Jan Jandourek: Pohanokřest anské meditace 1

Transkript

1 Jan Jandourek: Pohanokřest anské meditace 1 Jan Jandourek Pohanokřest anské meditace Sít, Písmo samo zná rozpornost jevů, se kterými se člověk setkává. Bible klade rozporné texty klidně vedle sebe, nebot ví, ˇze tomu tak nakonec v ˇzivotě je a není co zastírat. 12 (...) [Jeˇzíš] sám byl spravedlivý, ctil otce i matku, modlil se ve společenství dvou, tří i více a také ve skrytosti, a přesto končí tak tragicky. Právě v jeho tragické a nesmyslné smrti je snad klíč k našemu problému. Jeˇzíš nezjevuje nic o smyslu nesmyslného, neodstraňuje ze světa absurditu a tragiku, ale sám jí podléhá. Právě v tom je podoben tolika jiným lidem. Udělal všechno a nebylo mu to nic platné. Smyslem kříˇze je snad právě poselství toho, ˇze není ˇzádný zjevný smysl kříˇze. O utrpení není moˇzno mnoho říci. Víme však jednu věc, ˇze Bůh je s námi na straně obětí. 19 Křest ané se podle (...) starokřest anského textu List Diognetovi neliší od ostatních ani bydlištěm, ani jazykem, nemají vlastní obce a nevedou žádný zvláštní život. Žijí v řeckých i barbarských městech, v oblékání a jídle se řídí místními obyčeji. A přesto: každou cizinu mají za vlast, každá vlast je jim cizinou, jsou v těle, podle těla však nežijí, pobývají na zemi, domovem jsou však v nebi, zákony zachovávají a svým ˇzivotem překonávají, ve všem mají nouzi a všeho nadbytek. Autor končí větou: Takto význačné místo určil Bůh křest anům a je nepřípustné z něho zběhnout.. 19 Neviditelného Boha nemůˇzeme nikdy poznat zcela, takový Bůh by byl nutně modlou. 19 Lze sáhnout po čemkoli na světě, abychom si Boha přiblížili, ale pak je nutno po výstupu tento žebřík odhodit, nebot Boha nelze ničím spoutat. 20 Bůh stvořil člověka k svému obrazu, a člověk mu tuto laskavost oplatil, stvořil si Boha rovněž k obrazu svému. Nezůstalo jenom u stvoření jednoho Boha, ale je jich hned několik. 20 Norbert Scholl poukazuje na to, ˇze kaˇzdý obraz Boha je ovlivněn sociálně-kulturními podmínkami a politickými danostmi. Svět králů, císařů a despotů všeho druhu se odrazil pochopitelně i na obraze Boha. Kromě toho přenáší člověk na obraz Boha také svůj strach a úzkosti, obavy a očekávání, které se obvykle týkají spíše nositelů světské moci nebo obávaných autorit. To platí rovněˇz opačně. Nositelé úřadů se mohou cítit jako Bohem vyvolení a pověření, jako ti, kdo Boha na zemi zastupují a zprostředkovávají přístup k němu. 20 Moderní svět zažil již příliš mnoho ideologií, než aby mohl bezelstně důvěřovat všem nárokům, které vznesou autority. 21 Jestliˇze někdo unikne obrazu Boha v podobě majestátního panovníka, číhá na něj ještě další kreatúra v masce Boha- -Zákoníka. Je to ten Bůh, který vytvořil nesčetné mnoˇzství příkazů a zákazů, a pokud někdo uniknul spravedlivému

2 Jan Jandourek: Pohanokřest anské meditace 2 trestu zde na zemi, bude porušení zákona potrestáno na věčnosti. V dějinách křest anství najdeme hojná líčení posledního soudu se všemi jeho hrůzami a apokalyptické vize konce. 23 Žijeme ve světě, kdy vymizel jeden aspekt z dřívějších dob, totiˇz zboˇzštění přírody. Člověk není sice pánem tohoto světa, je často stejně bezmocný vůči silám, které ho obklopují, nicméně nemá po valnou část svého ˇzivota pocit naprosté vydanosti surové přírodě. S tím zmizel význam mnoha náboženských praktik, které chtěly člověka zajistit před nejistotou tohoto druhu, například procesí do polí a svíčky hromničky. Kosmologický Bůh tím ztratil na své potřebnosti a je do značné míry mrtev. Mezery, které dosud vyplňoval v poznání světa, bud zaplnila věda, nebo již nejsou nijak bolestně pocit ovány. 24 Jestliˇze mnoho podob Boha můˇze být objasněno jako projekce, naskytne se samozřejmě otázka, zda takovou projekcí není nakonec i Bůh sám. Ludwig Feurbach ( ) je autorem právě této teze: Božská podstata [...] není ničím jiným, než podstatou člověka. Všechna určení božské podstaty jsou proto určeními lidské podstaty [...]. Náboženství je rozdvojením člověka se sebou samotným: staví před sebe Boha, jako by byl vůči němu postavenou podstatou. (Das Wesen der Religion). Podle Marxe je Bůh opiem lidu a podle Freuda je víra v Boha iluzí a je odvozena z lidské touhy. Taková tvrzení mohou znít velmi silně, nebot všichni víme, jak problematické je to s důkazy Boží existence. Norbert Scholl (Kleine Psychoanalyse christlicher Glaubenspraxis, Kosel Verlag 1980) k tomu ale poznamenává, ˇze nedostatek důkazů ještě neznamená neexistenci toho, o čem hovoříme, a cituje Hanse Künga, ˇze kdo souhlasí s Bohem, ví, proč můˇze důvěřovat skutečnosti. Bůh však zůstává neproniknutelným a nepředstavitelným. Máme se tedy vzdát jakékoliv řeči o Bohu, abychom unikli nebezpečí projekce, vytvoření obrazu nebo představy Boha Zákoníka, Panovníka nebo Hybatele kosmu? Podle C. G. Junga toho můžeme vyslovit o Bohu méně, než mravenec o sbírkách Britského muzea. Naše víra je však něco osobního a proto přes veškerou snahu o abstraktnost ponese vˇzdy osobní rysy a zabarvení. Pouhý chladný popis nemůˇze nikdy vyvolat v člověku totéˇz, co působivý obraz. Jedině symboly a obrazy mohou probudit síly spící v lidské duši, jak se o tom dnes přesvědčujeme v umění i terapii. A také to platí naopak, perfekcionismus usilující o naprostou přesnost končí v sterilitě a prázdnotě. 