MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra sportovních her. Vyuţití netradičních sportovních her na základní škole Diplomová práce

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra sportovních her Vyuţití netradičních sportovních her na základní škole Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: PaedDr. Petr Starec, Ph.D. Vypracovala: Bc. Zuzana Malačková Brno, 2010

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v seznamu pouţité literatury. Souhlasím, aby práce byla uloţena na Masarykově univerzitě v knihovně Fakulty sportovních studií a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne 20. listopadu 2010 Bc. Zuzana Malačková 2

Děkuji vedoucímu diplomové práce PeadDr. Petru Starcovi, Ph.D. za cenné rady a odborné vedení, které mi poskytl při zpracování mé diplomové práce. 3

OBSAH ÚVOD..5 1. NETRADIČNÍ SPORTOVNÍ HRY... 6 1.1 Obecná charakteristika dětí středního věku... 6 1.1.1 Charakteristika věkového období... 6 1.1.3 Psychologicko-sociální vývoj... 9 1.1.4 Pedagogická charakteristika... 11 2.2. Netradiční sportovní hry brankového typu... 13 1.2.1 Korfbal... 13 1.2.2 Tchoukball... 17 1.2.3 Frisbee ultimate... 21 1.3. Netradiční sportovní hry síťového typu... 26 1.3.1 Faustball... 27 1.3.2 Indiaca... 30 1.3.3 Ringo... 33 2. VYUŢITÍ NETRADIČNÍCH SPORTŮ NA ZÁKLADNÍ ŠKOLE... 37 2.1 Příprava výzkumného vzorku... 37 2.1.1 Cíl a úkol práce... 37 2.1.2 Metoda práce... 37 2.1.3 Charakteristika výzkumného vzorku... 38 2.1.4 Organizace práce... 38 3. VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUZE... 39 3.1 Zpracování a vyhodnocení dotazníků... 39 3.2 Zásobník cvičení... 54 4. ZÁVĚR VÝZKUMU A ZÁVĚR PRO PRAXI... 69 4.1 Závěr výzkumu... 69 4.2 Závěr pro praxi... 70 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURA 71 PŘÍLOHY RESUMÉ SUMARRY 4

ÚVOD Vyuţití netradičních sportovních her se stalo tématem mé diplomové práce, jelikoţ mám k netradičním sportům blízko. Sama jsem hráčka a bývalá reprezentantka korfbalu, který se řadí téţ mezi netradiční sportovní hry, a kterým se bude, mimo jiné, moje diplomová práce zabývat. Námět na vytvoření přehledu vybraných netradičních her a zjištění, zda učitelé tělesné výchovy na základních školách tyto hry vyučují, vznikl v době, kdy jsem jako účastnice pedagogické praxe na základní škole vyučovala hodiny tělesné výchovy. Zde jsem se s touto problematikou často setkávala. Cílem mé diplomové práce je popis základních pravidel, nastínění charakteristiky a historie vybraných netradiční sportovní her, zjištění, zda se učitelé netradičním sportům věnují v hodinách tělesné výchovy, popř. v zájmových krouţcích. Diplomová práce je členěna do čtyř kapitol. Teoretická část je věnována charakteristice středního školního věku a vývoji dítěte v tomto období, které je rozděleno na fázi prepuberty a puberty. Dále kapitola popisuje vybrané netradiční sportovní hry, jejich historii a organizaci, základní pravidla a charakteristiku. V přehledu jsou uvedeny takové sportovní hry, které jsou rozšířeny mezinárodně a pečují o ně mezinárodní organizace. Při zpracování teoretické části diplomové práce byla vyuţita analýza odborné literatury. Část praktická je věnována přípravě samotného výzkumného šetření, jehoţ cílem bylo zmapování, zda učitelé tělesné výchovy základních škol vybrané netradiční sportovní hry znají, zda byli seznámeni s jejich základními pravidly, popřípadě je vyuţívají ve svých hodinách tělesné výchovy. Součástí se stal také zásobník cvičení, který obsahuje šest cvičení vztahujících se ke kaţdému netradičnímu sportu. 5

