Daniil Leonidovič Andrejev v mém životě 1

Transkript

1 Irina Vadimirovna Usovová Daniil Leonidovič Andrejev v mém životě 1 Blahoslavené nechť jsou dny, kdyţ v polích rozkvétají květy, jsou to dary jara. Třikrát blahoslavený budiţ den, kdy vstupuje do světa básník, je to dar nebes. 2 Na podzim roku 1937 jsme náhodou zjistily, ţe v Moskvě ţije syn Leonida Andrejeva, ţe je nadanější neţ jeho otec, ţe je básníkem, avšak nikdy mu nic neotiskli a ani nic k vydání nepřipravují. A tato informace nás zaujala: nevydávají ho, to znamená... Ale jak bychom se mohli seznámit? To není moţné! A opět to byla náhoda nebo snad osud. Andrejev v té době pracoval, jak jsme později zjistily, na té kapitole svého románu Poutníci noci (Странники ночи), v níţ se děj odehrává v astronomické observatoři. A Andrejev se chtěl podívat teleskopem na mlhovinu Andromedy. Přátelé mu zařídili setkání s astronomem, který měl doma malý teleskop. A rodinu tohoto astronoma jsme velice dobře znaly chodívaly jsme k nim. Dali nám vědět, kdy Andrejev přijde, a v daný den a hodinu jsem se sestrou Táňou přišla na dvorek jejich domu, teleskop uţ byl sestavený. Tento dům s dvorkem a malou zahrádkou patřil malíři Viktoru Vasněcovovi, teď je tam jeho muzeum. Avšak v té době nebyl nikdo, kdo by muzeum s jeho exponáty financoval, a malířovy děti je musely nechat zavřít. A aby se vyhnuly sestěhování, přenechaly dům k uţívání rodině astronoma Vasilije Voinova, s níţ se přátelily. 3 Přišly jsme pod záminkou, ţe se chceme podívat na mlhovinu, Měsíc, hvězdy a vůbec všechno, co nám starý hvězdář (jak jsme mu říkaly) ukáţe. Dívaly jsme se však samozřejmě na toho, kdo se zanedlouho stal nejzářivější hvězdou našeho ţivota. 1 Přeloţeno z: АНДРЕЕВ Д., Собрание сочинений в трех томах, sv. 3, kn. 2, Москва 1997, s , (poznámky doplněny). 2 Epigraf z básně I. V. Usovové. 3 Doklady o V. Voinovovi se nám nepodařilo dohledat. 1

2 Jeho zevnějšek dělal silný dojem: vysoká hubená postava, velice hubená snědá tvář (tvář hladovějícího hinduisty ). Velkolepé čelo s dozadu sčesanými vlasy. Velký, ale úzký, krásně formovaný nos, zřetelně vyrýsované rty a dvě podélné vrásky u okrajů vyhublých tváří. Hnědé oči nemůţeme je označit ani jako velké, ani jako krásné, avšak byla v nich jakási váţnost... Byl chladný, uzavřený, přísný, ani jednou se neusmál, neustálá pozvání štědrých hostitelů, aby si šel dovnitř vypít trochu čaje, s rozhodností odmítal. Tento jeho chlad byl skutečně poměrně pochopitelnou reakcí na jiţ příliš vytrvalé ataky ze strany mé sestry: bez váhání do toho pozvání k sobě a frrr! s třeskem roztaţený paví ocas všelikých pokušení: prý se znala s Maximiliánem Vološinem, a má jeho verše, a její matka překládá básně, a dokonce ţe má sbírku zajímavých kamínků... A on, doslova přikovaný k plotu dvorku, čím dál tím více kameněl a odmlčoval se. Přesto se jí podařilo vymámit z něj telefonní číslo a vnutit mu naše, s prosbou, aby zavolal, kdy by mohl přijít. (Svědek této scény, náš starý známý, potom se smíchem a pokyvováním hlavy říkal: No vida ji, Táněčku! ). Uběhne týden, druhý, třetí, a on pořád nevolá! Další týden, a další... Tak tedy uţ nemusíme čekat. Tehdy se Táňa rozhodla, buď jak buď, bude to poslední pokus! a zavolala mu sama. A on přišel! Nejprve byl zase stejně přísný, oficiální, ale snad proto, jak jsme vnímaly několik jeho lyrických básní, které nám přednesl, snad proto, jak poeticky, nehledě na svůj pokročilý věk, vypadala máma začal postupně roztávat a nakonec s lehkostí souhlasil s dalším setkáním. A začal k nám přicházet. Ne příliš často, vţdyť má velice mnoho známých a přátel, navíc ţil daleko od nás (v Malé Levšinské ulici, a my u staré Botanické zahrady). Přesto však poměrně pravidelně, tak jednou za dva či tři týdny. A pokaţdé nám přednášel své básně, ne moc vţdy kolem deseti. Pokaţdé byl vůči nám otevřenější, čím dál hlouběji nás zaváděl do svého tajného světa. A byl to tak neobyčejný, tak vznešený svět, aţ se dech tajil! Nejdříve nám předčítal pouze zcela neutrální lyriku, povětšinou o přírodě. I v ní se mimochodem objevovala určitá slova, jakési jiskřičky, které báseň učinily nepřijatelnou pro oficiální vydání. Později jiţ básně spojené s jeho duševními proţitky. A kdyţ se z našeho setkávání známých začalo stávat setkávání přátel pak nám svěřoval verše, v nichţ se dotýkal naší těţké přítomnosti. 2

3 Pamatuji si, ţe se nás snad při druhé či třetí návštěvě zeptal, která z přečtených básní se nám nejvíce líbila. Máma jmenovala báseň Mimóza, Táňa Abychom vzlétli k nedosaţitelné rodné zemi..., a já jsem vybrala zcela něco jiného: Den za dnem povinnosti, starosti, nuda, a odtrţené kousky kniţní moudrosti. Dny padají jako broky jejich mrtvolné ťukání nepřehluší smuteční nápěv. Celý ţivot je jako jinovatka, jen na ústech Hosana, neustupuji zpět, nebičuji do trysku, protoţe na takové, jako jsem já, míří přehlíţení Janovo: Nejsi horký ani studený! 4 Kdyţ jsem jmenovala tyto verše, celým tělem se ke mně otočil (seděl blízko, ale bokem ke mně) a podíval se mi do očí. Ne, ne do očí, skrze mé oči zadíval se mi do duše. A v jeho magickém pohledu bylo tolik hluboké závaţnosti, tolik váţné pozornosti jedné duše vůči jiné snad spřízněné duši, ţe jsem od tohoto dne pochopila, ţe není pouze velkým básníkem, ale také neobvyklým člověkem. Ale mně bylo trapně, ţe tam, kam se ponoří jeho pohled, neuvidí nic významného... A sklopila jsem oči. A kdyţ jsem se na něj znovu podívala, uviděla jsem jiţ v jeho tváři obvyklý výraz. Jeho tvář byla vůbec nezvykle výrazná, zvlášť oči. Na cizí lidi mohl působit dojmem popudlivého člověka. Avšak jeho blízcí viděli, ţe se jeho oči občas třpytily takovým dobrým, milujícím úsměvem prozářil celou tvář. Kdyţ se smál, vţdy pečlivě semkl rty, vypadal při tom trochu směšně. Dělal to zřejmě proto, ţe měl špatné zuby. Při rozhovoru byly zcela nevýrazné, já jsem je alespoň nikdy neviděla. Smál se a usmíval především očima, a ty tehdy byly dokonce světlejší, jakoby zvnitřku prozářené teplým světlem. Kdyţ si sedal, výrazně ohýbal záda měl jakousi nemoc páteře. Jeho chůze byla rychlá, dokonce aţ připomínala let. Díky nám poznala Andrejeva naše známá, Jevfrosiňa Michajlovna Proferancevová 5. Trochu se vyznala v okultismu a říkala, ţe takovou chůzi 4 Viz Стихтворения разных лет. 5 Proferancevová nebo Proferansovová (roz. Vasiljevová) Je. М. (1885?) ţena anarchisty N. I. Proferansova a matka mystického anarchisty G. N. Proferansova; za to, ţe nedonášela, byla v roce 1937 zbavena práva 3

