Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem

Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem

Giancarlo Ruggieri (Canio), v pozadí Jarmila Baxová (Nedda)

Ruggero Leoncavallo KOMEDIANTI Sezóna 2011 / 2012 Provozovatel: Statutární město Ústí nad Labem Ředitel divadla: Miloš Formáček Šéf opery: Milan Kaňák Premiéra: 30. 3. 2012 v 19.00 hod. v Severočeském divadle opery a baletu Ústí nad Labem www.operabalet.cz

KOMEDIANTI Opera o dvou dějstvích Libreto: Ruggero Leoncavallo Hudební nastudování: Norbert Baxa Dirigent: Norbert Baxa / Miloš Formáček Režie: Zbyněk Brabec Sbormistr: Milan Kaňák Výtvarník scény: Pavel Krejčí Výtvarník kostýmů: Tomáš Kypta Choreografie: Vladimír Gončarov OSOBY A OBSAZENÍ Nedda Canio Tonio Silvio Peppe Venkovan Jiný venkovan Kejklíři Jarmila Baxová Giancarlo Ruggieri / WeiLong Tao Nikolaj Někrasov Martin Matoušek Jaroslav Kovacs Karel Fieweger / Serguei Nikitine Zdeněk Haas / Pavel Machát Jonáš Vlček a Matěj Vlček SPOLUÚČINKUJE SBOR A ORCHESTR SEVEROČESKÉHO DIVADLA OPERY A BALETU ÚSTÍ NAD LABEM Korepetice: Irina Lorentz Inspice: Zdeněk Kozlík Nápověda: Eva Jelínková Přestávka po prvním dějství Délka představení cca 1.45 hod.

OBSAH Prolog Komediant Tonio slibuje divákům, že při dnešním představení neuvidí žádné předstírané city a falešné slzy, ale příběh, který píše sám život. 1. dějství Za všeobecného nadšení vesničanů přijíždí potulní komedianti. Jejich principál Canio zve vesničany na večerní představení a přijímá pozvání místních do hospody na skleničku. Caniova mladá krásná žena Nedda je obletována muži. Canio ji střeží, neboť si uvědomuje, jak snadno by mohl i v životě hrát roli podváděného manžela, jehož musí večer co večer představovat jako Paňáca při představení. Nedda se obává, aby Canio neodhalil její tajné myšlenky, které patří zdejšímu muži Silviovi. Pohled na letící ptáky v ní vyvolá vzpomínky na dětství a zároveň touhu po svobodě. Tonio, který po Neddě vášnivě touží, se odváží vyznat ji své city, ale ona se mu vysměje. Tonio se cítí ponížen a chce se pomstít. Vyslechne setkání Neddy se Silviem, který ji přesvědčuje k útěku, a k oběma milencům přivádí žárlivého Cania. Silvio však uteče a Canio s nožem v ruce si chce na Neddě vynutit jméno jejího milence. Uklidní jej až Tonio, který jej přesvědčí, že Neddin milenec se určitě vrátí. Je čas se připravit, představení za chvíli začne. 2. dějství Vesničané, mezi nimi i Silvio, se scházejí k večernímu představení. Komedie začíná. Kolombína (Nedda) je sama doma a čeká na svého milence. Sluha Taddeo (Tonio) se pokouší vetřít do její přízně, ale marně. Za Kolombínou přichází její milenec Harlekýn (Peppe) a společně Taddea vyhodí. Harlekýn vyznává Kolombíně lásku a plánují společný útěk. Přicházející Paňáca (Canio) slyší Neddina poslední slova, která jsou stejná jako ta, jež řekla Nedda Silviovi. Canio jako Paňáca přestává vnímat rozdíl mezi hrou a skutečností. Do komedie, kterou herci hrají, se postupně začínají prolínat jejich konflikty z reálného života. Canio vyčítá Neddě, že je mu nevěrná, když ji kdysi zachránil před smrtí hladem a dal ji svou lásku. Diváci cítí, že to, co se děje na pódiu, již není hra. Této situace využívá zákeřný Tonio a vkládá Caniovi do ruky nůž. Ten s nožem v ruce pak nutí Neddu říct jméno jejího milence. Nedda se marně snaží pokračovat ve hře. Canio, jemuž žárlivost již zcela zatemnila mysl, Neddu probodne. Z obecenstva se Neddě na pomoc vrhá Silvio, ve kterém Canio poznává jejího milence. Šílený žárlivostí zabíjí Canio i jeho. Toniova pomsta je naplněna la commedia è finita. A jsi ty vůbec muž? Ha, ha, ha, ha! Ty jsi šašek! Oblékni si halenu a tvář si natři moukou. Lidé si zaplatili a chtějí se tu zasmát. A jestli ti snad Harlekýn uzmul Kolombínu, směj se, paňáco a všichni ti zatleskají. Ze své bolesti a pláče udělej komedii, komický škleb. Směj se, paňáco, své zhrzené lásce! Směj se bolu, jenž ti stravuje srdce! (z Caniovy árie z 1. dějství, překlad M. Kronbergerová)

