HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 61 cena 40 Kč. Kateřina Englichová Režisér Václav Věžník Tre Boemi in Italia 200 let Pražské konzervatoře

Transkript

1 HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 61 cena 40 Kč Kateřina Englichová Režisér Václav Věžník Tre Boemi in Italia 200 let Pražské konzervatoře

2 P. T. OBČANÉ LITOMYŠLŠTÍ ČALOUNÍK FRANTIŠEK SOBOTKA MAJITEL TOVÁRNY NA VÝROBU OLEJE JAN VANDAS A KNIHKUPEC KAREL VESELÍK JSOUCE DŘÍMAJÍCÍ ZACHYCENI KUPCEM A KRONIKÁŘEM QUIDEM ŠIMKEM PŘI NÁVŠTĚVĚ MEYERBEEROVÝCH HUGENOTŮ V OPEŘE PAŘÍŽSKÉ LÉTA PÁNĚ ZE SRDCE VÁM PŘEJEME, ABYSTE MĚLI V CELÉM ROCE 2008 DOBRÉ SPANÍ, TEDY NEUSÍNALI V OPEŘE A UŽ VŮBEC NE NA JUBILEJNÍ 50. SMETANOVĚ LITOMYŠLI!* *(HUGENOTY JSME DO PROGRAMU PRO JISTOTU NEZAŘADILI). 18. ČERVNA 5. ČERVENCE 2008 VÝBĚR Z PROGRAMU: BEDŘICH SMETANA: LIBUŠE, PRODANÁ NEVĚSTA, MÁ VLAST EDVARD H. GRIEG: PEER GYNT GIUSEPPE VERDI: NABUCCO LEONARD BERNSTEIN: KADDISH ANTONÍN DVOŘÁK: REQUIEM GIOACCHINO ROSSINI: LAZEBNÍK SEVILLSKÝ SERGEJ PROKOFJEV: ROMEO A JULIE SYLVIE BODOROVÁ: MOJŽÍŠ

3 obsah 1 Harfistka Kateřina Englichová je mimořádně atraktivní hudební osobnost. Málokdy se podaří najít hudebníka tak komplexně vzdělaného, interpretačně všestranného, inteligentního a zároveň tak nesmírně pohotového a flexibilního. Svou koncertní činností, celkovou image i dalšími aktivitami ať už jako velmi vyhledávaná pedagožka nebo autorka četných publicistických příspěvků pomáhá udržovat celý obor vážné hudby v současném rychle se měnícím, globalizujícím se světě up to date a vytváří jeho moderní obsah. Na každé vystoupení ať už v Carnegie Hall nebo na jakémkoliv jiném místě přichází vždy dokonale připravena, a tak pokaždé znovu můžeme obdivovat nezaměnitelný způsob, jakým dokáže strukturovat interpretovanou partituru strana 3 Václav Věžník patří k nestorům české operní režie. Od doby, kdy jeho první operní inscenace, Donizettiho Don Pasquale, měla svoji premiéru, uplynulo již více jak půl století. Za tuto poměrně dlouhou dobu opera zažila již celou řadu inscenačních trendů, prošla údobími pro ni příznivými i krizovými. Operní provoz se začal výrazněji proměňovat zejména po devadesátém roce, kdy se v operních divadlech začaly odrážet nové ekonomické podmínky naší společnosti. Přestože umělecká činnost Václava Věžníka je spjata především s brněnskou operou, režíroval též na všech našich ostatních operních scénách a mnohokrát i v zahraničí. Ostatně dodnes je zván k pohostinským režiím. Možná právě proto se ve svém příspěvku zamýšlí i nad naší operní současností strana 46 Hradecký tiskař a nototiskař Jan Jakub Komárek, minoritský varhaník a skladatel Bohuslav (Matěj) Černohorský a houslista i operní a oratorní skladatel Josef Mysliveček, o nichž vám v tomto roce přineseme řadu zajímavostí ve dvanáctidílném cyklu, vstoupili do hudebních dějin s přídomkem Boemo. Všichni tři totiž pocházeli z Čech (Hradec Králové, Nymburk a Praha), žili v Itálii dostatečně dlouho (30, 22 a 18 let) a vyrovnali se ve svých hudebních profesích domácím tak dobře, že je Italové nejenom brali na vědomí, ale oceňovali u nich profesní i určité jedinečné rysy, aniž bychom se odvažovali mluvit přímo o nějaké umělecké nacionalitě. Vždyť už samu adaptaci a identifikaci s italským uměleckým prostředím nutno považovat za velký kariérní úspěch strana 50 Dvousté výročí založení předního hudebního učiliště v našich zemích, Pražské konzervatoře, se blíží téměř mílovými kroky, a tak pro vás, vážení čtenáři, připravujeme do následujících let obsažnou sérii článků, které vám přiblíží celou řadu zajímavostí týkajících se vzniku této instituce. A to nejen jejích počátků, rozvoje, či tzv. zlatého věku, ale i časů válečných, které se na jejím chodu podepsaly nepříznivě, nebo doby mistrovské školy Pražské konzervatoře, jež připravila pozdější vznik Akademie múzických umění tedy stručně řečeno: pohled do dějin Pražské konzervatoře až po její žhavou současnost. Tato instituce vychovala k umění od roku svého založení (1811) na tisíce absolventů, mezi nimiž byli i nejvýznamnější umělci své doby, kteří šířili její věhlas po celém světě strana 52 ROZHOVORY 3 Kateřina Englichová 6 Klarinetista Irvin Venyš 8 Nadace Český hudební fond UDÁLOSTI 11 Štefan Margita a hosté ve Stavovském divadle FESTIVALY, KONCERTY 12 Dny soudobé hudby 16 IV. ročník Svatováclavského hudebního festivalu 17 Pontes každý rok jinak 18 Pocta Iljovi Hurníkovi 19 Pěvecké naděje z Karlových Varů HORIZONT 24 Jazz bez hranic 25 Pražský jazzový listopad zářil mnoha hvězdami DIVADLO OPERA BALET MUZIKÁL 26 V Brně ode zdi ke zdi 28 Festival Nové Evropy 30 Macbeth z MET v kině Aero ZAHRANIČÍ 36 Světová operní divadla III. I. Slovenské národní divadlo v Bratislavě 38 Bratislavské hudební slavnosti 39 Podzim v Berlíně 42 Wagnerův Rienzi opět na scéně STUDIE, KOMENTÁŘE 46 Zlatá éra české opery III. I. Aby se nezapomnělo Václav Věžník 48 Novinky soudobé hudby I. Pavel Kopecký: Surrealistická zahrada 50 Tre Boemi in Italia I. Úvod let Pražské konzervatoře I. Úvod KNIHY 57 Volkmar Braunbehrens: Salieri hudebník v Mozartově stínu SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ 58 Světoví houslaři a česká škola I. Věnceslav Metelka, Jaromír Joo a Náchodská soutěž REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ 59 Od firmy k firmě 61 Recenze CD

4 2 editorial vážení a milí ČtenáŘi, ani se mi nechce věřit, že opět stojíme na prahu nového roku, aniž bychom se stačili alespoň na chviličku zastavit a ohlédnout. Čas je vskutku neúprosný diktátor, jemuž se, bohužel, podřizujeme (i když možná leckdy ne zcela dobrovolně) čím dál tím víc. A nakonec není divu. Jakmile se totiž pokusíme byť pouze nepatrně tomuto nastolenému trendu dnešní doby vzepřít, okamžitě se potážeme se zlou, tak co nám vlastně zbývá. Pokud k tomu připočteme i známou skutečnost, že s přibývajícími léty se běh času v našich myslích ještě zrychluje, nemáme v podstatě možnost se z tohoto pevného sevření vymanit. Snad i proto se mi zdá, že uzávěrky a korektury na mne útočí snad každý týden a nikoliv pouze jednou za měsíc Prosinec je k tomu všemu ještě vždy tím nejhorším obdobím. Nejenom proto, že vše obvyklé je zapotřebí zvládnout kvůli svátečním dnům volna dříve, než tomu bývá jindy, ale rovněž je nutno se s konečnou platností rozhodnout, jakou bude mít co se týče dlouhodobějších plánů příští ročník časopisu podobu. Ve kterých tématech zpracovaných do dvanáctidílných seriálů budeme pokračovat a která naopak opustíme či jaká nová vám, našim věrným čtenářům, nabídneme. A teď tedy již konkrétně k letošnímu, 61. ročníku našeho časopisu: posledním číslem roku 2007 jsme uzavřeli celkem pět do celoročního cyklu rozložených témat. Duchovní píseň v českých zemích jsme sledovali z pohledu muzikologů, literárních historiků a teologů, po stopách Pramenů živé hudby jsme se vydali od středověké liturgie až k 18. století, rozsáhlými sbírkami nástrojů Českého muzea hudby nás brilantně provedl Bohuslav Čížek, s českými operami v gramofonovém světě nás s přehledem sobě vlastním seznámil Jan Králík a Pohled do světa houslařského řemesla v Čechách, který letos nahradí seriál Světoví houslaři a česká škola, nám nabídl Rafael Brom. Dalších dílů se oproti tomu dočkáte v oblíbených cyklech Zlatá éra české opery a Světová operní divadla, které budou vycházet již ve třetí řadě svých pokračování a v Novinkách soudobé hudby, jež by se mohly stát přímo konstantní součástí Hudebních rozhledů, protože téma soudobé tvorby je v podstatě nevyčerpatelné. Samozřejmě jsme pro vás připravili i témata zcela nová, kdy důvodem pro výběr prvního z nich (Tre Boemi in Italia) se vedle jeho atraktivnosti staly rozhodujícím faktorem i zcela nové, dosud nepublikované poznatky Stanislava Bohadla, a pro výběr dalších dvou, týkajících se našich významných kulturních institucí, Státní opery Praha a Pražské konzervatoře, i skutečnost, že obě jsou v tomto roce spojeny s významnými jubilei. Budova Státní opery Praha se 120. výročím a Pražská konzervatoř dokonce s 200. výročím své existence. Za historické datum vzniku Pražské kon-zervatoře je sice považován až rok 1811, kdy na ní byla zahájena výuka (byť kuriózně, v domácnostech profesorů, protože sešlo z dohody s představiteli kláštera sv. Jakuba, kde měla původně konzervatoř sídlit) a v němž ovšem o dvě stě let později průběžně realizované oslavné akce vyvrcholí, za samotný základ zrodu této školy je však často považována už výzva šlechticů k opětnému zlepšení hudebních poměrů v Čechách z 25. dubna 1808, která aktu založení Pražské konzervatoře zcela zásadně předcházela a samotnou potřebu takovéto instituce poprvé deklarovala. Ani časopis Hudební rozhledy však nezůstane v tomto roce bez svého výročí. Jeho 60. ročník, který byl předmětem řady článků v loňském roce, totiž vystřídá jubileum oslavující 60 let, jež letos uplynou od vydání jeho prvního čísla, a tak samozřejmě rovněž pro naši redakci není tento rok zcela obyčejný I proto jsme pro vás opět v lednovém čísle připravili dárek, tentokrát však poprvé v podobě DVD, určeného pro přehrávání v počítači (nejvhodnějším programem je Windows Media Player ve verzi 10, jehož instalaci na DVD najdete). A proč právě DVD? Rozhodli jsme se totiž, že vám poskytneme na rozdíl od předcházejících let, kdy jsme dělali pouze výběr z jednotlivých akcí, všechna videa, která byla pořízena v rámci elektronického festivalového zpravodajství. Kromě kompletního archivu Hudebních rozhledů za rok 2007 a zmíněného elektronického festivalového zpravodajství, které letos přinese informace z festivalů Pražské jaro, Prague Proms, Svatováclavské slavnosti a Smetanova Litomyšl, zde najdete opět oddíl Doporučujeme, jehož prostřednictvím se vám snažíme usnadnit výběr projektů v následujících měsících, i část s hudebními ukázkami z Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro, kde se v loňském roce soutěžilo v oborech dirigování a lesní roh a vítězi se stali Krzysztof Urbański a Christoph Eß. A událost roku? Tu pro nás tentokrát představoval 60. ročník Hudebních rozhledů, o jejichž leckdy strastiplné pouti se v rámci tohoto bloku dočtete celou řadu zajímavých informací, doplněných ukázkou z adventního benefičního koncertu ve Stavovském divadle, jehož byly Hudební rozhledy hlavním mediálním partnerem. Protagonistou večera byl Štefan Margita, který náš časopis v závěru programu nejenom představil, ale rovněž mu popřál do dalších let jen to nejlepší A co bychom si měli přát my? Snad pouze to, aby onen nadcházející rok byl zase o něco lepší, než ten minulý a chvíle s Hudebními rozhledy nás i nadále povznášely nad veškeré všední starosti Hana Jarolímková, šéfredaktorka HUDEBNÍ ROZHLEDY číslo ročník 61 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jan Baťa, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, Ivan Poledňák, Jiří Štilec, Ivan Štraus, Jan Vičar Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: František Štorm Adresa redakce: Radlická 99, Praha 5 tel. šéfredaktor: (+420) tel. redakce: (+420) (+420) tel. sekretariát: (+420) fax: (+420) rozhledy@volny.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P. O. Box Praha 4 tel.: (+420) fax: (+420) SMS: (+420) send@send.cz, Cena jednoho výtisku: 40 Kč Cena výtisku pro předplatitele: 30 Kč Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o. Šustekova 8, P. O. Box Bratislava tel.: (+421) ,-2 časopisy (+421) ,-3 předplatné fax: (+421) predplatne@press.sk casopisy@press.sk, Cena jednoho výtisku: 60 SK Cena výtisku pro předplatitele: 50 SK Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o. administrace vývozu tisku Sazečská 12, Praha 10 tel.: (+420) fax: (+420) Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR tel.: (+420) Sazba: studio Togga, Praha Tisk: Petr Dvořák, tiskárna Dobříš Odevzdáno do sazby: Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN Na titulní straně Kateřina Englichová Foto Ondřej Klíma

