Historie peněz na území dnešní České republiky

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra finanční obchodů Historie peněz na území dnešní České republiky Bakalářská práce Autor: Vedoucí práce: Michala Kalná Bankovní management Ing, Karel Husa Praha červen 2010

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury. V Plzni dne 1. června 2010 2

Annotation As the theme of my thesis I chose the history of money in the Czech lands. In my opinion, this topic is very interesting, since no money would hardly be able to trade their lives. Would hardly have now made a profit by the number of cows, furs, or be in bags of spices. Because in our history has been given an enormous amount of paper and metal money, I'd try to create a brief overview of metal and hard cash to be used in our area and are still used. In my work I would like to deal with already Commodity trade, when applied to exchange some kinds of goods. Then focus on denarii, the famous Prague penny coin, thalers, kr and last crown. 3

Obsah: Úvod....5 1. Historie..... 6 1.1. Barterový obchod...6 1.2. Období denárů...7 1.3. Období praţského groše...8 1.4. Období tolarů a krejcarů...11 1.5. Období rakouské koruny...26 1.6. Období československé koruny...33 2. Současné peníze......44 2.1. Bezhotovostní peníze...47 3. Pokladní úsek banky......49 Závěr...51 Seznam pouţité literatury...52 Přílohy 4

Úvod Peníze lze chápat jako speciální druh zboţí, které je společností přijímáno jako všeobecné platidlo. Původně to byly jen mince z drahých kovů, převáţně zlata a stříbra, později byly tyto mince raţeny i z jiných kovů a různých slitin. Dále mezi peníze patří i bankovky a v současné době také bezhotovostní peníze. Peníze plní různé funkce, asi tou nejvýznamnější je prostředek směny. Peníze umoţňují platby za zboţí nebo sluţbu. Toto zboţí nebo sluţba má určitou cenu, která se vyjadřuje formou peněz. Peníze jsou tedy chápany jako zúčtovací jednotka, coţ je jejich další funkce. Pokud peníze nejsou zrovna potřeba, mohou být uchovávány pro případ nutnosti. Z tohoto pohledu lze mluvit o funkci uchovatele hodnot. Hodnota peněz se odvíjí od mnoţství zboţí a sluţeb, které si za ně lze momentálně koupit. Takţe kupní síla peněz je závislá na poklesu či růstu cenové hladiny. Pokud cenová hladina roste, kupní síla peněz klesá. Klesá tudíţ mnoţství zboţí nebo sluţeb, které lze za peníze koupit. Tento jev se nazývá inflace. Pokud je tomu naopak a cenová hladina klesá, roste kupní síla peněz. Pak jde o deflaci. Další funkcí peněz je moţnost akumulace,coţ znamená, ţe se dají shromaţďovat. 5

1. Historie 1.1. Barterový obchod I před vznikem peněz byla zapotřebí směna. Protoţe neexistovaly peníze z kovů nebo papíru, vyuţíval se barterový obchod, tj. směna zboţí za zboţí. Problémem této směny byla směnná hodnota, která mohla být pokaţdé jiná, a to podle nabídky a poptávky po konkrétním zboţí. Dalším problémem barterového obchodu byla špatná dělitelnost, nutnost skladování a v některých případech i nízká trvanlivost. Takovýto obchod byl často velmi sloţitý, protoţe ne vţdy byla protistrana ochotna přijmout za své nabízené zboţí. Pak musela směna probíhat i několikrát, neţ dotyčný dosáhl toho, co potřeboval. Pokud potřeboval například sůl, musel nejdříve vyměnit krávu za koţešinu a tu poté za sůl. Proto bylo zapotřebí stanovit obecný ekvivalent. Tento ekvivalent se lišil podle lokality, kde se obchod uskutečňoval. Mohlo to být například koření, plátno, koţešina nebo drahý kov. Díky dobré skladovatelnosti, dělitelnosti a trvanlivosti začal převaţovat kov, ze kterého později vznikly první mince. České země se proslavily především stříbrnými mincemi. V roce 833 vznikl státní útvar Velká Morava. Ani během trvání tohoto státní útvaru nedošlo k raţbě český mincí. Ne snad proto, ţe by to tehdejší obyvatelé našeho území nedokázali, naopak zpracování kovů bylo na vysoké úrovni. Důvodem byl zřejmě nedostatek zdrojů zlata a stříbra. Přesto jiţ v té době byly na našem území mince známé. Dostaly se k nám mince cizích zemí a to díky čilému zahraničnímu obchodu našich předků. Byly to hlavně byzantské zlaté mince a západoevropské stříbrné denáry francké. Všeobecně se v této době platilo surovým ţelezem. To mělo podobu plochých prutů, na jejichţ koncích byly otvory umoţňující pruty svazovat do větších celků. Tyto pruty byly běţně vyuţívány také v Polsku a Skandinávii. 6

1.2. Období denárů Některé prameny uvádějí jako první české mince denáry raţené Václavem tzv. svatováclavský denár. To však nikdy nebylo potvrzeno. Proto se za první mince povaţují denáry raţené Václavovým bratrem Boleslavem I., popřípadě jeho synem Boleslavem II. Tyto denáry spatřily světlo světa v roce 955. Byly to mince z čistého stříbra váţící okolo 1,4 gramu, o průměru 18 20 milimetrů, tzv. velký stříţek. Na nejstarších denárech je zpravidla vyobrazen kříţ nebo ruka (představující ruku boţí), jméno panovníka s titulem DUX, označení místa raţení (PRAGA CIVITAS) a další slova, jejichţ význam není přesně znám, ale nejpravděpodobněji se jedná o jména osob, které se významně podílely na raţbě mincí. Denáry se razily v Praze, v Mělníku, v Malíně, v Plzni a v Libici. Přemyslovci však nebyli jediní, kdo razil své mince. Učinili tak i Slavníkovci. Své mince razil i praţský biskup Vojtěch, povaţovaný za nejvýznamnější osobnost tohoto rodu. Stejně tak učinil i jeho bratr Soběslav. Raţba jeho mincí probíhala v Malíně a později se přesunula do rodného sídla v Libici nad Cidlinou. Slavníkovci razili své mince aţ do roku 995, kdy byli vyvraţděni Přemyslovci. Poté byly vydávány pouze mince vládnoucího praţského kníţete. Jedinou známou výjimkou byly mince kněţny Emmy, manţelky Boleslava II. Tyto mince nesly označení EMMA REGINA (královna Emma). Ke změně došlo okolo roku 1050, kdy kníţe Břetislav provedl první mincovní reformu. Cílem bylo sníţit poměr stříbra v mincích. Začaly se tedy razit denáry tzv. malého stříţku. Denáry se zmenšily na průměr 16 milimetrů a jejich hmotnost se sníţila na 1 gram. Důvodem byla větší potřeba peněz a tedy i potřeba stříbra samotného panovníka. Tato změna zapříčinila, ţe české mince se přestaly vyuţívat pro zahraniční obchod. Stále se sniţující podíl stříbra v mincích vedl obchodníky k tomu, ţe vyţadovali platby v ryzím kovu. Přestoţe mince byly jen kus postříbřené mědi, stávaly se výtvarně kvalitnějšími. To proto, ţe vedle panovníků razily své mince i ostatní přemyslovská kníţata. Problém byl vyřešen v roce 1210 králem Přemyslem Otakarem I., který nechal razit tak zvané brakteáty. Mince z tenkého stříbrného plechu, v průměru měřili okolo 40 milimetrů a váţily necelý 1 gram. Výhodou těchto mincí byl způsob jejich raţby. Vzhledem k tomu, ţe se razily z tenkého plechu, bylo moţné razit jich i několik najednou. Jejich vzhled byl celkem prostý, neobsahovaly ţádné označení panovníků ani označení místa raţby, pouze vyobrazení panovníka. Jen výjimečně se nacházejí brakteáty ze 13. 7

