Transkript

1 3PI8Y ADOLFA HEYDUKA Ptaí motivy

2

3

4

5

6 SPISY ADOLFA HEYDUKA JI. PTAÍ MOTIVY NAKI.ADATKI.STVI J.OTIO KNIHTISK \R\\

7 ADOLF HEYDUK: PTAÍ MOTIVY CYKLUS I. A II. NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA V PRAZE

8 veskkkx práva vyhraí;ena. 112

9 Juliu Zeyerovi.

10 Drahý píteli! Kniha Ptaích motiiui, kterou jsem Ti pipsal, ztratila se mi, jak víš, tajemn cestou k Tob. Xeni po ni stopy. Zachytil jsem, co v duši mi utkvlo, a podávám Ti to po pti letech v jiné obdob znova, a mnohá krpj rosy s prostých tch kvt spadla. Je to ovšem nepatrný dik za Tvj Píchod Cech, jímž jsi literatue vbec a mn zvláš tak drahý uinil dar. ale je upímný. A. H.

11 ! PRO SLOV Když kraji zalichotil jih a v sad zkvetla hruše. zpv pták v zlatých krpjích pa v kalicli moji duše. A jako v hroznu slunce jas u vina skvost se mni, tak zpvem jejich v píse zas mé uzrávalo snní. Nuž letmo s ptáky o závod, pes asu temnou chmuru, na svaté krásy zvuný hod. v kraj ideál, vzhru

12

13 I.

14

15 ! : ; Lekce. v zducli byl pln lahody a zvuku já širák vzal, hl pevn v ruku a pospíchal jsem ven Búh sám ví, co se pes noc dlu zdroj šuml, ptactvo mile ))lo, luh smál se, vonl rmen, vše jako sen! Pod paždím novou knihu nesa šel do vrchu jsem v úkryt lesa. kde pod buk jsem si leh', a v mechu uhostiv se hezky té knihy otevel jsem desky, bych etl na listech, le co jsem slech' Dív nežli zapoal jsem ísti, již z buku zeleného listí kýs ptaí volal tvor: Aj, pohlete! I mezi ptáky své potištné kliky háky nosí ten professor, náš známý z hor.

16 !! ; Co probh chce s tou svojí knihou, když štp se pyšní kvtu tíhou a štstím voní luh a není-li to ptáník jaký, jenž touže vyuovat ptáky v náš zpvný pišel kruh? To chra nás Bh Co chce? Nám svoboda a krása své nevýstižné pravdy hlásá, ne knihy planý sdl; my máme volnost, máme kídla, a slunnou zá a perly zídla a kvt vonný pel, což on by ml Z nás nikdo tm se neukloni. kdo mouchy na kathedrách honí v pochmurné síni kdes; zde zcela jiný vítr vane pro nosíte sem, vzácný pane, téch liter pustou sms? To lekcí dnes." I stydl jsem se z duše, vru, že knihu na procházku beru. an vkol mládne svt, když lidské srdce volnj' bije, strom tyí se, pták hnízdo vije a vní nžných vt se modlí kvt.

17 ! ; Hned odložil jsem lejstra tedy a do lesa šel na výzvdy, bych zhlí, co v taji tkal; zjev vkol sledoval jsem vsaky, až mezi veselé ty ptáky sám jsem se zatoulal a v zpv se dal. Co zde až na verš mého kroje vše od nich tajn chyceno je a památkou zde stj tch pvc nejmenší moh' skorém být editelm proíessorem, což mn, Ty Bože mj! A pec jsem svj..

18 ! Hnízdo. Ole, malé hnízdo ptai, že sotva dvma staí, jen prostý stébel vínek, a co tn upomínek "\'iz, ukryto je v kei, v nm žín jen a peí a travin dvobné klásky, a co tu nžné láslcy! Je z mechu jen a \lny. a pec jsou oi pln)', jež s citem na n hledí, když ptáata v nm sedí. Je z líí jen a mýí, a pec to v hlav víí, když staí k nmu sletí, bv svtili své dti.

19 : Je prázdno; kdo ;is jxiví. pro bez ruchu spí \- kio\ i. zda had je vybral lstivý, i uhvk loupeživx? Zda jarní sen dvou ptáku zde znikl za lijáku, když rozesteli kídla. l)v niláit jim neustydlar Kde jsou, již rodným vnem je pizdobili rraenem a rvali ader peí, hv vystlali jev kei? Zda v skrytu ratolestí své vyzpívali štstí, i luiíák na n vrazil a zhubil je a zkazil (;í jinam v dálku létli, by se sluncem se stetli? vždy když se stái plouží, vše v jaro mládí touží. Byl sladký klam to asi, jenž, svt když hodokvasí, do omlazených strání je svábil k pelétúní

20 To, necha vkem setli. z nás nikdo nevysvtlí, a ptáe, a lovk je, pták zpívá lovk pláe. Tak vždy je v ase jara je pohádka to stará, z hvzd oi, ze rt vn, a srdce pi tom stn. Tak vždycky v dob láskv: bez hostí sedmihlásky, a lidská adra touhv, a všecko sen je pouhý!... Hle, malé hnízdo ptaí, že sotva dvma staí, jen prostý stébel vínek a co tu upomínek!

21 ; Vlaštovka. /.eleiié když z mrtvých vstáni tuší pod pikrovem snhu špicí svt, vždy na tebe ekám pohnut v duši. vlaštovko, a na tialin kvt vždy se tebou v poh' horských lihu vraci ruch a kvt v mých ader luh, mode okidlená stelo jihu ; vitej. vzkaze Vesny, pozdrav Buh I Toužil po tob jsem, družko ilá. úzkostn jsem tvého hnizda dbal. jež jsi ile nad mým oknem vila, když kvt žiti náhle opadal, an mi klenot dti kídlem bílým andl smrti odnes' na vnost, kam již také pímou cestou pílím, jako v domov ty. náš jarní host. Vítám té a všechen sbor tvj milý pod útulných dom tichý krov; kéž, kam touha perut vám schýlí, vše je šastno zvukem vašich slov;

22 ; kéž to prostomilé švitoení zni jak zlaté struny snivých I3T, kéž zaplaši z duší hnvné vení a vykouzlí blaho v nich a mír! Vítám vás, jež k paláci i chat snášíte se všemu pro radost, hru zdobíce slunnou smavé hat, jako temn safírový skvost; vítám vás, vy pvci jihu svižní, žehnán bu váš rozjaený hvizd ; moje duše také jara žízní, s jarem vítám do starých vás hnízd! Vítám vás, jež vrnosti jste vzorem, v jejichž srdcích jeden plane ruch, když vám hnízdo stechy za iiloupit chce vrabí dobrodruh : otvorem vítám vás, jež k ochran svých stanu v hrdinný vždy pouštíte se boj, pesile až zpupné na pohanu v divém kiku prchá škdc roj. Vítám vás, vždy znám tu touhu vaši. mou je též, ba pln jí dálný svt i v dm otecký nás neunáší orlím kídlem v zašlá jara zpt Ci v sn krásné bludišt a hrady pes oceán žití zas a zas, pes propasti nevdku i zrady nikdo vroucn nezatoužil z nvis?