4 mívají lidé, kteří se vyznačují jakousi nadlidskostí... Kdyţ seděl, seděl rovně a často v čistě malířské póze. Zvláště pak si pamatuji krásu jeho pózy, kdyţ stál ve dveřích mezi našimi dvěma pokoji, lokty se opíral o rám dveří, v ruce drţel papirosu, kterou elegantním gestem přibliţoval k ústům. Ano náš Daňa byl vášnivý kuřák! Ale všechno jsme mu odpouštěly: co naděláš říkali jsme i na Slunci jsou skvrny! Kdyţ přednášel své vznešené básně, jeho tvář byla často oduševněle krásná, jako by vyzařovala jakousi zvláštní, mocnou duchovní krásu, podobná tváři archanděla. Odstíny hlasu byly také velice rozličné při rozhovoru vyšší, při čtení veršů jako by svůj hlas ladil trochu níţe. Své verše přednášel výtečně! Samozřejmě bez onoho patetického vlnění vlastního většině současných básníků. * * * Zakrátko jsme si vyměnily byt a nastěhovaly se do domu na rohu, kde se stýkala Nikitská brána a ulice Stanislavského. A to bylo k naší velké radosti poměrně blízko k Malé Levšinské. Dům u Nikitské brány byl doslova prorostlý plísní, od vlhkosti a stáří. Podle toho, co se říkalo, zde před revolucí byla tiskárna jakéhosi velkého fabrikanta. Ţily jsme tři ve dvoupokojovém bytě. Hlavní pokoj měl 17 metrů čtverečních, druhý pokoj čtyři. Malý pokoj byl vyhrazen z odpočívadla u schodů, z našeho velkého pokoje sem vedly dýhové dveře skrze díru v nosné zdi. V tomto prostoru, ve které bylo normální okno do dvora s opuštěným stromem, se směstnala dvoukřídlá skříň a nastojato dlouhý koš na věci. Na cihlách leţela ţelezná mříţ, na níţ spala Táňa, která si přála vlastní pokoj. Tento čtyřmetrový pokoj měl zvukovou izolaci, a tak jsme mohly poslouchat Daniilovy verše, aniţ bychom se musely obávat všetečných sousedů.... Daniil Leonidovič u nás začal pobývat častěji, naše přátelství se utuţovalo. Natolik, ţe jsme ho poměrně brzy oslovovaly a on mě se sestrou bez jména po otci. Byly jsme tehdy poměrně mladí: jemu bylo 31 let, nám se sestrou tak nějak stejně. Mámu vţdy s výraznou výslovností oslovoval Marijo Vasiljevno, ne Mar jo Vasiljevno (jak to mnozí kvůli stručnosti činili). Dokonce i v takové drobnosti se v nejvyšší míře projevovala estetika slova, k pobytu v 15 bodech SSSR; viz НАЛИМОВ В. В., Канатоходец, Москва 1994, s. 386, 430, 447. Na gymnáziu studovala s D. A. Irina Proferancevová, ke které ţádná svědectví nemáme. 4

5 jeţ mu byla vlastní. S komickou hrůzou nám vyprávěl, ţe v dětství pouze jemu chůva říkala Da-ňu-sjo!. Obvykle předčítal něco svého či vyprávěl příběhy ze svého ţivota, občas přinesl nějakou zajímavou knihu nebo básně, které se mu líbily. Mluvili jsme o věcech spojených s literaturou a náboţenskými představami. Samozřejmě ţe většinou mluvil on a jak mluvil! Nepochybně byl ve slovech velice nadaný. Jak svobodně vládl jazykem kulturním, aristokratickým a zároveň ne stereotypním! Ani jednou jsme v rozhovorech s ním neslyšely vulgární výrazy, ani zadrhnutí způsobené hledáním odpovídajícího slova, ani zamumlání, ani bezmyšlenkovité opakování jakýchsi zbytečných slovíček. Ale nejpříznačnějším rysem všeho, co říkal, bylo, ţe k libovolné otázce přistupoval ze spirituálního hlediska a rozhodně rozlišoval, co je pro duchovní ţivot prospěšné a co škodlivé. Kupříkladu hovořil o herecké činnosti, jeţ nehledě na svůj tvůrčí charakter škodí hercovu duchovnímu ţivotu, jelikoţ ho nutí, aby se neustále vţíval do cizích já. 6 Přibliţně na stejné téma o nebezpečí měnění své lidské tváře zamýšlel, ale neuskutečnil Daňa práci, jejíţ smysl spočíval v tom, ţe lidé, kteří jsou nuceni dlouhé, dlouhé roky nosit masku a nakonec získají moţnost sundat si ji, to jiţ nemohou učinit, neboť maska jiţ srostla s jejich kůţí. 7 Vysoko nade vše si v kaţdém člověku cenil jeho jediného, neopakovatelného já. A rozumí se samo sebou, ţe také duchovního hledání a duchovního růstu jeho nitra, jeho skryté, uščlechtilémonády. Kromě individuálních duchovních hledání měl Daňa zajímavou teorii. Ta vykládala historické duchovní cykly, jeţ zachvacovaly velké masy lidí a dokonce celé národy. Něco ve stylu osobité křivky: zaţehnutí, vzestup, vzlet duchovnosti, potom oslabení, útlum a pád na niţší úroveň neduchovna. Pak nový vzestup, nové oslabení atd. Kaţdý cyklus mohl zaujímat větší či menší časová období, větší či menší okruh zemí a národů, dosahovat větší či menší výše. Bohuţel si nepamatuji, jak tyto cykly Daňa pojímal v čase a prostoru. 6 Podle svědectví A. A. Andrejevové to byl názor A. V. Kovalenského. Na stránkách Růţe Světa se D. L. Andrejev dotýká otázky o vlivu scénického dění na herce: představování negativních rolí herci přitěţuje a Šaljapin jednal velice pravdivě, kdyţ se postil a modlil poté, co na jevišti odezpíval a odehrál roli Mefista, jelikoţ scénické akty, jeţ vedou herce i diváka skrze katarzi duchovní vzestup a alespoň krátkodobé prosvětlení, jsou hluboce oprávněné, viz ANDREJEV D. L., Růţe Světa, přel. F. Neuţil, M. Ferrari-Paton, X. Mrňková, J. Havelka a I. Zálišová, Červený Kostelec 2011, s Je zjevné, ţe zde nedochází k blízkému dotyku s tématem hereckého představení, jak je chápal D. L. Andrejev. A přesto téma lidí-masek, jeţ zmiňuje I. V. Usovová, došlo svého zpracování v dílech Daniila Leonidoviče v dramatické poémě Ţelezné mystérium, v níţ jsou představeny obrazy lidí s ciferníky, leteckými bombami, reflektory, megafony místo hlav; kdyţ se posléze snaţí servat si tyto masky z tváří, uţ pod těmi maskami ţádné tváře nejsou. 5

