ZRNÍČKO. Svazek 10, číslo 12 prosinec 2010

Transkript

1 ZRNÍČKO Svazek 10, číslo 12 prosinec 2010 Pevně mě objal a řekl mi: Zbožňuji tě! Mnoho křesťanů bere vážně Pánův příkaz: milujte všechny své bratry. Ale někteří k nim přicházejí jenom s hlavou. To znamená, že konají bratrské činy, které jim diktuje rozum. A v nich není žádné nadšení, žádné živorodé citové zaujetí pro toho, kdo je hladový. Plní si povinnost. Ale nejen děti, ale všichni lidé potřebují přátelství, dokonce něžnost. Tak moc jim chybí! Měli bychom k druhým přicházet celou naší bytostí, tělem, srdcem, duchem sjednoceni, a ne jen částí z nás, a Ježíš, který dovolil, aby se ho jiní dotkli, objali, a sám uměl objímat, bude se moci skrze nás dál dostávat k lidem se srdcem těla. Je to malé dítě, Pane, opuštěné dítě, které milující rodina zahřívá u svého krbu. Je poznamenáno svou trpkou minulostí a jeho tvář je dlouhý výkřik, který volá po něžnosti. Pokoušel jsem se na ně dívat tak, jak si myslím, že by ses na ně díval ty. Usmál jsem se, poslouchal jsem ho, a za několik okamžiků jsme se setkali. Najednou nečekaně vyskočilo do mé otevřené náruče, silně mě objalo a řeklo: Zbožňuji tě! a já jsem mu stejně zaníceně odpověděl: A já tebe. Zbožňovat lze jenom Boha, říkávala moje matka, a nevím proč, v tom okamžiku jsem si na to vzpomněl. Ale v ten večer, v modlitbě, odvážím se myslet, Pane, že dítě skrze mne a já skrze ně, společně jsme odhalili a obsáhli něco z Tebe. Neboť ty trpíš s ním, Pane, skrze ně, a jeho výkřik je Tvým výkřikem, a zdá se mi, že dnes ráno jsem ho slyšel. Pane, chtěl bych být u nohou ukřižovaného dítěte, jako u paty kříže. Ale současně bych chtěl, aby dítě, sňaté nakonec z mrtvého dřeva, kde ho přikovalo zlo, vešlo do mé náruče, ve které

2 přebývá něha, aby poznalo a okusilo trochu z Tvé lásky. Tak jsem si přál, Pane, abych sladil celou svou bytost a abych se přiblížil k druhým obohacený o celý svůj život, a abych odmítal milovat jen hlavou, chladnou odpovědí na příkaz lásky, ale zároveň s obavami, že budu milovat jenom svým citlivým srdcem nebo svým příliš hladovým tělem. Pomáhej mi, Pane, posbírat v sobě to, co se rozptýlilo, sjednotit své síly a riskovat dobrodružství - nabídnout hladovým ne několik dobročinných gest, moudře naprogramovaných, ale srdce v těle, aby se mohli nasytit. Pomáhej mi, Pane, otevřít se široce Tvé bratrské lásce, aby se spojil můj život s Tvým, aby se láska a život spojily. Neboť už nemáš, Pane, ruce, abys přijal děti země, a především ty, které odmítáme, jako kdysi apoštolové odstrkovali ty, které Ti zkřížily cestu. Nemáš už klín, na který by se posadily, a pohled, kterým bys je uklidnil, slova, kterými bys k nim promluvil a kterými bys je rozesmál, a ani rty, kterými bys je zlehka políbil. Ale chtěl jsi, ó, jaký zázrak, chtěl jsi nás, chtěl jsi mne, škaredé zrcadlo, aby odrazilo několik paprsků Tvé něhy. Děkuji Ti, Pane, dnes večer, že jsem Ti mohl dnes ráno nabídnout trochu ze sebe, abych dosáhl dítě, které tajně hledá, jak se k tobě přiblížit a jak se tě dotknout. Ale odpusť, Pane, že jsem tak často plýtval, nebo si nechával jen pro sebe, to, z čeho jsem měl dávat jiným. Neboť pokud je nejednou dost lehké neodmítnout nic dítěti, žel, nejednou je těžké dát a dávat sebe všem svým souputníkům. A přece, Pane, vím, že každý člověk je dítě, které dospívá až do smrti. A ať je malé či velké, s tváří čistou či zohavenou, je to Boží dítě, které čeká na něhu. (Michael Quoist) Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim:»kdo přijme jedno takové dítě v mém jménu, mne přijímá; a kdo přijme mne, přijímá ne mne, ale toho, který mě poslal. «Mk 9,36-37 Ano, Bůh je mi svědek, jak po vás po všech vroucně toužím láskou Krista Ježíše. Flp 1,8 Ačkoliv jako Kristovi apoštolové jsme vám mohli dát pocítit svou moc. Ale my jsme si mezi vámi počínali tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti; takovou příchylnost jsme k vám cítili, že bychom vám byli nejraději nejen odevzdali Boží radostnou zvěst, i vlastní život byli bychom za vás dali. Tak velice jsme si vás oblíbili. 1 Sol 2,7-8 2

3 Světec na prosinec Jako světce na měsíc prosinec jsme vybrali sv. Eulálii z Méridy. Eulálie spatřila světlo světa v roce 292 v Méridě jako dcera vážené křesťanské rodiny. Už jako dítě se vyznačovala mimořádnou zralostí a byla ponořena stále v modlitbu. Když pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána zasáhlo i Španělsko, vnímala dívka stále znovu plna úžasu, jakou odvahu mají mnozí věřící, kteří šli raději na smrt, než by zapřeli svou křesťanskou víru. Stále častěji pak vyjadřovala Eulálie přání, aby směla také zemřít pro Krista. Jednoho dne ve svých dvanácti letech opustila Eulálie sídlo rodičů a odešla do města Méridy k místodržícímu Daciánovi, který právě zasedal u soudu nad několika křesťany. Hledáte křesťany? Zde jsem!", zvolala dívka vstříc nepříteli křesťanů. Eulálie přistoupila k obrazu modly, který visel v místnosti, strhla ho ze zdi a rozšlapala nohama. Dacián dal příchozím vojákům rozkaz, aby se Eulálie chopili. Brutálně dívku uchopili, bili a mučili a roztrhli jí tělo železnými háky. Když se z Euláliných rtů neozval jediný zvuk nářku, muži se tak rozzuřili, že vypalovali její krvácející rány hořícími pochodněmi. Když Eulálie i nadále nejevila žádné pohnutí, nařídil Dacián její smrt upálením. Podle podání byla prý dívka příštího dne upálena v pekařské peci. Španělský výraz pro pekařskou pec je horno", proto kapli, která ještě dnes stojí před kostelem sv. Eulálie v Méridě, nazvali horno de Santa Eulalia. Pec svaté Eulálie je možno vidět i dnes. Úmrtním dnem dítěte - mučednice byl asi 10. prosinec 304. Sv. Eulálie je patronkou šestinedělek; cestujících; proti neštěstí; proti úplavici. (Podle Rok se svatými) Vydejme se na cestu ducha, na cestu pokoje, jako betlémští pastýři: Pojďme tedy do Betléma, podívat se, co se stalo. Nastupme na cestu smíření, odpuštění, hledání vnitřního pokoje, neboť v něm spočívá naše štěstí. U jesliček hledejme své osobní vnitřní osvobození od všeho zla i od veškeré zlovůle, neboť betlémské Dítě uděluje svůj pokoj právě lidem dobré vůle. Kardinál Jozef Tomko Vánoce, ve kterých najdete jejich pravý smysl, pokoj srdce, pramen opravdové radosti to všechno v kruhu vašich nejbližších vám přeje redakce Zrníčka. 3