1. NETRADIČNÍ SPORTOVNÍ HRY 1.1 Obecná charakteristika dětí středního věku 1.1.1 Charakteristika věkového období Střední školní věk, nazývaný téţ pubescence, je přechodným obdobím mezi dětstvím a dospíváním. Vývojové vymezení tohoto období je snadné z hlediska vztahu ke školskému systému, obtíţněji jej však můţeme stanovit z hlediska průběhu pubescentních změn (Vilímová, 2002). Ne všichni autoři studované literatury se shodují na věkovém vymezení. Zpravidla se však uvádí věkové rozmezí od 11 do 15 let věku dítěte. Toto vymezení je pouze orientační, nástup a konec pubescence je velice individuální. V této fázi ţivota dochází k velké řadě změn jak v tělesném, tak i v duševním vývoji člověka. Celé období pubescence můţeme rozdělit na období prebuperty a puberty. Období prepuberty začíná prvními známkami pohlavního dozrávání. Je to poměrně krátká vývojová fáze charakterizovaná tím, ţe se v ní naznačují změny, které se výrazně projeví aţ v pubertě. Rozvíjejí se druhotné pohlavní znaky a tělo postupně získává proporce dospělého člověka. Zvyšuje se produkce hormonů i činnost endokrinních ţláz. V důsledku tohoto hormonálního působení dochází ke znatelným tělesným změnám. Typickým projevem je zrychlený růst, zejména končetin. Růstové změny se projevují nerovnoměrně. Končetiny rostou do délky, trup po nějakou dobu zůstává dětský (Klindová, Rybárová, 1986). Nerovnoměrný vývoj má za následek špatnou motoriku a koordinaci pohybu těla. Zejména u dětí, které doposud pravidelně nesportovaly, dochází ke zhoršení koordinace a sníţení přesnosti a plynulosti pohybů. I přesto představuje tato fáze z hlediska sportovní činnost vhodnou dobu pro motorické učení. Jak uvádí Čačka (2000) v období puberty se dítě musí během několika let proměnit tělesně, fyziologicky, psychicky i společensky na dospělého člověka se zformovanou a vyhraněnou osobností. Období nástupu, stejně tak i průběh a ukončení puberty mohou být různé podle pohlaví, klimatických podmínek 6

a dědičných dispozic, závisí však také na způsobu výţivy a zdravotních podmínkách jednotlivce. V současnosti se hranice biologického zrání stále sniţuje a horní hranice dospívání zvyšuje. Dobová akcelerace vývoje se nejvýrazněji projevuje ve větších hmotnostních a výškových přírůstcích v posledních několika desetiletí. Je to období pronikavých změn ve vývoji osobnosti a značných problémů v rodinné i školní výchově. V pubertě probíhají podstatné biologické změny. Rychle roste především kosterní a svalová soustava. Postupně se tempo růstu zpomaluje a postava se začíná přibliţovat tvarům těla dospělých muţů a ţen (Čáp, Mareš, 2007). 1.1.2 Tělesný vývoj Mezi 11. aţ 15. rokem, tedy pubescencí, prochází děti obdobím pohlavního dospívání a nového začleňování osobnosti do společnosti. Růstové změny se neprojevují rovnoměrně v celém organismu. Končetiny rostou rychleji neţ trup a růst do výšky je intenzivnější neţ do šířky (Vilímová, 2002). V důsledku toho se mění celkový vzhled dítěte. Na jejich změněné somatické znaky reagují osoby nejbliţšího prostředí, ale i ostatní. Tím více si uvědomují změny, které nastávají, a pokoušejí se s nimi vyrovnat. I kdyţ lidé hodnotí změny kladně, jsou to přeci jen změna, a tím také zátěţ. Navíc mnoho dospívajících vnímají své somatické změny negativně (Čáp, Mareš, 2007). Zrychlený tělesný růst organismu, narušuje pohybovou uhlazenost. Pohyby jsou nesouměrné, tvrdé, nešikovné, trhavé. Děti nevědí co dělat s rukama, co s nohama. Charakteristický je tělesný i duševní neklid, který je předzvěstí velkých růstových a duševních změn (Klindové, Rybárová, 1986). Zvláště pak u mladistvých, kteří se nevěnují pravidelně pohybové aktivitě, mohou vzniknout problémy s regulací svalového úsilí a vnímáním polohových změn, protoţe se nestačí rychle přizpůsobit aktuálním změnám svého těla. Následkem těchto změn je vedle zhoršených koordinačních schopností i sníţená přesnost a plynulost pohybů. Pubescenti tyto změny nepříjemně proţívají, sniţuje to jejich sebevědomí 7

