Lucemburkové Francie ve druhé polovině 13. století stavovsky organizovaný stát. Politická moc v rukou měst. Král rozhodoval o osobě papeže a složení jeho poradního sboru. Filip IV. Sličný chtěl, aby se jeho kapetovská dynastie ujala vlády jako nástupci římských císařů. Albrecht I. Habsburský usiloval o uznání v říši. Lucemburkové byly potomky starobylého francouzského rodu lucemburských hrabat a limburských vévodů. Původ odvozovali od víly Meluzíny. První známější příslušník byl Sigefroy, získal v Trevíru hrad Lucemburk. Jindřich IV. byl vychováván u francouzského dvora. Filip IV. Jej učinil předním dvořanem a oženil ho s neteří své manželky Markétou Brabantskou. Dále ho pasoval na rytíře a zařadil ho do gardy svých nejbližších pánů a důvěrníků. Za jeho nepřítomnosti spravovala lucemburské panství jeho matka Beatrix. Když v Lucembursku vypuklo povstání, ukryli se Jindřich a Beatrix v klášteře Vallis s. Marie. Roku 1296 se narodil Jan Lucemburský. Studoval na pařížské univerzitě a měl sestry Marii, Beatrix, Anežku a Kateřinu. 1308 byl v Poitiers vysvěcen na biskupa Balduin, mladší bratr Jindřicha IV., byl pomocníkem mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu. Jindřich IV. Dal postavit r. 1301 celní hrad (trevírští občané jej zničili). Téhož roku Jindřich zpustošil Trevír, ale města se nezmocnil. Rok poté uzavřen mír. Lucembursko je formální a volnou součástí říše. Jindřich IV. Byl roku 1295 přijat mezi říšské pány a Albrecht I. mu na říšském sněmu v Norimberku roku 1298 potvrdil hlavní ekonomická privilegia. 1308 Albrecht zavražděn a francouzský král navrhuje Karla z Valois (jeho bratr), ale na římský trůn usedl Jindřich IV. Volba se konala ve Frankfurtu nad Mohanem 27. 11. 1308. Český král (Jindřich Korutanský) na výzvu k účasti nereagoval. 1309 byl korunován v Cáchách římským králem. Byl donucen rezignovat na titul lucemburského hraběte a proto povolal Jana Lucemburského ve 13 letech. 1309 udělil Jindřich Moravu jako zástavu Habsburkům. Kdo chtěl usednout na trůn českého krále, musel si vzít Elišku Přemyslovnu. Opat Konrád Zbraslavský jednal proto s Jindřichem o nárocích Elišky, které Jindřich uznal. Téhož roku cestují čeští šlechtici do Nymburka, aby jednali o Eliščiných zásnubách. 1310 Jindřich potvrdil zachování práv svobody Českého království za předpokladu, že si Češi zvolí králem osobu, kterou jim určí. Jindřich měl v úmyslu dosadit svého bratra Walrama. Z jednání zemského sněmu vyšlo rozhodnutí požádat krále, aby učinil Eliščiným manželem svého syna Jana Lucemburského. Téhož roku se ve štýrském dómu konala svatba. Jindřich Korutanský uprchl do Tyrol a i nadále užíval titul český král. Problémy královské moci v českých zemích a jejich evropské souvislosti Jindřich z Lipé stál v čele šlechtické oligarchie, zmocnil se Kutné Hory hlavní zdroj královských příjmů. 1309 útok kutnohorských a pražských měšťanů proti zvůli šlechty. Petr z Aspeltu (poradce Jana Lucemburského) jednal s Janem IV. Z Dražic o potvrzení práv české šlechtě od nového krále. 1310, 1311 inaugurační diplomy Jana Lucemburského. Šlechta požadovala úpravu vojenských povinností, způsobu berních povinností, rozšíření odúmrtního práva, slib, že panovník nebude vládnout za pomoci cizinců a nebude jim svěřovat zemské úřady. 1311 Jan Lucemburský přijal od mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu královskou korunu. Korunovační hostina v kostele sv. Jakuba na Starém Městě pražském. V Chebu uzavřel Petr z Aspeltu přátelskou smlouvu s rakouským vévodou Fridrichem Sličným Habsburským. Dojednáno též navrácení Moravy. Jindřich z Lipé zbaven svého podkomořího úřadu. Nástupcem německý hrabě Walter z Castellu. Kliment V. vystoupil proti Jindřichu IV. 1
