Přežije česká kultura vládní reformy?

přepis diskuse Přežije česká kultura vládní reformy? pořádal přípravný výbor think-tanku CESTA Centrum pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou demokracii 9. březen 2011, přednáškový sál New York University Prague, Praha panelisté: Kateřina Kalistová, Jan Kraus, Yvonna Kreuzmannová, Martin Vopěnka, Jan Stern moderátor: Pozn.: Přepis byl drobně redakčně upraven. CESTA Centrum pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou demokracii, 2011. 1

Vítám Vás na dnešní debatě. Již jsme organizovali dvě debaty jednu o budoucnosti sociálního státu a jednu o důchodové reformě, některé z vás jsem tady během těch minulých debat viděl. A tentokrát jsme se rozhodli vzhledem k aktuálnosti tématu uspořádat debatu na téma situace české kultury. Trochu provokativně jsme tu debatu nazvali Přežije česká kultura současnou vládu?, a to zejména proto, že jak jistě všichni víte, v poslední době se situace v české kultuře zhustila do takové té zkratky zvýšení DPH, což ohrožuje celou řadu oblastí kultury, zejména tedy nakladatele a vede se o této věci vcelku řekněme emocionální debata v českých médiích. My jsme ovšem se rozhodli toto téma pojmout trochu šířeji, i když samozřejmě o DPH a o reformách se bude určitě mluvit, a proto jsme na ten panel pozvali řekněme vějíř osobností, které patří každá do trošku jiné oblasti a kulturního života a já je představím. Po mé pravé ruce je Jan Stern, scénárista, který bude mluvit zejména zřejmě o situaci řekněme v těch elektronických médiích a o oblastech, ve kterých se pohybuje. Pak Martin Vopěnka, spisovatel, nakladatel, který stojí za akcí nakladatelů, za tou peticí, která už má několik desítek tisíc podpisů proti zvýšení DPH. Jan Kraus, herec, moderátor, režisér. Po mé levici Yvona Kreuzmannová, ředitelka Divadla Ponec a též festivalu Tanec Praha. A dále pak Kateřina Kalistová, předsedkyně Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Takže já začnu tím, že bych každému z panelistů 5 až 10 minut na to, aby přednesli svoje teze o tom, jak ta situace momentálně vypadá a potom bychom se pustili do debaty s publikem. Začnu nalevo, tedy u Kateřiny Kalistové. Kateřina Kalistová Dobrý večer, já bych chtěla poděkovat hlavně za pozvání sem k vám. Jsem tady dneska prvně a rovnou na téma, kterým jsem se 2

v minulosti hodně zabývala. Já jsem skutečně dělala předsedkyni Kulturní komise v Lidovém domě, ale protože v současné době jsem předsedkyní RRTV, je funkce v politické straně, a to jakákoliv, neslučitelná s výkonem tohoto mandátu, proto jsem druhý den po jmenování do Rady musela na tuto funkci rezignovat, takže musím také na úvod říct, že nesmím ani vystupovat ve prospěch nějaké politické strany ve svých veřejných vystupováních. Takže ani logicky zase neúměrně hanit nějakou politickou stranu nebo hnutí. V minulosti jsem pracovala na Ministerstvu kultury, dělala jsem tam náměstkyni, měla jsem na starosti živé umění, regionální a národnostní kulturu a církve a náboženské společnosti. Jenom bych chtěla říct, že na Ministerstvu kultury jsem příliš dlouho nedělala, nicméně za tu dobu, což také vypovídá o něčem, jsem tam zažila tři ministry kultury, jednu ministryni kultury asi za rok a půl. Pokud se máme zabývat financováním kultury, což je první téma, o kterém bych chtěla se zmínit, tak bych na úvod chtěla říct, takový příběh, který je skutečný, já nebudu říkat ta jména, ale byl jednou jeden ministr kultury, který se stal ministrem kultury a šel za svým premiérem, protože měl velkolepé cíle, co s tím ministerstvem a s tou kulturou v České republice udělá a ten premiér mu řekl, že s penězi tu kulturu umí dělat i cvičený foxteriér, tak ten ministr zaštěkal na toho premiéra a odešel bez peněz. Já jsem tady nakreslila graf pro přehled. To jsou peníze, které plynou na Ministerstvo kultury, nejsou to veškeré veřejné rozpočty, které jdou na kulturu, tzn. kraje, obce. Je to jenom to, co jde na Ministerstvo kultury ze státního rozpočtu, ta žlutá řada, to jsou peníze očištěné o zpravidla mandatorní výdaje, které jdou na církve a náboženské společnosti, protože ty se vždy při těch debatách o tom kolik těch peněz vlastně na Ministerstvo kultury jde, tak ty se zpravidla nepočítají do toho balíku, tak z té křivky dole jsou roky, tam je krásně vidět, jak se to vyvíjí. Tak slovy klasika bych řekla, že to není tak hrozné, ale hrozný je ten trend, poslední trend. Uvidíme, jak seto bude vyvíjet v příštích letech. Je to tím, že tam je spousta mandatorních výdajů, tak samozřejmě když se sáhne do toho rozpočtu Ministerstva kultury, tak pak co jde na ty granty, tak to je pak hrozně složité s tím nějakým způsobem vyjít nebo naplnit ty grantové programy, takže tam dochází k různým rozpočtovým opatřením a 3

