Reflexivní vyuţití teorie v procesu posouzení Problémy posouzení ţivotní situace v pozdně moderní době

Transkript

1 Reflexivní vyuţití teorie v procesu posouzení Problémy posouzení ţivotní situace v pozdně moderní době Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Brno Pavel Navrátil 2009

2 2

3 2009 Pavel Navrátil 3

4 PODĚKOVÁNÍ Chci poděkovat mnoha lidem, kteří mne doprovázeli při zrodu této knihy. Uvědomuji si, ţe by bez jejich přispění nikdy nevznikla. V prvé řadě děkuji svému učiteli, kolegovi a především příteli Liborovi Musilovi za jeho neocenitelný vklad do mé teoretické formace. Pokud existuje člověk, který podnítil můj zájem o teoretické problémy pohledu na ţivotní situaci, byl to právě on. Svoji důsledností, v níţ zpochybňuje jednoduché, nepromyšlené a často i předsudečné představy o povaze lidského ţivota, mě přivedl k otázkám, které by mě bez jeho soustavného a houţevnatého vedení patrně ani nenapadly. Velkou výzvou mi v tomto ohledu je Liborova kniha Ráda bych Vám pomohla, ale, která zdánlivě mluví o jiných tématech. Rovněţ mu patří nemalý dík za jeho obětavý vklad do komentování textu, který je obsahem této knihy. Všem kolegyním a kolegům na pracovišti katedry sociální politiky a sociální práce FSS MU v Brně, kteří mi v mnoha diskusích pomohli ujasnit a zformulovat mnoho myšlenek. Zvláště děkuji Monice Šišlákové za její důraz na ozdravné síly v klientově ţivotě, Stanislavě Ševčíkové za její hloubku v tázání se po identitě i Mirce Nečasové za otevírání etických aspektů práce s klientem. Rád bych na tomto místě také ocenil významný vklad studentů, kteří mi v kurzech zasvěcených problematice posouzení pomohli nahlédnout na povahu procesu z různých stran. Své ţeně a spolupracovnici Jitce děkuji za nekonečné pochopení a podporu, kterou mi dodávala tolik potřebnou naději, ţe tento projekt dokončím. Její pomoc byla všestranná, neboť zahrnovala vše, co jsem já uţ nebyl schopen ohlídat. Vţdy dokázala pomoci tam, kde jsem to právě potřeboval. Byla prvním čtenářem a kritikem mých textů. Její postřehy mnohdy posunuly můj názor a vedly k přepracování jiţ hotové části. Velké poděkování jí samozřejmě patří za veškerou praktickou pomoc, bez níţ bych se při přípravě této práce neobešel 4

5 Obsah ÚVOD... 8 I. ČÁST: TEORIE ŢIVOTNÍ SITUACE KAPITOLA 1: POZDNÍ MODERNITA JAKO KONTEXT ŢIVOTA KLIENTŮ A SOCIÁLNÍ PRÁCE13 ÚVOD POSTMODERNITA, NEBO POZDNÍ MODERNITA? DETRADICIONALIZACE SVĚTA PRIVATIZACE VÍRY NA POČÁTKU POZDNĚ MODERNÍHO SVĚTA MIZENÍ PROJEKTU JÁ JAKO REFLEXIVNÍ PROJEKT TRANSFORMACE VZTAHŮ, RODINY A ROLÍ VYTĚSNĚNÍ EXISTENCIÁLNÍCH ROZMĚRŮ A ZKUŠENOSTÍ ZE ŢIVOTA FERGUSONOVO ŘEŠENÍ: REFLEXIVNÍ ŢIVOTNÍ PLÁNOVÁNÍ ZÁVĚR KAPITOLA 2: KONCEPT ŢIVOTNÍ SITUACE V POZDNÍ MODERNITĚ ÚVOD FUNKCIONÁLNÍ POJETÍ KONCEPTU ŢIVOTNÍ SITUACE: MOŢNOSTI A MEZE ŢIVOTNÍ SITUACE V POZDNĚ MODERNÍ DOBĚ POKUS O PŘEVYPRÁVĚNÍ ZÁVĚR II. ČÁST: TEORIE POSOUZENÍ ŢIVOTNÍ SITUACE KAPITOLA 3: PRAVDA V POSOUZENÍ ŢIVOTNÍ SITUACE ÚVOD DIAGNÓZA, NEBO POSOUZENÍ? DVA POHLEDY NA PRAVDU POSOUZENÍ JAKO REFLEXIVNĚ-TVŮRČÍ PROCES ZÁVĚR KAPITOLA 4: PŘÍSTUPY K POSOUZENÍ: HLEDÁNÍ ZDROJE REFLEXIVNÍHO PŘÍSTUPU ÚVOD TRENDY V OBLASTI POSOUZENÍ VE 20. STOLETÍ JE POSOUZENÍ VĚDA, NEBO UMĚNÍ? MODELY POSUZOVÁNÍ V PRAXI POSOUZENÍ JAKO JEDNORÁZOVÁ ČI PRŮBĚŢNÁ AKTIVITA ZÁVĚR KAPITOLA 5: REFLEXIVITA V POSOUZENÍ A V SOCIÁLNÍ PRÁCI ÚVOD (KRITICKÉ) REFLEKTOVÁNÍ VERSUS REFLEXE REFLEXIVITA REFLEXIVNÍ POSOUZENÍ JAKO SOUČÁST REFLEKTIVNÍ PRAXE ZÁVĚR KAPITOLA 6: SYSTEMATICKÉ POSOUZENÍ V REFLEXIVNÍM VZTAHU ÚVOD DŮVODY PRO POJETÍ POSOUZENÍ JAKO VÝZKUMU VÝZKUMNÁ LOGIKA V PROCESU POSOUZENÍ PROJEKTOVÝ RÁMEC POSOUZENÍ SBĚR DAT V REFLEXIVNĚ VZTAHOVÉM RÁMCI REFLEXE (ANALÝZA) DAT ZÁVĚR KAPITOLA 7: REFLEXIVNÍ VYUŢITÍ TEORIÍ V PROCESU POSOUZENÍ ŢIVOTNÍ SITUACE ÚVOD ÚROVNĚ TEORIE V SOCIÁLNÍ PRÁCI TEORETICKÁ CITLIVOST PROCESU POSOUZENÍ

6 PROVEDENÍ VOLBY TEORIE JAKO ANALYTICKÉHO RÁMCE ZÁVĚR III. ČÁST: PŘÍKLADY VYUŢITÍ TEORIE V POSOUZENÍ A) TEORIE TERAPEUTICKÉ HYPOTÉZY KAPITOLA 8: SVĚT POD HLADINOU ÚVOD ZAMĚŘENÍ POSOUZENÍ TEORIE OSOBNOSTI INTRAPERSONÁLNÍ KONFLIKTY VÝVOJ OSOBNOSTI PODNĚTY K REFLEXIVNÍ ÚVAZE ZÁVĚR KAPITOLA 9: HORSKÉ VÝŠINY ÚVOD ZAMĚŘENÍ POSOUZENÍ EXISTENCIÁLNÍ VAKUUM, NOOGENNÍ NEURÓZA A VŮLE KE SMYSLU TROJDIMENZIONÁLNÍ POHLED NA ČLOVĚKA-V-ŢIVOTNÍ SITUACI DIMENZIONÁLNÍ ONTOLOGIE OTÁZKA PO SMYSLU ŢIVOTA PROBLÉMOVÉ POSTOJE OSUD JAKO VÝZVA KE SVOBODĚ HODNOTY NA CESTĚ KE SMYSLU PROCES POSOUZENÍ V EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZE A LOGOTERAPII LOGO-TEST: MÍRA PROŢÍVANÉ SMYSLUPLNOSTI A EXISTENCIÁLNÍ FRUSTRACE PODNĚTY K REFLEXIVNÍ ÚVAZE ZÁVĚR B) TEORIE PORADENSKÉ HYPOTÉZY KAPITOLA 10: RYCHLE K CÍLI ZAMĚŘENÍ POSOUZENÍ LEGITIMITA INTERVENCE URČENÍ POTENCIÁLNÍHO OKRUHU PROBLÉMŮ VOLBA CÍLOVÝCH PROBLÉMŮ A JEJICH UTŘÍDĚNÍ ANALÝZA CÍLOVÝCH PROBLÉMŮ VOLBA CÍLŮ INTERVENCE PLÁNOVÁNÍ ÚKOLŮ PROVÁDĚNÍ ÚKOLŮ A JEHO HODNOCENÍ PODNĚTY K REFLEXIVNÍ ÚVAZE ZÁVĚR KAPITOLA 11: VELITELSKÉ STANOVIŠTĚ ÚVOD ZAMĚŘENÍ POSOUZENÍ ZAMĚŘENÍ INTERVENCE PODPŮRNÉ SYSTÉMY MAPA INTERAKČNÍCH SYSTÉMŮ PODNĚTY K REFLEXIVNÍ ÚVAZE ZÁVĚR C) TEORIE REFORMNÍ HYPOTÉZY KAPITOLA 12: OPRAVÁŘI SPOLEČENSKÉHO ŘÁDU ÚVOD ZAMĚŘENÍ POSOUZENÍ DISKRIMINACE JAKO ZÁKLADNÍ RYS KLIENTOVY SITUACE OPRESI LZE BUĎTO ODSTRANIT, ANEBO JI POSÍLIT ZÁKLADNÍ HODNOTY ANTIOPRESIVNÍ PRAXE