6 Pamatuji si jen, ţe podstaty těchto cyklů měly odpovídající zabarvení: od zlatě modré, světlezářivé nahoře, po krvavě rudou dole. V mém krátkém výkladu to vše zní primitivně ve srovnání s tím, jak o tom uměl mluvit on. Byl skutečně kouzelníkem slova. Coby nejhlubší mystik uměl nacházet potřebná slova dokonce pro věci jiţ téměř nevyjádřitelné. A tam, kde vše viditelné, myslitelné a obvyklými výrazy vyjádřitelné končí, tam si vytvářel nové pojmy, nová slova, nová pojmenování. Zeptala jsem se, proč všemu dává jména, jeţ sám vymyslel (všemu, co se nalézá vně nám známého světa), a on odpověděl: - Z téhoţ důvodu, proč geografové pojmenovávají nově objevené hory a řeky. Stejně neobvyklou vlastností jeho osobnosti bylo to, ţe okolní svět nevnímal jen zrakem, sluchem a čichem, ale také hmatem. Chůze bosky byla přímo jeho vášní (ostatně jeho otec, spisovatel L. N. Andrejev, také nesmírně rád chodil bos). Nyní uţ víme, ţe nám Daniil Leonidovič zanechal celý cyklus básní Bosky (Босиком). Bosky chodil v jakémkoli počasí, a dokonce i ve sněhu. Dokonce i po moskevském asfaltu raději chodil bosý, a pokud ne často, pak pouze proto, aby se po něm neohlíţeli lidé. Avšak tolik si stěţoval na protivnou nutnost obouvat si boty, ţe jsem se mu to jsem ještě neznala podstatu té věci snaţila najít co nejlehčí, otevřené sandály. Řekl však, ţe to není východisko z této situace, jelikoţ všechna sůl je v podráţkách. (Přitom se provinile pousmál tomuto nechtěnému kalambúru 8 ). Co si tedy vymyslel? Vzal si trepky a vyřízl z nich podráţky! Nohy vypadaly jako obuté ale umím si představit rozpaky okolí, kdyţ nastupoval po schodech do tramvaje a zespodu byly vidět jeho bosé paty... S prvním sněhem si dopřával potěšení bosé chůze pozdě večer, kdyţ byla ve dvoře tma a na ulici málo lidí. Pokud recitoval verše a byl bosý, mohl si člověk povšimnout, ţe palcem na noze lehce vyťukává takt. Poměrně záhy po přestěhování do nového bytu 9 jsem se pokusila vyjádřit ve verších, jeţ jsem mu věnovala, záţitek z jeho tvorby. A ačkoli tyto verše samy o sobě nemají ţádnou poetickou hodnotu, uvedu je zde, jelikoţ do určité míry vyjadřují to, co nám jeho tvorba dávala, jak naléhavá pro nás byla. A samozřejmě ţe nejen pro nás. 8 Podráţka je v ruském jazyce vyjádřena slovem подошва, které zároveň označuje i chodidlo. 9 Tento byt se nalézal v Stankevičově ulici (Leonťjevskij pereulok). 6

7 Přejeme ti dobro Básníku! V temnotě našich dusných dní je tvůj dar jako sluneční svit, jako vítr z rodných polí! Na křídlech nese vůni čerstvých trav a dech květů rozkvétá kouzelný sad za hranicí ozářených slov. Ty vcházíš do této oázy, spálený ţízní pouští natahuješ ruku, aby ses napil z vod, které omývají svatyni. Vidíš rozbřesk Ducha i východ nezdejšího Slunce přejeme ti dobro Básníku poţehnaný budiţ tvůj příchod! Posbírala jsem odvahu a přečetla mu ji. Poslechl si ji s velice váţnou tváří a poţádal mě, abych ji opakovala. Ale já jsem mu předala lístek. Později jsem jednou vyjádřila své rozhořčení, ţe mu nemohu dát něco většího a lepšího, ale on řekl: - Ale co vás nemá... Kdybyste mi dala své básně... Ano, byl to taktní člověk. Člověk tu a tam řekne nějakou hloupost (a aţ později to pochopí), ale on to nikdy a nijak nedal najevo. Onehdy jsem se ho například zeptala: - Wicraor je Stalin? 10 - Ne. Vůbec se nepohoršoval nad mou nechápavostí. Jednou se mne zeptal: 10 Tato historka by, soudě podle odpovědi, náleţela spíš do let

8 - Irino, vám se ve vědomí nikdy nepootevřela skulinka, nikdy jste neviděla, kým jste byla v minulém ţivotě? - Ne, nikdy. - Mně se taková skulinka otevřela. Zjistil jsem, ţe jsem v minulém ţivotě byl hinduistou, náleţel jsem do kasty bráhmanů, avšak vyhnali mě, protoţe jsem se oţenil s nedotknutelnou. Dokonce sepsal i poému z hinduistického ţivota, Noc ve Váránasí (Бенаресская ночь), 11 o překrásné hinduistické dívce. S touto poémou je spojeno jedno z jeho mnoha (jak tomu je zřejmě u všech básníků) zamilování, o němţ nám vyprávěl. Převyprávím tento příběh tak, jak si jej pamatuji. Jednou jel Andrejev tramvají a na jedné ze zastávek uviděl stát dívku, která v rukách drţela cosi zcela prozaického, něco jako bandasku na mléko nebo nákupní tašku, a zjevně čekala na svou tramvaj. Cosi v jejím vzhledu ho ohromilo a on vyskočil z jedoucí tramvaje (tehdy ještě nebyly automatické dveře). Avšak jelikoţ byl velice ostýchavý, nepřistoupil k ní. Nastoupil za ní do její tramvaje a dojel k nádraţí, uprostřed davu prošel přes kontrolu na nástupiště, avšak neměl lístek, a tak tam zůstal... A potom začal jezdit k tomuto nádraţí a čekal u nástupiště. Jiţ se nepamatuji, kolik dní či týdnů a kolik hodin tam vţdy čekal, ale jednou ji znovu uviděl! A protoţe věděl, ţe se mu nepodaří stručně vysvětlit, proč se na ni obrací, nosil s sebou tuto indickou poému, ve které se mluvilo o lásce, o předurčení jednoho pro druhého a o dalších poetických věcech. Přistoupil k ní, podal jí sešit: Čtěte, a zeptal se, kdy znovu přijede do Moskvy. Za několik dní opět spěchal na nádraţí... To je ona, uţ jde! Co mu říká?! Vrací mu sešit se slovy: Jsem vdaná. A to je všechno. Tak neočekávaně prozaický závěr romanticky započatého příběhu nás zklamal. A Daňa řekl: - Měla pravdu. A ještě jedno zamilování, tentokrát jiné povahy. V Moskvě jednou běţela série filmů o Nibelunzích. Jeden z nich viděl sedmdesátkrát! - Co vás na něm tak přitahovalo? 11 Viz cyklus Древняя память (Starověká paměť); I. V. Usovová vztahuje k poémě Бенаресская ночь také báseň Отрывок (Úryvek). 8

