NARCISMUS JAKO PSYCHOLOGIE POSTMODERNÍ KULTURY

NARCISMUS JAKO PSYCHOLOGIE POSTMODERNÍ KULTURY PhDr. Jiří TYL Praha 1995-2005 Zkrácená verze vyšla v Revue psychoanalytické psychoterapie 2005 / 1

Kapitola 1: MÝTUS O NARCISOVI PODLE OVIDIA Mluvím o narcistním charakteru postmoderní epochy, mluvím o jedincích s narcisticky narušenou rovnováhou. Kdo vlastněbyl Narcis a co se mu přihodilo? Jaké poselství pro naši dobu znamená jeho životní příběh? Co o něm vůbec víme? Mnozí se spokojí s tím, že Narcis byl jinoch zamilovaný jen sám do sebe, pyšný sebezhlížeč, který nebral na vědomí druhé, sám sebe považoval za nejlepšího a nejkrásnějšího, a proto ho jaksi nemáme rádi. Podívejme se na však na mýtus o Narcisovi podle Ovidia a pokusme se odhalit, o čem a o kom vlastně vypráví, vypovídá: Ovidius: PROMĚNY, Kniha III, verš339-510: NARKISSOS A ÉCHÓ Pověstí Teiresiás byl rozhlášen v boiótském kraji, lidé chodili k němu, on bezvadné věštby jim dával. První seznala platnost a jistotu výroku jeho modravá Leiropé. Tu Kéfísos klikatým proudem ovinul kdys a do svých vln ji sevřel a spáchal násilí. Překrásná víla se matkou stala a hocha zrodila, sličného tak, že užtenkrát lásky byl hoden. Matka ho Narkissem zvala. I ptala se, je-li mu přáno dlouhého věku se dočkat a dožíti zralého stáří. Jestliže nepozná sebe, děl věštec osudu znalý. Dlouho se prorokův hlas zdál planým, potom jej stvrdil výsledek sám i čin, druh smrti a nový druh vášně. Třikrát pěti užjar se dožil a jednoho nadto Kéfísův syn a hochem i jinochem mohl se zdáti. Nejeden jinoch užpo něm zatoužil, nejedna dívka, avšak (taková hrdost a chlad byl v něžné té kráse!) nižádný jinoch mu srdcem nepohnul, nižádná dívka. Jednou však, kdyžvháněl do sítí jeleny plaché, řečná nymfa ho zhlédla, ježneumí mlčet, kdyžněkdo mluví, však neumí první promluvit, ozvučná Échó. Tělem tenkráte byla, ne zvukem, přece však ústy činila, žvatlalka, toliko to, co doposud činí: dovedla opětovat jen poslední ze všeho slova. Tak ji ztrestala Júnó, neb kdykoli s nějakou nymfou mohla přistihnout chotě, kdyžv horách se milkoval, Échó dlouhým hovorem často ji zdržela naschvál, a zatím rusalka prchla pryč. Kdyžprohlédla Júnó tu šalbu, pravila: Podváděl mne tvůj jazyk, i bude ti dána malá nad ním jen moc, a krátce ho užívat budeš. Hrozbu stvrdila skutkem. Však je-li řeču konce, víla opakuje vždy hlas a vrací slyšená slova. Jakmile tudížzhlédla, že Narkissos neschůdným krajem těká, vzplanula hned, jde potají po jeho stopách, a čím blíže jde za ním, tím prudším plamenem hoří, tak jako hořlavá síra, jížpochodněkonec byl potřen, ihned divoce vzplane, kdyžs ohněm do styku přijde. 2

Kolikrát chtěla, ach přistoupit blížbuďs lichotnou řečí nebo tklivou prosbou! Nežpřirozenost jí brání, nedá začíti řeč. I chystá se, jakožjí dáno, zvukůvyčkati, za něžby mohla svá slova mu vracet. Od věrné průvodcůčety se náhodou odloučil jinoch, volá: Kdo tu? Jsem zde! Jsem zde, dá v odpověďéchó. Užasl hoch a bystře se rozhlíží na všechny strany, hlasitěkřičí: Pojďsem! a ona zve zvoucího k sobě. Hoch se ohlédl, nikdo však nejde, i volá: Pročprcháš přede mnou? Všechna ta slova, ježvyřkl, se vrátila k němu. Neustal, ozvěny střídavou hrou jsa oklamán, volá: Tady se můžeme sloučit! a Échó odvětí: Sloučit - (nikomu s větší chutí by slovem tím neodvětila!), příznivěsama svá slova si vykládá, vykročí z lesa, spěchajíc pažemi svými tu žádoucí obemknout šíji. On však prchl a volá prchaje: Nech si své lokty! Raději zemru dřív, nežs tebou v lásce se spojím! S tebou v lásce se spojím - ta slova jen oplácí Échó. Od té doby, co hoch jí pohrdl, skrývá se v lesích, listím kryje nach tváře a přebývá v samotějeskyň. Láska však pevnětkví, a bolem zklamání vzrůstá. Strastné myšlenky bdělé jí stravují ubohé tělo, vyzáblost svrašťuje kůži, a z těla šťáva jí všechna prchá do vzduchu: hle, jen hlas jí zbývá a kosti. Nadále se skrývá v lesích, a nelze ji vídati v horách, avšak slyší ji všichni: je zvukem, který v ní žije. Takto zklamal jednu a zklamal i přemnohé jiné víly zřídel i hor, a před tím zklamal i muže. Kdosi, jímžzhrdl, prý děl, své ruce vzpínaje k nebi: Tak aťmiluje se sám a nikdy své nedojde touhy! K spravedlivé té prosběmu přikývla Nemesis mocná. Pramen byl, prostý kalu a s vodou lesklou jak stříbro: toho se nedotkl pastýř, ni kozy, ježv horách se pásly, anižjiného dobytka kus, a vodu tu čistou nezkalil pták, ni zvěř, ni větev se stromu spadlá. Kolem se zelenal trávník, ten blízká živila vláha, kolem byl les, jenžod teplých paprskůchránil to místo. Zde si ten hoch, jsa vedrem znaven i horlivým lovem, ulehl: krásné místo i zřídlo ho zlákalo k sobě. Ale kdyžhasil žízeň, byl novou zachvácen žízní: zatím co pil, svůj obraz uviděl. Okouzlen krásou miluje beztělý přelud, má za tělo to, co je vodou. Žasne nad sebou sám a bez hnutí upírá pohled, podoben bílé soše, v nižparský mramor se změnil. Na zemi rozložen vidí dvé hvězd, své zraky, v tom zřídle, vidí vlas, jenžbakcha je hoden a hoden je Foiba, hladká mladistvá líčka a hrdlo jak ze sloní kosti, půvabnou tvář, v nížsněžný úběl s nachem se mísí. S obdivem patří na vše, čím sám jest obdivu hoden: dychtí bezděky po soběsám, sám soběse líbí, touží, jsa cílem touhy, a nítí plamen i plane. Kolikrát v šalebné zřídlo své marné polibky vtiskl, kolikrát do vody vnořil své paže, kterými dychtil obejmout viděnou šíji, a nemohl chytiti sebe! Neví, co to tam vidí, co vidí však, budí v něm vášeň, tentýžblud, jenžmate mu zrak, jej vzněcuje také. Lehkověrný, načlapášmarněten prchavý přelud? 3

Není toho, co hledáš, jen odstup: co miluješ, ztratíš! To, co tu zříš, je vlastní tvé podoby přeludný odraz, svého to nemá nic: jen s tebou to přišlo a trvá, s tebou to odejde zas, ačmůžeš-li odejít odtud! Jeho však nemůže odtrhnout nic, ni o pokrm péče, anižpotřeba spánku. Jsa rozložen ve stinné trávě, zrakem nenasytným se dívá na klamnou krásu, vlastním pohledem ničí se sám. I nadzdvihl tělo, k lesům stojícím kolem své paže vztáhl a zvolal: Rcete, ach, lesy, zda byl kdo krutěji postižen láskou? Víte to přec - tak mnohým jste bývaly příhodnou skrýší! Tolik století přečká vášživot: zdažv paměti máte někoho za ten svůj dlouhý věk, kdo takto by chřadl? Vidím to, mám to rád, co vidím však, co se mi líbí, nenalézám: tak veliký blud v mé lásce měšálí! Aby pak byla má bolest co největší: nesmírné moře nedělí nás, ni dálka, ni hory, ni zavřené hradby: trocha jen vody nás dělí! Chci sám být ode mne objat! Kdykoli čiré vodějsem nabídl k polibkům ústa, vztahoval zespodu téžsvá ústa ke mně- i zdá se, že se jižsrazí, cos malého však jest milencům v cestě. Kdožkoli jsi, pojďven! Můj jediný, pročty měklameš? Kam ty mi prcháš, kdyžsahám po tobě? Neprchášpřece před mou tváří a věkem - vždyťměly měrády i nymfy! Jakousi naději sladkou mi slibuješpohledem milým, vztáhnu-li k toběsvé paže, ty sám je vztahuještaké, směji-li se, ty téžse usmíváš, leckdy i slzy u tebe zřím, kdyžslzím, má znamení pokynem vracíš, splácíšmi jistěi slova, ježk mému nedojdou sluchu, pokud tušit mohu dle pohybůspanilých rtůtvých. Jsem to já sám! Teďchápu a jižměmůj neklame obraz! Hořím láskou k sobě, svým plamenem pražím i prahnu! Co mám činit? Mám prosit, či se dát prosit? A začmám prosit? Je u mne, očlkám! Mám vše, a proto jsem nuzný. Kéžbych od svého těla se odloučit mohl! Jak zvláštní chová to milenec přání: co miluje, toho chce pozbýt!- Ale ten bol mi síly jižodnímá, nedlouhá doba zbývá životu mému: já zahynu v rozpuku mládí. Smrt však není mi těžká, vždyťbolesti pozbudu smrtí: přál bych si jen, by tento, jejžmiluji, vytrval déle! Takto v jediném dechu my dva teďzhasneme spolu. Pravil, a smyslůzbaven, se navrací zase k té tváři, zčeří slzami vodu, a v hladině, zvlněné takto, nejasným stal se ten obraz. Kdyžuzřel, jak se mu ztrácí, vykřikl: Kam mi prcháš? Ó, zůstaňa milence svého neopouštěj, ty krutý! Nechťvidím alespoň, čeho nesmím se tknout, a tak svou nešťastnou ukojím vášeň! Za těchto bolestných slov si strhl shora své roucho, rukou bílou jak mramor se do nahých prsou jal bít. Po prsou, do nichžse bil, se růžová rozlila červeň: tak tomu u jablek bývá, ježkrásněse bělají zčásti, zčásti se nachem rdí, a u révy s pestrými hrozny, jejichžnezralá zrnka se krášlí nachovou barvou. Voda se zjasnila zas, i viděl v ní znovu svůj obraz: nebyl jižs to, by snesl tu strast. Jak jihne a taje pod mírným ohněm žlutavý vosk, či pod teplým sluncem jíní napadlé zrána, tak on, jsa vyhublý láskou, roztává téža skrytým žárem se stravuje zvolna. Pozbyla barvy pleť, v nížúběl s nachem se mísil, zmizela svěžest a síla i vše, co nedávno zraky 4

