OSVĚTIMSKÉ MEMENTO. Za okny autobusu ubíhala rovinatá krajina Slezského a Malopolského vojvodství. Ve městech a vesničkách vše kvetlo, míjeli jsme

Transkript

1 OSVĚTIMSKÉ MEMENTO Každý rok je žákům 9. ročníku nabízena exkurze do Terezína. Zájem bývá značný a jedná se o akci, která má v plánech školních exkurzí své pevné místo. Jinak tomu nebude ani letos. K výuce dějin 2. SV a souvisejícím tématům jsme však letos poprvé připravili a absolvovali exkurzi do vzdálenějšího cíle, největšího symbolu holocaustu, polské Osvětimi. Exkurze se začala připravovat od března. Na počátku plánování stála hlavně pochybnost, zda budou patnáctileté děti schopny vstřebat realitu, pokud důkazy o ní uvidí na vlastní oči a vyposlechnou autentické příběhy přímo v dějišti zločinů proti lidskosti. Jestli to zkrátka nebude moc. I když jsou fotografie v dějepisných učebnicích více než výmluvné, texty a dostupné dokumenty popisují mnohdy až na dřeň to, čeho se nacisté dopouštěli a jaké plány měli s ostatními národy, zvláště pak Židy, nikdy nelze dopředu vědět, jak zapůsobí opravdová atmosféra místa, expozice památníku a podrobné informace průvodců, předávané nezaobaleně, v autentické podobě. Tohle nebude fiktivní filmový příběh nebo počítačová hra Zájemců o exkurzi začalo přibývat, zájezd se naplnil, a my jsme se tedy mohli vydat na cestu. Termín pátek byl zvolen spíše s ohledem na možnosti rozvrhu, přesto však tento den, k němuž se vztahují mnohé pověry, někteří účastnici brali jako ten příznačný právě pro exkurzi za temnou historií. Ráno jsme si opravdu přivstali, odjezd byl naplánován na pátou hodinu. Cesta poklidně ubíhala a mnozí ji využívali k dohnání spánkového deficitu. Dopřávali jsme si pravidelné zastávky, protáhli končetiny ztuhlé sezením, nakoupili občerstvení a jelo se dál. Kousek od česko-polských hranic se k naší výpravě přidal pan průvodce našeho zájezdu. Cestou jsme si vyposlechli základní informace o Polsku vztahující se k místopisu, historii, národnostnímu složení, kultuře, náboženskému vyznání, dějinným vazbám a kulturní blízkosti českého a polského národa. Za okny autobusu ubíhala rovinatá krajina Slezského a Malopolského vojvodství. Ve městech a vesničkách vše kvetlo, míjeli jsme

2 upravené domky, zahrady, náměstí a návsi, všude čisto Když jsme na ukazatelích u silnice zahlédli nápis Oświęcim, začalo se do naší cestovní pohody přimíchávat očekávání, jaké to TAM asi bude Několik zbývajících kilometrů bylo vyplněno poslechem audio ukázky se vzpomínkami českého spisovatele židovského původu, Arnošta Lustiga, který byl po transportu z Terezína vězněn s rodiči a sestrou v Osvětimi, později prošel i koncentračním táborem v Buchenwaldu. Hlas Arnošta Lustiga zněl vyrovnaně, přesto to, co jsme slyšeli, nahánělo husí kůži Pamatuji si každý den a každou noc v Osvětimi Nezapomněl jsem ani jednu hodinu, ani jednu minutu Protože všechno, co člověk prožije poprvé, se mu vtiskne do emocionální i racionální paměti Dojeli jsme do Osvětimi. Nacisté dali místu německé pojmenování Auschwitz. Jakou tvář má dnes? Úhledné městečko s asi 20 tisíci obyvateli. Vůbec byste nečekali, že se právě tady měly před více než 70 lety plnit nacistické plány na získání životního prostoru, včetně plánu konečného řešení židovské otázky. Areál základního tábora Osvětim I, který je dnes upraven jako muzeum a obsahuje i expozice věnované osudům příslušníků různých národů, z pohledu zvenčí bezmála splýval s okolní zástavbou, i když je zachována jeho původní podoba. Jistě i kvetoucí keře, košaté stromy, rozkvetlé záhony a zelená tráva podél hlavních osvětimských ulic přispěly k tomu, že laskavá ruka jara poněkud zjemnila celé vnější působení místa a děsivá historie tu až tolik nekřičela. Po rozdělení do dvou skupin, velmi přísných bezpečnostních kontrolách a čekání na přidělené průvodce jsme se vydali na exkurzi po areálu. Vstupní brána s nápisem Arbeit macht frei, cihlové stavby (bloky), pravoúhlý systém cest, strážní objekty, správní budovy Také ploty s ostnatým drátem, typické i pro Osvětim II- Březinku a pro každý jiný koncentrační tábor, do nichž tu nacisté pouštěli V. Arnošt Lustig zavzpomínal: Oni nechtěli, aby ses zabil sám, chtěli mít tvou smrt ve svých rukou. Přesto byly ráno dráty ověšené lidmi, jako když pradlena vypere prádlo