5 kateřina englichová nevím, proč by popularita neměla patřit do vážné hudby Jiří Štilec Harfistka Kateřina Englichová je mimořádně atraktivní hudební osobnost. Málokdy se podaří najít hudebníka tak komplexně vzdělaného, interpretačně všestranného, inteligentního a zároveň nesmírně pohotového a flexibilního. Zároveň svou koncertní činností, celkovou image i dalšími aktivitami ať už jako velmi vyhledávaná pedagožka nebo v řadě rozhovorů a publicistických příspěvků pomáhá udržovat celý obor vážné hudby v současném rychle se měnícím, globalizujícím se světě up to date a vytváří jeho moderní obsah. Přes relativní bohatství repertoáru z minulých historických období se Kateřina Englichová nebojí soudobé hudby a dokáže se postavit za nově vzniklé kompozice, řada autorů jí také své skladby věnovala mj. Jan F. Fischer, Jindřich Feld, Sylvie Bodorová, Zdeněk Lukáš a další. Nebojí se ani rozhovorů s novináři nebo publicisty, jimž se někteří umělci raději vyhýbají, ale dokáže jednoznačně odmítnout publicitu, o níž není přesvědčena, nebo která by se snažila o popularizaci za každou cenu nebo primitivním způsobem. Dokáže si laskavým, ale zároveň pevným přístupem a názorovou konzistencí zjednat okamžitý respekt, umí i mávnout velkoryse rukou nad nevýznamnou maličkostí (pokud se netýká hry na harfu!!!) a vyzařuje z ní velký kus pohody. Její interpretace a pohled na harfu přinášejí naprosto jasný tvůrčí názor, na každé vystoupení, ať v Carnegie Hall, v Rudolfinu nebo na jakémkoliv dalším místě, přichází vždy dokonale připravena, obdivuhodný je způsob, jakým dokáže strukturovat interpretovanou partituru, generovat smysluplný hudební proud z tohoto nástroje. Má obdivuhodný smysl pro rytmus a souhru a mezi našimi harfisty a harfistkami bych ji jednoznačně přisoudil prvořadé postavení. Formovalo ji mnoho vlivů rodinné prostředí, výuka na konzervatoři, studia v USA a společenské proměny devadesátých let týkající se i hudebního života, její bohatá koncertní praxe, ale i desítky špičkových nahrávek doma i v zahraničí. Zajímavé jsou i její názory a postřehy o hudební současnosti. První otázka mířila k jejímu dětství a mládí. Jaké jste měla v dětství a mládí vzory obecně lidské, pokud to tak lze říci, a hudební? Každého ovlivní prostředí, ze kterého pochází. Já moc často vzpomínám na svého dědečka, architekta Vladimíra Weisse, který byl a je pro mne vzorem vzdělaného, kultivovaného a přitom neokázalého muže, jenž byl nejen nesmírně nadaný překrásně maloval, hrál skvěle na klavír (studoval u prof. Jiránka) ale i velmi vlídný a přívětivý. Z těch hudebních vzorů to byl pro mne určitě Claudio Abbado, s kterým jsem se setkala v Orchestru mladých Gustava Mahlera (GMJO). I když to asi bude znít velmi paradoxně, dnes si myslím, že jeden z důvodů, proč nehraji v orchestru, je právě moje účinkování v GMJO. Jen málokdy dosáhnete totiž takové zcela sólistické dokonalosti, jako tomu bylo v orchestru mladých, talentovaných nadšenců, vedených takovou velkou osobností, jakou je Claudio Abbado. Kdo na vás v mládí nejvíce zapůsobil? Byla vaše cesta na dráhu sólové harfistky rovná nebo klikatá? rozhovory 3 Já jsem se vlastně začala učit pořádně na harfu až na Pražské konzervatoři. Ze začátku jsem hrála mnohem lépe na klavír, takže určitě na mne zapůsobila paní prof. Libuše Váchalová, která to se mnou riskla, nebála se mi dávat velké úkoly a občas mne rovnou hodit do vody. Studovala jste díky Fulbrightovu stipendiu na Curtisově Institutu ve Filadelfii v USA a předtím, jak jste již zmínila, na Konzervatoři v Praze. Jaký je podle vašeho názoru a podle vašich zkušeností rozdíl mezi studiem u nás a v zahraničí zejména v USA z pozice studenta i pedagoga (vím, že od roku 2005 učíte na New York University Prague). Řekla bych, že studenti na amerických univerzitách jsou aktivnější, nenechají si nic líbit a neobávají se své učitele názorově atakovat nebo konfrontovat s odlišnými, často protichůdnými názory. Pro pedagoga je to přínosné, protože ho to nutí, aby se sám stále vzdělával a držel krok. Výborné školy jsou drahé, mnozí ze studentů si berou úvěr, který pak léta splácejí, takže je tento postoj vlastně logický. Je tam větší neformálnost ve vztahu mezi učitelem a žákem. Je tam ale také obrovský rozdíl v kvalitě jednotlivých univerzit. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem se dostala na prestižní školu a i nyní mohu vyučovat na tak výborné instituci, jakou je NYU (New York University). Myslíte si, že je nějaký rozdíl mezi českým a zahraničním hudebníkem otázka míří k tzv. národnímu specifiku, pokud něco takového vůbec existuje? Tuším, na co narážíte. Nevím, jestli se to dá vyloženě nazvat národním specifikem. Já se většinou stýkám s kolegy, kteří jsou kosmopolitní, univerzálně orientovaní, takže rozdíly víceméně nevidím. Všichni hrají sólově, komorní muziku, popřípadě učí. Všichni máme stejný zájem a baví nás to. V orchestrech u nás mám občas dojem určité opotřebovanosti, který je zřejmě dán pocitem nedoceněnosti, ať už finanční nebo společenské. Já to do určité míry chápu, také jsem hrála několik let ve Filadelfském orchestru a vím, jak nesmírně vysilující a vyčerpávající je sedět celé hodiny na zkouškách a chrlit jeden koncert za druhým. Ale také si myslím, že k profesionalitě hudebníka patří řešit tyto věci mimo zkušebnu a nepodceňovat tak podvědomě profesi orchestrálního hráče možná, že svoji roli tady sehrává i systém našeho školství, který tak trochu vytváří dojem, že všichni absolventi budou moci být sólisty. Určitá otrávenost nebo nechuť zkoušet, ztráta alespoň stopy radosti z dělání hudby v orchestru může otrávit celé ovzduší a v takové atmosféře je hrozné pracovat. Harfa a soudobá hudba? Sama velmi často interpretujete soudobá díla, v čem je to obtížné a naopak, má to nějaké výhody? K soudobé muzice mne přivedla prof. Libuše Váchalová na konzervatoři a dodnes se jí ráda věnuji. Obtížné je to v tom, že mnohdy panuje dost velký konzervatismus mezi pořadateli a ti pak, často také díky přehnaným představám o (domnělých nebo reálných) poplatcích OSA nebo skutečně vysokým poplatkům vůči nakladatelům nebo v kombinaci obou faktorů, nechtějí soudobou muziku uvádět s tvrzením, že se lidem nelíbí. Moje zkušenost je zcela jiná. Ne, že bych byla příznivkyně celovečerních recitálů poskládaných pouze ze soudobé hudby, ale když uvedu dvě tři skladby, reakce publika bývá velmi dobrá. Samozřejmě záleží na tom, co vyberete a na jakou příležitost. Pamatuji se na nádherné koncerty na Tanglewoodském festivalu, kde jsme hráli celý večer skladby George Crumba nebo Steve Reicha. Publikum bylo nadšené. Soudobá muzika má ale také své výhody. Nejen, že žijeme v moderní době a prezentace moderní hudby je velmi důležitá jako určitá sebereflexe, ale učením se nových

6 4 rozhovory skladeb se každý hudebník dál zdokonaluje jak v technice, tak v interpretaci. Jak je to s repertoárem pro váš nástroj a jaké jsou jeho možnosti? Já si na repertoár nemohu stěžovat. Pochopitelně se to nedá srovnávat s klavírní nebo houslovou literaturou, ale když se podíváte trochu hlouběji pod povrch, tak stejně zjistíte, že se většinou hraje těch 5 nejoblíbenějších klavírních a 5 houslových koncertů. Jak se díváte na problém transkripcí myslím, že nejste v tomto ohledu fundamentalistka a dobrých úprav se nebojíte, tak jako se jich nebáli jiní a tak, jako je prováděl například i Johann Sebastian Bach? Úprav se nebojím, i když bych to rozhodně nesrovnávala s J. S. Bachem! Už od konzervatoře jsem byla zvyklá upravovat cembalové nebo klavírní party. Dělám to ale spíš pudově, stylem pokus omyl. Něco nakonec vyjde pěkně, něco ne. Je nějaká výrazová poloha vašeho nástroje, která je vám obzvláště blízká? Myslím si, že harfa má mnoho výrazových poloh, že to není jen drnkací nástroj. Baví mne pokoušet se bourat právě ty zajeté stereotypy o nerytmickém hraní, v kterém se nikdo nevyzná. Na harfu se dá zahrát opravdu hodně, dá se na ní frázovat jako na klavíru. Je to jen mnohem těžší. Jakou hudbu posloucháte, pokud v takových situacích vůbec něco posloucháte, když se nemusíte na nic připravovat? Správná otázka. Mnohdy raději poslouchám mluvené slovo, pokud možno inteligentní, což mi poměrně dost zužuje výběr. Mám také moc ráda jazz. Dříve jsem poslouchala hodně symfonickou muziku, Šostakoviče, Mahlera, asi jako kompenzaci k tomu, co dělám. Ale nejraději mám stejně živý koncert. Jaká je role umění ve společnosti? Umění přináší určitou kultivovanost do našich životů, bez něj bychom byli duševně i duchovně mnohem chudší. Když nám je nejhůř, umění nám většinou dává naději, mělo by v nás evokovat kladné emoce, pocit uspokojení. Patříme historicky do určitého kulturního prostředí a s tím souvisí i poslech, popřípadě produkce klasické hudby. Jaký druh umění vás kromě hudby nejvíce přitahuje a proč? Určitě divadlo. Obdivuji, jak se herci umí převtělit do jiných postav. Co vám přináší vaše popularita a patří vůbec tato kategorie do tzv. vážné hudby? Nevím, proč by popularita do vážné hudby neměla patřit, i když to samozřejmě s hudbou jako takovou nemá co dělat. Já sama si ale zas tak populární nepřipadám, aby mě to nějakým způsobem omezovalo. Konkrétně mi to přináší milé dopisy lidí, kteří maximálně chtějí podepsanou fotografii. Myslíte si, že je možno popularitou případně nekonvenční prezentací umělců či projektů (v jakékoliv formě, nejčastěji vizuálně a tzv. neformálností) pomoci přitáhnout k vážné hudbě mladé posluchače, nebo je to jen zdánlivě správná cesta? Určitě se dá neformálností setřít jistý nepříjemný odér, který možná, bohužel, na klasické muzice neprávem ulpěl ještě z minulých dob. Mám na mysli rovnítko: oficiální kultura = přenos Libuše či Prodané nevěsty z ND. Jinak si ale myslím, že veškerá vizualizace je sice fajn, ale na tzv. normální koncert víc lidí nepřitáhne. Oni budou pak vždycky vyhledávat stejný formát, tj. buď show nebo určitého umělce, na kterého jdou, ale úplně z jiných důvodů, než kvůli muzice. Myslíte si, že klasická hudba je záležitostí elit a těžko tomu bude jinak? Nemyslím si, že je záležitostí pouze elit, ale skupiny lidí, která bude vždy v menšině. Ale to mě vůbec nedeprimuje! Naopak! Co podle vás přináší poslech tzv. vážné hudby posluchačům, stojí to za tu intelektuální námahu? Tak na to si každý musí odpovědět sám. Já samozřejmě říkám, že to cenu má. Už jen proto, aby se všichni neutelevizovali. Jaká kultura, země či kontinent jsou vám nejbližší a co vás na nich přitahuje? Blízká je mi Amerika, žila jsem tam 5 let. Je to drsná země neomezených možností. Jinak mne přitahuje Nový Zéland. Jedete po silnici, zastavíte u stolku s ovocem, které si sám navážíte a do kasičky zaplatíte. Nikde ani človíčka. Není to snad země zaslíbená? (Jak dlouho by takový stolek vydržel asi u nás?!) Co podle vás přináší moderní informační technologie, globalizace atd. současnému výkonnému umělci, jsme v informační společnosti nebo ve společnosti totálně zaplavené tolika informacemi, že už není možno je hierarchizovat a z této oblasti se stává nové odvětví zábavního infoprůmyslu? Když odmyslím všechny výhody komunikace přes internet po celém světě, tak nám to přináší hlavně to, že se musíme více snažit. A to není nikdy na škodu! Je něco, co vám vadí na současném hudebním životě? Jaká je současná hudební scéna, co by potřebovala a co jí schází? Vadí mi, že nedržíme jako muzikanti při sobě. Výtvarníci či divadelníci drží pospolu mnohem víc. Chybí nám hrdost. A přitom máme být na co hrdí. Ať už z historie nebo i prostě tím, jakou těžkou a přitom krásnou a povznášející práci máme. Práci, které jsme se věnovali od malička. Je to navíc jeden z mála vývozních artiklů této země. Vadí mi, že si jako by nevážíme práce jiných, ale mnohdy ani vlastní. Vím, že to není jednoduché, ale není u nás stanovený ani minimální honorář. Muzikanti hrají často pod cenou. Tím tu naši profesi degradují. Vždycky mne zabolí u srdce, když vidím, jak na nějaké bohaté recepci hrají k jídlu členové našich nejlepších orchestrů. Ani nechci vědět za kolik! A co bychom potřebovali? Někoho, kdo by za nás víc lobboval na místech jako je magistrát nebo ministerstvo kultury. Co byste dnes udělala jinak, pokud byste tak vůbec udělala, kdybyste se mohla vrátit o deset let zpátky? Kromě pár malicherností, vůbec nic. Vím, že máte skvělé rodinné zázemí, co pro vás tato skutečnost znamená? Co byste přála vašemu dítěti (vašim dětem), až bude dospělé? Znamená to pro mne vlastně všechno, za co stojí žít. To ostatní jsou jen vedlejší témata!

