Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku

JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2003 HORSKÝ SPOLEK

Temná věž Jizerské hory

Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku Redigoval Pavel Schneider předseda JJHS DRUHÝ ROČNÍK 2003 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK Liberec 2004 Ve vlastním nákladu a pro potřeby svých členů vydal Jizersko-ještědský horský spolek Technicky zpracovalo Nakladatelství Petr Polda, Liberec PETR POLDA NAKLADATEL

Zleva: Mgr. Marek Řeháček (předseda JJHS do 31. 8. 2003), Ing. Aleš Kočí (pověřený řízením JJHS od 1. 9. do 22. 11. 2003), Ing. Pavel Schneider (předseda JJHS od 22. 11. 2003) Liberec 2004 ISBN 80-903252-2-X ISSN 1214-1585

Slovo předsedy spolku Kruh se uzavřel Mnoho vody proteklo Nisou, Jizerou, Kamenicí, Smědou, Ploučnicí i všemi menšími potůčky, které stékají z našich hor, od vydání předchozí ročenky JJHS a ještě více vody se vydalo na svoji věčnou pouť k mořím od chvíle, kdy jsem byl na jaře 2002 zvolen za předsedu našeho spolku. V září 2003 moje předsednictví skončilo, sluší se tedy provést letmou bilanci, závěrečný účet. Ze stránek ročenek předválečného horského spolku shlížejí na fotografiích předsedové coby ctihodní pánové s kaučukovými límci, cvikry a kroutícími se kníry či krakonošovskými plnovousy. Jsou vzornými představiteli své doby, doby, kdy členství v horském spolku bylo nejen vyjádřením zájmu o moderní turistické trendy, ale také vyjádřením pouta k místu. Pravda, někdy pouta tak silného, že bohužel hraničilo až s nacionalismem. Listuji starými ročenkami a stále jsem zmítán úžasem nad rozsáhlostí aktivit starého horského spolku a obdivem k ohromnosti jeho členské základny. Provozování horských chat, značení cest, opravy pomníčků, pořádání exkursí a výletů, popíjení piva na Ještědu a jinde, dětské tábory, budování vyhlídek, rozhleden, horských chodníčků, opravování hradů, pořádání společenských podniků a přednášek, publikování přírodovědeckých statí a ochrana přírody na úrovni tehdejší doby; to vše dělal horský spolek založený v Liberci roku 1884, spolek, jehož aktivity pro mne byly po oproštění od všeho ideologického balastu třicátých let vždy určitým vzorem i pro činnost JJHS. Já se pánům předsedům ze starých fotografií v době svého zvolení nepodobal ani v nejmenším, a navíc: bylo mi pouhých 26 let, a jediné, co jsem od spolku dostal do vínku, byla podpora bývalého předsedy. Byl jsem ale nadšený a snažil se obklopit akceschopnými lidmi. Spolek, poháněn nutností chránit horskou přírodu, rozvíjel činnosti, za které se před svým prastarým předchůdcem rozhodně nemusel stydět: vedle tradičních brigád v přírodních rezervacích Jizerských hor začali členové pracovat na rozsáhlé akci obnovy jizerskohorských vyhlídek a dalších památných zařízení v horách rozcestníků, meteobudky v Lidových sadech atd. Sluší se zde připomenout, že na jejím počátku byl nápad Jana Pikouse ml. a Davida Kofra obnovit zábradlí na Ořešníku. Náš spolek poté postupně obnovil vyhlídky na Krásné Maří, Kočičích kamenech, Paličníku, Hajním kostele, Jizeře a Sněžných věžičkách a přichystal do předrealizační fáze projekt kompletní obnovy zábradlí na skále Martinská stěna. Výčet obnovených vyhlídek vypadá velmi jednoduše, za každým písmenkem v jejich názvech je však spousta tvrdé námahy našich členů, a to nejenom 5

krystalické dřiny na místě samém, kdy od kladiva, majzlíků, vrtaček a dalšího náčiní bolí ruce, ale i dřiny předešlé, přivážení materiálu, výroba chybějících či zničených součástí zábradlí, smlouvání o slevy s dodavateli, příprava projektových dokumentů včetně výkresů a nakonec i to nejméně viditelné, ale nejúnavnější dojednávání na úřadech a shánění finančních prostředků. To se pochopitelně netýká pouze vyhlídek, podobně bylo zařízeno i panorama a zábradlí na Ještědu, po půl století byla obnovena meteobudka v libereckých Lidových sadech, vydány byly knížky o Přírodním parku Ještěd i skalních vyhlídkách Jizerských hor, zorganizovány plesy, oslavy slunovratu na Ještědu a další akce. Za nejúspěšnější akci roku 2003 osobně považuji angažmá JJHS při oslavách 30. výročí hotelu na Ještědu; myslím, že to bylo vůbec poprvé, kdy se o spolku psalo takřka každý den v novinách, kdy jsme byli jako občanské sdružení respektovanými partnery veřejné správy i podnikatelů. Není to vždy úplně obvyklá situace. Za vší dřinou mnoha lidí zůstal dobrý pocit, práce vykonaná pro hory i pro vlastní duši. Náš spolek se od doby mého zvolení předsedou značně rozrostl; jakkoliv to dnes může někdo zpochybňovat, řada nových členů do něho vstoupila především proto, že se zde najednou objevila obecná platforma pro vztah k horám. Nikoliv společenstvo obdivující jenom jednu složku horské krásy: horolezectví, skály, ochranu přírody, pomníčky, turistiku, přehrady, cesty, rozhledny, ale skupina lidí, která chtěla vnímat a chránit celek. Spolek lidí, kteří chtěli něco udělat pro hory i sami pro sebe, jenom pro svůj dobrý pocit. Stejně jako před sto lety je v podhůří Jizerských a Ještědských hor mnoho patriotů, kteří svým členství ve spolku chtějí demonstrovat, že jsou odsud, že to tady mají rádi, že sem patří. Pokud se dnes náhle objevují hlasy, že JJHS byl založen jako protestní a ochranářská organizace proti záměru SKI 2003 a měl by u této tradice zůstat, je třeba říci, že jakkoliv může několika párům uší znít atraktivně, není protest něčím, co může dlouhodobě držet členskou základnu v nezištné a tvůrčí práci pro naše hory. Na protest se časem zapomene, láska k horám nezmizí. Je hezké vědět, že v horách i pod nimi žije dnes více jak 250 lidí, kteří považují svůj vztah k nim za natolik silný, že vstoupí do Jizersko-ještědského horského spolku. V době, kdy se organizování nenosí, kdy je jen málokdo ochoten poskytnout svoje údaje, natož zadarmo o víkendu tahat dříví a kamení, tvořit kroniku, fotit a psát, vymýšlet projekty a shánět na ně financování. Věřím, že podobných lidí bude v JJHS stále přibývat. Když bilance, tak úplná. Co mi rok a půl dlouhé předsedování v JJHS naopak vzal? V mnoha věcech jsem byl zprvu mladicky naivní, po zjištění krutých pravd neuváženě vznětlivý. Některé akce jsem spustil příliš rychle, bez patřičného a z diplomatického hlediska nutného vysvětlování. Velkým zklamáním pro mne bylo, že někteří členové JJHS nepřistupují k práci pouze z pocitu absolutní nezištnosti. Jakkoliv i ve spolku nadále respektuji pravidlo, že za práci má přijít odměna v úměrné podobě, bylo pro mne frustrující zjištění, že pro některé může být práce v dobrovolné organizaci především zdrojem hlavních či vedlejších příjmů. Vinou funkce ve spolku jsem přišel o jednoho kamaráda a několik známých, ale na druhou stranu získal několik kamarádů a desítky nových známých. Nelituji ničeho, naopak: mnohokrát jsem měl jedinečnou možnost zažít dobrý pocit nad smysluplnou činností. Onu blaženou únavu po dobře odvedené práci, zařízeném úkolu, který člověk neudělal proto, že je to jeho zaměstnání, ale proto, že hrozně chtěl. Cokoliv jsem pro spolek udělal, udělal jsem především pro toto uspokojení. 6

Ne vždy úplně snadno a jednoduše, ale z hlediska výsledků práce skvěle se mi při tom spolupracovalo s Petrem Ferdyšem Poldou, Pavlem Schneiderem, Otou Simmem, Jirkou Pavlů, Martinem Sivkem, Pavlem Voničkou, Jiřím Frýgo Novákem, Honzou Pikousem, Davidem Kofrem, Alešem Kočím a dalšími. Jim patří můj dík. Velkou nadějí mne naplňuje nové vedení spolku v čele s předsedou Pavlem Schneiderem. Snad se tomuto vedení podaří připravit dlouho slibovaný, nicméně nedokončený seznam priorit spolku, průvodce cestou, kterou se má JJHS ubírat, a podle něj pokračovat v tom, co zde bylo předtím vykonáno. Kruh se uzavřel, už jsou zase v podhůří našich hor lidé, kteří věří na jizersko-ještědskou identitu; nadšenci, kteří za sebou rádi pozorují vykonanou práci; milovníci, kteří se pokusí postavit proti jakékoliv formě nepatřičného znásilňování hor; zámožní lidé, kteří chtějí někam patřit a něco mecenášsky podporovat. Čím více jich bude, tím lépe pro Jizersko-ještědský spolek i pro naše hory. Marek Řeháček (Předseda spolku do 31. 8. 2004) Krátce Napsat úvodník do Ročenky Jizersko-ještědského horského spolku za rok 2003 je pro mne poměrně těžká věc. Neumím psát vzletně, květnatě, a přitom neztratit nit a psát fakta. Takže, jsem rád, že jsem v Horském spolku, ve spolku, kde je mimo mne spousta slušných a pracovitých lidí. Všechny je spojují Jizerské hory či jiné kopce, které lezou kolem nás vzhůru. Kopce, na které zase lezeme my a pro které se snaží lidé ze spolku něco dělat. Jsem ve spolku nejen pro přírodu, kterou mám rád, ale i pro lidi, kteří tam jsou, a vězte, že ty lidi mám také rád. V roce 2003 se toho ve spolku událo dost, dost pro přírodu i pro lidi. Někdy to šlo ovšem pěkně ztuha a někdy to i skřípalo, nebudeme si nic namlouvat. Ale spolek jako stroj jel dál. Fungoval, i když jej za tento rok postupně řídili tři lidé. Hodnotit moji práci mi nepřísluší, ale chtěl bych poděkovat zbylým dvěma strojvedoucím Markovi Řeháčkovi a Pavlovi Schneiderovi za jejich odvahu spolek tlačit dál a někdy pěkně do kopce. A hlavně chci poděkovat ostatním členům spolku za jejich práci pro spolek, přírodu a lidi. Spolek je o lidech a budou-li ve spolku pracovití a schopní, bude spolek jistě fungovat i v dalších letech, a to si přejme. Aleš Kočí (pověřen řízením spolku od 1. 9. do 22. 11. 2004) Nejen o ročence Vážení členové spolku, milí čtenáři, uběhl rok a máme tu znovu Ročenku Jizersko-ještědského horského spolku. Před pár lety se zdála možnost, že by Jizersko-ještědský horský spolek vydal ročenku alespoň částečně srovnatelnou s těmi, které vydával Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory, utopií. Nicméně sen mnoha členů spolku se stal skutečností na přelomu roku 2002 a 2003, kdy Jizersko-ještědský horský spolek (JJHS) vydal svoji historicky první ročenku. Tímto se JJHS posunul zase o stupeň výš, a přiblížil tak svou činnost dalším lidem, kteří jinak neměli možnost se o činnosti spolku dozvědět bližší podrobnosti. 7

Ročenka našeho spolku by nikdy nevznikla bez nadšení a stovek hodin neplacené práce jednoho člověka Petra Ferdyše Poldy. Byl to právě on, který se bezpochyby největší měrou podílel na vzniku Ročenky JJHS 2002 a samozřejmě i této ročenky 2003. Nejenže celou ročenku zdarma vysázel, ale poskytl také množství vlastních ilustrací a kreseb, které jí daly duši a styl. Mnohé z nich byly určeny výhradně pro tuto ročenku a vznikaly často za časově vypjatých situací. Ročenka by byla také nevznikla bez výrazného přispění velkého zastánce obnovení vydávání ročenky a tehdejšího předsedy Marka Řeháčka, stejně tak jako bez všech autorů textů a fotografií, kteří ochotně zdarma odevzdali pro ročenku své příspěvky. Je také třeba poděkovat všem sponzorům, kteří poskytli finanční prostředky na věc, jejíž konečnou podobu neznal do posledních chvil ani sám realizační kolektiv. Počet stránek se neustále zvyšoval s přibývajícími články a také reklamami, které byly jediným zdrojem financování ročenky. Konečný výsledek, který pravděpodobně většina z vás zná, se setkal s velikým ohlasem. Myslím, že můžeme s klidným svědomím prohlásit, že to byla právě Ročenka JJHS 2002, která do Horského spolku přilákala v loňském roce největší počet členů. Pro mě osobně se ročenka stala symbolem spolkové činnosti, kdy mnoho rozdílných lidí rádo spojí své síly pro jednu pěknou věc. Jizersko-ještědský horský spolek si nemůže přát lepší reklamní materiál, který má navíc svoji nespornou nadčasovou literární a informační hodnotu. Pochopitelně, že smyslem existence Horského spolku není pouze vydávat ročenku. Jsou to především činnosti směřující k zvelebení stavu horské krajiny v našem regionu, jako jsou praktické managementové práce v přírodovědecky cenných lokalitách, okrašlovací činnost opravy drobných památek v krajině, rekonstrukce a údržba vyhlídkových míst, budování naučných stezek a podobně. V posledních letech se věnoval JJHS těmto činnostem celkem intenzivně a doufám, že na tempu nepoleví ani pod mým předsednictvím. Složení současného výboru je dle mého názoru velice kvalitní a všichni jeho členové jsou připraveni napnout své síly pro blaho spolku. Samozřejmě, řada z nás je ve svých funkcích nováčky, proto prosím z počátku při posuzování naší práce o trošku shovívavosti. Můžu za všechny členy výboru slíbit, že uděláme vše pro to, aby činnost spolku byla minimálně tak bohatá, jako tomu bylo v roce 2003. Právě ročenka je podle mě ideální formou propagace naší činnosti. Na její tvorbě se aktivně podílejí sami členové spolku, ale díky své vyvážené náplni je určena i čtenářům z řad široké veřejnosti. Neomezuje se pouze na informování o činnosti JJHS, nýbrž zahrnuje také mnoho rozličných, důležitých i zdánlivě nedůležitých témat týkajících se Jizerských hor a Ještědu. Naše mladá ročenka si samozřejmě ještě nestačila vybudovat takové výsostné postavení, jaké měla legendární ročenka Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory, ale věřím, že při dodržení současného trendu se brzy i naše ročenka zařadí mezi nejvýznamnější tiskoviny v našem regionu. Mnoho lidí, a vlastně trochu i my sami, pochybovalo o tom, zda je pro Horský spolek vydávání ročenky trvale udržitelné a zda se podaří takovýto standard udržet každý rok. Odpověď na tyto otázky právě držíte v ruce a věřím, že mi dáte za pravdu, že tato ročenka v žádném případě nepokulhává za tou loňskou, naopak je ještě lepší! Pavel Schneider (Předseda spolku od 22. 11. 2004) 8

Oslavy Ještědu Třicet let hotelu a vysílače na Ještědu Pavel Schneider Liberec 9

Při slově Ještěd si dnes asi drtivá většina lidí nevybaví horu vysokou 1 012 m n. m. tyčící se nad Libercem, ale spíš televizní vysílač s hotelem ve tvaru rotačního hyperboloidu navržený Ing. Arch. Karlem Hubáčkem. Prakticky dokonalé pohledové splynutí stavby s okolní krajinou způsobilo, že si dnes už prakticky málokdo umí Ještěd bez Ještědu (hotelu) představit. Ačkoliv se v době jeho vzniku jednalo o obrovský zásah do zdejšího krajinného rázu, konečný výsledek je opravdu něčím výjimečným. Stavba se stala jedním z hlavních symbolů libereckého regionu a je známa nejen po celé republice, ale i za hranicemi. V roce 1969 získal za stavbu architekt Hubáček, který v únoru 2004 oslavil už své osmdesáté narozeniny, mimořádně prestižní Perretovu cenu Mezinárodní unie architektů a nedávno byl hotel s vysílačem vybrán jako česká stavba 20. století. V roce 2003 tomu bylo 30 let od otevření stavby hotelu a vysílače na Ještědu a takovouto událost bylo nutno náležitě oslavit. Oslavy uspořádal současný provozovatel hotelu, společnost Ještěd, s. r. o., Liberecký kraj, Statutární město Liberec a samozřejmě Jizerskoještědský horský spolek (JJHS). Již z jeho názvu je zjevné, že JJHS má k Ještědu velice blízko a nic významného, co se tu děje, by nemělo uniknout jeho pozornosti. Horský spolek tu mimo jiné postavil dvě naučné stezky, vyhlídku nad horní stanicí lanovky, vyznačil hranice Přírodní památky Terasy Ještědu a vydal publikaci Přírodní park Ještěd. Ještědu se významně věnoval i Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory, na jehož dobré tradice se JJHS snaží navazovat. Německý horský spolek tu postavil původní horský hotel, který vyhořel roku 1963 a místo něhož byl postaven hotel navržený architektem Hubáčkem. Jizersko-ještědský horský spolek hotel na Ještědu (zatím ještě) nevlastní, ale obnovil jinou tradici, kterou založil Německý horský spolek takzvanou Soutěž stovkařů. Pod - statou této soutěže je jednoduše vystupování na vrchol Ještědu. Počítají se pouze výstupy pěšky, na kole, na koni a fyzicky méně zdatnější si mohou započítat i výjezdy lanovkou. Zásadně není možno počítat výstupy dosažené jakýmikoli neekologickými způsoby, které využívají spalovací motory. Účastníci soutěže si výstupy zaznamenávají do průkazky stovkaře razítkem, které je umístěno v recepci hotelu. Po dosažení stého výstupu obdrží závodník cenný odznak stovkaře a také díky laskavosti provozovatelů hotelu i speciální půllitr stovkaře se svým jménem, ze kterého navíc může pít pivo na Ještědu zdarma! Soutěž stovkařů byla také ústředním motem části oslav výročí 30 let hotelu na Ještědu, kterou pořádal JJHS. Hlavní myšlenkou bylo uspořádat něco jako stovkařskou olympiádu, která by zároveň byla i společenským setkáním účastníků soutěže. Akce měla tři hlavní části, dvě z nich pouze pro ty odvážné a fyzicky zdatné a jedna pro obyčejné smrtelníky. Těch se na Ještěd v den konání soutěže, 12. července 2003, dostavil hojný počet, hlavně díky dnu otevřených dveří v hotelu a na vysílači. Všichni, kteří se na vrchol dostali pěšky nebo na kole, obdrželi pamětní diplom. Tou nejtěžší, nejextrémnější a divácky bezesporu nejatraktivnější byla soutěž ve vynášení sudů piva na vrchol Ještědu. Pro většinu z nás je pravděpodobně nejvyšším možným myslitelným výkonem nezbytně nutné přesunutí plného sudu o pár metrů na místo vhodné pro jeho naražení a myšlenka, že někdo dobrovolně vynáší 50litrový sud (ze kterého se možná ani nenapije) na zádech 300 výškových metrů, nám připadá naprosto 10

Závodníci se svými břemeny těsně před startem zcestná. Názor pěti účastníků soutěže, kteří se postavili na start závodu u dolní stanice lanovky se sudy na zádech, byl však evidentně trošku odlišný. Se sudy připevněnými na kovových krosnách různé kvality se směle vydali směrem vzhůru k vrcholu. Už od startu se ujal vedoucí pozice závodník Petr Schneider a první místo si s přehledem pohlídal až do cíle. Na vrchol se dostal za neuvěřitelných padesát osm a půl minuty a porazil tak druhého Petra Beitla o více jak dvacet minut. Je nutno zmínit, že všichni účastníci dokončili závod se ctí a nikdo ho v průběhu nevzdal. Všichni dovláčeli svoje sudy až na vrchol. Druhou zajímavou, pro někoho možná trochu méně praštěnou, soutěží byl výstup na Mt. Everest. Soutěž spočívala v tom, že každý účastník soutěže musí v tento jediný den osmkrát vystoupat na vrchol Ještědu, buďto pěšky, nebo na kole. Tento úkol nemusí na první pohled vypadat až tak náročně, ale ten, kdo to zkusil, vám jistě řekne něco jiného. Soutěže se zúčastnilo osm odvážlivců. Kolo z nich použil pouze pro několik výstupů Jiří Šimek. V čase sedm hodin a dvanáct minut zvítězil František Párys, mimochodem nejstarší ze závodníků. Dva účastníci závod nedokončili. Časové rozložení obou závodů připouštělo ještě jednu, pro rozumně uvažujícího člověka ryze teoretickou, možnost účasti v obou soutěžích najednou. Nic složitého, prostě jenom jednu cestu z osmi absolvovat se sudem piva na zádech Přesně takhle to udělal závodník Petr Schneider, vyšel dvakrát nahoru bez sudu, potom zvítězil v závodu ve vynášení sudů piva, no a pak si už došel těch svých pět zbylých výstupů. Za tento jistě úctyhodný výkon se tak stal neoficiálním celkovým vítězem tohoto nultého ročníku Stovkařské olympiády. 11

Oficiální výsledky soutěže ve vynášení sudů piva na vrchol Ještědu konané 12. 7. 2003 50litrové sudy Pořadí Jméno Čas 1. Petr Schneider 0:58:30 2. Ing. Petr Beitl 1:27:00 3. Ing. Jakub Vodrážka 1:36:00 4. Rudolf Kusko 1:51:00 30litrové sudy 1. Mgr. Karel Ouhrabka 1:04:30 Oficiální výsledky soutěže Výstup na Mt. Everest konané 12. 7. 2003 Pořadí Jméno Začátek Konec Celkový čas 1. František Párys 8:55 16:08 7:12 2. Vlastimil Požárský 8:00 15:56 7:56 3. Ing. Jiří Šimek 8:20 16:48 8:28 4.-5. Ing. Radek Bönisch 8:20 17:17 8:57 4.-5. Petr Kadlec 8:20 17:17 8:57 6. Petr Schneider 7:30 18:17 10:47 Závodníci, kteří nevystoupili všech 8 výstupů: Počet výstupů Jméno Začátek Konec Celkový čas 6 Tomáš Třešňák 8:30 15:50 7:20 5 Tomáš Oravec 13:01 17:21 4:20 Ještěd má pro obyvatele našeho regionu jistě velice zvláštní kouzlo. Proč jsou někteří lidé Ještědem tak přitahováni a jsou ochotni stoupat na vrchol všemi možnými i nemožnými způsoby a účastnit se podivných soutěží? Možná nám to někteří z nich pomohou osvětlit sami. 12

Se sudem na Ještěd Petr Schneider Liberec Všechno to začalo už dávno, někdy na začátku roku 2000, nezávisle na obnovení soutěže stovkařů. Koupil jsem si nové kolo a začal jsem na něm jezdit na Ještěd. Vlastně už ani nevím proč, možná proto, že je to tak do kopce. O soutěži stovkařů jsem se dozvěděl až ve chvíli, kdy jsem měl už dvacet výstupů. Tak jsem se k soutěži zatím neoficiálně připojil. Čas plynul a výstupy přibývaly. Na dokončení stovky jsem nijak nespěchal. Někdy začátkem roku jsem byl upozorněn, že bude 30. výročí hotelu na Ještědu a v rámci oslav budou vyhlášeni stovkaři, takže by bylo vhodné, abych to do té doby stihl. Stý výstup vyšel zrovna na 6. června. V ten den jsem vyšel nahoru třikrát, jednak abych konečně dodělal stovku a také to už byla i součást tréninku. JJHS se měl totiž také na oslavách podílet svým programem, a to soutěžemi vynášení pivních sudů a výstup na Mt. Everest (8 výstupů). Přihlásil jsem se na obě soutěže. Nebyl Občerstvení na trase 13

jsem si úplně jist, jestli jsem schopen to zvládnout. Vyjít osmkrát nahoru mi nepřipadalo jako velký problém, ani vynést sud samotný. Měl jsem však obavu z toho, že když ho vynesu, tak mi už nezbudou síly na další výstupy. S tréninkem na tuhle akci jsem začal začátkem června. Zaměřil jsem se na vytrvalost, k obyčejnému běhu jsem přidal běh do kopce (2 3 x týdně), do toho jsem začlenil trénink se zátěží přímo na Ještědu, abych si dokonale zažil trať. Se zátěží jsem šel celkem třikrát. Poprvé jen s 30 kg, nesl jsem ji už z domova a nahoru jsem vyšel dvakrát. Zátěž obsahovala asi 20 l vody, kterou jsem pak nahoře vylil a domů jsem mohl jít o dost lehčí. Podruhé toho bylo asi 45 kg, opět část tvořilo 20 l vody. Tentokrát jsem si s tím nechal pomoct a plnou váhu jsem si naložil až pod kopcem. Vyšel jsem to jen jednou. Po vylití vody jsem si tentokrát už moc neodlehčil. Poslední cesta se zátěží byla v pondělí, v týdnu, kdy se měly oslavy konat. To už bylo s plnou zátěží (65 kg) a musela se pod kopec dovézt autem. Nahoru jsem se dostal celkem bez problémů za něco přes 70 minut. Dolů jsem zase bez problémů snesl zbylých 45 kg. Tato zkouška mě utvrdila v tom, že jsem schopen to bez zdravotních obtíží zvládnout. Jistě na to měla vliv i skutečnost, že týden předtím jsem strávil v Alpách v nadmořské výšce nad 3 000 m, takže jsem byl i v době závodu pořád ještě na tuto výšku aklimatizován. Před závodem jsem byl naposled trénovat v úterý a pak už jsem pouze regeneroval. Na závod jsem se důkladně připravil. Vybral jsem si vhodné vybavení, rozdělil jídlo a pití a stanovil strategii. Na běžné výstupy jsem zvolil boty, ve kterých chodím běhat. Vydržím v nich dlouho a mají dobře odpruženou podrážku. Na sud jsem vybral pohory s tvrdou podrážkou. Nekloužou se a nemůžu riskovat, že si někde o kámen propíchnu podrážku. Přece jen se sudem na zádech budu mít 150 kg. Jídlo a pití jsem si rozdělil tak, že na každý výstup jsem měl jeden banán, 2 3 müsli tyčinky a půl litru tekutin. Původní záměr byl takový, že nejdřív udělám tři výstupy bez zátěže a čtvrtý ponesu sud. Jenže start závodu ve vynášení sudů byl pevně stanoven na 10 hodin, a to se stihnout nedalo. Musel jsem se tedy smířit s tím, že stihnu jen dva výstupy. V den závodu jsem byl na startu úplně první a začal jsem už v 7.30. Při prvním výstupu jsem se cítil docela špatně, tuhly mi nohy tak, že jsem si je musel u středního sloupu lanovky protáhnout. Nahoru jsem dorazil za půl hodiny, tento čas se mi podařilo dosáhnout při všech výstupech kromě výstupu se sudem. Druhý výstup už byl o poznání lepší, nohy mi už tak netuhly a šlo se mi o dost lépe. Po návratu dolů jsem však cítil, že by to ještě jeden výstup chtělo, abych byl dokonale protažený, rozhýbaný a zahřátý. Dolů jsem se vrátil v 9.17, takže jsem mel skoro tři čtvrtě hodiny na odpočinek a krátkou regeneraci. Sudy přivezli čtvrt hodiny před startem, a tak je všichni začali usilovně připevňovat na své krosny. Já jsem měl způsob připevnění nacvičený, takže to šlo docela rychle. Před startem bylo relativně času dost, ale stejně jsem na start nastupoval s pocitem, že jsem všechno pořádně nezkontroloval. Hlavně jsem si ani nestačil pořádně usadit krosnu na záda, a už se startovalo. Po prvních pár metrech jsem měl obavy, jestli jsem si ji pořádně nasadil, ale pak jsem na to radši přestal myslet, přenechal to osudu a soustředil se na závod. Strategie byla na začátku získat co největší náskok a ten až do cíle zvětšovat. Proto jsem se hned po startu snažil dostat na první místo, nasadit rychlejší tempo, aby případní pronásledovatelé museli vynaložit hodně sil, pokud by chtěli držet krok, a aby jim v závěru chyběly. Mně, jak jsem doufal, chybět nebudou. Soupeři naštěstí odpadli hned na prvním zlomu, takže jsem zbytek závodu už za sebou nikoho neviděl a absolvoval ho celkem v klidu. Síly kupodivu 14

Lanovkou by to šlo snadněji neubývaly. Když jsem dorazil nahoru, došlo mi, že jsem s nimi až zbytečně šetřil. Mohl jsem klidně ještě nějakou minutu nahnat. Nahoru mi to trvalo necelou hodinu. Po nutných formalitách na vrcholu jsem se vrátil dolů. Tam jsem si dal pauzu a po dvanácté hodině zase pokračoval ve výstupech. Ještě mi jich chybělo pět. Bez sudu se šlo o poznání lépe, a tak mi to rychle ubíhalo. Odpoledne už tolik lidí pod lany nahoru nechodilo. Vlastně ani dopoledne jich na to, kolik lidí nahoře v ten den bylo, nechodilo. Většina se asi radši svezla lanovkou. Po šestém výstupu jsem musel skoro hodinu čekat na vrcholu na vyhlášení soutěže stovkařů. Díky tomu a dalším prostojům jsem získal takový skluz, že když já jsem dokončil sedmý výstup, tak závodníci, kteří začali hodinu po mně, dokončili osmý. Ani jsem se při posledním necítil unaven, jen jsem byl docela rád, že už to končí. Nastoupal a sestoupal jsem za ten den 3 200 výškových metrů. Hlavně bylo cítit těch 1 600 metrů sestupu. Když jsem se po návratu domů zvážil, měl jsem jen o 2 kg méně, a to z větší části bylo jistě způsobeno jen ztrátou vody (i když jsem vypil 5 litrů tekutin). Ověřil jsem si tedy, že na takovouhle věc mám a pokud by se někdy v budoucnu podobný závod konal, jistě bych se opět zúčastnil. 15

Výstup na Mt. Everest Radek Bönisch Liberec První věcí, která mě po půlroce od výstupu napadla, když jsem byl požádán o sepsání pár řádků, nebylo ani tak namáhavé celodenní zkoušení vlastních sil, ale bezbřehé nadšení účastníků. Pravdou je, že se toto nadšení přímo úměrně s počtem absolvovaných výstupů snižovalo, odvažuji se ale tvrdit, že úplně nevyprchalo u nikoho z nás. Naším hlavním motivátorem, proč se do takové výšlapu pustit, byla odvěká člověčí touha překonávat složité překážky a mířit stále výš a výš. Už samotný název pochodu: Výstup na Mt. Everest je výmluvný, kdy se i v malých českých podmínkách organizátorům podařilo stvořit velehoru. Tak jsme celý den krok po kroku zdolávali další a další metry ještědského hřebene, abychom mohli následně stejné metry sešlapat zpátky ke spodní stanici lanovky. A tak jsme společně s dalšími zástupy nadšenců dospělých, dětí, psů, koček a bůhvíjaké zvířeny, kteří byli za svou snahu odměněni diplomem, pokořovali libereckou dominantu. Další situací, která mi utkvěla v paměti a během onoho červencového dne se opakovala vícekrát, byl údiv některých spolupoutníků, když jsme je předbíhali na jejich cestě vzhůru a následně opět potkávali při našem okamžitém sestupu. Nezapomenu na koulení očima dospělých při sdělení průběžného počtu námi absolvovaných výstupů ani na tázavý hlásek klučíka: Tatííí, proč jdou ti pánové hned dolů? Byl to příjemně strávený den. I přes propocená trika, bolavá chodidla a nohy, které při posledních sestupech odmítaly poslušnost a jedinou možností byl běh pozadu. Závěrem bych rád poděkoval organizátorům z řad JJHS za perfektní zvládnutí celé akce, včetně občerstvení a morální podpory, a vyjádřil přání k jejímu opakování. Určitě se znovu a rád zúčastním. Účastníci soutěže Výstup na Mt. Everest Petr Kadlec, Radek Bönisch 16

Jak jsem chodil nahoru a dolů aneb dobrodružství za barákem Jiří Šimek Liberec Na počátku bylo slovo. Vlastně slova dvě: soutěž stovkařů. A pak taky pes a láska k přírodě a horám a takřka osobní vztah k jedné velké hromadě kamení, kterou mám za barákem. Té hromadě se už po staletí říká Ještěd. No a také mě baví dělat tak trochu bláznivé věci a zdravě trápit své tělo. Trošku divný propletenec, zdá se. Ale když tohle všechno vezmete, hnětete a mícháte a necháte řádně uležet, zaděláte tím na nádherný dort v podobě sta výstupů za rok 2003 na naši kultovní horu. Každá cesta na vrchol mi přinesla něco výjimečného, něco, co stálo za to. Když nic jiného, tak alespoň možnost přemýšlet. A být sám s přírodou. Je neuvěřitelné, že brouz dáte po kopcích v těsné blízkosti stotisícového města a nepotkáte za celou cestu ani živáčka. Posloucháte to nádherné ticho, příjemně rušené jen vzdáleným psím zaštěkáním. A existenci člověka vám občas připomene jen houkání vzdalujícího se vlaku, zvuk auta zdolávajícího serpentiny k Tetřevímu sedlu či letadlo, které zanechává na nebi dlouha - tánské znamení úžasných schopností lidského pokolení. Anebo rozsypaná zrnka světel pod vámi, ukazující, kde všude lidé sídlí. Ve ztichlém, liduprázdném lese byla potěšující setkání s jeho obyvateli. Myslím, že mě znají už všechny srnky pobíhající po Ještědském hřebeni, i když já znám většinou pouze jejich bílé zadky, míhající se mezi stromy při jejich úprku do bezpečí hustých křovin. Povídal jsem si s opeřenými nájemníky korun stromů a hrál jsem na schovávanou s hbitými veverkami i s líně hopkajícími zajíci. Pozoroval jsem lišku, šplhal jsem na strom ve snaze skrýt se před prasetem (kupodivu ne divokým). A trochu mě zamrazilo, když jsem skutečného divočáka vyplašil u sněhem zavátého potoka. Těšil jsem se pohledem na rozlehlé květinové koberce horských luk a obdivoval jsem krásu malého kvítku, choulícího se kdesi mezi balvany vrcholového suťoviska hledaje ochranu před silným vichrem. Vůně pryskyřice, stékající po kůře borovicových kmenů, mě dokázala omámit. Po dlouhé zimě mě hřál pohled na svěží zeleň listnáčů, dávajících na odiv svůj nový kabát, a za pár měsíců jsem tajil dech nad podzimní barevností týchž stromů. Vítal jsem první kvítky sněženek a petrklíčů, tlačící se na svět skrz poslední zbytky tajícího sněhu. V zimních měsících vás dokáží oslnit rozmanité skalní útvary, pokroucené pahýly stromů i smrky a borovice svou fantastickou výzdobou tisícovkami ostrých, mrazem a větrem tvarovaných jehliček, jejichž krystalky dokáží hrát s paprsky slunce či svitem měsíce nádhernou hru světel. A pod jiným spektrem barev se musíte sklonit, když se nad 17

lesem nespoutaně klene obrovský duhový oblouk. I na malém lesním potoce dokáže mráz vykouzlit ledopády bizarních tvarů, jež vás za podpory slunečních paprsků okouzlí. Vracel jsem se do svých dětských snů, když jsem objevoval starou stezku divočinou, zdolával nové rozeklané skalní vrcholy, stával se lovcem nad změtí stop v zasněžené krajině, kráčel místy, kam po dlouhé roky lidská noha nevstoupila. Vychutnával jsem si rozmary počasí, když jsem stoupal na vrchol, zalit potem v žáru letního slunce, brodil se vzhůru závějemi čerstvě napadaného sněhu, přelézal desítky padlých stromů, které nevydržely tíhu námrazy a silné poryvy větru, klouzal a padal, když se Ještěd změnil v ledovou horu, prodíral se vánicí, kličkoval mezi kapkami deště, ztrácel se v husté mlze, smekal se v blátě a v proudech vody z tajícího sněhu nebo bojoval na vrcholu s vichřicí, jejíž ledový dech podrážel nohy. Ale také jsem se děsil hnědofialové smogové deky, neproniknutelně pokrývající krajinu pode mnou. Poznal jsem na kopci krásu všech čtyř ročních období. Vítal jsem na vrcholu vycházející slunce a večer jsem pozoroval rudě zbarvený kotouč, rychle mizící za obzorem. Díval jsem se měsíci v úplňku přímo do očí, když visel na dlaň nad siluetou Javorníka. Sledoval jsem v mrtvém závodě rychle letící bílá oblaka a jejich stíny, uhánějící krajinou pode mnou. Cestu mi ukazoval měsíční svit, bojující s mléčným oparem a pronikající skrz rozervané cáry mlhy. Snil jsem pod jasnou noční oblohou, přetékající tisícovkami hvězd. A znovu a znovu jsem byl okouzlen, kdykoliv se přede mnou zjevila kosmická loď z jiného světa, neustále připravená opustit vrchol hory a vydat se opět do vesmíru. Bylo to nádherné dobrodružství, za kterým není třeba cestovat stovky či tisíce kilometrů. Dobrodružství, které je účinným lékem na všechny neduhy dnešní uspěchané doby. Naordinujete si ho podle vlastního uvážení a potřeb kdykoliv a v libovolném množství. Jeho výjimečnost je v tom, že nemá žádné kontraindikace, nehrozí předávkování a případná závislost je dokonce žádoucí. Nezbývá než vyrazit. Není třeba balit. Jen vyrazit a za barákem najít to, co hledáte... Hodně štěstí! 18

O kříži na Ještědu Marek Řeháček Liberec 19

Pomník časů minulých, ochrana a štít poutníka horami a poznávací znamení našeho Ještědu, takovými názvy častovali řečníci dubový ještědský kříž při jeho slavnostním vysvěcení dne 27. října 1935 a v nečekané sněhové vánici jim přitom vločky zalétávaly za límce tmavých vlněných kabátů. Tytam jsou podobná přirovnání a zdá se, že tytam jsou na Ještědu i říjnové chumelenice. Ještědský kříž dnes ze všeho nejvíce připomíná stěžeň pradávného korábu na hladině nadějných mlh. Neodmyslitelně patří k hoře, přesto jako by se do jejího moderního prostředí nehodil. Kousíček staré tváře Ještědu: vichry a mrazy ošlehané dřevo, pokroucené nečasem, s centimetrovými puklinami. Ale přeci drží hlavu vzhůru s vírou ve svoji houževnatou nezdolnost v dobách sněhů a ledových dechů. Jako starý vrásčitý rybář ze studených severních moří, jako šedivý šlachovitý pastýř z hor. Ještědský kříž jedna z mála památek na minulost hor a zároveň ušlechtilá výzva tvořitelům budoucnosti tváře Děda Ještěda. Starodávný je zvyk stavět na kopcích kříže, znamení odlišující zemi lidí od divočiny pusté krajiny přízraků. Nejstarší zmínka o zřízení kříže na Ještědu se nachází v kronice pátera Johanna Karla Rohna z roku 1763, kde je na straně 352 této pradávným písmem tištěné a v kůži vázané knihy uvedeno: 1737. V tomto roce byl správcem úřadu pro Liberec pán Melchior Lorenz, právě on měl na Geschkenberku nechat postavit kamenný kříž. Melchior Lorenz, správce libereckého úřadu Philippa Josefa hraběte z Gallasu, tak měl údajně učinit na paměť svého příbuzného, který se v té době vyléčil z těžké nemoci. Kamenný kříž z pískovce, asi ne nepodoben zvětralým irským křížům, shlížel poté ze skalnatého a řídkou travou či mechem porostlého vrcholu Ještědu na svět. Rohnova kronika v jiné části ještě připomíná, že Lorenzův památník vystřídal starší kříž ze dřeva, který býval na stejném místě předtím. Těžko dnes někdo určí, jak dlouho tam Původní vyhlídka s ještědským křížem v dobách 1. republiky 20

Pohled na Ještěd přes romantické hanychovské chalupy tento dřevěný kříž stával. Proto lze jen odhadovat, že kříž coby symbol lidské přítomnosti a víry stojí na Ještědu už dohromady více jak tři staletí. Pískovcový kříž po desetiletí pokrývaly zelenkavé ještědské lišejníky, sedávali u něj osamělí poutníci a bývalo jich zprvu asi pomálu a vyhlíželi z holého kopce do kraje. A to až do roku 1812, kdy někdo kříž, bůh ví proč, roztloukl na kusy, které naházel do rozsáhlých kvarcitových kamenných moří pod vrcholem. Záhy nato však byl obnoven, a není jisté, jestli to bylo ze zbytků kříže původního, či bylo-li na stejném místě vztyčeno znamení nové. Každopádně jedna stará a bohužel kusá zpráva hovoří o tom, že roku 1828 byl nový kamenný ještědský kříž opět rozmlácen cizími tovaryši. A aby v tom nebyl zmatek příliš malý, přidám ještě zprávu badatele a publicisty Franze Hüblera, který ve svém Průvodci po Ještědských a Jizerských horách z roku 1902 píše, že na Ještědu se nachází velký kamenný kříž, a to na místě, kde byl již jeden podobný zřízen roku 1791. Jen těžko rozmotávat propletence starobylých zpráv a vzdálených letopočtů. Uvážíme-li navíc, že pořízení pískovcového kříže na tak odlehlém místě, jakým kdysi Ještěd byl, muselo být nejen drahé, ale také nepříliš snadné, neboť kámen musel být na místo dopraven bezcestnými lesy z Podještědí či Liberce, nezdá se být příliš pravděpodobné, že by se donátoři ve stavbě nových křížů předháněli. Každopádně, staré zprávy hovoří o třech křížích: z roku 1737, 1791 a z počátku 19. století. Jestli se náhodou nejednalo o kříže dva, všelijak obnovované a poslepovávané, či dokonce o kříž jeden, již dnes nikdo nezjistí. Prach a písek z ještědských kamenných křížů beztak odvál horský vítr, rozfoukal je mezi křemencové skalky na liberecké i českodubské straně hory. 21

Ne však docela: fascinující zpráva se v roce 1880 objevila v bohužel nedochované pamětní knize dnes již neexistující Rohanské chaty neboli Starého ještědského domu. Podle ní 10. května 1880 nalezl tehdy velmi známý Adolf Hoffmann, továrník, vášnivý turista a iniciátor vzniku horského spolku, společně s Leopoldem Ullrichem, tvůrcem slavné mědirytiny panoramatického výhledu z Ještědu, na severním svahu hory, přesněji asi 40 metrů pod místem, kde kamenné kříže kdysi stávaly, dva kusy pískovce. Bezpochyby se jednalo o zbytky některého ze zaniklých kamenných ještědských křížů, dokazovaly to i špatně čitelné nápisy na jednom z kamenů. Zvětralými písmeny a číslicemi popsaný kus byl poté dlouhá léta vystaven s jinými artefakty a horskými kuriozitami ve staré ještědské chatě. Pochopitelně s tím, že se jedná o zbytek kříže z roku 1737, toho nejstaršího. Na místě ničených a obnovovaných kamenných křížů byl roku 1834 vztyčen kříž dřevený, kterýžto nechaly pořídit obce Dolní a Horní Hanychov. Protože vrchol Ještědu patřil odjakživa do rochlického farního okrsku, vedl tamní kaplan páter Josef Tschiedel 21. srpna 1834 velké procesí na místo, kde byl kříž následně vysvěcen. Ale ani velkolepé vysvěcení za účasti davů zbožných horalů od kříže zlé síly docela neodehnalo: 28. dubna 1851, přesně ve čtvrt na šest, přišla do Ještědských hor mohutná bouře. Úder jednoho z blesků rozštípal kříž na třísky. Plechové a malované tělo Páně smotané doslova do klubka bylo nalezeno nedaleko v díře, napůl zahrnuto hlínou. Takovou moc mívaly ještědské bouře! Další dřevený kříž pokud věříme všem starým zprávám, tak celkově šestý kříž na Ještědu vůbec byl na stejném místě a opět na náklady obou samostatných Hanychovů vztyčen 27. června 1853 a následně byl vysvěcen rochlickými pátery Heinrichem Hausnerem a Thaddäusem Appeltem. Kříž, daleko silnější než všechny předchozí, byl vytesaný z kmenu mohutného stromu. Bylo to v době, kdy lidé začali považovat vystupování na hory za zálibu, a procesí proto bylo nezvykle početné: podhorskými loukami, po štěrkové cestě mezi dřevěnými chalupami cupitaly děti se svými učiteli z obou Hanychovů i Rochlice. Modlitby střídala poselství, oba páteři nakonec kříž vysvětili a předali jej tak horským větrům i zbožným poutníkům, kteří vysvěcené dřevo kříže pokryli polibky svých úst. Celá slavnost skončila příjemnou oslavou s občerstvením, částečně přímo na Ještědu, částečně poté v hornohanychovské Šolcovně. Ještědské bouře ale opět dokázaly, že jsou silnější než přání smrtelníků. Na jaře 1863, ani ne deset let po velké slavnosti, mohutná smršť kříž opět zničila, rozštípala, rozlámala. Byl to nekonečný souboj ducha člověka s divými silami na temeni Děda Ještěda. Tvrdošíjní horalé z Hanychova se ale nevzdávali a ještě téhož roku byl na starém místě postaven nový dřevěný kříž se železnou postavou Ježíše Krista. Ve čtvrtek 9. července 1863 se konalo oficiální vztyčení kříže. Kromě tradičních účastníků z liberecké strany dorazily i křížanské školní dítky z druhé strany hory; staré zprávy jsou neuvěřitelně pečlivě vedené a uvádějí, že jejich zastup vedl obecní představený Josef Richter, tamní páter Karl Rauscher, řídící Josef Heidrich a podučitel Josef Melcer. Kdo by si na ně dnes vzpomněl, nebýt jejich účasti při tomto významném okamžiku. S Křížanskými dorazila také kapela, která doprovázela dětský chór. Kapela hrála a dítka zpívala celou dobu, kterou dělníci potřebovali na nelehké vztyčení těžkého kříže. Horalé si ale tehdy chtěli všechny společenské okamžiky užít co nejvíce, po slavnostním vztyčení mělo proto následovat ještě neméně slavnostní vysvěcení, které bylo stanoveno na 23. července. Vysvěcení provedli opět 22

Hanychovská nálada na přelomu 19. a 20. století duchovní z rochlického barokního kostela především páter Franz Moysel, farář rochlický a biskupský okresní vikář. Protože se jednalo o událost významnou pro celé ještědské podhůří, asistovali mu ještě čeští i němečtí duchovní z okolních vsí: páter Kočí z Jeřmanic, páter Hajný a páter Manžel z Dlouhého Mostu, páter Hausmann z Křížan a páter Šamánek ze Světlé. A protože počasí bylo příjemné, nakonec na Ještěd vystoupil také liberecký děkan páter Franz Simm. Pět let po tomto slavném vysvěcení, na jaře 1868, rozštípala kříž opět vichřice. Pověrčiví horalé se ale ani tentokrát nevzdali: takřka všichni lidé žijící na úpatí Ještědu tehdy nevěřili na vichřici a vítr tolik jako na zběsilé rejdění přízraků divoké honby, přízraku, který v podobě příšerného nočního lovce se svojí vzteklou smečkou štve ještědskými lesy sněhobílého jelena. Pod kroky lovících démonů praskaly stoleté smrky i jedle a žádná ještědská pověst o divoké honbě neopomene dodat, že tyto temné síly mají na svědomí i všechny zničené ještědské kříže. Ještě v létě 1868 proto pořídili Hanychovští, jak jinak, kříž nový. Největší podíl na něm měli dva vážení hanychovští občané: Karl Habel, obecní představený, a Franz Richter, pekařský mistr a obecní radní. Kříž byl sesazen ze dvou pečlivě otesaných kmenů, na něž byl hřeby přitlučen silně zlacený litinový Ježíš. Pochopitelně ani tentokrát nemohla chybět horská slavnost vysvěcení kříže. Procesí dne 11. září 1868 vedl známý páter Thaddäus Appelt, farář z Kryštofova Údolí, shodou okolností někdejší rochlický kaplan, který roku 1853 již jednou asistoval při svěcení jednoho z ještědských křížů. Za účasti hanychovských obecních představitelů a významných občanů se procesí shromáždilo na kraji lesů, kde vyčkávalo na příchod rochlických duchovních. Jen co vikář Franz Moysel s kaplanem Antonem Neumannem dorazili, dal se průvod, doprovázený říznou hudbou, do pohybu vzhůru ještědskými lesy. Vikář po příchodu na Ještěd pronesl 23

krátké kázání, kde shrnul historii božích znamení na vrcholu a pronesl zbožné přání, aby tento kříž na větry ošlehané hoře vydržel co nejdéle. Vysvěcení zakončilo Te Deum. Poté se návštěvníci hory, praví to již turisté, veselili v nově zřízené ještědské boudě, tzv. Rohanově chatě, u manželů Haslerových. Těžko říci, zda to bylo díky síle kázání pana vikáře, nebo díky přitlučenému novému vynálezu zvanému bleskosvod, ale každopádně tento dřevěný kříž vydržel velmi dlouho, neuvěřitelných 67 let. Drobnou zajímavostí z historie Ještědu je, že právě k tomuto kříži se na přelomu 19. a 20. století chodívala modlit opěvovaná stará hostinská z Ještědské boudy, stovkaři a milovníky hory nazývaná Matka Krusche. Každou neděli mezi 10. a 11. hodinou, právě když se dopoledne nahrnuly do jejího dřevěného horskému šenku davy turistů, brávala si na hlavu šátek a poté, co překvapeným výletníkům řekla v typickém libereckém nářečí: Teďkonc šupajdím do kostelu, chodívala se k ještědskému kříži modlit otčenáš. Značně vetchý a s jizvami po neustálých nánosech ledu a námrazy přežil tento kříž až do noci z 19. na 20. ledna 1935, kdy se trámoví zlomilo, horní díl se zřítil do sněhu a litinový Ježíš se rozpadl na tři kusy. Kopii zničeného kříže nechal vzápětí vyrobit Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory, který se od konce 19. století stal jakýmsi patronem Ještědu. 1) Pečlivě vybrané a vyschlé dubové dřevo dodal A. Kunnert z Chotyně; o jeho řemeslné zpracování se postaral Ferdinand Möller, kolářský mistr a člen hlavního výboru horského spolku. Dokonce i polámané tělo Kristovo se podařilo svařit dohromady a po pozlacení bylo opět připraveno k přibití na dubové dřevo. Z ještědského kříže se stal za ta léta neustálého stavění, svěcení a uklízení třísek symbol lidské houževnatosti, vzdorovitosti silám hor, věřící i přátelé Ještědu si proto chtěli nastávající slavnostní okamžiky vztyčení kříže a jeho vysvěcení náležitě vychutnat. Za silného větru byl kříž kolářem Möllerem a jeho pomocníky s námahou v pátek 31. května 1935 odpoledne vztyčen; pozlacený litinový Ježíš byl přitlučen až v pátek 14. června. Vysvěcení nového kříže se konečně konalo za sněhové vánice 27. října 1935, ve dvě hodiny odpoledne. Zúčastnění by možná místo postávání mezi tetelícími se sněhovými vločkami raději seděli u grogu v ještědské chatě, ale slavnost byla připravena opravdu velkolepě, takže chybět při ní by byla ostuda i věčná škoda. Kázání k ohromnému davu turistů a milovníků Ještědu pronesl rochlický páter Georg Hatscher; bílé vločky mu v této roční době i na Ještědu nečekaně zdobily černý šat. Do mlhy a mrazu vyhrával Pochmanův sextet Beethovena a Wagnerova Parsifala a k tomu pěl hanychovský kostelní sbor vedený libereckým regenschorim Horatschkem. S nekonečnými slavnostními projevy vystoupil místostarosta Liberce Richter, obecní představený Horního Hanychova Hübner, za Křížany řídící učitel Bruscha, za horský spolek předseda Schmid a za kruh stovkařů Heinrich Hecke, ředitel bůhví čeho. Projevy zakončil zpěv Klingerovy Ještědské písně a poté následovalo rozehřátí všech přítomných v Novém ještědském domě, slavné chatě horského spolku. 1) Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory (zkratka DGV) vznikl roku 1884 a vzápětí se stal hlavním propagátorem Ještědu jako libereckého symbolu a krásného cíle pravidelných výletů. DGV stál u vzniku druhé ještědské rozhledny, postavené v roce 1889. Ke staré Rohanské chatě přistavěl roku 1885 verandu pro 200 osob a konečně v letech 1905 1907 postavil na Ještědu kamennou chatu s vyhlídkovou věží, tzv. Nový ještědský dům. Silueta tohoto horského hotelu s kamennou vyhlídkovou věží na dlouhou dobu určovala typický tvar vrcholu, a to až do roku 1963, kdy budova při neodborném rozmrazování potrubí vyhořela. 24

Zimní Ještěd s rozsáhlými mýtinami Snad kvůli strádání příznivců hor při onom sněžném větrném dni 27. října 1935, kdy teplota mlžného vzduchu klesla na minus tři stupně, přežil dubový kříž na tak exponovaném a symbolickém místě, jako je Ještěd, nejen válku, kdy byl v jeho blízkosti umístěn hákový kříž, osvětlený mnoha žárovkami, ale také poválečné osídlování pohraničí a padesátá léta, dějinné etapy, které církevním památkám, natož pak křížům, příliš nepřály. Přesto houževnatý dubový kříž přežil dějinné nástrahy a neuvěřitelně se jej nedotkl ani požár staré chaty v roce 1963, ani rozsáhlá stavba ohromného a moderního hotelu. Vaz mu zlomila až lidská omezenost. Pod rouškou noci byl ze dne 29. na 30. března 1981 uříznut a odvezen neznámo kam. Na místě zůstalo memento: více jak metrový špalek zakopaný do země připomínal dlouho noční hrátky s pilkami. O zničení památného kříže na Ještědu se v Liberci špitalo ledascos, ale celou tu historii omezenosti mi vyprávěl lesník a znalec Ještědských hor Michal Vaníček. Více jak dvacet let poté, co dubové dřevo padlo za noci do křemencových balvanů, co se rozlomil již jednou polámaný Ježíš. Je to dlouhá doba, mnozí již zapomněli, jména všech zúčastněných vystupují z dokumentů v čerstvé neúprosnosti. Na rozdíl od jmen všech dobrodinců, učitelů a farářů, kteří o ještědský kříž pečovali v minulých staletích, je však vynechám, soudit je jednou bude horský vítr, možná se připojí k divoké honbě, která klidu v letu v bouřích nedojde. Zničení ještědského kříže provází zvláštní historie, naplněná očekávanou ubohostí tehdejších mocných a naopak neočekávaným hrdinstvím milovníků Ještědu, především zaměstnanců lanovky. Na začátku prý byl nesmyslný příkaz tehdejšího předsedy libereckého MěNV, kterým uložil 24. března 1981 tehdejšímu řediteli městského stadionu kříž na Ještědu odstranit. Ten následně nečistou prací pověřil dva svoje podřízené, kteří však a nebyla to tehdy asi žádná legrace takřka 50 let starý symbol odmítli pokácet. Ještědští lanovkáři se o všem 25

dozvěděli a rychle informovali tehdejšího okresního konzervátora, který měl na starost ochranu přírody a památek. Ten se přirozeně postavil proti odstranění kříže coby památkového objektu, byť na základě mylné informace, že je 250 let starý. Ředitel městského stadionu tedy slíbil, že kříž z vrcholu odstraněn nebude. Příkaz soudruha předsedy z liberecké radnice byl ale silnější, to věděl jak ředitel městského stadionu, tak lanovkáři. Dne 29. března, ještě v době, kdy kříž mezi horní stanicí lanové dráhy a horským hotelem stál, napsal lanovkář a znalec Ještědu Josef Müller dopis samotnému prezidentu republiky! Bylo to velké hrdinství, postavit se za boží znamení: Z příkazu předsedy NV v Liberci soudruha Svobody má být poražen kříž na Ještědě, napsal v něm soudruhu Gustávu Husákovi. Nebylo v té době mnoho tak statečných lidí, kteří by chtěli riskovat problémy kvůli kusu dubového dřeva ošlehaného ještědskými větry. Přesně v den, kdy pan Müller dopis odeslal, měl sám ředitel městského stadionu s předsedou tamní závodní organizace KSČ za tmy jako zloděj ještědský kříž uříznout. Následně bylo dřevěné torzo odvezeno do hanychovského dvora, odkud se po čase ztratilo neznámo kam. Poškozeného Ježíše měli opravit manželé Kosinovi, kteří jej poté dlouhé léta opatrovali; neboť jeho čas měl ještě přijít. Dodnes je možné žasnout nad tehdejší úřední mašinérií. Kancelář prezidenta postoupila žádost pana Müllera Severočeskému národnímu výboru v Ústí nad Labem, odboru kultury, který v květnu 1981 sdělil, že kříž musel být odstraněn, protože vadil provozu technického zařízení lanové dráhy. Té lanovky, vedle jejíž budovy byl dva roky po jejím postavení vztyčen a takřka půlstoletí ničemu nevadil. Byl proto sejmut a převezen do depozitáře Severočeského muzea v Liberci. Počítá se v brzké době s jeho vhodnějším umístěním, a to u kostela ve Světlé pod Ještědem, kde bude instalován a chráněn stříškou proti nepříznivým povětrnostním vlivům. Ujišťujeme Vás, že orgány státní památkové péče mají velký zájem na zachování kulturního dědictví v našem kraji a přijímají účinná opatření k ochraně a obnově památkových objektů. Podáváme Vám tuto zprávu a jsme se soudružským pozdravem. Lež jako věž. Pan Müller se ale nevzdával, dokonce se v červenci 1981 uskutečnilo jednání všech zainteresovaných v budově ONV Liberec, snad měl být přítomen i ředitel městského stadionu. Následovala opětovná stížnost Kanceláři prezidenta republiky se žádostí o prošetření; třicet let předtím by asi lanovkáře pozavírali, v osmdesátých letech už se úřednický aparát socialistické republiky změnil v bezduchý papírový kolotoč, dopisy létaly a nic dobrého ani špatného se nedělo. Do toho přišel dopis dalšího z lanovkářů, pana Karla Vaňkáta, který bez obalu napsal týdeníku Tribuna, co si o celé té kauze myslí, zejména o důvodech odstranění, které KNV popsal jeho kolegovi Müllerovi: Odpověď, kterou dostal na základě tohoto dopisu od vedoucího odboru kultury Severočeského KNV v Ústí nad Labem s. Šmerdy, vzbudila na lanovce,bouři veselí! Úředníci se z toho nakonec nádherně vykroutili, poté, co se do věci vložil ještě tehdy obávaný Výbor lidové kontroly, prohlásili, že všichni z označených křížořezců svůj podíl na noční akci popřeli, že kříž nebyl nalezen a že nakonec není ani zapsán na seznamu kulturních památek, pročež se celá věc musí řešit toliko s vlastníkem tedy MNV v Liberci a KNV tedy věc považuje za uzavřenou. Kříž, který ještě před chvílí chtěli úředníci KNV instalovat pod ochranou stříškou ve Světlé, náhle tentýž KNV nenašel, nikdo nic nevěděl a uříznutí kříže se mělo vyřešit s tím, kdo jej uříznout přikázal. Hrůzně úsměvná historie, lanovkáři bitvu prohráli. 26

V polovině roku 1990, krátce poté, co uřezávače křížů vzala voda dějin, však skupina dobrých lidí ještědský kříž v původní podobě obnovila. U znovuvztyčení byli pochopitelně lanovkáři a další obdivovatelé ještědského genia loci, kteří se následně angažovali ve Spolku přátel Ještědu. Bývaly to ještě hodně svépomocné časy: tvrdé akátové dřevo pomohl zařídit polesný Günter Zacke prostřednictvím polesného Krále z Českého Dubu, Pepa Kolouch zařídil dopravu na hodkovickou pilu, trámy otesal pan Sluka a po napuštění pravou býčí krví byl hotový kříž včetně původního korpusu Krista dopraven na vrchol hory. Zasazen byl ve stejném prostoru, kde stávaly všechny kříže předchozí: mezi lanovku a budovu hotelu. První červnový den 1990 byl ještědský kříž opět na svém místě a následující den byl jak se na všechny ještědské kříže sluší slavnostně vysvěcen. Po třinácti letech bylo jeho již notně omšelé a pokroucené dřevo natřeno členy Jizersko-ještědského horského spolku a prostranství okolo bylo upraveno jako jedno z posledních travnatých míst v nejvyšší partii hory. Jako připomínka ještědské minulosti. A tak dál nerušeně stojí vysoký a houževnatý ještědský kříž na okraji hory a ze všeho nejvíce připomíná stěžeň pradávného korábu na hladině průzračných výhledů či nadějných mlh. POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA: Jahrbuch des Deutschen Gebirgsvereines für das Jeschken- und Isergebirge. Liberec, ročníky 1932 a 1936. ŘEHÁČEK, Marek: Vyprávění o strašidlech, přízracích a podivných úkazech nejsevernějších Čech. Kalendář Liberecka 1997. VANÍČEK, Michal: Osudy ještědských křížů a jejich svěcení. In: Jizerské a Lužické hory, 1 2/ 1998. Občanské sdružení Náš kraj, Liberec. Kopie dopisů Josefa Müllera a Karla Vaňkáta ve věci odstranění ještědského kříže roku 1981, jakož i kopie písemností Kanceláře prezidenta republiky a KNV Ústí nad Labem, odboru kultury, v téže věci poskytl Michal Vaníček. 27

Vzpomínky na Ještěd (K fotografii na titulní straně) Siegfried Weiss Jablonec nad Nisou Být vyzván k napsání několika slov o Ještědském hřbetu, nebo chcete-li o Ještědských horách, je velkou poctou, ale i nelehkým úkolem, protože povolaných je mnoho. Proto mi nezbývá než sáhnout do šuplíku dávných vzpomínek. S narůstajícími roky nových dojmů nepřibývá tolik, zato narůstají vzpomínky. Ne, není v tom ani hořkost, ani světobol, je to prostě tak! K Ještědu mě váže první vzpomínka z raného dětství. Byl jsem tenkrát s rodiči na výletě, šli jsme poslední kus cesty od dnešní Ještědky k vrcholu; tu se zvedl prudký poryv větru a odfoukl můj klobouček, nějaký dětský tralaláček, kamsi do suťového pole pod cestou. I když tatínek ihned utíkal za ním přes těžko schůdné moře kamenů, vítr klobouček zavál do některé z mnoha skalních děr, byl pryč, a já to obrečel. Dokonce se mně často o této ztrátě zdálo. Klobouček, pokud za těch pětašedesát let neshnil, leží kdesi mezi kameny na svahu Ještědu. Možná posloužil ještědským skřítkům jako měkká postýlka, ta představa se mi líbí. Krásná silueta Ještědu byla pro mne lákadlem po mnoho let, jak z našeho domu, tak i z pozdějšího bydliště byla vidět a přinášela nám do oken nádherné západy slunce. Výletování bylo pro mne i pro moji manželku životní náplní. Naším krédem bylo neopakovat stejné cesty, při každém výletu poznat alespoň deset metrů něčeho nového. Tím způsobem jsme náš kraj poměrně dobře poznávali, a každou neděli (pracovalo se ještě i v sobotu) jsme zamířili jiným směrem. Z Kauschkovy knížky Wandern und Klettern, která byla pro nás biblí, dýchalo z každého názvu či popisu cosi neopakovatelně tajemného, jedinečného a vzrušujícího, což nás mocně vábilo. Proto byly i ještědské skály vícekrát naším cílem. Kukátko (Guckslochfelsen) a hřeben až ke Kamenným vratům (Torsteingrad) nás lákal, byl ukryt v lese, vzali jsme s sebou pro jistotu lano. Byla z toho hezká procházka po skalách, důvěrný dotek pestrých kamenů. Hřeje mě milá vzpomínka na tehdejší objevování skrytých krás domova. Ještě po mnoha letech, kdy už celý přerušovaný skalní hřeben vyčníval z odlesněné krajiny a odkrýval před námi daleké obzory k Ralské pahorkatině, ke kopečkům Dubského Švýcarska i k Lužickým horám, mám dobrý pocit, že nás hledání a objevování drobných skvostů přírody v Ještědských horách vnitřně obohatilo. 28

O horské krčmě Marek Řeháček Liberec Bývaly to nejkrásnější okamžiky sobotních večerů a nedělních odpolední: z libereckého Hanychova jsme stoupávali po lesní cestě okolo vápencového lomu, okolo buků v javoří, čerstvé studánky s výhledem na Hlubokou a hromady kamení a střepů, které zbyly po hospodě U Horského ševce. Právě tam, u ruin krčmy Bergschuster, tam, kde se v průseku mezi smrčím otevírá ušlechtilý pohled na Liberec, jsme překročili místo, které bývalo starodávnou jazykovou hranicí. Linkou, která oddělovala Liberecko od Podještědí, zemi tvrdé němčiny od země květnaté češtiny horalů z časů Karoliny Světlé. Jazykovou hranici dnes už v trávě a smrčí nenajdeš, liberecké Němce, co chodívali popíjet k Berkšustrovi, odvál ještědský vítr i se vzpomínkami na nedělní tancovačky, rozsáhlé horské louky okolo zarostly bujnými smrčky. 29

Jenom U Šámalů se jakoby nic nezměnilo. Hostinský Sváťa Koudela se svojí ženou se zde houževnatě drží ve stínu pokroucených javorů, na rozhraní luk a lesů. Šenkovna pamatuje starodávné časy, poslední rekonstrukci v roce 1928, od té doby si udržela svoji hrubou, poctivou tvář. Už z dálky cítíš vůni koní, svijanského piva, kozích bobků, v létě pak rozkvetlých luk a zpocených cyklistů. A uvnitř pak sedneš k hrubým stolům pod obrázky českých i německých chat v Ještědských horách, sjednocených zkázou, a namáčíš nos a rty do husté pěny. Horský šenkýř s čepičkou po předcích se vyklání z dřevěného výčepu, trochu připomínajícího horské kořalny Podkarpatské Rusi, na zdech tiché a ušlechtilé vlastenectví: mapa Republiky československé, obraz TGM a fotky rakouských horských myslivců. A ohromný sál, ještě nedávno býval zapovězenou třináctou komnatou, Sváťa jej nechtěl do dokončení oprav nikomu ukázat a vyřezávané dvoukřídlé dveře z šenkovny s mosaznou klikou měl dlouho pečlivě uzamčené. Dlouhé měsíce jsem chodíval k Šámalovi na pivo a sýr s cibulí, staré historie jsem z něj mámil, přemlouval. Jednou, v mrazivém předvánočním čase, se však hostinský ztratil, zrovna v době, kdy měl odevzdat psaní o historii šenku. Venku ležely první prosincové závěje, daleko utéci nemohl. Později mi jej jeho žena ukázala: potutelně otevřela dveře z vytopené hostinské místnosti do zmrzlého sálu. Vzduch tam byl sibiřský, od pusy šla pára. U kamen s otevřenými dvířky seděl ve vymrzlém sále, vyzdobeném secesními barvotisky s náměty slavných událostí českých dějin, šenkýř Koudela a zkřehlou rukou psal. Na zádech se mu odrážely plameny, na hlavě měl čepici a před sebou čaj. Okolo ležely jako na operačním stole výpisy ze starých matrik, starodávné kroucené písmo, kolky dávno zaniklých států. Historie hospody, sepisoval ji krasopisně do starého školního sešitu, bylo jí nakonec na dvacet sedm stran. Odnášel jsem si je s posvátnou úctou k dílu starých písmáků a vlastenců, nebyly to jenom obyčejné dějiny, hospodský od Šámalů do nich zapojil vše, co pro něj představoval život na prosečských Horách, popsal vše, co měl rád, ještě s nádechem starodávného prosečského dialektu, kterým se tu tu a tam ještě mluví, ale dávno už nepíše. Je v něm velký kus starosvětské krásy prosečských chalup, luk a sadů. Krása podještědské češtiny, na Proseči lehounce říznuté němčinou. Krásně je U Šámalů v létě, ležíš s pivem na voňavé mezi za hospodou, slunce žhne a louku zdobí pupavy, zelenobílé hvězdy ještědského srpna. Jizerské hory, Český ráj, Ralsko, Říp, Bezdězy i Krkonoše se vzdálenou Sněžkou před tebou. Ploská špička Sněžky je vidět i skrze malé okénko hajzlíků hostince, od zdobného litinového umyvadla a vyřezávané skříně se zabroušeným zrcadlem, do kterého každý po opuštění toalety tajně nahlédne. V zimě se šenkovna naplní lidmi a jejich aroma: vedle piva, párků a utopenců ucítíš lyžařské vosky, vůně bot a ponožek, vůni indulony a schnoucích vlněných svetrů. Okna pokryje pára a čas jako by nebyl, venku se mezitím setmí a dole pod horami se rozlije roztavená měď světel Liberce a Jablonce. Bývaly to odtud nejkrásnější sněžné návraty dolů do Hanychova, zpět přes starou jazykovou hranici. Ušlechtilé Podještědí se svými dialekty, tradicemi i houževnatými, tvrdošíjnými horaly jsme nechali u rozvalin Berkšustra na zády. Ve vlněných svetrech jsme měli nasátou poctivou vůni Hor. Vůni koní, sena, piva a kozích bobků. Není krásnější hospody v Ještědských horách než horského šenku HOSTINEC U ŠÁMALŮ SVATOPLUKA KOUDELY. 30

O starobylém horském hostinci U Šámalů Z pera Svatopluka Koudely, hostinského od Šámalů, na Horách prosečských. Redakčně upravil a poznámkami opatřil Marek Řeháček. Liberec Těšil jsem se na každý pátek, na poslední šestou vyučovací hodinu, hodinu hudební výchovy, kdy přišla paní učitelka Semiginovská a než usedla za klavír, tak otevřela okna naší třídy. Rázem jsem svým pohledem hladil Ještědský hřeben od Popovy skály přes Horní Sedlo, horu Vysoká, Jítravský vrch, Vápenný, Malý Vápenný, Malý Ještěd; na chvíli jsem se zastavil na samotném majestátném vrcholu Ještědu a pak sklouzl na Hlubocký hřeben, jehož konec nebyl nikterak pohledově výrazný, alespoň ne ze školní lavice, kde jsem seděl, ale v nitru duše jsem cítil, co pro mne znamená. Cítil jsem přitom blažený pocit sou náležitosti s tímto kouskem hor a už jsem se nemohl dočkat zvonění, které zvěstovalo konec pátečního vyučování a zároveň začátek pocitově nekonečného volna, které budu moci strávit na Horách, u nás za kopcem, kde jsem prožil dětství, kde jsem začal chodit do vesnické jednotřídky, kde nás nebylo ve třídě více než dvacet ze všech pěti ročníků. Až teprve v liberecké měšťance, odkud býval ten Pohled na hostinec U Šámalů od jihu 31

krásný pohled na Ještědský hřbet, jsem si uvědomoval, jak moc mně ten kraj a jeho kopce denně chybí, jak moc mi chybí moje paní učitelka Stejskalová, ředitelka, třídní učitelka, vychovatelka a školnice zároveň, která se nám snažila za jednu vyučovací hodinu vštípit základy toho, jak se má stát člověk člověkem, lásku k přírodě, rodnému kraji, krásnému Podještědí a hlavně základy rozumného vlastenectví, dnes tolik potřebného k tomu, abychom si uvědomili dějinné sou vislosti a nestyděli se za to, že jsme Češi. Součástí této vlastenecké výuky byly výlety do okolí, do lomu Basa, na Vápenici, na Pláně, na Ještěd, do Kamenného, na Horku do Skalákovny, za Trhovku do lesa Šouflán, do Janečkového sadu, do Boroviček, kde jsme se starali o okolí Hrubé skály, přírodního pomníku I. světové války, kde je do kamene vsazena černá skle něná tabule popsaná zlatým písmem jmény všech padlých z mého rodiště. Dodnes se se stařičkou paní učitelkou Stejskalovou potkávám, stále jsem pro ni ten malý Sváťa ze třídy a vždy si máme co říci. Do školy, sevřené v těsné rokli, jsem seběhl přes dvě zkratky kolem stařičkého hostince U Kyksů, přes mlýn, podél potoka ke Slavíčkům, k Davidovejm a byl jsem ve škole. Ze školy to bylo loudavější, neboť domů do bývalé staré vesnické rychty U Koubšů, která měla několikasetletou tradici a kde mám kořeny sa hající až do roku 1537, jsem to měl do řádnýho taháku 1). Málokdy někdo z nás ve škole chyběl. A mohla bejť dymouka 2) nebo námetě 3), moh bejť vohlot 4) nebo vobměk 5), dycky jsme tam doputovali. Po dalších studiích v Liberci jsem se oženil a řízením osudu jsem se vrátil z Liberka za kopec, na Hora, do mého rodiště, Proseče pod Ještědem. Ne však do mého pravého bydliště U Koubšů, nýbrž výše na Ještědský hřeben, do hostince U Šámalů, který byl v držení vzdálených příbuzných. Ani toto místo nám nebylo jako školním dětem utajeno. Byl odsud vždycky krásný pohled do kraje a člověk se tu cítil rázem svobodnější, klidnější a snad i rozumnější. Vždyť odtud obhlédneš třetinu Čech od ústeckého Bukovce, zříceninu hradu Háznburk a v popředí pak hrad Ralsko přes tolik charakteristický Říp, Bezdězy, žižkovský vysílač v Praze, blíže pak lovecký zámeček Humprecht a donedávna Semtínskou lípu až dále k obzoru na Chvaletice, Zebín u Jičína, podkrkonošský Tábor, Kozákov. V podzimních i jarních měsících, kdy je takřka křišťálový vzduch, si všimneš obrysů Orlických hor a v popředí pak Jánských Lázní a Krkonoš, kde rozeznáš Kozí hřbety, Vysoké kolo, Sněžku i Violík. Snad nejblíže pak Jizerské hory s Tanvaldským Špičákem, Bedřichov a Královka až po Ptačí kupy. Když přehlédneš více jak stoosmdesátistupňový obzor, uvědomíš si, že se ti horizont skutečně zaobluje. Hostinec U Šámalů nemá tak starou tradici jako některé krčmy pod Horama 6), přesto však je něčím zvláštní. I když polohou je umístěn přesně na hranici mezi bývalým panstvím českodubským a libereckým, mohlo by se zdát, že se zde střídali poutníci jak národnosti německé, tak české. 1) pořádného kopce 2) mlha 3) závěje 4) náledí 5) obleva 6) výraz pro Hlubocko-rašovský hřeben 32