24 Norbert Scholl: Kleine Psychoanalyse christlicher Glaubenspraxis Máme a smíme si učinit obrazy Boha, ale musíme vědět, ˇze jsou to právě jenom obrazy, které jsme si vytvořili, které tryskají z naší síly představivosti. Neexistuje ani obraz Boha, ani představa Boha. Také označení Otec, Syn a Duch svatý, která se užívají v křest anské teologii, jsou obrazy, které byly shledány jako zvláště přiměřené ke znázornění určitých zkušeností Boha a jako velmi výrazné a které mohou na misku vah přihodit také váhu dlouhé tradice. Ale jsou to právě jen obrazy. Bůh není jen otec, ještě více je naší matkou. (papež Jan Pavel I.). Ježíš není jen syn, je také bratr (Mt 25,40] 28,10; Ř 8,29). Z toho ale vyplývá: boj o pravý obraz Boha není bojem o Boha, nýbrˇz boj o lidské ideje a představy. Kdo následuje nějaký jiný obraz Boha, nebo jím opovrhuje kvůli svému špatnému, ten jím pohrdá nebo ho následuje v zásadě z ideologických, subjektivních důvodů, nikoliv z teologických a objektivních. 25 E. Fromm: Psychoanalyse und Religion Žádný člověk nemůže tvrdit, že má takovou znalost Boha, že by byl oprávněn silou toho kritizovat nebo zavrhovat své bliˇzní nebo tvrdit, ˇze jeho vlastní představa Boha je ta jediná správná. Náboˇzenská netolerance, která je tak charakteristická pro západní náboˇzenství a která pochází z takových nároků a která, psychologicky řečeno, má své kořeny v nedostatku víry nebo lásky má takový pustošivý vliv na náboˇzenský vývoj. Právě ona vedla k nové formě modlosluˇzby. 25 Výpovědi o Bohu jsou více výpovědí o nás samotných, kteří hovoříme, neˇz o něm. Odráˇzí spíše naše zkušenosti s ním, neˇz jeho skutečnou podobu. Podle Mistra Eckharía, německého mystika ( ), nám kaˇzdé lpění na vnějších znameních brání v uchopení celku Boha, at je to jiˇz lpění na vnějších znameních svátostí nebo záliba ve vizích. Podle něho musí chrám zůstat prázdný, jako musí i oči být volné a prázdné od veškeré barvy, aby mohly barvu vidět. Všechny obrazy a představy jsou jenom trámy v našem oku. 25 Meister Eckehart: Deutsche Predigten und Traktate

3 Jan Jandourek: Pohanokřest anské meditace 3 Ano, máš se vypořádat se svým myšleným Bohem a všemi tvými tak nedostatečnými myšlenkami a představami o něm, jako: Bůh je dobrý, je moudrý, je spravedlivý, je nekonečný. Bůh není dobrý, já jsem lepší než on, Bůh není moudrý, já jsem lepší neˇz on, a nazývat Boha bytím je tak nesmyslné, jako kdybych chtěl slunce nazývat bledým nebo černým... Všechno, co tu říkáš a myslíš o svém Bohu, to jsi ty sám více neˇz on. 26 (...) O Bohu si můˇzeme učinit obraz. Ještě dříve, neˇz jsme s ním hotovi, máme ho však zničit a začít znovu. 26 Dnes jsme opatrnější, když mluvíme o d áblu a andělích. To, co bylo samozřejmostí ve světě prosyceném náboženstvím, můˇze se dnes někomu jevit jako překáˇzka na cestě k víře. V Písmu samotném se nauka o andělech také vyvíjela a vliv ostatních náboˇzenství Orientu je i v biblických textech nepopiratelný. Samo slovo anděl neoznačuje podle prastarého chápání přirozenost, nýbrˇz funkci posla. V kaˇzdém případě se jedná ve srovnání s jinými částmi křest anského poselství o relativně okrajovou záleˇzitost (...). 26 Sotva budeme někdy schopni empiricky přezkoušet, zda andělé existují či nikoli. Především se dá dosti těˇzko dokazovat neexistence čehokoli. U andělů také nevíme, jak jiˇz bylo předesláno, čím vlastně jsou, takˇze jejich existence se problematizuje i tím, ˇze není jasné, co bychom chtěli dokazovat, i kdybychom něco vůbec dokazovat mohli. Jedna věc je ale nepopiratelná, andělé se vyskytují jako fenomén, at uˇz si o jeho původu myslím cokoli. 27 Jestliˇze takto dokonalé bytí [jako anděl] selhalo, jak ohroˇzen musí být samotný člověk. Je to vlastně varování: ani andělské poznání, ani blízkost Boha nezbavuje člověka nebezpečí pádu a zkázy. 29 Strach, který (...) [člověka v ráji] spoutal a dovedl ke zlu, mu nyní zabraňuje v obrácení, nebot to by muselo začít přiznáním. Místo toho však neustále přesouvá vinu na někoho jiného: Žena, kterou jsi mi dal [...], mi dala [...].. Ani už neřekne má ˇzena. Po hříchu skutečná solidarita končí, jenom ostuda je společná. Jako poslední příčinu všeho zla by člověk rád označil Boha. Tím maří poslední moˇznost něco zachránit. 