PSI CELÉHO SVĚTA RÁDCE PRO SPRÁVNÝ VÝBĚR PSA. Lea a Martin Smrčkovi

PSI CELÉHO SVĚTA RÁDCE PRO SPRÁVNÝ VÝBĚR PSA Lea a Martin Smrčkovi

Psi celého světa Rádce pro správný výběr psa Lea a Martin Smrčkovi

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Lea a Martin Smrčkovi PSI CELÉHO SVĚTA Rádce pro správný výběr psa Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 obchod@grada.cz, www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 4632. publikaci Odpovědná redaktorka Danuše Martinová Návrh obálky, grafická úprava a sazba Michal Dusil Fotografie na obálce a v knize Martin Smrček Počet stran 304 První vydání, Praha 2012 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Grada Publishing, a. s., 2012 Cover Design Michal Dusil, 2012 Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků. ISBN 978-80-247-3759-1 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-7568-5 (elektronická verze ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-7569-2 (elektronická verze ve formátu epub) 4

Obsah Úvodem... 7 Jak stará jsou plemena?...9 1. Ovčáčtí a honáčtí psi...10 Sekce 1: Ovčáčtí psi...11 Sekce 2: Honáčtí psi (bez švýcarských salašnických psů)...28 2. pinčové, knírači, molossoidní a švýcarští salašničtí psi...32 Sekce 1: Pinčové a knírači...33 1.1 Pinčové...33 1.2 Knírači...37 Sekce 2: Molossoidní psi...46 2.1 Molossoidní psi typu mastifa...46 2.2 Molossoidní psi horského typu...62 Sekce 3: Švýcarští salašničtí psi...72 3. Teriéři...76 Sekce 1: Vysokonozí teriéři...77 Sekce 2: Nízkonozí teriéři...88 Sekce 3: Psi typu bulteriéra...96 Sekce 4: Toy teriéři... 103 4. Jezevčíci... 108 5. ŠPICOVÉ A PRIMITIVNÍ PLEMENA... 114 Sekce 1: Severští saňoví psi... 115 Sekce 2: Severští lovečtí psi... 124 Sekce 3: Severští hlídací a ovčáčtí psi... 130 Sekce 4: Evropští špicové... 134 Sekce 5: Asijští špicové a příbuzná plemena... 138 Sekce 6: Primitivní plemena... 142 Sekce 7: Primitivní plemena k loveckému upotřebení... 142 Sekce 8: Primitivní lovečtí psi s ridžem na hřbetě... 142 5

6. Honiči, barváři a příbuzná plemena... 150 Sekce 1: Honiči...151 1.1 Velcí honiči... 154 1.2 Středně velcí honiči... 158 1.3 Malí honiči... 164 Sekce 2: Barváři... 172 Sekce 3: Příbuzná plemena (honičů)... 175 7. Ohaři... 178 Sekce 1: Kontinentální ohaři... 179 1.1 Ohaři typu braque... 183 1.2 Ohaři typu španěl... 190 1.3 Ohaři typu grifon... 194 Sekce 2: Britští a irští ohaři... 197 8. Retrívři, slídiči a vodní psi... 208 Sekce 1: Retrívři (přinašeči)... 209 Sekce 2: Slídiči (španělé)... 216 Sekce 3: Vodní psi... 222 9. Společenská plemena... 228 Sekce 1: Bišonci a příbuzná plemena... 229 Sekce 2: Pudlové... 233 Sekce 3: Belgičtí grifonci (malá belgická plemena)... 236 Sekce 4: Naháči... 241 Sekce 5: Tibetská plemena... 244 Sekce 6: Čivava... 250 Sekce 7: Angličtí společenští španělé (kavalír a king Charles španěl)... 256 Sekce 8: Japonský čin a pekinéz... 260 Sekce 9: Kontinentální trpasličí španělé papillon, phaléne a ruský toy... 262 Sekce 10: Kromfohrländer... 265 Sekce 11: Malá dogovitá plemena... 266 10. CHRTI... 272 Sekce 1: Dlouhosrstí chrti (případně s třásněmi)... 277 Sekce 2: Hrubosrstí chrti... 283 Sekce 3: Krátkosrstí chrti... 286 NON FCI... 292 seznam literatury... 296 Rejstřík... 298 6

Úvod Úvodem Po světě běhá neuvěřitelné množství psích plemen. Některá jsou známá téměř všude, další jsou rozšířena převážně jen na jednom světadílu a některá dokonce jen v jedné zemi. K mnoha plemenům se hlásí všechny kynologické organizace, k jiným jen některé. A vedle toho pochopitelně existuje spousta psů, které sice oficiální kynologie úředně nezná, ale v některé oblasti se vyskytují zcela běžně a vykazují všechny znaky samostatného plemene. Mnoho dalších psích plemen je v různých fázích vývoje stále totiž na světě existují lidé, kteří se snaží vyšlechtit plemeno zcela nové nebo vzkřísit nějaké dávno zapomenuté. A aby to všechno nebylo už vůbec jednoduché některá z prvně jmenované, zdánlivě bezproblémové skupiny plemen oficiálně uznávaných už fakticky přestala existovat nebo přežívají jen v několika málo posledních jedincích. Jak se v tom všem vyznat? Nejspíše tak, že se pokusíme je nějak roztřídit a seřadit. Pokusů o klasifikaci psích plemen bylo samozřejmě mnoho, snažil se o ni svého času třeba už Carl Linné. Prováděly se podle nejrůznějších kritérií velikosti, užití, země původu, společných předků Dnes asi nejuznávanější a přinejmenším v Evropě nejrozšířenější je klasifikace plemen podle FCI (Fédération Cynologique Internationale), tedy Mezinárodní kynologické organizace, kterou jsme se řídili také my. FCI sdružuje 86 zemí a patří tak k největším a nejvýznamnějším kynologickým organizacím vůbec. Co se čistokrevných psů týče, je nejvyšší kynologickou autoritou na světě. Někdy se přirovnává k jakémusi psímu OSN, protože i jejím cílem je zajišťovat co nejširší mezinárodní spolupráci mezi zeměmi a koordinovat společný postup. Momentálně zaštiťuje 343 plemen psů; nejsou to sice všechna, která na světě existují, ale rozhodně naprostá většina. Pro tato plemena vydává v součinnosti se zeměmi jejich původu tzv. standardy, tedy popisy ideálních představitelů jednotlivých plemen. Není to žádná formalita právě díky nim zůstávají plemena zachována v typické a jednotné podobě. Jednoduše řečeno má-li kokršpaněl vypadat jako kokršpaněl na celém světě, musí jejich chov všude probíhat podle společných, jasně daných pravidel a jejich dodržování je nutno kontrolovat. Pokud by tomu tak nebylo, jednotlivá plemena by postupně ztrácela svůj typický vzhled, v každé zemi by vypadala trochu jinak. Nejde o žádný hypotetický předpoklad třeba v případě jmenovaného kokršpaněla již k něčemu podobnému došlo, když samostatný vývoj za velkou louží, v USA, které na poli kynologickém fungují samostatně, vedl ke vzniku nového plemene zvaného americký kokršpaněl. FCI tedy zaručuje, aby k další atomizaci a štěpení plemen nedocházelo a aby zůstala zachována ta tradiční, kromě toho také (i prostřednictvím svých národních organizací v jednotlivých zemích) vystavuje rodokmeny, pořádá mezinárodní, evropské a světové výstavy psů a domluvila, že jednotlivé země si navzájem mohou uznávat své průkazy původu ( rodokmeny ) a rozhodčí. Všechna plemena psů FCI rozděluje do 10 základních skupin. Při dělení se řídila především kritériem užitkovosti, tedy k jakému účelu bylo které plemeno vyšlechtěno a používáno, ale přihlédla rovněž k hledisku vývojovému a v některých případech vzala v potaz i velikost. I když ani tato klasifikace není dokonalá a bylo by možné jí vytknout některá sporná rozhodnutí (například zařazení rhodeského ridžbeka a dalmatina mezi honiče, samostatná sekce pro kromfohrländera a skupina pro jezevčíky apod.), v zásadě ji lze 7

psi celého světa Velký švýcarský pes považovat za solidní, přehlednou a hlavně praktickou. Zahrnuje všech 343 plemen, která v současnosti FCI uznává, a rozděluje je do logických skupin, podle kterých jsou členěna do jednotlivých dnů na výstavách, posuzována v rámci finálových soutěží, někdy i sdružována do klubů aj. Lze se spolehnout na to, že klasifikace FCI obsahuje naprostou většinu dnes existujících plemen, s nimiž se může běžný český pejskař potkat na našich i mezinárodních výstavách. Chybí zde jen nově šlechtěná plemena česká, která sice po naší zemi pobíhají v poměrně hojných počtech, ale svého oficiálního uznání se z různých důvodů zatím nedočkala. O těch se zmíníme v samostatné kapitolce na závěr, stejně jako o dalších u nás chovaných, i když FCI zatím neuznaných plemenech (NON FCI). Naším přáním je, aby popis jednotlivých skupin podle FCI umožnil všem čtenářům, včetně obyčejných milovníků psů a laických zájemců, udělat si komplexní představu o bohatství světa psích plemen v celé jeho pestrosti a mnohotvárnosti a trochu lépe se v něm vyznat. Chceme jim poskytnout možnost nejen se probírat jednotlivými plemeny jako v běžném atlase, ale také si prohlédnout najednou všechna příbuzná plemena, porovnat si, co mají společného a v čem se liší, a především si uvědomit, k jakému účelu byla ta nebo ona skupina psů původně stvořena a jaké to má důsledky pro současnost. Pokud se nám podaří alespoň trochu přispět k tomu, aby si lidé vybírali své psí kamarády uvážlivěji, nejen podle toho, který se jim líbí, ale s větší znalostí věci a při vědomí vývojových a historických souvislostí, budeme jako autoři spokojeni. Lea a Martin Smrčkovi Praha, leden 2011 8

Úvod Jak stará jsou plemena? Lidé se často a pochopitelně ptají, kdy jednotlivá plemena vznikla. Odpověď na tuto jednoduchou otázku však vůbec jednoduchá není. Pokud bychom přijali za svou tezi, že plemeno existuje až ve chvíli, kdy má svůj všeobecně uznávaný standard a dokladovaný čistokrevný původ po několik generací zpět, dospěli bychom k tomu, že většina dnes známých plemen není starší než nějakých 100, maximálně 120 či 130 let. Právě do doby na přelomu 19. a 20. století spadá vznik prvních chovatelských klubů, zakládání plemenných knih, počátek vystavování průkazů původu i organizování výstav coby respektovaných přehlídek psů na základě jejich vzhledu. Každý, kdo se zajímá nejen o psy, ale i o historii nebo staré malířství, a navštívil někdy nějaký hrad, zámek nebo galerii s obrazy starých mistrů, si určitě všiml ještě něčeho. Na staletých plátnech je vyobrazena spousta psů, jež bychom bez mrknutí oka dokázali přiřadit když ne přímo k některému z dnes existujících plemen, tak bezpečně alespoň do skupiny. Týká se to především chrtů, kteří jako by se za dlouhá staletí, ba tisíciletí téměř nezměnili, ale i loveckých psů, mezi nimiž znalec dokáže bezpečně identifikovat barváře, ohaře nebo španěly. Vyobrazení chrtů se nalezla už v hrobkách ve starověkém Egyptě, a také v asyrských a řeckých, v neolitických sídlištích na mnoha místech světa zase byly objeveny kosterní zbytky trpasličích psů. Pokud je plemeno definováno jako skupina chovaných zvířat s určitými stejnými vlastnostmi, které předává i na potomstvo, potom lze o plemenech bezpochyby hovořit už v dávné minulosti, i když ještě nebyla vybavena průkazem původu, zapisována do plemenných knih ani se nemohla chlubit písemně přesně zakotveným standardem. Již z dob starých Římanů se dochovaly zprávy hovořící o psech ovčáckých, válečných či domácích a také loveckých, jež se dále dělili na ty, kteří loví nosem, a na ty, kteří se řídí převážně zrakem (chrti). Mezi psy pracujícími u stád se zase odedávna rozlišovali ti, kteří je měli hlídat a bránit, tj. dnešní pastevečtí psi, a ti, jejichž úkolem bylo ovce a dobytek přímo ovládat, tedy předchůdci dnešních ovčáků. Z toho je patrné, že už tehdy byly činěny pokusy klasifikovat psy především podle způsobu jejich pracovního využití do skupin ne nepodobných těm dnešním. Psi v těchto skupinách plnili podobnou funkci a v důsledku toho si byli většinou i do určité míry podobní velikostí, stavbou těla a hlavně chováním a vlastnostmi. Dělení do skupin je tedy mnohem původnější a přirozenější než mnohem pozdější vydělování jednotlivých plemen a jejich striktní oddělení, jehož jsme svědky přibližně od druhé poloviny 19. století a jež dalo základ moderní kynologii. Neapolský mastin 9

