Dva krůčky za Smrtí. Hana Hozová

Transkript

1 Dva krůčky za Smrtí Hana Hozová Jasper Siltanen si tiše pobrukoval jednu ze svých oblíbených hospodských písní a se zalíbením si prohlíţel téměř dokončenou figurku ţenské postavy, kterou si z dlouhé chvíle vyřezával ze špalíčku dřeva. Kdysi dávno se učil na řezbáře. Tehdy ještě nevěděl nic o dalších způsobech, jakými lze ostré nástroje pouţít k vydělávání peněz. Stačila však jedna plavovlasá kráska, aby dal ve svých šestnácti sbohem otcově dílně a vydal se do světa hledat své štěstí. Láska dlouho nevydrţela a za několik měsíců po odchodu z domova zůstal v tom velkém neznámém světě sám. Díky vrozenému pudu sebezáchovy přeţil. Zesílil, přizpůsobil se ţivotu ve městech a naučil se rvát. Příroda ho obdařila mohutnou postavou a seriózní tváří a tak se mu dařilo najít i v le pší čtvrti lokál, kde byli ochotní najmout ho na práci vyhazovače či ochranky. Před dvěma lety zaskakoval za jednoho ze stráţců Tarn Utské bezpečnostní agentury. Osvědčil se a společnost mu nabídla trvalé zaměstnání - chránit významné návštěvníky univerzitního města v luxusních rezidencích, které jim agentura pronajímala. U zvláště váţených klientů slouţil směnu ve dvojici. Tak jako dnes. Zvedl na okamţik zrak od figurky připomínající jeho současnou milenku Emilii, ţenu kyprých tvarů, a zkontroloval kolegu Sebase. Zdál se mu dnes nezvykle nervózní a s blíţícím se koncem dne se jeho napětí stupňovalo. Agentura předchozího večera zdůraznila, ţe spokojenost klienta - Maurice Guittata, majitele aldaveronské velkopapírny, je na prvním místě, a ţe jakákoliv stíţnost z jeho strany by měla pro oba stráţce velice nepříjemné následky. Jako by věděla něco, co oni ne. Směna probíhala aţ doposud bez komplikací, poslední dvě hodiny Jasper 1

2 dokonce zápasil s ospalostí, a proto se vrhl na špalíček dřeva, který si pro takový případ nosíval. Tušil, proč má kolega nervy rozechvělé jako struny, dobře si všiml jména na konci seznamu návštěv toho dne. Musel si přiznat, ţe i na něho v souvislosti s posledním hostem pozvolna sedala směs očekávání a obav Kdyţ o těţká dubová vrata vstupní brány, kterou střeţili, zadunělo klepadlo, stráţci sebou leknutím trhli. Jasper skrz okénko převzal vizitku se jménem a pokynul Sebasovi, aby návštěvníka vpustil dovnitř. Zatímco si příchozí na poţádání odkládal své zbraně na určené místo, nenápadně si ho prohlíţeli. Měl středně vysokou štíhlou postavu a způsob, jakým se pohyboval, svědčil o pevných, pruţných svalech a kočičích reflexech. Pohlednou tvář lemovaly dlouhé černé vlasy staţené do copu, nad skráněmi z husté kštice vyčnívaly drobné růţky, zna k rasy diablů. Vypadal sotva na dvacet, tenký knírek a několikadenní strniště na bradě mu na věku nijak nepřidávaly. Byly to jeho hnědorudé oči, co v muţích vzbudilo respekt. Hluboké, přísné a plné zkušeností, na které stráţci nechtěli ani pomyslet. Přes tmavě červenou volnou halenu nosil do půli stehen dlouhou koţenou vestu pošitou tisíci lesklých černoroţčích šupinek. Takovou vestou neproniklo ţádné běţné ostří a vyráběl ji pouze kmen taraskou z vylínaných šupinek svých černých rohatých koní. Obdiv vzbuz ovala i různorodost diablovy výzbroje. O některých z jeho zbraní stráţci doposud pouze slyšeli nebo jim čelili velmi vzácně. S profesním zájmem zkoumali kaţdou věc, která se ocitla na odkládacím stolku. Z pouzder šikovně všitých na vnějších stranách vysoký ch, na špičkách okovaných holin, vytáhl muţ vrhací dýky a foukačku s paralyzujícími šipkami. Z pochvy zavěšené na širokém opasku u levého boku uvolnil 2

