Dostáváme se ke třetí katastrofě, kterou Hospodin sesílá na vzdorného faraóna. Znovu připomínám, že hlavním smyslem těchto tzv. "egyptských ran" bylo jednoznačně ukázat jak Izraelcům, tak Egypťanům, že jediným skutečným Bohem a Pánem země včetně Egypta je Hospodin, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh Izraele. Hospodin řekl Mojžíšovi: "Vyzvi Árona:»Vztáhni svou hůl a udeř do prachu na zemi!«stanou se z něho po celé egyptské zemi komáři." I učinili tak. Áron vztáhl ruku s holí a udeřil do prachu na zemi a na lidech i na dobytku se objevili komáři. Po celé egyptské zemi se ze všeho prachu země stali komáři. Když totéž chtěli učinit věštci svými kejklemi, totiž vyvést komáry, nemohli. A komáři byli na lidech i na dobytku. Věštci tedy řekli faraónovi: "Je to prst Boží." Srdce faraónovo se však zatvrdilo a neposlechl je, jak Hospodin předpověděl. (2M 8,12-15.) Až dosud byli faraónovi věštci schopni opakovat Mojžíšovy a Áronovy divy. Z nějakého důvodu jejich dovednost v této chvíli selhává. Až tváří v tvář vlastnímu selhání jsou ochotni přiznat faraónovi: Je to prst Boží. Farao už ale není ochoten přemýšlet, jeho srdce se upnulo k jediné myšlence - zvítězit v tomto souboji s neznámým Bohem z východní pouště, prokázat moc egyptských božstev. Tvrdě stojí na svém rozhodnutí, nedbá ani upozornění vlastních věštců. K charakteru této třetí rány dopadající na Egypt by snad bylo dobře ještě upozornit, že tradiční překlad komáři, který máme zachován i v našem českém překladu úplně nesedí. Komáři se líhnou v bažinách, zatímco Áron udeřil do prachu. Kraličtí překladatelé volili štěnice, Vernon McGee mluví o vších. Snad je nejlepší zůstat u toho, že tento hmyz už nedovedeme přesněji identifikovat. Faraónova neoblomnost vede ke čtvrté egyptské ráně. Pán Bůh přivádí na Egypt spoustu much. Hospodin řekl Mojžíšovi: "Za časného jitra se postav před faraóna, až vyjde k vodě. Řekneš mu: Toto praví Hospodin: Propusť můj lid, aby mi sloužil! Jestliže můj lid nepropustíš, pošlu na tebe, na tvé služebníky, na tvůj lid i na tvé domy mouchy. Domy Egypťanů budou plné much, i ta půda, na které žijí. Ale zemi Gošen, kde se zdržuje můj lid, v onen den podivuhodně odliším. Tam mouchy nebudou, abys poznal, že já jsem Hospodin i uprostřed této země. Učiním rozdíl mezi lidem svým a lidem tvým. Toto znamení se stane zítra." (2M 8,16-19.) Vernon McGee uvádí, že tyto "mouchy" byly nejpravděpodobněji posvátnými egyptskými brouky vrubouny, ale tento výklad je velmi svévolný. Hebrejský text mluví skutečně o mouchách, dokonce umožňuje tyto mouchy identifikovat blíže jako obtížné druhy přenášející některé závažné choroby. Projev Božího zásahu je velmi podobný jako při předcházející komáří katastrofě, ale poprvé se tu objevuje jeden velmi důležitý rys: Země Gošen, kde sídlili Izraelci, bude přílivu much ušetřena. Můžeme si docela dobře představit, jak mnozí lidé uvažovali a pravděpodobně to tak i říkali faraónovi: "Kdyby byly katastrofy působeny božstvem izraelských otroků, nebylo by přece jejich území také zasahováno! Zřejmě se jedná o shodu okolností, o přírodní jevy, možná se
rozhněval některý z našich egyptských bohů. Není třeba vyhovět Mojžíšovým požadavkům!" Čtvrtá rána, a pak i všechny další, se zemi Gošen vyhnou. Je zcela jasné, že cílem katastrof je Egypt. A Hospodin tak učinil. Dotěrné mouchy vnikly do domu faraónova, do domu jeho služebníků a na celou egyptskou zemi. Země byla těmi mouchami zamořena. Tu povolal farao Mojžíše a Árona a řekl: "Nuže, přineste oběť svému Bohu zde v zemi." Mojžíš odpověděl: "Nebylo by správné, abychom to učinili. To, co máme obětovat Hospodinu, svému Bohu, je Egypťanům ohavností. Copak by nás neukamenovali, kdybychom před nimi obětovali, co je jim ohavností? Odejdeme do pouště na vzdálenost tří dnů cesty a tam budeme obětovat Hospodinu, svému Bohu, jak nám nařídil." (2M 8,20-23.) Snad to byla právě okolnost ušetření země Gošen, že farao poprvé navrhuje kompromis. Je ochoten nechat Izraelce obětovat, ale ne v poušti. Museli by zůstat v Egyptě. To ovšem mělo trojí úskalí. Především, Egypťané by těžko snesli krvavé oběti beránků. Historie zachovala informaci, že ještě v 5. století před Kristem zbořili kněží beraního egyptského boha Chnuba židovský chrám v Elefantině. Mojžíš namítá zcela věcně: Copak by nás neukamenovali, kdybychom před nimi obětovali, co je jim ohavností? O druhé překážce Mojžíš před faraónem mlčí, i když byla ještě podstatnější. Jak by mohli Izraelci obětovat svatému Bohu uprostřed Egypta? Vždyť egyptské prostředí bylo kulticky znečišťující, tam nebylo myslitelné přinášet oběti Nejsvětějšímu Bohu. Třetí důvod byl nejpádnější: Mojžíšovi šlo především o vyvedení Izraele, oběť na území Egypta by ho k tomuto cíli příliš nepřiblížila. Náš učitel soustředí svou pozornost na nabídku oběti na území Egypta. Jak už jsme řekli, je to z faraónovy strany nabídka kompromisu. I dnešní církev žije v podobném tlaku. Je mnoho možností, jak se vyhnout požadavkům evangelia. Pán Ježíš říká: Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny. Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. (Lk 6,44-45a.) Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť bez mne nemůžete činit nic. (J 15,5.) Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky. (J 15,8.) Ovoce je to, co je vidět, co je možno sníst, z čeho je přímý užitek. Ovocem křesťanova života jsou jeho skutky. Tím není nijak řečeno, ře by z nás naše dobré skutky dělaly křesťany, to vůbec ne! Křesťané jsou křesťany pro svou víru, Pán Bůh přijímá člověka upřímně a osobně věřícího v Krista za své dítě pro jeho víru! Ale upřímná víra vždycky vede ke změně života. Jestli se někdo cítí být křesťanem, ale nechce změnit svůj život, pak s jeho vírou něco není v pořádku a on sám sebe klame. Do této oblasti patří i problém skutečného či formálního křesťanství. Vernon McGee mluví o množství příslušníků církví a sborů ve Spojených státech, pro které je jejich víra jen věcí
tradice, nikoli každodenního života. Cítí se být křesťany, považují to za součást společenského image, ale současně si chtějí žít podle svých představ či podle způsobů nevěřících lidí. To ale nejde dohromady. Kdyby někdo chtěl jet dostih a nemohl se rozhodnout, jestli pojede na bílém či černém koni, těžko by vyhrál. Mohl by se postavit každou nohou na jednoho z nich, ale pak by ujel sotva několik metrů. Pán Ježíš vzkazuje křesťanskému sboru v Laodikeji: "Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech. (Zj 3,15-16.) Křesťanství nejde praktikovat napolovic. Buď člověk přijímá Krista se všemi jeho nároky, nebo není křesťanem. Třetí cesty není. Než opustíme téma formálního a skutečného křesťanství, otázku kompromisů a plného života víry, nemůžeme opomenout ještě jeden důležitý pohled. Důrazně nám jej předkládá například závěrečná část 10. kapitoly 1. epištoly Korintským. Je to otázka křesťanské svobody. Nejednou se totiž v historii církve stalo, že křesťané udělali totéž, co farizeové za časů Pána Ježíše Krista. Na místo normy Božího slova postavili svoje vlastní představy a podle těchto představ začali posuzovat druhé. Ty představy mohly vyrůstat z litery Božího slova, ale ne z jeho pochopení. A tak se stalo, že hodnotili míru víry druhých podle délky sukní či vlasů, podle jídla či pití, podle návštěv kina nebo způsobu zpěvu. Apoštol Pavel před něčím takovým důrazně varuje. Předkládá církvi jedinou normu pro rozsuzování těchto nepodstatných věcí, totiž ohled na svědomí druhého člověka. To ale není měřítko pro odsuzování druhého, to je připomenutí každému osobně. A tak i my, milí posluchači, buďme velmi opatrní v posuzování druhých, zvláště, patří-li k jiné generaci než my sami. Otázka kompromisu víry je totiž problémem svědomí a poctivosti před Pánem Bohem. Kdo z nás vidí do srdce druhého člověka? Vraťme se ale k Mojžíšovi před faraónem. Farao Mojžíšovu logickou námitku přijímá: Farao řekl: "Propustím vás tedy, abyste obětovali Hospodinu, svému Bohu, na poušti. Jenom neodcházejte příliš daleko. Proste za mne." Mojžíš odvětil: "Až od tebe odejdu, budu prosit Hospodina a zítra odletí mouchy od faraóna, od jeho služebníků i od jeho lidu. Jen ať nás opět farao neobelstí, že by nechtěl propustit lid, aby obětoval Hospodinu." Pak Mojžíš od faraóna odešel a prosil Hospodina. (2M 8,24-26.) Farao, zřejmě pod tlakem argumentů i průběhu událostí, nabízí ústupek: Propustím vás tedy, abyste obětovali Hospodinu, svému Bohu, na poušti. Jenom neodcházejte příliš daleko. Mojžíš s jeho návrhem souhlasí. Upozorňuje ovšem faraóna, aby je znovu neoklamal, jak to udělal už po třikrát. To mohlo být chápáno jako velká urážka egyptského krále. Mojžíš ho fakticky sesazuje z jeho božského trůnu! Farao na to nijak nereaguje a Mojžíš od něho odchází. Plní to, co slíbil. Za faraóna se modlí. Boží lid se má modlit i za své nepřátele.