7 ZMOCŇOVÁNÍ KLIENTŮ KLIENTOVA ŢIVOTNÍ SITUACE VE STRUKTURÁLNÍCH PODMÍNKÁCH STRUKTURÁLNĚ PODMÍNĚNÁ JEDINEČNOST ČLOVĚKA DISKRIMINACE MÁ SPOLEČNÉHO JMENOVATELE PODNĚTY K REFLEXIVNÍ ÚVAZE ZÁVĚR ZÁVĚR: OD FALEŠNÉ JISTOTY KE KREATIVNÍ NEJISTOTĚ EPILOG

8 Motto: Ďábel: Ako chcete byť čestný, keď nepochybujete? Filozof: A vy, čo si osobujete právo pochybovať, ako chcete byť čestný, ak nepochybujete o svojom pochybovaní? Ďábel: Pretoţe pochybovanie je súčasťou racionálnej metódy, ako sa dostať k pravde. A pochybovanie odstráni všetko a zostane prázdny stôl. Takto sa rodí sloboda ducha. A táto sloboda, Guitton, vylučuje vašu vieru. Filozof: Pochybovať je treba, ale správne pochybovať. Ste si istý, ţe správne pochybujete? Myslíte si, ţe pochybujete o všetkom, ale nepochybujete o samotnom pochybovaní. Skutočne všeobecné pochybovanie zahŕňa aj pochybovanie o pochybovaní. Skutočne kritický duch zahŕňa kritiku kritiky. Jean Guitton (Môj filozofický testament) Úvod Posouzení životní situace klienta povaţuji za jeden z nejproblematičtějších úkolů v sociální práci. Na jedné straně je obestřen nejistotou, jak jej správně provádět, na druhé straně současně vědomím, ţe proces posouzení je pro celkovou kvalitu sluţby poskytované sociálními pracovníky rozhodující. Spornost úkolu posouzení je patrně podporována celou řadou jeho okolností a charakteristik. Sociální pracovník se například v procesu posouzení snaţí pojmout obraz ţivotní situace klienta v jeho celistvosti (Musil, 2004), potřeba posouzení ţivotní situace je obvykle vyvolána obtíţnou a někdy dramatickou ţivotní událostí (Musil a Šrajer, 2008), na jeho výsledku pak závisí podoba intervence sociálního pracovníka. a co je nejzávaţnější, v důsledku toho i osud 1 klienta (Navrátil, 2007). Následující příklad patří mezi běţné případy sociálních kurátorů a jiných pracovníků, kteří pracují s rizikovou mládeţí: Z rozhovoru s klientem sociální pracovník neziskové organizace zjistil, ţe se klient jmenuje Filip, je mladistvý (15 let) a pochází z rozvedené rodiny. Ţije pouze s matkou a nemá ţádné sourozence. Se svým otcem se setkává jednou za měsíc. Kontakty jsou však vcelku neosobní a Filip je spíše trpí. Bezprostřední důvod kontaktu se sociálním kurátorem pro mladistvé (který Filipa na pracovníka neziskové organizace odkázal) bylo to, ţe ukradl kolo. Zdá se, ţe to udělal, protoţe se chtěl vyrovnat svým kamarádům a vrstevníkům. Říká, ţe kamarádi z party uţ ukradli několik kol, nikdo je přitom nechytil, takţe jim to prošlo - tak proč by to nemohlo projít i mně? Bylo to poprvé, co něco takového provedl. Před tím neměl ţádné problémy se zákonem. Problémy má však se svými rodiči nedokázal se zcela vyrovnat s tím, ţe se rozvedli. Ţije skoro sám, protoţe matka bývá dlouho v práci a doma ho tak vlastně nic nedrţí. To řeší tím, ţe bývá často venku a toulá se. Do školy chodí i přes to všechno vcelku pravidelně, patří spíše k průměrným ţákům. Ani ve škole ale nemá nikoho dospělého, s kým by mluvil, komu by svěřoval a kdo by mu pomáhal řešit jeho problémy. Upnul se na svoje kamarády z party, kteří jsou starší a v jeho situaci mu jaksi nahrazují rodinu. Jeho domácí prostředí ho příliš nepodporuje, protoţe otec uţ ani nemá snahu s ním komunikovat a matka na to nemá čas. Nebyl veden k tomu, aby sděloval své pocity, svěřoval se, a tak má ještě více ztíţenou komunikaci s rodiči. Všichni ale očekávají, ţe se bude chovat správně, i kdyţ se s ním doma nikdo moc nebaví a neporadí mu, kdyţ potřebuje. I v takovém (zdánlivě běţném) případě bude jedním z prvních úkolů sociálního pracovníka situaci posoudit, respektive zahájit proces posouzení. Teprve na jeho základě totiţ bude moci zodpovědně říci, co se v dané situaci můţe a snad i má udělat, aby mohl Filipovi pomoci. Posouzení je tedy proces, na jehoţ základě sociální pracovník dospívá k návrhu sociální intervence. Moţná by se dalo říci, ţe posouzení je zárodečnou buňkou všech legitimních aktivit 1 Sociálního pracovníka nechci apriori představit jako zlovolnou autoritářskou postavu nebo jako deus ex machina, ale přesto jsou z povahy věci na jeho činnosti závislí lidé, kteří jsou snadno zranitelní. Sociální pracovník například můţe přiznat nebo odejmout dávku, rozhoduje o různých sluţbách a například také podává návrh na odebrání dítěte. 8