a sebejistotu a vyvolává komplexy méněcennosti. Ke konci tohoto období se tyto diskoordinační projevy omezují (Vilímová, 2002). Damborská a Koch (1969) uvádí, ţe období vytáhlosti je spojeno i se sníţenou tělesnou výkonností. V prvním období dospívání začíná zrychlený tělesný růst, který způsobuje, ţe dítě v pohybových činnostech projevuje snadněji unavitelnost. Intenzivně pracují ţlázy s vnitřní sekrecí, zejména ţlázy pohlavní, dochází k rychlejšímu růstu srdce, mírně se zvyšuje krevní tlak, kosti a svalstvo nerostou rovnoměrně. V důsledku nerovnoměrně prokrveného svalstva a mnohdy i nepravidelné činnosti srdce vzniká u dospívající mládeţe únava. To by mělo být také dostatečným důvodem k omezení psychického a fyzického přetěţování. Zvýšená unavenost zapříčiňuje, ţe dospívající navzdory své psychofyzické zralosti nepodávají takové výkony, jakých jsou schopni (Čačka, 2000). Ve všech pohybových schopnostech se rozdíly ve výkonnosti z hlediska pohlaví prohlubují. Hodnocení průběhu vývoje kondičních pohybových schopností naznačuje, ţe se jejich růst v celém období u chlapců zlepšuje. U děvčat sice výkonnost také postupně roste, avšak tato tendence se postupně zpomaluje, později ustává. Po této fázi mládeţ dospívá a dosud dětská těla nabývají typických ţenských a muţských forem. Vlivem hormonální činnosti se dotvářejí prvotní pohlavní znaky, především se však rozvíjejí druhotné pohlavní znaky. Zvlášť patrné je to u dívek, u kterých pozorujeme spíše nárůst podkoţního tuku a jeho rozloţení po těle. Ţenské tělo se zaobluje, ochlupují se typické části muţského i ţenského těla. U chlapců spíše sledujeme výrazný nárůst svalové hmoty. Projevem začátku pohlavního zrání je první menstruace mezi dvanáctým aţ šestnáctým rokem, u chlapců noční poluce mezi patnáctým aţ šestnáctým rokem a trvá do dosaţení reprodukční schopnosti. Typickým projevem muţské puberty je i mutace (Vilímová, 2002). Erotické vtahy a sex jsou organickou součástí lidského ţivota a vzbuzují zájem od dětství. Postupně se zvyšuje, kdyţ mladistvý sám pohlavně dospívá. První zkušenosti v této oblasti jsou často rozčarováním. Společnost se chová rozporuplně. Na jedné straně vydává přísné zákazy, na straně druhé však poskytuje mnoţství erotické a sexuální stimulace. Pubescenti věnují zvýšenou pozornost svému zevnějšku. Mladiství srovnávají svůj vzhled s ideálem, coţ můţe 8

být nepříznivé. Dívky i chlapci věnují zvýšenou pozornosti svému vzhledu, účesu a také oblečení. Změny biologické, psychologické i sociální v době dospívání vedou k otřesení dosavadní jistoty mladistvých, kteří nyní hledají vlastní identitu (Čáp, Mareš, 2007). 1.1.3 Psychologicko-sociální vývoj Fyziologické změny ovlivňují přímo i nepřímo řadu duševních procesů. Období pubescence je období, kdy se mění vztah pubescenta k sobě samému, k rodičům, ke škole a k příslušníkům stejného i druhého pohlaví. Většina dětí jsou jiţ samostatná a nepotřebují téměř ţádnou pomoc, jsou stále méně závislá na rodičích. Ve škole se snaţí být hodné, dobře se učit, líbit se kamarádům, nicméně ještě se jim to často nedaří. Myšlení dětí staršího školního věku se vyznačuje tím, ţe se rozvíjí abstraktní myšlení a paměť a stále lépe zobecňují, dovedou samostatně myslet. Mění se postupy a chování ţáka v učebních situacích. Zvyšuje se rychlost učení a sniţuje počet potřebných opakování (Damborská, Koch, 1969). S věkem se začínají doţadovat větší svobody. Vadí jim, kdyţ za ně rozhoduje někdo jiný. Stále více u nich sílí snaha výrazněji zasahovat do výběru ostatních zájmů a cílů. Přestávají se jiţ omezovat jen na pasivní přebírání názorů autorit a snaţí se pozvolna v rámci svých moţností o stále samostatnější úsudky. Proto se mezi sebou často nedohodnou. Usměrňujícím faktorem se však stává mínění ostatních kamarádů (Čačka, 2000). Důleţitým vývojovým úkolem je začleňování mladistvého do skupiny vrstevníků, navazování širších i trvalejších kamarádských vztahů. Mladiství získávají zkušenosti v sociální interakci a komunikaci s vrstevníky jiţ na vyšší úrovni neţ v předchozích obdobích. Učí se navazovat komunikaci a vztah, dívat se na svět očima druhého, vcítit se do něho, přihlíţet k jeho potřebám, vzájemně si pomáhat, spolupracovat a tím upevňovat a udrţovat vztah. V tom je důleţitá příprava pro navazování a udrţování vztahů partnerských i vztahů v pracovní 9

skupině v následujících obdobích. Stále více se zapojuje do ţivota společnosti (Čáp, Mareš, 2007). Děti se začínají od rodičů citově odpoutávat a stále častěji se přizpůsobují kamarádům. Jsou rozumově vyspělejší a přemýšlejí o různých otázkách ţivota hlavně o sobě, o své budoucnosti a chtějí samy sebe utvářet podle ideálů, které hledají. Mají velké starosti se svým pohlavním dospíváním. To vše způsobuje, ţe dočasně ztrácejí svou vyrovnanost a ţe jsou citově vzrušivější. Kolísají mezi rozpustilostí a smutkem, nevázaným smíchem a pláčem, jsou nevypočitatelné a dostávají se často do konfliktů se sociálním prostředím, které jim nerozumí (Damborská, Koch, 1969). Podle internetových zdrojů hormonální změny ovlivňují psychiku pubescenta. V organismu jiţ probíhají změny zvyšující labilitu mladistvého a ten reaguje se zvýšenou citlivostí a podráţděností na případné konflikty v rodině, ve škole i ve vztazích s vrstevníky. K tomu dále přistupuje pocit ztráty jistoty, tlak okolí a další faktory. Ve vztahu k dospělým bývá často uzavřenější, ve svém chování impulzivnější, nepředvídatelný a silně vztahovačný. Převládá strach z výsměchu kamarádů, z nespokojenosti rodičů a učitelů, z neúspěchu v učení a ve společnosti. Přibliţně ve věku 8 aţ 13 let se u dívek, ale i u chlapců projevuje pečovatelské chování k malým dětem. Pravděpodobně jde o instinktivní projev, který můţe plnit důleţitou funkci psychické přípravy pro budoucí rodičovství. Také se projevuje silná motivace ke komunikaci se zvířaty. Kontakt se zvířetem doplňuje mladistvému jeho komunikaci s lidmi. V mnoha případech vztah ke zvířeti kompenzuje nedostatek v emočních vztazích mezi lidmi. Je to zátěţové období pro dospělé i pro mladistvé, ale vyplývá ze zákonitého chodu vývoje osobnosti. Aby se dítě stalo zralou, samostatnou a odpovědnou osobností, potřebuje se osvobodit od závislosti na rodině (Čáp, Mareš, 2007). 10

