Was ist los, Paul Engelmann? Adolf Loos und sein raumplan Příběh stopy Adolfa Loose v hanácké metropoli bude na delší vyprávění. Bude to mozaika příběhů, která si vyžádá zbystřenou pozornost posluchače či čtenáře. Často to budou příběhy tragické, ale snad z toho nakonec přeci jen vyjdeme se šťastným koncem. Ve dvacátém století nebyly v Olomouci postaveny stavby takového významu, aby se zapsaly do dějin světové architektury. Jedinou výjimku snad představuje vila Primavesi, jejíž význam je do značné míry dán převážně postavením majitele Otty Primavesi a významnými hosty z řad předních vídeňských umělců z první čtvrtiny dvacátého století, kteří se u rodiny, ať již v olomouckém domě nebo v rodinném letním sídle v Koutech nad Desnou scházeli a zdržovali. Další stavby postavené ve stylu secese nebo později za první republiky nejsou zcela bezvýznamné, avšak v rámci naší země nehrají nejvyšší ligu a její hranice sotva překračují. Olomouc je v tomto směru taková pomyslná ledová kra, kdy se nabízí za špičkou ledovce zavítat spíše do Hradce Králové, kde můžeme obdivovat stavby nejen od Jana Kotěry nebo Josefa Gočára. Ty východočeskému městu co do velikosti srovnatelnému s Olomoucí vysloužily titul Salon republiky. Četné ukázky funkcionalismu dvacátých a třicátých let pak nabízí Brno nebo Zlín. A nakonec v Praze se milcům architektury dostává všeho. Od secese, které se zpočátku Praha bránila jakožto nevítanému vídeňskému
stylu, po modernu a kubismus desátých let až po funkcionalismus. Ale porovnávat s Prahou je bezpředmětné. V roce 1907 postavil v blízkém Prostějově Jan Kotěra Národní dům, avšak do Olomouce (alespoň pracovně) nezavítal. Stavěli tu jeho žáci Karel Starý mladší, Adam Foehr či Josef Štěpánek. Nejznámější žáci Jana Kotěry, jako byli Josef Gočár, Pavel Janák nebo Otakar Novotný však pro Olomouc nepostavili nic, v lepším případě se neúspěšně zúčastnili architektonických soutěží a návrhy jejich staveb pro hanáckou metropoli jsou uložené někde v archivu. Četnými stavbami se na tváři města podepsal Hubert Aust, žák tehdejšího architekta Pražského hradu Josipa Plečnika. Samotný Plečnik však z Hradčan do Olomouce také nezavítal. Olomouc je známa především jako barokní perla, nežli bašta moderní architektury minulého století. Nechybělo ovšem mnoho a stál by v Olomouci rodinný dům od Adolfa Loose. Jeho pražská Müllerova vila postavená v letech 1928-1930 je právě tou stavbou, které se podařilo do dějin světové architektury nesmazatelně zapsat. Dnes je otevřena pro veřejnost a na Loosových stavbách či spíše interiérech některých domů si začíná zakládat svou pověst kulturního města i Plzeň. Adolf Loos je spolu s Frankem Lloydem Wrightem, Ludwigem Mies van der Rohe a Le Corbusierem považován za nejvýznamnějšího světového architekta dvacátého století. Ke každému z těchto architektů je možné přiřadit jednu rodinnou vilu, která výstižně reprezentuje jejich dílo. Máme to štěstí, že u nás se z těchto čtyř vil nacházejí hned dvě. Ona pražská Müllerova vila a vila Tugendhat v Brně. Obě přitom byly postaveny ve stejné době, v letech 1928 1930. Nádherná to souhra okolností. Slavný architekt se narodil v roce 1870 v Brně, rok před tím, než se ve stejném městě narodil i Jan Kotěra. Byl to německý Čech. V roce 1918 přijal československé občanství, ale svým životem představoval nikde ne na dlouho usazeného světoběžníka. Místa svého pobytu střídal jako šaty. Pro volbu těchto míst, zrovna tak jako pro volbu svých šatů, měl vytříbený vkus. Praha, Vídeň, Paříž, New York. Nepostavil sice mnoho staveb, ale najdeme je po celém světě - u nás, v Rakousku, ve Francii i v Americe. Všechny vyvolávaly spory. Na jedné straně bezmezné nadšení, na straně druhé ostrou kritiku. Kontroverznost a nejednoznačný soud publika je koneckonců vlastní všem velikým uměleckým dílům. Adolf