století se jménem panovníka. Není tedy moţné je nějak rozčlenit. Rozlišují se dnes jen na brakteáty velké, střední nebo malé. A to podle průměru, kvality a hmotnosti, které se postupem času zmenšovaly. Vzorem českých brakteátů byly brakteáty míšeňské. Měnová jednotka se však zavedením těchto mincí nezměnila, pořád šlo o denárovou měnu. Platnost denárů byla ukončena v roce 1300 měnovou reformou Václava II. 1.3. Období pražských grošů Raţbu praţských grošů započal Václav II. v roce 1300. Protoţe v této době byla nalezena loţiska stříbra poblíţ Kutné Hory, byly praţské groše ze stříbra s velkou ryzostí. Díky nemalým loţiskům v okolí Kutné Hory zde byla zbudována centrální mincovna. Odhadem se v Kutné Hoře během 14. století vyprodukovalo přibliţně 40 % světové produkce stříbra. Jen za vlády Václava II. se zde vyprodukovalo několik miliónů mincí. Tyto stříbrné mince váţily necelé 4 gramy. Odtud také vznikl název groš, z latinského grossus, coţ znamená těţký nebo také tlustý. Dále se razily drobné mince tzv. parvi, 12 parvů pak byl jeden groš. Zatímco praţské groše se vyuţívaly i v mezinárodním obchodě, drobné mince parvi se omezovaly na domácí trh. Vzhled praţských grošů zůstal téměř 250 let neměnný. Na přední straně byla vyobrazena královská koruna se jménem panovníka a označení jeho titulu z boţí milosti král český. Na rubu byl vyobrazen český lev s označením mince praţský groš. Dokonce i po smrti krále Václava II. se razily mince s jeho jménem. Moţná proto, ţe byly v zahraničí známy a Václavovi následovníci chtěli udrţet stabilitu měny. Aţ král Jan Lucemburský započal raţbu vlastních mincí. Vzhled byl stejný, jen označení panovníka se lišilo. Jan Lucemburský zahájil také raţbu půlgrošů, zpočátku na nich byl vyobrazen sám král, později jeho podobiznu nahradila královská koruna, na rubu byl vyobrazen stejně jako na groši český lev. Raţba těchto půlgrošů však byla brzy ukončena. Dále král Jan Lucemburský zahájil raţbu vůbec prvních zlatých mincí a to v roce 1325. Za vlády Jana Lucemburského se nazývaly florény. Na jejich lícní straně byla vyobrazena lilie, na rubu postava Jana Lucemburského se znakem Království českého. Později za vlády Karla IV. se zlatým českým mincím říkalo české dukáty. Na nich byl vyobrazen stejně jako u florénů panovník a na druhé straně český lev. Poměr dukátu ke groši byl 1:30, tedy 1 dukát se rovnal 30 grošům. Karel IV. nechal také razit menší drobné mince brakteátového typu tzv. dutý haléř s vyobrazeným lvem. Kromě tohoto 8

kutnohorského dutého haléře byly raţeny duté haléře slezské, ve Volově s vyobrazením volské hlavy, ve Svídnici s vyobrazením sviní hlavy. V raţbě mincí za vlády Karla IV. a zejména pak jeho syna Václava IV. dochází k velkému zhoršení vzhledu mincí. Mince jsou nečitelné nebo nedoraţené, mají popraskané hrany, nebo jsou jinak deformované. Důvodem můţe být změna technologických postupů, nebo nedbalost zapříčiněná snahou o urychlení raţby. Měnová reforma připravovaná králem Karlem IV. se realizovala aţ po jeho smrti v roce 1384 za vlády Václava IV. Díky této reformě byly raţeny drobné jednostranné mince. Výhodou těchto mincí byl jejich tvar, byly totiţ raţeny na čtvercový nebo obdélníkový stříţek vystřiţený z tenkého plechu. Díky tomuto postupu nevznikal odpad. A i kdyţ mince nebyly příliš vzhledné, jejich výroba byla celkem jednoduchá a hlavně levná a rychlá. Drobné mince byly zavedeny hned dvě - peníz a haléř. Peníz měl vyraţeného dvouocasého lva a na haléřích byla vyobrazena královská koruna. U těchto drobných mincí pak platil poměr 1 groš = 7 peněz = 14 haléřů. Mince razil také Václavův bratranec, moravský markrabě Jošt Lucemburský. Byly to hlavně drobné mince, peníz s písmeny IO pod královskou korunou a vzácné moravské dukáty s podobiznou markraběte Jošta na jedné straně a jeho erbem na straně druhé. Ale i ostatní Lucemburkové razili mince s českými znaky, tyto raţby však probíhaly v Itálii. Jako u všech předchozích mincí, tak i u praţského groše, docházelo k postupnému sniţování podílu stříbra a zmenšování hmotnosti. Přesto byly groše velmi oblíbené jak doma, tak i v zahraničí. Proto se stejně jako po smrti krále Václava II. razily po smrti krále Václava IV. mince stejného vzhledu. V období husitských válek se razily mince z nekvalitních kovů. Byl to především jednostranný peníz s vyobrazeným českým lvem, jako razil Václav IV. V Praze se v této době také začaly razit nové mince tzv. flútky. Raţba těchto mincí začala uţ v roce 1421 a ve velké míře pokračovala v roce 1422. Byly to mince pouze z mědi, která byla získávána z roztavených pánví, kotlů či svícnů. Vzhledem k jednoduché raţbě těchto flútků je téměř kaţdý kovář mohl napodobovat. Bylo jich tudíţ v oběhu přespříliš a ztrácely na své hodnotě. Hlavní jednotkou byly stále groše, které se však vyskytovaly jen vzácně. Platby probíhaly ve flútkách a kvůli jejich nízké hodnotě byly ceny vyjádřené v groších velmi vysoké. Protoţe tyto mince nechtěli obchodníci přijímat, byla v roce 1422 praţská mincovna zavřena a raţba flútků zastavena. Raţba praţských grošů byla v období husitských válek dokonce přerušena. V této době se převáţně pouţívaly drobné mince 9

