Ezopovy bajky. Ezop. 6. století p. n. l.

Transkript

1 Ezopovy bajky Ezop 6. století p. n. l.

2 Obsah 1 První kniha Ezopova O kohoutu a perle O vlku a o beranu O lvu, vlku, koze a ovci O psu a o kusu masa O psu a o ovci O zlod ji a o slunci O vlku a o e ábu O muºi a o hadu O dvou psech O voslu a lvu O dvou my²ích O vorlu a li²ce O vorlu, hlemejºdi a vrán O havranu, sýru a li²ce O voslu a o ²t n ti O lvu a o my²i O dvou supích O lvu, kanci, bejku a voslu O vlastovici a o jiných ptácích Druhá kniha Ezopova O ºabách O zlod ji a o psu O svini souprasní a o vlku O ho e ku porodu pracující O vlku aneb psu a o jehn ti O starém psu a o pánu jeho O zajících a ºabách O vlku a kozlátku O holubu, supu a krahujci O chudém lov ku a o je²t rce O jelenu, o vlku a o ovci O havranu nebo vrán a o pávu O obrazu a o vlku O mou²e a mravenci O mou²e a o mezku O ºáb a volu O li²ce a o ápu O kol av a o hospodá i

3 3 T etí kniha Ezopova O lvu a o pastý i O voslu a frýzu O lvu a koni O zví atech a o ptácích O frejí ce a o mládenci O slaví kovi a o krah jci O li²ce a o vlku O jelenu a o lovci Fabule vynechaná O ºen a o muºi jejím umrlém O otci a nepoda ilém synu O zlém a je²t o hor²ím O vlcích, o ovcích a o psích O muºi a o seke e O rukou, nohách a b ichu O vopici a li²ce O vlku a o psu O jelenu a o volu O kramá i a o voslu O lvu a o vopici ƒtvrtá kniha Ezopova O li²ce a o hrozních O kol av a o my²ích O vlku, o pastý i a o myslivci O voslu a o lvu O rysu a sedláku O ezníku a o skopcích O jedli a o t tin O ptá níku a o ptácích O supu a o jiných ptácích O koni, o jelenu a o myslivci O starém lvu a o li²ce O nemocném oslu a o vlku O jednom velkém kozlu a t ech malých O lov ku a o lvu O ble²e a o velbloudu Z jiných soubor bajek ƒlov k a divý muº T ºko jest p irození zm niti O dvou tovary²ích

4 5.4 O ºáb, o ºabinci a o ptácích O li²ce a kohoutu O li²ce a o ko ce Li²ka a lev Oliva a fík Orel a brouk Pocestní a platan Sever a Jaso Li²ka a kozel O ko ce a kohoutu O medv du a v elách O lvu a my²i O kanci a oslu O vlku a li²ce O ºelv a ºabách Ko ka a my² Listy v t²ího formátu O lov ku pravdomluvném, o lhá i a o vopici O pávu bohyn e ené Juno a o slaví kovi O lov ku lysém a o mu²e O mravenci a o kobylce O me i a o poutníku Z jiných soubor bajek O dvou krabech O hadu, li²ce a jeºkovi Husy a e ábi Slepice zlatonosná Li²ka a trní O sedláku a mladém býku O ºíznivé vrán O v tru a dºbánu Duby a Zeus Tygr a li²ka O závistivém psu O vlku a o li²ce

5 P edmluva Romula mudrce na Knihy Ezopovy Romulus z Athén u il syna svého takto. Ezop ek byl smyslný muº, kterýº básn mi svými lidi u il, jak se v inech svých zachovávati mají, co d lati a eho nechati. A proto, aby ºivot lidský a mravy jich okázati mohl, k tomu jest básní svých uºíval, ptáky, stromy, divoká i pitomá zví ata, kozly, vlky, li²ky, lvy, voly, ovce, kozy a jiné v ci mluvící uvozuje, podlé p íleºitosti a slu²nosti jedné kaºdé rozprávky a básn. 5

6 1 První kniha Ezopova 1.1 O kohoutu a perle Kohout hraba se a hledaje sob v hnoji potravy, nalezl perlu, kteráºto na neslu²ném míst leºela. K níº ekl takto: O p edrahá v ci, jakº tak hanebn v hnoji a v lajních leºí²? Kdyby tebe n který lakomec nalezl, jak s p evelikou radostí tebe by pochytil, a ku první okrase a váºnosti tvé tebe by p ivedl. Ale já nalez²i tebe tak na mrzkém míst leºící, rad ji bych byl n co jiného nalezl, ímº bych se poºiviti mohl, neb ani já tob, ani ty mn se nehodí²." Rozprávky vyznamenání: Tuto rozprávku Ezop t m rozpráví, kte íº, kdyº jej tou, nerozum jí moci a uºitku perly této, a medu s kvítí jako v eli ky sbírati neum jí, neb t m takovým Ezop k ítání uºite ný není. 1.2 O vlku a o beranu Ezop o nevinném a proti tomu o zlobivém a zjevném k ivdá i tuto rozprávku pokládá. Vlk a beran, oba dva ºízniví jsouce, p i²li k potoku, aby pili. Vlk pil z potoku daleko naho e, a beran dole. Uhlédav pak vlk berana, ekl k n mu: Vºdycky mi, kdyº piji, kalí² vodu." Trp livý beránek ekl: Kterak bych já tob kalil vodu, pon vadº od tebe ke mn te e?" Vlk jakoby se zard l, ºe mu beran pravdu pov d l, i ekl: A co mi laje²?" Odpov d l beran: Já tob nic nelaji." Tu op t ekl vlk: P ed p l létem téº mi otec tv j d lal." Beran ekl: Já jsem je²t toho asu na sv t nebyl, aniº jsem je²t se byl narodil". Op t vlk ekl: Pole jsi mi mé tak pokazil a pohubil svým pasením a p í²tikováním, ºe zpustlo." Beránek aneb jehn eklo: Jakº to m ºe býti, v²ak je²t nemám ºádných zub v." I rozhn vav se vlk, ekl: A koli já tvejch d vod v a vejmluv zru²iti nemohu, v²ak proto chci sob z tebe istou kolací ud lati". A pochytiv tichého beránka, roztrhav jej, sn dl ho. Vyznamenání: Touto rozprávkou Ezop ukazuje a vysv d uje, ºe u nepravých a k ivdomluvných ºalobník rozum a pravda ºádného místa nemají. Takových vlk mnoho se nalézá. 1.3 O lvu, vlku, koze a ovci Jest obecné to p ísloví: S mocn j²ím sebe netovary² a své v ci v dobré mí e postaví². O tom jest taková rozprávka. Vlk, koza a ovce stovary²ili se se lvem, aby spolu na lov do jedné stráni táhli. A uhoniv²e jelena, na tvero jej rozd lili. Potom ekl lev: První díl proto beru, ºe jsem lev a nad v²emi zví aty král. Druhý díl, proto jest m j, ºe siln j²í jsem neºli vy. A t etí proto chci míti, ºe jsem touºeji b ºel neºli z vás kdo. A tvrtého kdo se dotkne, hned jsem mu nep ítelem." A tak ten nev rný a lichý lev tyto t i odhádal od díl v jejich a sám v²ecky pobral. Tato rozprávka v²ecky lidi napomíná, aby se tovary²stva sebe mocn j²ího varovali. Tu báse Crinitus v novém latinském p ekládání z e i ecké pokládá o lvu, voslu a li²ce. A kdyº vosel z rozkázání lvova, coº ulovili, na tré rozd lil, proto se velmi lev na vosla 6