1 Ovčáčtí a honáčtí psi 10

Sekce 1: Ovčáčtí psi Sekce 1: Ovčáčtí psi Docela symbolicky začínáme náš seriál o jednotlivých skupinách plemen psů ovčáky. Vždyť právě ovčácká plemena ztělesňují v očích široké veřejnosti prototyp opravdového psa. Je to proto, že mnoho jejich představitelů má vzhledem i velikostí blízko k dávným předkům všech psů, k vlkům, a také proto, že první skupina plemen dle klasifikace FCI zahrnuje i nejpopulárnější psí plemeno na světě německého ovčáka. Nejen německý ovčák Ne nadarmo je německý ovčák (u nás stále ještě vesměs nesprávně nazývaný vlčák ) dlouhodobě nejčastěji chovaným a nejznámějším plemenem v Evropě a zřejmě i na celém světě. Přes všechnu slávu je však jen jedním z několika desítek dnes uznávaných ovčáckých psů, tedy zdaleka ne jediným zástupcem. Pastevectví patří k nejstarším formám zemědělství, mnohem starším než obdělávání půdy a pěstování rostlin. Poté, co člověk začal být natolik úspěšným pastevcem, že se mu stáda rozrůstala pod rukama, přestával být schopen sám je kontrolovat, a povolal si proto na pomoc psa. Zpočátku mu čtyřnozí pomocníci pomáhali stáda především hlídat a chránit před divokými šelmami, později se stády také pracovat. Ze strážců stád se vyvinuli psi pastevečtí, o kterých bude řeč později, ze psů, kteří měli za úkol se bezprostředně starat o svěřená stáda a pracovat s nimi podle pokynů člověka, potom vznikli psi ovčáčtí. Ráno stádo vyháněli na pastvu a večer zase zaháněli zpátky do ohrady, přes den dohlíželi na to, aby se žádný kus nezatou- Přehled plemen australská kelpie australský ovčák bearded kolie beauceron belgický ovčák (tervueren, malinois, groenendael, laekenois) bergamský ovčák bílý švýcarský ovčák bobtail border kolie briard ca de bestiar cao de serra de aires československý vlčák holandský ovčák chorvatský ovčák jihoruský ovčák katalánský ovčák kolie (skotský ovčák) dlouhosrstá a krátkosrstá komondor kuvasz maremmansko-abruzský pastevecký pes mudi německý ovčák pikardský ovčák podhalaňský ovčák polský ovčák nížinný puli pumi pyrenejský ovčák Saarlosův vlčák schapendoes (holandský ovčácký pudl) slovenský čuvač šeltie šiperka velškorgi pembroke a cardigan 11

psi celého světa lal daleko od stáda, a když už k tomu došlo, bylo jejich povinností zbloudilou ovečku vyhledat a přivést zpátky. Pokud to situace vyžadovala a člověk zrovna nebyl nablízku, dokázali si poradit i sami, většinou však těsně spolupracovali se svým vůdcem, byli zvyklí ho pozorně sledovat a snažili se vyhovět jeho pokynům. Doba ovčáků Pravá doba pro ovčáky v Evropě nastala poté, co byli téměř vyhubeni medvědi, vlci a rysové, velká stáda se přestala krajinou přesouvat z místa na místo a divoká, nespoutaná příroda na většině míst ustoupila pečlivě obdělávaným polím a loukám. Najednou už nebyli moc zapotřebí velcí, nebezpeční pastevečtí psi, samostatně a agresivně střežící stáda před čtyřnohými lupiči. Postupně je nahradili menší, na lidi vázanější a ovladatelnější psi s bystře vzpřímenýma ušima, kteří už za svou smečku nepovažovali stádo, nýbrž ovčáka a jeho rodinu. Lovecké pudy neztratili, přesto je lidé dokázali usměrnit tak, že místo divoké zvěře ovčáci lovili ovce na povel a bez snahy své dílo završit stržením kořisti. Spokojili se jen s tím, že ovce či dobytek před sebou hnali sice vášnivě, ale přesně podle zadání svého pána. Jejich úkolem nebylo pobývat se stádem o samotě a střežit ho jako jejich předchůdci, těžcí a málo pohybliví pastevečtí psi. Měli s ním pracovat a usměrňovat ho, hlídat, aby se žádná ovečka nezatoulala, a když ano, přihnat ji zpět. To vše pokud možno jemně a tiše, aby svěřená zvířata nepoplašili či dokonce nezranili, a samozřejmě podle jasných pokynů shora, ale zároveň při zapojení vlastní inteligence a kombinačních schopností. Taková práce vyžadovala psy vyrovnané, soustředěné, temperamentní, ale současně ovladatelné, učenlivé a hlavně komunikativní. Australští ovčáci Nejlepší spolupracovníci Tohle všechno je třeba vědět, abychom pochopili, proč jsou ovčáci dodnes právem považováni za psy nejlépe spolupracující s člověkem. I když bylo možné ovčácké psy využít k práci se stády nejrůznějších domácích kopytníků, v praxi jak už jejich název prozrazuje nejčastěji obíhali stáda ovcí. Pak tu však byli i specialisté na práci s hovězím dobytkem: jednalo se vesměs o krátkonohá zvířata, která se těsně u země dokázala lépe vyhýbat tvrdým kravským kopytům. Existovali i ovčáci specializující se na pasení prasat, koz a dokonce i domácí drůbeže, na severu Evropy bychom našli odborníky na práci se sobími stády, jinde zase s jaky a dalšími pro nás exotickými zvířaty. Byla to právě schopnost úzce spolupracovat s člověkem, jež ovčákům umožnila šťastně přežít do dnešní doby, v níž se pasení dobytka stalo z valné části záležitostí archaickou. Díky schopnosti ří- 12

Ovčáčtí psi Border kolie dit se pokyny člověka a operativně na ně reagovat se ovčáci brzy uplatnili v mnoha dalších oblastech jako psi služební, policejní, vojenští i sportovní. Co se vzhledu týče, většina majitelů se o něj u svých psů v minulosti nijak zvlášť nezajímala. Zaklínadlem a nejvyšším zákonem nebyla jako dnes krása, ale pouze a jen výkon. V jeho jménu bylo povoleno cokoliv: křížit mezi sebou psy jakéhokoli vzhledu, zbarvení a velikosti, nemilosrdně utrácet nejen nadpočetná štěňata, ale také starší psy, kteří přestávali stíhat. Pro většinu ovčáků je přesto typická relativně jednotná stavba těla, které je lehké, štíhlé, s dlouhými žebry. Právě ona se osvědčila jako ze všech nejfunkčnější, umožňující nejrychlejší změny směru při pohybu. Ovčáci jsou anatomicky stavěni na klus, ale i na krátké spurty ve vysoké rychlosti. Každé deko navíc, i kdyby zaviněné jen příliš těžkými kostmi nebo výškou, bylo ovčákům při práci na závadu. Délka srsti už může být různá, závisí na klimatu země původu i na místním terénu. Zbarvení obecně sice nehrálo roli, ale ovčáci většinou dávali přednost barevným psům, které bylo možno na první pohled dobře rozeznat od vlků. Nikoli však čistě bílým tato barva byla vyhrazena pro hlídače stád, tedy pastevecké psy pracující převážně v noci. Ovčáci byli spíše denní ptáci, a proto bývali krásně barevní. Odlišnosti mezi jednotlivými ovčáky lze přičíst na vrub především vzájemné geografické izolovanosti jednotlivých oblastí a nedostatku kontaktů mezi nimi. Jestliže dnes téměř každá evropská země má svého vlastního ovčáka (kromě klasických ovčáků německých existují také belgičtí, angličtí, holandští, francouzští atd.), je to důsledkem šikovného podchycení těchto lokálních rázů z důvodů převážně vlasteneckých a politických. Pro jednotlivé země se stalo věcí prestiže nechávat si mezinárodně uznávat svá národní plemena, jimiž bylo možné se pak chlubit jako součástí národního dědictví. Od ovčáků se očekávalo, že se postarají o stáda až tisícihlavá a že na pokyn dokážou dostat zvířa- 13

psi celého světa ta přesně tam, kam je zapotřebí. Donucovací prostředky k tomu používali nejrůznější od slabého chňapání přes štěkání až po lehké nárazy těla, ale vše s nejvyšší opatrností, s citem, aby neublížili ani svěřeným ovečkám, ani sobě. Kromě toho byli odjakživa pokládáni i za takové děvečky pro všechno, doma hlídali, hráli si s dětmi, proháněli potkany zkrátka dělali, co bylo potřeba. Ze všech psů, kromě nejmenších společenských psíků, od nichž se však žádné zvláštní výkony nevyžadovaly, to byli v minulosti právě ovčáci, kteří byli lidem nejblíž. A díky tomu jsou dodnes takoví, jací jsou. Nejchytřejší psi? Ovčáci jsou totiž psi velmi učenliví, poslušní, většinou nepříliš dominantní, hraví, do určité míry samostatní, ne však tvrdohlaví a především s vysokou pracovní inteligencí. Stejně jako jejich pradávní předkové dokážou dobře a rychle zareagovat i na nepatrné gesto, slovní pokyn nebo zapískání svého velitele. Ne nadarmo se v desítce nejinteligentnějších plemen světa vyskytují hned tři ovčácká plemena (a nádavkem jedno příbuzné honácké). Border kolie podle všeobecné shody jednoznačně platí za nejchytřejšího psa na světě. Z dob, kdy tito psi po celý rok proháněli stáda na širých pastvinách i horských loukách, si uchovali značnou vytrvalost, nenáročnost na potravu, schopnost pohybovat se lehce i v těžko schůdném terénu a odolnost vůči nepřízni počasí. Proto jsou to právě oni, koho nejčastěji využívají k pracovním účelům ozbrojené složky, ale i řadoví zájemci o služební či sportovní výcvik. Mimořádnou roli u nich hraje úzká vazba na člověka a včasná socializace. Jsou to psi, s nimiž se MUSÍ pracovat, hrát si s nimi a cvičit je, pak jsou ochotni pro svého člověka snést modré z nebe. Pokud je však lidé odloží někam do kotce nebo na zahradu, ignorují je nebo se k nim chovají převážně lhostejně, stáhnou se do sebe, stanou se nedůvěřivými, nepřátelskými, někdy až nebezpečnými. Bohužel zvláště tolik rozšířený německý ovčák nejčastěji doplácí na nevhodný přístup lidí, kteří ho prostě vykážou někam na dvorek nebo na zahradu aby hlídal, a víc si s ním hlavu nelámou. Není divu, že toto plemeno potom figuruje jako jedno z těch, která nejčastěji napadají člověka. Je v tom však nevinně. Ovčáci svým založením bytostně potřebují žít v nejtěsnější blízkosti člověka a byli stvořeni pro spolupráci s ním. Jejich temperament si žádá výrazné pracovní uplatnění, přičemž nikde není řečeno, že to musí být zrovna práce u policie, u armády, případně u ovčího stáda. Pro ovčáka znamená práce především plnění úkolů a je už na majiteli, aby vymyslel, jaké přesně to budou. Ovčák bude klidně třeba chodit po zadních, válet sudy nebo chytat létající talíře ve vzduchu, docházet za nemocnými lidmi do nemocnice nebo vodit nevidomé. Že jsou to věci nesouměřitelné? Pro nás jistě ano. Pro ovčáky je však nejdůležitější, aby něco dělali. Cokoliv. Pak jsou to superpsi. Z Evropy i z Asie Kromě již zmiňovaného německého ovčáka jsou populární také ovčáci belgičtí či skotští známé kolie, jimž ale novodobí chovatelé změnili vzhled do natolik apartní podoby, že by se v ní na pastvinách jen stěží uplatnili. Jejich dlouhá krásná srst by se jim motala do trávy a bránila by v pohybu. Naopak dodnes jsou zvláště na britských ostrovech hojně využívány jejich vzdálené příbuzné, border kolie. Jsou menší, méně efektní, ale o to výkonnější a jak už bylo řečeno nejinteligentnější. V Anglii při závodech ovčáckých psů, které mimochodem pravidelně přenáší televize a těší se nesmírné popularitě, border kolie nemají konkurenci. Na celém světě pak jsou v posledních letech uznávány jako bezkonkurenční psi pro agility, rychle se rozvíjející psí sport trochu se podobající koňskému parkúru. To všechno jsou tzv. evropští ovčáci, kteří mají kromě společného evropského původu společné 14

