Olympijské symboly a ceremoniály

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sportovních studií Olympijské symboly a ceremoniály Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Oldřich Racek Vypracoval: Marek Beneš Management sportu Brno, 2013

Prohlašuji, že jsem předloženou bakalářskou práci vypracoval samostatně a vyznačil v ní všechny prameny, z kterých jsem čerpal. Jsem si vědom následků při nepravdivosti těchto údajů. V Brně dne. Marek Beneš

Poděkování Děkuji Mgr. Oldřich Rackovi za vedení a odborné rady při tvorbě bakalářské práce.

Úvod... 1 1. Cíle a metodika práce... 2 1..1 Metodika práce... 2 2. Olympijské symboly... 3 2.1 Heslo... 4 2.2 Symbol... 4 2.2.1 Historie symbolu... 4 2.3 Olympijská vlajka... 5 2.3.1 Druhy Vlajek... 5 2.3.2 Umístění vlajky... 6 2.4 Medaile... 7 2.5 Olympijská hymna... 8 2.6 Olivový věnec... 9 2.7 Olympijský oheň... 10 2.7.1 Historie Olympijského ohně... 11 2.7.2 Osobnosti zapalující oheň... 13 2.7.3 Pochodně... 14 2.7.4 Zhasnutí Olympijského ohně... 16 2.7.5 Kotle Olympijského ohně... 17 2.7 Olympijské emblémy... 19 2.8 Právní ochrana olympijských symbolů... 19 3. Olympijské ceremoniály... 21 3.1 Historie ceremoniálů... 22 3.1.1 Antický předchůdce... 22 3.1.2 Moderní doba... 25 3.2 Zahajovací ceremoniál... 23 3.2.1 Přehled zahajovacího ceremoniálů... 23 3.2.2 Holubice jako symbol míru... 26 3.3 Ceremoniál vítězů... 27 3.4 Závěrečný ceremoniál... 27 3.5 Vývoj a zajímavosti olympijských zahajovacích ceremoniálů... 29 3.5.1 LOH 1896 Atény... 29

3.5.2 LOH 1900 Paříž... 31 3.5.3 LOH 1904 Saint Louis... 31 3.5.4 LOH 1908 Londýn... 31 3.5.5 LOH 1912 Stockholm... 32 3.5.6 LOH 1916... 33 3.5.7 LOH 1920 Antverpy... 33 3.5.8 LOH 1924 Paris... 34 3.5.9 LOH 1928 Amsterodam... 35 3.5.10 LOH 1932 Los Angeles... 35 3.5.11 LOH 1936 Berlín... 35 3.5.12 LOH 1940... 37 3.5.13 LOH 1944... 37 3.5.14 LOH 1948 Londýn... 37 3.5.1 LOH 1952 Helsinky... 38 3.5.15 LOH 1956 Melbourne... 38 3.5.16 LOH 1960 Řím... 38 3.5.17 LOH 1964 Tokio... 39 3.5.18 LOH 1968 Mexico City... 39 3.5.19 LOH 1972 Mnichov... 40 3.5.20 LOH 1976 Montreal... 40 3.5.21 LOH 1980 Moskva... 40 3.5.22 LOH 1984 Los Angeles... 41 3.5.23 LOH 1988 Soul... 41 3.5.24 LOH 1992 Barcelona... 42 3.5.25 LOH 1996 Atlanta... 43 3.5.26 LOH 2000 Sydney... 43 3.5.27 LOH 2004 Atény... 44 3.5.28 LOH 2008 Peking... 44 3.5.29 LOH 2012 Londýn... 44 4. Závěr... 46 5. Literatura... 47 6. Přílohy... 50 Resumé... 54

Úvod Jako téma bakalářské práce jsem zvolil Olympijské symboly a ceremoniály, protože jsou to právě olympijské hry, které ve světě hrají roli nejvýznamnější sportovní události. Nejen události, nabízející napínavou zábavu, ale i, což mnozí v souvislosti s proměnami současného světa přehlížejí, jako symbol určité myšlenky, olympijské myšlenky. Jejich bohatá historie sahá až do antického Řecka a prošly si zajímavým a bohatým vývojem a domnívám se, že je čeká i bohatá budoucnost. V následujícím textu se pokusím srozumitelnou formou představit, popsat a přiblížit tyto dva pojmy. Prostor věnuji i historii, zejména vývoji zahajovacích ceremoniálů. V práci jsem se zaměřil především na celosvětově populárnější a historicky významnější letní olympijské hry. Tato práce by měla sloužit všem zájemcům, kteří se chtějí o Olympijských symbolech a ceremoniálech dozvědět něco bližšího. Studium tohoto tématu v českém jazyce je poněkud obtížné, není mi známo žádné dílo vydané u nás, které by se výhradně touto problematikou zabývalo, ačkoli v zahraničí (zejména v USA) bylo toto téma popsáno několika autory. 1

1. Cíle, úkoly práce a metodika práce Cílem této práce jsou analýza a následný rozbor olympijských symbolů a ceremoniálu a to se zaměřením převážně na letní olympijské hry. Práce má za úkol vysvětlení všech hlavních myšlenek, významů i právní ochrany olympijských symbolů i ceremoniálů. Za pomoci analýzy jejich vývoje se pokusím objasnit některé prvky jak už obřadů tak i ceremonií. 1.1 Metodika práce Ve své práci jsem zvolil metodu sekundární analýzy dokumentů, kdy jsem po sběru velkého množství dat vše uspořádal a následně použil pro nás důležité informace. Při sběru dat jsem se pokusil využít všechny veřejně dostupné informace. Jako jsou tištěné knihy českých i zahraničních autorů zabývající se problematikou olympijských her. Jako důležitý zdroj jsem použil Olympijskou chartu, kterou Mezinárodní olympijský výbor s pravidelností aktualizuje. Dále nesmím opomenout webové stránky, či blogy, video ukázky z ceremonií a novinové články zabývající se touto problematikou. 2

2. Olympijské Symboly Olympijské myšlenky se s velkou působností zjednodušeně vyjadřují symboly a ceremoniály olympijských her, což umožňuje široké mezinárodní pochopení bez ohledu na geografickou příslušnost, kulturu či vzdělání (Dovalil, 2004). Za olympijské symboly jsou považovány, vlajky a symboly užívané mezinárodním olympijským výborem za účelem podpory olympiád. Olympijské symboly jsou ikona, vlajky a symboly užívané mezinárodním olympijským výborem k podpoře olympiád. Symboly jako plamen, fanfára, a hymna - jsou více běžné během olympijského soutěžení. Například takové symboly jako vlajka, mohou být viděny po celý rok (MOV, 2002). Rozlišujeme: 1. nejvyšší symboly olympijského hnutí (symbol, vlajka, heslo), 2. emblémy, znaky NOV a organizačních výborů OH (ZOH), (Kroutil, 1982) Symboly olympijského hnutí jsou podle čl. 6 olympijské charty výlučným vlastnictvím MOV (MOV, 2011). 2.1 Heslo Heslo s krédem Citius, Altius, Fortius (rychleji, výše, silněji) vyjadřuje poselství ke všem, kdo náleží k olympijskému hnutí: usilovat o neustálý pokrok, vyniknout v souladu s duchem olympismu (Dovalil, 2004). Heslo bylo vymyšleno Pierrem de Coubertinem při sestavování Mezinárodního olympijského výboru v roce 1894. Coubertin řekl: Tato tři slova představují program mravní krásy. Estetika sportu je nedotknutelná." Heslo bylo představeno v roce 1924 na olympiádě v 3

Paříži. Více neformální ale za to dobře známé heslo, také od De Coubertin, zní: Důležitou věcí na olympijských hrát není zvítězit, ale zúčastnit se; podstatou života není vítězit, ale dobře bojovat." De Coubertin dostal toto heslo od pensylvánského kněze na londýnských hrách v roce 1908 (MOV, 2011). 2.2 Symbol Hlavní symbol, který je s to identifikovat 90% obyvatel planety, tvoří pět vzájemně propletených kruhů, symbolizujících svět spojovaný olympijskou myšlenkou. Skládá se z kruhů modrého, žlutého, černého, zeleného a červeného. Ty jsou na bílém poli, obecně jsou známy jako olympijské kruhy (obr. 1) (Dovalil, 2004). Obr. 1: Olympijský symbol (Zdroj. Olympic.org) 2.2.1 Historie olympijského symbolu Symbol byl původně navržen v roce 1912 baronem Pierrem de Coubertinem, zakladatelem moderních olympiád. Podle Coubertina, barvy kruhů na bílém pozadí symbolizují ty barvy, které se objevily na všech státních vlajkách, které soutěžili na Olympijských hrách v té době. Na jeho počátečním úvodu, Coubertin prohlásil: Těchto šest barev (včetně bílého pozadí vlajky) představuje bez výjimky barvy všech národů. Modrá a žlutá Švédsko, modrá a bílá Řecko, trikolóra Francii, Anglii a Ameriku, Německo, Belgii, Itálii, Maďarsko, žlutá a 4