7 rozhn val, a ²k íp zuby, rozkázal li²ce d liti. A li²ka hned v²ecko v jednu hromadu sloºila a lvu p ivlastnila. I líbilo se to lvu, tak ºe se vzeptal, kdo by ji tím oby ejem d liti u il? A ona odpov d la, ºe nebezpe enství, v kterémº vosel stál, to mne nau ilo". A tak ta báse oznamuje, ºe ten ² astný jest, kdoº se cizím nebezpe enstvím kaje. 1.4 O psu a o kusu masa Kdoº lakom cizího a p íli²n ºádá, potracuje své. A ehoº nalakomí, toho nepoºívá. O tom Ezop mluví takto: Pes nesa kus masa v tlam, b ºel skrze tekutou vodu. A vtom podobný kus masa v vod zdáv se sob ºe vidí, cht l také i ten pochytiti. A tak odev ev ústa, upustil ten, kterýº m l, a voda jej hned zanesla, tak ºe on jistej kus za nejistej ztratil. Protoº lakomej, kterejº mnoho ºádá, ten vºdycky málo mívá. 1.5 O psu a o ovci Pes p ed soudem vinil z p j eného chleba ovci. Ovce jemu odpírala, koucí, ºe nikdá ºádného chleba od n ho nep ijímala. Pes odvolával se, ºe chce sv domím to prokázati. To aby postavil, jemu jest pu²t no. I p ivedl vlka, kterýºto vyznával, prav se v d ti, ºe by chleba p j il pes ovci. P itom také lu ák p ítomen býti se pravil; a vcházeje lu ák, ekl k ovci: Kterak ty smí² toho zapírati, prav ci, ºe jsi nep ijímala?" A tak ovce jest t mi k ivejmi t mi sv dky p emoºena. A hned ortel jest vy en, aby ona chléb psu navrátila. I p inucena jest, ºe vlnu svou ne v as vost ící dáti musila, aby tomu, kterémuº povinna nebyla, zaplatila. Tak mnozí iní, na nevinné lsti vymej²lejíce, a svá p edsevzetí fale²nejmi sv dky a pevn utarasovanejmi lºmi upev ujíce. 1.6 O zlod ji a o slunci Coº v lov ku od p irození leºí, toho se on velmi t ºce zbaví. To tato rozprávka znamená. ƒasu jednoho sousedé m li velikou radost a pot ²ení s zlod jem na jeho svatb, nad jíce se, ºe se jiº obrátí a zlod jství p estane. K nimºto p i²ed jeden muº moudrý a vida je v takové radosti, ekl jim: Poslechn te, já vám chci radost va²i vyloºiti. Jednoho asu slunce cht lo se voºeniti. To se zdálo v²em zemím odporné, a v²ecken sv t toho trp ti nemohl, tak ºe i najvy²²ímu bohu, Jupiterovi, láli a zlo e ili. Proto se Jupiter velmi hn val, a tázal se na p í inu toho lání a zlo e ení. A jeden ekl k n mu: Nemáme nyní neº jediné slunce, to v²ecken sv t zarmucuje p íli²nou horkostí, tak ºe v²eckno p irození od ní nemocno bývá: co pak budoucího jest, kdyº slunce jiných naplodí?'" Báse tato ukazuje, ºe se lidé pro mnoºení zlých radovati nemají, neb oni s atí a oddaní sob podobné plodí. Zlí rádi zlé plodí. Po zlém plemenu rády zlé rodiny bejvají. Jeden zlod j mnoho jiných naplodí, a jeden lotr mnoho lotr v nad lá. 7

8 1.7 O vlku a o e ábu Kdoº zlému dob e iní, ídko odplaty dobré od n ho dochází. -Vlk poz ev kost, velikou muku m l, neb mu v ch tánu nap í v zela. Vysoce se zakazoval, ºe zaplatí a za to u iní, kdoº by mu koli od toho zlého pomohl. I povolán jest k tomu e áb s dlouhým krkem, aby vlku pomoc u inil. Ten vstr iv krk sv j v ch tán vl í, vytáhl jemu kost ven a zdravého jej u inil: a jiº od zdravého vlka, aby mu p ipov d nou mzdu dal, ºádal. A vlk takto pov d l: O v t²í nevd nosti od toho e ába, jeºto tak hluboko v mém ch tánu jako ta kost byl, a je²t ºádá ode mne záplaty. Co jsem mu mohl lep²ího ud lati, neº abych ho p i ºivot zachoval? Jeºto to mn k veliké potup a lehkosti jest." Tato báse napomíná ty, kte íº zlým sluºbu a pohodlé iní anebo n jaké dobrodiní ukazují. 1.8 O muºi a o hadu Zlému kdo pomoc iní, v d ti má, ºe dosti zle iní. Nebo za své dobré iny zlou odplatu od n ho míti bude. Pro velikou zimu a mrázy lov k jeden, lítostí hnut jsa, hada v domu svém choval a p es celou zimu jemu jísti dával. Kdyº pak zima pominula a had jiº zase jako obºil a povok ál, v²eckny v ci jedem nakva²oval. A aby vºdy milostí po sob nepoz stavoval, a laskav aby se nerozd lil, emuº kde mohl, tomu u²kodil. Tuto rozprávku mají pamatovati, kte íº dobrovoln nevd ným lidem nápomocni bývají, kte íº by rad²i p i rozd lování a rozvedení p átelství u²kodili, neº by za to, coº dobrého p ijali, n ím dobrým zase se odplatili. 1.9 O dvou psech Pokorná a pochlebná slova, anebo p kné mluvení, asto lidí p ivozuje k veliké ²kod. Protoº, abychom pochlebník v a lahodných e í podávajících nep ijímali, ale jich se varovali, Ezop tuto báse sloºil. Jednoho asu tista, jsoucí b ezí a mající se poloºiti, pokorn lahodnejmi slovy psa prosila, aby jí pop ál v pele²i své místa. Pes, dav se namluviti, p ál jí toho a hned jí z pele²e postoupil a ji tam vpustil. Ona pak kdyº tam dlouhý as leºala, a jiº mladí ºe velicí byli, prosil pes, aby se zase vyst hovala a pele² jemu vyprázdnila. Ale ona toho u initi necht la. Nevelmi mnoho potom ºádal pes op t, prose, aby mu to podlé té víry u inila, kterouº od n ho poznala, a jemu z pele²e varovala. K tomu tista nadut a hrd odpov d la: Pro mne nepráv a nespravedliv n kolikrát trápí²? Coºpak chce² proti mn a proti v²em mým býti? Pakli jsi siln j²í neºli my v²ickni, teda já tob chci z pele²e varovati." Tak asto dob í a p ív tiví skrze lahodné a pochlebné mluvení statky své ztracují a o n p icházejí. 8