7 rozhovory 5 Kateřina Englichová Foto Jakub Ludvík

8 6 rozhovory Irvin Venyš klarinetistu irvina venyše vábí nejnáročnější soudobá díla 20. století i folklor Miloš Pokora Foto archiv Šestadvacetiletý klarinetista Irvin Venyš, rodák z Kyjova, je dnes už doktorandem Hudební fakulty AMU, jejíž magisterský stupeň ve třídě profesorů Jiřího Hlaváče a Vlastimila Mareše po předchozím studiu brněnské konzervatoře nedávno absolvoval. To však je pouze zlomek toho, co všechno stačil ve svém věku na cestě za vzděláním stihnout. Kromě mistrovských kurzů u takových významných mistrů klarinetového oboru, jakými jsou Michel Lethiec, Michel Raison a Karl-Heinz Steffens, má za sebou roční stáž na Conservatoire Supérieure de Musique et de Danse v Paříži, a to v prestižní klarinetové třídě profesora Michela Arrignona, přičemž kapitolou samou pro sebe jsou jeho soutěžní úspěchy. Je pravda, že na takové jsme u našich mladých talentů zvyklí, ale v tomto případě jde víc než o pozoruhodnou bilanci. Považte sami k 1. ceně v Soutěži konzervatoří ČR (1999), 2. ceně z klarinetové soutěže na Madeiře (2004, 1. cena neudělena), 2. ceně z Mezinárodního klarinetového klání Jeana Françaixe v Paříži (2005), 1. ceně v Soutěži o stipendium YAMAHA (2005) a nedávné 3. ceně z Mezinárodní klarinetové soutěže v Markneukirchenu (2006) si letos nadělil dárek v podobě 1. ceny a ceny pro absolutního vítěze v prestižní soutěži Pacem in terris v Bayreuthu, a to v obrovské světové konkurenci nejen mladých špičkových klarinetistů, ale také hobojistů, fagotistů, flétnistů a saxofonistů! Když jsem se ptal prof. Jiřího Hlaváče, jak by několika slovy charakterizoval, o co se může tento mladý klarinetista ve svém uměleckém zrání bezpečně opřít, odpověděl, že to je múzičnost, nástrojová dispozice, morální vlastnosti a nervová soustava. Škoda, že nemáme víc místa, abych vám přiblížil i další profesorovy postřehy, protože zde chceme dát prostor hlavně k tomu, aby se Irvin Venyš o sobě rozpovídal sám. Začínal jste rovnou s klarinetem, nebo jste před příchodem na brněnskou konzervatoř hrál ještě na nějaký jiný nástroj? Nastupoval jsem rovnou do klarinetové třídy, ale předtím jsem hrál dost dlouhou dobu, a myslím, že i docela slušně, na zobcovou flétnu, což mě velmi bavilo. Ke klarinetu mě vlastně přivedla shoda náhod. Vzpomínám si, jak mi můj první učitel, prof. František Nečas, řekl, že flétna je sice krásný nástroj, ale teď bych se nerad kolegů flétnistů nějak dotkl nikoli nástroj pro chlapa. Když mi pak sám na klarinet zahrál, zalíbilo se mi to natolik, že jsem se rozhodl to zkusit. Přiznám se, že mi přitom zaimponovala i možnost širokého uplatnění tohoto nástroje od folkloru přes klasiku až po jazz. A tak se stalo, že jsem se po ročním pobytu v Anglii, kde jsem byl s rodiči, dostal k MgA. Břetislavu Winklerovi na Základní uměleckou školu Jaroslava Kvapila a posléze pod jeho vedením mezi klarinetisty na brněnskou konzervatoř. Je známo, že ta má v tomto oboru nápadně vysokou úroveň, proč jste tedy nepokračoval na JAMU? Zmíněnou vysokou úroveň mohu jen a jen potvrdit, vždyť vysoké procento absolventů klarinetového oboru HAMU pochází z brněnské konzervatoře, což se týká zejména stávající generace a hráčů o generaci starších. Důvod, proč jsem nepokračoval ve studiích v Brně, spočíval spíš v tom, že jsem potřeboval vyzkoušet něco nového, že mě hudební atmosféra Prahy vábila a také, že mě nějak přitahovali profesoři, kteří na HAMU učili Hlaváč, Mareš, Koutník, Čáp a další. Jakým repertoárem jste už v té době disponoval? Pro zajímavost konzervatoř jsem absolvoval Coplandovým Klarinetovým koncertem, na soutěži konzervatoří v Teplicích jsem hrál část Klarinetového koncertu Jeana Françaixe a samozřejmě došlo třeba i na slavnou Poulenkovu klarinetovou sonátu. A dnes? Vyhledáváte nějakou speciální repertoárovou oblast? Dobrý klarinetista by měl obsáhnout veškerou stylovou škálu. Sám mám například velmi rád náročný Klarinetový koncert Carla Nielsena, s nímž jsem absolvoval HAMU, zmíněného Coplanda a také Françaixe (Koncert i Variace), ale stejně tak mě přitahuje třeba Debussy, Brahms, onen kouzelný Mozart nebo třeba koncert Vincenta Kramáře Z komorní hudby klasiků 20. století, na jejichž interpretaci jsem se podílel, bych zmínil například Milhaudovo Trio, Bartókovy Kontrasty, na něž se nyní chystáme s mou přítel-

9 rozhovory 7 kyní Annou Veverkovou, nebo Martinů Septet Ronda (Les Rondes), který jsme provedli na mém absolventském recitálu v zajímavém obsazení a chystáme se ho nahrát v živém přenosu Českého rozhlasu. A co nejnovější hudba, myšleno včetně té, která vychází z estetiky musica nova? Podílel jsem se na premiérové nahrávce dechového tria Rondel Isanga Yuna pro Český rozhlas, za skvělou muziku považuji posluchačsky náročné skladby, kterými jsou např. Sekvence IXa pro klarinet sólo Luciana Beria a Denisovovu sólovou sonátu, které se snažím zařazovat na program svých recitálů. Neváhám je například uvádět na koncertech KPH i v těch nejmenších městech. Musím říci, že právě díky tomu, že ukazují nástroj v jeho extrémních polohách a jdou tzv. na dřeň interpreta a možnosti klarinetu, se u většiny publika i tam setkávají přinejmenším se zájmem. A pak tu jsou komorní skladby mých vrstevníků, například Tomáše Pálky, Jany Vőrősové a jiných, které se svými kolegy uvádím do života. Čím to je, že má klarinet relativně široký sólový repertoár, a to i po stylové stránce? Že si ho dokonce, na rozdíl od ostatních dřevěných nástrojů, v tomto směru všímali i romantikové? A vůbec čím to je, že se u nás v poslední době vyrojilo tolik báječných klarinetistů? Zřejmě za to vděčí své obrovské výrazové škále a kontrole, které jsou hráči schopni docílit, když ho exponují v krajním pianissimu a hned zase mocném fortissimu, aniž by to bylo pro posluchače jakkoli nepřirozené. Že zní úplně jinak ve spodním registru, ve výškách a že disponuje na rozdíl od jiných dřevěných nástrojů celou škálou různých ladění. Vždyť není náhoda, že pokud se skladatel snaží posluchače pohnout k nějakému velkému citu a teď hovořím i o orchestrálních a komorních sólech používá k tomu velmi často právě klarinet. Co se týče druhé otázky, často si ji kladu sám, až mě to někdy děsí (úsměv). Brabec, Daňhel, Dohnal, Kopáček, Mach, Řeřicha, Váchová a mnoho dalších, abych vzpomenul jen poslední období co klarinetista, to osobnost a ani nechci pomyslet, na koho jsem zapomněl. Samo to z nebe nespadlo. Podle mého názoru na tom má vedle kvalitního školení a tradice české klarinetové školy podíl i ta skutečnost, že mluvíme česky. Jsem přesvědčen, že jazykové prostředí, v němž hudebník vyrůstá, je při hře na dechový nástroj hodně určující. S tím, jak hovoříme, souvisí postavení úst v nátisku i samotná představa zvuku, kterého chceme na klarinet dosáhnout. Určité dispozice ke klarinetové hře jakoby nám tudíž byly vrozeny. Váš kolega, Vilém Veverka, vzpomínal v nedávném rozhovoru, jak jeho profesor, když chtěl metaforicky postihnout, co znamená pro orchestr hoboj, prohlásil, že hoboj je kníže. Ke komu byste v této souvislosti přirovnal klarinet? Myslím, že v tomto případě vím, odkud vítr vane (úsměv). První hráč má obrovskou zodpovědnost, kterou musí umět unést. Osobně jsem však také toho názoru, že je nezbytně důležité umět se v některých momentech naprosto podřídit potřebám celku, tzv. kopat za jeden team spolu s ostatními kolegy dechové sekce orchestru, ať se jedná o jakýkoliv nástroj a post. Vzhledem k tomu, že jsme za svých studií převážně školeni jako sólisté, není to zrovna nejlehčí úkol. Co se přímo klarinetu týká, má úžasnou schopnost proměn. Díky své flexibilitě umí připodobnit širokou škálu nejrůznějších lidských typů od beznadějně zamilovaných jedinců až po opilce a šašky. I zde jako v herectví platí, že opilec se hraje lépe za střízliva. Už jsem hrál i mlsného kocoura s hebkou srstí (Péťa a vlk). Máte pocit, že se na vašem projevu nějak odrazilo prolnutí českého a francouzského školení? Včera jsem náhodou poslouchal nějaké své starší a pak i novější nahrávky a musím říci, že ono české vykukuje z mého projevu stále víc. Francie je zajímavá hlavně v tom, jak vynalézavě si počíná v oblasti výroby dřevěných dechových nástrojů moc záleží na tom, jaké má člověk vybavení. A pak je tam mnoho dobrých hráčů i pedagogů. Je pravdou, že my máme o něco živější tón než někteří Francouzi, kteří hrají spíše tónem rovným. O nějakém typicky francouzském interpretačním ideálu se ale hovořit nedá. Němci například říkají, že Francouzi mají ostré tóny a já bych totéž zase řekl o některých Němcích. V našem oboru se ale opravdu nedá moc zobecňovat a už vůbec ne dle národností. Na pařížské konzervatoři například učí klarinet dvě výrazné individuality, profesoři Michel Arrignon a Pascal Moragues, ale oba jsou vyznavači naprosto odlišných stylů. Nejde jen o Francii. Vynikající klarinetovou školu mají v poslední době Seveřané například Švéd Martin Fröst patří k nejlepším klarinetistům na světě. Ze kterého svého soutěžního úspěchu máte největší radost? Vždy z toho posledního. Pamatuji se, že velkou radost jsem měl z toho úplně prvního, když jsem vyhrál celostátní klání konzervatoří v Teplicích a z toho prvního profesionálního, což byla soutěž na Madeiře. Nejvíc si ale cením titulu absolutního vítěze z letošní celosvětové soutěže flétnistů, hobojistů, klarinetistů, fagotistů a saxofonistů v Bayreuthu, která probíhala čtyřkolově a které se zúčastnilo 190 mladých interpretů z celého světa. Už také proto, že na ní bylo absolutní prvenství z pěti oborů snad vůbec poprvé přiřčeno klarinetistovi. Není žádným tajemstvím, že také rád vyhledáváte ještě jiný svět, svět okouzlený ryzím folklorem Rád si zahraji s leckterým hudebníkem, ať už jde o jazzovou improvizaci, které moc nevládnu, nebo cimbálovku, kterou miluji. Potkal-li jsem na poli vážné hudby skvělé muzikanty, pak stejně skvělé hudebníky potkávám i v tomto oboru. Občas člověk narazí na muzikanty, ať už za cimbálem nebo kolem něj, s tak překypující talentem, že má někdy dokonce chuť svého nástroje nadobro nechat. Z folkloru a jiných hudebních žánrů by klasicky školení hudebníci měli do interpretace vážné hudby přenést minimálně radost z hudby a z toho, že ji mohou provozovat. Zářivým příkladem skutečnosti, že má folklor obrovskou sílu, je Janáček a jeho syntéza. Moravská, slovácká, slovenská, horňácká a další muzika představuje klenot, který bychom měli stále pěstovat a rozvíjet, abychom o něj nakonec v unifikované Evropě nepřišli. Můžete nám prozradit své nejbližší plány? Před několika dny jsem se vrátil z Mannheimu, kde jsem v rámci festivalu Mozart der Europäer komorně spolupracoval v Mozartově Divertimentu a Kegelstatt triu. V prosinci budu hrát v Karolinu Brahmsův Klarinetový kvintet s Kaprovým kvartetem. V první půli příštího roku přijdou na řadu další koncerty doma, včetně spolupráce s komorním orchestrem Berg ve Françaixově Variacích (česká premiéra se smyčcovým orchestrem) a koncertu v rámci festivalu Euroart, kde budu hrát spolu s americkým souborem Miró Quartet. Na začátku července se budu snažit předat své dosud nabyté zkušenosti mladým klarinetistům a klarinetistkám na kurzech v Žirovnici. Stále promýšlím i své první CD, na které bych však chtěl mít dostatek času a které nechci uspěchat. A pak tu jsou další povinnosti. V rámci doktorandského studia se chci pustit do interpretačně-metodické analýzy klarinetových koncertů Françaixe, Nielsena, Coplanda a Calandrelliho, které musím samozřejmě perfektně zvládat i po hráčské stránce.

