestu lépe než my. Pokus o Výstup na Kazbeg 5033 m. n. m. Je čtvrtek 11. 7., 2 hodiny ráno místního času, tma jak v pytli, jen občas rozsekne tmu něčí paprsek diodové čelovky. Podle včerejší předpovědi pro Betlemi hut má být jasno, bez deště, vítr do 4 km/h. Vyrážíme dobýt Kazbeg, fouká jako sviňa, ve 2:45 začíná sněžit a nepřestává až po horní část ledovce. Pod ledovcem se ke sněhu přidává mlha tak hustá, že by se dala krájet, viditelnost asi 20 m. Kolem 5. hodiny ráno přecházíme neviditelnou 33
pomyslnou hraniční čáru z Gruzie do Ruska. Rozednívá se, definitivně vypínáme čelovky. Dýchá se o něco hůře než na meteostanici. Na malý okamžik se před námi objevuje finální část Kazbegu, aby se za chvíli ztratila v mlze. Jestli na vrchol obvykle bývá vyšlapaná cesta, teď je pod sněhem. Brodíme se po kolena směrem k vrcholu. Podle GPS jsme 50 m západně od výstupové trasy, ale spoléhejte se zde na GPS. Postupně ztrácíme i naši vlastní stopu a hledáme směr v bílé tmě. K mlze se přidává silný vítr. Viditelnost je tak 10 m. Ve výšce 4650 m. n. m. se kvůli neznalosti terénu rozhodujeme ustoupit. Na vrchol chybí necelých 400 výškových metrů. Vracíme se na poslední uložený waypoint hranici Gruzie a Ruska a promrzlí sestupujeme. Někde ve výšce 4300 m. n. m. se mlha mírní a opět se objevuje vrchol. Dáváme tomu druhou šanci a opět stoupáme, aby vzápětí vrchol opět zmizel v mlze. Stejně jako předtím končíme někde v 4600 m. n. m. a teď už to definitivně balíme a skleslí neúspěchem míříme k meteostanici. Sestupujeme a chystáme se na další etapu naší cesty. Etapa druhá Broukožrouti V období od 14. 7. do 18. 7. nás čeká přechod z vesničky Mazeri přes sedlo Guli do Mestie a poté přechod ze Zhabesi přes Adishi, dále z Adishi přes sedlo Chkhunderi a sedlo Latpari do Chvelpi. Nacházíme se v severní Svanetii. Luxusním nočním vlakem přejíždíme z Tbilisi do Zugdidy a Maršrutkou se přesunujeme opět na se- ver, tentokráte do oblasti Svanetie. Po cestě do Mazeri chci koupit medovinu v jednom krámku u cesty. Zjišťuji, že medovina je něco zvláštního, co se zde zřejmě nevyrábí. Samé lahve a sklenice s medem, ale nic, co by připomínalo medovinu. Snažím se prodávající za pomocí řidiče maršrutky sdělit, že chci medovinu. Med s alkoholem, opakovaně zdůrazňuje řidič rusky. Paní: mám med. Ne med, med s alkoholem. Paní vytahuje láhev místní pálenky a pokládá vedle sklenice medu. Chci medovinu, snažím se naznačit, načež paní otevírá láhev pálenky, usměje se a říká mix a lije ten med do té pálenky. No není to přesně to, co jsem chtěl, ale beru. Nakonec zjišťujeme, že je to i celkem dobré a má to grády. Díky medovině se zábava v maršrutce začíná dobře rozjíždět. Necháme si zastavit na křižovatce Mazeri a Mestie a pokračujeme směrem k Mazeri. Stoupáme směrem ke zřícenině kostelíka nad vesnicí s tím, že zde rozložíme v pořadí již dvanáctý bivak. Medovina nám na sluníčku dává zabrat. Na louce pod kostelem odpočíváme a kolem nás létá obrovské množství malých brouků s hnědými krovkami. Začínáme postupně všichni běhat po louce jako potrefení v neoficiální soutěži, kdo jich chytí více najednou. Myslím, že zdola z vesnice na nás musel být veselý pohled. Banda bláznů běhá sem a tam po louce div se navzájem nesrazí, to vše pro- loženo množstvím komických, opileckých pádů. Nakonec naplníme čtvrtku pětilitrového kanďáku a opilí se přesunujeme pod kostelík, kde 34
stanujeme. Chystáme se k večeři. Co budeme dělat s těma broukama? držím kanďák v úrovni hlavy a koukám na to množství hemžících se brouků uvnitř. Sežereme je, říká rázně malý inža A tak se i stalo. Jako základ se v hrnci smaží lovečák a následně přisypáváme brouky. Snaží se utéct. Nedivím se jim. Postupně pohyb v hrnci ustává Nastal brouk pogrom soudný den brouků, čiré bláznovství Nicméně, jak se vzápětí ukazuje, chutnají báječně, převzali chuť lovečáku a pěkně křupou, připomíná mi to masové chipsy, mlsají všichni. Ráno přecházíme sedlo Gull s výškou 2953 m. n. m. a užíváme si výhledy na mohutný, fascinující dvojvrchol Ushbu (South Ushba 4700 m a North Ushba 4698 m), výrazně přečnívající okolní vrcholky, a míříme do městečka Mestie. Poté procházíme vesničku Adishi, kde nás místní obyvatelka paní Mukran hostí domácími dobrotami a na cestu přibalí domácí sýr s chilli omáčkou. Mimochodem nám sděluje, že zná Československo, že tam kdysi byla a jako důkaz přináší originální, původní, české povolení ke vstupu na území Československa s datem 1990. Vidět něco českého, byť je to blbý formulář, v těchto končinách zahřeje. V další dny přecházíme sedlo Chkhunderi 2722 m. n. m., odkud jsou opět nádherné výhledy na velikány 35