4 Advent - stop výprodeji slov Co se děje? ozvalo se dvouhlasně z dětských pokojů. Moment, podívám se, to budou pojistky. Následovalo horečnaté přepínání jističe, potom kontrola světla a fungování výtahu na společné chodbě a nakonec pohled do ostatních tmavých oken v ulici. Výpadek elektřiny. Známe tu zkušenost, když v bytě náhle všechno vypne a ztichne: rezonování motoru ledničky, vtíravý hlas reklamy v televizi, hudba v pozadí, vlny zapínajícího se procesoru v počítači. Najednou nastane mrtvé ticho. Nejprve spustíme mírnou paniku a tiché brblání, potom se ztišíme v naději, že to brzy přejde. Ale když výpadek elektřiny trvá déle, přehodnocujeme, které z činností nebyly až tak důležité, bez kterých se můžeme klidně obejít. Oblíbila jsem si tyto chvíle v dětství. Zapálili jsme si svíčku a prožívali čas v úplně jiném rozměru. Otec nám dlouho do noci předčítal v mihotavém plamenu svíčky Pouští a pralesem. A my děti jsme neuvěřitelně zapínali svoji fantazii. V nádherném pološeru zněl jenom jeho hlas. Vůbec nám elektřina nechyběla. Začal advent. Opět na nás bude útočit trh: nejen ten blyštivý s vánočními výklady a třepotavými světélky, se záplavou lákavých zvuků, ale i ten s věnci okřídlených frází. Komercionalismus proniká, bohužel, i do světa hodnot. Hledí, jak by je zdefraudoval či jim dal obchodní nálepku. Svou zištností znechucuje a kalí hloubku vyslovených slov. Předvánoční krize Zdá se, že dnes nám víc než jindy hrozí výprodej slov. I vánoční poselství chtějí nabídnout za akční cenu. A adresát člověk se nevědomky stane článkem řetězce výměny zboží. Jak moc potřebujeme ticho! Adventní ztišení v nás na nějaký čas naakumuluje duchovní bohatství, které jsme na trhu vyskladnili. Neboť i v duchovním sortimentu může nastat krize. Tehdy, když lidé rychle vydají ze sebe všechno, co v duši za léta nashromáždili. Když už nakonec nemají co dát, ale točí kolem slovního výkonu. Řeči plynou jako proud a předbíhají myšlenky i zažitou zkušenost. Advent je čas i tady se zastavit. Vypnout proud a zapálit svíčku. A vydržet mlčení. Možná je to jedna z účinných cest, aby Vánoce vynikly ve své jednoduchosti a kráse. Ústa nafouknutá rétorikou Italský kněz a spisovatel Alessandro Pronzato, pronikavý analytik současnosti, tvrdí, že jsme sabotovali prostotu Vánoc, protože jsme je zavalili tunami sentimentalismu, nafoukli rétorikou, přecpali laciným dojetím, a proto se často snažíme jenom vylepšit svoji nábožnost, oprášit křesťanský stejnokroj, vyrovnat se s chudými a uspokojit sami sebe, že jsme pořádní lidé. Podle Pronzata jsme zablokovali pravé poselství Vánoc, které spočívá v tom, abychom se stali darem pro druhé. Na to, abychom byli darem, však musíme nejdřív sami být. Ticho během adventní doby nám může vrátit lidskou tvář. Co je to ticho? Víme, že vesmír je plný ruchů a vlnění nejrůznější frekvence. A co potom civilizovaný technický svět. Kamkoliv zajdeme pro ticho, dostihnou nás slova zpráv a informací - jako chapadla mediální chobotnice. V myšlenkách se neumíme vymanit z odeznělých komentářů, 4

5 polemik či blogů, které vyplňují vzácný prostor naší duše a ubírají nám čas. Našeptávají, že tak jsme v obraze. Opravdu? Zkušenost ticha nám říká opak. Často nám odvrátí problémy či zachrání kritickou situaci mnohem víc. Ticho není jen nepřítomnost zvuků a obrazů. Ticho je koncentrátem ducha. Tak jako se lidský jazyk skládá ze slov i z mezer, i život člověka potřebuje střídavě mlčení i vyjadřování. Romano Guardini přirovnává ticho k nádechu, který společně s výdechem slov tvoří pravidelné dýchání života. Ti, kteří chtějí jen vydechovat, se nakonec udusí proudem vlastních slov. Ticho mimo to umožní člověku vnímat lépe krásu, která působí spíš přes srdce, než jen přes myšlení. Uvádí člověka do úžasu, zasahuje celou jeho bytost, jejímž jedinečným centrem je právě srdce. Pokud se cítíme unavení životem, plyne to nejčastěji právě z nevyváženosti mezi tichem a ruchem slov a zvuků, které vydáváme nebo jsme jimi zavalení. Stěžujeme si, že nevidíme světlo řešení a nevíme, jak jednat. Nedokážeme poznat Bož záměry. Ale náš život se převážně skládá z reakcí na podněty, neuplatňujeme plně svoji svobodu, protože si nedopřejeme čas v tichu, abychom se před rozhodnutími nadechli. Dynamická doba nás tlačí ke zdi jednat hned a najednou. A potom svá rozhodnutí anulujeme, měníme, korigujeme, stáváme se lidmi bez zásad, bez pevné páteře. Někdy prožíváme celou životní etapu v takovém přestupování. Chybí nám směrování, točíme se jen kolem vlastní osy. Ticho léčí Ticho vždy léčí, přidává váhu argumentům pro i proti, vede nás k jistému systému při myšlení a rozhodování, a všechno prověřuje srdcem. Nejplnější ticho na této zemi prožívá člověk v Boží přítomnosti - v Božím mnohomluvném tichu. Tuto možnost nám Bůh poskytuje díky Eucharistii. Octnout se tváří v tvář tomuto tajemství ticha, kde Bůh mlčí na způsob kousku hmoty, dodává člověku vnitřní rovnováhu. Kaple stálé adorace je jakoby domovem duše. Když člověk vejde, nachází v ní pokoj, který není nějakým falešným zapomenutím na vnějšek, ale poskytuje možnost dokonale uspořádat hodnoty podle důležitosti. V centru pozornosti je Bůh, naproti stojí člověk připravený k dialogu, kolem ještě další čekající na rozhovor. Ticho. Zpočátku to člověka překvapí. Musí si zvyknout. Důležitý je zde někdo jiný. Po chvíli pokoření se vrací k sobě. To ticho je třeba vydržet. Pomalu utišit střelbu myšlenek a nával problémů, které se tlačí do mysli, aby ji zaměstnaly. Mnohem důležitější je být plně tady, odevzdat se, jaký jsem. Ticho vždy bolí, protože odhaluje pravdu o sobě. Ale ve skutečnosti až tehdy v bolesti působí lék. Vytvořit v sobě ticho během adventu i přes vnější zmatky nás důkladně připraví na poselství Vánoc. (Mária Raučinová - KN) "Pokud chceš slyšet zpěv své duše, obklop se mlčením." Arturo Graf "Pokud se zlato a stříbro váží v průzračné vodě, duše se váží v mlčení. Vyslovená slova se váží jenom díky tichu, do kterého jsou ponořena." Maurice Maeterlinck 5

6 Na cestě do Betléma Znova a nanovo prožíváme v naší rodině zázrak. Před rokem jsme ve vánoční době dostali nejkrásnější Boží dar. Narodilo se nám děvčátko, kterému jsme dali jméno Marie. Vždy, když ji beru do náruče, vím, že v jejím čistém pohledu a radostném úsměvu ke mně promlouvá Bůh. Takto začala vyprávět příběh jedna z mých známých. Do manželství vstupovali s určitými přeedstavami. Žít v komfortu, mít svůj standart a vlivné přátele. Toto všechno měli, jen vytoužené děťátko jaksi nepřicházelo. Když lékaři jen krčili rameny, rozhodli se jít k lidovému léčiteli. A nyní se diví, kolik peněz vyhodili. I přesto se její stav po mnoha sezeních začal zhoršovat. Při jednom takovém sezení s léčitelem pocítili s manželem, že to není dobré. Znovu požádala svého gynekologa o vyšetření. Nastoupila další klomplikovaná léčba. Po třech letech intezivní léčby otěhotněla, ale během těhotenství byla často v nemocnici. V šestém měsíci jí lékaři doporučili potrat. Podle jejich diagnóz dítě, které se mělo narodit, bude částečně ochrnuté. Tehdy vstoupily do jejich manželského vztahu první neshody a roztržky. Manžel chtěl, aby šla na potrat, ona odmítla. Najednou na sebe měli méně času, ale když se potkali, bylo o to víc zraňujících rozhovorů. Neuměli si odpustit. Prožívali vnitřní odcizení. Vykročili na cestu, která vede na duchovní poušť. Velmi ji to deptalo. Neuměla si to vysvětlit, vždyť i její manžel je věřící, chodí do kostela, a přesto bere potrat jako samozřejmost. Vždyť proč se starat o handicapované dítě. Tak mezi nimi začaly vyrůstat neviditelné zdi Jericha. Jak dál? Začarovaný kruh, ve kterém se kopilo zranění hraničící s beznadějí. Byla po psychické stránce na dně. Ocitla se v nemocnici. Na nemocničním lůžku jí hlavou vířily všelijaké myšlenky. Chtěla zachránit své manželství. Ale co mohla dělat? Spoléhala se sama na sebe. Z této křížovky manželského života vyloučila Boha. A Bůh ji i tehdy hledal. Na oddělení, kde ležela, pracovaly řeholní sestry. Jednoho dne se jedné z nich svěřila. Když sestra Miriam viděla její smutek a uzavřenost, řekla jí: Milá paní, ať už máte jakýkoliv problém, Ježíš ho vyřešil. Čeká, že se přestanete trápit a problém mu odevzdáte. Tato řeholní sestra vstoupila do jejího smutku a neřešitelné situace. Podala jí pomocnou ruku. Tam, na nemocničním lůžku, se společně začaly modlit za uzdravení manželství a zdravé dítě. Prosili přesvatou Bohorodičku o zázrak. Když se její zdravotní stav upravil, byla z nemocnice propuštěná. Rozhodla se poslechnout radu sestřičky a jít na duchovní cvičení. Když to manželovi oznámila, byl proti a řekl: Běž, když věříš na zázraky. Pokud se narodí zdravé dítě, i já uvěřím. Ale teď je tady jasná diagnóza lékařů. Na duchovních cvičeních se vroucně modlila za jejich vztah a ještě nenarozené děťátko. Při adoraci před Nejsvětější Svátostí cítila, jakoby Ježíš promlouval k jejímu srdci: Nikdy tě neopustím, nikdy se tě nezřeknu, vždy zůstanu u tebe. Jen mi důvěřuj! Jsi v mých očích vzácná. Neměj strach, všechno mi odevzdej. 6