A Hospodin učinil, jak Mojžíš řekl. Mouchy odletěly od faraóna, od jeho služebníků i od jeho lidu. Ani jediná nezůstala. Ale farao zůstal v srdci neoblomný i tentokrát a lid nepropustil. (2M 8,27-28.) Věrnost Božích služebníků má být obrazem věrnosti samotného Boha. I Pán Bůh vždycky dodrží své slovo. Jestliže Mojžíš něco pověděl v Božím jménu, Pán Bůh za tím stál. Mouchy se z egyptské země stáhly. Čtvrtá egyptská rána skončila. Při této čtvrté ráně se projevilo několik průvodních jevů, se kterými se farao předtím nesetkal. Především: Mouchy se neobjevily v zemi Gošen, kterou obýval izraelský lid. Bylo tedy zřejmé, že nejde ani o přirozený přírodní úkaz, ani o hněv egyptských božstev. Kromě toho: mouchy zmizely teprve na výslovnou Mojžíšovu přímluvu. V Egyptě, faraónově říši se tedy objevilo něco, co se evidentně vymykalo faraónově moci a co popíralo jeho božskou nadřazenost nad celým Egyptem. Navzdory tomu všemu zůstává farao neoblomný a Izrael stále nepropouští. Přichází čas šesté katastrofy. Hospodin řekl Mojžíšovi: "Předstup před faraóna a promluv k němu: Toto praví Hospodin, Bůh Hebrejů: Propusť můj lid, aby mi sloužil! Budeš-li se zdráhat jej propustit a zatvrdíš-li se proti nim ještě víc, tu na tvá stáda, která jsou na poli, na koně, na osly, na velbloudy, na skot i na brav, dolehne Hospodinova ruka velmi těžkým morem. Hospodin však bude podivuhodně rozlišovat mezi stády izraelskými a stády egyptskými, takže nezajde nic z toho, co patří Izraelcům. Hospodin také určil lhůtu: Zítra toto učiní Hospodin v celé zemi." A nazítří to Hospodin učinil. Všechna egyptská stáda pošla, ale z izraelských stád nepošel jediný kus. Farao si to dal zjistit, a vskutku z izraelských stád nepošel jediný kus; přesto zůstalo srdce faraónovo neoblomné a lid nepropustil. (2M 9,1-7.) Z průběhu šesté rány je ještě zřejmější, že za vším děním stojí cílevědomá síla, která nepodléhá ani moci faraónově, ani moci jeho věštců a kněží. jak je možné, že farao ještě stále vzdoruje? Čeho chce dosáhnout svou tvrdohlavostí? Vernon McGee vzpomíná na svou návštěvu egyptských pyramid. Už se vydávali na zpáteční cestu, když se jich jeden znalec tamního kraje zeptal: "Viděli jste už někdy mumie býků:" Když odpověděli záporně, řekl, že vynechali tu nejzajímavější věc. Několik příslušníků celé skupiny se vydalo na 12 mil dlouhou cestu až na místo, kde spatřili doslova stovky mumifikovaných zvířat, uložených do sarkofágů. Probíhal tam zrovna archeologický výzkum. Egypťané býky uctívali, býčí bůh Apis byl považován za vtělení boha Ptaha. Šestá rána zasahuje právě stáda skotu, stáda uctívaných býků. Ale nejen je, onemocní a hynou i koně, posvátná zvířata slunečního boha Ra, typická zvířata Egypta. Hynou váleční velbloudi a ztenčuje se vojenská síla egyptské armády. Farao si dá ověřit, jak to vypadá se zvířaty izraelských otroků. Potvrzuje se pravdivost Mojžíšových slov. Z izraelských stád nepošel jediný kus. Co může být jasnějším znamením? Jak důrazněji faraónovi ukázat na jeho bezmocnost? Jak ukončit jeho
vzdor? Pán Bůh jej nechce ukončit předčasně. Boží čas je jiný než náš, většinou pomalejší, ale vždycky dobře zdůvodněný, Pán Bůh nejedná z rozmaru. Jde mu o průkaznost, protože průběh vysvobození z Egypta si bude jeho lid připomínat po desítky a stovky generací. Rozdíl mezi božstvy Egypta a živým Bohem Izraele musí být nesporný. Je třeba jednou provždy postavit hráz kompromisům. Mezi pohanskými kulty a vírou ve Všemohoucího Boha není možný smír. Pán Bůh si má právo klást požadavek exkluzivity, On je Jediný a chce být jako jediný uctíván. Tato Boží svrchovanost ovšem nechce a nesmí být hrází mezi církví a světem (1K 5,10), jde tady o ostré a jednoznačné rozlišování v našich vlastních srdcích. Já musím vědět, co chci dělat, co mohu dělat a proč to chci dělat. Pán Bůh chce být jediným důvodem našich činů. Vždyť cokoli není z víry, je hřích. (Ř 14,23b.)