Milan M. Buben. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. III. díl,. svazek: Žebravé řády

Transkript

1

2

3 Milan M. Buben Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích III. díl,. svazek: Žebravé řády Nakladatelství LIBRI Praha

4 Kniha vyšla s laskavou podporou Mons. ThLic. Dominika Duky, OP, biskupa královéhradeckého. Milan M. Buben, Illustrations archiv autora a citovaná literatura, Libri, ISBN ISBN (soubor) ISBN (. sv.) ISBN (II. díl,. sv.) ISBN - - -X (II. díl,. sv.)

5 Obsah Dominikáni /11 Organizace a struktura řádu /15 Dějiny řádu /18 Generální magistři /42 Řádoví světci a blahoslavení /45 Papežové /54 Dějiny řádu v českých zemích /54 Provinciálové /66 Praha konvent u sv. Klimenta na Poříčí /70 Praha konvent u sv. Klimenta na Starém Městě pražském /70 Praha konvent Na Františku na Starém Městě pražském /72 Praha konvent u sv. Máří Magdaleny na Újezdě /74 Praha konvent u sv. Jiljí /75 Olomouc konvent s kostelem sv. Michala, pak Neposkvrněného Početí Panny Marie /78 Brno konvent s kostelem sv. Michala a s rezidencí v Těšanech /81 Litoměřice konvent u kostela sv. Michala, pak u sv. Jakuba /84 Hradec Králové konvent u kostela Panny Marie /85 Znojmo konvent s kostelem sv. Kříže /86 Jihlava konvent s kostelem Povýšení sv. Kříže, resp. u sv. Ignáce /91 Turnov konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /93 Jablonné v Podještědí konvent s chrámem sv. Vavřince /94 Sezimovo Ústí konvent s kostelem sv. Dominika /96 Louny konvent s kostelem Panny Marie /96 Nymburk konvent s kostelem Narození Panny Marie, pak Panny Marie Růžencové /97 Kolín konvent s kostelem Panny Marie /98 Uherský Brod konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /99 České Budějovice konvent s kostelem Obětování Panny Marie /101 Těšín konvent s kostelem Narození Panny Marie /105 Písek konvent s kostelem Narození Panny Marie /106 Opava konvent s kostelem sv. Václava /107 Cheb konvent s kostelem sv. Václava /110 Beroun konvent s kostelem sv. Klimenta /112 Chrudim konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /112

6 Plzeň konvent s chrámem sv. Ducha, pak sv. Markéty a posléze Panny Marie Růžencové /113 Šumperk konvent s kostelem Zvěstování Panny Marie /118 Klatovy konvent s kostelem sv. Vavřince /119 Hřídelík pokus o zřízení konventu /120 Ústí nad Labem konvent s kostelem sv. Vojtěcha /120 Boskovice konvent s kostelem sv. Dominika /121 Nové Dvory u Kutné Hory rezidence s kaplí sv. Anny /123 Chomutov řeholní dům s kostelem sv. Ignáce /124 Třeboň řeholní dům s kostelem sv. Jiljí /124 Sídelní biskup v českých zemích /125 Významní členové řádu /125 Kulturní a historický přínos /127 Minorité /131 Organizace a struktura řádu /132 Dějiny řádu /134 Generální ministři /155 Řádoví světci a blahoslavení /159 Papežové /163 Dějiny řádu v českých zemích /163 Praha konvent s kostelem sv. Jakuba Apoštola na Starém Městě a s kolejí Ferdinandeum /168 Brno konvent s kostelem sv. Janů (sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelisty), loretánskou kaplí a Svatými schody /177 Litoměřice konvent s kostelem sv. Jakuba /181 Kadaň konvent s kostelem sv. Michala /182 Opava konvent s kostelem sv. Ducha /183 Hradec Králové konvent s kostelem sv. Jana Křtitele, později sv. Anny /186 Znojmo konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /189 Most konvent s kostelem sv. Vavřince, později sv. Františka Serafinského /190 Benešov konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /191 Cheb konvent s kostelem Zvěstování Panny Marie /193 Jihlava konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /194 Olomouc konvent U sv. Františka s kostelem Panny Marie /196 Olomouc konvent s kostelem sv. Petra, později sv. Jakuba /197 Praha klášter sv. Anežky Na Františku; konvent s kostelem sv. Františka a Panny Marie nebo sv. Barbory /198 Krnov konvent s kostelem Narození Panny Marie s poutním domem ve Cvilíně /200

7 Stříbro konvent s kostelem sv. Máří Magdaleny /204 Vysoké Mýto konvent s kostelem sv. Petra a Pavla /206 Bechyně konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /206 Žatec konvent s kostelem sv. Petra a Pavla /207 Čáslav konvent s kostelem Panny Marie /207 Valtice konvent s kostelem sv. Michaela Archanděla /208 Plzeň konvent s kostelem Matky Boží /208 Nový Bydžov konvent s kostelem neznámého zasvěcení /209 Jindřichův Hradec konvent s kostelem sv. Jana Křtitele /210 Uničov konvent s kostelem sv. Kříže /212 Uherské Hradiště pokus o založení konventu /214 Mladá Boleslav konvent s kostelem sv. Bonaventury /214 Český Krumlov konvent s kostelem Božího Těla a Panny Marie Bolestné, později Nanebevzetí Panny Marie /215 Strážnice pokus o založení konventu /217 Pardubice konvent (hospic) s kostelem Zvěstování Panny Marie /217 Bystřice pod Pernštejnem pokus o založení řeholního domu /219 Horažďovice konvent s kostelem sv. Michaela Archanděla /219 Jílové u Prahy rezidence staroměstských minoritů s kaplí Panny Marie Loretánské /220 Veliš pokus o založení konventu /222 Významní členové řádu v českých zemích /223 Kulturní a historický přínos /223 Františkáni /227 Organizace a struktura řádu /229 Dějiny řádu /231 Generální ministři od roku 1517 /244 Řádoví světci a blahoslavení /246 Papež /253 Dějiny řádu v českých zemích /253 Nejvyšší řádoví představení v českých zemích /260 Brno konvent s kostelem sv. Bernardina /265 Brno konvent s kostelem sv. Máří Magdaleny /267 Brno konvent s kostelem Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a s kaplí Neposkvrněného Srdce Panny Marie /268 Olomouc konvent s kostelem Neposkvrněného Početí Panny Marie /268 Opava konvent s kostelem sv. Barbory /272 Jemnice konvent s kostelem sv. Víta a sv. Modesta /274 Plzeň konvent s kostelem Panny Marie Nanebevzaté /276 Plzeň konvent sv. Františka s kostelem Všech svatých /279