31 Stínem je [v hlubinné psychologii] nazýván potenciál sil, který působí na okraji vědomí a nevědomí a patří k negativní straně naší osobnosti. Je to souhrn všeho toho, co by mělo patřit k celku osoby, ale kvůli potlačení se to nemůže rozvinout nebo integrovat. Jedná se tedy o komplex všech temných sil v nevědomí. Mohou to být nemoce nebo zklamání, za které jedinec neručí nebo na ně ze zbabělosti či slabosti nebo ideologických důvodů nechce reagovat, také ztracené ˇzivotní příleˇzitosti zanechávající po sobě hořký pocit, charakterové rysy, všechno, co se nahromadilo na negativní straně našeho ˇzivota. Tyto síly působí ovšem v nevědomí dále, a jak unikají kontrole kritického vědomí, stávají se hnízdem všeho méněcenného, scestného a zlého. Kořeny stínu sahají často aˇz do dětství (neporozumění, nedostatek lásky). Přijetí vlastního stínu a vyrovnání se s ním patří k procesu celkové individualizace. Stín je součástí naší osobnosti, at se nám to líbí nebo ne. Například právě v [ignaciánských] exerciciích jde také o setkání s vlastním stínem a vyrovnám se s ním, a to z pohledu Jeˇzíšova. Volněji si můˇzeme vzpomenout na Jeˇzíšova slova: Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce ˇzalářníkovi, a byl bys uvrˇzen do vězení. Amen, pravím ti, ˇze odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.. Naším protivníkem se můˇze stát náš stín, pokud se s ním zavčas nedohodneme. Kdo je ovlivňován tím, co je potlačeno, a není schopen se otevřít pro vlastní moˇznosti, je iracionálně svázán a nedosáhne toho, čeho by mohl. Strach z vlastního stínu může vést k tomu, že své vlastní potíže přenášíme na druhé osoby, věci, okolnosti, nebo se s nimi vyrovnáváme náhradním jednáním. Ukázkou toho je úzkostlivá starost farizejů o uchování kultické čistoty nebo přemrštěná pečlivost při dávání desátku. Marně se vnějším jednáním pokoušejí zastřít, potlačit a kompenzovat to, co by ve skutečnosti mělo být řešeno uvnitř, řečeno jazykem Písma v srdci. Milosrdný Samaritán je uváděn jako příklad člověka nespoutaného nevědomými méněcennostmi, a tedy se svobodným pohledem i jednáním. Abychom svůj ˇzivot mohli uspořádat, je nutno si uvědomit všechna úskalí a rafinovanosti vlastního stínu. 35 Do pekla nebude nutno nikoho nahánět, případní zavrˇzení se tam s pochmurným výrazem odeberou dobrovolně sami. Někdy mě napadá, zda případní zavrˇzení v pekle nebudou chtít navˇzdy zůstat tam, kde jsou, protoˇze si na základě svých deformovaných náboˇzenských představ budou myslet, ˇze jsou v nebi.

4 Jan Jandourek: Pohanokřest anské meditace 4 37 (...) Farizeové (...) Zákon opevnili stovkami předpisů, příkazů a zákazů. Jejich úmysl byl původně zřejmě dobrý, chtěli postavit kolem Zákona ochranný val, duchovní život zpřehlednit a vnést do něj systém, který by pak stačilo přesně uskutečňovat. Měli také chvalitebnou snahu po proniknutí Zákona do všech oblastí lidského života. Známe spory o výklad Zákona, které narušují představu ˇzidovství Jeˇzíšovy doby jako zákonického monolitu. Věřícím ˇzidům šlo o pravdivost duchovního ˇzivota vedeného do všech důsledků. Místo toho však někdy vzniklo monstrum dusící kaˇzdý výhonek duchovního ˇzivota. 38 Povolání od Boha je však něčím individuálním a nedá se vměstnat do těsného roucha stovek farizejských příkazů. Na základě osobního vztahu ke Kristu máme odpovědně volit styl svého života a nestat se kopií nikoho jiného. Bůh tvoří přece pouze originály a kopií se stáváme jedině tehdy, kdyˇz jeho záměr nepochopíme a zdeformujeme. Ve vztahu k Bohu je vˇzdy něco předem nevypočitatelného a nelze čekat na zvláštní poselství z nebe nebo naprostou vnitřní jistotu. Oslovení se děje skrze osoby, okolnosti, věci, mnohdy připouští i rozličný výklad a váhání. Není-li naše rozvaˇzování nekonečné, je často zcela na místě. Povolání nezbavuje nikoho jeho odpovědnosti a toho, ˇze nakonec rozhodnutí musí vykonat sám. 39 Dějiny se zajisté nemění. To, co se mění, je jejich interpretace. 39 Mnohdy je stáří textu spíše doporučením. Platí to dvojnásob o náboˇzenské literatuře. Proč jsou knihy padesát nebo sto let staré poměrně směšné a knihy staré pět set let nikoli? Zjišt ujeme, ˇze zřejmě nezáleˇzí tolik na starobylosti autora, jako spíše na hloubce jeho vhledu do věci. Zdá se, ˇze základní otázky lidstva jsou stále stejné. Život a smrt, utrpení člověka, lidská láska, to všechno je mnohem základnější než naše potíže s atomovou energií nebo ozonovou dírou. Bude-li zde za tisíc let civilizace, mnoho z těchto potíží bude snad vyřešeno. Věčná témata se však budou stále vracet a nikdy na ně nebude dána úplná a vyčerpávající odpověd. 41 Jak lze ˇzít v moderní společnosti s trˇzní ekonomikou, doprovázenou nutně jistým stupněm blahobytu? Jak lze ˇzít ve společnosti, kde nutnou součástí ˇzivota je sebeprosazení, aniˇz by bylo nutno kvůli křest anským zásadám vyhledat si na poušti odlehlou jeskyni? Utéci do nějaké komunity usilující o křest anskou podobu utopického socialismu a sociální rovnosti je slepou uličkou. Nutno uznat, že civilizace Západu vytvořila jako doposud jediná v dějinách systém, ve kterém se dá relativně slušně žít, kde se dodržují lidská práva, kde je místo pro všechna mínění, která neohrožují svobodu druhých. (Nechme ted stranou to, čím jsme za to zaplatili a kde žijeme na dluh.) Vážné nedostatky tohoto způsobu života nás nemají vést k jeho paušálnímu odmítnutí, ale měli bychom se podle příkladu apoštola Pavla naučit ˇzít v nadbytku i nedostatku. V případě nadbytku je to těˇzší, nebot jak nás varuje Písmo snáze projde velbloud uchem jehly neˇz boháč do nebe. 41 Duchovním smyslem chudoby je takové vnitřní rozpoložení člověka, aby byl schopen přijímat, naslouchat Bohu i lidem. Hmotná chudoba zbavuje všeho, co hrozí svázat náš život v tomto čase. Chudoba ducha nás vyprošt uje ze zajetých kolejí našich myšlenkových mechanismů, předsudků, zahlcenosti mnohostí. Takto snad lze žít ve společnosti trhu, aniž bychom se nutně museli sami stát hmotným nebo ideologickým zbožím. 