1.1.4 Pedagogická charakteristika Jak uvádí Dovalil a kol. (2008) sport není pouze samotný výkon, ale zahrnuje i řadu úkolů sportovní výchovy. Přispění k rozvoji osobnosti sportovce a přizpůsobení se nárokům sportovního ţivota je cílem sportovní výchovy. Podle Vališové a Kasíkové (2007) je jejím záměrem rozvoj spolupráce a respektování druhých. Sportem vedeme děti k utváření potřebných návyků jako reţimu dne, správné ţivotosprávě, hygieně a regeneraci. Dále podněcujeme ţáky k tvořivému myšlení a logickému uvaţování. Snahou je vytváření etických základů v duchu fair play a rozvíjení všestrannosti. Pohybová aktivita mládeţe závisí a podřizuje se dosaţenému růstu a vývoji organizmu. Je zapotřebí si uvědomit, ţe kaţdý z nás je ovlivněný genetikou, výchovou i prostředím, ve kterém ţije, a proto je zapotřebí přistupovat ke kaţdému jedinci individuálně. Stavíme se ke kaţdému jako k jedinečné osobnosti se specifickými rysy. Střední školní věk je bouřlivým obdobím přinášející mnoho emocí a změn v organizmu dítěte, které je nutno respektovat. Z tohoto důvodu by měl být přístup k dětem taktní a diskrétní (Linc, Havlíčková, 1982). Respektování zákonitostí ontogeneze se odráţí i ve znalostech senzitivního období. Senzitivní období je časový úsek vhodný pro trénink určitých aktivit spojených s rozvojem pohybových schopností. Vedle období zvýšeného vnímání rozlišujeme u dětí kalendářní a biologický věk. Kalendářní věk je doba, která uplynula od narození jedince, kdeţto věk biologický nám stanovuje reálný dosaţený stupeň vývoje (Jeřábek, 2008). Puberta a prepuberta je období, kdy většina dětí mají záporný vztah k tělesným cvičením a pohybu vůbec. Proto by měla pohybová aktivita působit pozitivně na dětský organismus, a vytvářet tak budoucí kladný vztah ke sportu. Velkou motivací pro děti je hra, přinášející jim radost a zábavu, a pomocí které provádí děti pohybovou činnost spontánně. Pravidelné cvičení by se mělo stát kaţdodenní součástí ţivota. (Linc, Havlíčková, 1982). Od školního roku 2007/2008 vstoupil v platnosti na všech základních školách Rámcový vzdělávací program, které určuje, co a jak se ve školách daného typu bude vyučovat. Tyto programy rozdělují učivo do vzdělávacích oblastí. Jednou 11

z nich je i oblast Člověk a zdraví a v ní je zařazen i předmět tělesná výchova. Obsah tělesné výchovy je vyučován v tematických blocích. Učivo stanové rámcovým vzdělávacím programem je školám doporučeno a dle individuálních podmínek na jeho základě škola výuku konkretizuje ve školních vzdělávacích plánech (Jeřábek, 2008). V současnosti vedou vzdělávací postupy k utváření klíčových kompetencí, které mají přispět k celkovému rozvoji osobnosti jedince. Tento proces zahrnuje zdokonalování sebe sama a maximální rozvinutí a uplatnění svého potenciálu. Klíčové kompetence představují souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důleţitých pro osobní rozvoj a uplatnění kaţdého člena společnosti (www.scio.cz). 12

