18. - 25. 11. 2005 S.P.CH.S.

18. - 25. 11. 2005 S.P.CH.S.

V minulých letech jsme společně s přáteli z SPCHS vyráželi na různá více či méně exotická místa po světě. Letos ale nejrůznější důvody - rodinné povinnosti, nedostatek času a peněz zapříčinily, že jsem vyrazil na dovolenou sám. Léta jsem měl mylnou představu, že Madeira patří do kategorie plážové dovolené podobně jako Kanáry nebo Malorca. Teprve Internet a fotky na www.garba.cz změnily můj mylný názor. Madeira je hornatý ostrov s krásnou přírodou a celoročně příznivým podnebím. Nabízí množství treků podél zavlažovacích kanalů - tzv. levády, kterých je na ostrově více než 2000 km. Jednou z cestovek, která na Madeiru létá je i Fischer. V rámci last moment nabízel týden za 6990 Kč. Včetně letištních poplatků, palivového příplatku a pojištění to bylo za 10160 Kč. 1.den 18.11.2005 Odbavení i let proběhly bez komplikací, snad jen přistání stojí za zmínku. Letiště je jedno z nejmenších v Evropě, postavené na pylonech. Do posledního okamžiku pod sebou vidíte moře a vypadá to, že přistanete na hladinu. Když se náhle pod vámi objeví přistávací dráha a sedíte. Po čtyřech hodinách letu nás vítá Madeira se svými 20 C a zamračeným počasím. Delegát od Fischera nás rozděluje do přistavených mikrobusů. P ist nì je z ûitek. Fotku jsem st hnul z NETu. Bydlím v dvouhvězdičkovém hotelu Colombo v samém centru Funchalu v blízkosti hlavní třídy Avenida Arriaga. Kdo si nepotrpí na luxus sauny, fitka apod., bude spokojen. Mám trojlůžkový pokoj, takže pro eventuální návštěvy místa dost, ale jak jsem koukal na osazenstvo hotelu, jsou to vesměs důchodci nebo starší lidé. Našel jsem alespoň parťáka na cesty. Jmenuje se Honza, je mu kolem padesátky, rád chodí po horách a leccos už procestoval. Odpoledne vyrážíme na obhlídku města, koupit mapu, průvodce a jízdní řády meziměstských autobusů. Nevím proč v průvodci píší, že na jihu ostrova neprší. Hned na úvod nás chytl pořádný slejvák. Jsem rád, že jsem si z Prahy přivezl nepromokavý obal na mapy a nové pončo (velbloud), mnohokrát jsem je potom v horách použil. V 16 hod jsme zpět v hotelu, kde nás delegát seznamuje s nabídkou organizovaných výletů, možností pronájmu auta a dalšími informacemi. Doprava po městě a ostrově je poměrně dobře organizovaná. Do většiny hlavních lokalit jede autobus kromě náhorní planiny Paúl da Serra, Rabacal a Pico Arieiro. Tam lze dojet pouze pronajatým autem, taxi a nebo stopem. Na zítra si objednáváme auto a poté jdeme ještě do města. Po celém dni toho ale máme dost. Vracíme se na hotel, kde jsme si dali slivovici a den pro nás skončil. 2 3

19.11. 2.den Ráno nás na recepci vyhlíží člověk z autopůjčovny. Místo auta kategorie A (Nissan Micra) nám za stejnou cenu přivezl Renault Clio z vyšší kategorie. Platíme 32 Euro na den, v ceně je i pojištění a auto je naše. Benzín si platíme sami. Vyrážíme směr Monte. Od prvních metrů prudce stoupáme. Hory se zde strmě zvedají hned od mořské hladiny, roviny při pobřeží prakticky neexistují. Za chvíli vjíždíme do mraků a začíná pršet. V sedle Poiso odbočujeme na Pico Arieiro. Je to druhý nejvyšší vrchol Madeiry a je velice populární, hlavně proto, že až nahoru se dá dojet