Údolí mrtvých králů. Krvavé lokty plné šrámů náboženské víry Jejichž prapor rozdmýchává, nesvár mocné síly

Transkript

1 Údolí mrtvých králů (I.) Červánky svou rudou záři, zalévají sivé nebe Chladná rosa z ranních očí, stébla trávy ladně zebe Sladká vůně dechu jara, vánku tváře líbá Černá můra temné noci, před rozedněním zívá Dlouhá hříva mračných ořů, na nebeské pláni Jejichž pastýř žhavé slunce, prsty k zemi sklání Nebeskou pláň podpírají, pnoucí sloupy stromů Ozdoba ze sivých tváří, s hlasem věčných hromů Stinné cáry zapomnění, z útržku dávných ság Rudé skráně minulosti, jež řetěz času vsák Vlhká ňadra drobné skály, střeží starý pomník Který zasel s pláčem v srdci, smutkem slepý hrobník Diamanty božských slz, jež utonuly v černé hlíně Krví zbrocen prsten strasti, uloženy v hořkém klíně Kosti otroku zašlé časem, ohlodané chtíčem pána Věčná trýzeň jejich duší, s nimi byla zakopána Kalná voda nenávisti, sytí srdce z kamene V krvavé písni krutých válek, ze zlatého pramene Nohy trůnu podpírají mozolnaté dlaně lidu Jejichž krev a trpká bolest, nemajíce dodnes klidu Sítě štěstí zachycují, drobná zrnka prachu Která hladí hebké líce, tváře barvy nachu Mořská sůl na lanech stěžňů, potřísněná horkým mokem Dlaň osudu plná trní, posvěcená božským okem Chladné spáry lidských nářků, věčně temných mdlob Staré hroby v prašném plášti z pozůstatku dob Jed pavoučí, který kořist zanechává v křeči Býk z pekelných plamenů, jenž před soumrakem klečí Pusté lány pouštních dálek, strádají trpkou žízní Chladný kov a silný provaz, jest otrockou trýzni Širé moře brázdí bárka, z nehtů hrdě padlých Oltář krve poset listy, květin plísní zvadlých Krvavé lokty plné šrámů náboženské víry Jejichž prapor rozdmýchává, nesvár mocné síly

2 (II.) Démoni krev a dračí slzy, dopadají na mé dlaně Černé mléko z věder hříchů, věčně smáčí strohé skráně Šedý prach bělavých kostí, dráždi nebeská ústa Rozvaliny starých měst, v nichž tone doba pustá Hnáty stínů temných očí, zahalují stránky knih Čerstvou mízou do nich psával, zachmuřený starý mnich Krásna maska dívčí tváře, pod kterou se tísní žal Bez pocitu provinění s chtíčem v duši osud sňal Tenké cáry lživých vláken, upředená historii Posvěcená krví padlých a obětní hysterii Víno z hroznů lidských duší, kojí božskou přízeň Jenž se rodí v sypké půdě, smrt je jejich sklizeň Oprýskané staré sochy, ve stínech pustých kostelů Černé slzy z jejich očí, padají do popelů Neutuchá píseň války, z hořce chladných zbraní Živá srdce touto písni, při poslechu raní Plody zloby na rtech stromů, ustavičně zrají V temných síních v záři ohňů, bubny tiše hrají Okovy na křehké kůži, stahují se víc a víc Prsty hrůzy s klidným smíchem zahalují vlhký líc Sloupořadí řeckých chrámů, zavál písek zapomnění Svými zrny zakryl víčka, antickému zápolení Modly bohů v keltských lesích, černou nocí hoří Statné lodě plné zlata, tonou v kalném moři Ptačí pláč na bedrech rosy, smáčí rudá pole Lidská duše vyhasíná na obětním kole Na trůně sám pekel kníže, pod pláštěm se usmívá Bolesti a lidským citům, v plamenech se vysmívá Láhve štěstí s nuznou zátkou, utápí se v klasech pravdy Zlatý popel z temných srdcí, voní pachem lidské zrady Prsten moci svatých králů, leží v krvi válek Suché kvítí z četných hrobů, z nám neznámých dálek Spící dřevo v malých kamnech, olizuje plamen Nohu mrtvé na dně tůně, tíži velký kámen Sivá svíce z ženských kostí, plane v záři stínu Zrcadla na chladných stěnách, zvěstující vinu Zrna spásy tlejí na dně udusané země Do níž satan zasévá, svoje vroucí sémě Králové v údolí králů, opět ze snu procítají