Ten roku 1313 umírá. Stejného roku se Elišce narodila dcera Markéta. Král Jan pověřil Petra z Aspeltu a Bertholda z Hennebergu správou Českého království po dobu jeho nepřítomnosti v zemi. Pro pojištění své moci v Lucembursku svěřil r. 1314 svému strýci Balduinovi právo generálního místodržitele. Cestu k říšskému trůnu mu zkomplikoval Jindřich Korutanský a Habsburkové. Kromě Jana se o něj ucházel i Fridrich Sličný a Ludvík Bavorský z dynastie Wittelsbachů. Ten nakonec získal 4 hlasy ze 7. Česká šlechta a nový král v boji o rozhodující moc Ludvík porazil Fridricha v bitvě u Gammelsdorfu. Ludvík a Jan se vzájemně podporovali. Janovým hlavním úkolem bylo upevnění královské moci. Pře poddaných rozhodoval soud český. Jan chtěl zbavit Moravu nájezdů trenčínského pána Matouše Čáka. Jindřich z Lipé vyvíjel nátlak na Jana, aby propustil Petra z Aspeltu a Bertholda z Hennesbergu, Jan tak učinil. Jindřich z Lipé získává úřad královského podkomořího. 1315-16 dal Jan Jindřicha věznit na hradě Týřov nad Berounkou. 14. 5. 1316 se narodil Václav, pozdější Karel IV. Eliška neměla ráda královnu-vdovu Elišku Rejčku, která měla poměr s Jindřichem z Lipé. Ve strachu o Václavovo bezpečí přimkla Eliška k části šlechty vedené Vilémem Zajícem z Valdeka. 1317 se uchýlila na Loket a o rok později se narodil Přemysl Otakar, ale brzy zemřel. 1319 Jan vítězí nad pražským patriciátem. 1320 v Mohuči umírá Petr z Aspeltu. Jan byl raněn při turnaji a v předtuše smrti se usmířil s Eliškou a nějaký čas spolu opět žili. Králova mocenská rezignace v českém státě a jeho nová mezinárodně politická orientace a východiska Novým francouzským králem se stal Karel IV. Sličný. Vzal si za manželku Marii Lucemburskou. 1322 Eliška porodila Jana Jindřicha na narodil se také Janův nemanželský syn Mikuláš. Jan zatkl Jana Volka, což mělo za následek roztržku mezi Janem a Eliškou. Jan ji odňal Markétu a uvěznil Václava na Křivoklátě. Elišce se narodila dvojčata Anna a Eliška. 1322 v bitvě u Mühlsdorfu bojují Ludvík Bavorský a Fridrich Sličný. Jan dostal v zástavu Chebsko. Eliška žila ve vyhnanství u svého zeťe Jindřicha Dolnobavorského Staršího. 1326 se syn Ludvíka Bavorského zasnoubil s Jitkou Lucemburskou. Ludvík jmenoval Jana po dobu své římské jízdy říšským vikářem. 1330 svatba Jana Jindřicha s Markétou Maultasch, Eliška Přemyslovna umírá. Jan si v Itálii vytvořil signorii, kterou svěřil Karlovi. Papež na Janovo naléhání vyslovil souhlas s existencí lucemburské italské signorie. Jan však musel učinit ústupky. 1334 Jan udělil Karlovi titul Moravského markraběte. Jan se podruhé oženil s Beatrix, dcerou bourbonského vévody a hraběte z Clermontu, v Paříži. 1335 umírá Jindřich Korutanský. Probíhají jednání v Trenčíně (Jan se vzdá titulu polského krále za Slezsko a Opolsko). Lucemburkové získali Vratislavsko a Kladsko. 1336 uzavřel Jan s Habsburky příměří v hornorakouském Freistadtu. Habsburkové dostávají Korutansko a Korutany, Tyroly dostává Markéta a Jan Rokycana. Karel se s Janem vydávají do Prus a na Litvu šířit křesťanství. Jan oslepl na pravé oko. Beatrice přijíždí do Prahy. Beatrici se narodil syn Václav. Je určen jako dědic Lucemburského království. 1340 stoletá válka. Jan stojí na straně Filipa VI. Sepsal politickou závět (chtěl být pochován v kryptě cisterciáckého opatství v Clairfontaine). 1340 Jan dělí Lucembursko na dvě oblasti německou a francouzskou. 1341 na zemském sněmu Karel zvolen českým králem, ale ke korunovaci došlo až po smrti Jana. 2
Karel se stal vzdorokrálem proti Ludvíku Bavorovi. 1346 bitva u Kresčaku, v níž Jan Lucemburský padl. Janova evropská politika směřovala k posílení jeho dynastické moci. Věřil v neotřesitelnou moc papeže. Měl spotřebitelský vztah k umění, což znamená, že ho nepodporoval. Byl ale milovníkem hudby (Guillaume de Machaut). Šusta ho označil jako krále cizince. Jan uvedl Karla IV. Na mezinárodní politické fórum. Karel IV. První Karlovou nevěstou se měla stát Markéta Korutanská (Pyskatá), dcera Jindřicha. Jde zde hlavně o věno, které činí 10000 hřiven zlata. Jan chce provdat Karla do rodu Kapetovců. Nakonec se však Jan a Karel z Valois dohodli na sňatku Blanky z Valois a Václava. K zasnoubení je zákonný věk 7, sňatek od 14 muži a od 12 ženy, je zde možnost symbolického sňatku před prahem plnoletosti, svatební noc pod dohledem společnosti rodičů. Neexistuje rozvod, ale sňatek lze prohlásit za neplatný. Korunovace i sňatek se odehrály dne 15. května 1323. Václav byl na výchovu hlavně v péči své tety Marie. V den sňatku byl biřmován na Karla. Nevíme proč úplně zatratil jméno Václav, které má v Českém království takový zvuk. Zůstává na francouzském