Dne 11. října uplyne 35 let od smrti Emanuela Frynty ( ) - básníka, překladatele a aristokrata českého nonsensu.

Transkript

1 Dne 11. října uplyne 35 let od smrti Emanuela Frynty ( ) - básníka, překladatele a aristokrata českého nonsensu. Když se jednoho odpoledne roku 1975 paní Ada Fryntová vrátila domů, cítila po celém bytě kouř. To je zase z komínů," uklidňoval ji její muž. Nebyla to však pravda. Toho dne spálil jeden z našich nejtalentovanějších překladatelů, básníků a literárních teoretiků téměř celé své dosud nevydané dílo. Desítky překladů, které umlčovanému autorovi byly všude odmítány, poznámky k připravované knize o Dostojevském a pravděpodobně i některé básně a povídky - to vše nenávratně zmizelo. Zachráněny zůstaly jen povídky a básně uložené mimo pracovnu (později vyšly v souboru Závratné pomyšlení). Cesta do nemilosti Už dětství měl Frynta literární jako málokdo jiný. K jeho otci, řídícímu učiteli ve Slapech, jezdili na letní byt Jan Čep, Jan Zahradníček, Vladislav Vančura nebo František Hrubín. Možná i to rozhodlo, že se mladík obdařený i velkým nadáním výtvarným a hudebním nakonec rozhodl věnovat se právě literatuře. Za války byly školy zavřeny a Frynta nuceně nasazen. Ne sice do Německa, ale práce ve smaltovně nemocnému mladému muži zničila ledviny a těžce podkopala zdraví na celý život. Když jsme se brali, zeptal se mě:»chceš si mě vzít? Zbývá mi rok života.«doktoři mu skutečně větší naději nedávali, a to mu tehdy bylo 33 let," vzpomíná dnes Ada Fryntová. Po válce již téměř vystudoval rusistiku na FF UK. Chyběly mu pouhé dvě méně významné zkoušky, když ze školy odešel na protest proti mocenským útokům na profesory Václava Černého a Jana Patočku. Ze dne na den se začal živit jako překladatel, za svůj postoj však draze platil - pro komunistickou vrchnost se stal navždy nežádoucím. A přestože je výčet Fryntových publikovaných překladů úctyhodný, jde jen o zlomek. S tím šla ruku v ruce nouze a starost o zabezpečení rodiny. Často jsme vůbec neměli ani na jídlo. A lidé, kteří tehdy Emana ničili, dnes dostávají státní vyznamenání jakožto disidenti," vzpomíná paní Fryntová. Jako dítě jsem to vnímal jen okrajově, protože dítě vždycky něco dostane," doplňuje syn Daniel, uznávaný zoolog. Takže když byly třetí den za sebou škubánky, nijak zvláštní mi to nepřišlo. Kdo nemá ponětí o existenci lososa, nijak jej nepožaduje." 1 / 6

2 Písničky bez nakladatele Zredukovat Fryntovu osobnost na překladatele a básníka je krátkozraké. Díky svému vzdělání a talentu byl i inspirátorem a určitým korektorem pro své okolí, o svých verších se s ním radili mj. Hrubín i Holan. Ve světě sice vzbudila značný rozruch jeho kniha o Franzi Kafkovi, doma však patřil stále na černou listinu. Nejtragičtějším dokladem toho je sbírka geniálních nonsensů Písničky bez muziky ze 70. let. V nakladatelství Albatros ležela rok, než přišlo zamítavé rozhodnutí - kniha to prý není ani pro děti, ani pro dospělé. Po tomto ortelu se Frynta, tou dobou již sužovaný rakovinou, psychicky zhroutil. A jak bylo řečeno v úvodu, spálil téměř všechnu svou nepublikovanou práci, neboť cítil, že pro ni není v daných poměrech uplatnění. Krátce poté zemřel. Písničky bez muziky vyšly až v roce Do té doby ležely 7 let v nakladatelství Mladá fronta, dokonce s tím nejlepším posudkem. Šířily se ovšem jinak - Ivan Vyskočil z nich připravil veleúspěšný pořad Nehraje se" ve smíchovském Futuru. Do své výbavy je zahrnuli herec Lukavský a rozhlasový režisér Josef Červinka. Po listopadovém převratu některé z nich výtečně zhudebnil Petr Skoumal. Smysl nesmyslu Nonsensu se Frynta teoreticky věnuje ve stati Smysl nesmyslu", jež je zařazena do pozoruhodného sborníku rozhlasových přednášek Zastřené tváře poezie. Bojím se, abych to nespletl, ale tuším, že to byl přece jenom Archimedes, kdo řekl proslulou větu:»dejte mi pevný bod ve vesmíru, a uzvednu celou zeměkouli.«vím toho málo o mechanice a podobných nesnadných vědách, ale ta Archimedova věta mi přijde skvělá a hluboká. Nejenom pozvednout, ale i vidět Zemi a člověka na ní lze jenom za předpokladu, že nám někdo dá pevný bod mimo Zemi a mimo člověka. Také smysl pomůže nalézt jen něco, co je mimo smysl, a poezii sotva změříme v pohodlí zlaté střední cesty slova. Nonsens je excentrický, bláznivý pevný bod mimo to všechno, co máme obvykle za samozřejmé." 2 / 6