kochalo, není užtěla, ježměla kdys Échó tak ráda. Kdyžto spatřila nymfa, ačchovala vzpomínku na hněv, pojal ji bol, a kolikrát zvolal ten nešťastný jinoch běda!, ozvěnou svou jej provází, volajíc běda!, kdykoli do ramenou se udeřil rukama svýma, Échó stejným zvukem ten úder opětovala. Stále hleděv to zřídlo, on poslední pronesl slova: Hochu, ty marná má lásko! Les tolikéžslovy se ozval. A kdyžvyřkl sbohem!, tu pronesla sbohem! i Échó. V měkkou zeleňtrávy mu hlava znavená klesla, smrt mu zavřela oči, ježnad krásou pánovou žasly. Ale i pak, kdyžv podsvětní říšbyl po smrti přijat, v styžské voděse shlížel. - Kdyžzhasl, zalkaly sestry, nymfy vln, a kadeřsi ustřihly bratrovi v oběť, zalkaly nymfy stromů, v to lkaní se mísila Échó. Nosítka chystali jiža hranici, pochodní plápol: těla tu nebylo nikde - však najdou namísto těla žlutavý květ - šest lístkůbílých mu vroubilo kalich. Ten příběh je nám uzamčen, tolik se nás týká. Atrahováni tajemným poselstvím hovoří lidé o narcismu, jako předtím hovořili o libidu: Nikdo pořádněneví, o co se jedná, ale motiv se stále vrací. Motiv narcismu je v soudobé kultuře, možná pod vlivem psychoanalýzy, tak frekventovaný, jako byl v rané psychoanalýze motiv oidipský. Kolik pozornosti však bylo věnováno faktickému obsahu mýtu ve srovnání s tím, co víme o Narcisovi? Zhruba se ví asi tolik, že to byl krásný mladík, zamilovaný do sebe, tečka. Božínku, odkudpak asi Narcis věděl, že je krásný, kdyžse do svých šestnácti let nikterak nespatřil? Není problém právězde, hned na počátku? Můžeme navázat vztah, jakýkoli vztah - zájmu, porozumění, s někým, kdo má vztah pouze k sobě? Je to vůbec myslitelné? Není taková bytost pro rozumění podstatně uzamčena? Narcisova nevztažnost je zřejměkamenem, na němžnášzájem od počátku klopýtne. Pročse zajímat o někoho, kdo se vůbec nezajímá? Vskutku, Narcis je pro vztah jaksi nedostupný. Jak říká výstižněstaré rčení: Není k mání. Není schopen založit vztah na tom, co druzí po něm chtějí. Chtějí ho kvůli jeho kráse. Jakkoli je krása zdrojem jeho zarputilé hrdosti, není tím, co by vedlo k opětování toho, že po něm touží. Co mu vlastnědruzí nabízejí? Není-li nikdo tak krásný jako on, pak mají skutečněsmůlu. A co jinak. Obdiv. Ten je samozřejmý, ale jenom obdivem se Self nezasytí. Je to pseudovýživa. Rozhodněmu nenabízejí to, co mu schází. Chtějí-li ho mít, prchá. Cítíte-li tu impulsivní popíchnutí: Není divu, já taky nechci, aby měněkdo měl, nechci být ničím majetkem, je to dokladem, že jsme na správné stopěpo specifické psychologické realitěkulturní formace postmoderny. Není to tak dávno, kdy se lidé trápili tím, že je nikdo nemá. Co říká příběh sám? Vezměme jednotlivé dramatis personnae příběhu jako reálné osoby, jednající v reálném životě. Kdo je kdo? 5

Kapitola 2: NARCIS A JEHO RODINA Kdo je Narkissos? Na počátku příběhu jsou podány hlavní zdroje jeho psyché. Narkissos pocházel z boiótských Thespií, střediska múzických závodůnedaleko Théb. Jeho matku, nymfu Leiropé, znásilnil říční bůh Kéfísos. Kéfísos je skutečná řeka v Boiótii, právětak jako bůh řeky. Kdo je Narkissův otec? Je bůh. Ne Bůh, jenom bůh. Geograficky i fenomenologicky regionální bůh. Jako božstvo si může dovolit, co se mu zlíbí... ve svých říčkách. Není všemocný. Kroměsvých říček. Tento motiv všemoci, přesněji illuse (doslova: vehrání do) všemoci tam, kde se jedná pouze o moc regionální, si zapamatujme. Tvoří nepominutelnou součást Narcisova dědictví. Ovšem jako motiv, který nemohl být Narcisem osvojen autenticky, opravdověpřivlastněn v magickém prstenci lásky, hrdém a vděčném předávání a přejímání tradice v rodinném kruhu. Narcisův otec žije, ale nestará se: stížnost tak často uváděná postmoderními rozvádějícími se či neprovdávajícími se matkami. Jak se regionální bůh chová jako muž? Obeplouvá, obklíčí, znásilní... A to je vše. Znásilňovat je božské, zní snad skrytý smysl tohoto motivu. Viz Zeus, nejmocnější bůh a mnohočetný násilník. Nebo vítězní vojáci kdekoliv a kdykoliv v historii, potvrzující svou nabytou neomezenou moc tím, že se zmocňují žen poražených, ne-mocných, mužů. Tento motiv možná Řekové nepotřebovali zvlášťvykládat: v matriarchátu se řekám připisovala důležitost za to, že oplodňují ženy. Přišla k tomu u vrbiček, řekli by v Čechách. V příběhu nejde o žádnou nahodilost, nýbržo vztah mužského a ženského principu. Řeka je muža svým vléváním se do moře i předobrazem jeho oceánské všeplodnosti: v homérském mýtu o stvoření světa všichni bohové a všichni živí tvorové vznikli v proudu Ókeanu, tvořícího pás kolem světa. V mytologii je motiv vítězství patriarchátu (helénských nájezdníků, kterým vládli muži) nad matriarchátem (původními obyvateli, kterým vládly ženy) zdůrazněn postavami Helénů, kteří vtrhnou do hlavních svatyní Medúzy a strhnou kněžkám ochranné masky Gorgon. Pravděpodobněani nášvodník nesloužil jenom ke strašení před utopením: Erbenův vodník, také podivný vodní tatík, vraždí své dítě, kdyžse jeho - lidská - žena vrací na souša jeho nechá v louži. Kéfísos byl ovšem bůh. A jak je tomu u lidí? Násilník smrtelník propadá iluzi všemoci, vehrává se do božské role. V naší realitěodpovídají imagu regionálního božstva třeba nebezpeční návštěvníci diskoték. Mnozí z nich jsou antisociální osobnosti, které tam chodí socializovat svým osobitým způsobem. O mnohých z nich se to často ví, a přesto v jejich společnosti uvíznou další a další oběti. Jiným příkladem jsou členové gangůs vysokým (regionálním) sociálním statusem na žebříčku klovacího pořádku. Je jen jedno místo, kde se říční proud jakoby sám pozastaví. Je to vír, vír v zatáčce zdržující věčně protékající božstvo. Vír v hlubinách tůně, kam se chodí koupat božské riziko milující nymfy. Vír mocný a násilný, božstvo, proti němužje nymfa bezmocná. Jak šálivá (a šílivá) je víra, že se bůh zdrží déle nežna otočku, že snad týžnepolapitelný proud se právětady zastaví. On však odplouvá... a mizí. Víc o něm neuslyšíme. 6