3 mečový tesák, následoval dlouhý nůţ u pravého boku. Na prsou se mu kříţily dva široké koţené popruhy. K jednomu z nich byla vepředu pod pravou klíční kostí všita pochva na katar, vzadu na pravou lopatku přiléhal trojčepelový vrhací nůţ, oblíbená lovecká zbraň kmene taraskou. Druhý popruh nesl krátký kovový oštěp se středovou záštitou, jehoţ hrot vyčníval nad mladíkovým levým ramenem. Jasper odhadoval, ţe nejčastě ji válečník vyuţíval kombinaci kataru a mečového tesáku nebo kovový oštěp s loveckým vrhacím noţem. Na jeho vkus příliš sloţité a tak nějak zákeřné. Avšak s určitostí vysoce efektivní v trénovaných ru kou. Věřil, ţe diablo si vyslouţil svou profesní přezdívku právem. Jasper pokynul Sebasovi, aby hosta uvedl do zahrad za Guitattem. Věděl, ţe by ho správně měl ještě prohledat, ale nenašel v sobě dostatek sebejistoty, aby tak učinil. Opřel se o masivní dve ře brány a nepřítomně zabloudil zrakem ke stolu s výstavkou zbraní. Za vraty zaslechl odfrknutí a občasné zahrabání kopytem, ale nevěnoval mu příliš pozornosti. Péče o koně hostů nespadala mezi jeho povinnosti. Překvapilo ho, ţe se Sebas vrátil k bráně jen o několik okamţiků později. Guittat si vyţádal rozhovor mezi čtyřma očima a ochranku odvolal. Na jeho místě by si Jasper nebyl tak jistý sám sebou. Ač neozbrojen, ten muţ představoval smrtelnou hrozbu. Historky o tmavookém diablovi uţ kolovaly po celém Tarn Utu, o něm a jeho válečnících kmene taraskou, se kterými přišel z dalekého severu Frawuthornu. Prý tam z univerzitního města odešel před dvěma lety, aby nasbíral zkušenosti pro Obhajobu a mohl se ucházet o členství v Bratrstvu štěstěny - cechu stráţců a ţoldnéřů. Neţ předstoupil před Komisi, přijal zakázku na sajenské pouštní stezce. O tu práci nikdo z Bratrstva nestál. Počet lapků a bestií suţující karavany byl příliš vysoký na to, aby za peníze, které kupci mohli nabídnout, kdokoliv rozumný riskoval svůj ţivot či pověst. 3

4 Do dvou měsíců od chvíle, kdy si diablo plácl s kupci, se četnost útoků sníţila na třetinu a bestie odtáhly hledat potravu jinam. Lupiči se raději zaměřili na karavany, které jeho válečníci nechránili. Tak se obchodníci smluvili a nabídli mu odměnu za trochu jiný úkol. S hrstkou tarasků se vydal po stopě přeţivších lapků a stezku definitivně vyčistil. Od té chvíle diabla členové karavan přestali nazývat jménem. Viděli ho zabíjet. Rychle, čistě, účelově. Bez zbytečné krutosti, ale také b ez slitování. Všichni znali jeho jméno, ale říkali mu Smrtonoš Z hloubi zahrady dolehl ke stráţcům vzteky přeskakující hlas, který Jasper bez zaváhání přiřadil Maurici Guittatovi. Bylo to tu. Potíţe. Na konci štěrkové cesty vedoucí k bráně se o několik te pů srdce později objevil diablo, očividně s úmyslem rezidenci opustit. Dva kroky za ním chvátal Guittat, v obličeji celý brunátný. Z nepříčetnosti jeho pohledu stráţci pochopili, ţe toho večera si budou muset svou mzdu opravdu zaslouţit. Nacvičeným způsobem předstoupili před stolek, aby návštěvníkovi zamezili přístup k jeho zbraním. Nezdálo se však, ţe by se chystal ven probojovat. Naopak, zastavil se tři metry před nimi a mírně sklonil hlavu k zemi. Sebas si všiml, ţe jeho oči pod sklopenými víčky na okamţ ik rudě zaplály, ale neţ diablo hlavu opět zvedl a svou pozornost upřel kamsi za stráţcova záda, záře očí pohasla. Smrtonoš se usmíval. Ten úsměv vyvolal v Jasperovi neodbytný pocit, ţe něco přehlédl. Něco velice podstatného. Vzduchem se rozezněl varovný c hřestivý zvuk a vzápětí něco zvenčí tupě udeřilo do dubových vrat. Následovala celá série úderů, doprovázená tříštěním dřeva a pláčem namáhaných pantů. Pak na krátkou chvíli vystřídalo rámus tiché funění, jako by se skulinami mezi 4

5 prkny pokoušelo nějaké zvíře větřit. Kdyţ se ozvalo tlumené odfrknutí, Jasperovi konečně došlo, co přehlédl. Přesto opatrně přistoupil k vratům a okénkem vyhlédl ven. Sotva tak učinil, prudce couvl o několik kroků zpět. V místech, kde se ještě před chvílí nacházel jeho ţaludek, pr oklál skulinu pod závorou deset palců dlouhý roh zuřícího černoroţce. Mohutné zvíře si znovu odfrklo a energickým pohybem hlavy závoru vysadilo. Vítězně zarţálo, pak se vzepjalo a vrata se pod kopyty jeho předních nohou rozlétla do stran. Stráţci i jejich chráněnec strnule sledovali hřebce procházejícího poničenou branou. Guittatovi na brunátném obličeji vyskákaly bílé fleky, zblednout naráz se mu nepodařilo. Znal černoroţcovu podobu z legend, ale skutečnost byla působivější. Sotva se odvaţoval dýchat, nat oţ se pohnout. Hřebec připomínal svalnatého taţného koně, avšak alespoň o čtvrtinu vyššího, neţ bylo běţné. Tělo měl spíše kratší, čtvercového rámce, a místo srsti jej pokrývaly drobné onyxově černé šupinky s okraji ostřejšími neţ nejnabroušenější čepel. Právě teď byly výhruţně vztyčené, a kdyby po nich přejel dlaní, zůstaly by mu na ní krvavé šrámy. Uprostřed hlavy pod úrovní očí vyrůstal zvířeti spirálovitý roh, hřívu na klenutém, vysoko nasazeném krku nahrazovala řada rohovitých útvarů. Ani ocas neměl ţí ně, jeho tvar připomínal tělo biče zakončené jakýmsi trsem velkých šupin, podobajícím se rozvitému květu růţe. V jeho středu se skrýval velký osten vypouštějící ze své špičky paralyzující jed. Černoroţec procházel kolem stráţců a chvěním šupinek i ocasních šupin vydával varovný chřestivý zvuk. Zastavil se aţ před diablem a zahrabal předním kopytem. Vyslouţil si za odměnu pamlsek, o němţ by Guittat přísahal, ţe to byl kus sušené šunky. Smrtonoš koně pohladil po klenuté šíji a šupinky před jeho dotekem poslušně sléhaly, aby nezranily kůţi jeho dlaní. S hřebcem po boku pak zamířil ke svým zbraním, aniţ by mu kdokoliv kladl odpor. Beze 5