3 Svoje oči plné šrámu s nechutí si protírají Vyvoláni skutky hříchů a hořce lživých vět Čirou moci ze záhrobí, potrestají starý svět Arciďáblův kočár Mlžný opar svými prsty, zastírá oči kraji Kapky deště s tichým pěním, na listech stromů hrají Matná luna čirých skrání, oddychuje v žáru hvězd Pavouci na strohých stráních, začínají sítě plést Vítr laská hebká ňadra, pyšně se dmoucích hor Které střeží malý hřbitov, obětí, jež zdávil mor Křišťálově čirá míza, krvácí z kamenné kůry Zaprášenou lesní slují, znějí křídla lidské můry Temná mračna vláčných dlaní, starým smutkem pláči Safírově-rudé slzy, ústa půdy smáčí Teskné vytí vlčí smečky, vábí ztuhlá víčka Hvězdný smích na mračných ořích, šimrá bohům líčka Rusalky za zpěvu vody, splétají své zlato nití Plamen svíce z býčích rohů, na práci jím svítí Rozvaliny starých chrámů, tonou poblíž horské brány Na lebkách svých soukmenovců, usedají šedé vrány Dávné písmo vryté do skal, vzplálo kalných svitem Země řinčí, prach se sype, vzduch se plní třpytem Z pod sutin všech strážních věží, vyvěrají spáry kouře Oblohou s plavými vlasy, rozhořčeně zmítá bouře Z pukliny v bahnitém lůně, vyjíždí pár černých koní Ze slzavě vlhkých nozder, prašný dým v obláčcích roní Kopyta svým hříšným žárem, proměňují všechno v prach Řičení a pusté ržání, ozývá se v temnotách Dlouhý kočár sivé barvy, ukutý z prastarých kostí Zbytky cáru lidské tkáně, z nichž havrani se lačně hostí Místo svíci na sloupcích, krášli lebek pár Úsměv luny v prázdných důlcích, zažehává strohý žár Stará kola z černých dubů, pokrytá vymřelým rytím Praskliny na vlhkých znacích, zejí sladce čirým hnitím Místo vozky mlžná bytost, oděná jen v roucho pláště Z rudé látky na svět zhlíží, temné oči mrtvé záště Kočár na své noční pouti, doprovází dračí plamen Jenž prořezává svým jazykem, bílá mračna sivých ramen

4 Kola kočáru jsou větrem hnána Na projížďce svého pána Jede lákat lidské plémě A rozsévat hříšně sémě Přízrak Antikrista Obzor tone v mléčné šedi, slunce krví smáčí Na hradbách pod božím kůrem, smutek lstivě kráčí Louče v rukou zrádných lidí, do tmy lhářů zářící Oslňuje masky tváří, radostně se tvářící Propasti se plní prachem, prázdných frází slabých slov Snítky semen hříšných činů, zastírají dávný rov Krvavé dlaně sličných panen, toužící po zlaté moci Obětí, jež skomírají, pod zvonicí hořkých nocí Suché stvoly dobrých srdcí, pomalu ve snu usychá Pomocná pěst lidských hlasů, marně křičí do ticha Oči pravdy zastírají, matné spáry nicoty Rohy stěn všech svatých domů, znesvěcují šlápoty Chuť okovu na lidské kůži, rozdmýchává touha zla V jejímž nitru černé klece, zlatá horečka s nářkem plá Bohatství a litý boj, určuje běh žití Na hrobech významných věku, roste šedé kvítí Hadí jazyk z úst přítele, šeptá krásu prašných vět Násilí a nenasytnost zaplavují tiše svět Srázný příkop nad údolím, plní modly dávných bohů Nad zlatem a drahokamy, vane vytí lesních rohů Mrholení smývá vodou, černý zápach závisti Křehké duše znásilňuje příval hmotné nenávisti Sivá ústa slánských beder, kojí bídným květem Bohatí se vysmívají, chudým, hladovým dětem Ryté sloupy vzácných chrámů, tonou v řece mlčení Místo vytí dávných vlků, lesem vane vrčení Démoni nad Akropolí, vztahují svůj sirný spár Čirou mysl infikuje záštiplný temný zmar Zaslepenost tklivým hlasem, zpovídá se faráři Ohlas prosby nutných činů, na odvrácenost naráží