tak, čili ke zmatku. Takže v roce 2009 těch rozpočtových opatření pokud se nemýlím bylo asi čtyřicet nebo ještě víc. To je k tomu financování. Těch peněz na kulturu samozřejmě jde více, než na Ministerstvo kultury, je to asi, myslím, že to je asi 25 mld. to bylo v minulých letech. - když se započítají obce i kraje. Na ministerstvu kultury vznikl před několika lety materiál Státní kulturní politika, který má své vize, který má cíle, kterých chce dosáhnout a konkrétní pak opatření, která na to navazují. Ten materiál, i když není příliš starý, tak je poplatný samozřejmě své době. Já bych řekla, že já jsem ráda, že vůbec nějaká takováhle státní politika na Min. kultury zase vznikla. A mně tam vadí jenom to dovolávání se na ty ekonomické aspekty, jak to vidíme v té první vizi, na konci zase konkurenceschopnosti země. To jsou argumenty, které se poslední léta používají, a myslím, že to je víceméně k té kultuře nedůstojné, ale ospravedlnitelné, protože ti lidé, kteří bojují za tu kulturu, skutečně jiné argumenty poslední dobou nemají pro ty pragmatiky, pro ty politiky, takže se tam v posledních letech ten ekonomický aspekt konkurenceschopnost a inovace a kreativní průmysl tak se tam velmi vyzdvihoval, ale já si myslím, že to té kultuře nesluší a že by se s tím víceméně argumentovat nemuselo. Ty cíle, které si ta kulturní politika, kterou v současné době máme, stanovila, tak hned první cíl jsou zase ekonomická a společenská dimenze, aby se ty přínosy umění využily pro zvýšení konkurenceschopnosti ostatních odborů a činností. Druhým tím cílem je občanská dimenze rozvoj osobnosti. Třetím cílem je role státu, krajů a obcí při podpoře zachování a tvorby kulturních hodnot a posledním cílem je role státu při tvorbě těch konkrétních pravidel, aby tady byl kladen důraz na transparentnost a nediskriminační prostředí pro kulturní aktivity na všech úrovních. Já bych k budoucnosti kultury, pokud mohu mluvit za sebe, chtěla říct, že kulturu považuji za věc veřejnou, za předmět veřejného zájmu. Kultura se ovšem neobejde také bez zákonodárců, bez té veřejné právní ochrany a podpory a spoluodpovědnosti státu při jejím zajištění. Vždycky jednou za čas se diskutuje vůbec to, jestli má Min. kultury vůbec existovat, jestli by nebylo lepší dejmetomu ty odbory, co jsou na ministerstvu, podřadit na jiná ministerstva, takto rozptýlit, nebo sloučit s Ministerstvem školství. Tak třeba ve 4

Švédsku to zkusili před několika lety, vydrželo jim to 2 roky, pak zase Ministerstvo školství a kultury rozpojili a Ministerstvo kultury je samostatné v současné době. Ještě navíc vůbec nechápu důvod, když všichni víme, že ta agenda se bude dělat, ale na jiných ministerstvech, tak jediná úspora je za ministra kultury, čili kultura má zas ve vládě o jeden hlas míň, tak s tím názorem já nesouhlasím. A co se týká mého názoru, tak mně vadí, že do současné doby nemáme Zákon o kultuře, který by vlastně definoval a deklaroval postavení kultury. Máme např. zákon o sportu, zákon o kultuře do dneška není. Pro mě ještě nebyla uspokojivě zodpovězena otázka agendy cestovního ruchu, který je tuším na MMR. Tak vždycky, když jsou ty úvahy o zrušení tohoto ministerstva, tak se uvažuje, kam by se šoupnul jaksi ten cestovní ruch. V některých zemích v Evropě je Ministerstvo kultury a cestovního ruchu. Já si myslím, že by se o tom měla vést seriozní debata. Taktéž, v době, kdy já jsem byla na Ministerstvu kultury, vedly se tam debaty o fungování a začlenění českých center v té struktuře státní správy, protože ty spravuje Ministerstvo zahraničí. Já jsem dokonce na českých centrech v Moskvě byla na stáži, takže vím, jak to funguje z praxe a i když je to administrativně a legislativně náročné, já si myslím, že česká centra, pokud budou zachována, měla by být ve správě Ministerstva kultury. Všichni, co bojují za kulturu, bojují hlavně s předsudky, předsudky těmi, že kultura je nadstavba, takže vlastně, když teprve všechno šlape, tak pak teprve zbyde na nějakou tu nadstavbu, což je kultura, to je v lepším případě, v horším je výhradně vnímána jako využití volného času. A potom kdybych o tom mohla já rozhodovat, tak bych určitě velmi akcentovala možnost Ministerstva kultury přispět do programů omezujících kulturně sociální nesnášenlivost a diskriminaci. A tady pro ty pragmatiky, když jsem říkala, že to je ke kultuře nedůstojné, bych možná použila některé argumenty, jako že sociální vyloučení na přímých nákladech stojí Českou republiku 20 mld. ročně a pokud by tohle mohlo trochu pomoci, tak by to určitě bylo výborné. No tady mám poslední citát Františka Halase já jsem chtěla říct, že i když bude existovat kulturní politika státu, tak ta praktická toho politika státu ve vztahu ke kultuře nemusí být uspokojivá pro nás, ale naopak když žádný takový dokument existovat nebude, tak naopak může nějaká vláda to dělat dobře, 5

