SANTIAGO DE COMPOSTELA V MÉM ŽIVOTĚ ANEB PĚŠÍ POUŤ ZA UMĚLECKÁ POVOLÁNÍ NA HANÉ

Transkript

1 Těm, kteří se zanícenou odevzdaností hledají nová zjevení krásy, aby z nich uměleckou tvorbou učinili dar světu. (úvodní slova ke stati List papeže Jana Pavla II. umělcům ) SANTIAGO DE COMPOSTELA V MÉM ŽIVOTĚ ANEB PĚŠÍ POUŤ ZA UMĚLECKÁ POVOLÁNÍ NA HANÉ Santiago de Compostela, 1. květen roku Náměstí před katedrálou sv. Jakuba je plné lidí a do katedrály se můžeme prodrat akorát tak z boku a to ještě na úplný kraj. Přesto vidím obrovské kadidlo míhat se vzduchem. Malé místečko na schodech před katedrálou umožnilo pár snímků před námi se rozléhajícího náměstí. Jeho španělský a historický charakter mile narušuje dětský kočárek české značky Liberta, ve kterém si hověla naše půlroční dcera. 780 kilometrů pěšky do Santiaga de Compostela? Pěší pouť o které jsem snad nikdy nic neslyšela. Je prý bezpečná, nikdo se tam nemůže ztratit, protože poutníci jsou registrování. Zastavují se na určených místech, kde dostávají razítka. Júlio, syn naší sousedky, právě tuto pouť absolvoval. Celý měsíc. Nedokázala jsem si to představit a rozum mi říkal, že něco takého v mém životě je hloupost. Přesto tento zprostředkovaný zážitek, ve mně uhodil na strunu, která se rozezněla a potichounku se ozývala v mém srdci, aniž by mě výrazněji obtěžovala. Santiago de Compostela v druhé půli června roku Vracíme se z posledního výletu před naším definitivním odletem ze Španělska. Chci ještě jednou navštívit katedrálu, tentokrát skoro prázdnou. Manžel s dětmi, Maroškem a Veronikou, čeká v cafeterii, kde sleduje fotbalový zápas Česko Francie. My vyhráváme a manžel přijímá gratulace. Já utíkám po kamenných schodech do katedrály sv. Jakuba, abych tam v modlitbě odevzdala všechny své blízké a také to, co mě po návratu domů čeká. Loučím se s Galicií a hlavně s La Coruňou, ve které můj manžel strávil 4 roky a já po částech rok a půl. Poslední etapa mého pobytu spolu s dětmi trvala celých 8 měsíců. Obíhám celou katedrálu, zastavuji se, zapaluji svíčky, modlím se. A neskutečně se těším domů. Jen kdybych nemusela letět sama s dětmi letadlem. Den na to už mě neobklopuje bezpečí katedrály sv. Jakuba, ale rušný prostor letiště v Santiagu. Otáčím se za manželem, který už s námi dále nemohl, a já kráčím s dětmi po schodech a podlamují se mi kolena. Letiště a odbavení jsem zažila pouze dvakrát a nebyla jsem na to sama. Přesto převládající pocit, který ve mně zůstal: naprostý zmatek a chaos. Tady bych se nikdy sama pohybovat nemohla. A teď kráčím k odbavení spolu s osmiletým synem a tří a půlletou dcerou a zdá se mi, že se rozpadnu strachem. Po několika vtipných

2 scénkách: synova nepřekonatelná závrať při přistávání v Madridu, moment, kdy chci vozík i s dětmi protlačit na jezdící pás, plný pohár limonády na synově tričku a špatně napsané jméno na mé letence, maminku Paulkovou nechtějí pustit s jejími dětmi Paulikem a Paulikovou. Co může způsobit absence jednoho měkkého i. Nakonec se po několika telefonátech vše vyřešilo a s radostí v srdci posloucháme češtinu, ozývající se autobusem, který nás dopravuje k letadlu. Mým odlehčeným srdcem, po zdárně vyřešeném problému, ještě zachvěje synova vrátivší se závrať při pohledu na letadlo, ale zkušené letušky naštěstí vše zvládly