červená Španělsko po boku s Brazílií či Austrálií, starým Japonskem a novou Čínou. Toto je opravdu mezinárodní symbol" (Dovalil, 2004). V listopadu 1992 v článku publikovaném v Olympijské Revue, což je oficiální časopis Mezinárodního olympijského výboru, americký historik Robert Barney vysvětlil, že představa prokládaných kruhů napadla Pierra de Coubertina v době, kdy měl na starosti USFSA, sdružení založené spojením dvou Francouzských sportovních asociací. Symbolem unie byli dva propojené kruhy, což byla původně představa švýcarského psychiatra Carl Junga. Pro něj kruhy symbolizovali kontinuálnost lidského pokolení (Barney, 1992). V roce 1914 musel být kongres pozastavený kvůli propuknutí první světové války, ale symbol a vlajka byli přijaty později. Poprvé ji formálně představil výbor v roce 1920 na osmých olympijských hrách v belgických Antverpách (Findling, 2004). Rozšířen a zpopularizován byl však symbol až v roce 1936 na olympiádě v Berlíně. Carl Diem, prezident pořadatelského výboru z letní olympiády v Berlíně, se snažil o to, aby zapalování olympijského ohně odehrávalo na starověkém stadionu Delphi, kde se konali Pythiánské hry, antický předchůdce olympijských her. Pro tuto příležitost nechal zbudovat kamenný pomník s vytesanými olympijskými kruhy, a naplánoval putování olympijského ohně s tříčlenným doprovodem z Delphi do Berlína. Obřad byl oslavován, ale kámen nikdy nebyl odstraněn (Rippon, 2008). Později, dva britští tvůrci Lynn a Gray Poolevi po návštěvě stadionu Delphy napsali v jejich knize Historie antických her, že design olympijský kruhů pochází ze starověkého Řecka. Tím vytvořili mýtus, o tom, že olympijský symbol má antický původ. Kruhy v roce 1936 hráli významnou roli v nacistických znázorněních za účelem zvelebení Třetí říše (Kennedy, 2012). Dnešní pohled mezinárodního olympijského výboru (IOC) je takový, že symbol "posiluje ideu" toho, že olympijské hnutí je mezinárodní a vítá všechny země světa k tomu, aby se připojili. (MOV, 2007) Můžeme se také dočíst, že olympijský symbol představuje unii pěti světadílů a setkávání atletů z celého světa na olympiádách. Ať tak nebo onak, žádný kontinent není reprezentovaný specifickým kruhem. Před rokem 1951, 5

oficiální příručka uváděla, že každá barva odpovídala specifickému kontinentu: modrá Evropě, žlutá Asii, černá Afriku, zelená Austrálii a Oceánii a červená Ameriku. Tato informace byla odstraněna, protože nebyl žádný důkaz, že tohle Coubertin opravdu zamýšlel (MOV, 1951). 2.3 Olympijská Vlajka 2.3.1 Druhy vlajek Rozlišujeme několik olympijských vlajek. A sice oficiální vlajku, kterou vyvěsí město, které bylo pověřeno pořádáním dalších Olympijských her. Tuto vlajku si během každého olympijského závěrečného ceremoniálu, který je tradičně známý jako antverpský ceremoniál, předají starostové pořádajících měst po sobě následujících her. A starosta nového hostujícího města ji nechá vyvěsit na radnici (Kroutil & Kössel, 198l). Tato vlajka by neměla být pletená s většími olympijskými vlajkami navrženými výslovně pro každé hry zvlášť. Ty visí nad stadionem a po hrách jsou vyřazeny. Takové vlajky mají jemné rozdíly mezi sebou. Patři mezi ně barevný odstín, obrysy kolem kruhů apod. (Kroutil & Kössel, 198l) a. Antwerpská vlajka První olympijská vlajka byla představena Mezinárodním olympijským výborem na olympiádě v Antwerpách v roce 1920. Po hrách se však ztratila a pro Paříž 1924 musela být zhotovena nová. Navzdory tomu ji olympijský výbor pořád nazýval Antwerpskou vlajkou. Ta byla předávána každému pořádajícímu městu ať letní nebo zimní olympiády až do roku 1952, kdy se na zimních olympiádách začala používat jiná. Antwerpská vlajka však byla na letních hrách používaná až do roku 1988, kdy byla vyřazena (König & Königová, 1980). Originál vlajky z roku 1920 byl po 77 letech nakonec objeven (obr. 2). Zjistilo se, že ji ukradl jistý Duke Kahanamoku přímo ze stožáru. Vlajka byla na 6

hrách v Sydney navrácena a vystavena v olympijském muzeu ve Švýcarsku (Sandomir, 2000). Obr. 2: Původní Antwerpská vlajka (Zdroj: http://www.todayifoundout.com/) b. Vlajka z Osla (Oslo flag) Tato vlajka byla odhalena předsedou MOV na norských zimních olympijských hrách v Oslu. Od té doby byla předávána mezi pořadatelskými městy zimních olympiád. V současné době je skutečná vlajka uschovaná ve zvláštní krabici a je nahrazena replikou. c. Vlajka ze Seoulu (Seoul flag) Tato vlajka byla představena jako následovník Antwerpské, která již byla sešlá a potřebovala obměnit. Stalo se tak na hrách v Seoulu v roce 1988 a využívá se dosud (MOV, 2011). 2.3.2 Umístění vlajky V olympijském městě musí olympijská vlajka vlát volně vedle ostatních vlajek. Na stadiónu a v jeho okolí musí být více olympijských vlajek promícháno s vlajkami zúčastněných národů (Kroutil & Kössel, 198l). Olympijská vlajka velkých rozměrů musí po celou dobu konání her vlát na 7

čelním místě olympijského stadiónu, kde je vztyčována, v okamžiku prohlášení olympijských her za zahájené a sňata na konci závěrečného ceremoniálu (Kroutil & Kössel, 198l). 2.4 Medaile Olympijské medaile, kterými jsou odměněni vítězové, patří mezi symboly spojené s olympijskými hrami. Medailemi jsou odměnění vždy tři nejlepší sportovci či týmy. První dostane medaili zlatou, vyrobenou z pozlaceného stříbra. Druhý v pořadí dostává stříbrnou a třetí bronzovou medaili. Každá medaile na jednotlivých olympiádách má stejný design, na kterém se usnesli organizátoři jednotlivých her. Od roku 1928 až do roku 2000, přední strana medailí vyobrazovala antickou bohyni vítězství Niké, která drží v levé ruce palmovou ratolest, a v pravé věnec pro vítěze (Obr. 3.). Tento design byl vytvořený Giuseppem Cassiolim. Štítky a zadní strana jsou pak pro každou olympiádu specifické (Wagner, 2004). V roce 2004 byla přední strana změněna. Bohyně Niké zůstala, ale je vyobrazena jak letí nad Panathenickým stadionem (Obr. 4). To mělo znázornit návrat olympijských her do míst zrodu. Design vytvořila řecká návrhářka klenotů Elena Votsi (Wagner, 2004). Obr. 3: Medaile navržená Giuseppem Cassiolim (Zdroj: www.bbc.co.uk) 8

Obr. 4: Medaile z Athén 2004 od Eleny Votsi (Zdroj: www.sfakia-crete.com) 2.5 Olympijská hymna Oficiálně zní vždy při vytahování Olympijské vlajky na stožár. Tuto skladbu složil řecký skladatel Spyridon Samaras, slova k ní napsal řecký spisovatel a básník Kostis Palamas. Hymna byla poprvé zahrána již v roce 1896 na Athénském debutu, avšak oficiálně uznána MOV byla až v roce 1957. Mimo oficiální hymny, ještě každá pořádající země složila vlastní olympijský chvalozpěv (Guegold, 1996) Přehled skladeb (originální název) a skladatelů. Olympische Hymne - Richard Strauss. Zahraná v podání orchestru a smíšeného sboru v Berlině 1936 The Olympic Fanfare - zahraná v Helsinkách 1952 byla původně složena Aarrem Merikantem pro letní olympiádu 1940, která byla kvůli druhé světové valce zrušená. Bugler's Dream - Leo Arnoud. Jeho skladba je Američany často zaměňována s oficiální Olympijskou hymnou. Olympic Fanfare 1972 - skladba od Herberta Rehbeina byla použita i jako znělka Německého olympijského centra při prezentaci v televizi. Pořadatelé se ji rozhodli použít i při předávaní medailí vítězům. 9

Olympic Fanfare and Theme - Složil ji John Wiliams pro příležitost letních olympijských her v Los Angeles 1984. Skladbu zahrál sbor trumpetistů americké armády pod vedením kapitána Davide Deitricka. Skladba po skončení olympiády vyšla na LP deskách a na kazetových nosičích pod názvem The Official Music of the XXIIIrd Olympiad Los Angeles 1984 a rok na to dokonce získala nejvyšší hudební ocenění Grammy. Později vyšlo na CD ještě několik alternativ. The Olympic Spirit - Složil John Wiliams pro olympiádu v korejském Soulu 1988 Summon the Heroes - John Wiliams, Atlanta 1996 (Guegold,1996) 2.6 Olivový věnec Ve skutečnosti se jedná o olivovou větvičku z divokého olivovníku, propletenou tak aby vytvořila kruh či tvar podkovy. Začal se užívat ve starověkém Řecku, zlato, stříbro či bronz se nepoužívali. Věnec dostával pouze vítěz a byl upletený z posvěceného stromu, který rostl v blízkosti chrámu boha Dia (Kroutil & Kössel, 198l). Aristofanés ve své hře Plutus vysvětlil, že věnec je jen symbolická odměna. Nejvíce si vítěz cení toho, že je uznávaný, oslavovaný a velebený a jejich činy jsou připomínány po několik budoucích generací. Nicméně v pozdějších časech již věnec nebyl jedinou odměnou. Atleti dostávali nemalou finanční částku od svého domovského města (Howell, 1975). Olivový věnec byl z antiky přenesen i do současnosti a to při příležitosti pořádání olympiády v Athénách 2004. Zde byl předáván vítězi v každé disciplíně a sportu společně se zlatou medailí. A byl dokonce vybrán jako symbol celých olympijských her roku 2004 (Schaller, Kovář & Koliš, 2004). 10