9 - Obraz Kriemhildy. 12 Chodil jsem tam jako na schůzku. A ačkoli se Daňa poměrně často zamilovával do různých ţen, byl zároveň pevně přesvědčený, ţe pro kaţdého člověka existuje pouze jeden jediný ten, kdo pro něho bude ona či on. Je jen důleţité ho potkat a poznat... Říkal, ţe uţ jen proto Taťána Larinová Oněgina duchovně převyšovala, jelikoţ ho poznala, zatímco on ji nepoznal. Jednou Táňa, sebejistá jako vţdy, řekla: - Já si na lidech nejvíc cením statečnosti. Daňa sklopil zrak a mlčel. Ale kdyţ jsem se jí zeptala: - Opravdu si neumíš představit statečného mizeru? Podpořil mě: - Přesně tak, Irino! Jindy jsme se ho zeptaly: jaké lidské vlastnosti si cení nejvíce? - Dobroty, odpověděl. A sám tuto vlastnost měl. A kdyţ jsme s ním jednou, uţ byla válka, jely za město a šly po silnici, Daňa si najednou dřepl. Uviděl housenku, která silnici rychle přelézala, a aby ji zachránil před jedoucími auty, sebral ji a hodil daleko do trávy. Všichni jeho přátelé a známí, a ţe jich měl mnoho, počínaje těmi, s nimiţ chodil do školy, si s ním rádi chodili popovídat o duševních starostech. Ale jelikoţ všichni někde pracovali, přicházeli aţ navečer. A Andrejev pracoval právě večer a v noci do pěti hodin do rána a potom tak do dvanácti spal. Denní ruch mu zjevně, nehledě na skutečnost, ţe měl vlastní pokoj, nepřekáţel a moţná ţe svou roli sehrála i dědičnost: jeho otec rád psával po nocích. Daňa si stěţoval, ţe ho tyto večerní návštěvy ruší při práci. Radily jsme mu: - Tak je odmítněte, řekněte, ţe máte práci. - To ale nejde! Pokud si se mnou někdo potřebuje promluvit... - Ale vţdyť máte povinnosti i ke svému talentu. - Ţádný talent nezbavuje člověka jeho lidských povinností. Doposud jsem nic neřekla o jeho rodinné situaci a o tom, za jaké peníze vlastně ţil. Bydlel v jednom bytě se svými adoptivními rodiči, kteří si ho vzali po matčině smrti, kdyţ mu 12 Viz poéma Královna Kriemhilda (Королева Кримгильда). 9

10 byly dva týdny. Jelizaveta Michajlovna Dobrovová byla sestra jeho matky, a on jí říkal mámo. A jejímu muţi říkal strýčku, zřejmě proto, ţe byl naţivu jeho vlastní otec, k němuţ Daňa jezdil v dětství na léto. Filipp Alexandrovič Dobrov byl ve všech ohledech mimořádná osobnost a Daňa ho velice miloval. Dobrov byl lékař, patřil k těm posledním mohykánům medicíny, kteří peníze brali pouze od majetných pacientů. V té době uţ byl na penzi, měl však soukromou praxi. Doma nepraktikoval, nebylo tam dost místa, k nemocným docházel. Jednou kdyţ byla Táňa u Dani, uslyšela z druhého pokoje přes chodbu zvuky klavíru. - Kdo hraje? - Strýček. - A co to hraje? - Improvizuje. Filipp Alexandrovič jednou řekl: Hudba, to je ţivel, bez něhoţ není existence mé duše moţná. Aby si mohl přečíst starověké autory v originále, naučil se jiţ v pokročilém věku řecky. Jednou byl u nemocného nedaleko Nikitské brány a zašel k nám. Byl to jiţ opravdu starý muţ a měl nemocné srdce. My jsme bydlely v prvním patře, a přesto kdyţ vešel, bylo zřejmé, ţe se velice zadýchal. Většina jeho pacientů bydlela ve starých domech bez výtahů, mnozí v horních poschodích. - Filippe Alexandroviči, vţdyť pro vás s vaším srdcem je uţ chůze do schodů namáhavá! - To nic, my, stará garda, umíráme ve stoje! A skutečně se jednou vrátil od nemocných, vešel do koupelny, aby si umyl ruce, upadl a za dvě hodiny, aniţ nabyl vědomí, zemřel... Bylo to v dubnu roku Na pohřbu jsem nebyla, v té době jsem studovala patologii lesa u Voroněţe. Kdyţ jsem se vrátila, byla jsem pouze na tryzně v jejich domě bylo to 40 dní po jeho smrti. Řekli mi, ţe na pohřeb přijelo mnoho lidí, rodina dokonce ani všechny neznala. A ukázalo se, ţe Filipp Alexandrovič pomáhal mnoha lidem, o kterých dokonce nevěděla ani jeho ţena. A tolik dobrého bylo o zesnulém řečeno, ţe Daňa pohřeb vnímal jako jakousi oslavu Ducha. V raném dětství byla Daňovým nejmilovanějším člověkem Buseňka (Бусенька), jak jí říkal. Byla to matka jak jeho vlastní, tak jeho adoptivní matky. Zemřela, kdyţ Daňovi bylo šest let. Daňovi řekli, ţe odjela za mámou. Tehdy ještě nevěděl, ţe je jeho máma v ráji. A 10