Ovčáčtí psi Bearded kolie se štěnětem i mnohé exteriérové znaky klínovitou hlavu s neosrstěnou obličejovou částí, většinou vzpřímené trojúhelníkové uši, uměřenou středně silnou konstituci i delší osrstěný ocas. Kromě nich tvoří početnou skupinu i ovčáci asijského původu, navazující na chundelaté tibetské ovčácké psy typem připomínající neušlechtilého tibetského teriéra. Na první pohled je snadno odlišíme podle osrstěné obličejové partie a dlouhé chundelaté srsti, jíž je bohatě porostlé celé tělo. Typickým příkladem jsou bobtail neboli staroanglický ovčák, francouzský ovčák briard či bearded kolie, ale také polský ovčák nížinný (zvaný pon) nebo puli. Všichni tito psi dostali od moderních chovatelů převážně ve druhé půli 19. století do vínku atraktivní bohatou srst, která je však vesměs připravila o možnost jejich původního uplatnění a učinila z nich společenské a výstavní psy. Neplatí to ovšem stoprocentně: s briardy se stále ještě poměrně často setkáváme na kynologických cvičištích a některá původní plemena z Pyrenejského poloostrova, například pyrenejští a katalánští ovčáci nebo portugalský cao de Serra de Aires, dodnes pasou stáda ve své staré vlasti. Celkově lze říci, že ovčáci jako skupina se dokázali velmi dobře přizpůsobit požadavkům moderní doby a skloubili v sobě v současnosti tolik preferovanou schopnost být dobrými společníky s vrozenou houževnatostí a pracovitostí. Proto jsou ve své většině dodnes hojně chovaní a celosvětově oblíbení. 15

psi celého světa Portrét profilového plemene Německý ovčák Nekorunovaným králem nejen ovčáků, ale vlastně všech psů, je odedávna německý ovčák. Tajemství jeho obrovské oblíbenosti spočívá především ve dvou kouzelných slůvcích respektive vlastnostech. Znějí: učenlivost a ovladatelnost. My lidé, i když to navenek mnohdy popíráme, jsme totiž většinou rádi, když nás někdo poslouchá. A německý ovčák jako by to věděl Od ovcí do armády Kde se vyžaduje největší poslušnost? Kde se žádá schopnost co nejrychleji se naučit nové věci a pak je vykonávat bez chyb? Přece u armády! Jak se ale někdejší pomocník osamělých bačů do armády dostal? Jak se z něho stal voják? Legenda praví, že za to může náhoda, která jistého rytmistra poctivě sloužícího v německé císařské armádě zavála na vojenské cvičení kamsi na venkov. Trochu se zde nudil, a tak se potuloval po okolí, přičemž narazil na starého ovčáka, který překvapivě brilantně ovládal svého psa a díky němu dokázal skvěle manipulovat velkým stádem ovcí. Vždyť něco takového by se dalo výborně využít i v naší armádě!, blesklo prý hlavou rytmistru Maxovi von Stephanitz, a napadlo ho vyzkoušet tyto psy pro vojenské a policejní účely. A protože to byl muž činu, hned po návratu z manévrů se začal po podobném psu pídit. Podařilo se mu přímo od ovčáků zakoupit ovčáckého psa Hektora von Linksrhein, jehož už v roce 1899 představil na výstavě psů v Karlsruhe pod vznešeněji znějícím jménem Horand von Grafrath. Když s ním sklidil úspěch, narychlo svolal hrstku Horandových obdivovatelů a založil Svaz pro německé ovčáky (SV). Právě Horand byl zapsán do plemenné knihy pod číslem jedna a od té doby se považuje za praotce moderního německého ovčáka. To, co dnes pokládáme za samozřejmost, se tedy dost možná uskutečnilo díky geniálnímu nápadu jednoho německého vojáka Moderní německý ovčák byl vyšlechtěn ze středoněmeckého a jihoněmeckého rázu ovčáckých psů, které tehdy existovaly, s prvořadým cílem získat služebního psa s vlohami pro velké výkony. Dobrý pes nemůže mít špatnou barvu Stephanitz ostatní chovatele rychle přesvědčil, že nebudou usilovat o novou hvězdu výstav, ba ani o chov co nejlepšího psa pro pasení ovcí. Hned na počátku bylo jasně řečeno, že všem půjde o všestranného pracovního psa využitelného u armády, policie, případně při ochraně soukromého majetku. Vše ostatní krása, 16

Ovčáčtí psi Portrét profilového plemene 17

* psi celého světa Portrét profilového plemene zbarvení, délka a typ srsti měly mít až druhotný význam. Známá je Stephanitzova věta Dobrý pes nemůže mít špatnou barvu, na kterou bohužel pozdější chovatelé jako by zapomněli. Vylučování z chovu kvůli nevhodné barvě a nekonečné spory o to, jestli německý ovčák může být například bílý, nakonec vyústily v odštěpení a vytvoření nového plemene bílého švýcarského ovčáka. Také celočerní němečtí ovčáci, ač svého času velmi oblíbení a jako možná varieta připouštění i současným standardem, se dnes nepovažují za žádoucí. Podobně se dlouho smýšlelo o dlouhosrstých německých ovčácích, kteří údajně lehce promoknou, protože mají málo podsady. Přitom v Německu je mají pastevci pracující přímo u stád dodnes ve značné oblibě a chovají je pod názvem staroněmecký ovčák. Nedávno však FCI přece jen vzala dlouhosrstého německého ovčáka na milost. Made in Germany Poslušný, disciplinovaný a pracovitý německý ovčák se nejprve stal jedničkou ve své vlastní zemi. Není divu, vždyť jako by v sobě ideálně ztělesňoval všechny dobré vlastnosti, připisované německému národu pilnost, pracovitost, spořádanost, důkladnost. Z neznámého ovčáčka se během několika málo desetiletí Německý ovčák všestranný pomocník stal nejprve národní symbol, a posléze, zvláště po první světové válce, i skvělý vývozní artikl Made in Germany, který přestál všechny krize. Navzdory tomu, že Německo, jehož byl ztělesněním, prohrálo obě světové války a netěšilo se zrovna velkým mezinárodním sympatiím, si s neotřesitelnou jistotou dokázal získat a udržet své výsadní postavení. Začalo se dokonce říkat, že Němci svět dobýt nedokázali, ale jejich německý ovčák ano. Odhaduje se, že ještě i dnes, při veškerém boomu jiných plemen, tvoří 80 až 90 % všech služebních psů němečtí ovčáci, a jsou tak mezi všemi ostatními služebními psy stále jasnou jedničkou. A Svaz pro německé ovčáky, jenž existuje dodnes, má více než 100 000 členů a je tak největším svazem chovatelů čistokrevných psů na světě. Odhaduje se, že jen v Německu žije na 250 000 čistokrevných německých ovčáků s průkazem původu a každý rok je zde zapisováno dalších cca 20 000 štěňat. Světová unie spolků pro německé ovčáky pak má neuvěřitelných téměř půl milionu členů v 73 zemích světa! Bude vším, čím chcete K největším devizám německého ovčáka patří jeho přizpůsobivost a všestrannost. Dokáže být přesně tím, čím si jeho pán přeje, aby byl obávaným obranářem užívaným zásahovými jednotkami v situacích, kdy bublají emoce a i mnoha lidem ujíždějí nervy, a na druhé straně dobromyslným záchranářem, který s vrtěním ocasu vyhledává raněné a nalézá pohřešované. Respektovaným hlídačem továrních objektů a skladů, ale také mírumilovným, k lidem vstřícným, vyrovnaným vodicím psem pomáhajícím nevidomým. Vrcholovým sportovcem, specialistou stopařem či obranářem, ale také spolehlivým rodinným psem, jemuž lze věřit. 18

Ovčáčtí psi Portrét profilového plemene Vždy připravený k obraně, s rychlými reakcemi, schopný dobře snášet značnou psychickou i fyzickou zátěž, vytrvalý, obratný a rychlý To všechno je německý ovčák. Navíc je mimořádně přizpůsobivý, bez problémů zvládá nejen změnu prostředí, ale většinou i změnu majitele. Právě to bylo jedním z hlavních důvodů, proč bývalo toto plemeno téměř výhradně využíváno naší armádou. V časech povinné prezenční služby se záklaďáci včetně psovodů střídali každé dva roky, takže armádním psům se změnil pán několikrát za život. Zatímco mnohá jiná plemena měla právě s tímhle nepřekonatelný problém, němečtí ovčáci jako profesionálové každým coulem se s tím dokázali vypořádat. Stinné stránky superpsa Superpes německý ovčák však má i svou stinnou stránku. Ve většině statistik pokousání člověka psem figuruje na předních místech. Jak je to možné? Především je to dáno tím, že je ze všech velkých plemen nejrozšířenější. A potom také tím, že se až příliš často objevuje v nepovolaných rukou. Pro mnoho lidí je německý ovčák dodnes jediným správným psem, přitom vůbec nepřemýšlejí o tom, zda také oni sami pro něj budou schopni být těmi správnými pány. Jakkoli je německý ovčák nenáročný a přizpůsobivý, zároveň je temperamentní, pohyblivý, dychtivý kontaktů a nových podnětů. Není zvlášť těžké ho vychovat, ale vychovávat se musí. Cvičí se dobře, ale nevycvičí se sám. Na procházky chodí rád, ale jen samotná chůze bez dalších podnětů mu nestačí. Bez problémů může žít celoročně venku, ale nikoli po většinu dne sám zavřený v kotci. Přizpůsobí se držení v městském bytě, ale jen pokud se mu bude pán po návratu z práce intenzivně věnovat A tak bychom mohli pokračovat. Spousta lidí to však takhle nevidí. Pro ně je německý ovčák hlídač, který vydrží všechno, potřebuje pevnou ruku a nesmí se rozmazlovat pobytem v bytě v kruhu rodinném nebo kazit hraním Standardní postoj německého ovčáka s ostatními psy. Při veškeré své přizpůsobivosti však německý ovčák není stroj, a pokud se s ním jako s takovým zachází, nemůže to dopadnout dobře. Právě tady je zřejmě prapůvod mnoha konfliktních situací, někdy ústících až do oněch nešťastných případů napadení člověka. A konečně třetím důvodem bude vysoké procento nestandardních, netypických, nečistokrevných či dokonce křížených německých ovčáků. Na vesnici vlčák štěká za mnoha ploty, ale opravdu typické zvíře byste pohledali. A netýká se to přirozeně jen exteriéru, ale i povah. O německých ovčácích se někdy říká, že to jsou psi s měkkou pamětí. Snadno a hluboko se do ní ukládají pozitivní, ale i negativní zkušenosti. Díky ní se plemeno tak rychle učí, ale kvůli ní se dá také rychle zkazit. Pokud je německý ovčák příliš často a na příliš dlouho ponecháván o samotě, je-li s ním hrubě, případně ještě i nespravedlivě zacházeno, z ideálního psa se snadno stane kousavý uzlíček nervů, ať už ustrašený, nebo útočný. Není pravda, že každého německého ovčáka je nutné podrobit služebnímu výcviku, že to je pes, který musí být profesionálně zaměstnán, a že trpí, pokud nebude mít možnost tvrdě pracovat u ozbrojených složek. Je totiž natolik všestranný, že dokáže skvěle plnit i funkci pouhého rodinného psa, pokud se ovšem dostane do rodiny dostatečně aktivní, podnikavé a ochotné se psu individuálně věnovat, vést ho a zaměstnat. 19

psi celého světa Australská kelpie Belgický ovčák, varieta groenendael Australský ovčák Belgický ovčák, varieta laekenois Slovenský čuvač 20

Ovčáčtí psi Obrazová příloha Belgický ovčák, varieta malinois Šiperka Belgický ovčák, varieta tervueren Katalánský ovčák Německý ovčák Bílý švýcarský ovčák dlouhosrstý 21

psi celého světa Ca de bestiar Beauceron Briard Pikardský ovčák Pyrenejský ovčák 22

Ovčáčtí psi Obrazová příloha Kolie dlouhosrstá (skotský ovčák) Kolie krátkosrstá (skotský ovčák) Bearded kolie Border kolie Šeltie Bobtail 23

psi celého světa Velškorgi pembroke Bergamský ovčák Maremmansko-abruzský pastevecký pes Chorvatský ovčák Velškorgi cardigan 24

Ovčáčtí psi Obrazová příloha Komondor Kuvasz 25

psi celého světa Mudi Puli Pumi Jihoruský ovčák Schapendoes (holandský ovčácký pudl) Saarlosův vlčák 26

