K v a s i c e, T ě š n o v ic e, Z l á m a n k a

Transkript

1 Říjen 2011 K v a s i c e, T ě š n o v ic e, Z l á m a n k a Milí farníci! Byl jsem požádán redakční radou Farního listu o příspěvek v souvislosti s převzetím farních úřadů a duchovní služby ve farnostech Kvasice, Zlámanka a Těšnovice. Proto mi dovolte, abych i touto formou oslovil a pozdravil nejen pro mne nové farníky a občany zmiňovaných obcí, ale i přidružených obcí, které náleží do těchto farností. Na kvasické faře se poslední dobou střídají kněží se jménem Petr. Já jsem již třetí v pořadí, jak mne také při vítání oslovili zástupci farností jako Petra III. Přišel jsem k Vám z Valašska, kde jsem začínal a působil v duchovní službě šest let. Mám tedy zkušenosti z působení ve valašském království, kde jsou lidé velice zbožní, sdílní a přátelští, zkrátka jedna rodina. Byl jsem na Valašsku a mezi Valachy velice spokojený. Pastorační práce byla bohatá, sloužil jsem v neděli mše svaté pro mnoho set lidí, pokřtil jsem a přes kostel oddal nebo pohřbil také velice mnoho lidí. Zpovědím hlavně před svátky jsme říkali zpovědní kombajn. Někdy jsem ani nestíhal chodit na všechny návštěvy, kde mě zvali, na různé obědy, večeře, slavnosti. A přitom jsem klidně a velmi rád se scházel i s těmi nepraktikujícími křesťany a i nevěřícími. Poznal jsem tak mnoho fajn lidí bez předsudků. Bylo to takové kněžské nebe na zemi, hlavně ve Valašských Kloboukách. Zde je to proti Valašsku méně masové a málo pastorační práce v kostele. Mentalita lidí na Valašsku a na Hané je velice rozdílná, jak jsem si všiml a jak se všeobecně říká. Ale do farnosti patří podle křesťanského a církevního pojetí všichni lidé, nejen ti, kteří chodí do kostela na bohoslužby, ale i ti, kteří nechodí a jsou pokřtěni a dokonce i ti, kteří nejsou pokřtěni, ale mohou se stát křesťany kdykoliv. Tato naposledy zmiňovaná skupina lidí může mít také víru, i když nejsou pokřtěni. Kněz je poslán ke všem lidem a všude na světě jsou lidé dobří, ale také zlí, ať jsou nebo nejsou věřící,

2 pokřtění nebo účastníci bohoslužeb. Já osobně nejsem z těch, kteří by však podle těchto měřítek škatulkoval lidi. Snažím se mít rád všechny a při svém působení mne velice kladně překvapili a i oslovili lidé, kteří vůbec do kostela nechodí. Všichni jsme vyšli z Boží dílny a všechny chce Bůh přivést do nebe. A po lidské stránce bychom si všichni měli rozumět, vycházet vstříc a mít se rádi, ať už věříme nebo nevěříme. Proto touto cestou chci oslovit i ty vzdálené od kostela se vzkazem, že jsem normální chlap i kněz a máte otevřené dveře na faru i do kostela. Velice mě překvapilo, když jsem se stěhoval, že mi přišli ochotně pomoci chlapi z obecního úřadu, které v kostele nevidím. Ještě jednou díky. Podobně mi přišel pomoci zřizovat farní kancelář po vyhlášené poptávce po pomoci v kostele mladík, který nedávno konvertoval do katolické církve. Mým úkolem je pomáhat přivádět lidi k nadpřirozeným cílům. Ale přitom zůstat nohama na zemi se zdravým rozumem, protože jsme jen lidé. Nejsme andělé, abychom lítali někde v oblacích, jinak by nám Bůh stvořil i křídla. Nejdůležitější je pravá láska, milosrdenství, sympatie, těchto vlastností se člověk nikdy nepřejí. Ty vždy chytnou za srdce