10 8 rozhovory nadace Český hudební fond rozhovor s Ředitelem miroslavem drozdem Hana Jarolímková Český hudebný fond, jehož posláním je podpora umělecké, vědecké a publicistické tvorby v hudební oblasti, byl jedním ze šesti kulturních fondů, jež byly v Československu zřízeny před pětapadesáti lety autorským zákonem č. 115/1953 Sb. České fondy pak dále vyvíjely činnost ve smyslu nařízení vlády ČSR č. 159/1969 Sb. ze dne , která se týkala nesmírně širokého okruhu aktivit, o nichž nám poskytuje poměrně vyčerpávající informace např. obsáhlé heslo ve Slovníku české hudební kultury (Editio Supraphon Praha, 1997). V chodu této instituce však docházelo v průběhu let k různým, větším či menším změnám, z nichž ta nejpodstatnější nastala po roce 1989, kdy Český hudební fond (dále ČHF) postupně zahájil transformaci, jež přímo souvisela se změnou financování české kultury. Zcela zásadní obrat přinesl zákon č. 318/1993 Sb., který potvrdil majetek bývalých kulturních fondů, zároveň zastavil většinu jejich dosavadních příjmů a nakonec stanovil nové podmínky jejich další existence. A to přeměnou v kulturní nadace se zcela jiným systémem spravování vlastního majetku. To se samozřejmě týkalo i ČHF, který podobně jako mnohé ostatní instituce obdobného typu rovněž přikročil k celé řadě změn zahájených např. redukcí svých dosavadních kompetencí či účelových zařízení, jež tehdy spravoval. V roce 1992 se od ČHF oddělil Fond Leoše a Zdeňky Janáčkových, který nabyl charakteru samostatné nadace se sídlem v Brně (zaregistrované pod názvem Nadace Leoše Janáčka) a analogicky se osamostatnila i Nadace Bohuslava Martinů. Vzhledem k tomu, že postupně začínají vznikat i další hudební nadace jako např. Nadace OSA, Nadace Antonína Dvořáka, Nadace Pražského jara ad., ČHF svoje někdejší monopolní postavení pozvolna ztrácí. A právě v této nelehké době se jeho novým ředitelem (a o dva roky později ředitelem Nadace Český hudební fond) stává ing. Miroslav Drozd, který tak byl celé řadě ekonomických a právních změn, jež v té době nastaly, osobně přítomen. Pokud bychom je chtěli všechny shrnout, čeho všeho se týkaly? V první fázi se ČHF v roce 1994 podle vámi již citovaného zákona z předcházejícího roku, který měnil postavení tehdejších kulturních fondů, transformoval v Nadaci ČHF (dále NČHF), tedy samostatný právní subjekt, zcela nezávislý na ministerstvu kultury, jemuž se do té doby formálně zodpovídal. Tato změna přinesla jeden závažný problém: nadace nemohla provozovat komerční ekonomickou činnost, kterou její předchůdce dosud vykonával. To se týkalo především nakladatelství a vydavatelství Panton, jenž bylo do té doby účelovým zařízením ČHF. V souladu s doporučením ministerstva kultury byl Panton zaregistrován jako společnost s ručením omezeným. Stejný přístup byl zvolen i pro Půjčovnu hudebních materiálů, která začala působit jako společnost Divertimento, s. r. o., jež své služby rozšířila i o prodej hudebních nosičů. Divertimento bylo v r úředně zlikvidováno a jeho činnost přešla na základě Zákona o obecně prospěšné společnosti do nově založeného Českého hudebního fondu, o. p. s. Jeho součástí se stala i Půjčovna klávesových nástrojů. Na základě stejného principu bylo z ČHF vyděleno Hudební informační středisko, z něhož se rovněž stala obecně prospěšná společnost, která tak mohla samostatně žádat o granty. V roce 1997 pak vyšel Zákon o nadacích a nadačních fondech, který s účinností od 1. ledna 1998 naprosto striktně vymezil pravidla činnosti nadace. S novým nadačním zákonem se vymezil i nový termín, tzv. nadační jmění Ano, jedná se o majetek, jenž je zaregistrován ve výpisu z obchodního rejstříku a jehož minimální hodnotu zákon stanovuje na , Kč. Mně se však podařilo správní radu přesvědčit o tom, že čím více majetku nadace bude zaregistrováno v nadačním jmění, tím průhlednější bude její hospodaření. Nic z toho, co je v něm zapsáno, se totiž nesmí ztratit či pokud se jedná o finance snížit, díky čemuž jsou znemožněny jakékoliv podvody a machinace, a to nejen s penězi, ale také s nemovitostmi. V nadačním jmění NČHF jsou tak zapsány nejen domy v Besední a Radlické ulici v Praze, dům v Ostravě, rekreační zařízení na Hromovce a ve Třech Studních či dům v Buštěhradu, ale rovněž cca 90% všech jejich financí. To znamená, že všechny nemovitosti, jež vlastnil původní ČHF, byly převedeny do vlastnictví NČHF? V podstatě většina, kromě restituované vily v Bechyni a objektů v Hukvaldech, které v roce 1997 byly vráceny původnímu majiteli. Co se však změnilo, je jejich faktické využití, jak jsem již naznačil před chvílí. Pokud to shrnu, tak dům v Buštěhradu, kde byl dříve archiv ČHF, a rekreační zařízení na Hromovce a ve Třech Studních jsou v pronájmu (Buštěhrad od roku 1995, Hromovka od roku 1994 a Tři Studně od roku 1999), dům v Besední, který ČHF na počátku 60. let koupil od bytového družstva Umělecká beseda, poskytuje v přízemí útočiště NČHF, ČHF, o. p. s. a HIS, 4. patro, kde bývala dříve jeho účtárna, si pronajali architekti, a suterén, dříve Janáčkova síň, kde fungovalo i studio, užívá od roku 2000 Divadlo Na prádle, s nímž tam do roku 2002 působilo od ještě Muzeum populární hudby, přestěhované však po povodních do břevnovského domu U Kaštanu. A konečně dům v Radlické, kde sídlí i redakce Hudebních rozhledů, je kompletně pronajatý nejrůznějším firmám jako například AHUV, České jazzové společnosti aj. Panton jste si tedy nechal záměrně nakonec, pane řediteli. V celém transformačním procesu také představoval asi největší kámen úrazu Ano, to byl tehdy velký problém. Po přijetí nadačního zákona bylo zcela jasné, že nemáme žádnou šanci jej udržet a bylo tudíž potřeba najít odpovídající řešení. Vyhlásili jsme veřejné výběrové řízení, na které se přihlásilo mnoho zájemců. Výběrová komise, jejímiž členy byla řada významných českých hudebních osobností, vybrala Bonton. Ten však měl zájem pouze o vydavatelství, a tak bylo nakladatelství bývalého Pantonu na základě vzájemných smluv převedeno na německou firmu Schott. Součástí naší dohody byl i odprodej práv k vybraným dílům některých autorů (samozřejmě pokud s tím oni sami či jejich dědicové souhlasili), mezi nimiž byli P. Bořkovec, P. Eben, J. Feld, J. Hanuš, S. Havelka, I. Hurník, A. Hába, L. Fišer, M. Ištvan, L. Janáček, J. Jaroch, J. Ježek, M. Kabeláč, G. Klein, V. Kalabis, M. Kopelent, I. Krejčí, I. Kurz, I. Loudová, Z. Lukáš, B. Martinů, O. Mácha, J. Novák, J. Pauer, M. Ponc, J. Rychlík, E. Schulhoff, K. Slavický, J. Teml, V. Trojan a E. Zámečník. Všechny tyto změny však proběhly již v roce Jak Panton funguje nyní, tedy po devíti letech? Jeho činnost byla k ukončena, proběhla standardní úřední likvidace a v pronájmu v Radlicích místo něj funguje nakladatelství Schott. Dostáváme se tedy k samotné NČHF, k jejímu poslání, pravidlům rozdělování finančních prostředků a součas-

11 rozhovory 9 né ekonomické situaci NČHF byla registrována podle zákona o nadacích a její nadační jmění (tedy to, co bylo zapsáno v rejstříku nadací) činilo k tomuto dni , Kč. Dnes se nadační jmění této instituce navýšilo na celých , Kč, z čehož určitou část tvoří finanční prostředky z tzv. Nadačního investičního fondu. Co přesně tento pojem obnáší, o jakou částku se vlastně jedná, a jak jste se k těmto prostředkům vůbec dostali? Na rozdělení prostředků z Nadačního investičního fondu (dále jen NIF), jenž byl zřízen pro účely podpory nadací, vyhlásila v roce 1998 vláda ČR výběrové řízení. Mohly se do něj přihlásit pouze ty nadace, které splňovaly vládou stanovené podmínky. V prvním kole výběrového řízení NČHF dopadla velmi dobře: skončila jako pátá a získala přes 24 milionů Kč. V druhém kole výběrového řízení jsme skončili jako čtvrtí z necelé sedmdesátky nadací. Před námi se umístily pouze tak významné nadace, jakými jsou například Nadace rozvoje občanské společnosti, Nadace dobré vůle Olgy Havlové, či Nadace Partnerství. Částka, kterou jsme do dnešního dne díky tomu z NIF získali, činí cca 70 milionů korun. Vzhledem k tomu, že peníze z NIF se úspěšným nadacím mohou rozdělit pouze v okamžiku, kdy je na jeho kontě minimálně 200 milionů korun, se však zdá, že už je v současnosti s rozdělováním konec. Vše jako např. ruzyňské letiště ale ještě zprivatizováno není, možná tedy, že se ještě nějakých peněz časem dočkáme A o jakou část výnosu, kterou je možno použít na granty, se jedná? To je právě jedna z věcí, která se neustále podle situace na trhu mění. Peníze z NIF jsou např. investovány do podílových listů v tzv. růstovém a balancovaném nadačním fondu v investiční společnosti Pioneer. Jedná se o fondy, které splňují všechny podmínky, jimiž se nadace musí při disponování s penězi řídit (tzn. včetně toho, že fond, do něhož nadační peníze uložíte, nesmí pracovat s akciemi, kterých tam může být maximálně 30%!). Jaký však z nich bude výnos a jestli vůbec nějaký, nikdy dopředu nevíme a nevím to tentokrát dokonce ještě ani dnes (tj. v polovině listopadu), a to do 31. prosince, tedy do dne, během kterého by nám měli eventuální výnos převést na náš účet, chybí necelých šest týdnů! Například minulý rok dosáhl výnos více než pěti procent, což představuje obrovskou částku, ovšem dnes je téměř nulový a to se týká veškerých podílových fondů, ne pouze těch, o nichž jsem se zmínil Sídlo NČHF, ČHF, o. p. s. a HIS v Besední ulici na Malé Straně Foto Jiří Skupien A jak s těmi penězi můžete nakládat? Jste vázáni nějakými podmínkami? Ano, a to velice striktními, které stanovuje smlouva mezi nadacemi a bývalým Fondem národního majetku dnes ministerstvem financí. A pokud byste měl ony podmínky stručně shrnout? Příspěvek z NIF musí být zapsán do nadačního jmění. Výnos z tohoto příspěvku musí být rozdělen v podobě grantů nejpozději do konce kalendářního roku následujícího po roce, za který je výnos stanoven. Grantové řízení musí být veřejně vypsáno, přičemž jsou vyloučeny fyzické osoby podnikatelé, právnické osoby založené za účelem podnikání, nadace, které získaly prostředky z NIF a stát. Peníze, které jste získali z NIF, jste tedy přičlenili k původnímu majetku NČHF. Jaká byla jeho výše? Původní majetek čítal asi 85 milionů korun, k němuž se přidalo ještě oněch cca 34 milionů ze zvláštního účtu ministerstva kultury, o němž jsem se zmínil již na počátku našeho rozhovoru, a ke kterému je nutno připočítat ještě hodnotu domů, jež vlastníme a to je zhruba dalších 98 milionů. K prosinci 2006, což si můžete zjistit v každé výroční zprávě na našich webových stránkách, tak jeho celková výše činila přes 261 milionů korun. Převážná část této sumy je zapsána v tzv. nadačním jmění. Co všechno tento pojem obnáší a jak se s majetkem, to znamená s penězi a nemovitostmi, které jsou jeho součástí, může disponovat? Pro peníze, jež pocházejí z NIF, platí stejná pravidla jako pro ostatní majetek, zapsaný v nadačním jmění: to znamená, že se jeho výše nesmí za žádných okolností snížit. Rozdíl je však v tom, jak lze s těmito penězi nakládat. Co se týče částky z NIF, zde je manévrovací prostor velmi úzký, protože smlouva stanovuje pro její užití naprosto striktní podmínky včetně výše části výnosu, jež může být použita na granty a nadační příspěvky. Pohyb ostatních peněz je relativně mnohem flexibilnější, dokonce lze jejich objem, byť s velkými obtížemi a pouze výjimečně, i na čas snížit.

12 10 rozhovory Nadace Český hudební fond vypisuje grantové řízení k získání příspěvku NČHF s uzávěrkou na následující projekty: OBOR SKLADATELSKÝ Realizace CD s díly žijících českých autorů vážné hudby, případně českých skladatelů druhé poloviny 20. století. Do grantového řízení budou přijímány projekty v rozsahu časové kapacity CD, a to jak autorské, tak se smíšenou dramaturgií (více autorů). Žádost musí obsahovat názvy a duratu skladeb, jména předpokládaných interpretů, nahrávky skladeb (i informativní), partitury skladeb (nebo alespoň jejich ukázky), jméno vydavatele (pokud nepodává žádost sám); jestliže již existují profesionální nahrávky některých kompozic, uvést, kdy a kde byly pořízeny a budou-li převzaty na CD. Podpora koncertního provozování české hudby, vytvořené od druhé poloviny 20. století, podíl minimálně 80% programu (počet titulů v rámci celého projektu). OBOR INTERPRETAČNÍ Realizace CD pro mladé talenty ve věku do 30 let. Podmínkou přijetí návrhu je zajímavá dramaturgie CD, reprezentační nahrávka interpretačního výkonu z koncertu, doklady o umístění na prestižní mezinárodní soutěži v uplynulých dvou letech a aktivní koncertní činnosti (hudební kritiky koncertních vystoupení). Připravované CD může obsahovat nahrávky jednoho nebo dvou vybraných interpretů a mělo by sloužit propagaci českého interpretačního umění. Příspěvek je určen na část nákladů spojených s výrobou CD. Podpora studia v zahraničí pro studenty českých hudebních vysokých škol nebo jejich absolventy do 30 let věku. Podmínkou přijetí návrhu je mimo jiné doklad o umístění na prestižní mezinárodní soutěži v uplynulých dvou letech, doklad o přijetí ke studiu na hudební škole v zahraničí nebo doklad o chystaném či probíhajícím přijímacím řízení, vyjádření současného (posledního) pedagoga hlavního oboru nebo zástupce školy, program studia v zahraničí, specializace (alespoň rámcově), případně jméno a specializace budoucího pedagoga hlavního oboru. OBOR MUZIKOLOGIE Vytvoření nebo vydání monografie k české hudební kultuře. Zpracování hudebního fondu (archivu, pozůstalosti) osob či institucí (katalog, prameny). Osoby či instituce, jichž se projekty budou týkat, musí být významné z hlediska české hudební kultury jakékoli historické epochy. K žádosti o vytvoření nebo vydání monografie je mimo povinných příloh dle formuláře třeba připojit ucelenou ukázku textu (1 kapitolu) a podrobnou osnovu práce. OBOR HUDBY POPULÁRNÍ, JAZZOVÉ A PŘÍBUZNÝCH ŽÁNRŮ Realizace CD s archivními nahrávkami, které mapují historii české a moravské hudby. Podmínkou přijetí návrhu je předložení nahrávky a podrobný popis jejího původu. Podpora koncertů nebo koncertních cyklů, které se zaměřují na menšinové hudební žánry. Do grantového řízení NČHF jsou přijímány výhradně čitelně vyplněné formuláře Žádost o příspěvek Nadace Český hudební fond,doplněné o příslušné přílohy (soupis obligatorních příloh je součástí formuláře). Formulář žádosti je k dispozici na internetových stránkách NČHF případně jej na požádání zašleme poštou. Nadace Český hudební fond Besední Praha 1 tel.: , nadace@nchf.cz Tedy i nadačního fondu ČSOB, kde máte další peníze vedeny jako tzv. správu aktiv? Bohužel, ano, je to obrovský problém. Pokud se v příštím roce počítá se 6% inflací a bankovní účet vám vynese např. 2% úrok, bude ještě hůř Zápisem majetku do nadačního jmění jej sice ochráníte, ale nikdo vám nezaručí, jakého výnosu se vám za daných, přesně stanovených podmínek jeho investic, podaří dosáhnout. Samozřejmě by bylo možné peníze převést jinam, ovšem za prvé nám momentálně nejsou nikde schopni nabídnout nic lukrativnějšího, a za druhé bychom museli ty investované peníze vykoupit, na čemž bychom vzhledem k tomu, že jsme podílové listy, v nichž je máme uloženy, koupili po jedné koruně a teď stojí jeden list padesátník, nutně prodělali. Existovala podmínka, že kompletně celý výnos musí být postoupen do grantového řízení. Je tomu tak i v současnosti? Není, protože NIF procento, které musí jít do grantů, snížil. My jsme však zatím pokaždé uvolnili celých 100%. Dalším zdrojem peněz, z něhož lze teoreticky rozdělovat, jsou pronajaté domy. Ovšem ty se musí udržovat, což představuje obrovské finanční náklady jako například nová fasáda v Radlicích A jakou částku jste celkově rozdělili minulý rok a mezi kolik subjektů? Vloni to bylo kolem 5,5 milionu korun, které odešly na účty cca 400 žadatelů. A jakými pravidly vaše grantové řízení prochází? Tak nejprve připravíme celkový rozpočet, který schvaluje správní rada NČHF, a stanoví částku, kterou je možno rozdělit. Po té se dostanou ke slovu tzv. poradní výbory, z nichž každý dostane k dispozici určitou sumu, o níž smí rozhodovat. V rozpočtu na uplynulý rok tak např. skladatelé dostali , Kč, interpreti , Kč, jazzmeni , Kč a muzikologové , Kč, z nichž , Kč bylo určeno na hudební periodika. Nesmíme však zapomenout ani na Kruhy přátel hudby, mezi něž bylo rozděleno , Kč. Vy jste letos k přerozdělení dostali rovněž milion od Ochranného svazu autorského Ano, podepsali jsme s ním smlouvu a částka se rozdělila na dvou našich grantových řízeních, která míváme na jaře a na podzim. To znamená, že se přidala k částce, kterou jste měli k rozdělení vy, tedy ke , Kč? Přesně tak. Situace, jak vidím, není nikde, co se týče financí, nijak růžová, a tak rovněž nadace musí mít ve svém čele spíše obratného manažera, než kohokoliv jiného. Jeho úloha je však v dnešní, velmi nestabilní ekonomické situaci naprosto nezáviděníhodná, protože často ve snaze o zajištění příznivějších výnosů, než zaručují relativně nejstabilnější fondy, musí balancovat na hraně alespoň minimálního risku. Nicméně hospodaření Nadace Český hudební fond je průhledné a veřejně kontrolovatelné a to nám dává narozdíl od mnoha jiných rezortů v naší zemi naději, že pokud se situace na našem finančním trhu stabilizuje, i jedna z našich nejvýznamnějších nadací v oblasti hudby, se bude moci vrátit k velkorysejší finanční politice a tím pádem i ke smysluplnější výši příspěvků, které má možnost rozdělovat.