Můžeme na Kéfísa klidnězapomenout, jako si ho ostatněnepřipomínají ani ti, kteří o narcismu napsali celé knihy, anižse pozastavili nad originálním mýtem. Vskutku, je opovrženíhodný, a tedy ne pamětihodný. Může však zapomenout znásilněná? Může zapomenout matka vychovávající syna, které jeho otec jen tak protekl mezi stehny? Kéfísos samozřejměnení voda, z pouhé vody dětí nenaděláš. Je božstvem toho neuchopitelného, mezi prsty protékajícího živlu. Jakým je vlastněbožstvem, to dokládá třeba tuzemská verze motivu v Němcové Babičce. Ošálená šílená Viktorka, naříkající u splavu, nepochybněsvýma vytřeštěnýma očima vidí nad vodou uhrančivé oči myslivcovy. Musí být ovšem šílená proto, aby svého svůdce a otce svého dítěte mohla nadále doopravdy (pro nás ne-šílené jakoby ) vidět. Psychoanalýza by označila její šílenství za regresi do stavu původní symbiózy kojence s matkou či do stavu snu, kdy není rozdílu mezi vnitroduševní skutečností fantazijního či skutečného objektu. Proto v realitě mimoniterné Viktorka a její dítěkončí tak, jak končí. Ne tak Leiropé a její Narkissos, který vyroste v mládence půvabněsvůdného... po kom asi? (Narcis je téžsvádějící!) Co odkazuje, anižby se staral, takový lokální bůh jí a svému synovi jako otec? Otec je v předmoderní tradici ten, jehoždědictví se ujímá jeho syn. Věděl vůbec Kéfísos o tom, že je otcem? Nestaral se,...nevíme. Může se jeho potomek nedotazovat? Co o něm může slyšet malý Narkissos, ptá-li se po tátovi?: Neptej se. Nevím. Byl to bůh. Byl to hajzl. Zdrhnul. Chtěl si jen užít. Vykašlal se na mě. Vykašlal se na tebe. Je bůh. Jednou budešjako on, vyrovnášse mu. Skvělý. Ale ty měnikdy neopustíš, viď? A tak dále dokola, vír otázek a odpovědí. Nebo nezodpovězených otázek nebo otázek, zodpovězených slzami. Jaká odpověď, myšlená či nevědomá, po nich zůstává?: Co to máměudělal? Jak se tak mohl zachovat? Nebudu jako on. Co tu nechal pro mě? Nechci tě, kašlu na tebe, pro měneexistuješ. Můžešlidi opouštět, jak se ti zlíbí. Všechno je dovoleno. Byl to bůh/hajzl. Ambivalence, smísení lásky a nenávisti v jednom nerozlišeném víru, kdy nelze ani na okamžik myslet to či ono, avšak to i ono - vylučující se - zároveňzdá se jediným logickým vyústěním takovéto nesnesitelné situace. Co za takového stavu věcí Narkissos přejímá? Co dědí jako obraz otce a jako předsevzetí jeho vztahu k sobě?: Jsem božský/odmítnutý. (Všechno je dovoleno. Mohu kašlat na druhé. Mohu je opouštět. Nemusím na něbrát ohled. Je samozřejmé být bezohledný. To, co udělal táta, se smí. Můžu všechno.) Na tuto nemyslitelnou situaci má odpověďpsychoanalýza v popisu obranného mechanismu štěpení: jedna část nemyslitelného/neudržitelného rozporu je vědomá, je přijata do obrazu sebe, druhá je vytěsněna, nevědomá, neprožívaná. Rozštěp však probíhá vertikálněvšemi strukturami psychiky. To také znamená, že se manifestuje v chování navenek, anižby si toho byla dotyčná osoba vědoma. Myšlenka na odmítnutí a zavržení je pochopitelněhůře snesitelná. Skutečnost odmítnutí však lze popřít. Odskutečnit nikoliv. Kdo je Narkissova matka? Zdá se, že jakkoli je obraz jeho otce temný, jeho rysy jsou nicménězřetelněnačrtnuty. Motivy jeho chování k Leiropé jsou ažpřílišzřejmé. Motivy jeho nehlášení se k otcovství (nevěděl, nebo nedbal?) jsou koneckoncůz hlediska obrazu, který si syn utváří, snad i irelevantní. Jaký vztah si však vytváří k synovi Leiropé? Nechtěla jsem to - tě. atd. (Pozn.:Porodila jej, dala mu jméno, ptala se na jeho osud. Jen odtud ji známe. Poté se z mýtu vytrácí. Vytrácí se i z Narcisova života? 7

Jaký je jejich další vztah? Ani v mýtu není zaznamenána jediná jejich interakce, jediný rozhovor, jediné sdílení čehokoliv.) Obrací se na věštce, je tedy v nejistotěo budoucnosti svého syna. Je to normální? Ano, zvláštědnes. Stále více matek se obrací na experty - pediatry, psychiatry, psychology, pedagogy - s toužotázkou: Co z něho bude? Co z něho může být, kdyžbyl takto počat? Co bude se synem, který nezná tátu? Expert ví lépe. Kdo je Teiresiás? Slepec, vidoucí však to, co vidoucím zůstává skryto. Ten, kdo nevidí vnější realitu, má však vnitřní vidění, je nadaný věštným duchem. O vnější realitěsamozřejměví, není slepý od narození, byl oslepen. Institut slepého věštce v křesťanské kultuře užpřežívá jen jako literární vzpomínka, jinde dosud trvá jako součást lidového náboženství. (V severním Japonsku je posvátná hora, zvaná Osorezan (Hora hrůzy), kde na okraji zmodernizované skutečnosti jsou dodnes oslepovány ženy, ze kterých se stávají šamanky. Šamanky, zvané itako, komunikují v mediálním transu se zesnulými předky a často mluví i jejich hlasy. Nechávají se oslepovat, aby se staly vidoucími = vědoucími.) Teiresiás má vědomí vnějšího pohledu, ale více nežkdo jiný musí naslouchat svému vnitřnímu pocitu. Jeho slepota není pádem do prvotního chaosu, jeho svět temnot a stínů, do kterého byl uvržen za trest, je cestou, návratem do vnitřního vědomí těla. Mýtus říká, že Teiresia oslepila bohyněathéna, kdyžji spatřil v koupeli nahou. Později svoji kletbu zjemnila a dala mu dar rozumět řeči věšteckých ptáků. Podle jiné verze ho oslepila Héra, kdyždal v jejím sporu s Diem za pravdu Diovi. Ten mu pak věnoval věštecký dar. Ke sporu byl Teiresiás přizván jako expert vybavený velmi speciální zkušeností: přeměnil se totižve svém životěna sedm let v ženu poté, co udeřil dva pářící se hady holí a zabil samičku. Stal se pak proslulou děvkou. Podobným způsobem se pak opět změnil v muže, kdyžpři stejné příležitosti zabil samečka. Zakusil tedy obojí sexuální rozkoš, rozuměl ženěi muži. KdyžZeus tvrdil Héře, že ženy mají z lásky větší slast, a ona to popírala, přizvali Teiresia za rozhodčího. Byla to jeho první expertiza mocným. A jakkoli důsledky pro něho byly ambivalentní, přišel skrze něke své profesi. Leiropé byla jeho první zákaznice. Věštba o Narcisovi byla první a hned úspěšná. Předpověděl i Héraklovy budoucí slavné činy. Thébskému králi Oidipovi a královněiokastězjevil, že jsou matka a syn, kteří se stali manželi. Opakovaněpředpověděl Thébským události, které se pak skutečněpřihodily, včetně zkázy jejich města, o které věděl, že ji nepřežije, třebaže mu Zeus daroval sedm životů. I v podsvětí mu Persefoné jako jedinému z duší zemřelých ponechala rozum a paměť. Věštil pak Odysseovi mnoho věcí, které se vyplnily, včetnězpůsobu jeho smrti. Teiresiás byl sice slepý, ale vodila ho jeho dcera, věštkyněmantó - odtud mantika, umění věštecké (či chiromantie). Druhá dcera Dafné se stala Sibylou. I jeho vnuk toto umění zdědil. Čím jsou Řekům věštné schopnosti? Podle obecného mínění jsou některé sny věštné, těmi se řídil i Sókrates. Platón považoval věštecké schopnosti za projev nerozumné části duše. Vykládání toho, co bylo věštěno, posuzování, co to znamená dobrého nebo zlého v budoucnosti, minulosti či přítomnosti považoval za projev rozumu. Cení si tvořivého snění, rozumu, uvažování, kdy se snaží duše vnímat to, co nezná. Věštba je iracionální, intuitivní. Interpretace je využití rozumu snovým, věštebným způsobem. Patočka nazývá neustále působícím Teiresiem právěsókrata: je pověřencem božím a to tak, že jako člověk stále znovu odhaluje zaslepení těch, kdožse domnívají, že mohou setrvat v naivitě. Podle Patočky toto odkrývání klamu však Sókrates neprovádí z pozice vědění, nýbržna základěpozitivního náhledu, 8