autem. Začíná odtud hřebenovka na Pico Ruivo. Na Arieiru intenzivně prší a pro mlhu není nic vidět. Chvíli jsme poseděli v restauraci, ale když se ani za hodinu počasí nezlepšilo, odjíždíme k moři, kde bude snad lépe. Jen co jsme kus popojeli, zvedla se mlha a vykouklo sluníčko. Bylo to tak akorát, abychom se navnadili pohledem na okolní hory, protože za 10 minut byla kolem opět neproniknutelná mlha. Ze sedla sjíždíme k severnímu pobřeží a zastavujeme v Ribeirio Frio, v jehož okolí je několik oblíbených míst, která nechybějí v programu žádného organizovaného zájezdu. Hned u cesty se nachází pstruží farma a o kus dál začíná nenáročná 20 minutová procházka na vyhlídku Balcoes. Počasí mělo zrovna světlou chvilku: azurové nebe, duha a výhledy na nejvyšší vrcholky Madeiry. Vracíme se k autu a navnazeni setrvalým počasím, vyrážíme na okruh přes pastviny pod Feiteiras de Baixo. První část vede podél Levada do Furado. Největší úlovek se podařil Honzovi, když objevil v levádě 30 cm dlouhého pstruha. Rybu jsem nakonec ubránil, neboť Honza se ukázal jako vášnivý rybář a byl rozhodnut ji ulovit za každou cenu. Každopádně celou cestu prohlížel každou zákrutu, zda-li se tam neskrývá podobný kousek. Za hodinu jsme u betonového mostku. V tomto místě přitéká zeshora užší leváda, podél které pokračujeme vavřínovým lesem vzhůru. Začalo opět pršet, a když jsme se vydrápali na pastviny, lije jako z konve. Je to jako Skotsko se vším všudy. Netečné ovečky, kterým je jedno, jestli prší nebo svítí sluníčko, podmáčené loučky. Mokro v botách připomíná, že ani Goratex nevydrží všechno. A i text v průvodci, že za jasného počasí cestu přes pastviny snadno naleznete, ale za mlhy se doporučuje vrátit. 2.den 19.11. U hospodářského stavení jdeme asi 200 metrů doprava po štěrkovce a k sestupu odbočujeme na stezku, co zrovna vypadá jako regulérní potok, když jen vrátka v plotě svědčí o opaku. Zakončením byla návštěva hospody v Ribeirio Frio, kde jsme řešili zásadní problém, kolik promile je povoleno v krvi řidiče. Odjíždíme na pobřeží do Santany, ale prší i zde, takže na levadu Caldeirao Verde, o které jsem uvažoval, můžeme s klidem zapomenout. Zastavujeme na vyhlídce u monumentálního Eagle Rock a o kus dál, hned vedle silnice, jsou tradiční madeirské červené baráčky s doškovou střechou. V pokročilou hodinu se vydáváme zpět. Zde musím zmínit jednu nectnost, na kterou upozorňují i jiné zdroje a to je kvalita map. Na mapě 1:40 000, podle které jsme celou dobu chodili, bych čekal, že když nic, tak alespoň dálnice (via rapida) bude přesně. Na mapě je zakreslen dálniční tunel, křižovatka, kruhový objezd, další tunel. Ve skutečnosti existoval pouze první tunel, kruháč byl úplně jinde a další tunel prostě nebyl. Nebylo divu, že cestou do Porto da Cruz jsme trochu bloudili. A ještě jedno špatně zakreslené místo, které jsem objevil je na jihu u Ribeira Brava. Místo tří kratších je postaven jeden 4 km dlouhý tunel. 4 5