2.2. Netradiční sportovní hry brankového typu V minulosti vznikla řada pokusů o utřídění doposud známých sportovních odvětví a disciplín, avšak dodnes nebyla vypracována univerzální třídící soustava a sotva kdy bude zavedena. Téměř kaţdý autor třídí sportovní hry podle jiných kritérií. Náš teoretik sportovních her Stibitz má zásluhu na vytvoření soustavy sportovních her, které dělí na tři velké skupiny a kterými se nechal inspirovat i Táborský (2004). Dělí je na tři velké skupiny na sportovní hry brankové, síťové a pálkovací. V brankových hrách proti sobě bojují dvě stejně početná družstva. Předmětem boje je míč či puk a snaha soupeřících stran dopravit tento předmět do branky, nebo za metu soupeřova pole. Původ takových her spatřujeme v takzvaných zaháněných, prvotních hrách, které symbolizovaly dobývání nepřátelského území. (Musil, Pavlík, Sobotka, 1997). Táborský (2005) uvádí, ţe ve sportovních hrát brankového typu plní druţstvo, které má v drţení společný předmět, jednoznačně úlohy útočné. Jen v útoku, aţ na některé výjimky, lez získat cenné body. Těch se dosáhne dopravením předmětu hry do určeného cílového prostoru. Hrací plocha je pro obě strany společná a soupeři bojují o zisk předmětu současně. Doba utkání je limitována převáţně časem, výjimečně ziskem určeného počtu bodů. Mezi sportovní hry brankového typu zařazuje Táborský (2004) mimo jiné korfbal, tchoukball a frisbee ultimate. 1.2.1 Korfbal Tato původem holandská nekontaktní hra, občas nazývaná téţ holandská košíková, se hraje rukama na pravoúhlém hřišti. Charakteristickými znaky korbalu je společné soutěţení muţů a ţen, víceméně pravidelné střídání útočných a obraných herních rolí všemi zúčastněnými a získávání bodů vhozením míče do koše. Hlavní charakteristika sportu zahrnuje celkové dovednosti, spolupráci při hře, kontrolovaný fyzický kontakt a rovnoprávnost pohlaví. 13

Historie a organizace První korfbalová pravidla (korf = koš) připravil pro své ţáky amsterdamský učitel Nico Broekhuijsen jiţ v roce 1902. Ve Švédsku se seznámil s novou hrou ringböll, ve které hráli společně muţi i ţeny na hřišti o rozměru 45 x 45 m a kdy se míč házel do ocelových kruhů, vodorovně umístěných na stojanech ve výši tří metrů. Shodou okolností se v uvedené době v Nizozemí reformovalo školství, bylo zavedeno společné vyučování chlapců a dívek. Rovněţ byly zavedeny společné hodiny tělesné výchovy. Tehdy známé hry, jako košíková nebo házená, většinou neumoţňovali dívkám, aby se mohly plnohodnotně s chlapci zapojit do hry. Hra ringboll učitele inspirovala k vytvoření nové hry, kterou nazval korfbal. Korf pochází z holandštiny a znamená v překladu koš. Ţelezné obruče nahradil proutěnými koši, které umístil do výše 3,5 metrů a pravidla upravil tak, aby při hře nebyl nikdo zvýhodněn vzhledem k výšce, pohlaví nebo věku a zároveň byl zajištěn kolektivní způsob hry. Pravidla dále omezila fyzický kontakt tak, ţe hráč i míč v jeho ruce jsou vlastně nedotknutelní (korfbal [online]). Rok poté, co Nico upravil pravidla korfbalu, byla zaloţena Nizozemská korfbalová asociace. Na přelomu tisíciletí, to je kolem roku 2000, měla kolem 100 tisíc členů. Na Olympijských hrách v roce 1920 v Antverpách a v roce 1928 v Amsterdamu byl korfbal předveden jako ukázkový sport. První mezistátní utkání sehrála druţstva Belgie a Nizozemska v roce 1923. Původně se korfbal hrál pouze na venkovních hřištích v třízónové variantě, dnes jej můţeme hrát i na mnoha jiných površích, např. trávě, umělém povrchu, na pláţi. Na nejvyšší úrovni se korfbal především hraje ve sportovních halách. První oficiální utkání v hale se uskutečnilo v Nizozemsku v roce 1952. Hale se musely přizpůsobit rozměry hřiště, jeho členění na dvě zóny a počet hráčů. Dvouzónová varianta se pak zpětně přenesla na venkovní hřiště. Oficiální mezinárodní soutěţe se hrají na hřištích se dvěma zónami. International Korfball Federation (IKF) byla zaloţena ještě před druhou světovou válkou v roce 1933. K jeho dalšímu rozvoji dochází v sedmdesátých letech, kdy se celosvětově společné hodnoty přiblíţili pokrokové a inovační povaze korfbalu. První mistrovství světa bylo zorganizováno roku 1978 za účasti 14