dvoře dalších 7 let. Mezitím umírá teta Marie a vymírají také Kapetovci. Trůn si nárokuje Karel, ale také Eduard III. Anglický, který byl vnukem zemřelého krále. Byl však z politických důvodů vyloučen. Králem se stal Filip VI., bratr Blanky. Karel dosáhl plnoletosti roku 1330, s Blankou byl poslán do Lucemburska, kde byl sňatek naplněn. Jan nepovolal syna do země, protože měl strach, že by ho Karel mohl s odbojnou šlechtou sesadit. Jan povolal Karla do italské Parmy. Zde získává své první vladařské zkušenosti. V bitvě u San Felice Karel zvítězil. Od té doby ctil svatou Kateřinu. Protilucemburská liga vítězí u Ferrary, Karel už ovládá jen město Lucca. Po příjezdu do Čech neuměl česky. Roku 1334 Jan udělil synovi titul moravského markraběte. Karel má však s otcem jen samé konflikty. Po příjezdu Blanky musí její francouzský doprovod pryč a na jejich místo nastupují Češi. Blanka si své okolí získává poměrně rychle. Konflikt mezi Janem a Karlem, Jan nechává Blanku internovat na Špilberku. Karel opouští zemi. Chová se nyní jako dobrodruh. V Uhrách vládne Karel Robert, vdovec po sestře Jana, Beatrici. Má tři syny Ludvíka, Ondřeje a Štěpána. Polský král Kazimír má 2 dcery. Uhři slibují, že zabrání okupace slezských vévodství. Karel se zavazuje, že pokud Kazimír zemře bez syna podpoří Uhry. Smlouva o sňatku Markéty a Ludvíka. Styk mezi Janem a Karlem obnoven. Roku 1338 se Karel vrací na Hrad. Po smrti Karlovy sestry Anny, která byla provdaná za Otu Habsburského, ochladly vztahy s Habsburky. Roku 1339 propuká stoletá války, Jan i Karel odjíždí. Roku 1341 se Karel touží stát mladším králem, tento titul mu již v jeho věku náleží. Markéta Pyskatá tvrdí, že Jan Jindřich je impotentní. Markéta Jana nepustila do hradu Tyrol, šlechta povstala a uznala ji za vládce. Karel pomáhá bratru Janu Jindřichovi. Markéta si poté bere Ludvíka, markraběte Braniborského. Tyrolské hrabství je udělena jako léno. Potupa Lucemburků. Císař Bavor se vyrovnává s Lucemburky, děti z jejich manželství budou nelegitimní. Nastupuje na papežský stolec pro lucemburský Kliment VI. Umírá Karel Robert. Ludvík Anjou pozván do Prahy. Velký zájem o čerstvě narozenou dceru Karla - Kateřinu. Zájem má syn Ludvíka Bavora, syn Albrechta II. Rakouského, míšeňský markrabě Fridrich II. Kliment jedná o nástupu Karla na trůn říšského krále. To přerušilo ale vylodění anglické armády. Karel má na vybranou, buď korunovace nebo pomoc švagrovi. Odjel do Francie. 26. srpna 1346 bitva u Kresčaku. 3
Francie byla poražena, v bitvě byl zraněn i Karel. Navštívil macechu se synem. Korunovace římským králem pouze v Bonnu. Svatba dcery Markéty a Ludvíka. Karel se do Čech vrací v přestrojení. Papežovi se nelíbí pro Kateřinu syn míšeňského hraběte, ale spíš někdo z rodu Habsburků. Karel je připraven táhnout s vojskem proti Bavorovi, ale ten si zlomil vaz na lovu. To znamená, že Karlovi odpůrci musí hledat protikrále. Tím zvolen Eduard III. Obnova smluv o sňatku Kateřiny a Rudolfa Habsburského. Nebyly zde vyřešeny majetkové vztahy, Kateřina odjíždí do Vídně. Eduard se vzdává římské koruny. Blanka umírá. Papež Karlovi doporučuje vzít si francouzskou princeznu. Protikrálem Karla se měl stát Günter ze Schwarzburgu. Jeho volba závisí na hlasu falckého kurfiřta. Vládnoucí Rudolf III. Falcký má dceru Annu (která je ve III. stupni příbuzenství s Karlem). Karel žádá dispens, který dostal. 4. března 1349 sňatek s Annou. V případě smrti falckraběte Rudolfa bez dalších dědiců, by území Anně. Střetnutí Karla s protikrálem Günterem, sešlo z něj, Günter je nemocen. Druhá korunovace v Cáchách 25. července 1349. Anna byla poté korunována na českou královnu. Karlova dcera Markéta zemřela v Uhrách na mor. Markrabětem Moravy se stal Jan Jindřich. Bere si Markétu Opavskou. Narodil se syn Václav. Úmluva mezi Ludvíkem Braniborským a Karlem Braniborsko jako léno a Ludvík vrátí Karlovy korunovační insignie a říšský poklad. Císařská korunovace až po 5 letech. Smlouva s javorsko svídnickým vévodou Bolkem. Dcera mladšího bratra Jindřicha Javorského a Kateřiny Uherské. Anna je dědičkou Svídnicka a Javorska i potenciální dědičkou Uherska. Problém by byl pokud by se Bolkovi narodil syn