23 : Nevábí nás sladké srdce žaly, íky zpv a buk šumný stesk, tam, kde jsme kdys první verše psali, když sen lásky v duši se nám lesk'? nevábí nás jas vyhaslých zrak, jenž nás odl v nejskvostnjší šat, nech svt vkol tml se v záští mrak nebyrs nikdo v pažích matky jat? Vílám vás; vždy láska zpt vás nesla v krásu temných hvozd, niv a vod, kde jste ondy na perutná vesla po krpjích vzaly pro svj rod, by jak vy se v kvetoucích sn chvíli rozpomenul milý na domov, než by mu ho vrazi promnili v mkkých srdci zkrvácený rov. Vítám vás z tch nedohledných luhu, kde tak mnohý bratr útrap prost, ne-li zlata, poklad a sluh, volnosti pec drahý našel skvost; ^^rn, že nkdy na svá duše kídla návratný až též ho švábí spch vezme perly ze svobody zídla v moe slz a náku, rodnvch ech. Ptaí motivy.

24 Drozd. Dne píchodu noc vykávala v a když se blížil, unylá a zvadlá touze, mrouc, místo sebe zlatou rži pouze na jeho srdce kladla. Tu pi nachové kráse slunných pršku tys na strom se zjevil tajným sletem i na stepilém stromu toho vršku vzros zvuivým jsi kvtem? Jak snivých houslí mluva dojímavá z tvé hrudi zkropené se píse chvla, a štstím vyrstala sosna tmavá, že tebe hostem mla. Zel na tebe jsem, drozde mj, i sosnu, bych duchem zhlí, jak v jiskrnatých bodech ty zvuky tvoje vnikaly ji do sn po drobnvcli jehlic svodech.

25 ; A vidl jsem, že mládne sosna stará, že od koene do hlavy až pui, že v nitru jejím upomínka jará tvou ladnou písní zvuí. Tvj zpv v cit divný vždy nié srdce vzruší, jak zapadlou bych bloudil niládi nivou a arnó housle zpívaly mi v duši o mládí píse tklivou. Myšlenky steré v hlav se mi rojí, že sosna s tebou me a s tebou žije a její nitro vnou krásou pojí tvé zvuné melodie. A nelze ubránit se citu tomu tak tajemný je myšlenek' mých píval že housle mohou být jen z toho stromu, na nmž jsi ty dív zpíval. A na houslích-li v sladkých zvuk tísni strun která pukne, v tvá mi slzy skanou mním, že jsi nkde pi nadšené písni pa zrádnou stelce ranou.

26 ; Behulka. IN a tele<;rafním sedí drát a vypravuje drobnou zvst; ba uvil bych svatosvat, že k nám se navrátila z cest, ta štíhlá plka, v touhy chvatu, též po tom divuplném drátu i unesl ji vánk vzruch? Behulko, pozdrav Biih! A jak si zpíváš! Radost íci! V tom šveholu tvém jaký žár, má primadono cestující, jež zlata slunného chceš dar;

27 ! ; je ziiv. co ze srdce ti pwi. ("i jtcrcl bystina, jež. zvuí skrz, kvitim smjící se luh... Bcliulko, pozilrav J^iih! A jaký úbor, na mou kuši, na dálnou pou si hotuješ! Ten hndý pláštík jak ti sluší a z kmentu náprsenka tž jsi ve všem všudy švarná divá. jež rže sní a viini zpívá, když v horské stráni hvízdá iiluh behulko, pozdrav Jíh! \"id. dít moje ernooké, že sotva lepší kde máš skrýš, než beh Vlta%y bystrotoké? Ty mliš? Mluv pec, o em sníš, že toužn hledíš v jihu stranu? Zda on též pijde ze Sudauu, tvíij divoch rozmilý, tvíij druh? Behulko, pozdrav Bh To víš, že neopustí tebe, své duše poklad, na vzdor všem, vždy dražší jsi mu nežli nebe s hvzd tisícery'm klenotem, on pes bouného moe ryky zpt sprovodí t do AIriky. kde prozáený vane vzduch behulko, pozdrav Bh!

28 ! Le vrátíš se, vi, dozajista, kdes v lásce žila i tvj rod. na stará v Pošumaví místa, na jasná iadra tichých vod; vždy kde jsme kvetli jako dti, tam v stáí toužn na zpt letí pro srdce iikoj snivý duch behulko, pozdrav Bh

29 Popelka. Vždy o Popelce myslím na pohádku, když v trnitém t slyším koví pt, jež v mladých buk ochran a chládku hvzd snhobílých rozvinuje kvt; i myslím si, jak ondy v dtském snní, že královské t eká nastolení a že t brzy njaký princ ptaí zde vyhledati ráí. A zase zbožnou mniškou zdáš se býti, jež s povznesenou hlavou k nebi výš své chóry líbezné, když den se nití, vstíc zoi roztoužen šveholíš, a píse tvá tak srdce moje zvedá, že klidu samoty jak ty si hledá a po mladosti uplynulých letech smír v líbezných sn kvtech.

30 Jak žalmy znjí výrony tvých citu. já pi nich zabírám se v žiti sen, až rosou Ivalich kvtu na pažitu i kalich duše mé je naplnn ; všech lék mocnjší je ona vláha, vždy dává za ukoj mi perly blaha a míru skvost, jenž z písn tvojí ladné vždy do srdce mi jiadne. Dík, nžná družko, za klenot tvých jiísní, za ríiženec tvých zvuných modliteb ; kéž každému jsou lékem v ducha tísni a schýlenou mu pozvedají leb ; kéž rány žhavých šípu z žití luku zdroj vyhojí mu balzámný tvých zvuk, když pi zelené tvojí kapli stane a kvtu dccli na vane. Já žehnám tob v duše sklícnosti, když mimo jdu, kde kvtný klášter máš, v nmž fialky a petrklíe rostl, a kde se hlasnou písní modlíváš; já žehnám ti i tm, kdo v lese man leb horkou v uhntené chýlí dlan. i v srdce ústraní kdo rádi jirodlí a jako ty se modlí. 2 +

31 ! Zvonek. ^lalvm zvonkem hrdla zvoní slunci jásavý svj dík v prosted sadu na jabloni Vesnin nžný kostelník. A jak švarn <lruh ten ruí v zelený se odl šat, jak mu z ader krása zvufí, že až milo jioslouchat Šastná zem již se budí, ten tam snní tžký mrak, jarost hárá v její hrudi, fialkou se modrá zrak. I'eblažená pouští z klína zpvných milák svých sbor, a zdroj jako pohár vina šumí z ader modrých hor.