9 sociálního pracovníka. Výsledek posouzení můţe být ovšem různý, a jak se v této studii snaţím ukázat, apriori nemá jediné nejlepší řešení. V popsaném Filipově případu by sociální pracovník mohl například zvaţovat, zda povaha problému souvisí s rodinnou situací (pak by mohl například navrhovat práci se všemi členy rodiny), s vyzráváním osobní identity (pak by mohl uvaţovat o individuální práci zaměřené na rozvoj osobní identity), nebo třeba s nedostatkem přiměřených sociálních vazeb na vrstevníky (a mohl by zvaţovat začlenění Filipa do dobrovolnického programu podporujícího kamarádské vztahy) a mohli bychom pochopitelně uvaţovat dále. Sociální pracovník však musí svoji intervenci také realizovat, a proto se musí pro určitý pohled rozhodnout. Na základě jakých kritérií k takovému rozhodnutí dospěje? Vedle toho je zajímavou a netriviální otázkou i to, čím vším je proces posouzení ovlivňován, neţ sociální pracovník dospěje k závěrečnému úsudku o povaze ţivotní situace a o způsobu, jak do ní nejlépe intervenovat. Například podle Watsona a Westové (2006) působí na proces posouzení celá řada faktorů, mezi něţ zařazují iniciátora posouzení (soud, klient sluţby, jiný sociální pracovník), důvod posouzení (podezření z týrání dítěte, trestná činnost dítěte), procedury a politiky organizace i osobní přístup pracovníka (např. včetně jeho teoretické orientace a předsudků). Hollandová (2004) člení klíčové kontexty do dvou kategorií a navrhuje, ţe proces posuzování ţivotní situace je ovlivněn jednak faktory v oblasti organizace a řízení sociálních sluţeb a dále pak faktory v oblasti pojetí sociálních problémů. Sféra organizace a řízení ovlivňuje proces posouzení například dostupným mnoţstvím a kvalitou zdrojů (zejména personálu, financí, vybavením pracoviště), organizačními pravidly (např. preferované metody posouzení). Druhá oblast se týká odborné i politické interpretace povahy sociálních problémů, která jednak vymezuje jejich okruh, ale poskytuje rovněţ návody na jejich porozumění. O vlivu jednotlivých faktorů ovšem neexistuje mnoho studií. Převaţují spíše texty, které poskytují návody, jak posouzení provádět (Hodge, 2001; Walker a Becket, 2004), a případně, jak je prováděno (Scottová, 1998). Za zcela ojedinělý příspěvek v české, ale i evropské produkci lze povaţovat Musilovu (2004) studii, v níţ ukázal, jak vlivným kontextem procesu posouzení můţe být organizace a její kultura, kterou analyzoval jako zdroj mnoha dilemat (např. komplexnost a zjednodušování cílů). V předloţené studii navazuji na práci Libora Musila a zabývám se tak dalším z faktorů posouzení, a to využitím teorie. U Watsona a Westové lze vyuţití teorie chápat jako součást kategorie osobního stylu a u Hollandové pak jako jeden z faktorů politické a odborné interpretace sociálních problémů. V sociální práci existuje jen málo pokusů konstruovat systematickou teorii posouzení (Lloyd a Taylor, 1995), ačkoliv je zřejmé, ţe posouzení ţivotní situace je vţdy ovlivněno teoriemi a koncepty, které mohou být součástí nereflektovaných poznávacích schémat. Vliv těchto teoretických prekonceptů je podobný jako vliv osobních hodnot, kulturních a sociálních vzorů myšlení a jednání. Proto povaţuji za podstatné, aby se sociální pracovník pokusil své teoretické představy vyjasňovat, a předkládanou práci chápu jako příspěvek k teoretické sebereflexi v procesu posouzení. Ve své studii se tedy zabývám teoretickointerpretačními problémy procesu posouzení a kladu si specifickou otázku, jak lze používat teorie sociální práce v procesu posouzení životní situace klientů, která je ovlivněna podmínkami pozdní modernity. Vycházím přitom z několika vstupních předpokladů, které ovlivnily nejenom formulaci otázky, ale i způsob mého přemýšlení o ní. Prvním předpokladem mého uvaţování je teze, ţe v sociálním ţivotě rozvinutých zemí nastaly významné sociální změny globálního charakteru, které podstatným způsobem ovlivňují povahu ţivotní situace klientů. Jedním z významných znaků těchto změn je z hlediska sociální práce proces individualizace, který vystavuje jednotlivce novým moţnostem a ruku v ruce s tím také poţadavkům a nárokům (např. Ferguson, 2001). 9

10 Druhým předpokladem je teze, ţe společenské změny ovlivňují nejen ţivotní situace klientů, ale jsou také výzvou pro uváţení a reformulaci východisek sociální práce obecně, a zvláště pak fáze posouzení jako specifického a klíčového procesu v práci s klienty, který je ze své povahy kontextuální a sociálně konstruovaný (např. Navrátil, 1998b). Třetí teze se vztahuje k předpokladu, ţe chápu sociální práci jako činnost, která je bytostně zaloţena na teoretické znalosti různých aspektů ţivota lidí. Výkon sociální práce je pak přinejmenším moţno označit také jako proces, v němţ dochází k vyuţití teoretických znalostí, které nezbytně ovlivňují povahu intervencí sociálních pracovníků do ţivota lidí (např. Thompson, 2003). Domnívám se, ţe způsob, jak jsou poznatky a koncepty v procesu posouzení uplatňovány, je proto závaţný a hodný podrobnějšího studia. Čtvrtá teze se vztahuje k procesu posouzení, za jehoţ základní cíl povaţuji rozpoznání bariér v komplexní ţivotní situaci (např. zdravotních, psychologických, ekonomických, kvalifikačních, duchovních, hodnotových a kulturních, sociálních a případně dalších) a také toho, jak omezují klientovo sociální fungování (Musil, 2004). Moţnostmi vyuţití teorie v procesu posouzení se zabývám v rámci dvou referenčních témat, která práci propojují a jsou jejím ideovým svorníkem. První z nich se váţe na můj předpoklad, ţe západní společnosti vstoupily do éry pozdní modernity, kterou nahlíţím jako nejobecnější společenský rámec, v němţ se sociální práce nyní realizuje jako specifická společenská aktivita. Protoţe předpokládám, ţe sociální práce přirozeně na měnící se společenské podmínky reaguje, ptám se jak? Kladu přitom důraz na to, ţe základní změnou, která se v této souvislosti odehrála, je proces individualizace a v souvislosti s ním pak proměna pevně zakotvené identity v identitu reflexivních projektů (Giddens, 1992). Druhým horizontálním tématem je teoretická reflexivita, k jejímuţ prohloubení má tato práce především napomoci. V nejobecnějším slova smyslu chápu reflexivitu jako specifickou schopnost sociálního pracovníka doprovázet svoji činnost soustavným přehodnocováním toho, co dělá, jak o věcech přemýšlí a co při své práci proţívá a jak ho toto všechno zpětně ovlivňuje. Svoji práci věnuji teoretickým aspektům posouzení a snaţím se ukázat, jak mohou být teoretické poznatky v procesu účelně a nedogmaticky pouţívány. Téma knihy zpracovávám ve třech svébytných, ale vzájemně propojených a podmiňujících se částí. První část knihy se věnuje tématu pozdní modernity a jejích důsledků pro povahu ţivotní situace klientů, druhá část knihy prezentuje teorii posouzení ţivotní situace a třetí část knihy pak obsahuje příklady teorií sociální práce a jejich pouţití při posouzení. První část knihy obsahuje dvě kapitoly. V kapitole Pozdní modernita jako kontext života klientů a sociální práce se zabývám povahou společenských změn globálního charakteru. Domnívám se, ţe mnohá zjištění a hypotézy sociologů jsou velmi závaţná i ve vztahu k úvahám o nové roli sociální práce, a to zejména s ohledem na problematiku posouzení. Základní úkol této kapitoly spočívá ve zmapování pozdně moderních sociálních podmínek, které mohou ovlivňovat povahu sociální práce a rovněţ přístup sociálních pracovníků ke způsobu, jimţ pohlíţejí na ţivotní situace klientů. V kapitole nazvané Koncept životní situace v pozdní modernitě se nejprve snaţím o nalezení a rozpracování vhodných pojmů (a jejich souvislostí), které lze vyuţít při konceptualizaci termínu ţivotní situace. V prvé řadě uvádím funkcionální koncept ţivotní situace, který byl spjat s raně moderní teorií sociální práce. Dále pak začleňuji poznatky o pozdní modernitě do úvahy o novém pojetí ţivotní situace klientů, které z mého pohledu přiměřeněji reflektuje současné společenské podmínky ţivota lidí. 10