či dcera. Proto pobud dojde sňatek k naplnění připadne Václavovi nejstarší dcera. Narodí-li se dědic má Anna nárok na věno 10000 kop grošů pražských. Klíč k naplnění smlouvy - Anna jako neteř žije na uherském královském dvoře. Karel potřebuje dostat Annu do příštího roku dostat pod svou moc. Jednání s Ludvíkem a Kazimírem. Václav umírá. Umírá Anna i její otec Rudolf. O Velikonocích symbolický sňatek Kateřiny a Rudolfa Habsburského. Plán provdat dceru Jana Jindřicha za Albrechta Habsburského. Dohoda mezi Karlem a Ludvíkem Uherským o italské politice. Uherský král rezignoval na dědičný nárok na Javorsko Svídnicko. Karel se vzdal nároku na Plocko a Mazovsko. Karel jedná o svém dědictví ve Falci. K tomu potřebuje dolnobavorské Wittelsbachy, sňatek Markéty a dcery Ludvíka Lehnicko břežského. Anna korunována v Čechách 9. února 1354 na římskou královnu. Korunovace v Římě. Na zpáteční cestě problémy v Pise. Po krátké době odjezd z Itálie. Karlovým ziskem byly umělecké spisy a ostatky světců. Příjezd do Prahy na den Nanebevzetí Panny Marie. Na sněmu schváleno, že pokud zemře Karel bez potomka nastoupí potomci jeho bratra. 25. listopadu začal v Norimberku sněm. 1356 zákoník Zlatá bula platnost po celou dobu do roku 1806. Volby krále, vyloučit z ní papežský souhlas, uzákonil i postavení říše. Francie je ochotna s Karlem uzavřít spojeneckou smlouvu těžká doba v bojích s Anglií. Poraženy u Poitiers, Jan II. zajat. Následníkovi na pomoc poslán papežský legát. Smlouva mezi Karlem a francouzským králem ten musel uznat některá území jako léna Říše. V anglicko francouzské otázce se nevyjadřoval. Král Jan v zajetí zemřel. Přípravy proti Wittelsbachům, nechtějí se smířit se ztrátou Donaustaufu. Anna je těhotná. Narodila se jí dcera Eliška. Dohoda z roku 1359: Eliška si měla vzít jednoho ze synů Jana Jindřicha (bratranec a sestřenice -> odměna za dispens pro papežskou kurii 100000 zlatých). Narození syna Václava. Po smrti Ludvíka Braniborského nastupuje jeho slabošský syn (s Markétou Maultach). Karel o něj jeví velký zájem. 1362 smlouva mezi uherským králem Ludvíkem a rakouským Rudolfem proti císaři a jeho bratrovi. Zemřela Anna Svídnická. Rozpory mezi Wittelsbachy. Pokud zemře Václav, tak v Braniborsku nastoupí koalice Oty, Ludvíka a Jana Jindřicha. Zasnoubení Elišky s Otou. 4
Jednání o sňatku s Alžbětou Pomořanskou, vnučkou Kazimíra. Svatba 21. května 1363, 13. června korunován Václav. Dohody s Ludvíkem Uherským a Rudolfem. Zisk Branibor sňatkem Elišky a Oty. Zemřel biskup Arnošt z Pardubic, Karlova pravá ruka. Návštěva kyperského krále. Karel cestuje do Avignonu, chce se vymanit papežství francouzského vlivu. Sňatek Alžběty Uherské a Albrechta Rakouského končí neúspěchem. Zemřel zeť Rudolf, domluven sňatek Alžběty Uherské a Václava (náhrada za Jošta) i Janova dcera Kateřina nahrazena Eliškou, dosud zaslíbenou Otovi Braniborskému. Odpor Kateřiny, ale přesto si ji Ota bere. Jan Jindřich si bere vdovu po Menhartovi. Alžbětě se narodila dcera Anna. Karel chce splnit slib papeži, přesídlení do Říma. Vysvěcení kaple sv. Václava. Alžbětě se narodil syn Zikmund. Dle českého patrona. Tažení do Itálie proti Bernabu Viscontimu. Karel poznává nutnost jednání. Visconty je k němu ochoten. Smír v Itálii. Karel se ocitá podruhé v Římě, kde se setkává s papežem, naposledy se císař s papežem setkali před 150 lety. Smlouva o zasnoubení Albrechtovy dcery Johany a Václava. Tím přecházejí Wittelsbachové na stranu Karla. Alžbětě se narodil další syn Jan. Ludvíkovi Uherskému se narodily 3 dcery. Johana je korunovaná ještě před naplněním sňatku. Umírá Kazimír a nastupuje na trůn Ludvík. Tím vzniklo polsko uherské soustátí. Karel onemocněl. Smlouva o sňatku Zikmunda a uherské princezny. Marii, snoubence Zikmunda, mělo připadnout Polsko. Karlovo vojsko obléhá Frankfurt nad Odrou Štěpán II. chtěl vpadnout do Domažlic, proti němu Alžběta Pomořanská. Narozena dcera Eliška. Karel jedná v Braniborsku i o nástupu Václava na říšský trůn. Karel žádá o zrušení Zikmundova závazku ke Kateřině z Hohenzollernu. Jan Jindřich umírá a Karel je nemocen. Karel se snaží o volbu bez papežského hlasu. Václav jen složí stejnou přísahu jako otec až bude zvolen. Vydán následnický řád testament. Václav má dostat České království, Slezské vévodství, Markrabství moravské, Opavské vévodství, Zhořeleckému vévodství má vládnout v lénu jeho bratr Jan. Zikmundovi má připadnout Braniborsko. Vládu Karel předal Václavovi a odjel do Tangermündu. Umírá Řehoř XI. Věděl, že s volbou nového papeže budou potíže, proto ustanovil, že k volbě papeže stačí pouze 2/3 hlasů. Zvolen Ital Bartolomeo do Primano jako Urban VI., popudil proti sobě kolegium. Prohlášení volby za neplatnou kvůli nátlaku. Volba Roberta Ženevského jako Klimenta VII. Karel stojí za Urbanem. 