6 spěchu jednu po druhé uloţil tam, kam patřily, pak se chytil rohu nejníţe posazeného na koňském krku a pruţně se vyhoupl na neos edlaný hřbet. Mlčky pokynul stráţím i Guittatovi, černoroţec sklopil uši, laškovně mrsknul ocasem jejich směrem a bez viditelné pobídky se otočil a prošel zbořenou bránou na ulici. Seběhlí zvědavci mu kvapně uvolňovali cestu. xxx Micias Mourricio, pro přátele Rricio a pro kočičí dámy Mici-Rrici, se rozvaloval na silné větvi rozloţitého dubu a předstíral, ţe jediné, co ho na světě momentálně zajímá, je neviditelné smítko na levé přední tlapce. Ve skutečnosti se však soustředil na muţe usazeného v proutěném křesle pod korunou stromu. Naslouchal jeho myšlenkám, vnímal jeho emoce, četl v jeho duši. Uţ dávno se naučil, ţe je uţitečné znát nepřátele svých přátel. Tím muţem nebyl nikdo jiný neţ podnikatel Maurice Guittat. Pozoroval řemeslníky vsazující do brány nová, tentokrát ţelezná vrata a v duchu si rekapituloval rozhovor se Smrtonošem. Vůbec nedopadl dle očekávání. Guittat byl mocným muţem a na odpor nebyl zvyklý ani zvědavý. Za svůj ţivot různými cestami nashromáţdil slušné jmění a vyznával víru, ţe za peníze si dokáţe pořídit cokoliv a podřídit kohokoliv. Na jedné straně si zakládal na své oficiální pověsti člena obchodního cechu, na druhé neváhal uţívat moci pramenící z podplácení, zastrašování a vydírání. Nejednou bez výčitek zabil nebo nechal zabít. Účel světil prostředek. Nic mu nestálo v cestě příliš dlouho. Jako třeba Šejdíř - vládce aldaveronského podsvětí. Uţ je to pět let, co se Guittat přestěhoval na ostrov Aldaveron, středisko světového obchodu. Kdyţ se rozhodl převzít vládu nad tamějším podsvětím, koupil si či podmanil většinu lůzy starého města, aţ na několik desítek loajálních stoupenců stávajícího vůdce. 6

7 Nechtěl nic ponechat náhodě, proto dal vysledovat jejich zlodějské doupě a vybít ho do posledního člena, bez ohledu na věk či pohlaví. Šejdíře si vychutnal osobně. Připravil ho o ţivot i o jméno. Měl velkou moc, ale to mu nestačilo. Touţil po jiném druhu moci. Moci, kterou s sebou přinášel tarnut Vyňal z mošny u pasu kámen krystalické struktury o velikosti slepičího vejce. Uchopil ho mezi palec a ukazovák a pohlédl skrz něj na zapadající slunce. Krystal byl téměř čirý, nezbývalo v něm jiţ mnoho magické energie. Aţ z něj bude čerpat příště, tarnut zprůhlední a posléze se rozplyne v ruce a vrátí se do svého naleziště - do dolů za městem Tarn Ut. Tam ho z podzemí znovu vykutají diablové, rasa lidí podmaněná před dávnými časy prvním čarokrálem - kopáči s bledou pletí, světlými duhovkami očí a dvěma růţky rostoucími z jejich lebky nad spánky. Nerostly jim vousy a vlasy dosahovaly délky pouze několika palců. Na práci těchto otroků vybudoval čarokrál celý systém magických řemesel a cechů a dokonce i samotné město Tarn Ut. Guittat svou mysl opět zaměřil na Smrtonoše. V jeho ţilách nepochybně kolovala krev diablů. Obchodník si zaplatil několik detektivů, aby zjistili, co je mladík z ţoldnéřského cechu zač, ale v pátrání se zatím nedostali příliš daleko. Všechny stopy končily v Aldaveronu, kde před pěti lety nastoupil na loď do Tarn Utu, aby se vyučil magickému řemeslu. Nebyla to ani tak tajemná minulost, co Guittata rozčilovalo, ale palčivá přítomnost. Diablo měl své cíle a nehodlal se jich vzdát. Ani za úplatu, ani pod pohrůţkou. A to znamenalo bezprostřední ohroţení plánu, který Guittat osnoval jiţ několik měsíců a který doposud tak pěkně vycházel. Vynal oţil nemálo peněz a snahy, aby odstranil Protektora - vrchního velitele bezpečnostních sloţek chránících dodávky tarnutu na cestě do 7