20.11. 3.den 3.den 20.11. Ráno svítí sluníčko a vypadá to nadějně, takže zkusíme Caldeirao Verde ještě jednou. V 9 hodin si přišel chlapík z autopůjčovny pro auto, ale bez problémů nám ho prodloužil na další den. A navíc jsme získali do auta dalšího pasažéra. Připojila se k nám paní Lóra - spolubydlící na hotelu. Snažil jsem se naznačit, že tahle leváda pro ní nebude vhodná, ale buď neslyšela nebo slyšet nechtěla. Neodradil jsem ji. Tentokrát bez navigačních obtíží jsme opět u vyhlídky na Eagle Rock a domečků v Santaně. Za slunečného dne je to hned veselejší. Za benzínkou odbočujeme z hlavní cesty směrem na Pico Ruivo a pokračujeme asi 6 km na parkoviště hned vedle Rancho Madeirense. První část levady vedla listnatým lesem, teď na podzim hrajícím všemi barvami, ale odolal jsem pokušení fotit. Do Queimados jsme šli společně ve třech. Paní Lóra se ukázala jako vitální dáma, která po revoluci dohání, co dříve nestihla a procestovala již pěkný kus světa. Dál už jsme pokračovali ve dvou. Dle průvodce se jedná o jednu z nejhezčích cest na ostrově. Leváda je vedena odvážně ve strmém svahu s výhledy do hlubokého údolí a na zdánlivě neprostupnou hradbu vegetace. Pokračujeme hlouběji do údolí obklopeni zelenou junglí a všudypřítomnou vodou stékající ve formě četných vodopádů a potůčků. Jako zpestření je zde několik tunelů, které vypadají jako z fantazy literatury. V 13 hod jsme u vodopádu Caldeirao Verde. Cesta dál do Caldeirao do Inferno má být ještě úžasnější, ale dle průvodce nebezpečná, s exponovanými úseky a špatně jištěná. Začíná pršet, tak se obracíme na cestu zpět. Měli jsme si ráno přivstat a být tu tak o 2 hodiny dříve. O dva dny později na jiném místě jsme potkali rodinku s dětmi tak kolem 5 let věku, kteří to prošli celé až do Inferna včetně tunelu do Faja da Nogueira. Kvůli bezpečnosti šli rodiče vodou po dně levády a děti vedli za ruku na zídce. Ve 4 hod se opět setkáváme s paní Lórou. Byla u domečků v Queimados a část odpoledne strávila dle našeho očekávání v hospodě. Sjíždíme k moři do Faial, kde si na parkovišti s vyhlídkou na Eagle Rock dáváme zasloužené pivo. Čas mezitím pokročil natolik, že se rozhodujeme pro návrat. Na jižním pobřeží nás vítá západ slunce a večerní obloha hrající všemi barvami, takže pokračujeme dál až na Capo Girao. Se svými 580 metry je to nejvyšší útes na ostrově a navečer odtud byl skvělý pohled na světélkující Funchal. 6 7

21.11. 4.den Dnes chceme navštívit Rabacal v centrální části Madeiry. Meziměstské autobusy sem nejezdí, takže vlastní auto je podmínkou. U snídaně se dáváme dohromady s panem Láďou a jeho paní. Chtěli si také zapůjčit auto a navštívit Porto Moniz na západě ostrova, což se dá dobře spojit s naším plánem. Bez problémů prodlužujeme půjčovné tentokrát na další 2 dny. Vyrážíme směr západ. Od rána je zataženo a nad horami visí těžké mraky. Při stoupání do sedla Encumeada začíná pršet a v sedle lije jako z konve a zdá se, že nikdy nepřestane. Varianta Rabacal padá, když navíc cesta ze sedla na náhorní planinu Paúl da Serra je kvůli sesuvu uzavřena. Spadlo to před 4 dny a za jak dlouho to otevřou, nikdo neví. Sjíždíme k severnímu pobřeží a vymýšlíme alternativní program. U městečka Sao Vicente byla nedávno zpřístupněna jeskyně sv. Vincenta (Grutas de Sao Vicente), takže dopolední program je jasný. Součásti prohlídky je audiovizuální promítání o původu ostrova. A právě toto promítání bylo nejzajímavější. Se