a já tiše děkuji Bohu za úchvatný pohled do mraků a na vršky Alp, zatímco děti klidně spí na vedlejších sedadlech. Uběhlo 10 let: dva roky čekání na křest a čtyři roky na biřmování, 4 roky v Radiu Proglas, 2 roky na volné noze, začínající pedagogická činnost pokračující na Arcibiskupství olomouckém v pozici pastoračního asistenta pro mluvený projev a práce se studenty na CMTF zaměřená na kulturu mluveného projevu.. A také myšlenka pouti umělců a za umělce někde nejasně a v dáli, ale stále na obzoru, přesto stále viditelná a provázející mě. A také List papeže Jana Pavla II. umělcům. Pondělí, 12. června 2006, dopoledne. Vyřizuji pracovní telefonáty. Během jednoho rozhovoru najednou slyším: Pojeď s námi na pěší pouť do Santiaga, jedno místo je ještě volné. Jede se tuto neděli Upřímně jsem se zasmála a poděkovala. Za týden ale sedím v autobuse jedné prostějovské cestovní agentury a mířím s ostatními poutníky do Španělska. Pěší pouť v délce 120 km a v rozmezí 5 dnů. Přesně po deseti letech opět Galicie a Santiago de Compostela. Tentokrát sem přicházím pěšky, letišti jen zamávám. Po vyzvednutí certifikátu potvrzujícího mou účast na pěší pouti prožívám mši svatou v katedrále sv. Jakuba obětovanou za poutníky. Pohled na dva naše koncelebrující kněze mně vhání slzy do očí. Znovu, teď už přímo před sebou, vidím obrovské kadidlo míhající se vzduchem. Pouť umělců a za umělce dostává jasnou podobu. Na začátku dalšího kalendářního roku, mají pastorační asistenti Arcibiskupství olomouckého nabídnout podněty k činnosti v arcidiecézi pro následující církevní rok zaměřený na Bibli. Mezi mnoha nápady se našlo i místo pro pěší pouť umělců a za umělce. S nápadem ovšem nečekám do dalšího roku. Nejdříve je potřeba pouť uskutečnit a po získaných zkušenostech ji nabídnout široké veřejnosti. První půle letošního července je plná příprav na pěší pouť. Konkrétní termín a vše, co je potřeba udělat k její realizaci také přináší přiléhavější název: za umělecká povolání a jejich duchovní rozměr. Velikým příznivcem a pomocníkem myšlenky pěší pouti je olomoucký pomocný biskup. Ten také navrhl kudy by mohla vést trasa pěší pouti a nabídl svou účast při slavení závěrečné mše svaté. Letošní pouť má být nultým, zkušebním ročníkem a naším

3 cílem je uskutečnění pouti v pár lidech, slavení mše svaté během čtyř dnů, modlitba na daný úmysl a rozhovory vycházející z Listu papeže Jana Pavla II. umělcům. Konečná sestava účastníků pouti je následující: 2 herečky, z toho jedna ze Slovenska, 3 muzikanti, z toho jeden filharmonik, jedna učitelka klavíru a jeden kněz, houslista, absolvent konzervatoře (každý den dojížděl na určená místa slavit mši svatou a strávit s námi večer v rozpravách o umění) a jeden student uměnovědy na filosofické fakultě. Všichni ve věku mezi 25 až 45 lety.pozvánku k účasti na mši svaté na čtyřech místech naší trasy rozposílám e- mailem a také dávám ve známost posluchačům Radia Proglas. Středa, 18. července letošního roku, kostel sv. Jakuba tentokrát v Kostelci na Hané. Pěší pouť slavnostně zahajujeme v 18 hod. mší svatou. Sestava přítomných je vskutku komorní: 6 účastníků pouti a jeden člověk příchozí. Přesto atmosféra je neopakovatelná. Nemohu uvěřit, že myšlenka se stala skutečností. První večer potvrzuje relativitu času. Co