nebo mince vyrobené Karlem IV. nebo jeho synem Václavem IV., popřípadě zahraniční mince. Před nástupem, ale i po nástupu krále Ladislava Pohrobka, spravoval české země Jiří z Poděbrad. Ten si také byl dobře vědom potřebné změny v peněţním systému. Hlavní změnou mělo být odstranění starých nebo padělaných mincí z oběhu a odstranění zahraničních drobných mincí. Zavedl raţbu nových drobných mincí, jeţ byly vzhledem stejné, avšak razily se na kulaté stříţky. Narozdíl od těch starých, které byly oproti novým mincím nevzhledné, se také hůře padělaly. Započal také raţbu vlastních mincí, kladských haléřů, kterých se počítalo 17 do jednoho groše. Byl na nich vyobrazen český královský lev s malým písmenem g. I král Ladislav chtěl opět zavést raţbu praţských grošů, šlo však zřejmě jen o symbolickou raţbu. Praţské groše se v té době v oběhu téměř nevyskytovaly. Nahrazovaly je zahraniční míšeňské groše. Nejvíce se v běţném obchodě vyuţívaly drobné mince. Pokud šlo o větší částky, a také v zahraničním obchodě, vyuţívaly se uherské dukáty, které do českých zemí proudily ze zahraničí. Na jejich lícní straně byl vyobrazen uhersko-česko-moravsko-rakouský štít a jméno vydavatele, na druhé straně pak postava sv. Ladislava. Koncem 14. století a v první polovině 15. století do českých zemí v hojné míře proudily vídeňské a německé feniky. Tyto nekvalitní mince zapříčinily krizi v oblasti drobných mincí. Přestaly být obchodníky přijímány. Jiří z Poděbrad, který byl v té době jiţ králem, nechal razit nové mince tzv. horské peníze s vyobrazeným lvem. Zároveň nechal zřídit ve městech směnárny, kde probíhala výměna cizích mincí za české. Na počátku šedesátých let 15. století získalo oprávnění raţby i Brno (kde se razily jednostranné kruhové peníze s orlicí), dále města Znojmo a Jihlava (jejichţ raţba se odlišovala pouze písmeny Z a l umístěnými ve štítku na prsou orlice) a město Cheb (kde se razily mince se znakem města na jedné straně a písmenem E na straně druhé). Roku 1469 obnovil Jiří z Poděbrad raţbu praţských grošů, kterých byl v oběhu nedostatek. Nově raţené drobné mince, peníze a haléře, byly vzhledem téměř stejné jako dřívější raţby. Na penězích se nacházel lev a na haléřích královská koruna. Král Jiří také upravil kurz horských peněz vůči praţskému groši. Vzhledem k tomu, ţe v horských penězích byl příliš malý podíl stříbra, platily jako haléře, tedy 1/14 groše. Po smrti krále Jiřího nastoupil na český trůn Vladislav Jagellonský, který vládl v českých zemích, a Matyáš Korvín, který vládl na Moravě, Slezsku a Horní a Dolní Luţici. Groše raţené Vladislavem Jagellonským v kutnohorské mincovně byly shodné s předchozími raţbami, byl tedy na nich vyobrazen lev a královská koruna. Drobné peníze, 10

kterým se říkalo bílý peníz nebo český denár, byly v Kutné Hoře vyráběny jen v malém mnoţství, převládala zde výroba grošů. Na mincích, které se zde razily, byl také vyobrazen český lev jako u předchozích drobných mincích, navíc však obsahovaly označení panovníka. Měly také stejnou kupní sílu jako dřívější drobné mince a to 1/7 groše. Matyáš Korvín razil své mince v Krnově. Na těchto groších byl vyobrazen štít se znaky Uher, Čech, Slezska a Luţice, uprostřed doplněný rodovým Korvínovým erbem, coţ byl havran s prstenem v zobáku. Po smrti krále Matyáše přešla všechna vláda nad českými zeměmi do rukou krále Vladislava. Ten zahájil na konci 15. století raţbu drobných mincí ve velkém. Kromě bílých peněz byly vyráběny i haléře, kterým se říkalo malé nebo černé peníze. Na nich byla vyobrazena královská koruna. Po smrti krále Vladislava nastoupil na trůn jeho syn Ludvík Jagellonský. Protoţe mince vyráběné králem Ludvíkem se razily jen minimálně, jsou dnes velmi vzácné. Během vlády Jagellovců se také začaly objevovat zlaté mince. České zlaté, jak se těmto mincím říkávalo, byly raţeny podle uherských dukátů. Na přední straně, stejně jako u uherských mincí, byl vyobrazen zemský znak a označení vydavatele. Na zadní straně pak zemský patron svatý Václav. Poslední praţské groše zřejmě razila hrabata Šlikové. Od předchozích mincí se tyto lišily pouze štítkem se šlikovským erbem umístěným na rubové straně pod českým lvem. Praţské groše přestaly být vyráběny za vlády Ferdinanda I. Roku 1547. Ale platilo se jimi i nadále aţ do roku 1644, kdy byla jejich platnost ukončena Ferdinandem III. 1.4. Období tolarů a krejcarů V roce 1512 byla objevena nová naleziště stříbrné rudy v okolí Jáchymova na pozemcích hrabat Šliků. Protoţe vývoz stříbra byl v té době zakázán, usilovali Šlikové o povolení razit mince. To také dostali a v roce 1520 zahájili oficiální raţbu mincí. Vedle praţských grošů zde razili první tolary. Velké stříbrné mince váţící téměř 30 gramů, měřily v průměru 40 milimetrů a obsahovaly 27,41gramů stříbra. Patřily mezi velmi oblíbené mince a to nejen stálostí kvality, ale i zpracováním. Na jedné straně byl vyobrazen český zemský znak a v opisu bylo uvedeno jméno českého krále. Na straně druhé byla znázorněna postava sv. Jáchyma a šlikovský erb. Tyto jáchymovské tolary z kvalitního stříbra si zachovaly po celou dobu jejich výroby vysokou kvalitu, která se zkoušela v Lipsku, kam se mince dováţely. Vedle hlavní peněţní jednotky tolaru se razily pro běţný oběh tzv. bílé groše, kterých bylo za jeden tolar 30. V roce 1576 se začaly 11

vyrábět malé groše, coţ byly poloviny bílých tolarů. Zároveň produkovala kutnohorská mincovna velké mnoţství drobných mincí, tehdy jiţ známé bílé a malé peníze. Postupem času se razily i násobky tolaru: 2tolary a jejich díly: ½ a ¼ tolar. Po smrti krále Ludvíka Jagellonského v roce 1526 nastoupil na trůn Ferdinand Habsburský. Tento panovník chtěl mimo jiné zaloţit nové mincovny poblíţ nalezišť drahých kovů a sjednotit mincovnictví a měnové jednotky po celém území, kterému vládl. Mince raţené za Ferdinandovy vlády měly na lícní straně znázorněného panovníka s ţezlem. Na rubové straně se nacházel štít se znaky Království českého, Království uherského a habsburský rodový erb. Po smrti Štěpána Šlika se Ferdinandovy tolary razily také v Jáchymově. Jáchymovskou mincovnu převzala do správy po dohodě se zbylými Šliky královská komora. Kromě tolarů se také razily drobné mince, praţské groše i zlaté mince. V roce 1531 se stal král Ferdinand římským králem, to se také projevilo na mincích. Lícní strana s vyobrazeným panovníkem zůstala stejná, ale štít umístěný na rubové straně se od té doby nalézal na prsou jednohlavé říšské královské orlice. Za vlády Ferdinanda vznikla nová mince tzv. slezský groš. Jeho hodnota se rovnala 6 bílým penízům nebo také 2 krejcarům. Spolu se slezským grošem se vyráběl i groš praţský, který však měl nominální hodnotu podstatně vyšší. Praţský groš se rovnal 3 krejcarům a slezský groš pouhým 2 krejcarům. Grafické ztvárnění rubové strany praţského groše se za vlády Ferdinanda změnilo. Český lev, který se zde nacházel, byl umístěn ve čtverci postaveném na roh. Výroba praţských i slezských grošů byla ukončena v roce 1547 nebo počátkem roku 1548. Kromě vládních raţeb probíhalo i mnoho soukromých raţeb, jako například raţba pánů z Roţmberka, Lehnického kníţete Fridricha II., braniborského markraběte Jana nebo Jana z Pernštejna. Právě raţba Jana z Pernštejna byla z těchto soukromých raţeb ta nejvýznamnější. Jednalo se o nejbohatšího muţe Čech a Moravy a zřejmě právě proto zahájil raţbu mincí ve velkém mnoţství. V kladské mincovně vyráběl mince s různými nominály, jako například groše, haléře, tolary i zlaté dukáty. Kromě drobného haléře měly všechny tyto mince stejný vzhled. Na lícní straně byl umístěn erb pánů z Pernštejna se znakem Hrabství kladského, v opisu se pak nacházelo označení vydavatele. Na rubu byl vyobrazen znak Království českého. V roce 1559 prosadil Ferdinand I. Říšský mincovní řád. Zavedení tohoto řádu ale trvalo celé dva roky. Snaţil se sjednotit platidla ve všech zemích, kterým vládl. Vznikla nová mince tzv. zlatý říšský, později se označovala jako zlatý rýnský. Byla to větší stříbrná 12