Starobylé dveře hostince lákají ještědské poutníky v každém ročním období Náš hostinec však byl ponejvíce navštěvován českým podještědským lidem ze zakopce 7), kdežto o tři sta metrů dále směrem ke Hluboké byl do roku 1941 hostinec U Horského ševce Jeschkenkammbaude 8), kde se scházívala německá většina z Němec. Přesto si tyto dvě hospody nikdy nepřekážely a jejich majitelé udržovali vždy dobré sousedské vztahy. Vždyť každý z nich znal dobře jak německy, tak česky, a ani za II. světové války se jejich vzájemné soužití nijak nezměnilo. Hostinec U Šámalů, jak jej znají dnešní turisté, si zachoval podobu z roku 1911. Ovšem již 8. června 1810 se zde narodil jako jedno z několika dětí Karel Sluka, a to rodičům Johanu Slukovi a Kateřině, rozené Benešové, ze Světlé pod Ještědem. Tento Karel Sluka jako prvorozený dostal od rodičů chalupu, v té době ještě chudou horskou dřevěnou boudu. Později se oženil s Klárou rozenou Illichmann (* 4. ledna 1807 v Jeřmanicích). Spolu měli dvě děti: Kláru, narozenou 11. dubna 1836, kterážto se později provdala do Rozenthalu, a Leopolda (* 13. listopadu 1838), který ovšem zemřel na vojně roku 1864. Mezi tím však umírá otec Kláry a samotná vdova zůstává na horách až do roku 1864. Za zmínku stojí, že roku 1849 se vkládá výměnek pro Kláru Slukovou matku a služebnost bytu až do zaopatření neb 7) Typický lidový výraz pro Podještědí vyjadřující polohu tohoto kraje za Ještědských hřebenem. Dodnes používáno. 8 ) Hostinec Bergschuster (česky U Horského ševce) stával při staré cestě od Šámalů k Hluboké, po 1. světové válce byl nazván Jeschkenkammbaude (česky Chata na Ještědském hřebeni). Býval velmi oblíbeným výletním místem libereckých Němců, za války však vyhořel a již nebyl obnoven. 33

provdání pro Kláru Slukovou dceru. Výměnkáři byli povětšinou rodiče, kteří předali hospodářství prvnímu synovi, a ostatní sourozenci bývali vyplaceni. Stávalo se nezřídka, že na vejměnek se odcházelo velmi brzo: rodičům mohlo být také pouhých 40 50 let. Těm potom musel nový hospodář vymezit světnici pro bydlení, otop na zejmu, políčko pro zelí, brambory, obilí. Musel zajistit čerstvý chléb, mléko, máslo, sůl, o posvícení koláče. Ve chlévě pak většinou kozu a několik slepic, vo svatým Havlu pak vepřovou pečeni. Zajišťovat a starat se o čisté šatstvo nebylo výjimkou. Je pochopitelné, že sama žena zde nemohla hospodařit, a tak v tomto roce přichází z vedlejší horské vsi Hluboká Antonín Šámal, který se ovšem tehdy psával Anton Schamal. Slukova vdova Klára se v té době znovu provdala za Václava Müllera, taktéž z Růžodolu. Opuštěné stavení kupuje za bezmála 900 zlatých 3. května 1864 právě Antonín Šámal, který se sem nastěhoval se svojí manželkou, shodou okolností také Klárou, ovšem rozenou Hausmann, z nedaleké Hluboké. Ještě v tomto roce je mu zde povolena hostinská činnost. Po tomto muži byla také hospoda pojmenována a dodnes si navzdory všem změnám vlastníků jméno udržela. Antonín Šámal se narodil v roce1823, jeho žena Klára roku 1825. Jejich prvorozená dcera Helena se narodila 7. prosince 1845 a syn Antonín 3. prosince 1853, z čehož je patrné, že obě děti se narodily ještě v původním bydlišti na Hluboké. Jak se dařilo hostinskému Šámalovi, to nevíme, ale jisté je, že hostinec je na prastaré poutní cestě z Podještědí do Němec a dále do Hejnic v Jizerských horách, tedy na cestě, kudy denně procházeli lidé za svým živobytím a o církevních svátcích celá procesí do poutních míst. Šámalova dcera Helena se provdala v roce 1865 za Josefa Stärze a 7. února 1890 se stávají novými nástupci živnosti, avšak již od 1. dubna 1891 je novým majitelem Florián Lank a jeho manželka Marie. Antonín Šámal zde má dle trhové čili kupní smlouvy doživotní vejminek, kterého se později, na nátlak nových majitelů, musí vzdát, a nakonec umírá u svého syna Antonína. Nový majitel, Florián Lank z Bohdánkova (* 6. února 1863), a jeho žena Marie, rozená Bobková, z Proseče koupili již zděnou hospodu 1. dubna 1891, a to na tehdejší poměry velmi levně. Jméno Lank je na Horách písemně doloženo poprvé snad s příchodem Rohanů do Čech. Měli to být potomci francouzského emigranta Longue, který se usadil na Rádle pod Jábrlichem 9), později se jméno začalo psát německy Lang a posléze počeštěle Lank. Tito potomci začali nejprve osidlovat německý Žďárek, Bystrou, Rašovku a jižní svahy Ještědského hřebene. Florián Lank byl sice rodákem z Bohdánkova, ale jako malý klučina se s rodiči a sourozenci přistěhoval do Šimonovic, do stavení U Hořeníků vedle kapličky, po které dnes není ani památky. Hostinský Lank a jeho žena Marie měli tři děti: Josefa (* 27. srpna 1885), pozdějšího majitele hostince; Václava (* 11. března 1893), který zemřel ve třech letech; dalšího Václava (* 18. května 1897), zvláštního svou podivínskou povahou. Nebývalo tehdy výjimkou, že bylo i deset či více sourozenců, nejpočetnější rodinou na Horách byli Rozkovcovi s osmnácti dětmi. Stávalo se však také nezřídka, že dospělosti se jich dožila třeba jen polovina. Bída, chudoba, dřina na polích a těžké živobytí toho byly příčinou. 9 horácký výraz pro vrch Javorník, původ z německého názvu Jaberlich 34

Nedaleko ne hřebeni stával německý hostinec Bergschuster Znám důvěrně ty staré zápisky, kde se můžeš dočíst o nejrůznějších pohromách, slavnostech či dávných mordech a záhadných úmrtích. Tak třeba rok 1893 se začal prudkou sněhovou vichřicí, která zracela 10) stromy, brala střechy i s krouhvema a trvala několik dní, až způsobila takové námetě, že některé domky úplně zaváty byly; 22. ledna 1893 se pustily ohromné mrazy a námětě takové byly, že světelská škola do polou zaváta byla. Patnáctého dubna téhož roku se o ničem jiném zasejc na Horách nepoudalo, než že nalezen byl v 8 hodin ráno pasecký lesník Josef Placht v revíru druzcovském. Vrah, snad přistižený pytlák, ho postřelil, pak zatáhl 26 metrů z místa činu do houští a dotloukl ho pažbou. Nešťastník zanechal manželku a 5 nezaopatřených dětí. Roku 1858 v březnu je vynesením místodržitelstva slavnostně zavedena a potvrzena samostatná prosečská filiální škola. Vybavují se mi další a další historky a vzpomínky z těchto starých pamětí, ale vraťme se do hostince U Šámalů. Od roku 1905 do roku 1907 je zde majitelkou Marie Pluhařová, vdova po Josefu Pluhařovi z Českého Dubu. A snad i počítala, že na té horské boudě zbohatne. Záhy si bere podnájemnici, Marii Pytlounovou z Hlavice, na výpomoc. Z vyprávění pamatuji, že to byly veselé kopy a více se veselily a tancovaly než šenkovaly. Kšeftu moc neuďály, ba zadluhovaly se dokonce velkym měním. Je pravdou, že podle dlužních úpisů během roků 1905 1907 se vkládá zástavní právo za pohledávání spořitelny města Český Dub 5 600 korun, české záložny v Liberci v sumě 2 250 korun, Otakaru Drůbkovi v obnosu 155 korun, Josefu Hüblovi v obnosu 260 korun, Petru Rozkovcovi 216 korun a Vilému Svobodovi 703 korun a 50 haléřů. A dlužily i jiným sousedům i bez úpisů, a tak čteme, 10 vyvracela 35

že 24. června 1907 ustanovení roku dražebního na den 26. června 1907 se poznamenává. Toho využil Josef Lank, syn předchozích majitelů, a podle usnesení v příklepu ze dne 26. června 1907 a usnesení rozvrhového ze dne 17. října 1907 se vkládá právo vlastnické právě jemu. Josef se žení 3. května 1909 s Annou Poršovou (2. září 1891) ve mlejně na Blejchu. Dodnes ten mlýn, i když přestavěný, stojí, vlevo pod silnicí mezi Domoslavicema a Českým Dubem. V popředí krásný rybník lemuje letité stromoví. Odtud podíváš-li se zase zpět k Horám, budou ti připadat docela blízko a vyšší, než ve skutečnost jsou. Pro tehdejší lid byl hře - ben přírodní hradbou před cizím územím, dnes tak snadno překročitelnou. Rozhlédni se zleva, kde panuje Ještěd, sejdeš přes Pláně na Vápenici vysoký ostroh čnící nad Jiříčkovem, Světlou, Vescem, českým Javorníkem 11), osadou Bláto a Padouchovem. Bláto, Padouchov a lom Basa jsou pro mne tři kouzelná místa, zvláště na podzim; mocná a tajuplná, kdy se ta divoká rokel 12) převlékne do barev, které by nenamíchal ten nejlepší malíř na světě. A můžeš se tam chodit dívat každý podzim, pokaždé bude jiná. Vždycky tam najdeš něco nového, něco, co jsi vloni přehlédl. A když si tu rokel pohlídáš bezmála tři neděle, uvědomíš si, jak se před tebou pomalu svléká, barvy chudnou jako ti dávní lamači vápence, až se postupně celá stane zdánlivě mrtvou. Ale opravdu jen zdánlivě, neboť nastává čas, kdy za celý rok nejvíce ožijí kořeny stromů, prorůstající pevně do hloubky sutě, tak pevně, jak je zakořeněn podještědský lid. Kořeny se budou snažit přez zejmu co nejvíce rozrůst, aby mohly napřesrok nasát více životodárné vláhy, aby ta rokel byla mohutnější a zase barevnější. Tak jako jsem často utíkával do přírody, tak utíkám i od tématu. Vraťme se tedy zpět k Josefu a Anně Lankovým. Postupně se jim narodily tři děti: Stanislav (* 30. září 1910), Libuše (* 8. srpna 1912), která zemřela 25. srpna, tedy jako novorozeně. Nejmladší byla Květuše, narozená 19. května 1914. V roce 1911 Josef Lank přestavěl do té doby dřevěné zádveří na zděné a rozšířil ho. Této úpravě muselo ustoupit jedno okno do sálu, které vyboural a vestavěl místo něj dveře. Nemuselo se tedy chodit přes šenk, ale přímo ze zádveří. Z této doby pochází také nová sálová podlaha, složená z parket ořechového dřeva. Strop sálu byl však tehdy nízký, a tak se hostinský rozhodl pro přestavbu. Pozval tesaře, známého odborníka přes vazby a roubeniny, starýho Podborováka, vlastním jménem Škýtra. Vím z vyprávění, že celá parta vyzvedla střešní vazbu na kozlík a pomocí pák dlouhých klád ji vytáhla o bezmála dva metry, celou ji vypodložili a tesařsky upravili. Uvnitř sálu postavili dřevěnou galerku pro hudbu. Před hospodou bylo vysázeno jasanové stromořadí a v polosuterénu se upravily chlévy pro hospodářská zvířata. O hostinském Lankovi se říká, že to byl velmi pracovitý a pilný člověk, avšak neužil si toho krásného místa na prosečských Horách, neboť roku 1915, tedy rok po vypuknutí I. světové války, musel rukovať. Nebylo mu ale shůry přáno a 7. června 1916 umírá na italské frontě na Pijávě. Dívám se často na zašlý obraz v šenkovně, na kterém je zachycen 11 Česká vesnice v Podještědí mezi Jiříčkovem a Starým Dubem. Dnes existuje i Javorník, kdysi Jaberlich, také na opačné straně hřebene, pod vrcholem stejnojmenného kopce. Na rozdíl od stejně pojmenované vesnice v Podještědí byla osídlena také německým obyvatelstvem. 12 rokle 36

v rakouské uniformě horských myslivců. Vdova Anna se dvěma sirotky zanechává hospodaření a hostinec pronajímá Františku Šonskému (* 26. května 1882 v Tatobitech) a jeho manželce Anně, rozené Koucké (* 10. ledna 1882), z vísky Slané, hejtmanství semilské. Z jejich tří dětí (František, Libuše a Jiřina) byl právě František Šonský později učitelem v Českém Dubu. Za Šonských se zvedla návštěvnost hospody, protože hostinská byla velmi šikovná hospodyně, kuchařka a milá šenkýřka. Proto když se dnes na Horách řekne: Jó, to za Šonskejch, to šenkouna zrouna praskala ve švech, tak vím, že i po tolika letech je to pro nás velké měřítko. Ke konci I. světové války se často stavuje v hospodě Josef Kotek, obchodník máslem, a později domlouvá koupi hostince s vdovou Lankovou za 20 000 K tedy velmi levně! Dne 22. dubna 1918 dle smlouvy Obraz pradědečka hostinského od Šámalů dodnes visí ve dřevěném výčepu trhové vkládá se právo vlastnické manželům Josefu Kotkovi (* 22. srpna 1874) z rodičů Petra Kotka (* 28. února 1841 v Proseči U Jirků ) a Veroniky, rozené Bobkové (* 1848 také v Proseči, U Adamů ) a jeho ženě Marii (* 12. dubna 1879), rozené shodou okolností také Kotkové, ovšem z Rašovky, Od Šírů. Josef Kotek si Marii vzal roku 1898. Tento nový hostinský, kterému budeme pro přehlednost říkat Kotek starší, měl tři sourozence: Marii (* 1872), později provdanou Slukovou k Zahajskejm ; Adolfa (* 1880), který po svatbě bydlí U Vanclů, a Anežku (* 1883), provdanou Pluhařovou do statku U Soukupů, kdysi jedné z největších a nejbohatších hospodářských usedlostí na Proseči. Kotek starší sice také narukoval do I. světové války, ale dostal se pouze do základního odvodového tábora v Turnově, kde pobyl pouze šest neděl a pro zdravotní stav byl později propuštěn. Často ti nejstarší horáci, dodnes žijící, s neutuchajícím zájmem rozebírají staré historky o těch, kteří se vyhnuli válkám a vojně, jak užívali kofein, aby měli bušení srdce, nadechovali kakaový prášek, aby měli stíny na plicích, a zastrkovali do bagančat pelyněk, aby jim opuchly nohy. Ti, jimž se nepodařilo uniknout verbuňku, byli zařazeni do tří zdravotních skupin: odveden v I. třídě, odveden ve II. třídě a odveden ve III. třídě. Josef Kotek starší s manželkou Marií, které říkávali stará Šírka, pokračoval v hostinské živnosti v nelehké době, kdy za první republiky, po rozpadu rakouského mocnářství, přibývá chudých a nezaměstnaných a mezi lidem je všeobecně málo peněz. To se samozřejmě odráželo i na výdělku v hostinci. Proto bylo nutností i zemědělské hospodaření. 37

Chlíu byl plnej dobytka, bejvalo i pět kusů a ňáký to vodstávče 13), dje prasata do roka na zabití, hejno husejch, 15 slepic, nědy ňáký to káče, ba i koza. Bulik 14) do tahu byl dycky potřebnej. A dyž nemoh bejť bulik, krávy to musely vodříť. Vo to zasejc míň mlíka a másla bylo. Muselo se pak vod rozbřesku pásť na koudelce 15), bylo mlíko a máslo pak pěkně žlutý. Pár korců žíta nebo vousa se zasilo, pár řádek brambor a dyž se hodně pohnojilo, i řádný hlavy zelí se k podzimu uďály. Mangůl 16) na zejmu ke krmení zase potřebnej byl, aby k jaru dobytek nemusli podpírať. Řádek máku se ďál, aby vo Vánocich moumelich 17) byl z čeho dělat. Nejvíc drobotina na Vánoce se těšívala. Dyť pár dřevenejch krámů dostala a vo Štědrym dnu večír, dyž ponejprv hospodář dobytek poklidil a všemu štědrounici 18) po kouskách dal, pak za sváteční stůl všici usedli a do devatera jídel pustiť se mohli. V sednici ve svatým koutě pod křížem papírovej betlém rozdělanej byl a u něho svíčka hořáť musela. A žáný kyselo, co po celej rok poutať se muselo. To černá vomáčka z kadlat se uďála, do moumelichu štědrounice se máčela a z jený mísy se jedla, jahelná kaše, hrachová políuka, ne šak žáná zvodouka 19) jak přez rok, řádnej kuba upečenej a nevošizenej, sušený ptáčinky 20), voříšky, jabka, z máslovek křížaly a doví co eště šecko se na stole našlo. Po jídle hospodář pak šecky drobky do plátna zabalil a venku je pod stromy rosypal. To aby ty skřahlý stromy veďály, že vonakej večír je než šední a napřezrok aby ouroda byla na nich. Na půlnoční pěšky na Sjetlou 21) se šlo a dyž Bačkorákom se přišlo, slyšels už varhany hráť. V kostele šecko nastrojený, kadidlem voňavý a dyž pravou půlnoc na věži se vodbíjelo, tu farář Jezbera s ministrantama ze zákristie se vyhoup. Naráz ten moment to šecko ztichlo, jen varhany hučály. A ten dorbrotivej Jezbera, kterýho měli vokolo všeci rádi, dycky čet vo městě Davidovu městě Betlémě, že se narodil Spasitel. I svatý přímání tu noc bylo jinačí než kdy jindy. Po půlnoční k Richtervenclom do hospody jen na chvíli se šlo pobejť, pozdravit sousedy a hneť k Horám se zase putovalo. Dyť půldruhý hodiny domů to trválo, dyž sněhem se muslo vláčeť. A to vo Sjetelský pouti, kerá na druhou neděli v záři dycky vyšla, to bylo slávy a toho národa! Komedanti přitáhli už v sobotu, aby to šecko narychtovali. Kolem samý houpačky a kolotoče a cukrdlat kams dohlíd. A v neděli vo desátej hodině dopůldne mše svatá s procesím. Vomladina pak večír u muziky u Richtrvenclu a Bačkoráku se bavila. Dal by se popisovat předlouhé hodiny všední i sváteční život horalů, ale to až někdy příště. Hostinský Kotek starší musel samozřejmě také zásobovat hostinec. Několikrát do měsíce vzal krůsnu na záda a šel pěšky nakoupit. Tabák a kuřivo bral z Haupttrafiku v Českém Dubu, pár bochníků chleba buď v hornoprosecském mlýně, nebo v Minkovicích vzal, a to na knížku, protože na podzim, po sklizni žita, dodal k semletí určitý díl obilí. Pro uzenky 13 mladý dobytek 14 vůl 15 lesní tráva 16 nebo také burák krmná řepa 17 makové mléko slazené medem 18 vánočka 19 vodová polívka 20 usušené vypeckované plané třešně 21 Světlá pod Ještědem 38

Pastviny s dobytkem chodil do Hanychova k Tušímské, blízko Spáleniště. Pár preclíků, kávu a cikorku vzal cestou u drobných obchodníků. A to vyrazil zrána, aby vo vosmej hodině už v Dubu byl. Do krůsny z domu zal zasejc na prodej máslo, tvaroh. A než se šude votočil, bylo k poledni. A ta cesta zpátky, to byla hotová votročina. Plnou krůsnou vod Duba až po voučín na trhouku, to ještě šlo. Pak ten tahák z voučína k Horám, to šel co krok a dyž pak něde narazil na čísláka 22), třeba Honzu Důrákovýho, taky Honzik Skaláku se tu čas vod času motal, tak si zrouna vodych. Krůsnu na záda jim hned hodil a voni mu to za uzenku, nědy za ňákej ten šesták až na grance 23) dotáhli. A dyž to dobře šlo, tak mohl bejť ve štvrtej vodpůldne nahoře. Pivo vozili z pivovarů RMGB, což byla zkratka pro Reichenberg-Maffersdorfer und Gablonzer Brauereien A. G. 24), němečtí povozníci na bytelných loukoťových zaplachtovaných žebřiňácích, tažených vždy párem silných pivovarských koní. Kvůli lehčí manipulaci se braly pouze tzv. půlky nebo štvrtky, tedy 50 a 25 litrů ve dřevěných sudech. Stalo se mandelkrát, že v zejmě vobrátili žebřiňák do námetě, a to pak se sudy koulely až Pivrncom pod háj. Když se očekávala krutější zima, navezlo se sudů více, složili je do kamenného sklepu, který je pod celým sálem, a zaledovali. Elektřina byla zavedena do hospody brzy za I. republiky, a proto se Kotek starší roz hodl koupit orchestrion flašinet to nesprávně nazývali. Velká černá skříň s prosklenými 22 pomístní výraz pro nejchudší obyvatele, kteří chodili od baráku k baráku pomáhat 23 zde jazyková hranice, z německého die Grenze 24 Liberecko-vratislavicko-jablonecký pivovar, a. s. 39

otevíracími křídly, kde se vyměňoval hrací válec. Každý válec mohl přehrát kolem osmi melodií. Hnací silou byl už elektrický motorek. Hostinský ho kupoval kolem roku 1925 za 20 000 Kč. Orchestrion byl tak veliký, že při stěhování na sál, kde stával u doleního okna pod galérkou, musel Bohouš Jirků velmi dobrý zedník a otec Vratika vybourat sálové dveře ze zádveří a opět je zazdít. Na začátku 70. let se tyto dveře úplně zrušily a dodnes je místo nich zapuštěna ve zdi police na hostinské sklo. Chtěl bych se zmínit ještě o elektrifikaci prosečských Hor. Hostinec, jak jsem již uvedl, byl osvětlen brzy po I. světové válce, a to větví ze Šimonovic, která se dělila na dvě části. Samotná obec Šimonovice byla osvětlena o několik let dříve, než se postavily sloupy, roklí kolem Minkoutlů, Kristiánů, Pivrnců a Havlíků až k nám. Následovalo osvětlení z Hluboké do hostince U Berkšustru, k Drimlikům a Filipům. Horní Proseč svítila až v roce 1950, a to vedením od Českého Dubu. V roce 1953 pak následovala Rašovka. Za dávných dob se svítilo loučemi, později se zavěšovaly na zeď petrolejky, do kerejch se musel lejť petrolín, přinešenej vod drogisty. Za druhé světové války se po chalupách rozmohlo osvětlení karbidovými lampami. Byly častý hrátky karbidem, dyž škůdčata 25) do flašky ho daly vodou a do rybníčku u mlejna to hodily. V tom momentě rána, jak dyž z kanónu se třelí, a rázem ryby břichem nahóru byly. A veďál starej mlynář hneť, co v tom je, a taky na ně zhurta vyrukoval. Josef Kotek starší s manželkou Marií mají několik dětí: Josefa Kotka (* 1899, říkejme mu mladší), budoucí hostinský; Annu (* 1902), provdanou Čermákovou do Mohelnice; Marii (* 1905), provdanou Reslovou na Hluboké, Libuši (* 1908), provdanou Bartošovou do Příšovic, a Václava (* 1917), hostinského ve Vesci u Liberce v hostinci Na Ostrově. Za bývalé republiky, 20. prosince 1928 podle snímku ze spisu notářského a oddacího listu z listopadu téhož roku vkládá se právo vlastnické Josefu Kotkovi mladšímu na polovici a Marii Kotkové na polovici. Manželka Marie (* 1904), rozená Rozkovcová, pocházela z Rozstání od Mikšů. Její otec byl v Rozstanech pekařem a matka pocházela od Kočáčků. Její sourozenci: Vilém Rozkovec, dostal později hospodářství, Hynek Rozkovec, o více jak 10 let mladší než sestra, se vyučil číšníkem, obsluhoval na Ještědu, v České besedě a dalších a dalších hostincích. Jeho poslední hospodská štace byla v Lidových sadech. Hostinský Josef mladší a jeho žena Marie museli však vyplatit Josefovy sourozence, což je přišlo na 100 000 Kč. Marie však přinesla z Rozstání na tehdejší dobu nezvykle velké věno, 80 000 Kč, a její matka stará Mikšouka jim ke svatbě koupila rádio, tenkrát stálo 2 000 Kč. Josef Kotek mladší měl s Marií dvě děti: Josefa Kotka nejmladšího (* 1930) vyučeného elektrikáře a Ladislava Kotka (* 1931) vyučeného zámečníka. Rodiče Josefa Kotka mladšího si nechávají v roce 1928 zapsat vejminek, a to služebnost bydlení se světničkou a komorou k šenkovně přináležející, v právu na místo ve sklepě pro pět metrických centů bramborů a pro mléko, máslo a jiné potřeby, v právu v kuchyni aneb ve sklepě vody volně a dle potřeby z vodovodu si načerpati, v právu na půdě aneb na dvoře prádlo, šatstvo a peřiny si věšeti a sušiti, v právu držeti si ve chlévě hospodářově a při jeho krmení, nápoji a stlaní jednu kozu a v právu rodičů vejminečnou světničku topivem hospodářovým si vytápěti a tam vařiti a za tím účelem potřebné topivo ze zásob hospodářova topiva volně si bráti a konečně 25 nezbedné děti 40

Hostinec U Šámalů na staré pohlednici svou podobu si zachoval dodnes v povinnosti nastupujících snoubenců odevzdávající rodiče v nemoci a ve stáří ošetřovati, prádlo jim vyprati a vyžehliti a výminečnou světničku v čistotě udržovati a potřebné pokrmy jim uvařiti, s volným vchodem do všech vyhražených míst a místností, s volným pobytem v nich a na dvoře a na zahradě a s volným odchodem z nich; dítky odevzdávajících rodičů: Anna Kotková, Marie Kotková, nezletilá Libuše Kotková a nezletilý Václav Kotek budou míti právo po dobu svého stavu bydliti společně s odevzdávajícími rodiči ve výminečné světnici. Výměnek, záležející v povinnosti nastupujících snoubenců, odváděti odevzdávajícím rodičům až do jejich obou smrti nezměnitelně: denně jeden litr kravského čerstvě dojeného mléka, týdně půl kilogramu kravského čerstvého soleného másla, ročně dvě kopy zdravých čerstvých slepičích vajec, po menších částkách dle potřeby a na požádání týdně dva bochníky chleba žitného ve váze po dvou kilogramech a ročně při kopání 5 metrických centů zdravých jedlých bramborů s dodáním až do sklepa a svolují obě strany, aby jmenovaná služebnost bydlení na usedlosti hostinské v Proseči a tento výměnek na veškerých odevzdaných nemovitostech knihovně zajištěny byly. Podepsán František Zatloukal, notář v Českém Dubě, Československá republika. Z koncesní listiny okresního úřadu v Turnově v té době Proseč pod Ještědem patřila do politického kraje boleslavského, okresu turnovského a soudního okresu Český Dub vydané 20. 8. 1931 čteme: Na Vaši žádost uděluji Vám koncesi ku provozování živnosti hostinské a výčepnické, a sice pro místnost nalevo od domovní síně s vedlejšími příslušnými místnostmi. Koncese tato opravňuje vás: a) ku přechovávání cizích, b) ku podávání pokrmů, c) ku výčepu piva, vína, ovocného a bobulového vína, d) k výčepu sladového vína a medoviny, e) k výčepu pálených lihových nápojů, f) k podávání kávy, čaje, čokolády a jiných teplých nápojů a občerstvení, g) k držení 41

dovolených her. Níže podepsán za okresního hejtmana vrchní komisař politické správy Dr. Šádek. Z dalších nejrůznějších povolení bylo i oprávnění ku prodeji tabáku pro veřejné prodejce, oprávnění ku provozování veřejných zábav, kde byla před každou zábavou ohlašovací povinnost, atd. V roce 1935 se u Šámalů a na přilehlých lukách konalo vzpomínkové shromáždění k 65. výročí tábora lidu, který se uskutečnil roku 1870 nedaleko Plání, na místě zvaném Na Kyksovy štětce. Je to pomístní výraz pro část louky na jižním svahu hlubocko-rašovského hřebene, která byla pro vysokou nadmořskou výšku porostlá lesní metlicí, po odkvětu podobné štětce. Shromáždění v 35. roce trvalo celou sobotu a neděli při krásném slunečném počasí. Přišlo bezmála 2 000 lidí, které hlídalo opodál stojící nákladní auto plné četníků, kteří však nezasáhli. O tomto srazu měli v hostinci napilno. Zásobovalo se již 14 dní předem, a to pivem, limonádami, kávou, čajem a od pátku zrána se začala vařit jídla. Na výpomoc tenkrát přišel bratr hostinského Václav, bratr hostinské Hynek, oba číšníci, vařit pomáhaly ženské z hostince Od Šlunců. Kolem bylo nepočítaně stánků s nejrůznějším zbožím: Cukrlata vod Škody z Duba, trhovec až ze Sobotky bačkorama se sem táh, tu zas kverliky 26) a hrnce vystavoval, řezníci a uzenáři, hader a šeljakejch cajků kolem dokola bylo jako vo pouti. To víš, na tolika lidu málo vody bylo, a tak bulikem se vozila až vod Hauliku ze studni, co sou nad Jirkovejma vedle Švecáku. Kolem roku 1934 zavítal často a zatancoval si u Šámalů skladatel Karel Vacek. Byl totiž v častém písemném styku s místní vesnickou kapelou. Je také naším letitým pokladem několik partitur a soupis skladeb v rukopisu od Vacka, který kdysi poslal místním. Neměl také mladej Šámal a mladá Šámalka, jak se běžně říkalo Josefu Kotkovi mladšímu a jeho ženě, lehký život na Horách. Samotná hospoda stále neuživila, a proto byla domácí zemědělská činnost nutností. Mladej Šámal si kromě piva nechával už většinou zboží vozit švagrem Reslem, který měl koně a povoz, nebo si někoho zjednal. Přivez párkrát do měsíce, co bylo zapotřebí. Kořalky brali od Jiroše z Českého Dubu, od Mandelíka z Osečné, z Vratislavic od firmy Emil Bondi, z likérky Straka z Rochlic, která se později spojila s Janečkem a v Turnově založili nový obchod. Největší továrna na výrobu likéru byla ve Vratislavicích Hauser, která byla vyhlášena vynikající perloukou nebo se jí také říkalo zednická. Byla laciná a chlapi si ji brávali v hospodě do bandasek, když šli lámat kámen do panského lomu. I chleba do ní máčeli a jedli. Speciálně perlovka se dodávala i ve dvacetilitrových soudcích. Mandelík z Osečné byl zase specialista na výrobu brandy a zázvorového likéru. Kmínka, rum a alpská nesměly chybět v žádné hospodě. Emil Bondi dodával mimo jiné také slivovici, punč, rosolku, jamajský rum, koňak, čistý špiritus a jiné. Janeček z Turnova se specializoval na griotku. Dodnes se říká pod Rašovkou v Janečkovym sadě, kde jsou ještě patrná torza starých ovocných stromů, dokonce někde ještě plodících. Našel si starý Janeček na tak vysokou nadmořskou výšku obzvlášť výhodné místo pro vysázení několika stovek nejrůznějších druhů ovocných stromů. Sad je ve svahu ve směru od jihovýchodu k jihozápadu chráněn před nekalym povětřim a velkym sněhem. Limonády vozily se zase od Kořínků z Hodkovic. Jezdily holky Kořínkovy šimlikem a malym šlejfákem, na kerym dřevený bedýnky se sodovkou naskládaný byly, a dyž zrouna tancovačka byla, domu se nehnaly. Sodovka a limonáda se brávala také od 26 kvedlačky 42

Jágrů ze Smržova. Pro porovnání namátkou jen pár cen: půllitr světlé desítky 1,60 Kč, půllitr černé desítky 2 Kč, ležák dvanáctistupňový 2 Kč, světlá desítka přes ulici 1,50 Kč, čtvrt litru vína desertního 6 Kč, kalíšek likéru 1 Kč, čtvrt litru se šťávou ovocnou 2 Kč, láhev limonády 2 Kč, sodovka 1,20 Kč, černá káva 1,30 Kč, bílá káva 1,50 Kč, čaj s mlékem neb citronem 2 Kč, čaj s rumem 3 Kč, čaj s brandy 3 Kč, sklenice mléka 1,20 Kč, 1 l perlovky 8 Kč byla nazelenalá a obsahovala 20 % alkoholu, 1 l rumu stál 18 Kč, polévka 1,20 Kč, masitá jídla 5 Kč, uzenka s chlebem 2,30 Kč, chleba s máslem 1,50 Kč, chleba s máslem a sýrem 2,50 Kč a moh bych tady udělat výčet všeho možného. Kvalifikovaný zedník měl však na hodinu 5,50 Kč, jedna kráva dojná měla cenu 2 000 Kč a 1 kg živé váhy prasete byl za 4 5 Kč. 15kilové sele bylo možné koupit za Pivní kniha hostinského Kotka od Šámalů 40 50 Kč. Při zábavách, slavnostech atd. zvyšovala se cena nápojů o 10 haléřů. Bylo pár bálů a zábav do roka a jednou hrála muzika Čiháka a zasejc pak Vejhleďáka nebo Minkoutlovýho. V novym roce prvně hasiči hlubokouský nebo prosecký měli bál, pak sousedskej byl, velkonoční po dva dni se držál, zrouna jak vo svatodušnich svátcich. Pak zas Hus se na kopci pálil a večír řádná trdlovačka byla, posvícení držálo se císařský jak prosecký. A mezi tim všim se zvorať muselo, zasejť, posekať. To vo štvrtej ráno štyry nebo pěť chlapů se do toho pustilo a to kůsy jako břitvy naklepaný musely bejť. Taková naklepana kůsa, ta tě jela zrouna jako had. A stráň, kolik korců velká, k poledni už ležála. To chodil sekať taky Močiňák z Rašouky a Karlik Pácliku. S koncem května první sena se už ďály, a takovýho dobytka, to už muselo pár for sena bejť. Mangůl vokopať, přiradlovať brambory, den co den krmení sekať, k podzimu zasejc vobilí domů dostať a furt bylo co dělať. V roce 1938 bylo dáno nařízením, že veškeré firemní či podnikatelské vývěsní štíty musejí být v němčině, a tak se sundala dřevěná deska, na které bylo léta napsáno HOSTINEC U ŠÁMALŮ JOSEFA KOTKA, a schovala se na půdu. Mockrát sem si tu tabuli se zájmem prohlížel. Nade dveře se pak dala tabule s jedním jediným slovem: GASTHAUS. S nástupem 2. sv. války se návštěvnost hostince nezmenšila, ba naopak: ti nejchudší 43

dostávali nejrůznější podpory, zmenšila se nezaměstnanost, a tím bylo i víc peněz mezi lidmi. Netrvalo to však dlouho. Po roce 1941 byly u Šámalů zakázány veškeré zábavy a bály, a tak se chodilo občas tajně tancovat k Horlikom na mlat nebo do sednice. Přesto, že pár set metrů ve vedlejší hospodě u Berkšustru hostinská Siebeneicherová říkávalo se jí po Horách nejinak než Zimejchrouka věděla, že se tu a tam tancuje nebo že se načerno bez povolení německých úřadů zabije nějaké to prase i tele, za což mohl dotyčnému hrozit i koncentrák, nikdy nikoho neudala. Od roku 1943 až do konce 2. sv. války byl z nařízení úřadů hostinec U Šámalů uzavřen. Po pětačtyřicátém chodilo velmi málo hostů. Pivo se sice začalo zase rozvážet, jezdil na Hora vozka Hloušek, který miloval koně a byl s nimi v dokonalém souznění. Nikdy na koně nezapomněl, dokonce o Štědrém dnu zašel do pivovarských maštalí a každému dal kousek vánočky. Ještě před pár lety žil na Nové Rudě mezi Libercem a Vratislavicemi a dožil se úctyhodného věku kolem 90 let. Poválečná doba hostinci moc nepřeje, a tak Šámalovi doufají v lepší časy. S nástupem osmačtyřicátého roku se začíná tušit, že to lepší nebude, a 50. léta jsou kritická. Přestože na neúrodných svazích hřebene se sklízí úroda postačující tak pro spotřebu vlastní rodiny, zvyšují se povinné dodávky mléka, másla, brambor a obilí. Výše dodávek byla samozřejmě nesplnitelná, a tak jsou mladí Šámalovi nuceni pod všelijakými nátlaky vstoupit do zemědělského družstva v Proseči. V roce 1958 povinně ruší hostinskou živnost. Hospodářská zvířata jsou nuceně odvedena do družstva. Smějí si ponechat pouze záhumenku a kravku či tele. V roce 1969 hostinský Šámal mladší umírá, vdova Marie se dožívá 83 let. Byla skromná, tichá a nenáročná. Vidím ji jako dnes, sedávala venku na chatrné lavičce před hospodou, šátek puštěný nízko do čela, vzadu uvázaný na uzel, a každého kolemjdoucího si pohledem změřila a pak se zeptala: A kerej vy ste, že vás neznám? A vodkaď dete? Jů, no tak se podívejte, a komu že to dete? Hm, no jů, to máte ještě dalekou štreku. A to dete sám? A kolemjdoucí se má již dávno k odchodu, ta stařenka se ale pořád ptá a ptá... Ani kluci Šámalovi už nežijí. Pepa se nedožil důchodu a Láďa si důchodu moc neužil. A tak končím tam, kde jsem začal, stěhuju se z Liberka za kopec, na moje milovaná Hora, i když jsou v zimě drsná. Do hostince U Šámalů, jehož vnitřek důvěrně znám za ta léta, kdy mě brávala s sebou na návštěvy moje babička Koubšova. A skutečně se tady téměř nic nezměnilo. A proto moje žena, když poprvé otevírala nejistě místnost po místnosti a tu viděla šenkovnu s prkennou prošlapanou podlahou s vystupujícími suky, tu zase místnost s letitými bubínkovými kamny, od kterých vedly trubky prorezavělé skrz na skrz, ve kterých se ještě nedávno topilo, nebo koupelnu malý výklenek s jedním zašlým umy vadlem, nad kterým trčel ze zdi starodávný mosazný kohoutek, z nějž tekla celé věky pouze studená voda, pokoj s nebezpečně se houpající podlahou, nevěřícně kroutila hlavou, když jsem jí s ledovým klidem řekl, že právě tady budeme ode dneška bydlet. Bylo to v létě, kdy je cesta krkolomná. Dobře jsme věděl, že přijde také zima, která je krutá, ale záměrně jsem mlčel, neboť jsem na ní viděl, že další hrůzy by už v té chvíli neunesla. Byla totiž zvyklá na civilizaci. Její odvaha a tolerantnost a později i nezištná pomoc sousedů, kamarádů z Proseče, kteří si vskutku nemohli vymyslet výstižnější název pro sebe než 44

PROSAKO, či pomoc kluků a holek z oddílu NACO a dalších přátel byla dokonalá, a tak jsme sice pomalu, ale s rozvahou a citem ke starým hodnotám a s touhou co nejvěrněji zachovat nefalšovanou tvář staré hospody, dnes už s civilizovaným zázemím, v mrazivém lednu 1998 po dlouhé čtyřicetileté přestávce hostinec otevřeli. V tuto chvíli mně už nepatří hodnotit, do jaké míry se nám vše podařilo, to nechť posoudí jiní, a to pouze o sobotách a nedělích, neboť i my už dnes také víme, že hostinec nás neuživí a hospodařit dnes už není to, co dříve. Ale i přesto jsme zůstali věrni Horám, i když jsou v zimě drsná, ale v tom krásným jaru, kdy se všechno znovu a znovu obléká do zbrusu novýho šatu, v tom krásným létu, kdy si lehneš na rozpálenou mez a zaposloucháš se, a pak se zadíváš hluboko do kraje v tom čarokrásným podzimu, kdy nestíháš měnící se barvy, pak zapomeneš, že se neúprosně blíží zima, na Horách tak krásně bílá, čistá, a jen zdánlivě mrtvá... Vážím si těch starých krásných Ještěďanů, kterých pomalu ubývá, neboť jako ryzí venkované tkví svými kořeny hluboko v zemi. Milují půdu a touží být jejím majetníkem. Milují stromy, květiny, lesy a pole. S láskou k zemi souvisí i jejich vlastenectví, které je citem ochraňujícím zemi. Běda člověku zbavenému půdy, neboť neudrží češství ten, kdo ztratí rodnou půdu-živitelku. A tak dej Pánbu věčnou slávu a lehké odpočinutí všem, kteří tu přede mnou otiskli nesmazatelnou stopu historie na tomhle krásným kousku země. Budiž jim země lehká! Svatik Šámalů, Vánoce roku 2003 Svatík Koudelů Šámalů při sepisování pamětí 45

46 Chata na Pláních

Pláně pod Ještědem Místo setkávání a dalekých výhledů Marek Řeháček Liberec Hranice ze smrkových souší, pokácených za pláňskou chatou, a vyplněná chvojím z blízkých houštin chytla na jedinou sirku a plameny hltavě pojídaly nakácené dříví. Za největší měch rozfoukávající vatru slunovratu sloužil ještědský vítr. Oheň na čerstvě pokosené louce na Pláních pod Ještědem plápolal do tmavnoucího večera, na počest oslavy červnového slunovratu nám pohansky ozařoval rozpálené obličeje. Vůně trávy a ohořelého dřeva se mísila s vůní začínající hvězdnaté noci a pod námi se rozprostírala ve výhledu čtvrtina Čech s tisíci zlatavými laterničkami, rozházenými v temnotách, v českých vesnicích nakupenými do tvarů pospolitých návsí a chuchvalců chalup, nebo stroze seřazenými do hadovitých zástupů podél potoků v lesních lánových vsích dávných německých horalů. Z Plání je ve večerním pohledu všude blízko. Cestovali jsme očima temnou krajinou plnou světýlek a oheň, zapálený na počest návratu slunce do Ještědských hor, nám hřál prostydlá záda. Pláně pod Ještědem odvěká luční láska podještědských horalů i libereckých Čechů, v poválečných dobách poněkud zastíněná slávou vrcholu Ještědu a leností se sem vydrápat od hanychovského Panského lomu pěšky jednou z nejstrmějších stezek okolních hor. Pláně voní sněhem, lyžařskými vosky, letním vedrem, trouchnivějícím dřevem, malinami a pupavami bezlodyžnými, vykvetlými v lukách v pozdním létě. Nikde jinde v Ještědských horách jich není více, královen horského léta s bílou hvězdou květu a výraznou příchutí kedluben. Málokdo je dnes z trávy vyřízne, poraní se předtím o malé ostny, chránící květ jako šlechtičnu. Já to kdysi udělal a usušená pupava mi pak dlouhá léta zdobila zeď nad psacím stolem. Pláně dosud české jsou čerpadlem čerstvého vzduchu pro liberecké Čechy! Kol do kola Liberce z hostinců vše německé, zde české. Zde jsi na půdě své, ryze české, jsi mezi svými. Na Pláně Němci je zovou Kynai chodí liberečtí Češi každou neděli i svátek, tak představuje Pláně pod Ještědem turistický průvodce vydaný libereckou sekcí Klubu českých turistů v roce 1901. Podivné jméno Kynai se dodnes nedochovalo, ale zajímavé je, že i Karolina Světlá měla pro Pláně název V Kýně, který se používal jako odraz 47

německého Kühnei. Jméno dodnes vzbuzuje dojem kraje s promrzlými kravami, které se přeci už léta na Pláních nepasou. Na některých historických materiálech je české jméno Pláně, nepochybně odrážející umístění chalup na rozsáhlých lukách na horském hřebeni, používáno v jednotném čísle. Nad vchodem do staré pláňské hospody, která stávala napravo od cesty z Ještědu a z níž dodneška zbyl pouze sklep, tak na malované dřevěné tabuli stálo nikoliv bez zvláštního půvabu: Hostinec na Pláni Karel Altmann. Pláně, jejichž první dům byl navzdory větrům a krutému počasí na jižním svahu Ještědského hřebene postaven v roce 1805, bývaly zprvu jenom osamocenou luční enklávou vklíněnou do hlubokých lesů. Krávy se tam pásly, horalé louky kosili a sušili seno na dlouhou zimu, stavěli dřevěné chalupy se třemi okénky ve štítě a doufali, že jim je silný a strašlivý ještědský vítr nesfoukne dolů do kraje. Pláně pár chalup rozházených po loukách a obklopených lesy. O sto let později, v roce 1909, o nich spisovatel Aleš Lyžec ale už napsal: Zvlášť slibnou budoucnost mají Pláně, vysoko nad Světlou, v rozkošné poloze na výsluní a v závětří širého lesa, nad rozlehlým klínem úbočné vduti mezi dvěma ostrohy, v sedlném průhybu u oživené stezky, blízké velikému městu. Jak snadno by mohly státi se villovým bon repos zámožnějších našinců v létě v zimě (...). Poctěme častěji v Pláních zdatnou libereckou menšinu, potěšme se tam častěji v přátelské besedě se statečnými krajany! Pláňské louky nikdy vilové čtvrti nepokryly, naopak českých horalů zde oproti starým časům ubylo, přibylo ale rekreantů, oslněných pláňským sněhem a západy slunce nad lukami, které nejsou ohrazeny ničím, jenom lesem a v dálce siluetou Ralska. Ostatně, na Pláně jezdívali turisté a lyžaři právě od časů spisovatele Lyžce, který si z lásky k lyžování i jméno pozměnil. Staré průvodce sem lákaly i na jednodenní lyžování: Ranním rychlíkem z Prahy do Liberce, večerním návrat odtamtud anebo z Hodkovic. Z nádraží libereckého dostanete se do Plání za půldruhé hodiny značenou, oživenou, vyšlapanou cestou, na kupu (starodávné české označení pro Ještěd) vystoupíte z nádraží za dvě hodiny cestou sportovními sáňkami obyčejně pěkně vyjetou, potom sejdete do Plání s kupy rozhraním mezi dvěma lesními državami za půl hodiny nejkrásnější kus pouti! Do zdejších hospod chodívali čeští i němečtí turisté, více bylo ale Čechů, protože liberečtí Němci milovali svůj Ještěd. Nejstarším hostincem bývala pivní chalupa hajného Františka Sluky a jeho půvabné ženy, nazývaná U Českého Franty Zum böhmischen Franz, pozdější hostinec Altmannův či Gregorův. Existují ještě starodávné fotky této dřevěné hospody se zahouněnými lyžaři před zamrzlými okýnky, v rukou lyže z jasanu s kolíčky na špičkách a koženým vázáním značky Huitfeldt. Po hospodě nezbylo nic více než jediný sklep zarostlý maliním, které někdy někdo neznámý pokosí. Lyžaři dnes popíjejí čaj v protější horské chatě z roku 1926, mnohokrát přestavované. V posledních desetiletích určují právě lyžaři ze všeho nejvíc vzhled zimních Plání: děti držící se za hůlky za svými rodiči poprvé stojí na skijích, vůně krémů, vosků a namrzlých rampouchů na okraji střechy chaty, puberťáci předvádějící se na skoku uprostřed louky, dívky s barevnými bundami a čepicemi se chichotají snad každé sněžné vločce. Kráse Plání to nijak neškodí, tu atmosféru je možné si rychle zamilovat; kupodivu se pohled na dnešní Pláně až tak zásadně neliší od starých fotografií s lyžaři pražského ČESKÉHO SKI KLUBU, postávajícími s paní Altmannovou v závějích před její chatou. 48

Pláně pod Ještědem na počátku 20. století Prostor mezi zaniklou starou a dodnes stojící pláňskou chatou tvoří tak jakousi zdejší náves, místo pro desítky náhodných i plánovaných setkání o slunečných a mrazivých nedělích, níže položená louka pamatuje i mnohá letní setkání: dokonce literární Dorotka si tu poprvé povídala s mladým Rozkovcem, mlynářským tovaryšem a bohatým statkářem, se kterým později zlomila válku jejich rodů v povídce Karoliny Světlé Lamač a jeho dítě. O skotačivých středoškolských dívčích výletech z osmdesátých letech ani nemluvě. Na Pláních se žilo a snad možná, že ještě trochu žije úplně jinak než na severní straně Ještědských hor, život je tu odlišný dokonce i od vsí Podještědí obrácených na jih. Dodnes se tu ví, komu patří která louka, kdo žil ve které chalupě. Slýchával jsem pašerácké historky z okolních lesů, podloudníci do nich chodívali skrývat svůj kontraband, do kopců se hraničním myslivcům za nimi moc nechtělo. Hezké jsou i pláňské pověsti, přebíhají v nich lišky se zlatými klíči v tlamičkách, do podoby kuřátka změněný rarášek zvrací na stole ve světnici horalské chalupy hromádky obilí a u blízké Machovy skály se zjevují přízraky lákající do podzemních pokladnic. Pod bukem mají ve věčném klidu ležet pruští vojáci, krvavé třešně v dolní louce vyrůstají z hrobu pruského důstojníka. Vodníci tu chybí, i hrůzostrašné německé povídačky o divoké honbě, která sviští nad Ještědem a po nočních poutnících hází zkrvavené hnáty ulovených jelenů a koní. Pláňské pověsti odrážejí myšlení zdejších lidí, osamění, příroda a neznámo zde nevzbuzovaly takový strach a obavy. Snad proto, že z luk bylo vždy vidět do kraje, na jiné vesnice, lesy, rybníky, necítili se tu lidé tak ustrašení a osamělí. Horalé ale byli přesto svérázní, ještě po válce prý v zimě, kdy bylo na světelský hřbitov i národní výbor skrze závěje daleko, mazali v chalupě umřelou babičku petrolejem, aby se jim co nejdéle v podobě pro úřad i pohřeb udržela. Bohatou historii mají i pláňští krůsnaři a máselníci, kteří chodívali s domácím máslem do Liberce na trh. Bývalo to slavné řemeslo, dokonce i Máselná cesta, kterou sestupovali dolů k hanychovské tramvaji, od nich získala 49

Pláně pod Ještědem na počátku 20. století jméno. Po válce ubylo horalů, krav a nakonec i másla. Jeden z posledních máselníků prý nesmírně zbohatl z toho, že nakupoval liberecké kostkové máslo, vynášel je tajně na Pláně, kde je přehnětl do podoby máselných válečků, které opět vracel za významný peníz hodný nejkvalitnějšího ještědského másla zpět do Liberce. Ačkoliv chodil pořád stejně odraný, sice prý na másle zbohatl, ale jeho máselné bohatství mu později žluklo ve víru zabírání majetku boháčů. Horní a Dolní Pláně, to je vlastně jen pár baráčků a chalup s loukami. Hnědých koz tu ubylo, smrků za poslední léta zase přibylo, každá chalupa tu má ale svůj příběh a stále existují lidé, kteří jsou jej schopni vyprávět. Horalové z Plání, dodnes se jim v očích odráží výhled na čtvrtinu Čech, na stovky kopců a kopečků, které na někoho působí jako vařící se polívka. Nejkrásnější zimní čas je na Pláních po vypnutí vleků, lyžníci odjedou sjezdovkami k autům a tramvajím, poslední páry vysedávají za okénky pláňské chaty a přemýšlejí, jak se strachem a kořalkou sjedou svahem k Hanychovu. Na konci ledna osada osamí ještě před západem slunce, zůstanou jen ubytovaní turisté a horalé. Seděl jsem v takovém čase na karimatce na lyžemi udusaném sněhu pláňské sjezdovky a četl si o tom, co činil Zarathustra, když sestoupil z hor, a pozoroval oranžové slunce, mizící v poloprůsvitných šátcích oparů a mlh na obzoru. Do Ještědských hor přišlo několik okamžiků barevného večera, po nich přijde dlouhá mrazivá noc. Světlo z okének pláňských chalup ji bude ještě chvíli plašit. Věnováno Jirkovi Pavlů, pláňskému horalovi. 50

Jak jsme stavěli stezku Naučná stezka Ještědské vápence Pavel Vonička Liberec Cedule jsou vytištěné, právě jsme je dovezli z Prahy, hlásil někdy v dubnu sekretář Horského spolku Pavel Schneider. Teď zbývalo pouze umístit dřevěné tabule do terénu na jednotlivá zastavení a nějaké drobnosti k tomu. Například vyřezat náletové dřeviny v Hanychovském lomu a na Base. Dáváme dohromady dobrou partu kamarádů spol kařů a padne i termín první akce. Svátek práce minulým režimem poněkud zprofanovaný den, ale všem se to hodilo, a tak proč jej neoslavit prací. Toho nádherného prvomájového rána se nás sešlo u spolkové kanceláře osm. Emeritní předseda spolku Leoš Vašina se synem Leošem juniorem, fotograf a vydavatel Honza Pikous, doktor z interny Tomáš Klimovič, jeskyňář Dan Horáček, počítačový expert Marcel Sprinz, zoolog Pavel Vonička a Honza Škoda jediný z nás, který se živí rukama! Tedy ideální sestava odborníků na manuální práci. Více jak tři tabule nemůžeme za den stihnout, tvrdí kdosi při nakládání dřevěných hranolů a desek, kovových profilů, pytlů s cementem, kanystrů s vodou a dalšího materiálu. No, uvidíme, odvětil jsem, naložte jich raději pět. Snad máme vše potřebné a můžeme vyrazit. Tomáš zapřahuje za svého terénního Nissana spolkovou káru a vyráží směr Výpřež následován druhým Nissanem, který nám půjčila Správa CHKO Jizerské hory. Ještě že máme tato přibližovadla. Terény, které nás čekají, jsou pro spolkovou Škůdku jaksi nedůstojné. První zastávka je logicky na začátku nebo, chcete-li, na konci stezky v Rozstání Dolní Vsi. Na místě, které nám, ostatně jako všechna další, odsouhlasil vlastník pozemku, začínáme zakopávat úvodní tabuli. Kvůli větší výkonnosti došlo k dělbě práce. Rozdělili jsme se na kopáče, sběrače kamenů, míchače betonu, vrtače a šroubovače desek, natěrače. Já jsem se jmenoval vedoucím a na vše dohlížím. Je zde zvláštní atmosféra, jako by se zde potkaly dvě éry. Po silnici od Českého Dubu kolem nás projíždějí alegorické vozy vypulírované a květinami ozdobené gazíky, trabanty a zetory. Z nich na nás mávají rozjaření zákopčáci, mířící do Světlé pod Ještědem, kde udržují tradici prvomájových průvodů. 51

Z amplionů nám k práci vyhrávají budovatelské písně padesátých let. Z druhé strany, od Liberce, přijíždějí v drahých automobilech cizích značek podnikatelé, kteří přišli strávit volný den hrou golfu na nedalekém hřišti. První i druhá cedule u blízkého Slukova statku jsou hotovy a my se přesouváme k Mazově horce, kde nás čeká další zastávka u Skalákovny. Díky našemu technickému vybavení se dostáváme po vozové cestě až k okraji lesa. Odtud je již snadné donést všechen potřebný materiál na místo. Pouze kopání základů tabule do patřičné hloubky dá více úsilí. Pod mělkou vrstvou půdy totiž brzy narazíme na pískovcovou skálu. Není ještě ani poledne a už máme tři cedule instalované. Ještě že jsme jich naložili více. Další zastávkou je chalupa U Havelků v Padouchově. U této krásné stavby lidové architektury umísťujeme bez větších problémů další ceduli a zdá se, že to půjde jak po másle. V tu chvíli nás napadlo, že by bodlo něco teplého do žaludku. Ale kde? Po kratší diskusi se rozhodujeme dojet do Osečné, kde výborným guláškem a pivečkem nabíráme nové síly. Vždyť to nejhorší nás teprve čeká. Člověče, ten Ještěd má přece jenom něco do sebe, rozplývá se patriot Jizerek Honza Pikous po cestě zpět do Padouchova. Několikrát si nechá zastavit, aby svým fotoaparátem zachytil nádherné panoráma jižních svahů Ještědského hřbetu s červenou věží kostelíka ve Světlé, vyčnívající ze záplavy rozkvetlých třešní. A k tomu ty mráčky na blankytně modré obloze. To budou fotky. Následuje krkolomný výjezd po polní cestě s hlubokými kolejemi od traktorů až k poslednímu, dnes polorozbořenému domu v Padouchově. Zde pociťujeme výhody moderní techniky. Bez terénních aut bychom museli vše nosit již od potoka. Stejně nás ale čeká dopravení dvou cedulí a veškerého dalšího materiálu do strmého svahu po turistické stezce k Velké Base a dále k vodopádu. Zabráni do montování tabule z jednotlivých dílů Zastavení naučné stezky v Padouchově 52

Vynášení stojanů na Velkou Basu slyšíme nejednou podivný vrzavý zvuk. A už se objevuje Dan, který mezitím někam zmizel, aniž bychom si toho všimli. Za sebou veze fúrik. Jeskyňáři totiž mají na Malé Base malý srub na přespání. A v něm také kolečko. Sláva, ulehčí nám to trochu práci. Nakládáme cement, barvy a nářadí na kolečko a hurá do kopce. Ale jde to ztuha, často se střídáme a pomáháme tlačit. V lomu Velká Basa, kde je další zastavení stezky, musíme nejdříve vyřezat hustý nálet dřevin a vynosit je ven. Potom zabudovat ceduli do kamenité sutě. Mezitím druhá skupina staví tabuli o pár set metrů výše, u vodopádu. Už toho máme plné zuby. Není se čemu divit, po pohledu na hodinky zjišťujeme, že makáme už téměř dvanáct hodin. Nic se nemá přehánět, za chvíli se stejně začne stmívat. Byl to dobrý den. Podařilo se nám postavit polovinu stezky, jsme spokojeni. Na druhou část jsme se vypravili o dva týdny později. Parta je téměř stejného složení, na pomoc nám přispěchal sám ředitel Ekocentra Ještěd, Jarda Krupauer, zvaný Pračlověk. Má hodně síly, a když už se rozhodne pracovat, je to znát. Opět díky zapůjčenému terénnímu automobilu od Správy CHKO se podařilo dovézt materiál až na vyhlídku na Vápenici. Instalace dalších cedulí na Pláních a nad Panským lomem je už jednoduchá. Jenže v lomu nás čeká opět vyřezání náletu, aby návštěvníci nebyli ochuzeni o pohled na lomovou stěnu s jednotlivými vrstvami vápence, popisovanými na tabuli. A že toho roští je požehnaně. Dan použije svého warťase místo traktoru a zapřáhne vždy pořádnou otep větví, kterou vytáhne na prostranství před lomem. Zde dříví rozřežeme a srovnáme kolem ohniště s lavičkami pro potřeby turistů opékačů buřtů. Ještě zbývají dvě zastávky: u Plátenického potoka, kam se musí pěšky z Pilínkova, a konečná u železniční zastávky. Večer je vše hotovo. 53

54 Montáž a úpravy panelu naučné stezky na Vápenici

Slavnostní otevření se uskutečnilo v sobotu 21. června 2003. U nádraží v Pilínkově se sešla řada členů Horského spolku, pozvání přijali i někteří hosté. Přípitkem a přestřižením symbolické pásky byla stezka uvedena do provozu. Otevření stezky bylo spojeno se slavností letního slunovratu. Účastníci prošli část trasy na Pláně, kde byla připravena vatra. U ní setrvali v družném hovoru do pozdních nočních hodin, někteří zde pod širým nebem i přespali. Naší snahou bylo vybudovat stezku s naučnými texty sloužící všem návštěvníkům Ještědského hřbetu, kteří se chtějí více dozvědět o přírodních, historických i kulturních zajímavostech tohoto pohoří. Zda se nám to podařilo, musí posoudit oni. Zbývá jen popřát dobré počasí a mnoho příjemných zážitků na trase naučné stezky. Slavnostní otevření naučné stezky u železničního přejezdu v Pilínkově Základní údaje k naučné stezce Ještědské vápence Naučná stezka prochází od úvodního zastavení nedaleko autobusové zastávky v Rozstání Dolní Vsi částí Podještědí zvanou Kotelská vrchovina, přechází téměř kolmo Hlubocký hřbet a na protilehlém svahu sestupuje do Liberecké kotliny. Jednotlivé zastávky jsou číslovány ve směru z Rozstání do Pilínkova, stezka je ale obousměrná. Její trasa vede přes Mazovu horku (Skalákovnu) do Padouchova, pokračuje přes Velkou Basu a Vápenici na Pláně a dále k Panskému lomu, odkud sestupuje údolím Plátenického potoka do Pilínkova, kde u železniční zastávky končí. Území, kterým je naučná stezka vedena, je přírodně velmi pestré. Na deseti zastaveních jsou umístěny panely s informacemi o přírodních, historických i kulturních zajímavostech jednotlivých míst. Mezi Padouchovem a Mazovou horkou projdeme územím budovaným usazenými horninami české křídové pánve, pískovci, slíny 55

a opukami, které jsou zde částečně překryty štěrky, splavenými z Hlubockého hřbetu. Jádro Mazovy horky pak tvoří třetihorní výlevná hornina čedičového typu. Při přechodu Hlubockého hřbetu se mj. setkáme s různými typy břidlic, fylitů a vápenců vesměs horninami krystalinika. Na Pláních stezka přechází hlavní evropské rozvodí mezi Severním (Labe) a Baltským (Odra) mořem. Jednotlivé tabule jsou věnovány vzácné flóře a fauně lužního lesa, květnatých bučin, vápencových lomů i podhorských luk a pastvin, krasovým jevům i starému způsobu těžby vápenců, ale i např. historii turistiky na Liberecku. U dochovaných venkovských usedlostí jsou popsány charakteristické prvky lidové architektury Podještědí a vztah některých míst k dílu Karolíny Světlé. Stezka je určena pouze pro pěší návštěvníky, cesty nejsou vhodné pro cykloturistiku. Přehled zastávek NS 1. Rozstání Dolní Ves autobusová zastávka (vstupní informace) 2. Statek U Sedmi javorů (lidová architektura Podještědí) 3. Mazova horka Skalákovna (geomorfologie a geologie, historie skalních obydlí) 4. Padouchov statek (květena podhorských luk a pastvin) 5. Velká Basa bývalý vápencový lom (historie těžby vápenců, netopýři a měkkýši) 6. Vodopád v bývalém lomu (lesní mravenci a jejich ochrana) 7. Vápenice vyhlídka (teplomilná flóra a fauna) 8. Pláně (historie turistiky na Liberecku) 9. Nad Panským lomem (květnaté bučiny flóra a fauna) 10. Panský lom (geologický vývoj, vápence, jeskyně, netopýři) 11. Plátenický potok (mokřady a lužní lesy flóra a fauna) 12. Pilínkov železniční zastávka (vstupní informace) Zastavení u vodopádu 56

Mapa zastavení naučné stezky Ještědské vápence 57

58 Západní jeskyně detail výzdoby

Povídání O libereckých jeskyňářích a jejich jeskyních Daniel Horáček Liberec Podzemí, do trvalé tmy zahalený svět, především jeskyně, vždy budil zájem lidí. Jeskyně zaváněly tajemstvím nepoznaného, plnily lidské představy a popostrkovaly touhu po neznámém prostoru, po dosažení nových vrcholů, po poznání nových světů. Temné otvory v létě chladným a v zimě teplým závanem vzduchu zvou k návštěvě části nitra naší země. Dravou vodou, uzavřenou do uzkých puklin, mezi vápencové skály v nitru země, překrásně vymodelované bizarní tvary chodeb a dómů, bloky zřícené ze stropů, to vše dokresleno k naprosté dokonalosti celou škálou různorodých krápníků. Jako by snad ani nebyla řeč o Ještědském hřbetu. Už ani nevím, kolikrát jsem na sebe navlékl jeskyňářský overal, nasadil přilbu, rozžehnul světlo a zmizel v tajuplných hlubinách Ještědského hřebene, kde jsem pak tyto prostory společně s přáteli studoval, zkoumal a hledal jejich pokračování. Snažil jsem se objasnit jejich význam pro okolní krajinu, zdokumentovat nádhernou výzdobu, kterou toto podzemí skrývá. Patřím už ke třetí generaci jeskyňářů, která se tomuto malému, ale velmi unikátnímu krasu věnuje. Ta první zde začala působit ve druhé polovině 50. let minulého století. V roce 1957 zakládají v Severočeském muzeu v Liberci krasovou sekci při Národním muzeu v Praze. V jejím čele stanul dodnes aktivní Rainer Horušický. Když jsem měl možnost nahlédnout do zakládací listiny teto sekce, tak se mi tajil dech. Co jméno, to významná osobnost vědy či libereckého kraje. Za všechny uvedu jen dva, které bude znát každý. Tím prvním je vědec, zoolog, znalec zdejšího kraje RNDr. Miloslav Nevrlý, jenž vstoupil do povědomí lidí překrásnými knížkami psanými nezaměnitelným slohem, kterými potěšil a nadchnul nejednoho čtenáře. Tím druhým je samorost, dobrodruh a podivín Gustav Ginzel, známý zejména svým Hnojovým domem na Jizerce. S těžkým srdcem se omlouvám těm ostatním, které jsem vynechal, neboť si jich též velmi vážím. Členové této sekce především bádali v Západní jeskyni. Jejich počáteční nadšení ovšem brzy ochladlo a v první polovině 60. let minulého století se činnost sekce téměř vytrácí. Ovšem za těch pár let dokázali položit základní kámen výzkumu Ještědského krasu, na který navázala další generace. 59

V roce 1967 osmnáctičlenná skupina vedená Jiřím Malíkem zakládá Speleoklub při závodním klubu Železničních opraven a strojíren. Už od prvopočátku si určili směr výzkumu a předmět svých prvořadých zájmů. Teprve po nějakém čase zjistili, že před nimi zde působila krasová sekce. Podařilo se jim spojit s několika jejími bývalými členy a společně s nimi pak navázali na výsledky této sekce, aniž by se odchýlili od vymezené linie Speleoklubu. V 70. letech přechází Speleoklub pod krasovou sekci dobrovolné ochranářské organizace TIS. V roce 1979 zaniká TIS tím, že se rozděluje na několik samostatných organizací. Z krasové sekce vzniká Česká speleologická společnost a liberecký Speleoklub se stává její základní organizací pod číslem 4 01, která funguje až dodnes. Výrazná osobnost Jiřího Malíka, jeho odborné znalosti, zkušenosti a především jeho přirozený vliv na ostatní byly obrovskou hnací sílou. Vedl liberecké jeskyňáře víc než 30 let, během kterých byly učiněny nejvýznamnější poznatky o vzniku a vývoji ještědského krasu, byla odkryta řada předtím neznámých prostor, popsány a zmapovány nové jeskyně. Otisk práce libereckých jeskyňářů pod jeho vedením je spíše hlubokou brázdou ukazující směr dalšího bádání. Mnohé výsledky započaté práce se dostavují teprve teď a mnohé přijdou až v dalších letech. Jiří Malík i po odstoupení z místa předsedy organizace dále pokračuje jako řadový člen, jeho názor má vždy velkou váhu. Doba působení libereckých jeskyňářů je jen malým zlomkem v historii vzniku a vývoji Ještědského krasu. Ta se začala psát již po skončení období křídy (zhruba před více než 65 mil. let). Tehdy byla celá oblast, z části pokrytá křídovými sedimenty, vystavena účinkům silného zvětrávání, pravděpodobně v tropickém klimatu. Trochu náročná je představa, jak to zde tehdy vypadalo, a aby toho nebylo málo, tak navíc Ještědský hřbet ani okolní nám známá pohoří nebyly nikterak morfologicky vylišeny. Teprve počátkem miocénu (před 25 mil. let) se zarovnané území rozčleňuje postupným zahlubováním příkopových depresí Libereckou a Žitavskou kotlinou. Ale ani v té době se Ještědský hřbet geomorfologicky neprojevoval. Počátek výzdvihu Ještědského hřbetu podél lužické poruchy vědci kladou do období tortonu (tedy asi před 15 mil. let). Tento proces probíhal pravděpodobně v několika etapách a dá se říci, že nebyl ještě ukončen. Vyzdvižení Ještědského hřebene, při němž došlo k vyvlečení jednotlivých čoček vápenců a dolomitů nad křídové sedimenty, vytvořilo podmínky pro vznik hydrodynamického spádu mezi oblastí pronikání vod do podzemí a jejich vývěry. Je nutné si též uvědomit, že podnebí se značně ochladilo. Jeskyně vznikají ve dvou etapách. V prvním období, mezi koncem neogenu (svrchního tortonu) a středním pleistocénem, vznikají ve vápencových a dolomitových deskách freatické trubicové kanálky, které jsou v této etapě ještě slabě vadózně přepracovány. Tato fáze probíhala zhruba před 600 000 lety. Při neustálém vyzdvihování Ještědského hřbetu dochází k fosilizaci vzniklých dutin. V některých částech se v této době vytvořily i značně mocné sintrové desky, tvořené hrubými krystaly kalcitu. Dodnes se zachovaly v Hanychovské jeskyni, Loupežnické jeskyni, Velké a Malé Base. Při druhé hlavní etapě se začal projevovat vliv nástupu glaciálů (ledových dob), především obou náporů elsterského zalednění, kdy kontinentální ledovec se opíral o severní úpatí Ještědského hřbetu a dokonce v Jítravském sedle ho překročil. Vlivem neustálého vyzdvihování jsou desky vápenců a dolomitů rozrušeny vzájemně se křížícími puklinami. Jedny z nich sledují směr SZ JV (rovnoběžný s lužickou poruchou nebo 60

