PAVEL HEŘMÁNEK ABY NEMUSELI NAKONEC ŽEBRATI

TRAUMATA VÁ L K Y

PAVEL HEŘMÁNEK ABY NEMUSELI NAKONEC ŽEBRATI

TRAUMATA VÁ L K Y Edice představuje nové pohledy na vojenské konflikty, jejichž traumatizující dopad lze sledovat i desítky let po jejich ukončení. Příběhy aktérů, svědků, obětí i zločinců zrcadlí hluboké společenské otřesy, které zejména Evropě přinesla válka. Odborně pojaté publikace se zabývají také každodenním životem malých jednotlivců stižených válkou, a to na pozadí přelomových událostí starého kontinentu.

PAVEL HEŘMÁNEK ABY NEMUSELI NAKONEC ŽEBRATI PŘÍBĚHY Z DĚJIN KARLÍNSKÉ INVALIDOVNY C- NAKLADATELSTVÍ C- POCHA

Copyright Pavel Heřmánek, 2015 Cover Karel Kárász, 2015 Czech Edition Nakladatelství Epocha, 2015 ISBN 978-80-7425-252-5

Obsah Úvod................................................... 9 Kapitola první Příběh Strozziho nadace a karlínská Invalidovna (1658 1952)... 15 Kapitola druhá Střípky ze života v Invalidovně.............................. 57 Stará trafikantka.............................................. 119 Předváleční invalidé Josef Velíšek a Jan Wolf...................... 124 Josef Sudek.................................................. 130 Kapitola třetí Převrat v Invalidovně. Konec starých časů....................133 Kapitola čtvrtá Spor o Invalidovnu (1919 1923). Karlínský ústav na rozcestí...157 Vladimír Michl............................................... 158 Ondřej Kypr................................................. 164 Spor o Invalidovnu........................................... 176 Josef Mandaus............................................... 200 Kapitola pátá Soumrak invalidů v Karlíně................................205 Poslední velitelé ústavu. Vojenské muzeum a archiv v Invalidovně... 205 Stavba nové Invalidovny v Hořicích epilog karlínského ústavu..... 222

Kapitola šestá Invalidní důstojníci v karlínském ústavu.....................233 Medailonky invalidních důstojníků............................. 233 Příběh nešťastného majora ve výslužbě.......................... 244 Místo epilogu............................................266 Prameny a literatura......................................267

9 Úvod Mezi rozvíjejícím se Karlínem a sídlištěm Invalidovna, poblíž úpatí vrchu Vítkova, se rozkládá rozlehlá budova karlínské Invalidovny. Ač se jedná pouze o jednu realizovanou devítinu z původních monumentálních plánů proslulého architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera, přesto nedostavěné torzo Invalidovny představuje nejstarší a největší historickou stavbu v Karlíně. Zaslouží si tudíž nemalou pozornost a také náš respekt. Nedejme se oklamat opravenou zdobnou barokní fasádou severního traktu, jež přitahuje pozornost lidí projíždějících tramvají či korzujících parkem v jeho bezprostřední blízkosti. Za novou fasádou, jíž vévodí sochy invalidů na vznosných rizalitech a jejich attikách, se skrývá starý svět. Stačí jen nahlédnout za roh. Navíc přízemí stavby bylo těžce postiženo srpnovými povodněmi v roce 2002 a je ve velmi špatném stavu. Současný stav Invalidovny je tedy na pováženou a nepříliš vábný, i její budoucnost je na vážkách. Potenciální rekonstrukce by vyžadovala obrovské finanční prostředky s miliardovou dotací a také promyšlený architektonický plán. Situace okolo Invalidovny má v zásadě tři reálné alternativy. Je možné, že o ni projeví zájem určitá státní instituce a Invalidovna jí bude bezplatně vydána. Kdysi zamýšlený kampus Filosofické fakulty UK by byl přímo ideálním projektem pro samotnou budovu i Karlín. Ve druhém případě, při nezájmu státních institucí a samosprávných celků, bude Invalidovna rezortem obrany komerčně prodána a stane se z ní například luxusní hotel. To bohužel vypadá v dnešním finančně dravém společenském klimatu jako nejpravděpodobnější varianta. Ve třetím případě bude Vojenským ústředním archivem opuštěná budova chátrat a promění se postupně v rozpadající se ruinu a sídlo četných bezdomovců. Ať tak či onak, Invalidovnu čeká nejistá budoucnost a život i pracovní ruch z ní může nadobro vyprchat. Právě proto chce tato publikace na budovu Invalidovny poukázat. Pokouší se především v četných příbězích