Ovčáčtí psi Obrazová příloha Československý vlčák Podhalaňský ovčák Polský ovčák nížinný PON Cao de Serra de Aires Holandský ovčák dlouhosrstý Holandský ovčák krátkosrstý 27

psi celého světa Sekce 2: Honáčtí psi (bez švýcarských salašnických psů) Zatímco úkolem ovčáků bylo především udržovat pasená zvířata, většinou ovce, pohromadě a usměrňovat je podle pokynů člověka převážně na jednom místě nebo při pohybu na nevelkém území, úloha honáckých psů byla trochu odlišná. Psi řezničtí a jiní Ti měli na starosti přehánění stád, nejčastěji hovězího dobytka, ale někdy také třeba prasat, na dobytčí trhy nebo na jatka. Využívali je i obchodníci s dobytkem a řezníci, kteří skot kupovali u chovatelů a potom ho potřebovali dostat do města ke kupcům či zpracovatelům masa. Proto se jim dříve říkalo řezničtí psi. V Austrálii tito psi přeháněli stáda na obrovské vzdáleností v neskutečném vedru. Jsou to jedni z nejvytrvalejších a nejodolnějších psů vůbec. Honáčtí psi nikdy nebyli jednolitou, z vývojového hlediska blízce spřízněnou skupinou. Spíše zahrnovali psy různých přechodných forem stojící někde na pomezí mezi psy ovčáckými, dogovitými a pinčovitými. Bývali silnější a mohutnější než ovčáci, nečekaly se od nich jemné finesy při práci s ovečkami a jehňátky, ale spíše neohrožený přístup nezbytný při přesunech velkých stád často zdivočelých býků a krav. Je jasné, že tato práce byla drsnější a hlavně nebezpečnější než pouhé pasení poklidných ovcí. Proto honáčtí psi nepracovali zrovna v rukavičkách, ale dobytek usměrňovali razantním popoháněním a kousáním do zadních nohou. Zároveň museli dávat pozor a vyhýbat se tvrdým ranám kopyty. Protože pracovali odspoda a dobytek chytali převážně za hlezna, nemuseli být velcí, o to víc však podsadití a robustní. Rozhodně nesměli dobytek zranit ani splašit, šlo jen o to důrazně ho donutit kráčet požadovaným směrem. Při veškeré své robustnosti zároveň museli mít fyzické předpoklady pro vytrvalý běh, protože byli na cestě leckdy od rána do večera třeba i několik dní za sebou. Přehled plemen ardenský bouvier australský honácký pes australský honácký pes s krátkým ocasem (stumpy) flanderský bouvier Kromě samotné práce s dobytkem bylo jejich úkolem také postarat se o bezpečný návrat svých pánů, když se vraceli často liduprázdnými končinami zpátky s opasky plnými peněz za prodaná zvířata. Australský honácký pes 28

Honáčtí psi Štěně australského honáckého psa Právě tato doplňková činnost hlídačů a ochránců jim nejspíš pomohla přežít, protože i v pozdějších dobách, kdy stáda začaly přepravovat vlaky, lodě a kamiony, lidé potřebovali spolehlivé, drsné, neohrožené, přitom však ovladatelné strážce. Jen čtyři? Dnes spadají do kategorie honáčtí psi podle klasifikace FCI pouze čtyři plemena, z toho dvě extrémně vzácná: vedle vcelku běžného flanderského bouviera a australského honáckého psa také ardenský bouvier, ještě před pár lety považovaný za vyhynulého, a teprve nedávno uznaný australský bezocasý stumpy. Je však třeba přiznat, že v tomto případě je klasifikace značně nepřesná. Honáckých psů je totiž ve skutečnosti mnohem víc, což je ostatně zčásti vyjádřeno už v upřesnění názvu sekce 2 bez švýcarských salašnických psů. I švýcaři dříve pracovali jako honáci, avšak dnes se řadí mezi molossy. Svým původním pracovním využitím patří mezi honáky rovněž například rotvajler nebo další molossové používaní k práci s hovězím dobytkem (mj. kanárská a azorská doga), ale do určité míry i krátkonohý velškorgi, využívaný ke stejnému účelu. Honáci z Austrálie Nikde jinde na světě nebyly na honácké psy kladeny takové nároky jako v Austrálii. Jejich úkolem bylo přehánět stáda hovězího dobytka na obrovské vzdálenosti v tom nejextrémnějším prostředí, jaké si lze představit: australské vnitrozemí tvoří rozsáhlé vyprahlé pouště zdánlivě bez života, sužované nedostatkem vody i prudkými větry. A právě tudy musel australský honácký pes hnát svěřená stáda, ne několik (nebo maximálně pár desítek) kilometrů jako v Evropě, ale stovky, leckdy tisíce kilometrů, tiše a bezhlučně po způsobu divokých šelem. Aby to dokázal, byl nucen prokazovat schopnosti téměř nadpozemské obrovskou houževnatost, vytrvalost, skromnost a pracovitost. A protože obstál, je dnes právem považován za nejlepšího honáckého psa na světě. Dopomohla mu k tomu i krev divokého (přesněji řečeno zdivočelého) psa dinga kolující mu v žilách. Není divu, že australský honácký pes získal obrovskou oblibu u farmářů na celém světě a dodnes se na mnoha místech světa, a samozřejmě především v Austrálii, používá k práci u stád. Kromě toho si ho ale oblíbili i milovníci psích sportů a příznivci přírodních, nezkažených plemen, kterým nevadí, že australák není zrovna krasavcem k pohledání a že svůj největší poklad skrývá uvnitř a projeví jen v rukou znalce. Australský honácký pes s krátkým ocasem (Australian Stumpy Tail Cattle Dog) byl uznán teprve před pár lety (v roce 2005) a mnohé jeho zařazení překvapilo. Ne tak Australany, kteří vědí, že jejich stumpy má za sebou dlouhou historii. Vznikl kdysi křížením tzv. smithfieldů, krátkoocasých ovčáckých psů dovezených ze severní Anglie, s dingy a později i s dalšími evropskými plemeny (kolie starého typu v barvě blue merle, dalmatin) pro účely pasení a přehánění stád hovězího dobytka. Vždy vynikal ostrostí a vytrvalostí. Byl držen v mnoha zemědělských oblastech Austrálie, avšak odchovy se nikam nezapisovaly, a tak svět o jejich 29

psi celého světa Australský honácký pes existenci dlouho nevěděl. Velikostí (43 až 51 cm v kohoutku) i zbarvením (modré či červeně skvrnité) se shoduje s australským honáckým psem, jemuž se velmi podobá a od kterého se liší hlavně přirozeně krátkým ocasem do 10 cm délky. a z Belgie V překladu znamená slovo bouvier poháněč skotu. Honáci nebo poháněči skotu z Flander, tedy hraničního území mezi Belgií a Francií, potřebovali spolehlivého pomocníka k přehánění stád, ale i univerzálnějšího psa k tahání nákladů a dokonce prý i ke stloukání másla, a použili k tomu každý vhodný materiál. Flanderský bouvier tak tvoří svéráznou, obtížně zařaditelnou směsici psů dogovitých, ovčáků, špiců a pinčů. Vzhledově snad nejvíce připomíná velkého knírače, což svědčí o příbuzenství se skupinou II (knírači a pinčové), povahově je však klidnější a rozvážnější spíše jako moloss, inteligencí a učenlivostí má zase blízko k ovčákům. Když přišel o svá stáda, rychle se přeorientoval do role služebního a vojenského psa, který za první světové války získal věhlas jako spojka i vyhledávač raněných. Ačkoliv svým způsobem v sobě bouvier spojuje ideální vlastnosti hned několika plemen a je zároveň psem pracovním i rodinným, rozšířen je poměrně málo. Snad za to může jeho srst, která mu sice na jedné straně dodává na atraktivnosti, avšak na straně druhé vyžaduje nadstandardní péči. Pokud ji alespoň třikrát čtyřikrát do roka majitel neotrimuje, je z elegantního bouviera jen nevzhledná koule. Jestliže ani flanderský bouvier nepatří k široce rozšířeným plemenům, pak ardenského bouviera lze označit za vyslovenou raritu na pokraji zániku. Nějakou dobu se dokonce považoval za vyhynulého, znovuobjeven byl náhodně až v roce 1983 na jedné mléčné farmě; oficiálně se chová až od roku 1996. Několik málo chovatelů žije v Belgii, ve Francii a také v Německu a snaží se z různě posbíraných typických zvířat znovu založit chov. S tímto hrubosrstým rozježeným zvířetem se nesetkáváme ani na největších evropských a světových výstavách. Měl by to být pes drsného vzhledu a povahy neohloblovaného prkna ostrý, nedůvěřivý, neohrožený, odolný a vytrvalý. Rustikální vzhled spoluvytváří drsná neupravovaná srst. Vzhledově poněkud připomíná rovněž vzácného, ale přece jen běžnějšího hrubosrstého ovčáka belgického (laekenois) a pikardského, s nimiž je vývojově spřízněn. Jak to s ardenským bouvierem nakonec dopadne, zda přežije, nebo se propadne do zapomnění, je dnes obtížné odhadnout. Flanderský bouvier 30

Honáčtí psi Obrazová příloha Australský honácký pes Flanderský bouvier Australský ovčácký pes bezocasý stumpy 31

32 pinčové, knírači, 2 molossoidní a švýcarští salašničtí psi

Sekce 1: Pinčové a knírači 1.1 Pinčové Přehled plemen Na první pohled by se laikovi mohlo zdát, že elegantní hladkosrstí pinčové nemají se střapatými, rozježenými knírači mnoho společného. Opak je však pravdou! Z našich dvorků V podstatě se jedná jen o hladkosrstou a drsnosrstou obdobu jednoho a téhož základního typu pinčů, původní kontinentální evropské vývojové skupiny blízce spřízněné s ostrovními teriéry. Kdysi byli rozšířeni prakticky po celém středoevropském prostoru a všude se báječně osvědčovali při hubení obtížných hlodavců v domech i ve stájích. Velké popularitě se těšili ještě v době, kdy nějaké dělení na knírače a pinče neexistovalo. Vzpomeňte si na pověstného stájového pinče, o kterém se zmiňuje Jaroslav Hašek ústy dobrého vojáka Švejka! Právě on je dnes i oficiální kynologickou literaturou pokládán za jakýsi archetyp, od něhož se odvozují všichni zástupci dnešní druhé sekce první skupiny. I když jejich prapředci byli lovečtí psi, ve střední Evropě, zvláště na území dnešního Německa, Čech i Rakouska, se stali psy selských dvorů. Z původního loveckého poslání jim zůstala úloha dávit potkany a myši a hlídat domácí zvířectvo před škodnou, především liškami a kunami. Často také doprovázeli povozy svých pánů na cestách coby nenároční hlídači, na které bylo stoprocentní spolehnutí. Nebyli velcí, ale zato nesmírně ostražití a rychlí a rovněž patřičně hlasití. Dlou- dobrman malý hladkosrstý pinč (trpasličí pinč) německý pinč opičí pinč rakouský pinč ho se nerozlišovali podle výšky, barvy ani typu srsti, převládali však psi střední velikosti. Rozhodně se nejednalo o nějaký jednotný typ, ale o poměrně pestrou směsici malých až středně velkých psů podobného určení a založení. Teprve později, v podstatě až od konce 19. století, se z těchto nenápadných vesnických hafanů postupně začínala vytvářet nejrůznější plemena, jak je známe dnes elegantní dobrmani, majestátní velcí knírači či naopak miniaturní ratlíci. Až do roku 1917 však byli hladkosrstí a drsnosrstí pinčové zapisováni do německé plemenné knihy jako pouhé variety jednoho a téhož plemene. Různý kabát, stejný obsah Když odhlédneme od kvality a délky srsti a od velikosti, která se formovala až druhotně, anatomicky i povahově představují pinčové a knírači i dnes poměrně homogenní skupinu. Zahrnuje kvadraticky stavěné, kompaktní, pevné a svalnaté psy sportovního typu, s klínovitým čenichem, plochou leb- 33

psi celého světa Malý hladkosrstý pinč kou, nepříliš výrazným stopem a bystrým výrazem. Podobnost je podtržena i podobnými barvami různých typů pinčů. Nejčastější je černá s pálením, jak ji známe nejen u dobrmana, ale také u středního a malého pinče i pražského krysaříka coby nejmenší, byť oficiálně na mezinárodní kynologické scéně zatím neuznané variace na téma pinč. Další oblíbenou pinčí barvou je červená, i když u nejznámějšího a největšího pinče dobrmana se nevyskytuje. Psi, s nimiž se nenudíte Pinčové a knírači jsou i dnes obyčejní psi, kteří mají stavbou těla a zvláště poněkud zemitou povahou stále ještě blízko k někdejším venkovským hlídačům. Povahově se jedná o mimořádně činorodá, živá a ostražitá zvířata s nízkým prahem dráždivosti, a tudíž vznětlivá, k cizím nedůvěřivá a poměrně ostrá, někdy až útočná. Jejich nedůvěřivost se projevuje častým pronikavým štěkotem. Mívají vyhraněný smysl pro vlastnictví smečky, vyznačují se výrazným sebevědomím a sklonem k samostatnému jednání. Všechny tyto vlastnosti zřejmě přiměly už starého dobrého Alfréda Brehma (autora slavného knižního cyklu Brehmův život zvířat) k tomu, že o pinčích napsal: Vzhledem ke svému neklidu přivodí pánovi více starostí než radostí. Tak zle bychom to neviděli. Pinčové a knírači se jistě netěší dlouhodobému zájmu pejskařů jen tak pro nic za nic. Mají také spoustu dobrých vlastností. Jsou to velmi inteligentní, učenliví, vytrvalí, zdraví a odolní psi se všemi předpoklady ke sportovnímu výcviku i pracovnímu využití. Hodně vydrží. A také jsou velmi zábavní. Dokonale se na ně hodí slogan o psech, s nimiž se nikdy nenudíte. Jen se to s nimi musí umět a vyžadují trochu víc trpělivosti než tře- 34