vše se může vejít do 6 hodin: mše svatá, večeře prodchnutá přátelskou atmosférou na kostelecké faře, modlitba breviáře mužů a úklid kuchyně žen, první rozhovor o umění, ve kterém se dělíme o své zkušenosti a zážitky, jak my vnímáme umění v naší společnosti, zakončený modlitbou. A závěr večera u sklenky vína v klenutém sklepě fary, jehož kamenné zdi mohou promlouvat o letech dávno minulých. Nepřestávám děkovat Bohu. Čtvrtek, 19. července. Po snídani a požehnání vyrážíme na první etapu naší pouti z Kostelce n/h do Konice, trasa 25 km. Cesta je rozmanitá, od chůze po silnici, přes pěšinku okolo trati a lesem, polňačkou s krásnou vyhlídkou do rozlehlého kraje a závěr na rozpálených kolejích a silnici. Horké polední slunce zvládáme za modlitby růžence. Do Konice docházíme po 14 hodině a skládáme své věci a údy do přízemí místní fary, kde je krásně chladno. Odpočíváme, pomalu se vybalujeme a využíváme možnosti koupelny. Osvěžení, pomalým krokem procházíme konické náměstí a hledáme, kde bychom mohli poobědvat. Čas strávený na sluníčku, i přes odpočinek a posilňující pokrm, přináší únavu, která naštěstí odezní a my se můžeme chystat na naši druhou mši svatou. Náš kněz už dojel a v kostele na nás čekají varhaník a ministranti a spoustu dalších lidí, kteří spolu s námi chtějí předstoupit před našeho Pána. Při pohledu na tolik lidí, kteří přišli mimo obvyklou dobu, se mi stahuje hrdlo dojetím. Tolik Boží milosti. Vždyť já jsem udělala jeden nesmělý krůček vpřed a Pán mi vychází s otevřenou náručí plnou dobroty vstříc. Opět zažívám úžasnou slavnostní atmosféru celé mše svaté. Kéž bych si tuto otevřenost a radost během těchto chvil vždy stejně intenzivně uvědomovala. Bohu díky! Před námi je večer na dvoře konické fary. O čem si dnes budeme povídat? Jen aby to nebylo prázdné tlachání. Uvědomuji si zodpovědnost toho, který připravuje program pro druhé. Ovšem příjemná atmosféra letního večera a úvodní modlitba nás opět uvádí do rozhovorů o umění. Tentokrát si čteme z myšlenek Jana Pavla II. určených umělcům, snažíme se na ně navázat a také se pokoušíme formulovat přímluvy, které použijeme při mši svaté. Zjistili jsme, že

4 to není nic jednoduchého. Rozesazeni na židlích v letním večeru, plni dojmů, nám potom plynou díky a prosby z úst a opět si uvědomujeme hojnost Boží milosti. Pátek, 20. července. Noc na karimatkách pro nás byla vskutku tvrdá, zvlášť pro ty, kteří nejsou zvyklí. Dva odvážlivci se dokonce rozhodli pro nocování pod širákem, ale noční bouřka je zahnala pod střechu. Ráno, i když nevyspalí, se těšíme na další etapu naší pouti. Někteří z nás využili možnost navštívit ranní mši svatou a po ní se už loučíme s naší spolupoutnicí ze Slovenska, její pracovní povinnosti ji už dnes volají do Bratislavy. Po snídani a krátké modlitbě balíme své věci, hodně jich necháváme na odvoz našemu dojíždějícímu knězi, který je dopraví do následujícího místa, a startujeme do druhé etapy naší pouti. Modlitbou za prarodiče našeho nejmladšího spolupoutníka u jejich hrobu na konickém hřbitově se loučíme s Konicemi a po červené značce míříme do Jaroměřic. Cesta do kopce vedoucí z města nás vyvedla na louky a poskytla nám překrásný pohled do rozprostřeného kraje pod námi. Dnešní trasa je kratší o deset kilometrů a vede většinou lesem. Přesto