Pátek Gabina Fárová Sága mého rodu 12. 7. 2013 / č. 28 / samostatně neprodejné
Obsah Mučedníci lásky: Fotografka Gabina Fárová nejen o svých rodičích Basta, mamma! Proč Italové opouštějí svůj domov a přicházejí do Čech? Televize, nebo kino? Čemu dáte v létě přednost vy? Ladislav Horáček přivedl k životu litomyšlské Portmoneum a strávil noc mezi ďábly. Ale on byl bolševik! Rozhovor z hospody čtvrté cenové kategorie. + Program TV na celý týden se sloupky osobností: Kačer Zaoralová Bednářová Bosák Štindl Špátová
editorial Mě se taky dotklo, když Václav Havel zemřel, on byl součástí mého života. Udával tady takovou normu, hranu, kam až jít, teď všechno nějak vlaje. Gabina Fárová v rozhovoru na straně 6 PÁTEK LIDOVé NOVINy Hledám, kde to jde, definici zákona o zachování rodu. Přivedly mě k tomu dva texty v tomto Pátku. Gabina Fárová, jak mluví o své rodině. A italský režisér Paolo Sorrentino, když řekne, že do dalšího filmování v Americe se pustí jedině tehdy, když tam s ním odjede jeho rodina. Cítím, že oba Gabina i Paolo by mé potřebě najít rodovou zákonitost rozuměli. Jsem umanutá. Hledám ten zákon. Připomenu si jasně formulovaný zákon o zachování hmoty neboli hmotnosti: V uzavřené soustavě se součet hmotností látek, které vstupují do reakce, rovná součtu hmotností látek, které reakcí vznikají. Tak tohle tedy na rod těžko dokážu aplikovat. Když spolu muž a žena vstoupí do reakce, nenarodí se rozhodně součet jejich hmotností. Možná časem. Krásná a slibná je definice zákona o zachování energie, který až hrozivě tvrdí, že energii nelze vyrobit ani zničit, ale pouze přeměnit na jiný druh energie. A to jsem taky vedle: energii rodu jde přece dokonale zničit nemocnou energií jednoho člena rodu hysterky, alkoholika, například. Ty jasné, dokonalé základní fyzikální zákony mi nepomůžou. Jdu do jiné sféry. Biologické, psychologické. Třeba takové pudy. Rodíme se s nimi, jen obtížně se dají obcházet. Ty by mohly něco vědět o zachování rodu. Pud sebezáchovy? Ten nás nutí neubližovat si, přežít, vyhnout se utrpení, bolesti. Už se možná blížím takhle přece dobrý rod funguje: drží ten malý kmen při sobě, aby si pomohl v nouzi, aby se podporoval, aby dopřál, aby se postaral o slabšího. Ale stejně to kulhá, když se rozhlédnu nepříliš daleko: muž, hlava rodiny, opustí ten svůj malý kmen, nechá ho, ať použije nekmenový, ale každý svůj pud sebezáchovy, zatímco on se nechá vláčet jiným pudem sexuálním. Jsem ztracená. Zákon o zachování rodu nenajdu. I když co třeba nedělní oběd? Jako zákon rodu, který se bez výhrad dodržuje. To už jsem v jiné sféře jakéhosi kulturního chování, které ovšem ctí zákonitosti momentální, nikoliv věčné a obecné. Vždyť v neděli před polednem stačí zavolat na Dámejídlo.cz a kouzlo kynoucího těsta na okně a vůně svíčkové je v trapu. Všimla jsem si nedávno, že moje dcery mají v kredenci uspořádány skleničky s kořením stejně jako já. Že by tohle byl zákon o zachování rodu? Marcela Pecháčková marcela.pechackova@lidovky.cz OBSAH 4 porota pátku 6 GABINA FÁROVÁ Mučedníci lásky Marcela Pecháčková 14 ITALOVÉ V ČECHÁCH Basta, mamma! Magdalena Sodomková 20 SPIELBERG A LUCAS Převálcuje televize kino? Jindřich Göth 22 PAOLO SORRENTINO Bez rodiny ani ránu Šimon Šafránek 26 LADISLAV HORÁČEK Noc mezi ďábly Lenka Pořízková 32 fejeton Ale on byl bolševik! Marcela Pecháčková 34 konečně pátek 50 Křížovka Pátek, týdenní příloha LN. Výkonný ředitel: Dalibor Balšínek. Vedoucí magazínu: Ondřej Suchan. Art director: Vladimír Dundr. Redaktoři: Marcela Pecháčková, Alena Plavcová, Magdalena Sodomková. Jazyková redakce: Petra Klimešová. Kontakt na redaktory: jméno.příjmení@lidovky.cz. Adresa: AMC, Karla Engliše 519/11, 150 00, Praha 5. Tel.: 225 067 111. www.lidovky.cz. Předplatné: 225 555 533. Tiskne: Severotisk, spol. s r. o. Magazín je prodejný jen s deníkem Lidové noviny. Foto na titulu Michal Sváček 3