5 Neúcta k nejvyšším silám, zavrženost svatých vir Štěstěna je nakloněna, tyranům, jenž kříží mír Smilstvo vábí k temným hříchům, kojení se chtíčem Přepych, sláva, postavení, k věčnostem je klíčem Sladký incest spřádá sítě, k nevědomé legraci Děti pěji mrtvým matkám, v mokrém blátě krvácí Slaná sůl z nevinných očí, zasypává rány země Samota na zkřehlých údech, zavlažuje trýzni sémě Zlaté stránky historie, skrápí kapky rudé mízy Ohořelé cáry zástav, vysejí na větvích břízy Křehký písek slunných pláží, zbarvuje se barvou nachu Odvaha a čestná práva, válejí se v hustém prachu Na pláně, kde kvetly bory, roztahuje plamen klín Nehty dluhů vlídně pnoucí, saje nektar černých vin Hrůza sytí břicha starců, sedící na vlhké hlíně Otrhané, bez pomoci, umírají ve své špíně Bílý pytel planých přání, na dně řeky tleje Lidské plémě svými skutky, do záhuby spěje Mlžný tvar Arciďábla se tyčí nad světem a jeho spáry se přibližují! Otroctví Rodí se na křídlech kovu, posvěceném v krvi hříchů Šedý odlesk rudé plísně, sžírající lidskou pýchu Chladný zápach zlého kovu, v beznaději pálí Hořký kouř z dobytých zemí, pusté pláně halí Žalostný pláč ztracených lidí, ulehává v černém prachu Otroci zkroušeni zmarem, vydechují slova strachu Zbídačení v plášti trýzně Hrdla souží pocit žízně Slané slzy prázdných frází, nastavují horké dlaně Svobodu a lásku k žití, spálil plamen ostré zbraně Nicotný zpěv bludných tváří, v nichž zármutek se hostí Vlhká pole dávných věků, líže bílé kosti Zamyšlení ve svých prosbách, zahanbeně kráčí světem Mohyly prastarých králů, obrůstají plevným květem Rozvaliny prašných chrámů, zastřel pláštěm čirý sníh Ženská záda sešlá hrůzou, bičuje svým zrakem smích Bez požehnání otcem víry, ukládání do hrobu

6 Jejich kůže spřádá sítě v pavučinách u krovu Okovy na dětských rukou, rozdrásává války sen Na papyru padlých duší, je vepsána spousta jmen Od pradávna po současnost otroctví nám krutě vládne S vyspělostí lidské mysli, kov na krku tiše slábne Bonum et malum Ne! Ještě není čas Neskákej, jen setři slzy Tichým tonem praví hlas Záře světla přijde brzy Vzduch prosytí rozmach křídel Nezahazuj život svůj Neboj se mě, jsem tvůj přítel Nechoď dále prosím stůj Mužem zmítá druhý hlas Obáváš se? Řekni, proč Nechceš poznat skrytých krás? Tak se neboj a jen skoč Provedu tě černým rájem Nekonečnou věčnou slastí Jen se nahni nad okrajem Zbavím tě všech chmurných strastí Neposlouchej je to lhář! Vrať se k bohu ve své víře Neodvracej od nás tvář Neb se stane s tebe zvíře Nezabíjej světlo v duši Život plodí lásku Když ti srdce v hrudi buši Nedávej život v sázku Všichni se ti pouze smáli Kopali ti vlastní hrob! Za zády vždy tiše stáli V záři zašlých prašných dob Rozdmýchává v tobě hněv Chce tě svésti ke skoku Neposlouchej jeho zpěv Nejsi v moci otroků Duši pozřou hrůzná muka Mysl zastře černý sen Ovívá tě temná ruka Tělo pozře chladná zem Muž je zmaten těmi hlasy Spíná ruce v prostém gestu Déšť mu smáčí dlouhé vlasy Vydává se na svou cestu Muž ze skály smutně shlíží Pronáší pár prázdných vět Těžká víčka se mu klíží Opustí snad tento svět? Muž se strachem celý chvěje Dlaněmi si kryje oči Ďábelský se přitom směje Zastaví se? Nebo skočí? Celý život ležíš v prachu Se slzami pořad sníš Rád tě zbavím tvého strachu Tak se neboj, přistup blíž Probuď v sobě čirou pýchu

7 Jestli skočíš, nejsi vinný Budeš volný bez všech hříchů Vzpomínek a zašle špíny Bonum at Malum (II) Hlavu sklonil na svá ňadra, plnou temných výtek Vlhký límec jeho pláště, krášli symbol dítek Dlaně vánku nad strží, mu laská černé vlasy Duši zmítá čirá hrůza a mysl trýzní hlasy Vzduch protíná táhly výkřik, jenž zaniká tiše Zbrocen potem, hořce plačíc s námahou těžce dýše Zrnka prachu poletují, kolem mužských nohou Z temné vůle v chladném snění, opět klesnout mohou Těžká mračna zahalují pod plášť stínu celý kraj Letmý úsměv s hrůzou v očích, tělo padá přes okraj Bůh temnot se zvedl z trůnu a slastně náruč nastavil Dech srdce v krvi tonoucí, se strachem rázem zastavil Černým cárem zapomnění, skryla skála mužův hlas S posměchem a odvržením zazněl v uších muži hlas Rozhodl sis ortel smrti, k temnotě ses nechal svést Na tvém těle z krve hříchů, černé růže budou kvést V plamenech zloby chladných nocí, tvá duše bude plát Větry stínu dechem horkým, zběsile budou vát V rudých slzách tvé bolesti, vzpomínky s křikem utonou Nad vzlyky pláče v prosbě žiti, se ďábel bude smát Závoj prachu z tváře hory, tělo v pádu kryje Lavina drobných kamínků, hřích muže poté smyje Trhlinou v mracích k zemi shlíží, paprsek barvy zlata Šimrá údy mokré půdy, jež leží v moci bláta Za svůj čin, ať hořce hrůzný přesto nejsi temná zvěř Pro tvé dobro tvého ducha, pouze v pána světla věř Sladký nektar z lůna nebe a z věčnosti krás Vzduch protnulo pění křídel, zazněl druhý hlas Za dobro, jež si vykonal, tě políbí rty spásy Neposlouchej temnou stranu, zasej pravdy klasy Jazyk lháře tvůj sluch šálí, nespasí tě víra