11 rozhodl se, ţe pojede za svou Buseňkou. Ale protoţe uţ chápal, ţe je pro to třeba nejprve zemřít, rozhodl se, ţe to udělá! Chtěl skočit z mostu do řeky na poslední chvíli se jim ho podařilo chytit. V době, kdy jsme se seznámily s Daňou, s nimi ţila ještě Daňova teta 13, sestra jeho zesnulé matky a adoptivní mámy. Obě jiţ byly velice staré. Dobrovovi měli syna a dceru, v té době také ne zrovna mladé. Syn se svou ţenou ţili ve vlastním; s Daňou si nebyl nijak vnitřně blízký. Ale dcera se svým muţem ţila společně s rodiči, ve vlastním pokoji, avšak domácnost to byla společná. Její muţ, Kovalenskij, asi o deset let starší neţ Daňa, na něj měl v mládí poměrně velký vliv. Daňa říkal, ţe to byl velice talentovaný básník-mystik a spisovatel nadanější neţ já. Stejně jako Daňu ani jeho nikdy a nikde nevydali, na ţivot si vydělával překládáním. Daňa o něm hovořil s nádechem uctivé závisti, ţe on je, narozdíl od něj, schopný tvořit, aniţ by doufal v nějaké čtenáře. 14 Kromě toho bylo v Kovalenského osobnosti něco tajemného, avšak ne v jeho vzhledu viděla jsem ho jednou u Dani. Byl to modrooký blondýn s typicky intelektuální, trochu panskou tváří. Avšak jedna z hlavních postav Daňova románu (pro kterou se stal prototypem) byla obklopená mlhou jakéhosi tajemství, ale později se s ní měly v románu odehrát jiţ zcela neobvyklé věci, aţ po smrt s následným zmrtvýchvstáním... Daňa dokončil středoškolské vzdělání. Po škole několik let studoval ve Vyšších literárních kurzech, avšak nedokončil je. V prvních letech po ukončení studia ţil z peněz vyplácených za nová vydání knih svého otce. Poté, jelikoţ v podstatě neměl ţádnou odbornost, si vydělával tu a tam jako výtvarný redaktor. V této oblasti ţádné výjimečné nadání neměl, avšak syn jeho adoptivních rodičů byl malíř a na naléhavé práce při organizování nejrůznějších výstav s sebou bral i Daňu. Pak měl co dělat od rána do večera, dokud se tato neodkladná práce neskončila. Zato pak byl několik dní, někdy i týdnů zcela volný, čehoţ si velice cenil. Bylo to zcela nezbytné, aby mohl pokračovat ve své tvorbě. Samozřejmě ţe nějaké zaměstnání s povinnou, kaţdodenní docházkou, by bylo pro jeho tvorbu zhoubné. Stávalo se však také, ţe Daňa neměl ani korunu a práce nebyla. Takţe jsem mu jednou ve svém lesnickém ústavu našla malý přivýdělek: připravoval popisy k exponátům různých 13 Je. M. Mitrofanovová (Velikogorská). 14 A. V. Kovalenskij předčítal svá díla pouze velice úzkému kruhu přátel. 11

12 lesních škůdců. Daňa chodil ke mně do práce dvakrát: přicházel si pro zadání, a potom odevzdával hotovou práci. Později mi řekl: Bylo zvláštní vidět vás mezi všemi těmi lidmi! (A pro mne bylo zvláštní vidět mezi nimi jeho). Mí spolupracovníci se mu zjevně nelíbili všichni to byli lidé omezení. A ani jeho práce se jim příliš nelíbila; právě proto jsem výše říkala, ţe zvláštní nadání v oblasti grafiky neměl. Za sebe utrácel málo. Oblékal se velice skromně, jediná dobrá věc, kterou měl, byl letní kabát (bundy se tehdy nenosily). Zimní kabát byl starý, velice těţký, ještě po jeho otci, s pleteným límcem, který uţ dávno vyšel z módy. Mezisezónní kabát, který je v Moskvě nejpotřebnější, neměl vůbec. Oblek měl jediný a velice jednoduchý. Obvykle jednoduchá bílá košile bez kravaty. Avšak nehledě na nedostatek prostředků ho nikdy nenapadlo, aby si vydělával svým talentem, ačkoli verše psal natolik lehce, ţe by je samozřejmě mohl bez větší námahy napsat na libovolné téma, které by mohlo projít. Byl však ohledně své tvorby velice zásadový, za jeho ţivota nebyl vydán jediný verš z jeho básní jeho pero bylo neprodejné. Knih měl zato opravdu spoustu. Velká část stěn v jeho pokoji byla obstavená skříněmi a policemi s knihami. 15 Bohuţel jsem neměla moţnost prohlédnout si jeho knihovnu, byť zběţně. Povětšinou totiţ on přicházel k nám; my, tedy Táňa a já, jsme u něj bývaly jen velice zřídka, pouze v případě, ţe byl nemocný a nevycházel z domu. Máma u něj nebyla ani jednou. Nadto byly naše návštěvy krátké, a tak jsme nestály o prohlíţení knih, ale chtěly jsme si pohovořit s ním. Kromě knihoven měl ve svém pokoji poměrně velký psací stůl, který stál bokem k oknu, a pohovku, jiţ vyuţíval i jako postel. Další nábytek si nepamatuji. Na stole stála lampa s modrým stínítkem, které vychvaluje v jedné ze svých básní, 16 pár kníţek a papírů a několik fotografií v rámečcích. Na stěně mezi skříněmi visely fotografie jeho oblíbených spisovatelů, v první řadě Vladimira Solovjova, jehoţ miloval a nesmírně ctil. A na tom nejvolnějším místě na stěně visela velká a výjimečně dobrá reprodukce Mony Lisy v uměleckém rámu. K tomuto mistrovskému dílu měl Daňa velice zvláštní, milostně-mystický vztah. 17 (Je zajímavé, ţe jediné, co se mu na Moně Lise nelíbilo, bylo to, co je na ní skutečně krásné její bělostné ruce). Stejný vztah měl mimochodem také k jiným geniálním uměleckým dílům v nejrůznějších oblastech. Neumím to vystihnout vlastními slovy, velice 15 Knihovna D. A. čítala před uvězněním na dva tisíce svazků. 16 Autorka má zjevně na mysli báseň, jeţ otevírá cyklus Měsíční kameny (Лунные камни). 17 K Moně Lise Leonarda da Vinciho viz Růţi Světa, op. cit. s