29. listopadu roku 1378 však umírá. Alžběta má spory s Václavem kvůli jeho aféře s Janem z Jenštejna. Má dobré vztahy s Kateřinou manželkou Oty. Václav stojí za papežem Urbanem. Francie i Anglie regentská vláda, z toho plyne nechuť k válce. Anna, dcera Karla IV., si bere Richarda II. Říká se jí prodaná nevěsta, zůstává bezdětná, Richard je po její smrti svržen, konec rodu Plantagenetů. Po smrti Ludvíka II. na uherský trůn zasedá Marie a na polský Hedvika. To si ale Poláci nepřejí. Zikmund táhne do Polska, nezdar. Alžběta Bosenská chce svou dceru Kateřinu místo Zikmundovi dát Ludvíku I. z Valois. Válečné tažení z Čech. Hedvika si musí vzít litevského velkoknížete Jagella. Konec polsko uherské unie. Karel z Drače se snaží o uherský trůn, je zabit. 1387 byl Zikmund korunován na uherského krále. Marie zemřela při pádu z koně. Byla ve vysokém stupni těhotenství. Markéta si bere Jana III. Hohernolla, smlouva byla již před jejich narozením. Alžběta měla pouze dvě vnučky. Zemřela 15. února 1343. Václav IV. Dědicem české a římské koruny učinil Karel IV. svého prvorozeného syna Václava (*1361). Již jako dvouleté dítě ho dal korunovat českým králem a v roce 1376 prosadil jeho 5
volbu římským panovníkem. Druhorozený syn Zikmund (*1368) měl obdržet (a také obdržel) Braniborsko (roku 1415 je získali Hohenzollernové, čímž toto území od Koruny české odpadlo) a třetí syn Jan (*1370) Zhořelecko. Výchozí Václavova pozice tak již byla v samém zárodku citelně oslabena. Karel myslel na vše s předstihem. Proto uzavřel již v první polovině šedesátých let smlouvu s rakouskými Habsburky o jejich nástupnictví na český trůn v případě vymření lucemburské dynastie po meči. Možnost českého zemského sněmu promlouvat do obsazení tůnu tak byla okleštěna na minimum. V závěru života podnikl Karel IV. spolu se synem Václavem cestu do Francie, kde s králem Karlem V. hovořil o rozdělení sfér vlivu v Evropě a o přesídlení papeže z Avignonu zpět do Říma. V rámci těchto plánů měla Zikmundovi v budoucnu připadnout polská koruna. Poměry se ale vyvinuly jinak a Zikmund zasedl v roce 1387 na uherském trůnu. Také řešení papežské otázky doznalo změny. Urban VI. sice sídlil v Římě, ale francouzští kardinálové zvolili vzdoropapeže, který setrval v Avignonu. Toto rozštěpení (schisma) papežského úřadu již Karel odstranit nemohl. Jeho syn Václav IV. (vládl 1378-1419) náleží k rozporuplných postavám českých dějin. Václavova apatie k výkonu panovnického úřadu zřejmě vyplývala z nadměrných požadavků, které byly na Václava kladeny již v útlém věku. Cholerické sklony a výbuchy hněvu byly charakteristické pro většinu Lucemburků, včetně Václavova děda Jana a bratra Zikmunda. Lov náležel k tradičním zábavám vládců a aristokracie, Václav se mu však věnoval více, než svým povinnostem panovníka. Záporné hodnocení Václava IV. obvykle pramení z porovnání s jeho otcem. v roce 1380 zasáhla české království nebývale silná epidemie moru. Na rozdíl od svého otce musel Václav z titulu římského krále reagovat na vzniklé schisma. Zprvu se otevřeně postavil na stranu římského papeže, ale francouzská diplomacie dělala vše pro to, aby českého panovníka přesvědčila o závaznosti volby svého avignonského chráněnce. Tlak Francie vykonal částečně své a Václav raději odložil plánovanou jízdu za císařskou korunou do Říma, cestu, k níž se později již neodhodlal. Tím už v počátcích vlády oslabil svou mezinárodní prestiž. Zahraničně politická linie pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna a Václava IV. se rozešly, což zákonitě ovlivnilo poměry na české scéně. Církev