3 Jiří Suchý, divadelník a básník: Když čtu nebo slyším jméno Emanuel Frynta, jihnu. Důvody k tomu mám dva. Ten první jsou jeho bezelstné básničky, kterými kráčí po stopách Christiana Morgensterna, druhým důvodem je on sám. Seznámil mě s ním Ivan Vyskočil - někdy v polovině minulého století, když jsme společně provozovali Textappealy ve vinárně Reduta. Ivan mi tehdy tvrdil, že mé písničky jsou zřejmě inspirované Christianem Morgensternem. Když jsem se zeptal, kdo to je, bylo jasné, že inspirace Morgensternem nepadá v úvahu. Na příštím setkání mi Ivan zatmelil mezeru ve vzdělání - přinesl mi několik listů s hravými básničkami, nádherně převedenými do češtiny Emanuelem Fryntou. V jednom okamžiku propukl můj obdiv a láska ke dvěma osobnostem. Morgenstern a Frynta. Ten první byl pro mě už nedostižný, ten druhý se na mě přišel do Reduty podívat. Lhal bych, kdybych se tu rozepsal o kdovíjakém přátelství - neprožili jsme toho společně mnoho - pár návštěv a pak nezapomenutelné toulky jednoho léta po Moravě. A pak ta zvláštní hra, kterou jsme si vždy krátili cestu: - Zapochybuj o záhybu látky a dostaneš povrch silnice. (As falt, fald foneticky) - Vyjádři jinými slovy zvolání Ach, žrádlo a vyjde ti město ve Slezsku. (Ó strava) - Nakrm obrovité zvíře a po chvíli čekání získáš město v Čechách. (Veltrusy) 3 / 6

4 Byla to zábava v intencích jeho básniček a mých písniček a vydrželo nám to na celý moravský pobyt. A nejen básničky, ale i jeho překlady byly znamenité. A jednou dokonce jsem k němu přišel na návštěvu a koukám - Emanuel Frynta maloval. Obrázek jako větší pohlednice byl kopií nevím už koho. Matisse? Braquea? Vysvětlil mi, že si tak přibližuje dílo onoho malíře. Byl všestranný, zajímal se o mnoho věcí a já si velmi vážím, že mezi ty věci patřily i mé písničky. Petr Skoumal, hudebník: Když někdy v 80. letech vyšla konečně Fryntova knížka Písničky bez muziky" a když jsem si ji koupil v jakémsi olomouckém knihkupectví, zažil jsem pocit, který v těchto temných letech byl dosti vzácný. Bože odpusť nevědomému, který do té doby znal E.F. jenom jako překladatele. A teď najednou knížka plná úžasných veršů, ve kterých jazyk je hra a ta hra vypadá tak lehce a samozřejmě, jako když se vyfukují barevné balonky. Otázka, zda jsou to básně pro děti či pro dospělé, zdá se mi býti vcelku zbytečnou. Podobně jako je zbytečná tato otázka u Alenky v kraji divů nebo u Medvídka Pú. Dospělý a zkušený čtenář si v takové literatuře bezpochyby najde více důvodů k nadšení i obdivu než dítě. No a děti zde možná mohou vnímat něco, co my dospělí a zkušení už zapomněli. Hru jako samozřejmost, se kterou se začíná ráno a končí večer. Představuju si také jakou radost při psaní těch básniček zažíval sám E.F. Neodolal jsem a ve velmi krátké době po objevení těchto básní jsem si asi dva tři roky s nimi hrál a opatřoval je hudebním doprovodem. Radost jsem přitom zažíval převelikou a dodatečně prosím Emanuela Fryntu za odpuštění, kdyby se mu snad moje počínání nelíbilo. A jestli ty písničky přispěly k tomu, že tohoto geniálního spisovatele poznalo víc dětí a rodičů, než by se stalo jen prostřednictvím knížky, pak se mi zdá, že moje práce nebyla zbytečná. P.S. : Vlastně - jaká práce? Vždyť to byla veliká zábava. Eva Fuková, fotografka: Kdyby každý člověk byl jako Emanuel Frynta, celý svět by se uklidnil. 4 / 6