42 Pokora nesmí být zaměňována za poniˇzování, servilitu nebo komplex méněcennosti. 42 Pokora není ctnost vedle ostatních ctností, je to spíše základní životní postoj. Podle Terezie od Ježíše můžeme hovořit o jednání v pravdě. Tou pravdou je míněna pravda existenciální, hovořící o stvořenosti člověka, jeho pomíjivosti, ohraničenosti, relativitě. Člověk je bytostí stvořenou ze země (humus), je člověkem (homo), a odtud pak pramení jeho postoj pokory (humilitas). 42 Poznání a uznání nezrušitelných hranic lidské existence osvobozuje a vede k tomu, že je nakonec dosaženo více, než kdybychom byli ochromeni neustálými protesty a klamnými představami. Jde tak především o co nej větší otevřenost vůči Skutečnosti. 44 Vtělení je ospravedlněním těla, tělesnosti, světa a jeho materiálnosti.

5 Jan Jandourek: Pohanokřest anské meditace 5 44 Vtělení (...) inspiruje důleˇzitou oblast ˇzivota církve, totiˇz snahu o inkulturaci evangelia. Křest anství totiˇz nemůˇze nikdy existovat samo o sobě bez prostřednictví nějaké kultury, tak jako nemůˇze existovat samotná krystalická mříˇzka bez materiálu tvořícího krystal. Jako se v Kristu setkává pravé lidství i boˇzství, tak i při evangelizaci se nesmí vytratit ani podstata křest anství, ani zničit daná kultura a její svéráz. 51 Pozná dnešní církev Krista v paradoxech tohoto světa, tam, kde ho nehledá, nebot má o něm jinou představu? Pozná, ˇze vytlačení z pozic politické a duchovní moci je Boˇzím navštívením? Snad Bůh oslovuje církev i v takových událostech, jako je uzavření církevní školy pro nedostatek prostředků, zánik pravověrné vysílačky, zrušení katolického časopisu nebo spolku pro nedostatek zájemců. Pozná skrze to vše hlouběji své skutečné poslání a odloˇzí předem připravené náhledy na všechny véci tohoto světa a předem promyšlené postupy k řešení všech problémů? 51 Osvícení nemůˇzeme dosáhnout násilím, můˇzeme se pouze pro jeho přijetí disponovat. Není tomu tak i s Kristem? Jiˇz je tady, my to však nevidíme. Nemůˇzeme si jeho přítomnost vynutit, nebot je darem, tedy milostí. Můˇzeme se však naučit číst písmena tohoto světa, abychom v náhlém prozření zahlédli poselství skryté v netušeném textu. 52 Tomáš nebyl s ostatními, kdyˇz k nim přišel Pán, chyběla mu jejich zkušenost, nikoli odhodlání věřit a touha věřit. Tomáš neodmítá víru proto, ˇze by se bál jejích morálních důsledků, jak se často dnešním nekřest anům předhazuje. Stejně jako oni by chtěl věřit, chybí mu však poslední krok. Vynořuje se mi však neodbytně jedna otázka: Nebyla celá potíˇz v tom, ˇze Tomáš nebyl snad ani tak málo věřící, jako spíše apoštolově mu nebyli schopni zvěst o vzkříšení Pána hodnověrně předat? 52 Žijeme ve světě přeludů, jejichˇz přesný smysl nejsme schopni rozeznat. Jako bychom se pohybovali mezi stíny a pravá podstata věcí nám zůstává utajena. I z Měsíce známe na vlastní oči jen jednu tu přivrácenou stranu. Tak je tomu i se vším ostatním. Skutečnost musí být nejdříve přecezena přes naše smysly a probrána rozumem, neˇz jsme schopni s ní pracovat dál. Teprve po dlouhé době pak poznáme význam mnoha důleˇzitých událostí, které v době jejich proˇzívání byly nepochopitelné nebo záhadné. 55 Krize víry není ale něčím apriorně negativním. Právě naopak, můˇze se stát podnětem k hledání nových cest a interpretací. Náboˇzenství jako křest anství přece přímo bytostně souvisí s nesamozřejmostí věcí, vybočuje aspoň ve svých světlejších podobách z navyklého chodu věcí. Křest anství v sobě obsahuje vˇzdy jistou neurčitost, něco nevypočitatelného, a cítíme tu spíše jemnou vůni duchovní a společenské anarchie neˇz těˇzký pach chrámového kadidla. 61 (...)Kolik lidí se vrací z exercicií nebo zboˇzných přednášek a pokládají sami sebe za obrácené! Chudáci. Často zapadli ještě hlouběji do pasti minulosti, odcizili se více sami sobě. Neptají se po svém osobním poslání, svých duchovních potřebách a svých cestách, ale pokoušejí se natěsnat za kaˇzdou cenu do formy, kterou připravil někdo jiný. Bůh napsal několik vět našeho života ještě dříve, než jsme přišli na svět. V tomto příběhu našeho života máme sami pokračovat. 67 Boˇzí terapie (...) nenaloˇzí na člověka silou zákona nesplnitelné poˇzadavky. Nezačíná tam, kde by chtěla dotyčného mít, ale tam, kde skutečně je. 68 Křest anství bylo, je a zůstane náboˇzenstvím paradoxu. Smiřuje v sobě protiklady, jejichˇz odstředivá síla můˇze být a také mnohdy je přímo ničivá. 70 Chudoba ducha je analogická s chudobou hmotnou. V tomto případě se máme zbavit starých předsudků, frází, klišé, lidových moudrostí (všichni Cikáni kradou a měli by se odstěhovat do Indie, dnešní mládeˇz je zpustlá, je draho, politika je podvod,... ). Mnohé z toho se však jiˇz téměř stalo součástí naší osobnosti a vytrhávání takového plevele je záleˇzitostí bolestnou. 70