Fotografie ze zkoušky zleva Nikolaj Někrasov (Tonio), Jarmila Baxová (Nedda), Giancarlo Ruggieri (Canio) Jaroslav Kovacs (Peppe) a Giancarlo Ruggieri (Canio) Jarmila Baxová (Nedda) a Martin Matoušek (Silvio)

Jarmila Baxová (Nedda) a Jaroslav Kovacs (Peppe) Jaroslav Kovacs (Peppe) a Nikolaj Někrasov (Tonio) Jarmila Baxová (Nedda) a Giancarlo Ruggieri (Canio) Jarmila Baxová (Nedda), Jaroslav Kovacs (Peppe) a Nikolaj Někrasov (Tonio)

LA COMMEDIA COMINCIA! KOMEDIE ZAČÍNÁ! Ruggiero Leoncavallo («i» v jeho křestním jménu se nachází v rodném listu, zažilo se také užívání varianty bez «i» Ruggero) se narodil 23. dubna 1857 v městečku Riviera di Chiaia u Neapole a ne, jak on sám rád mystifikoval, o rok později 8. března 1858 (podobných nepřesností existuje v jeho biografii více). Leoncavallo je autorem jednoho z nejpopulárnějších děl operního repertoáru, opery I pagliacci (Komedianti). Podnět k napsání této opery údajně získal jednak v soudním procesu s vrahy Giovannim a Luigim Alessandrovými, jež rozsuzoval jeho otec Vincenzo jako soudce v kalábrijské provincii Cosenza Ruggero Leoncavallo (1857 1919) roku 1865, a dále mu inspirací byly také hra Catulla Mendèse La femme de Tabarin (1887) a Un drama nuevo (1867) španělského dramatika Manuela Tamayo y Bause. Po studiu na neapolské konzervatoři San Pietro a Majella pokračoval Leoncavallo od r. 1876 ve studiích na univerzitě v Bologni, kde se věnoval literatuře. Tam započal práci na své první opeře Tommaso Chatterton; námětem je krátký nešťastný život anglického básníka (1752 1770), jehož osud se podobá osudu Werthera. Po pobytu v Egyptě, kde Leoncavallův strýc Giuseppe pracoval jako vysoký úředník, žil od r. 1882 v Paříži, kde vystupoval v kavárnách jako klavírista. V roce 1886 dokončil svou první symfonickou báseň La nuit de mai na text Alfreda Musseta. Inspirován Wagnerovým Ringem začal pracovat na opeře I Medici, jež byla původně zamýšlená jako první část trilogie o italské renesanci s názvem Crepusculum (Soumrak). Po šesti letech se vrátil zpět do Itálie a usadil se v Milánu. Pod vlivem mimořádného úspěchu veristické opery Cavalleria rusticana (Sedlák kavalír, 1890) Pietra Mascagniho napsal Leoncavallo velice kompaktní libreto. Toto libreto nabídnul s ne příliš velkým úspěchem milánskému nakladateli Ricordimu, který si nebyl jistý, zda onoho muže v bílém (myšleno hlavního hrdinu Cania) budou diváci brát vážně. O tom Leoncavallo přesvědčil jiného konkurenčního vydavatele Edoarda Sonzogna a během pěti měsíců r. 1891 dokončil celou operu, kterou původně nazval Il pagliaccio (Komediant). Výsledná podoba opery se od původního rukopisu k tištěnému vydání značně liší. Později dokomponoval Leoncavallo k jednoaktové opeře pro- Enrico Caruso (1873 1921) jako Canio, 1908 log a rozhodl se, že bude dvouaktová. Na podnět Artura Toscaniniho připsal ještě Intermezzo, které je hudební expozicí ke scéně komediantů druhého aktu. Prolog opery, v němž je představen jakýsi program verismu, vznikl na popud barytonisty Victora Maurela, který ztvárňoval Tonia. Tentýž pěvec stojí i za změnou názvu opery z Komediant na Komedianti. S velkou empatií vykreslil Leoncavallo ve své opeře všechny charaktery nejsou to pouze pasívní nositelé předurčeného osudu, nýbrž skuteční, vášniví lidé. Opera byla s hlavní postavou žárlivého manžela (Canio/Alfio), pomstou za nevěru ženy (Nedda/Lola) s milencem (Silvio/Turiddu) Leoncavallovou odpovědí na Mascagniho Sedláka kavalíra. Při bližším pohledu na charaktery postav vyplývají na povrch zřejmé paralely i se Shakespearovým Othellem: Canio/Othello, Nedda/Desdemona, Silvio/Cassio, Tonio/Jago.