10 Úvod nastínit, jak Invalidovna vznikla, co zažila, čím prošla, čemu a komu posloužila. To může totiž představovat určitou inspiraci pro její další reálné využití. Tato kniha je také vůbec prvním systematičtěji pojatým pokusem dějiny Invalidovny shrnout. Badatel, který se dějinami tohoto objektu i vojenských invalidů zabývá, stojí ovšem před nelehkým úkolem. O budově, válečných invalidech či Strozziho nadaci existuje opravdu jen pár útlých publikací, 1 obsáhlejších zmínek, 2 článků 3 a jedna disertační práce o válečných poškozencích, kde je karlínská Invalidovna zmíněna. 4 Nejen na internetu se samozřejmě nacházejí četné fotografie. 5 O to více jsme se snažili vycházet z dochovaných archivních materiálů, jež dosud zůstávaly z větší části nepovšimnuty v útrobách Vojenského historického archivu. Vycházeli jsme přitom z fondu Vojenská Invalidovna Praha (Militärinvalidenhaus Prag, zkratka MIH), který se skládá celkem z 588 kartonů, 433 úředních knih a 276 podacích protokolů a není v současnosti archivně zpracován. Přitom jsou prozatím od sebe fyzicky odděleny materiály, týkající se starého fondu Invalidovny do roku 1918, a fond meziválečný. 1 Dvě základní publikace jsou: Augusta MÜLLEROVÁ, Jan Bedřich NOVÁK, Karlínská Invalidovna, Praha1948; Josef KRUBNER, Invalidní nadace polního podmaršálka Petra hraběte Strozziho a přináležející Invalidní asyl v Hořicích, 1901. 2 František KNEIDL, Dějiny města Karlína. Špitálsko za branou poříčskou od dávných časů do založení Karlína (Kniha první), Praha, Unie, 1923; Zdeněk MÍKA, Karlín. Nejstarší předměstí Prahy, Muzeum hlavního města Prahy, 2011, s. 11 19 (staré grafiky, akvarely, fotky Invalidovny), 92 93 (hřbitov), 118 120 (pomník zákopníků z roku 1890 a báseň na jejich památku); Ladislav MICHÁLEK, Irena MICHÁLKO- VÁ, Zaniklé pražské vojenské hřbitovy, Praha, 2008. 3 Dr. Antonín POKORNÝ, Péče o vojenské invalidy v Praze do 18. stol., 1948, VÚA VHA Praha; František DOHNAL, Vojenské invalidovny v Čechách (k historii realizace jedné myšlenky), Vojenské zdravotnické listy, ročník LXXII, 2003, č. 5, s. 244 249. 4 Marek RŮŽIČKA, Péče o válečné invalidy v Československu v letech 1918 1938, Dizertační práce obhájená na FF UK v Praze v roce 2011. 5 Obsažnou fotogalerii pražské Invalidovny o 185 snímcích čtenář nalezne na webových stránkách serveru Aktuálně.cz: http://zpravy.aktualne.cz/domaci/fotogalerie-obrazem-o-prazskeinvalidovne/r~i:gallery:31200/r.

