PROJEKT NÁŠ REGION FAUNA A FLORA V KRÁLÍKÁCH A OKOLÍ PAMÁTNÉ STROMY STARÁ LÍPA VYPRAVUJE projektový tým: Kristýna Muchová, Jana Macková, Štěpán Morong, Zdeněk Macek, Petr Pacek, Vojtěch Ruszó, Petr Čuma
Lípa srdčitá Ulice Polní výška 29 m obvod 3,15 m stáří 210 let
STARÁ LÍPA VYPRAVUJE
I stromy mají duši, věděli jste to? Ví to každý, kdo někdy nějaký strom objal. Že tomu nevěříte? Tak to zkuste. Sami ucítíte. A protože mají duši, mají i paměť. Velkou paměť. Nerušeně stojí desítky ba stovky let a v jejich větvích ulpívají vzpomínky jako kapičky rosy v lepkavých pavučinách. Sedám rád pod jednou starou lípou. Nejraději na podzim když mi na hlavu padá barevné listí. Snáší s sebou tisíce a tisíce příběhů a já s vděčností naslouchám čemu všemu si lípa pamatuje. Nevěříte. Zkuste si pod ní sednou. Uslyšíte.
Příběh, který vám budu vyprávět se odehrál v době, kdy ta krásná stará lípa byla ještě mladým stromem. Už tenkrát pod ní lidé sedávali, sdělovali si tajemství, objímali se a líbali. Povím vám příběh o tovaryšském synku Josefovi a krásné Mařence, dceři kováře. Ta bydlela se svým otcem v nedaleké kovárně. Nemaje matky musela zastat práci v celé domácnosti. Byla štastná, když mohla volné večery trávit se svým milovaným. Sedávali na lavičce a snili o společném životě. "Jen co se vyučím Mařenko, nebudu již nic dlužen mistru krejčovskému. Penízky se pohrnou a Tobě pak, ušiju ty nejkrásnější svatební šaty. To Ti slibuju.
A jak slíbil tak také učinil. To bylo roku páně 1865. V Evropě naplno zuřila prusko - rakouská válka. Mladí chlapci byli po stovkách verbováni a každý den jich stovky zůstali ležet v krvavé lázni na bitevním poli. Mařenka s nadějí vyhlížela blížící se večer. Otec kovář její lásce nebránil, ale až do svatby musela Maruška zastat všechny povinnosti. Jen večer usedali s Josífkem na lavičku. Toho večera ji ale nečekal ten Josífek, kterého znala. Usměvavý a veselý. Seděl tam mladík posmutnělý a shrbený. V ruce držel leistro a Mařence zatrnulo. "Do války mě volají má milá. Za pány se bíti mám." Mařenka se rozplakala. Josífek ji objal. "Neplač má milá. Na vojnu já musím jít. Svobodu si zasloužit.
Ty tu počkáš, já se vrátím, pak Ti prstýnek ze zlata A navléknu jak slíbil a tak nic také už nás učinil. nerozdělí." To bylo Podal roku páně Mařence 1865. V košíček Evropě přehozený naplno zuřila šátkem prusko z bílého - rakouská hedvábí. válka. Mldí chlapci V košíku byli byly po ty stovkách nejkrásnější verbováni svatební a každý šaty, den které jich stovky kdy v širokém zůstali ležet dalekém v krvavé kraji lázni krejčovský na bitevním tovaryš poli. Mařenka vyrobil. s nadějí vyhlížela blížící se večer. Otec kovář "Počkám její tu lásce na Tebe. nebránil, Tady ale na až tom do místě. svatby Každý musela den Maruška až do doby zastat než všechny se mi vrátíš." povinnosti. To bylo Jen naposledy, večer kdy usedali Mařenka s Josífkem s Josífkem na lavičku. viděli. Co Toho se večera stalo s ji Josefem ale nečekal v bitvě u ten Hradce Josífek, Králové kterého se už znala. nikdy Usměvavý nedozvíme. a veselý. Snad padl Seděl čestně tam a mladík rychle. posmutnělý ALe jeho poslední a shrbený. slůvka V jistě ruce zněla: držel "Miluji leistro Tě a Mařence Mařenko." zatrnulo. "Do Padl války nebo mě byl volají zraněn má společně milá. Za s pány dalšími se 30000 bíti mám." muži Mařenka v další nesmyslné se rozplakala. bitvě Josífek v ještě ji nesmyslnější objal. "Neplač válce. má milá. Na vojnu já musím jít. Svobodu si zasloužit.
Mařenka dlouhá léta sedávala pod lípou a lidé, kteří už na Josífka zapomněli nebo Ti, kteří ho neznali vůbec, se posmívali stařeně, která sedávala na lavičce ve svatebních šatech. A kdyby nezemřela, sedávala by tam dodnes. Smutný příběh jsem vám vyprávěl. Chete - li slyšet něco veselého, sedněte si na lavičku a poslouchejte. Za těch 200 let si lípa pamatuje nesčetně příběhů.