8 Aldaveronu. Poté, co se mu to před dvěma měsíci konečně podařilo, zdiskreditoval dva potenciální nástupce na uvolněný post, aţ přicházel v úvahu jen kandidát, kterého šikovně nastrčil. Pokud by tento u čarokrále uspěl, získal by Guittat přístup k dodávkám tarnutu. K moci, po které tak touţil. Jenomţe se tu objevil ten mladík odnikud, ze kterého kupci ze sajenské stezky udělali legendu. Jeho Obhajoba byla komisí schválena jednomyslně a samo Bratrstvo si povaţovalo, ţe se stal jeho členem. Velel legii válečníků, kteří s ním prý přišli odněkud z nevlídného severu Frawuthornu, aby znovu pozvedli kmen taraskou v očích bohů. Říká se, ţe s ním bojují jen pro čest a slávu, ţe se nedají koupit, ani zastrašit. A ţe Smrtonoš je jejich šamanem. Jeho věhlas se donesl aţ k uším čarokrále Benedikta a od svých špehů Guittat s jistotou věděl, ţe mladíkovi chce před slavnostmi slunovratu učinit nabídku na post Protektora. Obchodník předpokládal, ţe se s diablem nějako dohodne a svůj plán úspěšně zrealizuje, avšak ten uţ se rozhodl případnou nabídku přijmout. A neměl nejmenší zájem uzavírat jakékoliv pokoutné dohody. Guittat schoval tarnut zpět do mošny, zaklonil hlavu a zeširoka zívnul. Kdyţ to nejde po dobrém, najde jiný způsob, jak věc zdárně vyřešit. Ţádná překáţka mu nevydrţela stát v cestě příliš dlouho. Muţ ještě jednou zívl a zvedl se k odchodu. Netušil, ţe kocour, hovící si v koruně stromu nad ním, po celou dobu četl v jeho duši, ţe ji posoudil a zařadil k těm, které je třeba bedlivě hlídat. A kdyby snad tušil, jen by to zjištění přidal k ostatním důvodům, proč neměl kočky rád. Krom jiného se nedaly ochočit, ani spolehlivě koupit. Ale to Rricia nijak netrápilo, z výšky pozoroval dění v zahradě a přemýšlel, na jaký způsob si má schrupnout. Nakonec stáhl tlapky pod sebe a docela prostě odpočíval, nechávaje se kolébat šuměním větru v koruně stromů a vzdálenými hlasy řemeslníků. 8

9 Kdyţ vzduch prořízlo táhlé kovové zaskřípění, leknutím málem spadl z větve. Konsternovaně zaostřil svůj zrak k bráně, kde vrzající panty kdosi spěšně promazával olejem. Nová vrata vypadla bytelně a honosně. Kvalitní kovářská práce. Mourkovi se vybavila zašlá vzpomínka. Nebyla to vlastně tak docela jeho původní vzpomínka, přečetl ji v duši svého přítele před několika lety a spojil s vlastní. Rricio přimhouřil oči a začal si pro sebe příst. Vrátil se v myšlenkách o osm let zpátky, na místo vzdálené stovky mil odsud, na jedno z mnohých náměstí města Aldaveron Smrákalo se. Malako postával v úzké uličce ústící na Ţelezné náměstí a sledoval vchod do dvora kovárny. Velká kovová, bohatě zdobená vrata byla přesvědčivou ukázkou kovářovy zručnosti. Nebývalo zvykem, aby zůstala takto zavřená, chlapec však znal příčinu toho stavu. Mistr ţelezného řemesla měl návštěvu. Přistěhoval se do staré čtvrti jiţ před několika měsíci a doposud odmítal zaplatit výpalné. Ţelezo prý nehoří, tvrdíval na svou obranu. Chlapci bylo dvanáct let, ale ch ápal, ţe nezaplatit Šejdířovi nebylo dvakrát rozumné. Netrpělivě čekal na svého otce. Zdálo se mu, ţe je v kovárně s ostatními vymahači nezvykle dlouho. Ţmoulal v prstech přívěsek z peříček erejky, pověšený na krku, a vzpomínal na hezčí časy, kdy s otcem Triamem a matkou Dţezabel ţili na ostrově Sol. Strávili tam dva šťastné roky, neţ se jednoho večera otec přiřítil domů, aby svou rodinu ve spěchu odvedl na proplouvající pašeráckou loď do Aldaveronu. Té noci se strhla bouře a téměř u cíle rozdrtila koráb o útesy. Moře vyplavilo chlapce i jeho otce u břehů ostrova, avšak Dţezabel si ponechalo. Triam synovi nikdy nevysvětlil, proč museli Sol opustit tak nakvap. Krom rybařiny a práce v dolech nic neuměl, veškerý majetek se utopil v moři. Aby uţivil syna i sebe, přijal nabídku Šejdíře - vůdce aldaveronské spodiny a přidal se k vymahačům výpalného. Styděl se za svůj způsob obţivy, ale pro chlapce by udělal 9