7 Tehdy pocítila první dotek milujícího Otce, který se stará o své děti. Tam začal její důvěrný vztah s Ježíšem. V tom tichu mu odevzdala svůj život a on ji osvobodil z neodpuštění a hněvu. Pane, můj hřích ti odevzdávám, pqatřím ti i já sama, prosím tě, odpusť mi, vyveď mě z této pouště, veď mě po své cestě do biblického Betléma. Na závěr duchovních cvičení dostala slovo přislíbení: Neboj se, Maria, našla jsi milost u Boha. (Lk 1,30) Kněz jí doporučil denně stát na tomto slově, modlit se tímto Božím slovem a zároveň pokračovat v modlitbě posvátného růžemnce. Vrátila se posílená ve víře. A vydala se na cestu do Betléma, kde se setkala s Bohorodičkou, svatým Josefem, betlémskými pastýři. Vžívala se do příběhů těchto biblických postav. Společně s nimi nanovo prožívala radostné očekávání prvních Vánoc - narození Spasitele. Velmi jí pomáhala přítomnost na mši svaté, svaté přijímání, Boží slovo a růženec. Byla plná očekávání, protože věřila, že její Bůh je živý. A u něj není nic nemožného. Všechno odevzdala do Božích rukou bez spekulování a bez pochybování. Až tehdy mohl Bůh jednat. A Bůh splnil, co slíbil. Požehnal jim zdravým děťátkem. Dali mu jméno Marie. Manžel nechtěl uvěřit, že se jim narodilo zdravé děvčátko plné života. Když ho bral do náruče, viděla v jeho očích slzy. Prosil za odpuštění Jejich manželství se změnilo. Skrze toto malé dítě bylo uzdravené. (podle Slova) Vánoce Ven oknem vykukuji zda už sněží kontroluji. Stále čekám dlouhé chvíle na Ježíška, dítě milé. Dožít se Vánoc to Vám přeji koláčů, dárečků hodně přeji. Ale hlavně pokoj, radost v rodině, kéž se to štěstí nikdy nerozplyne. (Sára, 12 let) 7

8 Vánoční poselství svatého Josefa Vánoční doba je silně mariánská. I když centrální postavou je v ní Ježíš, jeho matka Maria naší pozornosti ani trochu neuniká. Co však svatý Josef? Jaké je jeho místo v celém tom vánočním příběhu? Maria silně ovlivňuje naši spiritualitu. Je ideální postavou k meditaci o vlastnostech, které by měl mít každý Ježíšův učedník. Maria je má všechny. Místo sv. Josefa v příběhu o Ježíši však také není méně významné, i když by naší pozornosti mnohem více unikalo. A neprávem, protože i on je silným vzorem křesťanské spirituality. Pokusme se o něm pouvažovat z hlediska mužské křesťanské spirituality. Jaké vlastnosti nám při uvažování nad tím málem, co o něm v Písmu svatém máme, vyskočí na povrch? Josef je akční muž Josef, i kdyby se to na první pohled neználo je akční muž. Akčnost je jednou z nejvýraznějších charakteristik muže. Říká se, že rozdíl mezi mužskou a ženskou mentalitou je v cílech, na které se zaměřují. Zatímco pro ženu je hlavním cílem života budovat vztahy s lidmi, především s těmi, kteří jsou jí svěření, tedy vytvářet teplo domova, muže fascinuje dosahovat cíle, které si vytýčí. Přiléhavým obrazem pro muže je lukostřelec. Má před sebou terč a snaží se ho zasáhnout - rovnou do černého. Ženu nejvíce zraní, když svým jednáním způsobí zruinování vztahů. Tehdy cítí silný pocit viny a neuspokojí se, dokud to nenapraví. Muže deprimuje především vědomí, že je smolař, že se mu nedaří být úspěšný v tom, co si předsevzal. I u sv. Josefa vidíme tuto mužskou akčnost silně přítomnou. I když Písmo o tom vysloveně nemluví, předpokládáme, že i on se zaměřil na jasný cíl ve svém životě, kterého chtěl dosáhnout. Určitě se plánoval oženit a mít děti. Svědčí o tom fakt, že navázal vztah s Marií a chtěl si ji vzít za manželku. A stejně tak toužil být úspěšný ve své profesi, kterou by si zabezpečil obživu pro svou rodinu. Vždyť měl významné povolání - tesař. Josefovi nechyběl dostatek energie, nestavěl se k životu podle hesla - bude, co přijde. Od svého mládí jasně věděl, co od života očekává a kam to chce dotáhnout. Vždy flexibilní Tato jeho akčnost však byla usměrněná. Vytýčil si jasný cíl, ale tento svůj cíl dokázal upravovat podle situace a okolností, ve kterých se ocitl. Toto není pro muže lehké. Muž totiž umí být od přirozenosti tvrdohlavý, zvlášť, když je silně akční. Má sklon uvěřit, že to, co si předsevzal, je tím nejsprávnějším a nejlepším, co může být, a proto toho musí dosáhnout za každou cenu. Takže si do svých plánů nechce nechat mluvit. To však nejednoho muže přivedlo ke katastrofě. I když přísloví Psi štěkají a karavana táhne dál účinně platí, neboť muže chrání před přelétavostí a zabezpečuje mu vytrvalost, v jistých případech je velmi zrádné. Flexibilitu totiž mnozí muži neuznávají, je pro ně známkou slabého charakteru, i když opak je pravdou. Dokáže rozeznat Svatý Josef se možné katastrofě vyhnul právě proto, že projevil flexibilnost. Josef dokázal rozpoznat, kdy jeho plány vyžadují změnu a kdy ne. Když měníme své plány často, je to znamením přelétavosti a nestálosti. Když je zase neměníme nikdy, svědčí to o tvrdohlavosti, často až fanatismu. Takový postoj bývá mnohokrát předzvěstí neštěstí. Jak však poznáme, kdy máme plány měnit a kdy raději ne? Kdy vytrvat i přes kritiku okolí, ba i vlastní nepříjemné pocity, a kdy, naopak, situaci změnit? Moudrostí. Moudrost je schopnost umět přesně rozeznat, jaká reakce je od 8