ale určitě si myslím, že tak nejlepší, ideální je, když takovýhle nějaký skutečně validní dokument tady existuje. Když si ho osvojí ta vláda, i když ho nepřipravovala a bude se to dobré z něj snažit akcentovat ve společnosti, podporovat finančně i jinak, je to vždycky o lidech, je to o premiérovi, je to o ministru kultury. Takže ještě jednou říkám, můžeme mít zákon, můžeme mít sebelepší kulturní politiky, ale pokud si to vnitřně ti aktéři političtí neosvojí, tak se nemusíme vůbec nikam dostat. A na závěr bych chtěla připomenout citát, který nedávno připomněl pan prof. Bělohradský, je to citát Jana Patočky, který napsal, že funkcí kultury je vytvářet civilizační statky, tedy tvrzení a hodnoty, které platí z podstaty věci a nikoli z vůle a dekretu určitých lidí. Tak to je věc, pod kterou bych se podepsala. Já bych byla jednou ráda, kdybychom mohli mít takového ministra kultury, který by nebyl degradován tím, že musí štěkat před svým premiérem, aby zajistil po finanční stránce kultuře pro Ministerstvo kultury nějakou důstojnou pozici ve vládě. Děkuji. Já děkuji také. Já se Václava Bělohradského zeptám, jestli by to v příští vládě nevzal. Ale teď přejdu tedy napravo k Janu Sternovi a dávám slovo jemu. Jan Stern Dobrý den. Děkuji za pozvání na tuto diskusi. Já když jsem nad tím přemýšlel, nad tím vymezením toho tématu, jako financování kultury, nebo přežije kultura tuhle vládu, tak já myslím, že kultura určitě přežije jakoukoliv vládu, že o tom není sporu, jenom v jakém bude stavu. Ale jde mi o to vymezení co to je ta financovaná kultura. Je opravdu kultura jenom to, co je dotováno státem? Není kultura něco nekonečně širšího, většího, rozlehlejšího? No, já myslím, že rozhodně jo, že prostě to užší pojetí, že kulturou je to, co stát dotuje, co se tzv. neuživí na trhu musí být tedy dotováno a veškeré úsilí, které ve společnosti v těch kulturních aktivitách je, se zaměří na 6

to, aby se toto udržovalo, toto zvětšovalo, aby bylo co nejvíce peněz na tuto dotovanou část, tak já si myslím, že toto užší pojetí kultury vlastně vede k určité slepotě, která brání vidět daleko širší souvislosti, které by naopak napomohly tomu, že by do té kultury mohlo jít daleko více peněz, než jak to v reálu jde. Protože kultura v širším slova smyslu, tj. i ta, která se uživí na trhu, a tím míním filmový průmysl, televizní seriály, pořady, tisk, média jsou média kultura, nebo co to je? Je to průmysl, je to výroba, je to výroba nějakého informačního zboží? Já si myslím, že pořád to spadá do kultury. A když se vymezí činnost Min. kultury a ministr kultury má kompetenci jenom na to, co je dotováno státem a o to ať se stará, tak si myslím, že to je úplně absurdní situace, protože ministr školství není takto vymezen. MŠ školství se rozhodně nestará jenom o dotované školství, ale stará se o vzdělávací systém jako takový, bez ohledu na to, jestli je na bázi státní nebo soukromé, jestli se uživí nebo neuživí. Prostě má ve své správě celý školský systém jako takový. Mě fascinuje, jak se snadno přišlo k tomu, že ministr kultury je vlastně takový ten slabý člen vlády, který dostane to 0,7 % nebo kolik národního důchodu, čili podprůměrnou částku z hlediska evropských standardů, s tím musí hospodařit a je vlastně v té vládě brán jako nějaká nadstavba. Přece to tak vůbec není. Když si vezmete, jaké dotace jdou třeba do průmyslu formou různých pobídek investičních atd., to ve srovnání s kulturou to jsou daleko, daleko větší peníze. Ale nejde jenom o to. Vezměte si otázku reklamy. Např., co by měl ministr kultury v tom širším slova smyslu, kdyby spravoval kulturu jako takovou, ne tu dotovanou, a to, co je kulturním statkem bez ohledu na to jestli se to prodá nebo neprodá. Tak ministr kultury první otázku, kterou by musel položit, je otázka reklamy. Jak je možné, že jsou kulturní díla přerušována reklamou a jsou tím způsobem ničená a degradována a je tím dokonce ničen a degradován prožitek těch lidí, kteří prostě během setiny vteřiny přejdou z nějaké tragické scény do reklamy na Vizír? Co to je za cynismus, co to je prostě za devastaci lidského vědomí toto dopustit. Ale protože jsme přistoupili na to, že kultura, Ministerstvo kultury, je jenom to, co dotuje, jenom to, co spadá pod dotační programy státu a nic jiného, tak jsme vlastně přistoupili na tu hru, že nám do toho nic není. Ale to není pravda přece. Ministr kultury by měl jako první věc říci, nebude se ničit kulturní dílo tím, že 7

se bude přerušovat reklamou, to je něco nepřijatelného, nepřípustného. A když si to vlastně vezmete, vztah kultury průmyslu, kdo na kom vydělává, kdo na kom parazituje? Furt se říká, že kultura je ta, která dostává od té výroby a ona je tou nadstavbou a tam je ta základna, ale co by si průmysl počal bez reklamy? Co by si průmysl počal, kdybychom řekli, my v kulturní sféře nechceme reklamu? No tak ten průmysl se nám zhroutí, nebo minimálně bude ve velmi zvláštní situaci. Čili tady by měl být člověk velmi opatrný s tím, co vlastně ta kultura je, jaké má mít nároky, a myslím si, že se podařilo v tomto řekl bych neoliberálním světě, kde dominuje neoliberální myšlení a tedy schematický pohled na svět, že se podařilo vlastně vytlačit tu kulturu na okraj. A okraj je to, že kultura je jenom to, co je dotováno. Všichni neoliberálové budou šťastní, když my přistoupíme na to, že kultura je jenom to, co je dotováno. Tam si hrajte, tam si vydávejte ty knížky, hrajte si ty své hry, stejnak kolik lidí na to chodí. Dokonce oni vám na to přidají, jim to nebude tak vadit, když místo 8 mld. tam dá 12 mld., vždyť to není žádný problém. Hlavně ale, ať nevylézá ta kultura z toho rámce, který v neoliberálním systému dostala. Znovu říkám, kultura je něco daleko širšího a většího, než jenom ten dotovaný rámec. Nepochybně se tady dostaneme k otázkám rozdělování, k otázkám objemů prostředků do kultury, k otázkám toho, jakou roli v tom mají hrát umělci, jakou roli úředníci a politici, kde je ta mez mezi tím, co rozhoduje stát, co rozhoduje politika a co rozhodují umělci. Protože politik a státní úředník nerozezná, nerozezná kulturní dílo a nesmí vůbec se opovážit takovouto věc učinit. Zažili jsme to s blobem, prostě to byl naprosto brutální útok na sféru, která musí zůstat ve sféře kultury. Tam prostě ta dělící hranice kdysi ministr Dostál řekl velice moudrou větu, říkal My politici a státní úředníci, my dáme prachy, to prostě za nás nikdo neudělá, to máme tu odpovědnost a my stanovíme pravidla, ale vy umělci si to pak budete rozdělovat a je to ve vaší samosprávě a do toho nesmí žádný prostě stát, úředník ani politik zasahovat. Nehledě na tu odpornost, která se děje, že leckdy dostávají dotace a příděly v té kulturní politice lidi, kteří jsou spřízněni s politickými stranami, kteří jim dokonce nějakým způsobem posluhují, slouží a jsou jim tedy zavázáni. Čili tomu je potřeba zabránit. Ale já jsem jenom chtěl 8