6 Jan Jandourek: Pohanokřest anské meditace 6 Ticho (...) navrací hodnotu slovům. Nesmírná inflace slov zatěžuje zcela neúměrně také křest anský slovní projev. Jako nekryté bankovky víří vzduchem z kazatelen a shromáždění výroky typu: Bůh chce, aby..., Bůh nechce aby..., Bohu se líbí, kdyˇz..., láska, láska, láska, společenství, kaˇzdý by měl začít sám u sebe..., nepotřebujeme teology, ale světce..., Boha uráˇzí, kdyˇz..., obětujte to Pánu..., obejměte patu kříˇze.... Slova a věty bez sebemenší ceny. Výroky, které jiˇz nemají mnohdy ani hodnotu rozechvěného vzduchu. Forma bídná, myšlenka ˇzádná. 72 Pohled na situaci círke ve světě nebýval nikdy příliš kratochvilnou a povzbuzující záležitostí. Stále znovu se objevovalo volání po čistotě a opravdovosti první církve. Lidé tu toužili po něčem, co nemohli znát ze své vlastní zkušenosti. Vytvořili si vysněný obraz a podle něho poměřovali celou další historii církve a křest anstva. Jejich snaha však byla založena na mylném předpokladu, že to někdy s církví vypadalo lépe než dnes. Mýtus o zlatém věku nalezl zde svou církevní variantu. Jenom nahlédnutí do Skutků apoštolů dává tušit, ˇze i první církev se otřásala mohutnými spory a ono všechno měli společné také dlouho nevydrˇzelo. Lidé jsou totiˇz ve všech staletích stejní a nemůˇzeme od nich očekávat ˇzádné zvláštní výkony. Nepochybně i v dobách, které dnes oslavujeme jako mučednickou epochu, se našlo mnoho těch, kteří jednali způsobem docela dnešním. Příklady křest anů, kteří si sehnali falešné potvrzení o přinesené oběti bohům, mluví za vše. 72 Bible je v pohledu na skutečnost věcná a krutě realistická. Nepopisuje totiˇz věci tak, jak by měly být, ale jak jsou. Proto se také dá Bible dodnes číst. Nahlédneme-li do evangelia, zjistíme, ˇze popisované postoje a události se podobají těm dnešním jako vejce vejci. Struktury evangelia, kdybychom to chtěli říci takto, se kryjí se strukturami našeho dnešního světa. 75 Z Ježíšovy matky Marie se v posledních sto letech stal symbol těch nejkonzervativnějších sil v církvi, které se děsí všeho nového a hledají nervózně na všech stranách domnělé nepřátele víry a duchovních hodnot. 78 I při obchodování na burze můˇze být přílišná opatrnost na škodu. Člověk svázaný strachem není schopen pruˇzně reagovat, zvolit nová řešení a přenechat některé záleˇzitosti raději intuici, protoˇze na rozumové analýzy není ani dostatek času, ani dostatek podkladů. Platí-li to v obchodě, tím spíše jedná-li se o věci víry. Z duchovního hlediska můˇze být velice zhoubné starat se příliš o dobrou pověst, jistotu, uváˇzenost a křest anskou uměřenost. Kdyby si zakladatelé řádů a velcí světci prvních staletí církve počínali takto, zel by dnes církevní kalendář prázdnotou. Víra je něco jako milostný vztah a vstup do něj je vždy riskantní záležitost. Nakonec se najde nepochybně mnoho rozumnějších počinů pro mladé lidi než se pouštět do známosti nebo nedej Bože do manželství. 78 Představa, ˇze duchovní ˇzivot je totéˇz jako št astný ˇzivot, nebo dokonce úspěšný ˇzivot podle běˇzných měřítek, je klamná. Víra nikoho neuchrání před zničující mocí zla a absurdností tohoto světa. Můˇze dávat sílu k překonání následků tragických událostí, nemůˇze jim však se stoprocentní jistotou zabránit. Žijeme ve světě, kde se setkává zvrácená lidská svoboda, vlastně tedy nesvoboda, se zlem anonymních přírodních zákonů, které mohou člověka rozdrtit na prach a popel. Smysl víry je v tom, ˇze to všechno není posledním slovem a definitivní tečkou, ˇze můˇze přijít ještě něco jiného a silnějšího. 79 Marie je člověk obyčejného původu, ale neobyčejných možností. V tom se podobá většině populace. Měli bychom věřit, ˇze se v nás skrývají mnohem větší moˇznosti, neˇz se odvaˇzujeme doufat. Spásu vnímáme příliš často jako něco vnějšího, tedy jako dostat se někam, míněno do nebe. Neměli bychom uvaˇzovat o spáse jako o moˇznosti stát se něčím někým?. Neměli by to být stále jenom podezřelí psychotronici, kdo nás upozorňuje na netušené lidské moˇznosti. Čas od času by se tohoto úkolu měla ujmout i církev, nebot ona má být hlasatelkou spásy. Nejde o to, zda jsme nebo nejsme schopni číst myšlenky, létat v povětří nebo dotykem ruky léčit zhoubné nádory. Moˇzná by stačilo osobním dotykem léčit to, co je zhoubné v mezilidských vztazích. 82 Obklopit člověka láskyplnou a pozornou péčí je běžnou metodou náboženských sekt. Vybírají si jako objekt své misie právě lidi opuštěné nebo v nějaké složité životní situaci. Sekta reverenda Moona Církev sjednocení se zaměřuje hodně na mladé lidi. Když se stanou členy sekty, vedení jim dokonce určí životního partnera a Moon jich pak tisíce najednou oddá na atletickém stadionu v Soulu. Masová shromáždění se křtem jsou součástí setkám Svědků Jehovových. Komunistické a nacistické slavnosti jsou jenom světskou verzí této náboženské davovosti. Jak je ovšem známo, inteligence zástupu klesá nepřímo úměrně s množstvím účastníků.