9 1.10 O voslu a lvu O svémyslném, bláznovém, posm ²ném lov ku mud ec tuto báse sloºil. N kte í lidé potupují sebe vy²²í, jeºto z toho veliké zlé jim nastává. Jako tento vosel, potkav se se lvem, ekl k n mu: Pozdravuji tebe, brat e." Lev pak to snesl a nedal mu ºádné odpov di, ale potupil slova jeho a hlavou na n kynul, pomysliv sám p i sob : A já bych necht l tím marným a ni emným hovadem svejch zub v po²kvrniti, aniº bych cht l oust odev íti, abych se m l s ním vaditi. Neb kdybych se s ním o zasadil, musil bych ho nebo mne plundrujícího, aneb po kusích roztrhaného, nechati a odjíti: protoº lépe jest bláznovému hovadu to p eslechnouti." Tato báse u í, aby lidé rozumn j²í n co na bláznových sná²eti um li, a blázny aby ochra ovali, kte íº n kdy moud ej²ím n co bláznové p emluví O dvou my²ích Mnohem jest lépe v chudob bezpe n ºivu býti neºli v bohatství pro strach a starostí schnouti a vadnouti. Jakoºto báse tato oznamuje. My² domácí p es pole vandrovala, a ºádána jsouci od polní my²i, aby u ní hospodou byla, od ní jest p ijata a znamenit v její malé dupce ct na, tak ºe ºaludy a je menem nakrmena byla. Kdyº pak zase se vracela, svou cestu dokonav²i, k polní my²i se navrátila a jí prosila, aby s ní ²la a také, co by m li, jedla. Tak se stalo. I ve²li spolu do jednoho p kného domu, v kterémº byla ²piºérna aneb sklep, plný rozli ných pokrm v. Ty ukázav²i domácí my², ekla: Mnedle, jez tyto dobré pokrmy, pokudº se líbí, neb já jich mám na kaºdý den nazbyt dosti." A kdyº jiº rozli nejch pokrm v poºívaly, tehdy p ib hl b hem klí ník a u dve í se rumploval. My²i, lek²e se, utíkaly, domácí do díry sob známé, ale p espolní nebyla tu dír sv doma, tak nev d la, kam b ºeti, neº po st nách sem i tam se drala, a jiº po svém ºivotu byla pustila. Kdyº pak ten ²afá ze sklepu vy²el a dvé e po sob zamekl, ekla domácí my² k p espolní: Pro se sama d sí² tvým b háním a utíkáním? Mnedle jezme a m jme dobrou v li a p ebírajme se v t ch pokrmích, nebo neboj se, zde se nemáme o starati, neº toliko bu me vesely." Odpov d la polní my²: Schovaj sob své pokrmy a bu s nimi vesela, neb ty nemá² ºádné starosti ani pé e, ani také úzkosti aniº tebe také co trápí tito kaºdého dne zámutkové; já také dob e a st ídm na poli míti se budu, a vºdycky vesela budu, ºádné pé e o nic míti nebudu, ºádného zámutku báti se nebudu. Ale ty vºdycky pe livá bude², a nikdá sebou bezpe na nebude², vºdycky na tebe pasti nastrahovati a léceti budou, aby t polapili. Ko ky t ustavi n prohán ti budou, a pro jich pokrmy bez p estání obecn v²ichni tebe nenávid ti budou." Tato báse trestce ty lidi, kte íº se s vy²²ími stovary²ují, aby od nich n co dosíci mohli, ehoº jim ²t stí nikdá nep j ilo, aniº se jim kdy to poda ilo. Protoº mají lidé takoví pokojný ºivot vyvoliti a rad ji bezpe n j²í sebou v svém malém obydlí býti, neºli toho ºádati, coº by jejich p irození nep íslu²elo, aneb coº by jim oby ejného nebylo. 9

10 1.12 O vorlu a li²ce Velicí a mocní nemají niº²ích potupovati. Jakoº tato rozprávka oznamuje. Vorel a li²ka, p átelství s sebou a známost u iniv²e, aby od sebe daleko nebejvali, na tom se snesli. A toho p átelství potvrdili tím, ºe sob p ivykli. Vorel pak na vysokém strom hnízdo sob sloºil, a li²ka hned tu od n ho nedaleko na zemi mladé vyvedla. Kdyº pak asu n kterého vy²la, aby se popásla, vorel nemaje, co by jedl, slet v do chrastiny dol a mladé li²ky pobrav, spolu s rodinou svou je pojedl. Vrátiv²i se pak li²ka a tomu porozum v²i, co by se p ihodilo, ne tak velmi pro rodiny své smrt se rmoutila, jako pro to, ºe se pomstíti nemohla. Neb létati nemohouci, létajícího vorla uhoniti nemohla. V²ak proto z daleka stojeci (coº jest oby ej t m, kte íº se pomstíti nemohou) nep íteli svému zlo e ila a jej klela. Nemnoho pak potom, kdyº jacísi kozu ob tovali na poli, slet v vorel dol, kus té ob ti s uhlím e avým pochytiv, do hnízda vnesl. Kdyº se pak vítr strhl a ohe se roznítil, vorlí ata, nemajíce je²t ºádného pe í, ope ená na zemi spadala. A li²ka p ib h²i, p ed ním, kdyº na to vorel hled l, v²ecka je pojedla. Báse znamená, ºe ti, kte íº p átelství ru²í, a koli pomsty nemívají od nedostate n j²ích sebe pro jejich mdlobu, v²ak proto od Boha pomsty neucházejí. Tato rozprávka u í, ºe vy²²í nemají niº²ích potupovati, aby trestáni nebyli ohn m pomsty a spravedlnosti Boºí. Jakoº také stará báse o tom jest, jinými slovy, ale k témuº rozumu. A t etí také o vorlu a o hovniváli O vorlu, hlemejºdi a vrán Kdoº opat en jest a sebou bezpe en, ten se vyst íhej, aby mu skrze zlou radu u²kozeno nebylo. O tom Ezop mluví takto: Vorel pochytil hlemejºd velikého, a nohou ho sob drºe, vylet l s ním vysoko do pov t í. V²ak hlemejº tak se do své ²ko epiny vtáhl ºe mu vorel nemohl nic u²koditi, ani ho z ní vytáhnouti. Tu potkav²i jej vrána, pochlebovala mu, kouci: I cos velmi dobrou v c uhonil, ale, le ji rozbije², jísti jí nebude², a daremní tvá práce bude." Ihned vorel p ipov d l vrán kus toho lovu, aby mu k tomu radila. Vrána jemu takovou radu dala, kouci: Le nahoru aº k nebi, a pust jej na velikej kámen, a ²ko epina aneb ten ºabinec jeho se rozrazí, a tak p ed sebou pokrm leºeti uhlédáme a s veselím se poºivíme." Skrze tu lstivou radu této vrány zkaºen jest hlemejº a orlovi s vranou pokrmem u in n, a koli od p irození domkem a p epevnou ²ko epinou opat en jest O havranu, sýru a li²ce Lidé, kte íº pochlebník a e í lahodných podávajících slova p ijímají, oklamáni bejvají. Jakoº tato rozprávka ukazuje. Havran, vzav sejr na vokn, let l s ním na jeden vysoký strom. Uhlédav²i jej li²ka, zacht lo se jí toho sejra. I promluvila k n mu lahodnými slovy, koucí: O havrane, kdo jest tob podobný? Neb ºádný pták nemá takového pe í, jako ty. A nevím, aby p kn j²í pták mohl nalezen býti, kdyby toliko k té kráse n jaký hlas m l; neº tak mám za to, ºe má² hlas 10