11 Druhá část knihy zahrnuje pět kapitol, v nichţ se věnuji vybraným otázkám teorie posouzení. V kapitole Pravda v posouzení životní situace představuji posouzení ţivotní situace klienta jako kontroverzní aktivitu, jejíţ podstatou je snaha uchopit pravdu. Takovéto souvislosti vzbuzují vedle otázek ohledně pravdy a poznání, také otázky související s mocí a etikou sociální práce. Téma aplikuji na problematiku posouzení objasněním obou poloh (objektivistické a subjektivistické) v přístupu k posouzení. V kapitole Přístupy k posouzení: hledání zdroje reflexivního přístupu prezentuji různé přístupy k posouzení v historickém a metodickém kontextu. V této část ukazuji, ţe v rámci procesu posouzení lze vyuţít širokou paletu strategií, metod a technik. Vedle skutečnosti, ţe sama povaha ţivota (pravda) je těţko uchopitelná, vyvolává také variabilita postupů a metodik posouzení jak mezi praktiky, tak i mezi akademiky vášnivé debaty. Nejde mi však jen o to ukázat pluralitu moţností, nýbrţ zaměřuji se na nalezení a objasnění různých modelů posouzení, které mohou být hodnoceny jako východiska pro reflexivní posouzení. V kapitole Reflexivita v posouzení a v sociální práci ukazuji vrstevnatost pojmu reflexivity. Ukazuji, ţe v soudobé profesní a zejména anglosaské literatuře se masivně uplatňují adjektiva reflexivní, reflektivní a kritické pro označení různých stránek nového, komplexnějšího a především senzitivnějšího přístupu k posouzení ţivotní situace i k celé praxi sociálních pracovníků (reflektivní praxe). Ne vţdy však jednotliví autoři pojmy explicitně definují a nabízí se tak otázka, zda v koncepcích různých autorů představují reflexivita, reflektivita, kritická reflektivita a kritická reflexivita identické modely teorie a praxe sociální práce, či zda a jak se odlišují. V následující kapitole Systematické posouzení v reflexivním vztahu prezentuji posouzení jako systematickou a vztahovou aktivitu, která nemůţe probíhat bez plného vědomí a spoluúčasti klienta. Posouzení nahlíţím jako proces, v němţ se sociální pracovníci snaţí porozumět případu, a to v etickém i technickém slova smyslu, a nelze ho realizovat bez klienta, ať uţ je to jednotlivec, rodina, skupina nebo komunita. Tento metodický a současně vztahově-etický aspekt procesu posouzení je v centru pozornosti této kapitoly. Poslední kapitola této části Reflexivní využití teorií v procesu posouzení životní situace se zamýšlí nad rolí teorií sociální práce v procesu posouzení ţivotní situace. Teoretické zázemí či konceptuální výbavu lze například chápat jako jeden ze zdrojů profesionální identity sociálních pracovníků. Vedle toho je ovšem jednou z podmínek jejich práce a vzájemné komunikace (Navrátil, 1998a). Přestoţe někteří sociální pracovníci v praxi namítají, ţe teorie jsou akademický luxus, který si oni nemohou dovolit, domnívám se, ţe vyuţívání teorie v prvé řadě usnadňuje praxi, protoţe teorie specifikuje, co se má dělat a proč. Teorie plní v sociální práci řadu funkcí, z nichţ některé jsou s procesem posouzení neodmyslitelně spjaty. Třetí část knihy přináší příklady pěti teorií, které mají ilustrovat jejich aplikaci v procesu posouzení. Jejich pouţití je navrţeno jako hypotéza o situaci, nikoliv jako důsledné a rigidní znásilnění ţivotní situace akademickou teorií. Teorie jsou rozděleny do tří kategorií. V první kategorii jsou uvedeny psychoanalytická teorie a existenciální analýza a logoterapie, do druhé kategorie jsou začleněny úkolově orientovaný přístup a systémová teorie a třetí kategorii pak reprezentuje antiopresivní teorie. Vybrané teorie zdůrazňují odlišné aspekty ţivotní situace a mají tak čtenáři umoţnit nahlédnout ţivotní situaci odlišnými brýlemi, respektive mají mu umoţnit vnímat různost okolností, které ţivotní situaci vytvářejí. 11

12 I. ČÁST: TEORIE ŽIVOTNÍ SITUACE V této knize se zabývám moţnostmi vyuţití teorie sociální práce v procesu posouzení ţivotní situace klientů, která je ovlivněna podmínkami pozdní modernity. V její první části se proto nejprve budu věnovat tématu pozdní modernity a ţivotní situace v pozdně moderní společnosti, abych ozřejmil společenský kontext, který chápu jako podstatný rozměr ovlivňující nejenom ţivotní situaci klientů, nýbrţ také sociální práci, a tedy i procesy doprovázející vznik klientství (Specht, 1986a; Specht, 1986b). V prvních dvou kapitolách, které jsou v první časti obsaţeny, nejprve prozkoumám pozdní modernitu jako obecný parametr ţivotní situace klientů a v návazné kapitole pak v kontextu poznatků o povaze pozdně moderní ţivotní situace podrobím kritice funkcionální model sociálního fungování, který vytvořil fundament raně moderního pohledu sociální práce na povahu ţivotní situace. Tato otázka není čistě teoreticky abstraktní, jak by se na první pohled mohlo zdát. V následujících dvou kapitolách ukáţu, ţe pojetí ţivotní situace má reálné důsledky pro práci s klientem. 12

13 KAPITOLA 1: Pozdní modernita jako kontext života klientů a sociální práce Motto: Kaţdý z nás nejenom má (svůj ţivot), nýbrţ proţívá svoji biografii jako reflexivně organizovanou ve smyslu plynutí sociálních a psychologických informací o moţných způsobech ţivota. Modernita je post-tradiční řád, ve kterém musí být zodpovězena otázka Jak mám ţít? v kaţdodenních rozhodnutích o tom, jak se chovat, co si obléci a co jíst a mnoho dalších věcí Antony Giddens (Modernity and Self-Identity) Úvod V první kapitole své studie se zamýšlím nad povahou společenských změn globálního charakteru, které se v posledních desetiletích stávají stále zřetelnější. Upozorňuje na ně řada respektovaných autorů (Bauman, 1995; Beck, 2004; Giddens, 1994) a mnohé z jejich zjištění či hypotéz se zdají být relevantní i ve vztahu k sociální práci (Ferguson, 2004). Základním úkolem této kapitoly je vést diskusi a případně charakterizovat ony sociální podmínky, které mohou měnit povahu sociální práce a rovněţ přístup sociálních pracovníků ke způsobu, jímţ pohlíţejí na ţivotní situace klientů. V textu první kapitoly se zabývám také základními argumenty vysvětlujícími procesy, které měly doprovázet vstup společnosti západního typu do pozdně moderního řádu. Ukazuji rovněţ důsledky, které tyto procesy mohou mít pro povahu sociální práce a jejích vybraných charakteristik. Z hlediska úvah o důsledcích těchto společenských změn pro zaměření i způsob provádění posouzení ţivotní situace sociálními pracovníky jsou tyto komentáře nezbytné. Při úvaze o společenské podmíněnosti sociální práce se lze samozřejmě opřít i o autory, kteří jiţ dříve upozornili na společenskou podmíněnost charakteru sociální práce (Navrátil, 1998b; Novotná a Schimmerlingová, 1992; Payne, 1997), ale nyní je třeba nastolit diskusi i o tom, jak specifické pozdně moderní či postmoderní podmínky ovlivňují povahu soudobé sociální práce a případně nově formulují její agendu (Dominelli, 2007; Chytil, 2007). V první kapitole této práce si proto kladu otázku: Které sociální změny souvisí s pozdní modernitou (postmodernitou) a zda a jak se mohou dotýkat sociální práce, a to zvláště z hlediska posouzení životní situace? Postmodernita, nebo pozdní modernita? V současné době se v evropském a pozvolna také v českém prostoru otevřela diskuse o povaze současných společenských změn a jejích důsledcích pro sociální práci. Diskurzivně je tato debata vedena jako střet mezi těmi, kteří předpokládají, ţe povaha společenských změn je nejlépe charakterizována jako opuštění moderního společenského projektu a jeho nahrazení postmodernitou (Howe, 1994; Milnerová a O'Byrne, 1998; Parton a O'Byrne, 2000b; Parton a O Byrne, 2000a) a těmi, kteří obhajují tezi, ţe společnost spíše vstoupila do fáze vyzrálé modernity, v níţ se uplatnění moderních tezí radikalizuje (Ferguson, 2003c; Giddens, 1992; Sheppard, 1995a). V českém prostředí se tato debata nesměle rozvíjí, ačkoliv je zřejmé, ţe příznivci obou pohledů jiţ začínají prezentovat svá stanoviska (Chytil, 2007; Navrátil, 2005; Navrátil a Navrátilová, 2008). Postmodernisté 2 charakterizují modernitu jako epochu víry v racionalitu, jejímţ prvotním východiskem bylo především přesvědčení, ţe ţijeme v objektivně existujícím světě, který je určitým způsobem uspořádán, a ţe lze tento řád lidským rozumem poznat a případně ovliv- 2 Giddens (2003) dělá důleţitou distinkci mezi postmodernismem a postmodernitou. Zatímco postmodernismus je spíše literárním a malířským směrem, postmodernita je v sociologickém smyslu zrušením institucí modernity, respektive jejich kontinuity s moderním sociálním řádem. Postmodernismus je proto spíše estetickou reflexí modernity, nikoliv důkazem existence postmodernity. 13