Loos je fenomén. Bezpochyby. Být fenomén musí být skvělé, už kdyby jenom proto, jak to slovo zní. Zkuste si je říci nahlas. Fenomén. A zkuste hrdě říci své vlastní jméno a za ně dodat dovětek je fenomén. Krása, viďte? Kdo by si nepřál mít takové slovo obsaženo ve svém curriculu vitae? Lze to v životě vůbec dotáhnout ještě někam dál? Náš architekt si zaslouží být takto titulován nejen díky zmíněné vile pro stavebního podnikatele Františka Müllera v Pražských Střešovicích. Adolf Loos ještě v časech monarchie vyhnal císaře Františka Josefa ze své ložnice, když naproti oknům Hofburgu postavil obchodní dům Goldman und Salatsch. Císařpán se na takovou stavbu, zbavenou vší dekorace a podle zlých jazyků připomínající mříž od kanálu nežli cokoliv vznešenějšího, odmítal dívat. Portrétoval jej Oskar Kokoscha, se kterým se přátelil. Jeho manželky psaly knihy o životě s ním. Retrospektivně, po rozvodu. Co může být horšího? To byla daň za to být fenomén. Brněnský rodák byl neustále v opozici. Vůči všemu a vůči všem. Když ve Vídni vrcholila zdobná secese, prohlásil ornament za zločin. Toto své tvrzení se jal demonstrovat stavbou zmíněného obchodního domu z roku 1910 na Michalském náměstí. Adolf Loos proslul nejenom jako architekt. Mluvil do všeho, protože měl dojem, že všemu rozumí. Zejména životnímu stylu. Obvykle namíchnul, koho jen namíchnout mohl. Na jeho přednášky přesto chodila spousta posluchačů. I takový hnidopich měl své obdivovatele a žáky. V Olomouci byli dva: Paul Engelmann
a Jacques Groag. Jejich portréty a životopisné medailonky najdeme i v expozici pražské Müllerovy vily. Právě díky úsilí Paula Engelmanna uspořádala olomoucká Společnost přátel umění 17. října 1913 slavnou Loosovu přednášku O vstávání, chození, sezení, ležení, spaní, pití a jezení. Již jen název té přednášky vypovídá o šíři Loosových zájmů. Paul Engelmann byl poté v roce 1919 požádán rodinnými přáteli, Hermannem a Adélou Konstadtovými, aby jim společně s Adolfem Loosem navrhnul rodinný dům na okraji tehdejšího Janského stromořadí, dnešních Čechových sadů. Konstadtovi dosud bydleli v domě na Horním náměstí, na nároží ulic Opletalova a Ostružnická, ve kterém bývalo slavné knihkupectví Romualda Prombergera, na což poukazuje i pamětní deska na domě. Engelmannovi bydlili nedaleko, na náměstí u kostela sv. Mořice. Oba architekti vypracovali velmi zajímavý a dosud nevídaný návrh domu. Ten navenek neměl působit nijak výjimečně, neprovokoval v okolní zástavbě, o niž se na dnešní třídě Spojenců zasadil převážně krnovský rodák Heinrich Czeschner, který od ústavu Pöttingeum až po parcelu Konstadtových před první světovou válkou postavil většinu rodinných a nájemních domů. Loosův a Engelmannův návrh domu z vnějšku nesl četné odkazy na antiku, kterou se tehdy v desátých letech nechávali inspirovat i jiní architekti. Ovšem uvnitř domu nechal Adolf Loos rozehrát svůj prostorový plán, tzv. raumplan. Tento nový koncept se stal největším přínosem jeho díla. Vnitřní uspořádání domu nemělo být sjednoceno klasickým schodištěm, avšak každá místnost měla mít svoji výšku. Jednotlivé místnosti na sebe měly funkčně navazovat, vzájemně se prolínat v jakémsi otevřeném prostoru. Dům tak sice neměl mít schodiště ve smyslu takovém, v jakém je běžně chápeme, ale obyvatel by při pohybu domem neustále chodil po schodech, byť po dvojici či trojici schůdků. Takové rozvržení interiéru bylo nesmírně působivé a invenční. S domem neobeznámený host by pak jen obtížně dokázal určit, kde se nachází přízemí, kde první patro a podobně. Bylo by od pána domu slušností své hosty vybavit nejen pantoflemi, ale i plánkem domu, aby se zorientovali a bez společenských faux pas a včas došli na záchod Nakonec, podobně je vystavěn i tento Příběh. Zatím celkem veselý, viďte? Nyní se k příběhu Adlofa Loose přidruží další příběhy, které vzájemně budou úzce souviset, prolínat se, osvětlovat se z různých úhlů, stále někam odbočovat, uhýbat a vzdorovat plynulosti vyprávění. Při nich občas úsměv na rtech zmrzne Ke stavbě domu nakonec nedošlo. Nevíme proč. Snad se Konstadtovi nakonec přeci jen zalekli tohoto netradičního řešení, ze kterého Adolf Loos nehodlal slevit. Nebo mu jiným způsobem šlápli na kuří oko a pan architekt se odporoučel s nějakou kousavou