11 p iobhroubný." Havran se radoval z té marné chvály, a cht se více zalíbiti a hlas sv j okázati, vztáh²i krk, siln zk ikl. A jakº ústa odev el, hned mu sejr vypadl. Ten pochytiv²i chytrá a lstivá li²ka, rychle jej pohltila. Teprvá havran p estal, porozum v tomu, ºe slova té li²ky líbezná s lstí a nev rou byla smí²ená. Protoº napomíná tato báse obecn, pochlebník v aby se st áhli a jich se varovali O voslu a o ²t n ti Kdo k slu²né sluºb není ustanoven a k ní se nehodí, ten nemá se t íti vy²²ímu a lep²ímu slouºiti, neb sluºba jeho p íjemná nebude. O tom sly² tuto báse : Vosel, vida ²t átko, kterak p kn od pána svého navedeno jest, ºe kaºdý den s pánem se milkují a s sebou p kn nakládají, tak ºe pán se s ním pohlazuje, jísti mu z svého stolu dává, a v²ecka eled domácí mu folkuje, myslil sám u seb: Kdyº toto tak malé nemilé zví átko tak pán m j miluje i v²eckna eled pro to ²patné lísání a umílení, jak mnohem více budou mne milovati, kdyº já se k n mu budu ulisn míti a umíleti. Mnohem lépe to se mu líbiti bude, ºe já veliký jsem a lep²ího rodu neºli pes, a k mnohým v cem jsem uºite n j²í neº to ²t n, protoº mnohem hodn ji ct n budu. A rozváºiv ty v ci vosel u sebe, uhlédal pána, an dom jde; hned b ºel proti n mu a ukázal radost svou váním svým, a zpav se, vloºil se svejmi p edními nohami pánu na ramena, a po al jemu okolo oust enichati a vokolo tvá i sem i tam se umíleti, tak ºe na n m i ²aty zmazal. A kdyº nepodobn t ºce na pánu leºel, pán zavolal na sluºebníky, aby ho té kratochvíle zbavili, a aby toho vosla prázden býti mohl. Tu v²ecka eled na vosla s sochory, s kyjmi i s kamením b ºela, a utloukli ho po h bet i po bocích, ºe v n m n kolik ºeber zlámali, a ubitého zase jej k eb íku neb k jeslem p ivázali, tak ºe ho ledvá s du²í pustili. Tato báse ukazuje, ºe ºádný nemá se vysokomysln pozdvihovati, aby se m l u v t²í sluºbu t íti, neºli by jemu náleºité bylo O lvu a o my²i A koli lov k neváºný anebo prostý stavu niº²ího vy²²ímu n co potupného nebo nepravého u iní, zvlá²t necht, a kdyº prosí, aby mu to provin ní z necht ní u in né odpu²t no bylo, má se státi, neb p ichází as odplaty, a ºe i nuzní mohou asem mocným neb bohatým prosp ti. O tom sly² takovou báse : Lev spal v lese toho asu, kdyº se polní my²i tekly a spolu pohrávaly. Z necht ní jedna z nich na lva vsko ila. Lev procítiv, rychle ji pochytil. My² ºalostiv ho prosila, aby jí tu vinu odpustil, prav ci, ºe toho svévoln neu inila, a také oznamovala jemu, kterak by jich mnoºství spolu pohrávalo, ona pak sama, nechtíc, a ºádná jiná na n ho ºe vsko ila, v²ak za milost prosí, aby ta p íhoda jí milostiv váºena byla. Lev, rozváºiv to u sebe, ºe by pomsta velmi chaterná byla proti jedné my²i, a v t²í lehkost z toho neºli est ºe by mu byla, tomu rozum je, odpustil my²i vinu a dopustil jí odjíti. My² s vd ností a s d kováním od n ho ode²la. Po n kolika pak dnech málo lev vpadl do tenat. A porozum v tomu, ºe by jat byl, po al velmi siln a ºalostiv váti a k i eti, a s velikou t ºkostí na své ne²t stí na íkati. Usly²av²i to my², hned k n mu b ºela, aby zv d la, co by to bylo, aneb jaké ne²t stí by ho 11

12 potkalo. Poznav²i pak to my², ºe by jat byl, ekla k n mu, t ²íc jej, aby se nic nebál, ºe mu se chce za dobrodiní jeho, kteréº jí byl u inil, odplatiti, a toho dobrodiní ºe jest vd na, dokázati. I v²eckny chytrosti a lsti k tomu v zení p iloºené vyhledav²i a je poznav²i, vzala p ed se práci zub v svých a po ala p ekusovati a rozvazovati v²eckny uzly té vazby, a v²ecky její chytrosti v nic obrátiv²i, tudy lva vysvobodila a vesele do lesa odeslala. Tato báse u í, ºe malých a níº²ích nemáme potupovati, neb p ichází hodina, ºe, coº jsme koli komu u inili, v²eckno se nám nahradí O dvou supích Kdoº se rád s kaºdým vadí a hadruje, ten se v pot eb své a nouzi pomocí ode v²ech opova- ºuje. O tom máme tuto báse sly²eti. ƒasu jednoho roznemohl se sup. A kdyº leºel mnoho m síc v, tak ºe ºádné nad je nem l, aby m l ºiv z stati, prosil s plá em mate e své, aby chodila po místech svatých a za n j slibovala, coº by kdoli cht li, ºe ob tovati chce, jediné aby mohl k zdraví navrácen a té nemoci prázden býti. Mát odpov d la, ºe to ráda chce u initi, ale ºe se obává, ºe z toho nic nebude, koucí: Ty jsi vºdycky prve bez bázn Boºí na sv t ºiv byl, kostely jsi zloupil, v²eckny oltá e po²kvrnil, aniº jsi které svátosti sob co váºil; kterakº tedy mám za tebe prositi?" Tuto báse sob váºiti mají ti, kte íº v h í²ích jsou, a odpu²t ní jich bez srdce skrou²eného a bez zpov di dojíti cht jí. Má jeden kaºdý lov k nejprve istým býti, chce-li od Boha v tom, za ho prosí, usly²án býti. I také ti lidé, kte íº se obecn jiº nyní rozdvojují a s kaºdým nevoli míti cht jí, vºdycky lstiv s protivností ºivi jsouce, kdyº na n jaká pot eba p ijde, tehdẠoby ejn beze v²í pomoci opu²t ni bývají O lvu, kanci, bejku a voslu Moc kdoº potratí, ten také má vysokomyslnost svou s sebe sloºiti, aby ode v²ech trestán nebyl. Jakoº tato fabule aneb rozprávka oznamuje. Lev, pro mnohá svá léta jiº jsa nestate ný, ºe i na své síle velmi zemdlen byl, tu p i²el k n mu kanec, slin se a zuby klapaje, a t mi ²kodu sob u in nou jemu odplacuje. Bejk trkal ho a ranil vob ma rohy. Vosel pak, vida ho jiº zemdleného, a an k ni emémuº není neº leºeti, v da, ºe prvé nep ítelem jeho byl, ude íl ho velmi tuze nohou v elo. Lev, vzdech²i, ekl: Kdyº jsem já p i své síle a mocí byl, tu jsem ºiv byl u veliké cti, v²em hrozný jsem byl, a v²ecka zví ata se mne bála, a kdoº jedné na mne zpomenul, kaºdý se mne zhrozil. Zase jsem mnohým dobrotivý byl, kterýchº jsem ni ímº neurazil, ale pomoc jim u inil: ti jiº v²ickni proti mn se zakyselili. A jakº mé síly a moci zbaven jsem, tak v²eckna má est s ní pominula." Tato báse napomíná a u í mocn j²í, aby p i své mocí dobrotiví a p ív tiví byli, aby niºádná pomsta po vykonání mocí na n nep i²la. 12