bez rozdílu vyznání. Ale ta naše někdy okoralá a vyvětralá lidská láska potřebuje být povzbuzena, zušlechtěna, posílena a povýšena Boží láskou. Bůh je zdroj lásky a všech nejlepších hodnot. A já jsem byl mezi vás poslán, abych toto proudění Boží milosti a požehnání z nebe zprostředkovával a usměrňoval do lidských duší. Nechci být tím, který by zabraňoval tomuto působení a toku Boží milosti, vždyť Ježíš Kristus sám říkal svým apoštolům: Nebraňte maličkým přijít ke mně! Tím jsem nepřímo naznačil, že se mnou se na všem dobrém domluvíte. Nejsem žádný moralista nebo fanatik. Zdravá víra a ctnost je vždy zlatá cesta, ne cesta extrémů. Těmi extrémy mohou být na jedné straně úplné světáctví a na druhé straně nezdravý až psychopatologický fanatismus spojený s duchovní pýchou, který se maskuje zdánlivou svatostí. Na závěr bych chtěl pozvat všechny farníky a občany k této zlaté cestě, ke křesťanskému realismu. Zůstat a být dobrými lidmi a nechat se obohacovat božstvím, abychom byli zbožštěni a jednou spaseni. Rád bych využil této příležitosti k prezentaci internetových stránek ( kde naleznete i kontakt na mne, když by jste potřebovali duchovní služby nebo jen tak lidsky se setkat. Dojděte! (P. Petr III.)

3 JMJ MADRID 2011 Pod trochu tajemnou zkratkou JMJ (Jornada Mundial de la Juventud) se skrývá španělský název pro Světové dny mládeže, které letos proběhly ve dnech srpna právě ve Španělsku v královském městě Madridu. Světové dny mládeže jsou setkáním mladých lidí z celého světa, kteří na pozvání Svatého otce připutují na jedno místo, aby společně chválili Boha, povzbuzovali se ve víře a vzájemně sdíleli společenství celosvětové církve. Jejich historie sahá do roku 1984, kdy blahoslavený Jan Pavel II. svolal na Květnou neděli v "Jubilejním roce mladých" římskou mládež. Toto setkání vzbudilo mezi mladými velký ohlas, a tak se mládež začala scházet na Světových dnech mládeže. Společné setkání se koná každé dva až tři roky na jiném místě ve světě. Každé světové setkání mládeže má svoje logo, hymnu a motto z Bible, které vybírá papež. A právě v následujících řádcích se ohlédneme za již proběhlým 26. ročníkem Světových dnů mládeže. Každý z nás ho letos prožíval nějak jinak. Někdo prostřednictvím rádia Proglas nebo televize Noe, někdo lovil informace v Katolickém týdeníku nebo na internetu. A někdo prožil Světové dny mládeže OSOBNĚ... Čtyři účastníci madridského setkání - přímo z našeho středu, z našich farností - jsou ochotni, prostřednictvím Farního listu, se s námi podělit o svoje zážitky. Přenesme se s nimi zpět do horkého a slunečného Madridu za Svatým otcem a nechme se povzbudit svědectvím našich "mladých" - Zdenčou, Slávkem, Maruškou a Damiánem. Letos se na pozvání Svatého otce Benedikta XVI. uskutečnily Světové dny mládeže ve španělském Madridu. Z České republiky se na dlouhou cestu vydalo přes tři tisíce mladých lidí. A mezi nimi jsem byla i já... Možností dopravit se do Madridu bylo několik, jeden poutník to zvládl dokonce na koloběžce. Nejčastější způsob dopravy byly ale autobusy, které vypravila jednotlivá centra mládeže. Já se přidala k poutníkům, kteří cestovali autobusem s otcem Pavlem Stuškou z Arcibiskupského gymnázia. Naše cesta začala v pátek 