13 události 11 štefan margita a hosté ve stavovském divadle Praha, Stavovské divadlo Hana Jarolímková I na konci předcházejícího roku se příznivci tenoristy Štefana Margity dočkali jeho vždy netrpělivě očekávaného adventního koncertu, který tentokrát pořádala firma Arco- Diva již počtvrté. Na rozdíl od předcházejících let, kdy se posluchači mohli se známým operním pěvcem setkat vždy v Národním divadle těsně před Štědrým dnem (v loňském roce dokonce až v jeho předvečer 23. prosince!), se letos termín posunul již na počátek posledního měsíce v roce (3. 12.) a budovu Zlaté kapličky vystřídaly snad ještě krásnější prostory Stavovského divadla. Organizátoři koncertu je také hned využili a na pódiu vytvořili nápaditou kulisu z několika kulatých stolků, okolo nichž stejně jako v lóžích postavených kolem pódia seděli posluchači ve slavnostních róbách včetně předsedy České nadace pro nemoci ledvin, Vladimíra Tesaře, jemuž v závěru večera předal slavnostně Štefan Margita šek na korun. Po obou stranách jeviště byly navíc umístěny i schody s malým odpočívadlem, a tak mohl hlavní protagonista večera i jeho pozvaní hosté, slovenští pěvci, sopranistka Adriana Kohútková a basista Ján Galla, houslistka Jitka Hosprová a harfistka Kateřina Englichová rozehrát své výstupy doslova se vším všudy (a to dokonce i s lahví šampaňského, jejíž obsah se po Margitově rozverném otevření při duetu Una parola, o Adina z Donizettiho opery Nápoj lásky zčásti přemístil na krásné šaty jeho sympatické slovenské kolegyně). Stali jsme se tak svědky provedení nejen celé řady písní a árií z oper George Gershwina, Antonína Dvořáka, Franceska Ciley, Bedřicha Smetany, Gioacchina Rossiniho, již zmíněného Gaetana Donizettiho, Giacoma Pucciniho nebo Petra Iljiče Čajkovského, které nám s profesionalitou sobě vlastní představila trojice jmenovaných pěvců, ale např. i Variací na symfonickou báseň Vltava, které podle Smetanova díla zkomponoval Hanuš Trneček a seznámila nás s nimi v mistrné interpretaci Kateřina Englichová, Čardáše pro violu a komorní orchestr, jehož autorkou, vycházející ve své úpravě ze slavného díla Vittoria Montiho je Sylvie Bodorová a skvěle se jeho provedení zhostila Jitka Hosprová či Koncertu pro violu, harfu a smyčce d moll Antonia Vivaldiho, v němž jsme měli nakonec možnost slyšet obě půvabné instrumentalistky hrát spolu. Samozřejmě, že nechyběla ani slavná píseň O sole mio (Eduardo di Capua a Giovanni Capurro), v níž kromě Jitky Hosprové doprovodil Štefana Margitu výborně jako to činil ostatně po celý večer Pražský komorní orchestr vedený Františkem Vajnarem, jemuž pěvec věnoval árii z Čajkovského Evžena Oněgina Kuda, kuda a zavzpomínal, že právě toto představení s Vajnarem za dirigentským pultem mu otevřelo cestu k angažmá v Národním divadle. Milé bylo i Margitovo představení dalšího hosta večera, mladého talentovaného dirigenta Marka Štilce, který svižně zahranou předehrou k Rossiniho opeře Lazebník sevillský zahájil druhou polovinu programu. Potlesk přítomných posluchačů v závěru příjemně uvolněného večera, kdy šarmu a lehkosti, s nimiž se Štefan Margita na jevišti pohybuje, zdárně sekundovali všichni účinkující v čele se sympatickou dvojicí ze Slovenska, Adrianou Kohútkovou a Jánem Gallou, nebral konce, a tak došlo i na přídavky: slavný Přípitkový duet z Verdiho Traviaty a Funiculì, Funiculà Luigiho Denzy. A protože jsme měli možnost setkat se po koncertě se Štefanem Margitou i osobně, využili jsme jeho přítomnosti ke krátkému rozhovoru. Jaké máte pocity po svém vystoupení? Štefan Margita s časopisem Hudební rozhledy při duetu Una parola, o Adina a jeho milý host ze Slovenska, Adriana Kohútková Jsem moc rád, že tak jako na minulých koncertech jsem i letos mohl představit celou řadu svých hostů: vynikající slovenské pěvce Adrianu Kohútkovou a Jána Gallu, violistku Jitku Hosprovou, harfistku Kateřinu Englichovou a mladého dirigenta Marka Štilce. Velmi rád jsem se po dlouhé době setkal i s panem dirigentem Františkem Vajnarem a zavzpomínal na naše začátky v Národním divadle. Největší radost mám však z toho, že výtěžek mého koncertu pomůže těm, kteří to nejvíce potřebují České nadaci pro nemoci ledvin. Byl to asi ten nejkrásnější pocit, když jsem mohl předat přímo na pódiu Kč profesorovi Vladimíru Tesařovi z této nadace. Co bylo pro vás vrcholem uplynulého kalendářního roku? Určitě to byla květnová vídeňská inscenace opery Leoše Janáčka Z mrtvého domu v Theater an der Wien v rámci festivalu Wiener Festwochen. Jako dirigent se zde poprvé s Janáčkovým dílem setkal dvaaosmdesátiletý Pierre Boulez a režisér Patrice Chéreau. Skvělá spolupráce s těmito osobnostmi byla pro mne svátkem a jsem rád, že tato inscenace se podle časopisu Opernwelt stala inscenací roku Vážil jsem si rovněž toho, že se mezi mými prvními gratulanty objevil i dirigent Seiji Ozawa. Hudební rozhledy oslavují letos kulaté šedesáté jubileum co byste tomuto časopisu popřál? Hudební rozhledy čtu rád, protože přinášejí řadu informací z operního světa doma i v zahraničí. Je dobře, že takový časopis u nás vychází, je totiž velmi zapotřebí. Přeji Hudebním rozhledům, které byly výborným mediálním partnerem mého adventního koncertu, hodně invence, hodně dobrých autorů a ještě více velkých hudebních událostí a mnoho úspěchů do dalších let. Co vás čeká po novém roce? Hned po svátcích odlétám do Barcelony, kde vystoupím 19. března v roli Waltera v opeře Tannhäuser od Richarda Wagnera a pak budu v Berlíně vystupovat s Berlínskými filharmoniky a jejich šéfdirigentem Simonem Rattlem v Beethovenově Symfonii č. 9. Po té mne čekají Drážďany a inscenace Musorgského opery Boris Godunov, kde budu zpívat Dimitrije. A pak se opět vrátím do San Franciska v roli Logeho ve Wagnerově opeře Das Rheingold. V milánské La Scale začne v roce 2009 série představení opery Z mrtvého domu od Leoše Janáčka, v níž budu opět zpívat roli Luky Kuzmiče. Vrcholem sezony bude debut v newyorské Metropolitní opeře, kde se v listopadu 2009 uskuteční devět představení opery Z mrtvého domu. Foto Ondřej Klíma

14 12 festivaly, koncerty dny soudobé hudby Praha, Lichtenštejnský palác, Konzervatoř J. Deyla společnost Českých skladatelů Miloš Pokora Už po sedmnácté mohli sledovat návštěvníci tří pražských malostranských sálů festival Dnů soudobé hudby, jehož hlavním iniciátorem a organizátorem je Společnost českých skladatelů sdružená při Asociaci hudebních umělců a vědců. Ve dnech na něm zaznělo 40 skladatelských novinek z různých oblastí republiky, z čehož více než polovina byla alespoň v Praze představena vůbec poprvé. To je pozoruhodná bilance, zvláště, když si uvědomíme, kolik interpretů, přestože šlo téměř výhradně o počiny spíše komorního rázu, se muselo na nastudování takové sumy hudby podílet. Zájem věrných návštěvníků, rozmnožených o některé studenty, potěšil, stejně jako minulá léta však mrzelo téměř nulové zastoupení ze strany těch, kdo by měli o takových aktivitách referovat. Relativně rozsáhlejším a z velké části duchovně inspirovaným kompozicím byl věnován vstupní večer (Sál Martinů, ), což bylo logické, protože v každé z předvedených skladeb byly nějakým způsobem exponovány varhany. Posluchač si ovšem musel zvyknout na to, že jde o počiny nesouměřitelného funkčního zaměření. Citlivé bohoslužebné muzicírování amatérského rodu v podobě cyklu Blahoslavenství pro smíšený sbor, dva dechové nástroje a varhany Radka Rejška (premiéra) v tomto směru hodně kontrastovalo nejen se světsky blaženým melosem mistrovsky nástrojově stylizované Sonáty De profundis pro trombón a varhany Juraje Filase (hráli Robert Kozánek a Aleš Bárta), nýbrž i s Temlovým varhanním Mystériem sacrum, jemně a detailně pracujícím s varhanním témbrem a pastorálními i chorálními intonacemi (předvedla Irena Chřibková). Snad nejobsažnější kreaci tohoto večera však představovala Kvěchova autobiograficky inspirovaná 4. varhanní sonáta. Z pětivětého pásma, s nejzávažnější partií uprostřed, vyzařoval jak silný emocionální záběr, tak vynalézavost, zejména ve vzhledem k varhannímu žánru nezvykle sonátově uchopené 3. větě téměř kabeláčovského rodu a závěrečné codě, která jako by se vzpínala v bolestné melodické spirále. Jen k důkladnějšímu pochopení kolážovitých intermezz, která na mě působila trochu překombinovaně, bych potřeboval opakovaný poslech, ale zážitek, umocněný mistrovskou interpretací Jaroslava Tůmy, to byl. společnost Českých skladatelů Miloš Pokora Večer (Konzervatoř J. Deyla) dal prostor komorním duovým až kvartetním instrumentálním nebo vokálním kombinacím, přičemž z předvedené hudby často vystupovala snaha o neotřelé uchopení nápadů exportovaných z jiných hudebních sfér. Tak tomu bylo v případě v premiéře uvedených variačních cyklů s názvem Cantus variabilis od Milana Křížka pro sólové housle (zpaměti předvedl František Jaroš), na nichž mě zaujal především první variační řetězec (variace na Campagnoliho téma), jež navzdory tonálnímu tématu (to se ozvalo až na konci) abstrahoval od berliček tonality, a přesto přesvědčoval svým klasicky logickým odvíjením, procházejícím různé náladové a témbrové vrstvy. Bezprostředně svěží dojem jsem si odnesl z Vičarova výletu do ryzí fantazijní zvukovosti jednoho oravského houslového samouka a její transformace do klasického smyčcové dua v podobě skladby Pocta hudcům pro housle a violoncello (výtečně hráli Lucie Sedláková-Hůlová a Martin Sedlák). Ani stopy po nějaké snaze o zašifrování nebo přetavení folklorních intonací do prestižní akademické roviny sdělení, nic zde nepůsobilo spekulativně, a přitom šlo o sytý, plnohodnotný dvojhlas, plně využívající hráčské erudice profesionálních instrumentalistů. Na milostných sonetech na slova renesančních básníků Edy Drigy (premiéra) v podání barytonisty Daniela Prokeše a klavíristy Luďka Šabaky okouzlovala jako vždy autorova melodika a velmi prostá, ale výmluvně kreslící zvukovost (část Zrcadlo), subtilnější partie (zejména nádherný Ritornel) však s daným inspiračním zdrojem komunikovaly výmluvněji než ty robustní. Punc závažnějších výpovědí měly poslední skladby večera, v premiéře představená Laburdova Violoncellová sonáta a Kubíkovy Metamorphoses pro klarinet, violoncello a klavír, obě pozoruhodně komponované a to bych rád zdůraznil s mimořádným zápalem také interpretované (v první ze jmenovaných skladeb vystoupili Petr Nouzovský s Danielem Wiesnerem, ve druhé k nim přibyl ještě klarinetista Jan Pařík). Laburdova sonáta, ctící klasické proporce stavby, imponovala svým detailně organizovaným plynutím v čase i žhavou melodikou. Unisona, triolové ztěsnání pohybu, harmonické obraty a další postupy vše mělo svou jasnou funkci, na první poslech jsme rozeznávali hranice mezi jednotnými díly. A Kubíkovo trio? To se představilo jako jedna z vůbec nejpůsobivějších komorních kreací tohoto autora se silným narativním nábojem, permanentním napětím, podpořeným pozoruhodně dosahovaným efektem velkého zvukového prostoru a navíc skvěle nástrojově stylizovaná (ideálně nalezený dvojhlas cella a klarinetu ad.), umocněná strhujícím gradačním tlakem, v tocattovém Allegro impetuoso, rozžhaveném až do běla. společnost Českých skladatelů, klub moravských skladatelů, tvůrčí centrum ahuv ostrava, společnost pro duchovní hudbu Miloš Pokora Program (Sál Martinů) dal prostor novinkám, které nalézaly prostor ke ztvárnění svých inspirací povětšinou v nezvyklých nástrojových a vokálně-instrumentálních kombinacích. Patřilo k nim i Šestákovo Nonetto s podtitulem Hommage a Josef Triebense, využívající kombinace dvou hobojů, dvou anglických rohů, dvou lesních rohů, dvou fagotů a kontrabasu, plynoucí až příliš často v syrytmickém pohybu a hutné zvukovosti, ale příkladně ucelené. Byl to jiný Šesták zjitřeně subjektivní strunu v této prakticistně zamýšlené kompozici (hrála Harmonia Mozartiana Pragensia) tentokrát nerozrezonoval. Ctirad Kohoutek se snažil ve své zvukové fantazii pro klavír a violoncello s bicím nástroji s názvem Tkaniny doby (v pražské premiéře předvedli Josef Klíč a Pavel Kratochvíl) symbolicky reflektovat charaktery rozličných vzácných tkanin (temné, stříbřité, opojné) a v některých okamžicích si k tomu pomáhal rozezníváním ozvučné skříně klavíru, což v kombinaci s dalšími postupy a pointami (živočišný rytmus v poslední části) skutečně evokovalo konkrétní obrazy (stříbřitost, mámení apod.) zajímavá, originální poetika. Roztomilými, nespekulativními a spíš jednoduše prosvětlenými než zvukově zahuštěnými Pět a půl variacemi na píseň Kdybys měla má panenko sto ovec pro violoncello a bicí nástroje nás hladil Lukáš Hurník, přesto bych dodal, že angažovaná bicistka (s cellistkou Margit Klepáčovou spolupracovala Markéta Mazourová) je zvyklá na podstatně náročnější party. Olgu Ježkovou zlákalo vyzkoušet si na půdorysu poetického komorního cyklu