Liberecký jeskyňář při objevování nových prostor šimonovicko-machnínským zlomem) a zbývající jsou k nim zhruba kolmé. Tající nenasycené vody z ledovce a sněhu výrazně korozívně působí na tyto pukliny a vznikají úzké a vysoké prostory, freatické kanálky z první fáze jsou značně destruovány. Některé prostory vznikají i na kontaktech vápenců a dolomitu s okolními nekrasovými horninami. Velké prostory navíc byly modelovány opadem stěn a stropů. U Západní jeskyně a jeskyní Kryštofova Údolí se vážně uvažuje i o vlivu vod předledovcového jezera. Vzhledem k výše uvedeným vlivům v druhé fázi označujeme jeskyně ještědského krasu za jeskyně proglaciálního typu. Převážná většina podzemních prostor byla koncem druhé etapy vyplněna sedimenty zavlečenými z povrchu. Ty se vyznačují kyselou písčito-jílovitou složkou s nezvětralými úlomky, valouny fylitů, břidlic a diabasů. Takto vzniklé sedimenty jsou jednotvárné, bez vrstev. Vzhledem k jejich značné kyselosti v nich nebyly zjištěny žádné paleontologické nálezy a ani se nepředpokládají. Přirozené vstupy do podzemí jsou buď zavaleny, nebo zcela zaneseny sedimenty do takové míry, že se na povrchu nijak neprojevují. Ale teď už je čas rozsvítit světlo a jít se podívat do tajemných hlubin Ještědského hřbetu. Do míst, kde voda vyčarovala do vápence nejeden skalní hrnec či roztodivné erozivní tvary, do míst, kde vytvořila úzké plazivky, kde se člověk stěží protáhne, nebo tam, kde vyhlodala rozměrné dómy, v kterých se člověk zase ztrácí. Úchvatnost těchto dutin, chodeb či rozměrných kaveren je téměř vždy znásobena rozmanitou krápníkovou výzdobou. Kromě podlahových a stěnových vrstev sintru zde nalezneme mohutné stalagmity, stalaktity, stalagnáty, pagody, brčka, záclony, vzácné excentry a heliktity. Příroda zde velice úzkostlivě skrývá tajemství hlubin a nerada nás pouští, abychom je mohli zkoumat. Většina jeskyní v Ještědském hřbetu byla otevřena četnými vápencovými lomy. Dnes jich známe 17 v délce od 4 do 280 metrů. Několik krasových vývěrů, ponorů, 61

travertinových kup a podobných krasových jevů nám dává tušit, že zatím byl objeven jen malý kousek podzemního světa, naznačuje blízkost neprobádaného, vypovídá o existenci nových jeskyní. Proto nadšení jeskyňáři berou do rukou lopaty, krumpáče, kladiva, palice, sekáče, klíny, vědra, kolečka a v lopotě připomínající mnohdy středověké hornictví se snaží své obzory poznání o temném světě posunout o kousek dál, vnést světlo svých svítilen tam, kde ještě nikdy nebylo, a vstoupit do míst, kde nikdy nikdo nestanul. Touha po poznání nových neznámých míst žene už celá staletí lidstvo kupředu a i zde, v na pohled prozkou - mané krajině, je možné milimetr po milimetru proniknout o kousek dál, najít nový svět. Mnohdy trvá celá léta, než se jeskyňář prohrabe o kousek dál, ale pocit z nového objevu je hřejivý a opojný, a pro toho, kdo jej jednou okusil, se stává drogou. Opiátem, co jej nutí vracet se zas a zas na slibná místa a pokoušet štěstí. Ti, co vytrvají, bývají často sladce odměněni. A teď už vás zvu na exkurzi do našich jeskyní. Zkontrolujte si svou výstroj, hlavě helmu a zda máte dvě na sobě nezávislá světla. Ta světla jsou fakt důležitá, neboť potmě se cesta ven z podzemí hledá velmi těžko. Také dobrá obuv, oděv z pevné látky a rukavice jsou důležité. A teď už si pojďte mezi písmenky a řádky prohlédnout krásy podzemního králov - ství v ještědském krasu. Doposud největší a nejrozsáhlejší je Západní jeskyně, představující soustavu pravidelně se křížících chodeb na výrazných tektonických puklinách o celkové délce přesahující 280 metrů a s maximálním výškovým rozdílem 25 metrů. Jeskyni tvoří hlavní rozlehlá chodba trojúhelníkového profilu směrem dolů se rozšiřující, která je vyvinutá na puklině zhruba kolmé k lužickému zlomu a plochách vrstevnatosti. Její délka je zhruba 80 metrů, je vysoká 6 až 17 metrů a široká u počvy 2 až 3 metry. Je zakončena závalem, za kterým jsou další, dnes nepřístupné části. Do hlavní chodby, tudíž i do jeskyně samotné, je možné dostat se z povrchu umělým vchodem a krátkou, podél pukliny raženou chodbou. Hlavní chodbu kříží několik dalších puklin, na nichž jsou vyvinuty další prostory Západní jeskyně. V zadní části jeskyně, těsně před závalem, je možné krátkou plazivkou proniknout do Staré jeskyně. Tu tvoří v horní části nízká prostora uložená těsně pod povrchem s mělkým jezírkem. Asi 5 metrů hlubokou propastí přechází do Sloupového dómu, který dostal jméno podle mohutného přírodního pilíře uprostřed. Na Sloupový dóm navazuje 9 metrů hluboká propast, která pokračuje strmě se svažující puklinovou chodbou do nejníže položených částí jeskyně, kde končí neprůleznými puklinami. Staré jeskyně jsou vyvinuty na kontaktu vápence s břidlicí a téměř po celé délce se výrazně do břidlic zařezávají. V přední části hlavní chodby, přesněji řečeno v umělé vstupní chodbě, je úzký průlez do Nové jeskyně. Ta je tvořena klesajícím prostorným dómem ve spodní části přecházejícím v nízkou chodbu až plazivku. Ta bývá v koncové části, zejména v jarních měsících, zaplavena vodou. Nové jeskyně jsou spojeny s hlavní chodbou úzkou plazivkou. Nejstarší zmínka o této jeskyni pochází již z roku 1937, ale i přes to za její objevitele považujeme bratry Horušické, kteří prozkoumali a zdokumentovali tzv. Staré jeskyně v roce 1958. O čtyři roky později po náročném sestupu úzkým komínem se podařilo proniknout do Nových jeskyní. Obě jeskyně byly v roce 1976 spojeny štolou uměle raženou podél pukliny, na níž je jeskyně vyvinuta, a posléze bylo nalezeno i přirozené spojení obou částí. Průběžně probíhal intenzivní speleologický průzkum, na jehož základě došlo k stanovení způsobu vzniku jeskyní v ještědském krasu. 62

Západní jeskyně Sloupový dóm, záclonky Západní jeskyně oplývá neuvěřitelnou spoustou bohaté, různorodé krápníkové výzdoby. Nejméně jsou zastoupeny klasické krápníkové tvary, i když právě ty představují nejmohutnější útvary. Největší z nich se nazývá Pagoda. V Západní jeskyni narůstají krápníky především na klenci, a tak u mnohých stalaktitů je na jejich konci hladká šikmá ploška. Většinu výzdoby tvoří čiré až průhledné excentry z dvojlomného kalcitu. Jedná se o velmi vzácnou formu krápníkové výzdoby. Excentry trčí v trsech nebo jednotlivě jako větévky či v podobě těžko pojmenovatelných tvarů ze stěn a klasických krápníků v nepravidelných, různotvarých formách. Nejvzácnější a nejzajímavější podoba excentrů jsou tzv. heliktity. Jsou to úzká vlákna vyrůstající v této jeskyni především na stěnách, různě se kroutící bez ohledu na zemskou přitažlivost. V této jeskyni mají průměr do 2 milimetrů a nejdelší z nich dosahují délky až několika desítek centimetrů. Vyživována jsou roztokem z vnitřního kanálku. Nejkrásnější a nejbohatší výzdobu nalezneme ve velmi obtížně přístupných částech jeskyně. Poslední zajímavost se skrývá až v nejzazší části celého systému. V těchto partiích erozivní činnost vody působila nejen na vápence, ale i na sousední břidlice, a tak je část chodby zaříznuta do nich. Dokonce na břidličné stěně vyrůstá i krápníková výzdoba, překvapivě v té nejčistší a nejčiřejší podobě z celé jeskyně. Odlomené kousky zvětrávající břidlice jsou gravitovány a splavovány dnes slabým aktivním proudem vody do nejspodnější části jeskyně. Zde v úzké puklině tak vznikly živé štěrky. Další významnou jeskyní ještědského krasu je Hanychovská jeskyně (též jeskyně v Panském lomu, Müllerova jeskyně). Při jednom odstřelu v roce 1888 se nečekaně v Panském lomu otevřelo ústí do Hanychovské jeskyně, kterou v témže roce prozkoumal Josef Taubmann. Hned za vchodem se nachází zvonovitá propast o průměru od 3 do 8 metrů a celkové hloubce více jak 12 metrů. Z ní vychází zhruba 135 metrů dlouhá chodba plazivka, tvořená převážně těsnými kanály, s několika menšími komínovitými prostorami, která končí neprůleznými puklinami. Výzdoba je z více jak 80 % zničena 63

Chodba za sifonem v občasném skapovém jezírku Nedobytná jeskyně, Jezerní dóm odlamováním či vyrýváním nápisů slaboduchými návštěvníky. Jen v zadní, těžko dostupné části zůstalo několik neporušených krápníků a záclon. Stěny jeskyně pokrývají až 70 cm mocné hrubě krystalické sintrové kůry. V některých částech jsou drobné matné excentry. Z jeskyně známe pouze horní patro. Mnohé indicie ukazují na existenci nižších pater, do kterých se snažíme proniknout prolongací vstupní propasti. Poslední zatím objevená je Nedobytná jeskyně. Společně s Davidem Šrejmou jsme ji poprvé prozkoumali 30. listopadu 1997. Do jeskyně jsme z povrchu pronikli z mělké propástky asi 10 metrů dlouhou meandrující, strmě upadající plazivkou. Ta ústí do Hlinitého dómu a Dómu D&D, který je první větší prostorou o půdorysu 5 x 4 metry a výšce 0,5 až 6 metrů s bohatou krápníkovou výzdobou. Všechny jmenované prostory tvoří horní patro. To je spojeno se spodním patrem třímetrovým stupněm z počvy dómu D&D do suťového bludiště. Z něho můžeme proniknout směrem do svahu do nejníže položené a nejkrásněji zdobené prostory celé jeskyně. Je to Jezerní dóm. Jeho délka je 12 metrů, šíře 2 až 3 metry a převýšení 12 metrů. Nalézá se v něm občasné skapové jezírko s maximální zjištěnou hloubkou 3 metry, to bývá dotováno vodou koncem zimy a na jaře z tajícího sněhu. Celá jeskyně je ukončena neprůleznou Brčkovou chodbou. Směrem k povrchu za bludištěm, vzniklým zřícením velkých bloků vápence do prostoru, se dostaneme do Dómu vrápenců a Starého vstupního dómu. Ten byl z větší části od povrchu zavalen. V roce 2003 jsme překonali tento zával a vznikl tak pohodlný přístup do jeskyně, umožňující v ní provádět další práce. Od nich si slibujeme objev dalších dosud neznámých částí. Celková délka tohoto systému činí přibližně 77 metrů s převýšením 14,64 metrů. 64

V jeskyni se nalézá bohatá krápníková výzdoba, která je soustředěna zejména v Jezerním dómu a Dómu D&D. Je tvořená jemně vrstvenými sintry (hnědé, hnědožluté a šedomodré barvy), stalaktity, stalagmity, stalagnáty, nepravou pagodou, sintropádem, mléčně bílými brčky, záclonami, výrůstky excentrů ve tvaru háčku, boulemi, pisolity, sintrovými hrázkami, jeskynní perlou a zejména nejcennějšími, i když drobnými, aragonitovými keříčky nazývanými lekníny. Jako v jediné jeskyni na Ještědském hřebeni zde byly nalezeny úlomky keramiky a některé další předměty pocházející zhruba z 19. století. V té době byla jeskyně navštěvována místním obyvatelstvem, pravděpodobně Clam-Gallasovými lomaři, po nichž v jeskyni kromě výše uvedených předmětů zůstala značně poškozená výzdoba a zavalený původní vchod. Podle neověřené informace prý krápníky odlamovali, vynášeli a mleli. Takto získaný prach sypali do nápojů jako afrodiziakum. Nejhlubší propastí Ještědského krasu je jeskyně Velká Basa. Náročný průzkum na této lokalitě započal v sedmdesátých letech. Po několika riskantních pokusech proniknout úžinou širokou pouhých 19 centimetrů dosahuje 22. září 1974 Radek Horák úrovně 18 metrů pod vchodem. Další sestup se uskutečnil až v létě 1997, kdy jsme společně s Davidem Šrejmou nalezli pokračování a pronikli další, ještě užší úžinou do 21metrové hloubky. V blízkosti jmenované lokality se nachází Nedobytná jeskyně nalezený džbánek 12 metrů hluboká propast Malá Basa. Z té zhruba v polovině hloubky vychází plazivka, dnes z větší části odtěžená lomem, z níž se ještě zachoval 4 metry dlouhý segment v protější stěně zmíněného lomu, označovaný jako Malá Basa jeskyně. Výzdoba je sporadická, značně poškozená. Zajímavým typem zdejší výzdoby jsou bílé a do žluta zabarvené krystaly kalcitu. Z obou jeskyní je znám i výskyt nickamínku. 20. dubna 1987 Zdeněk Šedivý s Rainerem Horušickým nalézají ve stěně Clam-Gallasova lomu zkrasovělou puklinu, po jejímž rozšíření pronikají liberečtí jeskyňáři do propasti Rokytka. Její šíře je povětšinou 30 až 40 centimetrů, hloubka 19,90 metru. Dnem propasti protéká meandrující podzemní tok o vydatnosti 6 až 8 l/s. Nejnižší místo propasti se nachází tři metry pod dnem nedalekého potoka Rokytka, podle něhož byla pokřtěna i propast. Barvícím pokusem bylo zjištěno, že podzemní voda podtéká povrchový tok a vyvěrá na protějším břehu. Na stěnách propasti jsou vypreparovány proplástky rohovce. Radek Horák 16. února 1974 prozkoumal Jezevčí jeskyni (v Engelmannově lomu), jejíž součástí je i později objevená jeskyně Doupě. Obě jeskyně tvoří nízké chodby, plazivky o celkové délce 33 metrů. Přístup k Jezevčí jeskyni je velmi nebezpečný, hrozí zřícení lomové stěny nad jejími vchody. V jeskyni je patrný silný opad stropů. Výzdobu tvoří jemně vrstvený sintr a pizolity. 65

Další menší jeskyně jsou 20 metrů dlouhá Křížová Liščí jeskyně, čtrnáctimetrová Loupežnická jeskyně, šestnáctimetrová jeskyně s označením 33 M, desetimetrová jeskyně v Černém koutě, Úzká jeskyně, Ukradená jeskyně, Vývěrová jeskyně, jeskyně Díra na Hluboké a dnes již neexistující, v 19. století těžbou vápence zničená jeskyně Apolinův hrob. Poslední jmenovanou jeskyni popisuje ve stejnojmenné povídce Karolina Světlá. Povídání o ještědském krasu by nebylo kompletní, kdybych se nezmínil alespoň o těch nejvýznamnějších povrchových krasových jevech. Travertinovou vyvěračku neboli Tufový pramen nalezneme v blízkosti Karlovských bučin. V této vyvěračce o vydatnosti asi 5,5 l/s vytéká voda z neznámého jeskynního systému. Pod vývěrem se nachází torzo kdysi mohutné travertinové kupy, kterou rozebrali a odvezli zahrádkáři ze širokého okolí. Další zajímavá vyvěračka a ponor o průtoku kolem 2 až 4 l/s je v blízkosti lomů Basa. Pramen leží na kontaktu vápence s fylity a po 30 metrech padá přes hranu vápencového lůmku, kde se ztrácí v ponoru. V celém ještědském krasu je znám pouze jeden závrt nad Západní jeskyní. V minulosti se do závrtu nořila malá vodoteč, ovšem ta vyschla po vykácení lesa nad jeskyní. Západní jeskyně pagoda 66

Ještědský kras není ale jedinou lokalitou našeho zájmu. Dále se věnujeme studiu Raspenavského (Jizerského) krasu. Je tvořen několika menšími samostatnými izolovanými čočkami silně zvrásněných proterozoických (předprvohorních) krystalických málo vápnitých dolomitů až vápenců oddělených svory, amfibolity a jizerskou ortorulou, které se nacházejí v podloží a nadloží. Schopnost zdejších dolomitů a vápenců krasovět je velice špatná, a proto krasové jevy jsou malého rozsahu. Na jejich vzniku se mohly podílet glaciální vody nebo ponorná činnost nedaleké říčky Smědé. Nelze vyloučit, že se na tvorbě jeskyní podílely oba jmenované vlivy. Tato otázka by měla být předmětem dalších výzkumů. Veškeré krasové jevy jsou vázány na četné pukliny. V roce 1990 jsem zde objevil a později zdokumentoval dvě jeskyně. První z nich je Hliněná jeskyně, tvořená 1 m širokým krasovým komínem Nedobytná jeskyně Jezerní dóm, jeskynní perla vzniká v egutační jamce zešikma strmě upadajícím do hloubky 3,5 m a dále zcela zaplněná hlinitými sedimenty pomístně druhotně tvořícími horninu zvanou jílovec. Druhou je Mramorová jeskyně, kterou tvoří hustá síť úzkých, puklinových chodeb. Její celková délka je 15 m, s převýšením 5 m. Možná to vyzní trochu úsměvně, ale s touto délkou je Mramorová jeskyně největší krasovou jeskyní CHKO Jizerské hory. Neznámé části jsou zcela zaplněny sedimenty. Krápníková výzdoba je spíše sporadická, nalezneme zde jen malé plochy 1 mm silného sintru a 2 cm dlouhé brčko. Ale tyto jeskyně nejsou jediné v Jizerských horách. Nalezneme zde celou řadu přírodně vzniklých podzemních prostor v nekrasových horninách. Tyto prostory se nazývají pseudokrasové jeskyně a vznikají především řícením skalních bloků a mechanickým zvětráváním. Nejsou z velké části zdokumentovány, a tak alespoň za všechny jmenuji pár těch nejzajímavějších. Nejznámější je Loupežnická jeskyně na úbočí Oldřichovského Špičáku. Tvoří ji oválná prostora vzniklá zvětráním méně odolné vnitřní vrstvy skalního bloku. Podstatně častější jsou jeskyně vzniklé řícením. Typickým zástupcem je Věžová jeskyně, která vznikla nakupením velkých bloků u úpatí strmých skalných stěn a svahů, nebo jeskyně Valhala vzniklá zřícením skalních bloků na dno údolí protékané potůčkem. Průzkum pseudokrasu Jizerských hor je teprve v počátcích, a tak o něm víme jen velmi málo. Zatím je zdokumentováno méně než 10 pseudokrasových jeskyní, ale v Jizerských horách jich je několik stovek. Úžasný podzemní svět láká svým tajemnem nejen jeskyňáře, ale snad úplně každého, s výjimkou těch, co trpí klaustrofobií. Bohužel převážná většina z nich se neumí v podzemí pohybovat. Jejich pobyt v hlubinách je pak obrovským hazardem se životem nebo přinejmenším se zdravím. Pro ty, kteří nejsou jeskyňáři a rádi by se kochali krásou jeskyní, 67

jsou zde bezpečné jeskyně zpřístupněné veřejnosti, kde je o návštěvníky dobře postaráno a navíc dostanou poutavý odborný výklad. Ty nejbližší jsou otevřeny u Bozkova na Semilsku. Vzhledem k častým úžinám, k unikátní výzdobě a jedinečnosti jeskyní ještědského krasu se neuvažuje s jejich zpřístupněním veřejnosti. Já vím, leckdo může namítnout: jeskyňáři tam mohou, a my ne. Není to tak úplně přesné. Jeskyňářem se může stát každý, kdo má opravdový zájem o jeskyně. Musí se ale napřed pod vedením zkušených jeskyňářů seznámit s tím, jak se v podzemí bezpečně pohybovat, s bezpečnostními předpisy, naučit se rozumět řeči země a rozpoznat její varování neboli kde hrozí nebezpečí a kde je to v pohodě. I já takto začínal. A ještě jedno, nesmí se bát lopaty a tvrdé práce v podzemí. Ale většina lidí, kteří se chtějí pokochat krásami jeskyní ještědského krasu, se nechce válet jako jeskyňáři v blátě. Pro ně je zde množství fotografií, které jsme zhotovili. I když jeskyně a vše, co s nimi souvisí, jako například povrchové krasové jevy, jsou v České republice chráněny zákonem o ochraně přírody a mnohé z nich se nacházejí v maloplošných chráněných územích (Západní jeskyně přírodní rezervace Velký Vápenný, Hanychovská jeskyně přírodní památka Panský lom, Mramorová a Hliněná jeskyně přírodní rezervace Vápenný vrch), dochází k ničení krápníkové výzdoby ulamováním a urážením, k vyrývání nápisů a rytin do stěn a sintrů, malování sgrafitů, zavážení podzemních prostorů odpadky, rozdělávání ohňů a dalšímu poškozování z lhostejnosti, z frajeřiny a z vandalství. Aby se jeskyně pokud možno v co nejméně poškozené kráse uchovaly i pro ty, kteří přijdou po nás, instalujeme do vchodů mříže či vrata. Ovšem někteří lidé, aby ukojili svou zvědavost, tato zabezpečení ničí, a tak se ochrana jeskyní mění v souboj mezi vytrvalostí a důvtipem jeskyňářů, jak nejlépe ochránit podzemí na jedné straně, a nenechavců, kteří hledají způsoby, jak tyto mechanizmy překonat, na straně druhé. Je na čase zhasnout světla, zabalit zablácený overal, ten pak někde vyprat a pomalu připravovat další výpravu do podzemí. Západní jeskyně excentry a heliktity na erozivně tvarovaném stropu 68

SLOVNÍČEK POUŽITÝCH POJMŮ A ODBORNÝCH TERMÍNŮ: Kras území s charakteristickými tvary na povrchu a v podzemí, s přirozeným systémem odvodňování povrchu, vzniklé na vodou rozpustných horninách Vývěr krasový pramen Ponor místo, kde se v krasu ztrácí povrchový vodní tok do podzemí Travertin porézní vápnitá usazenina vznikající zejména v blízkosti vývěrů Sediment naplavený materiál usazený v jeskyni a tvořící přirozenou výplň dutin Sintr kůra vznikající vysrážením uhličitanu vápenatého na podlaze či stěnách Vadózní zóna tvoří svrchní část krasového masivu, obsahuje převážně bezvodé dutiny a pukliny. Voda těmito prostory volně protéká a minimálně formuje jejich tvary. Freatická zóna jeskynní prostory trvale zatopené vodou. V této zóně dochází k aktivnímu formování jeskynních tvarů. Nedobytná jeskyně dóm D&D 69

70 Skalní útvar Kvočny

Geologická vycházka Do okolí Bezděčína Bohumil Nádhera Liberec Morfologický obraz libereckého okolí je ve svém celku i v jednotlivostech věrným odrazem jeho dávné geologické minulosti a geologického složení. Vidíme stopy neustálých změn a vývoje. Poznáváme, že se střídají dlouhé doby pozvolného usazování a horotvorného klidu s kratšími, náhlými obdobími horotvorných pochodů. Evoluce se střídaly s revolucemi zemské kůry. Vývoj naší krajiny je výsledkem a syntézou protichůdného působení geologických sil: vnější síly povrch rozrušují, snižují pohoří, zanášejí nerovnosti. Vnitřní síly naproti tomu se snaží vytvořit nové nerovnosti, nová pohoří, nová moře. Geologické dějiny jsou tedy jistě zajímavé a poučné. Vydáme se nyní po jejich stopách a v přírodě samé se seznámíme s příklady krásné a významné přírodní vědy geologie. Naše vycházka povede do trochu opomíjené, ale geologicky velmi pestré východní části Ještědského hřbetu, do okolí Bezděčína. Ze železniční stanice Rychnov u Jablonce nad Nisou jdeme po místní komunikaci směrem na jihozápad, do Pelíkovic. Kolem skladů dřeva a několika domků stoupáme stále do mírného svahu, místy je ještě znatelné staré turistické značení (zelená). Překračujeme plochý staroprvohorní břidličnatý hřbet, jenž spojuje oblast vlastního Ještědu s Kopaninou. Je tvořen hlavně zelenošedými chlorit-sericitickými fylity (fo), s ojedinělými vložkami grafitických kvarcitů (qo) a grafit-sericitických fylitů (gfs). Stáří uvedených hornin je uváděno v literatuře jako ordovicko-silurské, podle posledních výzkumů (CHALOUPSKÝ 1989) se však nedá vyloučit ani názor o stáří proterozoickém. Jmenované horniny patří již tzv. železnobrodskému krystaliniku, ale při naší trase nenajdeme významnější přirozené výchozy, vše je zakryto zvětralinami. Po necelých 3 km dojdeme ke křížku (k. 544) v Pelíkovicích na okresní silnici Hodkovice Rychnov. Asi půl kilometru na západ, v osadě Rydvaltice, hned při silnici, se nachází významný krajinný prvek Vápencový kopeček. Tento malý, celkem izolovaný výskyt vápnitých dolomitů siluru je spojujícím článkem výskytu vápencových hornin Ještědska a oblasti železnobrodské. Byl otevřen lomem, dnes je však zarostlý a bohužel slouží jako černá skládka. 71

Od milníku sestoupíme po místní komunikaci na jih, směrem na Bezděčín. Po chvíli nás tabulka vpravo od cesty upozorní na Pelíkovické mokřady, bohaté na jarní flóru, zvl. bledule, petrklíče, orseje, křivatce aj. Jak sestupujeme erozívním údolím Krouženského potoka, mění se obraz krajiny, je geologicky daleko pestřejší, čemuž odpovídá i rostlinstvo. Při zdvihu Ještědsko-kozákovského hřbetu v třetihorách došlo totiž ke zvýšené erozi z něho stékajících potoků a k jejich zaříznutí do měkčích vrstev permu a křídy. Tím vznikly tzv. brány (údolí Mohelky severně od Hodkovic, Radoňovická a Bezděčínská), které skýtají výborné profily těchto útvarů, neboť potoky řežou jejich vrstvy napříč. Sestupujeme tak neustále do geologicky mladších vrstev. Geologický řez je veden údolím Krouženského potoka u Pelíkovic a prodloužen až na vrch Zabolky. Jak ukazuje schematický profil, kříží linií m...m značené údolí potoka po opuštění ještědského krystalinika nejdříve lužickou poruchou oddělený mocný melafyrový pruh (β ), jenž se jeví v profilu jako šikmá deska. Melafyr zde pronikl do staré poruchové zóny, pozdější lužické poruchy, k níž se zde těsně přimyká. Tento tzv. starší horizont má mocnost přes 300 m a je oddělen od mladšího (mocnost asi 50 m) polohou sedimentů. Z mocnosti melafyrových příkrovů vysvítá, že permokarbon mnichovohradišťské deprese patří k oblastem s mimořádně silnými akumulacemi vulkanických produktů. Podle výsledků strukturních vrtů MJ-5 (Horní Rokytá), MJ-6 (Cetenov) a Bč-1 (Bezděčín) připadá z úhrnné mocnosti permokarbonu na Schematický profil 72

vulkanity v průměru 79 %, což reprezentuje více než 120 km 3 vulkanických hmot, v drtivé většině láv. To je zhruba 2,5krát více, než kolik láv podle odhadu vulkanologů vyprodukovaly za posledního půl tisíciletí všechny sopky světa (FEDIUK 1973). Na spodu celého permokarbonského souvrství jižně od Pelíkovic vystupují však ještě 40 m mocné vrstvy šedozelených jílovců a pískovců s vložkou bitumenních slínovců, které jsou nazývány pelíkovickou slojkou. Před více než 100 lety byla v této sloji vyražena štolka, k jejímuž opuštění došlo pro velký přítok vody (MILLER 1940). Pro špatnou kvalitu nemá hospodářský význam. Rovněž i její vývoj je proměnlivý, neboť není uváděna v žádném z průzkumných děl při lužické poruše (KRUTSKÝ 1963). Daleko nápadněji vystupuje vlastní melafyrový pruh. Melafyr je mladoprvohorní vulkanická hornina, jejímiž postatnými složkami jsou bazický plagioklas, augit, olivín (bývá zpravidla serpentizován), někdy přistupuje kosočtverečný pyroxen, amfibol, biotit. Tvoří celou řadu typů. Spodní, a proto starší polohy této mocné melafyrové desky jsou složeny převážně z tzv. melafyrového mandlovce. Hornina je totiž bublinatě utuhlá a obsahuje ve svých dutinkách množství později vzniklých minerálů, vyloučených z roztoků, které horninu prosycovaly. Jmenovitě nahoře na levém svahu údolí (k. 500) najdeme v mandlovci jehličkovité zeolity, kalcit, chlorit, křemen, ještě dále na východ i jaspis a achát (lom Bezděčín a bývalý lom na Mandlové hoře 615 m u Frýdštejna). Odlišné jsou pak polohy melafyru mladšího. Vysvětlujeme si to tím, že na konci karbonu, kdy z hornin, zobrazených na profilu, existovaly jen krystalické břidlice, dostala se mohutnými sopečnými výbuchy na povrch tekutá melafyrová láva a zaplavila celé okolí. Protože nejdříve byly proraženy zemské vrstvy tlakem plynů, byl nejstarší melafyr sám bohatý na plyny a páry a utuhl jako bublinatá láva. Teprve pak vytékal klidně a vytvořil hustou celistvou horninu. Oba jmenované pruhy melafyrů jsou zřetelně oddělené a sledovatelné na vzdálenost několika kilometrů. Vzhledem ke své větší tvrdosti tvoří v měkčích sedimentech morfologicky výrazné hřbety s příkrými svahy. Tato melafyrová pokrývka byla pochopitelně uložena vodorovně, teprve později, v třetihorách, došlo ke změně její polohy. Výchoz mandlovcovitého melafyru můžeme sledovat pod posledními domky vsi vlevo při cestě hned za mostkem, kde býval menší lůmek. V mladé erozívní rokli zleva přitékajícího potůčku najdeme četné celé bloky ještědských břidlic a jejich křemenných čoček a krátkých žil. Po utuhnutí melafyru se na něj ukládají jíly, písky a štěrky tehdejších potoků, tekoucích do sladkovodních jezerních pánviček. Protože nejmladší z těchto sedimentů jsou vlivem suchého permského podnebí často červenavě zbarveny sloučeninami železa, nazývá se toto geologické období, v němž vrstvy P1 1 vznikaly, červená jalovina a náleží spodnímu permu. Údolí Krouženského potoka vstupuje právě nyní do těchto vrstev (P1 1 ), tvořených prachovci, jílovci, jemnozrnnými pískovci a hrubozrnnými slepenci. Následkem snadné zvětratelnosti těchto vrstev vidíme na povrchu většinou jen červenohnědou půdu, jež na vyšších okrajích obou svahů údolí tvoří lučinaté muldy, měkčí, snížená pásma proti melafyrovým hřbetům, jež bývají většinou zalesněny. Příležitostné odkryvy pak jsou jen na březích a dně potoka a v erozívních rýhách, dobře pozorovatelné hlavně zjara. Nejvhodnější místo pro jejich studium je právě v potoce naproti vodojemům. 73

Poté kříží údolí potoka druhý melafyrový pruh (β ). Je mnohem uzší a vnikl patrně jako žhavotekutá láva do vrstev již zpevněných sedimentů červené jaloviny. Mluví pro to i fakt, že hraničí se sedimenty se skoro nezvětralou plochou. Jeho polohy jsou husté, pevné, šedozelené až černé. Svahy údolí jsou pokryty sutí a hlínou, ale přesto najdeme na pravém svahu údolí ojedinělé výchozy. U propustku vpravo se pak setkáme poprvé s křídovými pískovci. Pískovce brakického cenomanu (Kc1) zde hraničí skrytou diskordancí s melafyry, ale samy jsou porušeny množstvím menších a nepravidelných zlomů. Také melafyrová deska (β ) je v důsledku blízkosti lužické poruchy rozdrcena, takže jinak špatně pro vodu propustná hornina se stala vzhledem k četným puklinám výborně propustnou. Spodní voda tedy prosakovala melafyrem a dostala se do dosud pórovitých pískovců, rozpuštěným SiO2 je zpevnila a tím se staly pro vodu nepropustnými. Proto najdeme na styku melafyru (β ) a cenomanských pískovců (Kc) celou řadu pramenů, jak dokazují již vzpomenuté vodojemy na jižním konci Pelíkovic. Údolí potoka vstupuje tedy do druhohor, do nejstarších vrstev křídového útvaru (K). Souvrství brakického cenomanu Kc1 vzniklo jako příbřežní zóna. Nejspodnější vrstvy se skládají z pískovců, hojně obsahují zvětralé produkty permských vrstev a jsou dost hrubozrnné. Najdeme zde ale i slepence s valouny křemene, přinesené potoky z větší vzdálenosti, z pohoří. Materiál, z něhož se utvořily sedimenty křídového moře v této oblasti, byl granit a jeho rozložené produkty, ale i horniny tehdy plochého řetězu pahorků tvořících Ještědský hřbet s jeho fylity, kvarcity a vápenci, rovněž i vrstvy spodního permu. Polohy pískovců roztoky SiO2 zpevněné a přeměněné v křemité pískovce byly místně často používány jako dobrý štěrk pro polní cesty. Zbytky takové štěrkovny jsou ještě patrné nad levým údolním svahem. V těchto jámách najdeme jak čisté křemité pískovce, tak i ze zcela hrubých štěrků vzniklé slepence, hojně prokřemenělé. Nenajdeme v nich valouny melafyrů, což svědčí o tom, že k vyzdvižení a tím i odnosu melafyrů došlo daleko později, v třetihorách. Po souvrství brakického cenomanu následuje ze dvou zón složené souvrství cenomanu mořského (Kc). Je ukloněno pod 50 75 proti SSV a tím místy i překoceno. Spodní, starší lavice kvádrových kaolinických pískovců čnějí nad obě strany údolí potoka jako vysoké skalní hřbety Bezděčínská brána. Tam, kde volný písek není zpevněn křemitým tmelem, tam lehce vniknou rozpuštěné sloučeniny železa a manganu a vykouzlí nádherné barvy od červené po černou. Někdy to jsou jen vlnkovité pásy či koncentrické kruhy, jindy, když roztoky obsahují více železa, tvoří železité pecky a často i celé zrudněné desky. Podle badatele, který tyto kruhy vysvětlil i uměle napodobil, jsou nazývány Liesegangovy kruhy. Pěkné příklady poskytují údolní stěny Kvočen či Hřebenové věže. Na tento skalní hřbet přiléhají podél příkrého jižního srázu o něco měkčí jemnozrnné jílovité pískovce s glaukonitem, patřící svrchní zóně IIb. Kde nejsou bezprostředně překryty sutí a převýšeny vrcholky skal, tvoří vakovitá skaliska. V terénu se tyto pískovce těžko určují, neboť velmi snadno zvětrávají a jsou většinou převrstveny sutí starších kvádrových pískovců zóny IIa. Na křižovatce cest vpravo na kraji lesa (k. 405) si všimneme tabulky Významný krajinový prvek Bezděčínské skály se stručnou charakteristikou (upozornění na železité inkrustace, skalní plotny, borovice). 74

Bezděčín Projdeme Bezděčínskou branou ven a odbočíme vlevo cestičkou podle pískovcového hřebínku zv. Ve Skalách. Brzy dojdeme k nápadným věžím, Bezděčínským skalám. Nad soutěskou ční Hřebenová věž, dále k východu pak mohutná skalní zeď Bezděčínské věže. Postoupíme soutěskou pár desítek metrů k severu, k místu, kde se nalézá ojedinělý výskyt příbřežní vápencové facie mořského cenomanu. Odkrytá část je dlouhá asi 10 m, podloží tvoří hodkovický křemenný porfyr, v jehož prohlubních je facie uložena. Poloha hrubozrnných až slepencovitých vápnitých pískovců polymiktních s nepravidelnými vložkami písčitých vápenců obsahuje hojné zbytky příbojové fauny. Stratigraficky náleží odd. IIa a svědčí o vzniku v blízkosti skalního útesu. Byly zde určeny: Lima planensis, Neithea quinquecostata, Pecten=Chlamys subacutus, P. cenomanensis, Spondylus striatus, Alectryonia diluviana, Exogyra haliotoidea, Ex. reticulata, Rhynchonella compressa, Meliceritites cenomana, Fasiculipora bohemica, Cidaris vesiculoa, Cid. sovigneti aj. (MACHÁČEK 1937, SOUKUP 1962, ZIEGLER 1999). Výchoz je navržen jako stratotypová lokalita bezděčínských vrstev. Vrátíme se na okraj hřebínku a polní cestou dojdeme do vsi Bezděčín, ležící v širokém plochém údolí. Bezprostředně před sebou vidíme vrch Zabolky. Tvoří nejvyšší bod příkrého svahu, kótu 531. Jeho vrchol se nalézá jen 136 m nad Bezděčínem (395 m), není proto imponující jeho výška, neboť např. blízká Kopanina je položena dvakrát výše, v 657 metrech. A přece musel být tento vrch už dlouho místním obyvatelům znám, o čemž svědčí jak dvě jeho jména česká, tak tři německá: Zabolky, Ve Vrších Uchenberg, Bschinger Berg, Hoher Berg. Ke vzniku širokého údolí od Sestroňovic přes Bezděčín po Hodkovice, tzv. hodkovického úvalu, přispěly snadno zvětrávající a vodou erodované vrstvy spodního turonu Kt 1. Tvoří je často se střídající vrstvy slínitých glaukonitických pískovců, deskovitých šedých slínovců a vápnitých i písčitých jílovců, větrající odvápněním na slíny a jíly. Dnes zde najdeme na holocénních náplavech pole a louky. 75

V třetihorách došlo k porušení území Čech četnými zlomy, jež rozčlenily i místní zemský povrch v jednotlivé kry, bloky. Po jihozápadní straně provází lužickou poruchu podélný rovenský zlom, který se v Podještědí odštěpuje jako její jižní poruchová větev. Podle něho jsou vždy jihozápadní kry pokleslé. Přesto se pokleslá část území podél rovenského zlomu projevuje v morfologii terénu většinou jako nápadný stupeň rovenský taras, neboť jej tvoří odolné vrstvy vápnitých pískovců středního turonu Kt 2. Severovýchodní kra, tvořená méně odolnými horninami spodního turonu, se pak jeví jako výrazná morfologická sníženina hodkovický úval. Ten je možné sledovat na vzdálenost několika kilometrů: táhne se z jihu od Rovenska kolem úpatí Kozákova, u Malé Skály překračuje tok Jizery, jde přes sedlo u Frýdštejna a dále přes Bezděčín, Hodkovice a Bohdánkov až k úpatí samotného Ještědu. Na jeho severním okraji ho provázejí po celé délce vztyčené výchozy cenomanských vrstev (Kc): Suché skály, Vranovský hřeben, Bezděčínské skály, Kvočny, Raubířské skály, Skalní údolí... Ve vsi Bezděčín překročíme rovenský zlom a vstoupíme tím na území kry, jež tvoří stupeň v krajině, rovenský taras. U Bezděčína je jen málo znatelný, ale k západu stále více zvednutý nad hodkovický úval. U Hodkovic jej převyšuje skoro o 50 metrů (Horka 396 m s býv. lyžařským můstkem)! Jeho vrstvy, patřící střednímu turonu (Kt 2 ), se skládají z jemnozrnných žlutých lehce rozpadavých kaolinických pískovců (velké bílé skvrny kaolinu na vrstevních plochách). Pískovce obsahují místy tvrdší lavice jemnozrnného písčitého vápence, plného zkamenělin. Dobré odkryvy těchto vrstev spolu s horninami spodního turonu skýtají zářezy železnice a dálnice západně od Bezděčína, můžeme je vidět i na vrchu Zabolky. My nebudeme stoupat přímo příkrým svahem na tento vrch, ale půjdeme pohodlnější cestou a současně navštívíme dva další pěkné geologické odkryvy. Melafyrový lom Bezděčín 76

Projdeme Bezděčínem, po čtvrthodince jsme v Sestroňovicích a za nimi odbočuje vlevo silnička do lomu Bezděčín, provozovny firmy Tarmac Severokámen, kde se těží melafyr na štěrk pro celé Liberecko. V lomu se střídají polohy celistvého a mandlovcovitého melafyru proměnlivé barvy (světle červenohnědá, tmavě hnědá, šedočerná, nazelenalá). Na místě dnešního lomu se ještě před 35 lety vypínal výrazný bezejmenný hřbet s nadmořskou výškou 590 m. Když roku 1966 ukončil provoz kamenolom na nedaleké Mandlové hoře u Frýdštejna, tak se dobývání kamene zákonitě přesunulo na již prozkoumanou lokalitu u Bezděčína. V průběhu těžby se na sklápěčkách tater a liazek odvozily statisíce tun kamene pro odběratele ze širokého okolí. Sériemi odstřelů zcela zmizela čepice hřbetu a vrchol se snížil o 60 metrů. V současné době je lom Bezděčín bezkonkurenčně největším melafyrovým lomem s nálezy drahých kamenů v Čechách. Výskyt achátových mandlí (pecek) je vázán na prostorově značně omezené shluky v jednotlivých lávových výlevech. Použitelnost bezděčínských achátů pro šperkové zpracování často snižuje značná rozpraskanost a přítomnost nežádoucích příměsí (kalcit) v mandlích. Bezvadné kameny nacházíme spíše ve velikostech asi 2 až 4 cm. Pro Bezděčín jsou typické mléčně zakalené šedobíle až růžově zbarvené acháty s menší ostrostí kresby. Vedle achátů nacházíme i barevně pestřejší a sytější jaspisy (červené, červenofialové, růžové, žlutooranžové) ve formě deskových výplní puklin a žil. Využití mají jako sbírkové dekorativní kameny, ty nejlepší pro výrobu muglí. Na okrajích bývá jaspis zdobený zeleným delessitovým mechem. Delessit je minerál ze skupiny chloritů. Ke vzácnějším nálezům se řadí ametystové geody, duté mandle s křemenným lemem, vystlaným nafialovělými krystaly po stěnách. Běžně najdeme i mandle se zbytkovým prostorem dodatečně zcela zaplněným kalcitem. Pro současného sběratele má lom větší praktický význam než věhlasné klasické lomy (např. Kozákov), neboť ty jsou již řadu let mimo provoz. V době provozu není lom přístupný. Vrátíme se na okresní silnici a hned odbočíme zarostlou polní cestou a vystoupáme příkrý svah planiny, budované z vrstev slínovců a pískovců (Kt 2 ). Hrana této planiny je dobrým rozhledovým místem (triangl na k. 467). Přímo pod námi (na S) leží Sestroňovice, vlevo Bezděčín. Od Bezděčínské brány na východ vystupuje už vzpomínaný hřebínek zv. Ve Skalách. Jednotlivé věže (8) hřebínku jsou jako Bezděčínské skály známy i horolezcům. Vpravo vidíme odkryv mohutného melafyrového lomu, ještě východněji Kopaninu. Vlevo od Bezděčínské brány vidíme na okraji lesa věže Kvočen, v pozadí pak krystalinikum Javorníku a Ještědu. Po případné prohlídce pískovny odcházíme zpět na hranu planiny nad Sestroňovicemi a po ní polní cestou k západu, k vrchu Zabolky. Podél okraje lesíka se dostaneme až na loučku pod vrcholem. Odtud k východu je zajímavý výhled: vlevo válcovitá věž zříceniny hradu Frýdštejna, vpravo ostrý hřebínek cenomanských Suchých skal, oblý Hamštejnský hřeben a Kozákov. Ještě více vpravo vystupují za pískovcovou Hruboskalskou plošinou čedičové Trosky. U krmelce odbočuje cesta do lesa. Hned na začátku na ní najdeme úlomky čediče. Asi po 150 metrech vrstevnicové cesty dojdeme do bývalého čedičového lomu. V pískovcovém vrcholu vrchu Zabolky vězí čedičový sopouch, jenž v důsledku své tvrdosti tento zbytek pískovce zpevnil a chránil před odnosem, takže dnes výrazně převyšuje zbývající části této kry. 77

Melafyrový lom Bezděčín Frýdštejn pískovna 78

V době třetihorní prorazila vulkanická exploze vrstvami středně turonských pískovců trubku, vyvrhla popel a nakonec vyplnila sopouch komínovou brekcií (bϕ) a čedičovou lávou. V odkryvu bývalého lomu dnes vidíme jak vrstvy tufu (vlevo), tak brekcii (střed) i hustou čedičovou lávu, jež utuhla nejpozději. Při stěně z vápnitého pískovce je čedič pevný, skoro sklovitě ztuhlý a nerozpadá se ve sloupky. Byl tak řídký, že vyplnil nejen větší pukliny, ale vnikl i do nejjemnějších trhlinek v okolní hornině. Tak vznikla hnízda čediče uvnitř vápnitého pískovce. Naopak zase plovou též velké kusy pískovce v čediči! Jelikož je místní čedič tmavě černý, vápnitý pískovec ho obklopující byl pak jeho vysokým žárem přeměněn v sněhobílou mramoru podobnou hmotu; musel to být při začátku těžby překrásný obrázek! Tam, kde čedič na okraji sopouchu přišel v horní části stěny do kontaktu s pískovcem odlišného tmele, jsou kontaktní změny zcela jiné. Zde je čedič rozpukán v malé sloupečky, kolmo k ochlazující ploše. Jsou proto skloněny trochu k ose sopouchu, dovnitř. Pórézní, na tmel chudý pískovec je zde účinkem čediče jen více zpevněn. Místy spatříme i žíly skoro sklovitého čediče, důkaz rychlého ochlazování! Takovéto útvary, nazývají se diatréma, byly vytvořeny v zemské kůře mohutnými explozemi plynů a par. Když byla kůra proražena, láva vzhůru nejen vytékala, ale vzhledem k svému vysokému obsahu plynů a par byla zprvu prudce rozstřikována v těch nejjemnějších kapičkách to je ten sopečný popel, který nazýváme po jeho zpevnění tufem. Uzavřeniny komínové brekcie (tj. úlomky hornin urvaných z podloží) pak dávají tušit, které horniny se nacházejí pod dnešním místním povrchem. Z křídových hornin nenajdeme v úlomcích vůbec nic nesahají zde totiž příliš hluboko, jak svědčí i nedaleký vrt Bč-1 v Jílovém: jen do 324 m. Perm je zastoupen vysokým množstvím červenavých břidlic, které jsou žárem zpevněny tak, jak je v okolí na výchozech nikde nenajdeme. Z podložního krystalinika (zač. v hloubce 997 m) je zastoupen především fylit s žilkami křemene, mimo to též smolně černé grafitické fylity s kvarcity, jaké se vyskytují i východně od Pelíkovic.V prostředku lomu nechali lamači právě blok komínové brekcie, která snadněji větrá, a proto se nehodí na štěrk. Z lomu sejdeme nejlépe prudkým svahem přímo lesem dolů na lesní cestu a po ní na západní okraj Bezděčína. Po silnici se kousek vrátíme a za křížkem odbočíme vlevo cestou do Luhů, kde překročíme meandrující Bezděčínský potok (přítok Mohelky) a za posledním domkem sejdeme z cesty a přes pastvinu přejdeme ke zdaleka viditelným Kvočnám. Ty jsou navštěvované zejména horolezci, stojí však za prohlídku i běžným turistům. Na východě skalní skupiny ční pilíř zvaný Východní věž. K jihu spadá strmou stěnou, ovšem z náhorní strany lze celkem snadno vystoupit k vrcholu, odkud se otevírá pěkný výhled nejen na sousední Kvočny, ale i do širšího okolí Hodkovic. Sousední útvar vybíhá k vrcholu štíhlou rozeklanou věží, která nese dva názvy Velká Kvočna či Biskup. Úzká vrcholová partie totiž připomíná jak slepičí hřebínek, tak i biskupskou čapku. Věž je vysoká kolem 15 metrů a k jihu spadá 40metrovou údolní stěnou. Soutěska potůčku odděluje další mohutný pilíř, zvaný Malá Kvočna. Od severu je poměrně dobře přístupný kromě členité vrcholové části, která připomíná slípku se zobákem a rozčepýřeným ocasem. Horní úsek navíc zdobí zajímavé skalní okno. Při bližší prohlídce Kvočen zjišťujeme, že pískovce, ve kterých se vytvořily, zde nejsou ve vodorovné poloze, v jaké se usazovaly v křídovém moři, ale strmě až svisle ukloněné. 79

Jsou to překocené kvádrové pískovce mořského cenomanu IIa. Starší měkčí pískovce [1] leží proto na mladších vrstvách [2]. Pro svou menší odolnost byly více odneseny, působila zde i eroze potoka. Vrstvy jeví zřetelné překocení, lužická porucha zde nabývá povahy přesmyku (až kolem 75o k SSV). Na stěnách věží jsou pozorovatelné četné železité pecky, lišty, výstupky. Na úlomcích či balvanech pískovců můžeme nalézt i tzv. dendrity, jež vděčí za svůj vznik roztokům železa a manganu. Ty stoupají v jemných trhlinkách vzhůru, a když vykrystalizovaly, tak tvoří kaparadinám, mechům či lišejníkům podobné útvary. Od skalních věží Kvočen pokračujeme na západ cestou okrajem lesa pod pískovcovým hřebínkem asi 0,5 km až k Radoňovické bráně. Odtud po silnici dojdeme na železniční stanici Hodkovice nad Mohelkou, kde naši vycházku zakončíme. Kvočny překocené pískovce mořského cenomanu Nejvhodnější doba pro vycházku je duben a říjen či listopad, kdy lokality nejsou příliš zarostlé vegetací. Potřebujeme na ni asi 5 až 7 hodin volné chůze i s prohlídkou lokalit a s odpočinkem. LITERATURA K PODROBNĚJŠÍMU STUDIU: ČEPEK: 1963 Vysvětlivky k přehledné geologické mapě, list Hradec Králové (včetně soupisu literatury) DROZEN: 1960 Geologicko-petrografické poměry v údolí Mohelky mezi Rychnovem a Hodkovicemi n. M. CHALOUPSKÝ, J., SVOBODA, J.: 1962 Vysvětlivky k přehledné geologické mapě, list Liberec (obsahují i soupis další literatury, zvl. regionální německé) CHALOUPSKÝ, J.: 1989 Geologie Krkonoš a Jizerských hor CHLUPÁČ, I.: 2002 Geologická minulost České republiky STŘEDA: 1972 Problematika výskytu uhelných slojí v mnichovohradišťské depresi u Hodkovic n. M. ZIEGLER, V.: 1999 Geologické vycházky po Českém ráji a jeho okolí 80

Geologická vycházka Skalní útvar Kvočny (nahoře), mandlovcový melafyr (dole) 81

82 Oslavy Ještědu soutěž ve vynášení sudů piva na Ještěd (str. 9)

Oslavy Ještědu soutěž ve vynášení sudů piva na Ještěd (str. 9) 83

84 Povídání o libereckých jeskyňářích Nedobytná jeskyně Jezerní dóm (str. 59)

O štolách a lidech Podtraťová dědičná štola v Andělské Hoře (str. 93) 85

86 Horní Maxov Římskokatolický kostel Božského Srdce Páně (str. 117)

Strnad bělohlavý Snímek z roku 1992 s původním štítkem Schaffgotschovy sbírky (str. 144) 87

88 O štolách a lidech Novoměstská štola Rapold

O štolách a lidech Jak jsem si spálil prsty Vladimír Aladar Navrátil Liberec Moje první vzpomínka na štoly u Nového Města pod Smrkem je stará bezmála čtvrt století. Ze zažloutlých fotografií, pořízených starým německým měchovým Voigtländerem, na mne hledí úplně jiný človíček než dnes ze zrcadla, ale strach a úctu k podzemí cítím i dnes po těch letech naprosto stejnou a stejně mrazí v zádech. Koncem sedmdesátých let jsem se přistěhoval do Liberce ze zakouřené Plzně a na první Vánoce dostal bibli jizerských poutníků Knihu o Jizerských horách od kouzelníka lidských duší, pana Nevrlého. Je zvláštní, že se k někomu tak dokonale nehodí jeho jméno... KNIHU jsem přečetl jedním dechem a kapitolu o dolování snad desetkrát. Příští jaro bylo moje třinácté, nádherné a rozevláté. Hned jak sněhové, vodnaté jazyky zmizely z hor, vyrazil jsem lokálkou do Nového Města. Ve starém pašeráckém batohu po dědovi jsem měl chleba, sýr, špek a velkou vojenskou baterku, snad ještě z válečných zásob. Blátivou cestou, která zmizela v lese, jsem stoupal na horu Měděnec, kde prý se ukrývaly štoly temné a krásné. Bloudil jsem mezi vývraty a klestím několik hodin, ale pak jsem kousek nad sebou uviděl temný otvor. Až po letech jsem zjistil, že to byla štola Erasmus moje první jizerská štola. Až po letech jsem si uvědomil, že se pro mne v tu chvíli změnil svět. A až po letech jsem pochopil, kolik chyb jsem za ten den udělal. Ale tehdy jsem musel dál a hlouběji... Píše se rok 1576. Na český trůn přichází panovník, který zanechá v historii zemí Koruny české nesmazatelný otisk. Byl jím Rudolf II. Rok 1576 je také shodou okolností i rokem první zmínky o dolování v budoucím revíru Nové Město. Usuzujeme tak z privilegií vydaných Melchiorem z Redernu roku 1592. Když ze zvláštního obdaření božího se na mém frýdlantském panství ukázal zvlášť nadějný cínový revír, již šestnáctý rok (obdařený) zřejmým a značným výnosem... Předpokládáme ovšem, že první pokusy o dolování, nejprve však o prospekci a rýžování, můžeme zasadit do doby určitě starší. Co však předcházelo zájmu vrchnosti o dolování v novoměstském revíru? Již v 15. století na tehdejším Biberštejnském panství hledali tzv. Vlachové na Malé jizerské louce zlato a drahé kameny, a to patrně již před rokem 1539, kdy je o tom doložena první písemná zpráva. Rudolf II. později dokonce vyslal svého úředníka, aby naleziště prozkoumal. Další 89

údaje o dolování Biberštejnů se týkají dolů na železnou rudu v okolí Hejnic a Raspenavy. Roku 1521 zde bylo vydáno povolení ke stavbě hamru a k dolování železných rud. Po bezmála třísetletém držení frýdlantského panství roku 1551 vymírá rod Biberštejnů a panství v roce 1558 kupuje Bedřich z Redernu. Redernové, jako každý podnikatel, se snažili rozšířit své zisky i o dolování drahých kovů. Proto pozvali na své panství horníky z Tyrolska a pravděpodobně z Krušných hor z oblasti kolem Horní Blatné. Vede nás k tomu domněnka, že na území revíru Nové Město platil Blatenský horní řád a na ostatních revírech severu Čech a ve Slezsku řád Jáchymovský. Dále je také rok 1576 rokem krize v blatenském revíru, takže je pravděpodobné, že někteří horníci bez práce opustili Blatnou a přesídlili do novoměstského revíru. S rozsvícenou baterkou jsem se vydal do nitra hory. Všechno bylo tajemné, temné a nové. Zvláštní barvy podzemního světa, záseky na stěnách, které zde zanechali staří kovkopové, plíseň a zvláštní vůně podzemí, která mi z duše do smrti nevymizí a kterou mám tak rád. Najednou se chodba rozšířila a stočila vlevo. Něco mě táhlo dál a dál, chtěl jsem dojít až na konec štoly. Srdce mi bušilo v krku a měl jsem pocit, jako by mě někdo pozoroval. Pak se o mou hlavu otřel bezhlasý stín a zmizel v tichu štoly. Asi jsem vyrušil odpočívajícího netopýra, ale ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. A potom se to stalo. Blik, blik a světlo najednou zhaslo a já jsem stál uprostřed hory sám a sám... První horníci se usadili v obci Ludvíkov a ten byl až do roku 1588 sídlem perkmistra. Nejstarší známý důl, Asser, otevřený v roce 1576, byl na Svinském vrchu právě nad Ludvíkovem. Dále v rychlém sledu následovala důlní díla Štola všech svatých (1582), Svatý Vavřinec (1585). Na Rapické hoře a Měděnci byla vyražena díla Nebeské vojsko, Erasmus (1580), Bohatá útěcha (1581), Beránek Boží (1582), Rapolt (1585) atd. Rudy se drtily a pražily v údolí Lomnice a Hraničního potoka a pak byly převáženy do hutě v Ludvíkově. Roku 1584 byla založena osada s názvem České Nové Město, kterou roku 1592 povýšil Rudolf II. na město. V tomto roce obdrželo město také na dvanáct let dopředu obnovená privilegia a městský znak od Melchiora Rederna. (První privilegia byla horníkům vydána patrně roku 1584 při založení města.) Privilegia z roku 1592 byla více méně beze změny platná až do roku 1633. Do roku 1584 byly doly spravovány hornickou obcí neboli staršími tovaryšstva hornického. V roce 1585 převzala správu dolů vrchnost a na místo královského perkmistra dosadila Kryštofa Guetkesse. O původu tohoto významného úředníka mnoho nevíme, ale patrně to byl zámožnější rolník z Hejnic, kde vlastnil i podíly na dolech v okolí. Roku 1585 se usadil v Ludvíkově, kde jako perkmistr potvrzoval propůjčky, kontroloval provoz dolů, řídil prodej cínu a informoval vrchnost o výnosech a nákladech dolů. Dále jmenoval nebo navrhoval ke jmenování přísežné, taviče, šichtmistry, štajgry a písaře. Tito jmenovaní včetně perkmistra museli skládat podle blatenského řádu přísahu. Až do začátku třicetileté války byla těžba poměrně úspěšná. Bylo otevřeno přibližně 70 nových dolů, např. Kateřina, Petr a Pavel, Blažená bohatá útěcha a řada dalších, jejichž jména už neznáme. Katastrofa pro novoměstský revír přišla v roce 1622, kdy z důvodu rekatolizace museli odejít Redernové do exilu a s nimi odešla i většina horníků a důlního personálu. Albrecht z Valdštejna už dolování cínu nepodporoval a soustředil se na železnorudná díla v okolí Raspenavy, kde stála i velká huť a hamr. Další hornická činnost je už jen 90

pouhé paběrkování. Od roku 1631 jsou těženy sulfidické rudy k výrobě vitriolu a zelené skalice na dole Nadílka štěstí. Z rudy byla, patrně vypalováním bez přístupu vzduchu, získávána i síra. Po roce 1642 jsou opuštěny štoly Beránek Boží a Bohatá útěcha a roku 1651 pracuje v celém revíru pouze 14 horníků. Rok 1698 je pravděpodobně posledním rokem těžby na Rapické hoře a roku 1758 končí po sto padesáti letech těžba sulfidů ve štole Nadílka štěstí. Na počátku 19. století se A. Wildner ještě neúspěšně pokouší obnovit těžbu, ale po roce 1843, kdy těžba definitivně končí, si město pouze vydržuje dva havíře z důvodu zachování městských privilegií. Jejich smrtí a odejmutím kutacích práv v roce 1858 končí staré dolování v novoměstském revíru. Za celou dobu provozu bylo z hor vydobyto asi 250 tun cínu. Hodně, nebo málo za století dřiny? Když jsem stál uprostřed tmy a hory, Dědičná štola Rapold byl jsem podivně klidný. V tu chvíli jsem se cítil jako v tělě obrovské matky, která přece nedopustí, aby se mi něco stalo. Šmátral jsem s rukou nataženou tou tmou ven a kapky, které narážely na zem, mi připadaly jako kanonáda. Na malé křižovatce jsem si nemohl vzpomenout, kam se mám otočit, kam jít dál. Zapomněl jsem, kde jsem, kde je vpravo, vlevo, nahoře i dole. Nakonec mě zachránilo patnáct sirek sušických sirkáren v krabičce se škrtátkem. Krásné svícení se spálenými prsty. Hlava mě bolela a na hlavě jsem měl šrám, který mi uštědřila štola na památku mojí opovážlivosti. Venku byl nádherný den a já jsem přísahal, že už nikdy v životě nevstoupím do děsivých podzemí mýtické Valhaly, kam odcházejí jen ti nejstatečnější ze statečných. Naštěstí jsem tuto přísahu nesplnil a prošel jsem desítky a stovky štol, náhonů, podzemních chodeb, bunkrů a jeskyní. Ale pokaždé cítím obrovskou úctu k práci dávných kovkopů, přírody, obrovskou úctu k duchu místa... Spoustu údajů k tomuto rozjímání jsem si vypůjčil ze dvou výborných prací, které se zabývají novoměstským dolovaním a jejichž autorům chci poděkovat za pečlivě odvedenou práci, ke které nemám dostatek sil a ani času. PRAMENY: BAJCURA, Lubomír: VELEBIL, Dalibor: Dolování cínu v okolí Nového Města pod Smrkem do roku 1592, diplomová práce, 1982. Staré cínové doly u Nového Města pod Smrkem, časopis Minerál. 91

92 Dědičná štola

Podtraťová dědičná štola v Panenské Hůrce Petr Holub Praha Turista jedoucí vlakem z Liberce do Hrádku nad Nisou ani netuší, že mezi stanicemi Chrastava a Bílý Kostel přejíždí na 12,25. železničním kilometru nejdelší ještědskou štolu nazývanou Podtraťová dědičná štola 1). Vchod se nenápadně krčí ve stěně zděného náspu. Rezavě hnědá voda barví náplavy listí a větviček, podtéká pobřežní silničku a ústí přímo do Nisy. Štola podsedala staré stříbro-olověné doly 2) v hornickém revíru na Panenské Hůrce. Staří horníci, v báňské hantýrce označovaní starci, nazývali dědičné štoly srdcem a klíčem celého pohoří. Byla to nejdůležitější důlní díla celé horní oblasti. Abychom pochopili jejich klíčový význam, vysvětlím zde postup dobývání rud podrobněji. Středověká technika dolování Nejprve musel horník nalézt žílu s kvalitní rudou. Dnes je to úkol pro vědecký geologický průzkum, dříve však musel stačit krumpáč, lopata a rýžovací pánev. Nedostatek techniky vyvažovaly prospektorovy znalosti a zkušenosti. Hledal kousky rud v náplavech potoků, ve skalních výchozech nebo v kořenech vyvrácených stromů. Kde bylo nadějné místo, tam kopal příkop až na skalní podklad. Pokud opravdu na dně příkopu byla žíla s rudou, tam rozšířil stěny jámy a do skály vysekával šachtu o rozměru asi jeden na tři metry. Protože žíla většinou klesala (upadala) do hloubky šikmo, byla i šachta šikmá. Takovýchto jam bylo na žíle více, jednotliví majitelé šachet měli zákonem stanoveny rozměry svého důlního pole, kde jim nesměl nikdo rudu rubat ani v hlubině. Materiál se vytahoval ručním rumpálem z maximální hloubky asi 30 metrů. Pro větší hloubky byl nasazen buď žentour tažený několika páry koní, anebo několik ručních rumpálů nad sebou. S postupem do hlubiny přibývalo vody, která se také musela vytahovat nebo čerpat. Na některých dolech i více jak polovina pracovníků nepřetržitě vytahovala pouze vodu. Je jasné, že se tím rubání v hloubce prodražovalo, a proto horníci hnali od úpatí hory směrem k šachtě chodbu (štolu) tak, aby voda mohla volně odtékat. Pokud pronikla štola do pole dolu (prostoru šachty) v hloubce alespoň 20 metrů, získala podle 1) Název Podtraťová dědičná štola je ustálený název používaný libereckými jeskyňáři. V 15. století byla patrně nazývána Hertel, neboť v důlním poli těžařstva Hertel ležela. 2) POŠMOURNÝ, Karel: Mineralogie a geochemie polymetalických rudních žil v severní části ještědského krystalinika, diplomová práce PF University Karlovy. Praha 1966, str. 40. 93

báňského řádu právo dědičné štoly. Statut dědičné štoly přinesl majitelům štoly a jejich dědicům právo na různé dávky, placené majiteli dolů, které štola podsedla (podkopala) a tím je odvodnila a odvětrala. Takovou prastarou dávkou, již z poloviny 13. století, byla jedna devítina rudy čili devátek rudy vyrubané v podsednutém dole nad štolou. Další dávkou, kterou vybírali majitelé od dolu nad štolou, byl tzv. čtvrtý peníz, jedna čtvrtina nákladů na ražení štolové čelby (předku) v jejich důlním poli. Když štola z jejich pole vyšla, přestala se tato daň platit. Ražba probíhala pouze ručně hornickým kladívkem a paličkou velice pomalu (zkřížené nástroje, želízko a mlátek, jsou v hornickém znaku mnoha měst, např. Chrastavy). Dva horníci, pracující na předku štoly, postoupili za měsíc práce o tři až pět metrů vpřed podle tvrdosti horniny. Představíme-li si, že některé dědičné štoly např. v Krušných horách jsou dlouhé i deset kilometrů, měli bychom uctít památku generací jejich budovatelů a chránit je jako technické památky. Po obecném úvodu se vrátíme k naší Podtraťové dědičné štole a můžeme se pustit do její prohlídky. Naposledy jsem byl v Podtraťovce v roce 1988, z této návštěvy pochází i následující popis. 3) Exkurze do Podtraťové štoly v roce 1988 4) Sestupme po zchátralých schůdcích až těsně k hladině důlních vod, tady nás čeká první nástraha. Strop chodby je velmi nízký a lze vstoupit pouze ve dřepu, hladina vody nám dosahuje nad kotníky. Naše kroky uvolňují nánosy důlního železitého kalu, který obarví celou Nisu již pár metrů od štoly, a naše návštěva podzemí tak nezůstane utajena. Po několika metrech se profil štoly mění a my vstupujeme do cihlami vyzděné části. Vypadá to zde jako v kanalizaci. Počva podlaha je vyzděna do obloukovitého žlábku, kterým rychle odtéká zkalená voda. Klenutý strop ve výšce asi dva metry umocňuje stísněnost prostoru. Chodba nepokračuje vůbec přímo, vlní se, zatáčí hned vlevo, hned vpravo. Staří havíři se vždy dovedně vyhýbali tvrdému kameni a raději hnali štolu po puklinách skrz měkčí skálu. Za jednou pravoúhlou zatáčkou na nás čeká další nástraha. Odteď již budeme mokří minimálně do pasu kvůli malé hrázce, která nadržuje vodu asi do výše jednoho metru. Pokud nemáme gumové rybářské kalhoty, čeká nás nepříjemné osvěžení v osmistupňové vodě. Jednou jsem se chtěl tomuto zážitku vyhnout a vzal jsem si na pomoc dvě nafukovací lehátka. Bohužel v úzké chodbě jsem se i s plavidlem převrátil a suché zůstaly jenom vlasy. Nakonec jsem si brával do této štoly jenom kus provazu, kterým jsem si vždy přivazoval volné kalhoty k tělu. Studená voda se pod oblečením a v botách brzy ohřeje a hodinku se to dá vydržet. Pomalým broděním po pás překonáme několik dalších kanálových zatáček a dospějeme na konec úseku obezděného cihlami. Tady končí nepříjemná, ale bezpečná část, dále pokračujeme ve skále. Máme za sebou již 180 metrů a ke koncovému závalu zbývá urazit ještě 120 metrů. Toto je nejnebezpečnější část nejen této dědičné štoly, ale všech ještě 3) HOLUB, Petr soukromý archiv autora, www.krystofovoudoli.cz 4) Tato pasáž již vyšla v: Patron, informace přátel pomníčků a památných míst Jizerských hor. Číslo 3, ročník 2002, str. 18. 94

Středověký způsob dolování ne zavalených důlních prostor v Ještědském hřbetu. Voda prosycuje narušenou skálu a prýští ze všech spár. Na stropě a stěnách vyrůstají mohutné železité krápníky. Metrová velikost není výjimkou. Některé jsou téměř černé, další hnědé, některé měkké, jiné tvrdé jako kámen. Do klikaté cesty se občas pletou shnilé zbytky výdřevy, na dvou místech je do konce zbytek hornických neciček. Štola pokračuje větším profilem, dokonce se rozšiřuje do dvou větších dobývek. V dobývkách musíme přelézt hromady vypadlé zakládky a opatrně se protáhnout mezi strašidelnými tvary zpuchřelých stojících podpěr (stojek). V mlhavém světle hornické lampy se podobají podzemnímu mrtvému lesu. Něčeho se dotknout znamená velké riziko. Zhruba na dvě stě padesátém metru je předposlední zával, spadlý strop vyplňuje chodbu do výše dvou metrů, ale můžeme prolézt prostorem po vypadlém materiálu. Netřeba zdůrazňovat veliké nebezpečí, každý hluk může způsobit zřícení dalšího závalu. Za vypadlým místem se opět noříme do vody. Potom se drápeme již nad poslední zával, kterým končí naše objevitelské úsilí. Zadržená voda sahá až ke stropu. Jsme na 300. metru. Kolik metrů zbývá k čelbě na konci štoly, zůstává tajemstvím. 95

Pravděpodobný vznik štoly v 15. století Přestože je tato dědičná štola nejvýznamnějším důlním dílem v revíru Panenské Hůrky, nemáme o ní příliš mnoho písemných zpráv. Kdy byla začata její ražba, nevíme. Jistě již existovala před rokem 1475, kdy je zmíněna ve smlouvě zhořeleckých těžařů. Výše nadepsaní těžaři dědičné štoly na Panenské Hůrce (Frawenberg), a to Georg Emrich, Niclasz Hoffmann, Nickel Monzcer, Peter Haupt, tohoto času chtějí a jsou zplnomocněni ostatními těžaři, aby uzavřeli smlouvu s Hansem Königem na tři léta, aby se stal hutmanem. Za toto budeme mu vypláceti polovinu kopy grošů týdně a dále mu darujeme dvaatřicátý podíl, a to první polovinu na počátku roku a druhou na Jana a podle výtěžku dále pak nejméně deset uherských zlatých. Dále dáváme tomuto část výtěžku podle velikosti podílů. Dále se zavazujeme, že jestliže tento vykoná každodenní cestu do štoly a vykoná prohlídku uprostřed noci a zde po určitou dobu pobude, pak může zakoupit dvaatřicátý díl těžařstva a zaručuje se mu odměna deset uherských zlatých. V tomto případě však zaplatí podíl nákladů, přitom má další právo zakoupiti od Sv. Kryštofa další polovinu dvaatřicátého podílu. Jestliže však nevykoná potřebné prohlídky, pak musí se postarati o dobrou svou náhradu v dozorci. Budeme tomuto pak vypláceti týdně 24 grošů až na další pozadu. Při průvalu vody zůstává naším hutmanem. Actum coram Peter Walda, sabbato Agnetis 1475 (21. ledna 1475) 5) Z uvedené listiny plynou čtyři nesporná fakta. 1) Majiteli dědičné štoly byli nejbohatší měšťané ze Zhořelce. Georg Emrich byl nejbohatším mužem města, Nikolaus Hoffmann majitelem pivovaru a dvora, Nikolaus Monzer zetěm starosty Hanse Bittnera a Peter Haupt zetěm purkmistra Siegfrieda Gosswina. Ražba dědičné štoly byla investičně velmi náročná, ale zároveň výnosná. Dvaatřicátý díl (cenný papír, akcie) stál roku 1475 dvacet uherských zlatých a o tři roky později již čtyřicet. Tedy 100% zhodnocení investice. 6) Taková výnosnost nemohla být dosažena u štoly čerstvě ražené v hlušině, důlní dílo patrně již tehdy nafáralo rudné žíly nebo podsedlo výnosný důl, z něhož získávalo devátek a příspěvek na čtvrtinu nákladů. Podle posledního průzkumu 7) se objevují zrudnělé partie až cca 200 m od ústí dědičné štoly, to při postupu o pět metrů měsíčně znamená asi 40 měsíců práce, tedy necelé čtyři roky. Vychází nám počátek ražby nejpozději na rok 1470. 2) Na štole se pracovalo i o nočních směnách. Ražba probíhala zřejmě nepřetržitě, pouze v neděli se nefáralo. 3) Dolování se řídilo kutnohorským báňským řádem, který stanovoval funkci hutmana (v regionální literatuře často nesprávně překládáno jako hutník). Hutman čili strážný ve skutečnosti počítal dělníky při sestupu do dolu, prohlížel je při výstupu, aby neodnášeli rudu, v dole dohlížel na dělníky, aby řádně pracovali, a na pořádek. 8) Proto je ve smlouvě uvedený výčet povinností včetně nočních prohlídek dolu. 5) SEELIGER, E. A.: O dolech v Panenské Hůrce v 15. století. Překlad Novák. Geofond Praha P013452, str. 1. 6) SEELIGER, E. A.: Geschichte des Reichenberger Bezirkes bis zum Ausbruch des 30. Jähr. Krieges. In: Heimatkunde des Bezirkes Reichenberg III, Liberec 1937 1941, str. 136. 7) ŠÍPEK, Věnceslav: Rudní ložiska v okolí Chrastavy u Liberce. Geofond Praha P008285, str. 36. 8) KOŘAN, Jan: Přehledné dějiny československého hornictví. Nakladatelství ČSAV, Praha 1955, str. 176. 96