Úvod 11 Starý fond čítá 508 kartonů (1857 1918), 208 cenných evidenčních knih (1803 1864), kde jsou kromě obyvatel Invalidovny zaznamenáni i tehdejší patentální invalidé, 133 úředních knih různých druhů (například cenná řada knih rozkazů z let 1828 1919) a 219 zpočátku mezerovitě dochovaných podacích protokolů (1822 1918). Na jiném místě je soustředěn fond meziválečné Invalidovny (1918 1938) o 44 kartonech, který nazýváme pracovně pro rozlišení Vojenská Invalidovna Praha (Hořice). S tímto materiálem jsme pracovali především. Fond vojenské Invalidovny nepředstavuje úplně jednoduchý soubor archiválií. Vyznat se v něm vyžaduje jistou dávku trpělivosti a úsilí. Snaha se ovšem vyplácí, neboť lze v rámci některých dokumentů nalézt materiály ještě z 18. století či z 1. poloviny 19. století. Jak k Invalidovně přistupujeme? Přes jistou izolaci obyvatel a svébytnost karlínského ústavu byla budova se svým okolím včleněna do života Karlína, Prahy i celé země. Nemohla se tedy od běhu dramatických událostí a válek, kterých nebylo během 18. a 19. století málo, nijak uchránit. Dějiny Invalidovny a příběhy jejích obyvatel vlastně velmi zajímavě a z netradičního úhlu pohledu ilustrují osudy naší mnohdy těžce zkoušené vlasti a slouží jako citlivý indikátor sociální péče o válečné invalidy a poškozence. Invalidovna představovala především místo, kam lidé přicházeli, aby nemuseli žebrat nebo živořit v bídě a starobě, kde se lidé rodili, umírali, léčili, učili, modlili, bydleli a pracovali, prostě prožívali v ní svůj příběh či jeho část. Kniha tedy rozhodně nepomíjí důležitá rámcová témata, snaží se ale především postihnout vybrané a dokumentovatelné příběhy konkrétních lidí na pozadí určitého dějinného rámce. Struktura knihy má svou vnitřní logiku, čtenář však nemusí číst nutně vše, co se mu předkládá. Jaká je tedy nabídka? První kapitola shrnuje příběh Strozziho nadace ve vztahu k Invalidovně. Nikoli náhodou, hraběcí nadace totiž tvořila nejdůležitější rámec života ústavu. Příběh nadace trval 294 let, vybrali jsme tedy jen několik témat. Čtenář tak může proniknout blíže k osudům Petra Strozziho a jeho závěti, může sledovat vznik samotné Invalidovny nebo problematiku nadačních pozemků západně i východně od ústavu ve vztahu k urbanismu na konci 19. století a ve 30. letech 20. století. Budeme se ale třeba věnovat i karlínskému