15 spojení houslí, cembala, kytary a bicích nástrojů a když ji dcera položila otázku Mami, jak to zní, když se těšíme na Ježíška?, měla jasno, co udělá. Tak vznikl rozkošný čtyřvětý cyklus Advent (v premiéře hráli Štěpán Ježek, Silvie Ježková, Maxim Bělčikov, Markéta Mazourová), který se doslova mazlí s dialogy houslí a kytary, zdobícím cembalem, bicími, které nechává pásmo melodicky vést, a křišťálově prosvětlenými partiemi houslových sól (výtečný Ježek). Dojalo mě vyústění skladby do zvláštního pocitu blaženosti. Exponování sopránu, mezzosopránu a dvou akordeonů v Žalmové kantátě č. 2 Jana Grossmanna na 64. žalm přebásněný Milanem Rúfusem dalo duchovnímu náboji neotřele syrový výrazový rozměr (též díky modernímu způsobu vedení hlasů), tím víc je zajímavé, že některé partie zněly navzdory civilní zvukovosti vznosně až kontemplativně (vyústění). Oproti tomu Žesťový kvintet Jana Fialy (hrál Český žesťový soubor Bohemia) na antifonu Ecce quam bonum jsem chápal jen jako autorem zamýšlené vděčné repertoárové číslo. společnost Českých skladatelů praha, západočeské hudební centrum plzeň, klub moravských skladatelů brno Miloš Pokora festivaly, koncerty 13 Závěrečný komorní večer, věnovaný klasickým komorním žánrům ( , Sál Konzervatoře J. Deyla), ozvláštnila svou nástrojovou kombinací v pražské premiéře skladba Jiřího Bezděka s názvem Opsáno ze stříbrného jasu s podtitulem Tři věty v duchu minimální hudby pro akordeon a violoncello (hráli Jarmila Vlachová a David Niederle). Nešlo jen o to, co si představujeme pod slovním spojením Tři věty v duchu minimální hudby, ale též o vynalézavé zacházení s témbrem. Vzrušující bylo naslouchat hned 1. větě, okouzlené nádherným prolínáním vysokého rejstříku akordeonu a cellového pizzicata, a vemlouvavé druhé myšlence. Rovněž další rozvíjení, postupující od nejjemnějších obrazů k výrazu, zahlcujícím celou škálu smyslového vnímání, mě svou obsažností vzhledem k takto skromně zvolnému instrumentáři mile překvapilo. Zámečníkova Sonáta pro sólovou violu (v pražské premiéře předvedl Jan Řezníček), myšlenkově hutná, prozrazovala upřímný prožitek (Largo sostenuto) a naznačila, že by se mohla stát vítaným obohacením stále ještě skromného soudobého repertoáru violistů. Totéž by se dalo říci o Sonatině giocosa pro flétnu a klavír mladého Lukáše Sommera, jejíž brilantní, rozverně a po harmonické i kontrapunktické stránce jakoby neoprokofjevovsky dráždivé pásmo v premiéře skutečně mistrovsky zvládli Jan Ostrý s Luďkem Šabatou. Ke kompaktnějším tvarům a přesvědčivé logice sdělení (podepřené inklinací k rubatovým partiím) dospěl ve srovnání s dřívějšími kompozičními novinkami ve svém 7. smyčcovém kvartetu Milan Jíra (v premiéře nastudovalo Kvarteto M. Nosticové), přesto se mi při jeho poslechu vnucoval pocit málo prokrveného výrazu. Rozporné pocity jsem měl z Matysova komorního melodramu Chvíle Zastavení pro recitátora, flétnu a violu na básně Jiřího Wolkera (pražská premiéra, předvedli Jiří Dušek, Petra Řiháková a Jan Řezníček). V 1. básni jakoby se dvojhlas flétny a violy až moc vnucoval, došlo i na velmi citlivé partie, přesto si nejsem jist, zda bylo melodramatické ztvárnění v případě natolik svébytných veršů tím nejvhodnějším řešením. Z klavírního tria Terra incognita Afrodity Katmeridu, zamýšleného jako pětivětý cyklus, měly být původně provedeny pouze dvě dokončené věty, těsně před koncertem (hrálo České trio) však bylo oznámeno, že byla dokončena ještě věta třetí. Vskutku aktuální služba soudové hudbě. Navíc se skladba dobře poslouchala, opět bylo znát, že autorka má cit pro lineární vedení hlasů a zajímavé figurační pointy. sdružení pro soudobou hudbu přítomnost praha Petr Veber Jarmila Vlachová a David Niederle přednesli na závěrečném koncertě festivalu skladbu Jiřího Bezděka Opsáno ze stříbrného jasu. Druhý večer Dnů soudobé hudby byl věnován tvůrcům sdružení Přítomnost a nabídl v sále Galerie AMU šest komorních skladeb. Všem byla společná přes současný zvuk a výraz v obecnější rovině tradiční zakotvenost bez snahy ničit zavedené systémy, šokovat, pobouřit či provokovat. Foto Zdeněk Chrapek

16 14 festivaly, koncerty Pětaosmdesátiletý Ilja Hurník představil v premiéře Hudbu pro klavír, čtyřvětou kompozici obhlížející podle skladatelových slov nástroj z různých úhlů v jeho clavecinistické brilanci nebo romantické zvukové barevnosti i jako nástroj bicí. Odpovídá tomu různá stylizace: pocitově především staccatová v první větě; přívětivě impresivní, s motivickým názvukem na lidový popěvek ve větě druhé; zásadnější, rapsodičtější a dynamičtější ve větě třetí a toccatově rychle běžící, polyfonní v poslední části. Hudba pro klavír má rozměr i sled vět blízký sonátě, ale převládá ráz koncertantní, uvedl Hurník do tištěného programu. Poslech k této informaci přidává zážitek z vnitřně proměnlivé, ale stylově sevřené hudby, která má jasnou formu, virtuózní náboj a chytrou invenci. Její základní vyznění je neoklasické, ale ne ve smyslu pouhé pravidelnosti, diatoničnosti, jednoduchosti či snad triviálnosti spíše ve významu uměřenosti zvuku, záměrů a prostředků. Miroslav Sekera podal skladbu jako repertoárový kus, suverénně, promyšleně. Partitura obsahuje velké množství not, ale interpretace ji zpřehlednila tak, že není pochyb, že jsou všechny tam, kde mají být. Své Momenti discreti Josef Marek svěřil flétnistovi Romanu Novotnému a harfistce Janě Bouškové, kteří se podle jeho vyjádření dokonce podíleli na dotváření a revizi skladby. Vhled do kompozice a ochota postavit se za její styl a vyznění byly u interpretů zcela zřetelné. Čtyři věty charakterizují klasická italská tempová označení. Úvodní Liberamente je v pomalém tempu a ve své úryvkovitosti evokuje jakési závany hudby. Další věta Allegro moderato nejprve letí kupředu, aby se v druhé části, motivicky podobné, zklidnila a ve třetí opět nabrala na rychlosti. Třetí věta Liberamente s výraznějším flétnovým sólem je zprvu meditací, později se začíná její tok zrychlovat a hudba jakoby směřuje vzhůru. Čtvrtá část Moderato je ustrojena vnitřně kontrastně, využívá širší spektrum běhů, skoků a trylků. Hovořit o interpretaci nelze u této dvojice jinak než s nejvyšším uznáním. Skladba poskytuje prostor pro hráčské vyžití a vedle toho je v ní i dostatečné množství ryze hudebního dění, které se stává nositelem obsahu a může upoutat pozornost. V programu následovala Sonatina pro flétnu piccolu a klavír od Jindřicha Felda. V podání Jana Machata (za doprovodu Aleny Tesařové-Grillové) vyzněla zcela typicky a naprosto mistrovsky: autor zdůraznil charakteristické znaky tohoto sólového nástroje vyšší polohu, staccatovost a zvukově až jakousi pichlavost. V první větě využil pravidelný metrický základ kořeněný rytmy a plivanými či jinak vypíchnutými vysokými tóny, ve druhé větě ukázal možnosti kantilény, prošpikované ovšem i tak běhy, figuracemi a dalšími detaily; i v závěrečném ztišení, když melodii flétny podpořil doprovodem téměř až romantizujícím, použil ovšem autor v klavíru disonance, aby udržel danou nesentimentální charakteristiku celého kusu. Třetí větou sonatina vrcholí v polohách vyhrocených častými akcenty, staccaty a synkopami; současně však přichází nový prvek: opakovaně stupňovaná epická výmluvnost, v níž piccola dokonce až jakoby vykřikuje a utíká. Sólista se zhostil těchto pasáží s ekvilibristickou zručností, virtuózně a přímo divadelně hudbu hrál nejen ve smyslu hráčském, ale i ve smyslu hereckém a svůj muzikantský výkon tak korunoval strhujícím způsobem. I klavírní part v závěru budil dojem mimořádné náročnosti. Sonatina není úsměvná, ani veselá, ale je vtipná. Václav Kučera se prezentoval skladbou nesoucí název Romanetto pro harfu a violoncello. Kantilénu rozvíjí volněji, zvukově se zde místy pohybuje ve světě téměř diatonickém. Také on hudebními prostředky dosahuje dějového výrazu a různých forem a úrovní napětí. V případě různě se přelévající jednověté a zhruba čtvrthodinové skladby bylo sice zřetelné, jak snadno by se mohlo v podobně zakotvené hudbě stát obtížným udržet pocit o její formě. Jiří Bárta s Janou Bouškovou ovšem vnesli do provedení strhující dynamičnost a přispěli k věrohodnému výkladu skladatelova záměru, že se hudba nemusí uchylovat k popisnosti či zvukové ilustraci, aby měla obsah. Housle a viola byly dvěma nástroji, které v kompozici Alter ego rozezněl Ivo Bláha se vstupním nápadem o dvojjedinosti, o druhém já. Oba hlasy vstupují do partnerských vztahů i do vztahu soupeření, rozcházejí a scházejí se a stále přitom jakoby zůstávají jedním tělem. Modelu se zhostil zručně. Zvuk houslí a violy se v provedení Jiřího Hurníka a Jana Pěrušky proplétal a předháněl tak, že neexistoval rozdíl mezi prvním a druhým. Finální větu charakterizuje accelerando, ale současně pocit, že je skladba ke konci už trochu nastavována a formována nahodileji. Pavel Trojan přinesl Variace na téma J. S. Bacha pro dvě violoncella. Vzhledem k obsazení, podobně jako předchozí dílo, nebudou asi variace hrány příliš často. Je to přitom skladba přiměřeně dlouhá, závažná, žádná hříčka; její spektrum sahá v širokém rozpětí od tradičně znějícího, hezky se pojícího souzvuku přes citace až po zahuštěnější a deformovaná vybočení. To vše přitom neznamená, že by se občas nemohl ozvat libý souzvuk Závěrečnou kompozicí byly Tři melodramy na verše Jitky Adamové pro recitátora a klavír, jimiž se představil Zdeněk Zahradník. Samota, Tobě a Slzy v moři tři části, z nichž jedna zněla z hlediska ustrojení atematicky a z hlediska výrazu zahořkle, druhá byla pozitivněji laděna a třetí potvrdila základní kompoziční rys: nezávislou samostatnost klavírního partu, který text nejenže nepopisuje, ale je dokonce naopak mnohoznačný či nejednoznačný. Petru Doležalovou doprovodil u klavíru v zajímavých miniaturách sám autor. společnost Českých skladatelů praha, tvůrčí centrum ahuv ostrava Jiří Štilec Na programu komorního koncertu v úterý v Sále konzervatoře Jana Deyla v Praze byla díla Milana Báchorka, Miroslava Kubičky, Pavla Kopeckého, Věry Čermákové a Vojtěcha Mojžíše. Stylový a obsahový rozptyl prezentovaných kompozic, z nichž většina zazněla buď v pražské nebo republikové premiéře, byl značný od díla elektroakustické hudby až k umírněnému neoklasicismu či dalším variantám různých tvůrčích zaměření na rozsáhlé a různorodé mapě postmoderní či post-stylově mixované soudobé hudby. Důležitou roli a funkci jistého sjednocujícího činitele zde hrál žánr vokální hudby většina děl pracovala s lidským hlasem nebo v případě sólového pozounu s jeho záměrnou stylizací. Samotné zařazení všech těchto rozdílně orientovaných děl svědčí o tom, že taková konfrontace je možná, dnes už spíše obvyklá, a posluchačům přináší zajímavý kontrast, na který jsou ostatně ze svého okolí a z jiných kontextů zvyklí. Jistým otazníkem, k němuž mne vedl pohled do sálu, je spíše nejen na tomto koncertu, ale možná i v širším kontextu celé přehlídky možnost a efektivní způsob prezentace nově vznikající soudobé tvorby, její skutečné místo a společenské postavení ale to samozřejmě přesahuje rámec i možnosti této stati. První kompozicí celého večera byly Opožděné písně Milana Báchorka na haiku Jaromíra Brabence pro soprán a klavír. Tuto formu klasického japonského tříverší (5, 7 a 5 slabik) skvělým způsobem interpretovala sopranistka Michiyo Keiko ve spolupráci s klavíristou Jaroslavem Šarounem. Autor napsal pět písní celého cyklu velmi úsporně a přesvědčivě. Zcela osobitým způsobem navazují na janáčkovský svět, ale vůbec ne epigonsky, spíše v úsečnosti, křehkosti a jakési zvláštní lapidárnosti a pravdivosti. Určitě se zde projevilo zajímavé spojení japonské poetické formy haiku a autorových vlastních východisek i jeho citu pro vokální hudbu.