8 Praha konvent s kostelem sv. Ambrože /279 Tachov konvent s kostelem sv. Máří Magdaleny a sv. Alžběty /280 Cheb konvent s kostelem Zvěstování Panny Marie /282 Cheb hospic s kostelem sv. Anny /283 Český Těšín konvent s kostelem Nejsvětější Trojice /283 Znojmo konvent s kostelem sv. Bernardina /284 Znojmo konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /285 Kadaň konvent s kostelem Zvěstování Panny Marie a Čtrnácti svatých pomocníků /286 Krupka konvent s kostelem Všech svatých /290 Jindřichův Hradec konvent s kostelem sv. Kateřiny /291 Valtice konvent s kostelem Archanděla Michaela /294 Bechyně konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /296 Uherské Hradiště konvent s kostelem Zvěstování Panny Marie /298 Horažďovice konvent s kostelem Archanděla Michaela /300 Praha konvent s kostelem Panny Marie Sněžné /301 Kroměříž konvent s kostelem sv. Jana Křtitele, pak Nejsvětější Trojice, nejnověji u sv. Jana Křtitele /310 Uničov pokus o založení konventu /313 Žďár nad Sázavou pokus o založení konventu /313 Votice konvent s kostelem sv. Františka Serafínského /313 Veliš pokus o založení konventu u kostela sv. Františka při hradě Veliš /316 Příbor pokus o založení konventu /317 Turnov konvent s kostelem sv. Františka /317 Slaný konvent s kostelem Nejsvětější Trojice /319 Dačice konvent s kostelem sv. Antonína Paduánského /322 Hájek u Červeného Újezda konvent s kostelem Panny Marie Loretánské a sv. Vavřince /324 Hostinné konvent s kostelem Neposkvrněného Početí Panny Marie a Nejsvětější Trojice /328 Vysoké Mýto pokus o založení konventu /329 Hroby u Tábora pokus o založení hospice /329 Moravská Třebová konvent s kostelem sv. Josefa /330 Hořovice rezidence s kostelem Nejsvětější Trojice /332 Bruntál pokus o založení hospice /333 Zásmuky konvent s kostelem Stigmatizace sv. Františka /333 Hejnice konvent s kostelem Navštívení Panny Marie /335 Hustopeče pokus o založení konventu /337 Krahulčí u Telče údajný pokus o založení konventu při poutním kostele sv. Jana Nepomuckého /338 Skalka u Mníšku pod Brdy rezidence s poutní kaplí sv. Máří Magdaleny /338

9 Praha-Spořilov rezidence s kostelem bl. (dnes sv.) Anežky /340 Čtyři Dvory u Českých Budějovic konvent s kostelem sv. Vojtěcha /341 Liberec konvent sv. Antonína Paduánského s kaplí Panny Marie Andělské /341 Prusiny filiální dům s kostelem sv. Jakuba staršího /341 Významní členové řádu v českých zemích /342 Kulturní a historický přínos /344 Hyberni /347 Organizace a struktura řádu /347 Dějiny řádu v českých zemích /348 Kvardiáni /356 Významný člen řádu v českých zemích /357 Kulturní a historický přínos /358 Kapucíni /359 Organizace a struktura řádu /362 Dějiny řádu /363 Generální vikáři /372 Generální ministři /373 Řádoví světci a blahoslavení /376 Dějiny řádu v českých zemích /381 Nejvyšší řádoví představení v českých zemích /391 Praha konvent s kostelem Panny Marie Královny Andělů a poutním kostelem Narození Páně s loretánskou kaplí /395 Brno konvent s kostelem sv. Františka Serafínského, pak Nalezení sv. Kříže /404 Mikulov konvent s kostelem sv. Františka Serafinského a loretou v kostele sv. Anny /408 Olomouc konvent na předměstí, později s kostelem Zvěstování Panně Marii /410 České Budějovice konvent s kostelem sv. Anny /412 Roudnice nad Labem konvent s kostelem sv. Václava /413 Most konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /414 Vyškov konvent s kostelem Panny Marie Andělské /415 Valtice pokus o založení konventu /416 Znojmo konvent s kostelem sv. Jana Křtitele /416 Hustopeče pokus o založení konventu /417 Moravský Krumlov pokus o založení konventu /417 Moravská Třebová pokus o založení konventu /418 Jihlava konvent s kostelem sv. Františka Serafínského /418

10 Praha konvent s kostelem sv. Josefa na Novém Městě, hospic /419 Litoměřice konvent s kostelem sv. Ludmily /421 Horšovský Týn konvent s kostelem sv. Víta, Václava a Vojtěcha /422 Náchod pokus o založení konventu /423 Sušice konvent s kostelem sv. Felixe z Cantalice /423 Chrudim konvent s kostelem sv. Josefa /424 Sokolov konvent s kostelem sv. Antonína Paduánského /425 Kolín konvent s kostelem Nejsvětější Trojice /426 Rumburk konvent s kostelem sv. Vavřince a s loretánskou kaplí /429 Bruntál pokusy o založení konventu /431 Opočno konvent s kostelem Narození Páně /431 Fulnek konvent s kostelem sv. Josefa Pěstouna Páně /432 Žatec konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie /434 Zákupy konvent s kostelem Ran sv. Františka /435 Třebíč konvent s kostelem Proměnění Páně /436 Mnichovo Hradiště konvent s kostelem sv. Tří králů a kaplí sv. Anny /437 Krasonice (u Jihlavy) pokus o založení konventu /440 Hodonín pokus o založení konventu /440 Kyjov konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje /440 Mělník hospic s kostelem Čtrnácti sv. pomocníků /442 Český Brod hospic s kostelem sv. Máří Magdaleny /443 Ondřejovice-Javorná (Jeseník) pokus o založení hospice při kapli Panny Marie Bolestné /443 Mariánská u Jáchymova Konvent s kostelem Panny Marie /444 Prostějov hospic s kostelem sv. Barbory, dnes sv. Cyrila a Metoděje /445 Náměšť nad Oslavou hospic s kostelem Panny Marie Andělské /446 Javorník (nebo Jeseník) pokus o založení hospice /447 Liberec hospic s kostelem sv. Máří Magdaleny /448 Blatnice pod Svatým Antonínem pokus o založení řeholního domu u poutní kaple sv. Antonína Paduánského /448 Újezd u Uničova konvent s kaplí Panny Marie Neposkvrněné /448 Sídelní biskup v českých zemích /449 Významní členové řádu v českých zemích /449 Kulturní a historický přínos /451 Poděkování /454 Literatura /455 Seznam zkratek /467 Terminologický slovníček /468

11 Dominikáni Ordo Fratrum Praedicatorum, Ordo Praedicatorum S. Dominici, Sacer Ordo Praedicatorum, Řád bratří kazatelů, Bratři kazatelé, Kazatelský řád Zkratky O. P., O. Praed. Řehole Sv. Augustina s vlastními konstitucemi (nejstarší z roku s prvky premonstrátských stanov). Patroni řádu Panna Maria, sv. Dominik a další řádoví světci a blahoslavení, zejména pak sv. Tomáš Akvinský a sv. Petr Veronský. Spiritualita a zaměření Řád byl založen na principu pravdy poznané sv. Dominikem pro kázání a pro spásu duší. Jeho hlavním cílem je hlásání evangelia a nejvyšší povinností každého dominikána je kázat, studovat a hledat nové a stále účinnější cesty evangelizace, vést k víře nebo k jejímu prohlubování. Řádová spiritualita je teocentrická, kristologická, kontemplativní, monastická, kněžská, apoštolská a doktrinální. Veškerá činnost členů řádu musí směřovat k Božímu slovu. Mimořádný důraz je proto kladen na studium a vědeckou práci. Největší řádovou autoritou je sv. Tomáš Akvinský. Každý dominikán je prostředníkem a nástrojem v rukou Božích. Zvláštní pozornost je věnována Kristu, zvláště pak Božskému Srdci Páně a eucharistii. Důraz je kladen na slavení liturgie (řád má vlastní mešní ritus) a na modlitbu. Ta je buď veřejná (liturgická), jako dědictví kanovnického života sv. Dominika v Osmě (liturgia horarum = liturgie hodin, chórové modlitby breviáře), nebo osobní. Nechybí ani adorace Nejsvětější svátosti. Mimořádné místo v řádové spiritualitě zaujímá kontemplace, která má přinést ovoce při apoštolátu. Sv. Dominik nabádal své spolubratry, aby rozjímali i na cestách. Tuto ideu shrnul sv. Tomáš Akvinský v programu řádu contemplata aliis tradere (tj. rozjímané předávat jiným). Monastický prvek je zastoupen zachováváním evangelních rad. Nevyznačuje se však příliš tvrdou disciplínou, ale spíše prostotou v odívání a v ubytování. Je cestou pro ty, které Bůh povolal, aby byli pro svět znamením.