2.7 Olympijský oheň Olympijský oheň je jedním z oficiálních olympijských symbolů. Oheň zaujímal v lidském životě vždy důležité místo, stával se obrazem podstaty, byl s to vyjádřit hluboké city. V řadě interpretací oheň stoupá vzhůru jako naše myšlenky, vzdoruje větru, jako by chtěl bojovat za svá práva, dým připomíná lidskou duši. Pohled do ohně navozuje snění, inspiruje k myšlenkám. Symbolizuje naději, která lidi spojuje, obraz vítězství, ducha, světlo pro všechny. Toto vše symbolizuje také olympijský oheň, zažehovaný v antické Olympii slunečními paprsky (Dovalil, 2004). Původ tohoto symbolu pochází z antického Řecka. Jako vzpomínku na Prométheovu krádež ohně řeckému bohu Diovi. Oheň byl znovuobnoven na letní olympiádě v Amsterodamu roku 1928 (Schaller, Kolář & Koliš, 2004). K olympijskému ohni patří taky štafetové putování ohně za pomoci pochodně. Štafeta vždy začíná v Řecku a putuje do míst konání konkrétní olympiády. Nemá však původ v antice, ale tento způsob vymyslel Carl Diem k letním olympijským hrám v Berlíně 1936 (Rippon, 2008). Transport ohně pochodní vyjadřuje poselství generací, přenos ohně z generace na generaci, nejmladší nesou naději lidskosti (Dovalil, 2004). Dnes bývá olympijská pochodeň zažehnuta několik měsíců před slavnostním zahájením her v místech antické Olympie v Řecku. Jedenáct žen, znázorňující vestálky, kněžky bohyně Vesty střežící oheň, předvede v chrámu bohyně Héry představení oslavující oheň. Pochodeň je přitom zažehnuta za pomoci slunečních paprsků a parabolického zrcadla. A následně se vydá na štafetovou cestu do města konání, štafeta končí v den zahajovaní ceremoniálu na hlavním stadionu. Závěrečný nosič je často utajovaný až do poslední chvíle a bývá zvykem, že se ji ujme významná sportovní osobnost pořádající země. V posledních letech dokonce sázkové kanceláře vypisují kurzy pro tuto událost. Je obvyklé, že nosič doběhne ke kotli na stadionu a za pomoci pochodně zažehne olympijský plamen. Mezi sportovci je považováno za ohromnou čest, být požádán k provedení tohoto úkonu. Oheň hoří během konání her a je zhasnut během závěrečného ceremoniálu (König & Königová, 1980). 11

2.7.1 Historie olympijského ohně a. Antická historie V dobách původních olympijských her v Olympii, byl ve svatyni věnované bohyni Héře udržován nepřetržitý plamen. Pro starověké Řeky měl oheň božský význam. Domnívali se, že byl ukraden Prométheem přímo bájným bohům. Proto, byl také přítomen v mnoho svatyních v Olympii. Během olympiády, věnované bohu Diovi, byly ohně dodatečně zapáleny i v jeho chrámu a v chrámu jeho manželky Héry (Howell, 1975). b. Moderní historie Tradice byla znovuobnovena během her 1928. O první zapálení novodobého olympijského ohně se postaral neznámý zaměstnanec energetického podniku z Amsterodamu (Schaller, Kolář & Koliš, 2004). Moderní úmluva štafetového transportu ohně započala v roce 1936. S touto myšlenkou přišel Carl Diem, zorganizovali ji nacisti pod vedením Josepha Goebbelse. Pochodně nechali zhotovit z kovu a dřeva ve zbrojařské firmě Krupp. Vzhled byl inspirován listem olivy (Rippon, 2008). Oheň byl zapálen v řecké Olympii slunečními paprsky pomocí parabolického zrcadla, následně pochodeň překonala 3187 km a to během 12 dní a 11 noci. Celkově se na štafetě podílelo 3331 běžců. Na motivy této události natočil v roce 1938 Leni Riefenstahl film o štafetě z Olympie. Film byl součásti nacistické propagandy a pokoušel se vytvořit olympijský mýtus Hitlerova režimu. Hitler viděl spojení se starověkými hrami jako perfektní způsob jak ilustrovat jeho víru, že antické Řecko bylo árijský předchůdce moderní Třetí říše. Štafetu cestou provázeli menší protesty v Jugoslávii a v Československu, ty však byli potlačeny místními bezpečnostními složkami (Rippon, 2008). Ačkoli po většinu času s pochodní běží běžci, byly pochodně transportovány mnoha způsoby. V roce 1948 a 2012 překonal oheň Lamanšský 12

průliv v lodi, v roce 2008 se projel v dračí lodi v Hong Kongu, v Canbeře pro změnu ve skifu. Poprvé byl i na palubě letadla na cestě do Helsinek v roce 1952. V roce 1956 na koni. Mezi kuriózní se zařadil rok 1976, kdy byl plamen transformovaný na rádiový signál. A to sice z Athén do Kanady pomocí satelitu, zde byl oheň znovuzapálen pomoci laseru. V roce 2000, se dostala pochodeň s olympijským ohněm dokonce pod hladinu oceánu a to v blízkosti Velkých bariérových útesů. Z dalších unikátních prostředků nesmíme opomenout velblouda, letadlo concord nebo původní americkou kánoi (Pinkall,2012). V roce 2004, byla uspořádaná první globální štafeta. Trvala 78 dní, pochodeň během toho urazila vzdálenost 78,000km, podílelo se na ní neuvěřitelných 11,300 nosičů. Pochodeň se objevila vůbec poprvé v Jižní Americe a Africe, navštívila všechny města, kde se uskutečnili předchozí hry a nakonec se vrátila do Athén (Schaller, Kolář & Koliš, 2004). Vrcholem štafety je zapálení kotle na hlavním stadionu pořádajícího města, tím jsou hry symbolicky považovány za zahájeny (Rippon, 2008).. Jedno z nejvrcholnějších zapálení ohně na stadionu se odehrálo v roce 1992 v Barceloně, postaral se o něj paraolympionik Antonio Rebollo, který zažehl oheň vystřelením hořícího šípu (Pinkall,2012). Při loňských hrách v Londýně zapálilo společně 7 mladých atletů měděné plátky, z nichž každý symbolizoval jednu z 204 účastnických zemí. Okvětní lístky poté vytvořily obří svícen (ČTK, 2012). 2.7.2 Osobnosti zapalující oheň V průběhu let, se postupně stalo tradicí, že posledním článkem štafety bývá významná sportovní osobnost, která má tu čest zapálit na stadionu olympijský oheň. První takto známým atletem byl devítinásobný olympijský vítěz Paavo Numi, ten vypudil publikum v Helsinkách v roce 1952 k obřímu aplausu. Mezi světoznámými sportovci zapalující oheň vynikají: boxer Muhammad Ali (1996), bežkyně Cathy Freeman (2000) či hokejista Wayne Gretzky (2010) (Pinkall,2012). 13

Ne vždy je však pravidlo, že oheň zapalují slavné osoby, mnohdy jsou to obyčejní lidé symbolizující olympijské ideály. V Tokiu 1964 oheň zažehl japonský běžec Yoshinori Sakari narozen v Hirošimě v den shození atomové bomby, tedy 6. srpna 1945. Byl symbolem znovuzrození Japonska po Druhé světové válce (Žurman, 1973). V Montrealu 1976 to zase byli dva mladíci. Jeden z francouzsky mluvící části země a druhý z anglicky mluvící časti země. Ti měli symbolizovat jednotnost Kanady (Pinkall,2012). První ženou, která byla poctěna tímto úkolem se stala v roce 1968 v Mexico City Enriquta Basilio (Pinkall, 2012). Podrobný přehled příloha 1. 2.7.3 Pochodně Design pochodně se většinou velmi liší. Mohou byt navrženy například tak, aby znázorňovali antický ideál nebo představovali nějaký specifický aspekt místa, kde se hry konají. Na mnohých se podíleli i známý průmyslový návrháři. Tyto zhotovení byli však mnohdy méně populární než klasické. Turínská pochodeň byla kritizována pro její vysokou hmotnost. Ta působila problémy sportovcům při štafetě. Pochodeň pro olympiádu v Londýně 1948 navrhl architekt Ralph Lavers. Měřila 47 cm, vážila 960g a byla vyrobena ze slitiny hiduminium, ze které se vyráběli motory (obr. 5). Tento jeho design dlouhé rukojeti zakončené válcovitým pohárem se objevoval později na hrách pravidelně (Garcia, 2010). 14

Obr. 5: Pochodeň navržená Laversem (Zdroj. http://www.vam.ac.uk/content/articles/o/olympic-torch/) Pochodně užívané pro finální nástup na stadion a zapálení ohně se odlišovali. Nebylo u nich zapotřebí dlouhé životnosti či odolnosti proti větru, ale bylo nutné, aby hořeli velkým viditelným plamenem. Do pochodní se užívala během historie různá paliva a několikrát došlo i ke zraněním. Jedny z prvních pochodní používali pevné či kapalné paliva. Pro jasný plamen jsou používány různé chemické sloučeniny i hořlavé kovy (Hobson, 1990). Od mnichovské olympiády se začínají užívat zkapalněné plyny, jakým je například propan butan. Jejich výhodou je snadné uskladnění a jasný svítivý 15

plamen. Počty pochodní použité pro štafety jsou různé. Například od v Helsinkách jich bylo 22, v Moskvě 200 a v Londýně dokonce 8000. Při cestě letadlem se používají bezpečnostní kahany. Tyto kahany jsou využívány i při pozemní cestě jako zálohy (Hobson, 1990). Poslední pochodeň byla navržená Eduardem Barberem a Jayem Osgenbyforem pro hry v Londýně (obr 6). Navzdory kritické reakci na logo a maskoty londýnských her, byl design pochodně přijat dobře (Krynek, 2011). Obr. 6: Pochodeň z Londýna 2012 (Zdroj: http://www.designmagazin.cz/produkty/24540-olympijska-pochoden-prolondyn-2012-je-derovana.html) 2.7.4 Zhasnutí olympijské pochodně Je poměrně běžné, že je oheň během štafety vědomě či nešťastnou náhodou uhašen. Pro tyto případy jsou využívány kopie pochodní přepravované se štafetou, a když zhasne je znovu zapálena od jiného zdroje nebo je použita nová pochodeň. Stává se, že během her zhasne kotel s olympijským ohněm přímo na stadionu. Mezi tyto známé zhasnutí se řadí i to z Montrealu 1976. Kdy oheň zhasl následkem přívalového deště a byl znovu zapálen zapalovačem jedním pořadatelem. Organizátoři jej poté znovu zhasli a zapálili za pomoci originálního záložního zdroje, který putoval z Řecka (Hobson, 1990). V roce 2008 byla při cestě do Pekingu pochodeň třikrát uhašena v Paříži, 16