který však nesmí být chápán jako něco víc nežopět jen lidský pokus, třebaže obsáhlejší a podloženější. Vždyťsókratovské daimonion (vnitřní hlas) není nic jiného nežtato božská ochrana, které se dostává filosofujícímu, jenžbojuje proti zaslepení, a stálým tázáním, vynalézáním a rozvíjením řeči a ochotou odpovídat tak pečuje o duši obce, obojí je neoddělitelné. (Evropa a doba poevropská 63). Je zřejmé, že Patočka tu má na mysli Teiresiův postoj a jeho poslání. Kdo je tedy Teiresiás po našem? Je tím, kdo zná pravdu o vnitřním pohybu lidí. Ti o něm nemusí mít ani tušení. Proto zná Teiresiás jejich budoucí vývoj, jejich budoucnost lépe nežoni sami. Je tím, kdo varuje. Je tím, kdo sceluje mužskou a ženskou polaritu, neboťjeho zkušenost a znalost je androgynní: ví, jak se cítí muži i ženy. Je tím, kdo je objednáván jako rozhodčí a expert, kdyžsi ostatní nevědí rady, anižby ho zřejměnějak potřebovali jinak. Pracuje pouze pro motivované, zjevuje jen těm, kdo mají zájem, své vědění jinak neprosazuje. Je tím, kdo je jiný, kdo není každý, ale právěproto může vědět pro každého. Je tím, kdo sceluje vědomé a nevědomé. Jeho vědění uvádí do pravdy, aťje jakákoli. Předvídá dobré i zlé. Jeho statusu by nejspíšodpovídaly významy, které pro soudobou společnost hrají ti, kteří myslí za druhé v hlubokém slova smyslu. Pro obec filosof, v setkání dvou bytostí psychoanalytik. Oba přidávají k běžnému, pozitivnímu naivnímu vědomí negaci, překonání. Filosof odhlédnutí od toho, co ví každý, k tomu, co se nemyslí. Psychoanalytik překonání vlastního nevědomí o soběsamém, překonání své zranitelnosti z tohoto nevědění. Po Teiresiověvěštběse Leiropé smířila s tím, že se jí přihodilo dítě. Jako dívka skutečněnevěděla, že řeka oplodňuje? Opravdu tak dětsky věřila? Nebo si lehkovážněříkala: Pročby se to mělo přihodit právěmně? Jako těhotná žena přec jen dokázala svou bezbrannost proměnit v rozhodnost, odejít za věštcem, který dosud žádnou věštbu nevyřkl, nebyl osvědčený, nebyl dosud použitý právětak jako studánka, zrcadlící Narcise, právětak jako Leiropé, prvorodička. Věštci, Leiropé i studánce dělo se cosi (zjevování Narcise) poprvé. Jen taková čistá zrcadla jsou pro Narcise dost dobrá, vybraná. Leiropé se táže na osud svého syna. A také musí jeho narození sdělit světu. Komu? Narcis v příběhu je neustále obklopen jinochy, sestry nymfy pláčou na jeho hrobě. To se zdá přitakat domněnce, že Narcis není úplněsám s matkou, ale s bandou jejích družek. Jak přijímají nymfy zprávu o nastávajícím mateřství své kamarádky? Nejspíšse jí nevysmívají, protože: Kdo jsou ti jinoši, Narcisovi vrstevníci, žijící mezi nymfami? Nejsou také sami dětmi nymf, děti bez otců? Snad Leiropé říkají: Nebreč, holka, to užje takový nášosud nymf. Vždyťse tak nic zlého nestalo (jenom byla znásilněna), vychovášsyna boha a nic tím neztratíš. Beztak jsme my nymfy věčněmladé a šancí se zamilovat máme nekonečněmnoho. My ti s malým Narcisem pomůžeme, pohlídáme ti ho, víme, jak to chodí. To zvládneš, budešskvělou matkou, budešmít krásného syna. Může se mít Leiropé jako znásilněná vůbec ráda? Měla se vůbec ráda, kdyžse sebou naložila tak, aby byla znásilněna? Obraz Narcise v matčiných očích byl nutnězabarven okolnostmi jeho početí. Nikoliv zrovna tuctovými, že? On je dítětem boha. Leiropé byla na jednu stranu znásilněna, bezmocná, ale na druhou stranu obdarovaná, bohem vyzdvižena. Na jednu stranu má toho parchanta nemanželského, ale na druhou stranu je to Dítě boží. Oboje platí, jinak to není možné. Vztah ambivalence. Leiropé musela Narcise na jednu stranu vidět jako dokonalého, a na druhou stranu v soběi v něm musela udržovat vědomí jeho nedostatečnosti, protože jako uždokonalý by Narcis od matky mohl odejít. Ale on se od ní vlastněnikdy neoddělil. A Leiropé od syna vlastnětaké ne. Nenašla si (jiného) muže, nějakého blbého smrtelníka (bůh není k mání), aby nekontaminovala to božské, kterým byla poznamenána. Jenomže tomu prvotnímu božskému se Leiropé vzdalovala v čase. Hle sekvence: Nejprve jako miminko byl Narcis dokonalý, a pak kdyžpovyrostl, tak užne. Kdyžse Narcis narodil, ještěto bylo čerstvé. Ale za tři čtyři roky, to užnení žádné božské dítě. To užje parchant, který třeba taky něco rozbije a nechce jíst příborem. To už se zapomíná. Čím dál tím víc ten bůh uplývá do minulosti a matka je tady pořád s dítětem. I tohle neposlušné dítěmusí Leiropé nějak zhodnotit, aby zůstala přítomna stopa božského: Leiropé zbožští Narcise, vytvoří obraz jeho krásy a dokonalosti. Jak? Projikováním a zrcadlením (viz dále). 9

Leiropé musela u sebe Narcise držet, protože současněs tím, že by odešel Narcis, odešlo by i to božské, čím ona byla poznamenána a pozdvižena. Není pravda, že by Narcis nemohl navazovat vztahy k ženám jenom proto, že nemohl napodobovat otce. Ona ani matka mu nezjevila nijakou sexualitu. Tím, že by si ještěněkoho vzala, kdyby ona synovi ukazovala, jak se to dělá, jak žije žena s mužem, jednou by o svého (za penis dosazeného) syna přišla. Proto musela Leiropé žít s družkami, s ženami. Žena je přeci ženou ve vztahu k muži, k němu je vymezena jako žena. Dokud tam není diferenciace mužského a ženského, jak může být ženské rozeznáno jako ženské? A proto on byl Narcis asi taky nediferencovaný, nezralý. Puer aeternus. Možná kdyby to překonal, kdyby neumřel u té studánky, možná by byl schopen stát se mužem, po té bolesti. Modravá Leiropé se stala matkou. Své mateřství neplánovala, byla do něho násilněuvrtána. Rozhodla se dobře hrát roli matky. Byla však dobrou matkou? Mnoho neplánovaných maminek se trápí pocity viny za to, že ke svému nechtěnému dítěti nemohou najít hluboký mateřský vztah, nemilují jej. Psychoterapeuti se stále častěji setkávají s matkami, které nejsou se svým mateřstvím zdravěa plně ztotožněny. Trpí tím, že nemají rády své dítě. Zoufale a bezmocněse ptají: Co mám dělat, pane doktore? Jak ho mám mít víc ráda? Jak to v soběnajdu? Nemůžu se donutit. Připadám si špatná. Mám strach ze sebe. Tyto matky, matky vnitřněnepřipravené, jakoby mateřstvím zaskočené, často matky nechtěné, ale často také chtěné, samy nedostaly dostatek lásky, aby věděly, jak ji vyzařovat. Nemají dost, co by daly svým potomkům, protože samy neměly. Přitom obvykle hrají dobře roli matky. O dítěse vzorněstarají. Snaží se nahradit nedostatek citu lásky komfortem, podporou. Často také zdůrazňují snahu o rozvíjení alespoň intelektové a pohybové stránky dítěte. Matky, které alespoňvědí a táží se. Kolik je matek, které nevědí, že vědí? Byla Leiropé, znásilněná nymfa, bez muže, dostatečněvědoucí a milující matkou? Není pravděpodobné, že by syna hruběodmítala. Narcis, jak nasvědčuje jeho zamilovanost do obrazu sebe sama, spíšprimitivnězvnitřnil, introjikoval milovaný a uctívaný obraz své matky o sobě. Milovala a obdivovala ho přespříliš? Taková matka musí být do značné míry uzavřena před druhými i před sebou tím, že je pohlcena sebou. Pohlcena tou částí sebe, která slouží k tomu, aby se vyrovnala s nepříznivou situací a vnějším světem. Psychoanalýza hovoří o takzvaných obranných mechanismech. Označuje tak postupy, kterými se chráníme před neúnosnými myšlenkami. Typy narcistických osobností se liší podle toho, jaké obranné mechanismy matka používala k zakrytí toho, jací jsou. Popření a pýcha. Umístění toho špatného do okolí, jeho externalizace. Přeobsazení. Proti odmítnutí dítěte nastolení reaktivní formace, přehnaného přijetí a zájmu. Narcis jako dítěpotřebuje matku k něčemu, a ona jeho k něčemu jinému. Míjejí se ve svých potřebách. Potřebují se, ale míjejí se v tom, v čem se potřebují. Dítěmj. potřebuje být zrcadleno a milováno za to, že je. Matka tedy nemá být jen k tomu, aby zrcadlila, má být i k něčemu dalšímu, a ona k tomu není. Může vůbec milovat, kdyžjí láska byla vyrvána/vnucena násilím? Jak se vyrovnat s tím, že ona je ta, která zrcadlí, a zároveňta, která do něj projikuje svůj idol? Zrcadlo přeci potřebuje objekt jenom k obrazu. Leiropé jak matka je živým zrcadlem, obraz vytváří, dává mu vyrůst ( Jsi ze všech dětí nejkrásnější. Nikdo se ti nevyrovná. Jsi božský. Nemám ráda, kdyžjsi ošklivý, zlobíš. ) Zrcadlo, řekni mi, kdo je nejkrásnější? ptá se dítěa chodí si pro odpověď, kterou čeká, do matčiných očí. Ty jsi nejkrásnější, ale běda ti, jestli se budešna to ptát někde jinde! Narcis propadl subjektivnímu vnímání někoho jiného. Nevnímá obraz jakožto obraz, ale jakoby originál. Co to znamená? Celý sebeobraz ztotožnil s tím obrazem sebe, který mu byl zprostředkován. Narcis nemá o sobějiný obraz, jiné vědomí sebe nežto, které mu bylo matkou ušito. Jediný obraz o sobě, převzatý. 10

Narcis necítí sám sebe, je bez možnosti kontaktu se sebou. Přístup k soběmá zatarasen matčinou projekcí. Narcis tak trochu je jako bůh, hrdý a pyšný. Tak jako byl jeho táta. Jeho táta se tak jevil, přepadl matku a zmocnil se jí z lásky. Alespoňto tak. Kdežto Narcis toho nebyl schopen. Neměl ani sám sebe. Nezmocnil se ani sám sebe. Táto, cos mi po sobězanechal? (Tak se také ptá postmoderní syn bez otce Pink, typicky narcisticky nejprve uctívaný a pak zhroucený pohrobek matkou zbožštěného válečného hrdiny z rockové opery Pink Floyd The Wall.) Kdyžnejsi, jako bys byl mrtvý. Nenechals mi tu živého, milujícího otce. Nechals mi tu obraz. Já jsem chladný, pyšný a nešťastný. (To vypovídá ledacos i o pocitech vtiskujícího zrcadla, Leiropé). Narcisův život v mýtu je pohybem mezi zrcadly v různých podobách (Teiresiás, matka, druhové, nápadníci, Échó, studánka). Na konci cesty má spatřit svůj obraz užsvýma očima, poznat sám sebe zmocnit se svého Já, prožít se autenticky, v původním znění. Poznat, že je rozdíl mezi tím, co po něm chtějí, a tím, co chce on sám. Mezi tím, kým má být, kým se cítí být, kým je. 11