speciálními brýlemi pro trojrozměrné vidění jsme přímo v centru dění. Sopečné erupce a balvany létají kolem hlavy. Prehistorická havěť plující ve vodě. Pro toho, kdo někdy navštívil 3D kino by to zase tak mimořádné nebylo. Vlastní jeskyně jsou původní lávové tunely, kudy během erupcí proudila láva. Bylo to zajímavé, ale být venku hezky, klidně bych si to nechal ujít. Další zastávkou bylo Sao Vicente se zachovalou původní architekturou. V průvodci psali, že centrum není příliš rozsáhlé, ale že to jsou jen dvě ulice, které jsme pomalou chůzí prošli za 5 min, bylo nad očekávání. Největší zájem vzbudily kvetoucí strelicie a další exotická květena na místním hřbitově. Pokračujeme po historické pobřežní silnici. Před otevřením tunelů se jezdilo tudy, po úzké silničce vysekané v útesech. Nyní je to hlavně turistická atrakce se skvělými výhledy na severní pobřeží, četné vodopády a rozbouřený Atlantik. 4.den 21.11. Počasí je na Madeiře nejen nestálé a nevypočitatelné, ale když na jednom místě prší, neznamená to, že někde jinde nesvítí sluníčko a není to na koupání. A tak se stalo, že v Porto Moniz nás přivítalo sluníčko. Skaliska přehražená betonovými zídkami slouží jako provizorní bazénky. Za přílivu se zde hromadí voda a následně se zahřívá. Počasí nebylo ideální, ale neodolali jsme. Splnil jsem si tím úkol, alespoň jedenkrát se vykoupat. (Myslím samozřejmě v moři.) Jen co jsme vylezli z vody, začalo pršet, takže ve vnitrozemí to na žádnou procházku nevypadá. Kousek nad Porto Moniz se nachází levada Ribeira da Janela. Okolní krajina připomíná terasovitá políčka Nepálu. V pokročilou hodinu vyrážíme kousek proti proudu této maxi levady. Téměř metr široká a metr hluboká. Však taky na startu varovali před utonutím. Nyní slouží jako náhon do vodní elektrárny. Po dvou hodinách jsme opět u auta a to už je téměř tma. Vracíme se vnitrozemím přes náhorní planinu. Krajina má připomínat Skotsko, ale pro tmu a mlhu jsme neviděli nic. A za celou dobu jsme nepotkali ani jedno auto. Sjíždíme nekonečnými serpentinami do města Canhas a po dálnici se vracíme zpět Zítra plánuji druhý pokus o zdolání Pico Ruivo. Chceme vyrazit už v 7 hod. 8 9

22.11. 5.den 5.den 22.11. V 7 hod už opravdu jedeme. Není nad důchodce. To by se nám v SPCHS nikdy nepodařilo. Vypadá to ale špatně. Jen co jsme trochu nastoupali nad Funchal, začalo pršet. Na parkoviště na Pico do Arieiro přijíždíme jako první. Pro mlhu není nic vidět, slabě prší a fouká vítr. Dáváme si za cíl dojít k první vyhlídce a tam se uvidí. Stezka vede po hřebeni, vytesaná do načervenalé vyvřelé horniny, co vypadá jako udusaná hlína. Exponované úseky jsou jištěny zábradlím, a aby alespoň první část mohl ujít každý, je cesta pěkně vydlážděná. Vzpomínám na Francii, kde jsme za naprosté mlhy taky šplhali na nějaký kopec, abychom si mohli udělat čárku za zdolání vrcholu a nahoře zjistili, že opravdu není nic vidět. Než jsme došli na první vyhlídku, přestalo pršet. Pokračujeme dál a po hodině se cesta dělí. Vlevo vede tunelová varianta, která je uzavřena, vpravo klasická cesta přes hory a doly. Navigačně to nebylo nijak obtížné. Před dlouhým stoupání po schodech jsou ve skále vytesané dva výklenky - provizorní bivak, který bohužel slouží jako WC. Jsem pěkně naštvanej. Za špatného počasí, jít tady přechod, co bych za to dal. Nakonec jsme měli štěstí. Zvedla se mlha a vysvitlo sluníčko. Odměnou jsou výhledy do údolí, na klikatící se stezku a na moře, které vypadá tak blízko. Za další hodinu se cesta spojuje s již zmíněnou tunelovou variantou. Opět je zde cedule vstup na vlastní nebezpečí. Pokračujeme kolem dalšího bivaku a za hodinu jsme u chaty pod Pico Ruivo. Nad hlavou máme modré nebe a vrchol nejvyšší hory ostrova se zvedá přímo nad námi. Pro dnešek jsme štěstí zřejmě vyčerpali. Než jsme se vydrápali posledních 100 metrů, opět se přihnala mlha. Je kolem 13 hod. Oslavili jsme zdolání vrcholu slivovicí z vlastních zásob a jdeme si na chvíli sednout do chaty. Cestou potkáváme rodinku s dětmi, co byli na Caldeirao Verde a došli až na Inferno. Cítím se poněkud zahanben. Když to dokázali oni... Na boudě jsme dali pivo. A co se týče ubytování, je třeba údajně s 14 denním předstihem zažádat ve Funchalu o povolení. Možná, když budou venku padat trakaře, to půjde jen tak. Vracíme se stejnou cestou zpět. Neodolali jsme a zkoušíme uzavřenou tunelovou variantu. V jednom místě byl sesuv, který jsme snadno obešli pod skálou a dál už to byla pohoda. Odměnou byla cesta vedená skrz naskrz horami, krásné výhledy do okolí. A to nepočítám ušetřený čas. V 15 hodin jsme zpátky u auta. Po krátké poradě se naše minivýprava rozděluje. Láďa s manželkou jedou na sever k Porto da Cruz zkusit pobřežní cestu na Boca do Risco. A já s Honzou vyrážíme po staré ledové stezce podél Levada da Negra. Před obdobím elektřiny se led, jako vzácné zboží, nosil z horských oblastí do luxusních restaurací ve Funchalu. Stezka začíná kousek pod Pico Arieiro u domečku (dříve zásobárna ledu) hned u cesty, co na první pohled vypadá jako malý bunkr. Navigačně to nebylo nijak obtížné. Od domečku jsme šli dolů, poté po polní cestě doprava až k potoku, nyní vyschlému. A zde bylo jediné záludné místo.tak nějak automaticky kroky směřují dolů po proudu, ale v tomto okamžiku se musí jít úbočím svahu po nezřetelné stezce do vedlejšího údolí až se narazí na Levadu da Negra. Tady nahoře má sotva 10 cm. Postupně se rozšiřuje a nabírá vodu a směřuje přímo k Funchalu. Okolní krajina jsou hlavně travnaté loučky, kde místní chovají ovce. Poslední část vede eukalyptovým lesem a cesta končí v Barreira, městské části Funchalu. Měli jsme štěstí a hned jsme chytli bus, který nás zavezl do centra. 10 11

23.11. 6.den 6.den 23.11. Ráno jsme si naposledy prodloužili auto a v osvědčené sestavě vyrážíme do vnitrozemí. Náhorní planina Paúl da Serra připomíná Skotsko v malém planina porostlá nízkou vegetací, traviny, vřesoviště a podmáčené loučky. A zatímco dole na pobřeží svítí sluníčko a je vedro na opalování, nahoře leží mlha a drobně prší. Parkujeme pod Pico Ruivo do Paúl, odkud mají být za jasného počasí výhledy na planinu a lze spatřit východní i západní cíp Madeiry. Zpočátku to vypadá beznadějně. Vrchol je zahalen v mlze, ale počasí se zde mění tak rychle, že možné je všechno. Dočkali jsme se, když se na chvíli roztrhala mlha a hluboko pod námi jsme spatřili moře. A planina