upozornit na ten širší rámec, který mně vlastně přijde daleko zajímavější a důležitější než to, i když samozřejmě že je důležité, kolik peněz jde na kulturu, ale než ten samotný dotovaný systém. Děkuji Janu Sternovi a posuneme se k Martinu Vopěnkovi. Martin Vopěnka Dobrý večer. Tak já nejdříve zkusím, jestli mluvím, protože včera jsem mluvit nemohl a dneska jsem to radši ještě nezkoušel, ale zdá se, že to jde. Takže já myslím, že ty konkrétnější aspekty nakladatelské činnosti a DPH nechám do pozdější diskuse a připravil jsem si takové kompaktnější zamyšlení. Stalo se to před několika měsíci v lese poblíž zámku Kuks. Utrpěl jsem kulturní šok. Ocitl jsem se totiž před monumentálním sousoším Braunova betlému. Úplně sám ve zšeřelé podzimní krajině. Připadal jsem si najednou nesmírně pokorný a malý. Malý před odkazem našich předků z jiných dob, kdy zápasy ducha byly přirozeně chápány jako to nejvyšší, oč lze v životě usilovat. Ne, nechci tu dobu zjednodušeně obdivovat, ale přece jen - co zanechává v české krajině a tím pádem i v krajině ducha naše doba? To, v čem žijeme, lze těžko nazvat jinak, než jako všeobecný kulturní a hodnotový úpadek. Nemyslím si, že by ten úpadek vytvořila současná vláda. Naše současná pravicová vláda tomu úpadku jen přitakává. Je to dáno jednoduše životními postoji jejích členů. Oni jsou dětmi svojí doby a ničím tu dobu nepřevyšujícím, ba ani se o to nesnaží. Skutečná konzervativní politika by v sobě mohla a měla nést i péči o trvalé duševní hodnoty. Lidé ze současné vlády však něčemu takovému rozumějí nanejvýš pod pojmem konkurenceschopnost. Skutečná konzervativní politika by v sobě mohla a měla nést i přirozený lidský soucit a péči o bližní, jak nás ji naučila křesťansko židovská evropská tradice. Lidé ze současné vlády však něčemu takovému rozumějí nanejvýš pod pojmem mandatorní výdaje. Pravicovou politiku ovládl bezbřehý vulgární ekonomismus. Je mi to líto tím spíš, že já jsem 9

pravostředový volič. I vydávání knih je podnikání. Já jsem tedy živnostník, byť jsem se jím stal proto, abych zabezpečil sebe jakožto nekomerčního spisovatele neschopného vydělat si svým psaním na živobytí. Vždyť román se píše 2 až 5 let. Jako živnostník si také plně uvědomuji nutnost vyrovnaného hospodaření. Na dluh žít nelze. Na současné reformě, provázené zvýšením spodní sazby DPH, mě však děsí to strašné zjednodušení v pohledu na svět. Jeden den se před nás postaví systém a hned druhý den se řekne, že výjimka z toho systému je velký prohřešek. Přitom se nejedná o systém prověřený desetiletími či staletími. Jedná se o několik tezí ze státního účetnictví. Politici sice v zásadě nakonec uznají, že například knihy budou zvýšením DPH nějak poškozeny, avšak slovo výjimka je pro ně strašák největší. Přitom často právě výjimky tvoří společnost lidskou. Výjimkou jsou přece i bezbariérové přístupy pro vozíčkáře. Do systému bez výjimek by se vešel jen klasický obrubník. Většina současných politiků ovšem specifickou roli knihy a kultury v životě společnosti ani necítí. Kultura dnes přece není prostorem zápasu ducha. Kultura v mysli současných politiků spadá spíš do kolonky volný čas. Všeobecný kulturní úpadek je sice zřejmě jev provázející současnou globalizaci celoplošně, nicméně když se rozhlédneme napříč Evropou a porovnáme tamní sazby DPH na knihy a kulturu nebo tamní dotační kulturní programy, vyjde nám z toho, že jsou si tam významu kulturních hodnot přese všechno vědomi. A tak nakladateli anebo tvůrci žijícímu v Čechách musí nutně vytanout na mysli vtip z dob reálného socialismu, vtip o malé tasemnici, která na prosluněné louce vykoukne ze zadku krávě a zeptá se: maminko, když je všude tak krásně, proč zrovna my. (potlesk) Děkuji. A teď dávám slovo Yvoně Kreuzmannové. Yvona Kreuzmannová 10