9 nás v daném čase, na daném místě a v daných okolnostech vyžadována. Tomáš Akvinský píše: Moudrost spočívá ve schopnosti uspořádat věci do správného pořádku. To znamená podřídit věcem důležitějším méně důležité. Jak se to dá? Naslouchá Bohu i lidem Nejlépe se to uskuteční nasloucháním: Bohu i lidem. O Josefovi víme, že naslouchal Bohu. Mluví o tom Písmo svaté. To naslouchání se dělo především skrze sny. Ale předpokládáme, že i v modlitbě. Reflexi nad sny nemohl Josef dělat bez modlitby. Šlo přece o dialog s Bohem a to je modlitba. Zda naslouchal i lidem, to nevíme, Písmo o tom nemluví, ale předpokládáme, že ano, neboť naslouchání Bohu bez naslouchání lidem neexistuje. Jedno doplňuje druhé. Člověk, který by například dělal rozhodnutí jenom na základě pokynů shůry a nikdy by své záměry neodkryl před žádným člověkem, zkrátka by se choval tajnůstkářsky, jednal by určitě podezřívavě a z duchovního úhlu pohledu by se určitě rozhodoval pro katastrofu. Bůh své pokyny, které dává jednotlivci přímo v modlitbě, doplňuje radami lidí, kterým důvěřuje. Předpokládáme, že i Josef měl takového člověka, možná i více lid. U muže je toto klíčové, ale, bohužel, velmi zřídkavé. Mnoha mužům chybí pokora a chovají se, jakoby všechno věděli a nepotřebovali se s nikým radit. Jenom s Bohem, řeknou si mnozí. Ale radit se s Bohem je však podle nich ve skutečnosti přesvědčování Boha o správnosti své cesty. Dá se vést K naslouchání Bohu i lidem patří nevyhnutelně ochota dát se vést. A to je pro nejednoho muže velmi těžké. Říká se, že pro muže je nejtěžší věc ptát se na cestu. Raději zabloudí, než by se zeptal. Je na tom kus pravdy. Muž si myslí, že on je ten, kdo by měl vést sám sebe a druhé, a ne být veden druhými. Ale vést jiné může jen ten, kdo se sám dá vést. A ten, kdo je vedený, poslouchá rady těch, kteří ho vedou. Nakonec ho tyto rady nebudou pokořovat, ale naopak, budou mu důležitým zdrojem k tomu, aby prožil svůj život on i ti, kteří jsou mu svěření, správně. Josef byl bezpochyby mužem pokorným. Zajímal se o rady, usměrnění, pokyny a informace. A podle nich byl připraven upravirt směr. Určitě to nešlo bez bolesti, ale co z toho, co stojí za to, se dosahuje bezbolestně? Schopný vzdát se své vůle To, co podstoupil ve svém životě sv. Josef, nebylo lehké. Mnohem jednodušší by pro něj bývalo bylo to, co původně zamýšlel: propustit Marii a vydat se jiným směrem, to znamená najít si jinou ženu a s ní založit rodinu. Neudělal to však, i když tomu, co od něho Bůh žádal, nerozuměl. Své vůle a svých záměrů se nakonec definitivně vzdal. Nemusel. Bůh ho násilím nenutil. Bůh ho jen pozval. Josef jeho pozvání přijal. Říká se, že slova vůle a zvůle spolu souvisí. Pokud není vůle usměrněná a kultivovaná, může se proměnit na zvůli. Tvořivý a aktivní duch, který se projevuje ve vůli, se může proměnit na ducha slepého a destruktivního, který se stává podstatou svévůle. Kdyby byl Josef následoval svou zvůli, kdo ví, čím by se byl stal? Nevíme, ale určitě by se nestal Božím spolupracovníkem a dnes bychom neměli sv. Josefa. Zda by prožil šťastný život, nevíme. Ale víme, že pokud člověk podřídí svoji vůli Boží vůli, nastupuje cestu nejdokonalejšího možného sebenaplnění. Dává každému, co mu patří O Josefovi Písmo svaté říká, že byl spravedlivý. Možná to vyplývá právě z toho, co jsme si řekli výše. Spravedlnost znamená dát každému to, co mu patří. Nebýt nikomu nic dlužný. Znamená také, zvláště v biblickém pojetí, být s každým ve správném vztahu: se sebou samým, s lidmi, s Bohem a s celým Božím stvořením. U spravedlivého člověka není žádný vztah na úkor jiného. Mimo vztahu k Bohu, ale vztah k Bohu není na úkor ostatních, vztah k Bohu je vztahem 9

10 prominentním, vztahem, který je studnicí energie pro ostatní vztahy. Vztah k Bohu usměrňuje nebo vyvažuje všechny ostatní vztahy. U Josefa se všechno dělo v dokonalé rovnováze. Každému chtěl dávat, a i dával to, co mu patří. A každý, kdo byl součástí jeho života, dostal od něho svůj podíl. Josef nikomu nic nedlužil. Ani sobě samému. I sobě dal to, co mu patřilo. Proto, že prvenství v jeho životě patřilo Bohu. Takto by to mělo fungovat i v životě mužů. Spravedlnost v tomto pojetí by měla být pro každého muže silným ideálem. Říká se, že muži na rozdíl od žen trpí silným narcismem. Jsou silně zahledění a zaměření jen na sebe. Zřejmě to bude přehnané tvrzení, ale něco pravdy v sobě má. Muž však dostane všechno, po čem touží, jenom tehdy, když on sám není dlužníkem nikomu a ničemu, především ne Bohu. Ochraňuje a živí Bez Josefa by příběh Ježíše a Marie nebyl možný. On se postaral o všechno potřebné, aby Ježíšovo narození a jeho první měsíce, by roky života proběhly hladce. Stal se spoleřčníkem Marie v jejím těhotenství, zabezpečil jí ochranu i Ježíšovi legální narození. Při cestě do Betléma se postaral o bezpečný průběh Ježíšova narození a aspoň o nejnutnější podmínky k přežití jeho a Mariiných prvních dnů. Na cestě do Egypta ochránil Ježíše i Marii před tyranem Herodem a staral se tam o jejich živobytí. Odchodem do Nazareta jim umožnil založit společnou domácnost a vytvořit podmínky pro Ježíše, aby mohl růst v moudrosti a síle (srov. Lk 3,40). Stejně tak muž je povolán stát se ochráncem slabých a bezmocných, poskytovatelem nevyhnutelných potřeb pro ty, kteří jsou mu svěřeni. To platí o každém muži, nejen o tom, který žije v rodině. Toto je skutečný test zralosti pro každého muže. Stojí ve službě dobra Vlastnost, která na Josefovi nejvíce upoutá, je jeho nenápadnost. Stojí v pozadí, jakoby tam ani nebyl. A přitom bez něho by nic nešlo. Takový zůstal Josef během celých křesťanských dějin: prostý, nenápadný, mlčenlivý, téměř nevýrazný. Ale přitom jakou úctu mu lidé během věků projevují! Dobré se chválí samo. Chválí se jenom ti, jejichž skutky nejsou dostatečně chvályhodné. Muž, který ví, že dobro dělá pro dobro samo, a proto, že se stal nástrojem v Božích rukách, nepotřebuje nic před sebou vytrubovat ani zaujímat centrální místo na scéně. Centrální místo na scéně patříé Ježíši, jako ve vánočních betlémech a betlémcích. On se stará jenom o to, aby představení na jevišti běželo nerušeně, přičemž se sám pokorně stáhne do pozadí. Přeji všem mužům, aby se během těchto svátků zahleděli více na sv. Josefa jako na model svého učednictví ve škole Ježíše Krista. (podle KN) Každodenní modlitba otců Svatý Josefe, ty jsi vzor a patron všech otců rodin. Nauč nás křesťansky chápat své povinnosti. Naplňuj opravdovou radostí srdce rodičů, kteří odevzdávají život svým dětem. Kéž se otcové starají o své rodiny tak, jak ses ty staral o Svatou Rodinu v Nazaretě. Kéž žijí svůj rodinný život s Ježíšem. Vypros nám, aby nás žádné životní překážky nevzdálily od Boha, a aby neochabla naše láska. Svatý Josefe, svěř Bohu všechny otce, kteří se starají o své rodiny, zvláště ty, kteří své povinnosti vykonávají s těžkostmi. Amen. 10