12. srpna. Pěkné bylo, že jsem hned při nástupu v Kroměříži zjistila, že s námi cestují lidé z kvasické farnosti. Během cesty jsme měli dvě větší zastávky tu první ve Francii, v přímořském letovisku Nice, kterou jsme využili hlavně ke koupání v moři (moře je krásné, velké, mokré a modré, ale chutná fakt příšerně). Druhou zastávkou pak bylo poutní místo Lurdy, kde jsme strávili téměř celou neděli. Po třech nocích v autobuse (kdy nás bolelo opravdu celé tělo a nejvíc... jak to říct... prostě ta část, kde končí záda a začínají nohy) jsme dorazili do

4 rozpáleného Madridu a ubytovali se jako první ve velké tělocvičně (kde nás nakonec spalo asi šest set). Tak pro nás začaly 26. Světové dny mládeže. Každý den jsme se společně se všemi českými poutníky účastnili českého programu. Každé dopoledne byla připravena katecheze jednoho z přítomných biskupů na téma letošního Světového dne "V Kristu zapusťte kořeny, na Něm postavte základy, pevně se držte víry", celým programem provázela skvělá skupina Credenc. Program pak obvykle vyvrcholil mší svatou. Odpoledne probíhal po celém Madridu Festival mládeže - výstavy, koncerty, divadelní představení. Tato pestrá přehlídka kulturních akcí měla jediný úkol alespoň částečně poutníkům přiblížit kulturní bohatství jednotlivých národů. Nabídka byla opravdu bohatá. Jeden den jsem tak třeba mohla navštívit folklórní představení valašského souboru Dúbrava, poslechnout si koncert hudební skupiny z Indonésie a večer shlédnout taneční vystoupení Flamenco. Téměř každý večer byl organizátory připraven společný program v úterý to byla zahajovací mše svatá, kterou sloužil madridský arcibiskup Antonio, ve čtvrtek jsme měli možnost na náměstí Plaza de Cibeles přivítat svatého otce a v pátek na stejném místě spolu s ním prožít křížovou cestu. Kdo se chtěl vyhnout davu nebo se prostě na přeplněná náměstí nevešel, mohl se zúčastnit alternativního programu v Českém centru. Vyvrcholením setkání byla sobotní vigilie se svatým otcem na letišti Cuatro Vientos a nedělní mše svatá, po které jsme se rozjeli domů. Na zpáteční cestě jsme strávili jeden den v Paříži (největší zážitek káva za 3 eura v pravé pařížské kavárně). A co se mně osobně v Madridu nejvíce líbilo? Pojmenovala bych to jedním slovem společenství. Společenství s Bohem, kterého jsem mohla lépe poznat a naslouchat mu při katechezích nebo mších svatých. Společenství s mladými lidmi opravdu z celého světa (při jiné příležitosti opravdu nepotkáte na jednom místě Číňany, Rusy, Američany, Indonésany a...), kteří neustále zpívali, skandovali a vzájemně se zdravili; i s místními obyvateli, kteří naši přítomnost trpělivě snášeli a nás peregrinos mnohdy nadšeně vítali a byli vždy ochotní poradit či pomoci. Společenství s lidmi z autobusu, kteří, i když se předtím neznali, si ochotně pomáhali a drželi při sobě a také společenství se svatým otcem, který každého člověka s láskou přijímá jako skutečný otec, s biskupy a kněžími i s našimi dvěma bohoslovci, kteří nás doprovázeli v autobuse. Na závěr bych se chtěla podělit o jeden svůj zážitek vigilii na Cuatro Vientos. Na vigilii jsem se moc těšila. Podle záběrů z minulých setkání jsem si udělala jasnou představu o tom, co mě čeká adorace, svatý otec, krásná hudba, světla svíček jasně zářících do nádherné letní noci prostě idylka plná povznášejícího pocitu. Z reality jsem však byla poněkud zklamaná. Když jsme asi ve tři hodiny odpoledne dorazili na letiště, zjistili jsme, že náš určený sektor