14 nit. Modernita byla ţivenou touhou po pokroku, snahou o rozvoj profesní expertizy a také rozmachem národních států. Postmodernisté předpokládají, ţe konsenzus o těchto ideálech jiţ neplatí. Především odmítají moţnost univerzálního pohledu na svět, a dokonce tvrdí, ţe v postmoderním světě neexistuje jednotný svět, který by bylo moţno vnímat a také poznat. Lze sice vyslovovat různé názory, které jsou avšak jen domněnkami, ale v zásadě je nelze definitivně ověřit, či dokonce zobecnit. V postmoderní době jiţ vlastně nejde o poznání, ale o výklady, jejichţ hodnota neleţí ve vztahu k objektivně jsoucímu, ale v jejich subjektivní specifičnosti (Grenz, 1997). Hollandová (2004) uvádí, ţe pozitivem uplatňování postmoderních pohledů je důraz na pluralitu úkolů sociální práce, otevírání diskusí o moţnostech tvorby a uplatnění teorie a také o rovnoměrnější distribuci moci mezi klienty a sociálními pracovníky. Postmoderní autoři v sociální práci svoji pozornost orientují spíše na aktivity neţ na rizika a aktéry. Příkladem pronikání postmoderních trendů do sociální práce jsou podle Hollandové (2004) marketizace a komodifikace sociální práce ve Velké Británii. Mnozí autoři však tezi o postmodernitě odmítají a zdůvodňují, ţe postmoderní vize nejsou při současné analýze postavení sociální práce relevantní (Ferguson, 1997; Navrátil, Navrátilová, 2008). Tato skupina autorů současný stav společnosti charakterizuje jako vyzrávání modernity, tedy jako stav vrcholné, případně pozdní modernity, v níţ si, jak píše Giddens (2003), modernita teprve začíná rozumět. Jakkoliv se tato otázka můţe zdát být rize akademickou, jsou zřetelné i její konsekvence pro praxi sociální práci. Jestliţe například odmítneme apriori moţnost systematického poznání lidského jednání a sociálních trendů, stává se sociální práce jako profesionální aktivita nemyslitelnou a jedinou moţnou konsekventní odpovědí by bylo zrušení sociální práce jako profese. V sociální práci vede podle Hollandové (2004) aplikace postmoderního myšlení k růstu manaţerismu, byrokratizace a proceduralizace, které odnímají sociálním pracovníkům autentický prostor pro uváţlivé (a také profesionální) rozvaţování. Řada autorů ovšem vyuţívá oba pojmy, tj. pozdní modernita a postmodernita v kontextu sociální práce zástupně. Upozorňují na některé obdobné charakteristiky společenských poměrů popisovaných postmodernisty i těmi, kteří rozvíjejí teorii pozdní modernity. Například Hollandová (2004) upozorňuje, ţe oba tábory se víceméně shodují v otázce zpochybnění legitimnosti hierarchického vztahu mezi sociálními pracovníky jako experty a klienty jako laiky. Zpochybňování vědeckého způsobu poznání i otevírání otázek o povaze pravdy má hluboké implikace v oblasti posouzení ţivotní situace klienta. Ať uţ moderní éra skončila (jak tvrdí například Lyotard) nebo vstoupila do etapy reflexivity (jak tvrdí Giddens), představa, ţe je moţno hledat absolutní pravdy, je v obou verzích pohledu na společenskou realitu významně narušena. Tento závěr implikuje v procesu posouzení ţivotní situace klienta úvahu, ţe proces posouzení není procesem odkrývání objektivní pravdy. Nejde tedy o odhalení jedné (jediné moţné) pravdy, nýbrţ okrývání mnoha paralelních, soupeřících či doplňujících se pravd. Opuštění představy, ţe úkolem sociálního pracovníka je nalezení jediné a objektivní pravdy o realitě, vystavuje sociálního pracovníka nutnosti akceptovat nejistotu. Přestoţe pojem nejistoty implikuje spíše negativní konotace, domnívám se, ţe nejistota v uvedené souvislosti můţe být zdrojem citlivé pokory i ochoty podrobovat své poznání otevřené sebekritice a kritice. Mnozí autoři ovšem upozorňují na nebezpečí krajního relativismu a nihilismu (Sheppard (Sheppard, 1995b; White, 1997). Takovému nebezpečí je moţno čelit například tvorbou metod posouzení, které systematicky, rigorózně, ale reflexivně a kriticky berou v potaz soupeřící vysvětlení. Cílem takových nástrojů nebude odhalení pravdy, ale poněkud pokornější nalezení nejméně špatného vysvětlení (Sheppard et al., 2001). Uplatnění teoretických hypotéz jako jedné z moţností, jak se přiblíţit k nejméně špatnému vysvětlení, se věnuji v této knize. Nejprve se však zaměřím na objasnění východisek, 14

15 pokud jde o povahu společenských proměn, které chápu jako nepominutelnou okolnost ţivotní situace klientů a sociálních pracovníků. Detradicionalizace světa Pro pochopení situace sociální práce a zejména pak všech těch, kteří se na jejím poli setkávají (přinejmenším klienti sociálních sluţeb a jejich rodiny, sociální pracovníci), je prvořadé, jaké okolnosti vedly k tomu, ţe si dnes klademe otázky o povaze našeho bytí novým způsobem. Ještě neţ se ale pustíme do samotné analýzy událostí, které doprovázely vstup západní společnosti do pozdně moderní éry, připusťme, ţe sociologové nejsou v otázce, kdy přesně a zda vůbec došlo k transformaci moderního uspořádání a jeho přerodu do pozdně moderní, či dokonce postmoderní společnosti, zajedno. Například Garrett (2003) zpochybňuje tvrzení o tom, ţe se jiţ nacházíme v postmoderní době, a klade závaţnou otázku, zda lze vůbec věrohodně prokázat, ţe jsme z éry modernity jiţ vstoupili do postmoderního světa fluidního uspořádání. Spíše předpokládá obtíţnost tohoto úkolu a uvádí, ţe lze sice empiricky doloţit jednotlivé změny, ale nikoliv celkovou kvalitativní změnu společenských poměrů. Diskuse o tom, zda ţijeme v éře vrcholné modernity, či jsme jiţ vstoupili do éry postmoderní, je velmi zajímavá a otevírá řadu otázek (viz o tom např. Delanty, 2006). Z mého pohledu jsou ovšem uţ i jednotlivé změny natolik závaţné, ţe se jimi nelze v kontextu sociální práce nezabývat. Mění totiţ sociální percepci i povahu řady sociálních institucí (např. rodiny, postavení muţe a ţeny, církve atd.), které hrají při posouzení ţivotní situace sociálním pracovníkem závaţnou roli. Ve své knize se opírám především o východiska Anthonyho Giddense (2003: 12), který zdůvodňuje představu o tom, ţe sledované změny jsou spíše projevem vrcholící éry modernity: Přesněji řečeno, spíše než o vstup do období postmodernity se jedná o to, že se dostáváme do situace, v níž jsou důsledky modernity radikalizovány a zevšeobecňovány mnohem více, než tomu bylo dříve. V tomto rámci se pohybuji, a i kdyţ čerpám také z dalších autorů, kteří argumentují ve prospěch představy o aktuálním zrodu postmodernity, v zásadě neopouštím Giddensovo stanovisko. Například Zygmund Bauman (1995) vykládá současné podmínky na linii transformace společnosti tradiční, moderní a postmoderní. Procesy společenské modernizace (industrializace, urbanizace) vyvolaly podle něj potřebu nalézt novou formu sociálního uspořádání světa, jehoţ starý řád se rozpadal a hroutil. S nadějí se vzhlíţelo k projektu moderního světa, který měl nastolit štěstí pro všechny prostřednictvím mechanické racionality a efektivního řízení. Moderní společnost začala vytvářet systém kontrolních společenských institucí, které měly nahradit nefunkční, rozpadající se systém společenského fungování dávného řádu. Bauman (1995: 64) píše: Strach, před nímţ měl moderní řád chránit, se jmenoval neurčitost nepřehlednost situací, ochablost porozumění, nejasnost pravidel jednání. Kdyţ se husté sítě dozoru a kontroly, jimiţ byla protkána předmoderní lokální společenství, roztrhala na kusy, vyjevilo se pod nimi bezcestí, nad nímţ se vznášela strašidelná vidina záhuby. Raně modernímu způsobu uvaţování se stala podle Baumana (1995) charakteristická snaha o vědomou reglementaci, řízení a uspořádání všech klíčových sloţek sociálního ţivota. Nejdramatičtější a současně nejpropracovanější formy tohoto Superprojektu se moderní svět dočkal v ideologiích fašismu a komunismu, jejichţ společnou linií je megalomanské sociální inţenýrství, snaha centrálně řídit a jednoznačně a s existenčními důsledky rozhodovat o dobru a zlu (Goldberg, 2008). Podle Fergusona (2003c) prochází západní společnost od sedmdesátých let strukturální transformací, která souvisí s ekonomickými, sociálními a politickými procesy, odehrávajícími se v kontextu globalizace a v interakcích s novými sociálními hnutími. Při přechodu od mo- 15