32 ;! Jako vely v zlatém roji divy letí tam i sem zem nevstou se strojí, slunce jejím ženichem! Hle, již v snivé blaženosti spjí oba v tvorstva chrám, a já první ze všech hostí vzácné od nich dary mám. Prvosenky, petrklíe, ó jak nžný je to kvt, v útulku jenž lesní píe krášlí hvozd a tší svt Prvosenky, milé kvítí, pizdobte mi jarou hru; slunn a mi v srdce svítí zlatoskvoucí vaše žlu. Petrklíe nžných stonku, vonné klíe k íši snv, k ráji pohádek... ach zvonku, víš-li o nm? zpívej, mluv! Vyzvu v jeho arné divy všecky ty, jež v srdci mám, a ze svojí duše nivy parnasky jim * 26 natrhám.

33 : Pro tebe však, všte jitra, zvláštni poctu pipravím z dobrých verš mého nitra zvonit budeš jako rým. Veselost se ozve všady, jásat bude celý svt; jesti dražším nad poklady zpvem život pelett!

34 Sýkora. Dív nežli v jasných perlách taje p\'r zimy stromu na vtvích, v hru listnatého slétáš háje ku vetchým liiiízdiim dtí svýcli ; a sotva snti stri)mu puí, a sotva kee zdobí list, již prostý popvek tvj zvuí, jak suchým vesem jihu svist! Rci, ptáku, odkud jsi tak záhy do snících posud pilít' niv na staré lí])y podél dráhy a na jiuící snítky jiv? snad zbytkem zašlého jsi léta, jež v trhlinách si dímlo skal, kde skrývá se tvých druhu eta, i ve vraním jsi hnízd spal?

35 : i v srdce dumavému kei t vdechlo slunce v zimní den, že na adrech máš zlaté peí a na hlav jsi popálen? Tak mním; vždy na peruti a na skráních a na lících sny šedých mrak posud leží pý mrazová a bílý sníh. svží Hic, žlutá tvoje hru jen svití, a dlouhý prsou erný pruh zdá s hlavy píkrovera se býti jak árka s tekou. Pi sám Bh si myslím, nežli pták že spíše jsi vykiníkem na listech, v nichž mladé jaro zemi píše sny duše své a lásky vzdech. Nuž zvstuj, živý vykiníku, že jaro vrátilo se zpt, a že i zuboženým k díku za slunná zlíbá všechen svt; že vzejde z každé zem drtí kvt ozdobný a plodný klas, a z jama tmy a z jama smrti duch volnosti a krásy zas! 29

36 !! Žluva. Z^\d\.ý pták se vznáší na zem. viclite ho v lesa stínu? jasn zvuným jara vzkazem pustila ho Vesna z klinu. Vítej Ejhle žluva v.šecka zlatá, živá flétna našich lešti, slyšíte, jak sluncem jatá zpívá, volá: ^Jaro nesu!" Vítej! Žluva, hvozdu klenot ryzí, jež se živým ohnm nití a v zelených vlasech bízy jako zlatý topas svítí. Vítej

37 !! Žluva, jejíž rudé oko jako granát v slunci hoi, jimž vzkaz nebe pehluboko v stromu zmladlou hru se noí.. Vitej Zhiva, jež své zlaté tlo na peruti pyšn váží. když, co steskem v mlhách tkvlo, zora v rosné perly sráží Vítej Žluva, jež jak žhounek letí a jak žlutá rže kvete, v rozsochu když útlých sntí umlé si Vítej hnízdo' plete. Žluva, jež si budku snová z lýí, z vlny, v lásky vzruchu a jak šipka Apollova vzlétá v modré vlny vzduchu. Vitej Žluva, jež í-e arn spila leskem sluneného zídla, necha pi tom popálila sametové hroty Vítej kídla.

38 !! Žluva, posel Svantovítv, ped jehožto oem letí, aby v temnu lesních zasmálo se mladé sntí. Vítej skrytv Žluva, Vesny plka snivá, jejíž výkik taví ledy, jež když první píse zpívá, vzdechne zima naposledy. Vítej Žluva, obraz slunce skvlý, i s tajemnou ader skvrnou, jemuž vesmír oddán celý, v jehož zá se svty hrnou. Vítej Žluvo, ptáku tepla, jasu, s erným kídlem tmy a chladu, v tvého zjevu slunnou krásu obraz všeho žití kladu. Vítej S te])lcm zá jsou znakem žití. tma a cldad jsou znakem hrobu, a já toužím jasno míti, a já slunnou chci mít dobu. Vítej!

39 ! A já ri'ul mám, jas když smavý do lidských se ader vnoi, rád mám vkol jasné hlavy, jasué tváe, jasné oi. Vítej Zima s tmou vzlet žití ruší, bda, kde to dvé se stetlo! a já rád mám teplo v duši, a já v hlavé rád mám svtlo. Vítej!. Zima s tmou jsou družky klidu, v tm a chladu není vnady, a já rád mám teplo v lidu, svtlo, zá a volnost všady. Vítej Vítej, vítej, posle jara, duším všem, jež zem hostí, a jim slunné štstí hárá od vnosti do vnosti. Vítej Ptati motivy.

40 Zvonohlík. Vtévka lípy pod oknem níž ohnula se dolii, dvé ptáat sedlo v listu houš a hovoilo spolu. Dvé ptáat žlut zelených, dva palekové ptaí, druh prohlíží si list skrýš a družce zpívat ráí: Má zlatá, ký to pkný stan! už zjasni erná oka, sem neodváží se ti, v, ni nejlstivjší koka.

41 ! To besidka je nad palác, tak líbezná a svží, pvl na kvtech, a na listech skvost rosných perel leží. Zde nespatí t krahujec a uhyk nevyruši; kdož na snítkách tak tloukvch hned ptaí hnízdo tuší Sem nepilétá jinovec, ni píval dešuv v lét, a kdyby! lupen jediný i se mnou ukryje t. Zde hnízda \anek úpletem' no, žasnout budeš, svte ó nezdráhej se, duše má, mj smaragdový kvte! Já sletím a do háj a lesii do všech svta stran a v lože naše svatební pý zlatohláví snesu. Z trav vláken ti je upletu a z kzlat jemné srsti, a teplo, railo bude v nm jak v dítka nžné hrsti.