8 Duši pozřou děsná muka, zem zahalí síra Budeš bloudit němě slepý v bludišti padlých bohů Nad, kterým se ďábel sklání, ve stínu mocných rohů Dlaně něhy s horkou láskou pohladí tvé líce V přenádherné síni světla zaplane tvá svíce Dech větru plní zápach síry a vůně lesních květů Která mocnost ve svém jménu, poslední vyřkne větu? Zem již čeká, lačně chtivá, chce lidskou mízu pít Nad čerstvým masem z horkých údů, bude slastně bdít Tělo se již k zemi blíží Muž ve strachu oči klíží Den a noc se v jedno mísí Na rtech vlhkých prosba visí V černém prachu na dně rokle, chladnou mrtvé údy Jejichž krev a části těla, se vsakuji do půdy Co pozřelo prázdnou duši? Věčná krása či hrůzný sen? Nastražte své hluché uši Poví vám to soudný den! Hlasy větru lesem dují Těžké mraky nebem plují Temní obzor, slunce skryjí Černí psi v předtuše vyjí Zem zahaluje hustou tmou V hrdostech se mračna dmou Déšť se v slzách z nebes snáší Oheň v ohništi lidem zháší Kapkami se plní tůně Vlhkost leží v mléčném lůně Z kamene kapičky smývají prach Zvířata přepadá bující strach Černou tmu rozčísla zlatavá záře Se smíchem hromovým z brunátné tváře Blesky tříští kmene stromů Zem se chvěje hlasem hromů Vítr láme větve, až se stromy chvějí Hory hořkým žalem, smutné verše pějí Bouře

9 Déšť ustává, mračna se trhají Skulinami mračných děr paprsky se vrhají Matka bouře ustála Blesky vrhat přestala Dech přírody vítá den Končí tmavý noční sen Princezna noci Červánky svou rudou září, zalévají nebe Chladná rosa z ranních oči, stébla trávy zebe Dlouhá hříva mračných ořů, na potemnělé pláni Jejich pastýř, žhavé slunce, svou hlavu k loži sklání Krvavé slzy andělů, skrápějí ústa tůně Z hříšných listů černých růži, plá líbezná vůně Bůh noci zastřel černým spárem, vlhkost denních víček Korunami letých stromů, směje se stinný sýček Svými dlaněmi pokušení, laská tváře vánek Lidská srdce v hrudích žhnoucí, zalil sladký spánek Noční lítost zlatých perel, prsty půdy sají Hrůzný výraz prašných očí, temná nebesa mají Lesní hvozd pod vládou běsů, tone v řece mlčení Které ruší slabým nářkem, milostné květu pučení Jazyk vody v chladných říčkách, usnul na rtech kamenů Stromům nalévá matka země, z truhly jejich pramenů Sivá luna na své pouti, ozařuje bohům líce Mlžný opar s chtíčem v hlase, zažehává vlastní svíce Stříbrný prach písku času, pojednou se zastavil Chmurný osud tížen smutkem, druhou tvář svou nastavil Chabý plamen modrých křídel, v rukou rusých vil Táhle vytí divých vlků, ohlašuje příchod sil Zlatou podkovou hlínu bortí, dva páry bílých koní Jejichž dech se v křišťál sráží, oči rosu roní Sněžná hříva svými prsty, rozhazuje třpytky tmou