porostlá kapradinami, nyní na podzim uschlými a zbarvenými do rezava, vypadá z výšky jako posetá barevnými fleky. Přesunujeme se do Rabacalu. Podle množství aut na parkovišti tu nebudeme rozhodně sami. Koncentrace návštěvníků překračuje počty, na které jsme byli zvyklí z předešlých levád. Kromě těchto dvou levád jsou zde ještě další trasy, ale pro mne největším lákadlem byl tunel vedoucí na jižní pobřeží. Domluvili jsme se s Láďou, který stejně plánoval návrat k autu, že nás vyzvedne v 19 hod u kostela v městečku Loreta a my s Honzou si dáme tunel. Výškově se nachází na úrovni Levady 25 Fontes a je vlastně jejím pokračováním. Vstupní portál má velikost vlakového tunelu a vede skrz něj levada s potrubím přivádějící vodu do hydroelektrárny. Průchod byl bez obtíží a během čtvrt hodiny jsme na druhé straně. Zatímco v Rabacalu drobně pršelo, zde svítí sluníčko. U tunelu se nachází několik opuštěných baráčků, které evidentně slouží jako nepříliš vábný provizorní bivak. Odtud pokračujeme doleva asi 50 metrů podél levády a za betonovým mostkem začínáme pozvolna sestupovat po pěšině. Po překonání dvou trubek, které přivádějí vodu do hydroelektrárny, přicházíme k levádě, která o pár metrů dál končí u filtračního baráčku. Chvíli pokračujeme Přesto si myslím, že Levada 25 Fontes a Levada Risco za to stojí. Hlavně Levada 25 Fontes mne nadchla, když v některých místech zídka dosahovala jistě dvou metrů a stezka vedla pod stromy, které vytvářely přírodní tunel. po štěrkové cestě, až se napojujeme na Levadu Nova, po které jdeme asi 45 min až k polorozbořenému domku a odtud sestupujeme dolů k pobřeží k místu srazu v Loretě. Ve stanovenou dobu jsme se potkali s Láďou a vracíme se do Funchalu. 12 13

24.11. 7.den 8.den 25.11. Dnešní odpočinkový den jedeme autobusem do Monte. Dole u moře svítí sluníčko, ale nad horami se rozepíná duha jako neklamná známka, že nahoře opět prší. Nalákáni hezkým počasím jsou zde stovky návštěvníků, z nichž valná část neodhadla počasí a promenádují se v dešti jen nalehko. O katedrále i botanické zahradě s předraženým vstupným se píše v každé oficiální publikaci a stejně tak o největší atrakci jízdě na dřevěných saních ulicemi Funchalu. Co mě ale zaujalo, že lidé byli ochotni stát jistě hodinovou frontu a chvílemi pěkně pršelo. Jsem rád, že jsme toto všechno nechali za námi a vyrážíme po Levadě dos Tornos. Ještě před tím jsme potkali belgický pár stojící před tunelem s levadou vedoucím kamsi do neznáma. Neváhám a nabízím asistenci, že je provedeme na druhý konec. Cesta by to nebyla obtížná mít každý vlastní světlo. Ve čtyřech lidech s jednou polovybitou čelovkou, k tomu bahnitá cesta a nízký profil, z toho udělaly dobrodružnou záležitost. A když jsem se v jednom místě praštil do hlavy, že jsem málem spadnul do levady, jsem rád, že se Belgičani rozhodli pro návrat. Později nad mapou jsem tunel objevil. Na druhém konci bychom vyšli v údolí mimo civilizaci, kde by se jim určitě nelíbilo a chtěli by zpět. Levada dos Tornos je hned za městem, což svádí k podcenění, ale počáteční úseky kolem vodopádu byly dosti exponované. Bohužel i nadále vytrvale prší, takže cesta byla hodně rozbahněná a nepohodlná. Listopad