učinili tak čínští pořadatelé, aby mohli pochodeň převézt autobusem a vyhnout se tak protestantům, kteří dávali najevo nesouhlas s čínským porušováním lidských práv. Oheň byl tak či tak uchován v rezervním kahanu, který se mimo jiné používá i pro udržení ohně přes noc (Strašík & Zajícová, 2008). Pochodeň z loňské olympiády v Londýně již měla bezpečnostní prvky předcházející případnému uhašení ohně. V pochodni hoří dva plameny, a sice viditelný žlutý, který je víc náchylný k uhašení větrem a deštěm, a menší modrý skrytý uvnitř před klimatickým působením, který je schopen znovu zapálit žlutý oheň (Mlynářová, 2012). 2.7.5 Kotle olympijského ohně Kotel a podstavec byli vždy předmětem unikátního a často velmi živého designu. Ten byl většinou spjat se zapalováním ohně při zahajovacím ceremoniálu (Garcia, 2011). Ukázka kotlů posledních let: v Atlantě v roce 1996, kotel vypadal jako červený svitek na zlaté konstrukci (obr. 7). O zapálení se postarala boxerská legenda Muhammad Ali (Pinkall, 2012). V roce 2000 na hrách v Sydney vstoupila Cathy Freeman do kruhového bazénku a zapálila kolem sebe kruh, ten poté vyjel po plošině nahoru na rampu, kde zakotvil na stříbrném podstavci (Obr.8) (Garcia, 2011). Pro olympiádu v roce 2004 v Athénách byl kotel sestaven ve tvaru obřího olivového lupenu, který se při slavnostním zapalování sklonil k windsurfaři Nikolaosovi Kaklamanakisovi (Schaller, Kovář, Koliš, 2004). Na olympiádě v roce 2008 v čínském Pekingu kotel připomínal závitek, který vyčníval nad hranu stadionu. Oheň zapálil čínský gymnasta Li Ning, který byl za pomoci lan vyzdvižen na hranu stadionu. V momentě, kdy se přiblížil ke kotli, zapálil obří knot, 17

který pak byl spirálově přenesen až na vrchol kotle (Pinkall, 2012). Na olympiádě 2012 v Londýně byl oheň tvořen z 204 měděných plátů zakončených okvětním lístkem (Obr. 9). Každý představoval jednu ze zúčastněných zemí (ČTK, 2012). Obr. 8: Oheň v Sydney 2000 (Zdroj: www.olympic.org) Obr. 7: Kotel olympijského ohně v Los Angeles (Zdroj: www.olympic.org) Obr. 9: Oheň z měděných plátků v Londýně 2012 (Zdroj: www.olympic.org) 18

2.8 Olympijské emblémy Pod tímto označením se chápe integrovaný vzor spojující či kombinující olympijské kruhy s dalšími prvky, jako např. státními vlajkami nebo jinými symboly. Emblémy, nejčastěji znaky NOV, znaky organizačních výborů OH aj. jsou majetkem těchto institucí (Dovalil, 2004). Zpočátku se používaly výjimečně, spíše formou odznaků pro účastníky, funkcionáře nebo hosty OH (ZOH) nebo jiných olympijských akcí. Teprve v 60. letech se emblémy staly symboly NOV a organizačních výborů her (Kroutil & Kössel, 198l). Každé hry mají svůj vlastní a prestižní (a také marketingově chráněný) olympijský emblém. Například pro OH 2004 byla zvolena olivová ratolest. Podle organizátorů her olivová ratolest symbolizuje historickou roli antického Řecka, trvající cyklus života a také charakter moderních OH, má vystihovat i jednotu mezi minulostí a současností (Dovalil, 2004). 2.9 Právní ochrana olympijských symbolů Symboly olympijského hnutí jsou podle čl. 6 olympijské charty výlučným vlastnictvím Mezinárodního olympijského výboru dále jen MOV. Ten má svrchovanou odpovědnost za nejvyšší symboly olympijského hnutí a činí veškerá opatřeni zajistit jejich právní ochranu na národní i mezinárodní úrovni. Každý Národní olympijský výbor (dále jen NOV) je odpovědný MOV za dodržování čl. 6 ve své zemi a činí opatření k zamezení svévolného používání olympijských symbolů. S výjimkou oficiálního olympijského dne nesmí NOV užívat symboly, bez výslovného povolení MOV. MOV spolu s NOV bude podporovat kompetentní orgány v dané zemi, aby vydávaly poštovní známky s olympijskými kruhy za účelem finančně přispět rozvoji olympijského hnutí a jeho propagaci. Kombinací olympijských kruhů s jinými znaky nebo atributy (např. se státní vlajkou) vznikají emblémy, znaky NOV a organizačního výboru OH (ZOH). Ty jsou vlastnictvím NOV a organizačního výborů OH (ZOH), musí však být 19

schváleny MOV, aby nedošlo k záměně mezi emblémem a olympijským symbolem při nedostatečném výtvarném odlišení (použití pěti olymp. kruhů samostatně). Je přísně zakázáno použití nejvyšších olympijských symbolů ke komerčním účelům. U emblémů je to možné, pokud majitel uzavře smlouvu, která zavazuje použivatele k respektování čl. 6 a příslušných prováděcích textů olympijské charty. Každá smlouva se musí předložit před podepsáním ke schválení exekutivě MOV. Doba platnosti každé smlouvy nesmí přesáhnout 4 roky a nesmí obsahovat žádnou klausuli, jež by se týkala jejího prodloužení nebo obnovení. Všechny texty a předměty, na nichž budou emblémy použity, se musí předložit NOV k písemnému schválení. Použití emblému musí přispět k rozvoji olympijského hnutí a nesmí být na újmu jeho důstojnosti. Emblémy NOV nebo organizačního výboru nesmí být užívány v zemi jiného NOV bez povolení. Olympijský emblém může použít MOV nebo jím pověřená osoba na území kteréhokoliv NOV s podmínkou, že to nepoškodí zájmy NOV. O tomto využití rozhoduje s konečnou platností exekutiva MOV po poradě s dotyčným NOV, který obdrží část čistého zisku z užití. (MOV, 2011) 20

3. Olympijské ceremoniály Symbolika olympismu se výrazně uplatňuje v jeho různých ceremoniálech. Jedná se o soubor stanovených obřadů, které mají silný emotivní charakter, vyjadřují a ztvárňují mnohé olympijské myšlenky a principy (Dovalil,2004). Patří k nim především: zahajovací ceremoniál olympijských her, závěrečný ceremoniál olympijských her, rozdělení cen na olympijských hrách, zapalování ohně, (viz kapitola 1.7) štafeta, transport ohně. (viz kapitola 1.7) Idea ceremoniálů se v moderním olympismu objevuje od počátku. Autorem některých je samotný Pierre de Coubertin. Podle něho by olympijské ceremoniály měly mít symbolickou sílu v dimenzi historické, výchovné, umělecké a náboženské (Dovalil, 2004). Náboženskou dimenzi naplňuje podle mnohých snaha, aby ceremoniály byly slavnostním okázalým aktem. Rámují tak všechny olympijské události, ze soutěžení činí svátek, v němž dojímá vnitřní zasvěcení podobné liturgickým rituálům. Ve smyslu Coubertinova náboženství sportu a náboženství sportovců a integrálního náboženského pocitu to znamená, poznej sám sebe, nauč se ovládat, překonávat. Prostřednictvím olympijských události lze vnímat magický účinek staré historie a božství. Podílejí se na tom všechny součásti - zvonění zvonů, fanfáry, defilé, sbory, holubice, oheň. To vše způsobuje hluboké emoce, srovnatelné s pocity náboženských ceremoniálů (Dovalil, 2004). Dimenze umělecká je dána smyslovým vnímáním a prožitkem ceremoniálu, jeho elegance, architektury, oblečení aktérů, hraní hymen, fanfár aj. Tato vlastně estetická stránka může být chápána jako vzácný akt štěstí (Dovalil, 2004) 21