10 Hořké údy vinné révy po hrudích se pyšně dmou V malých očích rudě žhnoucích, horká láska plane Z vlhkých nozder noc sajících, stříbrný kouř vane Za sebou táhnou dlouhý kočár, v krvavé barvě nachu Dřevěná kola s rytým písmem, posetá zrnem prachu Samet nachu z čiré něhy, je poset sladkým kvítím Zbrocen mízou z věčných stromů a staletým listím Mléčný závoj z roucha bohů, zastírá větve stromu Ozvěna dechu bílých ořů, za doprovodu hromu Hebké vlasy temné barvy, spředené kurnou nití Náhrdelník něžné touhy na ňadrech žárem svítí Hluboké oči hnědé krásy, uhrančivě zářící Bledé líce malých dolíčků, rudou perleť mající Plné rty vášnivě žhavé, ze kterých plá libá vůně Krátké ruce mělkých dlaní, smáčí tiše v nočním lůně Drobná postava křehkých tvarů, oděná v čiré tóze Kapradi a hnáty trní, ulpívají na voze Pevná ňadra s valnou kůží, jež se chvějí dechem Menhiry při nízkém křoví jsou posévány mechem Stříbřitě poseté prsty, jež třímají lásky sen Úsvit pěje sloky písně, přivolává nový den Křišťálové zrcadlo, se skví na její duši V hrudi poseté dotyky, milující srdce buší Aura radosti kol ní padá Hříšný jazyk s ránem zvadá Cáry noci protínají krákavé hlasy vrány Jejichž síla otevírá dalšímu dni brány Kočár s koňmi se stává vizí Za červánků v prachu mizí Zapomenuté město Skalní masív starých věků, ozářen stíny měsíce Hořký plamen v ústech ohně, s cárem noci mísíce Chladný závoj zimní noci, ukolébal širý svět Sladký závan prašných prstů, z nichž roste spánku libý květ

11 Sutiny starého města, smutně tonou v černé dálce Impérium mocných králů, jež zhynulo v kruté válce V rozvalinách městských staveb, slepě bloudí divá zvěř Paláce a chrámy bohů nenasytně strávil keř Ostrým spárem svého pláště, vyryl v ruinách jméno čas Sivý písek kalných očí, zastřel zbytky dávných krás Bílé sloupy s rytým písmem, zalévají třpytky hvězd Těžké mraky noční tváře, pějí tiše hrůznou zvěst Dlaně zmaru svou věčností, rozvinuly dravé sítě Chabá duha mrtvých barev, upředená z bídné nitě Prázdné hlasy trestných duší, stále hrudě pyšně dmou Město smáčí rudá rosa, tone slaně temnou tmou Hrobník Sochy svatých bránu střeží Na hřbitov, kde mrtví leží Zvon ohlásil noční dobu Luna hladí kříže hrobů Potem zvlhlá jeho kůže Mrtvým kope temná lože V chabém světle starých loučí S mrtvými se tiše loučí Podrážděně vyjí psi Umíráček, dozněl vsí Hrobník s křížem ke kapli kráčí Šedou rakev sebou vláčí Pro mrtvého jde si hrobník Ustlat hrob a vztyčit pomník Hřbitov tone v nočním tiše Pouze hrobník slabě dýše Černou rakev s tělem spouští Smrt nikomu neodpouští Hlínou kryje torzo těla Dívky, jež své dítě chtěla Padla za oběť svého muže Hrůzně zvadla mladá kůže Žije v kapli blízko lesa Nad prací mu srdce plesá Temná práce svou daň žádá Černá mysl světlo strádá Odvrženy od všech lidí

12 Strach i posměch často vidí Krumpáč jeho zbraně moci S ránem mizí ve své noci Chabý oděv pokryt špínou Zaschlou krví, starou hlínou Kol něj vane zápach hnití V prašné mysli chaos cítí Kalným zrakem slabě hledí Vlasy řídké, prošlé šedí Duše zhořkla, jako jed Srdce zmrzlo, jako led Svým vzezřením děsí lůzu V srdcích lidí rozsévá hrůzu Báchorky o jeho žití Každého v úděsu chytí Hordy chaosu (Hunové) Krvavě nahá muka, sužující východ Pláč raněných ohlašují, krutých Hunů příchod Kosti padlých válečníků praskají pod kopyty Plamen líže rozvaliny hradů, jež byly dobyty Často hrůzně rostlých tváří, špinavých a zjizvených Na svých stepních ořích jezdí, nohy v kloubech zkřivených Oři svými kopyty víří hustý prach Svým vzezřením do žil lidí vlévají jen strach Vlastní šrámy na tváři, hnilobně se hojí Na tělech mrtvých nepřátel, hlad a žízeň kojí Lysé hlavy s copánkem, spletených mastných vlasů Ryk zběsile lité zvěře, místo jejích hlasů Neštítí se zabít dítě či postarší ženu Svůj hněv zháší bez milosti, ve svém hrůzném jménu Čerstvou krví před bojem, své hrůzné tváře malují Vesnice a padlé hrady plamenem z loučí spalují Zpocené boky ořů, zdobí hlavy visící Od hrdla silou odťaté, často ještě hnijící Znásilňují mladé ženy, rabují a drancují