poznámkou na jejich adresu o dům dál. Ať už to tehdy bylo jakkoliv, stavba Adolfa Loose, která mohla být zařazena do dějin světové architektury, v Olomouci nestojí. Mohlo se tak stát celých deset let před stavbou oné pražské Müllerovy vily, která je dnes tak oslavována. Konstadtovi dokonce parcelu přepustili a až v polovině třicátých let jim postavil dům olomoucký Němec Hans Stratil v ulici Na trati 19. Mezitím, kdy byl pozemek nezastavěný, nechal si v první polovině dvacátých let litovelský rodák, právník Eduard Šrot na sousední parcele postavit velkolepou vilu od pražského architekta Ladislava Skřivánka (třída Spojenců 20). Ten fasádu rozměrné vily s vysokou sedlovou střechou ozdobil sgrafity a mravoučnými citáty z Nerudových Zpěvů pátečních a verši Svatopluka Čecha. Vlastenec jak se sluší a patří, ten pan Šrot. Na pozemku, s nímž měl Adolf Loos své veliké plány raumplany, nakonec až v roce 1932 postavil architekt Franz Kuhn vilu pro Ottu Zweiga. Ta s tehdejším moderním pojetím architektury neměla nic společného. Je to vila tradiční, spíše venkovská a skutečnou dobu jejího vzniku bychom odhadovali stěží. Vila dnes nese místopisný údaj třída Spojenců 16 a společnost jí dělá budova školní tělocvičny z osmdesátých let, která ve svém vzhledu tato léta nezapře. I tato vila je bezesporu hodna naší pozornosti, ale spíše je zajímavý osud Otty Zweiga a jeho příbuzných. Otto Zweig (1874 1943) pocházel z bohaté rodiny, která se věnovala sladovnictví. Za ženu pojal Annu Briessovou (1876 1943), kdy na jméno Briessových v souvislosti s olomouckou architekturou rodinných domů často natrefíme. Rodina Briessových se totiž také věnovala sladovnictví a byla velmi významná. Pro předchozí generace Briessových postavil domy Jakob Gartner v nedaleké Vídeňské ulici, takřka na dohled od vily Otty Zweiga. Po nacistické okupaci byl zatčen jediný syn manželů Zweigových, Rudolf, který zemřel v roce 1942 v Buchenwaldu. V tomtéž roce se ve vile usadila Hitlerjugend. O tragickém konci manželů Zweigových se mnoho konkrétního neví. Všimněte si dat úmrtí. Z Terezína byli posláni na východ, odkud už se mnoho lidí nevrátilo, manžele Zweigovy nevyjímaje. Před jejich vilou chybí mosazné památníčky stolpersteiny, ale třeba se v budoucnu ještě objeví. Zato stolpersteinů nesoucích jméno Briess je v Olomouci více než dost Krátké vyprávění o Zweigových není samoúčelnou epizodou, jak by se snad v tuto chvíli mohlo zdát. Vraťme se k Adolfu Loosovi, byť jen proto, abychom jej nechali v právě dostavené pražské vile Františka Müllera oslavit šedesátiny a v roce 1933 v klidu umřít. Je to slušnost Nyní ovšem věnujme pozornost jeho olomouckým žákům, kteří se v Olomouci na rozdíl od svého učitele stavebních realizací dočkali. Oba měli mnohé společné Paul Engelmann i Jacques Groag se narodili v Olomouci na začátku devadesátých let devatenáctého století. Oba pocházeli ze tří sourozenců. Paul byl nejstarší, Jacques naopak nejmladší. Jejich rodiny byly kultivované. Groagovi byli majitelé sladovny, otec Paula Engelmanna byl obchodníkem, ale zkrachoval, což postavení rodiny výrazně zkomplikovalo. Obě rodiny byly židovského původu. Oba vystudovali německé gymnázium v Olomouci, poté se odebrali do Vídně, na Technische Hochschule a později na soukromou Bauschule Adolfa Loose, kde vstřebali a přijali za své pokrokové myšlení svého učitele. Bratři obou architektů byli kreslíři a karikaturisté. Peter Engelmann kreslil do časopisu Die Fackel, který vydával přední vídeňský esejista Karl Kraus. Emanuel Groag musel svůj talent více potlačit na úkor povinností v rodinné firmě, kterou převzal. Díky tomu však mohl podporovat svého mladšího bratra Jacqua. Paul Engelmann se ze zdravotních důvodů aktivně nezapojil do bojů za první světové války, kdežto Jacques Groag se ocitl v přední bojové linii poté, co narukoval k dělostřelectvu. Stalo se tak v roce 1916, kdy do školy pro dělostřelecké důstojníky v Olomouci nastoupil Ludwig