7 Jan Jandourek: Pohanokřest anské meditace 7 Masa, dav, samozřejmě nevyřeší žádný z vnitřních problémů člověka, jak také. Dává však pocit takového řešení, a to je pro tento den dostačující. Sladké zapomnění na všední den je běžnou součástí náboženského poutního opia. Účast na masovém náboženském shromáždění, popřípadě aspoň pocit miliónů souvěrců v zádech, snadno přivede jedince, ztraceného zde jako zrnéčko písku, k myšlence, že se účastní něčeho velikého. Je to pravda. Účastní se velikého klamu. 84 Pozorujeme (...) vlastně dvě možné podoby náboženství. Na jedné straně je to rutina, zvyk, rituál a fráze. Ani velká a úctyhodná náboženství, která nepoužívají dryjáčnické postupy sekt, nemají příliš velké zábrany, pokud jde o vládu nad dušemi. Nikoli vlastně náboženství sama, ale jejich vůdcové všech stupňů. Právě oni vtiskují náboženství onu nevábnou podobu, která působí odstrašujícím dojmem na všechny inteligentní přihlíˇzející. Neosobní zlo, které s sebou vláčí kaˇzdá instituce, dokáˇzí tito lidé ještě pozoruhodným způsobem posílit. Je to náboženství, které možná nikomu ani neškodí, ani nepomůže. Plní svou státotvornou a společenskou funkci, ritualizuje běžné události lidského života a dává pocit dobře odvedené duchovní práce. Plně uspokojuje náboženské potřeby lidu a hojně k tomu používá všech posvátných studánek, kapliček, soch, pobožností, zasvěcení, zjevení a dogmat. V oblacích kadidla se od sabbatu k sabbatu, od neděle k neděli a od sjezdu ke sjezdu (chci vlastně říci od poutě k pouti) spravedliví a jedině čistí utvrzují ve své vyvolenosti. V samospasitelné blahosklonnosti přehlíˇzí posedlé u vrat chrámu. Je tu však také jiné náboženství. Můžeme ho nalézt v dosavadních strukturách a nebo mimo ně. Je to náboženství, které vede člověka k sebepoznání, které mu otevírá pohled na vlastní minulost, které dává naději do budoucnosti. Nesnaˇzí se z člověka učinit slepenec cizích názorů a představ o tom, co se smí a co se nedělá. Čistým přece není ten, kdo všechno dokonale zvládne. 84 Kdo usiluje o absolutní čistotu a pravověrnost, skončí v naprosté sterilitě. 87 Rozdíl mezi Jeˇzíšem a učiteli Písma je zřejmý. On uzdravuje a oni rozvíjejí nekonečné debaty. Jejich slovo podléhá inflaci, není kryto ničím vnitřním, ˇzádnou skutečnou silou, nanejvýš pozemskou mocí. Jestliˇze však slovo vysloví Jeˇzíš, v lidech se něco mění. Poˇzadovat na druhých jenom vnější jednám a nepropůjčit k němu zároveň sílu, nenaučit jak je moˇzné jí dosáhnout, to není Jeˇzíšův styl. Proto také Marek píše: Žasli nad jeho učením, protoˇze je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako vykladatelé Písma. (Mk 1,22). 88 Kdyˇz [Jeˇzíš] hovoří o růstu něčeho nového v člověku, neomezuje se na obraz království to bychom nakonec mohli svést na dobové kulturní poměry ale pouˇzívá zároveň symbol hořčičného zrna. Jeho pomalý růst naznačuje, ˇze i důleˇzité záleˇzitosti našeho nitra není moˇzno ani urychlit, ani naplánovat. Neklid a nervozita nemají v duchovním růstu dostat ˇzádné místo. Zde právě vidíme protiklad k mentalitě naší doby, která by se dala charakterizovat slovy zvládnout, urychlit, maximalizovat a podobně. V duchovní oblasti však není moˇzno nic zvládnout a maximalizovat. Neustále se domníváme, že na nás všechno visí, že se musíme snažit, dělat předsevzetí, plánovat, a pak že to půjde. Jako bychom tolikrát z vlastní zkušenosti nepoznali, že některé záležitosti potřebují čas a dokonce i pasivitu. Jsou věci, kterých není možno aktivitou vůbec dosáhnout, aspoň ne přímo. Mezi ně patří například zkušenost. Pro ni se můžeme disponovat, nikoliv si ji přivodit. Mnoho křest anů žije ve falešné představě, že dosáhne takzvané dokonalosti tehdy, kdyˇz se budou dostatečně intenzivně modlit, postit a konat dobré skutky. Jako by nebylo třeba ještě něčeho důleˇzitějšího, totiˇz času. (...) Měli bychom věřit tomu, ˇze růst není naší záleˇzitostí. Veškerou svou energii bychom měli věnovat na to, abychom byli disponováni a nepřekáˇzeli. Není však moˇzno urychlit ani růst květin, tím méně vnitřní růst člověka. Netrpělivost se sebou můˇze způsobit větší škody neˇz cokoliv jiného. 89 Hořčičné zrno svou nepatrností také varuje před přeceňováním toho, co je příliš velké. Lidé mají zálibu v kolosech a titánském úsilí a myslí si, ˇze i Bůh uvaˇzuje stejně. I křest anský svět má své velikášství se zhoubnými následky. Mohutné evangelizační akce na stadionech mohou někomu připadat jako sám předvečer příchodu Kristova království. Druhý den však uklízeči odstraní odpadky a ˇzivot půjde dál. Boˇzí království není totoˇzné ani s církevními organizacemi, křest anskými stranami a exercičními domy. Toto království se rozvíjí bud v nitru člověka, nebo nikde. Očekávat jeho uskutečnění ve světské nebo klerikální podobě na této zemi je ztráta času. Nesmíme ho však zaměnit s mocí, nebo nevyroste nikdy nic. Pokus prosazovat Boží věci vnější mocí je totiž ten nejspolehlivější způsob, jak všechno definitivně pohřbít.