42 Až blažena v n usedneš, své zapju ti diky, a seménky t zasypu i malé zvonohlíky. A povedu je v širý kraj i pes pouš vody svodnou, a milovat je nauím svou vlast i lípu rodnou. A v hudb si je vycviím, již vlastní srdce hude, až rže jim rtem nachovým dík vonný dýchat bude. A své jim mládí vyzpívám a žití drobné zvsti, a lásky snivou pohádku a zlatou báse štstí. O nezdráhej se, neváhej, už vejdi v skrýš tu ladnou, hletr, útlé snítky, kvt i list jak srdce pes noc vadnou. Než zvadnou, k hnízdu si je vol, je ticho zde a milo..." A na vtévce k hrudi dvé ptáat pitulilo. hru 36

43 Už ženichov milosti druž neodpírá snivá, a echrá kidla... lípy list kles' níž a vše mi skrvvá. A zas vtévka pod oknem se chví a dol tlaí, a já svou duši ponoil v zá idylky té ptaí.

44 ; Skivánek. (_>hvl východ se jak básníkova nitro, když zlatoskvouci rodí se v nm zpév zá šlehla z ervánk a mladé jitro, kol hlavy rudé rže jako krev, na snící kolem usmálo se horstva, a ty, jenž v touze svtla ekal's již, prs v ústret slunci: Vítej, kníže tvorstva, v pozemskou naši íš!" Stál na hroud jsi, vzpínal nžnou hlavu a s hndých kídel stásal rosy clilad, a oko sotva že t v prostém liávu od pdy orné mohlo rozeznat, le náhle perutí jsi zatepetal a ]5ovznesenou hlavu níže shýb' a s hlasnou písní do oblak jsi vzlétal jak Apollinv šíp.

45 ; ; : ; Výš oráovi spl jsi pro )Otchu. by vdl suad, kam oi obracet, ty rodné zeni okídlený vzdechu tam v nebes jasnou bá, v ten lepší svt; i já jsem pohnut za tebou se díval, a soucitnou t duší sledoval chtl vystihnout jsem. co jsi snil a zpíval, zda jásot as i žal. To písn byly jenom z málo zvuk, le luzná vroucnost tkvla v každé z nich, že bezvoln jsem k srdci tisknul ruku, a zanícenou duší k tob tíh' tak ovil jsi m síti svého pní, že zlatým v ráz byl mého žití mrak, déš byl to perlového šveholení. jímž náhle zvlh' mi zrak. Svou hlavu stále uklánje k zemi, jak žiw zvonek v blankytu jsi tkvl mn zdálo se, že v touze perutmi tu drahou pdu obejmout jsi spl, kde's zrodil se, a kam, až pijde chvíle, zas vrátíš se, bys pešel v její prach, jejž jarních vánk laškující pile roznese po nivách. Zel za tebou jsem v azurové svty, až náhlý pipomnl mi srdce ruch, že jsme se ondy ped tisíci lety již nkde potkávali s druhem druh;

46 ; že k slunci létali jsme skrze mraky, že stejný byl náš jásot i náš kvil, že z rodné zem brázd jsem vzletí taky, že skivánkem jsem byl. Ze, když v ty brázdy otc krev se lila, i já se s tebou v žalném stesku vznes', bych na tu láj, jež vlast nám porobila, šel s pláem žalovat až do nebes a po sn vlnách, upomínek moem vždy za tebou mj smutn kráí duch a peje si, by kik náš sytý hoem již vný slyšel Bh. A peje si, by jako žití tvoje mé bylo též, i nežádám si víc, než abych nadšen vzletí z útrap roje výš, v klidný blankyt, slunci, svtlu vstíc; jak ty vlast drahou toužím obejmouti svých písní perutí, jak ty k ní lnout a v její brázdy po skonené pouti usmíen zapadnout.

47 ; Pnkavka. Pohoda chodi po lese, líbezná panenka, hezká, studánky povrch leskne se zrovna jak stíbrná deska. Slunéko tká po mechu, vely hloub kvtu cos kutí k blažené chvíli oddechu pod sosnu uléhám s chutí. Slyš! Tvé-li zvuí zpvánky, jarní sne buího mlúzí, i na tu desku studánky nkdo mi dukáty hází? Podivná kt)uzla! Kvt i chvúj chvje se štstím a voní, jakmile s výše výkik tvj sestupn v pltónech zvoní.

48 ! : " v košilce podál kmentové do dlaní bystina tleská Jaro nám nese botové pnkaví toulalka veská! Veselo v zái pohody a zase tleská si v dlan šumím jak víno. Na hody! pít pojte, ptáci i lan Pít pojte, kdo jen uslyší, z volnosti zdroje a svtla!. Dumám, a v ader zátiší zpvná mi útcha zkvetla: V žalu, co v duši zstává, v rubíny písn se hlatí, srdce-li kídla krvavá jaro nám úsmvem zlatí!

49 ; Modráek. INež vlna tryskne na východu žhavá, z tmy nárui než vybavn se svt, již pise tvá se v ladný švehol dává, a padá v strom list i vesu kvt tu východ krví zbarvený se chvje jak ranný, když prociuje z mdlob; roj hvzd v oul nebes modrý skrýt se spje bh svtla opouští svj asný hrob. Le ne, to není hrob, to z rajských rží a z nebes iismv jest lože klín, v nmž slunci krása velebná se druží, a nad nímž blankytový baldachýn stran do všech s hvzdnou nádherou se šíí, pi bledším vrchu skvostem luny spjat; v tom loži z kídel cherubínv pýi bh svtla velebný je krásou jat.

50 ! ; Jak snadno zaspal by v té loktech knžny, a píboj tmy by svt i nebe skryl, tož vítej jeho buditeli nžný, jejž svtla král tak krásn pizdobil vždy spát když kráel, pamtliv jsa tebe, vzkaz záivý ti poslal: V as m vzbu!" a s bílou hvzdou blankytný ád nebe dal ozdobou ti na zvuící hru. Kéž probudíš též smavé lidstva štstí, jež spí a sní sen tžký drahn let, kéž zpv tvj slunnou svobodu všem vstí, l)y v krve nachu mla vycházet; kéž buditelem práva jsi a síly a záných myšlenek i spásy tch, kdo z tn hrozí bd, kdo v jamu kvílí a v ducha mrou i tla okovech

51 ; Budníek. IVlluv, šed-li to jenom pei máš i skvostný hedváb, pvce temnooký, jímž po žlutou až hrud se zdobíváš, než skládáš svoje melodické sloky? Jak záhy z klina Vesny vzlétáš ven, bys díve zapl líbezné ji kvinty, než vysní zem zelený svj sen a vela slíbá snivé hyacinthy Dív nežli skála odje se v mech a tialkové luh oteve oi, než choré temše navrátí se dech a lesní pramen po nivách si skoí. Své ped zoou, než jitní zvuí zvon, už modlitby a hymny pješ ranné, a toužn za tónem se vznáší tón jak povzdech flétny za veera hrané..