13 Na svržených modlách bohů s chladným smíchem tancují Zbroj z vařené kůže, chrání jejích trup V plných vacích u sedel, vozí hříšný lup Své oběti bez pohřbení na mrtvé zemi zanechají K nasycení dravé zvěře chladné těla ponechají Na potrhaných zástavách, luk se šípem zejí Při vyslovení jména Hunu, se srdce v hrudi chvějí Pach zpocených těl sebou vzduchem vláčí Záblesk jasných těžkých zbraní, které v krvi smáčí Kol oblastí Mongolska, povstalo toto plémě Zbraněmi svými rozsévají, krvavě hořké sémě Pod vedením Attilovým z východu se valí bouře Země duní pod kopyty obestřených mrakem kouře Nespoutané stádo zvěře s nenávistným rykem Pach krvavých plamenů, se mísí s ženským křikem Rok 451 u Katalánských polí Při vzpomínce na tu bitvu hunské srdce bolí Vojsko v šicích postavil Následně k nim promluvil Zde stojíte, poté co jste zdolali Mocné národy a podmanili si svět. Co je válka než jen váš každodenní zvyk. Zaútočte tedy dychtivě na nepřítele. Nechť vaše odvaha stoupne a váš vztek propukne! Nyní ukažte svou šikovnost Hunové, ukažte činy svých zbraní! Jeho řeči zažehnutá hunská srdce hněvem Hrdla mužů propukla, zběsile litým zpěvem Odvážní muži s římským srdcem, Attilův útok odrazili S vizigótským princem jména, na hlavu Huny porazili O rozvráceném útoku dozvěděl se svět Jejich sláva utonula, jako v krvi květ Hun Attila utonul, hanebně ve své krvi Jakožto staří dějepisci, ve svých knihách tvrdí

14 Sníh se snáší k pustým pláním Kde se tyčí kříž z kamene Nad svíce své tělo skláním Knot zmírá v moci plamene Soumrak tíží svojí dlaní Tmu do končin tiše vhání Zrak mi zastřel závoj doby Prsty keře skryly hroby Místo plné hořké strasti Smutku, žalu, války slasti Co zhynulo, krutou mukou? Sežehnuto žárnou rukou Přicházím s úctou z velké dálky Uctít oběť dávné války Pusté pláně Proč bojovali tihle lidé, za bohatství či za svobodu Pod zástavou svého práva, či podlehli hříšným svodům Trn smrti zkroutil lidské skráně Mrtvým časem tonou pláně Opuštěný dům Malá branka rzí pokrytá, políbená věkem Její sloupy časem shnilé a pokryté mechem Ústa vrátek na svých pantech, ve vánku pěli píseň Dlaždice s tesanou tváří, pozřela již plíseň Pustý dvorek zavát listím, zeje léta ladem Kameny ze zbytku studny, jsou poskvrněné chladem Stará kůra suchých stromů, roní krvavou mízu Kapky deště svými prsty, lechtají bílou břízu Drobný klíč z měkkého kovu, leží v husté trávě Která tone díky slunci, ve zlato-šedé barvě Socha muže s hlavou v kápi, pokrytá sivým prachem Čtyři schody s dírou v hrudi, krvácí rudým nachem Oči muže ač kamenné, pláči slané slzy Jeho smích pod noční lunou za doprovodu lůzy

15 Soumrak saje mléko světla, noc již vstává z hrobu Svými spáry na oblaka, vnáší temnou dobu Vše utichá pod krovy noci, jen v dálce vlci vyjí Lidské duše v prázdném spánku, své hrůzné hříchy smyjí Popraskané hnědé rámy, v nichž stojí staré dveře Klepadlo na místě kliky ve tvaru divé zvěře Zrnka špíny v bílých sítích, slepé pavoučí říše Dům dlouhé věky opuštěný, stále ještě dýše Ve světnici stojí stůl, z červeného dřeva V němž je krásně vyrytá, mladá sličná děva Z jejích úst lze často slyšet, žalný, tichý smích Její pleť je vlhce bledá, jako čerstvý sníh U stěny v níž zeje díra, leží stará svíce Která kdysi svým jazykem ovívala líce Na podlaze z černých prken, vržou tiché kroky Matné cáry lidských stínů, sají strachu sloky V prašných dlaních rozbitých sklíček, se jeví dětské tváře Zohyzděné pěstmi ohně, u ďáblova oltáře Jejich sten a kvílení, plní chmurnou chýši Krev stékající ze stropu, plní prázdnou číši Plamen v lampě jasně plane Škvírou v domě vítr vane Tmu protíná nářek ženy Otisky se plní stěny Pod těžkými kroky stínu, kvílí špinavé schody Ostré hrany střepu sklenic, pijí věčnosti plody Krovy trámu s povzdechem, praskají svými hříchy Nesou tíhu bludné duše a dávné plané pýchy Temnota i světlo smíchu, zemřelo v tomto domě Krásné oči prázdných frází, spí ve vlastním hrobě Čistotu a lidskou lásku pozřela zloba kouře Děravou střechu bičují, rty hněvu něžné bouře Pod košatým víčkem stromu leží v zemi náhrobek V němž vyryto je prstem smrti Hříšnou barvou sladká jména Jak prašný nápis tvrdí