3.1 Historie ceremoniálů 3.1.1 Antický předchůdce První zmínky o olympijských obřadech pochází již z her pořádaných roku 776 př.n.l. Místo medailí a závěrečného ceremoniálu se v antice pořádala tzv. oslava vítězství, což byli hody, na kterých se pilo, zpívalo, jedlo a přednášela se poezie. Čím bohatší vítěz byl, tím větší byla oslava. Jak jsem jíž zmínil výše, vítězům byl předán olivový věnec, upletený ze zvláštního stromu v Olympii, posekaný zlatým srpem. Hody byly ukončeny prohlášením slavnostního slibu vítěze a vykonáním rituálních obětí k různým bohům, které Řekové uctívali (Swaddling, 1999). Nicméně i starověké ceremonie si během téměř 12 století prošli dramatickými změnami. Standardy byly vytvořeny zhruba na 77. Olympiádě. Během zahájení byla uspořádána inaugurační slavnost, po které následoval obřad, při kterém sportovci skládali přísahu. Zahájení zakončovala soutěž trubačů (Howell, 1975). Olympijské obřady a ceremoniály byli nedílnou součástí již Antických her v Řecku a proto není divu, že moderní obřady v některých rituálech navázali na antické. Příkladem toho je důležitost Řecka jak při zahajovacích ceremoniích tak při zakončení her. Dalším příkladem by mohli být například hry v Aténách 2004, zde vítězové dostávali mimo jiné i olivový věnec, což byla v antickém Řecku hlavní odměna (Pinkall, 2012). 3.1.2 Moderní doba Základní rysy obou ceremoniálů formuloval už v samotných počátcích zakladatel moderního olympismu Pierre de Coubertin (otvírací formuli her pro hlavu pořádajícího státu, text přísahy sportovců, vztyčení vlajky, fanfáry, salvy, vypouštění holubů, přísahu funkcionářů, hraní hymny pořádající země). Některé akty, např. doběhnutí olympijské štafety, zapalování a zhasínání ohně se staly součástí ceremoniálů později (Dovalil, 2004). Během historie byly některé části zpochybňovány. S poukazem na možné podněcování nacionalismu, nevhodné zdůrazňování mezinárodního charakteru her 22

byl např. požadován zákaz vyvěšování státních vlajek a hraní státních hymen či zveřejňování národní nebo státní příslušnosti (Dovalil, 2004). Podrobnější přehled viz kapitola 2.2.1. 3.2 Zahajovací ceremoniál Je zřejmé, že hlavní myšlenkou zahajovacího ceremoniálu je zahájení či uvedení do olympijských soutěží. Stává se však, že se začíná soutěžit již před ceremoniálem, tak tomu bylo například v Pekingu, kdy začala fotbalová utkání dva dny před oficiálním zahájením her (Garcia, 2011). Určité prvky, které musí obřad splnit, jsou nařízeny olympijskou chartou a byly ustanoveny již v roce 1920 na letních olympijských hrách v Antwerpách (MOV, 2012). Počáteční Coubertinova vize moderních her počítala jak se sportovním soutěžením, tak se soutěží v umění. Proto dnes většinu Coubertinových ideálů můžeme shlédnout právě v zahajovacím ceremoniálu. Ten většinou startuje vytažením statní vlajky pořádající země, při které zazní státní hymna. Následují ukázky hudby, zpěvu, tance a divadla charakterizující danou zemi. Od her v Moskvě 1980 jsou tyto show stále propracovanější, složitější a finančně nákladnější (Garcia, 2011). Rekord zatím drží Peking, kde se náklady za zahajovací a závěrečný ceremoniál vyšplhali na neuvěřitelných 100 miliónů amerických dolarů, z kterých velkou část spolklo právě znázornění kultury Čínské republiky (Moore, 2012). 3.2.1 Přehled zahajovacího ceremoniálu Určité prvky, které musí obřad splnit, jsou nařízeny olympijskou chartou a byli ustanovené již v roce 1920 na letních olympijských hrách v Antwerpách (MOV, 2012). 23

Podrobný popis ceremoniálů: Panovník nebo hlava státu, jenž byl pozván, aby vyhlásil zahájení olympijských her, je při vstupu na stadión uvítán předsedou MOV a předsedou organizačního výboru, kteří mu představí členy své exekutivy. Oba předsedové pak odvedou panovníka nebo hlavu státu a osoby jeho doprovodu do jeho lóže na čestné tribuně, kde je pozdraven národní hymnou své země. (Kroutil & Kössel, 198l) Ihned poté začíná defilé závodníků a oficiálních činitelů. Před každou delegací, pochodující v oficiálních stejnokrojích, musí být nesena tabulka s názvem země, kterým je delegace uznávána, a vlajka této země (Dovalil, 2004). Národy nastupují v abecedním pořádku v jazyku země, která hry pořádá, s výjimkou Řecka, které defilé otevírá, a hostitelské země, která je uzavírá. Defilé se mohou zúčastnit jedině závodníci s doprovodem maximálně čtyř oficiálních činovníků. Všem účastníkům defilé jak při zahajovacím, tak i závěrečném ceremoniálu je zakázáno nést s sebou fotografické aparáty, vlaječky, standarty atd. Každý účastník, který tyto dispozice poruší, se vystavuje sankcím podle pravidla 23. Organizační výbor dbá, aby se tato ustanovení dodržovala (Kroutil & Kössel, 198l). Delegace zdraví panovníka nebo hlavu státu otočením hlavy k jeho lóži bez jiného projevu. Vlajky zúčastněných delegací a tabulky (včetně nosičů) obstará organizační výbor. Všechny budou mít stejné rozměry. Každá delegace obejde stadión a zařadí se na středovém trávníku do troj až šestistupů za svou tabulkou a vlajkou čelem k čestné tribuně. Po ukončení defilé zaujme každá delegace vyhrazená místa ke sledování ceremoniálu, vlajkonoši zůstávají na stadionu (Dovalil, 2004). Potom se předseda organizačního výboru provázen předsedou MOV odeberou k řečništi umístěnému na ploše stadiónu čelem k čestné tribuně, kde představí předsedu MOV slovy: Mám čest představit. předsedu Mezinárodního olympijského výboru, kterého co nejsrdečněji vítám. Pak předseda MOV vystoupí na řečniště a pronese maximálně tříminutový 24

uvítací proslov, K němuž připojí: Mám čest pozvat (panovníka, hlavu státu), aby prohlásil za zahájeny hry.. olympiády moderní doby, obnovené baronem Pierrem de Coubertinem v roce 1896 (nebo zimní olympijské hry). Panovník nebo hlava státu na to odpoví slovy: Prohlašuji za zahájené olympijské hry v., které oslavují olympiádu moderní doby (nebo zimní olympijské hry) (MOV, 2011). Nato zazní zvuk trubek a olympijská hymna pak provází olympijskou vlajku, jež je pomalu vztyčována na vysoký stožár v prostoru stadiónu (Dovalil, 2004). Starosta města vystoupí k předsedovi MOV na řečniště. Zástupce města. ve kterém se konaly minulé olympijské hry, předá oficiální olympijskou vlajku (z vyšívaného hedvábí, jež byla v roce 1920 věnována Olympijským výborem Belgie, předsedovi MOV, který ji předá starostovi města. (Pro zimní olympijské hry existuje jiná vlajka, jež byla věnována v roce 1952 městem Oslo (Garcia, 2011). Vlajka musí být až do příštích her uložena v hlavní budově městské radnice (Kroutil & Kössel, 198l). Symbolické vypuštění holubů předchází příchodu olympijské pochodně, nesené z Olympie štafetovými běžci. Poslední běžec oběhne s pochodní stadión a zažehne olympijský oheň, který bude uhašen na závěr her (Kroutil & Kössel, 1981) Poté je pronesena slavnostní přísaha, při níž se vlajkonoši všech zemí seřadí do půlkruhu kolem řečniště. Jeden závodník z hostitelské země provázen vlajkonošem své země vystoupí na řečniště, uchopí cíp vlajky do levé ruky, smekne pokrývku hlavy, zvedne pravou ruku a pronese jménem všech závodníků tuto přísahu (Dovalil, 2004): Jménem všech závodníků slibuji, že se na olympijských hrách představíme jako soupeři loajální, dbalí pravidel, jimiž jsou řízeny, a s přáním bojovat v rytířském duchu pro slávu sportu a čest našich družstev (Kroutil & Kössel, 1981). Nato vystoupí na řečniště jeden rozhodčí z hostitelské země a stejným způsobem pronese přísahu jménem všech rozhodčích a oficiálních činovníků: 25

Jménem všech rozhodčích a oficiálního sboru slibuji, že své funkce po dobu olympijských her budeme vykonávat ve vší nestrannosti, respektujíce pravidla a věrni principům skutečného sportovního ducha (Kroutil, Kössel, 1981). Pak se hraje nebo zpívá národní hymna hostitelské země. Poté účastníci opouštějí nejkratší cestou plochu stadiónu. Oficiální ceremoniál tak podle protokolu skončil. Teprve nyní může započít eventuální umělecký program nebo soutěže (Kroutil & Kössel, 1981). Jestliže MOV povolí vedlejší olympijský zahajovací ceremoniál ještě na jiném olympijském místě, kde nebude moci být uskutečněn popsaný protokol, musí organizační výbor předložit všechny podrobnosti o vedlejším ceremoniálu alespoň rok před zahájením her (Kroutil & Kössel, 1981). 3.2.2 Holubice jako symbol míru S vypouštěním holubic na zahajovacím ceremoniálu se začalo po První světové válce v roce 1920. Jejích úkolem bylo symbolizování míru a byly vypuštěny vždy na konci ceremoniálu po zapálení olympijského ohně. Tento úkon byl však přerušen po incidentu v roce 1988, kdy několik holubic uhořelo, poté co se dostali do blízkosti olympijského ohně (MOV, 2012). Později bylo nahrazeno pouhým symbolickým zobrazením holubic. Například v Sydney 2000 byly vyobrazeny na obrovském plátně, které drželi sportovci nad hlavami uprostřed stadiónu. V roce 2004 byly promítány na LED obrazovce, v roce 2012 byly holubice symbolizovány za pomocí cyklistů, kteří měli na zádech křídla nasvícené LED diodami (obr. 10) (Pinkall, 2012). 26