5 (mimochodem s krásným výhledem) je už beznadějně obsazený, k tomu bylo fakt příšerné vedro, všude byl prach, odpadky. Když přijel svatý otec, zahlédla jsem ho jen na vzdálené obrazovce, neslyšela jsem téměř nic, a když jsem přece jen něco zachytila, bylo to ve španělštině, protože překlad do přijatelnějších jazyků se mi na mém rádiu nepodařil naladit. A pak se přihnala bouřka. Nad hlavou mi křižovaly blesky, fučel ostrý vítr, za námi padala železná konstrukce vstupní brány a já se vůbec nebála (i když obyčejně jsem pěkný strašpytel). Když se bouřka trochu uklidnila, začala jsem spolu s ostatními zpívat a volat oblíbené heslo: Esta es la Juventud de Papa! Tenkrát mi to tak úplně nedošlo, ale později jsem si uvědomila, že takovéto prožití vigilie je velkým darem a odnesla jsem si z ní poučení do života. Tohle je papežova mládež! Pevně zakořeněná v Kristu, kterou nerozhodí ta trocha deště, natož těžkosti všedního dne nebo i velké životní problémy. (Zdeňka Menšíková, farnost Zlámanka) I am the Way, the Truth and the Life." (John 14,6) Zvláštní pocit mnou prostupuje, když v horkém madridském slunci hledím na obrázek zasněžené lesní cesty doplněný úryvkem. Fotka mi připomíná místo poblíž Kudlovské Doliny. Pohlednici mi před chvílí věnovala na památku holka ze Singapuru, která sedí vedle mě. Noční bouři vystřídalo příjemné ráno. Poleháváme si tu v dvoumilionovém davu na letišti Cuatro Vientos (Čtyři světové strany) a čekáme na vrchol Světových dnů mládeže - mši svatou se Svatým otcem Benediktem XVI. Pro Singapuřany a Indonézany jsem se svou českou vlajkou stal atrakcí číslo jedna. Nejprve se dáme do řeči, při které se mi pochlubí svojí znalostí českých fotbalistů a fotbalových klubů. Pak následuje fotící kolečko s každým z nich a závěrem jim blýsknu pár skupinových fotek. Během toho Vašek vedle ukecává Kostaričana k výměně portugalské vlajky (kterou získal den předtím "čejdžem" za českou) za kostarickou. Asiati se rychle inspirují, a tak záhy měním českou vlaječku za statní symbol Singapuru. Byli opravdu fajn. Předali mi turistického průvodce jejich zemí, že prý se mám stavit:-). Za společnou fotku mi pak slečna daruje pohlednici s obrázkem a větičkou - s veršem 6 ze 14. kapitoly Janova evangelia. Bez měsíce jsou tomu čtyři roky, co jsem si ho zvolil za své duchovní motto. Svatý otec nás pozval do Madridu. Vyzval nás, abychom se vydali na cestu (the Way). Teď v homilii apeluje, abychom zapustili kořeny v Kristu, pevně se drželi pravdy (the Truth), a tak v ní mohli žít svůj život (the Life). (Slávek Ševčík, farnost Kvasice)