17 festivaly, koncerty 15 Výrazový svět Miroslava Kubičky je již dlouho pevně vyhraněn. Jeho třívětá Sonáta pro pozoun a klavír z let 2004 až 2006 přinesla kompozici volně navazující na neoklasicistní přístup. Obě krajní věty jsou označeny jako árie a přinášejí rychlejší pohyb s důrazem na melodickou kresbu sólového partu pozounu. Ve střední větě, Elegii, autor napsal kontrastní plochu závažnějšího výrazu. Velmi dobře se zde uvedl jak pozounista Jan Triebenekl, tak klavíristka Šárka Budínská. Dvě části z elektroakustického cyklu Surrealistická zahrada Pavla Kopeckého, Jezero a Zelené údolí, které byly premiérovány v roce 2006 ve Francii, mne velmi zaujaly. Jak uvedl sám autor: Obě elektroakustické kompozice by měly posluchače zavést do nereálného zvukového světa. Výchozím materiálem jsou čistě elektronické zvuky, které jsou základem melodicky i barevně kontrastních motivických útvarů, zasazených do blízkých i vzdálených rovin. Myslím si, že se tu autorovi podařilo vytvořit zvukově bohatě barevnou, velmi originálně tvarovanou skladbu s celou škálou uměle generovaných zvuků a souzvuků a zároveň kompozici, která má vygradovanou stavbu a stále ještě navazuje na současný hudební vývoj. Nebylo zde nic prázdného nebo samoúčelného. První část působila velmi eufonicky, pokud to lze takto formulovat i příjemně, byť jsme se ocitli v ne, respektive nadreálném prostoru a času. Druhá část působila poněkud dramatičtěji, ani jedna však nebyla tvarově a rozměrově přetažena. Těším se, že se k této skladbě ještě vrátím v podrobnější analýze na dalších stranách tohoto čísla Hudebních rozhledů. Skladatelka Věra Čermáková se představila opět v písňovém cyklu Pět písní na básně Johna Gracena Browna pro soprán, flétnu, klarinet, housle, violu a violoncello. Interpretace díla se ujala sopranistka Kristýna Valoušková a soubor Mondschein Ensemble, pro něž byl tento cyklus napsán. Dirigoval Miroslav Pudlák. Autorka bohatě využila škálu všech prostředků, které patří zjednodušeně formulováno k jednomu z proudů avantgardní soudobé hudby s kořeny v období klasického darmstadtského stylu padesátých let. Hlas byl využit nejen jako vokální element v kratších útržcích hudebního textu, ale i jako prostředek šepotů, hluků a mluvy, podobně se pracovalo s dalšími nástroji. Klasické prostředky a postupy, jako je třeba interval tercie v písni Only the birds, se dostávaly do spíše disparátních, střípkovitě rozhozených skvrn. Převažoval permanentní kontrast s jakousi řízenou chaotičností. Na téměř opačném pólu tvůrčí poetiky se nacházela skladba Vojtěcha Mojžíše Hrst plná lásky tříhlasý ženský sbor s průvodem harfy na slova Marie Bednářové. Tato kompozice zazněla v podání Dívčího komorního sboru s dirigentkou Miloslavou Fouskovou a harfistky Pavly Jahodové. Vojtěch Mojžíš se nechal inspirovat verši studentky gymnázia a pro studentské muzicírování je tato kompozice určena. Samozřejmě, že gymnaziální dívčí lásky a jejich poetické obrazy mají v sobě ještě značný díl idealizace, patří to k pubertálnímu věku a je dobře, že i současné mládí, přes všechny výdobytky sexuální revoluce, má v sobě tolik potřebný díl idealismu. Z hlediska svého určení kompozice přinesla dobře napsanou a vokálně bezchybně posazenou hudbu, kterou budou dívčí sbory rády zpívat. Jiří Malát a Carmen Mayerová po provedení Griegova Bergliota mezinárodní festival koncertního melodramu Praha, Pálffyho palác, Žofín Míla Smetáčková Myslím si, že ani iniciátorka a hlavní organizátorka tohoto v Evropě ojedinělého projektu PhDr. Věra Šustíková, předsedkyně Společnosti Zdeňka Fibicha, zpočátku nedoufala, že její snaha oživit tradici melodramu u nás přinese tak bohaté ovoce a že soutěž a festival koncertního melodramu se šťastně dočkají deseti let. A nejenom to. Festival se rozrostl i mimo Prahu, letos do Vysoké u Příbrami, do Kralup a do Poděbrad. Znamená to tedy, že i mimopražské publikum má možnost seznámit se s tímto donedávna ještě polozapomenutým hudebně literárním žánrem a že zasetá semínka nadějně vykvétají. Na těchto stránkách jsem již několikrát o melodramech psala, a tak se tentokrát zmíním o průběhu letošního, již 10. jubilejního ročníku ( ) jen letmo. Většina pražských koncertů se odehrávala opět v útulném sálku Pálffyho paláce a hned na prvním večeru byl sál nabit k prasknutí. Dramaturgie festivalu byla mimořádně vynalézavá a setkali jsme se zde nejenom s nejúspěšnějšími díly minulých festivalů, ale i s řadou zde dosud neprovedených skladeb (např. Schönberg, Milhaud, Poulenc, Satie a další.). Nechyběli ani naši soudobí tvůrci (Jemelík, 1962, Fiala, J. F. Fischer, Sternwald, Kvěch) a opět řada premiér (Ježková, Janda, Viklický, Marek aj.). Dalším krokem kupředu byla hudební stránka, kde mnozí skladatelé upustili od obvyklé klavírní verze, ale zvolili i jiná nástrojová obsazení: housle, flétnu, klarinet, harfu, smyčcové kvarteto, marimbu či další kombinace těchto nástrojů. Bezesporu je to oživení melodramu jako žánru a lze doufat, že i v budoucnosti se skladatelé zaměří tímto šťastně nastoupeným směrem. Velmi potěšitelná je také skutečnost, že Festivalu zůstávají věrni vynikající interpreti, kteří se s melodramem zdá se dokonale sžili, a ujímají se jej se zřejmým potěšením za všechny jmenuji alespoň Hanu Maciuchovou, Dalimila Klapku a Martu Hrachovinovou, aniž bych tím chtěla znevážit výkony mnoha dalších. Výjimkou, která snad potvrdí v budoucnu pravidlo, bylo i zařazení skladby Viktora Ullmanna Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka ve výborném podání Soni Červené na koncertě České filharmonie pod taktovkou Leoše Svárovského. Ke slavnostnímu zakončení 10. festivalu koncertního melodramu ve Fibichově sále pražského Žofína přispěly i sklad- Foto archiv

18 16 festivaly, koncerty by, které zde zazněly. Nejprve chmurný, ale velkolepý Fibichův Hakon (na text J. Vrchlického) v podání Petra Kostky a Griegův Bergliot (na slova B. Björnsona) v podání Carmen Mayerové, jejíž interpretační výkon považují odborníci za jeden z vrcholů letošní melodramatické sezony. Po přestávce jsme s potěšením vyslechli duchaplný Komentář krále Davida ke knihám Mojžíšovým Josefa Marka, kterého se ujali v hebrejštině pěvci Luděk Vele a Jaromír Nosek a v roli českého komentátora jako vždy okouzlující Dalimil Klapka. Výbornou Plzeňskou filharmonii řídil Jiří Malát. Byla to povzbudivá tečka za letošní jubilejní přehlídkou koncertních melodramů. strunám podzimu odchod z hradu svědčí Praha, Rudolfinum, Pražská křižovatka, České muzeum hudby aj. Vladimír Říha Jazzovými koncerty skončil v listopadu festival Struny podzimu. O obou koncertech píšeme podrobněji v jiném článku, v tomto bych chtěl jen shrnout dojmy z 12. ročníku průběžného festivalu, který si našel pevné místo v konkurenci dalších pražských festivalů. Po nuceném odchodu z Pražského hradu se organizátoři nelekli a brzy si vybudovali silnou dramaturgickou i sponzorskou základnu, která jim umožňuje pokračovat v uvádění hostů přitahujících pozornost netradičního koncertního publika, kde převažují mladí lidé, což je určitě v kontrastu vůči převážně šedivým hlavám dalších festivalů. Můžeme diskutovat, zda-li je to skutečně zásluha obdivu k hudbě či jen určitá módnost či sponzorská povinnost, ale hlavní je, že sály jsou plné a program hodnotný. Za devět týdnů ve třech řadách devět koncertů, to není špatná bilance. Neviděl jsem sice úplně všechny (ruský Drevněrusskij raspěv a experimentální Handa Gote soubor), ale ostatní určitě stály za to. Mě osobně zaujaly především pražské debuty tenoristy Iana Bostridge (psali jsme o jeho koncertu v HR č. 11) a jeho krajanky houslistky Chloe Hanslip na společném koncertu řady Osobnosti s violoncellistou Jiřím Bártou, kde skladby Martinů, Ravela a Kodályho zazněly ve vskutku vzorovém podání. Vyzvedl bych ale i další debut, a sice v řadě Inspirace (byť spíše patřící do Crossover), při kterém jsme poprvé v Praze slyšeli portugalskou fadistku Anu Moura a její trio, v němž nadchl především José Manuel Neto hrou na portugalskou kytaru, nástroj připomínající zvukem spíše mandolínu. Skvělý koncert zakončily přídavky, mezi kterými nechyběly ani dvě písně od Rolling Stones (Brown Sugar, No expectations), při nichž sál Pražské křižovatky okouzleně naslouchal coververzi s příchutí crossoveru toho nejvyšího druhu! Přitom v řadě Crossover zase polský Bester Quartet dokazoval, že klezmer již není v centru jejich pozornosti, i když z něho vycházejí a skladby akordeonisty Jaroslava Bestera jsou stejně kvalitní jako newyorská avantgarda Johna Zorna krakovská čtveřice dovede obé. Závěrem musím zmínit oslnivý dojem z projektu Nouba v Rudolfinu, kdy spojení Pražské komorní filharmonie, marockých hudebníků a zpěvačky flamenka Ginesi Ortegy Cortés pod zázračným a nevtíravým vedením dirigenta Michela Swiercewského se postaralo o další nejen hudební, ale i zrakový, čichový (provoněná scéna) a dokonce i chuťový (to těsně před začátkem koncertu) dojem. Tento koncert by stál určitě za zopakování, mohl by sloužit jako názorná ukázka toho, jak zejména hudba Manuela de Fally (Čarodějná láska v první neuhlazené verzi) může nově zapůsobit na posluchače. iv. ročník svatováclavského hudebního festivalu Ostrava, katedrála Božského Spasitele, kostel Panny Marie Královny, kostel sv. Václava, Evangelický kostel, kostel Neposkvrněného početí Panny Marie, Husův sbor Igor Františák Letošní ročník Svatováclavského hudebního festivalu se již počtvrté konal v termínu ve více než dvaceti městech a obcích Moravskoslezského kraje. Organizátoři tohoto festivalu připravili během jednoho měsíce třiatřicet koncertů a dalších duchovních projektů, které se konaly výhradně v sakrálních prostorách. O tom, že se jednalo o velice zdařilý ročník, svědčí především mimořádný zájem návštěvníků těchto Svatováclavských koncertů a ve většině případů téměř do posledního místa zaplněné kostely. Řada milovníků hudby, kteří se neměli možnost koncertů osobně účastnit, mohla být uspokojena několika přímými přenosy jako např. dne v 19:00 na stanici Vltava přenosem pořadu Bolívijská barokní hudba duchovní hudba z jezuitských misií v podání souboru Florilegium, Ashley Solomon umělecký vedoucí (Anglie), sólista Henry Villca tenor (Bolívie) či záznamů koncertů, které v průběhu festivalu pořizoval Český rozhlas a také televize Noe. Dramaturgie festivalu se vzhledem ke svému duchovnímu zaměření každoročně soustřeďuje na uvádění významných duchovních děl hudební historie i současnosti. Značná část festivalu je zaměřena na takzvanou poučenou interpretaci staré hudby, kterou v letošním roce prezentovali především Schola Gregoriana Pragensis s uměleckým vedoucím Davidem Ebenem, Musica Florea s Markem Štrynclem, Ensemble Inégal s Adamem Viktorou, Societas Incognitorum s Eduardem Tomaštíkem, La Gambetta s Elen Machovou a především již výše zmiňovaný anglický soubor Florilegium s Ashley Solomonem a bolívijským sólistou Henry Villkou, Flautando Köln z Německa a Collegium 1704, Collegium Vocale 1704 s dirigentem Václavem Luksem. Poslední tři jmenované soubory se staly ozdobou letošního ročníku Svatováclavského hudebního festivalu, v jehož hodnocení se tentokrát zaměřím pouze na výběr některých koncertů pořádaných v Ostravě. Zahajovací koncert Svatováclavského hudebního festivalu se konal již tradičně v katedrále Božského Spasitele. Tento slavnostní koncert k poctě sv. Václava byl tentokrát ve znamení gregoriánského chorálu a uměleckého přednesu biblických textů v podaní souboru Schola Gregoriana Pragensis s uměleckým vedoucím Davidem Ebenem a recitátorem Markem Ebenem. Program koncertu byl Jiří Bárta v kruhu Scholy Gregoriany Pragensis Foto Ivan Korč