16 derního k pozdně modernímu se patrně základní změna sociálního ţivota týká způsobu jeho regulace či, chcete-li, řízení. V řádu prosté modernity byly sociální ţivot i individuální identita strukturovány prostřednictvím externích kontrolních mechanismů. K těm typickým bylo moţno přičíst například církev, rodinu, expertní systémy a celé spektrum sociálních tradic a norem. V pozdně moderním řádu, kde vliv těchto kontrolních mechanismů slábne, se já stalo (muselo se stát) reflexivním projektem (Giddens, 1991). Také například Frankl (1997a) konstatoval podobný společenský stav, kdyţ tvrdil, ţe se člověk vymanil z říše instinktů a opustil tradice vlastní kultury. Člověku, podle Frankla, uţ instinkty neříkají, co musí dělat, a jeho tradice, co by měl dělat. Za těchto okolností mnohý člověk neví, co chce, a dokonce ani co by chtít měl. Proto se lidé v pozdně moderní době tak často utíkají ke konformismu konzumu, a nebo se nechávají spoutávat totalitarismem 3. Uvedené způsoby myšlení a chování jsou však podle Frankla výrazem rezignace na vlastní odpovědnost za ţivot, který člověk proţívá. Reflexivní já znamená, ţe kaţdý jednotlivec vytváří vlastní identitu, biografický projekt jako projekt individuální, v němţ je principiálně za výsledek sebetvůrčího procesu odpovědný právě jen on sám. Konstrukce vlastní identity v pozdně moderním řádu je také reflexivním projektem v tom smyslu, ţe jednotliví lidé konstituují a vyjednávají své identity prostřednictvím kritické reflexe a pod vlivem konstantního přísunu nových informací. I v pozdně moderní době mohou mít (a mají) na utváření osobních biografií vliv tradiční autority (náboţenství, tradice), je však třeba vzít v potaz, ţe při konstrukci individuálních identit stojí tradiční společenské instituce a kontrolní mechanismy v konkurenci vůči globálnímu světu médií (Internet, televize, rozhlas), popularizovanému světu expertních znalostí a jiným zdrojům vědění o světě a ţivotě. Lidé vyuţívají všech těchto informací pro reflexivní utváření svých ţivotů 4. Jejich volba je v zásadě svobodná 5, otevřená mnoha moţnostem, a to z hlediska času i variability (Giddens, 2003). Privatizace víry na počátku pozdně moderního světa Bauman (1995) ukázal, ţe sociálně akceptovaný náboţenský cíl ţivota (spása) vytvořil předpoklad pro sociálně strukturované a racionálně promyšlené zvládání ţivota. Bauman popisuje člověka předchozí éry jako poutníka k hodnotnému a osudovému cíli, který mu umoţnil poměřovat a hodnotit různé ţivotní moţnosti či události z jednoznačného úhlu. V duchu Archimedova rčení (Dejte mi pevný bod a pohnu Zemí) lidé díky ukotvené a jednoznačné perspektivě mohli plánovat a realizovat vlastní ţivoty s pocitem transcendentálního určení a začlenění. Teologický účel ţivota byl stabilní součástí osobní identity, která zde byla potvrzována dvěma silami. Silou spirituální a sociální. V naší úvaze je podstatné, ţe cíl i způsoby jeho dosaţení nebyly výhradně privátní záleţitostí, nýbrţ byly sloţkou společenského ţivota. To dávalo náboţenské víře odlišnou kvalitu zapojení do ostatních sloţek ţivota člověka, které stabilizovala a integrovala významně silněji, neţ je tomu v pozdně moderní době. Holden (2002) tvrdí, ţe jedním z nejdůleţitějších aspektů detradicionalizace společnosti v pozdně moderní době je skutečnost, ţe v moderní společnosti se náboţenská víra stala 3 Frankl v tomto kontextu hovoří o existenciálním vakuu, které mu poskytuje interpretační rámec pro vysvětlení mnoha společenských jevů, které ohroţují soudobé společnosti. Například vzrůstající zájem o nová náboţenská a extremistická hnutí lze dobře pochopit právě tímto způsobem. Vedle přímé potřeby najít vysvětlení své existence, jejího smyslu můţe být příčinou snadného podlehnutí sektářskému uvaţování právě nedostatek instinktivních a kulturních milníků. Vůdce, který má jasnou představu o dobru a zlu, jedná jistě a sebevědomě. Vytváří to nejlepší prostředí, v němţ se nejistý člověk bude cítit dobře. 4 Příkladem takové konkurence tradiční autority a expertního systému je postoj katolické církve a sexuologů na antikoncepci. Tradiční autorita (katolická církev) je zrelativizována jiţ jen prostou existencí jiné autority (sexuologie), která zaujímá odlišné stanovisko. S ohledem na konstrukci identity jednotlivce to znamená, ţe je vystaven volbě. 5 Ve smyslu svobody od, jak ji postuloval například Frankl (1996a), jako protikladu k tvůrčí svobodě k. 16