6 Díky Bohu jsem se zúčastnila i já Světových dnů mládeže v Madridu. Moc jsem se do Španělska těšila a to jsem ani nevěděla co mě vlastně všechno čeká. Na cestě do Madridu mně příjemně překvapila a potěšila zastávka v Lurdech. V Madridu byl pro účastníky připraven opravdu bohatý festivalový program - přednášky, výstavy, filmy, muzikály, koncerty, taneční i folklórní vystoupení, adorace, atd. Ale i ve Španělsku má den jen 24 hodin a tak člověk nemohl stihnout všechno. Dopoledne jsem se účastnila českého programu - katecheze, svědectví, společné modlitby, zpěvy a mše sv. Odpoledne jsem pak využila nabídky programu. Mám krásné zážitky z folklórního vystoupení Valašského souboru Dúbrava, z fotovýstavy českého fotografa Jindřicha Štreita - Brána naděje, z koncertu slovenské skupiny Jeno's brothers, z portugalského muzikálu o Janu Pavlu II., navštívila jsem několik madridských kostelů, zúčastnila jsem se zahajovací mše svaté na Plaza de Cibelles, přivítání Benedikta XVI. a samozřejmě jsem nemohla chybět na závěrečné sobotní vigílii a nedělní mši sv. se Svatým otcem. Toto všechno jsem prožila pod horkým španělským sluncem, ale stálo to za to. (Marie Gazdošová, farnost Kvasice) Pouť do Madridu byla pro mne, a věřím, že pro všechny, nezapomenutelným zážitkem a zkušeností. Nejvíce mě nadchla jednota, přátelství a otevřenost tolika mladých lidí, což mě více upevnilo ve víře. Také jsem poznal hodně nových lidí a i když jsme byli na závěrečném setkání s papežem daleko, Bůh nám to vynahradil už ve čtvrtek a o tom bych se chtěl podělit: Ve večerních hodinách stojíme s davem lidí na náměstí Plaza de Colón, kde měl projíždět papež. Po dlouhém únavném čekání o hladu se rozhodujeme jít do nějaké restaurace dříve než se zaplní. Jakmile nám přinesli jídlo před restauraci, vidíme v dálce policejní kolonu a uprostřed papamobil směřující k nám. Okamžitě zapínám foťák a celou situaci jsem natočil. Papež projel několik metrů od nás. Tolik jeden z mnoha zážitků prožitých na Světových dnech mládeže, na které budeme dlouho vzpomínat. (Damián Šebestík, farnost Kvasice) A to je z Madridu všechno...světové dny mládeže sice skončily, ale jejich poselství je tu stále. A tak tedy zapusťme kořeny v Kristu a postavme si na Něm základy. Nezapomeňme se pevně držet víry! A příště, v roce 2013, se sejdeme v brazilském Riu de Janeiru. Hurá!

7 AUGUSTIN LINDA Druhého září oslavila naše holčička z Haiti své osmé narozeniny. Prostřednictvím Arcidiecézní charity Olomouc jsme jí zaslali další dopis s blahopřáním a dárkem k narozeninám (barevné i bílé papíry, pastelky, barvy a štětec a šablony na magické obrazce). Obdrželi jsme další dopis z Arcidiecézní Charity Olomouc, který informuje o situaci na Haiti a o vzniku databáze na internetových stránkách, kde je možné zjistit osobní informace a podívat se na fotky a vysvědčení naší adoptované holčičky. Dopisy, adresa stránky a přihlašovací údaje jsou vyvěšeny na nástěnce v kostele. (Marie Gazdošová, farnost Kvasice) DRUHÉ MÍSTO Z BŘESTSKÉHO FOTBALOVÉHO PAŽITU Mrazivé ráno se probouzí do nového slunného dne. Když toho času vystupuji z auta s dalšími členy týmu, ocitáme se v Břestě, v rozlehlém sportovním areálu Rajčuda. Stránka v kalendáři je otočena na sobotě 24. září Po dvou letech a dvanácti dnech nás opět čeká děkanátní měření sil na fotbalovém pažitu (i když tentokrát jen umělém). Přípravy sportoviště se rozbíhají na plné obrátky. Ve chvíli, kdy se s Radkem snažíme napnout volejbalovou síť, se automobilový provoz kolem hřiště zvětšuje. Přijíždějí další týmy. V 9 hod. ráno je zaregistrováno pět mančaftů pro turnaj v nejpopulárnější kolektivní