mince, která nahrazovala zlaté mince a její hodnota se rovnala 60 krejcarům. Skutečným zlatým mincím s hodnotou 60 krejcarů se říkalo zlatý rýnský ve zlatě. Tato stříbrná šedesátikrejcarová mince se stala jednotným platidlem pro celé území Říše římské. V oběhu zůstaly drobné mince - bílý peníz a haléř. Dále se přestaly vyrábět mince tolarového typu, které nahradily krejcary. Krejcarové mince se razily v hodnotách 1, 2, 10, 30 a 60 krejcarů. Tato změna v peněţním systému netrvala dlouho. Jiţ Ferdinandův nástupce, jeho nejstarší syn Maxmilián, byl přinucen k raţbě tolarových mincí. Maxmilián II. byl zvolen českým králem ještě za ţivota svého otce. Proto se prakticky nevěnoval vládnutí, vláda zůstala na Ferdinandovi aţ do jeho smrti. Maxmilián se tedy věnoval se svým dvorem cestování, čímţ významně přispěl k vývozu kvalitních tolarových mincí do zahraničí. V roce 1561 nastala mincovní reforma a začala opět raţba krejcarů, ale i v tomto případě jen dočasná. V době korunovace Maxmiliána II. v roce 1564 platil poměr 1 groš = 2 krejcary a 1 peníz. První krejcarové mince byly raţeny Ferdinandem I. v roce 1561, poté jeho synem Maxmiliánem II. Krejcary se razily ve vládních mincovnách v Praze, Kutné hoře, Jáchymově a od roku 1569 i v Českých Budějovicích. Soukromé mincovny v té době jiţ neexistovaly. Tato krátká krejcarová etapa skončila v roce 1573. Začaly se opět razit tolary a praţské groše, které byly shodné s předchozími raţbami. Dále se začaly vyrábět tzv. bílé groše a jejich poloviny tzv. malé groše. Mince obsahovaly označení maley gross, coţ se četlo malej groš. Toto označení plného jména mince v češtině bylo znovu pouţito aţ v roce 1993 při výrobě koruny české. Platební síla bílého groše byla stanovena na 30 bílých grošů za tolar. Platební síla drobných mincí byla stanovena na 7 bílých peněz za jeden groš a 14 malých peněz za jeden groš. I nadále platily praţské groše a krejcary, ty však byly přetavovány na nové mince. Praţské groše měly hodnotu 9 bílých penízů. Dále platil zlatý český dukát, který se rovnal 46 grošům a 2 bílým penízům. To znamená zlatý český dukát = 324 bílých penízů, tolar = 210 bílých penízů, praţský groš = 9 bílých penízů, bílý groš = 7 bílých penízů, malý groš = 3,5 bílých penízů a malý peníz = ½ bílého penízu. Zahraniční mince, kterých bylo na našem území přespříliš, se měly z oběhu odstranit. Po smrti krále Maxmiliána II. v roce 1576 nastoupil na trůn jeho syn Rudolf II. Tento český král nechal razit nové velké zlaté a stříbrné mince. Byly to dvoudukáty aţ desetidukáty a dvoutolary aţ čtyřtolary. Tyto mince byly raţeny jen v malém mnoţství a většinou stejnými razidly jako menší mince, jen na tlustším stříţku. Dukáty, tolary a jejich násobky slouţily především pro zahraniční obchod. Na tolarech byl vyobrazen Rudolf II. a 13

pod ním malý český lev. Na druhé straně byl císařský orel se symbolem říšského jablka na prsou. Na dukátech byl vyobrazen stojící panovník s ţezlem a říšským jablkem na jedné straně a čtvrcený znak česko-uherský s habsburským znakem uprostřed. Později na lícní straně přibyl znak Království českého u pravé nohy panovníka a znak Království uherského u levé nohy. Na rubové straně byl nahrazen česko-uherský znak císařským orlem s habsburským štítem na prsou. V této době se nejvíce zlatých mincí razilo za vlády Rudolfa II. Dodnes jsou povaţovány za nejkrásnější české renesanční mince. Protoţe na našem území nebyly nijak velké zdroje zlata, získávalo se především přetavením různých předmětů nebo jiných mincí. Bílé a malé peníze zůstaly kromě označení panovníka stejné od vlády Vladislava Jagellonského. Na bílém penízu, který váţil okolo 0,384 gramu a měřil 13,5 milimetru, byl vyobrazen znak Království českého, jméno císaře a letopočet. Malý peníz váţil okolo 0,345 gramu a měřil v průměru 12 milimetrů. Bylo na něm znázorněno korunované R a letopočet. Později přibyla písmena RB, coţ je zkratka pro latinský překlad slovního spojení král český. Tyto drobné mince se převáţně razily v kutnohorské mincovně. Kromě vládních raţeb, byla povolena raţba vlastníkům kníţectví a hrabství. V Čechách to tehdy bylo Kladské hrabství, Opavské kníţectví a od roku 1588 i Kníţectví olomoucké. Ţádný z těchto územních celků však vlastní mince nerazil. Jediní, kdo v rudolfínské době razili vlastní mince, byli páni z Roţmberka, kterým patřilo slezské kníţectví Rychleby. V letech 1582-1596 probíhala především výroba zlatých dukátů aţ pětidukátů. Stříbrné mince tolary produkovala rychlebská mincovna jen výjimečně. Tolary vyráběné Vilémem z Roţmberka měly na lícní straně vyobrazeného vydavatele mince spolu s rodovým erbem. Na rubové straně se nacházela postava sv. Kryštofa. Na lícní straně dukátů raţených Petrem Vokem z Roţmberka byl ztvárněn roţmberský rodový erb drţený dvěma medvědy. Na rubové straně byla umístěna, stejně jako u mincí vydávaných jeho bratrem Vilémem, postava sv. Kryštofa. Slezská raţba mincí probíhala v kníţecích mincovnách lehnicko-břeţské, krosenské, krnovské, kde se razily stříbrné mince, a v městské mincovně vratislavské, kde se razily zlaté dukáty a jejich násobky - tříkrejcary, na kterých byla zobrazena slezská orlice a na rubové straně rodové erby vydavatelů. Na Moravě se o raţbu mincí postarala dvě kníţectví. V Kroměříţi a v Opavě, kde se vyráběly dukáty, tolary a tříkrejcary. Po Rudolfovi II. nastoupil v roce 1612 na trůn jeho mladší bratr Matyáš II. Mince raţené novým českým králem se nejdříve lišily jen změnou jména a letopočtů. Na dvoutolaru byl např. vyobrazen panovník a pod ním malý český lev. Na rubové straně pak 14