Obrovský úspěch Komediantů, líčící tragický příběh potulného herce commedie dell arte, který musí osobní bolest skrývat pod maskou komedianta, se šokujícím závěrem, v němž se divadlo na divadle náhle změní v životní realitu, při své premiéře v milánském Teatro dal Verme 21. května 1892 pod taktovkou A. Toscaniniho přinesl 35tiletému skladateli mezinárodní uznání. Na francouzské náměty napsal Leoncavallo operu La bohème (Bohéma, 1897), komponovanou podle Murgerova slavného románu Scènes de la vie de bohème, jež vedla ke sporu Leoncavalla s jeho přítelem Giacomo Puccinim (Leoncavallo mu napsal libreto k opeře Manon Lescaut, 1893) o plagiátorství; a veristickou operu o francouzské zpěvačce Zazà (1900). V roce 1904 se konala premiéra opery Der Roland von Berlin (Roland z Berlína), hudebně neprávem podceňované dílo popisující dějiny Braniborska, které Leoncavallo napsal na objednávku císaře Viléma II., jež si operu u skladatele objednal na základě svého nadšení z berlínské premiéry (1894) Leoncavallovy Wagnerem inspirované opery I Medici. Leoncavallo s chotí Berte u sochy Zazà Na vrcholu kariéry započal Leoncavallo výstavbu své monumentální vily Myriam v Brissagu na břehu jezera Maggiore. Byla to pro skladatele velká finanční zátěž a k tomu se přidalo také vyčerpání z několika roky trvajících soudních pří (spor s vydavatelstvím Ricordi, s C. Mendèsem, který Leoncavallovi vytýkal, že plagioval jeho dílo La femme de Tabarin, či s C. Zangarinim, který si činil nárok na spoluautorství libreta k opeře Zazà). V souvislosti s tím vším ztratil Leoncavallo velkou část majetku, až byl v roce 1906 a 1913 přinucen ke dvěma náročným americkým turné. Po řadě operet, z nichž nejúspěšnější byla La reginetta delle rose z roku 1912, po zmařeném pokusu pracovat Villa Myriam pro film a investovat do továrny hraček, musel Leoncavallo vyhlásit bankrot a přihlížet k tomu, jak o své sídlo Myriam přichází. Velké naděje vkládal do své veristiské opery Cikáni (Zingari) podle A. S. Puškina, kterou zkomponoval v roce 1912 na objednávku londýnského Hipodromu, a která tam byla uvedena společně s Komedianty a Sedlákem kavalírem. V roce 1913 přepracoval svou Bohému a dal jí nový název Mimì Pinson. V době 1. světové války pobýval v Toskánsku. Poslední Leoncavallovou dokončenou operou byl Oidipus Rex (Edipo Re), která měla svou premiéru až po skladatelově smrti v r. 1920 v Chicagu. 9. srpna 1919 v lázních Montecatini Ruggero Leoncavallo umírá. Panuje mylný názor, že Komedianti jsou jeho jediným hodnotným opusem. Bezpochyby toto dílo zaznamenalo největší úspěch a zastínilo jeho další tvorbu, ale kvalit dosáhla i díla (např. Zazà, Roland z Berlína nebo La nuit de mai), jež byla po mnoha letech díky novému uvedení znovu objevena. Leoncavallův začátek kariéry se překrýval s obdobím, kdy opera jako žánr stála na rozcestí. Ovlivněn idejemi Wagnera, hudebně inspirován Julesem Massenetem, byl mistrný eklektik, který ve svém díle obsáhl velkou operu (Medici), verismus (Komedianti, Bohéma, Cikáni), i operetu (Malbruk, La candidata). Zkomponoval klavírní skladby, nespočet písní (mezi nimiž nejslavnější je Mattinata) a symfonické básně. Možná že Leoncavallo nenechal svůj vlastní tvůrčí styl oproti Fran-