13 1.19 O vlastovici a o jiných ptácích Kte íº dobré rady neposlouchají, asto k veliké ²kod p icházejí. To tato báse znamená. Kdyº jednoho asu v²ickni ptáci pole vid li strojiti, konop a len na n síti, nic sob toho neváºili. Ale vlastovice, dob e tomu rozum je, co to rozsívání p inese, v²em pták m to oznámila, jak by to velmi ²kodlivá v c jim byla. Ale oni toho nedbali. Potom vop t, kdyº jiº len a konop poodrostly, vlastovice k nim ekla: Pomn te, ºe toto nám k zlému p ijde. Protoº po me a vytrhejme to, nebo hned jakº dozrá, budou z toho tenátka vízti a vosídla nám nastrahovati, a tak my skrz lidskou lest a strojení lapáni budem." V²ichni ptáci potupili radu její a jí se posmívali. Porozum v²i tomu vlastovice, od nich se odd lila a k lidem do dom v se vst hovala, aby obydlé její pod st echami bezpe n j²í bylo. A kte íº radou její spraviti se necht li, vºdycky v starosti jsou, aby pod pom e zlapáni nebyli. Tuto báse svévolní pamatovati mají, kterýmº se zdá, ºe jejich p edsevzetí jest najlep²í, a jinejch rady poslouchati necht jí. 13

14 2 Druhá kniha Ezopova 2.1 O ºabách V d ti se má, ºe básn vymy²leny jsou proto, aby lidem jejich dobré i zlé skutky oznámily. Neb ºádný dobrý ani zlý neslove, neº toliko sám lov k. A protoº chci já ºivot lidský i jejich oby eje tuto zav íti a k tomu rozumu n které básn vypsati o zachovávání dobrých i zlých lidí. Neb ten lov k bezpe n ºiv jest, kterýº se ºádného nebojí, jako oni athenien²tí m ² ané toho asu, kdyº se jim najlépe vedlo, a kdyº ve v²í svobod ºivi byli, ºádného se nebojíce, vespolek sami sob se v²í pilností slouºíce. Potom z té bezpe nosti a svobodného bydla neuºite né a marné, ni emné rady uposlech²e, ú adu ºádali, kterýº by zlo ince zkrocoval a pro jejich nepravosti trestal. Tudy p i²li lidé k velikému strachu. N kte í pak, kte íº trestáni býti m li, byli od trestání zpro²t ni pro jiné, od kterýchº prvé dosti bídn a hanebn uráºeni byli. A kte íº novými ustanoveními a zákony obtíºeni byli, ti se báli ²kody a hanby, ne proto, ºe ú edníci jejich ost í a z iví byli, ale proto, ºe oni takové z ivosti nep ivykli. A tak pod t mi ustanoveními a cizí v lí musili jako sluºebníci poslu²ni a poddani býti. To jest jim p evelmi t ºké bylo. A potom to t ºce trpíce, velice se rmoutili a sob stejskali. Proti t m Ezop takovou báse sloºil. Prvních as v, kdyº ºáby byly beze v²í starosti, ºádného se nebály, v luºích a jeze ích p ebývajíce, od ºádného suºovány nebyly, samy mezi sebou neuºite n se pohnuv²e, aby s k ikem a s ºádostí p ed Jupitera p edstoupily, na tom se snesly, aby od n ho krále ºádaly, kterýº by vinné trestati um l. Té ºádosti jejích zasmál se Jupiter a prosby jích nep ijal. A ony potom op t k n mu volaly, kdyº jim ºádné znamení dáno nebylo, ºe by ºádost jejich usly²ána byla, a je²t více neºli prvé k i ely, v e²t ly a kukaly. Dobrotivý Jupiter sprostným a nevinným ºabám na ºádost jejich svrhl klápet a do mo idla jim jej pustil. Zvuku a plesknutí jeho v²ecky lek²e se, kamº která v d la, prchaly. Potom jedna vystr ív²i hlavu z vody, aby nového krále uhlídati mohla a jej poznati, porozum v²i tomu, ºe by klápet byl, svolala v²eckny jiné ºáby, aby na toho krále pohled ly. N které s velikým strachem a s t esením plynuly a nového krále pozdravovaly, v²ak s bázlivým srdcem to inily. Porozum v²e pak tomu, ºe v n m du²e není, vskákav²e na n j, poznaly, ºe d evo bylo: tu teprvá nohami po n m ²lapaly. A zase s velikým k ikem na boha Jupitera ºádost vzloºily, aby je králem obda il. Tu teprvá Jupiter dal jím ápa, ten je jednu po druhé mordoval a ony pla íce a toho ºelejíce aº k nebi hlasy své vztahovaly, volajíce: O boºe Jupiter, spomoz nám, anebo v²ecky zahyneme." On odpov d l jim: Kdyº jste krále ºádaly, já jsem vám ho dáti necht l. Po druhé jste ºádost na mne vzloºily, tu jsem vám dal milostivého a dobromyslného, toho jste potupily, jím jste pohrzely a nohami jste po n m ²lapaly. Potom jsem vám dal na va²i p ílí²nou a neslu²nou ºádost tohoto krále, kteréhoº nyní máte, toho míti musíte, neb jste dobrotivého sob váºiti neum ly, aniº jste ho také snésti mohly, aneb sob zachovati um ly." 2.2 O zlod ji a o psu Tuto rozprávku máme sly²eti o podvodnících a jiné oklamávajících. No ní zlod j, v²ed jednoho asu do n jakého domu, aby v n m kradl, i trel na psa. Kterémuº, kdyº ho uhlédal, 14