Pinčové ba ovčáci, o nichž jsme se zmiňovali v předchozích kapitolách. Dají se snadněji zkazit a hůře se napravují. Celkem lehce se může stát (a bohužel také často stává), že pinč nebo knírač svému majiteli přeroste přes hlavu a je pak třeba i postrachem rodiny a okolí. Takový nezvládnutý pes vyjíždí po každém, kdo se mu nezdá, každou chvíli se rozštěká a veřejné mínění si tím zrovna nezískává na svou stranu. Potom o pinčích uslyšíte, že jsou uštěkaní, hysteričtí nebo kousaví. To všechno jsou však přívlastky vypovídající mnohem spíše o tom, jaký je majitel. Pinčové známí i opomíjení Je ironií osudu, že nejznámějším pinčem současnosti je pravděpodobně dobrman, jenž vznikl až druhotně z pinčů střední velikosti a jemuž věnujeme samostatný medailon. Zdánlivě mnohem praktičtější středně velký německý pinč se kupodivu u nás ani ve světě nikdy příliš nerozšířil, i když je původnímu typu středně velkého selského psa nejbližší. Po druhé světové válce prakticky vyhynul a musel být uměle obnovován i za přilití krve svých menších příbuzných. Malý hladkosrstý pinč, někdy zvaný též trpasličí pinč, urazil dlouhou cestu od odolného dáviče krys přes přešlechtěného salonního pejska a oblíbence starých panen, nechvalně proslulého ratlíka, až k dnešnímu sice malému, ale velmi elegantnímu pejskovi s velkým pohybovým potenciálem. Z malých společenských plemen je zřejmě nejsportovnější a nejodolnější. Rodinu hladkosrstých pinčů doplňuje rakouský pinč, velmi vzácné plemeno živořící na samém okraji existence, které svým nevyrovnaným vzhledem (co se velikosti, zbarvení i typu srsti týče) stále silně připomíná původní selské psy, z nichž všichni pinčové vzešli. Mezi pinče by se teoreticky měl řadit i jeho nejmenší zástupce, náš pražský krysařík. Protože však doposud nebyl mezinárodně uznán, klasifikace FCI ho opomíjí, a my ho proto zmíníme jen na konci v kapitole NON FCI. Německý pinč 35

Pinčové Obrazová příloha Německý pinč Malý hladkosrstý pinč černý s pálením Malý hladkosrstý pinč červený Rakouský pinč Opičí pinč Dobrman 36

Knírači 1.2 Knírači Přehled plemen Knírači pinčové s vousy Ještě populárnější než hladkosrstí pinčové jsou jejich drsnosrstí bratránci, knírači. Podařilo se je vyšlechtit do podoby souměrných, pohledných psíků, což podtrhuje předepsaná úprava srsti. Doba jejich největší slávy je sice pryč, ale stále patří ke kynologickým stálicím. A to i přesto, že jejich srst vyžaduje několikrát za rok poměrně náročnou úpravu trimováním. Nejrozšířenější je malý knírač. Není divu: jako snad žádné jiné plemeno této velikosti v sobě spojuje vlastnosti společenského a zároveň skutečného pracovního psa. Je možno se s ním věnovat výcviku i na té nejvyšší úrovni, používají ho celníci i záchranáři, dobře se uplatní při agility. Malí knírači bývají nedůvěřiví, vznětliví, dost štěkaví, ale také bystří, učenliví, odolní a vytrvalí. A díky svým malým rozměrům se vejdou i do toho nejmenšího bytu. Střední knírač je univerzální sportovní pes, skladný, odolný a přizpůsobivý, známý jako excelentní hlídač. Pracovně je z kníračů nejvšestrannější, přesto však momentálně stojí stranou většího zájmu veřejnosti. Velký knírač se hodí spíše na vesnici než do měst, je to dobrý hlídač a využitelný pracovní pes. Působí velmi impozantně, a proto je i oblíbeným výstavním psem. Často se s ním setkáváme i jako s vítězem celé výstavy. Vždy se najdou výcvikáři, kteří na něj nedají dopustit. Oproti většině pinčů bývá díky své velikosti o něco klidnější, přesto se však hodí jen do rukou odborníka. Nároky tak velkého a temperamentního psa na potravu, pohyb, úpravu srsti a výchovu jsou totiž značné. Vzhledem i povahou se mu velmi podobá černý teriér (dříve černý ruský teriér), který byl vyšlechtěn na území bývalého Sovětského svazu i za použití velkých kníračů (a také rotvajlerů a erdelteriérů) s cílem vytvořit ideálního pracovního psa pro ruskou armádu. Kupodivu se však dnes více než jako pes pracov- holandský pinč (smoushond) malý knírač ruský černý teriér střední knírač velký knírač ní šíří jako pes výstavní a také rodinný. V porovnání s knírači má být vyrovnanější a klidnější. A konečně nám zbývají dva malí a velmi vzácní představitelé skupiny opičí pinč a holandský pinč neboli smoushond. Právě na nich je vidět, jak je přechod mezi pinči a knírači, ale i dalšími plemeny, leckdy vágní a spíše umělý, protože vzhledem ke své hrubé delší srsti mají oba dva teoreticky blíže právě k hrubosrstým kníračům. Ještě víc však opičí pinč připomíná zarostlého belgického grifonka, protože má kulatou hlavu a velké oči. Je to ryze společenské plemeno, které však dobře hlídá. Holandský pinč (smoushond) ztělesňuje původní, neprošlechtěný typ selských psů z holandského ven- Dva malí knírači 37

psi celého světa Malí knírači kova, což ještě zdůrazňuje zvyk ponechávat jeho srst prakticky v přirozeném stavu, zvláště na hlavě. Žlutá srst je hrubá, ale poměrně dlouhá (až 7 cm) a odstávající. Právě ona dodává plemenu nezaměnitelný rozježený vzhled. U nás jsou holandští pinčové prakticky neznámí. Teriér, nebo pinč? Štěně velkého knírače Dávný původ mají pinčové, knírači a teriéři pravděpodobně společný. Teriéři jako novější skupina se začali na britských ostrovech vytvářet přibližně od konce 15. století z kontinentálních pinčů a profilovali se tam jako lovečtí psi se specializací na práci pod zemí. Avšak až v 19. století se z nich utvářela jednotlivá teriérská plemena v podobě, jak je známe dnes. O blízké příbuznosti obou skupin svědčí jistá chaotičnost v řazení přetrvávající do dnešních dnů v USA se například malý knírač počítá za pinče, naopak anglický toy teriér nebo manchesterský teriér jsou navzdory tomu, že je FCI řadí mezi teriéry, už od pohledu jasnými pinči. A černý (ruský) teriér, ač názvem teriér, není překvapivě řazen do skupiny III, ale do skupiny II tedy mezi knírače a pinče. Vývojově však lze toto zařazení docela dobře obhájit, protože, jak už jsme se zmínili, má velmi blízko k velkému knírači. 38

Knírači Obrazová příloha Knírač malý pepř a sůl Knírač střední pepř a sůl Ruský černý teriér Holandský pinč smoushond Knírač velký černý 39

psi celého světa Portrét profilového plemene Dobrman Jen málo plemen má na veřejnosti tak jasnou image jako dobrman: Je to nebezpečný pes, s nímž není radno si zahrávat! V této představě nás utvrzují zvláště filmaři, kteří dobrmany houfně nechávají střežit milionářská sídla a tvrdě pronásledovat uprchlé trestance. Nezalekne se ani čerta Ti zasvěcenější vědí, že představa dobrmana jako mimořádně ostrého zvířete má své historické kořeny, vážící se k samotným prvopočátkům plemene. Dobrmana si totiž k obrazu svému vytvořil výběrčí daní Karl Friedrich Louis Dobermann. Ten se ve druhé polovině 19. století živil tímto povoláním ve městě Apolda v Durynsku. Jeho profese nebyla v oněch časech mezi daňovými poplatníky zjevně o nic oblíbenější než dnes, jinak by onen dobrý muž nejspíš necítil takovou potřebu vytvářet si speciálně pro svou ochranu nové plemeno, které by ho dokázalo spolehlivě ochránit před případným útočníkem. Tak se to alespoň traduje a trefně to posiluje představu dobrmana jako jedinečného ochránce. Ale kdo ví, možná to celé bylo trošku jinak. Karl Dobermann, kromě toho, že byl výběrčím daní a nočním hlídačem, vykonával ve prospěch obce ještě další činnosti funkci pohodného, jehož úkolem bylo odchytávat toulavé psy, a také správce obecního útulku. Na jeho dvorku prý stále pobíhalo velké množství psů nejrůznějších plemen, a protože jako správný antoušek psům rozuměl a navíc měl dostatek výchozího materiálu přímo pod nosem (a co neměl, mohl si na ulici sám chytit), rozhodl se vytvořit svého vlastního speciálního psa, jakého nikdo jiný nemá a jehož by potom třeba mohl i výhodně zpeněžit. Vždy při tom důsledně tajil, jaká konkrétní plemena a spojení použil. Zdroje, které měl k dispozici, byly zřejmě velmi různorodé, prim však museli hrát staří němečtí pinčové. Můžeme se už jen dohadovat, do jaké míry se na výsledné podobě dobrmana podílela další plemena. Nejčastěji se hovoří o ovčácích, různých řeznických psech, chrtech, teriérech, pointrech a ohařích, svou roli nejspíš sehráli i nejrůznější kříženci. Každopádně musel mít starý pan Dobermann velký cit pro psy. Tajemství obestírající vznik svého chovatelského díla dovedně propojil s legendou o psu, který se nezalekne ani čerta. Ať už však byly pohnutky tvůrce jakékoliv, faktem je, že výsledek se mu docela povedl, i když se ještě jednalo o psy dosti drsné, robustnější než dnes, neotesané vzhledem i povahou. Bylo to také jedno z prvních plemen, které vzniklo jako ryzí obranář a jako takové budilo pozornost. Poměrně záhy, v šedesáti letech, však K. F. L. Dobermann zemřel a zanechal své životní dílo nedokončené. 40

Pinčové a knírači Portrét profilového plemene 41

psi celého světa Portrét profilového plemene Z Dobermannova pinče dobrman Jeho psi ho však přežili a nadále nesli jméno svého tvůrce, a naštěstí se našli četní následovníci, kteří započaté dílo dále zdokonalovali. Zvláště stojí za zmínku Otto Göller, který se do díla vrhl přímo po hlavě a novému plemeni zasvětil celý svůj život. Doma prý míval až 80 psů najednou a důsledně se věnoval selektivnímu chovu. Přesnější záznamy však ani od něj nejsou k dispozici, a tak skutečný původ dobrmana zůstane asi už navždy nebo alespoň do doby, než se na něj vrhnou genetikové a provedou rozbor DNA zahalen tajemstvím. Göller byl nejen schopný chovatel a obchodník, ale i organizátor, který dokázal kolem sebe shromáždit skupinu dalších zapálených chovatelů. Byl to právě on, kdo zpočátku ještě poměrně hrubé psy zušlechtil do podoby dokonalé sochy, která dodnes dokáže rozbušit srdce většiny milovníků psů. A kdo také výsledné dílo dokázal dobře prodat. Dobrman hnědý s pálením Do světa V roce 1900 byl vydán jeho standard a plemeno vykročilo do světa. Dobrmani se díky své kráse i pověsti rychle rozšířili, takže již na počátku 20. století byli známí prakticky po celé Evropě a také ve Spojených státech a v Rusku. Později se dostali i na další kontinenty, zcela běžnými se stali například v jižní Africe nebo v Austrálii. A také u nás. Píše o tom i Václav Fuchs ve své známé příručce z roku 1903: Pinč dobermannský se v poslední době stává psem velmi moderním, pravým psem budoucnosti! Ještě donedávna u nás zcela neznámý, nabývá zde znenáhla půdy i záliby četných pěstitelů. Gazela nebo silák? Počátky chovu dobrmana provázely ostré spory o to, jakým směrem by se plemeno mělo ubírat zda by to měl být především elegantní, lehčí, až chrtovitý pes, třeba i s mírně klenutou hřbetní linií (o němž odpůrci 42