Obr. 10: Cyklisti znázorňující holubice (Zdroj: www.telegraph.co.uk.) 3.3 Ceremoniál vítězů Rozdělení cen je oficiální ceremoniál odevzdání olympijských medailí sportovcům, kteří obsadili první tři místa v soutěži - první cenou je medaile z pozlaceného stříbra a diplom, druhou stříbrná medaile a diplom, třetí bronzová medaile a diplom (Dovalil, 2004). Medaile v průběhu her předává předseda MOV (nebo některý člen jím určený) za doprovodu předsedy příslušné MSF (nebo jeho náhradníka), a to pokud možno ihned po skončení soutěže a na místě, kde se konala, tímto způsobem: Závodníci, kteří skončili na prvním, druhém a třetím místě, nastoupí v oficiálních stejnokrojích na ploše závodiště na stupně vítězů čelem k čestné tribuně, vítěz o stupeň o něco vyšší než jsou ostatní dva, závodník, který obsadil druhé místo, po jeho pravé ruce a třetí závodník po jeho levici. Na středový stožár se vztyčuje vlajka země vítěze, vlajka druhého a třetího závodníka na dva stožáry vedlejší vpravo a vlevo od středového stožáru, a za zvuků státní hymny vítěze (zkrácené) se závodnici i diváci obrátí čelem k vlajkám (Kroutil & Kössel, 1981). V posledním období se připouští i praxe vyhlášení vítězů a jejich dekorování kyticí na příslušném sportovišti po skončení soutěží, akt předání medailí se pak koná na jiném vyhrazeném významném místě (např. náměstí apod.) (Dovalil, 2004). 27

3.4 Závěrečný ceremoniál Podle protokolu se ceremoniál musí konat na hlavním stadiónu po skončení poslední soutěže. Vlajkonoši zúčastněných delegací spolu s nosiči tabulek s označením zemí nastoupí na plochu stadiónu ve stejném pořadí a zaujmou, stejná místa jako při ceremoniálu zahajovacím. Za nimi defilují všichni závodníci z každé delegace, kteří se zúčastnili právě ukončených her, v osmi nebo desetistupech bez rozdílu státní příslušnosti spojeni pouze bratrskými pouty olympijského sportu (Kroutil & Kössel, 1981). Tato tradice smíchání atletů započala v roce 1956 v Melbourne a navrhl ji australský školák John Ian Wing, který řekl, že by to byl skvělý způsob sjednocení a vytvoření tzv. národa sportovců (Garcia, 2011). Po vstupu všech atletů na stadión se koná poslední medailový ceremoniál. Během letních olympijských her to je většinou mužský maraton, který finišuje těsně před ceremoniálem. V Atlantě, Pekingu a Londýně byl však přesunut na brzké ráno, kvůli vysokým teplotám (Garcia, 2011). Vlajkonoši se pak postaví do půlkruhu za řečniště. Předseda MOV přijde pod řečniště. Za zvuků řecké hymny vystoupí na stožár stojící po pravé straně středového stožáru, užívaného pro vlajky vítězů, řecká vlajka. Potom zazní národní hymna země, která hostila hry, a na středový stožár vystoupí její vlajka. Nakonec vystoupí na stožár vlevo od středového stožáru vlajka země, v níž je město, jež bude pořádat příští hry, a zazní hymna této země (Dovalil, 2004) hry: Předseda MOV nato vystoupí na řečniště a pronese slova, jimiž ukončí Jménem Mezinárodního olympijského výboru vyjadřujeme naši vděčnost..a lidu (jména panovníka nebo hlavy státu a země), představitelům města.. (jméno města) a organizačnímu výboru her. Děkujeme závodníkům, oficiálním činitelům, divákům, pracovníkům informačních prostředků a všem, kteří přispěli k úspěchu těchto her. Prohlašujeme za ukončené Hry olympiády (nebo zimní olympijské hry) a podle tradice svoláváme mládež všech zemí, aby se shromáždila za čtyři roky (v případě, že město není ještě vybráno, bude název města nahrazen slovy: na místě, které bude vybráno), aby společně s námi oslavila Hry.olympiády (nebo.zimní 28

olympijské hry (Kroutil & Kössel, 1981). Pak zazní fanfára, zhasne olympijský oheň a za zvuků olympijské hymny se pomalu spouští olympijská vlajka ze stožáru. Pak je ve vodorovné poloze vynášena ven ze stadiónu osmi osobami ve stejnokrojích. Je pozdravena pěti dělovými výstřely a pěvecké chóry zpívají zpěv na rozloučenou. Nato za zvuků hudby opouštějí stadión nosiči tabulek, vlajkonoši a závodníci (Kroutil & Kössel, 1981). 3.5 Vývoj a zajímavosti olympijských zahajovacích ceremoniálu 3.5.1 LOH Atény 1896 Hry v Athénách odstartovali šňůru moderních olympijských her a jsou natolik významné, že jsem se rozhodl jim věnovat větší prostor a věnovat se podrobněji i závěrečnému ceremoniálu a. Zahajovací ceremoniál 6. dubna (25. března podle juliánského kalendáře) byly oficiálně zahájeny první letní olympijské hry v řecké metropoli, Athénách. Datum nebylo vybráno náhodně, bylo velikonoční pondělí a navíc celé Řecko slavilo den nezávislosti. (Pinkall,2012) Ulice a budovy v celých Athénách, byly vyzdobeny různobarevnými vlaječkami a květinami, to vše stylizované do tvaru písmen OA (iniciály "Ολυμπιακοί Αγώνες", "Olympijské hry" ) a data 776-1896 (22. července 776 před naším letopočtem byly zahájeny první antické olympijské hry). Ráno královská rodina a organizátoři her zamířili do kostela, aby si připomněli výročí osvobození od turecké invaze. Kolem poledního začaly na Panathinaiko proudit davy lidí, asistovala jim k tomu nově vytvořená Olympijská policie, která se vyznačovala nápadným oblečením. Černé kalhoty doplňovalo třešňové sako a bílá přilbice.(coubertin, 1897) 29

Na Panathinaiko se sešlo cca 80 000 lidí, včetně celé královské rodiny. Nejprve nastoupili všichni sportovci, kteří se rozdělili na ploše dle příslušnosti k jednotlivým národům. Po projevu prince Constantina, prezidenta organizačního výboru her, se přibližně v 15:30 ujal slova jeho otec, král Jiří I. Řecký, aby oficiálně zahájil Olympijské hry. (COUBERTIN, 1897) b. Závěrečný ceremonial 12. dubna, uspořádal král Jiří I banket pro sportovce a organizátory her, během něhož poděkoval všem, kteří se zasloužili o znovuzrození Olympijských her a všem, kteří se podíleli na jejich pořádání. Ceremoniál slavnostního zakončení, původně plánovaný na 14. dubna, musel být pro déšť odložen na další den. Závěrečný ceremoniál, kterého se účastnila královská rodina, začal ódou na svobodu, jenž je od roku 1865 řeckou hymnou. Poté George Stuart Robertson, britský tenista a držitel bronzové medaile ze čtyřhry právě končících her, přednesl oslavnou báseň ve starořečtině. Nechal se tak inspirovat Pindarem, který podobné ódy skládal na počest antických olympijských vítězů. Následovalo slavnostní dekorování vítězů a jejich čestný průvod, v jehož čele šel mladý básník Konstantinos Manos a národní hrdina, vítěz maratonu Spiridon Louis. Dále se představili všichni medailisté ze všech výprav. Nastala chvíle, kdy řecký král pronesl závěrečnou formuli, čímž oficiálně ukončil první letní olympijské hry. (COUBERTIN, 1897) c. Ocenění Na Letních olympijských hrách v roce 1896 byli oceněni pouze první dva sportovci v každé disciplíně. Vítěz každého závodu získal korunku z olivové ratolesti (pocházející z Altisu, v těsné blízkosti Olympie), stříbrnou minci vytvořenou Julesem-Clémentem Chaplainem a diplom namalovaný řeckým 30

malířem Nikolaosem Gysisem. Na lícové straně medaile byl ztvárněn Zeus, který drží v ruce globus, s okřídlenou postavou Vittorie, zatímco v levé části mince je nápis "Ολυμπία" ("Olimpia"). Na rubu medaile je znázorněn pohled na Acropoli, vše obklopuje nápis "Θερινοί Ολυμπιακοί Αγώνες" ("Mezinárodní olympijské hry"). Druzí v cíli získali medaili vyhotovenou z mědi, kterou navrhl Nikiphoros Lytras a vavřínovou ratolest. Někteří olympijští šampioni dostávali navíc speciální ceny. Robert Garrett převzal z rukou korunního prince Constantina antickou vázu, Pantelis Karasevdas karabinu, Ioannis Frangoudis pistoli a Spiridon Louis stříbrný pohár. Poprvé zde také zazněla oficiální olympijská hymna. (COUBERTIN, 1897) 3.5.2 LOH 1900 Pařiž II. letní olympijské hry se uskutečnily jako doplněk pět měsíců trvající světové výstavy. Lidé věnovali mnohem více pozornosti výstavním artiklům. Zahajovací ani závěrečný ceremoniál se zde neuskutečnil. V Paříži poprvé startovaly ženy. (Pinkall, 2012) 3.5.3 LOH 1904 Saint Louis I zde se hry staly součástí výstavy, tentokrát spojené s historickým výročím města. V oficiální zprávě nejsou žádné ceremoniály zaznamenány. Nicméně z medií víme, že proběhl ceremoniál při příležitosti zahájení atletických disciplín. (Pinkall, 2012) Předseda organizačního výboru Francis dorazil na stadion Francis Field s americkým státním tajemníkem Johnem Hayem a spolu s dalšími hodnostáři v hedvábných kloboucích. Poté je zahrána americká hymna Star-Spangled Banner. Francis doprovázel sprintery na start prvního rozběhu 100m sprint. (Pinkall,2012) 31