8 Jan Jandourek: Pohanokřest anské meditace 8 90 Prorok, král a kněz jsou postavy vinoucí se jako červená nit Starým i Novým zákonem. Nezáleˇzí na tom, jestli budeme místo prorok říkat apoštol a místo král tetrarcha nebo místodrˇzící. Převleky, historické kostýmy a titulatura nemohou zmást toho, kdo má klíč k pochopení stále se opakujících historických procesů. Proroky a krále nalezneme v každé době, nebot všude můžeme vypátrat konflikt mezi svévolnou mocí a Božím nárokem, střetnutí mezi násilím a pravdou. Patří již k podstatě absolutní moci, že se neštítí posvětit jakékoli prostředky, aby se udržela nad vodou. Paradoxně utrpení a smrt proroků jsou nakonec vyvrcholením jejich poslání, nebot jejich násilná smrt strhává masku dobrotivých vládců a pastýřů těm, kterým jde v posledku především o zachování vlastní slávy a svých trůnů. 94 [Hřích zvaný naivita] by měl být zařazen do všech zpovědních zrcadel, kdyˇz uˇz na nich lidé trvají. Kristus vyzval své následovníky, aby si osvojili něco z povahy hadí. Tato věta se v kostelích příliš nehlásá a je tomu škoda. Smrt Jana Křtitele ukazuje, že setká-li se naivita jedné osoby se zbabělostí a záští u osob jiných, vzniká nebezpečný jed schopný usmrtit člověka. Udržovat lidi v naivitě patří bohužel k trvalé praxi nejen mocných tohoto světa, ale také křest anstva. Naivní ovečky jsou mnohem lépe zvládnutelné a mnohem ochotněji se vydají za hlasem svých pastýřů a zvoní přitom melancholicky zvonečky na jim vykázaných pastvinách. Katastrofy odehrávající se v Evropě v tomto století je nutno přičíst mimo jiné na vrub také trestuhodné naivitě lidí obecně a křest anů zvláště. 96 Přijde okamžik v životě, kdy ztratíme pubertální naději, že všechno v tomto světě vyřešíme svou horlivou snahou. Svět se již nejeví rozdělen přehledně na dobré a zlé jako ve westernu. Už neplatí, že svět bude lepší, když se budeme lépe učit a třídit odpad do správných přihrádek. Vidíme složitost světa a nechceme soudit a odsuzovat dříve, než skutečně poznáme, odkud co je a proč to je. Taková změna našeho poznání nás však nutně dostává do krize. Věci nejsou jednoduché, a čím více je poznáváme, tím méně máme odvahu na nich něco měnit. 98 O Tau a cnosti 78 Na světě není nic měkčího a poddajnějšího neˇz voda, ale tu zase nic nepřekonána v tom, jak se napře na všechno tvrdé a silné! A nic ji nedokáˇze v ničem změnit! Tak poddajné vítězí nad silným, měkké vítězí nad tvrdým a všichni na světě to ví a nikdo to nedokáˇze uskutečnit! Proto Světec pravil: kdo vezme na sebe bláto země, ten je pán země a úrody, kdo vezme na sebe neštěstí země, ten je nad všemi král! 98 To je také smysl Jeˇzíšova evangelia, ˇze uprostřed absurdity můˇzeme nalézt smysl a smrt ztrácí svou vládu poraˇzena vlastními zbraněmi. 109 Doby cizí nadvlády, pokud trvají velmi dlouho, plodí vnitřně rozpolcené jedince. Jinak se smýšlí a jinak se jedná. Je to neustálé sezení na dvou ˇzidlích a ˇzádná z nich není příliš pohodlná. 109 Jidáš, Kaifáš, nebo Pilát, lidé, kteří v pašijovém příběhu selhali, nebyli ve skutečnosti zřejmě žádnými stvůrami. Jednali pouze důsledně podle svého společenského postavení nebo osobní situace. 119 Saul Bellow Kaˇzdý ví, ˇze útisk nemá v sobě jemnost ani přesnost. Kdyˇz šlápneš na krk jednomu, šlápneš na krk i tomu vedle. 119 Přes správné zdůrazňování aspektu společenství je křest anství záleˇzitostí značně individuální. Kaˇzdý člověk nese za sebe osobní zodpovědnost a bude skládat účty ze svého vlastního ˇzivotního příběhu. Před Boha nebudou předstupovat národy, ale kaˇzdý bude muset nést tíhu svých rozhodnutí sám. Není moˇzné svalit tíhu takové odpovědnosti na cizí autority. Jednání podle rozkazu není samo o sobě ˇzádnou polehčující okolností, a to nejenom od dob norimberského tribunálu, ale od evangelia. 120 Instituce má několik vlastností, které stojí v příkrém protikladu k evangeliu. Předně začne velmi brzo povaˇzovat sebe za konečný cíl. Nebude se jiˇz sama chápat jako pouhý nástroj a provizorium, ale bude stále více tíhnout k sebezboˇzštění a zdůrazňování své důleˇzitosti. Instituce musí za kaˇzdou cenu přeˇzít. Bude tedy hledat všechny moˇzné