13 přibliţně to tedy bylo takto: domníval se, ţe přišla odkudsi odtamtud, z nadpozemských světů a jako vyjádření géniova mistrovství získala ţivou, reálně existující duši, jeţ odchází do nebe umění, zatímco zde na zemi zanechává svůj materiální odraz.... A povstane na nebesích Umění jako čistá duha jejich dvojník. 18 Jejich duše jsou tam; na kraji nebes, jsou tam dokonalé a nepomíjivé předobrazy ţivých zázraků Rouenu, Kolína a Ravenny. (Z cyklu Křik na západ) 19 Jednou byla v Moskvě výstava fotografií nejlepších děl evropské architektury. A Daňa tam samozřejmě šel. A potom nám s mimořádným zaujetím a uspokojením vyprávěl, ţe kdosi za jeho zády zašeptal: To jsou ony, svaté kameny Evropy. Daňa napsal cyklus Svaté kameny (Святые камни), avšak jednalo se o svaté kameny Ruska. A ne nezbytně doslova kameny, tedy architekturu, ale o vrcholnou tvorbu také v jiných oblastech umění či dokonce vědy. Obecně měl Daňa ke všem uměleckým dílům vţdy vlastní, originální vztah. Ţádné autority nemohly vyvíjet nátlak na jeho osobní názor. Jednou, jiţ si nepamatuji, v jaké situaci, řekl: - Ten falešný a citový Stendhal! 20 Coţ mě potěšilo, jelikoţ se Andrejevův názor shodoval s mým. Tuhle četl Šlechtické hnízdo: - To je voňavá kniha! Neměl rád Natašu Rostovovou, jeţ obvykle všechny, samotným Tolstým počínaje, okouzluje. Chtěla jsem namítnout, ţe je jí přece vlastní dobrota, jíţ si Andrejev nejvíce cení. 18 Z básně V Treťjakovské galerii (В Третьяковской галерее), Ruští bohové (Русские боги) a cyklus Svaté kameny (Святые камни, 4). 19 Крик на запад je ranou variantou nadpisu cyklu O starším bratrovi (О старшем брате). 20 Tento výrok odpovídá kontextu, v němţ je Stendhalovo jméno zmíněno v Růţi Světa. 13

14 Avšak rozhovor se přerušil a znovu nenavázal. Je však moţné, ţe se tak k ní choval pro její neduchovnost. 21 Mimo to byl velmi tolerantní k cizím názorům. Pokud člověk s jeho hodnocením nesouhlasil, usmál se svým dobrým úsměvem a neprosazoval svou. A nejen to, v jeho úsměvu bylo lze spatřit zároveň i jakýsi odstín potěšení, viditelně proto, ţe někdo jiný má na věci svůj osobní, individuální pohled. Daňa samozřejmě nemohl chápat velikost svého talentu, ale spolu s tím se v takových případech vyznačoval zřídkavou absencí nejen domýšlivosti, ale také spisovatelské sebelásky. Ačkoli i on jednou řekl, jako by připouštěl svou slabost: - Zdá se, ţe bych nemohl psát, pokud bych skutečně věděl, ţe si to nikdy nikdo nepřečte. Pokud ho někdo kritizoval, nikdy se neuráţel měl vznešenou duši. Ačkoli jsme se snaţily, aby k nám nikdo nepřicházel, kdyţ byl u nás na návštěvě Daňa, jelikoţ jsme nechtěly být rušeny, přesto k nám jednou přišel náš známý chytrý a talentovaný člověk, který zahodil svou univerzitní odbornost a stal se umělcem. Poţádaly jsme Daňu, aby mu přečetl několik svých básní. Brzy však tento náš přítel odešel, aniţ by cokoli pochválil či zkritizoval. Myslely jsme si, ţe Daňa bude trochu dotčený. Nic podobného! Řekl pouze: - Sympatický člověk! Dokonce postrádal i sebedůvěru, jeţ bývá obvyklá, pokud si je člověk vědom svého významu. Andrejev se kupříkladu velice zajímal o tvorbu a osobnost M. Vološina a hluboce si ho váţil. A samozřejmě se s ním velice chtěl seznámit osobně. A naskytla se pro to vhodná příleţitost: Vološin přijel na určitou dobu do Moskvy a měl někde vystupovat. Daňa tam jel a neočekávaně se ve dveřích srazil se samotným Vološinem. Zdálo by se co by si ještě mohl přát víc? Ale... Daňa se neodváţil na něho obrátit! A kdyţ po několika letech jel do Koktěbelu, nebyl jiţ Vološin dávno mezi ţivými. Daňa poue navštívil jeho hrob a zachytil jej ve své básni pojmenované příznačně Vološinův hrob (Могила Волошина). Kromě této básně napsal Daňa ještě několik textů věnovaných Puškinovi, Gribojedovovi, Gumiljovovi, Blokovi a Chlebnikovovi. 22 Avšak pokud o Vološinovi píše 21 Slova neměl rád zjevně nejsou zcela přesná. V Růţi Světa je jméno Nataši Rostovové uvedeno v pozitivním kontextu při vyjmenování ţenských obrazů ruské literatury. Avšak dohad I. V. Usovové o neduchovnosti se zdá být přesný, jelikoţ na jiném místě D. Andrejev připomíná osud té, jeţ byla Natašiným metapředobrazem, ve světě démonů a posmrtné práce samotného Lva Tolstého, jeţ měly pomoci jejímu duchovnímu rozkvětu a výstupu. 14

15 s pocitem nejhlubší úcty, u Puškina se doţaduje blahořečení a nazývá jej svým učitelem a ve verších o Blokovi jej dvakrát nazývá svým bratrem. Je to pochopitelné: skutečně neexistoval jiný básník, který by byl Daňovi natolik blízký, natolik s ním spřízněný jako Blok. Daňa měl teorii propasti. Je pro mě těţké ji vyjádřit, tím spíše, ţe jsem o činech s ní spojených slyšela především jiţ po jeho smrti, od jeho ţeny. 23 Nejnepřijatelnější a nepřípustný pro něj byl stav podobný prasečímu, dokonce více neţ jakýkoli zločin. Kdysi nám říkal, ţe Jidáš v jakýchsi jiných světech vykonává duchovní práci a nakonec vykoupí svůj hřích a bude mu odpuštěno. S Daňou jsme se seznámily, kdyţ byla celá jeho tvorba skrz naskrz protkaná světlou, vznešenou duchovností a my jsme byly rády, ţe je zcela protikladná pochmurným textům jeho otce. * * * D. Andrejev byl v nejvyšší míře básníkem, básníkem z milosti Boţí. Všechny jeho pocity byly výjimečně silné a hluboké, a měl dar vyjádřit je. Psát básně pro něj bylo stejně snadné, jako pro slavíka zpívat na jaře písničky. Jednou řekl, ţe psaní prózy je pro něj obtíţnější neţ psaní veršů. Podivili jsme se: Ale vţdyť v próze není vůbec třeba hledat rytmus, ani metrum? - Co vás nemá! V próze je stejně tak potřebný vnitřní rytmus, a to je těţší. Jednou jsme hovořili o absenci svobody v tvorbě, o cenzuře. Daňa řekl, ţe pokud by bylo po jeho, dovolil by ve všech druzích umění úplnou svobodu pro všechny a pro všechny směry. Dodal však: - To jediné, co bych nutně zakázal, je pornografie. A samozřejmě ţe víc neţ kdokoli jiný trpěl nemoţností podělit se o svou tvorbu s širokým kruhem touţících, ne jen s několika desítkami nejbliţších přátel a známých. Zároveň si však, kdyţ k nám přicházel, nikdy nestěţoval na osud, netesknil, vţdy s sebou přinášel atmosféru plného, intelektuálně-duchovního ţivota. A pouze jednou byl zamlklý a smutný řekl pouze: 22 Jedná se o cyklus Básníkův kříţ (Крест поэта). Nebyla do něj zařazena zmiňovaná báseň o Puškinovi U Puškinova památníku (У памятника Пушкину) a báseň o Blokovi Pro Alexandra Bloka (Александру Блоку). 23 D. Andrejev nejednou upozorňoval (také na příkladu A. A. Bloka) na temnou propast, která do sebe můţe vtáhnout člověka určité povahy; vlastní chlapecké toulky a výstup z nich popsal v textu Materiály k poémě,duggur (Материалы к поэме Дуггур ). 15