2.5.4 LOH 1908 Londýn Předpokládalo se, že olympijské hry budou dosud největší. Zahajovací ceremoniál započal éru grandiózních, moderních olympijských ceremoniálů. Přestože celý den pršelo, ceremoniálu se zúčastnilo 40 tisíc diváků. Poprvé se zde koná slavnostní nástup sportovců podle zemí (Obr. 11). Poprvé tak při zahájení zazní hymna pořádající země. Poté anglický král zahajuje hry. Obr. 11: Slavnostní průvod, (Zdroj:http://www.olympic.org/photos/london-1908 ) 3.5.5 LOH 1912 Stockholm V roce 1912 v Helsinkách byl uspořádán opravdu velký zahajovací ceremoniál. V oficiální zprávě se píše, že byl stadion zaplněn do posledního místa, podle snímků z události to zřejmě nebude pravda (obr. 12). Stockholm přinesl i několik prvenství (Pinkall,2012). Poprvé se zde předčítá křesťanská modlitba První taneční přehlídka během ceremonie První gymnastická přehlídka První umělecké hromadné vystoupení (The Great Choral Festival) 32

obr. 12: Tribuny na zahájení her v Helsinkách. (Zdroj: http://ihrprojects.wordpress.com/2012/07/27/legacies-and-history-of-thelondon-2012-olympic-games/) 3.5.6 LOH 1916 Očekávané letní olympijské hry v roce 1916, oficiálně zvané VI. olympijské hry, se měly konat v Berlíně v Německu. Po propuknutí první světové války v roce 1914 přípravy her pokračovaly a nikdo nepředpokládal, že se válka protáhne na čtyři roky. Hry tedy musely být zrušeny. Nabídky na tyto olympijské hry dostaly i Alexandrie a Budapešť (Pinkall,2012). 3.5.7 LOH 1920 Antverpy Zahajovací ceremoniál začal 14. dubna 1920. Hlavní novinkou bylo vztyčení sněhobílé olympijské zástavy s pěti kruhy. Tyto vlajky vlály i ve městě. Několik účastníků, kteří si tyto vlajky přivlastnili, zatkli zastupitelské úřady, které měly vlajky na starosti (Garcia, 2011). 33

Novinkou bylo zavedení olympijské přísahy vyplývající především z případu Jima Thorpa, který porušil zásady amatérismu. V Antverpách ji přednesl populární belgický šermíř Victor Boin (obr. 13). O slavnostní zahájení se postaral i skladatel Pierr Benoist. Poprvé zde byly vypuštěny holubice jak symbol míru (Pinkall, 2012). Obr.13: Přísaha Victora Boina (Zdroj: http://www.olympic.org/photos/olympic-oath-antwerp-1920) 3.5.8 LOH 1924 Paris Zahajovací ceremoniál v Paříži upevnil tradice, které započaly na hrách v Antverpách. Zároveň jsou to poslední olympijské hry, na kterých se nezapaloval olympijský oheň (Garcia, 2011). Prvenství: Poprvé se střílí z kanónu Poprvé je stadion ozvučen (MOV, 2011) 34

3.5.9 LOH 1928 Amsterodam Zahajovací ceremoniál se nese ve stejném duchu jako olympijské hry předešlé. Novinkou je zde zapalování olympijského ohně. Oheň byl zažehnout na vrchu Maratonské věže neznámou elektrikářskou firmou. Spíše než plameny mohli diváci spatřit tmavý kouř. Oheň poté plál během celých her (Pinkal, 2012). 3.5.10 LOH 1932 Los Angeles Zahájení 10. olympijských her prolomilo rekord v počtu diváků (105 tisíc). Na první mechanickou výsledkovou tabuli bylo vyobrazeno známé heslo zakladatele Pierra de Coubertaina: Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se Americkou hymnu zazpíval 3,5 tisící chór v doprovodu kapely (Pinkall, 2012). 3.5.11 LOH 1936 Berlín Zahajovací ceremoniál v Berlíně je považován za jeden z nejpreciznějších a největších ceremoniálů vůbec, proto mu věnuji více prostoru. Adolf Hitler na něm rozhodně nešetřil finančními prostředky. Poprvé je zde nesena olympijská pochodeň a to běžcem, v autě, na kánoi a na kole. Oheň za 12 dní urazil z Řecka do Německa celkem 3075km (Pinkall,2012). Oheň byl nejdříve přijat na berlínském náměstí Lustgarten, kde byl dopoledne připraven zvláštní před program, jehož se zúčastnilo 25 000 mladých lidí jak z Německa, tak i z dalších osmadvaceti zemí. K zástupům pronesli projevy vládní představitelé nacistického Německa: Baldur von Schirach, Hans Tschammer, Joseph Goebbels, Bernard Rust (Rippon,2008). Na olympijský stadion s olympijskou pochodní doběhl Fritz Schilgen. Při této příležitosti nechal Hitler natočit i dokumentární film (Pinkall,2012). Brány stadionu byly otevřeny v jednu hodinu 1. srpna 1936. A brzy byl zaplněn 78 054 platících diváků. Přičteme- li 8617 volných vstupenek, 3637 35

soutěžících a činovníků a 1051 novinářů z rozhlasu, z novin a od filmu, přišlo na stadion 91 359 osob, o něco méně než po léta tradovaných 100 000. Na začátku programu zahrál olympijský symfonický orchestr, tvořený Berlínskou filharmonií a Národním orchestrem (Rippon, 2008). Pak se nad stadion vznesla největší vzducholoď, později tragický proslulá, Hindenburg. Která měla na boku namalované olympijské kruhy, nechyběla však ani olympijská vlajka a nacistická svastika (Rippon, 2008). Poté následovali ukázky společných cvičení. Velkou pozornost si však vyžádal vstup Adolfa Hitlera na stadion. V tu chvíli zazněla z obou věži Maratonské brány Olympijská fanfára od Paula Wintera (Rippon, 2008). Poprvé se zde také objevuje i olympijský zvon, který se rozezní po německé hymně. Hitler vkročil po běžecké dráze do středu stadionu, kde ho přivítala pětiletá dívka, ta udělala pukrle, pozdravila slovy Heil, mein Führer a předala mu kytici. Následovala německá hymna a vztyčování vlajek padesáti státu na vrcholy stožárů tyčících se kolem stadionu. Oči všech se poté obrátily k západu, neboť začal vyzvánět Olympijský zvon. Následoval nástup reprezentačních výprav zakončený nikým jiným než německou výpravou doprovázenou ohlušujícím pokřikem a aplausem (Pinkall, 2012) Pro připomenutí Coubertinovi myšlenky zazněl jeho citát: Důležitou věcí na olympijských hrát není zvítězit, ale zúčastnit se; podstatou života není vítězit, ale dobře bojovat. Následovalo slavnostní prohlášení z úst samotného Hitlera, který hry prohlásil za zahájené. Poté proběhlo vztyčování olympijské vlajky doprovázené dělostřeleckou salvou a vypuštění 20 tisíců holubů. Z obou věži Maratonské brány opět zazněly trumpety, které zahrály fanfáru Olympijské hymny Richarda Strausse. Zatímco fanfáry doznívali, zvenku bylo již slyšet volání slávy. Na dohled se již objevil poslední nosič olympijské pochodně, německý běžec Fritz Shilgen. Fritz vztyčil naposledy pochodeň a pak zažehl palivo na obrovském bronzovém oltáři. Ceremoniál zakončil německý vlajkonoš Rudolf Ismayr, který pronesl olympijský slib. Večer se na stadionu ještě konala slavnost pojmenovaná Olympijská mládež. Hrálo se, zpívalo a předváděli se různé hry za krásného umělého osvětlení. (Rippon,2008) 36

Zahájení her v Berlíně bych zakončil slovy dánského novináře: Škoda, že tam nebyl baron de Coubertin. Jakou by měl radost, kdyby viděl, jak se jeho velký ideál uskutečňuje tak velkolepě a důstojně v obrovském nově postaveném berlínském koloseu. 3.5.12 LOH 1940 Letní olympijské hry v roce 1940, oficiálně XII. olympijské hry se původně měly konat v japonském Tokiu. Po přepadení Číny se očekávalo, že Mezinárodní olympijský výbor odebere Japonsku právo hry pořádat vzhledem k tomu, že stát vede agresivní válku. MOV do této záležitosti sice nezasáhl, Japonsko se však pořádání her samo v roce 1938 vzdalo (Garcia, 2011). Pořadatelství her bylo předáno finským Helsinkám. Na programu mělo být 17 olympijských sportů. I přes probíhající druhou světovou válku pokračovaly přípravy her až do počátku roku 1940, kdy Mezinárodní olympijský výbor rozhodl, že hry se konat nebudou. Vybudovaná sportoviště a další zařízení byla nakonec využita při letních olympijských hrách v roce 1952 (Garcia, 2011). 3.5.13 LOH 1944 Pořadatelství 13. Letních olympijských her (oficiálně Hry XIII. olympiády) bylo v roce 1939 svěřeno britskému Londýnu. V důsledku vypuknutí druhé světové války však nedošlo ani k zahájení přípravných prací. Z rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru se tyto hry nekonaly, ale Londýn byl vybrán pro pořádání následujících OH v roce 1948 (Pinkall,2012). 3.5.14 LOH 1948 Londýn Slavnostní zahájení olympiády v roce v roce 1948 bylo skromné a komorní. Během ceremoniálu nebylo učiněno žádné prohlášení a umělecké prvky byly velice skromné. Bylo to již 12 let od posledních her v Berlíně a londýnští 37