Kapitola 4 NARCISOVA DRUŽINA - čili my všichni ostatní Narcisovi nablízku žijí družky nymfy, jinoši, dívky, kteří po něm touží. Omamuje je. Narkotizuje - dle Gravese je narcisový olej známé narkotikum. Je jejich bohem, ideálem, kterého se chtějí zmocnit. Ale Narcis je vskutku ideálem, nepřístupným nezmocnitelným. Klid a smír v jeho družiněje zajištěn tím, že je k mání pro všechny stejnou měrou, totižvůbec. Některým obdivovatelům se vyplatí žít v Narcisově, byť chladném, stínu (i kdyžnení snad výsadou stínu, že přijímá do anonymity, že ukrývá totožnost nositele rozpálené hlavy?), v blízkosti onoho božského. Jiní zmírají, zavrženi, obětováni. Jiní se naštvou. Objevují v Narcisovi božské a tím je pro něsvůdný. Ale nikoliv svádějící, on sám přeci nikoho nepotřebuje, nikoho nechce, nikdo není tak dobrý, aby ho musel chtít. Narcisovi obdivovatelé se svádějí sami. Používají Narcisovy znaky dokonalosti jako katalyzátor sebesvádění (cožse přihodí koneckoncůi Narcisovi samému u studánky). Stávají se zde svůdci i svádějícími se. Sebesvůdci. Jean Baudrillard v knize O svádění (Votobia, Olomouc 1996) cituje V. Descombese: To, co zde svádí, není něco feminního, ale skutečnost, že se to obrací na vás. Svůdné je pomyšlení, že jsme sváděni, a v důsledcích je právětoto být sváděn samotným sváděním. Jinak řečeno, svůdnická osoba je taková, v níž objevuje sváděná bytost sebe. Sváděná osobnost nachází v jiném to, co ji svádí, jedinečný předmět fascinace, rozpoznává sebe sama jako bytost plnou kouzla a svůdnosti, svůj láskyplný autoportrét... Narcisovi obdivovatelé se oddávají své touze po něm. (Volněpodle Baudrillarda, 1996): Svádět (se) znamená zemřít jako skutečnost a znovu povstat jako iluze. Znamená to zmocnit se vlastní iluze a pohybovat se v začarovaném světě. Narcis je iluzivní bytostí, přeludnou. Strategie svádění je strategií přeludné léčky, postihuje všechno, co má tendenci prolnout se s vlastní realitou. Pokud samotná produkce vytváří jenom objekty (reálné znaky) a tím získává jakýsi podíl na moci, svádění (sedukce) vytváří iluze. Za to získává všechna práva a veškerou moc, tedy i možnost odkazovat realitu k jejímu iluzivnímu původu. Svádění klade nástrahy nevědomí a touze a přetváří je v zrcadla nevědomí a touhy. Kouzlo svádění nespočívá v pouze příslibu pudové rozkoše, celé kouzlo začíná někde jinde - v odevzdání se touze. Taková iluze nás šťastněuchraňuje před naší psychickou realitou. Narcis zatím nesvádí a ani nepotřebuje být druhými sváděn (od své životní pravdy byl koneckonců důkladněsveden ještědříve, nežsi ji vůbec mohl uvědomit). Jak odpovídá na touhu druhých po sobě? Dejme Narcisovi slovo: (Použito výpovědí účastníkůpsychodramatických workshopůo Narcisovi, pořádaných autorem v psychoterapeutických i ad hoc skupinách např. v rámci Týdne duševního zdraví, září 1996, Plzeň): Říkáte mi, že jsem krásný, ale to slyším pořád. Nemáte něco jiného? To se rozumí samosebou, že jsem nejkrásnější. Pročmi to vůbec říkáte? Neotravujte, nudíte mě. Nikoho nepotřebuju. Mám všechno, co potřebuju. Nedotýkej se mě, ušpiníšmě. Běžpryč. Co po mněvlastněchcete? Jak mám být s někým, kdo není alespoňtak dobrý jako já? V souvislosti s těmito autentickými odpověďmi Narcisů na touhu druhých stojí za uvedení úvaha Christophera Bollase, Narcisovy postoje osvětlující i v jejich odlišné postmoderní verzi (volněpodle Bollase: Narcis a trisexuál): narcistické, autoerotické libidinozní sebeobsazení staví na roveňhetero- i homoerotickému. Jestliže trisexualita je forma narcismu, jak se liší od vlastního narcismu? Tato otázka vyžaduje, abychom zvážili, jak Narcis vede svůj erotický život. Ačkoliv je to konvenční vysvětlení, obzvláště v psychoanalytickém smyslu, považuje Bollas za užitečné vyjít z toho, že Narcis se zdá milovat pouze sebe. Jestliže si představíme, že Narcisův vztah k soběbyl milující, pak jsme blíže k současnému psychoanalytickému porozumění narcistické osobnosti. 12

Řekněme, že po nějakém čase se Narcis nedívá dále do zrcadla, ale předpokládá, že ostatní jsou zrcadlem. O této formězrcadlového přenosu psal Kohut. Narcisův křehký předpoklad vrozené krásy rozlišuje toto zvláštní individuum od trisexuála. Kde Narcis přebírá, přejímá a předpokládá lásku, trisexuál aktivněsvádí jiného. Bollas popsal náčrt Narcisova efektu na druhého. Zvláštěnás obeznamuje s tím, jak nudná taková osoba může být. Narcis předpokládá, že má všechno, čeho je třeba, nevynakládá žádné úsilí, nevyhledává žádný objekt. (Předpokládá se, že objekty jsou částí Self systému). Toto Kohutem formulované hledisko, platné pro Narcisův koncept Self-objektu, není platné pro trisexuála. Tento předpoklad není pravdou o trisexuálovi. Trisexuál není ani přehnanězaujat sebou, ani nudný. Vskutku, je obvykle velmi zajímavý, vysoce svádivý a zajímá se o druhého. Narcistické charaktery mají sklon svádět ostatní pasivními způsoby. Tím, že prezentují druhým obraz Narcisova Self.. Jeden Bollasův pacient, který spadá do této osobnostní kategorie, tenduje umístit se vedle ženy tak, že se předpokládá, že ona se zamiluje jeho prostou přítomností. Ona je pozvána, aby byla na něj zvědavá a vyptávala se na jeho život. On tomu dostává tím, že vytáhne svoji životní historii, která je přiměřeně zajímavá, a ona se postupnězamiluje do obrazu, který jí on dává o sobě. Podle Bollasova názoru takové narcistické charaktery sebe ve vztahu neváží. Namísto toho dávají jiným obraz sebe, který je ekvivalentní objektu, který Narcis o sobědrží. Je to jemná distinkce, ale je důležité poznamenat, že Narcis předkládá obraz ženě, jedné z jeho vlastních výdobytků, tak, aby ona, přemýšlejíc o něm, zamilovala se do obrazu Self.. Po celou dobu je Narcis kontroluje a neskloní se, nepodřídí se pravé intimitě. Trvá na tom, že jdou ruku v ruce v životěs ním jako vedoucím. Jestliže se žena pokusí svést narcistu a jestliže její svádění je objektovědiferencované tak, že neobdivuje narcistovo Self, narcistický charakter se stává panickým. Bollas uvádí příklad i takové proměny. Žena, která byla velmi přitahována k jednomu Bollasovu pacientovi, měla na tohoto člověka názory a hlediska odlišná od těch, která prezentoval on. Následoval zápas: buď ona přijme jeho obraz sebe jako jediný možný, anebo bude po vztahu. Ačkoli bojovala, jak mohla, o svůj obraz jeho, byla ve skutečnosti odmítnuta. Každý den, kdyžpacient přišel na sezení, přemáhán narcistickým vztekem nad ní, nad jejím odlišným pohledem na sebe, mohl říci: Věřil byste, co o mně řekla? Že o mněřekla tohle? nebo: Ona si myslí, že jsem jako blb, Byl tak překonán narcistickým vztekem, že nebyl schopen zvážit hodnotu její percepce. Pro narcistický charakter platí: buďse ostatní zamilují do obrazu mne, jak jej předkládám, nebo to nebude žádné partnerství. Obraz sebe a Self nejsou ovšem totéž. Ve skutečnosti narcistův obraz sebe je v poslední instanci obrana proti prohlédnutí sebe. Proti zahlédnutí sebe tváří v tvář. Je pravda, že trisexuál žije ve stejném děsu z intimního vztahu jako Narcis. Ale tam, kde Narcis dává obraz sebe, aby byl obdivován, trisexuál dává obraz ohraničené zkušenosti, zakapsované zkušenosti, aby byla zapamatována: Narcis: v tom měshledáte báječným. Trisexuál: ve mněto shledáme báječným. Narcistický charakter navštěvuje jiného s potřebou a zve partnera, aby sdílel jeho naplnění. Trisexuál navštěvuje druhého se vzpomínkou, s bolestí, která probouzí ztrátu něčeho známého i druhému. Trisexuál stimuluje intenzitu mateřské lásky, kdy se povaha bytí zdá být inspirována Érótem samotným. Trisexuálovým cílem je stát se vzpomínkou touhy druhého konvertovat. Stát se Érótem s generativní prokreativitou. Rozdělit se do dalších částí, do touhy, paměti, jednoty. Trisexuálova rodina, to není pooidipská rodina, diferencovaná skupina lidí s nezávislými touhami a zájmy, kteří jsou schopni vzájemnosti. Trisexuálova zkušenost jeho skupiny je jako preoidipská rodina. Konvertuje své milence do přátel a potlačuje skrze odehrávání afektivní stav Self v raném objektovém životě. 13