Wittgenstein. Budoucí filosof se spřátelil s Paulem Engelmannem, často pobýval u jeho rodiny a při společných procházkách noční Olomoucí diskutovali filosofické otázky. Bez těchto nachtspazieren in Olmütz by pravděpodobně nikdy nebyl napsán slavný Wittgensteinův spis Tractatus logico-filosoficus, bez kterého bychom se všichni nejspíše obešli. Filosofie a věda by se ovšem velmi pravděpodobně ubírala úplně jiným směrem a nakonec by se to třeba dotklo i nás běžných smrtelníků, držících své myšlenky více při zemi. Kdo ví? Význam tohoto spisuje je pro filosofii zrovna tak zásadní, jako Loosův výmysl raumplanu pro architekturu. Pro většinu z nás se pak jistě nabízí otázka A co my s tím? Ale řekněte, není krásné se tím alespoň v myšlenkách a úvahách zaobírat? Wittgenstein originální strojopis věnoval Paulu Engelmannovi a ten s ním na oplátku spojil síly a talent při návrhu vídeňské vily pro filosofovu sestru. To Jacques Groag se osobně poznal s Arnoldem Schönbergem a dalšími významnými hudebními osobnostmi Vídně, jelikož jeho o osm let starší sestra Johanna se provdala za vídeňského dirigenta. Zrovna tak se stýkal se Stefanem Zweigem, kterýžto spisovatel je znám i z učebnic pro střední školy, a který byl příbuzný s olomouckou rodinou Zweigových. Jiný jejich příbuzný, Max Zweig, byl dramatikem a v našem Příběhu se ještě přihlásí o slovo. V druhé půli dvacátých let Engelmann i Groag postavili své první vily v Olomouci. Pro Paula Engelmanna to byla realizace jediná, Jacques Groag byl v Olomouci velmi aktivní i v letech třicátých. Paul Engelmann byl o stavbu rodinné vily požádán Vladimírem Müllerem, vysoce postaveným mužem, který udržoval četné styky s olomouckou židovskou komunitou. Na pohled spíše nenápadný dům bez vnějších příkras dokonale naplňoval Loosovu myšlenku raumplanu a v dnešní Černochově ulici 6 stojí dodnes. Díky pravidelné péči majitelů je v takovém stavu, který by mu řada jiných domů mohla závidět.
Jacques Groag nejprve na dnešní Mozartově ulici 36 postavil vilu pro svého bratra Emanuela. Ta se ovšem později dočkala znehodnocující přestavby, takže z architektova záměru dnes nemůžeme spatřit takřka nic. Z vily Pauly a Hanse Briessových z let 1933 1935 v ulici Na Vozovce 12 můžeme navenek vypozorovat více, ačkoliv i u ní došlo k narušujícím vnitřním úpravám. Briessovi, které s rodinou Groagových pojily židovské kořeny a po čtyři generace také podnikání ve sladovnictví, museli před nacisty uprchnout do Anglie. Paula Briessová však utéci nestihla a v roce 1942 za to zaplatila životem. V domě se během nacistické okupace, tak jako v takřka naproti stojící vile sochaře Julia Pelikána, usadilo gestapo. Další stavební aktivity Jacquese Groaga se odehrávaly v polovině třicátých let v rozvíjející se zahradní čtvrti v okolí Wellnerovy ulice. Přímo na Wellnerově ulici 21 můžeme spatřit loosovskou variaci vily pro další členy rodiny Briessovy z roku 1936. Ani její majitelé se z jejího pohodlí netěšili dlouho, protože jak nám stolperstein před vilou říká, Alfred Briess byl i s rodiči Siegfriedem a Adele v roce 1942 deportován do Terezína a Osvětimi. Přežila jen matka Adele. Takřka ve stejné době Jacques Groag navrhnul vilu manželům Dubským, která stojí v sousedství (ulice Adolfa Kašpara 10). Nejvýznamnější