3 Projít všechny zpřístupněné bloky areálu Osvětim I by zabralo několik hodin. Naše návštěva byla časově omezená na dvě části tábora jsme měli 3,5 hodiny. Popisovat podrobně návštěvu jednotlivých bloků snad ani nelze. Každý z návštěvníků si nad vyslechnutými informacemi v propojení s písemnými, obrazovými i hmotnými důkazy uvědomí, že lidský život tu neměl žádnou hodnotu. Pokud vězni nenašli smrt v plynové komoře, byli zabíjeni trvalou podvýživou, těžkými nucenými pracemi, infekčními onemocněními, mizivou možností hygieny s všudypřítomnými hlodavci a parazity, individuálními popravami i následkem zrůdných lékařských pokusů. Dostatečná lékařská péče byla jen utopií a prázdným pojmem. Doktor Mengele? Jeden z mnoha symbolů osvětimských hrůz. Navenek laskavý, schopný, vzdělaný a pohledný člověk, jinak manipulátor a lidská bestie. Určitě nejvýrazněji zapůsobily osobní věci, jež si lidé transportovaní do Osvětimi přivezli s sebou a které jim byly po příjezdu zabavovány. Pohled na stovky kufrů s nadepsanými adresami, tisíce bot, hrnečků, hřebenů, brýlí, krabiček s krémy na boty, kartáčů, oblečení, zdravotních pomůcek pro invalidy Fotografie zachycující selekci na rampě, zástupy lidí, z nichž 80% skončilo v plynových komorách Stovky plechovek od smrtícího plynu Cyklon B, kterým nacisté vyvraždili statisíce lidí Opravdová továrna na smrt. Lidská důstojnost tu neměla žádný význam. Nesmazatelnou stopu v paměti zanechal pohled na 2 tuny lidských vlasů. Člověk tu byl zneužit i po smrti. Popel někdy posloužil jako hnojivo, zubní zlato se sbíralo a nechávalo se přetavit např. v zlaté cihličky, vlasy se používaly jako příměs do tkanin. Dvůr Bloku 11, bloku smrti, zažil mnoho poprav zastřelením, mučení pověšením na kůl za spoutané ruce, které se hmotností visícího těla vykloubily a vězeň pak byl jako neschopný práce předurčen k smrti. Na dvorech stávali vězni při mnohahodinových apelech v každém

4 počasí, psychické deptání a trestání dle principu kolektivní viny tu byly na denním pořádku. Místnosti, v nichž se tísnily a dusily desítky a stovky lidí, hledajících jakoukoliv možnost, jak se nadechnout Prohlídku areálu Osvětim I jsme zakončili u popraviště a zdánlivě nenápadného objektu. Mohutný komín dával tušit, že šlo o první osvětimské krematorium. Přilehlá plynová komora dnes vypadá jako obyčejný, léty omšelý, prázdný prostor podobný třeba skladu. Vrypy na zašlé omítce jsou však symbolem posledních zápasů o život Do 3 km vzdálené druhé části tábora, Osvětim II Březinka (Auschwitz II- Birkenau), jsme se přepravili autobusem. Toto rozlehlé místo mělo zase jinou atmosféru, snad o dost pietnější, zádumčivější. Návštěvník tu má možnost být chvíli se svými myšlenkami, postupně vstřebávat viděné a vyslechnuté, zastavit se. Tiché pláně s několika zachovanými dřevěnými i cihlovými vězeňskými baráky, ale hlavně mnoho tyčících se komínů, které tu zůstaly po stovkách zbouraných baráků. Areál souměrně roztíná železnice. Vstupní správní objekt s proslulou bránou, strážní věž Rampa mezi kolejemi se stala svědkem odporné selekce, kde stačilo ukázat nalevo nebo napravo a osud vězňů tím byl nastolen. Právě onou cestou smrti jsme prošli až k památníku na konci areálu. Tam, kde končí železnice, jsou vedle pietního místa torza krematorií a plynových komor. Průvodci nám řekli: Jak dlouho jsme šli od prvního zastavení na rampě až sem k současnému památníku? Celkem minut? Chvilka, že? A vidíte, pro většinu lidí to byla od vystoupení z vlaku tady v Březince poslední cesta v životě Když nacisté zjistili, že krematoria nestačí spalovat těla tolika obětí i přes maximální výkon, nastaly kremace pod širým nebem kousek od březového hájku, podle něhož se celé místo tak zdrobněle až něžně nazývá, Březinka. Pamětníci popisují, jakou hrůzu vzbuzoval stálý sloup kouře a plamenů jdoucí z komínů a také věčný zápach, který se linul do vzdálenosti až 10 km od Březinky. Arnošt Lustig uvedl: To peklo představovala právě ta masovost -