Středověký způsob dolování 4) Zajímavá je zmínka o průvalech vod. Průval znamená naražení zatopeného dolu štolou, v hornicky nedotčeném terénu se takovéhoto nebezpečí není třeba v žádném případě obávat. Jiná situace nastane, když již dříve bylo v revíru dolováno a doly byly opuštěny. Pak se jámy a hloubení (hašply) samovolně zatopí až k úrovni podzemních vod. Je možné, že pravý důvod založení naší dědičné štoly byl právě tento odvodnit kdysi bohaté doly opuštěné za husitských válek. Pravděpodobná lokalizace těchto dolů je na svazích severně od dnešní obce Panenská Hůrka. Po zániku dolování v 17. století byl však tento terén využíván rolníky jako pole, proto byly všechny šachty zasypány a haldy rozvezeny. Zbytky prací se dochovaly jen v lesních úsecích a v těžce přístupných místech pod současným notně zpustlým hřbitůvkem. Jedna z nich byla vyzmáhána Severočeským rudným průzkumem v roce 1956 pod číslem Š4 9). Zasypané šachty na pastvinách nad železniční tratí by snad bylo možno objevit detailním gravimetrickým proměřením terénu. 9) MALÁSEK, František: Závěrečná zpráva o vyhledávacím průzkumu na lokalitě Panenská Hůrka. Geofond Praha P014421, str. 8 a Příloha 3. 97

Krize dolování na Grabštejnském panství v 16. století Třicet let intenzivní těžby koncem 15. století stačilo, aby se dolování dostalo do stagnace, nejbohatší svrchní partie žil na Panenské Hůrce byla vyčerpána a těžařům se snižovaly zisky. Velký kapitál hornolužických měst se vytrácel a byl nahrazován rozptýleným kapitálem drobných měšťanských těžařů. Tito finančně nepříliš silní podnikatelé si nemohli dovolit dolovat se ztrátou, proto byly málo výnosné doly opuštěny. Hlavním investorem se tak na počátku 16. století stávají majitelé grabštejnského panství, páni z Donína. Vystupují přitom nejen jako majitelé pozemků s právy s tím spojenými, ale i jako báňští podnikatelé spolutěžaři 10). Mikuláš II. z Donína si vyžádal na králi Vladislavovi propuštění z lenního svazku. Stalo se tak 1. listopadu 1514 majestátem datovaným na Budíně a vloženým do zemských desk 9. října 1515 prostřednictvím nejvyššího kancléře království českého Ladislava ze Šternberka. 11) Vladislavův list popisuje grabštejnské panství, včetně sporných vsí, o něž se Donínové svářili s Bibrštejny (spor o Machnín), a vše dává Mikulášovi a jeho dědicům do svobodného, dědičného držení tak, aby je mohli jakkoli zpeněžit. Na závěr přidává fristuněk. Zároveň udělujeme tomu samému Mikuláši z Donína a jeho dědicům a potomkům ještě tu milost, že kdykoli by našel nebo vytěžil ve výše psaných panstvích a horách kovy, smějí je svobodně užívat, a že nejsou povinni ani nám ani našim následníkům, budoucím českým králům, dávat desátek a urburu. 12) Tím se panovník vzdal práva na urburu, tedy desátku z vytěženého stříbra ve prospěch Donínů. Uvedený fristuněk (osvobození od desátku) zvýšil chuť Mikuláše II. investovat do dolů na stříbro ve snaze dosáhnout vyšších příjmů. Jistě měl před očima úspěšný podnik rodu Šliků v lokalitě krušnohorského Jáchymova, kde se v této době těžilo nejvíce stříbra v Evropě. Bohužel rudní žíly na Panenské Hůrce do hloubky ztrácejí obsah olova i stříbra 13), a tak investice přinesly Mikuláši II. jen dluhy. 14) Jeho potomci se ještě snažili přilákat cizí kapitál vydáním Horní svobody roku 1547, ale pozvolný úpadek se již nepodařilo odvrátit. Pro nesplácení dluhů byli nakonec nuceni celé panství roku 1562 prodat doktoru Jiřímu Mehlovi ze Střelic. Nový majitel omezil investice do stříbrných dolů a i soukromým těžařům bránil v podnikání. Ti se obraceli na krále o pomoc. Pokus o pacifikaci nespokojených těžařů a zmírnění tlaku královské komory vydáním nové horní svobody roku 1584 však selhal a Mehl musel panství nuceně prodat o dva roky později. Nový majitel rozvíjel ve své režii pouze těžbu železných rud a výrobu v chotyňském (grabštejnském) hamru železárně. 15) Tak ještě před koncem 16. století definitivně zanikla těžba polymetalických (Ag, Cu, Pb) rud na panství. 10) ŠŤOVÍČEK, Jan: Báňské podnikání na Grabštejnsku v 16. století. In: Studie z dějin hornictví, svazek 2, NTM Praha 1971 str. 81. 11) VONDRÁČKOVÁ, Jitka: Purkrabí z Donína na Grabštejně, diplomová práce. Ústav českých dějin FF fakulty University Karlovy, Praha 2002, str. 88. 12) Jan Kilián, Andělská Hora. MÚ Chrastava 2003, str. 8. 13) Cit. č. 9, str. 10. 14) Cit. č. 10, str. 83. 15) ŠŤOVÍČEK, Jan: Železářství na česko-lužickém pomezí v 16. století. In: Studie z dějin hutnictví svazek 3, NTM Praha 1976, str. 16. 98

Podtraťová dědičná štola v období úpadku Dědičná štola i v období krize odvodňovala západní křídlo revíru. Byla však často ohrožována průvaly vody z opuštěných šachet. Situace se výrazně zhoršila v padesátých letech 16. století a tehdy přestal být vyplácen devátek. 16). Těžiště dolování se přeneslo do oblasti Hutního koutu, kde se o odvodnění starala štola na cechu Pěti Bratří. Při postupném zániku dolů na sklonku 16. století část horníků odešla za obživou do jiných revírů a část se stala rolníky. Horní městečko Panenská Hůrka se vylidňovalo. Třicetiletá válka a zvláště její závěrečná fáze 1645 1648 znamenala pokles městečka na vesnici. Na panství také zanikl poslední hamr u Chotyně 17) a tím i potřeba těžby železných rud. Poškození obce válečnými událostmi nebylo zřejmě příliš velké. V berní rule grabštejnského panství z roku 1654 není ani jedna usedlost na Panenské Hůrce pustá nebo vypálená. Podle výměry je zde patnáct chalupníků a jeden zahradník. Jmenovitě hospodáři Michal Haubt, Jiřík Hyllyger, Pavel Fille, Kryštof Wirffl, Mates Weyser, Jan Sytte, Michal Fille, Jakub Wirffl, Bartoloměj Hertwig, Petr Hyllyger, Jiřík Reshl, Adam Posslth, Martin Lybenaw, Kryštof Kandier, Kryštof Hertwigkh a zahradník Kryštof Barth. Celková výměra polí činila 102 strychů, z toho osetých 26 na jaro a 44 na podzim. V obci nebyl žádný koňský potah, krav napočítali komisaři dvacet sedm a jalovic pět 18). Dalších více jak sto let se nikdo o hornické podnikání nepokusil. Pokusy o oživení těžby v 18. a 19. století Teprve roku 1773 žádá majitel hrabě Kryštof Kristián Clam-Gallas c. k. nejvyšší mincovní a horní úřad v Království českém o prozkoumání starých rudních děl na grabštejnském panství na jejich případnou vydatnost. Úkolu se zhostil c. k. hormistr z Kutné Hory Josef Jan Čapek. Hraběti podal výsledky své práce ve dvou dopisech. Listy objevil koncem roku 1903 stavitel Gustav Miksch při třídění sbírek zemřelého čestného předsedy spolku Naturfreunde (Přátelé přírody) Wilhelma Siegmunda a vydal je profesor Franz Matouschek 19). Laskavostí překladatele pana Bohumila Nádhery, učitele ze Stráže nad Nisou, je nyní prvně mohu publikovat v českém jazyce (překlad 4/2003). 1. dopis: Komisionální prohlídka a nález. O starých horních dílech od dávných dob v celkovém propadu ležících na velkoříšskohraběcím clam a gallasovském panství Grabštejn u Panenské Hůrky a Andělské Hory. Též k dřívějšímu přiblížení těch příčin, které překážejí novému obnovení děl, a k zvláštnostem případného příslibu z toho možného užitku. A naopak však nebyly po ruce ty písemné prostředky, které by byly nápomocny raději na těžbu těchto v zříceniny rozpadlých nebo ještě jiných ušlechtilých žil v přilehlých nedotčených horách: 16) Cit. č. 10, str. 88. 17) Cit. č. 15, str. 16. 18) Berní rula. SÚA, Praha 2002, str. 242. 19) MATOUSCHEK, Franz: Ein Beitrag zur Geschichte des Bergbaues im Reichenberger Bezirke. In: Mitteilungen aus dem Vereins der Naturfreunde, Liberec 1904, str. 13 18. 99

aby místní hornictví, ve své době čilé, mohlo přinésti nový užitek. Za účelem výše uvedeného předpokladu, respektive k vyjasnění věci, vyžaduje se nezbytnost tyto hory, které výše uvedená stará horní díla obsahují, planimetricky zmapovat a tato do řádné mapy souhrnně zakreslit, aby jednomu každému staré zasutěné žíly podle údajů jejich šachtových obvalů (pinek) tam byly na příslušných místech zaznamenány. Z takovéhoto zmapování, jež je též slovně doprovázeno a v těch místech pod zn. x/ 20) doloženo, vysvítá, že: Za prvé. V horách okolí Panenské Hůrky se táhnou 4 žíly, z nichž první má č. 1, druhá č. 2, třetí č. 3 a čtvrtá je označena č. 4. Tyto vzájemně se křižující žíly mají nejhlubší dědičnou štolu, jejíž ústí je na té straně Nisy viditelné, kde na mapě je zn. vyznačeno. A z této může být zaměřeno velmi mnoho a velkých šachtových obvalů: ohlášené žíly se táhnou v pruhu celým pohořím počínajíc od řeky Nisy, až opět, kde tento v tzv. Hutním koutě v poledním směru končí, neobyčejně hustě raženy = též mohou být do značné hloubky odtěženy. A z toho následuje (byla totiž nalezena jediná bohatá, z těch čtyř druhů žil něco obsahující, získaný čistý výtěžek činí 1 a 1/2 až 2 a 1/2 lotů stříbra, dále 40 až 48 funtů olověné rudy na centýř), že pro nové otevření těchto vytěžených žil žádná rozumná nabídka nemůže být učiněna. Za druhé. Na tzv. Důlním vrchu (Schachtberg), a sice na jeho nejvyšším místě, na č. 5 značené žíle byly pozorovatelné 3 šachty. Z jejich hald vyhledané vzorky sestávají z v křemeni zarostlého galenitu a vyčištěný šlich obsahuje 1/2 lotu stříbra a 45 funtů olova v centýři. Tuto jmenovanou žílu křižují ještě 2 malé pinky žíly č. 6. V jejich haldách ruda vůbec nebyla nalezena. Pročež je nutno připojit, že již obě staré žíly v tomto pohoří byly velmi chudé = a následovně tyto silněji prozkoumávat není podle dohody možné. Za třetí. V městském chrastavském lese a na panské tzv. Ovčí hoře (Schaafberg) jsou 4 čísly, 8, 9, 10 a 11, označené žíly. Všechny tyto 4 žíly musely být v minulosti silně těženy. Protože ale získaný výtěžek z těchto místních mnoha a velkých hald, které jsou z větší části složeny z úlomků žil, obsahuje na centýř, jmenovitě ze žil pod č. 8, 9, a 10, jen 1/2, nejvýše 1 lot stříbra a pod č. 11 stříbra 1 lot, a co se týče mědi, jen 7 funtů, tak souhlasný důvod shodnout se na nové těžbě těchto chudých horních děl připadá v úvahu jako velmi opatrný. Za čtvrté. V přiléhajícím území panství Lemberk byly odkryty též 2 v minulosti opuštěné žíly. Závěr z jejich velmi velkých hald: na té, jež je značena č. 12, nebylo nalezeno ani stopy po rudě, proto ani nebyla provedena žádná zkouška. A z druhé, jež má č. 13, byla nalezena jen stopa stříbra, ale obsahuje 46 funtů olova v centýři. Přitom se tato poslední žíla táhne do usazeninového a netvárného uzavřeného pohoří, v němž už s přihlédnutím k jeho situaci se nedává mnoho nadějí. 20) V listině následuje značka mající vztah k mapě. 100

Středověký způsob dolování Podle výše uvedeného popisu jsou všechna vzpomínaná díla taková, že na jejich nějakou novou těžbu by se nemělo počítat. Částečně proto, že už byla velmi těžena, a částečně že obsahují velmi chudé rudy. Právě proto a více i z tohoto druhého důvodu. Když ovšem velkohraběcí vrchnost, nebo v tomto případě velký zájem a radost projevující andělohorští obyvatelé, a v každém případě pak pokud nějaký či jiní cizí kverkové v tomto rozsáhlém horním revíru své vzdálené štěstí chtějí nalézti, tak jejich pozornost by měla být převedena více na vyhledání a výtěžbu nových žil. A zvláště když staré panenskohorské žíly, se zřetelem k jejich většímu obsahu stříbra a olova, mohou být vedeny do vynikajícího terénu, a navíc ještě tyto dvě na mapě č. 1 a 2 značené a vedoucí do Jagdbergu, ležícího na druhé straně tzv. Hutního koutu, byly nalezeny dosud bez pokusů. Tak ze všech jmenovaných míst lze doporučit začít především u č. 2. Dosáhlo-li by se na jednom místě šťastného nálezu, tak by radost vedla k dalším těžebným pokusům na nových žilách, zvláště když v trhlinách a žilách toužený objekt by se na nějaký čas místně opět vrátil, mohlo by se kutání stát v tomto případě pravidelným. Tohle všechno ale jednomu každému k vyššímu a obezřelému uvážení bez nějakého nařízení podrobuji. Tak se stalo na Andělské Hoře 11. listopadu roku 1773. Josef Jan Čapek, c. k. hormistr na Kutné Hoře. 101

2. dopis: Vysoce urozený říšský hrabě. Milostivý a vysoce vznešený pane! Vysoké nařízení Vaší vysoké říšsko hraběcí Excelence poslušně následujíce, bez opomenutí přinést v závěru duplikát od toho prohlášení, které jsem v listopadu 1773 po skončené prohlídce místních starých horních děl na vysokoříšskohraběcím clam a gallasovském panství Grabštejn u Panenské Hůrky a Andělské Hory, právě v témž listopadu písemně předal vysokohraběcímu Clam a Gallasovskému hospodářskému inspektorovi H. Václavovi Janu Pavlovi v Liberci. Ze vzpomínaného prohlášení a respektive komisionální prohlídky a nálezu, jemuž je též přiložena mapa, Vaší vysoké říšskohraběcí Excelenci ráčiti vysoce milostivě k nahlédnutí: za jakých okolností jsem tato díla nalezl, a proto místo jejich nového a násilného pozdvižení raději dávám...x/ ne směrodatný návrh na vytěžení těch v zříceninách ležících a odhalení jiných, čerstvých žil právě ve zdejším rozsáhlém horním revíru. Pohnutky k... z mé strany následující, stará díla v takovém stavu jsem nalezl: že tato zčásti zcela vytěžena a zčásti silně prozkoumána, a byla opuštěna jen vzhledem k nízkému obsahu rud na stříbro, měď a olovo, podle všeho již starci přiznána jako netěžitelná. Mezi první druh mohou být se vší pravděpodobností počítány panenskohorské žíly, z jejich starých hald nalezené rudy a z nich získané čisté výtěžky obsahovaly 1 a 1/2 až 2 a 1/2 lotu stříbra a 40 až 48 funtů olova na centýř, přitom je však nutno vzít do úvahy, že při pobytu v tomto celém nejkrásněji situovaném panenskohorském revíru, začínajícím od břehu řeky Nisy až do tzv. Hutního koutu, bylo zpozorováno velmi mnoho a neobyčejně velkých šachet, je nade vší pochybnost, zda už staří místní žíly tohoto pruhu stále a stále zpracovávali a též tyto do největší hloubky pod dědičnou štolou už neodtěžili. Veškeré co poslední poskytuje, kolem ústí štoly tekoucí řeka Nisa jim všechno pohodlí, co si přáli, opatřila, přinesla jim tolik vodních děl s lehkou námahou a malými náklady pro případ těžby, takže vždy ten, kdo potřeboval vodu, nutná díla mohl mít v nadbytku podle potřeby. Koho pak tak utvářené okolnosti velmi pravděpodobně utvrdily, že... díla zcela... s dobrým základem opustil... do budoucna na nich pracovat nemělo žádné další naděje. Do druhého druhu mohou být počítána naproti tomu převážně všechna ta díla, která jsou zakreslena na mapě, přidané k v úvodu přiložené kopii prohlášení komisionální prohlídky, v andělohorském revíru, a sice na tzv. Důlním vrchu i v městském chrastavském lese a na panské Ovčí hoře, dále na území lemberského panství. U všech vzpomínaných děl nebylo nalezeno v těch na haldách s velkou námahou nalezených rudách nic jiného než všeobecně nízký obsah stříbra, mědi a olova. Komu se hodilo již v předešlých starých letech z dostatečné příčiny tato chudá díla opustit, tak pro jejich dnešní nové přijetí stojí zejména stejné pohnutky. Jinak mám povinnost... poníženě bez obalu sdělit, že jsem tuto prohlídkovou komisi s veškerou horlivostí podnikl. V září a říjnu jsem cestoval dvakrát na ta místa a razil cestu dvakrát tam a zpátky, celkem přes 6 týdnů, a z těch starých horních děl všechny druhy rud na místě vyhle- 102

dal a v ohni vyzkoušel, abych je s jistotou mohl určit. Důlní místa, která od nepamětných dob ležela v takovém úpadku, že v žádném místním vrchnostenském archivu o nich nebyla zachována ani nejmenší listina, a ke kterým jsme teprve na ta místa velmi vysoko a v tmavými lesy porostlých horách ne bez nebezpečí života vystoupili a museli je vyhledat. A ačkoliv jsem tedy výše vypsaného mínění, že mnoha z popsaných místních starých horních děl cenu jejich nového otevření s dobrým důvodem nutno odepříti. Tak zůstává nicméně vždy naděje, v zdejších horách (které mají od přírody zvláštní přednosti, hlavně s dostatkem různých dřevin, včetně s příležitostně veškerým zdejším místem protékajícími krásnými toky, pro vodní díla, pohonná zařízení, stoupy a tavírny skoro všude dostatečný náraz vody je k přehlédnutí ), někdy opět užitek přinášející hornictví znovuobnovit, kdy je navrhováno buď ze strany hraběcí vrchnosti, nebo některého soukromého kverka (podnikatele) raději vytěžení tu a tam ukrytých nových a v každém případě bohatých žil. V nejponíženějším podrobení tohoto mého beznáročně vynaloženého komisionálního prohlášení doporučuji Vaší vysoko říšsko hraběcí Excelenci vysoce osvícený názor při mé trvale poddané vysoké milosti, a v podřízené oddanosti setrvávám. Vaší vysoce říšské hraběcí Excelenci poníženě nejoddanější Josef Jan Čapek. Kutná Hora, 27. května 1774. Následuje ještě záhlaví. Součástí první zprávy byla mapa s popisem jednotlivých rudních žil. Tato mapa o roz mě - rech 115 x 88 cm zahrnuje kromě Nisy i některé boční přítoky, linie žil a místa nej větších obvalů. Pod číslem 5 je zde naznačena linie Podtraťové dědičné štoly 21). Z uvedených listů a mapy plyne opět několik závěrů. 1 Hormistr Čapek osobně navštívil všechny lokality a na haldách odebíral vzorky pro analýzu Ag, Cu a Pb. Nikde nevstoupil do podzemí, zřejmě byly všechny šachty zříceny a zůstaly jen polozasypané trychtýře. Štoly na lokalitách vůbec neidentifikoval vyjma Podtraťové dědičné štoly, ale ani v tomto případě linie naznačené na mapě neodpovídají skutečnosti. Pravděpodobně se buď omezil jen na několik úvodních metrů, anebo byla štola zcela zavalená už od ústí a pouze zářez svahu a výtok vody mu prozradil její přítomnost. 2 V obou zprávách si stěžuje na absolutní nedostatek archivních zpráv a dokonce si od vrchnosti vymínil spolupráci poddaných z panství. Pro potřebu výše uvedeného záměru, respektive k názorné zprávě o této záležitosti, požadujeme za nutné vyžadovat informaci jaká výše uvedená stará díla obsahuje. Pro potřebu náležitého mapování naléháme, aby každou starou vytěženou (zkaženou) žílu nebo pinku poddaní oznámili. Mapování se musí doslova řídit těmito pokyny. 22) 21) SITTE, J.: Mitteilungen aus dem Vereins der Naturfreunde. Liberec 1932, str. 56. Poznámka: Sitte udává měřítko 1 : 300 láter (zde jáchymovské horní látro 1,97 m), ale mapa zahrnuje území šíře cca 5 km, tedy spíše měřítko 1 : 3 000 láter. 22) Cit. č. 21, str. 52. 103

3 V západním křídle panenskohorského revíru udává zbytky dolů od současné obce až k řece Nise. Právě tato díla by měla podsedávat dědičná štola. 4 Je zajímavé, že Čapek jako odborník doporučil průzkum pokračování linie č. 2 do Jagdbergu, kde se nedaleko rozsáhlých stařin Hutního koutu dá těžko předpokládat, že by staří horníci opomenuli vyhledat v nedotčeném terénu těžitelné žíly. Přes Čapkovo jasné nedoporučení obnovit těžbu investoval hrabě Clam-Gallas do průzkumu 3 000 zlatých, společnost požádala o propůjčku ještě v roce 1774 a během tří let vyrazila do Jagdbergu v Hutním koutě průzkumnou štolu 23). Na Nevrlého mapě je dnes označena jako Vodní štola 24). Pokus skončil neúspěchem a dílo bylo roku 1776 opuštěno. Další pokus provedený roku 1808 opět na štole do Jagdbergu zkrachoval již po jednom roce 25). Uplynulo dalších padesát let a údolím Nisy si razila cestu železnice z rozvíjejícího se průmyslového Liberce do německé Žitavy. Trať vedla po levém břehu řeky. V letech 1857 1858 byla část železniční tratě položena úpatím haldy dědičné štoly 26). Roku 1859 projel po trati první vlak, ale hned další rok došlo k sesuvům a pádu stromů na drážní těleso. Zvodnělá halda se sesula i roku 1861. Provoz na trati musel být často na celé dny zastaven, přestože byl svršek dráhy třikrát přeložen. Nakonec byl nalezena příčina a ústí štoly bylo obnoveno a stavebně zajištěno 27). Od této doby štola ústí ve zděné opěrné stěně železničního náspu. Prvních asi 15 metrů bylo zaklenuto přímo v náspu pod železničním svrškem, dalších 165 metrů pokračuje vyzdění oválným cihlovým profilem 1 x 2 metry. Komín štoly za tratí byl srouben z pískovcových kvádrů 28). Po těchto úpravách již štola železnici neohrožuje. 20. století S rozmachem turistického ruchu na konci 19. století vzniká v Liberci mnoho spolků, které pořádají vlastivědné procházky po okolí, vydávají vlastní zpravodaje a ročenky. Náplní řady článků je i téma hornické minulosti kraje. Mezi nejpečlivější badatele patří fojtecký učitel Anton Ressel, archivní badatel E. A. Seeliger a geologové Granzer, Sitte a Bruno Müller. Díky nim se dostává historie dolování do širšího povědomí veřejnosti a návštěvy podzemí jsou vítaným zpestřením turistických výletů. Ze třicátých let pochází popis návštěvy Podtraťové dědičné štoly od žáků reálky Leo Holuba a Helmuta Senna. Za překlad děkuji Aladarovi Vladimíru Navrátilovi z Liberce. V úterý 8. května 1934 jsme vyrazili vybaveni kompasem a karbidovou lampou do dědičné štoly. Jelikož štolou odtéká velké množství vody, je vyloučeno do ní vstoupit bez vysokých holínek. Ke štole se dostaneme po pěti schodech. Prvních 20 30 metrů pod železničním náspem je vyzděno z pálených cihel a jsou nejnižší z celé štoly. Zde můžeme kráčet pouze sehnutí. Pak následuje 400 500 metrů vyzděných do oválu cihlami o světlé výšce 0,8 1 metru. Průměrná hloubka vody v těchto částech štoly činí 23) GRANZER, Josef: O starých dolech v Ještědském pohoří. In: Překlady zpráv č. 87, Geofond Praha P03960, str. 3. 24) Mapa Ještědský hřbet 1: 25000. Nakladatelství ROSY 1997. 25) RESSEL, Anton: O starých dolech v Ještědském pohoří. Geofond Praha P13455, str. 1. 26) Cit. č. 19, str. 19. 27) SENN, Helmut: Der Frauenberger Erbstollen, Mitteilungen aus dem Vereins der Naturfreunde. Liberec 1934, str.11. 28) Poznámka: Hledal jsem stavební dokumentaci k rekonstrukci tratě v roce 1861, ale v archivu Českých drah ve Vysočanech v Praze bohužel existuje pouze jeden karton, ve kterém jsou jen záznamy novějšího data. Protože dráha patřila Sasku (KSSE - Královská saská státní dráha), bude dokumentace patrně v archivech v Drážďanech. 104

Cihlové klenutí štoly 20 30 cm. Průběh a směr štoly je zde značně klikatý a někdy téměř kolmý na směr vstupní části, což patrně souvisí se směrem rudní žíly, po které byla tato štola ražena. Hlavní směr této části byl průměrně 30 JZ. Po této vyzdívce je štola ražena ve skále a je ještě velice dobře zachována. Zde je výška štoly mezi 1,7 1,8 m a šířka 1,2 1,5 m. Hloubka vody je na začátku 30 cm, poté stále stoupá a v závěru dosahuje hloubky 70 cm. Toto zvýšení vodní hladiny můžeme pravděpodobně vysvětlit tím, že se více vpředu nachází vyvýšenina, která působí jako hráz, a za ní se štola snižuje. Celá štola je silně zanesena bahnem a tato jílová vrstva dosahuje často síly 7 cm a je silně železitá. Tato vrstva se patrně nahromadila po dobu stavby železnice a souvisí s ní. Po dalších 70 metrech jsme našli na zdi štoly letopočet 1878 (tentýž letopočet se nalézá i na nové korouhvi bývalého cechovního domu v Andělské Hoře. Dnes je zde hostinec U Zlatého kříže) a jméno, které se nám nepodařilo rozluštit. Krátce poté přetne štolu galenitová žíla o rozměru 1 x 1,5 metru, zdánlivě kolmá na směr štoly. Tato rudná žíla byla snad také dobývána, o čemž svědčí zazděný otvor na protilehlé stěně štoly se zřetelnými stopami nějakého větracího otvoru. Zda dědičná štola zde probíhá rovně dál, nebo odbočuje, nemůžeme s jistotou určit. Domníváme se však, že 105

tato zazděná část je vlastní dědičná štola, neboť pokračující chodba má směr 51 J, zatímco na Tschapkově mapě dědičná štola zahýbá více vlevo k Panenské Hůrce pod úhlem 25 J. Po dalších 200 metrech nás zastavilo bahno a voda. Nebylo nám dopřáno pokračovat do nitra hory, neboť ze dna prýštily silné vodní prameny a ty jsme nemohli překročit. Po celé délce štoly 2 3 metry od sebe se nacházejí dřevěné příčné trámy, které jsou ještě velmi dobře zachovalé. Ty sloužily jako nosníky prken, po kterých se chodilo. Ale chodníky jsou rozbité, rozpadají se a při pokusu na ně vstoupit se lámou a hroutí. Ze stropu visely 2 7 cm dlouhé a 3 4 cm tlusté rampouchy na vnější straně pokryté jílovitou vrstvou, uvnitř ale z porézní písčité hmoty, zdánlivě velmi železité (limonitické železo). Další průběh štoly jsme vidět nemohli, neboť oproti první části zde pokračuje vodní říše. Měla by však stoupat vzhůru k horám. Za 1,5 hodiny jsme opět vyfárali pokrytí bahnem a hlínou jako přízraky starého dolu. 29) Je třeba brát výše uvedené údaje o staničení (vzdálenostech) s rezervou. Délka vyzdění je ve skutečnosti asi 180 metrů, výška je asi 2 metry. Pro člověka, který se běžně nepohybuje v podzemí, je typický přehnaný odhad vzdálenosti, naopak doba strávená v dole se zdá kratší. Helmut Senn zřejmě psal článek po paměti a zapsán měl pouze údaj o směru chodeb. Po druhé světové válce, a zvláště v padesátých letech, kladl stát důraz na surovinovou soběstačnost a na těžký průmysl. Nastala éra budování socialismu. Mnoho lidí přicházelo, ať dobrovolně, či nedobrovolně, do hornictví. Státní propaganda razila heslo Já jsem horník a kdo je víc? Před vlastní těžbou musel předcházet geologický průzkum jednak na starých historických ložiscích, anebo objev nových perspektivních lokalit. V Libereckém kraji měl tento úkol na starosti podnik Severočeský rudný průzkum národní podnik se sídlem v Teplicích. V roce 1953 prozkoumal štolu geolog Věnceslav Šípek v rámci své disertační práce. Materiál z hald na ostatních místech Panenské Hůrky je chudý nebo nepřístupný pro porost. Odkryté výchozy žil jsem očekával v dosud přístupných štolách v dědičné štole a ve štole Jagdbergu. Prohlídka obou chodeb však nepřinesla očekávaný výsledek. Dědičná štola má velmi klikatý průběh (150 m představuje přibližně 100 m přímé vzdálenosti od vchodu pod železničním náspem k jiho-jihozápadu). Přibližně 120 m od vchodu (nepřímé vzdálenosti) je štola vyzděná a na 50. metru opatřená větrákem. Dalších asi 100 m, zahražených na konci sesutým materiálem, je vytesáno přímo do rumburské žuly, zde s všesměrnou texturou. Je zvětralá a povlečena místy téměř deseticentimetrovou vrstvou mazlavého limonitu. Stěny se sesouvají, takže nebylo možné jejich obnažování a hledání žilných východů. Také měření vzdálenosti ztěžuje místy až l m hluboká voda. V průběhu nevyzděné štoly bylo nalezeno na stěně zazděné místo, pravděpodobně odbočka nebo větrák. Proti němu klade H. Senn výchoz galenitové žíly asi 1 x 1,5 m. Jeho odhad délky chodby však nesouhlasí. Lesík při dráze nad dědičnou štolou chová nepochybně zbytky velké haldy. Je však několikrát přemísťovaná a zcela zarostlá. Původně jí probíhala železnice, při jejíž stavbě bylo prý neprozíravě zasypáno ústí štoly, takže zadržená voda působila sesuvy. Z té doby bezpochyby pochází intensivní vyloužení rumburské žuly (biotitu) a usazení železitého okru. Vyzdění štoly bylo provedeno při přemístění železniční tratě. 30) 29) Cit. č. 27, str. 11 13. 30) Cit. č. 7. 106

Severočeský rudný průzkum Teplice zkráceně SRP začíná průzkum na jaře 1955. Protože podle mínění hlavního geologa Dr. Maláska byly rudy vydobyty až k úrovni dědičné štoly, proto začal průzkum právě zde 31). Postupně byla štola čištěna a zavalené úseky zabezpečeny. Při tomto zmáhání se materiál vozil štolou kolečkem, ale na posledních metrech při ústí pod železničním náspem bylo třeba přeložit hlušinu do kbelíků a ručně ji vynosit ven. Je jasné, že práce kupředu příliš nepostupovala. Navíc nešlo venku kamení prostě vysypat na haldu, protože těsně u ústí štoly vede po břehu silnice a hned za ní je již řeka 32). Výhodně šel použít postup užívaný již v minulých stoletích starci. Kal a jemné bahno stačilo zvířit krackami 33) a důlní voda se sama o odnos materiálu postarala. Celé týdny bylo vidět řeku rezavě zbarvenou limonitovým bahnem, neklamné znamení, že se ve štole pracuje. V listopadu proběhla kontrola Revírního báňského úřadu z Kutné Hory. Ten kvůli velkému nebezpečí úrazu nařídil vybudovat nouzový východ a trvalé odvětrání pracoviště. I když zmáhání postoupilo už na 386 metrů od ústí a blížilo se k ložisku, bylo rozhodnuto štolu opustit. Náklady na vyražení asi čtyřicetimetrového komínu na povrch by byly příliš vysoké. Průzkum pak pokračoval na jiných místech Panenské Hůrky a Hutního koutu, ale žádné pozitivní výsledky nepřinesl. Bohatší partie byly starci vydobyty a vrt v hloubce 100 m navrtal pouze hluchou žílu bez rudy. Proto byl průzkum ložiska zastaven v květnu 1957 34). Současnost Následující roky opuštěná štola dál tiše odváděla podzemní vody do Nisy, občas ji navštívili jeskyňáři nebo ochránci přírody počítající netopýry v podzemí. Z této doby pochází i moje zpráva z její prohlídky v létě 1988. Celou dobu bylo podzemí volně přístupné. Naštěstí o jeho existenci nevědělo příliš mnoho lidí, a i ti, kteří se odvážně probrodili až ke koncovému závalu na třístém metru, se do štoly neradi vraceli. Mám podobnou zkušenost. Už nízký zaklenutý vstup v tělese drážního náspu působí stísněně. Malá postava je výhodou, kdo měří metr osmdesát, musí lézt po kolenou v třiceticentimetrové vodě plné železitého kalu. V cihlové vyzdívce se jde alespoň postavit na nohy. Projít 165 metrů po kulaté počvě jako v kanálu sice unavuje chodidla, ale nápor na psychiku představuje až závěrečná část ražená ve skále. Hornina není vůbec vidět. Boky i strop jsou zakryty vrstvami polosuchého mazlavého bahna, které ulpívá na všem. Ještě nyní, po patnácti letech, stěží přečtu několik listů A4, na které jsem si tenkrát zapisoval vzdálenost a směr jednotlivých úseků chodby. Měřili jsme tenkrát od koncového závalu k ústí. Já a spolužáci Jirka Bláha a Zdenda Kleibl. Stojím na závalu s průhledovou busolou, Jirka jde s baterkou, dokud vidí světlo mojí nifky 35). Zaměřuji jeho lampu nitkou v busole a pak odpočítám kroky k jeho stanovišti. Zdeněk všechno zapisuje. Ve strašidelném blátivém podzemním království postupujeme opatrně. Hlavně nevrazit do zpuchřelé výdřevy a nedělat žádný hluk. Často se zastavujeme a posloucháme zvuk kapek padajících do vody. Má to dva důvody. Hluk může způsobit pád 31) MALÁSEK, František: Výroční zpráva za rok 1955 prospekce Liberec. Geofond Praha P05960, str. 3. 32) Cit. č. 9, str. 11. 33) Kracky jsou shrabovací vidle (hrábě) na drobnější úlomky horniny. Krace německy Kratze, podle některých badatelů je od tohoto slova odvozen německý název města Chrastavy Kratzau. 34) Cit. č. 9, str. 9. 35) Nifka NiFe lampa je akumulátorová svítilna používaná v současnosti v hornictví. 107

narušené horniny, která čeká jen na nepatrný impuls, aby se zřítila. Nejdůležitější je ale v tichu postřehnout pištivý a bublavý zvuk, který oznamuje nasávání vzduchu za skálu několik desítek sekund před jejím zřícením. Být svědkem pádu závalu není zrovna příjemný pocit. A už vůbec ne v Podtraťové dědičné štole, kde voda ucpaná závalem nastoupá ke stropu ani ne za hodinu. Čvachtání bot ustává, chvíli se zaposlouchám do ticha, pak měřím další azimut. Při měření postupujeme blíže k ústí a pocit úzkosti pomalu mizí. Ještě dvě zatáčky a budeme na začátku vyzdění. Jsme mokří do pasu, ledová voda po kotníky způsobuje, že ani necítíme nohy. V kanálových zatáčkách jde vyměřování rychleji, nemusíme přelézat závaly a vody je také málo. Od vstupu do díla uplynuly dvě hodiny. Vpravo za malou hrázkou proměřuji odbočku ke komínu. Potom už zavane vlhký vzduch letního odpoledne a jsme u ústí. Nohy neposlouchají, nedaří se jim vylézt několik schůdků na pobřežní silnici. Všichni vypadáme jako podzemní duchové, pokrytí od hlavy dolů rezavým blátem, nejde poznat ani původní barvu oblečení. Kamarádi stojí v Nise a úspěšně se odkalují. Chvíli váhám, ale nakonec se postavím po pás do řeky také. Musím ještě dodat, že v té době byla Nisa stokou pro celý Liberec. Když barvila Textilana v pondělí na červeno, byla řeka karmínová, v úterý žlutá, ve středu modrá. Dnes teče modrá, alespoň si přibarvím vyšisované džíny. Stojíme v řece, voda je jako kafe, oproti osmi stupňům ve štole má určitě nejméně patnáct. Tento způsob praní smyje nejhorší nánosy, ale opravdu čisté budou kalhoty až po druhém vyprání v pračce. Železitý okr se drží vláken zuby nehty. Od našich postav se vinou rozšiřující se hnědé pruhy na úplně indigové řece. Kousek dál po proudu vytéká zkalená voda ze štoly a po pár metrech je s textilanskou modrou amen, v boji barev zvítězil staletý železitý okr. Od té doby se mnoho změnilo. Nisa je čistá, můžete vidět na dno, kde dokonce žijí ryby. To byla představa v osmdesátých letech naprosto fantastická. Také do štoly není již volný přístup a je to tak dobře. V roce 1998 Báňský úřad provedl revize všech přístupných důlních děl 36) a následující rok byla Podtraťová dědičná štola opatřena mříží se zámkem 37). Klíče jsou ve správě libereckých jeskyňářů. Na závěr si neodpustím pár rad. Pokud vás žene touha po dobrodružství tak, že si návštěvu důlního podzemí nenecháte vymluvit, dodržujte aspoň několik zásad. Nechoďte nikdy sami, vždy nejméně ve dvou. Vždy někomu oznamte, kam jdete a kdy se asi vrátíte. Je dobré v době SMS zpráv poslat někomu blízkému informaci o tom, že právě vstupujete dovnitř a po vyfárání opět poslat SMS, že je vše v pořádku. Do podzemí berte s sebou jedno hlavní a jedno náhradní světlo, do vertikál se hodí lano. Nedělejte uvnitř zbytečný hluk a nebuďte v zimě netopýry. Pokud máte opravdu smůlu a jste v dole v době pádu závalu, uslyšíte zřetelné pískání, jak se nasává vzduch za odpadající blok. Asi po dvaceti sekundách se odsypou drobné kamínky, pak vám skála nabobtná před očima a zřítí se. Na poslední fázi ale nečekejte a zmizte co nejdál od pískajícího místa. Naštěstí není uvedená podívaná příliš častá a pravděpodobně se s ní za celý život nesetkáte. Nejlépe však se nikam do nebezpečného podzemí nepouštět a obdivovat krásy starých dolů a jeskyní jen na fotografiích speleologů. S hornickým Glück Auf Zdař Bůh, které znělo před více jak pěti sty lety i v údolí Nisy, se rozloučíme. 36) BŘÍZOVÁ, Miluše SEDLÁŘ, Jaroslav: Revize opuštěných důlních děl v působnosti OBÚ Liberec. Geofond Praha P96213, str. 56. 37) GAJDOŠ, Pavel: Likvidace opuštěných průzkumných důlních děl v územní působnosti OBÚ Liberec 1999. Geofond Praha P97544, str. 11. 108

Hraniční pochůzka Ještědským hřebenem v roce 1544. První písemná zmínka o Ještědu. Petr Holub Liberec Na sever od hory Ještědu vybíhá hřeben Černé hory a Rozsochy, ukončený údolím řeky Nisy se vsí Machnínem. Zde v 16. století ležely hranice panství libereckého, grabštejnského a lemberského. Majitelem hradu Grabštejna byl rod purkrabí z Donína, Liberec vlastnili Bibrštejnové, páni na Frýdlantě. Mezi nimi vznikl spor o uzemí Machnína, který se táhl přes sto let. 1) Jedním z dochovaných dokumentů je i zápis o hraniční pochůzce datované nejpozději do roku 1544 2). Česky psaná listina popisuje dvoudenní putování komise se svědky obou stran sporu po hranicích na Ještědu 3). Muselo to být řádné procesí, když jen donínských svědků bylo 56 a bibrštejnských 37. Vynechejme nyní právnický úvod listiny a pokochejme se češtinou z půle 16. století. Pro snadnější orientaci budu jednotlivé části místopisu komentovat přímo v textu. 1) Spor o Machnín se táhl od roku 1431, kdy se grabštejnské (Halířovy) tvrze a vsi Machnína zmocnil husitský pán blízké Chrastavy Mikuláš z Kaišperka a prodal je k dědičné držbě Mikulášovi z Dachsu na Hamrštejně, bibrštejnskému leníkovi. Spor se tak přesunul na rovinu bibrštejnsko-donínskou. Následovala drobná válka Donínů s Bibrštejny v letech 1441 1444. Dne 29. ledna 1444 uzavřený mír mezi Oldřichem, Václavem a Bedřichem z Bibr - štejna na jedné a Václavem z Donína a Albrechtem Berkou z Dubé na druhé straně stanovil tyto podmínky: Mikuláš Dachs podrží Machnín manským právem a přijme jej z rukou Václava z Donína, kterému zůstane zachováno právo Machnín za 90 kop grošů vykoupit. Dále pak vsi Vítkov, Krásnou Studánku, Radčice, Svárov a (dnes již neexistující) Mühlberg podrží Mikuláš Dachs jako bibrštejnské manství. Smlouva však zůstala pouze na papíře. Václavův syn Jan se snažil získat Hamrštejn a roku 1487 získal na celé hamrštejnské panství lenní list krále Vladislava, jenž panství prohlásil propadlým lénem Václava a Bedřicha z Bibrštejna na Forstu, kteří patřili k opozici jak proti němu, tak dříve proti Jiřímu z Poděbrad. Fakticky však Jan panství nezískal a následujícího roku pohnal k dvorskému soudu Jana z Rechenbergu na Hamrštejně, že mu mocí drží statky příslušné ke Grabštejnu, tj. Machnín, Krásnou Studánku, Mühlberg a Svárov. O Machnín se soudili ještě vnuk Václava z Donína Mikuláš, když chtěl vyplatit zástavu a Jáchym odmítal sumu přijmout s odůvodněním, že zastavená ves Machendorf byla natolik zpustlá, že ji zástavní držitelé museli nejprve znovu postavit, a tak jim dosud nepřinesla kýžený užitek. Konečný verdikt nastal až za pravnuků v roce 1545. Viz výše. VONDRÁČKOVÁ, Jitka: Purkrabí z Donína na Grabštejně, diplomová práce. Ústav českých dějin FF fakulty University Karlovy, Praha 2002. 2) Ačkoli hraniční pochůzka není datována, lze ji s určitostí umístit mezi léta 1540 1544. V roce 1540 umírá Mikuláš II. z Donína, otec v listě zmíněných bratří, a 1544 zemřel Jáchym z Bibrštejna v listině vystupující. 3) Archiv český, díl 30, Registra vejpovědní mezní úřadu nejvyššího purkrabství Pražského z let 1508 1577. Vydal Václav Schulz, Praha 1913; soudní spor č. 38, str. 114. 109

Mapka pochůzek...tu svědkové pánův bratří z Donína původův začavše vésti nad hrobem od potoku řečeného Ryrfflos pravíce, že ten potok počnúc od řeky Nisy, pokudž nahoru do hor jde a se začíná, dělí grunty Machndorfské od gruntův páně Joachymových k Rozntálu a k Rychberku náležících; čemuž svědkové pana Joachyma z Bibrštajna odpírajíc pravili, že ten potok dělí Rozntál a Rychberk od gruntův Svárovských, k Hamrštajnu od nějakého Haléře odkázaných, divíce se tomu, že páni Grabštajnští na jeho pana Joachyma grunty dědičné se vedou a potahují. Ryrffloss se nyní nazývá Ostašovský potok, Rozntál Růžodol, Rychberk Liberec, Machndorf Machnín. Co je míněno hrobem, nevím. Je zajímavé, že zde i na katastrální mapě z roku 2001 je v těchto místech hranice mezi Machnínem a Stráží nad Nisou. 110

Dále vedli skrze pustů ves řečenú Bertlsdorf jinak Vostašov pravíce, což té vsi s této strany potoku jest, že to k Machndorfu náleží. Přišedše nahoru, kdež se tok téhož po - toku začíná, i šli před se vrchem pod horu Ještědrem k jedli jedné, na kteréž dva kříže vysekaná a zarostlá, potom i k druhé jedli též s jedním křížem až k skále, pravíce to mezníky pravé býti, že ta skála dělí hory Machnsdorfské [sic] od hor Lemberských paní Ilburkový, mluvíc, pokudž jsou vedli, že po levé ruce všecko náleží k Rychberku až po tu skálu, a od skály k Lemberku, a což po pravé ruce, vše k Machndorfu. Ostašov není třeba vysvětlovat. Výraz pod horou Ještědrem je jedno z prvních písem ných zaznamenání jména naší hory. Komise v tuto chvíli přišla buď přímo do sedla Na Výpřeži, nebo někam poblíž. Zatímco jedle již dávno ztrouchnivěly, mohla by na nějaké skále být ještě nyní dávná hraniční znamení. Pro případné hledače mám však nemilou zprávu, současné trojmezí katastrů Kryštofova Údolí (panství Lemberk), Horní Suchá (Machnín) a Horní Hanychov (Liberec) leží vlevo, zhruba v půli cesty na vrchol Ještědu po spádnici. Jak z dalšího textu vysvítá, skála může ležet i mnohem více na sever poblíž vrcholu Rozsochy. Čemuž všemu od strany otporné jest odepříno, pravíc, že ta pustá ves Bertlsdorf vždycky k Rychberskýmu panství jest náležela a ještě i druhá pustá ves dále že jest; a ty kříže vysekaný že nejsou praví mezníci, a že jest je dělal nějaký Paul Butchen o své újmě na ublížení hor a gruntův pánův z Bibrštajna, ješto žádný z lidí při tom jest nebyl. Než což se skály doýče, té místo dávají, že; dělí grunty nebo hory Lemberské od gruntův páně Joachymových, k Hamrštajnu od Haléře odkázaných, a odtad že meze jdou dolův k potůčku, kdež huť, v níž vitrolium se vaří, postavena jest, kterýžto potůček padá do potoku běžícího z Holndrgruntu, kterýž jmenují Kaltpach, a někteří Rokytnice neb Ukršpach. Odtad ten potok padá do řeky Nisy a dělí Hamrštajnské hory od Lemberských. Ale páni Grabštajnští pravili, že ten potůček od huti tekúcí až do potoku z Holudrgruntu dělí grunty jich z Machndorfu od Lemberských, a tu naproti přes cestu že jsou jich hory k Grabštajnu náležící řečené Dyrhauf; tu že již žádných mezí v jich gruntech není, ale všecko po pravé ruce k Machndorfu a po levé k Lemberku a k Grabštajnu že náležejí. Za Ostašovem byla další zpustlá ves. Nebyla to patrně Horní Suchá, protože tu komise prošla cestou na Výpřež a jistě by se tak ve zprávě objevila. Jednalo se spíše o území současných Karlinek nebo Františkova. Na hraniční skále se všichni svědci shodli, byla to jediná shoda za celou pochůzku. Bohužel zde není zmínka o nějaké vytesané hraniční značce. Potůček jdoucí kolem vitriolové huti se v pozdějších dobách nazýval Zechefloss, snad přeložitelný jako Důlní potok. Vitriolová huť stávala poblíž dolu na železnou rudu, na Nevrlého mapě Ještědský hřbet z roku 1997 je lokalita nazvaná Na Dolech 4). Potok podtéká Rehbergský viadukt na trati Liberec Česká Lípa asi kilometr před zastávkou Kryštofovo Údolí. Pokud by se mělo jít od skály dolů k huti, musela by být přinejmenším na 4) Mapa Ještědský hřbet 1: 25 000. Nakladatelství ROSY 1997. 111

Rozsoše, spíše však na jejím severním úbočí. Tak máme na hledání asi 3 km po hřebeni od Ještědu k Rozsoše. Holndrgrund znamená dřívější název pro Kryštofovo Údolí, potok Rokytka (německy Eckersbach) zde jmenují Kaltpach, Rokytnice neb Ukršpach. Záleželo zřejmě na jazyku svědka při výpovědi. Dolů k huti však komise již nešla a patrně se vrátila stejnou cestou zpátky. 5) Další část textu je trochu zmatená, hlavně ve výpovědích bibrštejnských svědků, proto se pokusím čtenáře zorientovat již nyní. Bibrštejnové trvali na tom, že Machnín je pouze pravobřežní část dnešní vsi směrem k Chrastavě, levý břeh až k Ostašovu, Ještědu a Kryštofovu Údolí se prý nazývá Svárov a patřil majiteli tvrze panu Haléřovi, po jehož smrti připadl Hamrštejnu, a tedy jim. Donínové hájili stanovisko, že k hradu Hamrštejn náleží jen stavební parcela hradu, všechny okolní pozemky patří jim a nazývají se Machnín. Nazajtří pak páni bratří z Donína, jdouce skrze Machndorf k zámku Hamrštajnu, ukazujíc a pravíc, že k témuž zámku nic více nenáleží než toliko sama ta zahrada a pokudž z střech kape; ale k Grabštajnu i k Machndorfu s obuo stran řeky naleží, ukazujíc i městiště někdy sedlských dvorův s druhé strany řeky, k kterýmž ty dědiny a dílové sedlští, kteréž na tento čas pán k Hamrštajnu užívá a z nich dvůr poplužní udělati dal, náleželi. Čemuž od pana z Bibrštajna odepříno není, aby to sedlští dílové neměli býti, ale že jsou od starodávna vždycky k Hamrštajnu náleželi a náležejí. Dovedše úřad málo vajše k nějakému kopci, okolo něhož příkop obhlubní jest a s druhé strany rybník pustý, pravíc, že jest tu tvrz Haléřová byla, na níž nějaký pan Haléř seděl nemaje než jediného člověka k ní; a ty všecky hory, kteréž páni Grabštajnští obvedli, jeho Haléřový jsou byly; a po smrti své týž Haléř tu tvrz i ty hory k Hamrštajnu jest odkázal a od té chvíle k Hamrštajnu náležejí, a ne jinam, a Hamrštajn i s Rychberkem, což k němu náleží, že jest manství k Frýdlantu. Ale páni Grabštajnští tomu místa nedavše pravíc, že ten kopec nebo tvrz jest pravý Machndorf a tak slově, a k též tvrzi Machndorf že ta ves Machndorf se vším tím příslušenstvím, jak jest obvedeno, náleží. Znovuobnovená ves Machnín se tedy rozkládala na obou březích Nisy. Komise začala druhý den na pravém břehu Machnína, poblíž dnešního mostu přešla na druhý břeh, mířila po proudu řeky po mírně stoupající cestě k nynějšímu Machnínskému nádraží nahoru k Halířově tvrzi. Zbytky příkopu jsou patrné ještě dnes. Napravo od pahorku tvrze býval rybník v místech dnešního fotbalového hřiště. Zase svědkové pána z Bibrštajna, jdúce na druhů stranu řeky, vedli úřad nahoru před zámek, kdež šije s Kuprberku k zámku jde, na plac, kterýž slově tesárna, kdež dříví skládají, ukazujíc upřímo dolův jako by rokle byla k Nisi řece, pravíc, že s té strany ta rokle k Nisi řece a řeka dolův až k potoku, kterýž z Holndrgruntu do Nisy padá, a potok nahoru k huti vitroliový a potom dále ty meze, kteréž jsou včera páni Grabštajnští ukazovali, že jsou pravé meze, kteréž dělí zde napřed hory a grunty 5) Na konci listiny jsou jmenováni svědci obou stran sporu, není zde nikdo z lemberského panství. Též zde nefiguruje žádný obyvatel hradu Hamrštejna, ač by jistě podpořil bibrštejnské nároky. Hrad byl asi již v té době opuštěný. 112

Zříceniny hradu Hamrštejn pánův Grabštajnských a tam vajše grunty paní Ilburkové od hor a gruntův Hamrštajnských; a sem s druhé strany zámku k Machndorfu jdouce, že cesta, kteráž jde do Machndorfu, dělí a jest pravá mez tak, což jest po levé ruce, jako Kuprberk. to že sluší k Grabštajnu, a po pravé ruce, k Hamrštajnu. I šli tou cestou nahoru až k jabloni pod cestou nedošedše mostku pravíc, že se od té jabloně začínají grunty k Machndorfu příslušející tak, což jest z té strany řeky Nisy, to že k Machndorfu a s ony strany, k Hamrštajnu ke vsi Svárovu jinak Švore že náleží, a řeka Nisa že dělí. I vedli předce tou vsí nahoru ukazujíc městišté, kdež někdy pravá rychta Machndorfská byla; kteréžto rychtě že jest pravá, svědkové pánův Grabštajnských místo dali. I dovedli úřad až k maličkému potůčku pod rychtou v Svarově jinak Švore, na kteréž rychtě nyní Nykl Haynczl sedí, pravíc, že až podtud ke vsi Machndorfu náleží a ty meze, kteréž týž rychtář s sousedem svým z Machndorfu, má počnúc od řeky Nisy až k Chrastavským končinám, dělí Machndorf od Svarová nebo Švoru; a to až podtud že jest pan Joachym z Bibrštajna podle vajpovědi JMtí pánův pánům Grabštajnským postúpiti chtěl a postupoval; ale od něho to přijato není pravíc, což jest vajše z té strany řeky, též i s druhé strany dolův k Hamrštajnu i s dvorem, všecko to že k Rychberku nebo k Hamrštajnu náleží a Švore slově, žádaje při tom zůstaven býti. Výše uvedený odstavec vyniká svojí zmateností. Jáchym z Bibrštejna jistě dobře věděl, že se soud ve sporu o území Machnína nebude zabývat vesnicí Svárov, a proto se snažil všechny pozemky, které alespoň trochu sousedily se skutečným Svárovem, za katastr Svárova vy dá - vat. Také měl snahu zachovat přístupovou cestu k hradu Hamrštejnu, viz zmínka o hraniční jabloni. Patrně nechtěl tento svůj prokazatelný majetek nechat zcela zpust nout. Pokusím se zrekonstruovat nejpravděpodobnější cestu komise v tomto sporném území. 113

Komisaři se vydali od pusté Haléřovy tvrze po levém břehu Nisy do míst, kde dnes stojí hamrštejnská továrna, zde překročili řeku a stoupali do sedla mezi hradem Hamrštejn a Ovčí horou. Zde se nacházela ona tesárna, v současnosti tudy vede trať z Liberce do Žitavy, v místě samém je zastávka Machnín-hrad. Přímo před námi je ona rokle Nisy přemostěná dvěma oblouky viaduktu. V tomto místě je první nejasnost. Rokytka, potok vytékající z Kryštofova Údolí, se vlévá asi půl kilometru proti proudu, a ne po proudu, jak je uvedeno v zápise. Jinak by totiž Bibrštejnští svědci sami uznali hrad Hamrštejn na pozemcích Donínů. Odtud pokračovali ve směru nynější trati na Liberec po úbočí Ovčí hory (je možné, že Kuprberk Měděnec byla jen jižní část hory s měděnými doly) nad dnešní Machnín. Potom sešli do Machnína, zamířili přes kopec do dnešního Svárova, zhruba po dnešní silnici do Liberce. Malý potůček zde opravdu vytváří rybníček těsně před vrcholem stoupání silnice. I podle současné katastrální mapy je zde hranice mezi Machnínem a Svárovem. Proti tomu svědkové pánův Grabštajnských pravili, že těm mezem pod rychtou Svárovskú místo dávají, a tu že se Svárov pravý začíná z té strany řeky Nisy a že jest toliko sedm člověku, kteříž k Svárovu náležejí; než aby s druhé strany řeky též Svárov slouti mělo, tomu otpírají; ale vždycky že jest sloulo Machndorf odtud nahoru, až do potoku řečený Ryrfflos tu, kdež do řeky Nisy padá, a odtud počnúc až pokudž jsou včera obvedli; a toho že jim pan Joachym postúpiti se izbraňuje; žádajíce též při svém obvedení zůstaveni býti. Hraniční pochůzka skončila a začalo se připravovat jednání mezního soudu na pražském hradě. Mezitím pan Jáchym z Bibrštejna v roce 1544 umírá, pře se ujímají jeho synové Jan, Jeroným, Kryštof a Zykmund z Bibrštejna a na Frýdlantě. Soud začal 2. července 1545. Nebudu zde líčit průběh jednání, obě strany dokazovaly svou pravdu argumenty pádnými, pravdivými i vysloveně lživými. Svědci byli nařčeni z korupce nebo ztráty paměti. Konečný verdikt si neodpustím citovat v dobové právnické řeči. Tu pan Jan Byšický z Byšic, purkrabie Hradu Pražského, s konšely přísežnými podle práva mezního osazenými vyslyšavše tu všicku při, svědomí, vedení svědkův, smlúvy, vejpisy z desk zemských, list zástavní a jich s obuv stran pře líčení pilně váživše a majíc od JMtí pánův a vladyk s plného soudu zemského o tom poručení, takto o tom z soudu zahájeného vypovídají: Poněvadž oni páni bratří z Donína původové to jsou svědky na vedení svém podle práva dostatečně provedli a pokázali, kudy jsou vedli, začavše vésti od Ryrfflosu až do pusté vsi Bertelstorfu a odtud k skále, kteréž jest od obojích stran svědkův místo dáno, že jest pravý hraničník, potom dolův mimo huť vitrolní a odtud k potoku řečenému Kaldubach, což se listem zástavním, na kterýž se nález panský o vajplatu vsi Machndorfu vztahuje, srovnává, a tím potokem až do řeky Nisy a potom až ke vsi Machndorfu, že jsou to pravé meze a hranice tak, což jest po pravé ruce, že to všecko ke vsi Machndorfu náleží, ješto svědkové pánův bratří z Bibrštajna vo žádných jistých mezech a hranicech, kteréž by Hamrštajn vod Machndorfu dělily, jsou neseznali ani jich neukázali, též také ani toho jsou neodvedli, aby jací jiní lesové mimo ty, kteréž jsú obvedeny k zámku Hamrštajnu zastaveni byli: i z těch příčin dává se jim pánuom bratřím z Donína za právo tak. že se při týchž mezech a hranicech a obvedení svým zůstavují nyní a na budúcí časy. Dali památné. Actum f. V. Visitacionis Marie Elizabeth a. 1545 (2. července 1545). 114

Výsledek znamenal definitivní izolaci hradu Hamrštejna od libereckého panství a jeho postupný definitivní zánik. Dále Bibrštejni ztratili poměrně velké území od Nisy na Výpřež s novým poplužním dvorem. Oběma starým rodům, usídleným na našem okrese již od dob kolonizace pohraničního hvozdu ve 13. století, se však během následujících dvaceti let nepodařilo panství udržet. Nejprve vymírají roku 1551 Bibrštejni a panství je prohlášeno za odumřelé léno. Takto jej kupují roku 1558 Redernové. Donínové jsou nuceni grabštejnské državy prodat kvůli dluhům v roce 1562. Hamrštejn 115

116 Slovanka s rozhlednou a s chatou poté, kdy byla po požáru z 9. dubna 1925 provizorně opravena (vydal DGJI, odbor H. Maxov, 1925)

Horní Maxov obec v Jizerských horách Otokar Simm Jablonec nad Nisou 117

Chalupy a domky tady stojí hodně vysoko na stráních okolních kopců a zdá se, jako by se chtěly vyšplhat až k oblakům. Podzimní mlhy se mezi nimi převalují a vlhkost proniká do všech škvír. Když nastoupí vládu paní Zima, sníh zabalí všechno do bílého hávu a mrazivý dech proniká hluboko pod kůži. Proto tady bývá jaro očekáváno ještě toužebněji než jinde v kraji, sem ovšem přichází o dost déle. Jestliže později letní vítr odvane mlžné závoje a objeví se modré nebe s bílými kumuly, pak je tady neobyčejně hezky. To potom obklopuje Horní Maxov opravdu vlídná krajina. Založení Maxova a jeho první obyvatelé Hrabě Albrecht Maximilian Desfours projevil zájem založit novou obec na jižním předhůří Jizerských hor již kolem roku 1670, avšak první osadníci se tady usadili až v roce 1680. Dali přednost k jihu ukloněnému svahu mezi dvěma lesnatými hřbety. Byl přeci jen z hlediska hospodaření položen výhodněji než strmé severovýchodní stráně spadající do údolí Kame - nice. Jak bylo tehdy obvyklé, vrchnostenští úředníci pojmenovali obec po hraběti. Nazývala se nejprve Maximiliansdorf, avšak z poněkud nepohodlného názvu obce se brzy vyvinulo jednodušší pojmenování Maxdorf, z čehož mnohem později vznikl dnes známý Maxov. Dle tradičního podání byl prvním zdejším obyvatelem jakýsi Christian Seibt, který si postavil svoji chalupu poměrně vysoko na úpatí kopce později zvaného Seibthübel. Příjmení Seibt bylo v tomto kraji do roku 1945 značně rozšířené a dle některého ze Seibtů byl pojmenován i zmíněný vrch, dnešní Slovanka. První lidé sem přicházeli z okolních obcí a sotva lze pochybovat o tom, že byli německé národnosti. Svědčí o tom dostatečně nejstarší známá příjmení. Přestože postupem času došlo k určitému prolnutí s českým obyvatelstvem z vnitrozemí, národnostní charakter Maxova zůstal do roku 1945 německý. Malá Strana s odlesněným Seibtovým vrchem. Vlevo od středu Spolkový dům, v popředí Joudalovo pekařství. Vydavatel neuveden, odesláno 1911. 118

Kresba pohostinství zvaného Zur Stadt Gablonz (později Spolkový dům). Vedle hostince kaple Panny Marie. Lito a tisk C. Jäger, Proseč n. N., odesláno z H. Maxova do Košic v r. 1899. Obživa někdejších obyvatel Maxova Obyvatelé Maxova nacházeli obživu nejprve v zemědělství, pěstovali obilniny, zelí a len, chovali pár kusů hospodářských zvířat a sklízeli pro ně seno, pracovali v lesích, vyráběli louče, těžili rašelinu. Obrovským přínosem bylo počátkem 19. století zavedení pěstování brambor. Do té doby spočíval jídelníček horalů téměř výhradně v pokrmech připravovaných z obilnin. Len se tady dále zpracovával, lámal se, předl a tkal. Lněné plátno pak bylo speciálními postupy běleno na tzv. bělidlech. Domácké tkaní lnu však ve 40. letech 19. století postupně zaniklo, protože byly vynalezeny stroje nahrazující ruční práci. Od konce 18. století se tady kromě zemědělství začalo rozvíjet sklářství. Bylo to hlavně domácké mačkání knoflíků a jiných drobných výrobků, v mnoha domácnostech se sklo brousilo, stříhalo, drtilo se na skelný prach a vyráběly se skleněné perle. V té době tu byla postavena celá řada mačkáren, z nichž několik jich najdeme ještě dnes. K brusírnám byla přiváděna voda v náhonech, které jsou rovněž tu a tam dosud patrné, stavěly se malé vodní nádrže. Obchodníci se sklem odtud vyjížděli do širokého okolí. I když sklářství přineslo do zdejšího kraje značné zlep šení životní úrovně, nemohlo se stát zárukou trvalého blahobytu. Kruté časy A tak se střídaly lepší časy se špatnými. Obyvatelé byli poměrně pravidelně postihováni špatnou úrodou; vždyť zdejší drsné klima nebylo zemědělství nijak nakloněno. K neúrodným letům patřily například roky 1770 až 1772, jako bědný byl označován též rok 1817. Po požehnaném a úrodném roku 1841 nastala naopak strašlivá nouze v letech 1843 až 1847. 119

Lidé přišli v důsledku úpadku výroby téměř o veškeré možné příjmy a k tomu všemu se ještě začal šířit bramborový mor. Vykopané hlízy byly černé nebo skvrnité a stávaly se nepoživatelnými. Některé byly hned po sklizni zase zakopány, přesto je ti nejchudší znovu vyhrabávali, aby se jimi mohli uživit. Bída doháněla zdejší lidi k žebrotě a v nejhorších časech se v takové zoufalé situaci ocitl každý čtvrtý obyvatel Maxova. Jakoby z boží milosti přišel úrodný rok 1847, který obyvatelstvu konečně přinesl úlevu. Kronikář uvádí, že maxovští si ve víře v boží pomoc vypůjčovali peníze na sadbu, rozmohl se tu však natolik polní pych, že málokdo byl ušetřen krádeže právě zasazených brambor. Postupný rozvoj obce S rokem 1697 je spojena zmínka o prvním maxovském rychtáři Christophu Schällerovi, který zemřel v roce 1723. Z jeho doby prý pocházel tzv. jurament, symbol rychtářského práva, ukazovaný v Maxově ještě v první polovině 20. století. Byla to 50 cm dlouhá hůl o průměru asi 4 cm, která byla potažena zbytky kůže a byla pobitá hřeby. Počáteční rozvoj Maxova nebyl nijak rychlý, vždyť do roku 1719 se tady usadilo pouhých patnáct osadníků. Avšak po roce 1720 se uvádí již 40 majitelů gruntů a 12 domkářů. Když bylo v Maxově v roce 1770 provedeno první číslování domů, napočítali tady 104 stavení. Do roku 1800 se jejich počet zvýšil na 160 a v roce 1899 zde stálo 358 domků a chalup, z nichž po rozdělení obce patřilo 159 k Hornímu Maxovu společně s Karlovem. Profesor Franz Hübler v roce 1902 sděluje, že v samotném Horním Maxově žilo 1205 obyvatel, tedy téměř desetkrát více než dnes. V roce 1921 bylo napočítáno 1006 obyvatel a v roce 1939 už jen 917. Do roku 1827 tvořil Maxov, Karlov a Josefův Důl jedinou, značně rozlehlou enklávu. Toho roku byly obce odděleny a za hraniční čáru byla stanovena řeka Kamenice. Na levém břehu Kamenice zůstal Josefův Důl, na pravém Maxov s Karlovem. Jenom několik objektů na pravém břehu řeky pod Karlovem bylo pro svou odlehlost přičleněno k Josefovu Dolu. Po tomto odtržení byl prvním maxovským rychtářem ustanoven Andreas Böhm z Lučan. Do roku 1849 byli totiž rychtáři dosazováni vrchností a až od té doby stáli v čele obcí volení představitelé. Prvním zvoleným maxovským starostou byl Cölestin Nachtmann. S platností od 1. ledna 1899 se Maxov znovu rozpadl na dvě samostatné obce na Dolní a Horní Maxov. K mnohem rozsáhlejšímu Hornímu Maxovu přináležel i Karlov. Od roku 1899 byl tedy Horní Maxov samostatnou obcí, a to až do roku 1960, kdy byl přičleněn k obci Lučany nad Nisou a Karlov k Josefovu Dolu. Prvním starostou samostatného Horního Maxova byl zvolen Anton Seidel, který však úřadoval již od roku 1892, tedy ještě v nerozděleném Maxovu. Doba katastrálního vyměřování Velké pozdvižení a rozruch přineslo do obce tzv. katastrální vyměřování. Přípravy k zaměřování obecních hranic byly započaty v srpnu roku 1840, kdy na význačných místech byly vztyčovány dřevěné signální body, tzv. pyramidy. O rok později pak geometr za přítom - nosti několika vojáků prováděl triangulaci. Vytýčení obecních hranic bylo zakončeno 120

Weinertovo pohostinství. Vydavatel Max Schmitz, Lipsko, odesláno 1906. v roce 1842 obchůzkou početné komise v terénu. Na místech, kde se stýkaly hranice tří obcí, byla na kamenech vyznačena počáteční písmena jejich názvů. Jeden z takových kamenů se měl nacházet například na Bukové a písmena M. W. G. označovala obce Maxdorf, Wiesental a Georgental. To ovšem nebyl obecním útrapám konec, jelikož následovalo ještě vyměřování jednotlivých pozemků. Všechno skončilo až v červenci 1843, kdy byli obyvatelé Maxova a Karlova svoláni do obecní místnosti a každému vlastníkovi pozemku byl na mapě ukázán jeho grunt. Zmíněné útrapy spočívaly hlavně v tom, že veškeré náklady nesla obec. Všechen personál musel být ubytován, povinně mu byla poskytována strava, materiál i řada po - mocníků. Stavba silnic Značný přínos měly pro Maxov stavby dvou okresních silnic. S první, tzv. lučanskomaxovskou, bylo započato v roce 1863 a po třech letech byla dovedena z Lučan až k toku Kamenice v Josefově Dolu, kde byla řeka přemostěna. Hned za lučansko-maxovskou hranicí se silnice ostře lomila téměř do protisměru. Vzniklou zákrutu obyvatelé nazývali Krümme. Až o dvacet roků později, v letech 1883 až 1884, byla vystavěna jabloneckým stavitelem Karlem Dautem maxovsko-janovská okresní silnice, která se napojila na výše popsanou silnici ve zmíněné zatáčce. Pomocí těchto komunikací získal Maxov mnohem lepší spojení s okolním světem. 121

Kaple Bolestné Panny Marie a křížová cesta Mladší z obou spojnic míjela pod Seibtovým vrchem malou kapličku zasvěcenou Bolestné Panně Marii. Kapli dal postavit na své náklady místní občan Anton Seibt v roce 1827. Šlechetný Seibt použil prostředky nastřádané jako věno pro svoji dceru, která podlehla vleklé nemoci. V kapličce byl umístěn oltářní obraz Panny Marie, na střeše bývala zvonička. Snad o něco později byla zřízena také křížová cesta, která směřovala od kapličky přes Seibtův vrch k lesní Seibtově studánce. Křížová cesta se žulovými sloupy jednotlivých zastavení byla vysvěcena janovským farářem Petrem Junem 11. srpna 1840. Obrázky namaloval Seibtův vnuk, jemuž se roku 1866 stala osudnou bitva u Hradce Králové. Sláva poutního místa však časem pominula, protože již v roce 1895 píše jablonecký kronikář Adolf Lilie, že se křížová cesta nachází v rozvalinách. Od té doby již nebyla opravena a nachýlené i vyvrácené sloupy tady nalezneme ještě dnes. Typická horská kaplička přešla v roce 1926 do majetku obce a byla z milodarů obyvatel i opravena. Ale také ona nakonec zanikla, i když teprve nedávno. Počátkem sedmdesátých let uplynulého století byla v duchu bezbožné doby převedena do soukromého vlast - nictví a byla přestavěna na rekreační objekt. O školách v Horním Maxově Teprve kolem roku 1850 začaly mít maxovské děti možnost celoročně navštěvovat školní vyučování. Předtím se učilo ve výpomocných školách a jenom v letním období. Tehdy k výuce sloužily pronajaté místnosti, které se poměrně často střídaly. Byla tu sice možnost, aby děcka docházela do škol v Janově nebo v Josefově Dole, ty ovšem byly značně vzdálené. V roce 1862 si maxovští postavili první, tzv. starou školu. O její vybudování se za sloužil zejména maxovský starosta a také kronikář Anton Seibt (s výše zmíněným shoda jmen). Přízemní roubené stavení zde nalezneme ještě dnes; je využíváno jako rekreační zařízení a stojí u hlavní silnice před restaurací U Hrocha. V roce 2002 bylo rekonstruováno a roz - šířeno o jedno křídlo. Přes dvacet let se vyučovalo ve staré dřevěné škole, pak však již nestačila stále většímu počtu dětí. Proto bylo v letech 1884 až 1885 přikročeno ke stavbě nové, kamenné školy. Výše zmíněný kronikář A. Lilie uvádí, že škola byla čtyřtřídní a v roce 1895 ji navštěvovalo neuvěřitelných 240 žáků, z toho bylo 116 chlapců a 124 děvčat. Není proto divu, že už v roce 1897 musela být zvětšena přístavbou. Na zdejší škole se vystřídala řada kantorů, mezi nimiž byly i některé zajímavé osobnosti. Učil tady například hudební skladatel a vlastivědný badatel Fidelio Finke st. (1860 1940), dále spisovatel a básník Adolf Wildner (1882 1966) a také Josef Meißner (1878 1970), zakladatel muzea ve Smržovce a autor mnoha seriózních vlastivědných pojednání. Škola v Horním Maxově byla definitivně uzavřena počátkem šedesátých let uplynulého století. 122