12 Dominikán (

13 Kněžský aspekt je vedle běžných povinností zastoupen především ve vysvětlování pravd víry a v upevňování ve víře. Pastorace sice nepředstavuje žádnou doménu v řádovém životě, nicméně od dob osvícenského absolutismu sloužili dominikáni v duchovní správě i na inkorporovaných farách. Nejvýznamnějším prvkem života dominikánů je apoštolský způsob života (vita apostolica) po vzoru apoštolů v prvotní církvi. Vychází z vidění sv. Dominika, v němž mu sv. Petr předal hůl a sv. Pavel knihu evangelií s tím, že ho poslali do světa, aby hlásal slovo Boží. Neustále kázat, šířit pravdy Božím slovem i příkladem, to je shrnutí ducha, spirituality a poslání bratří kazatelů. Ve světle šíření pravdy je třeba vidět i doktrinální prvek v životě řádu. Každý klášter měl mít svého učitele, který pak dohlížel na studium bratří, protože apoštolát dominikánů je naukový. K těmto aspektům dominikánské spirituality přistupuje ještě zvláštní úcta k Panně Marii a k růženci. Podle tradice předala Bohorodička sv. Dominikovi růženec, aby mu pomohl šířit plnější chápání jejího Syna. Řád, zasvěcený Panně Marii, patří k největším šiřitelům modlitby růžence. V řádu je předepsána denní modlitba růžence a antifona Salve Regina. Protože je v řádu dominikánů každý bratr samostatným a zodpovědným členem řádu, má v životě každého jedince nezastupitelné místo kajícnost a snaha o dokonalost. Kdo pozná propastný nepoměr ve vztahu Já Bůh, ten se pak snaží o nápravu a připravení duše pro přijetí odpuštění a Boží milosti. Všechny tyto prvky jsou pak spojeny v jeden harmonický celek. Jde zejména o apoštolský způsob života, společný život, zachovávání evangelních rad, společnou (chórovou) liturgii, ustavičné studium, modlitbu, chudobu a o vytrvání v řeholní observanci. Základním principem dominikánské spirituality je spojení kontemplativního života s vedením duší (tj. apoštolátem). Znak Původní variantu znaku tvořila stříbrná špice (někdy poněkud snížená) v černém poli. Podle řádového podání má představovat rozevřený černý plášť (cappa nigra), který dominikáni nosí přes bílou tuniku. Později byla do snížené špice vložena červeně vázaná kniha, na níž sedí černý pes (někdy zpět hledící), který drží v pravé tlapě modrou kouli a v tlamě hořící pochodeň. Nad psem palmová ratolest a lodyha lilie, navzájem zkřížené a přecházející do černých polí štítu. Vše převýšeno zlatou osmihrotou hvězdou. Štít podložen stříbrno-černě čtvrceným liliovým křížem, na němž je zavěšen růženec a na jehož horním rameni spočívá zlatá koruna s devíti perlami (heraldická hraběcí koruna). Nad korunou devisa VERITAS.

14 Někdy bývá zlatá koruna ve štítě a zkřížená palmová ratolest s lodyhou lilie jí procházejí. V barokním refektáři konventu u sv. Jiljí v Praze je ztvárněn řádový znak ve své vrcholné formě. Ve stříbrném štítě leží na červené knize se zlatými přezkami bílý pes s černýma ušima a s odvrácenou hlavou, který drží v tlamě hnědou pochodeň s červenými plameny, obklopujícími říšské jablko převýšené zlatou hvězdou. Černý plášť, vytvářející ve štítě stříbrnou špici, vychází ze zlaté papežské tiáry, která spočívá uprostřed na štítu. Heraldicky vpravo od ní je zlatý patriarší procesní kříž a červený kardinálský klobouk s deseti třapci na každé straně, vlevo pak ven točená berla a infule, vše zlaté. Štít provázejí vpravo zelená lodyha lilie s pěti bílými květy a vlevo zelená palmová ratolest. Figura knihy představuje poslání řádu (nebo také spis sv. Dominika ohněm neporušený), figura psa pak připomíná vidění těhotné matky sv. Dominika (psík zapalující pochodní svět, který je zobrazen [země]koulí). Také naráží jako mluvící znamení na latinské Domini canes, tj. psi Páně, a vyjadřuje věrnost Kristovi. Zlatá koruna symbolizuje vládu Božího království, o něž se opírají symboly mučednictví (palmová ratolest) a čistoty pravdy a Panny Marie (lodyha lilie). Zlatá hvězda připomíná vidění kmotry sv. Dominika na jeho čele při jeho křtu. Od konce. století až do počátku. století se objevuje ve štítě i černo- -stříbrný štenýř, na němž je stříbrno-černý čtvrcený liliový kříž, někdy převýšený zlatou osmihrotou hvězdou. Protože řádový znak značně varioval dobově i provenienčně, byla na generální kapitule konané roku v Bologni schválena deklarace, která prohlásila původní řádový znak za autentický pro celý řád (Caput XII., De Stemmate Ordinis Declaratio, ). Hesla VERITAS (Pravda) CONTEMPLATA ALIIS TRADERE (Rozjímané předávat jiným) LAUDARE, BENEDICERE, PRAEDICARE (Chváliti, blahořečiti, kázati) Oděv Bílý hábit (tunika) přepásaný koženým řemenem se zavěšeným (na levé straně) patnáctidesátkovým růžencem, bílý škapulíř a límec téže barvy s kapucí. Na cesty mimo dům a v zimě do chóru černý plášť (cappa) s kapucí. Vše vlněné. Bratři-laici (kooperátoři, spolupracovníci) mají škapulíř s kapucí černý. Řádový oděv jednoznačně navazuje na oděv kanovníků katedrály v Osmě, kde byl sv. Dominik podpřevorem. Škapulíř pak symbolizuje zasvěcení Panně Marii.