vilou v této čtvrti pak je vila Rudolfa Seidlera z roku 1935 na Václavkově ulici 2. Ta také nezapře vliv Adolfa Loose, a to jak v puristickém vzhledu navenek, tak v dispozičním uspořádání uvnitř. Pro nás kolemjdoucí je však okouzlující citlivé usazení vily do zahrady, kdy dům s bezprostředním okolím tvoří jeden harmonický celek. Jacques Groag totiž provedl i zahradní úpravy, zrovna tak navrhnul i interiér včetně nábytku a textilních doplňků. Podobně jako Adolf Loos při návrhu pražské Müllerovy vily či Ludwig Mies van der Rohe u brněnské vily Tugendhat dostal Jacques Groag od manželů Seidlerových volnou ruku a mohl své dovednosti prokázat při tvorbě jedinečného Gesamtkunstwerk. Tedy stavby jako uměleckého díla provedeného do nejposlednějšího detailu. To se mu bezesporu podařilo a nejen tato vila patří vedle domů Lubomíra Šlapety, který měl do hanácké metropole již brzy zavítat, k nejkrásnějším příkladům funkcionalistické architektury v Olomouci. Čas však ubíhal a dějinné události neslibovaly nic příznivého. Ti prozřetelnější vytušili, že bude lépe uprchnout před nacistickou okupací do zahraničí. Především pro židy nebylo radno zůstávat. Někteří z obavy opustili své nedávno postavené domy, jiní přesto zůstali a upínali naděje k přežití. Mnohým to ovšem nebylo dopřáno. Rodiny Briessových a Zweigových v tomto ohledu nebyly výjimkou. Paul Engelmann a Jacques Grog utekli včas.
Paul Engelmann se odstěhoval do Palestiny již v roce 1934 po smrti své matky. Před nacistickou okupací za ním odešel i dramatik Max Zweig, příbuzný oněch Zweigových, kteří se rozhodli v Olomouci zůstat. Bývalí spolužáci z gymnázia, Paul a Max, sdíleli v Tel Avivu malý byt. Paul Engelmann se dále věnoval spíše filosofii a literatuře, nežli architektuře. Zemřel v roce 1965. Max Zweig jej přežil takřka o třicet let, když umřel v roce 1992 ve svých sto letech. Paulův bratr Peter Engelmann se svojí manželkou Annou zvolili po příjezdu nacistů 16. března 1939 dobrovolný odchod ze života, jak nás o události spravuje stolperstein před někdejším Penzionem Haná, který v Litovelské ulici 26 stál od roku 1933 podle funkcionalistického návrhu Josefa Václavíka. V noci na tento tragický den byla nacisty vypálena synagoga. Další příbuzní byli v roce 1942 deportováni do Terezína a zavražděni v Malém Trostinci. Jacques Groag utekl do Londýna, kde se věnoval občasnému malování, navrhování nábytku a úpravě bytů. Společnicí mu v tom byla jeho žena Jacquelin, textilní dekoratérka. Jejich manželství Jacques a Jacquelin zůstalo bezdětné. Jacques Groag zemřel v roce 1962. Jacquelin Groagová jej přežila o dvacet čtyři let. Olomoucké domy postavené židovskými architekty vyprávějí příběhy. Co dům, to příběh. Příběh domu, jeho obyvatel a architekta. Přestože ne každý z těch příběhů je příběhem se šťastným koncem, můžeme dnes z ulice za okny domů Paula Engelmanna a Jacquese Groga vytušit snad na dramata skoupější život a pokračování těchto příběhů. Loosova pražská Müllerova vila představuje příběh s jiným koncem. Majitelé domu válku přežili. František Müller tragicky zahynul v kotelně domu až po válce. Jeho žena Milada mohla obývat pouze ty nejskromnější pokoje, po její smrti v roce 1968 vila sloužila jako archiv marxismu-leninismu. Magistrát města Prahy po sametové revoluci vilu vykoupil od jediné dcery manželů Müllerových, Evy, která žila v Anglii. Nechybělo mnoho a vila mohla skončit v soukromých rukou a kdoví, jak by s ní bylo naloženo. Takto byla
uvedena do původního stavu a dnes se v ní nachází expozice věnovaná nejenom fenoménu jménem Adolf Loos, ale i jeho olomouckým žákům. Návštěvník do vily může zavítat jako na prohlídku pohádkového zámku. Je to šťastný konec? Pro vilu takového významu asi jediný možný. Díky za něj. Těch šťastných konců totiž ve skutečných příbězích nebývá mnoho.