Římskokatolický kostel Božského Srdce Páně Již na přelomu 19. a 20. století si obyvatelé Horního Maxova přáli mít v obci vlastní kostel a za tím účelem založili Spolek pro výstavbu kostela. Jejich touha však mohla být na plněna až o deset let později. Stavbu svěřili staviteli Josefu Turnwaldovi, stavební dozor prováděl c. k. vrchní stavební rada Emanuel von Scheure, tentýž inženýr, který byl několik let předtím jmenován vrchním zemským inspektorem při výstavbě přehrady ve Mšeně. V roce 1910 byl kostel nákladem 91.000 K dokončen. Vysvěcení zvonů se uskutečnilo 2. srpna a 1. listopadu 1910 byl litoměřickým biskupem Josefem Grossem slavnostně vy - svěcen svatostánek. Nejvýznamnější budovy Horního Maxova: kostel, pošta, škola a hostinec. Vpravo vedle kostela pomník císaře Františka Josefa I. z roku 1908. Vydal DGJI, odbor H. Maxov, odesláno 1913. Autorem vnitřní výzdoby je známý frýdlantský řezbář Josef Kindermann. Hlavní oltář je zasvěcen Božskému Srdci Páně a jeho součástí je skříňka s ostatky svatého Benedikta a svaté Verekundy. Dále se zde nacházejí dřevořezby Klanění pastýřů a Ukládání mrtvého Krista a plastiky svatého Petra a Pavla, které zdobí hlavní oltář. Boční oltář se sochou Panny Marie s Ježíškem v náruči byl vysvěcen 22. března 1926 hradeckým biskupem Karlem. Kostel je postaven v pseudogotickém slohu, na výstředně umístěné věži jsou na všech čtyřech stranách instalovány věžní hodiny (škoda, že dnes nefunkční). Veliký skleněný ověsový lustr je dokladem mistrovské práce sklářů zdejšího kraje. První zvony nezvonily, bohužel, příliš dlouho, neboť byly roztaveny během první světové války. Nová sada čtyř zvonů různé velikosti, kterou darovali manželé Schölerovi 123

z Josefova Dolu, byla opět vysvěcena 4. října 1925. Ani ty nezůstaly zachovány až do dnešní doby, protože byly zase rekvírovány pro válečné účely. Zbyl jen nejmenší z nich, leč ani jeho zvuk dnes nezní Maxovem. O kostel se po několik desetiletí starají řádové sestry, díky jejichž obětavé péči je ze jména interiér kostela ve velmi dobrém stavu. Horší je však stavební stav kostela, který po dlouhá desetiletí nikdo neudržoval. Až v poslední době došlo ke změně. V letech 1999 až 2000 byl opraven havarijní stav dřevěného stropu v interiéru a průčelí, kde silně zatékalo. V roce 2002 byla opravena část fasády a byly též osazeny nové dubové dveře. Na probíhajících opravách má zásluhu nejen P. Michal Podzimek, ale přispěli také dárci z Německa. Chystají se i další práce, tentokrát na rekonstrukci střešní krytiny. V roce 1913 byla vedle kostela postavena fara, která je nyní součástí zdejšího Ústavu sociální péče. Další významné stavby v Horním Maxově Největší rozmach Horního Maxova nastal na přelomu 19. a 20. století. Již roku 1890 si maxovští pořídili hřbitov, který byl za účasti místních spolků a obyvatel otevřen toho roku o Dušičkách. Hotel Gebirgshof (Horský dvůr). Vydal DGJI, odbor H. Maxov, asi 1925. 124

Pro život obce bylo též důležité zřízení vlastní pošty, která byla postavena v sousedství školy v roce 1902. Předtím, od roku 1867, přináležel Horní Maxov k poštovnímu úřadu v Dolním Maxově. Dnes patří vkusně opravená budova také k Ústavu sociální péče. Kolem roku 1910 dal Wilhelm Tandler postavit známý maxovský hotel s přilehlým velkým sálem a nazval ho Gebirgshof am Jubiläumspark (Horský dvůr u jubilejního parku). Později se mu lidově říkalo U Černých, a to podle dalšího z majitelů, oficíra z první světové války. V padesátých letech minulého století došlo k přejmenování Horského dvora na hotel Hvězda Vzlet. Současné pojmenování U Toníčka připomíná rozverného hostinského Antona Fritscheho, který zde dlouhá léta roznášel pivo a svým neotřelým humorem si získával štamgasty. Jubilejní park byl založen v roce 1908, kdy v celé monarchii probíhaly oslavy šedesá - tiletého výročí panování císaře Františka Josefa I. V parku byl 16. srpna toho roku vztyčen žulový, čtyři metry vysoký obelisk. Deska z černého leštěného granitu nesla nápis, kterým obyvatelé Horního Maxova projevovali vděčnost mocnáři. Po vzniku ČSR byl pomník přeměněn na památník obětí světové války. Jeho torzo stojí dodnes za vysokým plotem ústavní zahrady. Zásadní změnu života v obci přinesla elektrifikace, která byla provedena po roce 1918. O obchodním ruchu v obci svědčí jistě i to, že zde ve dvacátých letech byla naproti zmíněné pošty postavena pobočka spořitelny Raiffeisen. Objekt, rovněž součást zdejšího ústavu, byl v roce 2002 stržen a na jeho místě vyrostla zcela nová budova. Nad hotelem se nachází další z větších budov patřících k ústavu. Byl to tzv. obecní dům, postavený ve třicátých letech minulého století pro chudé obyvatele, kteří neměli kde bydlet. K nejzajímavějším a nejcennějším stavbám Horního Maxova patří nepochybně rozhledna Slovanka na Seibtově vrchu. Jelikož je o ní k dispozici dostatek informací, ponecháváme na čtenářích, aby si je vyhledali jinde. Pod Seibtovým vrchem, nad hlavní silnicí, byl v roce 1910 odhalen pomník oslavující Friedricha Ludwiga Jahna (1778 1852), považovaného za zakladatele německého tělocvičného hnutí. Při pátrání na místě, kde se pomník měl nacházet, se mi po něm nepodařilo nalézt žádné stopy. Jen majitelé přilehlého domu vzpomínají ještě na rozvrácený památník. Jen o kousek dále, hned za kapličkou Panny Marie, stála ještě jedna významná budova, tzv. Vereinsheim Spolkový dům. Byl v něm veliký sál, parket a balkón s galerií; sídlil tady i kadeřník. Jak plyne již z názvu, sloužil místním spolkům, jichž v Maxově působilo kolem dvacítky. Tady spolky pořádaly tolik oblíbené bály a lidové veselice. Po roce 1945 se nabízela otázka: co se Spolkovým domem, když všechny spolky zanikly? Noví hospodáři se k němu zachovali po svém; nejprve skladovali na sále seno a počátkem 60. let byl zde - vastovaný objekt odstraněn. O starých místních názvech Bývaly doby, kdy v podhorských vesnicích a v jejich okolí bylo pojmenováno každé návrší, kdejaký potok či strouha, lesní oddělení nebo i nápadnější kameny. Je to pochopitelné, když uvážíme, že starousedlíci tady žili po mnoho generací. Pro lepší orientaci se obce dělily do různých částí podle toho, na kterém konci se skupina domků nacházela. 125

Tak i v Horním Maxově se rozlišovalo několik obecních dílů. Západní část od dnešního penzionu Pod Severákem až k hostinci U Toníčka byla nazývána Zadní Maxov. Východní část obce od Toníčka až pod Bukovou se jmenovala Přední Maxov. Domkům, které se nacházejí u odbočky do Karlova, se ještě dnes říká Sedmidomí. Dosud je mezi domorodci známá také Malá Strana, jejíž chalupy stojí na levém břehu Rovného potoka. Na jeho druhém břehu se nachází Velká Strana, leč toto pojmenování se již dávno nepoužívá. Obec je rozdělena Maxovským hřbetem, který se táhne od Královky k Bukové. Na něm se nachází i nejvyšší bod Horního Maxova Slovanka (820 m). Původní jméno Seibthübel, Seibtův vrch, zaniklo a novější pojmenování souvisí s názvem podnikové rekreační chaty. I další návrší zmíněného hřbetu mívala dříve svá jména Maxovský či Posseltův vrch (v závěru roku 2003 na něm byl postaven telekomunikační stožár) a nad Brechšmídovou kapličkou se zvedá Scholzův vrch. V mělkém a poměrně bažinatém údolí mezi Bramberkem a Maxovským hřbetem pramení zmíněný Rovný potok. Starý český název je znám již z listiny o hraničním sporu z roku 1591. Z něho vzniklo mladší německé pojmenování potoka Rabenei. Rovný potok má přímé a balvanité řečiště, kterým ve druhé své polovině strmě spadá k Lužické Nise. V nejvýše položené části Rovného potoka byla roku 1994 vyhlášena Přírodní rezervace Malá Strana. Na dvaceti osmi hektarech je zde chráněna celá řada vzácných druhů rostlin i živočichů, zejména ptactva. Na informačních tabulích postavených v roce 2003 se mů - žeme dočíst podrobnosti. O starých maxovských hospodách Tak jako v každé vsi fungovala i v Horním Maxově celá řada hostinců. Pojďme a vydejme se za nimi ve směru od Lučan. Hned v zákrutě zvané Krümme (viz odstavec o stavbě okresních silnic) stávala zájezdní hospoda. Její názvy se postupně měnily podle toho, jak se střídali její majitelé. Známe ji pod názvem Zur Krümme (V Zatáčce) nebo Zum Waldschloss (Lesní zámek). S pověstí o Brechšmídovi souviselo novější pojmenování Zur alten Brechschmiede (viz povídání o Čertově kovárně). Objekt bývalé hospody tu stojí dodnes. O kousek dále odbočuje místní silnička do Karlova. Toto místo se dodnes nazývá Sedmidomí, přestože domků tady nyní stojí o pár více. V jedné ze zdejších chalup se nacházela Seidelova hospoda. Vlevo při hlavní silnici, přímo proti cestě směřující k místnímu hřbitovu, spatříme větší parkoviště. Na tomto místě stávalo stavení, ve kterém fungovala tzv. Rutova hospoda, zvaná Zum Volksgarten (Lidová zahrádka). Jednoho dne k ní přiletěl červený kohout a od té doby již nebyla obnovena. To jsme se již ocitli v samém centru obce a míjíme hotel U Toníčka. Nedaleko odtud, u hlavní silnice, v čísle popisném 77, býval ubytovací hostinec Zur Post. I tento objekt je dnes rekreační chalupou. Mnohem novější a v dobré paměti mnoha návštěvníků je pohostinství U Krbu. Tato útulná a oblíbená hospůdka vznikla a žel i zanikla v devadesátých letech v domku, kde se kdysi pekl chléb v jednom ze tří maxovských pekařství. Již na obecní hranici s Janovem nad Nisou odbočuje doprava stará cesta do Hrabětic. Na této křižovatce stála Weinertova hospoda s oblíbeným koloniálem. Přízemní zděné stavení bylo ve druhé polovině minulého století zbořeno a na jeho místě nyní nalezneme penzion 126

Dávno zaniklé pohostinství U Německé jednoty neslo popisné číslo 153. Vydavatel Anitta, 1909. Pod Severákem. Na rozcestí stojí též nápadný žulový sloup, na jehož úpatí lze objevit letopočet 1898; je to jeden z rozcestníků vztyčených janovským odborem Německého horského spolku na počátku minulého století. Ani nejstarší pamětníci si již nevzpomínají na hospodu, která stávala na Malé Straně. Pohostinství Zur deutschen Einheit (U Německé jednoty) se nalézalo na křižovatce dvou místních komunikací. Snad již ve dvacátých letech lehlo stavení popelem a do dnešních dnů po něm zůstalo jen těžko rozeznatelné, růžovými vrbkami zarostlé rumiště. Připomenout musíme také turistickou chatu a hostinec na Seibtově vrchu, dnešní Slovanku. U známé rozhledny stojí chata se značně pohnutou minulostí. Již 7. září 1895 byla zasažena bleskem a do základů shořela. Bylo tu postaveno nové stavení, leč i to 9. dubna 1925 lehlo popelem. A znovu bylo rychle obnoveno, leč jen v provizorní podobě. Až když chatu získal v roce 1928 do svého vlastnictví hornokamenický odbor horského spolku, dal celý objekt přebudovat. Ani tímto zevrubným výčtem nejsou vyjmenovány všechny staré krčmy Horního Maxova. Po bohatém výčtu by mohl vzniknout mylný dojem, že maxovští vysedávali jen v hospodách. Je však třeba si uvědomit, že hostinská živnost většinou nebyla jediným či hlavním zdrojem obživy provozovatelů. O tajuplném Brechšmídovi a o Čertově kovárně Mnoho báchorek si zdejší horalé vyprávěli o Brechšmídovi. Pověsti kolovaly v širokém okolí a nejedna z nich byla zachycena v literárně-vlastivědných pojednáních. Kdo byl onen muž podivného jména a čím se o svoji pověst zasloužil? 127

Není přesně známo, kdy se Andreas Kunze narodil, když jej ale 8. dubna roku 1700 křtili, darovaly mu sudičky do vínku mimořádné nadání a schopnosti. Poté co dorostl, zdědil po svém otci kovářské řemeslo, brzy se však začal věnovat výnosnějšímu obchodování s plátnem. Dobré plátno muselo být světlé, a proto si v místě zvaném později Krümme (viz o stavbě silnic a starých hospodách) upravil bělidlo plátna. Bylo to prostranství zbavené porostu a balvanů o ploše zhruba šesti jiter (zemské jitro = 2 041 m 2 ). Poblíž bělidla stála nejen zděděná usedlost, ale na kraji lesa se mezi sesutými skalami nacházela i neveliká jeskyně. Tu podnikavý Kunze, alias Brechšmíd, využil. Plátno připravované k bělení tady namáčel do kádí s roztokem louhu a vyvářel ho v kotlích. Byl zřejmě zdatným obchodníkem a stal se po čase velmi zámožným mužem. V roce 1738 se z Maxova odstěhoval, ale i pak se sem ještě občas vracel. Zemřel 22. srpna 1766 ve věku šestašedesáti let. Andreas Kunze byl tedy znám pod přezdívkou Brechšmíd (Brechschmied). Zdá se, že přídomek Brech byl mezi zdejšími domorodci dosti obvyklý, neboť byl spojen i se jmény jiných osob. Dle tradice tato přezdívka souvisela jednak se zpracováváním lámáním lnu (Breche je trdlice na zpracování lnu), jednak s kovářským řemeslem (Schmied). Dala by se ovšem vysvětlit i ve spojitosti s lámáním kamenů, které bylo třeba hojně rozbíjet a odstraňovat z pozemků. Pověsti Brechšmídovi přisuzovaly spolčení se samotným ďáblem. Snad k tomu přispělo původní kovářské řemeslo, často spojené s léčitelskými obřady, možná, že stačily jeho obchodnické úspěchy vedoucí ke značnému jmění. Mohly se o to přičinit i tajemně vyhlížející postupy související s bělením. Jeskyně s vyvářkou a louhovnou byla později v pověstech nazývána Čertovou kovárnou. Pohostinství Zur alten Brechschmiede, za kterým se nacházela báchorkami opředená jeskyně zvaná Čertova kovárna. Vydavatel ani rok vydání neuveden, před 1910. 128

Bájná Čertova kovárna se žel do dnešní doby nezachovala. Nacházela se za dosud stojícím stavením bývalého hostince Zur alten Brechschmiede a prameny se jednoznačně shodují v tom, že byla rozbita na stavební kámen. Zasloužil se prý o to nový majitel zmíněné hospody, jakýsi Preissler, někdy na počátku 20. století. Hranici mezi Lučany a Maxovem tady tvoří tenký potůček, kdysi zvaný Krümmeflössl. Na jeho levém břehu, tedy již na lučanské straně, jsou ještě dnes dobře patrná místa, kde se kámen těžil. Zbyla tady i hromádka starých žulových kvádrů. Brechšmídova kaplička Při staré cestě do údolí Kamenice stojí v Horním Maxově malá, šestiboká kaple, postavená z lomového kamene. Vlastivědy se o ní téměř nezmiňují, nepodařil se mně vypátrat ani rok jejího vzniku. Pověsti ji spojují s Brechšmídem, zdá se však, že původní název Brechkapelle je spíše odvozen od přezdívky vlastníka sousedního pozemku, kterému místní lidé říkali Brechanton. Výlet k takzvané Brechšmídově kapličce v roce 1933 Pověst vypráví, že kaplička tady byla postavena proto, aby zapuzovala ďábla. S čertem zapletený Brechšmíd tu měl obcházet a strašit i po svém úmrtí, a to až do doby, než bude jeho duše vykoupena smrtí nevinného dítěte. To se prý stalo v roce 1863, když se kamenný blok sesul v tzv. Čertově komoře na nebohého synka drvoštěpa Augustina Sedlaka. Známou Čertovu komoru nalezneme pod vrcholem Bukové, poblíž značené cesty. 129

Období mezi světovými válkami Po útrapách, které s sebou přinesla první světová válka, přišlo počátkem dvacátých let i pod Jizerské hory přechodné období sklářské konjunktury. Byly to zejména skleněné náramky zvané bangle, na něž se tady lepily úlomky zrcátek, a které se pak vyvážely až do daleké Indie. Byly tam natolik žádaným artiklem, že přinesly do Horního Maxova lepší časy. V těch dobách provozovali v Horním Maxově své živnosti tři pekaři, řezník, kadeřník, krejčí i švec. Byly tady tři obchody se smíšeným a koloniálním zbožím a také cukrář Prediger, který ve čtvrtek a v pátek pekl a v dalších dnech své výrobky rozvážel po okolí. Na Rovném potoku, v dnešní Přírodní rezervaci Malá Strana, se dodnes nachází neveliký rybník. Je teď obklopen močálem a zarůstá stále více křovím, ale dříve bylo okolí udržované a děcka se tady ráda koupala. Hned vedle bývalo i sportovní hřiště. Na Malé Straně u Feixů, v domě číslo 147, vystavovali o Vánocích mechanický betlém s mnoha pohyblivými figurkami. V tu dobu sem každoročně proudily zástupy nadšených dětí. Kam se asi jesličky poděly? Pak již přišlo období velké hospodářské krize. Zdejší obyvatele ten čas naštěstí nepostihl tak krutě, neboť téměř u každého domu bylo hospodářství s domácími zvířaty a tím byl zajištěn alespoň základní zdroj obživy. Znovu se u potoka Rabenei začala vypichovat rašelina, která se po vysušení používala na topení. Po roce 1945 Konec druhé světové války znamenal i tady zásadní zlom. Většina obyvatel musela odejít, zůstat směli jen antifašisté, sklářští odborníci a rodiny, kde alespoň jeden z manželů byl české národnosti. Někteří dali sami přednost dobrovolnému vystěhovalectví před nejistou budoucností. Přesto ještě dlouho po roce 1945 bylo možné se zde setkávat se starousedlíky, kteří mezi sebou mluvili rodnou němčinou. V souvislosti s ekonomickými změnami a s odchodem lidí zanikla drobná průmyslová výroba, obchůdky byly natrvalo uzavřeny, život se v Maxově na delší čas jakoby zastavil. Mnoho domků zůstalo opuštěno, nově příchozí o ně neměli zájem. V padesátých letech byla řada neobydlených stavení a mnoho opuštěných driket strženo. Až později začali o prázdné chalupy projevovat zájem obyvatelé z měst, kteří je využívali k soukromé i podnikové rekreaci. Tak vlastně došlo k záchraně mnohých z nich. Tu a tam vyrostla na starých základech i nová stavení, ani ta však většinou neslouží k trvalému bydlení. Zemědělská obec Jestliže do roku 1945 bylo zemědělství v Horním i Dolním Maxově spíš doplňkovým zdrojem obživy, ve druhé polovině 20. století nabylo na významu. Za působnosti lučanského jednotného zemědělského družstva Chovatel se Horní Maxov stal poměrně významnou pastvinářskou obcí. Byly zde postaveny přízemní stavby odchovny telat, senážní zásobníky, 130

Kostel s farou, uprostřed snímku stará škola. V nízkém stavení v levé části bývalo pekařství, dnes zde najdeme pohostinství a penzion U Hrocha. Foto L. Urbanetz, nakladatelství Orbis, rok vydání přibližně 1965. stála zde i administrativní budova. Po roce 1989 zemědělské družstvo zaniklo a dnes zde stojí jen zbytky chátrajících objektů. Někdejší hospodářské stavení se proměnilo na penzion. V roce 1985 byla v Lučanech a v Horním Maxově realizována neobvyklá myšlenka chovu jelenů v ohradách. Paroží jelenů mělo být využíváno pro farmaceutické účely. Jelení farma byla oplocena vysokými plotními díly, přičemž se nevzhledné ohrazení na řadě míst přiblížilo až k rekreačním i obytným stavením. To vyvolalo značný rozruch mezi majiteli nemovitostí, leč v té době se o jejich názory nikdo nezajímal. Postupem času si snad většina lidí na ohrady zvykla a návštěvníci Maxova často pozorovali z nevelké vzdálenosti podvečerní pastvu početného jeleního stáda. Když byla v roce 2003 farma zrušena, zmizelo cosi, co již patřilo k půvabům obce. Čtyřicet let Ústavu sociálních služeb Když byla počátkem šedesátých let zrušena maxovská škola, hledalo se využití pro uvol - něnou budovu. V roce 1963 v ní byl zřízen Ústav sociální péče pro mentálně postižené muže. Od počátku o ně pečují řeholní sestry Institutu Blahoslavené Panny Marie, lidově zvané Anglické panny. Byly sem v té době internovány až z východního Slovenska. Sestry se dokázaly s tímto vyhnanstvím smířit a přijaly své nové poslání jako Boží vůli. V roce 1991 byla většina z pětatřiceti sester povolána svým řádem zpátky na Slovensko a nyní zde působí pouze čtyři z nich. Bývaly doby, kdy se zde staraly až o třiaosmdesát chovanců. Nyní pečují nejen o obyvatele ústavu, ale rády pomohou i jiným potřebným lidem, vzorně se starají o místní svatostánek. Poslední desetiletí je ve znamení rozsáhlých investic do všech ústavních objektů. 131

O lyžařích z Horního Maxova Již ve dvacátých letech minulého století bývalo naprosto běžné spatřit v Horním Maxově lyžaře. Jablonečtí sportovci tady tehdy mívali spolkovou chatu zvanou Skihütte Walter. V tomto sportovním prostředí vyrostl i jeden z československých olympioniků, sdru - ženář Siegfried Lahr, mezi kamarády zvaný Víťa. Narodil se na zdejší Malé Straně v roce 1929 a reprezentoval vlast na olympijských hrách v Cortině (1956) a na mistrovství světa v Lahti (1958); na OH v Innsbrucku Seefeldu (1964) působil jako trenér. V roce 1966 se odstěhoval do SRN, kde se zdržuje dodnes. V uplynulých desetiletích byly zdejšími bílými pláněmi vedeny tratě Jabloneckého lyžařského maratónu, běhala se tady Janovská třicítka a jel se tu i jeden z ročníků Hančova memoriálu naší mistrovské padesátky. Na počátku sedmdesátých let zde byl založen janovský lyžařský oddíl při tělovýchovné jednotě Elitex Mšeno a v té době tady byla uspořádána řada dorosteneckých závodů. Zasloužil se o to zejména atlet a lyžař Ernst Hanisch, Víťův vrstevník a kamarád, rovněž rodák a dodnes obyvatel Malé Strany. Umělecká pohlednice od Adolfa Schnabela, výtvarníka z Desné v Jizerských horách. Přibližně polovina 30. let. 132

Už jen několik slov na závěr Na příkladu Horního Maxova si lze učinit přibližnou představu o tom, jak se vyvíjela i řada jiných obcí nacházejících se na jižním předhůří Jizerských hor. Jejich osudy si byly často dosti blízké. Staří pamětníci ještě vzpomínají na obhospodařovaná pole a louky, na dětské skotačení a čilý ruch v obci. To vše se změnilo k nepoznání po roce 1945. Maxovská současnost je poznamenána rozpadem zemědělství po roce 1989, pastviny dnes leží ladem, a pokud jsou sečeny, pak většinou jen z důvodu péče o krajinu. Za zaměstnáním i do škol musí většina zdejších obyvatel dojíždět. Na druhé straně se rozvinuly aktivity podporující cestovní ruch. Podnikové i soukromé rekreační chalupy byly v řadě případů přeměněny na penziony nebo na pohostinství. Dnes žije v Horním Maxově 132 stálých obyvatel a k trvalému bydlení je využíváno pouhých 26 objektů. Dalších 89 stavení je rekreačních a 8 budov je určených k hromadné rekreaci. I tak patří Horní Maxov stále ještě k poměrně zachovalým typům původního horského osídlení. Snad právě proto si filmový režisér Vladimír Michálek vybral zdejší prostředí v roce 1996 k natočení některých záběrů pro celovečerní film Zapomenuté světlo. Kéž by tento stav zůstal zachován i pro ty, kteří sem budou přicházet po nás. POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA: FINKE, Fidelio: Heimatskunde des politischen Bezirkes Gablonz. 1902. Kollektiv: Gablonz an der Neiße. 3. Ausgabe, Leutelt-Geselschaft, Schwäbisch Gmünd, 1992. LILIE, Adolf: Der politische Bezirk Gablonz. 2. Auflage, 1895. MEISSNER, Josef: Gedenkbuch des Ortsrichters Anton Seibt aus Ober-Maxdorf. Sonderabdruck aus der Gablonzer Zeitung, 1921. NEVRLÝ, Miloslav: Kniha o Jizerských horách. 2. vydání, 1981. SCHEYBALOVÁ, Jana, SCHEYBAL, Josef V.: Krajem skla a bižuterie. 1998. Illustrierter Jahres-Bote, Verlag der Illustrierten Sonntags-Zeitung in Gablonz. 1912. Jahrbuch des Deutschen Gebirgsvereines für das Jeschken- und Isergebirge. 1927. Jeschken-Iser-Jahrbuch, Jahrgang 2002, 2003. Helmut Preußler Verlag, Nürnberg. Orts- und Lageplan der Gemeinde Ober Maxdorf. Verlag Ferdinand Schmidt, Seidenschwanz, rok vydání neuveden. Text v kostele Božského Srdce Páně v Horním Maxově Pohlednice ze sbírek Petra Kurtina a Vlastimila Zikmunda. Za cenné informace děkuji zejména řádovým sestrám z Horního Maxova, paní Ilse Lahrové-Mazánkové z Jablonce nad Nisou, panu Ernstu Hanischovi z Horního Maxova a panu Gerhardu Kutnarovi z Josefova Dolu. 133

134 Horní část Rudolfova z Panenské stráně

Liberec-Rudolfov Zapomenuti pod horami Vladimír Moc Liberec V úvodu bych chtěl poděkovat všem přátelům z Rudolfova, kteří mi svojí radou a pomocí pomohli napsat toto krátké povídání o našem domově. Zvláště pak můj dík za vydatnou pomoc patří dlouholetému obyvateli Rudolfova panu Vlastimilu Brázdovi. Podívám-li se na kterýkoliv plán osídlení města Liberce a jeho okolí vztahující se k deva - tenáctému nebo předcházejícím stoletím, ale snad s výjimkou posledních 30 let i ke století dvacátému, končí okolí Liberce v nejlepším případě Kateřinkami, častěji Ruprechticemi z jedné strany a Novým Harcovem ze strany druhé. Rudolfov jako kdyby pro Liberec ne existoval, nebyl. Vždyť i novodobé plány města Liberce, vydávané v cizích jazycích, dopl něné fotografiemi a kresbami, nepíší o Rudolfově nic nebo téměř nic a do orientačních plánů města není Rudolfov pro svoji odlehlost často ani zakreslován. A přesto: vznikl-li nějak tak, jak je dále popsáno, zaslouží si trochu naší pozornosti, vždyť patří k bývalým obcím okresu Liberec a od roku 1963 je dokonce příměstskou částí velkého Liberce. Obec a v ní žijící lidé, kterým chci věnovat toto vyprávění, byli vždycky na pokraji zájmu svého velkého souseda. Všechny části města postupně zástavbou srůstají do jednoho velkého celku, jen tady v Rudolfově se nic takového neděje. Jediné, co velké město Liberec pro svoji dvacátou první část udělalo, je to, že na malůvce územního plánu města spojilo Lidové sady, Rudolfov a sedlo Maliníku velkolepou pozemní lanovkou. Naštěstí se lanovka stejně nikdy realizovat nebude. A je to tak dobře. Vždyť by to také byla pěkně drahá hloupost. (v LD ze dne 15. 7. 2000: Stavba lanovky z Liberce do Bedřichova odložena na neurčito.) Městu nepatří ani silnice, které s ním Rudolfov spojují. Jezdí sem autobus MHD a autobus ČSAD. Plynofikace nic, kanalizace a čištění odpadních vod nic, příjem českých televizních programů nic jedině přes satelit, vodovodní řad nic, signál GSM nic a ještě by se našlo několik niců. Já si však myslím a od místních lidí vím, že jim to ani tak mnoho nevadí. Jsou na to zvyklí. Nákupy si vozí z města a o sobě říkají : My jsme z naší vesnice a v ní žijem. Rudolfováci se občas scházejí v některé hospodě, někdy u někoho doma. Znají se vzájemně a vidí si do talíře. Znají i své Pappenheimské, ale v rámci svých možností se každý snaží vesnici nějak prospět. 135

Něco o začátcích Začínat je vhodné na začátku, ale o začátcích, a zvláště těch vzdálených, toho většinou víme pramálo. Začněme tedy v dobách, kdy Rudolfov ještě neexistoval a místo, na kterém dneska stojí, si lidé označili pouze pro svoji orientaci a jen proto, aby se lépe domluvili, a také proto, že pojmenovávat místa patřilo od dávného dávna k dobrému zvyku. Pojmenování místa vyjadřovalo vztah k území a vytvářelo mezi lidmi pocit sounáležitosti a příslušnosti k určitému místu, kde se rodili, pracovali a žili. Tak právě tenkrát, v době, kdy místa dostávala svá jména, nazvali lidé toto široce rozevřené údolí prostě Buschdorf. (Pan ing. arch. Technik přeložil tento název krásným českým slovem Lesná snad i Lesov a já si myslím, že ten název si toto místo zaslouží.) První, byť sezónní osídlenci si v tomto tvrdém a pro život člověka nepříliš přívětivém prostředí opatřovali živobytí poměrně těžko. Drsné klimatické podmínky a chudá půda určovaly způsob obživy, kterým se stala práce v lese, práce na chudých polích a pálení dřevěného uhlí v milířích. V širokém údolí si dřevorubci postavili několik dřevěných srubů a v nich přebývali pouze v čase dřevařské sezóny, kdy s nabroušenými sekerami a pilami vycházeli každé ráno do panenských lesů a v lese, stojícím po staletí, káceli stromy pro potřebu staveb pod horami, pro potřebu začínající manufakturní výroby, pro obchod a pro potřebu svoji vlastní. Prodírali se mezi keři a vzrostlými stromy, kde na ně v zarostlých soutěskách a mezi kameny číhalo nejedno nebezpečí. Dřevo, které v lesích vytěžili, museli pak dopravit několik desítek kilometrů hlubokým lesem, plným přízraků, ve kterém se tehdy ještě pohybovaly divoké šelmy. Tenkrát nevedly lesem žádné cesty, a ty, které jím procházely a mířily na druhou stranu hor, se místu, kterému se říkalo Buschdorf, zdaleka vyhýbaly. Lesem vedly jen stezky lesní zvěře, lesem, plným kamení a srázů, kde uklouznutí mohlo znamenat ohrožení života anebo i smrt. Horní část Rudolfova koncem 50. let 136

Jeden z největších problémů té doby, který musel být vyřešen, byl nepochybně vyvoláván nutností dopravit pokácené a připravené dřevo na místo určení. Dolů do údolí k úpatí Jizerských hor, přímo do místa spotřeby nebo k obchodníkovi se dřevem, který zásoboval spotřebitele ve svém okolí. Bylo proto přirozené, že dřevorubci hledali možnost, jak dopravovat dřevo s menším nebezpečím a hlavně s menší námahou na vzdálená překladiště. V době na počátku 17. století, kdy bylo potřeba tento problém v oblasti Rudolfova řešit, byl již vhodný způsob dopravy v horách získaného dřeva do údolí vymyšlen. Z hor, kam docházeli téměř denně kácet pravěký les, přitékala do údolí, kde stály jejich sruby, od časů, které nikdo nepamatoval, řeka. Nemívala mnoho vody a její koryto bylo balvanité. Oni však zcela jistě věděli o tom, že na druhé straně za hřebenem hor se po podobných řekách dřevo plavilo, a tak z příkazu hraběcí milosti a jejího zástupce na libereckém panství začali budovat dílo, které umožnilo plavení dřeva i po jejich řece, která pramenila vysoko v horách, až tam, kde žili jen duchové a lesní skřítci. V roce 1521 bylo při založení železárny v Raspenavě vydáno podnikateli Henrichu von Schweinitzovi povolení k plavení dřeva po Smědé a Štolpichu. Už počátkem 17. století byla potřeba dříví značná. V roce 1604 do sv. Jiří (24. 4.) prodal purkrabí Kašpar Lippach asi 12 600 prm (prostorových metrů) dřeva, které bylo splaveno, 500 prm dřeva, které bylo dopraveno do Heřmanic a Dětřichova, a ještě bylo prodáno 9 240 prm dřeva. Celkem tedy do 24. 4. 1604 (předpokládám, že od počátku roku, ale je možné, že za celou zimu) bylo dodáno 22 340 prm. V roce 1615 byla vydána úřední instrukce pro plavení dřeva, podle níž měl být přítomen plavbě hejtman a purkrabí. (Plavení dřeva bylo asi tak časté a takového rozsahu, že vyžadovalo vrchnostenské úpravy a dohledu.) Obec Rudolfov Ve starých německy psaných letopisech, vlastivědách a turistických průvodcích je Rudolfov uváděn pod několika téměř shodnými názvy. Oficiální a úředníky potvrzený název při založení obce byl Rudelfsthal (1657), později Rudlsthal (1720), Rudolphsthal (1870), Rudolfstal a Rudolfov (1920), ale v době, kdy byla vesnice založena, se jí lidově říkalo Busch-Neudofr (Nová Lesná). Znalost vývoje obce a jejího osídlení vychází z dobových textů. V nich je Rudolfov charakterizován poměrně výstižně. Do češtiny se dá jméno obce, dnes dvacátá první část Liberce, přeložit jako Rudolfovo údolí a zdá se, že již není nic nového k objasňování. Poprvé psal uceleně a chronologicky o Rudolfovu na počátku minulého století pan Antonín František Ressel (1905), učitel a písmák z nedaleké Fojtky. A tak se z těch starých textů dovídáme o krajině, o pojmenování jednotlivých míst, o starých cestách a příhodách, které se na nich i v obci samé udály. Dobrá, pojďme a přečtěme si něco z těch starých letopisů, které poodhalují běh života v zapadlé a bohem opuštěné pustině, kterou tenkrát Rudolfov byl. Vždyť po založení obce sem první dva osadníky musel z Kateřinek přivést Liberecký obecní dráb v řetězech, a ti ještě museli pod přísným trestem slíbit, že zůstanou a nebudou z místa utíkat. Taková to tehdá byla opuštěná samota. 137

Dobrou hodinu chůze na severovýchod od liberecké radnice leží u horské říčky Černá Nisa, v nadmořské výši 586 m, horská vesnice Rudolfov, píše A. F. Ressel. Obec je kolem dokola obklopena lesy a obvykle je místními lidmi nazývána Buschdorf. Domy se ve svažitém, k severu obráceném údolí táhnou od jihovýchodu k severozápadu. Na jižní straně začíná údolí v nadmořské výšce asi 665 m v širokém sedle mezi Malinovým a Žulovým vrchem. Severní konec údolí je uzavřen hřebenem s nadmořskou výškou více než 740 m a i říčka Černá Nisa si v něm dokázala za dlouhá staletí prorazit cestu, širokou pouze několik desítek metrů, a oddělit tak hřeben od masívu Žulového vrchu. Mezi domy Rudolfova protéká malý potůček, který má své prameny v lese mezi Rudolfovem a Bedřichovem a který po krátkém běhu údolím ústí do Černé Nisy. Říčka sama pramení vysoko v horách, v mělkém údolí pod Olivetskou horou v nadmořské výšce 817 m a obce se dotýká jen na severozápadě. Její síla však znamenala pro obyvatele i obec zdroj příjmů i levné energie. Nejdříve byla řeka v Rudolfově používána jako dopravní tepna, po které se dopravovalo do údolí vysoko v horách vytěžené dřevo. Později poháněl tok Černé Nisy jednu pilu a tzv. Buschmühle Rudolfovský mlýn, který se později změnil na trhárnu vlny a bavlny. V současnosti pohání voda Černé Nisy tři malé vodní elektrárny. Jedna z nich, ta největší, byla postavena firmou Voit z rakouského Sant Peltenu v roce 1929 (systém Pelton). Turbína má výkon asi 800 kw a napájena je vodou z Bedřichovské přehrady. Voda je na její lopatky přiváděna tzv. kanálem dlouhým 3 250 metrů se spádem 5 metrů a z vodního zámku tlakovým potrubím o délce 1 170 m. Druhá MVE je v hrázi vyrovnávací nádrže Rudolfov, má výkon asi 50 kw a její maximální hltnost je 650 litrů za sekundu. Třetí malá vodní elektrárna je kousek po toku řeky, severovýchodně od vyrovnávací nádrže. Řeka Černá Nisa po své krátké cestě Rudolfovem vtéká do divokého a romantického Kateřinského údolí a celým tímto údolím spěchá do Stráže nad Nisou k svému ústí do Lužické (Zhořelecké) Nisy. Území Rudolfova má přijatý 1) povrch 48 ha 25 arů 53 m 2. 2) Obec je mimořádně vodnatá. Téměř u každého domu se nalézá vodní pramen ležící poblíž povrchu země většinou sotva 1 m hluboko. Území Rudolfova stoupá směrem od severozápadu k jihovýchodu. Od sousedních obcí Fojtka, Kateřinky, Ruprechtice, Starý Harcov a Bedřichov je Rudolfov oddělen několika horskými hřebeny. Na jihozápadě se zvedá Žulový vrch (740 m). Krajina na pravém břehu říčky Černá Nisa je tvořena horským hřebenem, zejména Markétiným kamenem a Panenskou strání, 742 m. Na severovýchod od obce se zvedá, tzv. Vršek, 746 m, se svými různě přes sebe složenými kameny. Na východě je vidět Maliník s Weberovou boudou 822 metrů nad mořskou hladinou. Rudolfov byla v minulosti a je i dnes obec rozložená v údolí po obou stranách potoka. Potok nesl vždycky jméno obce a v místech, kde se údolí začíná prudce prohlubovat 1 Pro první obyvatele Rudolfova byla z vrchnostenské půdy vyčleněna oblast od Vysokých kopců (Hohen Berge) až k Ottovu potoku (Ottenfloss) a Markétinu kameni (Gretstein). Plocha území to byla velká (tedy asi třikrát větší, než byla plocha obce na počátku 20. století). První osadníci však území odmítli a vrátili ho vrchnosti zpět se slovy: K čemu nám tolik země, křoví a kamení? (podle Františka Spatzala). 2 Povrch obce byl tenkrát uváděn též 84 jiter nebo 651 čtverečních sáhů. Dolnohradské jitro, které se v našem kraji používalo nejčastěji, bylo asi 5 754,6 m 2. Byla však i jednotka menší korec, asi polovina jitra, a byla i jednotka větší lán, zpravidla to bylo 32 jiter anebo 64 korců, tedy jeden lán byl asi 18 400 m 2. Korec byl však i jednotka objemová asi 93 litrů. 138

Rudolfovské chalupy nad elektrárnou a nabírá na spádu, se potok vlévá jako levobřežní přítok do Černé Nisy. Ještě kousek jeho vody smíšené s vodou říčky prudce narážejí na skalnaté dno koryta a potom se uklidňují ve vodách vyrovnávací elektrárenské nádrže. Ze širokého sedla mezi Malinovým a Žulovým vrchem urazíme údolím podél potoka asi 1 000 m a jsme na konci obce u hráze elektrárenské vyrovnávací nádrže. Když procházíte obcí, tak se v dolní části můžete zastavit na právě čerstvě upečené a ještě teplé koláče v místním pekařství. V Rudolfově si však můžete v kožešnictví nechat ušít nebo třeba opravit oděvy vyrobené z kůže a u místního klempíře si můžete zadat opravu střechy nebo si třeba nechat vyrobit okapy. Je zde i opravna kol a místní obyvatelé vám pomohou v případě nouze i s opravou auta nebo třeba s jeho vytažením z hluboké závěje, když se v zimě nepovede správně projet zatáčku dík kluzkému povrchu vozovky. Jednotlivá stavení jsou po údolí roztroušena izolovaně a na pohled chaoticky. Mnoho nových domů tady není, v celé obci se od počátku minulého století postavilo asi deset nových domů, z toho polovina po 2. světové válce. Při silničce vedoucí z Rudolfova k Bedřichovské přehradě, dnes běžně nazývané Elektrárenská, stojí celá chatová osada, postavená v místech, kde asi od poloviny 19. století stávala pila. Ostatní stavení jsou stará a pouze se udržují a opravují. Mnohé domy v Rudolfově však pamatují ještě doby, kdy se podle pověsti v močálech na Velké jizerské louce utopila dvoučlenná ruská jízdní hlídka i se svými koňmi. Přicházejí však během roku i období, kdy je ze stran liberecké veřejnosti o Rudolfov zvýšený zájem. V době dostatku sněhu vyrážejí lidé na běžeckých lyžích a při svém návratu z hor Rudolfovem projedou. Jen někteří se tu na chvíli zastaví. I v létě, jsou-li pěkné teplé sluneční dny, vyrážejí do hor skupiny turistů a dnes již i proudy cyklistů, kteří projíždějí po 139

cestách možných i nemožných a nezřídka svojí bezohledností ohrožují sebe i ostatní. Jen pěších turistů kvapem ubývá. Znám jich několik skalních. Přicházejí od časného jara do pozdního podzimu a někteří nejraději v době, kdy je počasí nevlídné, sychravé a nepřívětivé, a to proto, aby nebyli ve svém toulání (lesními porosty) rušeni. Jsou to lidé s hlubokým zájmem o přírodu a její budoucnost a o její zachování pro příští generace. Nejsou však v žádném spolku či svazu a necítí se ani ochránci přírody. Zájem o Rudolfov pak ještě vzrůstá v době, kdy dozrávají borůvky nebo rostou houby. Starší sbírají křemenáče, kozáky, růžovky atp., mladší houbaři pak nejraději sbírají lysohlávku. Ale nejlépe je na Rudolfově tenkrát, když je ve městě zamračeno a někdy i mrholí a meteorologové vyhlašují nebezpečnou smogovou situaci. V takových dnech bývá na Rudolfově jasno, je inverze a prostě nádherný den. Zima v Rudolfově 140

Pivní válka Franz Grundmann (Z originálu Der Bierkrieg přeložil Otokar Simm) Smutné, leč pravdivé! Také léta Páně tenkrát bylo již špatných lidí, kteří se neštítili ceny piva šroubovat nahoru. Ale zaplať Bůh léta Páně tenkrát byli i stateční lidé, kteří měli odvahu s takovým neřádstvem bojovat. Cožpak je ústní otvor předurčen jenom k jídlu a pití? Nikoliv, můžeme ho docela dobře využívat taky k nadávání. A zvlášť je-li k tomu důvod. A ten tady byl. Takže se na to láteřilo, a zvláště v brusírnách byl klid a pořádek povážlivým způsobem narušen. V Schölerově brusírně, ve které pracoval Fabián, bylo po celý den velice rušno, takže nebohé jazyky už úplně vyschly a jejich pohyblivost byla významně snížena. To se pak samozřejmě vynořila závažná otázka: Co teď jen budem pít? Chvíli na sebe ti žízniví kumpáni bezradně civěli. Pošleme holt přeci jen eště jednou k Šímovi, radil konečně Fabián. Může bejt, že si to rozmyslel. Ty, Pacltovic Emčo, vem fangli a přines tuplák piva. Fangle je lístek, na který číšník zapisuje od jedné výplaty ke druhé na dluh poskytované nápoje. Tuhle fangli tedy Pacltovic Emča vzala a šla k Šímovi. Přišla ale brzy zpátky a se škodolibým výrazem tváře hlásila, že tuplák stojí 30 krejcarů, namísto dřívějších 28. Nato se znovu začaly z úst linout kletby a žízeň se tím stávala čím dál větší. Gustav Hánů měl při svém náčiní stále postavenou láhev pálenky, leč dnes už ji měl vyprázdněnou, a tak začal bědovat: Svatý Bimbame, můj jazyk je jak podešev! Jak rád bych jen vypil žejdlík píva, protože teď už vidím, že samotná pálenka jednoho šťastným neudělá. Co by se stalo, zeptal se nějaký nesmělý hlas, co by se stalo, kdybysme zkusili pít cukrovou vodu s citrónovou šťávou? Má to prej bejt móc zdravý. Byl to Dlouhej Rudolf, který učinil tenhle návrh. Pěkně si ale naběhl. Gustav Hánů se na něho podíval tak, jak se ve zvěřinci díváme na cizokrajná zvířata, od nichž můžeme očekávat všelicos zlého. Ó ty! Teď sem skoro něco řek! vyrazil ze sebe. Pro mě za mě si lehni do Desný a klidně ji vychlemstej, ale nám něco takovýho nenavrhuj. Cukrovou vodu a citrónovou šťávu!... Pánbůh mi to odpusť, že jsem takový slovo vzal do huby! Přestaňme s tím bezduchým žvaněním, ukončil hádku Fabián, nebo nám žízeň všem zatemní rozum. Sám se podívám k Šímovi a zkusím s ním prohodit rozumný slovíčko. 141

Běž, jen běž! souhlasili všichni s nadšením. Ve Fabiánovu diplomatickou mazanost vkládali největší důvěru. A tak šel. U Šímy byli už korporativně i deputativně zastoupeni dělníci z mnoha brusíren a zrovna tady probíhala hlučná demonstrace. Hostinský bránil svoji kůži, jak jen uměl. Lidičky, lidičky! naříkal, my, hospodský, za to přece nemůžem, my sme na tom ze všech nejhůř. Musíte chytit ty velký za kravátle, a ne nás, ubohý ďasy. Přestaňte s tím okázalým chováním, vyjel Fabián na hostinského. Ty velký nám tahaj peníze z kalhotovejch kapes a vy, hospodský, nám vyberete eště ten zbytek z kapes u vesty! Máš pravdu, Fabiáne, máš pravdu! přizvukovali mu brusiči. My, brusiči, musíme ty velký krmit a obchodníci jsou taky pořád tlustší a vypasenější. A to všecko z našich peněz! křičel Franta Janken z Richtrovy brusírny. S touto poznámkou způsobil bujaré veselí. Brusiči byli všeobecně silně nakloněni víře, že všechno dění na světě se děje na jejich náklady. Ale Franta Janken, který se čtyři dny v týdnu flákal a zbylé tři dny se líně a ospale povaloval v brusírně, k tomu rozhodně nijak nepřispíval. To všichni věděli, a proto ten hurónský smích. Spásně to však zapůsobilo, brusiči přestali nadávat, zaujali místa u stolů a většina z nich si objednala kořalku. Všichni ale tvrdili, že jim kořalka nechutná. Nakonec došlo dokonce k vědeckým úvahám o škodlivosti požitku z pálenky a o vynikajících vlastnostech piva. Přitom se jejich hlavy zase rozpálily a došlo by bývalo k nové demonstraci, kdyby Fabiánovi nepřišla na mysl skvělá myšlenka. Klid! zařval, teď promluvím já! Tak dávejte pozor! Všichni přeci uznáte, že bez píva člověk existovat nemůže. Aspoň ne takovej člověk, kterej má v palici trochu průmyslu... Zdražený pívo ale pít nesmíme, na to jsme složili řádnou přísahu. Takže to uděláme takhle: zeptáme se v pivováru, jestli dostanem pívo za starou cenu, když ho budem vodebírat po sudech. A jestli jó, pak už nebudem potřebovat žádnýho hospodskýho. Potom si každá brusírna uloží svůj žejdlík do sklepa a my prosadíme naši vůli. Žádný parlamentní řečník ještě nesklidil takový úspěch jako Fabiánova krátká, leč podstatná a obsažná řeč. Kupodivu se i hospodský zúčastnil významným způsobem souhlasného tleskání a provolávání slávy. Ve všeobecném nadšení to ani nikomu nepřipadalo nápadné. Když se bouře utišila, zvolal: A teď pronesu řeč já! Tady pan Fabián má pravdu, když chce jeden šetřit, musí nakupovat ve velkým. To, že chcete pívo vodebírat po soudcích, to vám můžu jen pochválit. To ale nemusíte ani chodit do pivováru, sud píva dostanete i u mě za stejnou cenu a nebudete s tím mít ani žádný patálie. Já vím, vy máte všichni žízeň a já mám zrovna dva sudy ve sklepě. Já vám můžu slíbit, že vás to přijde spíš ještě lacinějc než při starý ceně, tak se jen do toho pusťte, ať tu žízeň ještě dneska uhasíte. Tahle řeč přišla brusičům snad ještě podivnější než slova Fabiánova, ale obchod byl brzy uzavřen. Poslové se rozešli do všech brusíren a zničující válka proti pivu začala. Takovýhle pivní bojkot ještě nikdy nikdo neviděl. Spotřeba piva se v prvním týdnu zvýšila pětinásobně, ale protože ani brusič nezvládne všechno najednou, začalo se v brusírnách desetkrát méně pracovat než v normálních časech. Dodavatelé a mistři ti druzí samozřejmě jen tehdy, když sami nepili nadávali dvacetkrát víc, a ženské arciže také jen ty, které se na pivní válce nepodílely ty se musely pěkně ohánět. To chlapi 142

pozorovali většinou jen po ránu, jelikož když přicházeli večer domů, byli příliš zmoženi svým vyčerpávajícím bojem, než aby mohli ještě něco vnímat. Tenhle bojkot trval 14 dnů. Když hostinští viděli, že se jejich štamgasti chtějí už úplně vzdát práce a jejich platební schopnost je čím dál tím menší, přeorientovali se znovu na kusový prodej. A brusiči platili bez dalšího reptání ten krejcar navíc. Přece jen jsme to po nějakou dobu prosadili! chvástal se Fabián. A kdyby dodavatelé a ty naše ženský měli pochopení pro náš spravedlivej boj, dostávali bysme pívo pořád eště za starou cenu. Když už koupíte celej sud píva, mínila Berta, musíte ho taky hned vychlastat? Fabián se dlouze a zamyšleně zahleděl na svoji druhou polovičku. Berto, řekl potom, ty nejseš žádná hloupá ženská, ale nakouknout brusičovi do srdce, to přece jen nedokážeš. POZNÁMKA PŘEKLADATELE Franz Grundmann (1863 1921) se zapsal nesmazatelným způsobem mezi jizerskohorské literáty a písmáky. Jeho nepříliš rozsáhlé dílo vyniká dodnes neotřelým humorem, který ještě zvýrazňoval nefalšovaným jizerskohorským dialektem. K nejoblíbenějším Grundmannovým dílům patří soubor rozmarných příhod nazvaný Im Schleiferland (V zemičce brusičů), z něhož je i tato ukázka. Největšího úspěchu pak dosáhl zejména humorným převyprávěním Starého zákona, nazvaným Aus dem alten Testamente. Za značných finančních obětí provozoval v Tanvaldě-Šumburku malé nakladatelství Rübezahl. Stal se jakýmsi proletářským mluvčím jizerskohorských sklářských dělníků a brusičů skla, z jejichž řad sám pocházel. Český čtenář dosud neměl příležitost se s tvorbou Franze Grundmanna seznámit. Ve staré brusírně 143

144 Černobílý portrét strnada bělohlavého z roku 1966 s polským štítkem. Strnad (trznadel) je na něm uveden ještě starým druhovým polským jménem sosnowy, dnes se oficiálně jmenuje białogłowy.

Strnad bělohlavý Jedinečný úlovek z Jizerských hor Miloslav Nevrlý Liberec Redakce této ročenky mě výslovně požádala, aby můj článek o jizerskohorské ptačí raritě, kterou strnad bělohlavý bezpochyby je, nebyl pouze ornitologicky odborný, tedy patrně nudný a nezáživný. Vydavatelé si přáli, aby členové Jizersko-ještědského horského spolku si také i trochu početli o Jizerských horách, nejlépe o starých Jizerských horách. Pokusím se o to, ale budu muset začít zdaleka a bude to asi dlouhé čtení. Pokud se stáří týká, nebude to ostatně nic těžkého: na staré faře v Horním Polubném jsem trávil letní školní prázdniny již od roku 1950. Bylo mi šestnáct let a dnes se mi zdá, že tehdy, před více než půl stoletím, tam býval úplně jiný kraj než dnes. Tichý, lesnatý. Méně lidí, žádná auta, hodně stromů a spousta ptáků. A ptáky jsem miloval, vtělil jsem si do těch okřídlených tvorů svou rozporuplnou chlapeckou touhu po dálkách i po domovu. Dálky byly tehdy, v padesátých letech, pro lidi v naší zemi naprosto nedostupné. Celé letní dny jsem se proto toulal za ptáky po lukách a lesních okrajích Jizerských hor a také líčil sklopky s moučným červem potemníkem na rehky domácí, kteří hnízdili skoro na každé polubenské chalupě. Do sklopek jsem chytal i lindušky luční, za kterými jsem chodil skoro denně přes Nýčovy domky na liduprázdné, sítinou vonící břehy Soušské přehrady. Chyceným ptákům jsem pak na tenké běháky připevňoval kroužky a svůj lovecký pud tak halil do vědeckého hávu. Od kostela v Horním Polubném vedla (a dodnes vede) do kopce cesta, která se nahoře, v místě, které domorodci nazývali Löffelhäuser (možná, že se v těch domech kdysi vyráběly lžíce), připojuje k silnici vedoucí přes Václavíkovu Studánku na Jizerku. První dům v louce vlevo při cestě od kostela vzhůru, titěrná dřevěná chaloupka, patřila tehdy, pět roků po válce, panu Tůmovi. Když jsem mu objasnil, proč u jeho domu chytám rehky s rezavým ocáskem (on sám těm ptákům říkal čermáci), zavedl mě na půdu své chalupy. Dodnes si pamatuji, jak vrzaly dřevěné schody a jaké tam bylo vedro a vůně. Půda byla plná čihařského náčiní. Velké klece i malé klícky na volavé ptáky, sítě, rohatiny i s vějicemi, sklopce, špruhle i svazky starých jeřabin, hrneček se ztvrdlým ptačím lepem. Byl jsem okouzlen. Pan Tůma mi pověděl, že opuštěnou chalupu koupil po válce od státu a že v ní až do svého vyhnání (pan Tůma řekl vysídlení) bydlel horal jménem Fischer. Pro jeho vášeň 145

pro čižbu mu místní lidé přezdívali Vogelfischer, ptačí Fischer. Dnes si myslím, že právě na té dřevěné půdě polubenské chalupy jsem se před půl stoletím zamiloval do Jizerských hor. Pocítil jsem tam zvláštní hlubokou sounáležitost mezi starým a neznámým jizerskohorským ptáčníkem a mým obdivem k ptákům. Jako bych tušil, že v těch severských horských lesích, které se za posledními domy Horního Polubného táhly bez přerušení daleko k severozápadu, zdánlivě do nekonečna, prožiji v budoucnu ještě mnoho nádherných věcí. Zdá se, že v té horské chalupě jsem tak stanul na počátku dlouhé cesty k mému dnešnímu článku o bělohlavém strnadovi. O sedm let později, po skončení vysokoškolského studia, jsem získal svoje první (a také v životě jediné) zaměstnání v přírodovědeckém oddělení libereckého muzea. Do té doby jsem nikdy v Liberci nebyl. Nikdo po mně tehdy v té velebné kamenné budově nic nepožadoval, práci jsem si musel hledat a nacházet sám. Po chodbách i pracovnách dosud ležely bez ladu i skladu německé knihy, místní vlastivědy, časopisy i mapy tak, jak tam byly při poválečných svozech z vyklizených německých domů a půd sváženy. Začal jsem, sám nevím proč, s jejich pořádáním, asi proto, že mám rád ve věcech řád a systém. Při tom jsem ty mnoho desetiletí staré řádky, tištěné nezvyklým písmem, německou frakturou, četl a to, co jsem se z nich podivuhodného dovídal o Jizerských horách, jsem pak hledal v hlubokých lesích těch hor. Pomníčky, lovecké chaty, skály, mnoho dalších věcí. Dosud jsem ale stále miloval ptáky, a nejvíce mě proto okouzlovaly články o jizerskohorských čihařích, čihadlech, o starých hraběcích dobách. Dávno zemřelí jizerskohorští ornitologové, zejména učitelé Julius Michel a Robert Eder (učili koncem 19. století v Novém Městě pod Smrkem a ve Frýdlantě), psali o čihadlech nejen v místním tisku, ale své odborné články o avifauně čili ptačí zvířeně Jizerských hor uveřejňovali i v renomovaných rakouských vědeckých časopisech. Ty v liberecké muzejní knihovně nebyly. Dopsal jsem si tedy do Vídně a kupodivu poslali mně tehdy poštou celé ročníky Mitteilungen des Ornithologischen Vereines (ten časopis se nazýval také Die Schwalbe čili Vlaštovka) a také Ornithologisches Jahrbuch čili Ornitologickou ročenku. Ornitologické články byly tehdy, koncem předminulého století, psány jinak než dnes, žádné grafy, sloupce čísel, zlomky milimetrů a nesrozumitelné koeficienty. Z tehdejších poutavých a důkladných líčení exkursí se dosud nevytratila radost ze vzácného pozorování ptačí krásy a horské přírody. V článcích Julia Michela jsem se tak poprvé setkal i se strnadem bělohlavým, dodnes českým, vlastně československým jedinečným čihařským úlovkem, ale o tom až za chvíli. Články z vídeňských časopisů mně ofotografoval muzejní fotograf Jan Kabíček (žádné kopírovací přístroje tehdy nebyly) a knihy jsem poštou zase v pořádku vrátil do Rakouska. Ještě na jednu výpůjčku, na které jsem objevil ptačí čihadla, vděčně vzpomínám. V nejstarší, tak zvané bibersteinské části frýdlantského zámku, v nejvyšší věži, býval uložen starý zámecký clam-gallasovský archiv. Nevím již, jestli celý, nebo jen jeho část týkající se lesů, lesního hospodářství. Nad archivem tehdy, před pětačtyřiceti lety, vládl starý pan Vaňous, myslím, že vysloužilý lesník. Zavedl mě ke skříni, v níž leželo 16 velikých, bytelným plátnem podlepených map. Prvních ručně malovaných lesních map Jizerských hor, čtrnácti revírů frýdlantského a libereckého panství. Unikátů, žádné jejich kopie či otisky neexistovaly. Mapy byly tehdy asi sto šedesát let staré. Byly nádherně vybarvené, s malovanými jeleny v rozích a ozdobnými nápisy. Zeleň lesů, která je pokrývala, byla dosud bez 146

Detail hlavy strnada bělohlavého z roku 1966. průseků, tedy hospodárnic a tenatnic, kterými později lesní hospodáři rozčlenili širé lesní dálavy. A vlasovým krouceným písmem byla v mapách napsána i jména ptačích čihadel, která se tehdy nalézala v lesích nebo na jejich okrajích. Znovu jsem byl okouzlen, po kolikáté již v souvislosti se starými Jizerskými horami a jejich ptáčníky! Pan Vaňous mapy, jejichž cena byla nevyčíslitelná, sroloval a beze všeho mi je půjčil. Byla jiná doba, dnes by ho za to, kdyby se to prozradilo, vláčeli po novinách i po soudech. Odjel jsem vlakem do Liberce, pan Kabíček mapy v muzeu na barevné diapozitivy ofotografoval a pan Vaňous je pak znovu uložil do skříně, bylo to prosté. Dnes ty mapy opatruje, doufejme, že stejně svědomitě, Státní archiv v Děčíně. Díky téměř století starým časopisům a ještě starším mapám byla moje cesta za bělohlavým strnadem volná. První zmínku o něm jsem našel až na samém konci článku Zur Ornis Böhmens, tedy K ptactvu Čech, z r. 1890. Julius Michel v něm píše, že na podzim roku 1889 byl v Jizerských horách chycen samec strnada bělohlavého, Schoenicola pithyornus. Jakmile exemplář získám pro svou sbírku, sdělím o tom další údaje. Snadno se napsalo, hůře provedlo. Teprv o dva roky později, v 16. ročníku vídeňské Vlaštovky z roku 1892, popisuje pan Michel v předlouhém článku na pokračování nazvaném Ornitologické exkurse v Jizerských horách podzim 1889 nejen, jak to tehdy chodilo na jizerskohorských čihadlech (krásné čtení!), ale také jak kormutlivě dopadlo jeho pátrání po vzácném strnadovi. Píše, že téhož času (tj. začátkem září 89, pozn. M. N.) jsem obdržel opětovně zprávu z hor, podle níž v Horním Polubném byl uloven vzácný pták. Podle určení čihařů to měl být kříženec konopky a kdo ví ještě jakého jiného ptáka. Týž přešel do 147

148 Julius Michel čtyřicet let poté, co pátral v Jizerských horách po strnadu bělohlavém

majetku lesníka Kirchnera z Velké Jizery (Gross Iser). Můj (písemný) dotaz byl jmenovaným pánem co nejvstřícnějším způsobem zodpovězen a kuriózní pták prohlášen strnadem bělohlavým, Emberiza pythiornis. Pták by měl rovněž přejít do mého vlastnictví. Nyní by bylo patrně vhodné se podrobněji zmínit i o pisateli předchozích řádků. Učitel Julius Michel byl velice nadšeným milovníkem jizerskohorských ptáků a jejich pilným sběratelem. A také velmi plodným autorem článků o nich. Ve své Ornitologické bibliografii Jizerských hor uvádím 19 citací jeho prací z let 1885 1892. Narodil se roku 1859 v Hrádku nad Nisou a zprvu učil na škole v Horní Řasnici a potom v Novém Městě pod Smrkem. Roku 1890 definitivně přesídlil do Podmokel (dnes levobřežní část Děčína), kde roku 1929 vydal svou známou publikaci Tiere der Heimat. Z ní jsem převzal i jeho portrétní fotografii. Sedmdesátiletý učitel na ní vyhlíží velice přísně, ale když podnikal své daleké několika denní exkurse po Jizerských horách (byl zde vlastně ornitologicky činný jen v letech 1885 1889), bylo mu mezi šestadvaceti a třiceti lety a vypadal tehdy možná veseleji. V dalším sešitu Vlaštovky podrobně popisuje J. Michel svou pěší pouť do Pruska na Velkou Jizeru za slíbeným strnadem. Vydal se 2. listopadu 1889 z Nového Města pod Smrkem za chladného, ale krásného dne, přešel státní hranici a za Lázněmi Flinsberg (tam navštívil známého ornitologa a majitele velké sbírky vycpaných ptáků W. Heydricha) vystoupal na Vysoký hřeben jizerský. Pod hřebenem, hluboko v údolí, ležela od světa odloučená samota Velká Jizera a v ní vytoužený bělohlavý strnad. Ještě naposled se popisem toho večera vrátíme s panem Michelem ke starým Jizerským horám: Večer se již přiblížil, když jsem dorazil do lesovny na Velkou Jizeru a byl jsem panem i paní Kirch nerovými co nejpřátelštěji uvítán. Prostorné klece s velkým počtem výtečně vyhlížejících živých ptáků pokrývaly zdi pokoje a ptáci se pilným zpěvem odvděčovali za láskyplnou péči. Většinou se jednalo o zdejší pěvce nejlepších druhů a pouze o málo cizokrajných, mezi nimiž se nacházel i miláček paní domu, mluvící amazonský papoušek. Pohled na přívětivě vyhlížející místnost prozradil hostu ducha obyvatel domu. Netrvalo dlouho a propadli jsme své zálibě a mnohé zajímavé údaje v mém zápisníku mně připomínají obsah našeho živého hovoru. Moje první otázka platila přirozeně bělohlavému strnadu. K mé lítosti jsem se ale dozvěděl, že pták několik dní před mým příchodem uhynul a posléze beze stopy zmizel. Konečně vyšlo najevo, že jej lesnický adjunkt poslal do Warmbrunnu ku vycpání. Tam byl včleněn, jako první exemplář svého druhu, do sbírky ptáků náležející říšskému hraběti Schaffgotschovi. Když jsem se po svém návratu dotázal u tamního preparátora pana Matiniho, dostalo se mi potvrzení toho, že řečený pták byl dospělým samcem strnada bělohlavého. Zprvu jsem měl ještě naději, že budu moci pro mne důležitý exemplář vyměniti za podobný, později však jsem tuto naději ztratil. Marná listopadová cesta J. Michela slezskými i českými Jizerskými horami byla také poslední a bral ji i jako loučení s horami před svým odchodem na Děčínsko. Svoje podzimní ornitologické exkurse Jizerskými horami končí slovy: Vzpomínka na tuto poslední toulku těmito mně tak milými horami zůstane pro mne navždy drahou. 149

Cesta za strnadem se tedy nevydařila. Hraběcí kustod, který J. Michelovi odmítl vycpaného strnada vydat, se ve skutečnosti jmenoval Georg Martini, nikoli Matini. Proslulou sbírku ptačích vycpanin založil roku 1878 říšský hrabě Ludwig Schaffgotsch (zemřel 15. 6. 1891) na popud warmbrunnského lázeňského lékaře a laického ornitologa Dr. Luchse, který sám ptáky sbíral a svoji sbírku Schaffgotschovi do začátku věnoval. Hrabě ji umístil zprvu do svého zámečku v lázních Warmbrunn (dnes Cieplice Śl. Zdrój), později, když se stále rozrůstala, do lázeňské inspekční budovy, resp. výstavného dlouhého domu, kde byla přístupná i veřejnosti. G. Martini se stal kustodem sbírek již 1. října 1880 a dohlížel pak nad hraběcími sbírkami ostřížím zrakem ještě několik dalších desetiletí za laskavého porozumění dalšího majitele toho podkrkonošského panství hraběte Friedricha Schaffgotsche. Teprve teď, po historickém úvodu a povídání o starých Jizerských horách, přišel možná čas na několik nudných a nezáživných odborných údajů o ptačím unikátu Jizerských hor. Údajů, které lze snadno přeskočit. Strnad bělohlavý žije od západní Sibiře až po její východ, v Číně, na dálném Východě. Jeho starší české jméno bývalo proto i strnad sibiřský. Do Evropy zaletuje při tahu jen zcela vzácně, jediný doložený kus pro území bývalého Československa je právě jen onen z Jizerských hor! Ve starší české ornitologické literatuře se tradoval ještě zcela obecný a nepodložený údaj slezského zoologa Glogera z roku 1833, který napsal, že byl dopaden v Čechách. Tento starý vágní údaj přecházel z jednoho kompendia o ptácích do druhého (Frič, Šír, Kněžourek, Janda) a patrně teprve ornitolog Jirsík seznámil v roce 1935 a 1955 českou přírodovědnou veřejnost (a později evropské ornitology i Niethammer) s existencí jizerského strnada. Jirsíkovo zjištění bylo ale založeno na novějším článku slezského zoologa Kollibaye, a nikoli na četbě Michelových Exkursí, ale o tom až později. Dnešní platné vědecké jméno tohoto ptačího druhu je Emberiza leucocephalos S. G. Gmelin, 1771 ( někdy se píše i leucocephala). Strnada tedy objevil a popsal mladý německý přírodovědec Samuel Gottlieb Gmelin, který se zúčastnil slavné cesty různými provinciemi Ruské říše, kterou na přání carevny Kateřiny II. vykonal proslulý a rovněž německý přírodovědec P. S. Pallas a která došla až do nejvýchodnějších končin Rusi. Gmelin sám bědně skončil o tři roky později v červenci 1774 jako chánův zajatec v dagestánském Achmetkendu ve věku pouhých třiceti let. Druhové jméno bělohlavého strnada je odvozeno z řeckého základu leucos = bílý a kefalé = hlava. Bělohlavý se tedy jmenuje v češtině, slovenštině, ruštině, francouzštině a nověji i v polštině. Jiné jazyky se přidržují staršího, dnes neplatného vědeckého jména tohoto druhu, a sice Emberiza pityornis, které má rovněž řecký základ. (Michel zpočátku dokonce psal i pythiornus a přisoudil ptáka do rodu Schoenicola a za jeho objevitele považoval Pallase.) Protože řecky pítys = smrk nebo druh borovice pinie (Pinus pinea) a ornis = pták, je německý název tohoto strnada Fichtenammer čili strnad smrkový. Anglický název Pine bunting (strnad sosnový) se přidržuje druhého významu slova pítys. Strnadů rodu Emberiza (a to ještě nepočítám tři druhy strnadů rodu Miliaria, Calcarius, Plectrophenax) žije ve Starém světě (Eurasii a Africe) 38 druhů, z toho v Evropě se vyskytlo 18 druhů. U nás bylo zjištěno 11 druhů (většina z nich se objeví ale jen na tahu jako skutečné rarity). V českých zemích hnízdí tři druhy, čtvrtý jen na Slovensku. Strnad bělohlavý je nejpříbuznější 150

Dům v polských lázních Cieplice Śląskie Zdrój (dříve Bad Warmbrunn), kde byly vystaveny ornitologické sbírky majitelů panství Schaffgotschů našemu běžnému strnadovi obecnému, dalo by se zhruba říci, že co je na našem strnadovi žluté, je na jeho příbuzném bělavé. Pan Michel tedy bělohlavého strnada, kterého chytil na ptačím čihadle v Horním Polubném neznámý čihař, pro svoji sbírku nezískal. Tím čihařem mohl být docela dobře i otec nebo dědeček pana Vogelfischera, na půdě jehož domu jsem v roce 1950 poprvé okouzleně spatřil náčiní jizerskohorských ptáčníků. Hraběcí kustod Martini uhynulého strnada vycpal a na podstavec, na kterém pták dodnes stojí, připevnil etiketu s nápisem: Emb. leucocephalos L., Fichtenammer, ad. Ob. Schreiberhau, dicht an der Böhm. Grenze mit anderen Ammern gefangen 5. 10. 89. Čili že pták pojmenovaný na štítku latinsky a německy je adultní (dospělý) samec a byl uloven s jinými strnady 5. 10. 1889 v Horní Šrajberhavě, těsně při české hranici. A bylo hotovo, úlovek z českých Jizerských hor se tak stal neprávem dokladem ptačí zvířeny slezské strany hor náležející tehdy Prusku. Pan Martini si snad myslel, že když adjunkt přinesl uhynulého strnada z Velké Jizery (pokud ho vůbec přinesl on), že tam byl také uloven. Navíc se pisatel štítku malinko spletl. Velká Jizera již nepatřila do katastru obce Schreiberhau (dnes Szklarska Poręba), nýbrž k Flinsbergu (dnes Świeradow Zdrój). Omyl to byl omluvitelný, protože Schreiberhau byla velerozlehlá a E. R. Petrák, autor nejlepšího krkonošského průvodce, o ní píše, že je nejroztaženější obcí slezských Krkonoš a táhne se nejen přes jejich významnou část, ale i do Jizerských hor. Nicméně západní hranici této obce tvořil potok Kobelwasser a cha lupy osady zvané Kobelhäuser, které stály na jeho levém břehu, patřily ještě do Šrajberhavy (jak se tehdy česky této obci říkalo), pravý břeh pak již náležel do nedaleké Velké Jizery a s ní do Flinsbergu. 151