10 cokoliv. A Malako to věděl. Něco vycítil, něco odposlechl od svých vrstevníků, malých kapsářů a zlodějíčků, potomstva velké bandy sídlící v podzemí chudinské čtvrti. Měl svého otce rád a dnešní podezřele dlouhá návštěva u kováře mu dělala starosti. Říkalo se o něm, ţe je to mistr ţelezného řemesla, vyučený v dalekém univerzitním městě Tarn Ut na pobřeţí pevniny Frawuthorn. Malaka se zmocnil špatný pocit. Podobný pocit, jaký měl před dvěma lety, kdyţ nastupoval na osudovou loď. Ţelezná vrata se náhle prudce otevřela a na náměstí s křikem vyběhli tři muţi. Za nimi vyšlehly plameny a seţehly záda toho nejpomalejšíh o. Jeho oblek se vzňal a muţ začal vyděšeně křičet. Svalil se na zem, snaţíc se oheň udusit válením v prachu cesty, ale marně. Vraty proběhl další muţ a Malako v něm poznal kováře. V pravé ruce drţel kladivo s hlavicí od krve a z dlaně napřaţené levé ruky mrštil za prchajícími muţi další salvu ohnivé energie. Chlapec si uvědomil, ţe ţádný z prchajících muţů nekrvácel a ţe jeho otec doposud nevyšel ven. Zatímco se kovář snaţil uhasit plameny na hořícím nešťastníkovi, proklouzl Malako za bránu. Tušil, co tam uvidí. S pláčem poklekl k postavě zhroucené v tratolišti krve. Umírající muţ s hlubokou ránou na spánku stiskl chlapci drobnou ruku. Nezlob se na mě, ani na něj, ukázal očima na vracejícího se kováře, tak uţ to ve špíně města chodí Slova mu odumřela na rtech a pohled se rozostřil. Kovář se shýbl ke smutné dvojici a zatlačil mrtvému oči. Chlapec si ho nevšímal, ztracený ve svém ţalu. 10

11 Pootevřenými vraty do dvora nahlédla velká černá kočka doprovázená mourovatým kotětem. Upřela pohled svých ţlutých o čí na zemřelého a pak starostlivě olízla kotě za uchem. Pohleď, můj malý Mourricio, Smrt přeťala vlákno života poutající duši k tělu. Duše je neklidná, nechce se jí odejít, k tomuto světu ji vážou silné city. Mohlo by se stát, že se zatoulá a promění v d émona. Proto jsme tu my, já a ty a další našeho druhu. Vždy dva krůčky za Smrtí dohlížíme, aby duše zemřelých došly pokoje." Kotě se posadilo a pozorně sledovalo zářivou auru své matky, kterak opouští kočičí tělo a vydává se k leţící postavě. Spatřil malé světélko vznášející se nad muţovým hrudníkem a pak rychlý pohyb kočičí tlapky. Máma kočka ve své nehmotné podobě uchopila lapenou duši do tlamičky a vzápětí se před ní rozevřel vířivý portál do Onoho světa. Protáhla se otvorem a za okamţik jím proskočila zpět, jiţ s prázdnou tlamičkou. Zářivá silueta se navrátila do hmotného těla a kočka si olízla tlapku, dál pozorující dění na dvoře. Naučíš se číst v duších lidí, v jejich vzpomínkách a myšlenkách, odhalíš jejich sílu a charakter. Aura toho kováře je živ ena silnou duší, pozoruji ho už mnoho let, aniž by to tušil. Až jeho tělo vypoví službu, budu připravená... Pohleď na toho chlapce. Jeho duše je zjizvená, ale také velmi silná. I na něj by měl někdo z lapiduchů dohlédnout." Kotě se otřelo hlavou o mámin bok a tence mňouklo. To mňouknutí vytrhlo chlapce ze zármutku právě ve chvíli, kdy se k vratům blíţily chvatné kroky přivolané městské hlídky. Poloţil otcovu ruku jemně na zem a hbitě proklouzl vraty ven dřív, neţ si ho příchozí všimli a kovář stihl zadrţet. Kouzlo vzpomínek pominulo a Rricio pocítil v útrobách dotěrné drápky 11

12 hladu. Čas ulovit si něco k večeři a moţná zaběhnout domů na misku mléka. Rozkošnicky prohnul hřbet a protáhl si tělo. Po večeři by se mohl poohlédnout po kočkách. Noc byla ještě mladá xxx Guittat seděl na rozpadající se lavici v dýmem zahalené přístavní hospodě U dvou racků. Netrpělivě si pohrával s hliněným korbelem, aţ zvětralé pivo vyšplíchlo na stůl. Ráno toho dne našel na polštáři lístek se vzkazem, ţe pokud se chce dozvědět víc o jisté osobě, která mu komplikovala ţivot, má se dostavit na tohle místo. Samozřejmě inkognito. Vzhledem k tomu, ţe neznámý pronikl aţ do jeho loţnice a očividně neměl úmyslu ho ohroţovat na ţivotě, dorazil na schůzku bez ochranky. Seděl tu uţ půl hodiny sám a čekal na svého tajemného spojence. Byl upřímně zvědavý, kterou osobu měl neznámý na mysli, protoţe v Guitatově seznamu nepohodlných lidí jich bylo rozhodně více neţ jeden. I kdyţ si musel přiznat, ţe v tuto chvíli mu dělal největší starosti tmavooký diablo. V duchu si rekapituloval to málo, co se mu zatím o Smrtonošovi podařilo vypátrat. Stopy minulosti nevedly daleko. Končily v přístavní čtvrti ostrovního města Aldaveron, v její lepší části. Před pěti lety si tu na několik týdnů pronajal asi patnáctiletý chlapec pokoj ve studentském hotelu. Recepční trvala na zápisu do knihy hostů a chlapec po chvilce přemýšlení vyslovil jméno Luka Mortifer. Působilo to, jako by si to jméno právě vymyslel, ale paní domu jeho historka, ţe pochází z centrálního Tranůvisu a tady jen přesedá na loď do tarnutské univerzity, kam ho posílají rodiče, stačila. Protoţe hoch zaplatil nájem na celý měsíc dopředu a peníze na ruku byly v Aldaveronu tím, co se počítalo. Všimla si ještě, ţe za chlapcem denně dochází asi čtyřicetilet ý muţ, a kdyţ na něj jednoho dne udeřila, zjistila, ţe je to učitel a dohlíţí na Mortiferovo studium čtení, 12