Pinčové a knírači Portrét profilového plemene s oblibou říkali, že je použitelný pouze za nejlepšího počasí ), u kterého by hlavním kritériem byla ušlechtilost. Anebo naopak statnější, mohutnější, těžší a celkově drsnější sportovní zvíře s dobrou pracovní povahou, vhodné pro služební využití, jak zdůrazňovali otcové zakladatelé. Lze říci, že v Evropě nakonec zvítězila spíše představa druhá, i když s určitými kompromisy, takže požadavek na eleganci nepotlačuje požadavky kladené na pracovního psa. Standard to zformuloval takto: Dobrman je středně velký, silný a svalnatý pes. Elegantními liniemi těla, hrdým a vzpřímeným držením, temperamentní povahou a odhodlaným výrazem odpovídá ideálnímu vzoru psa. Naproti tomu v USA byl a dodnes je kladen největší důraz na ušlechtilost, líbivost a také na výšku. Je tam také povolena mnohem širší barevná škála než v Evropě. Američtí dobrmani jsou v průměru o několik centimetrů vyšší než evropští, což má však podle jejich odpůrců za následek jejich menší rychlost a obratnost. Soudnému člověku je z výše uvedeného jasné, že ideální by pro dobrmana měla být zlatá střední cesta. A právě o tu se rozumní chovatelé s různými úspěchy dodnes snaží. Tenhle dort se povedl Vypadá to, že z pestré směsice, která se pravděpodobně podílela na jeho vzniku, si dobrman vzal vždy jen to nejlepší od ovčáků inteligenci a pracovitost, od pinčů ostrost a rychlost reakcí, od chrtů ušlechtilou eleganci a také rychlost, od ohařů lovecké schopnosti (o nichž však málo lidí ví a ještě méně je rozvíjí), od řeznických psů, předchůdců dnešních rotvajlerů, sílu, obranářské schopnosti a neotřesitelnou sebedůvěru, od pointrů vynikající nos, od manchesterského teriéra typickou krásnou barvu a srst I dnes nám nezbývá než obdivovat, jak dovedně dokázali někdejší němečtí chovatelé propojit obdivuhodné vlastnosti tolika různorodých plemen do harmonického celku. Vždyť už od Dobrman v pohybu časů, kdy pejsek a kočička vařili dort, dobře víme, že hodně dobrých věcí ještě nemusí nutně znamenat skvělý výsledek. V případě dobrmana to však vyšlo na jedničku. I když ne nadarmo se říká, že všeho moc škodí. Nebo škodit může, i toho dobrého. Dobrman je svým způsobem superpes. Komu by se nelíbila jeho dokonalá, jako vysoustružená postava připomínající sochu, koho by neuchvátil jeho pružný elegantní pohyb, jeho rychlost a hbitost, jeho permanentní bystrý výraz, jeho razance! Přiznejme si to, mnohým imponuje už sám fakt, že dobrmana se lidé často bojí. Ale není to pes pro každého a ze všeho nejméně pro zakomplexované majitele, kteří si jeho prostřednictvím potřebují zvyšovat sebedůvěru a dokazovat převahu nad ostatními. Na svého pána totiž klade mimořádně vysoké nároky. Ani vlk, ani beránek Přitom dobrman není zlý pes, ač tahle představa v části veřejnosti dodnes přetrvává. V samých počátcích chovu jím možná byl, protože požadavek na ostrost vůči lidem představoval pro Karla Dobermanna jasnou prioritu, a kromě toho se podle různých svědectví zdá, že se svými psy nezachá- 43

psi celého světa Portrét profilového plemene Pes Tajemství zakázaných barev zel zrovna v rukavičkách, držel je přivázané na řetězech a bránil jakémukoli přátelskému kontaktu s cizími lidmi. Není pak divu, že byli považováni za kousavé nevypočitatelné bestie a že se jich lidé z okolí báli. To je však už dávná minulost, mluvíme o časech, kdy dobrman ještě ani nevypadal jako dobrman, spíše jako hrubý, nevzhledný selsko-řeznický pes. O nějaký ten rok později se údajně do chovu dostalo několik bezzubých (rozuměj neplnochrupých) šampionů jen proto, že se rozhodčí báli tomuto plemeni kontrolovat zuby. Při pozdějším zušlechťování se však spolu s požadavky na vylepšení exteriéru objevily i požadavky na povahu. Již v roce 1908 se dobrman poprvé osvědčil na zkouškách policejních psů, stejně jako později za první světové války jako pes válečný. To by jistě nebylo možné, pokud by se jednalo jen o agresivního, útočného psa bez dalších kvalit potřebných pro služebního psa. Od dobrmana se očekávalo, že bude inteligentní, dobře cvičitelný, razantní, ale ovladatelný. A tato očekávání vcelku plnil, protože nejen u nás se mu podařilo rychle se propracovat mezi nejuznávanější policejní psy. Podle standardu FCI může být dobrman jen černý nebo hnědý s pálením. V USA jsou však uznávány hned čtyři barevné variety: černá s pálením, červená s pálením, modrá s pálením a světle žlutohnědá s pálením (hnědá). Dobrman barvy isabela má recesivní gen (zředěný) hnědé barvy, modrý dobrman má recesivní gen pro černou. Dříve se chovali i v Evropě, od roku 1994 je však v rámci FCI odchovávání těchto barev nežádoucí, a tudíž diskvalifikující vadou z důvodu zvýšeného rizika alopecie (vypadávání srsti), zvláště při spojení dvou takto zbarvených jedinců. Kromě toho se lze tu a tam setkat také s dobrmany bílými, ve skutečnosti jsou však krémoví a mají modré oči. Jde o částečný albinismus. I jejich chov provázejí četné problémy včetně citlivosti na sluneční svit a prý i dost svérázných povah. Ještě za minulého režimu byl u nás jako součást svazarmovské kynologie pokládán především za služebního psa. Tato situace se však v posledních desetiletích výrazně mění, dobrman je nejen v USA ve zvýšené míře chován i jako pes ryze společenský. Pozměnily se také požadavky standardu. Sice se stále klade zvláštní důraz na sebejistotu a nebojácnost při současné ostražitosti vůči okolí a na chuť do práce, odvahu a tvrdost, ale zároveň má dobrman být mírumilovný, přátelský, v rodině velmi přítulný a milující děti. Většina dnešních dobře vedených dobrmanů se nechá pokud si to jejich majitel přeje klidně pohladit i cizím dítětem, nenapadá bezhlavě jiné psy a je schopna dobře fungovat i v moderní přelidněné společnosti. Vyznačuje se středním temperamentem, středně vyvinutou ostrostí a středním prahem dráždivosti. To by mohlo leckoho svést k domněnce, že se z krásného dobrmana stal ideální rodinný pes. Avšak pozor, zlatý retrívr z něj nikdy nebude! Nic není nemožné Energický, sebevědomý, velmi pohyblivý, někdy až zbrklý a temperamentem překypující dobrman klade na svého majitele značné 44

Pinčové a knírači Portrét profilového plemene nároky. Není to pes pro lidi, kteří chtějí obyčejného psího kamaráda, ale pro mimořádně aktivní majitele, kteří se svým psem chtějí něco dělat a mají čas a chuť se mu intenzivně věnovat. Nemusí to být zrovna klasická služební kynologie, i když dobrmani nadále excelují na stopách i při obranách a v mnoha zemích i dnes pracují u armády a policie, u celníků, v ochrankách i jako hlídači. Mnoho dobrmanů na vysoké úrovni dělá také agility, dogdancing, záchranařinu, už jsme je viděli v zápřahu, ale i na běžecké dráze při coursingu nebo jak pomáhají nevidomým či postiženým lidem. Pro dobrmana zkrátka není nic nemožné. Není pro něj problém v plné svěžesti uběhnout 15 až 20 km vedle kola; dvě hodinky aktivního pohybu denně jsou označovány za naprosté minimum. Jen lenošit se zatím nenaučil. Jednou dole, jednou nahoře I když se dobrman těší velkému zájmu veřejnosti prakticky od doby svého vzniku, prošel si i těžšími obdobími. První následovalo za obou světových válek ačkoliv se do nich dobrmani osobně zapojili jako váleční psi, jejich chov mimo armádu stagnoval. Tím se nijak nelišili od ostatních velkých, na potravu náročných plemen, avšak situace se pro dobrmany zvlášť příznivě nevyvíjela ani po skončení druhé světové války. Protože si je oblíbili nacističtí pohlaváři (choval je například říšský maršál Hermann Göring) a jejich služeb se zneužívalo při ostraze vězňů v koncentračních táborech, po válce se netěšili zrovna dobré reputaci a museli si krůček po krůčku znovu získávat přízeň a zájem veřejnosti. Když se jim to podařilo, přišla další rána: zákaz kupírování. Plemeno s typickým ostražitým výrazem, jejž do jisté míry vytvářely do špičky kupírované uši a jehož vzhled byl vyvážený do nejmenšího detailu, přišlo s tímto zákazem v očích mnoha dosavadních příznivců o jeden z nejdůležitějších atributů. Stokrát si můžeme říkat, že přízeň založená jen na jednom vnějším znaku asi za mnoho nestála, faktem zůstává, že ve všech zemích, kde byl zaveden zákaz kupírování, počty odchovávaných štěňat výrazně poklesly. Tak například ve Švýcarsku bylo v roce 1980 odchováno 37 vrhů, o deset let později, když vstoupil v platnost zákon zakazující kupírování, to bylo pouhých devět vrhů! V roce 1987 bylo kupírování uší zakázáno také v zemi pro dobrmana nejdůležitější, v Německu. V roce 1998 tam byl zákaz rozšířen i na ocasy. Během jediného roku klesl počet zápisů do plemenné knihy o 35 %! Podobnou zkušenost udělali i čeští chovatelé. Momentálně je u nás dobrman až na 38. místě žebříčku (údaj ČMKU z roku 2008), ročně se odchová necelých 300 štěňat, což je velký propad u kdysi jednoho z nejpopulárnějších plemen. Aniž bychom chtěli znovu vypouštět džina z láhve a rozpoutávat diskuse nad oprávněností či smysluplností zákazu kupírování, skutečností zůstává, že některá plemena jím byla velmi výrazně poškozena. Dobrman k nim určitě patří. Dobrmani černí s pálením 45

psi celého světa Sekce 2: Molossoidní psi 2.1 Molossoidní psi typu mastifa Skupina molossoidních plemen zahrnuje vesměs velké, těžké dogovité psy odvozující svůj původ snad už od zvířat typu tibetské dogy, o nichž ve 13. století tak užasle referoval Marco Polo jako o psech velikých jako osel. Dělí se na dvě podskupiny: na původnější horské dogovité psy, které poznáme již na první pohled podle delší nebo dlouhé srsti, a na tzv. pravé molossy typu mastifa, se srstí krátkou, kteří jsou sice méně starobylí, ale klasifikace FCI je přesto zmiňuje jako první. Proto od nich začneme i my. Podmračení obři Když se na skupinu pravých molossů podíváme jako na celek, nemůžeme si nevšimnout několika výrazných společných znaků kromě zmiňované krátké srsti to jsou také těžší tělesná stavba, silné končetiny, silná kostra, volná kůže místy tvořící záhyby a podílející se na celkovém podmračeném Skupina anglických mastifů Praví molossové argentinská doga anglický buldok anglický mastif bordeauxská doga brazilská fila broholmer (dánská doga) bulmastif cane corso cao fila de Saint Miguel kanárská doga neapolský mastin německá doga německý boxer perro de presa mallorquin rotvajler šarpej tosa inu výrazu mnoha zástupců, často lalok pod krkem, mohutný, hluboký, většinou zkrácený čenich s mohutnými čelistmi, výraznými pysky a velké zavěšené uši. Působí impozantně, ale často též trochu těžkopádně a zpomaleně. Vyvinuli se pravděpodobně z velkých silných pasteveckých psů pocházejících z Asie. Zpravidla se to zjednodušuje na tvrzení, že všichni molossoidní psi pocházejí z tibetské dogy ta však ve své současné podobě tehdy samozřejmě ještě neexistovala. Najdou se ale i zastánci teorie, že všichni psi typu mastifa pocházejí z Evropy. Nikdo zato nezpochybňuje, že právě na našem kontinentu se praví molossové vyvinuli do dnešní podoby. Klidní a zarputilí Podobní jsou si nejen vzhledem, ale i základním povahovým založením. Bývají to klidní, rozvážní psi působící někdy až flegmatickým dojmem, s vysokým 46