hře planety a stejný počet družstev se míní ucházet o titul děkanátního krále nad vysokou sítí. Po krátkém zahájení se sdělením organizačních pokynů a modlitbě o. Pavla Stušky (nového kaplana pro mládež děkanátu Kroměříž) se může jít na to. Hned v prvním fotbalovém mači se představuje družstvo z Těšnovic. Jako Kvasičáci máme samozřejmě radost, že mládežníci z této farnosti se konečně objevili na nějaké akci, a tak je vehementně povzbuzujeme. Premiérový zápas proti Morkovicím však naši sousedé prohrávají. Na truchlení ale není čas. Na rozdíl od nás se přihlásili i do volejbalu, takže rychle přebíhají na vedlejší pískové hřiště. Naše kvasické družstvo ve složení Jenda Gazdoš, Honza Bartoník, Slávek Ševčík, Damián a Timotej Šebestíkovi nastupuje k prvnímu utkání rovněž proti hráčům z morkovické farnosti otce Červenky. Ani nám se však tento tým pokořit nepodaří. Ospalé ráno se mezi tím probere do parného dne. Sledování Premier League při obědové pauze v místí hospůdce nám očividně prospělo. V příštím duelu porážíme ministranty z domácího Břestu. I v derby s Těšnovicemi strháváme vítězství na svou stranu, a tak k utkání s Hulínem nastupujeme

8 s odhodláním urvat konečné druhé místo v turnaji. A povedlo se. Na nejvyšší příčku pak vystoupali po zásluze kluci z Morkovic a bronzové medaile se blýskaly na krcích Těšnovičákům. Sprcha, gulášek, pokec tato slova věrně vystihují náplň následujícího času. Pěkné zakončení celého dne pak proběhlo od 18:00 hod. v břestském farním kostele, kde o svých začátcích v domácnosti se zápalem vyprávěl otec Pavel. I když zakončení Ti, kdo toho ani po slavnosti eucharistie neměli dost, vyrazili večer společně na DiskoV s DJ LuckINem v místním kulturáku. (Slávek Ševčík, animátor, farnost Kvasice) JAK SE POZNÁ LÁSKA? Na tuto otázku děti odpovídaly: - když nás má někdo rád, tak nás pěkně oslovuje - když maminka dá taťkovi nejlepší kus kuřete - když žijí dva dlouho spolu a pak jsou z nich děda a babička - když řeknu chlapci, že má pěkné tričko a on je pak pořád nosí - když se lidé k sobě dobře chovají - když se rodiče starají o své děti - láska je to, když si taťka se mnou hraje i když je unavený - když mě maminka pohladí, přestože jsem zlobil - že mě pejsek olízne tvář, i když jsem ho nechal celý den samotného - když je táta zpocený a špinavý z práce, ale maminka ho má pořád ráda - když dostanu pusu na dobrou noc Jak vidíte, děti lásku moc dobře vnímají. Budeme-li je milovat jen tehdy, když splní naše očekávání, nebudou se snažit. Získají pocit, že se nikdy dost nezavděčí a začnou se podceňovat. Dítě vnímá lásku z našich slov, z našeho chování. Milující rodiče si všímají okamžiků, kdy dítě lásku a pozornost potřebuje a věnují se mu, i když se jim to zrovna nehodí. Kdysi jsem četla, že děti jsou jako zrcadlo. Odrážejí naši lásku, samy ji nevytvářejí. Projevenou lásku nám vracejí. Když je milujeme jen za určitých podmínek, opětují naši lásku stejným způsobem. Bezpodmínečnou lásku vracejí bez podmínek. Tomu je třeba děti naučit, věnovat se jim a ujišťovat je o Boží i naší lásce k nim. Ony si tak vytvoří pěkný vztah k Bohu i k nám. Přeji Vám hodně úspěchů ve výchově a našim dětem pěkný nový školní rok. (Emílie Čermáková, farnost Zlámanka)