15 chleba podával, aby na n j ne²t kal, ale aby utichl a lehl. I sly²eti, ºe by ten pes m l k tomu zlod jovi promluviti: Dává²-li mi tento chléb pro milosti, ili ºe mne podvesti chce², aby[s] to odnesl, ímº pán m j, já i v²eckna ele v domu ºivi jsme, tehda mi to pov z? Pon vadº mi nyní ko chléb dává², míní²-li mi potom také dávati, kdyby[s] vynesl, coº by v domu bylo? A nebo chce²-li nade mnou lítost míti, kdyº bych hlad trp l? Já nechci, aby mí tento chléb hrdlo mé zacpati m l, aby jazyk m j ml eti m l a mn v²ecku milost potratiti; ale chci já proti tob st kati, pána i v²ecku ele ze sna probudíti a oznámiti, ºe v dom zlod j jest. Neb já tímto tvým p ítomným chlebem pohrdám a budoucí dobré rad ji p emej²lím; protoº pre hned odejdi, aneb já ²t kati budu a tebe oznámím." O jak p eostraºitý tento pes jest, kterýº nechce pro chléb oklamán býti, ani svého pána milostí ztratiti. Na tuto báse mají ºroutové pamatovati, kte íº prohodují a proºerou v²ecko, kdeº co mají. 2.3 O svini souprasní a o vlku ƒlov k mysl svou má tak ustanoviti, aby zlému v iti nemínil. K tomu jest tato báse sloºena. Svin veliká b ezí, kdyº se jí as vopra²ení blíºil, a kdyº s vzdycháním v bolestech p i pra²ení leºela, p i²el k ní vlk, ka: Sestra, nyní nastává tob prasení; to aby bylo bezpe né a ² astné, chci pomoc u initi a p i tob postáti a místo ch vino zastati." Poznav²i pak a porozum v²i nev rné a lstivé rad svin b ezí, odvrhla od sebe ta fale²ná a k ivá slova, a potupiv²i sluºbu jeho, ekla: Brat e, mé pra²ení bezpe n j²í bude, kdyº ty pre odejde². Protoº já tebe prosím, aby mn té cti ponechal, abych já svá prasátka sama na sv tlo vynesla, pro poctivost mate e rodi ky tvé. Neb jakº mnoho ve mn leºí, v²eckno se tvé sluºby d sí." A jakº vlk ode²el, zpro²t na jest od b emena svého. Kdyby pak byla slov m ne²lechetníka toho uv ila, tehdy by byla musila i s prasaty svými beze v²í lítosti z sv ta svedena býti. 2.4 O ho e ku porodu pracující ƒasto se stává, ºe pé e veliká a starost konec dobrej bé e, a veliká bolest a úzkost v smích se obracuje. Jakoº i tato báse o tom sv dectví vydává. Hora jedna, t hotná jsouci, kdyº porodití m la, velice k i ela, sob stejskala a t ºce dycht la, hrozn i eci a na íkajíci tak velmi, ºe v²ecka ta krajina zvuk její sly²ela a z toho velice zarmoucena byla, a v²ickni se obecn báli a na mysli zmámeni byli pro velikej h mot její a hluk. Po tom pak p evelikém stonání a na íkání porodíla my². A hned to porození rozest íno a rozhlá²eno bylo po v²í té zemi, a kte íº se byli leklí, zase se posilnili, a z toho nic nebylo, ehoº o ekávali, a ta jejich báze obrácena jest v ºert. 2.5 O vlku aneb psu a o jehn ti Dobrotivost, ta práv otce i matku iní i p átelskou dov rnost d tem, a ne samo porození aneb zplození. To z této básn poznati budeme moci. Jeh átko p idrºelo se koz. I p i²ed k n mu pes, ekl: Coº ty tu d lá²? V²ak tvé mate e zde není." A okázal mu daleko na poli, ºe by tam mát jeho s jinejmi ovcemi byla. K tomu 15

16 eklo jeh átko: Já té mate e nehledám, kterẠmne po ala anebo dev t m síc v ºivot svém nosila a mne na sv tlo vynesla, ale to pravím, ºe tato koza práv jest mát má, kteráºto krmí mne a své vým k poºívání dávajíci chová, svým vlastním d tem utrhujíc, abych já tím více mléka m lo." Pes op t ekl k jehn ti: V²ak jest to tvá pravá mát, kterẠtebe porodila." Odpov d lo jeh átko: Pravda jest, coº praví², ale v²ak jest slu²né, a od p irození to dopu²t no, aby dít, v bezpe ném míst poru ené, právem narozeno bylo. V²ak tomu rozum jíc mát má, ºe dít její toliko ov áku k st iºení a k dojení a ezníku k zabití uºite né by bylo, protoº m ona sem dala, kdeº bych v rozko²i se chovalo bez st iºení, abych bezpe n j²í sebou mezi kozly a kozami bylo, neºli tam u ovcí a u mate e, kterẠmne nosila a porodila. Protoº odejdi, neb tebe neuposlechnu." 2.6 O starém psu a o pánu jeho Niºádnej nemá v ku starého potupovati ani také vyhán ti ven, ale má rozváºiti skutky v ku jeho mladého. Nebo ºádá²-li se ve cti zstarati, um jº staré lidi v poctivosti míti. A také, kdyº se zstará², zase téº váºen bude². A a koli starej v k nic state ného nem º p sobiti, v²ak proto pomysli na udatnost mladosti jeho. O tom sly² tuto báse. Starý pes ustavi n od mladosti pánu slouºil, po lovích i ²tvaní. A jsa jiº p i letech a v kem obtíºen, a pro zstarání lénivý i choulostivý, zuby jeho p ední ztup ly a n které vypr²ely, tak ºe zajíce chvátiti nemohl ani, kteréhoº chytil, dodrºeti, ale kaºdý mu se vyd el, beze v²eho u²kození. A onde i onde po lese toho psa na se pod²tívali, nebojíce se ho. I rozhn val se pán velice na toho psa, a trestal ho, jako by nic neum l a p i myslivosti cvi ený nebyl. Pes myslivci aneb pánu takovou odpov d dal: O pane, léta má ím déle jsou beze v²í síly a mnohem mdlej²í neº léta mladá, zubové moji ztup li a n kte í vypadali. N kdy jsem pak state ný byl a ke v²em lov m poºite ný, tak ºe jsi udatenství mé mnohdykrát chválil, jiº pak haní² v zstaralosti iny mé. Prosím tebe, rozpome se na p ede²lé iny mé, a p íjemn j²í nyni ké udatenství mé u tebe, se koliv k mohu býti, bude." Tato báse u í nás, ºe v zstaralosti nemáme t ch potupovati a sob neváºiti, kte íºto nám v mladosti v rn slouºili. 2.7 O zajících a ºabách Kaºdou p íhodu máme trp liv sná²eti a asu místo dáti. Protoº lov k své zlé trp ti má a z nedostatk v jiných lidí trp livosti u iti se má. Jakoº tato báse u í. Kdyº jednoho asu zajíci velmi ²tváni a hon ni byli, tak ºe, pochybujíce jiº o zdraví svém, zoufav²e sob, myslili se sami pomordovati, neºli by v takové starosti a v tom nebezpe enství býti m li. A jiº tu radu o zmordování sebe zav ev²e, jednomysln v houf b ºeli k rybníku, aby se ztopili, u kteréhoº mnoºství ºab na b ehu sed lo. Kdyº pak zajíce b ºící vid ly, v²eckny do vody vskákaly a tam se schovaly. Porozum v²e pak tomu zajícové, jeden z nich ekl: Já vidím, ºe jiní je²t jsou, jeºto se bojí a strachují snad více neºli my; protoº mi se slu²né zdá, abychom my v na²em stavu stáli a trp liví byli jako i jiní, a abychom jho neb b emeno p irození trp liv sná²eli, kteréº nám to dalo, abychom s prací a s starostí ºivi byli. Neb ten as p ijde, ºe na²e práce a starost v pokoj se nám obrátí." 16