osmi reprezentačních druţstev a od roku 1987 se koná kaţdé čtyři roku. V současné době IKF sídlí v nizozemském městě Bunnik a v roce 2006 v ní bylo zapojeno jiţ 50 členských zemí z pěti kontinentů. Je to výsledek mimořádných propagačních aktivit, zejména v posledních dvaceti letech. Jakkoliv je korfbal pevně ukotven v Evropě, zvláště v průkopnických zemích Holandsku a Belgii, rozvíjí se i v ostatních zemích světa Taiwan, Jihoafrická republika, Austrálie, Turecko, Indie a dále se rozšiřuje ve Spojených státech a Číně. Od roku 1985 je korfbal pravidelně objevuje na programu Světových her, které jsou pořádány ve čtyřletých cyklech pod patronací International World Games Association (korfbal [online]). Základní pravidla Hřiště má rozměry 40 x 20 metrů a je rozděleno středovou čárou na dvě čtvercové poloviny. Hrací plocha je viditelně označena čarami o šířce 3 5 cm. Na kaţdé straně je místo trestného hodu vyznačeno ve vzdálenosti 2,5 cm od koše ve směru ke středu hřiště. Stojany košů jsou umístěny na myšlené podélné ose hřiště ve vzdálenosti 1/6 délky hřiště od koncových čar. Stojany musí být vyrobeny z kovové trubky a jsou svisle umístěny nebo zapuštěny v hrací ploše v kaţdé zóně tak, aby nevyčnívaly nad košem. Na kaţdém stojanu je připevněn směrem ke středu hřiště jeden koš ve výše 3,5 m. Koše jsou zhotoveny z plastu, popř. ratanu, mají válcovitý tvar bez dna, jejich výška je 25 cm a vnitřní průměr 39 41 cm. Neexistuje odrazová plocha, proto je moţné střílet na koše ze všech stran. Korfbal se hraje s kulatým míčem, jehoţ obvod je 68 aţ 70,5 cm a hmotnost 445 aţ 475 g, tj. míčem č. 5 (Vrbata, 1997). Charakteristika hry Kaţdé druţstvo se skládá ze 4 ţen a 4 muţů, z nichţ vţdy 2 ţeny a 2 muţi z kaţdého druţstva hrají v útočné zóně a další dvě dvojice v zóně obranné. Hráčky a hráči nesmějí opustit zónu, která jim právě přísluší. Kolem jednoho koše hraje maximálně 8 hráčů. Dalších 8 hráčů čeká na výsledek hry v opačné zóně a nachází se v oddechové fázi zápasu. Během utkání se role útočníků a obránců střídají vţdy po dosaţení dvou košů. Kaţdý vstřelený koš se hodnotí vţdy jedním bodem. 15

Vítězí druţstvo, které vstřelí více košů. Soupeřící hráčky a hráči jsou spárováni podle pohlaví, tzn. ţena brání ţenu, muţ brání muţi. Jsou tak minimalizovány výkonnostní rozdíly. Během utkání je povoleno vystřídat dva hráče z jednoho druţstva. Jednou střídaný hráč se jiţ nemůţe do utkání vrátit (Kačer, 2001). Utkání řídí hlavní rozhodčí, pomáhá mu asistent rozhodčího a časoměřič. Hrací doba utkání je 2 x 30 min. hrubého času. Délka přestávky se pohybuje v toleranci 5 aţ 10 minut. Kaţdé druţstvo má právo na dva oddechové časy v jednom zápase, které trvají maximálně 60 sekund. Jak jiţ bylo na začátku zmíněno, korfbal se hraje rukama. Dotek míče nohou od kolena dolů je zakázán. Hráč s míčem se nesmí uvolňovat kroky, driblinkem, na místě jsou povoleny pouze obrátky. Je rovněţ moţné uplatit tzv. míč v běhu, jestli je chycení a odehrání míče spojeno v jednu plynulou krátkou akci (obdoba dvojtaktu v basketbalu). Na koš se smí střílet pouze z útočné zóny, a to jen z tak zvaného nebráněného postavení. Bráněná pozice je okamţik, kdy bránící hráč stojí mezi útočníkem a vlastním košem, je čelem k bráněnému soupeři na dosah paţe a pokouší se střelu útočníka zdviţením paţe blokovat. Koš dosaţený z takové pozice je neplatný. Tato ustanovení pravidel jednak účinně podporuje neustálý pohyb všech útočníků, jednak umoţňují úspěšnou obranu také hráčům menších postav (Táborský, 2004). Za přestupkem proti pravidlům je povaţováno braní či vyráţení míče ze soupeřovy ruky, pouţívat jakéhokoliv tělesného kontaktu, jako je vytlačování, strkání či drţení soupeře, pohybovat paţí proti soupeři, nastavovat paţe nebo nohy tak, aby to protihráče nutilo k větší oklice při uvolňování, bránit soupeři opačného pohlaví, bránit komukoliv, kdo je jiţ bráněn jiným soupeřem. Z bezpečnostních důvodů je rovněţ zakázáno chytat se stojanů koše nebo se od nich odstrkovat. Za přestupky vůči těmto ustanovením můţe být podle jejich závaţnosti nařízen volný nebo trestný hod a hráč můţe být napomenut (ţlutá karta, pro stejného hráče nejvýše dvakrát) nebo vyloučen do konce utkání (červená karta). Vhazování se provádí od středu hřiště na začátku poločasů a po obdrţení koše. Provádí ho jeden z útočících hráčů. Přímo z místa vhazování není moţné zaznamenat koš. Všichni ostatní hráči musí být vzdáleni od místa výhozu nejméně 2,5 m. 16