11 Žijte duchovně! (Gal 5,16) Po přijetí svátosti biřmování se v drtivé většině případů děje přesný opak toho, co bychom očekávali. Místo aktivnější přítomnosti biřmovanci prudce opouštějí duchovní i církevní život. Je to fenomén, který má, samozřejmě, vícero příčin, ale každopádně je to pro nás věřící slovo do rvačky Minule se u mne v oratoriu z ničeho nic zastavil asi patnáctiletý chlapec. Byl před pár měsíci u biřmování, ale v kostele jsem ho od té doby neviděl. A říká mi: Vidíš tam ten nápis? Ukázal na stěnu kostela, na které je od roku 1988, když bylo sté výročí úmrtí dona Bosca, umístěna velká tabule s vyblednutým nápisem a podobiznou otce a učitele mládeže. Je tam napsán známý výrok světce: Stačí, že jste mladí, abych vás miloval. V duchu jsem se zaradoval, že si kluk nápisu všimnul a s nadějí jsem očekával, že budu mít příležitost na krátkou hřišťovou katechezi, přesně tak, jak to dělal don Bosco Mám tomu rozumět tak, že don Bosco byl pedofil? korunoval oratorián svůj neobyčejný zájem o duchovní záležitosti. Po zádech mi přeběhl mráz a nechápal jsem, jak mu něco takového mohlo vůbec napadnout. Než jsem se vzpamatoval, horlivý animátor, který všechno slyšel, mladíka okamžitě vyhodil. Vyběhl jsem za ním. Hned se mi omlouval, že to byla jen taková hláška. Tehdy jsem si silně uvědomil, že stále platí to staré známé - z plnosti srdce hovoří ústa. Ten kluk sice nebyl zlý, ale v jeho duši bylo bez ladu a skladu naházeno všechno možné Bůh respektuje svobodu člověka Toto je jedna z hlavních příčin, pro kterou svátost biřmování nefunguje - když člověk zaplní svoje nitro věcmi, které možná navenek vypadají přitažlivě, ale které mu velmi zúží pohled na život a udělají z něho otroka. Duch Svatý, který svým tichým hlasem vždy respektuje svobodu člověka, tam vlastně nedostává žádný prostor a může působit jen skrze škvíry, které, naštěstí, občas vzniknou i v té nejzabarikádovanější duši. Dnešní člověk se ve jménu svobody paradoxně stává otrokem mnohem rychleji. O to víc to platí pro mladého člověka, který ještě nemá dostatek zkušeností na to, aby si uměl uvědomit, co je pro něho dlouhodobě dobré a co zlé. Rozhoduje se na základě momentálních pocitů a dojmů. Často však neví, že jen pod vedením Ducha Svatého se může skutečně stát svobodným a zůstat sám sebou. Duch a tělo nejsou nepřátelé V minulosti se to Pavlovo ijte duchovně často vysvětlovalo dost zkresleně. Chápalo se jako postupné osvobození se od zkaženého těla, které bylo vnímáno jako klec nebo brzda v duchovním rozletu. Duch a tělo však nejsou nepřátelé, jsou souputníci, kteří se navzájem nevyhnutelně potřebují. Svatý Pavel neříká, že tělo je špatné, ale že je špatné, když se řídíme podle tělesných žádostí. Jednoduše, nesmíme dát tělu kormidlo našeho života. Právě proto, že se mu dnes dal příliš velký prostor, ztratili jsme smysl pro duchovní věci. Tělo se však nesmí zatracovat ani podceňovat. Má své nezastupitelné a vznešené místo. Pokud ho někdo přestane brát do úvahy, velmi lehce se jeho duchovní život stane uletěným. Jak na to Nevím, zda jsi už přijal svátost biřmování, ale pokud toužíš po tom, aby tvůj život byl jednou nádhernou písní, která přinese radost mnoha lidem, a dokonce se může dostat do všech hitparád světa, tak se nauč žít duchovně. Nauč se žít s Bohem. Nauč se rozeznávat jeho přítomnost a radit se s Duchem Svatým v důležitých i běžných situacích. Dovol Bohu, aby skrze Ducha Svatého více vstoupil do tvého života a položil své ruce na klávesy tvých dnů. Netvrdím, že budeš bez problémů, ale tvůj život bude zdravější a naplní ho pokoj, radost, ale i dobrodružství. Ale především se staneš skutečně šťastným, lépe řečeno, blahoslaveným. Protože štěstí, jaké si my lidé obyčejně přejeme, se nedá porovnat s tím, které Pán Ježíš nazval blahoslavenstvím. Tyto kapitolky o působení a projevech Ducha Svatého v životě křesťana ti v této důležité úloze chtějí být skromnou púomůckou. Nejpodstatnější část však samozřejmě zůstává na tobě 11

12 Jak mluvit s dětmi o Bohu Rodinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy Nebojte se života, kterou najdeme na stránkách Ježíšovo narození Na začátku jsme si řekli, že není naším cílem dát dětem mnohé podrobné vědomosti, ale vybudovat u nich upřímný vztah k Bohu. Vztah se však buduje ZÁŽITKEM. (Podoba: Ani vztah mezi manžely nezávisí na množství vědomosti z psychologie a sexuologie, ačkoliv jsou tyto vědomosti velmi užitečné). Termín "zážitek" má však mnoho významů. Zvlášť v náboženské terminologii. Například velké slavnosti mohou být jistě zážitkem. Jenže ne takovéto zážitky jsou rozhodující pro vztah k Bohu. Jde o vštípení pravd víry do nejhlubšího nitra člověka, o jejich přežiti. To se získává především rozjímáním. Děti mají mimořádnou schopnost rozjímat. Dokonce by se dalo tvrdit, že jen děti to skutečně umějí, ale postupně tuto schopnost ztrácejí. Ditě chce slyšet tutéž pohádku vždy znovu a znovu, ačkoliv ji už zná, takže intelekt je uspokojený. Proč ji tedy chce znovu slyšet? Protože ji chce znovu prožít. Cítí se být tam uprostřed děje. Dítě ještě nepotřebuje všechno vidět, slyšet a ohmatat. Nepotřebuje si vše smysly ověřit, ani se nedá vyrušit ze svého vnitřního světa vnějšími okolnostmi. Pro dítě je jednou kout světnice džunglí, jindy královským palácem anebo pustým ostrovem, stolička je autem anebo koněm. Ditě si dokáže hrát s neviditelnými hračkami a prožívat nejfantastičtější dobrodružství na čtyřech čtverečních metrech podlahy. Dnešní téma má být pokusem o meditaci. Dobré je navodit správnou náladu nějakým tlumeným světlem, případně i vhodnou tichou hudbou. Důležité je správné rozsazeni. Nejlepší je v kruhu. Zvlášť důležitá je správná poloha těla. Ať si děti samy najdou takovou polohu, která jim vyhovuje. Výborně se sedí na zemi se skrčenými koleny pod bradou. Mluvíme pomalu a tiše. Sledujeme reakci dětí a podle ní děláme ve vyprávění přestávky. Hlavně ukončení necháváme doznívat, dokud se to jen dá. Děti výborně meditují, dokonce spontánně, před obrazem. Jen to musí být obraz vhodný. Pro tuto meditaci to může být betlém, ale musí tam být vidět chudoba, chatrč anebo jeskyně, ne barokní palác. A též ne velmi mnoho figurek, to odvádí pozornost (např. sloni). Uváděný text nepředpokládá žádný obraz. Tak, děti, dnes konečně splním svůj slib. Začneme si vyprávět o Ježíšovi. Vy už víte, kdo to je. Víte, že je to vznešený, velký, moudrý a mocný Bůh. A že je i takovým člověkem jako jsme my. Člověkem je proto, aby se mohl s námi spřátelit. Přátelit se s neviditelným Bohem je totiž velmi těžké. Když se chceme s někým spřátelit, chceme o něm co nejvíce vědět. Ale spřátelíme se hlavně tím, že se budeme často setkávat, že budeme často spolu. Dnes se setkáme s Ježíšem, když prožijeme znovu jeho narození. Jak se to dá? No jednoduše. Copak jste to nezkoušeli, že například večer v posteli, když bylo úplně ticho a tma, znovu jste prožívali cestu vlakem anebo sáňkování anebo nějaký zážitek ze školy? Tak to zkusíme! Pohodlně si sedněte, zavřete oči a zkuste si představit, že jste doma v kuchyni. Sedíte u stolu. Podařilo se vám to? Jste už tam? Vidíte okno, dveře, dřez, sporák? Dovedete si představit, že 12