se stala v českých zemích za Karlovy vlády významnou silou, která zasahovala do státní politiky. Politická srážka arcibiskupa s panovníkem však pro něj byla osudná. Po deseti letech střetů vyvrcholil svár roku 1393 nechutnou aférou. Václav IV. dal zatknout Jenštejnova blízkého spolupracovníka, generálního vikáře Jana (Johánka) z Pomuku, který podlehl krutému mučení. Mrtvé tělo církevního hodnostáře shodili biřici z pražského Kamenného mostu do Vltavy. Z oběti politického zápasu učinila katolická církev v pozdějších staletích světce Jana Nepomuckého, který údajně odmítl prozradit žárlivému Václavovi královnino zpovědní tajemství. Jenštejn rezignoval na úřad a zemřel zapomenut v Římě. Václav IV. přestal církevním představitelům důvěřovat a do funkce pražského arcibiskupa dokázal téměř vždy prosadit své chráněnce. Jestliže za Karlovy vlády bylo v Čechách založeno několik desítek klášterů, pak za Václavova panování jejich zakládání téměř ustalo. Tento jev nepochybně odrážel i nastupující hospodářskou krizi, ale zároveň vypovídá i o směru politického dění. Dávná, Karlem IV. dočasně ztlumená touha českého panstva rozhodovat o politice státu a změnit panovníka ve víceméně reprezentativní figuru opět ožila a brzy nabyla povahy organizované kampaně. Vysoká šlechta zahájila zápas, jehož cílem bylo zlomit panovníkovo postavení, prosazené kdysi Karlem IV., a získat určující vliv v zemi. V čele panského odboje příznačně stanuli příslušníci nejváženějších rodů: páni z Rožmberka, Hradce, Švihovští z Rýzmberka, Berkové z Dubé, Boršové z Oseka, páni z Michalovic i z Bergova. 6
Po sérii drobných konfliktů vytvořila roku 1394 nespokojená vysoká šlechta panskou jednotu, jejíž členové přepadli Václava IV. v Králově Dvoře u Berouna a přednesli mu své požadavky. Poté krále internovali na Pražském hradě a pokusili se vládnout jeho jménem. Teprve vojenský zásah Jana Zhořeleckého přiměl panskou opozici, aby zajatého monarchu propustila. Další kolo zápasu proběhlo v letech 1396-1397, kdy se odbojní šlechtici pokusili omezit panovníkovu moc a dokonce na Karlštejně nemilosrdně zavraždili čtyři členy královské rady. Boj mezi králem a panstvem vyvrcholil v letech 1402-1403, kdy byl Václav se souhlasem Zikmunda znovu zajat, dopraven do Bídně a zde celý rok držen pod dozorem habsburských vévodů. Po dramatickém návratu do Čech musel král souhlasit s rozšířením politických pozic a práv vyšší šlechty i s jejím přístupem do nejdůležitějších funkcí. Uvědomíme-li si, kde všude měl Václav nepřátele, bylo jedinou jeho možností hledat oporu u nižší šlechty a měšťanstva, čímž ovšem ještě více dráždil vyšší šlechtu a církev. Václav dosazoval do vysokých úřadů své oblíbence (milce), kterým bezvýhradně důvěřoval. Politické zápasy oslabily velmocenské postavení zemí Koruny české i jejich panovníka. Není pravda, že by se Václav říšským záležitostem nevěnoval. V prvním období vlády do Říše jezdil poměrně často a delší čas pobýval v Norimberku. Komplikující se situace v Čechách však obrátila jeho pozornost. Duchovní kurfiřti rychle vycítili královu slabost a rozhodli se jednat. Václav tušil hrozící nebezpečí a snažil se mu čelit obnovením spojeneckých svazků s Francií a vyřešením schismatu. V létě 1400 však duchovní kurfiřti v dorozumění s rýnským falckrabětem Ruprechtem (Wittelsbach) prohlásili Václava za sesazeného z římského trůnu a na jeho místo zvolili právě Ruprechta Falckého. Václavův neúspěch v Říši oslabil též pozice Prahy jako významného politického a kulturního střediska. Po smrti Ruprechta Falckého zasedli na římský trůn znovu Lucemburkové. V letech 1410-1411 užívali titulu římského krále Václav IV., uznaný koncilem v Pise, moravský markrabí Jošt (1411 umírá) a Zikmund. Po návratu krále Václava IV. z vídeňského zajetí roku 1403 a úspěchu vysoké šlechty, která alespoň částečně dosáhla svých cílů, se zdálo, že se poměry v českém soustátí přece jen ztiší. Klid ale netrval dlouho. O rozruch se postarali němečtí učitelé, působící na pražské univerzitě. Mezi nimi a jejich českými kolegy vládla rivalita, umocněná rozdílnými filozofickými názory. Zatímco se Husův kruh hlásil k platonsko-viklefské linii, zastávali němečtí mistři protikladné stanovisko a byli nařčeni z šíření viklefských bludů. Arcibiskup ustoupil tlaku Říma -> přerušil tiché spojenectví s panovníkem i Husem. Panovník se na "německé žalobníčky" rozzlobil a roku 1408 jmenoval do rady Starého Města pražského poprvé v jeho dějinách většinu konšelů české národnosti. Navíc 18. 