čtvrcený štít uhersko-český s habsburským štítkem uprostřed, to celé bylo obtočeno řetězem Řádu zlatého rouna. Na přelomu 16. a 17. století byl raţen i tzv. tolar tří císařů, na němţ byli vyobrazeni panovníci Maxmilián I., Karel V. a Ferdinand I. Zdroje stříbra se stále zmenšovaly, proto se začal zpracovávat tzv. pagament, coţ znamenalo přetavit různé předměty a hlavně starší mince s vysokým podílem stříbra a získat tak rudu potřebnou k výrobě nových mincí. V roce 1611 byla také zavřena mincovna v Českých Budějovicích jako nadbytečná. Mincovny v Kutné Hoře, Jáchymově a v Praze produkovaly především bílé a malé groše, tolary a v praţské mincovně jen nepatrném mnoţství zlatých dukátů. V českých zemích se objevovaly v hojné míře i krejcarové mince z kroměříţské mincovny a méně hodnotné zahraniční mince. Na území českých zemí se v 16. století ve velké míře projevovala inflace. Ceny pozemků vzrostly téměř o ¾, rostla i státní zadluţenost, a tím i daňové zatíţení. Dne 23. května 1618 došlo na Praţském hradě k defenestraci a tímto projevem nespokojenosti s politikou tehdejšího státu a státních úředníků začalo Stavovské povstání a Třicetiletá válka. V roce 1619 byl povstaleckou stavovskou vládou vydán mincovní řád. Ten ukončuje grošovou měnu a zavádí krejcarovou. V oběhu zůstaly drobné mince jako malý peníz, bílý peníz, krejcar a tříkrejcar, ale byly zavedeny o mince nové a to dvanáctikrejcar a čtyřiadvacetikrejcar. Nové mince byly raţeny jako jiţ dříve z tzv. pagamentu, přetavených předmětů, ale i zahraničních platnéch i neplatnéch mincí. Z takto získaného stříbra se razily především nové krejcarové mince. Ostatní mince niţších hodnot se z takto získaného stříbra razily jen výjimečně a ve stejné podobě jako za vlády krále Matyáše. Dvanáctikrejcary a čtyřiadvacetikrejcary měly jednotný vzhled. Na lícní straně se nacházela česká královská koruna s letopočtem. Na rubové straně byl umístěn znak Království českého a v opisu byla uvedena hodnota mince. Na Moravě byly zřízeny nové mincovny, ve kterých se vyráběly mince stejných hodnot a parametrů jako v Čechách, jen v jiné podobě. Na lícní straně moravských mincí byl umístěn znak Markrabství moravského s označením hodnoty mince a na rubové straně se nalézal renesanční motiv čtyřbokého jehlanu obtočený révovými stonky. Ve slezských mincovnách se během stavovského povstání razilo jen nepatrné mnoţství mincí, na jejichţ lícní straně byl vţdy zemský znak Slezska ve věnci. Na rubové straně se nalézal latinský nápis označující hodnotu mince. Na mincích Fridricha Falckého, který nastoupil na český trůn po Matyášovi II., byl znázorněn znak rozčleněný do pěti polí, které obsahují znaky Čech, Moravy, Slezska a Horní a Dolní Luţice. Tyto znaky byly ještě doplněny rodovým erbem bavorským a 15

znakem Rýnské Falce. Tyto dva znaky byly buď samostatně na lícní straně mince, umístěné po stranách stojící postavy panovníka, nebo byly včleněny do rubové strany, která pak byla rozdělena do sedmi polí. Díky válce a inflaci bylo peněz nedostatek, proto se oficiálně zvýšila kupní síla vydaných mincí. Například kupní síla zlatého dukátu se od roku 1576 zvýšila ze 108 na 210 krejcarů. Také se o 5% sníţil obsah stříbra v raţených mincích. Roku 1620 začala výroba nové osmačtyřicetikrejcarové mince. Tyto mince byly vzhledově stejné jako krejcarové mince s niţší hodnotou, změnila se pouze uvedená hodnota. Od roku 1620 byl na lícní straně mince vyobrazen panovník z profilu a na rubové straně se nacházel císařský orel. Jednotlivé nominály se od sebe lišily jen hmotností, velikostí a vyraţeným nominálem. Díky válečné inflaci začala i raţba vyšších nominálů a to 60 a 70 krejcary. Těchto mincí se však do oběhu dostalo jen nepatrné mnoţství. Po bitvě na Bílé hoře nastoupil na český trůn císař Ferdinand II. Jako mnozí jeho předchůdci i Ferdinand II. zavedl raţbu nové mince. Mince s hodnotou 120 krejcarů, která odpovídala 2 zlatým rýnským. Ani tato mince se vzhledově od ostatních krejcarových raţeb nijak nelišila. Spolu s krejcarovými mincemi produkovaly české mincovny i tolarové, dukátové mince a jejich násobky. Vyprodukovaly ale jen nepatrné mnoţství těchto mincí, i kdyţ se jich inflace příliš nedotkla a zachovaly si poměr obsaţeného drahého kovu i svou hodnotu. Převládala výroba krejcarů, jejichţ poměr vůči ostatním českým mincím vzrostl. Obsah stříbra v krejcarových mincích stále klesal a zároveň rostla i nominální hodnota mince. Z šedesátikrejcaru se stal sedmdesátikrejcar a poté pětasedmdesátikrejcar a ze stodvacetikrejaru stočtyřicetikrejcar a nakonec stopadesátikrejcar. Protoţe peněţní oběh byl přesycen inflačními mincemi s vysokými nominály, přistoupil císař k obnovení raţby tolarů s původním obsahem stříbra. Aby bylo moţné odlišit tyto plnohodnotné tolary od těch dříve raţených, změnila se především lícní strana mince. Byl na ní vyobrazen stojící korunovaný panovník ve zbroji drţící ţezlo a říšské jablko. Na rubové straně pouze přibyl štítek se znakem Království českého, který byl umístěn na prsou říšského orla. Hodnota inflačních mincí pak byla sníţena na 1/6 aţ 1/16 nominální hodnoty.původní stodvacetikrejcar platil za 20 krejcarů, osmačtyřicetikrejcar za 6 krejcarů atd. Tyto méně hodnotné mince však měly být v příštích letech staţeny z oběhu. Byly vykupovány mincovnami za cenu kovu. Od roku 1624 se začaly razit nové drobné mince a to: čtvrtkrejcar (tzv. fenik ), půlkrejcar, třífenik (tzv. grešle ), který platil za ¾ krejcaru, dále krejcar a tříkrejcar. Vedle celých tolarů, které platily za 90 krejcarů, se tehdy razily i čtvrttolary a půltolary. 16