Téma Davide Sirena: Jsem tu i proto, že máte dobré pivo. 14
PÁTEK LIDOVé NOVINy Italové v Čechách Basta, mamma! Italové míří do Prahy. Nepochopitelné! Opouštějí své jižní slunce, skvělé jídlo, kulturu a vkus. V Praze totiž dostanou to, co doma nemají. Práci! Text: Magdalena Sodomková Foto: David Neff 15
Téma Je parné poledne a pětatřicetiletý Davide Sirena z Benátek jde po Karlově mostě. Kdysi tu byl jako turista. Dnes turisty provází. Už když jsem tu byl poprvé, všiml jsem si, že Benátky a Praha mají mnoho společného. Jana Nepomuckého. Sklo. Chrámy, které tu postavili italští mistři, vypráví česky o tom, jak hledá stopy Itálie v Praze. Ukážu jim Santiniho a oni se diví: I tady? A jsou potěšeni, říká Sirena. Původně jako student zemědělské fakulty přijel do Prahy jen na pár měsíců, na výměnný pobyt Erasmus. Před šesti lety se ale do Česka přestěhoval natrvalo. Miluje českou krajinu, občas si zajede na kole z Prahy do Českého Krumlova, po cyklostezkách, které mu prý v Itálii chybí. V Česku mu naopak chybělo víno a pravá italská kuchyně, to se ale v posledních letech dost zlepšuje, takže se tu cítí jako doma. Ostatně, víte, kdo byl první Benátčan, který žil tady v Praze? Casanova! Zemřel v Duchcově. Takže proč se tak divíte? Pokud to tady měl rád on, proč by se tu nemělo líbit mně? směje se. Balíme to Všiml jsem si poslední dobou, že se na internetu objevují nové a nové stránky, které radí mladým Italům, jak odejít. Sbal se, Cestuj jenom tam, Goodbye, mamma! Tak se jmenují, říká absolutně bezchybnou češtinou Andreas Pieralli, italský novinář žijící v Praze. A pohled do statistiky napoví, že za posledních deset let se počet Italů v Česku ztrojnásobil. Zatímco roku 1994 u nás žilo něco přes tisícovku Italů, vloni už to byly víc než tři tisíce. Od sametové revoluce to je ale podle něj už čtvrtá vlna Italů, která hledá v Praze svou budoucnost. A co je zajímavé, s každou novou se k nám dostalo kus jiné sociální skupiny italské společnosti. Ti první byli podnikatelé. Dobrodruzi, kteří měli peníze a ucítili příležitost. Vyhovovalo jim, že tu bylo legislativní vakuum. Skupovali domy. Ne že by ty jejich peníze byly vždycky špinavé, ale pár takových případů tu bylo. Ti lidé občas měli v Itálii problémy s justicí, říká Andreas Pieralli. 16 Druhá vlna přišla do Prahy na přelomu letopočtu. Do hlavního města Česka se totiž začaly přesouvat sídla velkých mezinárodních firem. ExxonMobil, Accenture, IBM. To byly přístavy pro mnoho Italů. Tehdy se ustálila legislativa a do Prahy se dostalo hodně zavedených firem. Profesionálů, daňových poradců, italských architektů, říká. Pak přišel rok 2004. Česko vstoupilo do Evropské unie a trh se otevřel. Tehdy přišla do Prahy moje generace. Mladí lidé, kteří z Itálie odešli hned po studiích, protože už v naší zemi neviděli žádnou budoucnost. Bylo nám od 25 do 35 let. A většinou jsme své vůbec první pracovní zkušenosti získali až v Praze, vypráví Pieralli. Té generaci se v Itálii říká ztracená. Už když dokončovala univerzitu, čekaly ji totiž marné vyhlídky. Zoufalé hledání práce. Neúspěšné. Pieralli měl ale oproti svým vrstevníkům jednu výhodu. Mluvil česky. Moje maminka totiž v 70. letech odešla do Itálie z Česka. Řekl jsem si, že to je moje příležitost. Přestěhoval jsem se, okamžitě jsem našel dobrou práci. A pak? Dostával jsem spoustu nabídek od personálních agentur, aniž bych se o další práci zajímal, říká italský novinář a překladatel. Pro mnohé jeho kamarády z vysoké bylo něco takového naprosto nepředstavitelné. Navíc jsem se ocitl v zemi, kde jsou lidé organizovaní, dochvilní, technicky zdatní a vzdělaní. Jsou klidní, žádné horké hlavy. Tramvaje, autobusy, vlaky, to všechno jezdí načas. Na parkovišti, na přechodu, ve frontě na poště nemu-