V literatuře o narcismu se často opomíjí stupeňmoci a autority, kterou Narcis hodlá vykonávat ve svých objektových vztazích. Narcis cílí kontrolovat případný efekt druhého na sebe tím, že pozná druhého a dá mu zamilovat se do svého sebeobrazu. Můžeme se ptát, kdo má moc ustavit podobu Self.. A následně: kdo má právo ustavit osud dětského Self? Podle Bollasova hlediska narcistův charakter je určen vyvlastňováním, přivlastněním mateřské pozice, a to z důvodu raných konfliktůs matkou. Narcist přebírá její funkci a mateří sebe intenzívním a rigidním způsobem. Předpokládá, že my všichni přebíráme určité aspekty matčina idiomu a péče v procesu vztahování se k sobějako k objektu naší vlastní péče. Jenomže v případěnarcistického charakteru je tu přítomna povážlivá frustrace a vztek na svou matku. Takže v přebírání péče o sebe Narcis cítí smysl triumfu, získává kontrolu a moc nad zdroji sebeúcty. Kde Narcis získává moc tím, že přebírá moc a kontrolu nad svou verzí sebe a vším, co s tím přichází, trisexuál nalézá moc tím, že odmítá autoritu nebo přímluvu. Trisexuál získává pozici v tom, čeho se vzdává. Ne tím, co získává nebo vlastní. Získává moc tím, že se jeví být echo. Dává druhému, ale tím, že tak činí, omezuje jak jeho funkci, tak funkci svou a vliv druhého. Stává se svědectvím paměti, svědkem historie, reprezentací potlačených oblastí Self druhého. Bývalí milenci k němu vzhlíží jako k tomu, kdo skladuje hodnotné části jich samotných. Kdyžse setkají, je zde vždy tato tajná slast sdílené paměti. Co tedy Narcis činí v reálném životě? Přestane se dívat do zrcadla a předpokládá, že jiní mají být zrcadlem. Narcis se nedává do vztahu, dává do vztahu svůj obraz. Vždyťon nemá vpravděsebe, to co má před očima je obraz sebe, který utvořila matka. To není totéž, všechno je tu tak křehké. Échó V pohádkách se často král nebo princ na lovu oddálí od své družiny při pronásledování zvířete. Oddálí se tím i od obrazu, který o něm jeho družina pěstuje. Že je králem, to ví v lese jen jeho družina, obyvatelům lesa je to srdečnějedno, přinejmenším mu to nemusí věřit, nemá to čím dokázat, snad jen oděvem a chováním. Je králem skrze svou družinu, nad kterou uskutečňuje svou a která uskutečňuje jeho moc. Králi osamělému v lese, často bez moci, přiházívají se setkání, která určujícím způsobem změní nebo vyplní jeho osud. Je nucen vystupovat a jednat sám za sebe, nikoliv za krále, a také jeho informace nejsou tentokrát zprostředkované, proto může dojít pravdy, poznání, náhledu. Může se setkat s Plaváčkem, najít si ženu z lidu, upadnout do moci druhých, naslouchat zvěři, být zaklet čarodějnicí, dostat věštbu. Také Narcis se jednou ocitne v lese sám, odloučí se od druhů. Také jemu se přihodí setkání, které nastartuje něco nového v jeho osudu. Setkání s Échó. Aždo té doby trvá Narcis v neměnnosti svého dětského údělu. Dokud se nesetká s postavami, které ho tak naléhavěvyzvou ke vztahu, či - jak to vnímá on - si na něho učiní nárok. Ažadolescence, věk, kdy většina lidí do nějakého, alespoňplatonického, vztahu vstoupí, je tím opravdovým testem. Testem, v němžse krutě(pro druhé i pro něho) odhalí jeho nulová kapacita pro vztah. Narcis je věčný jinoch, puer aeternus, pubescent, notorický panic. Věčné jaro, které ještěneplodí. Je NE- MUŽNÝ, nikdy se nestal mužem, ani chronologicky, ani sexuálně. Nymfa je sice také věčné mládí, nikoliv však panenské. Víly jsou sestry. Byl po mámě. Neměl bratry, byl jedináček, a žil zřejměv družině. Vyrostl mezi ženami, vskutku. Z hlediska psychoanalýzy lze hovořit o psychosexuální nedovyvinutosti, nezralosti. Bude zajímavé sledovat dále, jak vypadá narcistická osobnost nikoli v 16, ale ve dvaceti, třiceti, čtyřiceti letech. Échó. Échó je také vlastní bytostné určení být oslovována. Slout, tj. mít pověst, být jako ten, o němžse mluví, a oslovovat mají týžslovní kmen, přináleží k sobě. Ona nemůže mít svůj vlastní projev, proto v tom oslovení je tak mohutněoslavena. Je to vlastnějediný způsob, kterým se může projevit. Chce poskytnout právěto, co poskytuje, protože jinak by byla němá - také by vztahověneexistovala. Chce být sluchadlem, 14

ozvěnou. Ozvěna je pro sluch to, co je zrcadlo pro vid: je-li zrcadlo z definice věrné, musí být ozvěna taky věrná. Échó jako první v Narcisověživotěmu nenabízí a nevrací jeho sebe-obraz, ale to, čím on je vztažen k druhým. Záleželo jen na něm, jestli se pozná v tom, jak zachází s druhými. Jestli pozná ten ovládající a kontrolující způsob zacházení se svým okolím: Pojďsem! Pročse schováváš? Ovládající, kontrolující a zároveňodpuzující: Raději umřít, nežs tebou spát, cožse také stalo. (Narcisova představa ztráty sebe v intimitě, u některých i sexu vůbec!). Snad proto se poprvé odehrává odhalení Narcisova způsobu komunikování s okolím, a nikoliv jeho krása, protože se jedná o setkání v rovinězvuku, slova, hlasu, ozvěny. Ve vidění jsme více vztaženi k sobě, ve slyšení jsme vztaženi k druhým. Narcis má potřebu kontrolovat - sebe i druhé. Ale co mu Échó zrcadlí, kdyžje jeho věrnou ozvěnou? Dělá mu zrcadlo v tom, jak on zachází s druhými. A Échó to těší. Že říká, že může opakovat. Narcis předvádí pohyb preobjektové vztažnosti, ambivalenci, nespojení. Chodí kolem Échó, nevidí ji, nevnímá ji jako objekt, všímá si jen svých vlastních pocitůz této chvíle. Přivolává nymfu k sobě, zakusí hrozbu intimity, a tak ji zase rychle zapuzuje. Dokud mladík Échó láká, může mít ona pocit, že situaci zvládá. Splní se, co si ona přeje: může mít pocit kontroly. Ale to je právěto, co Narcise děsí, co v něm vyvolá paniku. Narcis atrahuje Échó odrazem Self, pak ji zapuzuje. Échó jen chce, aby bylo zřejmé, že ona je ten druhý. Échó se nechala zahnat, plná bolesti a studu odchází, ztrácí své tělo, které Narcisovi nahnalo hrůzu, vytrácí se ve skalách. Lze říci, že je taky narcisticky zranitelná. Její úcta a láska k sobězávisí na tom, jestli ještěfunguje, jestli ještěmluví, jinak je němá. Živá a projevující se je Échó jen ve vztahu. Velmi záleží na tom, jestli je oslovena, jen tak může cítit úctu a lásku k sobě. Opravdu nemůže začít hovor první, byla skutečnězraněna, Hérou uskřinuta. Jestliže Échó to táhne k lidem, aby vůbec mohla promluvit, a zároveňje odsouzena být pasivní, nesmí mít vlastní projev myšlení, zaujímá depresivní pozici par excelence. Échó sama má své trauma, které odehrává ve vztahu k Narcisovi, ale nevyřeší. Mladík prchne a ona je znovu odňatá sama sobě. Ameinios Krasavec Narcis měl nápadníky obého pohlaví. KroměÉchó vznášel na něho nárok i Ameinios. Graves in Řecké mýty I, Odeon, Praha, 1982, str. 299: Jednou poslal Narkissos mečsvému nejvytrvalejšímu nápadníkovi Ameiniovi, po němžje pojmenována řeka Ameinios. Je to přítok Helissónu, který teče do Alfeia. Ameinios vyzval bohy, aby pomstili jeho smrt, a zabil se na Narkissověprahu. Artemis prosbu zaslechla a dosáhla toho, že se Narkissos zamiloval. Milostné naplnění mu přitom odepřela. Obtěžoval Narcise. Běžse bodnout, vzkázal mu Narcis svým chováním. 15