Molossoidní psi typu mastifa prahem dráždivosti, kteří se nenechají snadno vyprovokovat. Bývají však výrazně teritoriálně zaměření, což znamená, že si často urputně hájí své území. Pokud dojde k jeho narušení nebo je moloss vyprovokován jiným způsobem a rozhodne se bojovat, činí tak mimořádně urputně a odvážně, takže patří k nejnebezpečnějším protivníkům. Je tomu tak i proto, že tito psi jsou proslulí schopností pevně uchopit soka nebo kořist, strhnout ho k zemi a držet takovou silou, že je není možné odtrhnout. Ne nadarmo se dodnes používá slovní spojení buldočí stisk. Molossové jsou těžcí atleti, k jejichž atributům patří spíše síla než rychlost a spíše vytrvalost a sveřepost než rafinovanost a hbitost. Již staří Římané Tito psi nemívají nijak zvlášť vyvinutý lovecký pud, většinou jim chybí sklon utíkat a pronásledovat zvěř. Patří bezpochyby k nejmohutnějším a nejtěžším zjevům v celé psí říši. Jejich původ se odvozuje od starověkých válečných psů. Podle jednoho z řeckých kmenů, Molossů, ostatně dostali i svůj dnešní název. Někdy se jim však říká jen psi dogovití. První záznamy o podobných mohutných psech se dochovaly ze 7. století př. n. l., z něhož pochází známý assyrský reliéf z paláce v Ninive, kde bojovníci vedou na vodítkách obrovité psy dogovitého typu. Ve starověku podobné psy zcela běžně používali Řekové i Římané, jak dosvědčují četná zachovaná vyobrazení. V té době byli známí jako průvodci bojovníků na válečných taženích a také jako bojoví psi z amfiteátrů, kde byli nuceni bojovat proti medvědům či lvům a někdy i proti gladiátorům. I v našich končinách se od středověku používali jako pomocníci lovců při lovu velké či nebezpečné zvěře a také k soubojům. Tehdy se jim většinou říkalo bullenbeisser býkohryzové. Později, se zákazem zvířecích zápasů, který v Angli zavedli v roce 1835, i s ústupem štvanic, se stali psy řezníků, dobytkářů a především ceněnými hlídači i osobními strážci. Moderní chov dogovitých, tak jako ostatně většiny ostatních plemen, však začíná až v 19. století. Anglický buldok Nároční (skoro) na všechno Dnes klasifikace FCI rozlišuje 17 pravých molossů, přičemž existují ještě další plemena, která bychom k nim mohli právem přiřadit ať už doposud mezinárodně neuznaná, jako je búrský buldok boerboel nebo tzv. kontinentální buldok, nebo francouzského buldočka či bostonského teriéra, kteří jsou podle svého užití řazeni mezi společenská plemena, ač je jejich molossoidní původ velmi pravděpodobný. Naopak za pravého molosse se ne vždy považuje rotvajler, který má blízko ke psům honáckým. A atributům skupiny plně neodpovídá ani ušlechtilá, relativně lehká německá doga či malý šarpej. Molossové představují velmi svéráznou až exkluzivní skupinu psů, což je v očích mnoha předurčuje pro plnění role jakéhosi stavovského symbolu. Pravda je, že držení těchto psů bylo a zčásti 47

psi celého světa Štěně argentinské dogy dodnes je výsadou především movitějších vrstev, protože je náročné na finance i prostor. Jejich majitel by měl být zároveň vlastníkem rozlehlých pozemků nebo alespoň zahrady. Molossové sice nebývají příliš sportovně založení, nemusí mít a ani pro ně až na pár výjimek není vhodný sportovní výcvik ani příliš dlouhé procházky, ale prostor kolem sebe potřebují. Jednoduché to s nimi vždy není ani po stránce zdravotní, obří růst se nezřídka pojí s onemocněními srdce a pohybového aparátu páteře a kloubů. Velkým postrachem majitelů těžkých dogovitých psů je torze žaludku, která sice může postihnout i jiné psy, ale nejčastější je právě u takovýchto psích obrů. Pokud není velmi rychle operativně řešena, končí smrtí postiženého zvířete. U molossů nejsou ničím mimořádným problémy při krytí i porodech a připojují se i další potíže pojící se s enormní zátěží, jíž je podrobována pohybová soustava těchto výjimečných zvířat. Také výrazně kratší průměrný věk, než je u psů běžné, patří ke stinným stránkám, s nimiž majitel molossa musí počítat málokdy přesáhne 10 let života, u největších představitelů skupiny ještě méně. Opakovaně se proto objevují apely na chovatele, aby přestali lpět na co největší výšce a mohutnosti, které se sice zájemcům o štěňata líbí a psům možná přinesou i lepší umístění na výstavách, ale v běžném životě znamenají spíše obtíže. Každý extrém je škodlivý a v případě psích obrů molossů to platí dvojnásob. Budoucí majitel by si měl předem ujasnit, co je pro něj priorita, a předem se důkladně zajímat o zdraví nejen vybraného štěňátka, ale i jeho rodičů, prarodičů a sourozenců z předchozích vrhů. Mimořádnou pozornost si pak žádá výživa mladého molosse v období růstu. I když dnes už existuje řada specializovaných průmyslově vyráběných krmiv určených právě pro tuto velikostní a věkovou kategorii, vždy je zapotřebí řídit se i radami zkušených chovatelů, protože riziko růstových poruch je velké. Štěňata neohrožuje jen nedostatek některých životně důležitých látek, ale i jejich nadbytek! Příliš rychlý růst je totiž pro kosterní soustavu stejně nebezpečný, jako jeho zpomalení v důsledku nekvalitní nebo nedostatečné stravy. Jak už bylo řečeno, držení molossa si žádá dostatek financí a prostoru. Ani to však samo o sobě nestačí. Majitel takového psího obra by měl být zároveň i zkušeným kynologem, vyrovnaným člověkem a neměla by to být žádná pápěrka. Při každodenním soužití s někdejšími býkohryzy se musí umět prosadit a zvládnout i jejich enormní fyzickou sílu. Když to nedokáže, následky mohou být fatální a vedou pak k osočování molossů jako celku, k jejich zařazování na nejrůznější seznamy zakázaných plemen i k jejich vláčení tiskem. Přitom molossové bývají v zásadě vyrovnaní dobráci. Vládnou však obrovskou silou a ta by měla za všech okolností zůstat pod kontrolou. Mastif a spol. Celá tato podskupina se někdy označuje jako psi typu mastifa, protože právě anglický mastif je jejím nejtypičtějším zástupcem. Je to jedno z největších a zřejmě nejtěžší plemeno světa, běžně váží mezi 60 a 70 kg, v literatuře se však uvádějí příklady jedinců vážících až 100 kg! Také míry v kohoutku jsou impozantní, často výrazně přesahující 70 cm. O co úctyhodnější je jeho zjev, o to dobráčtější po- 48

Molossoidní psi typu mastifa vaha se skrývá v obřím těle. Mastifové bývají velmi klidní, mírní, konflikty nevyhledávají ani se do nich nezapojují. Nejsou nijak zvlášť ostražitými hlídači, dostatečný respekt však dokáže vzbudit už pouhá jejich fyzická přítomnost. Křížením mastifů se starými anglickými buldoky vznikl bulmastif. Důvodem byla snaha získat ideálního psa pro potírání pytláků, jenž by byl podobně impozantní a silný jako mastif, ale zároveň o něco pohyblivější, razantnější a útočnější. Angličtí hajní získali v bulmastifovi ideálního respektovaného pomocníka. Přes svoji mohutnost je i dnes aktivní, pohyblivý a na molosse relativně vytrvalý, proto zůstává zčásti pracovně využitelným zvířetem, především výborným hlídačem. Potřebuje pevné, zkušené vedení, v takovém případě se může stát i dobrým rodinným psem. Neapolský mastin je naproti tomu příkladem molosse, kde byly typické exteriérové znaky skupiny, jako je určitá těžkopádnost, lymfatičnost i četnost kožních záhybů, dovedeny do extrémů. S mohutnými laloky pod krkem a převislými pysky připomíná válečné molossy ze starověkých fresek a působí velmi impozantně, platí však za to daň v podobě častějších zdravotních problémů včetně kožních a obvykle i omezené pohyblivosti. I když i on je založením kliďas až flegmatik, při vyprovokování může být velmi nebezpečný. Trochu se mu podobá cane corso či chcete-li italský corso pes, uznaný FCI až v roce 1997. Je však menší a má také výrazně lehčí tělesnou stavbu. Předky mají obě plemena shodné, cane corso však představuje pohyblivější, a tudíž v praxi, při hlídání dvorů na jihoitalském venkově (cane corso znamená přibližně pes, který střeží dvůr ) využívanější varietu. Po svém mezinárodním uznání se v Evropě poměrně rychle šíří a platí to i o naší republice. Mnoho lidí dokáže ocenit poměrně sportovního, mrštného psa s výraznými hlídacími a obranářskými instinkty, který si však přesto dokázal uchovat typické znaky molossů. Mezi relativní novinky, které se u nás zvolna objevují až v poslední době, patří dále kanárská doga, nekompromisní hlídač a obránce stád z Kanárských ostrovů, a perro de presa malorquin, středně vel- Neapolský mastin Cane corso 49

psi celého světa ký moloss původem z Mallorky trochu připomínající buldoka a podobně jako on v minulosti používaný k zápasům s býky (proto se mu říká také ca de bou býčí pes). Nejméně známým z oficiálně uznaných molossů je asi portugalská fila de Saint Miguel (zvaná též azorská doga), tvořící jakýsi přechod mezi psy dogovitými a honáckými, jež byla k nám do republiky dovezena teprve nedávno. Na obrázcích z její vlasti ji snadno poznáte podle typicky dokulata zastřižených uší; u nás je ovšem i tato úprava uší zákonem zakázána. Velkou vzácností ještě nedávno byl také broholmer neboli dánská doga, protože Dánové dlouho bránili vývozu svého málopočetného plemene za hranice. Dnes už ho sice povolují, ale s tolika restrikcemi, že to chov mimo zemi původu stále brzdí. Několik zástupců už bylo dovezeno i k nám, k odchovu však prozatím zřejmě nedošlo. Naproti tomu tosa inu (někdy zvaná též japonská doga) už takovou vzácností není, na výstavách se s ní setkáváme vcelku běžně. V Japonsku byla vyšlechtěna jako bojový pes, tamní psí zápasy však nebyly tak krvavé jako jinde ve světě, protivníci se navzájem jen snažili strhnout k zemi. Bývala výsadou japonských samurajů. Dnes se tosa uplatňuje jako dobrý, vcelku ovladatelný a poslušný hlídač, vzhledem ke své velikosti a síle však opět vhodný jen pro zkušenější, fyzicky zdatné kynology. Běžící broholmer Štěně tosy inu Bordeauxská doga je nápadná svým typickým šampaňským zbarvením, zvláštní rezavoplavou barvou, ať už s černou, nebo červenou maskou, a vráskami v obličeji. V 90. letech bylo u nás toto impozantní podsadité plemeno s velkou hranatou hlavou vysloveně v módě a prodávalo se za horentní sumy, nyní však zájem o ně výrazně poklesl, snad i proto, že je zatíženo mnoha zdravotními problémy, mj. i v rámci molossů nadprůměrným výskytem dysplazie kyčelního kloubu. Povahově se jedná o klidného vyrovnaného psa, který nikdy bezhlavě neútočí. Také argentinská doga se výrazně vymyká ze skupiny tradičních molossoidních plemen. Jedná se o mimořádně elegantní, ušlechtilý produkt meziplemenného křížení, při němž byla použita neobvyklá směsice plemen sahající od německých dog přes buldoky a bulteriéry až po pointry a další lovecké psy. I sama argentinská doga se ve své vlasti i jinde dodnes využívá k lovu na jaguáry a divoká prasata. Typickým rozpoznávacím znakem je její čistě bílé zbarvení. Rovněž boxer, i když navazuje na staré těžkopádné německé Bullenbeisser čili býkohryzy, byl německými chovateli přetvořen k nepoznání. Není to typický moloss, ale štíhlý, svalnatý, sportovní pes elegantních proporcí, schopný všestranného výcviku a rozličného využití. Určitým hendikepem ve srovnání s jinými služebními psy je jeho zkrácená čenichová partie, která snižuje využitelnost těchto zvířat v letních měsících, protože se rychle přehřívají. Boxer 50