52 Tch zvuk každý, sivý miste mj, jak rosa padá v sprahlý sad mé linuli, a zaslechne-li první pozdrav tvj, i srdce mé z dum šedavých se budi. A divem omladá v nm dtství sen, jež zlatým šípem vzniklo z žití kuše, a blahem jsem i žalem opojen, jak pil bych víno z hrozn vlastní duše. Jím zpíjím se a nevystízvím již z té touhy po kráse a písní zdob, a vím, že kráejí vždy blíž a blíž, kdo na mne kámen zvednou ješt v hrob. Však jednou jist zvolá nový as: To padlané šampaské m nudí," a na domácí révy hodokvas tvým zpvem, milý budníku, m zbudí. 46

53 Podkovka. Ol)š, í to srdce v roztoužení plo tak líbezn svj jarní sen, dív jitenkou než zulíbané elo den vznesl nachem piodn? jak unylé, jak vroucí je to pní! hned mroucí ston, hned sladké šveliolení, jak z dívích iader vytrysknout by chtlo polibk moe lásce v plen. Aj, to má podkovka je vn ilá, ten okídlený Vesny vzdech, jež záhy pede dnem si pospíšila skryt hnízdo v adra ke tch,

54 ! v nichž vonná tonika z trav hustého davu vyš hojn zkadeenou zvedá hlavu, když z ulibané sluncem rosy pila v listnatých háje podrostech. Jak švarná je ta pélka dovádivá, když v bílou hrud ji líbá jih, jak rozkošn to všecko zní, co zpívá, a je to stesk, a smích Te vím, že ráda vede život hravý, že bez úzkosti po háji se baví, když nechce lapit je snad choutka lstivá a vznit v rukou bezcitných. Hle, nad jiné si povykuje v mlází, až všechen zachvivá se les, když opály svýxh drobných zvuk hází pi zjevu slunce do nebes; zda tuší as, že kouzlem svého zpvu též jiná srdce nutí do záchvvu, a že i hloh. jenž bujn kvtem vzchází, blah vonných básni kytici k ni vznes'. I já t ctím, ty zkazko jara sivá, a rád mám listnatou tvou skrýš, vždy tam, kde zlatou hlavou bíza kývá, vždy za tebou jdu, aniž víš, kdy šedé vrchíi zelená se tém a ti alkami hru si zdobí zem a bystina, skal dít, šumn zpívá, že vesna vrátila se již. 48

55 Ba rád l mám, a když ti srdcem tkliv uhoštn v mechu naslouchám, tu zdá se mi, že v duše kvtné niv též phié hnízdo pták mám, že vše, ím rzná zanesla m léta, jak píse z tn myšlenek mých vzlétá, a nade mnou se v nebe zvedá sniv a šumí dumných jedlí chrám. Ptaí motivy. 49

56 ! Babka. JVlá ptaí babka ^ co as hledá? na malinový sedla prut, skrá erná je, hru sivohndá, a páper bok jemn rud. Pst, pst!" Co to? Druh družku volá s jedle I,,Spš, chvji se jak zvadlý list. kde touláš se, co kutíš medle? když hnízdo spravuji, chci jíst Kde drobný hmyz a mák a zrní, kde sladké sím šešulic? m z námahy již kídla brní, a ty, má zlatá, nic a nic! 50

57 :! 1 skoil na temeno kei a stýskal si co zvuk, to ston le babka tíbila si peí, a odvtila na pokon Již usta, nehnvej se, drahý, vždy víc než ty snad práce dbám; tam vylítla jsem na skal prahy, zda vloek vlny uhlídám. Jím lože vystlati jsem chtla, pro novou etu sýkoic; já péi o tvj rod jsem mla, a ty mi takto spcháš vstíc? Slyš, místo modravého máku dám kytku polibk ti dnes, poj, klenote mj, skvoste pták, a k vli dtem nco snes!" A celuje ho v listí chladu a šepce:.,blaze budem žít!" Ach," zase on, to za náhradu? dív lanl jsem a te jsem špit, Špit krásou oí tvých i peí, jímž pizdobil t slunný jas ó lásko v malinovém kei, jak štdrý- je tvj hodokvas 51

58 Však hle, ó bda! Tamo k jedli druh slétl zlý jak blesku svit; viz, luiák! Probiih, drahá, nedli, to loupežník, jenž krví špit!" A jako sen zjev ptáat milý ped zdiveným mi okem znik", le vím, že za krátkou zas chvíli je sladký spojí okamžik. Nech rozlítli se družka s druhem. jich láska jediný má chvat, až slunce rozlouí se s luhem, v du vrby pjdou družn spát. Pst pst! 52

59 Lucníek. ivlj hndý snílku s daernaloii tvái a rziv proužkovaným temenem. rci, nejsi poslán slunce jarni záí, jež vzbudit spchá dímající zem? Vždy hrutr tvá jako ervánek se nití, a nad oima posud msíc svítí vybledlým obloukem. Nuž vítán bu(f, múj pvce zadumaný! Však ekal jsem, kdy navrátíš se k nám, v luk adra omládlá a v rovin stany, k svým družkám, temnovlasým olšinám, v nichž ukryt zdobou žlutavého listí blah hlavou kýváš, touže po koisti, až koislí jsi sám. 53

60 Tich ve dne jsi, le tajnou puzen moci rád luné zpíváš slavií svj sen, mj sladký vzdechu úplkovjxh nocí, jichž krásou nadšen jsi a opojen a hlásáš ji, až v nebe zái šeré bh svtla uzdu zlatých o bere, by spíci vzbudil den. Jsi pvcem nebe noního, hvzd druhem, jež zvukem jasným voláš v záný slet. a je-li blankyt oživeným luhem, ty's toho luhu mile zvuný kvt neb spadlá hvzda toužn zpívající, jež volá k nebi, s tajnou slzou v líci: Chci, družky, k vám, chci zpt!" Noc slyší t a bílým srdcem zkvétá a diamanty hvzd hru zdobí v spch, jen pozdrav její žhounkem k tob slétá; pak zase poslouchá a tají dech, až peblažena arovných slok hodem níž k zemi klesá nad skalnatým svodem a tone v jarních snech. Tak zel jsem t a slyšel, pvce milý, vzruch divné touhy moje srdce jal, a z pedstav šera hvzdami v tu chvíli luli fukler mých se náhle obsypal; má hlava zvedala se, ústa chvla, a duše v touze odletti chtla, kde v i'ismév zkvétá žal.