Dobrý podvečer. Já jsem ráda, že navazuji na úvahu, která je mi velmi blízká. Já jsem v poslední době, poslední skoro dva roky, velice ponořená do evropské kulturní agendy a velice se zajímám o to, kam se posouvá myšlení o roli kultury v rámci celého kontinentu, a to je z toho důvodu, že jsem uměleckou ředitelkou projektu Plzeň evropské hlavní město kultury 2015. A musím říct, že když si srovnám tu naši lokální situaci s tím, co se děje v rámci Evropy, tak je mi zpravidla, když se vracím z těch různých diskusí, velmi smutno a zároveň jsem obrovský optimista. Jestli kultura přežije, to je otázka, kterou já si vůbec nekladu, protože já vím a asi jsme o tom mnozí přesvědčení, že kultura je prostě podmínkou jakéhokoliv rozvoje společnosti a bez ní není vůbec možný. To, že lisabonská strategie ovlivnila tak zásadním způsobem ekonomické myšlení řady politiků a specielně v zemích střední a východní Evropy je samozřejmě věc, která mě trápí, ale já jsem pořád ještě optimista a myslím si, že je na občanech, aby se trošičku proti tomu ozvali a dali najevo, co si o kultuře myslí a jak ji vnímají, protože se s ní setkávají na každém kroku. To široké pojetí kultury, které tady zmínil pan Stern, já velmi jaksi vnímám, protože to je o tom, že kultura nás obklopuje a nemůžeme bez ní přežít ani jeden jediný den. Je to prostě design, je to užité umění, je to architektura, je to urbanismus, je to reklama, jsou to kreativní průmysly ve velké šíři až od našich malých dětí, které si hrají s různými internetovými a dalšími hrami, až po to, s čím se setkávají senioři a čemu se přiučí v rámci toho obrovského rozvoje technologií. A to všechno potřebuje jedno jediné, to potřebuje kreativního jedince a kreativního jedince nevytvoříte v ryze ekonomické konzumní společnosti, ale vytvoříte ho tak, že opravdu nastavíte modely kreativního vzdělávání a že skutečně tu společnost budete systémově posouvat. A tam kultura a vzdělávání velmi úzce souvisejí. Já musím říct, že jako člověk, který se zabývá tím živým umění léta, více než dvacet let, tak se snažím udržet si nezávislost a nezávislost ve smyslu, že nechci být v žádné státní instituci nebo prostě státem či městem řízené organizaci, což považuji za velmi důležité proto, aby člověk mohl skutečně stavět na kvalitě toho, co nabízí občanům jako veřejnou službu, a druhá věc je apolitičnost. Kultura z mého pohledu by měla zůstat maximálně apolitická a měla by se skutečně napříč politickým spektrem 11

domáhat svých práv, protože skutečně nás obklopuje podmínkou přežití. Pokud jde o roli Ministerstva kultury, kde jsem také měla tu čest působit v roli poradkyně, tak já myslím, že to úzké vymezení, že kultura je jenom to, co Ministerstvo kultury řídí, to je přežitek, reziduum z minulých dob, z let osmdesátých, které samozřejmě v myslích řady úředníků přetrvává, ale na druhou stranu určitě najdeme lidi, kteří vnímají tu roli Min. kultury jinak a já teď vůbec nechci hodnotit, protože těch změn ve vedení Min. kultury byla celá řada, kam se to ubírá za nového ministra, ale jediné, co jako členka Rady pro umění jsem stačila pochytit, je fakt, že se zajímá o dvě věci, které mi přijdou pro rozvoj kultury, podporu kultury v ČR zásadní a důležité. Jedna věc je vícezdrojové financování. Principy vícezdrojového financování, které jsou v západní Evropě naprosto běžné, to znamená od lokální kulturní politiky na úrovni až městských částí, obcí, až po úroveň krajskou a potom teprve přichází stát, který by se měl zajímat o věci, které jsou celonárodního a nadnárodního významu. Tak tam si myslím, že role Min. kultury je obrovská, protože může být metodikem, může být inspirací, může dávat dobré příklady příklady dobré praxe, jakým způsobem tedy zavádět transparentní grantové systémy a jakým způsobem opravdu podporovat diverzifikaci kulturní nabídky. To je jedna věc, která je důležitá v tomto a vím, že stávající ministr alespoň slíbil a tvrdí, že jedná s Asociací krajů, se Svazem měst a obcí a s dalšími sdruženími na úrovni právě lokální, komunální politiky, protože z ní vyšel. Takže doufejme, že se třeba aspoň tady dočkáme nějakého kroku dopředu. Druhá věc je to, co tady bylo zmíněno a to mi přijde velmi zásadní, boj o peníze. Boj o peníze, o podíl ve státním rozpočtu, to, co tady ukazovala paní Kalistová, je tristní, ten pokles prostě podílu rozpočtu kultury a ze státního rozpočtu je úplně neuvěřitelný a neuhájil ho ani tento ministr. Tvrdil, že jeho zájmem je, že nebude bojovat se sportovci o loterijní zákon, ale že bude bojovat o právě příjmy do kultury formou příjmů z reklamy. Jsem velmi zvědavá, jak uspěje, dává tři varianty na to, jak z reklamy podporovat kulturu a tedy renovovat, revitalizovat Státní fond kultury do řádu sta milionů. Pokud se mu toto podaří, klobouk dolů, protože v dnešní době je to velmi těžké, ale je to možná jedna z cest, kterou třeba vyzkoušeli 12