5 Emanuel byl osobnost zajímavá a skvěle sladěná. Kdybych vzala uzlíček z jemné látky a naplnila ho vtipem, hravostí, intelektem, vzdělaností, a doplnila ho talentem básníka a skvělého překladatele, našla bych obsah Emanovy tiché a nenáročné duše. Já jsem Emana zbožňovala. Připomínal mi Franze Kafku, kterého překládal s neobyčejným pochopením a citem. Když mně zahajoval výstavu v roce 1963 v Brně, přeložil pro tuto příležitost zajímavou báseň německého nonsensového básníka Helmuta Heissenbüttela, který řekl: "Moje básně nejsou experimentem, jsou ausprobieren." Kolár by řekl: "Musí se to prubnout." Báseň přednesla s dokonalým porozuměním Ada Fryntová. Ada také byla a je krásná a výrazná osobnost. K Fryntům jsme chodili velice často. Obsahy debat byly vždy inspirující a obohacující. Emanova dokonalá znalost jazyků dovolovala slovní hravost. Když jsme ještě při poslední návštěvě s úsměvem pozdě v noci šmátrali ze čtvrtého patra v blikotavém světle Emanovy baterky, bylo nám smutno, již jsme věděli, že se nám bude brzo stýskat. Ada a Eman byli jediní, kteří o našem odchodu věděli. Nabídli uschovat Vladimírovy kresby, včetně politických sérií, v ohromném prádelníku, jehož zásuvky nikdo neotevřel po třicet let. Bohužel oba přátelé kresby už nikdy neuviděli, zemřeli ve svých padesáti letech. Zachráněný Vladimírův cyklus kreseb - Deník právě vyšel v Nakladatelství Plus, a to díky Fryntovým a velké péči Petra Onufera. Rozsáhlá korespondence mezi Emanem a Vladimírem začala hned po našem příjezdu do New Yorku. Dopisy navázaly okamžitě na nedávná umělecká, literární a životní témata. Psal také o své sbírce nářadí, jak vyrábí malému Dandovi hračky a klece pro zvířátka, hady, ještěrky, myšky i dinosaury. Pobaveně psal o návštěvnici, která užasla nad spoustou klecí. Prohlásila, že by v tom Freud jistě našel sexuálního maniaka. Ada uschovala dopisy všechny a já jich mám také nemálo. Když se dnes podívám na Emanovo krásné výtvarné písmo a elegantní řádky, neubráním se dojetí. 5 / 6

6 Ilja Hurník, hudební skladatel, spisovatel a dramatik: Autoritou v skladbě mi byl Vítězslav Novák, v klavírní hře profesor Vilém Kurz, v literatuře Emanuel Frynta. Sblížil jsem se s ním, když jsem začal psát a vydávat povídky s nejistotou začátečníka. Jen soudu Emanovu bych věřil. Neměl však telefon, byl nedostupný. I spustil jsem se k neslušnosti, bez ohlášení a bez pozvání jsem ho navštívil. Otevřel mi, jako kdyby na mě čekal. Když mou povídku přečetl, řekl: Své postavy příliš dobře znáš. Ukazuješ na ně prstem. Měl bys být zvědavý, co ti natropí." Vědělo se, že celé noci píše, co, to neřekl. Proč to, co napsal, nám nikdy nepřečte? Proč nezakusí tak jako já, co mu čtenář řekne? Dočkali jsme se, pozdě. Po jeho odchodu jsme poznali jeho povídky, vybroušené do přesnosti krystalu. Potvrdily, že humor není veselí, ale životní názor. 6 / 6