Za běţné přestupky proti pravidlům o hraní s míčem a chování se k soupeři je nařízen re-start. Provádí se z místa, kde byl přestupek uskutečněn. Volný hod uděluje rozhodčí útočícímu druţstvu tehdy, kdyţ zjistí, ţe byl spáchán těţký přestupek. Volný hod rozehrává hráč těsně před bodem penalty. Po pokynu rozhodčího musí hráč, rozehrávající volný hod, během čtyř sekund přihrát svému spoluhráči a teprve poté můţe být vstřelen koš jedním z útočících hráčů. Ostatní hráči musí být vzdáleni 2,5 metru od rozehrávajícího hráče vně vyznačeného kruhu. Trestný hod je nařizován za přestupky, které měly za následek nedovolené zmaření moţnosti dosáhnout koš. Provádí se bez časového limitu od značky trestného hodu jako přímý hod na koš (korfbal [online]). Vyuţití ve školách Korfbalové koše i míče jsou dostupné v obchodech zaměřených na sport nebo se dají objednat na internetových stránkách. V případě, ţe škola nemá finanční prostředky na zakoupení korfbalového vybavení, je moţné vyuţít basketbalových košů i míčů, kterými disponuje téměř kaţdé škola. Podle potřeby a moţností se mohou rozměry hřiště od předepsaných rozměrů lišit, avšak pravidla o zákaze pohybu s míčem a bezkontaktní bránění útočníka pouze jedním obráncem je zapotřebí dodrţovat. Obrana jedna na jednoho dává prostor útočníkům k přihrávání, a tím se zvyšují šance na vyšší skórování. Ostatní změny pravidel je moţné provádět vzhledem k věku a počtu hráčů. Měli by však vést ke snadnějšímu dosaţení bodu, coţ je cílem hry. Korfbal je výborná průpravná hra pro jiné kolektivní míčové sporty. Hlavními prvky korfbalu je spolupráce s ostatními hráči, sólista zde nemá šanci, dále orientace v prostoru, obratnost a rychlost se změnou tempa (netradicnisporty [online]). 1.2.2 Tchoukball Táborský (2004) popisuje tchoukball jako poměrně novou sportovní hru. Herní idea tchoukballu je zaloţena na neomezované útočné činnosti, při které se druţstvo snaţí hodit míč na kteroukoliv z obou branek (pruţných sráţedel) tak, 17

aby podle pravidel odraţený míč nemohl být soupeřem zachycen. Podle Bláhy (2001) je hra koncipována jako neagresivní a její princip nedovoluje, aby došlo k vzájemnému střetu soupeřících hráčů. I přes tyto faktory jde o dynamickou a rychlou hru, která vyuţívá prvky házené, volejbalu a baskické peloty. Tchoukball je vhodný pro všechny věkové kategorie a díky svým pravidlům zabezpečuje bezkontaktní způsob hry. Historie a organizace V šedesátých letech dvacátého století provedl švýcarský lékař a zakladatel tchoukballu Hermann Brandt kritickou studii nejrozšířenějších sportovních her. Setkal se s mnoha sportovci, kteří se více či méně váţně zranili při provozování sportu. Vypozoroval, ţe tato zranění pramení z provádění pohybů, které nejsou přiměřené fyziologii jednotlivců, ze vzájemných střetů hráčů v kterémkoliv sportu. Na základě provedené studie pak vytvořil pravidla nové sportovní hry, ve které jsou zapovězeny osobní kontakty a omezuje se tak nebezpečí zranění. Název tchoukball vznik na základě zvláštního zvuku, který branka vydává při inkasování bodu. Za jeho aktivitu se mu v roce 1970 dostalo ocenění od Mezinárodní federace pro tělesnou výchovu (Fédération Internationale d Education Physique FIEP). O rok později došlo k zaloţení Fédération Internationale de Tchoukball (FITB) a v roce 1976 se konal první mezinárodní turnaj. Mistrovství světa jsou organizována od roku 2000 ve dvouletých cyklech (v sudých letech). V roce 2004 vykazovala FITB členství 14 národních federací, mezi které patří i Česká republika. Tchoukball je rozšířený po celém světě, převáţně pak v asijských zemích. Oblibu si získal i v některých evropských zemích, jako např. ve Švýcarku, Velké Británie, Německu, Portugalsku a Francii (tchoukball [online]). Přesto ani zde nelze hovořit o revoluční sportovní hře, které by propadla naprostá většina mladých lidí. Tchoukball však můţeme označit za zajímavý fenomén, o který je doposud naše mládeţ ochuzena. V nás se tchoukball začal rozšiřovat jako univerzitní sport prostřednictvím Katedry tělesné výchovy a sportu, Pedagogické faktulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, pod vedením PeadDr. 18