PÁTEK LIDOVé NOVINy Proč si pořád stěžujete? V Česku se žije moc dobře, říká Andreas Pieralli. síte být neustále ve střehu, že vás někdo předběhne, vytlačí, sejme, pochvaluje si. A zdá se, že to jsou věci, které Italové umí ocenit. Andreas dostává denně e-maily od Italů, kteří si ho najdou na internetu. Hledají radu. Žádají od něj pomoc. Zprostředkování kontaktů. Posílají mu životopisy. Řekl bych, že tohle už je další, čtvrtá vlna. Možná ještě zoufalejší. Jsou čím dál mladší. Už to nejsou ani lidé, co skončili univerzitu, je jim třeba 21 let. Jsou vyučení. Zdá se, jako by se situace obracela. Zatímco na přelomu tisíciletí hledali Češi práci v Itálii, dnes mají italští recepční, číšníci a kuchaři zájem o práci v Česku. Ostatně už i pražští šéfkuchaři si všimli, že do restaurací, které v Praze vlastní Italové, přijíždějí další a další italští kuchaři a číšníci. Jejich italští šéfové jim nemusejí dlouze vysvětlovat, jak co udělat. S Andreasem Pierallim si o tom povídáme v hospodě La Casa Blů, která je v Praze neoficiálním centrem hispánské a románské komunity. I ve Španělsku, tak jako v Itálii a v Řecku, mají totiž podobné problémy, které provází exodus mladé generace. I odsud míří mladí do USA, Británie, Německa, ale už i k nám. Španělsky mluvící číšník se nás právě, v pravé poledne a uprostřed rozhovoru, pokusil opít, když nám místo ice café, donesl irish café s panákem whisky. Špatně totiž rozuměl. Teď se rozpačitě usmívá a pokouší se roztomilou češtinou vyprosit odpuštění. Prominout se to dá. Dokonce víc, než když jdu do francouzské restaurace Kalina v Dlouhé ulici, kde zaslechnu českou obsluhu mumlat: Propána, kdo to sem zase leze. A po zbytek večera dělají vše pro to, abych si byla jistá, jak je obtěžuju. Nebo ve Vodičkově ulici, kde sice otevřeli italské bistro ( Ať spadne věž v Pise, jestli to nebude jako od maminky ), ale čeští kuchaři mě ztrestají a veřejně potupí, když jim položím blbou otázku: A nemá v těch špagetách carbonara být smetana? Italské chutě Nemá. Dá se to ale vysvětlit i tak, že carbonara se smetanou jsou takový kuchařský vtip. Italský šéfkuchař Alex Facchin má o italských chutích jasnou představu. Česká verze italského jídla se pozná hned. Je tam všude česnek. Oni ti čeští kuchaři vaří podle kuchařek, který si kupujou tady v Česku. No a ty časopisy o vaření? Tam píšou nesmysly. Teď jsem dokonce viděl recept na špagety carbonara s brokolicí! To jsem byl úplně v šoku! Špagety carbonara jsou špagety carbonara. Tam se nemůže přidávat nic jinýho, směje se Facchin, který do Prahy přišel se třetí vlnou Italů. Dva roky provozoval svou restauraci na Letné. Protože Letná a Vinohrady, to jsou ta místa v Praze, která lahodí vkusu přistěhovalců z jihu. Jenže vařit dobře italskou kuchyni není všechno. My Italové pracujeme, protože nás to baví. Teda mě určitě. Ale všiml jsem si, že Češi to dělají pro peníze. Když musejí zůstat přesčas, hned jsou nas.aní. Ten servis je v Česku velký problém. Já jsem nakonec do své restaurace sehnal šikovného číšníka. Ale pracoval předtím osm let v Itálii, vypráví pobaveně Facchin. Aby si ale jen nestěžoval, hned poznamenává, že ne každý Ital v kuchyni rovná se dobrý 17
090713_LN_chcete_si_docist_210x285_stitek.indd 1 9.7.2013 11:07:47