vůbec je dost nepříznivý měsíc, ale v jinou roční dobu procházíte subtropickou junglí obklopeni kvetoucími liliemi a k tomu jsou výhledy dolů na Funchal a přístav. U kapličky Quinta do Pomar opouštíme levadu a sestupujeme po silnici do Jardin Botanico, která za přijatelné vstupné nabízí úžasnou sbírku vegetace, výhledy na Funchal a menší davy návštěvníků než botanická zahrada v Monte. Pro toho, kdo se věnuje kytičkám, ať si na návštěvu vyhradí celý den a stejně mu to bude málo. Po dvou hodinách toho máme dost a vracíme se na hotel. Na večer máme s Láďou a jeho paní domluvenu společnou večeři. Chceme ochutnat nějakou mořskou mrchu. Vybrali jsme si restaurante Funil hned vedle hotelu. Objednávám si rybu espada. Je to protáhlá, hrozivě vypadající ryba s množstvím ostrých zubů. Celkem mi chutnala, tady v restauraci jí podávali s banány jako takové lepší filé. Nicméně Honza říkal, že s takovým pstruhem nebo candátem se to srovnat nedá. Poslední den jsem věnoval nákupům a procházce po městě. Když už nic, tak rozhodně stojí za návštěvu Blandy Wine Lodge hned vedle Tourism office na Av. Arriaga. Po staletí se zde vyrábělo proslavené madeirské víno. Odtud putovalo do podpalubí zaoceánských lodí, kde cestou do Ameriky dozrávalo a získávalo svou nezaměnitelnou chuť. V průvodci píší ještě něco o pálence z hroznů, která měla uchovat kvalitu vínu na dlouhých námořních výpravách a vysokých teplotách panujících v podpalubí. Takže eventuální zájemce nechť si to raději přečte v nějaké důvěryhodnější publikaci. Každopádně víno je velmi dobré a silné, o čemž jsme se s Honzou přesvědčili na hotelu, kdy jsme každodenní výlety zakončovali u láhve Madeira Wine Sweet. Budova Blandy Wine Lodge je jedna z nejstarších na Madeiře s masivními dřevěnými trámy a stropy. Podél stěn jsou vyskládány sudy a další exponáty a letitá atmosféra zde dýchá z každého koutu. Hodně mi to připomínalo skotské destilérky. V restauraci dostane každý návštěvník na ochutnávku panák tříletého vína a solventní zájemce si může ve vinotéce zakoupit i archivní kousky. Obyčejné víno je výhodnější koupit v běžné samoobsluze. A druhým místem, které určitě navštívit, je tržnice ve východní části Funchalu. Dvoupatrová budova přeplněná rozmanitými květinami, exotickým ovocem, tradičními madeirskými výrobky výšivky a proutěné zboží. A v druhé části je rybí trh. Strávil jsem tu nějakou dobu vybíráním drobností domů. Samozřejmě jsem zakoupil pár lahví vína. A nakonec jsem neodolal a koupil pár semen a cibulek různých květin, i když si nedělám moc velké iluze, že to v Čechách vyroste. Potom už zbývala méně veselá část pobytu. Všechno to pobalit, naložit do mikrobusu a odjezd na letiště, odkud jsme odlétali v 13 hod. Cesta byla zpestřena mezipřistáním na Kanárech, kde nás kvůli úklidu vyhnali z letadla a zapomněli nasměrovat do transitu, takže jsme museli znovu projít všemi odbavovacími procedurami. Dál už bylo všechno v pořádku a po přistání v Praze nás přivítaly teploty pod nulou a sníh. Tak snad na závěr, když jsem před lety navštívil Korsiku, myslel jsem si, že krásnější místo nelze navštívit, ale Madeira se tomu směle vyrovná. 14 15

NavötÌvenÈ oblasti. Den 1-7 S.P.CH.S