Ale ještě nebyl všemu konec. Když o bělohlavém strnadovi napsal v roce 1892 do jednoho slezského časopisu G. Schneider, že byl chycen u lesovny na Velké Jizeře, a Slezsko má tedy nový ptačí druh, a zejména když se tento pták objevil krátce nato i v oficiálním seznamu ptáků Slezska (C. Floericke, Avifauna der Provinz Schlesien, s. 207), rozhodl se již zmíněný zoolog P. R. Kollibay přestože sám byl ze slezského města Neisse, (dnes polsky Nysa), že uvede celou věc na pravou míru. Znal Michelovy publikace, a tak roku 1894 napsal do stejné Ornitologické ročenky, v níž před čtyřmi roky Michel ohlásil nález strnada, zásadní článek, v němž vše uvedl podle vědecké pravdy. Autor další slezské zvířeny, Ferdinand Pax, roku 1925 raději pak již jen šalamounsky napsal, že strnad bělohlavý byl zastižen jednou v Jizerských horách. Kollibay byl velice důkladný a navštívil před napsáním svého článku i aktéry pět let starého příběhu. Pan lesník Kirchner byl již mrtev, ale revírník Jacob z obce Jung-Seifershau u Jelení Hory (Hirschberg) dosud žil. Ukázalo se, že toho dne, 5. října 1889, se vydali oba lesníci přes zemskou hranici do Čech, aby poznali tamější způsoby lovu ptáků na čihadlech. Na jednom z čihadel kdesi na panství knížete Rohana mezi Horním Polubným a Jizerkou jim mezi ulovenými živými ptáky padl do oka zvláštní strnad, jehož druh ale nebyli schopni určit. Čihaři jim jej spolu s několika dalšími ptáky darovali a lesníci jej chovali asi 10 dní v kleci. Když poté pták uhynul, daroval jej revírník Jacob do zmíněné Schaffgotschovy sbírky. Je tedy pravděpodobné, že bělohlavý strnad nikdy na Velké Jizeře nebyl (nebo jen zprvu) a doma jej pak choval revírník Jacob. Zdá se, že lesník Kirchner, který učitele Michela tak přátelsky ve své lesovně vítal, jej ve svém dopise i při jeho pozdější návštěvě na Velké Jizeře obelstil. Třeba nevěřil, že Julius Michel bude mít tolik nadšení a vytrvalosti a přijde si pro ptáka, jehož tak toužil mít ve své sbírce, pěšky z Čech až na Velkou Jizeru. Přečteno, shledáno, dávné osudy vypluly na světlo. Cítil jsem, že teď přišla řada na mne. V polovině července 1966 jsem prožil krásný osamělý víkend v muzejní chatě na Jizerce. V pondělí ráno jsem na starém a těžkém prvorepublikovém velocipedu vyrazil z Jizerky za bájným strnadem ve stopách Julia Michela. Byl také krásný den, ale nikoli chladný, ale žhavý. Přes Horní Polubný na Mýto jsem jel s kopce, odtud na novosvětskou celnici zase do kopce. A pak už jen stále dolů do Slezských Teplic. To podhorské městečko se kdysi jmenovalo Warmbrunn, nyní Cieplice Śląskie Zdrój. Poptal jsem se tam lidí, ukázali mně mohutný, pochmurně vyhlížející dům. V něm prý měl pan říšský hrabě své ptačí sbírky. Dozvonil jsem se. Po chodbách domu dosud stály masivní skříně, ale ptáků v nich bylo už jen pramálo. Od správce jsem se dozvěděl, že polský stát, který po válce získal tuto část bývalého pruského slezského Podkrkonoší, změnil po roce 1945 Schaffgotschovy sbírky na Państwowe Muzeum Ornitologiczne. To bylo ale již v roce 1952 údajně pro nedostatek personálu silně zmenšeno a většina sbírek, včetně bělohlavého strnada, byla převezena do Vratislavi (Wróclaw, Breslau) do Zoologického institutu Polské akademie věd (PAN). Za vedra jsem proto dojel až do Jelení Hory (Hirschberg), ale tam mi kdosi řekl, že do Vratislavi je to ještě asi sedmdesát kilometrů. Obrátil jsem se proto k domovu. Přede mnou bylo přes třicet kilometrů stále do kopce až na státní hranici a pak další míle horami na Jizerku. Ujel jsem to, vždyť jsem byl tehdy jen o pouhé tři roky starší než Julius Michel při své poslední cestě za strnadem bělohlavým, ale na Jizerku jsem se doplazil, zmožen vedrem, žízní a únavou, až za hluboké tmy. 152

Dopis ze října 1992, kterým se dává na vědomí, že ředitel Přírodovědeckého muzea ve Vratislavi nesouhlasí s půjčením vycpaniny strnada bělohlavého do libereckého muzea. 153

Stejně naivně a směle jako učitel Michel jsem pak dopsal do Vratislavi řediteli Zoologického ústavu. Vysvětlil jsem mu okolnosti a navrhnul mu, aby vycpaného strnada bělohlavého předal do sbírek přírodovědeckého oddělení Severočeského muzea v Liberci, kam podle mého mínění jednoznačně patřil. Byl jsem, podobně jako kdysi pan Michel kustodem Martinim, zdvořile, ale rozhodně odmítnut. Zároveň mně poštou přišlo ale i několik černobílých snímků strnada. Na těch s černým pozadím byl uveden jako fotograf A. Mrugasiewicz, s bílým pozadím pak Z. Jakubiec. Na původní německý štítek kustoda Martiniho byla dvěma hřebíčky připevněna ještě etiketa polská: Trznadel sosnowy, Emberiza leucocephala (Gm.) ad. A tak to zůstalo přes čtvrt století až do léta roku 1992. Tehdy jsem začal v muzeu připravovat velkou výstavu, kterou jsem nazval Stará tvář Jizerských hor. Napadlo mě, že by bylo nádherné na ní vystavit i slavného strnada bělohlavého. Znovu jsem dopsal do Polska a psaní jsem si tentokrát nechal pro lepší dojem přeložit do polštiny. Také už jsem nebyl tak přímočaře smělý ani naivní a požádal jsem jen o jeho barevný snímek. Připojil jsem ale dodatek, že zápůjčka vycpaného strnada by mně byla mnohem vítanější. Jeden dopis to ale nespravil, protože se ukázalo, že Ústav akademie věd již není ve Vratislavi, ale v Krakově, a odpověď jsem proto nedostal. Ve Vratislavi je ale univerzita a její součástí i Ústav ekologie ptáků (Zakład ekologii ptaków), ale tam jizerskohorského strnada neměli. Dopátral jsem se ho třetím dopisem teprve v dalším universitním ústavu, a sice v Přírodovědeckém muzeu (Muzeum przyrodnicze Uniwersitetu Wroclawskiego, Sienkiewicza 21, Wróclaw). Vycpaninu mi samozřejmě zase nepůjčili, natož věnovali, ale poslali barevné diapositivy, jejichž autorem byl asi J. Lontkowski. A tak jsem poprvé spatřil ten bájný úlovek v celé jeho barevné kráse. Jeho zvětšenina pak ozdobila libereckou výstavu o starých Jizerských horách a asi málokdo z návštěvníků tušil, kolik potu a času mě ten strnad už stál. Dnes jsou jeho portréty i v muzejní expozici v Novém Městě pod Smrkem a také na Jizerce ve stálé výstavě nazvané rovněž Stará tvář Jizerských hor. Během mé více než čtyřicetileté služby v Severočeském muzeu jsem o strnadu bělohlavém, unikátním úlovku čihařů z Horního Polubného a raritě československé avifauny, napsal několik článků. Ale text, který jste právě dočetli, je ze všech nejdelší, nejpodrobnější, nejstarodávnější, ale také, to slibuji, už poslední. 154

LITERATURA: Pro čtenáře, kteří by si chtěli sami ověřit, že to, co jsem napsal o bělohlavém strnadovi, je pravda, nebo by si v originále chtěli přečíst něco navíc o sto let starých Jizerských horách, uvádím i seznam titulů, které jsem použil ve svém článku. FLOERICKE, C., 1892: Avifauna der Provinz Schlesien: 207 FRITSCH (=FRIČ), A., 1898: Naturgeschichte der Vögel Europas, Prag, 1898: 236 (ale i starší Fričovy články). GLOGER, C. L., 1833: Schlesiens Wirbelthierfauna, Breslau. HUDEC, K. et al., 1983: Fauna ČSSR, Academia, Praha, sv. 24, Ptáci, III/2: 1110-1111. HUDEC, K. et al., 1995: Sylvia, Praha, 31, 2: 139. JANDA, J., 1929: Atlas ptactva středoevropského: 247. JIRSÍK, J., 1935: Jak žijí zvířata: 252. JIRSÍK, J., 1955: Naši pěvci, Naklad. ČSAV, Praha: 2O5. KNĚŽOUREK, K., 1910: Velký přírodopis ptáků, I. díl: 179 180. KOLLIBAY, P. R., 1894: Ornithologisches Jahrbuch, Wien, 5, 6: 266 267. MICHEL, J., 1890: Ornithologisches Jahrbuch, Wien, 1: 112. MICHEL, J., 1892: Mitt. des ornithol. Vereines (Die Schwalbe), Wien, 16: 246, 257. MICHEL, J., 1929: Tiere der Heimat, 5, I., Tetschen a. d. Elbe. NEVRLÝ, M., 1967: Poledník LVT, Liberec, 31.7. NEVRLÝ, M., 1969: Čas. Národního muzea, odd. přírod., Praha, 137, 1/2: 77 80, 2 tab. NEVRLÝ, M., 1969: Ochrana přírody, Praha 24, 2, příloha Ochranářský průzkum. NEVRLÝ, M., 1975: Ornitologická bibliografie Jizerských hor. Sborn. Severočes. mus., Ser. Natur., Liberec, 7: 105 125. NEVRLÝ, M., 1976: Kniha o Jizerských horách. Severočeské nakladatelství, Ústí n. L.: 130 (totéž i ve vydání z roku 1981 a 1996). NEVRLÝ, M., 1993: Krkonoše, Vrchlabí, 26, 6: 19. NEVRLÝ, M., 2002: In: Anděl, R. et al.: Minulost a současnost kraje na úpatí Jizerských hor. Naklad. 555, Liberec: 13, 15. NIETHAMMER, G., 1937: Handbuch der deutschen Vogelkunde. PAX, F., 1925: Wirbeltierfauna von Schlesien, Berlin: 198. PETRÁK, E. R., 1891: Illustrirter Führer durch das Riesengebirge (usw.), Wien, Pest, Leipzig: 290. ŠÍR, V., 1888: Mitt. des ornithol. Vereines (Die Schwalbe), Wien, 12: 124 125. SCHNEIDER, G., 1892: Der Wanderer im Riesengebirge, Hirschberg, 12, 4: 45. 155

156 Školní rada Anton Hans Bielau 27. 12. 1860 31. 12. 1928

Anton Hans Bielau Chlapec z hájovny Marek Sekyra Liberec Je paradoxní, že návštěvníku Jizerských hor jsou díky památkám známější lidé, kteří zde nalezli svou smrt, než ti, jejichž osud byl s horami také spjat a kteří se navíc stali významnými osobnostmi tohoto kraje. Jako by si lidé potřebovali připomínat více smrt než naro - zení a život. Spíše bláhové by totiž bylo předpokládat, že ty druhé připomíná dnešní ge - neraci jejich dílo. A zatímco básníci Schiller, Körner a Löns jsou známi alespoň v cizině, do obecnějšího povědomí obyvatel pod Jizerskými horami se dostali ze spisovatelů zde narozených maximálně Rudolf Kauschka či Gustav Leutelt. Jen zasvěcení znají dalšího jizerskohorského rodáka, spisovatele, turistu a milovníka hor, profesora Antona Hanse Bielaua. Narodil se ve vánoční čas, 27. 12. 1860 v hájovně v zapadlé osadě Sovín v Jizerských horách, nacházející se na cestě z Desné na Novinu. I dnes je zde stejné ticho jako před více než sto čtyřiceti lety, kromě hájovny je zde jen pár chalup a kříž v žulovém kameni s nápisem: Bože, ochraňuj nás i Sovín. Dětství v jizerskohorských lesích znamenalo pro syna clam-gallasovského lesníka tu nejkrásnější dobu života, jak vzpomíná ve svých prózách na hry se svým bratrem uprostřed panenské přírody, dovádění se psy, tajuplné výpravy s hajnými k čihadlům, na pašerácké a zvířecí stezky, ale také na poznávání práce na pile a navštěvování obecné školy na Kristiánově, kdy se to zde hemžilo dětmi pod vedením učitele Josefa Meltzera a skláři. Sem docházel již z hájovny z Karlova, z místa zvaného ban Borne, od své milované maminky. Ani tato idyla neušla občasnému vyrušení okolním světem, například když sem pronikly zprávy o prusko-rakouské vojně v roce 1866. Později zavedla gymnaziální léta studenta Antona Hanse do Liberce a roku 1881 do Prahy. Zde nejprve studoval na vysoké škole dějepis a zeměpis a od roku 1889 si odbýval praxi na Státním gymnáziu na Novém Městě. Byl také členem studentského spolku Ghibellinia. Jako učitel se dostal až do Kyjova, kde byl suplentem na německém Obecném gymnáziu a kde se seznámil se svou ženou. V letech 1890 1892 vyučoval na Státní průmyslové škole v Liberci, z této doby jsou známé jeho oceňované slavnostní proslovy. Naposledy působil mimo Liberec do roku 1895 na Klášterním benediktýnském gymnáziu v Brně. Od té doby byl profesorem Ústavu ku vzdělávání učitelů v Liberci. Za zmínku z této doby stojí jednak další slavnostní proslovy, roku 1905 na Schillerovských oslavách, roku 1906 na Mozartovských v divadle, ale hlavně jeho aktivní 157

účast při vydávání ročenky horského spolku. Nejprve byl hlavním členem výboru a v letech 1908 1909 její vydávání dokonce řídil. V roce 1914 se stává vážený profesor školním radou. Během první světové války se zdravotní stav Bielaua zhoršil a nemoc jej již neopustila. Ve svých šedesáti letech roku 1920 odchází do důchodu, od tohoto roku také píše pravidelně články do ročenky horského spolku. Píše-li se o jeho vzpomínkách na mládí v Jizerských horách, je uznáván jako jako skvělý vypravěč a humorista. Pro ročenku jich napsal deset, všechny v jizerskohorském nářečí z okolí údolí Kamenice, některé vyšly souborně pod názvem För hundert Juhrn an Isergeborge, Erzählungen in Isergebirgsmundart (Před sto lety v Jizerských horách, vyprávění v jizerskohorském nářečí, 1970). Napsal také několik básní, taktéž v nářečí (například Dos vrloufene Kind o ztracené Aničce Richterové či An den Jeschken Ještědu), dramata Katharina von Rädern, Ein Schauspiel aus Reichenbergs Vergangenheit (Kateřina z Redernu, 1921) a Dr Leinwabersums, Ein Lustspiel aus Reichenbergs Vergangenheit (Tkadlec, 1922) a odborné články. V letech 1926 1927 se opět zhoršila jeho nemoc, i přesto pronesl ještě na podzim následujícího roku proslov při otevření chaty na Seibtově vrchu (dnešní Slovance), ale za pár měsíců umírá, čtyři dny po svých osmašedesátých narozeninách, na Silvestra roku 1928. Na janovském hřbitově zdobí jeho hrob prostý náhrobek. Až do vysokého věku Bielau hodně cestoval, například do Alp, jižní Evropy či k Severnímu moři a nejvíce do Jizerských hor, jichž se stal skutečným znalcem a které oslavil ve svých dílech. Přesto žádná pamětní deska nezdobí místa jeho působení a kromě několika úryvků v časopisech nebylo nic z jeho díla přeloženo do češtiny. Anton Hans Bielau si bezpochyby zaslouží více pozornosti. Blatný rybník 158

Měsíční noc u Blatného rybníka (1921) (přeložil O. Simm, přebásnil Marek Sekyra) Ztichlý je hvozd a jen od blízké pily slyšíš, jak poslední tam prkna řežou, jak na zítřek dolů polena koulí. A pak jen ticho. Až nad vrcholky smrků měsíc stoupá, obličej bledý jeho zříš na vodě, tak jasně na rybníku hvězdy blikají jak na obloze. Nad vřesovištěm lehká mlha leží, okolo suchých smrčků jemně plyne, z nich každý jak strašidlo šedé číhá chtě vylekat tě. Co se to krčí tam u smrku vzadu? Snad vodníček v borůvčí se tam skrývá? Chytá si ryby? Či dnes pod hladinou po dětech pátrá? Kol tiše tu tak zlehka sova letí, huš a huš! A už čížka ubohého, jenž na větvi právě klidně dřímal, má ve svých spárech. Slyš ten praskot! Hned mlázím se to dere k rybníku jak při honbě divé. Stádo jelenů stojí a větří chvíli, pak zas pryč se žene. Pak ztichne vše, zcela, a lehce jen zas oddychuje noc, sní sama nyní... sní marně o klidu blahém. Tak brzy ji jitro vzbudí. 159

160 Stará skalní vyhlídka na vrcholu Černé studnice jeden z prvních počinů starého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory

Poďte s náma na rajz Za skalami Černostudničního hřebene Jaroslav Lubas Nová Ves nad Nisou Černostudniční hřeben spojnice mezi jednotlivými osadami a městy v jejich blízkosti, jehož průsmyky se při samotném osidlování krajiny pozvolna rozlévalo osídlení z jihu na sever, ale v mnohém také hranice mezi krajinou zádumčivých a divokých Jizerských hor a úrodnějším a vlídnějším vnitrozemím, onehdy hranice národnostní, ale také třeba geologická. Vydejme se na cestu se zdejšími lidmi, kteří zasvětili této krajině své životy. Nečekejme ale vyčerpávající výčet osudů místních horalů a nekonečný výčet událostí, které se tu za dlouhou řadu let udály. To, co zachycuje naše putování, je jen střípkem v moři, krátkým ohlédnutím zpět. Pryč jsou doby, kdy zdejší kraj osidlovali lidé z okolí sklářských hutí a lesy kolem byly jen obtížně prostupnou lesní divočinou. Začátek naší cesty může začít různě, třeba listinou Jindřicha Smiřického ze Smiřic a na Skalách z roku 1561 (přepis 1649) vytyčující práva a povinnosti huťmistra v huti syřišťovské (dnes v Huti). Někdy v té době se ve větší míře osidluje okolí Černostudničního hřebene právě lidmi pracujícími se sklem v archaických hutích požírajících denně kubíky jizerských lesů. Citujme tedy alespoň část z této listiny:...ja Pan Gindřzich Smiržiczky Z Smiržicz a na Skalach Znamo Cžinim timto Lystem Pržedewssemy Nyněssimi y Budauczimy, že gest se namiě dožadal Jan Sschirer Sklenarž Poddani mug abich gemu na Hutt Sklenau, a Czož Kni S Powolenim megm Pržikaupil, a w geden Statek Vwedl, a Kterauž na Gruntech mich gemu wystawieti Prži wsy Rzečzene Ssyržisstowa gsem dopržal Swobodu a Propuczeni dal, Aby mie a diediczum budauczim mym, ty Platy, a Powinosti na tomto Lystu Položenen Swobodu a Propuczeni Chtiwieyssy Platiti bil. Kterežto Žadosti geho slussne, nemohl gsem odepržiti, moczy Lystu tohoto oswobozugy a Propuszugy slowo od slowa takto. Neg Perwe gsau gemu ti Cztiri Statky a mleyn Patey wedle Sebe Ležate, kterež Se Gmenugi Ssirzisstow, a Stanowsko, nanichž ta Hutt wistawena, až do Potoku Ssiržisstowskeho Dolu Po Grunti Pana Adama Zwartenbrka. Po Potok nad Czestau, Ktereyž diěly grunti me Sgrunti geho, S Rolimi Lesy, Porostlimia Pokudž mu wimezeno, totiež Po Potok Kricžskey a po Kruhy na dil až K beranum a až do Roly a gruntu geho stanowskich, ana Ssirž až do Gruntu Giry Ssreima Z zasady, a Ssydy 161

a Paula zlaužnicze až K Potoku Žernowniku w geden y Smlegnem Vwedeni, na nichž on ma Swobodu na Ptaky z lepem, na humenczy na weweržicze Cžihati, na temž vymezenem Statku, než dale abliže ničz. A gesliby wicze toho lapal, nežby domowni Potržebo v Kazowala tiech nikam ginam na žadna mista Prodawati, a od bywati nema, než wrchnosti Swe ge Pržinesti, a ti gemu od Pana geho Rownegmi Peniězy Placzeni biti magi. Dále Hory, Kterež se gmenugy wlcži skaly, Wratkow, Zlabowacz Studeny, Kam laucžna, Medwiědi Lauka, Blatinczy, a nekarsz Gesenowiczi, Klimentin, Blažowicze, Kossow Michowsko, Holau Horu, Gemu ProPucžugi, v budauczim Geho, Pomeze a Hranitze Pana Adama Z wartmbergka, a od tiech mezv Po Hranicze Pane Fridricha Redara až Po Řzeku Kameniczy a Po meze Asmana Hamernika Plawskiho, a tež Po mezi Lvdy Zazadskich. A ztiech gmenowanich Hor neb lesuw Cžož by Koly na PoPel, Smulu, Strauhati, Potržebowalby toha ma Vžiti... Tehdejší život lidí jeho nesmírnou drsnost si dnes můžeme představit jen stěží. Dřevaři, uhlíři, skláři, tkalci, kameníci a další a další. Doslova na každém kroku se s výsledky jejich lopotné práce setkáváme. Krajinou se prodíraly první cesty dopravní tepny spojnice s okolním světem. A jak popisuje dopravní podmínky v okolí Černé Studnice mnohem později Josefínský popis z let 1764 67?...Černá Studnice (Schwarzborn) z Maršovic (Marschowitz) vzdálena slabou 1/2hod., z Horní a Dolní Nové Vsi (Neudorf) dobrou 1/2hod., z Jablonce skrz Les kotlíkových kamenů (Kesselstein-Wald) 1,5hod. a z horního Kokonína (Kukan) skrz Kokonínský les (Kukan-Wald) dobrou půlhodinu. Z Dolní na Horní Černou Studnici vedoucí úvozová cesta velmi úzká, hluboká, kamenitá a velmi příkrá, bez přípřeže nesjízdná, cesta dolů na Novou Ves velmi úzká, Jeden ze skalních hrnců v lese poblíž osady Horní Černé Studnice podává svědectví ke starému názvu z Josefínského popisu, kde je zdejší les nazýván jako Kesselsteinwald Les kotlíkových kamenů (1996) 162

kamenitá, strmá. Nalevo od obce ležící Les kotlíkových kamenů je naprosto neprostupný a hustý, cesta na horní Kokonín je obzvláště díky dvěma bažinatým úsekům velmi špatná. Přesto právě starou formanskou cestou přes Dolní a Horní Černou Studnici dál na Smržovku mířily řady formanských vozů a formanský provoz byl tak silný, že každý sedlák usazený na Černé Studnici choval 3 až 4 koně připravené pro přípřah, na krátkém strmém úseku mezi Dolní a Horní Černou Studnicí byly tři kovárny a u starého hostince Kroušenke na Horní Černé Studnici, kde se zastavovalo až dvacet formanských vozů denně, bylo připraveno ustájení pro 15 20 koní. Až v roce 1808 majitel maloskalského panství František Zachariáš Römisch souhlasil se stavbou nové cesty na smržovské panství přes své pozemky a cesta byla na Dolní Černé Studnici odkloněna a tam byl vystavěn nový hostinec mnohem později známý jako Wünschova bouda. Trvalo další půl století, než zdejší obyvatelé získali větší svobodu a lepší podmínky k žití ve zdejší drsné krajině. Až druhá polovina 19. století přinesla trošku lepší podmínky, prostor pro spolkový život, zábavu, také turistiku a sport. Snímek kokonínského fotografa Franze Simma zachycuje dvě osady na úpatí Černostudniční hory. Úzkým pásem lesa mezi oběma osadami procházela stará formanská cesta na Smržovku a u ní byla k nalezení Černá studna, která dala název oběma osadám i vrcholu nad nimi. (1890) Svoji pouť po Černostudničním hřebenu začněme právě tady na rozhraní Dolní a Horní Černé Studnice. Na hranici dvou dřívějších panství a osad na okraji lesa nedaleko od staré formanské cesty je zmiňován silný pramen Černá studna (Schwarze Born) jenž dal údajně svůj název oběma osadám i samotnému černostudničnímu vrcholu. Ještě v polovině 19. století je poloha studny známa, později je prameniště využito nedaleko stojícím domem a již ve dvacátých letech 20. století se názory na jeho polohu rozcházejí. Zanechme však tajemství o Černé studni i se starými spory a stoupejme dále k vrcholu. Na Horní Černé Studnici na vyvýšenině na jejím západním okraji bylo ještě začátkem 163

Osada Horní Černá Studnice s černostudničním vrcholem v pozadí zachycena z Jindřichovy výšiny. V popředí poslední větší skalisko v osadě (Hrdličkova skála), které jako jediné uniklo klínům kameníků. (1928) Na Horní Černou Studnici přišla zima. Na snímku z roku 1907 nelze přehlédnout zimní cestu vedoucí za starou Hauptovou usedlostí (nejblíže vlevo) úplně jinudy, než kudy v letních měsících na černostudniční vrchol stoupaly početné houfy turistů. 164

20.století k vidění několik skalních skupin. Na jejich vrcholcích bylo možno spatřit mnoho větších i menších skalních hrnců a právě tyto a další daly název již zmiňovanému Lesu kotlíkových kamenů. Vyvýšenina, zvaná Jindřichova, nesla jméno po majiteli gruntu Heinrichu Hauptovi kameníkovi, který spolu se svými pomocníky většinu skalisek zpracoval v době ještě před 1. světovou válkou na rozličné kamenické výrobky. Zbylo pouze poslední skalisko Hrdličkova skála, ležící dříve, jak už sám název napovídá, na pozemcích kamenické rodiny Hrdličkových. Skála na svém vrcholku, na nějž je možno vyšplhat po nepatrných schůdcích, nese několik malých skalních hrnců. Nedaleký lom na černostudniční žulu ale možná za několik málo desítek let pohltí i tuto skálu. Stoupajíce osadou dál k vrcholu nemůžeme přehlédnout po levé straně silnice Hauptovu usedlost s velikou kamennou stodolou z nahrubo štípané černostudniční žuly upomínku na namáhavou práci a um zdejších kameníků. Členové smržovské sekce Německého horského spolku pro Jizerské a Ještědské hory v roce 1900 na jedné ze dvou černostudničních skalních vyhlídek té, která přetrvala do dnešních časů Před námi je ale 873 m n. m. vysoký černostudniční vrchol. Od doby, kdy zdejší oblast zachvátila vlna turistického hnutí tedy od druhé poloviny 19. století byla Černá studnice nepopiratelně jedním z nejnavštěvovanějších míst obyvateli Jablonecka. Na jejím vrcholu se dříve nacházelo šest velikých skalních skupin, které dosahovaly 4 10metrové výšky. Dvě nejvyšší protilehlá skaliska zpřístupnil Německý ještědsko-jizerský horský spolek v roce 1885. Zbylá čtyři skaliska byla zdejšími kameníky do roku 1895 zcela od - straněna a kámen zpracován jako stavební materiál. Černostudniční vrchol přináležel pod Smržovku jako sídlo bývalého smržovského panství. Dne 29. srpna 1901 dovolil hrabě Desfours-Walderode, jako vlastník dřívějšího panství, zřízení vyhlídkové věže na černostudničním vrcholu. Hlavní pozornost ještědsko-jizerského horského spolku se však v té 165

Druhá skalní vyhlídka na snímku kokonínského fotografa Franze Simma z roku 1895 stála v místě dnešní rozhledny a poskytovala výhled západním směrem k Ještědu a Lužickým horám Černostudničtí kameníci v roce 1904 započali práce na rozštípání skalní vyhlídky na západní straně černostudničního vrcholu. Na zbytky skaliska byla v následujícím roce ukotvena stavba 26 m vysoké kamenné věže rozhledny. 166

době upírala ke stavbě nového ještěd - ského hotelu. Po roztržce se tedy jablonecká sekce odtrhla a osamostatnila jako Německý horský spolek pro Jablonec a okolí (DGVfGuU). Jako svůj hlavní cíl si vytkla realizovat stavbu rozhledny s chatou na vrcholu Černé studnice. V roce 1902 místní i vzdálenější periodika otiskla výzvu k zpracování návrhů černostudniční rozhledny. Je zajímavé, jaká výběrová kritéria si tehdy horský spolek stanovil. Předem rozhodl o minimální výšce budoucí rozhledny, použitém materiálu, specifikoval zčásti i podobu rozhledny (kamenné ochozy), svou představu o tvaru stavby formuloval takto:...stavba má být originální a svým divokým charakterem se má přizpůsobit ve svém okolí jehličnatým lesem porostlému, mírně zakřivenému Černostudničnímu hřebenu. Jedna ze starých skalních vyhlídek má být zachována a situována tak nedaleko příchodu k budoucí chatě. Následně byl ze dvou vítězných projektů Neznámý tvůrce kuriozního návrhu rozhledny (1902) umístil její stavbu přímo na jedno z vyhlídkových skalisek vybrán návrh jabloneckého architekta Roberta Hemmricha (druhý v pořadí). Dne 4. srpna 1904 bylo započato se stavbou, jejíž realizací byla pověřena firma Florian Corazza. Věž byla situována do místa jedné ze dvou skalních vyhlídek, která byla rozštípána na stavební kámen a na jejích zbytcích byla ukotvena stavba rozhledny. 26 metrů vysoká věž je celá vystavěna z černostudniční žuly. Její zdi jsou u základů široké 160 cm a zužují se na vrcholu věže až na 60 cm. Na rozhlednu byly zpracovány kamenné bloky vážící od 1 500 kg do 3 000 kg, na římse jsou použity kamenné bloky od 100 kg do 2 000 kg. Jejich přípravou bylo zaměstnáno osm týdnů 20 kameníků. Doprava, vytažení, zasazení těchto kolosálních kamenných kvádrů bylo neuvěřitelně složité. Naleziště kamene bylo mnohdy dosti vzdálené. Ve věži, k jejíž výstavbě byli přibráni i italští specialisté, bylo použito 80 dobových schodů, kupole byla pokryta mědí. Ze čtyř balkónů mohl návštěvník vychutnat nádhernou kruhovou vyhlídku. Dřevo na přilehlou chatu bylo otesáno v nedalekém Jablonci a následně koňskými povozy pracně dopraveno na vrchol. Voda zpočátku chyběla úplně. Musela se sem za patřičný poplatek donášet ze studny v osadě Horní Černá Studnice. Po bezvýsledných jednáních o odprodeji jednoho ze dvou silných pramenů v osadě bylo přistoupeno v roce 1905 k vyhloubení studny u rozhledny, která měla při pěti metrech hloubky stav vody asi 1,5 metru. Koncem července 1905 byla stavba věže a malého horského pohostinství dokončena a 14. srpna téhož roku se konalo slavnostní otevření za hojné účasti obyvatelstva a mnohých prominentních hostů. Slavnost zahájil svým projevem předseda DGVfGuU Adolf Bengler, následoval projev starosty Jablonce Adolfa H. Posselta 167

Staré a nové výhledy stará skalní vyhlídka z roku 1885 zpřístupněna horským spolkem pro Jizerské a Ještědské hory a černostudniční rozhledna z roku 1905 chlouba Německého horského spolku pro pro Jablonec a okolí. a starosty Smržovky Wilhelma Karla Posselta a dalších. Následovalo předání klíče od rozhledny stavitelem Corazzou. Při dopolední lidové slavnosti bylo napočítáno asi 6 000 návštěvníků, kterým se o zábavu starala kapela Johanna Otta. Večerní nasvícení slavnosti i rozhledny uzavřelo tento slavnostní den, na který se ještě dlouho vzpomínalo. Zřízení rozhledny udělalo z Černé studnice výletní místo prvního řádu v Jizerských horách a nárůst počtu návštěvníků si vyžádal brzy rozšíření stavby. Stavební práce započaly 10. července 1907 a 14. prosince 1908 byly ukončeny slavnostním otevřením. Chata poté skýtala velké hostinské místnosti a místnosti v horním podlaží a také 25 metrů dlouhou prosklenou verandu, která byla také podsklepená. Černostudniční rozhledna s přilehlou chatou se vyvinula k nejdůležitějšímu turistickému podniku širokého okolí ve své době. Nabízela místo pro 800 osob. Byla celoročně otevřena s pokoji pro hosty, studentskou ubytovnou, stájemi, garážemi a telefonem. O oblíbenosti místa vypovídají také návštěvní knihy. Některé z nich se uchovaly v archivu v Neugablonzu, kam byly buď věnovány, nebo odprodány některým z poválečných provozovatelů černostudniční chaty. Škoda, že nezůstaly tady. Již krátce po dostavbě rozhledny horský spolek zvažoval výstavbu sáňkařské dráhy vedoucí do jabloneckého Katzelochu a na Nový rok 1911 byla stavba v ceně 11 330 korun předána veřejnosti. Úspěchu u turistů si získala také stavba 8 km dlouhé hřebenové cesty vedoucí od chaty až k Terezínce. Tato hřebenová cesta později nesla jméno zasloužilého předsedy spolku Adolfa Benglera. Byla dokončena v roce 1913. Plánovaná slavnost zůstala ale odložena do období po 1. světové válce. Další pozoruhodností byla nedaleko rozhledny členy horského spolku založená botanická zahrada. V roce 1929 byla vystavěna silnice vedoucí od školy na 168

Horní Černé Studnici k černostudniční rozhledně. U silnice na novovesko-smržovské hranici byl nápisem zvýrazněn později důvěrně známý Willkummstein ( vítací kámen ). Na podzim roku 1938 byla černostudniční chata na čas obsazena cyklistickou jednotkou německého wehrmachtu a pro veřejnost přechodně uzavřena. Totéž se stalo také v zimě 1944, kdy chata sloužila jako útočiště Volkssturmu. Dne 7. května 1945 poškodila ruská letecká bomba část střechy chaty a propadla skrz budovu až do sklepních prostor a jen díky tehdejšímu správci chaty byla nevybuchlá bomba vynesena a odpálena v nedalekém lesíku. Po skončení druhé světové války přešla chata do správy Klubu československých turistů a majestátnost rozhledny a překrásný rozhled do širokého okolí lákal nové generace turistů. Po roce 1948 přešla chata s rozhlednou pod správu podniku Restaurace a jídelny a za dlouhých 40 let U přístupové cesty z Horní Černí Studnice na černostudniční vrchol, poblíž hranice smržovských a černostudničních pozemků, stojí a výletníky zdraví nevelký balvan, nazývaný dříve Willkummstein ( vítací kámen ). Na konci 20. let, po dostavbě silnice, byl opatřen zdravicí horského spolku. Nápis umně vyhotovil malíř a natěrač z Horní Černé Studnice Jakob Wuchterl. se zde vystřídala dlouhá řada pánů hostinských či vedoucích i dalšího personálu. Chata procházela obdobími opomíjení i obdobími nebývalého zájmu veřejnosti. Snad největší oblibě se chata těšila v osmdesátých letech, kdy tu svou hudební produkci pravidelně Několik razítek z chaty na Černé studnici jako připomínka starých nájemců, odznak horského spolku pro Jablonec a okolí s motivem rozhledny a hřebenové cesty, starý a nový štítek na hůl a inzerát z krátkého poválečného období, kdy chatu s rozhlednou vlastnil Klub československých turistů 169

provozovala hudební skupina Volupsije a vedoucím byl pan Karel Janda. Obliba černostudniční rozhledny se však neprojevovala na výši investic do ní a podnik RaJ zanedbával často i základní údržbu. Zanikla botanická zahrada, zpustla sáňkařská dráha do Jablonce, její osvětlení i lavičky, které ji lemovaly, a rozhledna s chatou se začátku 90. let dočkala ve velmi zbědovaném stavu. Na začátku 90. let získala chatu s rozhlednou do svého vlastnictví firma Stavis a následně byla započata rekonstrukce rozhledny a nově vystavěn bufet na jižní straně rozhledny, dokončena čistírna odpadních vod a zhotoveny vrty pro zásobení pitnou vodou. Dnešním majitelem chaty je firma Rozhledna, s. r. o., a ta také chystá její celkovou rekonstrukci. Hřebenová cesta z roku 1913 směřuje dál kolem Čertových skal k Muchovu a k Terezince. Byla součástí známé hřebenové cesty z Růžové hory přes Ještěd a Černou studnici až na Sněžku, značené typickým modrým čtyřzubým hřebenem. Přerušme tady svou pouť a vypravme se po hřebenu z jeho druhé strany, od Tanvaldu. Nad Tanvaldem a Velkými Hamry se jako součást Černostudničního hřebene a jako protipól černostudničního vrcholu vypíná skalnatý vrch Muchov s nadmořskou výškou 786 m n. m. Jméno Hamr má svůj původ od železných hutí, které tu kdysi stávaly. Na hamrských stráních první osadníci pálili v milířích uhlí, které poté dodávali do zdejších železných hutí. Mnoho klád a dříví se v zimě stahovalo k říčce Kamenici a plavilo se k okolním železárnám. Odtud snad vzešel název nedalekých Plavů. Nad zdejším krajem ční několik žulových vrcholů, z nichž nejvyšší je Muchov, původně prý zvaný Mnichov. Snad podle mnichů, kterým patřil dle ústního podání dvůr v místě stojící. Nedaleký Tanvald byl zřejmě založen za vlády Smiřických na sklonku 16. století. Na zdejší osídlení měla značný vliv nedaleká rejdická sklárna patřící huťmistru Šírerovi, který zdejší bukové lesy, tolik potřebné pro provoz huti a pronajaté již roku 1577 Jaroslavem ze Smiřic, vytěžil a na jejich Stará rytina zachycuje podobu dolního Tanvaldu s okolím Mayerovy přádelny, od níž se vpravo strmě zvedá muchovská část Černostudničního hřebene se skalisky Šoufu (kolem 1850) 170

K východní straně strmě se svažující skalisko Šoufu na svém vrcholku nese skalní vyhlídku mající z této strany charakter středověké pevnosti (1930) Velkoryse založená terasovitá skalní vyhlídka na vrcholu Šoufu byla vytvořena z popudu továrníka Mayera a byla nazvána podle jeho manželky Tereziinou výšinou (1930) 171

místě vznikla malá horská osada. Nad ní se vypíná, následován Muchovem, strmý vrch Šouf. Dle lidového podání je nazýván podle loupeživého rytíře Šoffa z Helfenburku, který se tu prý skrýval, tudy procházející zemskou stezku, okolní i vzdálenou krajinu odtud ohrožoval a svým dobrodružným životem v celém kraji známý byl. Dle jiného vyprávění měl oním obávaným loupežníkem být některý zavržený syn slezského rytíře Schaffgotsche. Vysvětlení bude možná ale mnohem prozaičtější, název skály zmiňované v Josefínském karastru jako Schaff Stein by mohl svůj původ mít odvozen od ovcí, spásajících snad kdysi strmé okolní stráně možná tedy Ovčí kámen? V roce 1828 vyrostla v dolením Tanvaldě, pod soutokem Kamenice s Desnou, zděná přádelna. V polovině 30. let ji získal Johann Mayer bankovní a průmyslový magnát z Vídně, který se výrazně zasloužil o rozvoj oblasti. Na svahu Šoufu (Schafsteinu) nad Kamenicí, který je v polovině 16. století v listině Smiřických zván Košov, jímž končí Muchovský hřeben, nechal roku 1845 postavit pozoruhodnou pozdně klasicistní vilu, sídlo své rodiny (Bálovku). Pod domem byla terasovitá zahrada a kolem rozsáhlý park, táhnoucí se až k vrcholovému skalisku, z něhož je úchvatný pohled do okolních údolí. Továrník Mayer na skalisku nechal v roce 1853 zřídit monumentální stupňovitou skalní vyhlídku s kamenným pažením. Dodnes se vyhlídce říká Terezínka (Theresienhöhe Tereziina výšina) podle Terezie, manželky továrníka Mayera, která si toto místo oblíbila a trávila zde také více času než její manžel, vázaný povinostmi ve Vídni. Anton Anschiringer popisuje Tanvald kolem roku 1850 takto: Každý kousek půdy je obdělán, voda je plně využívána. Domky mají pečlivě udržované zahrádky, mají světlou barvu, jsou natřené okrově, zelenavě nebo šedě, světnice jsou většinou roubené, hospodářská část zděná. Špinavé nízké krčmy mizí, nahrazují je prostorné, velkými tanečními sály vybavené hostince. Na cestě od Terezínky na Muchov prochází hřebenová cesta kamenným mořem, na jehož vrcholu je chodník vtěsnán do skalní rozsedliny v Dubově skále, zvané na české straně Rozpůlenka a na německé Felsentor (Skalní brána) (1910) 172

Podmuchovské samoty orámované odlesněným muchovským hřebenem, na něm zleva Muchov, Rozpůlenka a skála Buben (1910) Každá obytná světnice má čisté záclonky v oknech a mnohé domky při silnici vypadají jako vkusné vily. Dokonce zakouřené mačkárny a ubohé brusírny jsou již přestavěny či opraveny. Tanvaldská sekce horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory, inspirována zpřístupněním černostudničního vrcholu, vyznačila v roce 1890 přístupovou cestu na Muchov z dolní Smržovky a vybudovala rovnaný chodník z muchovského sedla na vrchol Muchova. Od Terezínky k Muchovu byla hřebenová cesta vybudována v náročném terénu, jak už bylo zmíněno, až v roce 1913 Německým horským spolkem pro Jablonec a okolí a byla součástí Benglerovy cesty. Černostudniční hřeben byl po dlouhé časy jakýmsi rozhraním mezi českým a německým obyvatelstvem žijícím v naší oblasti a i tady bylo pronikání českého ducha k severu přijímáno českým obyvatelstvem s určitou hrdostí. Hamrské grunty zasahovaly až na samotný Muchovský hřbet, jen několik málo pozemků v této části hřebene bylo panských. Vyjmenujme sedm skalisek Muchovského hřbetu, jak je zachytil hamrský písmák Patrman. První skálou je již zmiňovaná skála Šouf dříve v majetku textilního továrníka Mayera z Tanvaldu, pozdější firmy Lederer a Wolf (Seba), později v majetku čsl. státních lesů. Za ní následují Matoušovy skály, náležející dříve k největšímu hamrskému statku, č. 8 U Matoušů. Hned nato mineme Jírovu skálu, zvanou též Buben, patřící k č. 22. Po výstupu kamenným mořem, kde je možno bez ustání přeskakovat z kamene na kámen, doputujeme k Dubově skále, zvané též Rozpůlenka, která je skalní rozsedlinou, jejímž středem prochází naše turistická stezka. Náležela k č. 31, které mělo přídomek U Dubů. Německy mluvící osadníci z druhé strany hřebene skálu pojmenovali jako Felsentor Skalní brána (755 m n. m.). Konečně pak doputujeme k pátému skalisku v pořadí Muchovu, zvanému též Rohanské skály (Rohanfelsen 788 m n. m.). Skalisko, ležící na dřívějším Rohanově 173

panství, bylo před válkou v majetku Ing. Alberta Vosátky z Velkých Hamrů. Na jižní, příkře spadající rozeklané straně Muchova prý sídlí duch Jizerských hor, Muhu, v některých vyprávěních duch dobrý a přátelský, v jiných duch zlý a úskočný. Kdo ví? Skalisko provází řada rytířských historek i pověst o pokladu ukrytém v nitru skalního masivu. Z jeho vrcholku se naskýtá podmanivý kruhový výhled, součástí kterého je i pohled na pokračování naší cesty pohled na zvlněný hřeben až k Černé studnici. Nedaleko odtud v horském sedle Vrchol Muchova byl vnímán jako symbol české strany Černostudničního hřebene. Hřebenové plato v muchovském průsmyku v těsné blízkosti Muchova hostilo mnoho lidových slavností i táborů lidu. Snímek fotografa Jindřicha Synovce z Haratic zachycuje tábor lidu z roku 1911. Chata na Muchově v muchovském sedle na záběru z vrcholového skaliska Muchova, v pozadí pokračování Černostudničního hřebene (foto A. Otahal 1932) 174

Skalní skupina u hřebenové cesty se skalním převisem součást Panské skály (1928) se kříží hřebenová cesta s cestou z Hamrsek do dolní Smržovky, muchovské sedlo bylo místem konání několika táborů lidu českého obyvatelstva po vzoru těch sklenařických. Vrchol Muchova lákal v druhé polovině 19. století k četným výletům, směřovaným z obou stran hřebene, z hamrské strany byly výlety pořádány především členy okolních sokolských jednot, ale i dalších spolků. U křižovatky cest na hamrských pozemcích se zdejší čilý klub československých turistů ve Velkých Hamrech, založený roku 1911, rozhodl pro stavbu turistické chaty na Muchově jako symbolu české turistiky ve zdejší oblasti. Ještě před započetím 1. světové války stihl odbor vybudovat podstatnou část Palackého stezky, vedoucí romantickým údolím Kamenice z Plavů do Jesenného. Krátce po skončení 1. světové války se členové klubu vrátili k myšlence stavby muchovské chaty a počali shromažďovat finanční prostředky. K získání části finančních prostředků byla sehrána dvě divadelní představení v prostorách romantických zřícenin hradu Navarova, 20. a 27. srpna 1922. V historické hře Husité Arne Dvořáka vystupovalo celkem 250 ochotníků z Velkých Hamrů, Plavů, Držkova, Razítka a turistické štítky chaty na Muchově 175

Haratic, Navarova, Vlastiboře a Železného Brodu. V historických scénách účinkovali i s vlastními koňmi a povozy, kroje byly vypůjčeny až z Prahy. Obě měla nemalý finanční úspěch a z čistého výtěžku a z dalších finančních podpor byl v lednu 1923 zakoupen potřebný pozemek na Muchově. Členové klubu stavitel Jáchym Vondra a Josef Hozda vypracovali během krátké doby projekt na výstavbu chaty, ke které byl 20. května 1923 slavnostně položen základní kámen. Po získání subvence od českého ministerstva obchodu a finanční podpory pražského ústředí KČST stavbu provedla firma Ing. arch. Alberta Vosátky z Velkých Hamrů, který byl zároveň předsedou tamního odboru KČST. Slavnostní otevření chaty proběhlo v neděli svatodušní 8. června 1924 za krásného slunného počasí a za účasti 3 000 hostů. Po zahajovacím koncertu vojenské dechové hudby pronesli slavnostní řeč delegáti z ústředí KČST z Prahy, mezi nimiž byl zvláště vřele přijat předseda krkonošské župy Jan Buchar nadšený propagátor krásy Jizerských hor. Stavba chaty na Muchově i s vnitřním vybavením si vyžádala částku 240 800 Kč. Byla vybudována na místě širokého kruhového výhledu na celé Jizerské hory, Krkonoše a Český ráj. V přízemí byly dvě veliké hostinské místnosti, kuchyň a příslušenství. V podkroví pak čtyři hostinské pokoje a společná noclehárna. Najednou se zde mohlo ubytovat 60 osob. Chata byla dřevěná, roubená, na kamenné podezdívce, se sklepem a ze tří stran měla krytou verandu. Od počátku měla hostinskou koncesi a díky tomu se stala oblíbeným místem výletů obyvatelstva ze širokého okolí i turistů, přijíždějících sem často z velké dálky. Prvním nájemcem se stal Petr Patrman, později ho vystřídal Henry Vulterin a od roku 1929 zde působil Josef Prajzler, po jehož úmrtí vedla chatu jeho manželka Kateřina Prajzlerová. O údržbu chaty se staral místní odbor KČST, k chatě bylo zřízeno elektrické osvětlení a v roce 1931 byl vyřešen problém s nedostatkem pitné vody vybudováním 6 metrů hluboké ve skále hloubené studny. Po třinácti letech existence oblíbenou chatu zničil požár. Osudnou chvílí se stala středa 6. října 1937. V deset hodin dopoledne vznikl z neznámé příčiny v jedné podkrovní místnosti oheň, který v krátké době zachvátil celou chatu. V pamětní knize Velkých Skála Buchta u hřebenové cesty osamělá skalka v lesích mezi sedlem na Vrchuře a vrcholem Pustiny (2002) 176

Hamrů se dočítáme: Ve středu dopoledne 6. 10. 1937 ozvaly se náhle zoufalé zvuky hlásné trouby z okna sokolovny. Lidé sbíhali se k náměstí a pozorovali mohutný sloup dýmu nad hřebenem Muchova. Hořela naše krásná turistická chata na Muchově, naše chlouba. Příčinu požáru nebylo možno bezpečně zjistiti. Oheň zničil dřevěnou budovu v krátké době do základů. Nebylo dost vody a nebylo proto možno hasičským sborům možno oheň uhasiti. Doufejme, že brzy vyroste nám na Muchově chata nová ale kamenná. Chata lehla popelem, čas dalších válečných změn klepal na dveře. Ozývaly se i hlasy, které přisuzovaly příčinu požáru nekalému úmyslu, nic takového ale nebylo nikdy prokázáno. Kniha 1. české chaty v Jizerských horách se uzavřela. Obnovena již nebyla, dnes už není ani odboru KČST ve Velkých Hamrech. Místo si podmanil smrkový les a jen málokdo si uvědomí, že právě tady stála krásná turistická chata, chlouba českých turistů. Blízký vrchol Muchova nám ale i dnes poskytuje stejně podmanivý výhled, jaký kdysi poskytovala chata na Muchově. Pokračujeme-li dál od Muchova k Černé studnici, hned za místy, kde stála chata KČST, se tyčí další šestá skála muchovského sedmiskalí. Říkalo se jí Panská skála přináležela k panství Rohanovu na rozdíl od okolních selských skal. Na jejím vrcholku je usazen balvan ve tvaru žáby. Sedmou skalou je skála Lavice, jevící se spíše jako skalní rozvalina. Při cestě dál od Muchova mineme ještě Baršovu skálu, pojmenovanou podle přídomku u č. 69 (u Baršů), Mladšovu skálu, patřící k č. 157 (u Mladšů), a Honcírovu skálu, náležející k číslu 74 (u Honcírů). Před námi je další sedlo Černostudničního hřebene Vrchura (755 m n. m.). V kamenném domku stojícím přímo na hřebenu se kdysi podávalo skromné občerstvení tudy procházejícím turistům. Prochází tudy cesta z Hamrsek a od Zásady pokračující na Smržovku. Hamrské pozemky tady vybíhají na smržovskou stranu hřebene a pod strmým Osada Berany se starou beranskou hospodou (1905) 177

Nový Rydvalův hostinec na Beranech (1932) klesáním staré cesty jen nedaleko od hřebene stával kdysi hamrský hostinec, vystavěný roku 1892 hostinským Čermákem a navštěvovaný více německy mluvícími smržováky z nedalekého Penzdorfu. Právě oni mu dali název Ruthkathl podle manželky hostinského Čermáka Kateřiny. Pozdější hostinský Bartoš zde pořádal četné oblíbené taneční zábavy, navštěvované opět především obyvateli ze smržovské strany hřebene. Po několika menších požárech hostinec vyhořel v roce 1938 do základů a nebyl již obnoven. Hřebenová cesta z Vrchury stoupá hustým, místy dosti podmáčeným lesem, mineme ještě osamělou homolovitou skalku Bucht a nedlouho poté staneme na návrší Pustina (830 m n. m.). Tady onehdy čněly do výše štíty skal na Pustině, zvaných též Beranské skály, nesoucí na svých vrcholcích údajně veliké skalní hrnce podobné těm na Finkštejnu nad smržovským náměstím. Skály zmizely pod klíny kameníků pod vedením kamenického mistra Johanna Huyera z dolní Smržovky, několik vagónů kamene bylo prý odsud odvezeno také do Prahy na reprezentační dům U Hybernů. Z Pustiny pokračuje hřebenovka do sedla na Beranech, kudy prochází stará vozová cesta od Zásady a Zbytků přes Berany na smržovský Jelení kout. Zvláštní osamělá osada Berany přináleží od pradávna k Hamrům, její název je odvozován údajně od prvních osadníků zatvrzelých protestantů. Možná je rovněž souvislost s nedalekou siřišťovskou hutí a domnělá existence hamru na křemenný písek, možná tu vznikaly dřevěné části železného hamrského hamru. Kdo ví? Berany, dřívější osada sklářů a později kameníků, je dnes ztichlá. Už se tu neozývá klepání kamenických kladívek z nesčetných skalnic v okolí. Stará Rydvalova hospoda u křižovatky beranské cesty a cesty od bývalé huťské sklárny do Smržovky je dnes zcela přestavěná, je však stále příjemné se zde zastavit. Vydejme se na poslední úsek cesty, z Beranů k černostudniční rozhledně, kde jsme v úvodu putování přerušili. Po cestě budeme míjet skupiny Čertových skal (Taufelsfelsen). První, od cesty trochu vzdálenější skalní skupina je pojmenována po smržovském lesním 178

Při cestě vedoucí Beranským sedlem na Smržovku stálo kdysi hned několik starých hostinců. Na smržovské straně nejblíže hřebenu stál Möhwaldův hostinec. Roubená stavba vyhořela do základů hned v prvních poválečných letech. (1900) adjunktu Antonu Huschkovi: Huškovy skály. Ten tu v lesním tichu spáchal sebevraždu a na spodní straně skaliska na tuto smutnou událost na místě, které dodnes působí divoce a osaměle, upomínají vytesané iniciály AH a letopočet 24. 11. 1875. Dalšího skalního velikána není tak snadné přehlédnout. Mohutné skalní bloky poskládané divoce na výšku nám umožňují řadu výhledů po okolí. Svým zvrásněním a puklinami mohou připomínat třeba Dolomity. Na spodním okraji druhé z Čertových skal se měl po nějakou dobu skrývat také známý jizerskohorský loupežník Kögler, původním povoláním kameník na Černé Studnici. Vzpomínky na něj jsou mezi místními lidmi předávány po několik generací. Nakonec jsme si nechali skalní skupinu, jejíž součástí je impozantní skála Kladivo, zvaná též Čertova kovadlina. Tento bezesporu nejzajímavější skalní útvar Černostudničního hřebene byl jako jediný ještě ve dvacátých letech považován za nepřístupný, dnes je na jeho vrcholu umístěna horolezecká schránka a skála je s oblibou zdolávána horolezci. Čertovy skály jsou opředeny mnoha čertovskými příběhy a báchorkami o podzemních chodbách vedoucích odsud na různá místa v okolí. Sem nedospěli staří kameníci, a tak můžeme jako před staletími nerušeně obdivovat nekonečnou tvářnost přírody, roztodivné tvary vytvořené z černostudniční žuly. Naše vyprávění končí, černostudniční rozhledna je na dohled a naše ohlédnutí do historie zakončeme třeba shrnující citací z knihy Severní Čechy (1898): Přirozenou mez národnostní činí úzký hřbet mocného pásma Jizerských předhor, jenž jižně Tannwaldu náhle nad řeku se zdvíhá skalistou Výšinou Teresiinou, a odtud k jihozápadu se táhne jako Muchov, stoupá k Pustině a lepotvárným obloukem Černé Studnice vrcholí. Vyšší lazy pokrývá souvislý les. V něm tají se pásmo granitových 179

Nejmohutnější, prostřední skalisko Čertových skal skrývá na svém spodním okraji Köglerovu jeskyni (1928) Skalní pomníček lesního adjunkta Antona Huška na nejspodnějším skalisku Čertových skal Nejzajímavější skalní útvar Čertových skal skála Kladivo, někdy nazývaný jako Čertova kovadlina (1930) 180

skal, jež porůznu u něho vyčnívajíce, dávají Muchovu pitvorného vzhledu kohoutího hřebínku. Na vyhlídku Teresiinu i na Muchov ať turista nelituje cesty: Tanvaldští pořídili sem pěkné cesty, schody, byť příkré, i zábradlí na srázu, aby se mohly snadno těšiti pohledu na rozsochatou kotlinu svého domova. Ojedinělé obelisky Pustiny vyhlodány jsou glaciálními vývrty. Vděkuplný obraz objeví se teprve s kamenných turní na samém temeni Studničném. Odtud, nebrání-li častá mlha, vidíš po všem pohoří. K severu a k východu ční hradba Jizerská s Krkonoši, ježto Žalý uzavírá, dál otylý Kozákov se staví, propouštěje po bocích svých hrotitý Kumburk; širý násep lomnického Tábora s rozhlednou a Trosky, přes prohbí ještědské zvony středohorské dumavě zří, a blíž usmívá se udolí rozevřené až k daleké Boleslavi. Týž pohled jako z Jizery Hory, ale důvěrnější, bližší, milejší. Pod samým vrcholem bělá se ves Černá Studnice (Schwarzbrunn), jež hoře jméno přinesla. K české straně předhory níží se povlovně vysokou planinou, rozbrázděnou příčnými podolími, která teprv až k Jizeře a Kamenici srázně spadá, k severu hřbet mnohem prudčeji se svažuje. Však ubývá příkrosti, čím více slemeno stoupá, neboť tu pojí se k Studnici vysoké sedlo rozvodní (643 m.), jímž údolí tannwaldské zavřeno je na západ proti pramenům Nisy... Ještě na konci prvního desetiletí 20. století skalní věže Čertových skal vysoce převyšovaly okolní mladý les a z jejich vrcholků se naskýtal ojedinělý výhled po hřebenu až k nové černostudniční rozhledně. Skalní útvar Kladivo však zůstal ještě několik let v očích kolemjdoucích nepřístupným. 181

182 Rozsáhlé plochy jizerskohorských rašelinišť jsou porostlé borovicí klečí kosodřevinou (Pinus mugo)

O chráněných územích Přírodní rezervace na rašeliništích Jizerských hor Pavel Vonička Liberec 183

Černá jezírka Na náhorní plošině Jizerských hor v okrajové části Středního jizerského hřebene se nachází významný vrchovištní komplex, Přírodní rezervace Černá jezírka. Reliéf území je převážně rovinný, v nadmořské výšce 885 912 m n. m., s plochými depresemi pramenišť Krásného potoka a Příčné vody. Rozloha vlastní rezervace činí 66,6 ha, ochranné pásmo zaujímá plochu 72,4 ha. Územím prochází hlavní evropské rozvodí mezi Baltským (západní část území je odvodňována jednou z větví Černé Smědé) a Severním mořem (jihovýchodní část je odvodňována Příčnou vodou, severozápadní pak Krásným potokem; oba toky patří do povodí Jizery). Rašelina, která je značného stáří (cca 10 000 let), dosahuje mocnosti kolem čtyř metrů. Rašeliniště je v současnosti v podstatě neaktivní, jeho růst se již dávno zastavil. To dokládá i malá plocha přirozených bezlesí a častý výskyt tzv. pseudokrasových jevů (propadání rašeliny a pseudozávrty). Větší rašelinná jezírka (blänky) se nacházejí na vrchovišti Černá jezírka, na Tetřeví a Krásné louce. Přirozenou vegetaci tvoří především rašelinné, podmáčené a třtinové smrčiny. V druhové skladbě dominuje smrk, na nerašelinných půdách rostla dříve jedle a v nezamokřeném terénu i buk. V současnosti se většina porostů nachází ve stadiu rozpadu, významné je zastoupení mladých porostů. V rašelinných smrčinách převažují souše, podíl přežívající stromů je velmi malý a intenzita přirozené obnovy různá. Význačnými formacemi jsou přirozená bezlesí rašelinných luk, zejména vlastní Černá jezírka, Tetřeví louka, Krásná louka, Malá Krásná louka, Na Krásném potoce. Nápadné jsou klečové porosty, které se ve větší míře vyskytují na Černých jezírkách a Tetřeví louce. Květenu rezervace tvoří cca 75 druhů vyšších rostlin, z nichž 10 náleží mezi druhy zvláště chráněné blatnice bahenní, klikva bahenní, kyhanka sivolistá, ostřice mokřadní, rojovník bahenní, rosnatka okrouhlolistá, šicha černá a zdrojovka prameništní, z plavuní vranec jedlový a plavuň pučivá. Dalších 8 druhů je zařazeno do červeného seznamu např. bříza karpatská, suchopýrek trsnatý a žebrovice různolistá. Zvláště významný je výskyt několika keřů rojovníku bahenního, neboť jde v současné době o jedinou známou lokalitu tohoto druhu v Jizerských horách. Zvířena rezervace, zejména bezobratlých živočichů, není dosud dostatečně prozkoumána. Vzácné reliktní druhy rašelinišť byly zjištěny ve fauně pavouků; za všechny jmenujme reliktního slíďáka Arctosa alpigena lamperti. Významná je fauna střevlíkovitých brouků s tyrfobiontními druhy Agonum ericeti a Patrobus assimilis a vodních brouků potápníků. V rašelinných jezírcích prodělávají svůj vývoj larvy vážek. Hojná je zde např. vážka čárkovaná, druh horských rašelinišť. Úkryt zde vyhledává tetřívek obecný, v klečových porostech hnízdí čečetka horská, na rašelinných loukách linduška luční a vzácně i bekasina otavní. Okraj rezervace je přístupný po zeleně značené turistické cestě vedoucí z Jizerky přes Pytlácké kameny a Předěl do Bílého Potoka. Úsek procházející rezervací je silně zamokřen, a proto zde byl v roce 2002 položen povalový chodník, umožňující pohodlný průchod pěším turistům. 184

Klikvová louka Černá jezírka Přírodní rezervace Klikvová louka vděčí za své pojmenování nízkému plazivému keříčku s červenými, brusinkám podobnými plody klikvě bahenní, která vytváří v rezervaci bohaté porosty. Ochrana významného rašeliniště v jihozápadní části Jizerských hor, situovaného v poměrně nízké poloze, byla vyhlášena v roce 1992 na ploše 13,5 ha. Nachází se v rozvodním sedélku, které odděluje dvě mělká údolí v povodí Rýnovické a Černé Nisy; vlastní rezervace leží v pramenné, resp. rašelinné pánvi. Reliéf je málo členitý, s rozpětím nadmořských výšek 760 790 m. Rýnovická (v dřívějším pojetí Lužická) Nisa, která na Klikvové louce pramení, je významným tokem odvodňujícím část jižních svahů Jizerských hor. Vodní plochy jsou v rezervaci zastoupeny pouze řadou šlenků mělkých rašelinných jezírek s nestálou vodní hladinou. Hlubší jezírka typu blänků se v území nevyskytují. Vegetační pokryv je tvořen rašelinnými a podmáčenými smrčinami, v menší míře jsou zastoupena přirozená bezlesí rašelinných luk. V rámci rezervace převažují porosty starší 100 let, které jsou v porovnání s náhorní plošinou Jizerských hor v poměrně dobrém zdravotním stavu. Jak ukázaly pylové analýzy, Klikvová louka je velmi starým rašeliništěm, jehož počátky sahají do doby před více než 8 000 lety. Roste zde typická rašelinná květena reprezentovaná vedle již zmiňované klikvy např. ostřicí chudokvětou, šichou černou, rosnatkou okrouhlolistou, brusnicí vlochyní nebo suchopýrem pochvatým a úzkolistým. Vzhledem k okrajové poloze a nízké nadmořské výšce zde již chybí subarktické druhy náhorních vrchovišť blatnice bahenní a suchopýrek trsnatý, potvrzen nebyl ani dříve udávaný výskyt kyhanky sivolisté a ostřice mokřadní. 185

Pozoruhodný je porost borovice kleče v nejnižší nadmořské výšce v ČR, není ovšem zcela jisté, je-li zde původní. Fauna území je studována teprve v posledních letech. Žijí zde některé reliktní druhy pavouků slíďáků, za zmínku stojí např. výskyt klínovníčka suchopýrového. Housenka tohoto drobného motýlka, jak již jeho jméno napovídá, se živí výhradně suchopýrem. Na rozdíl od rašelinišť v pánvích náhorní plošiny Jizerských hor byla Klikvová louka historicky vystavena mnohem dříve a ve větším rozsahu vlivu lidské činnosti. Bedřichovská sklárna, založená již v roce 1598, patří k nejstarším v Jizerských horách. Je velmi pravděpodobné, že intenzívní těžbou dříví byly postiženy i lesy v okolí Klikvové louky, ležící jen nedaleko od Bedřichova. Zda byly těženy i rašelinné smrčiny, není jisté, neboť byly dopravně hůře dostupné a smrkové dříví zde mělo sníženou kvalitu. Podstatný zásah do území přinesla těžba rašeliny v 19. století. Rozsah těžby lze dnes těžko odhadnout, zůstal zde ovšem pozměněný reliéf s řadou protáhlých sníženin a dělících valů, které dodnes působí značně nepřirozeným dojmem. Vytěžené jámy se zatopily vodou a později splynuly v rybník, který byl zřejmě vytvořen umělým přehrazením toku Rýnovické Nisy. Voda z rybníčku sloužila k pohánění bedřichovských brusíren skla. Rybník zde byl ještě počátkem 20. století, později však zanikl. Umělé tůně a obnažená rašelina rychle zarůstaly rašeliníkem, bezkolencem, suchopýrem a později i dřevinami a v poměrně krátké době splynuly s okolní původnější vegetací. Je zřejmé, že některá přirozená bezlesí nebyla těžbou postižena, dnes je ale téměř nemožné rozlišit plochy ovlivněné dřívější těžbou rašeliny a plochy nedotčené. V okolí Klikvové louky je čilý turistický ruch. Přesto, že územím rezervace žádná cesta neprochází, v její blízkosti vedou nejfrekventovanější lyžařské trasy v Jizerských horách z Bedřichova na Novou louku. Tisíce běžkařů a v létě cykloturistů, které tudy projedou, si blízkou přítomnost rašeliniště ani neuvědomí. Klikvová louka 186

Na Čihadle Rašeliniště Na Čihadle je jedním z nejznámějších a nejvýznamnějších vrchovišť Jizerských hor. Název vznikl podle místa, kde bývalo ptačí čihadlo, tj. dřevěná bouda, ve které čekávali jizerskohorští čihaři na přílet zpěvného ptactva. Ptáky chytali do sítí, podražců apod. a využívali ke kulinářským účelům, později i pro potěšení jako klecové pěvce. Vrchoviště je situováno v sedlové poloze při východním úpatí Sněžných věžiček, v nadmořské výšce 965 977 m, ochranné pásmo zasahuje až do 1 000 m. Horninový podklad tvoří výrazně porfyrická středně zrnitá žula až granodiorit, na ploše vlastní rezervace zcela překrytá ložiskem rašeliny, jehož mocnost tu přesahuje 3 metry. Dle dřívějších palynologických šetření (rozbor vrstev rašeliny z vrtů) je vrchoviště poměrně mladé, zahrnující vedle subatlantiku větší část subboreálu, celkové stáří tak nepřesahuje 4000 let. Vrchoviště se nachází při hlavním evropském rozvodí pramení zde jedna z větví Černého potoka (na severu) a Jedlová (na jihu). Pro PR Na Čihadle jsou charakteristická rašelinná jezírka (tzv. blänky), která jsou zastoupená ve velikém počtu a dosahují značné rozlohy. Ve střední části louky se nacházejí 3 velké blänky, vedle nich pak soustava navzájem propojených blänků až šlenků (vlhčí prohlubně mezi vyvýšenými místy zvanými bulty), místy i flarkarů (dlouhé prohlubně vzniklé mrazem). Dále na jih a na sever jsou vytvořeny zóny nepravých flarkarů (vodou zalité vrstevnicové praskliny vznikající vlastní vahou vrchoviště), často i desítky metrů dlouhých. Jedno z největších jezírek se nachází v severním sníženém okraji louky. Většinu plochy vlastní rezervace tvoří primární bezlesí vrchoviště, které je jedním z největších v Jizerských horách. Jeho plocha je nesouvisle porostlá zakrslými smrčky, s výjimkou jediného keře nejasného původu zde chybí přirozená kleč. V důsledku degradativních změn se v posledních letech značně šíří bříza bělokorá, dosti početně je na vrchovišti zavlečena i geograficky nepůvodní borovice pokroucená. Relativně sušší část louky porůstá společenstvo se suchopýrkem trsnatým, místy vystřídané porosty s ostřicí chudokvětou. Trvale zamokřené úseky jsou obsazeny porosty ostřice mokřadní a suchopýru úzkolistého. V porovnání s jinými vrchovišti je zde dosti hojně rozšířeno i vzácné reliktní společenstvo s blatnicí bahenní. Květenu rezervace tvoří úplná garnitura vrchovištních druhů, zahrnující kromě již uvedených kyhanku sivolistou, rosnatku okrouhlolistou, šichu černou, klikvu bahenní nebo vlochyni bahenní. Všechny tyto druhy jsou na louce zastoupeny v početných, životaschopných populacích. Lem vrchoviště tvoří troska rašelinné smrčiny, s dosud zachovaným bylinným patrem, v němž lze ale pozorovat známky vysychání. Většinu ochranného pásma zaujímají paseky na stanovišti třtinové a podmáčené smrčiny, východně od vrchoviště se v povodí Černého potoka rozkládají výrazná prameniště. Vedle nepříznivých důsledků odlesnění okolí rašeliniště je z biologického hlediska toto území narušeno invazí pasekových a synantropních prvků. Celkem bylo na celém území PR včetně ochranného pásma zjištěno 58 druhů vyšších rostlin. Území přírodní rezervace se vyznačuje i hodnotnou reliktní faunou bezobratlých. Zaznamenáno bylo 32 druhů pavouků, mezi nimi 7 vzácných reliktů I. řádu. Rovněž ve fauně vážek a střevlíkovitých brouků se vyskytují významné rašelinné druhy. 187