13 je před vámi hrneček kakaa, jak chytnete hrneček do ruky, jak je teplý, jak kakao voní? Že se to dá? No vidíte! Jste zde, a přece jste prožívali, jako kdybyste byli doma v kuchyni. Podobně si zkusíme představit, že jsme při tom, když se Ježíš narodil. Můžete říci, že to přece tak nebude. Ježíš se narodil, už dávno a daleko odtud. Když si to jen představíme, tím se s Ježíšem nesetkáme. Trochu máte pravdu. Jenže Ježíš je Bůh, takže on je stále s námi. My se s ním můžeme kdykoliv setkat. A když si nyní budeme představovat, jak se narodil, když mu při tom všelicos povíme, bude opravdu s námi a bude nás slyšet. Bude to tak, jako když sedíš s kamarádem u stolu a prohlížíte si společně fotografie z výletu, na kterém on kdysi byl. Jste spolu a společně znovu prožíváte ten výlet, dobrodružství, vracíte se v myšlenkách k tomu a vyprávíte si o tom. Toto nyní zkusíme. Dokážete to tak lehko, jako když jsme to zkoušeli s kuchyní. A když Ježíš je zde s námi, budeme nyní společně s ním prožívat jeho narození. Tak, opět zavřete oči a představte si to, co vám budu vyprávět. Je večer, už se stmívá. Stojím venku na ulici. Nedaleko kráčejí dvě postavy, muž a žena. Žena je mladá a krásná. Muž nese nějaký batoh. Žena je velmi unavená. Jdou z domu do domu a jsou stále smutnější. Jsem zvědavý, kdo to je. Pomalu jdu za nimi. Už jsem docela blízko, proto slyším, o čem si povídají. Chudáci nejsou odtud, přišli si vyřídit úřední věci a nemají kde spát. Nikde je nechtějí přijmout. Stojí před posledním domem. Krásná žena se smutně dívá na muže a říká mu: "Josefe, co uděláme, když nás ani zde nepřijmou? Vždyť přece tuto noc se mi má narodit dítě, kam ho dám? Jdi se ještě zeptat do tohoto domu, já zde počkám. Nemohu dál. Opřela se o plot. Josef byl za chvíli zpátky. Jen pokýval hlavou, že zase nepořídil. Bere Marii za ruku, podpírá ji a pomalu s ní jde k nedalekému stromu. Tam je přivázán oslík. Josef posadil Marii na oslíka a jdou dále po cestičce směrem ven z města. Je mi líto těchto ubohých unavených lidí. Co jen s nimi bude. Jdu pomalu za nimi. Vidím, jak jdou stále pomaleji po cestičce na louce. Už se úplně setmělo. Už je nevidím. Zůstávám chvíli stát. Dívám se na oblohu, kolik je tam hvězd! A jedna září zvlášť krásně. Takovou jsem ještě nikdy neviděl. Jaká je to jen dnes zvláštní noc! Co to je? Tam za kopcem vidím nějakou záři, jako kdyby hořelo. Tím směrem šli ti dva ubožáci. Nestalo se jim něco? Rozběhnu se za tím světlem. A slyším nějaké hlasy, zpěv, krásný jako nikdy. Co se to děje? Už jsem tam. Je zde světlo jako ve dne. Jako kdyby zářilo množství reflektorů. A tak jasně vidím ubohou chudobnou chatrč na spadnutí. Střecha je děravá, okna a dveře - to jsou jen takové díry, kterými táhne studený vzduch. Není tam žádný nábytek. Je to zřejmě jen útulek pro zvířata. A odtud vychází to světlo i ten krásný zpěv. To zpívají andělé. Volají lidi, aby 13

14 sem rychle přišli, že se zde stalo něco neobyčejného. Uvnitř jsou ti dva, Josef a Marie. Sklánějí se nad krásným malinkým děťátkem. Vím, kdo to je. To je Ježíš, Mariin syn. Je to neviditelný, mocný a vznešený Bůh, který se stal takovým ubohým nemluvňátkem, aby se nám všem podobal. Abychom se ho nebáli. A narodil se v takové strašné bídě! To asi proto, aby k němu mohl každý přijít. Kdyby byl někde v královském paláci, tam by nikoho k němu nepustili. A hle, zde přicházejí pastýři. Každý něco nese, nějaký dáreček. A nyní zase vidím nějaké krásně oblečené muže. To jsou učenci zdaleka. Přivedla je sem ta jasná hvězda. Všichni se klanějí Ježíškovi a dávají mu dary. Ještěže se Ti musí všichni klanět! Vždyť jsi Bůh, Pán celého světa. Ty jsi všechno stvořil. A dávají Ti dary, protože jsou šťastní, že jsi přišel, protože Tě mají rádi. I já jsem zde, u Tebe. Opravdu u Tebe. Jsi zde, u mě. Jsi to Ty, stejný, jehož narození si tak živě představujeme. I já se Ti chci klanět. I já Ti chci dát hodně darů. Uvidíš! Určitě Ti dám hodně. Co jen budeš chtít. Protože se velmi raduji, že Tě znám. Velmi se raduji, že mě máš rád. Chci se s Tebou spřátelit. Chci být Tvým kamarádem. Kdyby se děti toho dožadovaly, může se meditace kdykoliv zopakovat. Dokonce je to velmi žádoucí. Je možné v ní případně něco obměnit. Všimnout si více mudrců, jejich daleké a namáhavé cesty; překvapení, že Ježíš se nenarodil v královském paláci, i to, že je neodradila chudoba, v jaké ho našli. Marie porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místa. (Lk. 2,7) 17. Zázraky Od Ježíšova narození přecházíme hned k jeho veřejnému vystoupení. Útěk do Egypta vynecháváme záměrně kvůli masakru betlémských chlapců, protože by to mohlo vyvolat u dětí škodlivou reakci. Z Písma vybíráme jen ty události, které jsou důležitě pro vybudování vztahu dětí k Ježíšovi. Vynecháváme to, co je příliš těžké pro dětskou chápavost. Takovou tendenci sledovali i evangelisté, kteří nezaznamenávali všechno a ani ne přesně chronologicky, ale podle požadavků hlásání. Jste již zvědaví, co nového se dozvíte o Ježíšovi? Možná by vás zajímalo i něco z jeho dětství, ale o tom se píše v Písmu svatém jen velmi málo. Kromě Ježíšovy matky Marie a jejího manžela Josefa, který se o ně staral, nikdo netušil, že je Ježíš něco víc než obyčejný chlapec. Ničím nedal najevo, že Josef není jeho skutečným otcem, ale že je jim Bůh-Otec. Píše se, že Ježíš byl velmi moudrý. Když měl teprve dvanáct let, byl přes svátky v městě Jeruzalémě v chrámě. Tam se dal do řeči se starými učenými kněžími. A všichni ho udiveně poslouchali, tak moudře mluvil. Když bylo Ježíšovi asi třicet roků, odešel z domu. Začal chodit po vesnicích a vyprávěl lidem o Bohu, o svém Otci. Vždyť vy víte, že kvůli tomu se vlastně stal člověkem. 14

15 Ale měl to těžké. Celých třicet roků žil jako obyčejný člověk. Jistě byl vždy velmi dobrý a laskavý, ale svoje božství nijak neprojevil. Jak tedy mohl najednou říkat o sobě, že je Božím Synem? Nikdo by mu to nebyl uvěřil. Určitě by ho považovali za blázna. Neměl žádnou legitimaci, kdo skutečně je, aby se každý o tom mohl přesvědčit. A přece musel nějak dokázat, že není obyčejným člověkem, že má právo mluvit o tom, jaký Bůh je a co od nás žádá. Ježíš dokázal, že je Bohem tím, že dělal zázraky. Víte však co je to zázrak? Je to něco takového, co dělají kouzelníci? Vždyť jste už viděli nějakého aspoň v televizi, nebo ne? Obdivovali jste ho, jak vytahuje z klobouku živé zajíčky, roztrhá stokorunu na malé kousky a hned ji ukáže celou; uhádne, kdo má co v kapse a podobně. To, co dělá kouzelník, neumí každý udělat, ale je to jen kouzelnický trik a ne zázrak. Kouzelník se to naučil. Kdokoliv z vás, kdo je šikovný, se může všeličemu také naučit, čemu se ostatní budou divit. Ale i slovo "zázrak" jste už určitě slyšeli. Snad takto: "To je ale zázrak, že jsi dnes dostal jedničku z diktátu!" Kdo mívá z každého diktátu jedničku, tomu by to nikdo neříkal. Takže to slovo "zázrak" znamená, že se stalo něco neobvyklého. Jistěže to není skutečny zázrak, ale trochu se to zázraku podobá. Tím, že se zázrak také nestává často, je to něco neobyčejného. Skutečny zázrak je však ještě něco víc. Něco takového, co žádný člověk nemůže udělat, co může udělat jen Bůh. Nyní pozorně poslouchejte tento příběh o Janě, který vám pomůže pochopit, co je zázrak. Jana ráda pomáhala mamince při práci na zahrádce. Byla tedy i při tom, když maminka zasadila hrášek. Jana měla hrášek velmi ráda, a tak prosila maminku, aby ho nasypala do jamek víc: Maminka ji vysvětlila, že to není potřeba, protože z jednoho hrášku vyroste hojně nových hrášků. Nezdálo se jí to, ale v létě se o tom přesvědčila. Tehdy dostala ohromný nápad. Potajmu zahrabala do země kuličku z roztržených korálků. A už se dopředu těšila, kolik jich bude mít. Jenže marně čekala, z kuličky nic nevyrostlo. Myslela si, že to dovede jen maminka. Proto vzala druhou kuličku a poprosila maminku, aby ji sama zasadila. Jenže maminka jí vysvětlila, že to nejde, protože v té kuličce není taková sila jako v hrášku. Potom ji jednou vypadla z ruky panenka a při tom se jí zlomila nožička. I Jana měla před rokem zlomenou nohu. Strýček doktor jí nohu pevně zavázal, musela dlouho ležet a noha jí srostla. Jana tedy uložila panenku do postýlky, nožičku jí zavázala a čekala. Ale marně. Panenčina nožička nesrostla. Strýc doktor bydlel v sousedství. Zašla tedy za ním a poprosila ho, aby to udělal on. Doktor jí však vysvětlil, že to je jedno, kdo zaváže panence nožičku, protože ji nikdy nesroste jako kost, která má v sobě takovou sílu, že sroste sama. Jana si vzpomněla, jak to bylo s tím hráškem, a zeptala se strýčka doktora, jak má dát do korálků a do panenky tu sílu. Anebo za kým má jít, kdo by to uměl udělat. A strýc doktor ji vysvětlil, že to žádný člověk neumí. Ani ten nejchytřejší. To dokáže jen Bůh. Od té doby si Jana začala více všímat všeho okolo sebe. A stále měla co obdivovat. Jak je to možné, že z jednoho semínka vyroste květinka a z jiného mrkev. Z jednoho vajíčka se vylíhne kuřátko a z jiného kačenka. Jak to, že z jedné malinké třešňové pecky vyroste strom, z kterého se dá každý rok natrhat celý velký koš třešni. A Když zasadí do zahrady košík brambor, vykopou jich později tolik, že mají dost na celou zimu. Jak to, že roztržená halenka jí nesroste, ale když se řízne do prstu, za pár dní to už není ani vidět. Jak to, že z malého děťátka vyroste velký člověk a její panenka je stále stejná. No; a už snad víte, co je to zázrak. Je to to, co může udělat jen Bůh. Co žádny člověk nedokáže. Zkuste si více všímat světa okolo sebe a uvidíte hodně zázraků. Příště si o tom budeme vyprávět, ano? A já vám zase povím, jaké zázraky dělal Ježíš. Pro tvé divy, Bože, trnou obyvatelé dalekých zemí (Z 64,9). Pokračování příště 15