15 ORGANIZACE A STRUKTURA ŘÁDU Řád kazatelů má v rámci církve autonomní postavení, je řádem exemptním. Řeholní kněží stojí mimo diecézní klérus, jsou spolupracovníky biskupa, nikoliv jeho podřízenými. Nejvyšší výkonnou, legislativní a soudní autoritou řádu je generální kapitula (capitulum generale), která se v počátcích (do roku ) scházela každoročně, později již méně často a dnes jedenkrát za tři roky. Skládá se z převorů jednotlivých provincií a dalších volených nebo jmenovaných zastupitelů. Dříve muselo být každé rozhodnutí schváleno třikrát po sobě jdoucími kapitulami, než získalo platnost zákona, což představovalo pojistku před zbrklými závěry. V letech, kdy nebyla svolána generální kapitula, se scházeli dvakrát ročně tzv. generální definitoři, kteří pak činili méně závažná rozhodnutí. Generální kapitula volí magistra řádu, který jí pak předsedá. Vzhledem k demokratickým a zastupitelským zvyklostem v řádu nemá magistr výsadní postavení, ale v rámci generální kapituly je jen první mezi rovnými (primus inter pares). V čele řádu stojí (generální) magistr (magister generalis), který je podřízen jen papeži. Býval volen doživotně, ale mohl ze zdravotních důvodů rezignovat. Dnes je volen generální kapitulou na devět let a má právo kohokoliv z bratří přímo řídit. V řízení řádu mu pomáhá rada (generální rada), jejíž členové se nazývají asistenti. Těch je dnes deset (po jednom pro apoštolský život a pro studia a osm pro regionální oblasti: Afriku, Latinskou Ameriku, Asii a Pacifik, USA, Pyrenejský poloostrov, Itálii a Maltu, západní Evropu a Kanadu, střední a východní Evropu). Generální magistr sídlí v Convento Santa Sabina, Piazza Pietro d Illiria, Aventino, Roma. Důležitým úřadem je úřad generálního prokurátora (procurator generalis), který má na starosti jednání se Svatým stolcem. Existuje od dob počátku schismatu v západní církvi, kdy se Řím stal sídlem generálního magistra. Středním článkem v řádové organizaci jsou provincie, tedy spojení konventů jednoho administrativního celku, přičemž tato území se nemusí shodovat s hranicemi konkrétního státu. Každá provincie musí mít alespoň tři konventy (jsou-li jen dva, pak je zřízena viceprovincie). Ještě menšími organizačními útvary jsou generální vikariáty nebo provinciální vikariáty. V čele stojí provinciál (prior provincialis), který je v současnosti volen provinciální kapitulou na čtyři roky s možností být zvolen dvakrát po sobě. Provinciál má také svou (provinciální) radu. Provinciální kapitula se skládá z převora a jednoho či dvou volených zástupců z každého konventu provincie. Není zákonodárným shromážděním (nemůže měnit stanovy), ale řídí a upravuje život řádu v dané oblasti podle místních potřeb. Do roku se scházívaly každoročně, pak (do ) ve dvouletém cyklu, později jedenkrát za čtyři roky. Provinciální kapituly volí také definitory (důvěr-

16 Bratr laik řádu sv. Dominika (

17 níky, zástupce), kteří vytvářejí orgán přijímající např. stížnosti na provinciála s možností jeho odvolání. Na generálních kapitulách mívali kdysi dokonce více pravomocí než samotní provinciálové. V rámci provincie probíhají vizitace jednotlivých konventů. Výjimečně je může vykonat i generální magistr. Základní složkou struktury řádu je konvent (z latinského conventus = sejití, tedy místo, kde řeholníci čerpali síly pro další cesty), který je samostatnou správní jednotkou. V něm v duchu bratrské lásky dominikáni společně žijí, modlí se a pracují. Konvent musí mít nejméně šest řeholníků, z toho alespoň čtyři kněze. V čele konventu stojí převor (prior), který je, s výjimkou zvláštních okolností, volen nejvýše na dvakrát tři roky. Převor klášter formálně vede a zastupuje ho navenek. Má svou (konventní) radu a má od generální kapituly právo udělovat jednotlivým bratrům dispens, tedy osvobodit je od některých povinností, kterým pro plnění jiných povinností nemohou dostát (např. chórových modliteb, jsou-li na cestách apod.). Představený konzultuje s každým členem konventu jeho přeložení do jiného kláštera, nejde-li o disciplinární opatření. O věcech právní povahy nerozhoduje převor sám, ale vždy celý konvent. Zástupcem převora je podpřevor (subprior). V každém konventu jsou mezi jeho členy rozděleny úkoly a funkce (officia conventus). Jsou to zejména: syndicus conventus (správce majetku), sacrista maior (hlavní sakristián), bibliothecarius (knihovník), archivista (archivář), chronista (kronikář), magister conversorum ac postulantium (zhruba: představený laických bratří), popř. infirmarius (špitálník) a receptor hospitum (přijímá a hostí přátele a nemocné). O vzdělání komunity pečuje lector. V každém konventu působí tzv. generální kazatel (praedicator generalis), což je titul udělovaný a přiznávaný vynikajícím a zasloužilým kazatelům. V čele menších řádových domů stojí buď superior, nebo vikář. Při všech konventech je zaveden III. řád sv. Dominika pro laiky. Dominikáni přijímají od. století řeholní jméno a dělí se na kněze (Patres, P.), původně bratry, na trvalé jáhny a laické bratry (fratres), kterým se ale dnes říká bratři spolupracovníci (kooperátoři). Ti vypomáhají v konventu ve funkcích vrátných, kostelníků, kuchařů apod. Každý dominikán složením řeholních slibů slibuje poslušnost generálnímu představenému a odevzdává se do služeb a pro potřeby řádu jako celku. V každém konventu je klauzura, tedy místo, kde bratři v soukromí a bez zásahů zvenčí studují, modlí se a spí. Mlčení (silentium) je předepsáno pro určité prostory kláštera a také v určitých časech (pro kontemplaci a studium). Bratři společně stolují a odpočívají. Uchazeč o vstup do řádu kazatelů si musí podat žádost o přijetí. Pak je pozván do tzv. přednoviciátu, který trvá asi půl roku. Během této doby postulant (kandidát, čekatel) tráví přibližně jeden víkend v měsíci v klášteře, kde pozorováním a rozhovory získává všeobecné informace o životě v řádu. Pak následují

18 psychologické testy a přijímací pohovory, při nichž se hodnotí zejména chování, zbožnost, schopnost společného života a zdravotní stav adepta. Souhlasí-li komunita, je přijat do noviciátu (podmínkou je dovršení věku let), který trvá jeden rok. Začíná obláčkou (oblečení řeholního roucha) a přijetím řeholního jména (znamení změny života). Po dobu noviciátu, z něhož může kdykoliv odejít, studuje pod dohledem celé komunity cizí jazyky, dějiny řádu, stanovy řádu, liturgii a výklad Písma. Pak skládá první řeholní sliby (na jeden, dva či tři roky), přičemž je možné další tři roky opakovat, ale jen jednou. Až poté (tedy nejméně po, resp. letech v klášteře) může požádat o slavné sliby, tedy poslušnosti (představený = prostředník Boží vůle), čistoty (láska ne k jednomu, ale ke všem) a chudoby (rezignace na osobní majetek ve prospěch komunity). Má-li se stát nově přijatý řeholník knězem, zahajuje studium teologie, má-li být spolupracovníkem, ujímá se přidělené funkce. V některých konventech jsou zřízena domácí řádová studia (studium provinciale), která řídí lector primarius studii provincialis. Tam, kde je studium generale (v Praze zrušeno roku ), stojí v čele regens studii generalis. Dříve užívali řádoví kněží zvláštní titulaturu podle dosaženého vzdělání: lector, baccalaureus a magister s. theologiae. Dnes působí dominikáni ve značném počtu jako vysokoškolští učitelé (fakulty teologické, filosofické, právnické nebo pedagogické) nebo vyučují náboženství a občanskou nauku na středních školách. DĚJINY ŘÁDU Řád kazatelů byl založen sv. Dominikem, po němž dostal i jedno ze svých jmen. Ještě než se světec narodil někdy v letech na tvrzi v kastilské vsi Caleruega, km jihovýchodně od Burgosu, měla jeho matka vidění, v němž pes s hořící pochodní v tlamě vyskočil z jejího klína a pochodní zapaloval zemi. Dostalo se jí výkladu, že se dítě stane šiřitelem (zapalovatelem) lásky a pravdy víry, tedy že počala kazatele, který svým štěkotem svatého učení probudí ze spánku hříšné duše a že bude šířit po světě oheň, který na zemi přinesl Ježíš. Proto si také dominikáni říkali Domini canes, tj. psi Páně. Při křtu pak spatřila kmotra na čele dítěte hvězdu, která svým světlem ozářila celý svět. Pes s pochodní (žár víry) a hvězda (světlo pravdy) se pak staly atributy sv. Dominika. Otcem sv. Dominika byl Felix de Guzmán a matkou bl. Jana z Azy. Dominik (Domingo) byl jejich třetím synem a byl určen pro duchovní dráhu. Nejprve byl vzděláván svým strýcem, který byl arciknězem. Od čtrnácti let studoval v katedrální škole v Palencii, kde v době hladu prodal své knihy, aby mohl pomoci těm nejpotřebnějším. Asi ve letech se stal knězem a pak kanovníkem kapituly katedrály v Osmě (El Burgo de Osma), kde se později stal jejím podpřevorem.