16 (Ne)svatý teror Na úsvitu všeho žití, v hrůzných mukách byl jsem zrozen V černé krvi mladých panen, za úplňku byl jsem zplozen Posvěcený cárem hříchů, v sivých ústech plamene Černou mízu věčné zloby, sál jsem Ďáblu z ramene Políbený nenávisti, z níž vyrůstá války květ Nasycený slaným pláčem, nevyřčených prázdných vět Jsem rudý incest plodné pravdy, za soumraku luny Zmar a trýzeň v lidských dlaních, hrají na mé struny Naslouchám kostnatým nářkům, zbídačených duší lůzy Rozsévám třpyt temných křídel, za souzvuku plané hrůzy Sedával jsem v chrámech s králi, k nimž jsem šeptal sladkou zvěst Kreslil jsem na stinné mapy, z nichž rádcové četli z hvězd Prašná pěna smutných hlasů, infikuje pachuť vín Lotosový, květ pne údy po památkách bludných vin Dr. Horor Temnou myslí bloudí plán Stvořit život z mrtvých těl Touhou zrodu silně hnán Vdechnout život duši chtěl Jasnou nocí vane chlad V očích zrůdy plane hlad! Prašnou šedí, hustým blátem Obestřený smrti hnátem Chmurné místo plné hrobů Části mrtvých snáší domů Před hrobem se tyčí kříž Doktor Horor kráčí blíž Hrob je pokryt bílým prachem Rozklad těl je znáti pachem Žádné jméno vryto v hrobě Možná kacíř v temné době Zašlý věk pod vládou hlíny Čas ho zaval spoustou špíny

17 Shnilé díry v kusech dřeva V rakvi leží mrtvá děva Tělo dívky sžírá hníti Její paži musí míti Nůž se boří černou tkání Nad paží se chtivě sklání Bílá niť sešívá údy Zrnka prachu tečou z půdy Černý stůl pod záři louče Zemi halí krve louže Krůpěj potu smáčí líce Doktor šije v záři svíce Silná bouře venku kvílí Duše mrtvých v těle sílí Mrtvé tělo s živou duší Černé srdce opět buší V očích bělost jako sníh Tvář doktora křiví smích Sešité části chladné zrůdy Z temných hrobů, černé půdy Prázdnota se zračí v tváři Ozářená louče záři Pod půlnočními horami, ohraničen leží Zdí z prastarých kamenů a oprýskanou věží Tone v temném stínu, hrdě se pnoucích hor Skrývá těla zemřelých, jež poznamenal mor Starý hřbitov Prázdné ticho protíná, hlas uhelné vrány Slétají se k náhrobkům, pachem hníti hnány Vlhkosti se brána leskne, jako zkutý kov Ve sloupech bránu střežících je vyryto pár slov Statné habry nad hřbitovem ve větru pějí píseň Pomníky a prašné sochy olizuje plíseň Mlžný opar svými prsty před sluncem ho střeží Mělkých hrobů náhrobky, se chtivým hmyzem hemží

18 Kol hradby statných kamenů ve strouze teče říčka Den zde brzy zavírá, svá ospalá víčka Při úplňku ze zvonice samovolně bije zvon Svým srdcem dle starých bájí ohlašuje lidský shon Proč svíce jasně neplanou a hrob nezdobí kvítí? Proč věčně leží v mrtvém tiše a slunce zde nesvítí? Dle pověrčivých mlžných legend, lide so ho bojí Prašný mýtus anebo se běsi na tělech kojí? Bludné kameny mezi hroby, porostlé jsou mechem Hřbitov dýše posvátným a magickým dechem Sladce snící zalit svitem, černých nočních tváří Zbytky slávy hrdých kultur, na chladném oltáři Vyhaslé louče na stěnách, jež světlem kdysi plály Malý zvonek rzí pokryty, na nějž při pohřbu hráli Ztrouchnivěla vrata kaple, ve větru hlučně zívají Otevřená víka hrobu chabým dechem sípají V útrobách kaple leží truhla, posázena zlatem V ní je pečeť vyražená s krátkým vraním hnátem Srdce truhly ukrývá, lebku a lidské kosti Kol ní pěji duše mrtvých, jenž se časem postí Co za člověka je zde uložen? Pohřben se ctí či hrůzně zubožen? Kdo od truhlice vlastní klíč? Žije mezi námi nebo již je pryč V chladné zemi v mnoha řadách bok po boku hrob Často ve dví rozpolcený, silou letých dob Místo plné mrtvých přání Nad, které se smutek sklání Statné kříže symbol moci v rozvalinách bdí Strážci duší toho místa, všech krvavých dní Hustá tráva pohlcuje, pomníky a náhrobky U boží muky v blátě leží s prachem černé nádobky Hřbitov volá tichým hlasem, mrtvé duše jmény Jejichž těla stále tlejí v objetí černé stěny Proč zesnulé při modlitbách s pláčem v hlase voláme? Když se s nimi po své smrti jistě v nebi setkáme