61 Jak rže dech si páhi ziiiknout tiše a splynout s krásou nebes modravou a prškem luny líbati vlast s vy'še a snoubiti s ní stesk i radost svou, jak jarní mllia s temnou lesa hloubí a s noci snním ervánek se snoubí ped svtla záplavou.

62 Brávník. Oklon výchoílniho nebe zlatem vzplál jak hodu sí, v niž pyšný vchází král, kraj sivých oblak zrudnul do purpuru, a z nho šlehla dol zá i vzhru. A z rostoucí vždy záe plamen šleli', les zachvl se a zatajoval dech, trav perly mnily se na rubíny, a do skal trhlin rozprchly se stíny. Jak zlaté moe byla mraku sms, a ze zlatého moe vyš se nes' vrch klenotu, jenž žhavý byl a rudý, a ros a ros a krásou deštil všudy. 56

63 ! Svt zjasnil se, jen zadiununý hvozd noc v srdci ml, až jarem nadchly drozd, jenž s vršku sosnv na slunce se díval, zvst probuzení blaženou mu zpíval. «Již vzlnur se, temný hvozde, z erných dum. vsta, zaplaš mátoh nitra stinný tlum. viz, nebe ohnm ržovým se chytá, spš, neotálej, vyjasni se, svítá! Spš, po noním si trudu poulev, i nevábí t velebnosti zjev, ten zlatý píboj života a svtla? Pro adra tvá by krásou nerozkvetla? Pro temné dumy žele dále tkáš, pro zvuné perly zpvu nesbíráš a perly sladké vn doušky svží a perly zdroje, z aaer skal jenž bží?-' I zachvl hvozd se v nitra hlubinácli a chvojné ruce k tšiteli vztah" a z hloubi vzdech': Kéž píse tvá je zjevn.n všem na svt, ty moje duše zpvná! Kéž ti, jež nocí bezsenných zžeh' mráz, tvým jarním nadšením zas kvetou v ráz. a tonoucí v dm propasti a žele v tvém zvuném srílci mají spasitele

64 () prozpvuj všem schlnou na pomoc, kdo z temn:i žiti touží v hrobu noc, a každému den útchy se vzníti, kdo s nocí v myšlenkách jdou lesem žiti

65 ! Konopka. Aj, ptáku s hrudí skropenou jak krvi íi s lilavy temenem jak žhavý nach, jenž slétáš k nám, když jara úsmv prvý kvt petrklí budí na nivách; jež pokraj luk a les sídlo volíš, kde v srdci ke rád si zašveholíš, než zlatou elenkou se zdobí den; hlecf, zpvem tob ven a ven jsem podoben! Rci, í;ranátu-li ozdoba to není tvých na fiadrech, mj pvce, i snad krev, jež vytryskla ti v duše rozechvni, když žal tvj kišaloval v dumný zpv a v dálku mlhavou t žití hnalo? co dlo se, mj druhu, co se stalo? chtl divý ostíž za drahý t plen? Viz, adry tob ven a ven jsem podoben 59

66 ! ; i útlé dti vzal ti luák dravý a rodné hnízdo porval boue kel, až výkik bolesti tvé usedavý z ran srdce nachem písní krvácel a pokropil hru tesoucí se v bolu r ó kterak žití sdružilo nás spolu a v stejné srdce stejný vdechlo sen ach, žalem tob ven a ven jsem podoben i uhýci té na krev zbili krutí, že jiný nežli jejich byl tvj zvuk? co's nevdl, že v novém chvíle hnutí má jinou krásu dd i syn i vnuk, jenž, co jsi zpíval duše vroucím žárem, škol dtských odmuje lineárem, ne duchem jich, jen slovy odkojen? Ba, steskem tob ven a ven jsem podoben Le co nám v prsou roste písní kvtem, to vrn pjme v poslední až vzdech a vlastním tonem svým; i celým svtem má zníti stejná píse z duší všech? nech z tajných ran krev znova tryskne maní, jak pli jsme, pt budem do skonání. svých dbalí duše strun a matek vn vším tob, pvce, ven a ven jsem podoben!

67 ! Linduška. Jdu lesem, smuno je mé duši, zas žha\ý rozkvétá v ni sen, hru chvje se mi, srdce buši. a klesám v mech jak opojen; roj myšlenek mi víí v hlav, a starost kývá ze všech cest tu s vršku jedle ostýchav ty šveholíš svou jarní zvst, má linduško Jak rád v tom úlulku tvém sedím a slýchám zpv tvj, nžný tak, a pokaždé, když na t hledím, duch zateskní a zvlhne zrak;

68 ! vzdech ku vzdechu se tsn druží, a v adrech buji divný cit, jenž kytku z dávno zvadlých rži jak dív chce k srdci pitlait, má linduško! Jak rád mám tvoje šveholení, ten líbezný tvých ader pel, jenž pi ervánk rzném tlení v háj s kídel vesny zaletl; to slunné krásy zkazka tklivá, to zvuné rosy zlatý práh, a srdci mému rázem bývá, jak z jara jív na horách, má linduško! V zpv tony tkáš jak dít žvavé, když poup rt mu puká v kvt, a perly citu vrháš pravé v mých ader dímající svt; jas útchy mi slétá k hlav, když ty m k poslechnutí zveš a mile, pvabn a hrav skvost písní svých mn zjevuješ, má linduško Ba mním, že v zái tvého pní má mysl jae zkvétá zas, duch bloudí až neví, co je žal a as: dálným hvozdem snní, b2

69 i kráím! dále k lesa kraji, kde k niv pitiilil se luh a dti laškují a hrají, k nimž já se družím, starý druh, má linduško! O pj, ó pj, má kouzelnice a tšitelko v mraných dnech, nech písni tvou mi vlhne líce a iadra tžký muí vzdech, vždy v ráj se vracím pi tvém zpvu zkad v)'hnán drahný bloudím as, snad vstíc rai z nho pro úlevu tvou písní nkdo vyjde zas, má linduško O pj, ó pj, raá plko milá, pj vše, co v útlém srdci máš, nech dávných ran, z nichž krev se lila, zas v prson mých se dotýkáš; nech z paprskíi tvé zvuné duše se každý v žhavý mní me a v hru mi vniká, život ruše pec nedbám, jen mi písní vd, má linduško! O pj, ty vroucí lesa vzdechu a hovorem mi duši tš, v sen vný uspi m v tom mechu kras perlami, jež notuješ; 63