16 je žehnání domu nebo auta magií? Proč si někteří lidé dávají požehnat domy, kříže, sochy svatých a jiné věci? Není to magie? Když se modlím na nepožehnaném růženci, má moje modlitba menší hodnotu? Pokud ne, tak proč se dává růženec požehnat? Požehnání má svůj původ již ve Starém zákoně, kde najdeme množství postav, které dostávají požehnání a zároveň ho udělují: Abrahám, Jákob, Izák, Mojžíš, David a jiní. Jde v podstatě o formuli, kterou se svolává Boží přízeň na osobu nebo společenství, přičemž pro ně vyprošujeme milost, pokoj, štěstí, úspěch Například v knize Numeri se píše: Hospodin tě požehná a ochrání tě, Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a bude ti milostiv, Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. (Num 6,24-26) V Písmu svatém často nacházíme požehnání, neboť jsou jedním z podstatných prvků smlouvy mezi Bohem a Izraelem. I v Novém zákoně se setkáváme s požehnáním, a to většinou v závěru listů jako přání a dobrořečení jejich autora (Řím 15,3; Žid 13,20n). Církev zdědila toto duchovní dědictví a pokračuje v něm, proto ustanovila svátostiny. Jsou to úkony nebo znamení, kterými se naznačují a na orodování Církve dosahují především duchovní účinky. Nejsou to svátosti, ale připravují lidi na účinnější prožívání svátostí. Posvěcují různé okolnosti života a některých životních stavů, podobně i používání věcí, které jsou užitečné pro člověka. Vůbec v tom nehledejme magii, právě naopak, všechno, co se chystáme dělat, chceme dělat v Boží přítomnosti, neboť každé požehnání je Boží oslavou a prosbou o jeho dary. A téměř každé správné používání hmotných věcí se dá zaměřit na posvěcení člověka a oslavu Boha. Pokud se modlím na posvěceném růženci, tak mi to má pomoci uvědomit si lépe Boží přítomnost. To samé platí i při posvěcení domu. Umývat nádobí, vysávat, učit se to všechno můžu dělat jen proto, že musím. Ale pokud je můj dům posvěcený, má mi to připomínat Boží přítomnost a všemu, co dělám, můžu dávat Boží rozměr. A to, co prožívám v Boží přítomnosti, má v Božích očích určitě větší hodnotu, ať už je to modlitba růžence, nebo nějaká domácí práce. Při svátostinách nejde o nějaký automatismus (tehdy by to byla magie), ale o uvědomělé vzbuzení si úmyslu konat věci s Bohem a pro něho. No a, samozřejmě, že je třeba se i snažit žít podle Božích přikázání a nemyslet si, že když si zavěsím posvěcený růženec do auta nebo si tam dám posvěcený obrázek sv. Kryštofa a pojedu 150 km/h, nic se mi nestane. Právě naopak - posvěcený růženec by mi měl připomínat, že mám jezdit tak, aby se to líbilo Bohu. (podle AHA) 16

17 NĚKDO NÁM TU CHYBÍ Tupac (2Pac) ( ) Je asi opravdu těžké vyrůstat v drsném černošském ghettu a nemít na kontě aspoň jedno zatčení, občasnou přestřelku a pár mrtvých KÁMOŠŮ. Ale ani v takovém světě nesmí člověk ztratit vlastní tvář a hodnoty, kterým věří. A právě 2Pac se v tom stal pro mnohé své následovníky vzorem a určitým průkopníkem. Tupac Amaru Shakur se narodil v Brooklynu v New Yorku. Jak se dá z místa jeho narození vyčíst, nečekala ho příliš růžová budoucnost. Chudoba, hlad, násilí, smrt To všechno bylo na denním pořádku. A znásobily to i politické aktivity jeho rodičů, kteří patřili k zastáncům hnutí Black Panthers (Černí Panteři), které bojovalo za rovnost černošské rasy a za potlačení rasismu. Tupac tedy strávil většinu svého dětství na ulici a rodiče bojem za spravedlnost (i když někdy nepřiměřeně násilnými prostředky). Gangster gentleman New York se však nestal Tupacovým stálým domovem. Chudoba přinutila rodinu, aby šli zkusit štěstí na západní pobřeží do slunné Kalifornie. Ale ani tady to nebylo lepší. Pro malého Tupaca se však otevřela nová životní šance - Baltimorská škola múzických umění, kam ho jeho máma přihlásila, když si už dávno všimla synova hudebního a hereckého nadání. Tehdy začalo Tupacovo protloukání se s menšími kapelami, divadelními představeními Až nakonec jeho sny se staly skutečností a Tupac vydal své debutové album 2Pacalypse Now. Začal se psát další příběh mladíka, který se z chudého ghetta propracoval k slávě a bohatství. Následovala další alba (Strictly 4 My N.I.G.G.A.Z., Me Against The World ), hity (I Get Around, Keep Ya Head Up), dokonce i zfilmované herecké role (Poetic Justice, Bullet, Gridlock d ), ale s tím i stále se opakující policejní zatčení, trestná stíhání a v neposlední řadě sex, drogy a alkohol. Byl to zkrátka životní styl, který tehdejším (i současným) rapperům úplně vyhovoval. Tupac však chtěl něco víc. Svými skladbami chtěl promluvit k světu, nastavit určitý pořádek mezi gangy (sepsal dokonce jakýsi gangsterský kodex), bojoval za práva žen a proti jejich týrání (píseň Keep Ya Head Up), otevřeně kritizoval policejní brutalitu (sám ji mnohokrát zažil). Prostě zpíval o nepravosti na tomto světě a hledal řešení této situace. 17