19 Jeho horlivosti si všiml tamější biskup Diego (Didacus) de Azabes (de Acebes, z Azeveda), který ho přibral roku jako člena poselstva kastilského krále Alfonse VIII. Jejich úkolem bylo dojednat v Dánsku sňatek kastilského prince s tamější princeznou. Na své pouti se setkali s dvojím nebezpečím. Na jihu Francie to byli albigenští a v německých krajích pak kočovný kmen Kumánů. Albigenští (nazvaní podle města Albi, v jehož okolí se rozšířili) nebo také kataři (z řeckého katharoi = čistí) byli sektáři žijící ve. století v jižní Francii a v severní Itálii. Toto bludařské učení se tak rozšířilo, že v roce měli kataři dokonce svůj vlastní koncil. Tito heretici vyznávali dualismus: dobrý Bůh (Stvořitel) poslal na svět Ježíše Krista a stvořil duchovno (Nový zákon), zatímco zlý bůh (ďábel) stvořil hmotný svět a lidská těla (Starý zákon). Obě božstva měla podle jejich učení stejný vliv ve světě. Nejedli maso, vejce, nepili mléko, neuznávali manželství (při spojení těl prý nelze dojít spásy), války ani trest smrti. Neuznávali ani světskou moc, církevní hierarchii, mši svatou, kříž a ani svátosti (zejména křest, zpověď a eucharistii). Dělili se na dvě kasty. Příslušníci nižší kasty se nazývali nedokonalí nebo věřící (credentes). Ti se směli ženit, podporovali členy vyšší kasty a zavazovali se k přijetí křtu až před smrtí. Pokud se však nemocný pokřtěný uzdravil, existovalo nebezpečí, že začne hřešit, a tak byl nabádán k sebevraždě, nebo jej ostatní zardousili. Dokonalí (bonihomines, electi, perfecti) nebo také čistí přijímali duchovní křest a jenom na ně se vztahovala přísná pravidla života. Umrtvovali svá těla častými půsty i pouštěním žilou. Ve svém blouznění došli až tak daleko, že tvrdili, že Kristus není Bohem, ale andělem, že neměl pravé tělo a že jen předstíral smrt a zmrtvýchvstání. Vraždu katolického kněze či mnicha pokládali za ctnostný a bohulibý skutek. Sv. Dominik, který se po setkáních s pohany a heretiky při modlitbách ptával: Pane, co se stane s hříšníky?, se rozhodl bludaře přesvědčovat. V Toulouse, centru albigenské hereze, strávil celou noc s hostinským, kterého až k ránu přesvědčil a přiměl k návratu k pravé víře. V roce doprovázel znovu biskupa Diega na jeho cestě pro nevěstu do Dánska, ale cestou obdrželi zprávu, že princezna zemřela, takže ze sňatku sešlo. Ke králi poslali posla a sami se vypravili do Říma k papeži Innocenci III., aby ho požádali o povolení opustit Osmu a hlásat evangelium mezi pohanskými a krutými Kumány. Papež ale nesouhlasil, protože krize, kterou vyvolali kataři, byla důležitější a naléhavější. Hereze zachvátila všechny vrstvy obyvatelstva, včetně šlechty, která začala zabírat církevní majetek. Svatý stolec vysílal mezi bludaře misionáře a také své legáty, ale ti, protože vystupovali s okázalostí, neměli úspěch. Nic nepořídili ani cisterciáci. Sv. Dominik, biskup Diego a cisterciáci se v červnu v Montpellier dohodli, že se bludařům musí přiblížit alespoň způsobem života, a tak začali chodit pěšky, bez peněz a jen se snažili vykládat a vysvětlovat pravdy pravé víry, a to především

20 v největších střediscích hereze (Toulouse, Béziers, Carcassonne). Po jedné disputaci s kacíři došlo ve Fanjeaux po vzájemné dohodě ke zkoušce ohněm. Obě strany napsaly své argumenty a písemnosti byly vhozeny do ohně. Zatímco spis bludařů shořel, Dominikův vymrštily plameny zpět, a to celkem třikrát po sobě. Ani tento zázrak ani nesčetná kázání nemohla však zlomit zaběhnutou praxi tehdejší církve. Biskup Diego zemřel v prosinci a cisterciáci po neúspěších rezignovali a odešli. Sv. Dominik se svým společníkem Vilémem Claretem zůstali sami ve vsi Prouille u Fanjeaux, kde shromáždili několik obrácených žen, které se modlily za zdar Dominikova díla. Pro ně tam pak koncem roku světec založil klášter, který se stal nejenom kolébkou dominikánských mnišek (II. řád), ale i základnou pro další misie. Ačkoliv již roku prohlásil aragonský král Petr II. katary za nepřátele státu a nařídil je upalovat, Svatý stolec byl mnohem trpělivější. Teprve když byl dne.. albigenskými zavražděn papežský legát Petr z Castelnau, ztratil i Innocenc III. trpělivost a vyhlásil proti bludařům kruciátu, do jejíhož čela byl postaven hrabě Šimon z Montfortu. Odpovědnost byla připsána hraběti Raimondu VI. z Toulouse. Křížová výprava, která přerostla ve feudální válku ( ) mezi severními a jižními velmoži, přinesla vedle mnohého utrpení a četných obětí i připojení Languedocu k francouzské koruně. Kataři však zmizeli až koncem. století. Sv. Dominik nehlásal válku, ale lásku ke Kristu a k bližnímu po celém kraji (Toulouse, Béziers, Montréal, Tréville, Castelnaudary, Lavaurs, Verfeuil, Carcassonne, Pamiers, Saissac, Boulbonne, Causerans, Castres, Fanjeaux). Odmítl biskupský úřad v Béziers, ale od roku působil jako generální vikář v Carcassonne. Chtěl zůstat nesvázán církevním úřadem. Dominik viděl, jak malý úspěch měla hrubá síla při obracení kacířů, a nabyl přesvědčení, že mnohem účinnější musí být horlivé kázání slova Božího. V roce zorganizoval Dominik spolek obránců víry a církve nazvaný Milites (Jesu) Christi, tj. Vojáci (Ježíše) Krista. Cílem bylo hájit slovem i skutkem víru proti nevěřícím. Časem se z tohoto společenství vyvinul III. řád sv. Dominika. V dubnu odešel sv. Dominik k biskupu Fulkovi do Toulouse, které bylo právě dobyto křižáky. Biskup, bývalý cisterciácký opat, vzal sv. Dominika a několik jeho druhů pod ochranu jako misionáře. Petr Seila daroval komunitě dům, do něhož se svým bratrem Tomášem vstoupil. V červnu vydal toulouský biskup Fulk(o) dokument, jímž potvrdil své diecézní schválení slovy: My Fulk, ustanovujeme bratra Dominika a jeho druhy za kazatele v naší diecézi Chtějí putovat pěšky a kázat Boží slovo v evangelní chudobě jako řeholníci. Biskup Fulko zároveň převedl na nové společenství se souhlasem kapituly jednu šestinu desátků diecéze. K založení řádu však bylo zapotřebí víc. Dominik nařídil bratrům studovat a spolu s biskupem Fulkem odjet do Říma na IV. lateránský koncil a k papeži