I kdyţ mincovny produkovaly celkem kvalitní mince, v oběhu se jich nedostávalo. Ty byly určeny hlavně pro vojsko a na vyplácení pohledávek do zahraničí. Do běţného oběhu se dostaly hlavně tříkrejcary. Vedle nich se platilo i různými zahraničními mincemi. Nejvíce se u nás vyskytovaly nizozemské stříbrné dukatony. Ferdinand III., který nastoupil na trůn v roce 1637, se snaţil zahraniční mince z oběhu vymýtit. Velký úspěch ale v tomto snaţení nezaznamenal. Dalším jeho snaţením bylo zrušení praţských grošů. Definitivní platnost byla ukončena v roce 1547. Tyto mince, jimiţ platili lidé necelých 250 let, byly přetaveny v mincovnách. Ze získaného drahého kovu byly vyráběny nové mince. Na Ferdinandových mincích byl stejně jako u jeho předchůdců vyobrazen panovník na jedné straně. A na straně druhé císařská orlice se štítkem zemského znaku na prsou. Kromě státních mincoven fungovaly i privátní mincovny. Vlastní raţbu mincí měl povolenou císařský generalissimus a frýdlantský vévoda Albrecht Eusebius z Valdštejna. Své mince razil v Jičíně a ve slezské Zaháni. Razil především tříkrejcary, ale i tolary a dukáty. Na těchto mincích byl vyobrazen sám Albrecht z Valdštejna na lícní straně a na rubové straně jeho erb. Další soukromá mincovna byla v Českém Krumlově a patřila císařskému generálovi Janu Oldřichu z Eggenbergu. I na českokrumlovských mincích byl vyobrazen vydavatel a jeho erb. Také Šlikové z Pasounu obnovily raţbu svých mincí. Tentokrát probíhala raţba v nově zřízené mincovně v Plané. Na šlikovských mincích byl na lícní straně umístěn císařský znak a jméno stávajícího panovníka. Na rubové straně bylo označení vydavatele spolu se šlikovským erbem a symbol sv. Anny. Nástupcem Ferdinanda III. měl být jeho syn Ferdinand IV. Ten se však kvůli své předčasné smrti vlády nikdy neujal. Své mince však Ferdinand IV. měl. Razily se v Těšíně. Po smrti císaře Ferdinanda III. nastoupil na trůn jeho syn a mladší bratr Ferdinanda IV. Leopold Ignác Habsburský. Císař a český král Leopold I. vládl téměř 50 let. Za vlády tohoto nového panovníka se začalo prvně uvaţovat o zavedení měděných drobných mincí. Tyto mince neměly obsahovat drahý kov, ale jejich platební sílu měl garantovat stát. Výroba těchto mincí však byla realizována o mnoho let později. Dalším krokem, který Leopold I. učinil, bylo odstranění zahraničních mincí z oběhu. Jejich kupní síla byla sníţena zhruba o ¼ nominální hodnoty. V případě odkupu zahraničních mincí vládní mincovnou byla jejich hodnota sníţena jen o 15%. Kromě odstranění neţádoucích zahraničních mincí se tímto způsobem získával drahocenný kov potřebný pro raţbu nových mincí. I nadále se razily stříbrné tolary a zlaté dukáty spolu s krejcarovými mincemi. Mince Leopolda I. se tedy nelišily ani nominální hodnotou ani vzhledem, opět na 17

nich vyobrazen panovník a císařský orel se zemským znakem. Mince Leopoldových předchůdců stále platily, byly však postupně nahrazovány novými mincemi s niţším obsahem stříbra. Také byla zavedena mince s novou nominální hodnotou a to šestikrejcar. Právě šestikrejcar a patnáctikrejcar patřily za vlády Leopolda I. k nejoblíbenějším a nejpouţívanějším mincím. V roce 1661 se změnil postup výroby mincí, který byl od zahájení raţby praţských grošů téměř stejný. V tomto roce byla zahájena hromadná strojová výroba. Mince se razily pomocí dvou protichůdných válců. Jeden z válců razil lícní stranu a druhý rubovou stranu. Pás kovu byl protahován mezi těmito válci a poté byly mince pomocí průbojníku vykrajovány. Kvůli nedostatku drahého kovu byla v roce 1671 zrušena vládní mincovna v Jáchymově. Následovala ji i mincovna v Kutné Hoře, která ukončila svou činnost v roce 1727. Nejvýznamnější kníţecí mincovny se nacházely v kníţectví Lehnice-Břeh a Württemberg-Olešnice dále to byly slezské mincovny, mincovna olomouckého biskupství nebo mincovna v Českém Krumlově. V roce 1682 byl vydán zákaz dováţení zahraničních mincí. Drobných domácích mincí bylo v oběhu dostatek, takţe nic nebránilo respektování tohoto zákazu. Tolarových a zlatých mincí však tolik nebylo. Zákaz zahraničních mincí způsobil zvýšení poptávky po těchto mincí. Díky zvýšené poptávce začala stoupat i platební síla tolarových a zlatých mincí. V roce 1659 byla platební síla stanovena na 90 krejcarů, jiţ v roce 1667 to bylo 96 krejcarů. Po vydání zákazu dovozu zahraničních platidel se kupní síla tolaru vyšplhala na 105 krejcarů a v roce 1690 na 108 krejcarů. Dalšího růstu se tolar dočkal o tři roky později, kdy byl opět sníţen podíl stříbra u drobných mincí. Po této reformě v roce 1692-1693 platil tolar za 120 krejcarů. Toto zvýšení platební síly se ale netýkalo jen tolarů. I krejcarové mince s vyšší nominální hodnotou zaznamenaly změnu. Patnáctikrejcar platil za 18 krejcarů a šestikrejcar za 7. Začali se také razil zlomky dukátu. Vedle dukátu, dvoudukátu, třídukátu, čtyřdukátu, pětidukátu a desetidukátu se razily i půldukáty, třetiny, čtvrtiny, osminy, dvanáctiny a šestnáctiny dukátu. Tyto dílčí části dukátů se razily především ve Vratislavi. Dalším českým panovníkem byl Josef I. Za jeho vlády, která trvala pouhých šest let, se v měnové oblasti nic významného nestalo. Josef I. vydával mince shodné s mincemi jeho otce Leopolda I. Po jeho smrti v roce 1711 převzal vládu jeho bratr Karel VI. Vláda Karla VI. přinesla několik změn v mincovnictví. Protoţe si tento panovník potrpěl na vzhledu vyráběných mincí, vydal v této oblasti určité instrukce týkající se vnější podoby mincí. Také zavedl nový způsob raţby, která probíhala pomocí vřetenového lisu. Obraz mince byl na kov přenesen prostřednictvím rovnoměrného tlaku. Výhodou tohoto způsobu 18

raţby bylo odstranění prohnutí způsobeného válcováním. Díky této metodě se na okrajích mincí začaly objevovat nápisy nebo ornamentální výzdoba. Tato výzdoba popřípadě nápis měla i ochranný charakter, zabraňovala okrajování okrajů mincí a tím neoprávněnému obohacování. Císař Karel VI. neměl muţského potomka, snaţil se tedy o to, aby po jeho smrti mohla na císařovo místo nastoupit jeho nejstarší dcera Marie Terezie. Jeho snaha však byla marná. Po Karlově smrti zabral bavorský kurfiřt a polský král Karel Albrecht Království české, saský kurfiřt Bedřich August II. Moravu a braniborský kurfiřt a pruský král Fridrich II. Slezsko. Bavorský kurfiřt byl v prosinci 1741 přijat za českého krále Karla III. Tato událost se na českých mincích příliš neprojevila. Jedinou dochovanou mincí z této doby je tolar raţený Karlem III. v Mnichově. Jeho vláda ale netrvala příliš dlouho. Koncem roku 1742 byla jeho armáda z českých zemí vyhnána Františkem III. Štěpánem Lotrinským, manţelem Marie Terezie. Vláda nad českými zeměmi tedy přece jen zůstala na Habsburcích. Českým zemím tedy vládl František Štěpán Lotrinský spolu se svou manţelkou Marií Terezií. Po smrti Karla Albrechta v roce 1745 byl císařem zvolen právě František Štěpán Lotrinský a Marie Terezie od této doby neustále pouţívá titul císařovna. Císařovna vydávala vlastní mince jiţ od roku 1741 v Praze pak od roku 1743. Na lícní straně nejstarších mincích vydávaných jejím jménem byla vyobrazena celá stojící postava panovnice. Na rubové straně byl čtvrcený štít se zemskými znaky, ve středovém štítku byl umístěn český znak s královskou korunou. Po roce 1745 se na mincích Marie Terezie objevuje císařský orel a samozřejmě titul císařovna. Na později raţených mincích nahradila celou stojící postavu panovnice vyobrazení jejích portrétu. Od roku 1745 vydával svým jménem mince i císař František I. Vzhled mincí obou manţelů byl ve stejném stylu. Po Františkově smrti v roce 1765 pokračovala Marie Terezie v posmrtné raţbě mincí jejího manţela. Navíc začala raţba jejich nejstaršího syna a Františkova následovníka Josefa II. Peněţní reforma za 7. listopadu 1750 ukončila raţbu šestikrejcarů a patnáctikrejcarů, které platily v praxi více. Místo nich byly raţeny mince stejných parametrů, avšak vyraţená hodnota odpovídala jejich skutečné platební síle, a to sedmikrejcary a sedmnáctikrejcary. Dále byl sníţen obsah stříbra v tolarových mincích a jejich platební síla byla stanovena na 120 krejcarů nebo také 2 zlaté za tolar. Tento systém postupně přebíraly i ostatní země. Dnes hovoříme o konvenční měně. Konvenční mince se od dříve raţených mincí odlišovaly kříţkem umístěným obvykle za letopočtem. Tato měna byla vyuţívána aţ do roku 1857. Kromě konvenčních platidel, které byly bez problému přijímány v zahraničí, se v jednotlivých zemích razily tak zvané kreditní mince. Tedy mince, jejichţ obsah stříbra neodpovídal vyraţenému nominálu. Nejčastěji to byly měděné 19