9 Jan Jandourek: Pohanokřest anské meditace 9 i nemožné důvody, které takové úsilí podpoří. Časem musí dojít nutně k jistému zjednodušení pravdy, nebot instituci, zvláště velkou, lze ideově držet pohromadě jenom pomocí jednoduchých a snadno pochopitelných hesel. Je nutno vytvořit vrstvu lidí, kteří vystupují v takové instituci jako profesionálové, tedy nezabývají se prakticky ničím jiným, neˇz udrˇzováním celého stroje v chodu. Taková vrstva lidí opět musí zdůrazňovat svou potřebnost a nezastupitelnost. Kdo bude takovému pojetí věcí odporovat, musí být bud omezen ve svých moˇznostech projevu, nebo zesměšněn, popřípadě z instituce vyloučen, aby v ní nepůsobil jako rozkladný ˇzivel. To všechno se týká i náboˇzenských institucí. Od okamˇziku vzniku takové mašinerie není jiˇz moˇzno připustit, ˇze by člověk mohl sám, bez prostřednictví takovýchto struktur, komunikovat s Bohem. Jeˇzíš sice roztrhl oponu mezi svatyní a velesvatyní a umoˇznil všem svobodný přístup k Otci, nicméně náboˇzenské instituce, organizace a spolky roztrˇzenou oponu hbitě zase vyspravily a zazáplatovaly, aby se nedal průchod nějakým extrémům a nesprávnostem. Ti, kteří byli pověřeni hlásáním Boˇzího slova, stali se mnohdy jeho jedinými vykladači a předkladateli neomylných a závazných pravd. Tato nová vrstva lidí, která proslula později jako duchovenstvo a stav potenciálně nejvíce k dokonalosti povolaných, pocítila svoji vlastní nezbytnost a nekonečnou důležitost. Od tohoto okamžiku se již vzhlíží s úctou nejen k Bohu samotnému, ale i k jeho zástupcům na zemi. Je-li dodnes, po všech koncilových změnách v katolické církvi, nazýván římský biskup Svatý otec a dostává se mu tak stejné titulatury jako první božské Osobě, je to jen jedna z ironií dějin. Honosné tituly pocházející ze středověku nejsou jistě tím nejdůležitějším, co by mělo být změněno, ale prozrazují nejen jistý stav mysli jejich nositelů. 121 Čím podrobnější pravidla pro život (...) jsou stanovena, tím méně je možno jim v praxi vyhovět. 123 Jeˇzíš věnuje kaˇzdému člověku svou zvláštní pozornost. Nemá přesné směrnice, podle kterých by se dalo v jednotlivých případech postupovat. Jeho řešení vychází ze situace. Není přece hříšník jako hříšník a nelze přiloˇzit na kaˇzdý případ tentýˇz metr. Jenomˇze to je právě to, co instituce nemůˇze nikdy připustit. Má-li fungovat, musí vytvořit dostatečné mnoˇzství obecných pravidel, podle kterých se pak bude v praxi jednat. I v institucích jsou ovšem na rozhodčích místech jenom lidé, a tak je někdy praxe mnohem potěšitelnější neˇz teorie. Na druhou stranu to však znamená i větší možnost svévole rozhodujících osob. Kdyby se rozhodování ponechalo na kaˇzdém jednotlivci podle jeho poznání, zkušenosti a svědomí, stala by se tak instituce značně nadbytečnou. Nic horšího se jí však nemůˇze stát. A tak vše, od záleˇzitostí čistě správních aˇz po morálku, musí být důkladně proorganizováno, at to někomu prospívá, nebo ne. Ustanovení čistě lidská musí být tedy vydávána za dílo Boˇzí, proti kterému není ovšem odvolání. 126 Není ˇzádný důvod se domnívat, ˇze monarchie je Bohu milejší neˇz demokracie. 143 Možná, že mesiáš již přišel, a my ho opět nepoznali. Nemyslím tím na některého z podivných vůdců exotických sekt. Myslím na Kristova slova: Cokoli jste učinili jednomu z těchto nejnepatrnějších, mně jste učinili.. Problémem pak nebude rozpoznat jen ten druhý, ale také třetí, sedmý a sedmistý příchod Kristův. 143 O konci časů toho mnoho nevíme. Podle astronomů a fyziků máme zřejmě ještě dosti času. Podle ekologů a sociologu to jiˇz není tak jisté. Podle Jeˇzíše však nemáme čas vůbec ˇzádný. Tím nejdůleˇzitějším totiˇz není spekulace, ale přítomnost. Věčnost začí-ná v kaˇzdém okamˇziku našeho ˇzivota. Není jenom jeden či druhý příchod Kristův, ale neustálé přicházení. Advent znamená připravenost v kaˇzdé chvíli. Stano Krajči, typeset by LATEX