13 psaní a etikety. To na ni zapůsobilo velmi kladně a proto si chlapce s hnědorudýma očima a drobnými růţky zapamatovala. Byl na rozdíl od ostatních ubytovaných studentů tichý, vţdy zdvořilý a slušně oblečený. Po čtyřech týdnech si sbalil malý kufřík, spěšně se rozloučil a pak uţ ho nikdy nespatřila. Krom recepční a učitele nenašli nikoho dalšího, komu by jméno Luka Mortifer nebo jeho popis přišly jakko liv povědomé. Guittata vyrušil z rozmrzelých myšlenek příchozí, který si přisedl ke stolu naproti němu. Přes hlavu měl přehozenu kápi, staţenou hluboko do čela. Naklonil se k obchodníkovi a lehce poodhalil svou tvář. Nerad tě nechávám čekat, Šejdíři, a le věřím, ţe se ti ten obětovaný čas brzy vrátí. Guittat ten nepříjemný, skřípavý hlas poznával. A ten kousek jednookého obličeje, co spatřil pod kápí, mu potvrdil, ţe před ním opravdu sedí správce tarnutových dolů. Je to uţ nejméně dvanáct let, co jse m přišel o oko a málem i o svůj ţivot. Ta stará záleţitost je pro mě velice osobní a rád bych ji definitivně uzavřel. Napadlo mě, ţe bychom si v tomto ohledu mohli vzájemně prokázat nějakou tu laskavost To záleţí na tom, jak by ta laskavost konkrétně mě la vypadat zareagoval opatrně Guittat. Kdyţ naznačím, ţe ta laskavost má hnědorudé oči a pochybný původ, je to pro tebe dostatečně konkrétní? Guittatova tvář se roztáhla do ţraločího úsměvu. Co se zaměřit na ještě konkrétnější nabídku, na kterou bych mohl říci 13

14 ano? xxx Pierron Dezelus si stáhl kápi hlouběji do čela a práskl bičem nad záděmi zapřaţených koní. Vůz, na jehoţ kozlíku seděl, uháněl na prašné cestě, aţ kola nadskakovala. Ve stříbřitém světle měsíce před sebou spatřil siluetu pevnosti Arana, nacházející se něco přes pět mil od severozápadního cípu města Tarn Ut. Pevnost chránila vstup do rozsáhlého systému podzemních jeskyní, v nichţ diablové dnem i nocí tříštily jejich stěny na tarnutové krystaly. Ty pak putovaly do skladu čarokrále, svrchovaného vládce Tarn Utu, odkud je nechal vyváţet do celého světa. Do vzdálených míst najímal vzdušné koráby taţené nebeskými koňmi, pro kratší či objemnější dodávky vyuţíval svou vlastní námořní flotilu. Největší objem magické horniny putoval na trh do Aldaveronu a na jeho ochranu dohlíţela posádka pod velením Protektora. Tarnut byl jedním z klíčových elementů světové ekonomiky. Vzhledem k tomu, ţe většina světa byla tvořena menšími či většími ostrovy suţovanými rozmary ţivlů, vyuţívali lidé magické energie t arnutu k udrţování bariér chránících je před záplavami a ničivými tajfuny, k udrţování tepla v mrazivých oblastech nebo chladu v krajích suţovaných vedrem. Jeho vyuţití bylo rozmanité, ale mělo svá omezení. Krystal poskytoval jen určité mnoţství energie. Jakmile se tato vyčerpala, jednoduše se rozplynul a navrátil do svého naleziště. Nikdo nechápal, jak a proč se tak děje, ale bylo to tak. Koloběh tarnutu zajišťoval čarokráli věčné zisky. Těţba nerostu byla nebezpečná, neboť se nedalo předvídat, kolik zhmotněné energie se navrátí v ten který okamţik. Stávalo se, ţe zatímco otrok kopal do skály před sebou, přibylo na stěně za ním během okamţiku 14

15 takové mnoţství tarnutu, ţe ho doslova rozdrtilo. Jindy ze stropu vyrostl nečekaně rychle krápník a kopáče přibodl k zemi. Za staletí se sice podařilo počet takových nehod sníţit, ale vyţadovalo to neustálou pozornost a včasnou reakci dozorců. Ne ţe by měli starost o zdraví či ţivoty otroků jako takové, ale přeci jen, neţ se diablo dostane do věku, kdy je schopen efektivně vykonávat svou práci v dolech, chvilku to trvá. Jako obvykle se Pierronovi honila hlavou spousta myšlenek a krátila mu cestu. Ohlédl se za sebe, aby zkontroloval stav muţe leţícího na dně vozu. O chvíli později zabušil na bránu pevnosti a prohodil něk olik slov ke stráţným. Pohotově se chopili bezvládného těla a odnesli ho do jednoho z kamenných domků lemujících nádvoří. Pierron zadal vojákům ještě několik pokynů, nechal si otevřít bránu a znovu práskl do koní, aby se pokud moţno nikým nepozorován vrátil do své rezidence v Tarn Utu co nejdříve. Samotkou se neslo nepravidelné oddychování, čas od času přerušené tlumeným zasténáním. Diabla spícího na kavalci suţovala horečka a noční můry. Ve snu, který se mu právě zdál, mu opět bylo patnáct let a spěchal měsícem ozářenými ulicemi do Síně šejdířů. Uţ tři roky uplynuly od chvíle, kdy se vymahači výpalného pokusili zastrašit Xaveria, mistra kováře staré čtvrtě. Po otcově smrti se chlapcovou rodinou stala banda zlodějíčků, šejdířů, lupičů a levných kurtizán pod ochranou Šejdíře. Malako si nestěţoval. Zprvu to nebylo snadné. Při jedné ze svých prvních kapesních krádeţí byl dokonce přistiţen, ale pud sebezáchovy v něm probudil vrozené nadání zmrazit mysl okrádaného a obrat jej o vůli se hýbat či mluvit po několik okamţiků. Ta kratičká chvilka mu tehdy umoţnila ztratit se v davu i se svým lupem. V následujících časech se Malako zaměřil na cvičení hbitosti, přesnosti a zručnosti, ale nezapomínal ani na nově odhalenou schopnost mentálního útoku. Nepochybně disponoval jistým přirozeným magickým nadáním, jen neměl dostatek 15