nás pálící slunce provází po celou cestu až do Jaroměřic a my se častěji uchylujeme do stínu stromů. Naši únavu a vše, co neseme s sebou v našich myslích a srdcích svěřujeme do modlitby růžence. Díky rozžhavenému červencovému slunci se náš plánovaný příchod na určené místo posunul o dvě hodiny. Výstup po křížové cestě na Kalvárii je vskutku cestou křížovou. O to příjemnější bylo setkání s bratrem passionistou, místním knězem, který nás vřele přivítal a poskytl útočiště ve zdech kláštera před neodbytně pražícím sluncem. Během jeho líčení o poutích v Polsku, které zažil on, při hašení žízně vodou a povzbuzení šálkem kávy, nám pomalu vychládaly naše rozpálené hlavy, které v našich představách byly dvakrát tak velké než ve skutečnosti. Prostory kláštera, kde jsme byli ubytováni, a výhledy z okna překypovaly romantikou. Romantikou však vůbec nepřekypoval místní hotel Kalvárie v ryze socialistickém stylu, ve kterém nám nabídli k obědu pizzu. Ta ovšem byla velmi dobrá. Křesťanské poutní místo Kalvárie spolu s klášterem passionistů, kde v současné době působí jeden řádový bratr, a hned vedle socialistický hotel, ve kterém se většinou schází skupiny jógínů, léčitelů a dalších podobných skupin, vyzařuje zvláštní atmosféru. Toto propojení křesťanství, socialismu a pohanství, jak kdyby chtělo s co nejlepší názorností naplnit význam jména Kalvárie. Mše svatá proběhla po našich přípravách a za účasti několika místních obyvatel. Prostředí lovecké kaple a celého kopce spolu s vjemy, které nás tam obklopovaly, utvářely osobitou atmosféru průběhu mše svaté v tomto místě. Večerní čas opět trávíme venku, na lavečkách vedle kaple, a potřetí, naposled, hovoříme na téma umění; navazujeme na předešlý večer, na téma výchova uměleckých osobnosti. Také se vyslovují představy, jak by mohly probíhat pěší poutě za umělecká povolání v následujících letech. Večerní program je opět zakončen krátkou modlitbou a my se chystáme po tvrdé noci na karimatkách a dni plném žhavého červencového slunce, co nejdříve do postele. To se nám

5 ovšem splnilo až o půlnoci, protože vřelé pozvání bratra passionisty na malé pohoštění, nemůžeme odmítnout. Malé pohoštění je nakonec krásně prostřený stůl s poněkud větší nabídkou zakončenou jablečným koláčem a zmrzlinou. To vše doplněno zajímavým povídáním kněze misionáře o jeho působení v Jihoafrické republice v malé osadě někde v džungli. Večer nabitý dojmy, zážitky i zajímavými informacemi skončil kněžským požehnáním a úklidem v kuchyni, při kterém ještě bylo pořád o čem mluvit. Noc v romantickém prostředí byla korunována silnou bouřkou. Od tří hodin nepřetržitě hřmělo a blýskalo se a prudký liják doprovázený silným větrem se tříštil o okna kláštera. Temná noc, liják, blesky a hučení větru, velká okna s praskajícími dřevěnými okenicemi proměnily klášter v tajemné sídlo uprostřed anglických vřesovišť. Sobota, 21. července, poslední den pěší poutě. Po dramatické noci vstáváme pár minut po páté hodině do pochmurného a deštivého rána. Špatné počasí nás přimělo změnit poslední trasu. Kopec Hušák, který na nás čekal, mineme a kvůli silnému dešti půjdeme z Trnávky do Moravské Třebové po silnici. Naposled balíme své věci. V autě, kterým nás náš hostitel veze v dešti na nádraží Jevíčko, se společně pomodlíme a s požehnáním