Ladislava Bláhy. Tuto osobu můţeme právem označit za zakladatele českého tchoukballu, protoţe se zaslouţil o rozšiřování výuky této hry u nás. Poprvé se český tým na mezinárodním poli představil na mistrovství Evropy 2003 v italském Rimini. Ve Švýcarku o roku později jiţ vybojovali třetí místo na mistrovství Evropy jak v kategorii ţen, tak v kategorii muţů. Jelikoţ jsou čeští hráči pravidelnými účastníky mezinárodních tchoukballových turnajů, zhostila se Česká republika i pořádání mistrovství Evropy, které se konalo n začátku července 2008 v Ústí nad Labem a zúčastnilo se jej celkem 8 zemí. V tomto šampionátu získalo druţstvo ţen 4. místo a druţstvo muţů 5. místo (netradicnisporty [online]). Základní pravidla Hraje se na obdélníkovém hřišti 40 x 20 metrů, které je rozděleno na dvě poloviny středovou čárou. Čáry jsou 5 cm široké a musí být dobře viditelné. Uprostřed koncových čar je na kaţdé straně umístěna odrazová konstrukce podobná malé trampolíně o rozměrech 100 x 100 cm, která je poloţena ke koncové čáře tak, aby odráţecí plocha svírala s podlahou úhel 60 stupňů (Táborský, 2004). Odráţecí konstrukce je tvořena kovovým rámem a odráţející sítí, která musí být vţdy dostatečně napnutá. V kaţdé polovině koncové čáry jsou do hřiště opsány půlkruhy o poloměru tří metrů, které vymezují zakázanou zónu. V tchoukballu se pouţívá míč pro házenou, dá se nahradit míčem pro volejbal. Míč musí být kulatý, vyhotovený z kůţe nebo syntetického materiálu. Jeho obvod je 58 60 cm a hmotnost 425-475 gramů pro muţe. Pro ţeny je stanoven míč o obvodu 54 56 cm s hmotností 325-375 gramů (Bláha, 2001). Charakteristika hry V tchoukballu existují dvě varianty podle počtu odráţedel monopolární a bipolární. V monopolárním tchoukballu jsou pravidla upravena pro monopolární variantu, kde se hraje pouze na jednu odrazovou konstrukci při počtu 6 hráčů v kaţdém týmu. V bipolárním tchoukballu je na hrací ploše současně devět hráčů z kaţdého druţstva a hraje se na dvě odráţení konstrukce. Tři hráči mohou 19

druţstvo doplnit jako střídající. Výměna hráčů se uskutečňuje bez přerušení hry jen tehdy, pokud je dosaţeno bodu (tchoukball [online]). Jak uvádí Bláha (2001) oficiální hrají doba je rozdělena na 3 x 15 minut s pětiminutovými přestávkami mezi třetinami. Útok začíná na koncové čáře hřiště. Cílem útočícího druţstva je zasáhnout některou z odráţecích ploch tak, aby se míč odrazil zpět do hřiště mimo zakázanou zónu, a nemohl být soupeřem chycen. V tomto případě získávají útočníci bod. Při nepřesné střelbě, kdy míč mine odráţecí plochu nebo se z ní odrazí mimo hřiště či do zakázané zóny, střílející hráč se dotkne konstrukce odráţedla nebo doraţeného míče, se naopak přičítá jeden bod soupeři. Na začátku utkání či po zisku bodu rozehrává druţstvo, které bod ztratilo z koncové čáry, vedle konstrukce, kde došlo k bodování. Samotné uvedení míče do hry se nezapočítává do povolené série tří nahrávek. Po rozehrání je důleţité, aby míč překonal středovou čáru. Poté lze vést útok na libovolnou odrazovou konstrukci. Vítězí druţstvo s vyšším počtem získaných bodů. Má-li hráč míč, můţe ho drţet nejvýše tři vteřiny a můţe s ním udělat maximálně tři kroky. Driblink je zakázán. Upadnutí míče na zem a dotek míče částí pod úrovní pasu jsou hodnoceny jako chyba. Hráči nesmí vstoupit do zakázané zóny (s výjimkou dopadu po střelbě). Po zisku míče se druţstvo rozhoduje, na kterou konstrukci zaútočí. Střelbě mohou předcházet nejvýše tři přihrávky. Nepodaří-li se druţstvu v tomto limitu vystřelit, musí přihrát míč na druhou polovinu hřiště a pokusit se ve stejném omezení zaútočit na druhé odráţecí konstrukci (Táborský 2004). Činnost bránícího druţstva je zúţena na zaujímání výhodného postavení pro chytání míče odráţeného od branky do pole. Útočícímu soupeři nesmí být bráněno v pohybu, při přihrávání a chytání míče a ani při střelbě. Porušení pravidel znamená předání míče soupeři, přičemţ se pokračuje volným hodem z místa přestupku. Před střeleckým pokusem na odrazovou konstrukci musí dojít k minimálně jedné přihrávce. Úmyslné fauly jsou hráčům zaznamenávány. Prohřeší-li se některý z hráčů tímto způsobem potřetí, je vyloučen do konce utkání a je zastoupen náhradníkem. Hru řídí tři rozhodčí, z toho dva řídí hru v souladu s pravidly (tchoukball [online]). 20