12 Úvod fotbalu, nepříliš známým dějinám nadace a Invalidovny za Protektorátu Čechy a Morava a skončíme až v roce 1952. Tehdy totiž Strozziho nadace zanikla jako právnická osoba. Stěžejní část knihy představuje její druhá kapitola, která se snaží přiblížit každodennost ústavu, tedy jak se v Invalidovně žilo, kolik chovanců se v ní nacházelo, jaká byla struktura obyvatel, co lidé z Invalidovny dělali, jak se bavili, jak vypadala duchovní správa ústavu (včetně života duchovního Josefa Vampoly), jak se vyvíjel hřbitov u úpatí Vítkova, jaké bylo materiální zabezpečení obyvatel ústavu a podobně. Tato kapitola se snaží co nejvíce proniknout ke konkrétním obyčejným i neobyčejným lidem, kteří v Invalidovně žili a třeba i zemřeli. Dozvíme se tak leccos o staré trafikantce Anně Wurmové, o předválečných invalidech Josefu Velíškovi a Janu Wolfovi či o řadě válečných poškozenců a jejich trampotách nebo deliktech. Řada příběhů nepostrádá drsnost a tragiku. Z dějin 18. a 19. století se dochovaly opravdu spíše střípky, ve 20. století se již daří dávat dohromady ucelenější příběhy a rekonstruovat detailnější průběh událostí. Další kapitoly se tudíž věnují problematice dějin Invalidovny po roce 1918. Třetí kapitola podrobně přibližuje převrat v Invalidovně na konci října 1918, kdy se brojilo proti rakouským důstojníkům. Věnuje se hlavnímu hrdinovi převratu, prvnímu veliteli ústavu i nejvíce nenáviděnému rakouskému důstojníkovi a jeho metodám. Čtvrtá kapitola se snaží podrobně rekonstruovat spor o Invalidovnu a o Strozziho nadaci na počátku dvacátých let 20. století mezi Ministerstvem národní obrany a Ministerstvem sociální péče. V jejím rámci se něco dozvíme o životě druhého a třetího velitele Invalidovny (Vladimíra Michla a Josefa Mandause) a zařadili jsme zde i medailonek zakladatele moderní péče o válečné invalidy a poškozence Ondřeje Kypra. Tato kapitola má spíše odbornější ráz, ale nevyhýbá se pestrým životním příběhům protagonistů či některým peprnějším detailům. Pátá kapitola shrnuje postupnou ztrátu významu ústavu v době funkčního období jeho čtyř posledních velitelů, věnuje se ubývání invalidů a jejich přestěhování do nového azylu v Hořicích v Podkrkonoší; využívá přitom i četné dobové články. Ruku v ruce s tím sleduje postupnou

Úvod 13 proměnu budovy ve Vojenské muzeum a Vojenský archiv Památníku osvobození, po 2. světové válce Vojenský ústřední archiv. Šestá kapitola se znovu vrací ke konkrétním osudům a pokouší se o systematičtější popis vrstvy vyšších invalidních důstojníků, kteří žili v karlínském ústavu po roce 1918. Soustřeďuje se zejména na život jednoho z nich, na osudy invalidního majora ve výslužbě Jindřicha Bláhy (1875 1926). Tato kapitola je v knize vlastně nejpodrobnější rekonstrukcí jednoho individuálního příběhu, neboť k Bláhovi se dochovala celá řada emocionálně laděných výpovědí. Kniha rozhodně celé téma Invalidovny a vojenských invalidů nevyčerpává. To ani nemůže a nechce, už vzhledem k rozsáhlosti nezpracovaných fondů, dochovaných ve Vojenském historickém archivu, popřípadě v dalších archivech. Není ani v silách jednoho člověka všechny materiály projít. Velké množství otázek tak zůstává nadále otevřeno, nezodpovězeno nebo nepoloženo. Čeká tedy na další badatele a zájemce o dějiny karlínského ústavu a válečných invalidů z řad odborné i širší veřejnosti.

15 Kapitola první Příběh Strozziho nadace a karlínská Invalidovna (1658 1952) U rozlehlé karlínské Invalidovny vítá příchozího pomník hraběte Petra Strozziho z roku 1898 od profesora hořické kamenické školy Mořice Černila. Busta byla vytesána z tyrolského mramoru podle vídeňské podobizny šlechtice z roku 1663. Barokně řešenému podstavci posloužil hořický pískovec. Na něm čteme zlatým písmem provedený latinský nápis, zdůrazňující šlechticovy velké zásluhy ve prospěch invalidů, s odkazem na rok 1658 a Strozziho pravou lidskost (vera humanitas). 6 Právě v roce 1898 totiž uplynulo 240 let od sepsání závěti hraběte Strozziho, což chtěl tehdejší velitel Invalidovny a ctitel historických tradic plukovník Alois Viditz von Auenstein pomníkem připomenout. A opravdu, bez kšaftu hraběte ze 3. srpna 1658 by nebylo jeho nadace, bez Strozziho nadace, 6 Indefessus et fortis Austriae dux Petrus comes Strozzi 1626 1664 vera humanitate militi invalido magnis opibus donum dedit 1658.