18 Válka rapperů Jeho ostrý a prořízlý jazyk však nedráždil jenom strážce zákona a vladaře, ale i opoziční rappery na východním pobřeží (Puff Dady, Notorious, Harrell ). Následovaly vzájemné urážky formou provokativních skladeb, výhružných vyjádření a nechyběly ani fyzické útoky. Předzvěstí Tupacova konce byla přestřelka, při které utržil vícero zranění a zubaté unikl zpod kosy jen o vlásek. Tehdy se zavřel do studia a pracoval jako nikdy předtím. Možná tušil, že na tomto světě už dlouho nebude, proto chtěl po sobě zanechat další odkazy pro své nástupce. 7. září 1996 se Tupac vydal s přáteli do Las Vegas, aby se podíval na zápas legendárního boxera a dlouholetého přítele Mika Tysona. Po zápase se Tupac nestihl s Mikem ani pozdravit, protože ho kámoši stáhli na nečekanou párty, naskákali do aut a už byli na cestě do nočního klubu. Bohužel, Tupac tam nikdy nedojel. Najednou se před nimi vyřítil bílý Cadillac se čtyřmi muži, z nichž dva měli v ruce zbraně a začali nelítostnou palbu. Přivolaná sanitka převezla těžce raněného Tupaca do nejbližší nemocnice, kde tvrdý rapper ještě šest dní bojoval o svůj život. V pátek 13. září 1996 však následkům zranění definitivně podlehl. Je to jediná cesta? Tupac se stal skutečným hrdinou, mocnou ikonou a v jeho šlépějích kráčeli mnozí rappeři. Jeho jméno se dodnes vzpomíná v mnoha jejich skladbách. Ale bylo násilí, zlost a kriminalita opravdu jedinou cestou, jak mohl Tupac něčeho dosáhnout? A skutečně tento prototyp sedí i na naši domácí hudební scénu přibližující se žánrem k černošskému rapu? Vyrůstají snad naši rappeři v prostředí chudoby, násilí, vražd a těžké kriminality? Pokud ne, tak proč se ve svých textech a způsobu života uchylují k plytkosti, násilí a buranství? Zkusme se tedy opravdu zamyslet nad tím, co nám jejich skladby dávají, a nebojme se být kritičtí a mít vlastní tvář. Hledejme opravdová poselství, se kterými se ztotožňujeme, která přinášejí řešení, a nebojme se pohrdnout něčím, co odporuje našim zásadám a přesvědčení. Vždyť vždy máme možnost přeladit rádio či si pustit jiný disk. (podle AHA) 18

19 Horké vánoce Vzpomínky českého misionáře z Afriky Jednou o Vánocích, nedlouho před půlnoční, najednou přiběhl zpocený a udýchaný mladý muž, padl přede mnou na kolena, což není zrovna jejich zvykem, a prosil mě o pomoc: "Otče, moje žena má rodit, ale nějak to nejde, musí do nemocnice, prosím odvezte ji tam. Bude to naše první dítě." Nebylo by to sice poprvé, co bych někoho vezl do nemocnice, vzdálené asi půldruhé hodiny jízdy od fary, ale za necelou půl hodinu měla začít slavná půlnoční mše. Nastala chvilka horečného uvažování. Na pláni za kostelem je asi tak dva tisíce lidí čekajících na obřad, vrátit se mohu nejdříve za tři čtyři hodiny, a když už to nebude půlnoční, počkají na mě? Promluvil jsem s mými poradci, staršími jednotlivých rodů a vysvětlil jsem jim naléhavost situace. Jednohlasně řekli: "Ano, otče, jeďte, někdo by mohl zemřít, a to se nesmí stát." Podíval jsem se po zástupech lidí, všichni už věděli, co se děje a upírali na mě své oči. Cítil jsem, že si opravdu přejí, abych jel a zachránil ohrožené životy. Bylo hrobové ticho a do tohoto ticha jsem jen řekl: "Jedu zachránit životy, a Ježíšek se narodí." Tak jak jsem byl, jsem sedl do džípu v doprovodu mladého muže a sjeli jsme dolů z kopce, kde už na nás čekala rodička, celá zkroucená bolestí, s mladou dívenkou, která ji doprovázela. Jeli jsme nejdříve velmi pomalu, protože cesta byla samý hrbol a výmol, no nic příjemného pro takové cestující. Auto místy až nesnesitelně kodrcalo a hrkalo, ale díky tomu se stalo něco, co bych ani v nejmenším nepředpokládal. Asi po půl hodině jízdy se najednou ozvalo bušení na okénko, křik a dívenka vzadu gestikulovala. Manžel ženy, která měla rodit, seděl vedle mě. Položil ruku na volant a řekl, že zjistí, co se vlastně děje. Zastavil jsem a zbledl v tom okamžiku zároveň, protože zezadu se ozval pláč a křik novorozeněte. Neměl jsem s porody žádné zkušenosti, myslím, že ani manžel mladé maminky či dívenka z jejího doprovodu. Mohlo se ještě leccos stát. Ale nestalo, dopadlo to dobře, a když jsme se vydali nazpátek, domorodé osazenstvo už jen samou radostí pískalo, výskalo, jeden překřikoval druhého. Její manžel mě poprosil, abych je zavezl domů, že mi dají kozu. To je na africké poměry velký dar. Vystoupil jsem z auta a řekl jsem jim: "Já jsem pomohl vám, vy teď pomůžete mně." Hleděli na mě s otevřenými ústy, bez představy, co asi tak můžu chtít. Ale nasedli znovu do džípu a společně jsme vyjeli na kopec mezi jásající a čekající davy lidí. Maminku s jejím novorozenětem jsem odvedl k dřevěné chýšce, posadil na slámu a jejího manžela k ní "instaloval" jako Josefa. Začala dítě kojit a v tom okamžiku jsem si myslel, že zahřmělo, protože stovky a stovky lidí zajásaly a začaly zpívat "Narodil se Kristus Pán, veselme se (podle knihy Zdeňka Čížkovského: V Africe mi říkali Sípho) 19

20 Dar lásky 2. Láska je vlídná Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy. (Ef 4, 32) Vlídnost je láska v akci. Pokud je trpělivost reakcí lásky, která má minimalizovat negativní okolnosti, vlídnost je projevem lásky, která maximalizuje pozitivní okolnosti. Trpělivost se vyhýbá problému, vlídnost přitahuje požehnání. Jedna je preventivní, druhá aktivní v pozitivním smyslu. Tyto dvě strany lásky jsou základními kameny, o které se opírá mnoho jiných atributů, což řekneme později. Láska nás činí vlídnými. A vlídnost způsobuje, že nás mají rádi. Když jsme laskaví, lidé chtějí být v naší blízkosti. Vnímají nás jako dobré vůči nim a dobré pro ně. Bible zdůrazňuje důležitost vlídnosti: Ať tě neopouští milosrdenství a věrnost! Přivaž si je na hrdlo, napiš je na tabulku svého srdce. Tak najdeš milost a uznání v očích Božích i lidských (Přís 3,3-4). Vlídní lidé prostě nacházejí přízeň všude, kam se pohnou. Dokonce i doma. Když se však snažíme definovat vlídnost a řídit se jí, zní to trochu všeobecně. Takže si rozložme vlídnost na čtyři základní složky: Jemnost. Když se řídíme vlídností, dáváme pozor na to, jak budeme přistupovat ke svému partnerovi, nikdy nejsme zbytečně tvrdí. Jsme citliví. Něžní. Dokonce, i když potřebujeme říct nepříjemné věci, velmi se snažíme, aby výčitka nebo výzva vyzněla co nejsnesitelněji. Řekneme pravdu s láskou. Vstřícnost. Být vlídní, znamená, že konáme, co je v té chvíli potřebné. Pokud je to domácí práce, pustíme se do ní. Naslouchající mysl? Poskytneme ji. Vlídnost dodává ženě půvab díky schopnosti posloužit manželovi bez obav o svoje práva. Vlídnost doprovází manželův zájem o ženiny potřeby a motivuje ho, aby jim šel naproti, i když tím musí omezit své vlastní. Ochota. Vlídnost nás inspiruje, abychom byli příjemní. Nejsme zaťatí, váhaví, tvrdohlaví, ale spolupracujeme, jsme přizpůsobiví. Nestěžujeme si a nevymlouváme se, ale hledáme důvody ke kompromisu. Vlídný manžel zabrání tisíci zaskřípání tím, že je ochotný poslouchat a netrvá na svém. Iniciativa. Vlídnost uvažuje dopředu a udělá první krok. Nevysedává a nečeká, aby ji pobídli a nutili zdvihnout se z pohovky. Vlídní manželé či manželky jsou ti, kteří pozdraví jako první, usmějí se jako první, poslouží i odpustí jako první. Nevyčkávají, jak se zachová on či ona, než dají najevo lásku. Pokud konáme z vlídnosti, vidíme, co je potřebné, a uděláme krok. Jako první. Ježíš tvořivě popsal vlídnost lásky v podobenství o milosrdném Samaritánovi, které najdeme v Bibli - LK 10. Židovský muž, kterého přepadli lupiči, je vydán napospas smrti na odlehlém 20