19 festivaly, koncerty 17 nazván Tváře a prameny (Pohled do historie liturgického zpěvu na Pražském hradě). Nevšední hudební zážitek připravil ostravskému publiku v kostele Panny Marie Královny dirigent Václav Luks se svým ansámblem Collegium Na tomto nezapomenutelném večeru předvedl Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha dílo, které představuje nejen vrcholnou skladbu Bachovy tvorby, ale zároveň duchovní hudby vůbec. Celými Pašijemi provázel německý tenorista Erik Stoklossa, jehož uměřeně dramatický projev a příjemný hlas vytvořily z Evangelisty jednu z nejzajímavějších postav večera. Také další sólisté (maďarský basista Milós Sebestyén v roli Ježíše, altistka Markéta Cukrová, barytonista Tomáš Král či sopranistky Hana Blažíková a Bénédicte Taran), kteří se v průběhu večera představili, umocnili mimořádný umělecký prožitek tohoto monumentálního díla. Celé tři hodiny obdivuhodně soustředěný ansámbl očividně čerpal energii z dirigenta, který dokázal po celou dobu udržet napětí nejen mezi hudebníky, ale i publikem. Dirigent Václav Luks připravil posluchačům mimořádně působivé provedení Matoušových pašijí, založené na kvalitních sólistech, perfektně dotažených frázích, skutečně precizní artikulaci všech sólistů i zřetelné výslovnosti obou sborů a výborné instrumentální složce, za což ho nadšené publikum ocenilo neutuchajícím potleskem a Standing ovations. Věhlasný anglický soubor Florilegium se představil v pondělí v kostele sv. Václava v Ostravě s atraktivním programem nazvaným Bolívijská barokní hudba duchovní hudba z jezuitských misií. K tomuto projektu si přizval Ashley Solomon (umělecký vedoucí) bolívijského tenoristu Henryho Villku, se kterým soubor spolupracuje od roku Program koncertu se skládal z raně barokních skladeb, které byly před nedávnou dobou nalezeny v bolívijských archivech pocházejících z misijních kostelů San Rafael a Santa Ana. Koncert byl živě přenášen Českým rozhlasem na stanici Vltava a zároveň také televizí Noe. Slavnostní koncert ke 100. výročí založení Základní umělecké školy E. Runda ve Slezské Ostravě byl realizován ve spolupráci se zmiňovanou školou. Tento koncert proběhl ve středu v Evangelickém kostele v Ostravě. Dramaturgie koncertu byla vytvořena z děl českých skladatelů (Josef Suk: Meditace na staročeský chorál Svatý Václave, Fantazie g moll pro housle a orchestr, Antonín Dvořák: Biblické písně pro bas a orchestr, Josef Suk: Serenáda op. 6). Protagonisté tohoto večera byli nejúspěšnější absolventi školy minulých let a dnes již uznávaní mladí umělci Martina Bačová housle a Jan Martiník bas, kteří se představili společně s Janáčkovou filharmonií Ostrava pod taktovkou šéfdirigenta Theodora Kuchara. Početné publikum vytvořilo důstojnou a zcela jedinečnou atmosféru a výjimečné výkony umělců odměnilo dlouhotrvajícím potleskem. V sobotu zazněl v Ostravě Přívoze v kostele Neposkvrněného početí Panny Marie atraktivní projekt, který byl v podstatě fúzí hudby jazzové a klasické. Interprety skladeb Petra Kořínka Porta coeli a Todes Fuge byli Alfred Strejček (liturgické texty a komentář), Pražské jazzové sexteto s uměleckým vedoucím Petrem Kořínkem a Moravský komorní sbor se sbormistrem Jiřím Šimáčkem. Především provedení Kořínkovy skladby Todes Fuge (česká premiéra), která vznikla v roce 1998 na objednávku Evangelické diakonie v německém Schwäbische Hallu u příležitosti 60. výročí Říšské křišťálové noci, zanechalo v posluchačích silný emocionální zážitek. Jistě velkým magnetem bylo účinkování skvělého německého souboru Flautando Köln ve složení Katharina Hess, Katrin Krauß, Ursula Thelen a Kerstin de Witt (pátek 26. října, Husův sbor ve Slezské Ostravě). V podání čtyř skvělých hráček na zobcové flétny měli posluchači možnost vyslechnout hudbu století a na vlastní oči vidět neuvěřitelně obsáhlý instrumentář tohoto u nás netradičního komorního obsazení. S téměř stoprocentní přesností, lehkostí a maximálním muzikantským nasazením ohromovalo téměř dvě hodiny flétnové kvarteto Flautando Köln své posluchače. Bouřlivý potlesk nadšeného publika si vynutilo dva přídavky v podobě úprav irských lidových nápěvů. Závěr festivalu byl podobně jako v minulých letech ve znamení monumentálního vokálně-instrumentálního díla. Tentokrát mělo ostravské obecenstvo možnost vyslechnout výběr z Quattro pezzi sacri Giuseppe Verdiho a Glagolskou mši Leoše Janáčka, které zazněly v podání Janáčkovy filharmonie Ostrava, Českého filharmonického sboru Brno se sbormistrem Petrem Fialou a sólistů Evy Dřízgové-Jirušové (soprán), Eriky Šporerové (alt), Petra Levíčka (tenor) a Martina Gurbaľa (bas). Tento závěrečný koncert byl důstojnou tečkou za letošním hudebním maratonem, který připravil a realizoval Svatováclavský hudební festival. Koncert od dirigentského pultu řídil jeden z nejvýraznějších dirigentů mladé generace Jakub Hrůša. Vynikající provedení obou skladeb v podání všech účinkujících odměnilo publikum bouřlivým potleskem. festa academica 2007 Praha, Aula Vysoké školy ekonomické, kostel sv. Ludmily, Pražský Hlahol Jan Maria Dobrodinský Ve dnech 16. a uspořádala Unie českých pěveckých sborů a několik dalších organizací pod záštitou ministerstva kultury a ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy neformální přehlídku studentských sborů na oslavu Mezinárodního dne studentstva. V těchto dvou dnech byly uspořádány čtyři koncertní akce. Na prvním koncertě byla i předána Cena Jana Opletala a na posledním Smetanova cena nejvyšší uznání pro české sbormistry. Zvláště při druhé zmíněné akci se dostalo zasloužených ovací Prof. Dr. Jiřímu Kolářovi. Přítomní i obě organizace, které tuto cenu udělují Unie českých pěveckých sborů a Sdružení sborových dirigentů, mu poděkovali za jeho velkou práci a zásluhy o český sborový zpěv. Dramaturgickou osou přehlídky byla inspirace českou a zahraniční lidovou písní a duchovní tvorbou několika století. Nešlo o běžnou sborovou přehlídku nebo soutěž, pozornému posluchači však nemohla uniknout rozdílná i když vesměs velmi dobrá úroveň sborů i jejich sbormistrů. I když by si tento moment nepochybně zasloužil podrobné hodnocení, uveďme alespoň jména sborů v pořadí, v jakém účin- Cenu Unie českých pěveckých sborů a Sdružení sborových dirigentů obdržel na závěrečném koncertu festivalu Festa academica prof. Jiří Kolář (vpravo) z rukou Romana Michálka, předsedy UČPS (vlevo) a Františka Zumra, místopředsedy UČPS. Foto Zdeněk Chrapek

20 18 festivaly, koncerty kovaly na koncertech: Musica Oeconomica Pragensis, Dívčí akademický sbor z Plzně (vystoupil na prvním koncertě i na matiné duchovní hudby), Vysokoškolský pěvecký sbor Ostravské univerzity, Jihočeský vysokoškolský sbor, Pěvecký sbor Masarykovy univerzity Brno, Smíšený komorní sbor Ateneo Univerzity Palackého Olomouc (vystoupil na matiné duchovní hudby i na třetím koncertě), podobně i Vysokoškolský umělecký soubor z Pardubic a Komorní mužský sbor Nona z Ústí nad Labem. Jako určitou alternativu poskytlo Gymnázium Jana Keplera z Prahy provedení rockového oratoria Eversmiling Liberty dánských autorů Jensena Johansena a Erlinga Kullberga v podání Spojeného sboru pražských gymnázií a doprovodného instrumentálního souboru. pontes každý rok jinak Praha, Rudolfinum Vladimír Říha Vskutku nezničitelná je energie Oldřicha Vlčka, uměleckého šéfa orchestru Virtuosi di Praga. Ten již podvanácté zorganizoval mezinárodní festival Pontes, který spojuje historická místa Čech, Moravy a Slovenska zapsaná v památkách UNESCO a přidává k nim v posledních letech i další státy. Letos jimi byly Španělsko a některé státy bývalé Jugoslávie. Závěrečný koncert v Rudolfinu jakoby rekapituloval celoroční snažení organizátorů podporujících hudební přátelství měst a států. Zároveň obsahoval i nově zaváděnou tradici zakončovat každý ročník festivalu Českou mší vánoční Jakuba Jana Ryby ne však v provedení profesionálního sboru, nýbrž sboru sestaveného z amatérů působících v jednotlivých městech. Dvojnásobně veliký sbor umístěný pro svou početnost na pódium a k varhanám se spolu s orchestrem Virtuosi di Praga, hlavním sloupem festivalu, a sólisty (Zdena Kloubová, Pavla Vykopalová, Tomáš Černý, Roman Janál) i vše řídícím Vlčkem postarali o výjimečný zážitek z důvěrně známého díla. Objevem večera byl i černohorský klavírista Boris Kraljevič v Mozartově Koncertu C dur, KV 415, výborný technicky i výrazově, který letos s Virtuosi absolvoval mnoho koncertů. Objevili ho právě v bývalé Jugoslávii. Večer uzavřely přídavky, kterými byly koledy, a tak ještě podtrhly předvánoční pohodu v zaplněném sále, kde nechyběli někteří starostové z měst projektu Pontes. Do nového 13. ročníku opět ve spolupráci s Ministerstvem kultury ČR připravuje Oldřich Vlček řadu novinek. Připojí se další země Island, Maďarsko a Turecko, propagována bude hudba slovenského Jána Levoslava Belly, českou duchovní skladbou bude Missa Pastoralis F. X. Brixiho (naváže na letošní Mši B dur Josefa Suka, která zahájila projekt Obnova české duchovní hudby) a v Litomyšli by měla být uvedena původní verze Prodané nevěsty. Festival navštíví i města nezahrnutá dosud v památkách UNESCO jako Cheb, Žatec či Slavonice. Má vzniknout i speciální odnož, Salon Pontes, pro šansoniéry či písničkáře. Zahajovací koncert nového ročníku bude v Rudolfinu a vystoupí na něm umělci z ČR, Islandu, Turecka, Černé Hory a další. pocta iljovi hurníkovi Praha, Lichhtenštejnský palác Rafael Brom Každé, nejen kulaté životní jubileum, by mělo probíhat za účasti širšího kruhu rodiny a přátel. V případě profesora Ilji Hurníka zaplnila jeho rodina koncertní sál pražské akademie takřka do posledního místa. Koncert k jeho poctě uspořádaly čtyři instituce Společnost Vítězslava Nováka, Konzervatoř v Praze, Umělecká beseda a Hudební nadace OSA tedy společnosti jubilantovi důvěrně známé z dlouholeté pedagogické či organizační činnosti. V Novákově společnosti je stále předsedou, vždyť byl také jeden z jeho posledních žáků, jak připomněl v tištěném programu Prof. PhDr. Miloš Schnierer. Ten se také, jako místopředseda jmenované SVN, ujal úvodní zdravice. Koncert zahájil agilní Ensemble Martinů čtvrtou větou ze Sonáty da camera samotného jubilanta ostatně koncert byl sestaven jen z tvorby Ilji Hurníka. Následující Hudba pro klavír zazněla v provedení pianisty Miroslava Sekery, v tomto sále již podruhé, nedlouho po provedení v programu Festivalu soudobé hudby dne Pianistu vystřídalo dámské duo Lenka Kozderková (flétna) a Kateřina Englichová (harfa) a přidalo Tombeau de Köchel. Poslední skladbou před přestávkou byl Sextet pro žestě a varhany v provedení Souboru AMU s Petrem Čechem u varhan a Aloisem Čočkem u dirigentského pultu. Na přestávku se nechvátalo, neboť v programu předřadil šotek ještě jednu skladbu, která měla zaznít a také přišla později. Sólistkou v Hurníkově díle Verba sancta pro soprán a komorní orchestr byla Lívia Vénosová a doprovázel ji Komorní orchestr Pražské konzervatoře pod vedením Františka Pospíšila. A podle známého latinského přísloví o finále předstoupili před jubilanta klavírista Miroslav Sekera, varhanice Ivana Michalovičová, opět soubor Ensemble Martinů a konečně smíšený sbor Gaudium pragense se sopranistkou Veronikou Pokornou. Skladbu nastudovali Michaela Šreinová a syn jubilanta Lukáš Hurník, který také provedení dirigoval. Zpívali Prastaré obrazy pana profesora DrSc.h.c. Ilji Hurníka, držitele Státního vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění, které mu udělil prezident ČR Václav Klaus. Koncertní večer měl intimní pokračování v klubu HAMU, kde se jubilantovi dostalo dalších gratulací a konečně i hvězdné rozvahy Hurníkova přítele, astrofyzika Jiřího Grygara. symfonie atlantis václava bůžka Teplice, Dům kultury Lenka Přibylová Severočeská filharmonie Teplice nabídla ve svém druhém abonentním koncertě cyklu B ( ) posluchačům zcela netradiční program, neboť světová premiéra programní symfonie soudobého autora není na našich koncertních pódiích častým jevem. Teplický skladatel Václav Bůžek se při kompozici Symfonie nazvané Atlantis inspiroval Platónovou pověstí a jednotlivé věty nesou programní názvy. Autor v současné době působí jako zástupce ředitele na Konzervatoři v Teplicích a intenzivně se mimo jiné věnuje výuce skladby. Mnozí z jeho žáků úspěšně studují kompozici na hudebních fakultách AMU a JAMU a dosáhli i výrazných mezinárodních úspěchů. Sám Václav Bůžek prošel kompozičně značně složitým vývojem a jeho skladby jsou uváděny u nás, v řadě evropských zemí i v dalekém zámoří, v USA, v Austrálii a jinde. V Teplicích premiérovaná symfonie byla dokončena na jaře roku 2006 a vedle typických rysů autorova kompozičního jazyka, jakými jsou přehlednost formy, záliba v kontrapunktu a výrazné rytmičnosti, klade důraz na maximum využití nástrojové barevnosti a překvapující melodické bohatství. Symfonie má podtitul Hudba k neexistujícímu filmu a obsahově zde, podle vlastního autorova vyjádření, dominuje přesvědčení o věčném přetrvání dvou největších lidských positiv lásky a odpuštění. První věta, nazvaná Poslední den,