21 se žádostí o potvrzení řádu. Koncil, za účasti biskupů a více než opatů a převorů, byl zahájen v listopadu a ve svém. kánonu jasně stanovil, že pro řeholní komunity nesmějí existovat žádné jiné řehole než Benediktova a Augustinova. Tím se koncil bránil vzniku nových řeholí a řádů. Papež Innocenc III. vzal proto klášter v Prouille v ochranu a doporučil Dominikovi, aby se svými druhy přijal některou z již existujících řeholí. Po návratu do Toulouse vybral Dominik spolu se šestnácti druhy dne.. řeholi sv. Augustina, jež svou obecností nejlépe vyhovovala novému společenství. Nebyla podrobná, ale obecná a kladla důraz na bratrskou lásku a modlitbu. Tuto řeholi, kterou sv. Dominik poznal již jako kanovník, pak později doplnili dalšími předpisy inspirovanými stanovami řádu premonstrátů. Protože stávající dům byl malý, biskup Fulko daroval komunitě v červenci kostel sv. Romana (St. Romain) s přilehlými budovami. Dále jim svěřil kostely v Pamiers a kostel Panny Marie de Lescure mezi obcemi Sorèze a Puylaurens, kde však konventy nevznikly. Bullou Religiosam vitam eligentibus ze dne.. potvrdil papež Honorius III. nový řád, další bullou Gratiarum omnium ze dne.. označil jeho členy za bratry kazatele (fratres praedicatores) a.. již hovoří o kazatelském řádu. Poprvé v dějinách církve se tak z pověření papeže stala integrální součástí života nějakého řádu složka dosud vyhrazená biskupům (kázání Božího slova). Nový kazatelský řád byl určen na pomoc biskupům a stal se prvním apoštolským řádem v dějinách církve. Svou povahou to však byl zpočátku spíše řád řeholních kanovníků. Při svém pobytu v Římě měl sv. Dominik na svátek Stolce sv. Petra (.. ) v chrámu sv. Petra vidění, v němž mu apoštol Petr předal hůl a apoštol Pavel knihu evangelií se slovy: Jdi a kaž! Někdy tou dobou se také, podle tradice, měl ve Věčném městě sejít se sv. Františkem. Na svátek Nanebevzetí Panny Marie (.. ) rozeslal šestnáct bratří do světa (sedm do Paříže, čtyři do Španělska, dva do Prouille), dva ponechal v Toulouse a sám se s jedním bratrem vrátil do Říma. Udiveným bratřím řekl: Když se zrno rozhází, vzejde z něj úroda, zůstane-li na hromadě, shnije! Dne.. povolil Honorius III. členům nového řádu kázat po celém světě a nazval ho Řádem kazatelským. Sv. Dominik přednostně zřizoval konventy v universitních městech (Paříž, Bologna, Palencie, Montpellier, Oxford apod.), kde do řádu přijímal universitní studenty. V Paříži byl dominikánům roku přidělen hospic a kostel sv. Jakuba, kde vzniklo převorství Saint-Jacques. Podle patrocinia bývali pak dominikáni, a to nejen v Paříži, zváni i jakobíni. Sv. Dominik přijal v Římě do řádu Reginalda z Orléans, děkana kolegiátní kapituly v Orléans a profesora práva, který povznesl konvent v Bologni, založený jako první v Itálii roku sv. Dominikem. Mezi květnem a červnem

22 vizitoval sv. Dominik v Itálii, jižní Francii, Španělsku, v Paříži a pak zase v Bologni. Další konventy byly založeny v Segovii ( jako první ve Španělsku a v Madridu pro sestry), v Orléans ( ) a pak i v Montpellier, Lyonu, Bayonne, Limoges, Remeši a v Métách. Od konce října do května pobýval sv. Dominik v Římě, kde provedl reformu kláštera sv. Sixta, který převzaly sestry, zatímco bratři dostali darem od papeže Honoria III. dům a baziliku sv. Sabiny (Chiesa di S. Sabina) na Aventinu. Chrám byl postaven již kolem roku na základech antického Titulus Sabinae, tedy čestného (slavného) jména matrony Sabiny, později ztotožněné s umbrijskou světicí a mučednicí ( kolem, přenesení ostatků roku ), patronkou Říma, žen v domácnosti a dětí. Do kláštera byli řeholníci uvedeni v únoru. Tamějších korintských sloupů patří k nejlépe zachovaným v Římě. V zahradě dodnes roste pomerančovník, jenž podle tradice zasadil sám sv. Dominik, když tam žil. Tam měl také světec sen, v němž Panna Maria chránila členy řádu pod svým pláštěm. V chrámu je dodnes k vidění také kámen, kterým mrštil ďábel po modlícím se sv. Dominikovi, přičemž na oltáři rozbil desku relikviářového sarkofágu. U sv. Sabiny přijal sv. Dominik do řádu sv. Hyacinta a bl. Česlava. Na letnice byla do Bologně svolána první generální kapitula řádu. Tam byly dohodnuty důležité zásady, které platí dodnes. Nejvyšší moc v řádu náleží kapitule, a nikoliv magistrovi. Tomu do rukou však skládají slib poslušnosti členové řádu. Šlo tedy o osobní svaz (poprvé v dějinách církve), kdy postulant vstupoval do řádu (jako celku), a nikoliv do některého kláštera (nebyl vázán na místo stabilitas loci), čímž byla zajištěna mobilita dominikánů. Rovněž bylo stanoveno, aby řád nevlastnil žádné statky a nepožíval důchodů, protože by správa majetků bránila členům řádu v kazatelské činnosti. V život byla uvedena zásada sine redditibus, sine possessionibus (tj. bez ponechání si čehokoliv, bez majetku). Řád se měl spoléhat jen na Boží prozřetelnost a na dary věřících. Proto bylo také zpočátku tak málo dbáno na listinný materiál, který byl v té době důležitý hlavně při vlastnictví majetku. Kapitula také rozhodla o organizaci konventů a o způsobu jejich vizitací. Stanovila rovněž jednací řád generálních kapitul a vydala ustanovení týkající se studia (každý konvent by měl mít alespoň jednoho lektora). Vyčerpaný Dominik nabídl kapitule svou rezignaci, ale ta byla odmítnuta. Také druhá generální kapitula (konec května ) se konala v Bologni a vstoupila do dějin řádu tím, že zřídila provincie. Bylo jich ustanoveno osm (španělská, provensálská, francouzská, lombardská, římská, uherská, anglická a německá). Musely mít alespoň pět až šest konventů při ideálním počtu řeholníků jeden plus dvanáct (Kristus s apoštoly). Pozoruhodná je především jasná strategie řádu, protože došlo ke zřízení provincií, které ještě stanovené požadavky nesplňovaly. Do roku přibyly ještě provincie polská, řecká, skandinávská a provincie ve Svaté zemi.