Molossoidní psi typu mastifa Bordeauxská doga se štěnětem Rotvajler vždy patřil k nejoblíbenějším plemenům psů, protože dokáže skvěle fungovat také jako pes rodinný a zvládne ho i schopný začátečník. Mezi služební plemena patří i větší a mohutnější rotvajler, někdejší řeznický a honácký pes. Vyniká zvláště jako obranář, ale je schopen i všestranného výcviku. Mívá sklon k dominantnímu chování, a protože disponuje obrovskou silou, hodí se výhradně do zkušených rukou člověka, který ho bude cvičit a něco s ním dělat. Na konec jsme si nechali dva nejmenší představitele skupiny. Anglický buldok dosahuje kohoutkové výšky jen kolem 40 cm, zato hmotnosti 25 i více kilogramů. Z někdejšího bojovníka s býky se dnes stalo vysloveně společenské plemeno flegmatického, dobráckého založení, které v sobě však zároveň stále skrývá buldočí urputnost a tvrdohlavost. Plemeno je zatíženo mnoha zdravotními problémy, při rozmnožování jsou na denním programu císařské řezy. Běžné držení však není nijak náročné, neboť buldok nepotřebuje mnoho pohybu ani složitý výcvik a zaměstnání. Špatně však snáší horko a přílišnou tělesnou námahu. Plemenem svého druhu jedinečným a nezaměnitelným je šarpej. Objeven byl v Číně teprve v 70. letech 20. století. V Evropě vzbudil pes s nevídanými kožními záhyby hotové pozdvižení, štěňátka se zpočátku prodávala za obrovské sumy. Rychle se však rozšířil a v současné době patří k běžně cho- vaným plemenům. Někdejší bojový pes se stal psem převážně rodinným. Případné sklony k dominanci nejsou tak výrazné, aby je průměrně zdatný kynolog nezvládl. Svérázná, hrdá,vyrovnaná povaha není v rozporu s požadavky kladenými na spolužití se psem ani ve městech. Horší to bývá se zdravotními problémy, zvláště kožními. O vrásky je nutno pečlivě pečovat, aby se nezapařovaly. Šarpej patří k nejmenším představitelům rodiny pravých molossů, zvláště co se hmotnosti týče zřídkakdy váží víc než 20 kg. Asi nejznámějším zástupcem dogovitých psů je německá doga, která se od ostatních odlišuje výškou často přesahující 80 cm v kohoutku a elegantní stavbou těla. Portrét šarpeje 51

psi celého světa Argentinská doga Šarpej Broholmer dánská doga Německý boxer Německá doga Rotvajler 52

Molossoidní psi typu mastifa Obrazová příloha Brazilská fila Cane corso italský corso pes Perro de presa malorquin malorská doga 53

psi celého světa Bordeauxská doga Anglický buldok 54

Molossoidní psi typu mastifa Obrazová příloha Bulmastif Mastif Neapolský mastin Tosa inu Kanárská doga Cao de fila de Saint Miguel 55

psi celého světa Portrét profilového plemene Německá doga Dogy, psi ze všech nejbystřejší a ve stavu neochočeném nejdravější, reprezentují nejrázovitější domácí šelmy psovité v pravém smyslu toho slova Německá doga je typ ze všech nejdokonalejší, na vrchol krásy a vývinu těla vyspělý. V. Fuchs, 1903 Ano, německá doga byla a je nejdokonalejší ze všech psích plemen, co jich na světě existuje. Alespoň to tvrdí její příznivci. Pro mnohé lidi je psem snů. Avšak každý by měl opravdu důkladně zvážit, než se rozhodne přeměnit tento sen ve skutečnost! Čím je německá doga tak jedinečná, že si navzdory své náročnosti stále udržuje poměrně velký okruh obdivovatelů? O tom by její milovníci dokázali mluvit nejspíše celé hodiny. A lapidárně to opět vystihl již výše citovaný Václav Fuchs ve svém proslulém díle Všecky druhy psů slovem i obrazem. Ladné spojení mohutnosti, elegance a síly. Doga není ani po mastifu neohrabaná, ani po chrtu příliš útlá, nýbrž tvoří pravý střed mezi oběma těmi extrémy. Nejde tedy zdaleka jen o velikost. Znáte snad nějakého jiného psa, který by byl tak vysoký a přitom plavný v pohybu, tak mohutný a zároveň elegantní, tak krásný, a přesto vzbuzující v lidech velkou bázeň? V německé doze se skutečně takřka ideálním způsobem propojily vlastnosti dvou protichůdných skupin psů těžkých dogovitých býkohryzů a rychlých, lehkých chrtů. Vzniklo umělecké dílo, pes psů. Nic na světě však není zadarmo. I německou dogu a také její příznivce její jedinečnost něco stojí. Nároky XXL Vzhledem ke své velikosti potřebuje všechno XXL byt, dům, zahradu, auto, balení potravy. Vysoce nadprůměrné jsou rovněž její nároky na volný čas, fyzické dispozice majitele i na výchovu. A často bohužel také na zdravotní péči. Začíná to už značně náročným odchovem štěňata krmená příliš bohatou stravou rostou moc rychle, což může vést k nevratným změnám na pohybovém aparátu, příliš chudá strava však může způsobit růstové poruchy a deformace kostí. Ne, s německými dogami to doopravdy není jednoduché. Přesto na ně lidé nezanevřeli. I na počátku 21. století stojí nepraktická doga na žebříčcích popularity hodně vysoko. V zemi původu, v Německu, se stále drží v elitní Top Ten. Oblíbená zůstává i u nás, podle statistik se nachází kolem 25. místa, ročně se pravidelně odchová 400 až 500 čistokrevných štěňat s průkazem původu. To na tak náročného psa rozhodně není málo. Dánská, ulmská nebo německá doga? Německá doga je dnes jen jedna jedinečná a nezaměnitelná. Vždycky tomu tak ne- 56

Molossoidní psi typu mastifa Portrét profilového plemene 57

psi celého světa Portrét profilového plemene Největší pes? I když kynologická literatura většinou uvádí jako největší plemeno světa irského vlkodava, Guinnessova kniha rekordů, která si zakládá na ověřování svých údajů, už několik let po sobě registruje jako největší německou dogu. V roce 2010 byl největším psem světa slavnostně vyhlášen pes modré dogy zvaný Giant George, jenž prý má v kohoutku 109 cm! Na trůnu tak jen vystřídal svého předchůdce, rovněž německou dogu, ale skvrnitou. I ta měla v kohoutku přes jeden metr. bylo. V literatuře se setkáme také s označeními doga ulmská, würtemberská, anglická nebo dánská. Jako ulmské (též tygrované) se označovaly převážně skvrnité dogy chované na jihu Německa, severoněmecké převážně žluté a modré dogy se zase obvykle nazývaly dánské, snad pro geografickou blízkost této severské země, i když ve skutečnosti neměly s Dánskem mnoho společného. Tam se vývoj dogovitých plemen vyvíjel jiným směrem a vyústil ve skutečnou dánskou dogu, dnešního broholmera, či chcete-li broholmana, který ztělesňuje původní typ dogovitých psů a blíže než k německé doze má například k anglickému mastifovi. Přesto se v anglicky a francouzsky psané kynologické literatuře s označením great Dane, tedy velký Dán, setkáváme dodnes. Označení německá totiž mělo od počátku i politický podtext spojený s nově se formujícím Německem (sjednoceno roku 1871). A ani po obou světových válkách rozpoutaných Německem neměly evropské velmoci důvod tento svůj postoj měnit, přestože dnešní německá doga německou skutečně je, protože právě v této zemi získala svou současnou podobu. Velkým přívržencem dog byl sjednotitel Německa, proslulý říšský kancléř Otto von Bismarck, který dogy vlastnil šest desítek let a jen málokdy se prý objevoval na veřejnosti bez doprovodu některé z nich. Ke spojení všech typů pod jedním názvem německá doga došlo až v roce 1880, kdy byla za velkého vlasteneckého patosu prohlášena za ztělesnění pravého německého psa či říšského psa. Tehdy byl také vytvořen první standard a tím vlastně začal chov moderní německé dogy. Nikoli však z čisté vody v té době už plemeno za sebou mělo, byť pod nejrůznějšími názvy, dlouhou a zajímavou historii. Oheň a voda Německou dogu řadíme mezi dogovité neboli molossoidní psy a to i přesto, že postrádá některé jejich nejtypičtější znaky těžkou zakulacenou hlavu, výrazně zkrácený masivní čenich a těžké tělo. Z jejich rámce se výrazně vymyká svou elegancí, harmoničností proporcí a celkovou ušlechtilostí, k níž přispívá i poměrně úzká hlava a cihlovitý čenich. Kde k nim přišla? Asi stěží u mohutných a těžkopádných štváčů nebo býkohryzů, svých často zmiňovaných předchůdců používaných především ke strhávání divočáků, ale i medvědů a zubrů. A sotva u tažných psů řezníků a obchodníků s dobytkem, v něž velcí dogovití psi postupně transformovali, když přišli o své původní lovecké uplatnění. I když nikdo nechce zpochybňovat, že předchůdci německé dogy byli původně lovečtí psi určení ke štvanicím a jejich potomci, za to, co dělá dnešní německou dogu tak jedinečnou, proč je i standardem nazývána psím Apollonem, může pečlivá a odvážná práce hlavně německých chovatelů. Ti se nebáli jít 58

Molossoidní psi typu mastifa Portrét profilového plemene cílevědomě za svou vizí psí sochy, velký důraz začali klást na celkové vylehčení typu a k zušlechtění starých dog dokonce použili i psy téměř protikladné štíhlounké chrty a zřejmě i další plemena. Spojili oheň a vodu neboli zdánlivě neslučitelné: silné a těžkopádné řeznické psy s lehkými chrtovitými psy. A výsledek stojí dodnes za to! Velká tělem i duchem Německé dogy nejsou velké jen postavou. Stejně impozantní je i jejich povaha. Typický je pro ně klid, vyrovnanost, životní nadhled. K lidem obecně mívají v podstatě přátelský přístup, nejsou to psi jednoho pána, kteří by se snažili za všech okolností udržet odstup od ostatních lidí nebo jim dokonce hrozili. Na druhé straně se nelísají ke každému na potkání (s výjimkou štěňat a velmi mladých jedinců), zachovávají si noblesu a své případné sympatie vyjádří většinou jen mírným zakomíháním dlouhého ocasu. Tzv. práh dráždivosti, tedy hranici, po jejímž překročení se rozčílí, mívají německé dogy položen mimořádně vysoko. Všimněte si, že přestože doga není příliš vzácné plemeno, v médiích se nesetkáváme se zprávami, že by doga zranila či nedejbože usmrtila člověka i když při její velikosti by to čistě fyzicky nebyl žádný problém. Pokud se pohybujete mezi pejskaři, jistě víte, že toto plemeno nepatří ani k obávaným postrachům okolí. Obrovské zvíře, elegantně se pohybující většinou v těsné blízkosti pána, při prvním setkání už dokázalo nahnat strach nejednomu menšímu psíkovi i jeho vyděšenému páníčkovi, ale oba většinou zjistí, že z této strany jim nehrozí žádné nebezpečí. To už by se muselo něco stát, aby to psího obra dokázalo vyvést z jeho neochvějného klidu! Před lety jsme při procházkách s naším buldočkem po jednom z největších a nejznámějších pražských parků, Grébovce, pravidelně potkávali poněkud výstřední paní, která v obyčejném bytě vršovického činžáku držela hned čtyři dospělé německé dogy. Neříkám, že zrovna to by bylo pro ona zvířata i pro jejich okolí optimální, matky s křikem svolávající své Německá doga žlutá ratolesti byly téměř na denním pořádku nicméně fakt je, že nikdy za ta léta jsem nezažila sebemenší konflikt s jinými psy. Smečka obřích psů ladně proplouvala parkem sledována všemi, ale nevšímající si nikoho. Dogy jako kdyby pochopily, že jejich pozornost není ostatním psům žádoucí, a rozhodly se nevnucovat. Každému co jeho jest Ani přes výše uvedenou zkušenost si však nemyslíme, že by německá doga byla vhodný pes do bytu ve velkoměstě. Když už, může žít někde na jeho okraji, odkud bude mít blízko do přírody, na rozlehlé pole a louky, kde nebude nikomu vadit. Málo platné, i ta nejklidnější, nejmírnější a nejvychova- Doga služebním psem V 50. letech, po zákonitém úpadku za války, se u nás začal chov německých dog znovu rozvíjet, a to překvapivě pod hlavičkou Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou). Dogy tak byly zařazeny mezi služební plemena po bok německým ovčákům atd. a prokazovaly, že jsou zcela schopny výcviku. Od 60. let se pravidelně koná Bendův memoriál, prestižní výkonnostní soutěž německých dog, i když německá doga už služebním psem dávno není. 59