70 pak k nebi diicli se vznese výše, a s nebe sletí na ústret mn smavý andl hvzdné išt ty, po niž touží duch i ret, má Liduško, má Liduško, má drahá Liduško! 64

71 Kos. LJen umírá a nebe slzy roní, ví, že se mrtvý nevrací, a slunce jako básník hlavu kloní, sn ržemi když krvácí. Stesk veerní spí v chrám starých buk, v nmž hvzdy zá a ervánek se snoubí pi kyprých sntí šcvelivém zvuku a plái hravé íky v lesa hloubi, kraj tiše v roucho noních vnad se lialí a skalin hlavy v šedý závoj chmur; slyš! Jaký hvizd to, jaké zpvné žaly? Kdo zpívá to? Kos, lesa troubadour! lai motivy. 65

72 ; Hle, v zadumané jedle temné hrudi, jež jako hvozdu knžka vkol zírá, on, samoty sen perutný, se budí a v usedavých slokách toužn zmírá, své upomínky lká, své duše kvítí, ta živá flétna lesa do všech stran, až starým kmenm, otužilým v žití, krev topasová kane z vtvi ran. Tak nepvs, kose, v zái plaché luny, když ekavs nadšen živitele svta a kvt dech v tvých adrech zjásal tu jásot byla každá tvoje vta, až píroda jak krásná spící žena, již hlídá druhdy mraný zimy drak, dne arodjným proutkem probuzena svj udivený otevela zrak. Tvé ave slunci tenkrát vábnj' znlo, a každé sosn, každému kol smrku struny tvých zpv pedivo, v nmž zlato tkvlo, vln vzdušných ruej ovíjel kol krku jak bílé panny v bystin tvých zpv podlešek nžná koupala se sms, a líbezného vánku pi záchvvu strun živých harfou bezový byl les. Dnes veer však, jak v podjesení bývá, své koníš zpvy už, jež teskn lkají, až javor líp dumn hlavou kývá a stonky trav i kvty umírají;

73 tvé sny jdou na pou v jara sliiim doby jak mé, jež letí v mládí dálný sad. až se mnou zapadnou v hrob mezi hroby jak Iv, nuij pvce, v temno houští snad. - Den umírá, a nebe slzy loní, vi, že se mrtvý nevrací, a slunce jako básník hlavu kloní, sn ržemi Icdyž krvácí. 67

74 Odnesené hnízdo. Otál u hnízda jsem líbezného jež v šípkovém se ukrývalo kei; rána, hle, malá miska v trojvtvici dána, a z ní pt mláat proídlého peí ven zobáky své žluté povznášelo; já dlan tiskl na vrásité elo a duši nazpt v život jsem se nes": ke chvl se, šuml les. Se podál jsem, zrak ncodtrhnuv s hnízda, a sledoval, jak picházeli staí, jak matka krmí mla a otec hvízdá. snad radostí, že holátkm se daí, 68

75 ;: že hovoí a kídly touží vzletu a drohná pý, pyl žlutavého kvtu, než vera dvojnásoh že hustá dus: ke chvl se, šuml les. V snech dál jse:ii šel, pál zdaru tomu rodu le v nebi mran oblaky se vzduly, hrad za hradem z nich vstával na východu a ros a ros a zabral nebes pli, a než jsem došel cestou svého cíle, zve s peruti se draí v hrozné síle nezdoln rozzuený boue bs: ke chvl se, stenal les. Kraj zatml se a pln byl erných stínu, a vichor skuel sms divokých zpvíl a k poskoku zval družku Meluzínu, jež lkala v skalách z lístosti i hnvu, že Jih, ten jinoch s eí mile snivou, zhr láskou duše její náruživou a slunným kídlem prchal do nebes: ke chvl se, stenal les. Ea divoký to tanec byl a dsný, že stará niva zmítala se strachem byl vý'smch rouhavý to ve tvá Vesny, a kvt i list, vše poházeno prachem, chvl objatých se nestvr pod nohami; nad býk tlum h jejich valy tlamy, a kam se nesly, rostl stesk a ds ker chvl se, stenal les. 69

76 Když umdlely, když divé stichly hody a nebe obléklo se v ízu sinou, zpt kráel jsem. V rmut zmnily se vody, a smutek rozpjal peru nad krajinou, a každý ke i stonek kvt každý mel nebo strádal z hrozné vichru vraždy, a nad skreným mlýnem huel jez: ke chvl se, šuml les. S dum plnou hlavou pospíchal jsem k místu, kde hnízdo vidl jsem, jat v snivém duchu, však bda! Rukou zuivého chvistu v dál odneseno bylo v zloby ruchu, a písklata, jež na hnízd se chvla, msta kruté boue z kee vyházela. O matko," teskn zaúpli, kde's?" Ke chvl se, stenal les. Ach, pišla pozd! Hrzou seveíku již oi dítek skrylo blmo smrti ke oblétali staí v teskném kiku a hledali své hnízdo v kee drti a probouzeli mrtvé dítky k žití le slep byl zrak, tluk srdce pestal zníti, jen z ader rodi znl žal sms. Ke chvl se, šuml les. Už mamo vše; vzle otec na vrch snti a k nebes slunci zvedaje své tváe, pl lítostiv pro ztracené dti a klam mu vyítal a chabost záe

77 p i zradu krutší všech, co kdy jí h\\o. že babsky uteklo a že se skrylo, a slzou krvavou byl každý hles. Ke chvl se. šuml les. A pl a lkal: ^Pro v proidlém radš sailii neb v ovneném nízkým hlohem chlomku, pro teba v stínu víc a více v chladu, tam pi útulném myslivcov domku, v zdar dtem kolébky jsem nebudoval? pro k hrudi té jsem nedtivru choval, již nadšen mi rozvil vonný bez?" Ive chvl se, šuml les.,.zde mám-li žít a slétat na klín nivy, kde rukou idcrutnou a hriizou hnaný sn palác mých strh' yichor závistivý a skvost mých ader rozme na vše strany mám denn zírat, jak v tom nižném klestí mé srdce umelo a zpvné štstí? pry, prv!^ a v trní vzlétl na skal tes. Ke chvl se, šuml les. Nm poslouchal jsem žal ten iípnlivý a aumal jsem, co písní zašlo tady, v jichž slunné zái zkvétaly by nivy a mladé háje zvuely i sady! Co harmonických sedmikrás a zvonku zde strženo je se sn zlatých stonk, jichž hlahol msto blažil by i ves! Ke chvl se, šuml les.