23 Sv. Dominik pak odcestoval do Lombardie, ale vyčerpání ho donutilo k návratu do Bologně. Tam po generální zpovědi před dvanácti bratřími dne.. zemřel opásán železným řetězem kajícníka. Truchlícím bratřím řekl: Neplačte, po smrti vám budu užitečnější než za živa. Byl pohřben v řádovém kostele sv. Mikuláše (dnes San Domenico na stejnojmenném náměstí) v Bologni. Pohřbu se zúčastnil jako papežský legát kardinál Hugolin, který pak Dominika jako papež Řehoř IX. dne.. v Rieti kanonizoval. Roku došlo ještě k translaci jeho ostatků do postranní kaple. U jeho hrobu došlo k řadě zázračných uzdravení. Je zajímavé, že se nedochoval žádný autentický portrét světce. Sv. Dominik je všeobecně pokládán za tvůrce modlitby růžence. Podle legendy se mu v blízkosti Toulouse zjevila Panna Maria a sama jej modlitbu naučila. Pak se tato mariánská pobožnost začala prostřednictvím dominikánů šířit po celém křesťanstvu. Dominikáni také patřili, vedle cisterciáků, premonstrátů a servitů, mezi šiřitele modlitby Zdrávas Maria. Od minoritů převzali i svátek Zasnoubení Panny Marie (..), který pak šířili po Evropě a později i v Mexiku a v Jižní Americe. Sv. Dominik přinesl do církve nové impulsy. Konventy byly zakládány jen ve městech, kde bylo více hříchů a více možností žít z almužen. Někde se dominikáni přímo podíleli na zakládání měst. Jejich konventy byly stavěny na obvodu města, při hradbách (často i jako součást fortifikací), u bran nebo u řek. Pro řádové kostely se stal charakteristický dlouhý presbytář, kde bratři vykonávali své chórové modlitby. Sv. Dominik, původně jmenovaný do čela řádu papežem Honoriem III., ale na první generální kapitule v roce řádně spolubratry zvolený, se zasloužil o širokou oblibu svého řádu. Jeho krédo (mluvit buď s Bohem, nebo o Bohu) bylo všeobecně přijato a řád se rychle šířil křesťanským světem. Některé dominikánské konventy se později staly světoznámými. Roku založil sv. Dominik v Benátkách klášter sv. Jana a Pavla (SS. Giovanni e Paolo), kde byl v letech postaven druhý největší chrám ve městě, který se stal nekropolí benátských dóžat. Milánský kostel Santa Maria delle Grazie, přestavěný po roce a pojmenovaný podle milostného obrazu Panny Marie Milostiplné (v levé boční kapli), je pozoruhodný zejména tím, že v refektáři kláštera se nachází světoznámá nástěnná malba Leonarda da Vinci z let Poslední večeře Páně. V Římě je to pak především kostel S. Maria sopra Minerva, který řádu daroval papež Alexander IV. ( ). Jde o jediný gotický kostel v Římě. Tato unikátnost má několik důvodů. Jednak v období gotiky procházelo papežství krizí (včetně avignonského exilu) a v Římě se nestavělo. Dalším důvodem se stala i skutečnost, že Řím, jako kolébka klasického umění, pohlížel na gotiku s pohrdáním. V chrámu jsou pohřbeni Fra Giovanni z Fiesole ( ), zv. Beato Angelico (Fra Angelico), dominikán a jeden z nejvýznamnějších renesančních

24 malířů, papežové Lev X., Klement VII. a Pavel IV. a také sv. Kateřina Sienská ( ). Klášter byl hlavním sídlem řádu ve středověku, v renesanci i za katolické reformace, ale po sjednocení Itálie byl zabrán vládou, která tam zřídila ministerstvo financí. Chrám je však dodnes ve správě Řádu kazatelů. Irští dominikáni sídlí dodnes v klášteře při bazilice S. Clemente, kam přišli poté, co byli ve své vlasti postaveni Angličany mimo zákon a vyhnáni. Unikátem je klášter Batalha (česky = bitva) v portugalské provincii Beira. Jeho chrám Panny Marie Vítězné (Maria da Victoria) patří k nejkrásnějším a nejvýznamnějším křesťanským stavbám. Je metrů dlouhý a přes metry vysoký, je postaven z vápenatého pískovce jako mistrovské dílo gotiky. Král João I. učinil před bitvou s kastilským králem Juanem I. u Aljubarroty (.. ) slib, že v případě vítězství, které mělo rozhodnout o nezávislosti Portugalska, založí klášter a jeho jméno onu bitvu dodnes připomíná. V chrámu jsou pohřbeni králové João I., Alfonso V., João II. a infant Henriquez, zv. Jindřich Mořeplavec. V klášteře jsou tři křížové chodby a studniční stavení zdobí unikátní renesanční kašna, tvořená třemi mísami nad sebou. Největšího rozmachu dosáhli dominikáni ve. století, a to i navzdory morové ráně z let, která způsobila drastický pokles počtu členů řádu. Přesto měli dominikáni v roce celkem provincií se konventy. Prestiž řádu stoupala. V roce kreoval papež Innocenc IV. kardinálem Huga di Santo Caro (de Saint-Chere), který jako první z dominikánů získal purpur. U papežského dvora se dominikáni stávali kaplany či penitenciáři, a dokonce tradičně i magistry Sacri Palatii (tj. učiteli (správci) posvátného paláce), tedy teology papežského paláce, kteří pak byli členy papežské rodiny. K tomu přispívali především vynikající mužové, jež řád církvi a světu dal. Prvním byl sv. Albert Veliký (Albertus Magnus), narozený kolem roku v rytířské rodině u Lauingenu v Bavorsku nedaleko Dillingen. Na studiích v Padově se setkal s Jordánem Saským a s dominikány a tam také ve letech vstoupil do řádu. Teologická studia dokončil v Kolíně nad Rýnem, kde byl vysvěcen na kněze. Od roku přednášel filosofii a teologii na různých universitách. Roku se stal mistrem na teologické fakultě v Paříži, ale v roce byl povolán do Kolína, kde pak vedl až do roku studium generale. Tam byl jeho nejvýznamnějším žákem sv. Tomáš Akvinský. V letech působil jako provinciál německých zemí, avšak z této funkce byl uvolněn, aby se mohl věnovat vědě. Na výslovné přání papeže Alexandera IV. se v roce stal biskupem v Řezně, ale když zjistil, že se na tento úřad nehodí, odebral se do Říma, aby požádal papeže Urbana IV. o zproštění biskupského úřadu. Svatý otec mu vyhověl roku a jmenoval ho papežským legátem pro Německo a Čechy a jako kazatele křížové výpravy. V letech učil ve Würzburgu, pak ve Štrasburku a od roku v Kolíně. V rozmezí let byl důvěrným spolupracovníkem papeže Řehoře X. a císaře Rudolfa Habsburského, jimiž byl pověřován