mince, které nahrazovaly drobné stříbrné mince. Ve velkém byly kreditní měděné mince vyráběny po panovnickém výnosu z 27. září 1760. Byly to krejcary, grešle ( 3/4 krejcaru), půlkrejcary, feniky (1/4 krejcaru) a haléře (1/8 krejcaru). Starší stříbrné drobné mince byly postupně stahovány z oběhu a 1. října 1765 byla jejich platnost definitivně ukončena. Na měděných mincích byl ve většině případů znázorněn panovník na jedné straně a na druhé straně byla vyraţena nominální hodnota a letopočet. Vyobrazený panovník byl v některých případech nahrazen třemi znaky Koruny české, a to znak Království českého, Markrabství moravského a Kníţectví slezského. Dále byly vyráběny mince pocházející ze soukromých raţeb. I kdyţ mince z privátních raţeb odpovídaly parametrům vládních mincí slouţily jen jako reprezentativní mince, a tudíţ se s nimi neplatilo. Mezi soukromé raţby patřily mince Lichtenštejnů, olomouckých biskupů, Šliků a Schwarzenbergů. Další novinkou v peněţním systému byly papírové peníze. Papírové peníze vydávané od 15. června 1762 se tenkrát označovaly jako bankocetle. První bankocetle byly vydány v hodnotách 5, 10, 25, 50 a 100 zlatých. Byly vydávány v rozměrech 90x200 milimetrů a platnost byla ukončena v listopadu 1771. Jejich oběh však nebyl nucený, to znamená, ţe státní peněţní ústav byl povinen je přijímat v plné výši, soukromé osoby však tuto povinnost neměly. Tyto první papírové peníze vlastně nahrazovaly stříbrné mince s vysokou nominální hodnotou, stejně jako stříbrné mince s nízkou nominální hodnotou byly nahrazovány kreditními měděnými mincemi. K další emisi bankocetlí došlo jiţ za vlády Josefa II. v červenci 1771. V tomto roce byly vydány bankocetle i s hodnotou 500 a 1000 zlatých. Bankocetle z roku 1771 měřily 85x170 milimetrů a jejich platnost byla ukončena v říjnu 1785. Třetí emise papírových platidel se uskutečnila v listopadu 1784, kdy byly vydány bankocetle v celkové hodnotě 20 milionů zlatých. Nová papírová platidla s hodnotou od 5 do 100 zlatých měřily 87x190 milimetrů a s hodnotou 500 a 1000 měly rozměry 153x130 milimetrů. Platnost těchto peněz byla ukončena v roce 1796. V roce 1790 nastoupil na trůn mladší bratr Josefa II. Leopold II. Jeho vláda, ale netrvala příliš dlouho jiţ o dva roky později se vlády ujal František II. Kromě konvenční měny se v roce 1795 začaly vyrábět nové šestikrejcary a dvanáctikrejcary. Nové mince byly určeny jen pro vnitrostátní oběh a obsahovaly pouze 25 % stříbra. Od roku 1795 byla také znovu obnovena činnost praţské mincovny, která byla ukončena v roce 1784. Zde se razily právě nové šestikrejcary a dvanáctikrejcary, dále pak mince konvenční měny a tzv. kříţové tolary, půltolary a čtvrttolary určené pro export. O dva roky později se přestaly vyrábět krejcarové mince konvenční měny a nadále se razily jen tolarové mince. 20

V roce 1796 došlo k další v pořadí jiţ čtvrté emise papírových platidel. Tato čtvrtá emise měla nahradit bankocetle z roku 1785, které byly staţeny údajně kvůli špatné kvalitě. Tyto nové papírové peníze o rozměrech 90x200 milimetrů byly povinni přijímat i soukromé osoby. Platnost bankocetlí z roku 1796 byla ukončena v roce 1801. Během této čtvrté emise bylo vydáno papírových peněz v celkové hodnotě 141 milionů zlatých a spolu s nekvalitními vnitrostátními mincemi vytlačily stříbrné konvenční mince. Z toho vyplývá, ţe v domácím oběhu byl velký nedostatek drobných mincí. To bylo vyřešeno v roce 1800, kdy začaly být vyráběny nové měděné mince s nominální hodnotou čtvrtkrejcar, půlkrejcar, krejcar, tříkrejcar, šestikrejcar a nový čtyřiadvacetikrejcar. V roce 1800 byla emitována také další řada bankocetlí. Nová papírová platidla byla vydána v hodnotách 1, 2, 5, 10, 25, 50, 100, 500 a 1000 zlatých. Nejmenší z nich, bankocetle s nominální hodnotou 1 zlatý měřila 64x145 milimetrů a největší z nich 80x140 milimetrů. Další bankocetle byly vydány v roce 1806. Šlo jiţ o šestou emisi papírových platidel s hodnotami od 5 do 500 zlatých a rozměrech od 78x140 do 100x162 milimetrů. Okolo roku 1802 se v oběhu vyskytovala také mince s nominální hodnotou 7 krejcarů a s vysokým podílem stříbra. Na rozdíl od ostatních mincí na ni nebyl vyobrazen panovník, ale na obou stranách se nacházel na hrot postavený čtverec. Na jedné straně mince se ve čtverci nacházela hodnota mince a letopočet. Na druhé straně říšská orlice. Tato mince měřila v průměru 26 milimetrů a váţila 4,68 gramů. Měla shodné parametry s tehdejším dvanáctikrejcarem, coţ svědčí o její kvalitě. Další nové mince se začaly vyrábět v roce 1807. V této době dávali lidé přednost kovovým mincím, i kdyţ jen měděným před bankocetlemi. A to i přesto, ţe v roce 1806 došlo k další emisi bankocetlí. Nové mince z roku 1807 měli nominální hodnotu 15 a 30 krejcarů. Šlo o měděné mince s průměrem 34,5 a 37,5 milimetrů a s hmotností 13,125 a 17,5 gramů. Nápis na mincích informoval o tom, ţe jde o drobná platidla k bankocetlím, jejíţ hodnota se rovnala 1/4 a 1/2 bankocetle s nominální hodnotou 1 zlatý. Se zvyšujícím se počtem měděných mincí a papírových platidel rostla i hodnota stříbrných mincí konvenční měny. Rostoucí inflace měla být vyřešena peněţní reformou 20. února 1811, kdy byl vyhlášen státní bankrot. Cílem peněţní reformy bylo sjednocení konveční měny a kreditních platidel a sníţení mnoţství nekrytých platidel. Hodnota bankocetlí vydaných v roce 1818 a 1806 byla sníţena na 1/5 nominální hodnoty. Tyto bankocetle byly vyměňovány za tzv. výměnné listy. Výměnné listy jinak také šajny bylo moţné vyměnit aţ do konce roku 1812. A ty měly být podle reformy postupně nahrazovány mincemi v poměru 1:1. Tyto papírové peníze měly různé rozměry podle nominální hodnoty od 21