Kapitola 5: NEVZTAŽNOST JAKO SPECIFICKÝ MODUS VZTAŽNOSTI Zatím nám vychází, že je Narcis necitlivou zkázonosnou zrůdou. Přece však musíme vyjít z toho, že Narkissos je, alespoňnapůl, bytost lidská či alespoňantropomorfní. Z nějakého spojení se zrodil, nějakého způsobu kontaktu s druhými byl měl být schopen. Jaký druh vztažnosti se v jeho nevztažnosti odhaluje? Co se v ní vlastněprojevuje? Prochází jakoby netýkán druhými, přestože o něho usilují, svým druhem. Narcis je jakoby druhem sám pro sebe: ačje to absurdní, splývá se sebou jako sám neživý. Užjsme si zvykli na smrti pro nic za nic, nanicovaté. Původní příběh Narkissův však vyvstane ostřeji, uvědomíme-li si jej v kontextu antického světa a na pozadí autentické řecké mytologie. Řecký svět a řecká božstva povstala spojením a sdružením. Vládce bohůzeus se spojuje s každou, božskou či lidskou, a z každého spojení povstává nové potomstvo. To Druhý zajišťuje mne - na potom, po mně. Celá řecká mytologie je jediný proud plození, božský hymnus na generativitu. I smrtelníci to vědí: Je údělem člověka připodobňovat se nesmrtelným bohům, vysvětluje Platón. Jen nemnohým je dáno zajistit si nesmrtelnost velkými skutky a velkými slovy. My obyčejní si ji získáváme ve svých dětech a jejich dětech: to je naše vitální transcendence. Narkissos zemřel jako izolovaný jedinec, jako pouhý jedinec bez Druhého. Paradoxnětím umírá nejen jako jedinec. Co hůř, zemřel bez potomstva. Pouze sám soběrodem, umírá jako rod. Jeho smrt je dvojnásob, trojnásob nanicovatá: nezanechal po soběvůbec nic (...raději velké Nic nežmalé něco). Horší osud, snad kroměbezectnosti, staří Řekové neznali. Osud Narkissův je také - jiná předzvěst postmoderní doby - obrazem fragmentovaného božství. Při jeho zrození bozi neručí za jeho osud: nevyslovují svou věštbu, ani nevarují. Násilně, znásilněním své matky, je vržen do světa. Nikdo z bohůse dál nestará. Avšak právěna vrcholu své narcistické illuse, v opojení svou svobodou bez ohledu na druhé, svou totální soběstačností, je bohy ztrestán: za to, že naplňuje právětu výbavu, které se mu dostalo. Jaký výsměch! DRAMA ODMÍTNUTÍ/ODEPŘENÍ Celým příběhem od samého počátku do konce se vine tážtematická linie: odmítnutí Druhého usilujícího o sblížení. Tato linie se manifestuje v rozkmitu mezi popřením a odepřením touhy po blízkosti druhé bytosti. (Z hlediska psychoanalytické vývojové psychologie Narcis předchází Oidipovi, jde o preodipské formy lásky - před objektními vztahy.) Příběh je brilantněvystupňován, graduje dramaticky. Iniciální odmítnutí je utroušeno jakoby mimochodem, téměřledabyle a samozřejmě. Také je všemi interprety, Freuda nevyjímaje, přehlíženo. Právětak Narkissův otec ledabyle utrousí své semeno, nestaraje se, co bude potom, nestaraje se o potomka. Jeho cílem přece není založení rodiny, nýbržzmocnění se bezmocné - snad i bezstarostné? - dívky. Je přece bůh, je mu vše, alespoňv jeho řekách, dovoleno. Avšak důsledná interpretace toho, co následovalo, dokládá, že toto odmítnutí iniciální bylo téžodepřením iniciačním. Nejprve anonymní zavržení milenci obého pohlaví. Pak Échó - dramaticky rozvinutý příběh odmítnuté touhy. Amenios - není to téměřnarcis sám, ten nejvytrvalejší nápadník? Zde je skrytý smysl jeho chování, popření odmítnutí: TO NE JÁ JSEM ODMÍTNUTÝ, TO ONI! 16

triumfuje zraněná neuspokojená touha. To můžeme považovat za vyřešenou hádanku Narkissovy motivace a jeho chování. Narcis jako objekt zrcadlení Poslední roli zrcadlení v Narcisověživotěhraje studánka, pramen. Připomíná zrcadlení v prameni Narcisovi ono živé zrcadlení, které zakoušel od své matky? Pojem zrcadlení uvedl do psychoanalýzy americký analytik vídeňského původu H. Kohut, zakladatel tzv. Self-psychologie (psychologie Já či přesněji psychologie sebe a sobectví ). Označil jím láskyplný a obdivuplný pohled, jímžse dívá milující matka na své dítě. Zrcadlení je výsostná metafora. Filosof Eugen Fink, student a přítel Husserlův a Heideggerův, analyzoval v eseji věnovaném zvláštnímu bytí světa hry (Oáza štěstí) fenomén obrazu v zrcadle. Používá prostý příklad, který zná každý: zrcadlový obraz, který vrhá topol na břehu jezera na třpytící se hladinu. Co je to zrcadlový obraz? Jako obraz je skutečný, je to skutečný odraz skutečného stromu. Avšak v obraze je zobrazen strom, ale tak, že se vyskytuje pouze v prostředí zrcadlového zdání, nikoli ve skutečnosti. Zdání této povahy má svébytnou skutečnost: obsahuje v sobějako konstitutivní moment své skutečnosti určité specifické neskutečno. Obraz topolu nezakrývá kus vodní plochy, na nížse zrcadlověobjevuje. Zrcadlení topolu je jako zrcadlení skutečnou věcí, a zároveňv soběobsahuje neskutečný topol zrcadleného světa. Jestliže zrcadlový obraz v soběobsahuje jako konstitutivní moment své skutečnosti určité specifické neskutečno, plyne z toho následující: že neskutečno spoluutváří toto zvláštní skutečno, bez neskutečna by nebylo této skutečnosti. Neskutečno vyvolává existenci skutečna a je to jiná skutečnost: skutečnost zrcadleného obrazu. Tuto jinou skutečnost nazývá filosof ontickým = jsoucím, skutečným zdáním. Jsou jimi objektivněse vyskytující obrazy, jako popsaný obraz v příroděa koneckoncůjako Narkissův obraz v prameni. Mnohonásobněčastější je však naše zkušenost s obrazy, které se nenaskýtají, ale které byly jakožto obrazy vytvořeny. To je taková oblast skutečnosti, kterou si postmoderní doba navykla označovat jako virtuální realitu. První zhotovený nástroj, první totem, první obraz, první pravidla mezilidského styku a komunikace vyznačují zrod virtuální reality jako výsostnělidského světa symbolické reprezentace a symbolické komunikace. A máloco vyjadřuje charakter postmoderního světa tak, jako konstituce skutečnosti virtualitou. Zkusme si představit svět, ve kterém je hrst otesaných pazourků, první zhotovené lože, první totem, pouhým zrnkem písku ve velemoci přírody - toho, co je samo od sebe. Zkusme si představit svět před pouhým tisícem let, kdy několik osad v Čechách bylo spojeno špatněprostupnými stezkami v moři pralesa. Zkusme si představit svět, ve kterém jen menšina lidí uměla číst a kdy v celém Království českém bylo několik desítek knih, této první virtuální reality par excellence. Kolik z toho, co je samo od sebe (nebo od Boha), v našem současném světězbývá, zvláštěžijeme-li ve velkoměstě? Země, která je zakryta dlážděním a stavbami a takto se ukazuje jako to, co je ve své původnosti zakryto, co se samo od sebe nevystavuje pohledu. Nebe, které jižnení zabydleno bohy, ale počasím, které je důležité pouze kvůli výběru oblečení a nastavení topení. Lidé, kteří nejsou sami od sebe, 17

ale prošlí intenzivním zrcadlením jako objekty symbolické reprezentace svých rodičůa neustávající intenzivní výchovy symbolickou komunikací k symbolické komunikaci v symbolické komunikaci. Co potom Narcis u studánky vnímá? Teprve u pramene - u pramene poznání? - se do sebe zamiluje. Neměl se rád, a neměl rád ty druhé. Aťjde člověk kamkoli, vždy znovu setkává se sám se sebou, se svým zrcadlem, svou anatomickou podstatou. V zrcadle vidí sebe skutečného i sebe neskutečného. Je trýzněn svojí skutečností i neskutečností. Ve skutečném zrcadle je obraz jeho samého o něm samém, sebeobraz, Self-image. Kdo bloudí, kdo není sám u sebe a sám se sebou, sám sebou, ten je bloud, má bludy, bludný sebeobraz. Je sám obětí své iluze: vehrál se do ní. Vždyťo tom sám hovoří: blud, klam, to je můj výkon. To já si zaslepuji vůči tomu, co je. Mohl se setkat s touto, zcela určitou, zkušeností sebe jako jedinečněkrásného, obdivuhodného, láskyhodného, kdyby vůbec nikdy zrcadlení nezakusil? Kdyby nebyl původněsvojí matkou zrcadlen, totiž milován a obdivován? Kdyby se nedozvěděl, že je krásný? Psychoanalytikové se ve své práci s klienty, kteří toto zrcadlení buďve svém dětství nikdy dostatečně nezakusili, anebo v zrcadleném obraze zakoušeli přílišmálo ze svého skutečného Já, znovu a znovu setkávají s týmžúkazem: Na ocenění, uznání, respekt nereagují tito pacienti jako ostatní lidé, ačpo něm touží tolik, jakoby po ničem jiném. (Scheler popsal tyto jevy ve své psychologii resentimentu - nepravou, odvozenou touhu.) Nejsou schopni je podržet nebo dokonce vůbec přijmout jako takové. Vše pozitivní o nich samotných jim připadá cizí, jakoby určené někomu jinému. Jakoby na tomto místěsvé psyché měli hluché a slepé místo. Nebo v nich uznání vyvolává stísňující pocit, že si je nezaslouží. Případněpodezření, že kdyžocenění přijmou, stanou se objektem manipulace a vydírání. Zdá se pravděpodobné, že se v Narcisovi aktualizovalo něco, co sice postrádal, znal to, ale nevěděl o tom, že to postrádá. Co vidí ve voděa co mu probíhá hlavou? Zmírá žalem, poznává, že je na hranici svých možností: že JÁ JSEM JENOM JÁ a nikdo jiný. Poznává, že obraz není on, kdyžs ním chce splynout, s neživým, umírá. Škoda, že ten přelud krásný nelze obejmout, uvědomuje si, že celý život tráví v jakési hře, illusi, do nížbyl vehnán (sudičky). Co se tedy skrývá v lásce tak náhle vytrysklé nad studánkou? Láska a obdiv, které kdysi zakoušel. Avšak o jaký druh lásky se jedná? Nejde však o lásku k objektu, lásku k druhému takovému, jak je ve světětělesně, skutečný. Jde o splynutí, symbiózu, ve které se sám Narcis tělesněztrácí, jeho skutečné Já zmizí. A jde také o splynutí se zcela určitým obrazem. Čím zaníceněji je Narcis spalován touhou po tomto splynutí, tím více ztrácí skutečného sebe, ažse ztrácí a zmírá, truchle po obrazu ideálního Já, které na chvíli zazřel. Co miluješ, ztratíš. V tom se zračí základní narcistický problém. Co miluji, co se mi líbí, nemohu nalézt. On sám chce být hoden, ne být obětí. Zdánlivězvítězil, byl přeci nejlepší. Pěkněponuré vítězství, vítězství k prohře. Jižse uvítězil, čili prohrál. To, co vyhrává, je nemožnost. Smrt však není těžká. Nežžít v této trýzni, v této nemožnosti lásky, ke druhým i k sobě, to raději smrt... Květina, která po něm zbývá, narcis, je zpředmětněním jeho jakožto obrazu, symbolem narcistického obrazu krásy, která omamuje, ale ze které nikdo nic nemá - kroměobdivu. Sapfó říká: Smrt je zlo, tak bohové určili, vždyťkdyby krásná byla, sami by umírali. Narcis je synem boha, polobůh. Takže umírá jenom napůl, ta lepší polovina, božská, zůstává. Nezbývá po něm u potoka mrtvola, nýbržkvětina a kameny. Mrtvola není hezká, nevoní, kazila by obraz ideálu. 18