K ochraně vrchoviště byla již v roce 1960 zřízena státní přírodní rezervace. Dnešní přírodní rezervace zaujímá plochu 4,08 ha, na niž navazuje ochranné pásmo o rozloze 8,88 ha. Návštěvníkům je umožněn pohled do vrchoviště z vyhlídkové plošiny, která je přístupná po povalovém chodníku. Rybí loučky Na Čihadle Rybí loučky za tímto poněkud neobvyklým názvem se skrývá přírodní rezervace nacházející se v široké pánvi při úpatí Středního jizerského hřbetu, v sousedství svojí známější a rozsáhlejší kolegyně NPR Rašeliniště Jizery neboli Velké jizerské louky. Patří do rodiny jizerskohorských rašelinných rezervací, jde ovšem o velmi charakteristické rašeliniště tzv. prameništního typu, jedno z nejvýznamnějších v Jizerských horách. Původně bylo chráněné území vyhlášeno v roce 1965 na 20 ha, v současné době má přírodní rezervace rozlohu 38 ha. Převážná část území je silně zamokřená, což je podmíněno bohatými podsvahovými vývěry podzemní vody, vyhraněné vodní plochy zde ale chybí. Většinou jsou omezeny jen na mělká jezírka přeplavující porosty rašeliníku, sporadicky jsou vyvinuty i malé šlenky s obnaženou rašelinou. Celé území je odvodňováno Rybím potokem do Jizery. Vegetaci tvoří tři nápadné útvary: převážně odumřelá rašelinná až podmáčená smrčina, rašelinné louky a mladý, dosud nezapojený lesní porost po obvodu rezervace, značně ovlivněný umělými výsadbami kleče. Rašelinná smrčina má již nepatrný podíl živých vzrostlých 188

smrků, pod nimi se ale nachází bohatá přirozená obnova, zejména v jejích sušších částech. Rašelinné louky jsou zastoupeny několika nelesními enklávami, z nichž nejrozsáhlejší je Velká Rybí louka. Zvláštní ekologické podmínky (trvalé zamokření s proudící vodou, mírně zvýšená úživnost) zpomalují růst rašeliny a tím brzdí sukcesi rašeliništních společenstev k pokročilejším vegetačním typům. Jen vzácně je zastoupena borovice kleč, pouze ojediněle se vyskytují některé druhy rašeliništní flóry, které poměrně hojně rostou na jiných jizerskohorských vrchovištích, např. ostřice chudokvětá a mokřadní, rosnatka okrouhlolistá, šicha černá nebo vlochyně bahenní. Zcela pak chybí např. kyhanka sivolistá, suchopýrek trsnatý nebo blatnice bahenní. Naopak pro Rybí loučky charakteristické jsou bohaté porosty suchopýru úzkolistého a ostřice zobánkaté. Dříve velmi hojná plavuň pučivá je v současné době na ústupu pravděpodobně vlivem prosvětlení rašelinných smrčin. K dalším významným druhům, vyskytujícím se zejména v okrajových částech rezervace, patří hořec tolitovitý a kýchavice bílá Lobelova. Při posledním botanickém průzkumu zde bylo zjištěno 92 druhů vyšších rostlin, z nichž ale 22 rostlo pouze v lemu obvodové cesty, a jde tedy o druhy synantropní, nemající k vlastnímu území rezervace přímý vztah. Rybí loučky mají i význačnou faunu bezobratlých živočichů. Nejlépe prozkoumanou skupinou jsou motýli, z nichž bylo na území rezervace zjištěno více jak 120 druhů, včetně vzácných a ekologicky vyhraněných. Z typických druhů rašelinišť jmenujme např. klínovníčka suchopýrového nebo vakonoše horského. Významná je rovněž fauna pavouků s reliktními druhy slíďáků. Podmínky pro další přirozený vývoj rašeliniště Rybí loučky jsou poměrně příznivé. Nedochází k jeho vysychání, neboť je na rozdíl od tzv. náhorních rašelinišť (vrchovišť), které jsou do značné míry závislé na srážkách, syceno vyvěrající vodou. Bohaté přirozené zmlazení smrku společně s dostatkem vláhy dává této rezervaci perspektivu obnovy rašelinných smrčin. Problém představují bohaté výsadby kleče nejasného původu při okrajích rezervace, které již odrůstají a snižují šance pro uplatnění smrku. Navíc mohou tyto plodící výsadby geneticky infikovat původní populace borovice kleče v blízké NPR Rašeliniště Jizery. Po celém obvodu rezervace vedou zpevněné lesní cesty, v současné době využívané zejména cykloturisty. Vlastní rašeliniště, jehož přítomnost většina návštěvníků ani nevnímá, není zpřístupněno a vzhledem k silnému zamokření se vstup ani nedoporučuje. Klečové louky V Přírodní rezervaci Klečové louky, která je tvořena čtyřmi samostatnými vrchovišti, jsou na ploše 7,2 ha chráněna vzácná rašeliništní společenstva rostlin a živočichů. Nachází se v centrální části hor, po obou stranách Štolpišské silnice, nedaleko známého rozcestí Na Kneipě. Území je situováno v sedlové poloze, v pramenné oblasti Bílé Smědé a Bílé Desné, tedy na hlavním evropském rozvodí mezi Baltským a Severním mořem. Vegetační kryt chráněného území se vyznačuje relativní pestrostí. Velká klečová louka je z větší části porostlá klečí neboli kosodřevinou, která odděluje vlastní rašelinné louky s jezírky a tůněmi. Malá klečová louka je téměř celá zarostlá klečí, naopak Jelení louka je otevřeným 189

vrchovištěm, pouze v okrajích lemovaným kosodřevinou. Zcela odlišná je Smrčková louka, která je porostlá zakrslými smrky, a chybí zde kleč. Má tak podobný charakter jako nedaleké rozsáhlejší vrchoviště Na Čihadle. Cenná je zejména vrchovištní květena s výskytem řady zvláště chráněných a ohrožených druhů, např. blatnice bahenní, ostřice mokřadní, rosnatky okrouhlolisté, šichy černé, kyhanky sivolisté, plavuně pučivé, klikvy bahenní aj. Žije zde i typická rašeliništní fauna bezobratlých s řadou reliktních druhů, zejména pavouků, vážek a střevlíkovitých brouků. V klečových porostech si staví svá hnízda čečetky horské, na rašelinných loukách hnízdí lindušky luční. Nacházejí se zde významná tokaniště tetřívků. Ochranné pásmo rezervace a navazující území tvoří původně lesní společenstva. Rašelinné smrčiny, lemující všechna vrchoviště, se dochovaly pouze ve zbytcích a jsou silně poškozené. V současnosti se zde nachází mozaika smrkových porostů různého věku, stavu a zapojenosti, rozsáhlé jsou paseky. Tato území vyžadují zvýšenou lesnickou péči, spočívající zejména v doplňování výsadeb a jejich ochraně před okusem zvěří s cílem dosažení urychlené obnovy lesa a stabilizace vodního režimu, zejména omezení vysychání vlastních vrchovišť. Klečové louky 190

Drobné památky Jizerských hor Herbert Endler Jiřetín pod Bukovou 191

Památka Emila Nováka Dne 13. dubna 2003 tomu bylo již čtrnáct let, kdy nás opustil beze slůvka rozloučení znalec Jizerských hor, horolezec, jeden ze dvou autorů znamenité Topografie skal Jizerských hor, člověk, jenž zachránil a opravil spoustu pomníčků v Jizerských horách, a tak je zachoval pro generace příští přítel Emil Novák z Hajniště u Nového Města pod Smrkem, ve věku 68 let. Tak nebo nějak podobně by mohla znít stručná zpráva. V případě Emila Nováka však učiňme výjimku a vzpomeňme trochu více. Předesílám, že nechci a ani mi nepřísluší jakkoliv hodnotit, jaký to byl člověk jen mne nechte chvilku zavzpomínat... K prvním kontaktům mezi námi došlo bohužel až v únoru roku 1980. Proč bohužel? S člověkem, jakým byl Emil Novák, je nutno se znát celá desetiletí, a ani potom by nebyly vyčerpány všechny jeho plány, znalosti a předsevzetí, která si na poli vlastivědného bádání vytyčil. Díky němu jsem se seznámil s lidmi stejně postiženými a naše práce v terénu i činnost systematického shromažďování materiálů o jizerskohorských pomníčcích a památkách vůbec začala dostávat určitý řád a smysl. Naplno začal nádherný čas objevování pomníčků dle Knihy o Jizerských horách od Miloslava Nevrlého, horami jsme chodili, nejskrytější kouty prolézali, a když jsme se potkali, zaznělo většinou:...a našli jste už Neuwingera / Horáčka / Preisslera / Augstena / Schmidt-Gustla / Richterovou atd.? A jestli nebyl dotazovaný pomníček ještě mezi nalezenými, šlo se znovu hledat. Tak to bylo. Na Emila Nováka budu navždy vzpomínat jako na člověka, jenž mne zasvěcoval nejen do tajů pomníčků Jizerských hor, ale do historie tohoto kraje vůbec. Díval se trochu jiným pohledem na věci kolem sebe než většina lidí. Přírodu vnímal způsobem vlastním lidem, kteří v ní žijí, pracují a navíc jí i rozumějí. Ten dar od Boha každý nemá, přestože si to mnoho lidí myslí. Měl jsem ho svým způsobem doslova rád, a to přesto, že některé jeho kousky nadělaly jiným lidem snad i vrásky. Jeho svérázné dělení pomníčků na pravé a nepravé bylo rozhodující ty nepravé (čert ví jak) nejednou prostě zmizely. Nejenže s odstupem let začínám rozumět, ale někdy se přistihnu, že mám stejnou chuť jako tenkrát Emil... Myslím si, že jsme si vzájemně rozuměli, předávali jsme si zjištěné novinky o pomníčcích on z dobových Frýdlantských a já zase z Libereckých novin. Měl, jako každý činorodý člověk, spoustu plánů. Kam všude je nutno se podívat, zda podle nalezeného křížku na staré mapě je dodnes na onom místě pomníček; jestlipak dle starého příběhu z knihy byl někdy postaven pomníček na místě neštěstí; jestli někdo nezničil či neukradl některý ze stávajících pomníčků; kolik jich budeme muset letos opravit atd. Jenomže...... jenomže začátkem dubna 1989 mi zavolal přítel z Bahniště, jestli jsem už slyšel, co se stalo. A pak mi sdělil tu smutnou zprávu o nehodě pana Emila Nováka s tím, že je Emil v nemocnici a zápasí o život. Později mi přišla poštou obálka, která nebyla nadepsána tím pro mne důvěrně známým písmem, ale rukou nejistou, rukou člověka zdrceného osudem sdělujícího hroznou novinu: V tichém bolu oznamujeme smutnou zprávu, že ve čtvrtek dne 13. dubna 1989 po tragické nehodě ve věku 68 let nás bez rozloučení opustil pan Emil NOVÁK z Hajniště 96. 192

Pamětní deska Emilu Novákovi Jeho nejbližší přátelé mu později umístili na Věži grálu pamětní desku, do jejíž vrcholové knížky se naposledy zapsal dne 1. 10. 1988, kdy vzpomíná 53 let aktivního lezení, svého 129. výstupu na tuto skalní věž a svých 68. narozenin. Od té doby stoupám (někdy sám, jindy s přáteli) každým rokem v den výročí jeho smrti od Bártlovky údolím Hájeného potoka, abych mu položením kytičky a zapálením svíčky dal najevo, že jsem nezapomněl... Pomníčky Christa a Hirta na Haumbergu Polsko Koho z přátel pomníčků a drobných památek vůbec by nelákal pomníček tvořený hned třemi pamětními kameny?! I když za zemskou hranicí, před námi se neukryl a posléze bylo i jeho tajemství odhaleno. Pokusím se sestavit přibližný průběh události, která začala plněním povinností a skončila smrtí lesníků Christa a Hirta. Inspirovaly mne jednak níže uvedené zdroje a jednak příběhy podobné, které se staly i v horách Jizerských: Na severním svahu 828 m vysokého zalesněného vrcholu, zvaného dříve Haumberg (dnešní Sepia Góra), dle staré mapy v 25. lesním oddělení na panství hraběte Schafgotsche, zahřmělo 9. února roku 1839 několik výstřelů... 193

...ještě před chvílí tudy namáhavě stoupaly sněhem tři postavy. Dva lesníci a adjunkt. Pravda, docházelo tehdy ke střetům mezi pytláky a lesním personálem, ale možná, že pocit bezpečí našich lesníků a adjunkta pramenil z vědomí početní převahy. Vždyť který pytlák by si troufl na tři ozbrojené muže!? Však stalo se. V místech, kde se nad mladým porostem dlouho vypínala statná borovice, padli zákeřnou rukou vraha-pytláka revírník Christ a lesník Hirt. Adjunkta, třetího účastníka této přestřelky, zachránil zřejmě pouze útěk od stejného osudu. Vrah, známý pytlák z Hernsdorfu, byl vypátrán a sám si vzal život. Kdysi malá ohrádka z tyčoviny, uprostřed opracovaný, náhrobku podobný kámen s nápisy a letopočtem. Po obou stranách se nacházejí menší pamětní kameny s vytesaným křížem a písmeny: H a Ch. Němí svědkové tragické události. Mohutná borovice stojící na tomto místě bývala zvána Försterkiefer Fořtova borovice, padla po zásahu bleskem v roce 1920. Tento pomníček byl při první návštěvě lidí ze spolku Patron v roce 1980 až na nachýlený hlavní kámen v pořádku. O deset let později jej nacházíme převrácený, jeden menší kámen dokonce není k nalezení. Při své poslední návštěvě 24. 8. 2003 jsem více než překvapen: Na upraveném místě stojí nově vztyčené všechny tři kameny! Pořizuji fotodokumentaci a spokojeně odcházím. Jsem rád, že i v tomto případě byl pochopen význam pomníčku jako drobné památky, připomínky nebezpečné služby lesnického personálu pro pana hraběte... V pozůstalosti Emila Nováka jsem nalezl doplňující informace, zjištěné dodatečně p. Kutnarem v archívu v Děčíně: Vrahem byl usedlík z Flinsbergu (Swieradów Zdrój), jakýsi Glaubitz, který sice nebyl z tohoto činu usvědčen, ale vše nasvědčovalo tomu, že je skutečným pachatelem. Konečně prý se po návratu z lesa pochlubil svým hrozným činem, který údajně nespáchal sám, ale s dalšími kumpány pytláky Männigem a Ludwigem. Posléze mi přítel z Německa sděluje, že vrah, známý pytlák, se prý oběsil na půdě svého domu, když viděl, že je obklíčen četníky. Použité zdroje: Der Wanderer im Riesengebirge 1904 Der Wanderer im Riesengebirge 1939 Pozůstalost Emila Nováka Největší z pamětních kamenů 194

Wenigerova smrt Wenigerova smrt Bloudění v Polsku, tak jsem nazval svůj článek v časopisu PATRON 4/91 pojednávající o pomníčcích za zemskou hranicí. V článku se lze dozvědět podrobnosti i o dalších tehdy objevených záležitostech. Výprava se konala 14. 9. 1991 za účasti 22 lidí! Pomníček se nachází nedaleko býv. Ludwigsbaude dnešní chátrající objekt Rozdrože Izerskie v Polsku. První návštěva a vlastně objevení Wenigerova pomníčku se tedy datuje na 14. 9. 1991. Tehdy jsme jej nalezli ve stavu typickém pro pomníčky v Polsku: povalený na zemi, všemi zapomenutý bez projevu kouska vztahu k události, kterou připomíná smrt lesníka ve službě. Místo smrti lesníka Wenigera představují vlastně pomníčky dva: překrásný, do jehlanu tesaný kámen a opracovaný kámen s křížem se skromným nápisem. Provedli jsme dokumentaci stavu pomníčku při nálezu a nato se několik silných rukou chápe díla: když odcházíme, jsou oba pomníčky postaveny a my v duchu doufáme, že tomu tak zůstane!? Vždyť událost, kterou připomínají, snad stojí za tichou vzpomínku... 195

Dne 5. listopadu roku 1890 pronásledoval lesník Weniger z Hartenbergu (nyní Górzyniec) ve svém revíru pytláka, který se pokoušel proniknout do sousedního revíru Hochstein (nyní Wysoki Kameň). Při pronásledování byl Weniger zasažen do prsou, ale stačil za unikajícím pytlákem ještě vypálit dvě rány. Poté se u nedaleko pramenící říčky Malý Zacken zhroutil v bezvědomí k zemi. Tam jej později nalezl hostinský pan Krebs z nedaleké boudy Ludwigsbaude (nyní Rozdrože Izerskie). Hostinský odnesl těžce raně - ného lesníka do boudy, kde Weniger druhý den večer skonal. Pytlák si však byl vědom, že jej poznal povozník Neger z Hartenbergu, a utekl proto zásoben penězi od svého otce do sousední vesnice přes zemskou hranici do Čech. Tam jej ale dostihla zpráva: Uteč, vše je prozrazeno! Později byla u jeho nejlepšího přítele, Augusta Vitze na tzv. Stellwegu ve Flinsbergu (bývalý místní název v horní části dnešního Swieradova Zdroje), nalezena pytlákova puška. Zaopatřen falešnými doklady odjel tento přes Hamburg do Ameriky. Ale co se nestalo: Několik let po první světové válce prý navštívil svého přítele Vitze! Sousedé si tenkrát všimli cizího člověka s černým plnovousem, který tu několik dnů bydlel. August Vitz na dotazy sousedů ohledně osoby cizince neodpovídal. Proto lidé sami vy vodili závěr, že záhadný cizinec nebyl nikdo jiný než der Große Kromerliebel Gläser, tedy pytlák, který kdysi zastřelil lesníka Wenigera. Místo neštěstí se od té doby nazývá Wenigerova smrt. Podruhé jsem pomníček připomínající Wenigerovu smrt navštívil 28. 10. 1998. Bylo to při výpravě na Haumberg, která nebyla zrovna úspěšná ale o tom někdy jindy. Stav pomníčku Wenigerovy smrti: jehlan svalený na zemi, zabořený v rozmoklé půdě; druhý kámen nachýlený, podepřený klackem. Les kolem nese známky polomů, a protože v den naší návštěvy foukal celý den silný vítr, který způsobil dosti škod (jak jsme se později dozvěděli ve zprávách), pozorovali jsme zajímavý jev: kolega připravující si fotoaparát se najednou začal jakoby vznášet! Příčinou byl smrk, který se vlivem silného větru kymácel a jeho kořenový systém se natolik uvolnil, že začínal povolovat a tak nadzvedával i přítele. Jehlan jsme opět vztyčili, druhý kámen narovnali a silnou dřevěnou podpěrou podepřeli. Uvidíme příště, až stromy kolem padnou a pomníček se tak ocitne na pasece. Možná jej potom budeme moci postavit pevněji a natrvalo. Zatím naposledy se zastavuji u pomníčku Wenigerovy smrti 24. 8. 2003 a......a nestačím se divit: Oba pamětní kameny jsou očištěny, vztyčeny a ohraničeny vkusným oplocením. Nu vida, konečně obrat k lepšímu. Fotografuji a spokojen odcházím k zemské hranici. Psáno v Jiřetíně pod Bukovou, říjen 2003. Prameny: Časopis Queistalbote, článek pana Schieberleho vlastní archiv autor 196

Těžké objekty Nedokončené pevnosti Jizerských hor Jiří Frýgo Novák Liberec 197

Pásmo objektů těžkého opevnění mělo být hlavním prvkem obrany republiky. Počítalo se s jeho dlouhodobou obranou bez použití polních jednotek. Jako takové měly těžké objekty v návaznosti na linie lehkých objektů vz. 37 vytvořit kompaktní betonovou hranici, schopnou zastavit či zpomalit postup nepřítele. Objekty těžkého opevnění byly koncipovány buď jako izolované sruby, nebo jako tvrzové objekty. Tvrzové objekty se dělily na pěchotní a dělostřelecké sruby, dělostřelecké věže, minometné kopule, vchodové objekty a pozorovatelny. V podzemí byly tvrze navzájem propojeny systémy chodeb. S tvrzovými objekty se ale v Jizerských horách nepočítalo. Nejbližší tvrzí měl být Stachelberg v Babí u Trutnova. Zato izolované pěchotní sruby v oblasti Jizerských hor stát měly. Počítalo se celkem s patnácti objekty okolo Chrastavy a Mníšku a s osmi objekty v okolí Polubného. Většina objektů však zůstala pouze na papíře. Výkopové práce započaly pouze na čtyřech objektech u Polubného. Jednalo se o objekty Li-C-S3, Li-C-S3a, Li-C-S4, Li-C-S5 a na tyto objekty se podíváme blíž. Objekt Li-C-S3 měl být jednozvonový objekt 2. třídy odolnosti. Jeho hlavními zbraněmi pod betonem mělo být v levé kasematě dvojče těžkého kulometu vz. 37 ráže 7,92 (zbraň M), v pravé pak protitankový kanon vz. 36 ráže 47 spřažený s těžkým kulometem vz. 37 ráže 7,92 (zbraň L1) a dvojče těžkých kulometů vz. 37. Zvon měl být čtyřstřílnový, vyzbrojený lehkým kulometem vz. 26 ráže 7,92 (zbraň N), dále měl mít objekt Li-C-S3 pět pomocných střílen pod betonem pro zbraň N. Výkop tohoto objektu již bohužel nenajdete. Byl zlikvidován místními chalupáři. Izolovaný pěchotní srub R S 89 v Orlických horách. Podobné objekty byly plánovány i do Jizerských hor. 198

Půdorys těžkého objektu Li C S5 rozložení zbraní v bojovém patře Objekt Li-C-S3a měl stát na Dlouhé skále u Polubného. Jedná se také o jednozvonový objekt, ale 1. stupně odolnosti. Jeho hlavními zbraněmi pod betonem měla být v levé i pravé kasematě zbraň M. Zvon měl být čtyřstřílnový, vyzbrojený zbraní N. Dále měl mít objekt čtyři pomocné střílny pod betonem pro zbraň N. Z tohoto objektu zbývá zatopená výkopová jáma a dvě hromady kamenů na zához. Objekt Li-C-S4 měl stát také na Dlouhé skále. Jednozvonový objekt 2. stupně odolnosti měl být vyzbrojen pod betonem v levé kasematě zbraněmi L1 a M, v pravé pak pouze zbraní M. U čtyřstřílnového zvonu, stejně jako u pěti pomocných střílen pod betonem se uvažovalo o použití zbraně N. Výkop tohoto objektu naleznete vlevo nad neznačenou cestou okolo Dlouhé skály. Mezi tímto objektem a objektem Li-C-S3a měla být obrana posílena vloženým zesíleným objektem vz. 37 A 160. Posledním započatým objektem, jehož stavba došla nejdál, je objekt Li-C-S5 nedaleko Václavíkovy Studánky. Měl to být, stejně jako všechny předchozí jednozvonový objekt stupně odolnosti 2. Pod betonem měl mít ukryty jako hlavní zbraně vlevo zbraň M a vpravo zbraně L1 a M. Pět pomocných střílen a čtyřstřílnový zvon měly disponovat zbraní N. U tohoto objektu je ve výkopu udělaná betonová základová deska, která je bohužel pod vodou. Z vody vyčnívá pouze pažení studně. V okolí výkopu se dá najít spousta kamenné 199

drtě do betonu. Nedaleko u okraje lesa leží skruže a jiné tvarované betonové díly. Jedná se o součásti odpadové jímky splachovacího záchodu (OMS). Takto zde odpočívají přes padesát let jako němí svědci odhodlání a odvahy našich předků bránit svou vlast. Jako němí svědci dnů zrady. Zbraně těžkého objektu Označení Zbraň Ráže v mm N lehký kulomet vz. 26 7,92 D těžký kulomet vz. 37 sólové provedení 7,92 M těžký kulomet vz. 37 - dvojče 7,92 L1 protitankový kanon vz. 36 47 spřažený s těžkým kulometem vz. 37 7,92 G minomet vz. 38 90 POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA: TROJAN, Emil: Betonová hranice. Oftis, s. r. o., Ústí nad Orlicí 2002. STEJSKAL, Libor, STEJSKAL, Jan: Drama 38. Knihy 555, Liberec 2003. 200

Nedoletěli Mohyla letců na Ještědském hřebeni (str. 223) 201

202 Pozemkový spolek kýchavice zelenokvětá, prstnatec listenatý (nahoře). Louka v Horním Polubném společenstvo s pcháčem různolistým. (str. 240)

Báječný týden Sto dvacet ručně vrtaných děr do ocelových nosníků chodníku vyhlídky na vrcholu Jizery (str. 243) Příprava vatry na Slavnosti slunovratu Pláně pod Ještědem (str. 260) 203

204 Sekání luk v PR Bukovec (str. 258)

Publikační činnost JJHS (str. 248) Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny (vydáno v roce 2000), Přírodní park Ještěd (vydáno v roce 2001), Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2002 (vydáno v roce 2003), Daleké obzory (vydáno v roce 2003). 205

206 Stavba vyhlídky na Ještědu (str. 259)

Stavba vyhlídky na Ještědu (str. 259) 207

208 Jizerskohorský lidový dům roubené chalupy

Jizerskohorský lidový dům Jana Mejzrová Liberec 209

Jizerskohorská stavení najdeme roztroušená po stráních celého jihovýchodního předhůří Jizerských hor od Jablonce nad Nisou přes Smržovku, Desnou a Kořenov až po Rejdice na pomezí Krkonoš a podkrkonošského Vysocka. Stejně jako v jiných oblastech i zde lidový dům vznikal v pevné vazbě na přírodní podmínky oblasti (nadmořskou výšku, klima, geologické a hydrologické poměry, typ vegetace) a následně na zemědělskou půdu, která vznikala postupným odlesňováním krajiny a od počátku živila její obyvatele. Drsné podnebí a strmé svahy říčních údolí dlouho nelákaly dávné osadníky k zakládání trvalých sídel. Dřevařské, dobytkářské, textilní a sklářské osídlení sem pomalu pronikalo údolími podél toků a přítoků Lužické Nisy, Kamenice, Desné a Jizery až od 16. století jednotlivými osadami uprostřed lesů. Jména obcí přibývala s lidmi a jejich domy, poli, loukami, cestami a mezemi. Přestože osada Jablonec, založená mnichy z cisterciáckého kláštera Hradiště hluboko v pohraničních lesích českého království, zahájila osídlování této části hor již ve 14. století, kraj kolem zůstal ještě dlouho opuštěný. Až v podnikavém 16. století postoupili lidé s novými trvalými sídly výše do hor. Osady kolem skláren ve Mšeně a v Bedřichově, ale i obce Hraničná, Rýnovice, Lukášov, Smržovka, vzdálené Příchovice a Rejdice i první domy na odlehlé Jizerce vznikaly právě tehdy. Ke vsím ztraceným v nedozírných lesích postupně přibývaly další domy, nové obce však začaly vznikat až o více než sto let později. Osamostatnění panství Smržovka pobělohorským rodem Desfoursů odstartovalo další vlnu osídlování jizerskohorského předhůří v průběhu 17. století vznikly obce Janov nad Nisou, Albrechtice, Jiřetín, Antonínov, Maxov, Polubný. Na přelomu 17. a 18. století byly založeny nejmladší obce Josefův Důl, Karlov, Hrabětice, Desná, Mariánská Hora a osídlení tak vystoupilo až na hřebeny do výšky zhruba 800 m n. m. Sklářské enklávy Nová louka, Kristiánov, Karlov pronikly během 18. století za dřevem ještě hlouběji do nitra hor, obydleny však byly většinou jen několik desetiletí. Pouze ta neslavnější Jizerka se dvěma sklárnami z 19. století zůstává v málo pozměněné podobě dodnes. Pohled na centrum Horního Maxova 210

Během staletí lidé využívali krajinu, kterou dnes nazýváme kulturní, k zemědělství i provozování řemesel a svým hospodařením ji zformovali tak, že její typický ráz dnes obdivujeme. Pro svoji jedinečnost a půvab je již třicet pět let chráněn v rámci Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory. Chalupy se svažitými pozemky, dělenými kamennými mezemi a hrobkami, stoupají podél vrstevnicových cest a potoků vysoko do strání, doprovázeny sklářskými hutěmi v údolích, brusírnami s vodními díly na potocích i množstvím drobných mačkáren. Přes bouřlivý průmyslový rozvoj v průběhu 19. a 20. století, který do horských údolí pronikl s továrnami, vilami a později i panelovými sídlišti a výrazně ovlivnil krajinu i sídla, tu zůstala zachována tradiční kompozice zástavby a zatím ještě i velké množství původních lidových stavení. Pravděpodobná zástavba části osady Peklo v Josefově Dole kolem roku 1770. Pravidelné pruhy pozemků jsou kolmé na cestu a vodní tok. Původní struktura zástavby vznikala podle starého středověkého zvyku tak, že osadníkům byly přidělovány pruhy půdy, tzv. lány, většinou kolmé na vodní tok, aby si na nich v pravidelných odstupech vystavěli své domy. Na svažitých pozemcích, kde důležitou podmínkou pro stavbu byl blízký zdroj vody, se málokdy našlo zcela rovné místo pro umístění domu či usedlosti. 211

Horské klimatické podmínky v nadmořské výšce až 800 m n. n. nutily obyvatele těchto končin stavět prosté, úsporné, provozně jednoduché stavby, dobře odolávající tuhým zimám i deštivým létům a poskytující tak dobrou ochranu lidem i zvířatům. Přestože vnitřní uspořádání domů, prověřené staletími, se v rámci středoevropské oblasti, tedy i České republiky, jen málo lišilo. Trojdílný půdorys, tvořený obytnou světnicí, síní a hospodářskou částí s komorami nebo chlévy, najdeme na jižní Moravě i v západních Čechách. Jedinečnost a neopakovatelnost lidové architektury jednotlivých oblastí spočívá v odlišných přírodních a kulturních poměrech, které podmínily např. rozdílné umístění a orientaci domů v obci či terénu, tvar střechy, podlažnost, stavební materiály, uspořádání fasády nebo celkovou zdobnost celého domu. Jizerskohorský dům patří podle jednoho z velkých odborníků na lidovou architekturu, Doc. Dr. Ing. Arch. Václava Mencla, do skupiny roubených domů slezského pohraničí, typických pro pohraniční oblasti od Jeseníků po Jizerské hory. Ačkoliv jsou si tato horská stavení blízká svojí jednoduchostí, úsporností a drsným půvabem, při pátravějším pohledu není těžké odlišit jizerskohorskou lidovou architekturu od orlickohorské a jesenické. Charakteristickým rysem domů v Jizerských horách, souvisejícím s jejich rozptýleným rozmístěním v členitém terénu, je izolovaná poloha na pozemku bez jednotné uliční čáry. Tato izolovanost umožňuje pohledově uplatnit hlavní štítovou stěnu s předzahrádkou a vstupní část domu, obrácenou k přístupové cestě či pěšině. Výjimečně lze nalézt mladší, plánovitě založené skupiny staveb řazené pravidelně do uličních čar. Neméně důležité je usazení domů v terénu, které reaguje na sklonitost svahu. Projevuje se orientací hřebene rovnoběžně s vrstevnicemi (snahou o co nejmenší výkopové práce) Izolovaná poloha chalupy ve svažitém terénu Mariánská Hora 212

a kamennou podezdívkou vyrovnávající terénní rozdíl. Na straně přivrácené ke svahu podezdívka nikdy výrazně nevystupuje nad terén chalupy jsou přilepené ke stráni. Kolmo k vrstevnicím se původní stavení umísťovala jen ojediněle, často tak byly řešeny pozdější mohutné kolmé přístavby. Ve strmých svazích se do vysoké podezdívky někdy umísťoval chlév nebo sklep. Vstup do domu býval co nejpohodlnější po rampě zápraží, vyrovnávající terén na straně odvrácené od svahu. Obytná světnice je orientovaná na osluněnou stranu (východ, jihovýchod či jih). Terénní úpravy v okolí stavení se omezovaly na jednoduše oplocenou květinovou a zeleninovou předzahrádku na kamenné rovnanině před štítem domu. Ostatní pozemky zůstávaly neoplocené a využívaly se k pastvě dobytka a pěstování odolných polních plodin. Přestože zemědělství nepředstavovalo hlavní zdroj příjmů tím byla řemesla, hlavně textilní, dřevařská a sklářská živilo rodinu po celý rok. Trojdílné členění chalupy s roubenou světnicí vpravo a přistavěnou kamennou stodolou vlevo osada Peklo v Josefově Dole Půdorys lidového domu, výrazně obdélný s poměrem stran minimálně 1:2, někdy i větším a pouze u mladších řemeslnických domů zmenšeným na zhruba 2:3, byl daný závazným vnitřním uspořádáním domu s prostory řazenými za sebou a uchoval se dlouho do dvacátého století. Tradiční trojdílné členění na obytnou část, síň a hospodářskou část se projevuje i na venkovním vzhledu staveb. Jednotlivé díly mohou být dále příčně členěny obytná světnice s vedlejší světničkou, síň s černou kuchyní, hospodářská část s chlévy (u domů chlévního typu), případně komorami (u domů komorovo-chlévního typu), později i s obytnou světnicí u řemeslnických domů bez zemědělského hospodářství. Šíře štítové stěny bývá obvykle 6 9 metrů, výjímečně kolem 10 metrů. Složitější půdorysy vznikaly postupným přidáváním přístaveb, ale i v nich je vždy dobře patrný obdélný půdorys původního domu. Domy jsou tu na rozdíl od úrodnějších oblastí výhradně jednopodlažní s podkrovím, i když ve strmém terénu může podezdívka dosahovat velké výšky (například u brusíren podél potoků). 213

1 2 3 Trojdílný dům chlévního typu 1 roubená obytná světnice s pecí, 2 zděná síň, 3 zděný chlév 4 1 2 3 Trojdílný dům komorovo chlévního typu 1 roubená obytná světnice s pecí a kamny, 2 zděná síň s černou kuchyní, 3 zděný chlév, 4 komora Vstup do domu je umístěn vždy v podélném průčelí domu a směřuje do síně. Ve zdejších horských podmínkách jej většinou kryje zádveří pod plynule prodlouženou nelomenou střechou, případně zádveří se sedlovou stříškou, přístupné po rampě zápraží. Zdánlivě drobná část stavby komín hraje ve vývoji lidové stavby významnou roli a vypovídá o vnitřním uspořádání domu. Poloha komína souvisí s tradičním půdorysným umístěním topeniště v zadní části síně mezi ní a obytnou světnicí. Střechu prostupuje vždy při hřebenu střechy tak, aby sníh a déšť působil na co nejmenší jeho vnější povrch. Původně měl dům jeden komín, se zobytněním hospodářské části domu se pro její vytápění přidával komín druhý. Na první pohled nápadným rysem zdejší lidové architektury je nepochybně roubená konstrukce obytné světnice, jejíž struktura a barevnost určuje i vnější vzhled stavení. Starší 214

8 9 10 D C 4 B 3 A 2 17 7 6 18 1 13 11 12 14 16 15 1 Schema jizerskohorského lidového domu 1 roubená stěna, 2 vazný trám, 3 krokev, 4 hambálek, 5 zavětrování, 6 námětek, 7 lať, 8 šindelová krytina, 9 komín, 10 komínové těleso, 11 kachlová kamna, 12 polštář, 13 násyp, 14 podlaha, 15 strop, 16 poval, 17 mazanice, 18 zdivo. A obytná světnice, B síň, C hospodářská část, D zádveří. 215

stavby s mohutnějšími tesanými trámy, v nárožích spojovanými většinou na rybinu, poznáme podle nerovného povrchu dřeva se stopami sekery širočiny. Stropní trámy často nese tzv. věnec roubený z několika mohutnějších trámů. Mladší stavby již mají trámy řezané užší, pravidelné, hladké, v nárožích spojované na zámek, bez roubeného věnce. Tradiční červenavá hněď roubení vznikala nátěry dobytčí krví a postupně přirozeně tmavla. Pozdějšími nátěry karbolkou či vyjetým olejem některé chalupy ztmavly a zesmutněly, některé naopak prostřednictvím syntetických barev získaly barvy až jásavé červené, žluté, zelené i modré. Nedávná chalupářská minulost pak byla ve znamení téměř černého pohřebního palisandru. Ochranou roubení proti větru a šikmým srážkám, inspirovanou empírovým stylem, je tesařsky provedené dřevěné bednění širokými (často i 30 cm) svislými prkny s latěmi na spárách, urychlující odvedení vody z fasády. Dilatace spár mezi prkny, překryté latěmi, dovolují dřevu pracovat při změnách počasí bez deformací. Deštění je pro svoji funkčnost nejčastějším dřevěným obkladem nejen na obytné části domu a štítu, ale i na trámkových konstrukcích zádveří, kolen, stodůlek a ostatních hospodářských staveb. Někdy se uplatňuje zkosení či profilace hran latí, zjemňující rastr fasády. Dřevěný obklad vodorovnými prkny na polodrážku ukazuje na mladší úpravy fasád roubených staveb. Jednobarevný nátěr prken nenapodobuje roubení, naopak barevně sjednocuje fasádu světnice. Při nátěrech nového dřeva je dnes nejvhodnější zvolit přírodě blízkou barvu lazury tak, aby mohla dobře vyniknout zajímavá struktura dřeva. Vazba nároží roubené stěny 1 na rybinu, 2 na zámek Zdivo, ať už omítané, nebo kamenné spárované, se uplatňuje na podezdívce, komíně, zděné síni a hospodářské části stavby. Tradičním materiálem bývaly zpočátku neomítané žulové kameny, později smíšené či cihelné zdivo, omítnuté hladkou vápennou omítkou a obílené vápnem. Střecha je korunou lidového domu. Rovnoramenná sedlová střecha o sklonu zhruba 45 s hřebenem v podélné ose půdorysu umožňuje důkladnou ochranu stavby před klimatickými vlivy. Její tvar a sklon dovolují rychlé odtávání sněhu ze střechy v proměnlivém 216

Osově souměrná štítová stěna chalupy s hambálkovým krovem Horní Maxov středoevropském zimním počasí a spolu s barevností a materiálem výrazně ovlivňují ráz celé stavby. Střecha bývá vždy sedlová rovnoramenná, u starších lidových domů strmá gotická hambálková o sklonu až 55. Přesah takové střechy před štít je malý, bez viditelných zhlaví vaznic. Konce horních trámů roubeného věnce krytá zdobnými štítky výrazně přečnívají, stejně jako přesahy stropních trámů na bočních stranách domu. Krokve hambalkového krovu jsou pevně začepovány do stropních trámů, jejichž přesahy jsou začištěny měkce tvarovanými námětky. Ojedinělé mansardové střechy mlýnů a far připomínají někdejší důležitost těchto staveb. Materiál a barevnost střech historických střešních krytin vycházely z místních přírodních podmínek zdrojů materiálu a klimatu. V horských polohách zhruba nad 500 m n. m. se používaly zprvu přibíjené krytiny jako šindel a od 2. poloviny 19. století břidlice, později lepené krytiny jako térovaná lepenka. Střechy neutrálních tmavých barev šedých, šedohnědých, hnědých, šedozelených, černých se udržely na mnoha stavbách až do 60. let 20. století. Součástí střechy jsou i vikýře, původně používané pro větrání podkrovních skladovacích prostorů komor, sýpek ap. Na rozdíl od severu a západu hor, kde býval tradiční tzv. lužický vikýř, plynule zapojený do střešní roviny, nebo měkce tvarované volské oko, je typickým tvarem pro jizerskohorské předhůří vikýř se sedlovou stříškou v mnoha variantách od drobných pro prosvětlení střední části podkroví až po rozměrné vikýře přivrácené ke svahu pro svážení sena na půdu. Kompozičně vyvážená štítová stěna s osově souměrným uspořádáním oken je tváří stavení a bývá nejzdobnější částí domu. Do ní se soustředilo výtvarné cítění tvůrců i majitelů, a to zejména do dekorativního ztvárnění konstrukčních a skladebných prvků (souměrné uspořádání oken a skladby dřevěného obkladu štítu, profilované šambrány oken, řezbářské zpracování zhlaví trámů věnce a stropu i krycích štítků). Tektonické 217

uspořádání fasády s liniemi podlahy a stropu přízemí odpovídá vnitřní konstrukci domu a spolu s odlišením jednotlivých úrovní stavby podezdívky, přízemí a podkroví, barvou a strukturou materiálu přispívá k její vnější čitelnosti a dokonalému usazení v terénu. Na horských stavbách se neuplatnily pavlače, které v některých níže položených oblastech (Pojizeří, Českolipsko) sloužily jako vnější přístup do komor v patře domu. Všechny prostory horského domu včetně komunikačních jsou důkladně kryté proti povětrnosti. Vlevo okno na původní chalupě a vpravo citlivě řešené nové okno na rekonstruovaném objektu Okna ve štítové stěně jsou očima ve tváři chalupy. Tradiční okna jsou vždy na výšku obdélná s poměrem šířky a výšky zhruba 2:3, dvoukřídlá, špaletová, s vnitřními křídly otevíranými dovnitř a vnějšími, v úrovni fasády, otevíranými ven. Uspořádání oken ve štítu vychází z celkové souměrnosti štítové stěny podle svislé osy procházející hřebenem. Velikost a dělení oken se vyvíjely v závislosti na technické úrovni výroby skla. Okna starší generace staveb jsou proto malá a dělená na drobné tabulky, okenní řád (počet oken v přízemí štítové stěny) je obvykle tříosý, méně pak dvou- nebo čtyřosý, počet i velikost oken se směrem k hřebenu zmenšuje. V podkroví bývají někdy jen větrací otvory do seníku. Orámování oken, tzv. okenní šambrány, bývá u roubených staveb buď jednoduché v rovných pravoúhlých liniích, případně s jemnou podparapetní profilací, později při přestavbách ovlivněné klasicistním nebo secesním slohem. Historická barevnost není většinou doložena, jako nejvhodnější se běžně užívá neutrální bílá barva, místy jsou známé i odstíny zelené. Výraznou součástí štítové stěny je vlastní štít trojúhelník vymezený krokvemi a úrovní stropu přízemí, do kterého se koncentrovalo výtvarné umění starých řemeslníků. V závislosti na typu stavby, jejím stáří a použitém materiálu se v oblasti můžeme na dřevěných domech setkat s celou řadou typů štítů od nejjednodušších prkenných po bohatě 218

skládané dřevěné nebo ornamentální břidlicové. Pro slezský roubený dům je typický buď souvisle svisle bedněný štít, vyžadující dlouhá prkna, používaný na menších stavbách, nebo svisle bedněný štít ve dvou či třech úrovních, členěný v úrovni stropu podkroví předsazením a někdy i zdobně vyřezávanou lištou. Jeho variantou je klasovitá skladba horního štítku. Ojediněle se vyskytují bohatší skládané štíty, inspirované českým pojizerským domem z Vysocka s uplatněním řady výtvarných prvků (střídavě skládané čtverce, kočičí procházka, bohatě profilované lišty). Neméně působivé jsou štíty ornamentálně skládané z různobarevné břidlice. Od horských chalup nelze oddělit stodůlky, dnes již ojedinělé tradiční hospodářské stavby, mírně obdélného až čtvercového půdorysu s rovnoramennou sedlovou střechou, umístěné většinou kolmo k obytnému domu. Nejkrásnější a nejvzácnější jsou starší roubené, dochované ještě místy například v Polubném, Lučanech, Rejdicích. K rázu krajiny patří i mladší trámkové bedněné nebo ty s vyzdívanými pilíři a dřevěnými výplněmi polí. Roubená stodola Paseky nad Jizerou Od pol. 19. stol. do 1. sv. války procházelo celé jihovýchodní jizerskohorské podhůří několika velkými vlnami konjunktury průmyslového podnikání (sklářství, textil) a s nimi spojeným zvyšováním počtu obyvatel, rozšiřováním řemesel a domácké práce. Nástup nového fenoménu, turistiky, se projevil ubytováváním letních hostů v chalupách, tzv. letňáctvím a přístavbami letních světniček. S těmito převratnými změnami souvisí i další vývoj lidové architektury. Ve druhé polovině 19. století se v Jizerských horách (pravděpodobně v souvislosti s architekturou nádražních staveb) objevily praktické mladší vaznicové krovy o sklonech 38 45 a ve zdejším průmyslovém kraji získaly rychle značnou oblibu. Tyto mladší domy v mnoha 219

rysech přímo navázaly na starší lidový dům slezského pohraničí a upravily jej v duchu nových konstrukčních možností. Ve zdejší horské oblasti s dostatkem dřeva se i přes přísná protipožární nařízení tradice roubení zachovala až do dvacátého století. Nezměněn zůstal i trojdílný půdorys s tím, že u řemeslnických domů bez zemědělské půdy býval i třetí díl obytný (někdy i roubený) se vstupem ze síně a vlastním komínem. Vaznicové krovy s krokvemi vynesenými na vaznicích (dlouhých průběžných trámech) nesených sloupky, a tedy nezávislé na konstrukci stropu, umožnily zobytnění prostornějšího podkroví a ubytování většího počtu lidí. Na rozdíl od staršího krovu přesahují na vaznicích vynesené štítové krokve před štít a na boční straně domu se neuplatňují zhlaví stropních trámů. Výtvarný projev se na těchto mladších stavbách soustředil na portály dveří, dveřní křídla a drobnou profilaci dřevěných prvků (členicí lišty štítů,, krajkové lemy krajních krokví), často se uplatnily secesní motivy. Okna, jejich počet i plocha skleněných tabulek (v té době již průmyslově vyráběných) se zvětšily, okenní řád je až čtyřosý, výjimečně i víceosý. Okna bývají i v podkroví stejně velká jako v přízemí, často sdružená po dvou až třech. Bohatě skládané štíty jako u starších staveb nejsou obvyklé. Mansardové střechy se rozšířily i na běžné obytné domy. Mladší krov často při přestavbě staršího stavení nahradil původní hambálkový. Chalupa s vaznicovým krovem Paseky nad Jizerou Staré chalupy prošly mnohdy velkým stavebním vývojem, avšak přístavby a přestavby chalup vycházely stále z dřívější tradice, hlavně z nutnosti odolávat drsným klimatickým podmínkám. Nový tvar domu závisel především na půdorysném rozšíření a tradičním funkčním sklonu střechy. Bez zřetele nezůstávala ani výtvarná stránka stavby i jejího detailu. 220

Přístavba při podélné straně domu bývala již starším, nejjednodušším a nejběžnějším způsobem rozšíření. Střecha plynule bez lomení spuštěná přes vstupní stranu domu zakryla zádveří se vstupem do síně, podélnou chodbu i původní záchod nad hnojištěm na jejím konci. Na opačné straně domu, přivrácené ke svahu, vznikla podobným způsobem kolna buď podél celého domu, nebo jeho části. Přístavby byly jednoduché trámkové konstrukce, odřevené tradičním tesařským obkladem širokými svislými prkny s latěmi na spárách. Zádveří s rovnoramennou sedlovou stříškou kolmou k podélné straně domu získalo oblibu po zdomácnění vaznicového krovu a bylo užíváno pro krytí vstupního zádveří původních chalup i nových stavení. Přestože plně funkční (odvádí sníh sjíždějící ze střechy do stran) je pouze v případě vstupu orientovaného kolmo k okapové hraně domu, stalo se oblíbeným i na stavbách se zápražím a vstupem podél okapní hrany domu. Kolmý rizalit při vstupu do síně řešil jak zádveří původního domu, tak i zvětšení obytného prostoru v podkroví, využívaného většinou jako světnička pro letní hosty letňáky. Vikýř podobného tvaru na straně přivrácené ke svahu byl využíván k hospodářským účelům svozu sena na půdu. Konstrukce rizalitu bývá u roubených staveb téměř výhradně trámková, fasáda tesařsky odřevená, krov vaznicový, výjimečně mansardový, kompozice oken dvouosá. Ze začátku dvacátého století jsou ve štítech rizalitů dochovány dekorativní, secesně laděné řezbářské a tesařské motivy. U mladších roubených domů býval rizalit (mnohdy i zděný) součástí novostavby a podélná fasáda domu byla řešena osově souměrně jako připomínka klasicistních kompozic. Kolmá přístavba většího rozsahu než rizalit řešila potřebu nových obytných, výrobních, někdy i hospodářských prostorů. Připojením nových, přestože někdy i poměrných velkých hmot vznikaly zajímavé, většinou terénem ovlivněné kompozice tvarů. Přístavby bývaly Kolmá přístavba stodoly ke štítové stěně Janov nad Jizerou 221

umísťovány podle potřeby při vstupu do síně, místo hospodářské části, přímo vedle hlavního štítu i na straně přivrácené ke svahu s přístupem do podkroví. K razantním zásahům docházelo při výměnách krovů na starších domech. V jednodušším případě se starý hambalkový krov nahradil novým vaznicovým nad stávajícím půdorysem přízemí. Často se při té příležitosti i zmodernizovala okna vyměnila se za větší podobného tvaru anově se řešily šambrány. V některých případech se dům rozšířil o vedlejší světnici v obytné části i o další prostory vedle síně a hospodářské části a překryl novou vaznicovou střechou. Do vyvážené skladby štítové stěny, řešené v duchu soudobé tradice, pak byl zakomponován i dochovaný fragment původního domu. Někdy se rozšíření domu překrylo pouze jedním novým ramenem střechy, čímž vzniklo sice asymetrické řešení štítu, avšak kompozice hlavní štítové stěny byla opět vyvážená s maximálním využitím osové souměrnosti. V některých případech se dům prodlužoval v podélném směru, a to buď přidáním dalšího prostoru (stodoly, kolny) k hospodářské části, nebo ojediněle i přidáním nové obytné světnice před stávající. V obou případech to vyžadovalo prodloužení krovu v plném profilu přes celé stavení. S rozvojem sklářského průmyslu úzce souvisejí i další typické stavby, obytné i výrobní. Sklářské (řemeslnické) domky jsou kratší variantou domů s vaznicovým krovem, od nichž se liší tím, že nemají třetí hospodářskou či obytnou část. Tvoří je pouze roubená obytná světnice a zděná síň. Pěkné soubory jsou v Dolním Maxově a Desné, jednotlivé stavby jsou pak roztroušeny po celém území. Brusírny si uchovávají ráz tradičních venkovských staveb s tím, že se umísťovaly blízko vodních toků, často ve svazích značného spádu. Jejich výraznou část tvoří vysoké kamenné podezdívky a přístavby pro umístění transmisí (převodů), později i turbín sklářských brusů. Se stavbami souvisejí soustavy vodních děl kamenné nádrže s náhony, stupni apod. Nejkrásnější najdeme na Pekelském potoce v Josefově Dole, ojedinělé pak na Malém a Velkém Semerinku v Janově nad Nisou, na Tiché říčce, na Černé říčce, albrechtickém Vábrlochu i jinde. Mačkárny, drobné zděné stavbičky sloužící k mačkání skleněných knoflíků a ozdob z barevných tyčí, v minulosti stály nedeleko mnohé chalupy. Typickými znaky jsou v hřebenu otevřená střecha pro odvod kouře, krytá stříškou, komíny ve štítových zdech a řady velkých oken v podélných stěnách. V Jizerských horách na rozdíl od Železnobrodska se jich dochovalo poměrně málo. Většina buď zanikla, slouží jako kolny, nebo byla přestavěna na rekreační chaty. Nejen stavby samy, ale i jejich okolí a vztah k sousedním domům vytvářely typický, dodnes obdivovaný ráz krajiny Jizerských hor. Neoplocování pozemků, nevyrovnávání terénu, přírodní materiál opěrných zídek, zelený trávník svažité kosené louky, původní druhy stromů v okolí, květiny, byliny a zelenina v předzahrádce to všechny jsou již téměř vymizelí průvodci původních horských staveb. 222

Nedoletěli Letecká neštěstí v Jizerských horách a na Ještědském hřebeni Jiří Frýgo Novák Liberec 223

Hejnický hřeben říjen 1938 Podzimní den v Jizerských horách. Den vonící jeřabinami, tlejícím listím a rašelinou. Den plný mlh, jak je v Jizerkách zvykem. K horám se blíží dvoumotorový JUNKERS JU 86. Motor začne náhle vynechávat až utichne docela. I druhý motor začíná zlobit. Pilot se snaží najít místo pro nouzové přistání. Plošinka mezi Holubníkem a Černou horou se mu zdá příhodná. Nezná záludnosti hor. Těžce dosedá na měkkou jizerskohorskou půdu. Sedá bez podvozku a zkroucené vrtule nemilosrdně rvou vše, co se jim postaví do cesty. Stroj zpomaluje, až se zastaví docela. Ticho. Přistání se podařilo. Všichni tři členové posádky žijí, ale jsou zraněni. Nejlépe je na tom pilot. Vydává se pro pomoc a u letadla nechává své dva těžce zraněné druhy. Po mnohahodinovém bloudění po Jizerských horách se dostává na Novou louku. Je ošetřen, ale nedokáže popsat, kde leží jeho letadlo. Raněným letcům se mezitím zdá čekání na druha příliš dlouhé. Vystřelují raketu. Okamžitě z Nové louky vyráží záchranná výprava a díky dalším raketám je rychle nalézá. Zraněná posádka je dopravena na Novou louku, kde ji již očekává lékař. Tišina léto 1939 Letní bouře, jakých je v Jizerských horách bezpočet. Rachot hromu se pojednou mísí s jiným zvukem, se zvukem leteckých motorů. Od jihozápadu se nad údolím Hájeného potoka blíží ke Smrku bombardér HEINKEL HE-111. Jeho dva motory se těžko probíjejí nástrahami počasí a pilot stále ještě neví nic o hrozícím nebezpečí. Nenadále z mlhy vystupuje tmavá hmota skalních masívů. Pilot se snaží ze všech sil letoun zvednout. Marně. Obrovský stroj s rozpětím 22,6 metrů naráží na zem a razí si cestu smíšeným bukovým porostem, zanechávaje za sebou 32 metry široký a 37 metrů dlouhý průsek. Po nárazu začíná stroj hořet. Následuje výbuch a trosky letadla jsou rozmetány po okolí. Spolu s nimi i těla čtyř členů posádky, jejichž padáky jsou výbuchem vytaženy z vaků. Již zbytečně. Měděnec léto 1942 Závoj husté ranní mlhy halí vrcholy hor. Ty vrcholy, ke kterým se v západním kursu blíží třímotorový transportní letoun JUNKERS JU-52. Pětičlenná posádka se tváří spokojeně. Má to být klidný let s nákladem lahví francouzského vína. Vše se zdá být v pořádku, a tak pilot nic netuší o zrádné skále tyčící se v jejich kursu. Pojednou bez výstrahy vystupuje z mlh jako varující prst. Na vše je již pozdě. Letoun o ni zachytává a následně se řítí po stometrové dráze do smrkového lesa, nechávaje za sebou tisíce střepů z drahocenných vinných lahví. Všech pět členů posádky v troskách stroje umírá. Jejich těla, upoutaná do popruhů, leží v trupu JUNKERSU jako v obrovské plechové rakvi. Takto je tam po pěti dnech nalézají obyvatelé Nového Města. 224

CESNA C 182 skončila svůj let v roce 1992 na Smědavské hoře Černý potok podzim 1942 Jasný podzimní den, jakých není v horách mnoho. Pilot stíhacího letounu MESSER- SCHMITT 109 prolétává nízko nad terénem. Je krásně a chce se snad potěšit pohledem na skály rokle Černého potoka. Trošku lehkomyslně jde ještě níž. V té chvíli stroj chytá o větve stromů a už se neovladatelně řítí proti stěně rokle. Je to jen okamžik a následuje náraz do lesa nedaleko skály Hlídač koutu. Z rozbitého kokpitu se škrábe ven pilot, který doplatil na svoji lehkomyslnost. Je až zázrak, že kromě zlomené ruky nemá jiná zranění. Stroj nechává svému osudu a po svých se ubírá do Bílého Potoka. Milíř prosinec 1942 Nad vrcholy hor řádí sněhová bouře, skrz kterou se od jihu prokousává letoun JUNKERS JU-88 se zvláštním posláním. Na palubě nese radarové přístroje určené pro noční stíhače, jejichž činnost má posádka ověřit. Posádku tvoří tři lidé: pilot, navigátor a radista. Palubní střelec v tomto případě není nutný. Vizuální navigace je díky počasí nemožná, a tak pilot spoléhá jen na přístroje. Náhle bez jakéhokoliv varování naráží letoun do svahu Milíře, nechávaje za sebou 130 metrů dlouhý a 13,5 metrů široký průsek. Trosky letadla se zabořují do sněhové pokrývky, která je tento rok extrémně bohatá. Posádka je mrtvá. Na zničený trup letadla se snášejí milióny chladných sněhových vloček, které ho i s posádkou pohřbívají pod bílou peřinou. Takto je nacházejí až v březnu následujícího roku lesní dělníci. 225

Smrk listopad 1944 Krásné a jasné počasí panuje tento rok o svatodušních svátcích, a tak není divu, že se spousta lidí nechává zlákat k výletu na Smrk. Nikdo z nich nevidí, ani nemůže vidět černý stín, který zahaluje vrchol hor. Stín smrti. Severozápadním kursem se k masívu Smrku blíží transportní letadlo JUNKERS JU 52. Pilot dělá přelet s využitím tzv. srovnávací navigace a Smrk je jedním z orientačních bodů. Kolem chaty je spousta lidí, pilot jim mává a dělá ještě jednu obrátku. Snad si chce pořádně prohlédnout chatu a rozhlednu. Několik desítek metrů od chaty se pravé křídlo dostává příliš blízko k zemi. Malý pokles a za křídlem zůstává hluboká brázda. Následuje náraz letounu o zem a vzápětí nato ohlušující exploze. Letoun se mění v ohnivou kouli, která si razí cestu dál porostem, nechávajíc za sebou šestnáctimetrovou dráhu doutnajících pahýlů. Po 150 metrech se ohnivá koule zastavuje. Přibíhají vyděšení výletníci, ale tříčlenné posádce už není pomoci. Velká jizerská louka červen 1945 Horký letní vzduch se tetelí nad mlčenlivou plání rašeliniště. Jen lehký vánek ho rozechvívá. Všude je zdánlivý klid. A přesto je tu vetřelec! Blíží se sem malý, plátnem potažený sovětský letounek PO 2, zvaný KUKURUZNIK. Vrtule jeho hvězdicového motoru víří stojatý letní vzduch. Najednou motor vysazuje, ještě dvakrát, třikrát škytne a pak ticho. Jen setrvačností a proudem vzduchu hnaná vrtule se otáčí. Slip, slip, slip... Letoun ztrácí výšku a mizí kdesi v neprostupných rašeliništích. Další letadla vyrážejí na pátrací akci, ale marně se snaží svého plátěného druha najít. Močál nechce vydat své tajemství. Na Jizerku je vyslána i četa vojáků. Ale komu by se chtělo s nasazením vlastního života pátrat po zničeném letadle a beztak mrtvém pilotu? Takže pátrání není příliš důkladné a po týdnu odjíždějí vojáci zpět. Jen mlčenlivý močál zůstává a dál střeží své tajemství. A tak zbytky letounku dál čekají, až je objeví náhodný turista. Ještěd 20. srpna 1948 Za husté mlhy se od Prahy k masivu Ještědu blíží dvoumotorový SIEBEL. Na jeho palubě cestují špičky našeho leteckého průmyslu: 54letý ing. Antonín Husník a 44letý Ing. Vladimír Karmazín. Vinou špatné navigace je letoun naváděn nízko nad hřeben. Stroj se propadá do vzduchové kapsy a ocitá se pod úrovní hřebenu. Tady, kousek od cíle, nedaleko skály Červený kámen jeho let končí. Letadlo naráží do vrcholové partie hřebenu, k jehož překonání by mu stačilo jen několik výškových metrů navíc. Velký stříbrný stroj se zarývá do tmavé ještědské půdy. Obrovskou silou je zaražen hluboko do země. Oba cestující a posádka pilot, 37letý štábní rotmistr Václav Barborka, radiotelegrafista, 25letý rotmistr Jan Paduch, a navigátor, 24letý četař aspirant Josef Kroulík umírají. 226

Zbytky SIEBLU jsou na Ještědském hřebeni patrny dodnes Ještěd léto 1959 Tiše a majestátně se vypíná nad Libercem hora Ještěd. Má v sobě cosi magického, nadpřirozeného a jako bájné božstvo si též žádá oběti. Lidské oběti. Jako zrnko v moři v porovnání s horou vypadá sovětské proudové letadlo MIG-15. Malý stříbrný ptáček, který chce horu pokořit. Pilot si nalétává blízko, snad chce horu zdolat střemhlavým stoupáním, ale přeceňuje své síly i síly stroje, malého ptáčka, který ho nese vstříc záhubě. Hora je najednou obrovská. Je všude. Již není úniku. Otevírá svou náruč a stříbrného ptáčka do ní chytá. Náraz a tma. Hora si vzala svoji oběť. Malý ptáček i se svým pilotem mizí v tichém objetí lesních velikánů. Hodkovice 4. října 1977 Mlha, mlha, mlha. Věčný to nepřítel všech letadel. Hrozba pilotů i pozemního personálu. A v takovémto rozlitém nebeském mléce letí z Prahy do Liberce letadlo státní letecké inspekce L 200 MORAVA. Na jeho palubě je Zdeněk Kopecký, Zdeněk Běhounek, Zdeněk Nosek a Rudolf Matula. Letoun se dostává pod letovou hladinu a v cestě mu stojí mohutná mlčenlivá hradba ještědského hřebene. Pilot zjišťuje svoji chybu. Snaží se stroj zachránit. Zprudka vyšlápne směrovku, knipl přitáhne na doraz. Pozdě. Na vše je pozdě. Letoun při prudké otočce naráží do stromu. Krásný dvoumotorový letoun se dvěma kormidly se stává vzápětí rakví všech, kteří jím cestovali. 227

Smědavská hora 24. srpna 1982 Krásný letní den. Jeden z nemnoha dnů jako stvořených pro vápnění jizerskohorských lesů. Nad horami se vznáší jednomotorový dvouplošník ANTONOV AN 2, lidově zvaný Andula. Se svojí oranžovou barvou vypadá jak kanárek. Nese náklad drceného vápence. Náklad, jehož váha je spolu s váhou dvoučlenné posádky na hranici bezpečné nosnosti letounu. A ještě něco nese. Nese tajemství pilota a navigátora třetí osobu na palubě, černého pasažéra. Váha letadla se tím zvyšuje a úměrně tomu stoupá i spotřeba benzínu. V oblasti Jizery se ručička ukazatele paliva neúprosně blíží k nule. Pilot volí jedinou možnou alternativu nouzové přistání. Robustní oranžový stroj těžce přistává na cestě v jižním svahu Smědavské hory. V nádrži má už jen pár kapek benzínu. Stroj je citelně poškozen, ale posádka je v pořádku. A černý pasažér? Ten hned po přistání mizí v lesním porostu. AN 2 po nouzovém přistání na Smědavské hoře Smědavská hora 23. dubna 1992 Dvaadvacátý duben světový den Země. Z francouzského Lensu startuje dvanáct malých letadel naložených léky k humanitárnímu letu do východoevropských zemí. Pro špatné počasí celý konvoj přistává v Erfurtu. Druhý den, 23. dubna, není počasí o nic lepší. Konvoj přesto pokračuje v letu. Mezi Drážďany a Libercem dolétávají okluzní frontu a mizí v mracích. Konvoj se dělí na několik skupinek. Vedoucí poslední skupinky tří letadel je značně nervozní. Špatné počasí, 228

Nešťastný konec humanitárního letu na Smědavské hoře viditelnost 1 500 m, a navíc na něm leží zodpovědnost za další dvě letadla. Situace začíná být kritická. Skupinka začíná manévrovat a snaží se identifikovat město, které je občas vidět mezerou v mracích. Během manévrů ztrácí vedoucí skupiny orientaci a letadla se odchylují na jih od původní trasy. Vzápětí, aniž by to piloti tušili, přelétávají české hranice a blíží se k severnímu úbočí Jizerských hor. Letadla se pohybují 100 150 metrů nad zemí a snaží se najít cestu ze zajetí mraků. Těsně u úbočí Smědavské hory vydává vedoucí pilot v zoufalém pokusu o záchranu pokyn k nastoupání do výšky 4000 stop a k návratu na drážďanské letiště. Sám také ihned začíná stoupat. Akorát včas. Dírou v mracích zahlédne jeho spolucestující těsně pod nimi horu s porostem jako po lesním požáru. Příkaz ke stoupání vydaný rádiem ostatním dvěma letounům je bez odpovědi. Možná ho nezachytili, možná jen nestihli odpovědět. Vzápětí potom, co se vedoucí letoun šťastně dostává přes vrchol Smědavské hory, naráží zbývající dva letouny typu PIPER PA 28 a CESSNA C 182 do severního svahu hory. Jen 15 metrů pod hladinou bezpečného přeletu. Letadla se mění v neforemnou změť potrhaných a pomačkaných plechů. V jejich útrobách, zasypáni hromadou léků, umírají čtyři lidé. Humanitární pomoc, která měla zachránit stovky lidských životů, si tak paradoxně vyžádala daň nejvyšší. Hrabětice 28. srpen 1994 Ošklivý, zamračený, mlžný den. Jako by ani nebylo léto. Kdo nemusel, nevycházel ven. A přesto se našli i tací, kteří se rozhodli letět! Mladý, nezkušený devatenáctiletý pilot nasedá spolu se svým otcem do dvoumístného stavebnicového letadélka a letí vstříc nebeské 229

klenbě. Špatné počasí však působí na oba aviatiky depresivně a navíc vítr si s lehkým letadélkem pohrává jak s pírkem. Nad Hraběticemi ztrácí pilot vládu nad letadélkem a to se vzápětí řítí k zemi v nekontrolovatelném pádu. Svoji pouť končí nedaleko staré hrabětické hasičské zbrojnice. A bilance tohoto výletu? Dva otřesy mozku, polámané ruce i letadlo, škoda za půl miliónu. Pár slov závěrem Příběhy, které jsem vám popsal, se možná ve skutečnosti odehrály jinak. Jen místa neštěstí, data a jména jsou skutečná. Příběh z Ještědu v létě 1959 znám jen z vyprávění Jirky Heřmana a Marka Řeháčka. Nikde jsem k němu nenašel bližší důkazy. Všechny ostatní příběhy mají stabilní základ. Možná tento výčet těch, kteří nedoletěli svoji pouť přes Jizerské hory, není kompletní. Prý jedno letadlo spadlo u Mníšku a další narazilo do svahu Poledníku. To druhé se prý cestou zbavovalo bomb, o čemž má svědčit řada kráterů od Stržového vrchu k Loupežnické jeskyni. Nevím, nic jsem o tom nezjistil. Zná někdo z vás pravdu? POUŽITÁ LITERATURA NEVRLÝ, Miloslav: Kniha o Jizerských horách. Civitas. Janov nad Nisou, 1996 PRCHA, Jaroslav: Krkonoše 2/2002. Nemají kříže nad hroby. 230

Člověk a Jizerské hory v pravěku Martin Nechvíle Jablonec nad Nisou Při putování po krásách Jizerských hor se většina vnímavějších návštěvníků jistě soustředí na přírodu a její okouzlující formy. Málokdo si již položí otázku, jak dlouho už člověk navštěvuje tento malebný přírodní kout. V mnoha knihách se dočteme, že člověk Jizerské hory (tehdy se tak asi nejmenovaly) soustavně neosídlil a zavítal sem jen při výjimečných příležitostech, například lovu. To je částečně pravda, domnívám se však, že onen vztah byl mnohem hlubší, než si dnes představujeme. Hory, možná i více než dnes, byly integrální součástí životního prostoru tehdejších lidí. Životní podmínky tam byly jistě o poznání tvrdší, což přirozeně určovalo charakter lidských aktivit. Byla to oblast průchozí, lákající v nejstarších dobách i prospektory hledající vhodné suroviny pro své nástroje, jak níže uvidíme. Je nutno předem říci, že naše pramenná základna je velmi omezená. Jediné, z čeho můžeme během našich úvah vycházet, při pochopitelné neexistenci jakýchkoli písemných pramenů, jsou nečetné, mnohdy spíše ojedinělé archeologické nálezy. I ty však mají značnou historickou hodnotu. Nejstarší lidská aktivita v horách nedala v meziválečné době spát nejednomu německému badateli. Za všechny jmenujme zejména amatérského archeologa Ing. Emila Gebauera (narozen kolem 1880, zemřel po r. 1956), jehož badatelský zájem se rozprostíral na značnou část severních Čech. Původním povoláním byl vodohospodář a podílel se mimo jiné na projektování horské přehrady na Bílé Desné. Ač byl na svou dobu v oboru archeologie příkladně precizní, neubránil se nacionálním tendencím, které vyústily v intenzivní hledání stop, jež by mohly prokázat, že germánské etnikum sídlilo v pohraničí od pravěku po současnost. Nutno dodat, že se E. Gebauer nesnížil k záměrnému falšování nálezových situací, jeho chybné nacionální přesvědčení ovlivnilo jen interpretaci nalezených artefaktů. Jednou z jeho stěžejních akcí v Jizerských horách byl archeologický výzkum na 231

skalní lokalitě Hruškové skály (Börnbaumfelsen), nacházející se v nadmořské výšce 999 m n. m., asi 1,5 km vzdušnou čarou severovýchodně od dnešní vodní nádrže Souš. Jedná se o skupinový masiv žulových skal tvořící malou jeskyňku (3,5 6,5 m). Na vrcholu skal se nachází několik mís, dříve považovaných za doklad kultovní lidské činnosti. A právě proto se zde rozhodl E. Gebauer v roce 1915 a 1920 kopat. Chtěl totiž nalézt staré germánské obětiště, na něž měly právě tyto obětní mísy (Opferkessel) poukazovat. Jako analogie používal obdobná kultovní místa z oblasti Skandinávie. Zaměřil se na výzkum jeskyňky a pod asi 60 cm mocnou vrstvou sutin skutečně narazil na kulturní vrstvu silnou asi 10 cm. Mezi popelem i většími uhlíky byly nalezeny i nezvratné důkazy lidské přítomnosti v podobě kamenných (zejména pazourkových) nástrojů a dokonce i jednoho zlomku keramiky. Ač se nám dochovala poměrně slušně vedená kresebná i fotografická dokumentace, vlastní nálezy jsou nezvěstné, a tak nám zbývá jen nálezcův popis. Archeologické nálezy zde dokládají lidskou aktivitu někdy v období pozdní doby kamenné (eneolit, Jistebsko neolitický těžební areál, výběr z nalezených kamenných artefaktů. 1 polotovar nástroje, 2 čepel, 3 drasadlo (kresba P. Šída, převzato z článku Šrein Šreinová Šťastný Šída Prostředník 2002). 232

4000 2000 př. n. l.). Samozřejmě se nejednalo o žádné Germány, ti v té době ještě vůbec neexistovali. Nositele eneolitických kultur snad můžeme považovat za Indoevropany. Připisovat jakýmkoli archeologickým kulturám etnickou příslušnost se většinou ukázalo jako chybné a samozřejmě i politicky jednoduše zneužitelné. Domnívám se, že lokalitu Hruškové skály lze se značnou mírou opatrnosti interpretovat jako přechodné stanoviště prospektorů, kteří zde mohli nějaký čas pobývat. Je to jistě jen hypotéza, mnohem méně zajímavá než krvavé kultiště, leč snad alespoň o kousek blíže skutečnosti. Velmi podobnou lokalitou, kde byla hledána souvislost mezi skalními mísami a pravěkými nálezy, jsou tzv. Pohanské kameny u Višňové na Frýdlantsku. Vznik skalních mís je dnes již jednoznačně vysvětlován přirozenými, tedy přírodními procesy výběrového zvětrávání a odnosu žul i jiných hornin. Při nich hraje hlavní roli agresivita srážkové a půdní vody, přítomnost mikroorganismů, místy i rostlinstva, mrazové zvětrávání atd. Nejen prospektorská, ale i těžební činnost byla v nedávné době v podhůří Jizerských hor nezvratně prokázána, a to jižně od Černostudničního hřebene na katastrálním území obce Jistebsko (630 710 m n. m.). Ale jak to všechno začalo: Celé 20. století se archeologové zabývali otázkou, kde těžili lidé v období mladší doby kamenné (neolit, 6000 4000 př. n. l.) surovinu na výrobu svých nástrojů (seker, tesel apod.). Předpokládalo se několik oblastí, mimo jiné i horní Pojizeří. Ale až mezi lety 1995 2001 se pracovní skupina okolo V. Šreina začala daným problémem zaobírat opravdu podrobně. Na základě mineralogického, petrografického i chemického rozboru složení hornin, z nichž byly vyrobeny mnohé kamenné nástroje v Čechách, se snažili v terénu identifikovat původní těžební areál(y), kde byla surovina získávána. Po postupném vylučování dospěli opět do horního Pojizeří, konkrétně na lokalitu u Jistebska. Ano, práce vpravdě detektivní. Zde se jim po dlouhém hledání naskytl pozoruhodný pohled, kdy na zalesněném svahu (rozloha cca 2 ha) nalezli několik desítek vanovitých jam o průměru až 15 m a hloubce do 2 m. Na povrchu se nacházelo velké množství kusů horniny (později nově nazvané amfibolový rohovec), některé byly i zjevně člověkem opracované. Bylo rozhodnuto v jedné z těžebních jam položit sondu, která poskytla ihned množství úštěpů i polotovarů nástrojů (obr. na str. 232). Dalšími rozbory horniny bylo zjištěno, že se jedná skutečně o surovinu, ze které neolitici vyráběli své nástroje. Neočekávané se stalo skutečností. Již před více než sedmi tisíciletími sem jistě pravidelně putovali lidé, aby povrchově těžili strategicky důležitou surovinu, která byla ve formě polotovarů odnášena na stálá sídliště v údolích (zpracovatelská dílna byla výzkumem nalezena v Turnově - Ohrazenicích) a odtamtud distribuována do celé střední Evropě. Z toho plyne, že právě v podceňované oblasti Jizerských hor a jejich podhůří bylo jedno z nejdůležitějších těžebních stanovišť, které se nám v téměř neporušeném stavu dochovalo do dnešních dnů. S touto aktivitou snad mohou nějak souviset i ojedinělé nálezy kamenných broušených nástrojů z Návarova, Zásady či Vratislavic nad Nisou. Aby to nebylo s těmi nálezy tak jednoduché, komplikuje nám situaci fakt, že náhodně nalezeným pravěkým kamenným sekerkám (obr. na str. 234) byla během středověku i novověku přisuzována kouzelná moc. Jejich přikládáním na nemocná místa se například léčilo domácí zvířectvo, ale hlavně se o sekerkách hovořilo jako o tzv. hromových klínech, které má na špičce každý blesk. Proto si je mnozí lidé pro ochranu před bleskem schovávali za střešní krov. Lidská fantazie je zkrátka rozmanitá. 233