16 znalostí, aby ho dokázal plně vyuţít. I tak jeho úspěchy v kapsářské oblasti nezůstaly v bandě utajeny a sám Šejdíř ho zapojoval do svých plánů a přepadení. Chlapcova magie, byť nedokonalá, byla překvap ivě silná a Šejdíř dokázal skvěle vyuţít okamţiku překvapení. Díky té spolupráci se většina akcí zdařila bez prolití kapky krve. Postupem času si vůdce bandy tichého chlapce oblíbil a prakticky pojal za adoptivního syna. V poslední době se však do staré čt vrti přistěhovala konkurence a jakýsi Maurice si nárokoval titul vůdce aldaveronského podsvětí. Šejdíř se mu vysmíval, ale před vnímavým Malakem nedokázal své starosti zakrýt docela. Mauricův vliv sílil den ze dne. Chlapce z myšlenek vytrhl varovný pocit. Něco nebylo v pořádku. V jindy rušných ulicích se rozprostíralo nepříjemné ticho. Jakoby s kaţdým dalším vydechnutím mělo přijít něco zlého. Cestou spatřil ve stínech domů několik kočičích siluet spěchajících stejným směrem. Kdosi mu jednou řekl, ţe kočky cítí přicházející Smrt, ţe samy pocházejí z Onoho světa. Nikdy o tom nepochyboval. Přidal do kroku a seběhl rozpadající se schodiště vedoucí do podzemních prostor. Nikdo tu nehlídal, uţ to bylo podezřelé. Bez dalšího rozmýšlení se rozběhl k velké síni, kde se Šejdířova banda kaţdý den po západu slunce scházela. Uţ by měl slyšet šum hlasů, hudbu a zpěv ţebravých muzikantů jako kaţdý jiný večer, ale místo toho mu v uších pulzoval pouze tep vlastního vyděšeného srdce. Konečně vešel do síně. Přestoţe podvědomě tušil, ţe něco takového najde, šok z té nelítostné scény ho zmrazil na místě. Téměř všichni, koho znal, všichni přátelé i nepřátelé z bandy byli v síni. Jindy šedivá kamenná podlaha se nyní doslova topila v krvi. Ušetřen nebyl nikdo. Nepřítel si k úderu vybral chvíli, kdy se v síni scházeli členové tlupy odevzdat část své 16

17 kořisti svému vůdci. Malako jako jeden z mála chyběl, protoţe Šejdíř mu k nedávným patnáctým narozeninám udělil dočasnou výjimku. Slzy ho pálily v očích, kdyţ zrakem přejíţděl prostor síně, zhroucené postavy s rozbitými hlavami a podřezanými hrdly. Bez ohledu na věk či pohlaví. Malakovu pozornost přitáhl těţký sten ozývající se z druhé strany síně. K desce převráceného stolu tam visel dýkami přibitý Šejdíř a volal jeho jméno. V mţiku byl u něj a sáhl po jedné z dýk, aby ji opatrně uvolnil. Muţ však zakroutil odmítavě hlavou. Nech toho. Mé chvíle jsou sečteny. Asi ti uţ došlo, ţe nás tu objevila konkurence. Ten Maurice Guittat nemá ţádné zábrany, ţádnou čest. Prostě se rozhodl nás vyhladit do jednoho. Jeho zabijáci pátrají po těch, co tu nejsou. Malako, jsi moţná poslední z nás Slib mi něco, neţ odejdeš. Všechny vás pomstím! vyhrkl ze sebe chlapec. Zapomeň na pomstu! Tak to v podsvětí chodí, špína a krev k tomu patří, silnější přeţívá. Vím, jaké máš nadání. Tady bys ho nikdy zcela nevyuţil. Ale v Tarn Utu, na univerzitě, se můţeš naučit opravdové magii. Zbavit se špíny města. Povím ti, jak se dostat k pokladu šejdířů, ale slib mi, ţe pouţiješ to bohatství, abys přeţil a jednou se stal opr avdu někým, na koho se nezapomíná. To ti slibuju stiskl chlapec dlaň umírajícího Šejdíře. Pak vyslechl přítelova poslední slova a díval se, jak jeho pohled hasne. Kdyţ mu konečky prstů zavíral víčka, zašeptal ještě jeden slib sám sobě. Maurice Guittat jednoho dne zaplatí za své hříchy Rricio seděl schoulený u rohu převráceného stolu, s ocáskem stočeným těsně podél těla, aby si ho neušpinil v rudé kaluţi připomínající rozlité 17