Příroda lká nad Narcisovou smrtí, sestry nymfy také. Matka však nikoliv, není přítomna: nesmí brát smrt svého syna vůbec na vědomí? Přestože byl všem Narcis užitečný jenom jako ideál krásy, všichni vyjadřují soucit. Soucítí s ním jako s člověkem, který se nemohl zmocnit sám sebe, který neměl sám sebe a který to poznal v poslední chvíli svého života. Co říkají představitelé hlavní role v psychodramatech o Narcisovi nad studánkou?: Jak je možné, že jsem tady úplněsám? Já to chci! Nikdy jsem neměl nic tak krásného! Ale jak si to mám vzít? Já si to nemůžu vzít! Jak je možné, že něco mít nemůžu? Říkali jste přeci, že mám a budu mít všechno! Mněteďuž nezbývá, nežto zabalit. Já takhle nemůžu dál žít, s tímhle poznáním. Podvedli jste mě! Sumou: Vždyťty ses na mně, matko, pomstila! Udělala jsi mi, co on udělal tobě! (tato myšlenka je zřejmě nevědomá, o to více však bolí). Ani po smrti nedochází Narcis klidu, nesplyne sám se sebou, nezmocní se sám sebe. Podle Pausania (IX, 31,6) se stále zhlíží ve vodách Styxu, svému obrazu nablízku. Čili: narcistická PSYCHÉ je neměnná. Hérakleitos ve slavném výroku o hře kosmu klade rovnítko mezi běh světa a věk. Určitá epocha je charakterizována určitou hrou, která má ovšem kosmický rozměr, konstituuje svět této doby. Narcistická epocha není věkem lásky k sobě- je to věk lásky k idolu sebe. Pouze naše pravé Já poskytuje možnost opravdové lásky k sobě, která umožňuje i opravdovou lásku k druhým, protože v autentickém Já je vždy druhý spoluzahrnut. Idol, nepravé a nevlastní Já, je jakoby figurou, zrcadlenou na pozadí zrcadla. Tam, kde se opravdové Já stalo (známým, ale nevnímaným, nemyšleným) pozadím, zbývá pouze vymezený a omezený prostor pro lásku k idolu. K idolu sebe, jak nám byl zprostředkován potřebami, které do nás investovali rodiče svým zrcadlením, výchovou, svými projekty o nás. Co to tedy je ono rodičovské zrcadlení, matčino zrcadlení, které nás může uvést v klam o sobě? Je to věrná kopie reality? Díváme-li se s pýchou, láskou, obdivem na milované dítě, kojence, batole, vnímáme dítě, jaké je. Zároveň však zakoušíme a vnímáme také to, co vychází z nás samotných, anižsi to uvědomujeme...: projekt dítěte, který částečněvědomě, částečněnevědomětvoříme a nosíme ve své hlavě. Naše zakoušení toho, kým pro nás dítě, naše představy o jeho budoucnosti, ambice, přání, úzkosti... To všechno a více se promítá do projektu dítěte a zapojuje se imaginárnědo hry, kdyžse díváme na dítěskutečné. NARCIS JAKO OBJEKT (a oběť) HRY Zrcadlení má v sobějakýsi moment, který nacházíme ve hře. Objektivní ontické elementy jsou spojeny s elementy subjektivními, fantazijními. To je bytostným rysem světa hry - virtuální reality, kterou hra produkuje a která ji charakterizuje. Hraní (opět podle Finka) je skutečné chování, ježv sobězahrnuje zrcadlení, totižherní chování podle rolí. Děvčátko si povýší z moci své imaginárněprosycené produkce hadrovou loutku, ježje jako věc panenkou, na živé dítě. Tím sebe vpraví do role matky. Světu hry patří vždy skutečné věci, avšak částečněmají charakter ontického zdání, částečnějsou obestřeny subjektivním zdáním, ježmá původ v lidské duši. Hraní je konečnou tvorbou v magické dimenzi zdání. Jestliže nacházíme toto ontické zdání, předobraz virtuální reality vytvářené člověkem, ve fenoménu zrcadlení i v přírodě, očvýslovněji a záměrněji je vyjádřeno ve světěprodukovaném lidskými výkony tvorby a komunikace? Jde o kosmickou hru, o výstavbu světa obrazem a z obrazu. 19

Není náhodou, že americký psychoterapeut Eric Berne, zakladatel tzv. transakční analýzy, tvůrce teorie životního scénáře jako konstitutivního rámce individuálního lidského osudu, použil označení hra pro určitý druh psychopatologie každodenního soužití - pro hry, které lidi hrají mezi sebou se sebou. Hraní je vždy zacházení s nástroji a pravidly hry. Druhý je užíván ve hře, která má svá pravidla, jako objekt tak, že je zároveňi obětí. Hra je svobodnou produkcí, ale hraní je přísněvázanou činností. Narcis je objektem zrcadlícího obrazu o sobě, do kterého se vehrál, se kterým se ztotožnil, a v tomto smyslu také obětí svého obrazu. Tento obraz, narcistická iluze o dokonalosti, dokonalé kráse, obdivuhodnosti, nebo výkonnosti, nebo... prostěskvělosti, obsahuje zajisté fantazijní elementy, které zakrývají pravdu a svobodu. Zakrývají skute čné poznání. V tom je varovný smysl je Teiresiovy věštby: Dokud nepozná sám sebe. Poznat, v evropském slova smyslu, je uvidět, zejména pak v řeckém slova smyslu. Narcis byl vtažen do jakési hry na utváření nové skutečnosti pomocí neskutečnosti. Je to patrné z toho, že nezapochyboval, nepoložil si otázku o tom, je-li jeho sebevidění koherentní s jeho originálním skutečnem. Narcis si neklade otázky. Narcis se neptá a to je osudové. Neptá se sám sebe, nedotazuje se na svůj pobyt, svůj život. Nebo se dotázal a to, co zahlédl, jím otřáslo? Narcis setrvává u obrazu. Obraz je krásnější nežveškerá skutečnost, skutečnost druhých, například Échó nebo skutečnost sebe. Jako lidé však svoji skutečnost, své opravdové Já nemůžeme uzřít, tím méněvyčerpat, v zrcadlovém obrazu. Sebe sami opravdu zakusíme a uzříme jediněve vztahu, ve vztahu k soběa druhým. Vztahoval se vůbec Narcis k soběsamému opravdově, nežse setkal se studánkou? Neklade si tuto otázku, a proto nedostává odpověď. Je pouze vyčerpán tím, že si nemůže splnit - co vlastně? Přání, nebo potřebu? Jaký je rozdíl mezi přáním a potřebou? Potřeba je to, bez čeho nemůžeme být, přání je to, o čem sníme, ale bez čeho se obejdeme, i kdyžtřeba nechceme vědět, že se bez toho obejít můžeme a vnímáme přání jako potřebu. A tato neschopnost rozlišit přání od potřeb právěcharakterizuje tzv. narcistické poruchy sebe. To, jak se Narcis projevuje ve vztahu k sobějako k obrazu, jak se identifikuje se zrcadlením, ukazuje na takzvaně archaickou povahu jeho narcismu: Obrazu nesmíšbýt za žádných okolností nevěrný! Narcisova osobnost imponuje pýchou, jakoby byla nestydatá, stydí se ti ostatní. Stud je odštěpený pocit, který není prožíván, ovšem za cenu zmrtvění (totálního) komunikace a participace. Scvrklý stud lze oživit něčím tak prostým, jako je tělesné spojení s druhým. A podle orfického mýtu je dokonce prvním bohem - strojitelem a hybatelem ERÓS. A Narcis je zdánlivě, virtuálně někým, kdo může být na sebe pyšný, exhibovat, a přitom se nezaplést. Zpředmětňuje zakázaný, upřený, odštěpený fragment Self Échó, které je Échó schopna uvést do vztahu a sama se k němu vztahovat - schopností svého vztahu k Narcisovi. Jednak se vztahuje k němu, chce ho, jednak k těm prvkům sebe, které má odštěpené od svého sebeprožívání a jednání a které nachází v Narcisovi. Narcis NENÍ všemocný. Toto je ono poznání, před kterým věštba jeho matku varovala! Krása není vlastní příčinou jeho pohrdání citem a vztahem, je jen šťastnou náhodou, která jeho pohrdání umožňuje odehrávat za elegantní atraktivní maskou: To ne já jsem opuštěn, já opouštím. To ne já jsem pohrdán, já pohrdám. Tak slepěnese dál to, co mýtem bylo odkázáno. Odehrává nutkavěna druhých, jak bylo zahráno s ním. Aťtaké cítí, jak mi je, je nevědomým motorem takových akcí. 20