Pokud se někomu zdá podivuhodné, že již pravěcí lidé dokázali překonávat mnohé nesnáze spojené s výstupem do nehostinných Jizerských hor o nemalých nadmořských výškách, tak ho jistě překvapí nález mrazem mumifikovaných lidských pozůstatků lovce v Őtztalských Alpách (dle nich dostal jméno Őtzi) v neuvěřitelné nadmořské výšce 3210 m. Nález byl učiněn v roce 1991. Őtzi procházel (či prchal? byl postřelen šípem) alpským průsmykem, kde ho překvapila silná sněhová bouře, před níž se chtěl schovat do skalní dutinky, kterou však již živý neopustil. Byl oblečen do jakýchsi legín, kabát měl z horské Výběr několika neolitických kamenných broušených sekerek a sekeromlatů z různých východočeských lokalit (převzato z knihy Vokolek 1993) 234

Rekonstrukce jednotlivých vrstev oděvu tzv. muže z ledovce Őtziho. Takto nějak si snad můžeme představit vzhled lidí pozdní doby kamenné, kteří zanechali své stopy v jeskyňce na Hruškových skalách v Jizerských horách (převzato z knihy Spindler 1998). trávy a kůže a čepici z medvědí kůže. Na nohou měl trávou vycpané částečně kožené boty (obr. na str. 235). Pro zajímavost lze uvést fakt, že několik našich českých nadšenců ze Zlína se rozhodlo vyrobit repliku těchto bot a vyzkoušet je ve vysokohorských podmínkách. Byly překvapivě zjištěny vynikající vlastnosti takovýchto jednoduchých bot, které lze směle srovnat s moderní obuví. Mezi Őtziho výzbroj náležela mimo jiné kamenná dýčka, plochá měděná sekerka, luk a toulec se čtrnácti šípy. Tento jistě statečný bojovník, který se i přes zranění rozhodl přejít přes Alpy, zahynul někdy před 5,5 až 6 tisíci lety, tedy řádově ve stejné době jako prospektoři, kteří po sobě zanechali několik svých nástrojů na Hruškových skalách. Ano, můžeme si je představit právě jako Őtziho. Mohli být podobně ustrojeni a vyzbrojeni, jen asi tu měděnou dýčku neměli, u nás to byla v té době ještě veliká vzácnost. Nemuseli to být žádní zarostlí zpustlíci, nicméně nějaký čas v horách jim na čistotě asi nepřidal. Když si představíme, s jakými obtížemi se museli potýkat pravěcí lidé třeba při přechodu Alp, potom pobyt v našich krásných horách nemohl být ničím neobvyklým, natož nezvládnutelným. Je jen škoda, že toho o pravěku Jizerských hor neumíme více říci, jsme totiž limitováni množstvím nálezů i jejich výpovědní hodnotou. A tak můžeme jen doufat, že se nám v budoucnu podaří dalšími nálezy poodhrnout roušku minulosti Jizerských hor. Myslím si, že při každé návštěvě našich hor bychom si měli uvědomit, že zde rozhodně nejsme prvními návštěvníky. Přiznám se, že se před našimi předky stydím. Oni dokázali žít s přírodou v symbióze, my jsme ti lidé, kteří jí zasadili svou krátkozrakostí a bezohledností tak hluboké rány. 235

POUŽITÁ LITERATURA: Brestovanský, P., STARÁ, M. (eds.): Archeologie Libereckého kraje 1/1998. Liberec 1998. HLAVÁČEK, P., GREŠÁK, V., BLAHA, A., VACULÍK, J.: Archeologický experiment výroby a praktického testování replik nejstarší evropské obuvi. (Re)konstrukce a experiment v archeologii 3/2002, s. 9 39. Hradec Králové 2002. NEVRLÝ, M.: Kniha o Jizerských horách. Ústí nad Labem 1976. PEŠA, V., JENČ, P.: Nejstarší osídlení severních Čech. Česká Lípa 2000. SKLENÁŘ, K.: Hromové klíny a hrnce trpaslíků. Z pokladnice české folklórní archeologie. Praha 1999. SPINDLER, K.: Muž z ledovce. Praha 1998. ŠREIN, V., ŠREINOVÁ, B., ŠŤASTNÝ, M., ŠÍDA, P., PROSTŘEDNÍK, J.: Neolitický těžební areál na katastru obce Jistebsko. Archeologie ve středních Čechách 6/1, s. 91 99. Praha 2002. VÍTEK, J.: Drobné tvary skalního povrchu. Krkonoše 2/99, s. 24 25. Vrchlabí 1999. VOKOLEK, V.: Počátky osídlení východních Čech. Hradec Králové 1993. WALDHAUSER, J.: Archeologický výzkum v severních Čechách II. Liberec 1971. 236

Jak vznikl JJHS Leoš Vašina & Tomáš Klimovič Liberec V prosinci uplynulo již 7 let od chvíle, kdy byl založen náš spolek. Od té doby uběhlo již mnoho vody v jizerských řekách a zároveň přibylo do našich řad i mnoho nových tváří. A právě těmto členům, ale nejenom jim, bychom chtěli věnovat následujících pár řádek o tom, jak a za jakých okolností náš spolek tehdy skutečně vznikal. Psal se rok 1995. Po listopadové schůzi aktivu stráže přírody při CHKO Jizerské hory se jako obvykle sešla parta dobrovolných ochranářů z různých organizací (ZO ČSOP z Liberce a Jablonce nad Nisou, Mladých ochránců Jizerských hor, Stráže ochrany přírody) na přátelském posezení v restauraci Rabbit v Pražské ulici v Liberci. Slovo dalo slovo a po nějaké té vypité sklenici piva a povídání o všem možném vznikla myšlenka spojit své síly a vytvořit občanské sdružení s regionální působností, které by všechny tyto organizace zastřešilo. Završil by se tak pomyslný trojúhelník spolupráce mezi Správou CHKO Jizerské hory jako orgánem státní správy, Nadací pro záchranu a obnovu Jizerských hor jako významným regionálním donátorem finančních prostředků a nově vzniklým střešním občanským sdružením jako platformou pro práci dobrovolných ochránců přírody a podobně smýšlejících lidí. Proč nás napadl název Horský spolek? Bylo to prosté a jednoduché bylo potřeba se odlišit od stávajících úzce zaměřených ochranářských sdružení a vytvořit širší základnu pro všechny milovníky hor (ochranáře, turisty, pomníčkáře, horolezce, trampy a mnoho dalších) tak jako kdysi před sto lety ve starých horských spolcích na severu Čech, a společně tak bojovat proti různým bezohledným megalomanským projektům (např. SKI 2003), jejichž realizace by mohla ohrozit horskou přírodu. Po lednové ochranářské schůzi v liberecké roubence se opět sešla u piva skupina nadšenců (mj. P. Byron, manželé Vítovi, Jan Škoda, Leoš Vašina a Tomáš Klimovič) a myšlenku na vznik horského spolku dále rozvinuli. Hlavu jsme již měli plnou různých nápadů, co bychom chtěli a mohli ve spolku dělat. Ale bylo potřeba učinit několik nezbytných kroků, které by jasně vedly k jeho skutečnému vzniku. Proto byl v únoru 1996 z iniciativy Ing. Pavla Voničky na schůzce v liberecké restauraci Adria navržen první přípravný výbor nového spolku, jehož členy se stali např. František a Blanka Vítovi, RNDr. Blažena Hušková, Herbert Endler, Leoš Vašina, MUDr. Tomáš Klimovič, Jan Škoda, Jaroslav Krupauer a Pavel Byron. Cílem výboru bylo začít pracovat na stanovách spolku a na jeho programových cílech. V březnu 1996 se nově ustavený přípravný výbor poprvé sešel pod staletými krovy budovy Správy CHKO Jizerské hory v Liberci a začala intenzivní diskuse nad novými stanovami, která pak dále pokračovala i na dubnovém výjezdním zasedání v objektu muzea ČSOP na Jizerce. Zde se k jednání připojili i další lidé, jako např. Radko Kocvera a fotograf František Mrva. V dělné atmosféře vznikla za víkend více než třetina stanov spolku a byly vytyčeny hlavní programové cíle: ochrana přírodya krajiny, 237

prosazování principu trvale udržitelného rozvoje při využívání přírodních zdrojů a bohatství regionu, podpora a rozvoj ekologicky optimálních rekreačních a sportovních aktivit v oblasti, ochrana kulturního bohatství krajinného rázu, péče o historické památky a jejich provozování, péče o kulturní tradice a lidovou architekturu oblasti, výchova dětí a mládeže k ochraně přírody, ekologickému myšlení a úctě ke kulturním tradicím regionu, výchovná, vzdělávací, osvětová a propagační činnost, spolupráce s orgány státní správy a místní samosprávy při prosazování a podpoře programových cílů spolku, mezinárodní spolupráce. Přišla letní sezóna a s ní i mnoho práce v terénu při ochraně přírody. Proto činnost přípravného výboru na nějaký čas ustala. Na podzim roku 1996 se však začaly ozývat ze všech stran silné hrozby pořádání lyžařského šampionátu SKI 2003, jehož uskutečnění bylo plánováno v Jizerských horách a na Ještědském hřebenu. Nově budovaným lyžařským tratím měly padnout za oběť desítky hektarů pracně vypěstovaného horského lesa. Vyvstala nezbytná potřeba urychleně založit občanské sdružení, které by se spolu s dalšími aktivně účastnilo správních řízení ve věcech týkajících se plánovaných kontroverzních zásahů pořadatelů SKI 2003 do krajiny, a škody na přírodě tak minimalizovat. Z těchto důvodů myšlenka založit zastřešující organizaci ustoupila poněkud do pozadí a hlavní prioritou se stalo založení zcela samostatného a nezávislého spolku s vlastním programem a činností jak pro individuální, tak i kolektivní členy. V listopadu 1996 se ve Ferdinandově uskutečnilo výroční ochranářské posezení pořádané Správou CHKO Jizerské hory a zde myšlenku na založení horského spolku aktivně podpořil tehdejší ředitel Správy CHKO ČR a dnešní poslanec Parlamentu ČR RNDr. František Pelc, který nám následně pomohl navázat úzkou spolupráci s kvalifikovaným právníkem JUDr. Pavlem Pfajfrem. Pod jeho dohledem pak dokončil obnovený přípravný výbor ve složení Leoš Vašina, Tomáš Klimovič, Jan Škoda, František Vít a Jaroslav Krupauer definitivní paragrafované znění prvních stanov spolku. Zmocněncem přípravného výboru byl zvolen Tomáš Klimovič. Společně byl vypracován a podepsán návrh na registraci nového občanského sdružení s názvem Jizersko-ještědský horský spolek, který dne 18. 12. 1996 osobně Leoš Vašina s Františkem Vítem doručili na Ministerstvo vnitra ČR. A tak již nic nestálo v cestě, 19. 12. 1996 byl spolek ministerstvem zaregistrován a toto datum se stalo oficiálním dnem jeho vzniku. V lednu 1997 začala pracovat první kancelář spolku v tehdejším Ekocentru ČSOP v budově bývalé pošty v Liberci-Harcově. Pravidelně se v těchto prostorách začal scházet přípravný výbor, do jehož řad byl ještě kooptován František Mrva. Výbor pracoval v souladu se zákonem jako dočasný nejvyšší spolkový orgán a začal přijímat první nové členy z řad ČSOP, Stráže přírody a dalších fandů přírody Jizerských hor. Kromě toho členové výboru vyřídili v hektické době několika málo týdnů spoustu nezbytných formalit, které byly potřebné k fungování spolku jako samostatné právnické osoby (např. registrace na Českém statistickém úřadě, založení bankovního účtu, registrace u orgánů ochrany přírody a mnoho jiných). V této době vzniklo i logo spolku, které vytvořil akademický malíř Ivan Moucha. Spolek vstoupil do prvních správních řízení a stal se členem neformálního uskupení SOS Jizerské hory, jež mělo díky svému aktivnímu koordinovanému vystupování na veřejnosti obrovskou zásluhu na tom, že na zasedání Světové lyžařské federace FIS nebylo pořádání SKI 2003 Jizerským horám přiděleno, čímž se zabránilo nedozírným škodám na lesních porostech v okolí Bedřichova. 238

V dubnu 1997 se pak konala v útulném saloonu U Kozy v Oldřichově v Hájích ustavující členská schůze za účasti cca 30 lidí. Tím byla práce přípravného výboru završena a byly zvoleny řádné orgány dle stanov. Činnost spolku se tak mohla naplno rozběhnout... 239

Pozemkový spolek v roce 2003 Pavel Schneider Liberec V roce 2003 se Jizersko-ještědskému horskému spolku podařilo díky grantu získanému od Ústřední výkonné rady Českého svazu ochránců přírody z programu Místo pro přírodu nechat zpracovat botanický průzkum lokality v Bílém Potoce pod Smrkem a lokality v Horním Polubném louky patřící paní Slavíkové, se kterou v loňském roce začal náš spolek spolupracovat. Průzkum, který pro nás zpracoval Mgr. Richard Višňák, PhD., nám jistě pomůže zlepšit péči o tyto lokality. Na základě tohoto průzkumu jsme vypracovali následující základní charakteristiky těchto dvou lokalit. Originál Inventarizačního botanického průzkumu mokrých luk v Horním Polubném a v Bílém Potoce pod Smrkem je k nahlédnutí v kanceláři Jizersko-ještědského horského spolku (Bažantí 378/8, Liberec 1, tel. 485 109 717). Kosení lokality v Bílém Potoce 240

Horní Polubný Zájmové území se nachází při jihovýchodním okraji Jizerských hor, na katastru obce Kořenov, v místní části Horní Polubný, v nadmořské výšce cca 740 750 m. Reliéf tvoří široce rozevřená pramenná úžlabina orientovaná k severovýchodu, v zájmovém prostoru jen s malými výškovými rozdíly. Lokalitou protéká několik drobných vodotečí, zčásti periodického charakteru, které jsou pozůstatkem dřívějšího odvodňovacího systému. Geologický podklad tvoří výrazně porfyrická středně zrnitá žula až granodiorit, případně slabé pokryvy svahovin. Z půd se zde vyskytuje podzol kambizemní, pseudoglej kyselý a glej organozemní. Celkově bylo na tomto území zaznamenáno 97 druhů vyšších rostlin. Mezi botanicky nejvýznamnější zde patří prstnatec listenatý (Dactylorhiza longebracteata), koprník štětinolistý (Meum athamanticum), upolín nejvyšší (Trollius altissimus), vrbovka bahenní (Epilobium palustre) a všedobr horní (Imperatoria ostruthium). Porosty nevyžadují nevyhnutelně hospodářskou péči, ale pro ochranu výše zmíněných vzácných druhů rostlin je jejich alespoň obroční kosení žádoucí. Doporučeno je zejména kosení eutrofnějších typů v západní části lokality, kde by postupně mohlo dojít k celoplošnému převládnutí širokolistých bylin a záhy i k nástupu pionýrských dřevin. Louka paní Slavíkové v Horním Polubném 241

Louka v Bílém Potoce pod Smrkem Bílý Potok pod Smrkem Tato lokalita (vedená jako přechodně chráněná plocha Nad Koupalištěm ) se nachází na katastru obce Bílý Potok pod Smrkem, při severním úpatí Jizerských hor, v nadmořské výšce cca 410 m. Je situována v nevelké pramenné úžlabině jižně od dětského tábora na levostranném přítoku Bílého potoka. Reliéf zahrnuje vlastní úžlabinu s plochým dnem a přilehlé krátké svahy; rozloha území nedosahuje ani 1 ha. Geologickou stavbu tvoří deluviální polygenetické sedimenty na kontaktu s jizerskou výrazně porfyrickou středně zrnitou žulou. V půdním pokryvu úžlabiny se uplatňuje typický glej, který při okrajích přechází do dystrické kambizemě, zčásti pseudoglejově ovlivněné. Hlavní část lokality tvoří vydatné prameniště: voda místy dosahuje povrchu v podobě pomalu tekoucí vodoteče, na některých místech je vodní hladina skryta pod vrstvou semknuté vegetace. Celkem bylo na této lokalitě zapsáno 95 druhů vyšších rostlin. Tento počet je ovšem významně ovlivněn skutečností, že do sledovaného území byly zahrnuty kromě vlastního mokřadu i okolní porosty vodou ± neovlivněných luk a stromových plášťů. S vyloučením těchto biotopů čítá květena lokality (tj. vlastního mokřadu) pouze 48 druhů. Nejvýznamnější z nich jsou prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata), sítina ostrokvětá (Juncus acutiflorus) a vrbovka bahenní (Epilobium palustre). Vzhledem k velikosti populace a rozšíření druhu v širším okolí má nejvyšší ochranářskou hodnotu výskyt vachty trojlisté, která zde vytváří bohatou a vitální populaci. Jde o jednu z nejvýznamnějších lokalit tohoto druhu v Jizerských horách a jejich blízkém okolí. Lokalita si bezprostředně nežádá aktivní management. Je však nutné zajistit účinnou ochranu mokřadu (v současnosti formou přechodně chráněné plochy, která však není v terénu nijak vyznačena) a zamezit jak případnému odvodnění úžlabiny, tak intenzivnímu využívání navazujících pozemků. Louky navazující na mokřad by měly být pravidelně sečeny, případně extenzivně spásány. Tím dojde k postupnému zlepšování druhové skladby porostů, jejichž kvalita je dnes místy velmi nízká. Současně se zabrání šíření expanzivních druhů do mokřadu. V případě potřeby je nutné rovněž provádět výřez náletových dřevin (tato potřeba zatím nenastala). 242

Báječný týden (téměř) bez elektřiny Jan Pikous ml. Liberec Na konci června se členové a příznivci horského spolku již tradičně setkávají na pracovním dostaveníčku v Jizerských horách. Domovem se jim na týden stává chata Tomanka, terénní stanice Správy CHKO na Mariánskohorských boudách. Prostředí téměř nebesky klidné, tiché, jakoby odtržené od uspěchané civilizace, se mělo rázem změnit hučením motorové pily, ranami kladiv a seker, svištěním akumulátorových vrtaček a veselým pokřikováním pracantů, to tedy hlavně večer. Už v neděli 22. 6. 2003, po navezení dostatečných zásob jídla, hodnotného pití, nářadí a ostatních pomůcek se u ohně pilně plánovalo. První tři dny jsou vyhrazeny na značení rezervací a přípravu kůlů na oplocenku, zbývající čtyři na hlavní a nejtěžší úkol, opravu skalních vyhlídek na Jizeře a Sněžných věžičkách. 243

244 Natírání vrcholového kříže na Jizeře

Obnova vyhlídkové plošiny na Sněžných věžičkách Pot a ztráty v rezervacích V pondělí ráno se tedy vydáváme směrem k Tišině, územní součásti Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny. Podle podrobné lesnické mapy v rukou neúnavného organizátora Leoše Vašiny klesáme kolem stovek balvanů a přes mnohé padlé lesní velikány do údolí Hájeného potoka. Drátěné kartáče na kůru a štětce se v rukou jen míhají. Chvíli cestou necestou kolem potoka a zase prudké stoupání na silničku vedoucí po úbočí Smrku. Vše se o několik hodin později opakuje na protilehlém svahu, na Paličníku. Všichni jsme v tom letním vedru z gruntu propocení. Někteří mají více červené barvy na sobě než na značkách, které dnes po lesích rozeseli. Je čas spěchat ke koupeli v průzračné a ledové Bílé Desné. A také ochutnat dobroty, které nám na novém roštu z dílny frézařského mistra Davida Kofra mezitím připravil náš dvorní kuchař Zdeněk Horáček s pomocí Marcely Prajzlerové. Příští den jsou na řadě Černá jezírka, bažinatý, divoký a nepřehledný kraj. Jako zkušení harcovníci se prodíráme houštím, překračujeme, přeskakujeme a obcházíme rašelinné tůňky. Bez větších potíží. Zatím. Po více než polovině cesty po hranicích rezervace však zjišťujeme, že Jarda Krupauer, který chodí výhradně poslední, již poslední není. Není totiž vůbec. Vracíme se, voláme, nic. Nezbývá než sednout do trávy a čekat. V naší fantazii si už Jardu představujeme po krk zapadlého v rašelinném jezírku či beznadějně zamotaného mohutným vousiskem v neprostupném hvozdu. Půl hodiny, hodina, nic. 245

Pokračujeme tedy, dokončujeme značení. S Jardou jsme se opět setkali kvečeru na Smědavské silničce u naší čekající škodovky stodvacítky. Jeho cesta k nám, jistě pro inspiraci jizerskohorským pěším poutníkům, vedla však trochu oklikou přes Jizerku. Ve středu hoří oheň u Tomanky hluboko do noci. Kvůli zamezení hniloby se opalují spodní části kůlů, které parta svorně celý den kácela, osekávala a řezala v nedalekém lese. Samozřejmě podle pokynů místního lesů pána. Dva a půl metru dlouhých kůlů je víc než sto a dalších padesát je kratších podpěr. Na druhé straně hor, na Vápenném vrchu u Raspenavy, v bývalém lomu, z nich vyroste 20. září rukama dvaceti stavbařů bytelná oplocenka. Nakonec zde bude 8. listopadu vysázeno rukama dvaceti sazečů, pod ochranou dvě stě metrů dlouhého plotu proti okusům zvěří, pět set sazenic lip, dubů, třešní a habrů. Přesně podle zadání Správy CHKO Jizerské hory. Jedno sto dvacet děr Přichází čtvrtek a s ním i začátek nejobtížnějších prací. Ráno v Josefově Dole nakládáme pět centimetrů tlusté fošny, které předtím přesně řežeme na dvoře místní pily. Technika nás dopraví na Knajpu, dál se už nosí všechno v rukách. Fošny, šrouby, hromada nářadí, kýble s barvou, štětce. Petr Forman se Standou Zajícem si nakládají snad nejvíc. Vyrážíme k 1 122 metry vysokému vrcholu Jizery s unikátním rozhledem. Pouštíme se do díla. Ztrouchnivělé podlážky původní lávky umožňující přístup na vrchol jsou na ocelových nosnících jen položené. Naše musí být přišroubované! Fošen je dvacet pět. Každou drží čtyři šrouby. Tedy sto děr. Akumulátorová vrtačka je za chvilku vybitá. Nastupuje osvědčená ruční práce. Půl centimetrů silné železo odolává. Střídají se dvojice, jeden tlačí, druhý točí klikou. Pavel Janda s Honzou Škodou, Aleš Kočí s Jardou Krupauerem, mladší Leoš Vašina s Radkem Valentem. Pořád dokola. Ti, kteří nevrtají, upevňují žebříky, upravují přístup, čistí a natírají zábradlí. Spásné Už to bude, vrtáme poslední díru! se ozývá konečně v sobotu. Ještě upevnit a napustit luxolem poslední fošnu. Zábradlí dozdobit elegantní tmavě zelenou barvou. Zbývá natřít mohutný dřevěný vrcholový kříž. Kvůli jeho velikosti je třeba vyšvihnout se na něj a horní část natírat vsedě na vodorovném břevnu. Skupinka německých turistů nadšeně fotí. Ještě v sobotu odpoledne se s dobrým pocitem a posíleni Tomášem Klimovičem přesouváme na protilehlé Sněžné věžičky. Z Rozmezí vynášíme vybavení opět v rukách. Vyhlídková plošinka je však daleko menší. Pouhých pět fošen. Takže vrtáme jen dvacet děr! Do večera hotovo. V neděli ještě přijíždíme upevnit dlouhý žebřík, který pak dostává slušivý nátěr. Končíme s prací, stojíme chvíli beze slov nahoře. Kolem je úplný klid, liduprázdno. Přemýšlíme, co nám přinese poslední červnový týden příštího roku. 246

Údržba zábradlí na vrcholu Jizery Nátěr nových fošen chodníku vyhlídky na vrcholu Jizery 247

Publikační činnost JJHS Otokar Simm Jablonec nad Nisou K jedné z hlavních činností Jizersko-ještědského horského spolku patří činnost publikační a vydavatelská. Spolek se svými nakladatelskými počiny dokázal již významně zapsat do povědomí poměrně široké veřejnosti. Prvním vydaným titulem byl v roce 2000 reprint vynikající Matouschkovy mapy Jizer - ských hor z roku 1927. Horský spolek se tímto tiskem zasloužil o zpřístupnění obrovského množství informací, které tato mapa téměř před osmdesáti lety přinesla. Uvítali ji všichni milovníci našich hor, turisté i vlastivědní badatelé. Další publikaci, nazvanou Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, vydal spolek v roce 2000. Texty napsali vybraní odborníci a specialisté, kvalitní tisk a obrazový doprovod představuje na 64 stranách chráněné území vyhlášené v roce 1999. V roce 2001 vydal horský spolek tisk nazvaný Přírodní park Ještěd. Publikace má 96 stran a autorskou a vydavatelskou péčí se nepochybně vyrovná té předchozího roku. V roce 2003 vydalo naše sdružení svoji první Ročenku Jizersko-ještědského horského spolku, 2002. Pestrou skladbou článků, rozsahem i formátem se spolek přihlásil k činnosti obdobných spolků působících na našem území před rokem 1945. V závěru roku 2003 vydal náš spolek prozatím první knihu s pevnou a úhlednou vazbou, kterou její autoři nazvali Daleké obzory. Na 112 stranách je zde představeno 35 jizerskohorských skalních vyhlídek. Autory fotografií jsou Jan a Šimon Pikousovi, texty napsali Otokar Simm a Marek Řeháček. Pro rok 2004 byl výborem spolku schválen záměr vydání populárně-naučné publikace Rašeliniště Jizerských hor. Vedoucím autorského kolektivu byl jmenován vynikající odborník a člen našeho spolku Ing. Pavel Vonička. Kromě uvedených publikací a mapy vydal Jizersko-ještědský spolek také čtyři pohlednice. Nyní se Vám, milí čtenáři, dostává do rukou v pořadí již druhá Ročenka Jizersko-ještěd ského horského spolku, 2003. Redakční kolektiv se vynasnažil udržet vysoko položenou laťku a je teď na Vás, abyste sami posoudili, jestli se nám to podařilo. Všechny dosud vydané materiály jsou v omezeném množství ještě k dispozici v kanceláři horského spolku v Bažantí ulici 378/3 v Liberci, telefon 485 109 717. 248

Seznam členů JJHS k 27. 1. 2004 Titul Příjmení Jméno Obec 36/02 ZO ČSOP Liberec RNDr. AMROZEK Libor Praha DiS. ANTL Jiří Liberec RNDr. BAREŠ Martin Liberec MUDr. BÁRTÍKOVÁ Irena Liberec BÁRTOVÁ Eva Liberec Ing. BEITL Petr Jablonec nad Nisou Ing. BEŇADIKOVÁ Alena Liberec Ing. BENEŠ Luděk, PhD. Praha BERKA Václav Frýdlant v Čechách BLÁHA Zdeněk Jablonec nad Nisou BLECHOVÁ Eva Liberec BLIML Jiří Liberec Ing. BODLÁK Petr Praha BUHUSLAV Bohumil Hodkovice n. M. BOHUSLAVOVÁ Eva Hodkovice n. M. Ing. BÖNISCH Radek Liberec BRANDEJSKÁ Marie Stráž nad Nisou BRAUN Petr Liberec Ing. BROŽEK Zdeněk Liberec BŘACH Tomáš Liberec MVDr. CVRČEK Zdeněk Liberec ČÁP Karel Liberec ČÁP Radim Liberec ČÁP Jakub Liberec ČÁP Karel Praha ČÁPOVÁ Jindra Liberec ČEŘOVSKÝ Viktor Liberec DAŇO Jan Liberec DAVID Jaroslav Liberec DAVIDOVÁ Alena Liberec DEDECIUSOVÁ Jana Liberec DLABOLA Olda Raspenava DOLEŽALOVÁ Kateřina Liberec DOLEŽALOVÁ Martina Liberec PhDr. DOUBNEROVÁ Jitka Liberec DRAHOŇOVSKÝ Milan Liberec DUDA Jiří Liberec DUŠEK Jiří Liberec DVOŘÁK Rudolf Liberec EISENMANN Jan Praha ENDLER Herbert Jiřetín pod Bukovou ENGELMANN Isa Verona-Poiano Ing. ERBE Heinrich Hainewalde EXNER Petr Liberec Ing. FAJGL Pavel Jablonec nad Nisou FANTL Jan Liberec Mgr. FANTLOVÁ Helena Liberec FELCMANOVÁ Zdena Raspenava FELCMANOVÁ Jitka Raspenava FIALA Milan Nová Ves nad Nisou FIALA Roman Liberec FILL Ivan Liberec FLEKNA František Liberec FOLCOVÁ Helena Liberec Mgr. FORMAN Petr Jablonec nad Nisou FOUQUÉ Petr Liberec GABČO Jan Liberec GÁLIK František Liberec PhDr. GRUNT František Hostivice Mgr. GUMOWSKI Andrzej Gdynia HAENSCH Christian Bernstadt-Dittersbach a. d. E. Ing. HAJAŠ Josef Hrádek nad Nisou Ing. HAJÍČEK David Liberec HASENÖHRL Jan Praha HERBACH Bernhard Kleinhänchen HERRMANNOVÁ Petra Jablonec nad Nisou HIKL Tomáš Liberec HLUŠTÍKOVÁ Ivana Liberec HOLADA Miroslav Osečná HORÁČEK Zdeněk Liberec HORÁK Antonín Liberec HROMÁDKA Radek Liberec HUBKA Rudolf Hejnice CHARVÁT Jaroslav Liberec CHOCHOLOUŠKOVÁ Věra Jablonec nad Nisou CHUDÁ Zuzana Liberec Ing. INDRÁČEK Ivan Desná v Jiz. Horách INDRÁČKOVÁ Jitka Desná v Jiz. Horách JÁGROVÁ Lenka Liberec JAKOUBEK Martin Smržovka 249

Ing. JAKUBÍKOVÁ Alena Litoměřice JANDA Pavel Liberec JANDA Vojtěch Liberec JANDÍK Jiří Liberec JANDOVÁ Michaela Liberec JANDOVÁ Ladislava Liberec JANEČEK Allan Liberec JANEČKOVÁ Daniela Liberec JERSÁKOVÁ Marta Liberec JIROUDEK Jiří Liberec Ing. KABÁTEK Pavel Světlá pod Ještědem KAPLOVÁ Věra Nové Město pod Smrkem KIPOROVÁ Šárka Liberec MUDr. KLIMOVIČ Tomáš Liberec KNĚBORT Milan Liberec Ing. KNEITSCHEL Helmut Schnaitsee Mgr. KNĚZÁČKOVÁ Lenka Liberec KOCOUREK Miroslav Stráž nad Nisou Ing. KOČÍ Aleš Liberec Mgr. KOČÍ Jana Liberec KOFR David Liberec KOLOUCH Josef Liberec KOMRZÝ Tomáš Liberec KOREC Tomáš Liberec Ing. KORSELT Robert Liberec KOSÁK Stanislav Liberec Ing. KOVÁŘOVÁ Zdena Liberec KRAUSE Petr Jablonec nad Nisou KRČMOVÁ Radmila Železný Brod KREJCAROVÁ Cecílie Frýdlant v Čechách KRUPAUER Jaroslav Liberec KŘÍSTEK Adam Praha KUBERKA František Stráž nad Nisou Bc. KUKLA Jiří Liberec KURTIN Petr Jablonec nad Nisou KUŽELOVÁ Regina Liberec LÁSKA Ondřej Semily LIČKOVÁ Ludmila Praha LINDA Stanislav Stráž nad Nisou LINHARTOVÁ Jana Liberec Mgr. LORENOVICZ Vítězslav Liberec LOUTHAN Miloš Kladno Ing. LUBAS Jaroslav Nová Ves nad Nisou JUDr. MAKOVEC Petr Praha MAKOVEC Jan Praha Ing. MATOUŠEK Miloš Liberec Ing. MAURER Jan Liberec MAZELLOVÁ Martina Nová Ves nad Nisou MENZEL Günter Liberec Ing. MOC Vladimír Liberec MODRÁ Eva Liberec MOIDL Zdeněk Liberec Mgr. MORÁVKOVÁ Květa Liberec MOUCHA Ivan Praha Ing. MRSKOŠOVÁ Iva Liberec MRVA František Smržovka Ing. MUSIL Stanislav Liberec Ing. MUSÍLKOVÁ Daniela Liberec NÁDENÍK Karel Nové Město pod Smrkem Mgr. NÁDHERA Bohumil Liberec NECHVÍLOVÁ Dana Jablonec nad Nisou NĚMEC Vladimír Jablonec nad Nisou RNDr. NEVRLÝ Miloslav Liberec NOVÁK Jiří Liberec NOVÁK Frýgo Jiří Liberec NOVÁKOVÁ-SLAVÍKOVÁ Kateřina Praha Mgr. OLYŠAR Petr Liberec Ing. PALEČEK Tomáš Liberec PÁRA Boleslav Liberec PÁRYS František Liberec PAŘÍZKOVÁ Bohdana Liberec PAVLÍČKOVÁ Jana Liberec PAVLŮ Jiří Liberec PAWLASOVÁ Libuše Hradec Králové PELC Jiří Tanvald PETR Radek Praha PETR Vojta Praha PETROVÁ Lenka Praha PETROVÁ Kateřina Praha PEUKER Pavel Jindřichovice pod Smrkem PEUKEROVÁ Alena Jindřichovice pod Smrkem PIKOUS Jan ml. Liberec PIKOUS Šimon Liberec Ing. PIPAL Lubomír Praha MUDr. PIVRNCOVÁ Marta Liberec Bc. PIVRNEC Martin Liberec PLACÁK Oskar Praha PODHORA Jan Hejnice PODOLSKÁ Jarmila Liberec POLDA Ferdyš Petr Liberec POŽÁRSKÝ Vlastimil Liberec PRAJZLEROVÁ Marcela Liberec PREISLER Jiří Liberec Dr.med.PREUSSLER Almute Freudenstadt PRÍSLUPSKÝ Pavel Liberec PŘÍHODA David Liberec PUDIL Miroslav Benešov Ing. REJLEK Martin Liberec Ing. RICHTER Vít Chrastava ŘEBÍČKOVÁ Alena Brozany nad Ohří Mgr. ŘEHÁČEK Marek Liberec SADÍLEK Vojtěch Frýdlant v Čechách SAMAŠ Ján Liberec 250

SAMAŠOVÁ Olga Liberec SENOHRÁBEK Stanislav Desná v Jiz.Horách SENOHRÁBKOVÁ Ivana Desná v Jiz.Horách Ing. SCHNEIDER Pavel Liberec SCHNEIDER Petr Liberec Ing. SCHÖTTA Ivo Jablonec nad Nisou SILNÁ Lenka Cvikov SIMM Otokar Jablonec nad Nisou Ing. SIVEK Martin Klatovy SLÁDEK Petr Liberec Ing. SLAVÍK Libor Roztoky u Prahy SLEZÁK Petr Stráž nad Nisou PhDr. SLUKA Tomáš Praha MUDr. SLUKOVÁ Renáta Praha SOBOTKOVÁ Dana Liberec STANGE Walter Zittau STRÁNSKÝ Zdeněk Liberec STRNÁDEK Milan Jablonec nad Nisou STRNÁDKOVÁ Irena Jablonec nad Nisou Mgr. STRNADOVÁ Martina Liberec DiS STRNADOVÁ Lenka Nové Město pod Smrkem SUCHL Jan Liberec SVÁROVSKÝ Miroslav Dobrovice SVOBODA Jiří Světlá pod Ještědem Doc. Ing. ŠÁLEK Jan, CSc. Liberec Ing. ŠÁMAL Tomáš Český Dub ŠEBEK Josef Stráž nad Nisou ŠEBELOVÁ Šárka Liberec Ing. ŠIMEK Jiří Liberec ŠKODA Jan Liberec ŠKODA Richard Liberec ŠKODOVÁ Milada Liberec ŠKODOVÁ Lucie Liberec ŠLESINGER Vladislav Liberec ŠMÁKAL Roman Liberec ŠMAUS Petr Bedřichov ŠPRINGL Václav Jablonec nad Nisou ŠTAJNEROVÁ Marie Liberec ŠTANGLER Radek Liberec ŠŤASTNÍK Jiří Liberec ŠTEINFEST Milan Liberec TESÁREK Miloš Liberec TESÁRKOVÁ Věra Liberec Ing. TOBIŠKA Aleš Raspenava Ing. TRUMPEŠ Pavel Praha TRŽICKÝ Martin Praha TŘEŠŇÁK Tomáš Český Dub TUREK Josef Jablonec nad Nisou URBANOVÁ Petra Liberec URBANOVÁ Petra Liberec VACÁTKOVÁ Alena Liberec VÁGNER Josef Liberec VALENT Radovan Nové Město pod Smrkem VALENTOVÁ Jaroslava Nové Město pod Smrkem VALENTOVÁ Marie Nové Město pod Smrkem VANĚK Karel Liberec VÁŇOVÁ Markéta Český Dub VAŠEK Tomáš Liberec VAŠINA Leoš Liberec VAŠINA Leoš ml. Liberec VEČL Ladislav Praha VERNER Jan Horní Polubný VIMMER Ctibor Liberec Mgr. VINKLÁT Pavel Liberec VLČKOVÁ Eva Jablonec nad Nisou MUDr. VOLF Bohumil Praha VOLKERT Fredy Helfried Hrádek nad Nisou Ing. VONIČKA Pavel Liberec VYŠOHLÍD Ladislav Liberec WALDE Thomas Eckartsberg WANKA Petr Liberec WANKA Klaus Liberec WANKOVÁ Marie Liberec WEBER Jorg Grossschönau ZAJÍC Stanislav Semily ZAJÍČKOVÁ Jana Praha Ing. ZÁMEČNÍK Jaroslav, CSc. Liberec ZELENKOVÁ Kateřina Liberec 251

JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK OBČANSKÉ SDRUŽENÍ PŘÁTEL HOR LIBERECKÉHO KRAJE ZPRÁVA O ČINNOSTI 2003 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK 252

Jizersko-ještědský horský spolek Jizersko-ještědský horský spolek (JJHS), založený v roce 1996, je v současné době jedním z nejvýznamnějších občanských sdružení v Libereckém kraji se zaměřením na přírodu a historii Jizerských hor a Ještědského hřebene. Zabývá se především ochranou přírody (značení rezervací, kosení biologicky cenných luk atd.), turistikou (výlety) a propagací hor (výstavy Poezie jizerské žuly, Včera a dnes; Soutěž stovkařů), vydává přírodovědné a vlastivědné publikace (reprint tzv. Matouschkovy mapy z roku 1927, publikace Daleké obzory jizerskohorské vyhlídky, NPR Jizerskohorské bučiny a Přírodní park Ještěd). V roce 2003 měl JJHS cca 250 členů. JJHS je občanským sdružením otevřeným spolkem přijímajícím své členy se zájmem o přírodu, historii, kulturní tradice a osvětovou a propagační činnost bez ohledu na věk či státní občanství. V současné době horský spolek pracuje v těchto sekcích: Sekce ochrany přírody Propagační sekce Pozemkový spolek Sekce ochrany přírody Svoji činnost zaměřujeme především na praktickou ochranu přírody, která spočívá v práci v terénu, zejména v péči o chráněná území v Jizerských horách a na Ještědském hřbetu. Vyznačujeme hranice rezervací, kosíme horské louky se vzácnými druhy rostlin, vy - řezáváme náletové dřeviny, likvidujeme nepůvodní invazní druhy rostlin apod. Kromě Výsadba stromků v PR Vápenný vrch 253

toho se zúčastňujeme správních řízení vedených orgány státní správy s možností ovlivnit rozhodování o připravovaných zásazích do přírody a krajiny regionu. V jisté míře působíme i ekologicko-výchovně. Při své činnosti spolupracujeme zejména se Správou CHKO Jizerské hory a Libereckým krajem. K nejvýznamnějším opatřením, která jsme realizovali v minulých letech, patří: kosení horských luk v PR Bukovec a v PCHP Bílý Potok; značení hranic NPR Jizerskohorské bučiny, NPR Rašeliniště Jizery, PR Černá jezírka, Klikvová louka, Jedlový důl, Křížový vrch, PP Kamenný vrch, Terasy Ještědu aj.; výřez náletových dřevin v PR Malá Strana a Vápenný vrch; vybudování oplocenky a výsadba stromů v PR Vápenný vrch; likvidace křídlatky a dalších invazních druhů rostlin v ochranném pásmu NPR Jizersko - horské bučiny, v povodí Štolpichu a v PR Vápenný vrch; oprava a údržba zabezpečení zimovišť netopýrů u Nového Města pod Smrkem. Propagační sekce Vydáváme publikace týkající se Jizerských hor a Ještědu, které se svým námětovým a estetickým pojetím snaží oslovit všechny vrstvy návštěvníků, posílit v nich vztah k našemu kraji, rozšířit jejich poznatky o kulturním i přírodním bohatství regionu a nenásilnou formou apelovat na nutnost ochrany tohoto dědictví. Budujeme naučné stezky, které přímo v terénu vysvětlují návštěvníkům přírodní a kulturní zajímavosti našeho regionu. Od roku 2003 také vydáváme ročenku Jizersko-ještědského horského spolku obsa hující nejen informace o činnosti JJHS, ale také mnoho zajímavých tematických článků o oblasti Jizerských hor a Ještědu. Zabýváme se zejména hlubším poznáním zajímavých míst v regionu z pohledu historického, kulturního nebo přírodovědného. Organizujeme výlety a vlastivědné exkurze, seznamujeme se s méně známými a navštěvovanými místy s cílem vytvářet a pěstovat Příprava vatry na Slavnosti slunovratu Pláně pod Ještědem 254

vztah k historii i současnosti regionu, jeho kulturním tradicím a hodnotám, a tak i na plňovat motto "turistikou za poznáním". Současně se snažíme o obnovu drobných zapomenutých památek na významné události v regionu, jejich připomenutí a zapsání do povědomí veřejnosti. Další důležitou součástí činnosti spolku je rekonstrukce a údržba vyhlídkových míst v Jizerských horách a okolí. Pozemkový spolek Pozemkový spolek pro přírodu a památky severovýchodních Čech, původně nazvaný Severák, byl založen v roce 2000 jako jedna ze sekcí Jizersko-ještědského horského spolku. V červnu 2001 získal do pronájmu první pozemek na Václavíkově Studánce a v dubnu 2002 byl akreditován ÚVR ČSOP a zařadil se tak mezi oficiálně uznávané pozemkové spolky v ČR, které musejí splňovat podmínky a dodržovat pravidla vydaná Radou Národního pozem - kového spolku. Hlavním posláním pozemkového spolku JJHS je přímá ochrana vybraných lokalit s významnou přírodní či kulturně historickou hodnotou. Tato ochrana je prováděna nejprve nabytím vlastnických nebo jiných věcných práv ke zvoleným nemovitostem (dlouho dobý pronájem, vlastnictví) a následnou odpovídající péčí o ně. Pozemkový spolek prováděl v roce 2003 managementové práce na pronajatém pozemku na Václavíkově Studánce s výskytem zvláště chráněných druhů rostlin a na mokřadní louce, bývalé přechodně chráněné ploše v Bílém Potoce. Podařilo se nám také navázat kontakt s majitelem cenné louky s výskytem upolínu nejvyššího v Horním Polubném a od roku 2004 by JJHS měl začít kosit i tyto pozemky. Odklízení pokosené biomasy z lokality na Václavíkově Studánce 255

Jizersko-ještědský horský spolek tradice Roku 1884 byl z popudu továrníka a zároveň milovníka hor a propagátora turistiky Adolfa Hoffmanna v Liberci založen Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory (DGV). Postupně se rozrostl v obrovskou organizaci s 8 000 členy ve 25 sekcích. Již brzy po založení se z něj stalo velice prestižní sdružení, jehož členy byli i přední liberečtí továrníci a významné osobnosti politického i kulturního života. Díky dobrému finančnímu zázemí mohl DGV pěstovat celou řadu aktivit: značil v horách první turistické stezky, vydával mapy a průvodce, stavěl rozhledny a horské chaty. Od roku 1885 vydával také obsáhlé ročenky, sloužící dodnes jako cenný zdroj informací o Liberecku. Pravděpodobně největším počinem DGV byla stavba ještědského hotelu, dokončeného roku 1907 (shořel roku 1963). Náš Jizersko-ještědský horský spolek je moderní organizací, která chce navazovat na dobré tradice DGV, a přitom se jasně distancuje od jeho směřování po roce 1938. Členská základna a struktura občanského sdružení Počet členů a jeho změny V roce 2003 bylo přijato 81 nových členů. Jizersko-ještědský horský spolek měl tak k 31. 12. 2003 celkem 251 členů. V září 2003 bylo uděleno čestné členství v JJHS ministrovi životního prostředí RNDr. Li boru Ambrozkovi. Výbor horského spolku Činnost spolku je v období mezi jednotlivými členskými schůzemi řízena výborem. V roce 2003 pracoval výbor JJHS v následujícím složení: Do 22. 11. 2003: Mgr. Marek Řeháček (předseda) odstoupil 31. 8. 2003 Leoš Vašina (místopředseda) Marie Štajnerová (místopředseda) Marcela Prajzlerová (hospodářka) Karel Čáp PhDr. Jitka Doubnerová (zapisovatelka) do 29. 3. 2003 Ing. Aleš Kočí pověřený řízením spolku od 1. 9. 2003 do 22. 11. 2003 Otokar Simm Jan Škoda Ing. Pavel Schneider (zapisovatel) od 29. 3. 2003 256

Od 22. 11. 2003: Ing. Pavel Schneider (předseda) Ing. Aleš Kočí (hospodář) Otokar Simm (vedoucí propagační sekce) Petr Polda Jaroslav Krupauer (zapisovatel) Petr Forman Ing. Martin Sivek Jiří Bliml Ing. Vladimír Moc Revizní komise Ing. Martin Rejlek Milada Škodová Ing. Pavel Vonička Kancelář Marcela Prajzlerová (do 31. 8. 2003) Ing. Pavel Schneider (do 1. 10. 2003) Marie Štajnerová (od 1. 11. 2003 do 22. 12. 2003) Dana Nechvílová (od 1. 12. 2003) Členská schůze na Prezidentské chatě v Jizerských horách 257

Činnost Jizersko-ještědského horského spolku v roce 2003 Realizace projektů v ochraně přírody a krajiny Realizovaná managementová opatření v roce 2003 Stejně jako v předchozích letech, i v roce 2003 jsme prováděli řadu managementových prací zadaných Správou CHKO Jizerské hory nebo Libereckým krajem, zejména v maloplošných chráněných územích v CHKO Jizerské hory, ale i mimo ně. Obnova značení hranic NPR Jizerskohorské bučiny, PR Černá jezírka, PP Terasy Ještědu, kompletní obnova pruhového značení na stromech, obnova a instalace nových tabulí se státním znakem na přístupových cestách. Kosení Upolínové louky a pralouky v Přírodní rezervaci Bukovec, kosení pronajaté plochy na Václavíkově Studánce, pravidelný management lučních ekosystémů s výs kytem vzácných a ohrožených rostlin (upolín nejvyšší, kropenáč vytrvalý, prstnatec májový); ruční kosení mokřadů a podmáčených luk, sekání sušších ploch mechanizací; úklid posečené hmoty a odvoz části biomasy mimo území rezervace; údržba odvodňovacích stružek. Kosení louky a mokřadu v bývalé Přechodně chráněné ploše Bílý Potok, ruční kosení a odklizení posečené hmoty z vlhkých luk a mokřadu na PCHP lokality zvláště chráněných druhů rostlin vachty trojlisté a prstnatce májového. Stavba oplocenky a výsadba stromů v PR Vápenný vrch. Likvidace křídlatky invazního druhu rostliny v povodí řeky Smědé a v areálu firmy Interlana v Liberci. Správní řízení, kterých se JJHS zúčastnil v roce 2003: dubová alej u Raspenavy golfové hřiště Fojtka Okrašlovací činnost v roce 2003 Oprava a údržba skalních vyhlídek v Jizerských horách V roce 2003 zrekonstruoval JJHS na náklady Správy CHKO Jizerské hory vyhlídky Jizera a Sněžné věžičky. Intenzivně byla také připravována rekonstrukce vyhlídky Martinská stěna, která by se měla uskutečnit na jaře roku 2004. JJHS se také podílel na vytvoření nové inventarizace vyhlídek v Jizerských horách pro firmu Taxus, s. r. o., a Liberecký kraj. 258

Vyhlídka na Ještědu Jizersko-ještědský horský spolek vybudoval v průběhu května a června 2003 vyhlídku v prostoru kolem kříže nad konečnou stanicí lanovky na Ještědu. Hlavním cílem tohoto projektu bylo zkulturnění dotčeného místa a omezení živelného pohybu návštěvníků, který negativně působil na místní travní společenstva. Vznikl tu tak důstojnější prostor, odkud návštěvníci shlížejí dolů na Liberec a na protější Jizerské hory. Bylo zde osazeno dřevěné zábradlí a vybudovány cestičky, které usměrňují pohyb návštěvníků v tomto prostoru. Odstraněny byly také navážky a zbytky nepůvodních materiálů, které hyzdily okolí kříže. JJHS získal na stavbu vyhlídky dotaci od Libereckého kraje. Meteorologická budka v Lidových sadech JJHS obnovil meteorologickou budku v Lidových sadech naproti zastávce tramvaje. Budka byla kompletně zrekonstruována a osazena základními meteorologickými přístroji teploměrem, vlhkoměrem a barometrem. Oprava náhrobku kartografa Matouschka JJHS se zasadil o opravu a generální údržbu náhrobku Josefa Matouschka, který se nachází na oldřichovském hřbitově. Byla vyčištěna hrobka od náletů, provedeno vyčištění a nátěr litinového poklopu a opraveno upevnění desky s nápisy. Oprava hrobu kartografa Josefa Matouschka 259

Vlastivědná a publikační činnost, práce s veřejností Naučná stezka Ještědské vápence Naučná stezka Ještědské vápence, jejíž realizaci zahájil Jizersko-ještědský horský spolek v roce 2002 a která byla slavnostně otevřena dne 21. 6. 2003 u příležitosti Slavností slunovratu, vede od železniční zastávky v Pilínkově údolím Plátenického potoka k Panskému lomu a dále na Pláně. Odtud stezka pokračuje přes Vápenici a Velkou Basu do Padouchova a dále přes Skalákovnu do Rozstání, kde u autobusové zastávky končí. Stezka má 10 zastávek s informačními panely a dva panely se vstupními informacemi a mapou. Zaměřena je na geologické zajímavosti v trase, především na vápencovou oblast Ještědu, krasové jevy, historii těžby vápenců. Dále seznamuje návštěvníky s flórou a faunou této části Ještědského hřbetu, lidovou architekturou a národopisem Podještědí i historickými událostmi. Pozornost je věnována rovněž vztahu některých míst k dílu Karoliny Světlé. Informační tabule pro návštěvníky Horský spolek připravil pro Krajský úřad Libereckého kraje informační tabule pro náv - štěvníky, které budou v roce 2004 rozmístěny po obvodu Přírodního parku Ještěd a na přístupových cestách do Přírodní rezervace Meandry Smědé. Publikace Daleké obzory jizerskohorské skalní vyhlídky Po brožurách Jizerskohorské bučiny a Přírodní park Ještěd vydal Jizersko-ještědský horský spolek další publikaci. Tentokrát se jedná o úhlednou knížku s pevnou vazbou, kterou autoři nazvali Daleké obzory jizerskohorské skalní vyhlídky. Na 112 stranách vytištěných na křídovém papíře se čtenář může seznámit s pětatřiceti vyhlídkami našich hor. Jejich kouzlo nespočívá jenom v dalekých rozhledech, nýbrž i v jejich minulosti nebo v pověstech, které jsou s nimi spojené. Najdete zde na stovku barevných fotografií pořízených Janem a Šimonem Pikousovými a také několik dobových pohlednic ze sbírky Petra Kurtina. Texty napsali Marek Řeháček a Otokar Simm. O pečlivou grafickou úpravu se zasloužil Pavel Akrman. Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2002 V březnu 2003 vyšla Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2002. Jednalo se o první ročník a JJHS by tak chtěl navázat na ročenky vydávané původním Německým horským spolkem pro Ještědské a Jizerské hory. Na 192 stránkách je možno nalézt množství zajímavých článků nejen o činnosti horského spolku, ale také například uni kátní článek Otokara Simma o zaniklé osadě na Velké Jizeře, dále články o přírodě našeho kraje, o hraničním opevnění v Jizerských horách z let 1937 38, o lezení na pískovcových skalách nebo o jizerskohorských pomníčkách. Ročenka svými rozměry kopíruje ročenky starého německého horského spolku a je v černobílém provedení s barevnými deskami a dvěma osmistránkovými barevnými přílohami. Pohlednice Louky Jizerských hor Jizersko-ještědský horský spolek vydal s podporou Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor nový pohled Louky Jizerských hor. Pohled ukazuje lokality, o které spolek 260

již delší dobu pečuje, a dále jsou na pohledu vzácné druhy rostlin vyskytující se na těchto lokalitách. Internetové stránky Od konce července 2003 je možno na stránky horského spolku přistupovat přes doménu www.horskyspolek.cz. Jizersko-ještědský horský spolek přihlásil své internetové stránky do soutěže o nejlepší webové stránky neziskových organizací vyhlášené občanským sdružením Agnes. Z celkového počtu 64 přihlášených organizací z celé ČR se stránky JJHS umístily na šestém místě a kromě toho byly vyhlášeny jako stránky nejlépe přístupné pro nevidomé a získaly certifikát přátelskosti k nevidomým Blind Friendly Web. Odborné a poznávací exkurze pro členy V roce 2003 se uskutečnilo mnoho jednodenních výletů a tematických exkurzí s přírodovědným i historickým zaměřením pod vedením místních odborníků a znalců regionu: 18. 1. 2003 Ledopády v Českém Švýcarsku 15. 2. 2003 Termoexhalace na Borečském vrchu (CHKO České středohoří) 2. 3. 2003 Jarní tání u Smědé 15. 3. 2003 Novopacko (Krajem polodrahokamů) 30. 3. 2003 Oldřichovský okruh 5. 4. 2003 Lesy u Staré Boleslavi (Lužním lesem) 4. 5. 2003 Okolo Černostudničního hřbetu 17. 5. 2003 Z Litoměřic do Ústí nad Labem (CHKO České středohoří) 8. 6. 2003 Krajem Karoliny Světlé (K Čertovým zdím) 14. 6. 2003 Botanická exkurze po Ještědském hřbetu pod vedením RNDr. Jarmily Sýkorové 14. 6. 2003 Naučná stezka Růžová (NP České Švýcarsko) 29. 6. 2003 Pod Malým Ještědem a na Spálený vrch (Malebnými cestami) 12. 7. 2003 Pod Wysokou Kopu (Polské Jizerské hory) 27. 7. 2003 Hamštejnským hřbetem (Přes Kozákov) 9. 8. 2003 Nad Sněžné jámy (NP Krkonoše) 24. 8. 2003 Lesní naučnou stezkou a Mešní kameny 20. 9. 2003 Polomené hory a Hradčanské stěny (bývalý vojenský prostor) 28. 9. 2003 Na rozsochy Dlouhé hory (Stříbrnou stezkou) 18. 10. 2003 Střední Kokořínsko (CHKO Kokořínsko) 9. 11. 2003 Skály pod Rozsochou 15. 11. 2003 Skály Lužických hor (CHKO Lužické hory) 30. 11. 2003 Pod Jítravský vrch (Ledovcovým karem) 13. 12. 2003 Hamerské stěny (PP Široký kámen) Vícedenní exkurze členů horského spolku byly směrovány do následujících oblastí: 7. 5. 11. 5. 2003 jarní výlet do Českého středohoří 25. 28. 10. 2003 podzimní výlet JJHS do vinného sklípku na Moravě 261

Další uskutečněné akce Tradiční ples Jizersko-ještědského horského spolku V sobotu dne 15. 2. 2003 se uskutečnil čtvrtý tradiční ples Jizersko-ještědského horského spolku v restauraci U Košků v Liberci. K dispozici byla bohatá tombola, soutěže a k tanci a poslechu hrála skupina Paroháči. Oslavy 30 let hotelu na Ještědu JJHS se zúčastnil jako spolupořadatel oslav 30 výročí hotelu na Ještědu. V rámci těchto oslav jsme pořádali v sobotu 12. 7. 2003 hvězdicové výstupy na Ještěd pro pěší i cyklisty a dvě velmi zajímavé soutěže. První z nich byl závod ve vynášení padesátilitrových sudů piva na Ještěd. S přehledem v něm zvítězil Petr Schneider v neuvěřitelném čase 58 a půl minuty. Druhý byl Petr Beitl v čase 1 hodina 27 minut. Další závod, nazvaný Výstup na Mt. Everest, znamenal osmkrát vystoupit v tento den na Ještěd. Z osmi zúčastněných závodníků se to podařilo šesti. Byly tu také zveřejněny výsledky soutěže stovkařů a účastníkům, kteří již Ještěd stokrát zdolali, byly předány ceny a půllitry se jmény věnované hotelem Ještěd. S těmito půllitry mají pivo na Ještědu zdarma. Tradiční údolská pouť v Kryštofově Údolí Ve dnech 26. a 27. 7. 2003 se Jizersko-ještědský horský spolek poprvé zúčastnil tradiční údolské pouti v Kryštofově Údolí. Byl zde umístěn stánek s publikacemi, pohlednicemi a propagačními materiály. Kristiánovská pouť Dne 6. 9. 2003 se Jizersko-ještědský horský spolek opět zúčastnil tradiční Mariánské pouti v osadě Kristiánov v Jizerských horách. Byl zde umístěn stánek s publikacemi, pohlednicemi a propagačními materiály. Výlet do CHKO Kokořínsko 262

Zpráva o hospodaření za rok 2003 VÝKAZ O MAJETKU A ZÁVAZCÍCH ZA ROK 2003 peníze v hotovosti 13 173 peníze na bankovních účtech 268 640 drobný hmotný majetek 134 349 propagační materiál 659 606 pohledávky 137 760 závazky 17 661 majetek celkem 1 195 867 HOSPODÁŘSKÝ VÝSLEDEK příjmy celkem 1 205 800 výdaje celkem 1 111 560 hospodář. výsledek (rozdíl příjmů a výdajů) 94 240 ROZPIS PŘÍJMŮ A VÝDAJŮ příjmy celkem 1 205 800 příjmy z reklamy 86 500 sponzorské dary a dotace 403 028 členské příspěvky 437 101 příjmy z vlastní činnosti 437 101 refundace mezd 67 393 prodej propagač. materiálu 171 675 úroky z běžného účtu 361 ostatní příjmy 12 492 výdaje celkem 1 111 560 materiálové náklady 326 691 nákup automobilu 25 000 cestovné, stravné, PHM 33 257 nemateriálové náklady a služby 354 605 potraviny, občerstvení 54 713 provozní náklady kancelář 82 306 mzdové náklady, OON 219 988 vrácená půjčka 15 000 263

Za finanční i morální podporu a spolupráci v roce 2003 děkujeme těmto organizacím a jednotlivcům:.a.s.a., a. s. A. Raymond, s. r. o. Pavel Akrman Epicentrum Baumax ČR, a. s. Dimatex CS, spol. s r. o. EcoGlas Ginzel, s. r. o. Elitronic, s. r. o. Envigea, s. r. o. Ferona, a. s. GRAPHIS DTP studio, s. r. o. Interlana, s. r. o. Jablotron, s. r. o. Ještěd, s. r. o. Kalendář Liberecka Kooperativa, pojišťovna, a. s. Knihy 555 KNORR- BREMSE, systémy pro užitková vozidla, ČR, s. r. o. Lesy ČR, s. p. Liberecký kraj Likto, s. r. o. Nadace Preciosa Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor Pivovar Hols Vratislavice Pivovar Svijany, s. r. o. Propamo Reklamní agentura Lord RIA Reality, a. s. Saton Liberec, spol. s r. o. Sekom HS, spol. s r. o. Severočeská energetika, a. s. Severochema Liberec SIAL architekti a inženýři, s. r. o. Společnost pro Jizerské hory, o. p. s. Správa CHKO Jizerské hory RNDr. Jarmila Sýkorová Statutární město Liberec Taxus, s. r. o. Tarmac Severokámen, a. s. Tiskárna Geoprint ÚVR ČSOP Ing. Pavel Vonička biologické průzkumy a posudky Petr Wanka Zámečnictví Poborský Kontakty Jizersko-ještědský horský spolek, občanské sdružení IČO: 65 10 03 52 Sídlo: U Sila 1205, 463 11 Liberec 30 Kontaktní adresa kancelář: Bažantí 378/3, 460 01 Liberec 1 Tel.: 485 109 717 E-mail: horskyspolek@volny.cz URL: www.horskyspolek.cz Bankovní spojení: GE Capital Bank, pobočka Liberec Č. ú.: 89904574/0600 Členské příspěvky je možné uhradit zasláním složenkou nebo na účet spolku č. 89904574/0600 u GE Capital Bank Liberec (jako variabilní symbol je třeba uvést rodné číslo, konstantní symbol je 0558) nebo v hotovosti v kanceláři JJHS (úřední dny pondělí a středa 8 17 hod). Minimální roční příspěvek činí 200 Kč, rodinné členství 400 Kč, čestní členové a členové starší 70 let jsou zproštěni povinnosti hradit členské příspěvky. 264

Obsah Slovo předsedy M. Řeháček 5 A. Kočí 7 Pavel Schneider 7 Oslavy Ještědu Pavel Schneider 9 Se sudem na Ještěd Petr Schneider 13 Výstup na Mt. Everest R. Bönisch 16 Jak jsem chodil nahoru a dolů J. Šimek 17 O kříži na Ještědu M. Řeháček 19 Vzpomínky na Ještěd S. Weiss 28 O horské krčmě S. Koudela 29 Pláně pod Ještědem M. Řeháček 47 Jak jsme stavěli stezku P. Vonička 51 Povídání o libereckých jeskyňářích D. Horáček 59 Geologická vycházka B. Nádhera 71 O štolách a lidech 89 Jak jsem si spálil prsty V. A. Navrátil 89 Podtraťová dědičná štola P. Holub 93 Hraniční pochůzka P. Holub 109 Horní Maxov O. Simm 117 Liberec-Rudolfov V. Moc 135 Pivní válka F. Grundmann 141 Strnad bělohlavý M. Nevrlý 145 Anton Hans Bielau M. Sekyra 157 Měsíční noc u Blatného rybníka A. H. Bielau 159 Poďte s náma na rajz J. Lubas 161 O chráněných územích P. Vonička 183 Drobné památky Jizerských hor H. Endler 191 Těžké objekty J. F. Novák 197 Jizerskohorský lidový dům J. Mejzrová 209 Nedoletěli J. F. Novák 223 Člověk a Jizerské hory v pravěku M. Nechvíle 231 Jak vznikl JJHS L. Vašina, T. Klimovič 237 Pozemkový spolek v roce 2003 Pavel Schneider 240 Báječný týden (téměř) bez elektřiny J. Pikous ml. 243 Publikační činnost JJHS O. Simm 248 Seznam členů JJHS P. Vonička 249 Zpráva o činnosti 252 Zpráva o hospodaření 263 265

Seznam vyobrazení Fotografie BÖNISCH Radek 257 DRAHOŇOVSKÝ Milan 85, 113 ENDLER Herbert 193, 195 HORÁČEK Daniel 58, 63 69, 84, 88, 91, 105 HULÁK Jiří, Vlk 198 JAKUBIEC Z. 147 JOŽA Miroslav 182 KONTKOWSKI J. 87 KRUPAUER Jaroslav 244 LUBAS Jaroslav 160, 162, 176 MAKEĽ Rudolf 191, 194 MEJZROVÁ Jana 208, 209, 213, 217 221 MOC Vladimír 134 140 MRUGASIEWIZCZ A. 144 MRVA František 223, 225, 229, 230 NÁDHERA Bohumil 70 78, 81 NEVRLÝ Miloslav 151 NOVÁK Jiří, Frýgo 197, 201, 227, 262 PIKOUS Jan ml. 9 16, 52 55, 82, 83, 86, 203/1, 204/2, 245, 247, 253, 255 POLDA Petr, Ferdyš 4, 18, 31, 33, 46, 56 ŘEHÁČEK Marek 45 SCHNEIDER Pavel 203/2, 204/1, 206, 207, 240, 254, 259 VIŠŇÁK Richard 202, 241, 242 VYVADIL Miroslav 61 WEISS Sigfried obálka Archiv Správy CHKO Jizerské hory 210, 212 Kresby a plánky AGRICOLA Georgius 95 101 LIEBSCHER Karel 115 NÁDHERA Bohumil, 72, 80 SCHNEIDER Pavel 72, 80 POLDA Petr, Ferdyš 2, 19 29, 39, 49, 50, 57, 92, 185 190, 199, 214 216, 243 PÖRNER Adolf, (sklářský dělník z Mariánské Hory) 143 Archiv Správy CHKO Jizerské hory 211 Všichni autoři textů, fotografií a vyobrazení poskytli své příspěvky bez nároku na honorář. Zdarma pracovali také členové redakčního týmu a sazbu zdarma provedl Petr Polda. 266

Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku vznikla s finanční podporou: Jablotron, s. r. o. Petr Louda, Jablonec nad Nisou Chcete být spokojení a šťastní? Staňte se členy Jizersko-ještědského horského spolku! 267

Lanová dráha Lysá hora Lanová dráha Medvědín Horský hotel Ještěd 268

269

270

271

272

Pavel Koukal, Pavel Vinklát Album starých pohlednic KRUŠNÉ HORY Další kniha populární edice mapuje Krušné hory. Tři stovky reprodukcí pečlivě vybraných pohlednic zachycuje půvaby i tajemnost Krušných hor české i německé části. Zdokumentována je stará podoba nejznámnějších horských míst, podhorských obcí i přírodních zajíma - vostí. Všechny pohlednice jsou doplněny krátkými výstižnými texty. Texty jsou v celém rozsahu přeloženy do němčiny. Vázaná celobarevná publikace, formát 230 210 mm, 156 stran, cena 495 Kč. Nakladatelství GRAPHIS, Liberec. Kniha vyjde na jaře 2005. Objednat si ji však můžete již dnes na adrese nakladatelství GRAPHIS a získáte slevu 10 % (tj. cena 445 Kč), balné a poštovné Vám nebude účtováno. GRAPHIS Sokolovské nám. 1 460 01 Liberec 1 Tel./fax: 485 108 306 e-mail: info@graphis.cz www.graphis.cz 273

RIA REALITY, a. s. člen ARK ČR nabízí kompletní servis na trhu nemovitostí prodej a pronájem nemovitostí za tržní ceny poradenské služby v oblasti převodu nemovitostí odborné posouzení technického stavu nemovitostí odkoupení nemovitostí za tržní ceny zajištění znaleckých posudků inženýrskou činnost správu nemovitostí kanceláře: Železná 248/10, 460 01 Liberec tel./fax: 485 113 325, 485 113 256 Podhorská 7, 466 01 Jablonec nad Nisou tel./fax: 483 310 861, 483 312 394 webové stránky: www.ria.cz e-mail: ria@ria.cz Likto, s. r. o. U Kolory 302 463 12 Liberec 25 tel.: 485 131 463 fax: 482 360 731 likto@likto.cz www.likto.cz Průmyslové čištění (výrobních hal, komunikací a budov) Čištění lakoven (komplexní servis + čištění technologie) Obsluha vodního hospodářství Odpadové hospodářství (odvoz a likvidace i nebezpečných odpadů) Regenerace plastů (mletí, granulování, barvení) Termické odlakování (pomocí nízkotepelné degradace) Prodej a servis úklidové techniky firmy FLOOR Zámečnictví (kalibrace, drobná výroba) Pronájem a obsluha skladových prostor 274

Petr Fouqué příkladný občan Liberce, Wintrova ulice 275

276

277

278

279

280

EcoGlas GINZEL výroba a prodej všech druhů skleněných technických kuliček technické poradenství pro sklářský průmysl výzkum a vývoj sklovin Kontakt na firmu EcoGlas Ginzel, s. r. o. adresa: 1. máje 74, 466 04 Jablonec nad Nisou 4 tel./fax: 483 705 760 / 486 705 794 e-mail: glassballs@ecoglas-ginzel.cz 281

CHKO Jizerské hory Liberecký kraj Horní Maxov Lučany nad Nisou Tel.: 483 300 600 Fax: 483 300 797 E-mail: info@uhrocha.cz web: http://uhrocha.cz Ubytovací služby Gastronomické služby Rožnění selat Lyžařské kursy Půjčovna sportovních potřeb Kopírování Laminování Hostinec Čárda 468 44 Josefův Důl 969, tel.: 483 381 462 Chata U Hrocha penzion restaurace 468 44 Horní Maxov 172, tel.: 483 300 600 Modrá cukrárna 468 44 Josefův Důl 321, tel.: 483 381 070 Stará 24, 463 03 Stráž nad Nisou Svárov výroba a prodej čistících hadrů ubytovací služby penzion info: www.dimatex.cz tel: 485 159 125 282

JIZERSKÉ PEKÁRNY, spol. s r. o., Liberec tel.: 487 820 487, fax: 487 820 488, WWW.JIPEK.CZ Dodává kompletní sortiment pekařských a cukrářských výrobků. Výhradní dodavatel výrobků bezlepkové diety v ČR. 283

Turistický oddíl KLETR pro děti od druhých tříd Nabízíme celoroční zajímavou činnost všem dětem, které chtějí zažít spoustu dobrodružství při družinových a oddílových akcích na schůzkách v oddílové klubovně, výpravách jednodenních i vícedenních do krásných, tajemných a drsných krajů, na letním třítýdenním táboře pod stany, na zimním přechodu některých českých hor i na náročných zahraničních expedicích. Veškeré informace se dozvíte na telefonních číslech 482 725 580 608 970 360 Sazba knih a časopisů Černobílé ilustrace k vlastivědným tématům PETR POLDA NAKLADATEL 608 970 360 482 725 580 ferdys.polda@tiscali.cz 284

GEOPRINT pohodová tiskárna pro pohodové zákazníky Tato ročenka byla opět vytištěna s laskavým přispěním a pod odborným vedením pana Jiřího Bílka, majitele tiskárny GEOPRINT. www.geoprint.cz 285

Redakce: Jazyková úprava: Grafická úprava a sazba: Litografie: Tisk: Pavel Schneider, Marek Řeháček, Otokar Simm, Petr Polda Martina Strnadová Nakladatelství Petr Polda, Liberec GRAPHIS DTP studio, s. r. o., Liberec tiskárna Geoprint, Liberec Vydal Jizersko-ještědský horský spolek v Liberci v březnu 2004 Náklad 1 200 výtisků ISBN 80-903252-2-X ISSN 1214-1585 286

JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK OBČANSKÉ SDRUŽENÍ PŘÁTEL HOR LIBERECKÉHO KRAJE Jméno, příjmení, titul: PŘIHLÁŠKA za člena Jizersko-ještědského horského spolku Rodné číslo: / Adresa včetně PSČ: Kontaktní telefon Domů: Mobil: Zaměstnání: Zkušenosti v následujících oblastech: Zaměstnání (škola): E-mail: Přihlašuji se za člena JJHS. Souhlasím s evidováním a úschovou svých shora uvedených osobních údajů a jejich využitím ke komunikaci mezi výborem spolku a moji osobou. Třetím osobám budou mé osobní údaje poskytovány pouze v rozsahu stanoveném právními předpisy České republiky. Vyplňuje výbor spolku Přijat(a) za člena dne: V: dne: Evidenční číslo: Podpis: (U neplnoletých osob nutno připojit podpis zákonného zástupce) Podpis předsedy: 287

Soutěž stovkařů V jubilejním roce 2000 obnovil po více jak půlstoleté přestávce stovkařské závody Jizersko-ještědský horský spolek, který k nim vydal i závazné regule (k dispozici v kanceláři JJHS nebo na www.horskyspolek.cz), průkazy a odznaky. Do roku 2003 se do soutěže zapojilo několik desítek lidí, v průběhu roku 2001 dosáhl první stovkař stého výstupu a obdržel stovkařský odznak. Účastníci soutěže, kteří do 31. 12. 2003 dosáhli sta výstupů na Ještěd: 1) Petr Krause 2) Jan Pražák 3) Petr Schneider 4) Antonín Horák Pokud máte zájem zúčastnit se soutěže stovkařů, vyzvedněte si průkazku v kanceláři JJHS nebo si o ni napište na horskyspolek@volny.cz, případně na adresu kanceláře: Bažantí 378/3, 460 01 Liberec 1. 288