18 červené víno. Nebyl to ale pach vína, co mourek větřil, ale docela obyčejná Smrt. V Síni šejdířů pozoroval své bratry i sestry. Trpělivě dohlíţeli na duše odpoutávající se od chladnoucích těl, desítky světélek vznášejících se k vířivému portálu do Onoho světa, který pro ně lapiduchové otevřeli. Jen několik z nich museli odnést skrz portál osobně. Nakonec tu zbyl pouze Rricio, chlapec a umírající muţ. Mourek trpělivě čekal, aţ Šejdíř vydechne naposledy. Kdyţ Malako odešel za pokladem, jak slíbil, doprovodil někdejšího vládce staré čtvrti na druhou stranu osobně. Diabla probudilo z nočních můr vrznutí otevíraných dveří a odválo stopy krvavého snu z jeho mysli. Procitnutí bolelo, třeštila mu hlava, cítil modřiny po celém těle. Dotkl se prsty čela nad spánkem a narazil na zaschlý krvavý šrám. Na předloktí zvednuté ruky se o pozornost hl ásilo čerstvě vypálené znamení o velikosti mince. Nedokázal si vybavit, jak k němu přišel. Vlastně si nevzpomínal vůbec na nic, jen na některé detaily odezněného snu. Byla to jen noční můra nebo zlé vzpomínky vyvolané podvědomím? A proč část z nich vnímal v kočičím těle? Do šeré místnosti vstoupil diablo s vlasy bílými jako sníh. V ruce nesl hliněnou mísu a v ní dţbán s vodou. Prý jsi v noci utrţil zranění při rázovém růstu tarnutu ve východním tunelu. Co potřebuješ ošetřit? Tázaný se opatrně posadil na kavalci a opřel se o studenou kamennou stěnu za sebou. Cítil se malátně a všechno se zdálo poněkud rozostřené. Nevzpomínám si na ţádnou nehodu v podzemí. Vlastně ani nevím, kde to jsem a proč. Hlava mě bolí jako střep. 18

19 Nejspíš amnézie jako následek otřesu mozku a šoku z blízkosti smrti, to se tu občas stává Ranhojič se posadil na stoličku u lůţka a nalil do mísy trochu vody. Očistil diablovo zranění od zaschlé krve a namazal mastí, kterou vytáhl z kapsáře u pasu. Kde to jsme - v lazaretu? V první chvíli mě napadlo, ţe jsem ve vězeňské cele. A nevíš, co znamená tohle? ukázal zraněný na vypálené znamení na svém předloktí. Tahle stavba tu slouţí jako lazaret i jako samotka, podle potřeby. Ten znak na předloktí, to je cejch otroků. Říká, ţe je naším os udem slouţit čarokráli a dolovat pro něj tarnut. Copak si nevzpomínáš vůbec na nic? Ne, vlastně si nevybavuji ani vlastní jméno. Podle stráţí se jmenuješ Malako. A přivezli tě z východního tunelu včera v noci. Prý mají velký počet raněných a málo léčit elů, proto tě poslali sem. Nevzpomínám si ale to jméno - Malako, mám pocit, ţe ke mně opravdu patří. A jak se jmenuješ ty? Lebekain. Víš, bývá zvykem vypalovat otrokům cejch v osmém roce věku, je zvláštní, ţe ty jsi ho dostal aţ teď. No nic, nějaké da lší zranění, co bych měl prohlédnout? Mám pocit, ţe mám polámaná ţebra Podívám se na to. Lebekain přiloţil Malakovi dlaň na hrudník a zavřel oči. 19

20 Hm, takových pohmoţděnin, naštíplá ţebra nejsou tím jediným, co tu vidím. Vypadá to spíš, jako bys ut rţil pořádný výprask. Nezdá se, ţe bys měl něco rozdrceného, ani ţádné vnitřní krvácení, coţ bývá při rázových růstech nejčastějším následkem. Zkusím povzbudit tvé tělo k větší regenerační aktivitě, ale s bolestí nic udělat nemůţu, promiň. Malako zaznamenal příval energie vycházející z Lebekainových prstů. Při kaţdém nadechnutí cítil i nadále bolest, ale zdálo se mu, ţe některé pohmoţděniny uţ se začaly hojit. Víc neumím, nemám potřebné vzdělání. Kdyţ jsem byl chlapec, starali se o nás léčitelé studovaní v Tarn Utu. Ale před dvaceti lety se jedna z léčitelek zapletla s otrokem, a kdyţ to později vyšlo najevo, byl civilistům vstup mezi nás zakázán. Děláme, co umíme, co nám zkušenosti a vrozená magie dovolí Škoda, ţe nedokáţeme posílit své schopnosti energ ií tarnutu. To by se to léčilo lépe. Tomu nerozumím. Diablové obecně mají magické nadání v podstatě stejné jako ostatní rasy, ale nedokáţeme pouţít k násobení energie tarnut, prostě to na nás nefunguje. Tedy, ne v blízkosti dolů a mimo ně nemáme příst up. Zato čarokrálovi lidé tu schopnost mají a díky ní si nás udrţují v područí. Abych dokázal, co jejich léčitelé, musel bych se naučit plně vyuţívat svého vrozeného nadání, studovat. Nebo mít někoho z předků s krví jiné rasy, to bych uměl vyuţít sílu tarnutu. Proto sem uţ nesmí civilisti, protoţe se bojí, ţe by se případní míšenci diablů mohli pokusit vyuţít moc tarnutu pro sebe... Jak to bylo tehdy s tou léčitelkou? 20