odjíždíme do Trnávky. Malé nádraží nám poskytlo na chvíli střechu nad hlavou. Trochu jsme se posilnili, protože brzo ráno nikdo neměl na snídani chuť, a navlékáme na sebe pláštěnky, na záda usazujeme batohy a v pleskajícím dešti pochodujeme do Moravské Třebové, cíle naší pouti. Tento poslední úsek byl naplněn jinou, ale opět krásnou a nezapomenutelnou atmosférou. Po vysilujících vedrech nás deštivé počasí osvěžilo a chůze po silnici nebyla ničím nepříjemným. V půli cesty jsme dokonce odložili pláštěnky a s větší volností vychutnávali krásu krajiny a ladnost běhu několika srnek, které po poli utíkaly do lesa: V tu chvíli mně sama od sebe vytanou na rtech slova básníka G. M. Hopkinse: Chval Boha všechno pestře zbarvené Cedule, informující nás o tom,že už jsme vstoupili do Moravské Třebové, nás dokonce vítala v záři svítícího slunce. V jeho září nás historické město bere do své náruče a půvabné starodávné uličky nás vedou ke klášteru bratří františkánů. Ti nám poskytují poslední azyl před naším odjezdem domů. Mé rozpaky vyvolané potřebou změnit plán našeho posledního úseku se dočista rozplynuly, když jsme zpěvem za doprovodu klavíru poděkovali Pánu za průběh naší pouti a po malém občerstvení nás bratr varhaník provedl klášterní zahradou, ukázal nám farní kostel i zahradu. Čas oběda jsme ještě maximálně využili pro naše vzájemné sdílení se v našem komorním společenství a odpoledne už probíhali přípravy na slavnostní mši svatou v klášterním kostele sv. Josefa, uzavírající naši pěší pouť za umělecká povolání a jejich duchovní rozměr. Mši svatou v Moravské Třebové celebroval otec biskup Josef Hrdlička, který ve svém kázání zdůraznil důležitost a nepostradatelnost umění pro náš život ve víře. Jenom při mši svaté, co všechno nás obklopuje: slovo, hudba, zpěv, tvary a barvy. Na závěr připravili bratři františkáni otci biskupovi i nám poutníkům malé občerstvení a po biskupském požehnání každý z nás mířil domů.

6 Mé putování do Santiaga de Compostela mi během let postupně odhalilo, co dobrého přináší pěší pouť pro život můj i život lidí kolem mě. Několikadenní pěší poutě, při kterých jsem součástí určitého společenství (jinak už třetím rokem pravidelně po vánočních svátcích putuji pěšky z Bystřice na sv.hostýn a na Silvestra z Olomouce na sv. Kopeček, v průběhu roku absolvuji tyto dvě poutě nepravidelně podle potřeby) mě přivedli k poznání, že celý život člověka je pěší pouť. Každým dnem našeho života totiž musíme projít, ať už skutečnou chůzi nebo nějakým jiným způsobem. Umožnily mně pochopit, že pravidelná modlitba ve společenství přináší neuvěřitelné Boží požehnání pro život náš i našich blízkých. Pěší pouť za umělecká povolání a jejich duchovní rozměr by nás měla vést k jasnějšímu pohledu na umění v naší společnosti, ale také k poznání, co my sami můžeme v této oblasti dělat. Bože, náš Otče, Ty jsi povolal člověka k životu a předal mu úkol tvůrce, prosíme, probuď v nás touhu poznávat a doceňovat opravdovou krásu. Božský umělec s láskyplnou dobrotivostí předává jiskru své transcendentní moudrosti umělci lidskému a volá ho k tomu, aby se podílel na jeho stvořitelské moci. Pane, veď nás svým Duchem k rozpoznání skutečné kvality a pravdivosti uměleckého díla a dej nám sílu a odvahu toto dílo a jeho tvůrce podporovat.