60x88 milimetrů do 134x190 milimetrů a platily aţ do roku 1858. Vedle bankocetlí byla sníţena i hodnota kreditních mincí. Stejně jako u papírových platidel platily měděné mince 20% z nominální hodnoty. V oběhu však zůstaly pouze třicetikrejcary, patnáctikrejcary, tříkrejcary a krejcary. Ostatní kreditní mince přestaly platit bez jakékoli jiné náhrady. Kvůli nedostatku drobných peněz byly roku 1812 dány do oběhu nové mince v hodnotách čtvrtkrejcaru, půlkrejcaru, krejcaru a tříkrejcaru. Na rozdíl od předchozích raţeb měděných mincí nebyla na těch nových znázorněna říšská orlice. Na jedné straně byl znázorněn panovník a na druhé straně hodnota mince a letopočet. V roce 1813 přibyly k šajnům papírové peníze ve formě státních dluhopisů tzv. anticipační šajny. Díky své nominální hodnotě 2, 5, 10 a 20 zlatých vyhovovaly spíše jako papírové peníze neţ jako státní dluhopisy. Proto se s nimi platilo jako se šajny. Anticipační listy byly o trochu větší neţ šajny, nejmenší z nich s nominální hodnotou 2 zlaté byl o 5x10 milimetrů větší neţ šajny se stejnou vytištěnou hodnotou. S rostoucím mnoţstvím papírových platidel rostl také rozdíl mezi kreditními platidly a konvenční měnou. V roce 1813 zaplatil člověk za 100 zlatých v konvenční měně 189 zlatých v kreditních mincí. 1. června 1816 byl zřízen nový peněţní ústav a to Privilegovaná rakouská národní banka. Ta začala měsíc po jejím zřízení vydávat první bankovky, které byly směnitelné za šajny. Rakouské bankovky z roku 1816 byly vydávané v hodnotách 5, 10, 25, 50, 100, 500 a 1000 zlatých. Rozměry bankovek byly jednotné bez ohledu na nominální hodnotu 115x178 milimetrů. Platnost jednotlivých nominálů byla ukončena různě od roku 1829 do 1830. Také byl stanoven pevný poměr mezi konvenční měnou a kreditními platidly na 1:2,5. Za krejcar ve stříbrných mincích muselo být tedy zaplaceno 2,5 krejcaru měděných mincích. Další nové mince byly dány do oběhu v roce 1818. Byly to kreditní měděné mince s datem 1816 a s hodnotami čtvrtkrejcaru, půlkrejcaru a krejcar. Mince z roku 1816 byly vlastně platidly konvenční měny, proto byla jejich platební síla dvaapůlkrát vyšší neţ běţné měděné mince z předchozích raţeb. Také proto se těmto mincím v následujících letech říkalo krejcary dobráky. Císařský patent vydaný 1. června 1818 upravoval platební sílu měděných mincí. Krejcar dobrák platil i nadále ve své nominální výši. Platební síla ostatních měděných platidel byla podle tohoto patentu sníţena. Patnáctikrejcar platil nadále za 1,5 krejcaru, tříkrejcar z roku 1800 měl platit za krejcar a z roku 1812 za 1,5 krejcaru. Hodnota krejcarů a půlkrejcarů raţená od roku 1760 byla sníţena na polovinu. S třicetikrejcary se jiţ nepočítalo, ale obecně byly přijímány za 3 krejcary. V oběhu byly tedy kromě výše uvedených měděných mincí, papírové šajny z roku 1811 a 1813, dále desetníky, tříkrejcary 22

a pětikrejcary, jejichţ raţba byla znovu obnovena v roce 1815. I nadále pokračovala raţba stejných mincí včetně zlatých dukátů. Ty však jako z předchozích raţeb nebyly určeny pro běţný oběh, nýbrţ pro zahraniční platby. Dukáty císaře Ferdinanda obsahovaly 98,6% ryzího zlata. Parametry dukátových mincí byly následující: čtyřdukát měl 39,7 milimetrů v průměru a 13,96 gramů, dvoudukát měl 25 milimetrů a 6,98 gramů a dukát 20-21 milimetrů a 3,49 gramů. Vzhled zlatých mincí byl shodný i s jinými mincemi. V této době se opět zmodernizovala výroba mincí. Při raţbě se jiţ nepouţíval vřetenový list, ale moderní mechanické razicí stroje, které se v podstatě pouţívají dodnes. V roce 1835 zemřel císař František a na jeho místo nastoupil jeho syn Ferdinand. Mince raţené jeho jménem zůstaly nezměněny, samozřejmě aţ na podobu panovníka a jeho jméno. Český král z rodu Habsburků se českého trůnu vzdal v roce 1848, kdy se v evropských zemích vyskytovala vlna revolucí. Na jeho místo nastoupil 2. prosince 1848 Ferdinandův synovec František Josef I. Stále se zvyšující státní výdaje a výdaje spojené s potlačením revoluce nebyly, jak by se předpokládalo z dřívějších zkušeností, kryty vydáváním nových papírových peněz. Potřebné peněţní zdroje byly získávány prostřednictvím emisí cenných papírů. Tyto cenné papíry měly formu státních dluhopisů a byly úročeny 3-5%. Dluhopisům se říkalo pokladniční poukázky. První a druhá emise obsahovala nominální hodnoty 30, 60, 90, 300, 600 a 900 zlatých. Byly vydány 1. záři 1848, druhá emise 1. března 1849 a platnost obou těchto emisí skončila 31. srpna 1856. Třetí a čtvrtá emise obsahovala nominály 10, 25, 50, 100, 500, a 1000 zlatých. Platnost třetí emise byla od 1. ledna 1849 do 31. prosince 1850 a platnost čtvrté emise byla od 1. července 1849 do 31. prosince 1850. Poslední emise pokladničních poukázek byla vydána 1. ledna 1850 v hodnotách 100, 500 a 1000 zlatých a zrušena byla 31. března 1851. Vedle nich byly vydány i poukázky na zemské příjmy Uher. Tyto dluhopisy obsahovaly i menší nominály a to: 1, 2, 5, 10, 100 a 1000 zlatých. Vydány byly 1. března 1849 a jejich platnost skončila 31. srpna 1856. Dále byly vydány říšské podkladní listy. První emise z 1. ledna 1850 v nominálních hodnotách 100, 500 a 1000 zlatých byly splatné stejně jako některé pokladniční poukázky 31. prosince 1850. O rok později byla emitována další řada pokladních listů v hodnotách 5, 10, 50, 100, 500 a 1000 zlatých, které byly splatné 31. prosince 1851. Říšské pokladní listy z roku 1851 s hodnotami do 50 zlatých nebyly úročeny a jejich splatnost byla prodlouţena aţ do 31. července 1852 popřípadě aţ do 31. srpna 1856. Třetí, čtvrtá a pátá emise dluhopisů byla v hodnotách 100, 500 a 1000 zlatých s daty 1. ledna 1852, 1. ledna 1853 a 8. října 1853. 23