19 Válka a mír Křik se s hromem v dáli mísí Na zástavách vlajky visí Uniformy krášlí těla S hlukem spouští salvu děla Muškety se plní prachem Tváře pěších zase strachem Na obloze slunce pálí Bojiště se kouřem halí Před sebou již tváří v tvář Výstřel kulky halí zář Kulky lehce drtí těla Země duní silou děla Husaři se stáčí stranou Oči koním matně planou Projíždějí bouří střel Maršál s děly píseň pěl Válka a mír Bojuj, bojuj- za svou čest a boje slast Zabij, zabij Krvácej, krvácej Padni, padni- Za svou zemi, za svou vlast Bok po boku v krvi leží Ve svou spásu pevně věří Prapor padlých větrem plane Řeku krve země saje Hrdě padli za svou zem Nikdo z nich však vítězem Válka a mír Zlatá jabloň Zlaté klasy plodných polí, tonou v horském stínu Paprsky z beraních mračen, prosívají hlínu Ostré hroty vlhké trávy, smáčí krůpěj rosy Tichý vánek na své pouti, světem kráčí bosý

20 Na planinách luční kvítí, probouzí svůj vonný sen Žhavý úsměv slunných veršů, rozjařilé vítá den Zkřehlé prsty rozevírá, zimou ospalá tůně Srdce žití tepe dechem, na rozbředlém lůně Kořeny dužnatých třásní, kojí se z pozemských číší Konce větví lidských rukou, mlžný opar chtivě dýší Rusým rouchem v bílém nachu, zeje stromů kůra Každou noc do stinných korun, usedá noční můra Žíly kmene krášlí safír, ukovaný z plamene Listy bronzu chabých větví, smáčí sliny z kamene Chladné řetězy zatracení, vyvěrají z pramene Černá truhla posvěcená, mízou z vlčího ramene Sladké plody sivých květů, vábí tklivým pachem Dlaně časů svými zrny, pokrývá kůži prachem Jablka zejí věčnou krásou a bezbřehou moci Jejich povrch leskle vábný, září temnou nocí Výkvět bohů dnem i nocí, střeží spáry saně Jejíž srdce otevírá, zámky mrtvé bráně Perutě blanitých křídel, zastírají hořký stín Spředená z peří apoštolů, nasycena slovy vin Za úplňku tmavých vlasů, strom pěje písně lidským hlasem Běsové z okolních lesů, kojí chtíč krvavým masem Slané strdí prašných skrání, popínavá kapradí Na ramenou starých hrobů, posedávají havrani Popelavá vinná réva, obětována spáleništi Pavučiny bez pohybu, leží v krvi tratolišti Končím psaní této básně, snad štěstí budu míti Ochutnat plod zlatých ňader a navždy slastně žíti Země Ve svém lůně vlhké něhy V dech života, nás povila Symfonie živlů

21 Její dlaně, zlaté břehy Do níž slzy ronila Sladký dech se v páru sráží Slunce ji líce zalévá Zvěř se jejich plodů baží Stromům z pramenu nalévá Horká kolébka všeho žití Živé srdce, lidský hrob Ve vlasech trávy nosí kvítí Zetlelých květů prašných dob Zpěv válek nesla na svých bedrech Plamen hrůz ji zastřel zrak Strdí úrody v jejich ňadrech Z nichž saje mízu lidský pták Oheň Milý sluha ale špatný pán Chtíčem hladu věčně hnán Lačně saje vlhkost ran Je sladkým klíčem pekel bran Věrný otrok pána síry V rukou církve boží Plamen strážcem svaté víry Na hraničním loži Rudý dech nám hřeje těla V prstech jeho tančí zář Trupy klestí v ústech pěla Dým stínem zastřel ohně tvář Vše v blízkosti mění na prach Na knotech svíci tancuje V lidských duších budí strach Se smíchem zemi drancuje Voda Tůněmi chladných, lesních říček Plyne síla vody Vlhký dotyk mokrých víček

22 Životní svobody Pod zatopenou bílou věží V údolí mrtvých králů Sochy bohů palác střeží V tichém bezbřehém žalu Krásna tváře zlatých vlasů Kojí lidskou žízeň Smáčí tony ptačích hlasů Zlá je její trýzeň Hněv vody roní lidské slzy S křikem zalévá ústa Zasévá vláhu širým polím Jenž léta zela pustá Vzduch Vládce všech nebeských plání K zemi spouští prašny plášť Dnem i noci hlavu sklání Vidí všechno, smích i zášť Stvořil syna, vítr jménem Jenž dráždí jazyk plamenům Vztek i jásot v hlase němém Přisedá k lidským ramenům Oči skrápí zem i moře Je pasák mračných koní Vládne v chrámu na černé hoře Kde hvězdy slzy roní Bloudí slepý, širým světem Laská ženám vlasy Jako kvítí roste květem Zasévá žití klasy