1. 1409 vydal Dekret kutnohorský, kterým změnil poměr hlasů na pražském vysokém učení, tak, že český "národ" obdržel tři a příslušníci cizích "národů" pouze jediný hlas. Husova reformní skupina získala kontrolu nad celou univerzitou. Němečtí pedagogové a studenti na protest natrvalo opustili Prahu. Pražská univerzita se z nadnárodní instituce proměnila v první národní vysoké učení v Evropě a začala ztrácet kontakty se světem. Český král otevřeně podporoval Husův reformní kruh až do roku 1412. Hus tehdy ostře kritizoval prodej odpustků a panovníka, protože s tím souhlasil. Staroměstští konšelé poté nechali popravit 3 mladíky, kteří se vyslovili proti prodeji odpustků --> oslabení vztahů mezi Husem a Václavem IV., král však ani poté proti reformnímu proudu nezasahoval. Zjevnou náklonnost k Husovi panovník utlumil, protože se po celé Evropě šířily zprávy, že český panovník vychází vstříc kacířům. Česká a moravská šlechta se pak rozhodla podle Husa reformovat církev a Husovi poskytla útočiště. Římská kurie sledovala dění v českém království a na Moravě se znepokojením. Zikmund dokonce hrozil Václavu IV. vyhlášením křížové výpravy, nedojde-li 7
k obratu. Diplomatický tlak vyvrcholil na přelomu let 1418-1419, ale český panovník mu ustoupil pouze částečně. V Praze ponechal husitům jen tři kostely a do novoměstské rady jmenoval odpůrce reformních snah. Toto řešení neuspokojilo nikoho. V neděli 30. 7. 1419 zaútočili při pečlivě připravené akci pražští husité pod vedením Jana Želivského na novoměstskou radnici a svrhli z oken nenáviděné protireformní konšely (1. pražská defenestrace). Husité ovládli celou Prahu a zahájili revoluci. Král Václav IV. sice násilný převrat na Novém Městě pražském dodatečně schválil, ale již 16. 8. 1419 zemřel. Zikmund Lucemburský Z otcova testamentu připadlo Zikmundovi markrabství braniborské a Dolní Lužice. Jenže Zikmund byl zadlužen a po smrti Jošta musel braniborsko prodat Hohenzollernům. Šlechta věřila, že se se Zikmundem dohodne. Navíc doufali, že jim Zikmund nechá volnou ruku, protože jako uherský král byl velmi vytížený. Cesta do Prahy se nekonala hned, protože Zikmund zrovna válčil s Turky a chtěl se připravit. Zřejmě už tehdy měl v plánu husitství potlačit vojensky. Vládu jako regentka převzala vdova po Václavu IV. Žofie za souhlasu švagra, protože nesmělo v této kritické situaci nastat bezvládí. Žofie byla respektována husity i odpůrci husitů a náležel jí značný majetek ve východních Čechách. Šlechta po králově pohřbu zaslala své podmínky, aby byl přijat za českého krále. Obsahovaly články o přijímání pod obojí a vzniku kališnické šlechty, rovněž i požadavky tradičně šlechtické. Zejména články týkající se nové víry nemohl Zikmund přijmout, nechtěl jít proti koncilu a papeži. Regentka vydala provolání od Zikmunda, v němž vyzývá k pořádku a poslušnosti, nezakázal přijímání pod obojí, chtěl získat čas. V Čechách se začalo válčit a Zikmund měl své příznivce v Kutné Hoře a v severních Čechách. Zikmund uzavřel mír s Turky a svolal zemský sněm do Brna. Nemilostivě přijal král jen vyslance z Prahy a vyčetl jim přehmaty. Nakonec je donutil, aby odstranili zátarasy, ale nenutil je zrušit přijímání pod obojí. Všechny důležité úřady v zemi svěřil katolíkům. Místodržícím však ustanovil Čeňka z Vartemberka - kališník. Z Brna odcestoval Zikmund do Vratislavi, aby vyřešil svůj vztah k Polsku a aby získal vojáky pro zvrácení situace v Praze. V březnu 1420 byla vydána bula, která vyhlašovala křížovou výpravu proti husitským Čechám. Tato bula se odvolává na Zikmundovu žádost, ale není důvod se domnívat, že o ni Zikmund skutečně požádal. Za křížové tažení se však postavil. Usité se sešli a zvolili si 4 hejtmany, zavázali se k obraně kalicha. Byl vydán manifest označující Zikmunda za krále nekorunovaného, nepřítele Čech a hanobitele českého jazyka. Zikmund obsadil Hradec. Praha se přidala na stranu revoluce a Zikmund ji dobyl. 