ku Alfanovi, Umbertu Giordanimu, Puccinimu a Mascagnimu, kteří ve svých dílech prodělali podstatnější vývoj a na konci jejich kariéry stojí mistrovské partitury, dostatečně vyzrát. Dokázal však ve svých operách mistrovsky vylíčit pravdivé portréty lidské duše. (podle Konrad Dryden: Ruggero Leoncavallo. Life and Works) Směj se, paňáco V době, kdy se u nás ještě hrály opery v českých překladech, které ustoupily uvádění oper v originálním jazyce (což má své výhody i nevýhody, své příznivce i odpůrce), zpíval Canio svou světově proslulou árii Ridi, Pagliccio právě v tomto překladu. Caniova slova jsem dal do záhlaví svého malého zamyšlení k naší inscenaci. Leoncavallovi Komedianti jsou opera o hercích, komediantech, kteří kočovali v Itálii od vesnice k vesnici, od města k městu a na návsích a náměstích hráli svá skromná představení. Byli vždy vítaní a v době, kdy nebyl rozhlas, kino, televize a další média, jejich vystoupení patřila pro místní obyvatele často k jedinému rozptýlení uprostřed každodenních starostí. Příběh, který vypravuje Leoncavallova opera, se prý údajně stal kdesi v Kalábrii v jižní Itálii, uvádí se obec Montalto 15. srpna mezi léty 1865/70. Skladatelův otec tam působil jako soudce a s tímto případem se sám setkal. Vše bylo prý trochu jinak, ale Leoncavallo, který si libreto ke své opeře napsal sám, si příběh přizpůsobil tak, jak mu nejlépe vyhovoval. Opera vznikla v době, kdy se na italských operních jevištích rozvíjí nový umělecký směr verismus (od slova vero = pravda), který přinášel na jeviště skutečné lidi současnosti, žádné bohy nebo historické postavy. Většinou se jedná o velice dramaticky sevřené příběhy s napínavým dějem, v nichž jde často o jednu ženu mezi dvěma muži (v naší opeře dokonce mezi třemi muži). Uplynulo šedesát let od doby, kdy na jevištích blouznily hrdinky Belliniho oper, které tklivě zpívaly ve stylu vrcholného belcanta. Pak přišel Verdi, který se nebál pro své dvě opery vybrat námět ze současnosti (La traviata, Stiffelio) a prošlapat tak cestu k realistickému opernímu divadlu. Leoncavallo a jeho další kolegové, především Mascagni a Giordano, šli ještě dál. Tonio v Komediantech otvírá operu prologem, v němž civilně mluví k publiku a hovoří o tom, že se autor snažil o příběh ze života. Ujišťuje diváky, že uvidí lásku skutečných lidských bytostí, že spatří smutné plody nenávisti, záchvaty bolesti, uslyší výkřiky zlosti a cynický smích. A taková je skutečně Leoncavallova opera, jedna z nejlépe napsaných vůbec, v níž není jediná nota zbytečná. Diváci v tomto divadle na divadle v druhém jednání sledují příběh, dobře se baví, až najednou zjistí, že herci nehrají, ale prožívají kus svého těžkého života. Představení vyvrcholí dvěma vraždami, Tonio pak může na závěr jen lakonicky poznamenat, že La commedia è finita! (Komedie skončila). Přestože jsou Komedianti opera o dvou jednáních, často k nim bývá přidávána jiná opera, nejčastěji Mascagniho Sedlák kavalír. V Ústí se hráli i s Gianni Schicchim nebo se Sestrou Angelikou (obě jsou z Pucciniho Triptychu), originální bylo spojení s Leoncavallovými Cikány v roce 1969 (jako chlapec jsem záznam z této inscenace s dirigentem Vajnarem poslouchal v Českém rozhlase, dnes ani nevím, jestli ještě existuje). Ve světě se v současnosti hrají např. s Weillovým Protagonistou, Orffovou kantátou Carmina burana (sic!), Kouzelným divadlem H. W. Henzeho a samozřejmě nejčastěji se Sedlákem kavalírem. Ve Veroně, Michiganu a Schwerinu hrají Komedianty samostatně, snad aby toto koncentrované drama nebylo ničím dalším rozptylováno. K tomu jsme přistoupili i v Ústí nad Labem, byť přiznávám, že dalším nemalým důvodem k tomuto rozhodnutí byly omezené finanční prostředky. Zbyněk Brabec

Partneři premiéry Květiny k premiéře tohoto představení věnuje firma: KVĚTINY Věra Jelínková Masarykova 55, 400 01 Ústí nad Labem Program vydalo Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem Program připravila: Kateřina Viktorová Návrh obálky a výběr fotografií ze zkoušky: Eva Frýdlová Fotografie na titulní straně programu: Petr Berounský Fotografie ze zkoušky: Marek Russ Sazba, zpracování pro tisk a tisk: FKK Company, v.o.s., www.ustecketiskarny.cz Pořízeno z příspěvku Statutárního města Ústí nad Labem, Krajského úřadu Ústeckého kraje a Ministerstva kultury ČR