organizátoři souhlasili s pokračováním štafety olympijské pochodně, aby generovali povzbuzení po druhé světové válce. To se stalo předmětem debat. Nápad olympijské pochodně se zrodil v nacistickém Německu. Nicméně celkově byl ceremoniál významně zjednodušen kvůli omezenému rozpočtu a nedostatečnému času na přípravu. (Pinkall,2012) 3.5.1 LOH 1952 Helsinky Helsinkám bylo uděleno pořadatelství z velké části proto, že se o ni usilovali už v roce 1940, kdy se jich pořádající Tokio vzdalo. Z pohledu ceremoniálu nedošlo na této olympiádě k žádnému uměleckému pokroku. Jedna zvláštnost tu stejně nastala. Díky obrovské popularitě nejslavnějšího finského atleta Paava Nurmiho, který zapaloval olympijský oheň, se dostalo ohromného významu této události. V Helsinkách byly poprvé zapáleny dva ohně, a sice jeden dole uvnitř stadionu a druhý na vrchu věže olympijského stadionu (Pinkall, 2012). 3.5.15 LOH 1956 Melbourne Rok 1956 je pro olympijské hry zajímavý tím že se konaly hned tři. A to letní v Melbourne, zimní v italském městě Cortina d'ampezzo, a jezdecké ve Stockholmu. Tyto ceremonie byly ovlivněny ceremoniálem ze Stockholmu. Zde však byla přidána 20 minutová umělecká složka (Garcia, 2011). Slavnostní nástup atletů je stále na začátku zahájení, a vyžádal si největší pozornosti. Nicméně umělecky pojaté zahájení her v Melbourne a Stockholmu se dá považovat za vzor olympijských ceremoniálů. V oficiální zprávě stoji, že největší potlesk si vysloužilo utvoření olympijských kruhů z pochodujících lidí. I přesto že tato umělecká vsuvka nebyla schválena výborem (Pinkall, 2012). 3.5.16 LOH 1960 Řím Zahájení v Římě bylo obohaceno o malou uměleckou inovaci, s výjimkou intenzivní hudby. Zkušenost z roku 1956, kdy nebyla olympijská hymna zrovna 38

dobře napsaná, donutila MOV, aby ustanovila oficiální hymnu z roku 1896. Řím byl také svědkem prvního slavnostního předání olympijské vlajky mezi starosty pořádajících měst. Toto se později přesunulo do slavnostního zakončení. Při ceremoniálu bylo vypuštěno 7200 holubů pocházejících z ministerstva obrany (Dobrovodský, Ondík & Marek, 1961). 3.5.17 LOH 1964 Tokio Až do tohoto roku platilo, že největší vliv na zahajovací ceremonie měli olympijské hry v letech 1896, 1912, 1936 a 1956 (Pinkall,2012). To se změnilo s příchodem Tokia na scénu. Ceremoniál poprvé provázel ohňostroj, vypuštění obrovského množství nafukovacích balónků. Příchod japonského císaře byl doprovázen elektronickou hudbou. Velké pozdvižení vyvolaly trysková letadla, která vytvořila na obloze olympijské kruhy. Olympijská pochodeň, se kterou na stadion doběhl atlet, který se narodil v Hirošimě v den atomového útoku, uvolňovala vůni chryzantémy. Vůně šla cítit celým stadionem. Tokio udělalo v tomto směru obrovský skok dopředu a po několik dekád olympijských her to bylo považováno za jedno z největších živých uměleckých představení (Bureš, 1965) 3.5.18 LOH 1968 Mexico City Slavnostní zahájení v Mexico City bylo podstatně méně vynalézavé než v převratném Tokiu v roce 1964, Nicméně politická situace v Severní Americe způsobila velké znepokojení. Díky vraždám politiků v USA a pokračujícím sociálnímu povstání v Mexiku, byl sám o sobě zázrak, že hry nakonec byly zahájeny. Nicméně stadión byl velmi přeplněný, vměstnalo se sem totiž 100 tisíc diváků, přičemž kapacita byla pouhých 63 tisíc osob. Tyto hry také vstoupily do historie jako poslední, kde byla vynechána umělecká složka ceremoniálů (Pinkall, 2012). Jedna velká událost se zde přeci jen odehrála. Poprvé zde olympijský oheň zapaluje žena, mexická atletka Enriqueta Basilio (Garcia, 2011). 39

3.5.19 LOH 1972 Mnichov Olympiáda v Mnichově vstoupila do historie jako tragická. 5. září skupina palestinských teroristů zaútočila na izraelský apartmán v olympijské vesnici, unesli 11 členů izraelského olympijského týmu včetně Yakova Springera, jednoho z přeživších holokaustu. Při neúspěšném záchranném pokusu bylo zabito všech jedenáct sportovců, jeden policista a pět teroristů. Byla to první olympiáda v Německu od Hitlerovy olympiády v Berlíně. (Pinkall,2012). Nechvalně také tyto hry prosluli podplacenými rozhodčími v mužském finále basketbalu. Nicméně, i přesto tyto kontroverzní hry naznačily novou éru olympijských ceremoniálů. Ceremoniál byl totiž zvýrazněn experimentální hudbou a masivním programem dětských lidových tanců za což si vysloužil obdiv (Pinkall, 2012). 3.5.20 LOH 1976 Montreal Montreal předvedl zahájení velice podobné Mnichovu. Olympijský oheň byl do Kanady elektronicky přenesen. Za účelem demonstrace technické evoluce. Nebyla to zrovna ukázka pokroku. Trik spočíval pouze v tom, že na počítači byla vytvořena animace ohně. Dokonce ani stadion nebyl kompletně dostavěn. Tyto hry byly pro Montreal tak finančně náročně, že město úvěr splácelo ještě 40 let (Dobrovodský, 1977). 3.5.21 LOH 1980 Moskva První takzvaná mega-ceremonie se uskutečnila v Moskvě v roce 1980. Sovětský Svaz poskytl svému hlavnímu městu téměř neomezený rozpočet. A Moskva toho náležitě využila. Velikostí by se mohla rovnat pouze s olympiádou v nacistickém Německu. Hlavní představení během zahajovacího ceremoniálu bylo zcela odlišné od předchozích a stalo se tak velkou výzvou pro Američany a jejich hry v Los Angeles 1984. V této době totiž řádila Studená válka. Nikdy předtím neměly olympijské hry tak velkolepou přehlídku umění. Příkladem 40

bychom mohli zmínit obři vystoupení baletních tanečnic. Spolupodílel se i jeden nejuznávanějších skladatelů doby Schostakovich. Ceremoniál v Moskvě, který se jako první živě vysílal, se zapsal do historie jako jeden z nejextravagantnějších a nejsložitějších (Dobrovodský, 1981). 3.5.22 LOH 1984 Los Angeles Olympijský výbor v Los Angeles pojal zahajovací ceremoniál jako soutěž s masivní show, kterou předvedla Moskva. Bylo to v době, kdy vrcholila Studená válka, samozřejmostí proto bylo najmutí těch nejlepších umělců v USA. Mezi první patřil i Disney. Ten připravil ohromnou průvod procházející ulicemi LA, avšak za dvojnásobek organizátory požadované ceny. Proto byl nakonec nahrazen (Garcia, 2011). Výbor najal spoustu umělců z Hollywodu a vytvořili show, která za pomocí hudby demonstrovala historii USA. John Wiliams složil hymnu jednoduše nazvanou Los Angeles Olympic Theme. Philip Glass složil hudbu, která doprovázela zapalování olympijského ohně, nazval ji Olympionik. Ceremoniál se stal nejvelkolepější v olympijské historii (Garcia, 2011). 3.5.23 LOH 1988 Soul Zahajovací ceremoniál v korejském Soulu byl impozantní po všech stránkách. Přes 13 000 účinkujících vytvořilo enormní představení ve východním stylu. Tento ceremoniál byl jako poslední uskutečněn za denního světla (Pinkall, 2012). Masivní umělecká show byla jedna z nejsložitějších a zcela určitě ukázala cestu ceremoniálu v Barceloně, který je pravděpodobně jeden z nejkolosálnějších a nejdůležitější v historii ceremoniálů. Soul měl však velký podíl i na nepříliš pozitivní změnu. Při slavnostním vypouštění tisíců holubů jich totiž bohužel několik uhořelo v olympijském ohni a MOV se proto rozhodl pro zákaz tohoto prvku na příštích olympiádách (Pinkall, 2012). Další změnou ne tak zásadní byla nová olympijská vlajka. Dosud se 41

používala vlajka představená v Antverpách. Nicméně vlajky jsou skoro totožné (Pinkall, 2012). 3.5.24 LOH 1992 Barcelona Považuje se za jeden z nejdůležitějších ceremoniálů, podle kterého se nakonec porovnávali budoucí olympiády. Bylo zde zaznamenáno několik prvenství (Pinkall, 2012): Poprvé je oheň zapalován vystřeleným šípem Naposledy jsou vypuštěni živý holuby Účastní se nejvíce sportovců v historii (9,356) Poprvé se v ceremoniálu objevují loutky Celá podlaha stadionu je zakryta modrou krytinou Do této dobry žádný jiny ceremoniál nepřispěl tolika inovacemi jako ten V Barceloně. Toto zahájení bylo ohromné v mnoha bodech. Ať už ve spojení umění a hudby. Tak například zapálením olympijského ohně pomocí vystřeleného šípu. (obr. 14) (Pinkall, 2012). Obr. 14: Vystřelení šípu (Zdroj::http://www.youtube.com ) 42

3.5.25 LOH 1996 Atlanta Po Barceloně v roce 1992 čelila Atlanta obrovské výzvě. Atlanta neměla tak efektní zapálení olympijského ohně, nicméně vyprodukovala jednu z největší uměleckých show vůbec (Obr. 15). Celkové náklady obřadu se vyšplhaly na neuvěřitelných 15 miliónů dolarů. Představili se zde zástupci jak populární hudby tak i klasické včetně velkolepé opery napsané speciálně pro zahájení. (Faster, Higher, Stronger) Choreografie se dělila na úseky, které mezi sebou navazovali. Toto bylo v následujících olympiádách kopírováno (Garcia, 2011). Obr. 15: Stadion při zahájení v Atlantě. (Zdroj: http://www.youtube.com) 3.5.26 LOH 2000 Sydney Sydney potvrdilo očekávání a ve své době se zahajovací ceremoniál zařadil k těm největším vůbec. Nejvíce pozornosti upoutalo naprosto fenomenální zapalování olympijského ohně. Udiven byl celý svět důmyslným kotlem, ve kterém olympijský oheň vzplál (Kapitola 1.7.5). 43