28. 7. 1420 byl korunován. Několik dní poté z Prahy odjel a usídlil se v Kutné Hoře. Husité ho však odmítají uznat za krále a hledají někoho vhodnějšího. Zikmund si uvědomil, že válka nic nevyřeší a přesunul se na Moravu. Husité mezitím dobyli většinu měst věrných Zikmundovi. Odrazem změněné politické situace byl sněm v Čáslavi. Sem se dostavili husité, moravští páni i Zikmundovi zástupci. Uzavřelo se odmítnutí Zikmunda jako českého krále. Zikmund na všechna obvinění odpověděl a znovu dal najevo ochotu jednat, pokud husité zachovají poslušnost a pořádek. V polovině roku 1421 došlo k 2. křížové výpravě, byla však naprosto neúspěšná. Zikmund provdal svou dceru Alžbětu za Albrechta Habsburského a ustanovil ji dědičkou uherského a českého království. V prosinci 1421 soustředil Zikmund své vojsko v Jihlavě a poté vyrazil. Dobyl Kutnou Horu a v následném boji s husity prohrál a utekl do Jihlavy. 8
Hlavní baštou Zikmunda se staly západní Čechy. Věrná šlechta v plzeňském landfrýdu svým postojem přišla k velkému majetku. Již v únoru 1425 vzplály boje uvnitř husitských vojsk. V letech 1426 a 1427 se konaly 3. a 4. křížová výprava, které opět skončily neúspěchem. Nedlouho po katastrofální porážce 5. křížové výpravy se Zikmund vydává do Itálie pro císařskou korunu. Z cesty posílá husitům pozvání do Basileje, které přijali. Ovšem po 3 měsících se vracejí zpět do Čech. Zikmund se nepohodl s papežem a proto byl korunován až v květnu 1433. Poté se vrátil do Basileje, kde smiřoval koncil s papežem. Po bitvě u Lipan došlo k jednání s císařem. Jednání se však protahovala, protože "pražská kompaktáta" nebyla pro husity dostačující. Rozhodujícím zlomem bylo Zikmundovo prohlášení, že má dost teologie a chce svůj trůn. Nakonec rozhodl, že kalich bude závazný v místech, kde byl předjednáním. Co se týče volby arcibiskupa, ustoupil Zikmund rovněž husitům. Nakonec byla jednání přerušena, Zikmund sliby dané husitům nehodlal dodržet. Důležitý byl jen návrat na trůn a to komu vyhoví, bylo jen otázkou výhodnosti. V této době byli oslabeni jak radikálové, hlavně díky Oldřichu z Rožmberka. Nakonec císař vyhověl skoro všem požadavkům husitů, které se týkaly víry -> císařská kompaktáta. Závěrečná jednání se odehrála v Jihlavě. Dne 20. 7. 1436 vydal Zikmund českým stavům velké privilegium svobod. Zikmundovým ústupkem v oblasti politické byl souhlas s tím, že se bude řídit radou, kterou zvolí český sněm a pokud by do ní chtěl někoho jmenovat, pak jen se souhlasem sněmu. Ústupkem městům bylo odpuštění berně za uplynulá léta a zrušení úroku u židovských půjček. 25. 7. 1436 oznámila česká delegace, že je ochotna přijmout Zikmunda za krále. K slavnostnímu přijetí došlo na jihlavském náměstí 14. 8.. Král pak odjel do Prahy. Císař odměnil své šlechtické straníky. Snažil se obnovit důvěru v panovnickou moc. Zikmund trpěl častými záchvaty dny. Dne 11. 2. 1437 byla korunována Barbora Celská českou královnou a od svého manžela získala značný důchod. Zikmund se stal dost oblíbeným. Od jara 1437 vzrůstá v zemi neklid zejména díky požadavkům basilejských legátů.když Zikmund odjel na říšský sněm, jmenoval zástupcem královnu a Menharta z Hradce. Zikmund ustanovil svou dědičkou dceru Alžbětu, ale ta se nemohla stát českou královnou (hlasovat při volbě římského krále mohl pouze král), proto se nárok přenášel na jejího manžela Albrechta Habsburského, kterého královna nenáviděla. Sňatek Albrechta s Alžbětou však neodsouhlasila stavovská obec, navíc byl Albrecht katolík -> šlechta mu nebyla příliš nakloněna. Díky popravě Jana Roháče znepokojil Zikmund některé šlechtice a opět docházelo k bojům. Na sněmu v září 1437 nastolen smír. Zikmund odjel do Uher a správcem jmenoval Albrechta. Královna Barbora se snaží podpořit polskou kandidaturu na český trůn -> Zikmund ji nechává 5. 12. 1437 zatknout a internuje ji na hradě v Bratislavě. 9. 12. však sám umírá. Albrecht se po tchánově smrti vydal do Uher. Sněm se rozhodl po splnění podmínek přijmout Albrechta za českého krále a v červnu 1438 byl korunován. Král však 1439 před Horažďovicemi podlehl úplavici a nastala doba bezvládí. 9