v Maďarsku, ať nechodíme jenom do západní Evropy, a poměrně dobře funguje. Jestli jsme schopni nebo nejsme schopni zakázat reklamu, která opravdu neskutečným způsobem narušuje umělecká díla vysílaná v různých médiích, to je druhá otázka, tak daleko si vůbec netroufám jako dneska dohlédnout. Pokud jde o tu sféru tří základních sektorů, které vlastně se neustále nějakým způsobem prolínají, ale nejsou schopny spolu moc komunikovat, myslím si, že tady je velká cesta od lokální až po státní úroveň, kde lze vylepšit vlastně postavení kultury, a to ve spolupráci všech tří sektorů, ať je to sektor státní a veřejné správy, ať je to sektor podnikatelský a k tomu sektor nevládních neziskových organizací, tedy veřejně prospěšných služeb. A když se tyhle tři sféry naučí lépe komunikovat, tak si myslím, že tam je spousta nevyužitých příležitostí, které by mohly pomoci nějakým způsobem posunout vnímání kultury. Na evropské bázi teďko existuje velké hnutí Culture Action Europe, což je politická platforma na podporu kultury. A to hnutí už se posouvá právě od toho tvrdého boje za obranu kultury, což vzniklo vlastně na základě lisabonské strategie, kdy vznikla EU zadaná studie v roce 2006, která se jmenuje Ekonomika kultury, rozsáhlá 230stránková studie o ekonomických efektech, které jsou přímého i nepřímého rázu, aby se vůbec našly ekonomické argumenty a dnes už se konečně posouváme zase o kus dál. Ukazují se sociální efekty, ukazuje se role kultury vlastně v multikulturní společnosti, v přijímání minorit všeho druhu a v tom, jakým způsobem právě duchovní hodnoty a rozvoj vzdělanosti společnosti tím, co je nejdůležitější oproti tomu materiálnímu vnímání světa. Otázkou je, jak se to podaří zapracovat do Strategie 2020, kde se už pro to určité prostory vytvářejí, ale ještě to zdaleka není definováno na té úrovni, jak by si asi mnozí z nás přáli. Takže já chci jenom říct, že to hnutí Culture action Europe we are more, které tedy říká, že kultura je mnohem více, že vlastně každý jsme nějakým způsobem jí zasažen, je jedním z trendů, který mě jaksi trošičku nalévají optimismu a další z těch trendů je rozvoj kreativních měst, a to si myslím, že je téma, které se teď velmi velmi diskutuje, v Plzni to bude na Den Evropy 9. května, srdečně Vás zvu. Kreativní města jsou dneska vlastně dneska diskusí vedenou od Ameriky přes různé kontinenty až přes Japonsko do Evropy a musím říci, že dokazuje řada studií, vědeckých studií, že dneska 64 % lidí hledá zaměstnání podle atraktivity místa, ve kterém se ta která firma nalézá, nikoliv 13

jenom podle toho, jakou práci a jaký plat nabízí. Atraktivita prostředí je to, co jaksi kultura ovlivňuje nejvíc. Takže já pořád jsem ještě optimistou. (potlesk) Děkuji Yvoně Kreuzmannové a posledním řečníkem na panelu je Jan Kraus. Jan Kraus Hezký podvečer dámy a pánové. Já kromě toho, že jsem, nebo pracuju jako, jak se říká v Česku jako moderátor, tak jsem také si napsal dvě divadelní hry, které se realizovaly, nebo jedna se realizovala v Divadle Na zábradlí, když jsem si na ni přispěl 150 tis. na tu realizaci v roce 1995, protože předtím jsem 5 let podnikal a předtím jsem dělal divadlo s Jiřím Ornestem Náhradní divadlo a předtím jsem byl v Divadelním spolku, stejně tak jsem autorsky pracoval ve veřejnoprávní televizi kdysi za působení pana Ing. Sterna, ale znám dobře i komerční televize a v současné době Na hniličko, potom, co po 6 nebo 7 letech se ukázalo, že je to vlastně bulvár, jsme s tím přešli ze Zábradlí do Divadla Kalich. Já si myslím, že pak jsem byl předsedou FITESu, což si myslím je také důležité pár let, takže mám určitou zkušenost s těmi jednáními, styky s politiky apod. a myslím si, že je dobré si říct pár tezí, aspoň já to považuju za důležité, na těchhle teskných setkáních, která se vždycky projevují takovou poměrně pochmurnou atmosférou, takže já to mohu dovolit tak jednou ročně a do toho tam ještě většinou dost lidí spí. Důležitá věc je teze č. 1 peněz na kulturu není nikdy dost. Stejně jako není nikdy dost štěstí. Já vám vždycky najdu místo, kde by mohla být pěkná socha, vždycky, a vždycky bych věděl, kdo by ji mohl dělat a on by zase věděl, kolik by za to chtěl. Druhá věc je, většina umělců nikdy ničím nepohrdá tolik, jako penězi a komercí, ničím. Ale o to s větší vervou a silou se bijí o rozdělení peněz, protože se ukazuje jedna zvláštnost, že kdyby je dostali zrovna oni, tak to budou 14

konečně správně přidělené peníze na něco užitečného. Další důležitá teze je, a to platí pro mě, většina lidí v kultuře se považuje za umělce, přestože dějiny a historie to nakonec nepotvrdí. Za čtvrté, politici jsou málo čím tak jisti, jako že kvalitní umění nebo kulturu rozpoznají sami. Pokud ne sami, tak 100% s manželkou, pokud ne ani s manželkou, tak s milenkou je to tutáč. Vidíte také naše nedávné události, bitvy o knihovny nebo naše teze, že Evropě to osladíme, což všechno skončilo takovou kyselou příchutí. Myslím si, že kultura pro takovou společnost jako je česká má jeden problém, a to, že nemá a nebude mít logicky žádné exaktní kritéria posuzování, nemůže mít. Čili, co je umění, co je škvár, co je bulvár, já neznám divadelní šatnu, kde by se na tom tři lidi shodli, ale ve společnosti jako je česká tedy řekl bych ne dlouho po komunismu je to o to těžší a mám k tomu svoje zkušenosti i např. právě z toho FITESu, kde nešlo sice o posuzování toho, co je kultura a co je umění a co není, ale FITES byl jedna, možná jediná dokonce, organizace, která vystoupila, když si Fond pro kinematografii přidělil nebo rozdělil peníze na scénáře tak, že si to přidělili všichni členové té komise na svoje scénáře, tedy asi dvě třetiny těch posuzovatelů přidělily peníze na svoje látky. A my jsme tehdy za ministra Dostála vyvolali bouři, že ji nevyvolaly jiný svazy bylo tím, že čekaly na příští rok se svými látkami a nechtěly pobouřit současnou komisi, aby náhodou na ně nezahlížela. A když jsme vyvolali tohle jednání a chtěl bych říct, že v té komisi byla řada morálních veličin dnešní doby, tak když jsem přišel na to setkání, tak mně říkali, tak jde o to promluvit si o perspektivě, o vizi tady filmu, já jsem říkal ne, jde o to, jak jste si rozdělovali prachy minule. A ministr Dostál byl ten, který nám vyhověl a skončilo to poměrně takovou trapnou křičenicí. Nicméně, považovali jsme to za důležitý jako FITES dát najevo, že to nepřehlížíme. A myslím si, že to je jeden z aspektů, který si česká kulturní obec musí přiznat. Kultura nezačíná u státu, u rozpočtu, ale u toho jednotlivce, víte. Jakou máme kdo kulturu v sobě, tam je začátek kultury nejen společenské, ale i národní. Pak je kultura společenská, státní apod. Já jsem si nahlédnul tady do toho konceptu státní kultury, mně to přijde bezchybné, jsem byl dojatý chvílemi, co všechno tam je, já jsem si to ani neuvědomoval. Ale uklidnil jsem se vědomím, že to je k ničemu. Přiznejme si, že v zemi, kde máme jaksi trestní zákoník, který se nedodržuje, v zemi, 15