25 uskutečňovat různé diplomatické mise. V roce se zúčastnil II. lyonského koncilu. Zemřel dne.. v dominikánském klášteře sv. Kříže v Kolíně nad Rýnem a byl pochován v tamější románské bazilice sv. Ondřeje. Zanechal po sobě obrovské vědecké dílo ( foliových svazků) ze všech vědních oborů vrcholného středověku (přírodní vědy, matematika, filosofie, teologie, biblistika, dogmatická teologie). Mimořádně důležitými jeho spisy jsou především Komentář k sentencím Petra Lombardského, Komentář k Psedo-Areopagitovi a Teologická suma. Dokázal přizpůsobit své době učení Aristotela a prohloubil přírodovědné poznatky (vytvořil např. první popis evropské flóry). Proto se mu dostalo přízviska Veliký a čestného titulu doctor universalis (učitel všech věd). Roku povolil papež Innocenc VIII. jeho úctu v konventech kolínské a řezenské diecéze. Dne.. prohlásil papež Pius XI. bl. Alberta za svatého a zařadil ho mezi učitele církve. Konečně v roce jmenoval Pius XII. sv. Alberta svým breve Ad Deum patronem přírodovědců a studentů. Památka se slaví. listopadu. Lebka sv. Alberta Velikého je uložena v rodném Lauingen a lopatka v Řezně. Největším zjevem řádu kazatelů se však stal sv. Tomáš Akvinský (Aquinas). Narodil se kolem roku nejspíše na hradě Roccasecca u Aquina, severně od Neapole. Jeho otec, hrabě Landolf z Aquina, byl spřízněn s císařským rodem Hohenstaufů. V pěti letech byl Tomáš dán na výchovu do benediktinského kláštera v Monte Cassinu, později (asi od ) začal studovat filosofii v Neapoli. Nemravný a zhýralý život spolužáků ho přivedl v šestnácti letech ke vstupu do řádu kazatelů (uvádí se rok ). Rodina se ale postavila rozhodně proti jeho volbě, a tak ho bratři Landulf a Rinaldi unesli a uvěznili na rodném hradě. S pomocí jeho sester se mu podařilo po osmnácti měsících uprchnout do Neapole, kde roku složil řeholní sliby. Ještě téhož roku se na pařížské universitě stal žákem sv. Alberta Velikého, který ho učil tři roky a s nímž odešel do Kolína nad Rýnem, kde pak studoval další čtyři roky. Jako student se příliš neprojevoval a spolužáci si ho dobírali jako mlčícího (němého) vola. Sv. Albert však prorocky oponoval: Tento vůl jednoho dne zabučí (zařve) tak, že to zazní v celém světě. Po studiích přijal kněžské svěcení, roku začal vyučovat na universitě v Paříži a v roce získal titul mistra teologie. Celý život učil, vědecky pracoval a psal. V letech pobýval v Římě, kam byl povolán papežem Urbanem IV. jako odborník při jednání Sv. stolce s byzantským císařem. Žil v klášteře sv. Sabiny. V letech přednášel teologii opět v Paříži a poté pomáhal při zřizování dominikánského studia generale v Neapoli. Papež Řehoř X. ho vyslal na II. lyonský koncil, ale cestou zemřel dne.. v cisterciáckém opatství Fossanuova (Fossa Nuova) u Terraciny na jih od Říma. Jeho ostatky byly dne.. přeneseny do dominikánského kostela v Toulouse a po francouzské revoluci ( ) do kostela sv. Sernina v témže městě. Roku prohlásil Tomáše Akvinského papež Jan XXII. bez beatifikačního procesu za svatého (quot scripsit articulos, tot miracula fecit, tj. kolik napsal

26 pojednání, tolik zázraků vykonal ). V roce byl papežem Piem V. prohlášen učitelem církve a roku Lvem XIII. za prvního učitele církve. Zároveň stanovil jeho učení za závazné pro celou církev. Sv. Tomáši se dostalo několika výjimečných titulů: doctor angelicus (andělský učitel v. a. století), doctor communis (obecný učitel, tj. učitel všech a všude), doctor egregius (vynikající učitel) a doctor eximius (znamenitý učitel). Část jeho ostatků je uložena v římském řádovém kostele Santa Maria sopra Minerva. Památka se slaví.. (tj. přenesení ostatků). Sv. Tomáš Akvinský představuje nejenom vrchol scholastiky, ale především vrchol katolické teologie. Měl úžasné a hluboké vzdělání, jakož i obdivuhodnou schopnost abstraktního myšlení v logickém systému. Rozum a zjevení, ústřední téma scholastiky, docházejí v jeho pojetí k harmonickému sjednocení (syntéza víry a lidského rozumu). Celé jeho učení je od. století nazýváno tomismem a nově uchopené v. století pak novotomismem. Ve třinácti komentářích vypracoval vytříbené pojetí Aristotela. Nejvýznamnějším jeho spisem je Summa theologiae (theologica), kterou psal v letech. Ještě předtím ( ) napsal Summa contra gentiles (Suma proti pohanům), kde vyložil důležité články víry. Pozoruhodné jsou i spisy O dokonalosti řeholního života (obhajoba žebravých řádů) a O jednotě rozumu (proti zkreslené interpretaci Aristotelovy nauky). Dalším vynikajícím mužem řádu byl sv. Raymund z Peñafortu (Raimundo de Peñaforte), který se zapsal do dějin jako brilantní právník. Narodil se nejspíše roku na katalánském hradě Peñaforte. Uvádí se však i Barcelona, popř. Villafranca del Panadés u Barcelony. Po studiích církevního a světského práva v Bologni se stal knězem a posléze ( ) kanovníkem kapituly při katedrále v Barceloně, kde dosáhl hodnosti probošta a také úřadu generálního vikáře diecéze. V roce vstoupil jako pětačtyřicetiletý do dominikánského řádu. V roce byl papežem Řehořem IX. povolán do Říma jako papežský penitenciář a zároveň byl pověřen, aby shromáždil a uspořádal všechny papežské listiny a dekrety. Kodifikoval církevní právo a jeho Decretalium (-lia) Gregorii P. IX. libri V. (tj.. díl sbírky Corpus iuris canonici) se stalo oficiálním kodexem kanonického práva. Napsal i důležité dílo o trestním právu (Summa casuum), jakož i spis Summa de poenitentia (tj. Suma /pojednání/ o pokání), který vyšel tiskem poprvé v Římě roku. Ve Věčném městě pobýval v letech, pak byl arcibiskupem tarragonským ( ) a v letech magistrem řádu kazatelů. Uspořádal řádové stanovy po stránce právní a poté rezignoval. Působil i jako zpovědník aragonského krále Jakuba I. ( ). Se sv. Petrem Nolaskem (Nolascus) založil (respektive mu sestavil pravidla) roku řád mercedářů (podle zasvěcení Panně Marii Milosrdné, španělsky de Mercede), zaměřený na vykupování křesťanů z mohamedánského otroctví. Aby mohli být obráceni na víru Židé a Mauři, založil řadu škol s výukou orientálních jazyků. Zbytek života prožil v Barceloně, kde, téměř stoletý, dne.. zemřel. Byl pohřben v kapli (dnes sv. Raimun-