17 privatizovanou. Jde o to, ţe náboţenství se přesunulo do soukromé sféry, v níţ se stalo projevem individuálního vztahu k Bohu. Náboţenství se tak podle Holdena změnilo z původního kolektivní uctívání Boha především na hledáním osobního smyslu. Přitom je významné, ţe proces detradicionalizace otevřel dveře náboţenskému pluralismu a umoţnil jednotlivci rozhodovat o tom, který aspekt víry je pro něj skutečně významný či podstatný. Hlavním důsledkem privatizace víry je tak skutečnost, ţe člověk získal svobodu konstruovat svoji vlastní náboţenskou identitu. I v tomto případě ale platí, ţe svoboda znamená otevřenost k novým volbám a moţnou změnu. Moţnost voleb v dimenzi ţivota, která byla zdrojem ukotvení osobní identity, způsobuje existenciální nejistoty. Svoboda náboţenské identity je podle Graye (2008) východiskem pro porozumění současné (pozdně moderní) role spirituality v ţivotě člověka. Gray vysvětluje, ţe náboţenská víra můţe být v konkrétním ţivotě jednotlivce různě významná, a to v závislosti na míře, v níţ náboţenství napomáhá konkrétnímu jednotlivci při hledání ţivotní cesty či místa ve světě. Gray ovšem zdůrazňuje, ţe základní proměnou, která se ve vztahu k náboţenství odehrála, je to, ţe náboţenství ztratilo svoji sociální dominanci při určování směru ţivota lidí. Poukazuje pak na to, ţe sociální normou se stalo spíše to, ţe lidé nepodléhají slepé víře, závazným náboţenským regulím, dogmatům či absolutním hodnotám. Proces sekularizace, v němţ náboţenství ztratilo svoji výsadní roli při formování identit lidí, je páteří individualizace, která učinila centrem a kritériem všeho právě jednotlivce. Mizení Projektu Sekularizace vymanila člověka ze souřadnic náboţenství, které člověku poskytovalo základní kritéria pro orientaci v ţivotě. Bauman (1995) poznamenává, ţe dnes jiţ neţijeme Projektem, nýbrţ projekty. Tvorba ţivotních projektů podle něj podlehla privatizaci, fragmentarizaci a deregulaci. Díky stále narůstajícímu mnoţství i variabilitě informací, hodnot a vzorů pozdně moderní doba vystavuje jednotlivce nezbytnosti volit a rozhodovat se. Protoţe se permanentně rozšiřuje mnoţství oblastí ţivota, v nichţ se člověk musí rozhodovat, vzniká nový (a přitom existenciálně zásadní) poţadavek na kaţdého jednotlivce, aby plánoval a projektoval svůj ţivot. Beck (2004) charakterizuje tento proces jako individualizaci a píše (2004: 216): Individualizace v tomto smyslu znamená, ţe biografie člověka je vyvázána z daných determinací, ţe je otevřená, závislá na vlastních rozhodnutích a uloţená kaţdému jednotlivci jako úkol, který musí svým jednáním realizovat. Sniţuje se podíl ţivotních moţností, jeţ jsou pro rozhodování zásadně uzavřeny, a zvyšuje se podíl biografií, které jsou pro rozhodování otevřeny a které musí jednotlivec sám utvářet. Beck tedy individualizací rozumí vytváření individualizovaných podmínek dříve sociálně ukotvené existence, které jednotlivce vystavují ţivotní nezbytnosti stát se středem vlastního přeţití a řízení ţivota. Proces individualizace vyvázal jednotlivce i celé sociální skupiny z tradičních institucionálních rámců a rozevřel před ním propast svobody. Lidé v tomto procesu získali teoreticky nekonečné mnoţství podob svého ţivota, na straně druhé ztratili výhodu cestování se spolucestujícími a s vyhlídkou na konečný a společensky ţádoucí cíl. I nadále musí na své cestě ţivotem řešit rozmanité problémy, obstarávat si vše, co potřebují k ţivotu, ale jak doplňuje Bauman (1995), není zde ţádný problém problémů, meta-problém, jak skončit s problémy, jak zařídit zařizování věcí jednou provždy (str. 13). Ţivotní plán, plán pro celek ţivota přestal existovat a vyvstala potřeba nových individualizovaných projektů. Zdá se, ţe se právě proto v pozdně moderním věku objevují masově vyhledávaná témata, jako například ţivotní styl, zdravá výţiva, zdravé vztahy, seberozvoj atp., která charakterizují snahu hledat osobně přijatelné, ale také správné, atraktivní a ceněné způsoby ţivota. Tato hnutí či iniciativy lze přitom interpretovat jako hledání alternativy ztraceného ţivotního meta- 17

18 cíle, společenských norem, které poskytovaly návody pro ţivot. Proces individualizace lze také symptomaticky dokladovat tím, jak se oblast osobní intimity stala veřejně debatovaným a vyhledávaným tématem. Nikdy dříve nebyla tak rozšířená a ţádaná pomoc s intimními těţkostmi v oblasti mezilidských vztahů a sexuality. Stachová (2008: 24) například popisuje svoji zkušenost z centra pro osoby se zdravotním postiţením: Témata, která řešíme, jsou zaměřena především na problematiku mezilidských vztahů, lásky, sexuality, citového uspokojení klientů, posilování vlastní sebedůvěry, sebeúcty a identity, otázky jejich vlastní bezpečnosti v oblasti osobní i sexuální a mnoho dalších témat. Pro pozdně moderní společnost není ovšem podle Fergusona (2001; 2003a; 2004) definiční to, ţe se její členové musí rozhodovat, ale to, ţe musí aktivně vytvářet své ţivoty v kontextu velkého mnoţství moţností a nabídek. Vedle toho, ţe ovšem narostlo mnoţství nezbytných rozhodování, vzrostlo také vědomí rizik, která se váţí na svobodná rozhodnutí a jejich důsledky. Vědomí rizika začalo mít významný vliv na stále více stránek našeho osobního i profesního ţivota včetně výchovy dětí, přátelství a sňatku. Toto vědomí rizika není podle Fergusona, který se opírá o práce Ulricha Becka a Beck-Gernsheimové 6, důsledkem zvýšeného výskytu nových nebezpečí, ale souvisí s osvobozením jednotlivců z normativních institucionálních omezení. Sociální instituce také působily jako ochrana před pocity rizika a před riziky samými. Nové vědomí rizika ve vztahu k různým oblastem ţivota souvisí s tím, ţe příslušné oblasti ţivota jiţ nejsou povaţovány za dané a nevyhnutelné, a naopak jsou vnímány jako předmět lidského úsilí. Danost, sociální strukturovanost vytváří určitou míru předvídatelnosti, bezpečí a jistoty. Osvobození ze sociálních struktur spolu s otevřeností k novým moţnostem a volbám vytvořila rizika a prostor nejistoty. Ferguson přitom argumentuje, ţe stále více oblastí sociálního ţivota se posouvá ze sféry přirozeného a nevyhnutelného do oblasti, která má být předmětem rozhodování a odpovědnosti. Naše ţivoty pak v důsledku této proměny intenzivněji proţíváme jako rizikové. Různé události, které se odehrávají v našem ţivotě, jiţ nevnímáme jako důsledek nadosobních boţských, sociálních a přírodních sil, ale jako důsledek našich dřívějších rozhodnutí. To je či můţe být trýznivé, znejisťující a také zavazující. Protoţe v této rizikové společnosti jsou kulturní kódy pouţívané ke zvládání rozhodování stále sloţitější, či dokonce zcela vymizely, jsou pozdně moderní jednotlivci náchylní k proţitkům strachu, nejistoty či existenciální prázdnoty. Také Bauman (1995) argumentuje, ţe oslabení tlaků sociálních struktur (Bauman pouţívá termín panoptikální tlaky) otevřelo prostor strachu z neurčitosti, který byl dříve na sociální a osobní úrovni regulován jako strach z odlišnosti, odchylky či deviace. Bauman (1995: 73) píše: Prvotní strach přece nezanikl ani se nerozptýlil. Spíše se naopak rozrostl do rozměrů dříve nepoznaných a nevídaných, ostatně právě proto, ţe dnes mu stojíme tváří v tvář, bez prostředníků. Identita lidské osobnosti je dnes stejně (ani více, ani méně) nedourčená, proměnlivá, těkavá a vykořeněná, jako byla po celou dobu trvání moderní éry, protoţe mocné mechanismy pracující na opětovném zakořenění individua se buď rozpadly, nebo ztratily mnoho ze své dávné normativní moci. Pocit, ţe ţijeme v éře nepřehledných, neurčitých kulturních a sociálních hranic, sdílí mnoho lidí této epochy. Jak jsem výše argumentoval, můţe být spojen s proţitky ohroţení, rizika a vykořenění. Giddens (1994) ovšem nabízí alternativní pohled. Podle něj můţeme na přítomnost rizika nahlíţet dokonce pozitivně. Podle něj je moţno rizika chápat jako na výzvy, 6 Ferguson se opírá zejména o práci: Beck, U. and E. Beck-Gernsheim "Individualization and "precarious freedoms": perspectives and controversies of a subject-oriented sociology." In Detraditionalization: Critical Reflections on Authority and Identity, edited by Heelas, P., S. Lash, and P. Morris Oxford: Blackwell. 18