kde se krade zhruba 100 mld. ročně, plácat něco o knížkách je legrace. A třetí, to už je smutnější, teď se budeme okrádat na důchodech, tedy budeme okrádáni na důchodech perspektivně. A přiznejme si ale, to proto, že to jde. A to umožňujeme my. Přestaňme i na těchto setkáních dělat, že jsou hrozní tamti někde nahoře, v Senátu, ve Sněmovně, ve vládě a my tady kulturní, dobří, poctiví lidé s báječnými nápady prostě nemáme šanci. Mně to připomíná komunismus s těmi šuplíky, když se pak v nich všichni hrabali a nemohli tam dohledat nic. Takže, myslím si, že v tomhle hledejme v první řadě sami v sobě a pokud jde o kulturní obec, ta by to měla vždycky umět první. Všimněte si, prosím pěkně, kolik umělců se věnovalo reflexi přechodu z komunismu do kapitalismu ve svých dílech, to mě odjakživa fascinuje těch 20 let, protože to je historická epocha, unikátní, ta se nikdy nebude opakovat, ne. A když se pokusili o reflexi, jak vypadala? Jako my, jako ti politici - líbezné žvásty. Děkuji za pozornost. (potlesk) Tak děkuji panelistům. Já ještě předtím, než se obrátím na publikum, se zeptám panelistů, jestli chtějí na něco, co tady zaznělo, navzájem reagovat, nebo něco doplnit, jestli mají potřebu tak učinit. Pan Vopěnka Já bych teda bezprostředně reagoval tady na kolegu pana Krause. Ono, já s tím úplně souhlasím, naprosto, že co se týká samotné grantové politiky, tak ta nemá velký si myslím rozhodující význam pro to, jaká je kultura. Chtěl bych ale říct, že to, co momentálně řešíme s tím zvyšováním DPH, je trošku někde jinde, tady jde o to, aby nám nechtěli aspoň teda další peníze brát. Já také nejsem z těch, co chce peníze dostávat, ale aspoň tedy aby tu kulturu nechali tak, jak je. 16

Jan Kraus Pane Vopěnko, ale oni nám chtějí peníze brát. A já Vám chci něco říct, pokud nebude stačit 20% DPH, tak bude 30 a pak 40. Pane Vopěnko, proberte se. Tady jsme na to, aby nás vobírali. Já bych jenom k tomu dodal, že mně to připomíná, jak profesor Kohn jde po ulici a tam vidí svého žáka Roubíčka, jak sedí ve velmi drahé restauraci a tak vejde dovnitř a říká: Roubíček, co Vy děláte v takové drahé restauraci? A Roubíček říká: No já jsem teďka podnikatel, já podnikám, nová doba a profesor Kohn říká: No ale vždyť Vy jste byl takovej vždycky špatnej ve škole, ekonomii jste nezvládal, matematiku. A Roubíček říká: No, to je jednoduchý, já koupím za 100 a prodám za 200, mně to jedno procento stačí. (smích) Tak, já bych teďka se obrátil na publikum, ale chtěl bych jenom říci, že ta diskuse se nahrává nebo je také přepisována pro naše w-stránky, takže pokud se budete ptát nebo komentovat, tak se, prosím, představte, pokud chcete, aby ten Váš komentář nebo ta otázka byly zaznamenány a jako vždy na našich diskusích snažte se býti struční a obracejte se na panelisty. Takže můžeme začít. Jsem tedy napjat po tom představení panelu, na co se budete ptát vy. Prosím (směrem do publika) Mluvte na mikrofon, nese se Vám mikrofon. Pan Pleskot? Ten problém kultury, já ne úplně souhlasím s Janem Sternem, že politici vůbec nemůžou rozumět kultuře. Problém jejich je, že mají velmi nízkou kulturu a ta kultura je u nás určena jejich horizontem prostě volebního času. Kultura a všechny ty ostatní reformy jsou dlouhodobé, kontinuální procesy. Ale bohužel úroveň kultury naší politiky je prostě taková, že se řídí tedy pouze volebními termíny, že jo, a z těch uvažuje. Tak to je jedna věc. Druhá věc, kterou bych měl ještě, kterou bych chtěl 17