16 - Dnes je mi nějak smutno... Avšak dokonce i v obvyklém všedním ţivotě uměla jeho vnímavá povaha vidět a nacházet nejmenší kapičky poetického nektaru a přetvářet je v med poezie. S jakým nadšením reagoval na kaţdé byť trošku originální, ţivé slovo, na kaţdou myšlenku, jeţ pro něj byla nová a jeţ se mu líbila, a přitom se radoval jako dítě. A tím spíše, pokud se to týkalo umění, zvláště literatury a poezie. Pamatuji si, ţe jsme hovořili o knize G. Meyrinka Golem 24, kterou nám přinesl k přečtení. Řekla jsem cosi o zvláštním, architektonicky monumentálním dojmu, který slova dělají, pokud jsou napsána zvlášť a neobvykle velkým písmem. Uţ nevím, co se mu tak zalíbilo, pouze se najednou radostně usmál (jako vţdy se stisknutými rty). Posunul se na ţidli a spokojeně si mnul dlaně. Snad tehdy se u něj poprvé zrodila myšlenka, kterou uskutečnil o mnoho let později, kdyţ svou knihu Ruští bohové (Русские боги) nazval poetickým ansámblem? Líbilo se mu také vyjádření prodlouţená tečka se stává čárkou, mnou vyřčené v kontextu některých Andrejevových básní, které po zdánlivě závěrečných verších ještě pokračují. Také se mu velmi zalíbil obraz srdce modlitby. Jelikoţ je tento příběh spojený s Andrejevovou mystičností, uvedu ho v úplném znění. Jednou jsem měla zvláštní sen: rychle kamsi letím hlavou dolů v jakési analogii, nejsou to ani roury, ani šachty, někam dolů, dolů, dovnitř země. A tam, v nevelké, spoře osvětlené místnosti vidím Daňu, jak sedí v rohu. A slyším čísi srozumitelná slova: pokud se spustíš do samého srdce modlitby, najdeš tam toho, za koho se modlíš (či koho miluješ to uţ si nepamatuji). Daňa si sen vyposlechl s velkým soustředěním a velice váţně řekl: - Jenţe to nebyl sen. Vy jste tam opravdu byla. Také se mu líbilo, jak jsem vyprávěla o různých zvířatech. O tom, jak jsem se v lese setkala s vlkem, napsal báseň, jeţ byla zařazena do cyklu Bosky. 25 Pamatuji si, jakým milým úsměvem zářily jeho oči s jiskřičkami smíchu, kdyţ jsem mu vyprávěla o různých zvířátkách, zvláště o myškách. Kdyţ jsem drţela chycenou myšku ve dvou prstech levé ruky za ocas a pravou ji načrtávala, a ona se nejprve ještě trošku zmítala, pak si ale sedla na zadní tlapky, v předních drţela kousek housky, který jsem jí dala, a věnovala se spokojenému debuţírování, velice mile přitom pohybovala čumáčkem a fousky. 24 Gustav Myerink ( ) rakouský spisovatel; román Golem (1915; v ruském překladu vyšel v roce 1922) je jeho nejznámějším dílem. Motivy z této knihy pravděpodobně ovlivnily báseň D. Andrejeva Bar Jehuda Praţský (Бар Иегуда Пражский). 25 Báseň Šprýmař (Весельчак), o níţ se mluví, je věnována I. V. Usovové a patří do cyklu Skrze přírodu (Сквозь природу). 16

17 - Vy tak pěkně vyprávíte! To Táňa tak neumí Jednou jsem se mu přiznala, jak jsem v raném mládí trpěla, ţe mám tak nehezké ruce, nadto zničené špinavou prací. Daňa se pousmál svým dobrým úsměvem: A já, kdyţ jsem byl u vás poprvé, a vy jste nalévala čaj, pomyslel jsem si: jaké milé ruce... Odmlčel se, Táňa nemá v rukách takovou laskavost a znovu se usmál, uţ pro sebe, za tu nechtěnou hru slov. Celkově rád říkal svým přátelům příjemné věci a uměl to, ale vţdy říkal jen to, co skutečně cítil a co si myslel. Za několik let našeho společného přátelství ani jednou neřekl jediné slovíčko nepravdy. Byl takovým rytířem slova, ţe dokonce u druhých (kterým uvěřil) nepředpokládal moţnost hrát si se slovy, být hercem s jejich pomocí. A díky takové víře v slova nikdy nebyl zcela slepý ve vztahu k těm, kdo je uměli pouţívat. A to vše spolu s nadlidskou bystrostí pro věci neviditelné, nadpozemské! Jednou jsem mu řekla: Rád říkáte příjemné věci. A on na to nečekaně bolestným, lítostným a kajícným hlasem vykřikl: Ó, ano! Mimochodem, pochopila jsem, proč takovým hlasem. Daňa měl jakousi magickou přitaţlivost a půvab, pro všechny, kdo alespoň trochu mohli pochopit měřítka jeho osobnosti a tvorby. Zamilovávali se (v nejvyšším smyslu tohoto slova) do něj jak muţi, tak ţeny ty však pro svou větší emocionálnost častěji a silněji. Existovali však také takoví lidé, kteří měli k Daňovi záporný vztah. Byli to úzce církevní, ortodoxní lidé, kteří upřednostňují dokonce úplné ateisty před lidmi tak široce věřícími, jako byl Daňa. Neodpouštěli Daňovi šíři jeho víry to, ţe kromě pravoslaví uctíval i všechna další vznešená náboţenství. Po kouskách do něj nepěkně rýpali, nacházeli prohřešky dokonce i tam, kde nebyly. A je samozřejmé, ţe podobní lidé pravoslaví nezdobí. My jsme, samozřejmě všechny tři, propadly kouzlu Daňovy osobnosti, náš vztah k němu nebyl pouze přátelstvím, ale zamilovaností. V analogii k Blokovi: Čukovskij ve svých vzpomínkách píše: Jiné básníky jsme milovali, do Bloka jsme byli zamilovaní. 26 Kaţdá samozřejmě podle svého. Co se mne týká, byl můj cit k němu tak silný, ţe jsem připomínala dokonce Blokův text Odplaty (Возмездия): Téměř přišla o rozum. 27 Vţdyť dokonce i někdo řekl, ţe opravdová láska je ta, která je připravená dopustit se pro milovanou 26 Tato fráze ve vzpomínkách K. I. Čukovského Александр Блок chybí. 27 Verš z První kapitoly poémy Odplata ; viz: БЛОК А. А., Собрание сочинений в восьми томах, sv. 3., Москва Ленинград 1960, s