19 které mohou inspirovat naše ţivotní vize a plány. Situace, které vyvolávají obavy, totiţ mohou také otevřít úvahy o tom, jak ţít ve světě, v němţ tradice a příroda jiţ tak zásadně nelimitují naše moţnosti. Pro Fergusona (2001) jsou rizika a katastrofy, s nimiţ se setkáváme v rizikové společnosti, výzvou také v kontextu sociální práce. Ferguson vyzývá, abychom jim čelili a rozvaţovali o nich otevřeným a veřejným způsobem a abychom také hledali odpověď na otázku, zda a jak by sociální práce mohla být zapojena do hledání pozitivních ţivotních hodnot, napomáhat při formaci ţivotních projektů a identit. Podle Becka a Beck-Gernsheimové (1996) se naše biografie stává v otevřené pozdně moderní společnosti biografií volby, reflexivní biografií, udělej si sám biografií. Taková biografie je také, jak jsem argumentoval, rizikovou biografií, která můţe být obtíţnou a problematickou. Individualizace je v tomto smyslu zdrojem nejisté svobody. Jak metaforicky píše Zygmunt Bauman (1995: 125) a my dnes víme nebo cítíme, že nejsou jiné cesty než ty, jež svými vlastními kroky vyznačujeme v půdě v té chvíli, kdy po ní jdeme. Rohr, Feister (2004: 13) poukazují na to, ţe nezbytnost utvořit si vlastní pravdu, představu o ţivotě a svých cílech je vzhledem k tomu, ţe neexistují platné modely: obrovské břemeno, které dříve lidi netížilo. Domnívám se, ţe právě na jevišti sociální práce se setkáváme s lidmi, pro něţ je tento úkol příliš obtíţný. Ferguson (2001) upozorňuje, ţe by se mohlo zdát, ţe nutným předpokladem individualizačních procesů je úplný zánik strukturální základny sociálních vztahů jako sociálního předpokladu identity. Ukazuje však, ţe i kdyţ došlo k narušení tradičních regulativních mechanismů, vznikají nové formy kontroly a nová sociální očekávání. Konstatuje, ţe například sociální stát, trh práce, profesní struktury a další instituce svazují lidi v síti regulativů a podmínek, které v mnoha ohledech formují významné nároky na sociální chování a jeho normy. Jednotlivci tedy nejsou zcela vyvázáni ze sítí sociálních struktur a zůstávají nadále součástí institucionální sociální struktury a v tomto referenčním rámci teprve mohou plánovat a uskutečňovat svůj ţivot. Povaha těchto nových očekávání je však jiná neţ v tradičním řádu. Zatímco dříve se sociální regulace týkaly morálky osobního a rodinného ţivota, současné instituce regulují spíše profesní a občanský ţivot. Také lze konstatovat, ţe některé formy sociální kontroly se staly méně nápadnými a rafinovanějšími (mediálně tvořená kultura). Já jako reflexivní projekt Giddens (1991) tvrdí, ţe sociální a kulturní změny vedly v pozdně moderní společnosti ke krizi osobní identity. Jednotlivci se nacházejí ve stavu permanentního hledání (reflektování), protoţe zjistili, ţe poznání nemá ţádný pevný základ (například náboţenský). V sociální práci se pojem reflexe, reflexivita, reflexivní já pouţívají delší dobu (např. Schön, 1983). Jedná se však o pojmy, které charakterizují odlišnou úroveň reflexivního jednání, neţ kterou zdůraznil Giddens jako produkt pozdně moderní éry. Zatímco v teorii sociální práce se například u Schöna setkáváme s voláním po reflexivitě, v níţ já můţe zůstat v pozadí a racionálně promýšlet pocity či pozorovat, Giddensův pojem reflexivního já (1991), které se vynořuje v éře pozdní modernity, je jiným úhlem pohledu na autonomního jednotlivce, jenţ se stal ve velké míře odpovědný za svůj osud a ţivotní volby. Reflexivní já v Giddensově smyslu se utváří v kontextu odpovědnosti za rozhodnutí, která činíme v souvislosti s tím, ţe naše ţivoty jsou individuální projekty, v nichţ píšeme, tvoříme a budujeme naše ţivotní příběhy. Gray (2008) postihuje filozofickou specifičnost Giddensova reflexivního já, kdyţ ukazuje, ţe filozofický důraz na jednotlivce jako nositele zodpovědnosti za vlastní ţivot byl přítomný například i v antické filozofii. Je dobře známé, ţe Aristoteles psal o lidské odpovědnosti za rozpoznání vlastních schopností a volbu správné cesty ţivotem, která nám umoţní ze sebe vydat to nejlepší. Reflexivní já ovšem neobsahuje morální apel, formovaný a utvářený společensky v interakcích s druhými osobami. Je to já, které má svůj nezávislý program. Reflexivní já totiţ nemá ţádný normativně ustanovený referenční bod, vůči němuţ by mohlo 19

20 poměřovat svoji ţivotní biografii. Vyvázanost ze sociálních a kulturních norem činí reflexivní já hlavním (a v zásadě jediným) orientačním bodem vlastního ţivota. Gray tvrdí, ţe reflexivní já je relativně novým objevem, který vzešel z historické a sociální evoluce. Reflexivní já se utváří v interakci s bolestí, pramenící z nutnosti volit a rozhodovat se, a se záţitky existenciálního strachu, který jde ruku v ruce se svobodou a nezávislostí. Gray nutnost rozhodování popisuje dokonce jako formu oprese, která však není situována do vnějších společenských struktur, nýbrţ do oblasti svobody jednotlivce, v níţ musí jednotlivec podstupovat rozhodování o ţivotě. Zvláště významným příkladem individualizace je transformace instituce rodiny a rodinných rolí. Přestoţe se jedná historicky o jednu z nejstabilnějších sociálních struktur, její proměny jsou v pozdně moderním časoprostoru neobvykle dramatické. V kontextu posouzení ţivotní situace sociálním pracovníkem jsou tyto změny určující. Posouzení se velmi často vztahuje nejenom k osobě klienta, nýbrţ i k rodinnému zázemí. Vědomost společenských proměn, k nimţ dochází v této rovině, je tedy předpokladem adekvátní optiky posuzovatele i intervence. Transformace vztahů, rodiny a rolí Moderní společnost, projektovaná jako hierarchická, v níţ dělba práce byla rozloţena mezi lidmi s různou úrovni moci, předpokládala obdobné uspořádání věcí také uvnitř rodiny. Jandourek (2003) popisuje Parsonsovu analýzu rolí v nukleární rodině, která je ideovým obrazem raně moderního pojetí rodiny. Instrumentálním vůdcem moderní rodiny je muţ. Ţena zaujímá roli hospodyně (pečovatelky) s primárním zájmem o rodinu a domácnost. Obrázek 1 Struktura rolí v rodině podle Parsonse Instrumentální priorita Priorita emočního vyjadřování Nadřízenost Podřízenost Instrumentálně nadřízen Otec (manţel) Instrumentálně podřízen Syn (bratr) Z hlediska schopnosti vyjádření nadřízená Matka (manţelka) Z hlediska schopnosti vyjádření podřízená Dcera (sestra) Díky tomuto projektu po většinu dvacátého století muţ a ţena v zásadě znali své místo a sociální stát také prostřednictvím sociálních pracovníků intervenoval, aby ti, kteří jsou na okraji společnosti, na své role a povinnosti nezapomněli. Individualismus se jako praktický model chování prosazoval postupně. Individuální identita se nejprve prosazovala ve sféře mimo rodinu a intimní vztahy. Rodina dokonce zůstávala aţ do konce šedesátých let 20. století ostrovem zachovávajícím prostor pro proţívání kolektivní (skupinové) identity, která tvořila protiváhu zrychlujícímu se tempu sociálních změn vně rodiny. Jak píše Francois de Singly (1999: 89-90): Od 19. století aţ do šedesátých let 20. století vidíme korelaci mezi vývojem institucí manţelství a zaměřením na interpersonální vztahy. Nezpochybňovaný referenční model tvoří tři prvky: manţelská láska, přísná dělba práce mezi muţem a ţenou a pozornost věnovaná dítěti, jeho zdraví a jeho výchově. Během zhruba padesáti let ( ) se poţadavek, ţe muţ má pracovat mimo domov, aby vydělal peníze na domácnost, a ţena zůstává doma, aby se co nejlépe postarala o děti, stává samozřejmostí ve všech sociálních vrstvách. 20