17 2.8 O vlku a kozlátku Chvalitebná v c jest p i d tech, kdyº rodi p ikázání zachovávají. Jakoº báse tato oznamuje. Koza, umíniv²i, ºe by na pastvu vyjíti ven cht la, napomínala kozlátko, aby ºádnému neotvíralo ani k sob koho pou²t lo, neb mnoho svobodné zv i chodí a okolo ov inc obchází, zda by co sob mohla uhoniti. A u iniv²i to napomenutí, ²la na pastvu, kde by se poºiviti mohla, a nechala kozlátka v chlév zav eného. Potom hned, jakº ode²la, p i²el vlk: ten stoje p ed dve mi, p etvá el se a hlas sv j p em oval, jako by kozka me ela, a ºádal kozlátka, aby mu dvé e odev elo. Ale kozlátko tomu, hledíc skulinou, porozum lo, ºe by mát jeho nebyla, a eklo: Já dob e sly²ím hlas matky mé, ale ty jsi nep ítel m j a hledá² mne podvesti a oklamati, a pod tím vymy²leným hlasem mate e mé ºádá² krve mé. Protoº klu²iº, neb tebe sem nepustím." Tak, kdoº poslouchá nau ení star²ích svých, nem º neº bezpe en sebou býti. 2.9 O holubu, supu a krahujci Kdoº se poru í pod obranu zlého a poddá, aneb pomocí od n ho hledá, svou v²ecknu nad ji potracuje. ƒasu jednoho, kdyº velmi holubi p ed supy neb lu áky létali a u veliké starosti byli, ºe se po nich shán li, vzali sob krahujce za obránci, domnívajíce se, ºe potom sebou bezpe n j²í budou. Ale krahujec vokázal se k nim jakoºto trestce viny jich, a jedl holuby jeden po druhém. I ekl jeden z nich: O jak mnohem snesitedln j²í v c byla, aby se lu áci po nás shán li, neº aby nás tento vochránce tak hubiti m l. Neb skrze kteréhoº jsme se domnívali, ºe bychom m li ochrán ni býti, od n ho sjíti musíme. Ale spravedliv se nám d je, pon vadº jsme tak nesmysln velikého nep ítele na²eho sob za ochránce proti nep íteli men²ímu vzali." 2.10 O chudém lov ku a o je²t rce Kdoº jiným u²kodil, toho vºdycky ve zlém domn ní mají míti a p ed ním se vyst íhati a nikdá se mu v²eho dov iti nemají. Jakoº tato fabule to vysv tluje. Je²t rka p ivykla k jednoho chudého lov ka stolu choditi, a tu drobty od n ho krmena byla, kte íº s stolu toho chudého padali. Kdyº pak ten chudej tu je²t rku tak choval, v²ickni jeho inové ² astn se jemu vedli, a skrze ní p i²el k velikému bohatství. Nemnoho pak potom rozhn val se ten lov k na tu je²t rku a velmi ji sekerou ranil, a hned po malém asu upadl zase v chudobu. Z toho porozum l, ºe v²eckno ²t stí, kteréº prvé m l, pro tu dobrotivost, kterouº ²t d e k je²t rce zachovával, tak ² astn se mu vedlo, a potom ºe zase v chudobu upadl jediné pro to, ºe ranil je²t rku. I ºelel toho velice a prosil té je²t rky, aby mu tu vinu odpustila, a ºe jest jemu toho s pravou v rou ºel, coº jí nepráv u inil. Jemuºto je²t rka odpov d la, kouci: Protoºe toho py e², chci já tob tu vinu odpustiti, ale kdyº rána zahojena bude. V²ak proto pro ²rám nech já tob docela nev ím. A a já s tebou se smí ím, v²ak proto nezapomenu na nev ru sekery." Tak vºdycky má ve zlém domn ní býti ten, kdoº druhého v em svévoln urazí. 17

18 2.11 O jelenu, o vlku a o ovci ƒastokrát k ivdá i a li²í skrze lest a k ivý jazyk nev rn lidem iní. O tom sly² tuto rozprávku. Jelen vinil ovci z korce obilé, ºe by mu dluºna byla a na jmenovitý den dáti p i ekla. A to u inil p ed vlkem, ºe on toho pov dom byl. Ovce, bojecí se vlka, pro veliký strach dluºnicí se býti p iznala, v²ak dal²ího roku ºádala. A kdyº ten pominul, op t od ovce, aby mu tomu dosti u inila, míti cht l. Ovce odpov d la: Jdi a u e² sob na vrb, a chce²-li obilé míti, vo pole a vlka nech, a po lesích b há, v²ak já tob nic povinovata nejsem. še jsem já se pak tehdy k dluhu znala, k tomu jest mne strach vlka p ivedl. Oba dva jste plní lichoty a nev ry. Nedám vám nic, neb vám nic dluºna nejsem." Tato báse u í lidi svého hled ti, a oznamuje, ºe p inucená p ísaha nic neváºí O havranu nebo vrán a o pávu šádný se cizím nemá chlubiti ani vyná²eti, ale rad ji kaºdý má, coº svého má a coº mu p irození dalo, p i tom z stati. O tom jest tato báse. Havran, pozdvih²i se v své mysli, tak sm lý byl, ºe, kteréº pe í páv m vypr²elo, to sbíraje, jím se ozdoboval, a tak py²ný býti po al, ºe jiº k havran m se znáti necht l, ale je potupoval a páv se p idrºel. Vidouce pak pávi ni emného a neznámého havrana, a tomu porozum v²e, ºe by v jejich ²atech u v t²í poctivosti drºán býti cht l, rozhn vali se na n j a zvytrhovali mu v²ecko cizí pe í; tak ho kousali a rvali, ºe ho za mrtvého ode²li, velmi ho zraniv²e. Ok áv pak zase nebohý havran, styd l se zase k svému pokolení navrátiti, neb je p íli² potupoval a py²nou myslí jímí pohrdal, toho asu, kdyº byl v pávové pe í p istrojený. V²ak pro to, kdyº s strachem k nim p i²el, z havran jeden ekl k n mu: Pov z mi, nestydí²-li se za svou hrdou mysl, ºes se vej²e vypínati cht l, neºli na pokolení tvé slu²í? Kdyby[s] ty byl v svých ²atech z stal, kteréº tob p irození dalo, nebyl by[s] od nás mezi cizí tovary²stvo hnán. Také by[s] od páv v oberván a otrhán nebyl, aniº by byli sm li s tebou tak ukrutn nakládati a tebe tak aº témé do smrti zraniti." Protoº jest najlep²í v c, aby kaºdý na svém stavu dosti m l O obrazu a o vlku O nemnoho moudrém lov ku báse takovou Ezop pokládá. Vlk, nalez²i na poli p kn vy ezanej a ut ²ený obraz, asto sem i tam jej obraceje, poznal na n m, ºe ºádného smyslu ani rozumu nemá, i ekl: O p eut ²ený obrázku, ²koda, ºe nemá² v hlav mozku." Tato báse jest na ty lidi sloºena, kte íº u veliké cti a sláv posazeni jsouce, ani um ní ani jakého rozumu mají. A také na p kné, neplodné ºeny, o kterýchº jest p ísloví, ºe jsou obrazové bez milosti O mou²e a mravenci Kdoº se sám chválí, asto ho jiní han jí a posmívají se mu. 18