5 nekomplikovaná možnost zabíjet lidi bez jejich protestů. Nic netušící lidé dostávali mýdlo v iluzi, že je potřeba provést očistu, ale v oněch koupelnách je čekalo trýznivé umírání působením Cyklonu B. Země bez Boha, tak Březinku pojmenoval ve svém stejnojmenném díle dokumentujícím zážitky z Osvětimi spisovatel Ota Kraus. Nahlédnutím do jednoho z vězeňských baráků ženského tábora se mozaika o životě (spíše neživotě) v Osvětimi završila. V jedné budově se v hrozných podmínkách tísnilo až 700 vězněných. Vždyť drtivá většina lidí zemřela do tří měsíců od příjezdu. Absolutně nedostatečná strava, např. v podobě pochybné tekutiny ze shnilé zeleniny, pár gramů mazlavé hmoty, která byla vydávána za chléb, či prapodivný čaj taková výživa měla za následek prudké úbytky na váze a kritický nedostatek živin. Při těžké fyzické práci tělo nemělo odkud brát. Šílené hygienické poměry, kdy pro vězně prakticky neexistovala možnost očisty a výměny oblečení, se podepsaly na epidemickém šíření úplavice či tyfu. S lidskou důstojností se tu nepočítalo ani při vykonávání základních lidských potřeb. Čas vymezený několika sekundami jen ráno a večer bez ohledu na zdravotní stav vězňů přispíval k dalšímu šíření nemocí. Naše prohlídka se pomalu chýlila ke konci. Kamenito-hlinitou cestou jsme od posledních baráků směřovali k východu. Je zvláštní, že za ploty s ostnatými dráty zase proudí běžný život současné doby. Jen několik desítek metrů od pietního areálu začíná zástavba obce Březinka, kousek od plotů vede silnice Jako by nastal filmový střih a my jsme se zase ocitli v současnosti. Od brány jsme ještě jednou přelétli očima celý rozsáhlý areál. Dnes už zde zase roste tráva Po ukončení prohlídky jsme se rozloučili s našimi průvodci a vydali se na parkoviště k našemu autobusu. Cestou zpět byla atmosféra v autobuse podobná té, jaká je na každém školním výletě. Děti si povídaly, svačily, bylo slyšet útržky smíchu

6 Co dodat závěrem? Nejděsivější na celém osvětimském příběhu je nacisty detailně připravený způsob, jak lidi zbavovat jakékoliv důstojnosti, využít jejich ponížení, a rozum zůstává stát zejména nad dotažeností nacistických vyhlazovacích plánů. A není to jen osvětimský příběh. Důkazy a svědectví z koncentračních táborů stojí i nad současnou společností jako varovné memento. To vše se přece neodehrálo tak dávno. Kolik času nás dělí od této hrůzné minulosti? O trošku více než 70 let. Vždyť jsou to průměrně pouhé 3 generace Poučili jsme se? Základní informace Polsko bylo od r okupováno nacistickým Německem, na jeho území vzniklo mnoho koncentračních a vyhlazovacích táborů Koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim: Založen z rozkazu Heinricha Himmlera v r. 1940, osvobozen Rudou armádou Prvním velitelem tábora se stal člen SS Rudolf Höss Tábor byl rozdělen na tři části: Osvětim I (Auschwitz I), Osvětim II-Březinka (Auschwitz II-Birkenau), pracovní tábor Osvětim III-Monovice (Auschwitz III-Monowitz) O život tu přišlo 1,1 1,5 milionu lidí, z 90% se jednalo o Židy Za účastníky a organizátory exkurze Olga Gruhnová foto: O. Gruhnová s využitím materiálů Památníku Osvětim a obyčejných kamarádských vtípků. Zdálo se, že děti, které jinak veškerou prohlídku v Osvětimi vnímaly velmi pozorně, napjatě a se zaujetím, dokázaly všechny příběhy a poznatky ze sebe setřást okamžikem nástupu ke zpáteční cestě. Nelze jim to vyčítat. Na jednu stranu je přirozené a důležité, že žijí přítomností. Pro ně je zásadní tady a teď. Ovšem je potřeba připomínat i odvrácené stránky minulosti. Každý z účastníků si prohlídku vnitřně prožil jinak a odnesl si mnoho námětů k přemýšlení. Všechny zážitky potřebují čas k utřídění, vytanou i zpětně, zůstávají v myšlenkách (i když každému jinak hluboko) a ožijí většinou v klidu domova nad zpětným ohlédnutím za exkurzí a nad prohlíženými fotografiemi. Lysá nad Labem nás po hladce probíhající zpáteční cestě přivítala ve 22:30. U školy na nás čekali rodiče a příbuzní. Všichni jsme měli doma určitě co vyprávět.