poznamenat, já souhlasím s tím širším pojetím kultury, prostě proto, poněvadž mně tam patří, to myslím řekla pani Kreuzmannová, ta souvislost s tím vzdělání, prosím Vás, tady je zoufalá situace, protože nám jde školství dolů, vzdělání je v tom a přesto naše opětně nekulturní politické reprezentace nebyly stavu se dohodnout o něčem, co dejmetomu udělali Finové někdy na začátku 90. let, o reformě tedy školství, vzdělání, výzkumu a vědy, a kde jsou dneska. To je druhá věc. A prosím Vás a třetí věc, bouřlivě souhlasím s Janem Krausem, je to teda také naše věc. Ta filosofie, kterou vyznává náš volič v široké míře, my si vás zvolíme, my vás celkem dobře platíme, tak my sebe si zvolíme a můžeme se na to vykašlat dál. Ne. My je musíme tedy, já bych tu byl neparlamentární, kopat, dokopat k tomu, aby tedy pracovali. A je to otázka zpětné vazby, kterou musíme zvyknout budovat. Toto já přijímám i z hlediska cesty jako určitou formu vytváření té zpětné vazby. Děkuji. Děkuju, chce někdo z panelistům reagovat, on to byl spíše komentář. Jan Stern Já bych jenom, mě to inspirovalo, ta kultura v tom širokém pojetí není vůbec nic teoretického, nebo co bych si vymyslel jako spekulativní názor. To je naprosto praktická věc. Například v současné době probíhá vývoj zákona o fondu kinematografie. Úplně nový zákon má být. A tam se toto pojetí do toho promítá, protože ten zákon je především o tom, jaké zdroje budou, odkud půjdou peníze do fondu kinematografie. A samozřejmě mi 20 let tvrdíme nebo 15 let tvrdíme, že komerční televize musí prostě ze své reklamy odvádět nějaké 2, 3 % do fondu kinematografie, protože jednoduše tyjí a žijí z toho, že tady je kultura, že tady je filmová kultura. V širším slova smyslu prostě z toho žijou a mají na tom ten byznys založený. Ale protože politikové se vždycky úplně zhroutí před televizemi, protože od nich se jim odvíjí jejich politický osud, tak vždycky to dopadne tak, že tyhlety peníze od těch komerčních televizí se vyškrtnou a zůstanou prostě různý 18

takový bastardy, ale zaplaťpánbůh za ně. Teďka to funguje tak, že na České televizi se nechá nějaká porce reklamy, ať její část jde do fondu kinematografie, což činí asi 150.000.000,- Kč a když k tomu připočtu 60.000.000,- Kč za prodej filmových práv starých českých filmů, tak se vlastně ten film, kulturní film umělecký drží na nějaké úrovni. Ale teď je znova zákon ve vládě, půjde do Sněmovny, znovu tam budou ta 3 %, která jsme chtěli odjakživa od těch komercí, znova to půjde ven, protože v tom pojetí té kultury ta společnost není schopná říct silným hlasem kultura není jenom to, co je dotováno Ministerstvem kultury, kultura je i to, co vysílá televize Nova ho, i to co vysílají komerční televize, a prostě ta daň za to že to prasíte tím, že přerušujete ty filmy reklamou, tak aspoň dejte peníze na ty umělecké filmy, ať se to prostě nějakým způsobem vykompenzuje. Čili to je velice praktická politická, výsostně politická otázka to pojetí užší kultury a širší. Děkuji. Paní Kalistová ještě chce reagovat. Kateřina Kalistová Já bych jenom na to chtěla zareagovat. Já myslím, že takovýhle zákon už ve sněmovně předložen byl, dokonce tam byly variantně 1, 2, 3 % z těch komerčních televizí a bylo to v roce 2006. Ten zákon prošel a byl vetován prezidentem republiky a podruhé jak už bylo těsně před volbami už tam byla vyhrocená situace, tak o pár hlasů ten zákon neprošel. Ta procenta, to je například model ve Španělsku, takhle to tam běžně funguje, ale teď vůbec jsem nepochopila, jestli můžu, o co Vám jde teda. Ty komerční televize bez té reklamy prostě tady nebudou. Takže buď je budeme brát s tím přerušováním těch uměleckých děl reklamou anebo prostě tady nebudou. Tak spíše jde o tu veřejnoprávní televizi. Jan Stern 19

Ne, mně jde o to, aby to byla určitá forma tlaku, jak do té kultury prostě dostat adekvátní peníze, protože když už teda budete prasit ty filmy tou reklamou, tak prostě budete odvádět, a né aby to zase nedopadlo tak, že prostě ty komerční televize na ty filmy nedají vůbec nic. Prostě to je určitý způsob vidění světa, který vede k určitému nátlaku. A dokud ten způsob vidění se neprosadí, tak vlastně nevznikne ten tlak v té společnosti, rozumíte, o to mně jde. Mně nejde o to, aby nebyla reklama na jogurt to je vlastně idealistický sen. A možná, že by tahle civilizace daleko líp dopadla, kdyby reklama vymizela, protože by lidi možná tolik nekonzumovali, nekupovali by si každý 2 roky nový auťák, a možná ten růst růstu, tahleta mantra, možná že bychom našli úplně jinej způsob a možná, že to je ta cesta, kterou se jednou dáme, ale teďka v tuto chvíli prakticky si myslím, že to je způsob nátlaku jak dostat peníze na kulturu. Kraus pardon Kateřina Kalistová Já jenom jsem chtěla říct, že ředitelé obou komerčních televizí se k tomu jaksi přihlásili, oni chtějí do toho Fondu kinematografie přispívat a jako nemalou částkou, takže to není, že by se od toho úplně distancovali nebo a priori to odmítali. Jan Kraus Ale to je když počítám jako tady ten Kohn jak o něm mluvil pan Pehe, to je velmi jednoduchý. Reklama na České televizi je v objemu zhruba 500.000.000,- Kč, tak pokud to ty komerce bude stát 250, tak 250 je doma. Takže to jako chápu. Druhá věc je, chtěl jsem jenom říct, že nyní už jsem pochopil, proč komerce zajímají lidi do padesáti pěti let, protože pak se mění uvažování vůči reklamě vlastně negativně a třetí věc je, chtěl bych Ti říct (otáčí se směrem k p. Sternovi), že když jsem sem jel, tak jsem se dočetl, že se z České televize bude financovat taky sport. Takže já si myslím, že Česká televize se stala takovou bandaskou, kam my dáme těch 130, tam to 20