19 Jakoº se jedné mou²e p ihodilo, kterẠse s mravencem o v t²í est a chválu, kdo by z nich míti m l, zasadila. A p edkem moucha po ala se vysoce chváliti a chlubiti svou velikou mocí, kterou by m la, kouci k mravenci: Coº umí², ºe chvála tvá jest na²í podobná? Tvé obydlí jest v d rách a v skalních rozsedlinách, mé jest na palácích královských. Já pokrm v královských poºívám, ty se je menem a obilím ºiví², nápoj sv j z zem vytahuje² a sse², ale já piji ze zlatnic a st íbrnic. A kdyº se svaté ob ti p sobá, já nejprvn j²í jsem, kterẠst ev voku²uji. Králi na hlavu sedám, v²ech najp kn j²ích panen a paní se dotejkám, jejich líce mile líbám, ehoº ty ni ehéhoº dojíti nem ºe². Protoº ty a pokolení tvé hodno jest potupy a pohan ní." Mravenec zase ekl k mu²e: Jak hanebný a mrzký pták jsi ty, sv j nepokoj a svou ne est vychvaluje². Pov z mi, kdo jest vd en tvé p ítomnosti? Jak jsi vzácna u král v a u p kných paní, panen, o kterýchº jsi se zmínila, kterýmº ty v²ete n a sm le proti jejich v²í vÿli po hlavách i po lících létá²? A je²t praví², ºe to má² v své moci, a toho nepraví², jak za nevzácného host tebe mají. Kamºkoli p ijde², odev²ud t ºenou a s velikým hlukem t po v²ech místech honí, jako n jakého nep ítele. A toliko v lét n ím jsi, v zim ºádný neví, kam se d je². Ale já vºdycky v dobré mysli trvám, v zim jsem bezpe en sebou v obydlí svém, vºdycky jsem zdráv, vesele ºiv jsem. Ale ty, kdyº ºiva jsi, ohá kami t zahán jí, kteréº pro tebe obzvlá²tn d lají a jednají." Tato báse jest proti nepokojným, kte íº by se toliko vºdycky rádi hryzli a vadili, a jenom proto, beze v²eho uºitku, aby se t mi v cmi, kteréº hanebné a mrzké jsou, chlubili O mou²e a o mezku ƒas a místo astokrát stra²livého a mdlého sm lého proti v t²ímu a siln j²ímu iní, a p sobí, ºe najstra²liv j²í, kte íº ºádnému ²koditi nemohou, k v t²ímu doufání neºli jiné p ivozuje. O tom Ezop takovou báse sloºil. Moucha jedna, vsed²i na mezka podlé voje, hn viv ho trestala, kouci.- Jaks tak lenivý, jdi rychleji, neb já tebe v elo zabudnu, aby[s] sp ²n ji ²el." Mezek k tomu ekl Já se tvejch slov kusa nebojím, neº toho, kterýº na sedle sedí, a ústa má uzdou spravuje a udidly mnou, kamº chce, hejbe, maje mne po své v li, a k tomu bi em praskaje, p ed se mne ºene. Toho se já bojím a ne tebe, neb sob tebe nic neváºím, a koli se zdá² zpurná a stra²livá v slovích svých, v²ak ºádnému silnému nic u initi nem ºe². Protoº nedrº mnoho o sob, neb s nic býti nem ºe²." 2.16 O ºáb a volu Nuzní, kdyº se v své mysli pozdvihnou, domnívajíce se, ºe by mocným podobni býti mohli, takoví padají a pro svou vysokou mysl zkaºení bývají, jakoº tato rozprávka oznamuje. šába, vidoucí vola na pastv, sama u sebe myslila: Kdyby[s] ty také svou svraskalou k ºi rozdula a roztáhla, mohla by[s] dob e tak veliká býti, jako jest ten v l." A po av²i se nadýmati, vzeptala se ºáb te, kouci: Zdá-li se, ºe tak veliká jsem jako ten v l?" šáb odpov d lo: Nikoli". A ona op t je²t více se nadula, koucí: Jiº-li?" šáb odpov d lo, ºe ºádného podobenství není. A po t etí se naduv²i, rozpukla se a um ela. 19

20 Z toho ono obecné p ísloví po²lo: Nep íli² se nadejmaj, aby se[s] nerozpukl", to jest: Nemá² býti py²ným a vysokomyslným, neb sob tebe nic váºiti nebudou." 2.17 O li²ce a o ápu ƒeho sob nechce², ne i toho jinému. O tom praví tato báse. Li²ka zvala ápa k ve e i, a kdyº p i²el, p edstavila p ed n j na velikém talé i ídkou ka²i. A tu li²ka po své v li lízala, ale áp nemohl jí ni ímº uºíti, neº musil zase dom la nej jíti. Po n kolika pak dnech málo zval áp zase li²ku k sob k ve e i a postavil p ed ni velmi strojné jídlo v sklenné, vysoké a úzké nádob. I po al sám najprvé jísti svými dlouhými pysky, potom pobízel li²ky, aby jedla. Ale li²ka hned porozum la lsti ápov. K níºto áp ekl: Jakoºs ty mn svého pokrmu ud lila, tak vezmi jej sob zase. Jestliºe se pak to nelíbí, odpust mi, neb jest odplata vzájem. A také hanba a pohan ní zase pohan ním má zaplacena býti." Tato báse u í, ºe se ºádnej ²tváti nemá, a ºe kaºdej to trp liv sám snésti má, coº druhému u inil O kol av a o hospodá i ƒasto se stává, ºe uºite ná sluºba se neodplacuje, p edkem, kdyº dobrým úmyslem, aby slouºeno bylo, se ned je. Tak tato báse praví. V domu jednom my²í mnoho pochytala kol ava, potom sama od hospodá e domu byla polapena. I porozum v²i tomu, ºe by ji pán zabiti cht l, ekla k n mu: Pane, má² mi milostiv býtí, neb jsem d m tv j istila a n mecké my²i z n ho vyprazd ovala." K tomu hospodá ekl: Toho jsi ty k mému dobrému ne ínila, ale sob k uºitku a ku pokrmu, a také, aby, coº ony jedly, ty sama jísti mohla, kdyº by ony zlapány byly, a snad je²t aby[s] i jinam nosila. Protoº není pot ebí, abych já tob z té sluºby d koval. Kdyby[s] ty mi byla takovou sluºbu pro mé a ne pro své dobré inila, teda by bylo slu²né, a bych milostiv byl a tob se za to odplatil. Ale takto musí² um íti." 3 T etí kniha Ezopova 3.1 O lvu a o pastý i Mohoutní mají vd ni býti a pamatovati na dobrodiní, kterẠse jim asem od chudých d jí, a kdyº n co dobrého od nich p ijali. Neb a koli dlouho se nevodplatí, v²ak proto nemají v zapomenutí p icházeti. O tom tato báse nám oznamuje. ƒasu jednoho, kdyº se po lese lev toulal, hledaje sob pokrmu, i vstoupil tuze na n jaký osten, kterýº mu uváz²i v noze z stal. Ta mu tak byla otekla a opuchla, ºe na ní dostoupiti nemohl. I ²ed k jednomu pastý i p es pole, kulhal a více toliko na t ech nohách skákal, a proti pastý i vocasem vrt, k n mu se dobrotiv ukazoval. V²ak proto se nicmén nebál pastý, 20