18 bytost šílenství... Je pravda, ţe mi ţivot neposkytl takovou příleţitost a ţe jsem pro Daňu jeden skutek učinila: za války se mu neustále nedostávalo cigaret, zkoušel tedy kouřit jakousi suchou trávu, která neobsahovala nikotin a nijak ho neuspokojovala. A jednou jsem v takové době uviděla na opačné straně ulice nastrojenou dámu, která z kabelky vytáhla krabičku cigaret a zapálila si... Ţivě jsem si představila, jaká spokojenost se usídlí na Daňově tváři, kdyţ si bude moct zakouřit skutečnou cigaretu. Přeběhla jsem přes ulici a... vyprosila jsem si jednu! Pro sebe bych samozřejmě o nic neprosila. Avšak můj cit, jakkoli silný, nezahrnoval nic materiálně-fyzického. Byla to zamilovanost do jeho archandělského vnitřního vzezření. Byl pro mne jakýmsi odtělesněným Géniem poezie. Aţ později jsem dokonce s určitým údivem vzpomínala, ţe jsem za celou dobu našeho přátelství nezatouţila jej políbit. Silou své duchovnosti jako by nabíjel ostatní a nutil je stoupat výše... Nepřišel jsi v lesklé zbroji, avšak tvé rysy zářily, nad tvým ramenem ostře okřídleným, světlý rytíři mého snu! V duši po věčném nebi jako slunce procházíš ty, bratr zářícího Phoeba, světlý rytíři mého snu! A k tobě z prachu pozemského rostu... jako rostou květiny. V ţivotě nemám jiné slunce, světlý rytíři mého snu! Je mi souzeno rozloučit se s tebou, nezapomenout na stesk prázdnoty... ale ve světech se mi budeš zdát, 18

19 světlý rytíři mého snu! Tyto verše jsem mu nepřečetla, bála jsem se, aby je nepochopil chybně. K mé velké lítosti jsem se v těchto několika letech s Daňou viděla jen v zimních měsících. V té době jsem totiţ pracovala v lesnictví a na půl roku od května do října jsem musela jezdit na polní práce do lesa. Ale máma s Táňou se s ním samozřejmě vídaly i přes léto. V roce 1939 spolu strávili měsíc v Malém Jaroslavci. Máma s Táňou měly pronajatý pokoj a pro Daňu našly ubytování nedaleko, takţe jedli společně. Spolu s Táňou chodil Daňa na dlouhé procházky po okolních lesích a loukách, a tyto procházky je samozřejmě velice sblíţily. Mohlo se zjevně zdát, ţe jejich přátelství přerůstá v románek. Alespoň Je. M. Proferancevová, která nám pokoj pronajímala, řekla mámě slovy z Evţena Oněgina : Vybral bych si jinou, kdybych byl, jako ty, básníkem. Kdyţ byl příliš zaujat svou prací, a odmítl proto procházku, Táňa samozřejmě nenaléhala, a on k tomu řekl: Tomu říkám odpuštění! Je. Proferancevová měla kroket a oni občas se zaujetím tuto hru hráli hru, jeţ uţ nyní vyšla z módy, avšak do níţ byl Daňa zapálený jiţ v dětství. Ve hře se projevila ještě jedna stránka Daňova temperamentu. Jednou pokazil jakýsi důleţitý tah a zlostí praštil kladívkem o zem tak, aţ je zlomil! A pak si to velmi vyčítal... Vůbec často pociťoval výčitky svědomí, občas dokonce kvůli maličkostem. Jednou u nás na návštěvě omylem shodil hrnek na zem, a ten se rozbil. Jak byl rozzlobený! A já jsem celé dny, od brzkého rána aţ do večera, trávila v lesích. Skládala jsem básně o dojmech z kaţdého dne. Kdyţ jsem se vrátila do Moskvy, předčítala jsem je Daňovi. Poţádal mne, abych je opakovala, a pak vykřikl: Máme tak shodné vnímání přírody! Zvláště se mu líbila poslední sloka: Lese můj, lese, můj přísný pane. Pro koho jsou tvé odlehlé končiny dobré, ten najde na svém prahu 19

20 část ztracené starověké duše. Andrejev napsal cyklus básní Starověká paměť (Древняя память), a není vyloučené, ţe jsem si toto slovo od něj podvědomě nepřevzala. Zato on si ode mne vypůjčil slovní spojení, které se mu zalíbilo přísný pane (byť ve zcela jiném kontextu), a sám mi o tom řekl. Jednou nám Daňa poměrně podrobně vykládal svou teorii o tom, ţe v duchovní rovině, narozdíl od té fyzické, je oplodňujícím principem ţena. Jindy jsme se jen my dva spolu ocitli v našem bytě. Utkvěla mi, uţ nevím proč, taková nevýznamná drobnost: stál u stolu ve velkém pokoji, já ve dveřích malého. Jeho tvář byla nějak nezvykle váţná a důleţitá. V krátkosti zopakoval tuto svou teorii a pak stál ke mně bokem, nedíval se na mě jakoby pro sebe řekl: A vy patříte mezi takové ţeny. Daňa se jednu dobu poměrně dlouho zabýval myšlenkou duchovního manţelství. Takové manţelství by se mělo uskutečnit v jeho románu. 28 Ale přesto se tam neuskuteční Daňa zjevně nakonec zapochyboval o jeho účelnosti. Chtěl kaţdé z nás tří věnovat báseň, ale nestihl to, jelikoţ byl v té době zaujat téměř výlučně románem. Místo toho kaţdé z nás daroval exemplář toho, co jiţ napsal. Mámě a Táně sbírky básní. A mně exemplář románu s věnováním, které je pro mne velice lichotivé: Irině Usovové, ţeně s dvojitým jménem: Marty a Marie, 29 která mi při práci na této věci tolik pomáhala. Posléze, kdyţ jsem odjíţděla na Kolymu, abych podpořila člověka, 30 kterého jsem tehdy povaţovala za jednoho z těch nejlepších lidí, přepsala jsem a vzala s sebou pouze několik desítek jeho lyrických básní. Román jsem se bála vzít, jelikoţ jsem věděla, ţe je tam pohraniční pásmo, a bála jsem se, ţe budou prohledávat mé zavazadlo. Proto v roce 1947 padl do rukou Ministerstva státní bezpečnosti, a Táňu potom vyslýchali kvůli onomu věnování: To znamená, ţe vaše sestra s ním spolupracovala? Na to odpověděla, ţe ne pomoc ţe byla čistě hmotná. * * * 28 Viz А. А. АНДРЕЕВА, Роман Странники ночи. 29 Marta a Marie byly v evangeliu sestry Lazara, jehoţ Kristus vzkřísil; zatímco se Marta starala o pohoštění, Marie poslouchala Krista (Lukáš 10, 39 42). V dopisu D. A. ze 3. prosince 1958 píše I. V. Usovová o sobě: Pouze Marta... Marie je zlomená a teskní. 30 Jedná se o V. V. Nalimova, později muţe I. V. Usovové. 20