78 To tam! Již z boui prolétnutých hati a z rozdrcených korun mrtvých strom pta boui ubitá se nevrúti. A zarmoucený otec zhyne k tomu! Jen z jeho srdce záchvvu a vzdechli druh vinek pisní svije jiným v tchu, by znali jarní jeho žal a ples. Ke chvl se, šuml les. - - Zda lovk s ptákem stejni nejsou všude?" dl k sob jsem, co vysnil v dobu jasnou vše opláe, jen chladný hrob mu zbude a vzpominky, jež denn více hasnou, až znikne vše, i ídká slza žalu, jak chudobka skal v adrech za úpalu a na pisené cest nízký ves!"*.. K.e chvl se, stenal les. Tak dumal jsem, a vkol na vše kraje zá ervánková kladla roušku zlatou, já cítil jsem, jak v oku žal mi taje a vzpomínek jak íši vrchovatou má duše roznicená na dno prázni, a volal jsem: O žití snové srázní, pro s výše vaší v žal tii jsem kles'!" Ke chvl se, šuml les!?a

79 II.

80

81 Na studiích. 1 rocházím lesy v letních dnech, srdce m k toulkána tm nutí, po ptácích slídím na stromech, pátrám, co v houštinách kutí; poslouchám luzný jejich zpv, badám, kdo hnízdo jak i co mi útchou praví staví z chvojné i listnaté skrýše. Tiše, mé srdce, bu tiše! Poledne práv; les je nm, panstvo si nejspíše hoví, než pone z koví navzájem zvunými hovoit slovy; pnkava s buku žvatlá již, podhorka z hlohu, neslyšíš?

82 !!. ervenka, smrek kde nízký, modinka s vtvice bízky, ermáek s šipku skal výše... Tiše, mé srdce, bu tiše Slyš, jak to v lese ven. a ven jásá a zvuí a zvoní, až slunce zázrak unaven k západu smutn se kloni; výkiky ídnou, tichne zpv, nebesklon zrudnul jako krev, hoí a plameny bii; jedle si vzdychla a mlí, smrina z hluboká dýše... Tiše, mé srdce, bu tiše! Te slunci s Bohem zpívá drozd ader svých krpje vroucí, naposled zora líbá hvozd, skála má elenku skvoucí; soumrak se vkrádá do sosen, ves, jenž byl steskem porosen, v démantné mní se kvítí, tajemn západ se nití ped nocí v královské pýše.. Tiše, mé srdce, bu tiše Pohnut jsem v duši ; cit sms v srdci mi tajemn roste, ach, co jsem snil a myslil dnes pi ptáku rozmluv prosté 76

83 ! ; Lítal jsem s nimi inimoilk, prožil jsem s niini mhuli vk. písn své, blaho i žaly, na dn jež duše již spaly: pohádky zaniklé íše... Tiše, mé srdce, buif tiše Poslední z houští hvizd snad! Slyš! Kos vzdechl smrin v hrudi, noc kráí ke mn blíž a blíž, v roklinách stíny se budí do temna hledím... Kde to jsem: pede mnou houštin bledý lem, ptactvo se v útulek vrací, cesta má v temnu se ztrácí. Kam jdu? zkad pišel jsem spíše? Tiše, mé srdce, bu tiše

84 Líhnutí, V kraj stichlý slunce zbytek krve roní. stin buk mlky slinu lip se druží, ervánek k zemi s polibkem se kloni a skalám na skrá klade vínek ríiží; hvozd dálný onml, tich v strnulosti stojí a jakby okouzlen se oddechnouti boji. Jih kidla peložil a sotva dýše, nm stoji ke tlum i strom pluky i kvt sbor a zelená trav íše, a ptactva zpv i snivé cvrk zvuky i listí uvadlé, jež zlekáno se chvlo pod nohou ])hichých srn, vše náhle onmlo. 78

85 Den svllý k s )ánkii zlaté zavicl /.raky, a msíc zamyšlen jde v zášcr lesu; jak dumy pluji nebeiti siné mraky, a vlažná rosa na mechu a vesu od záe západu se v drobný opál niti, a sosnám ve vlasech hvzd diamanty sviti. Noc, míru knžna, roušku dává niv a zvolna blíží se a hvzdy za ni; jde po špikách a ruce vznáší sniv na buku snt, jež hnízdo drží v dlani, by kuna zlotilá, jež slídí po koisti, nic vidt nemohla, co skryto je v tom listí. Dech kvtu duniavých se vznáší vzhru, to zem duch, an u výš k nebi vstoupá, blah, s vonnou modlitbou, až do azuru, v nmž krása hvzdnatá svou peru koupá, jíž kyprá adra chrání toho stromu jak andl svatý Kristv odkaz v dinnu. Co tajného, co divného se skrývá v tom zátiší, jež v haluzích se klene, že ani ístek sebou nezachvívá na snílce nejútlejší toho kmene r co kouzelného v noci té as hostí strom v zeleného srdce tulnosti

86 Co velikého (lúje se v tom buku. ký zázrak as, že hvzdy planou zlaté, a z nitra zni mu perly ptaích zvuku, jak zpvy andlv kdys v noci svaté, v niž plnv msic v stibroskvoucim svitu jak rže mystická zkve na blankytu"' Pro onen mír a klid se vkol hosti? pro stich' ten drozd a v tajemném dli snní, pro pival svtla z hvzdné vysokosti blah snáší zemi nebes políbeni? Pták zpvný rodí se, jenž krásu jara množí; i k lidstva útše kdes básník z vle boží? 80

87 ! B u d n í c k. (Jiný motiv.) Jsi nepatr, že rniiž' t hrav skrýt vrby vyrostlejší list, jak mistrn však v kovin tráv vít Imízdo umíš si a plíst. Jak mkce koroptvím je peím pro drobné dti vystýláš! Tm pkn se to sní, to vím, ty roztomilý pvce náš PtaCi mcítivy.

88 Zda tušíš, drobte zelenavý, jak rád mám tvoje ^vit vyjit"^, jímž stromti našich snící hlavy v kvt vonný toužíš probudit. Jak smutným na t hledím okem. když v dumách o návratu tkvíš a staré vrby nad potokem svvm etným rodem obalíš. A kterak tšívára se na té a družiny tvé ilý zjev, když v jarním slunci mládnou hat a míza vlaží adra dev! Mou duši znáš-li rozechvnou, když v sad t vlákal jara svod a ilá bysten bílou pnou na perlový t volá hod. Vz, radost mám, že dal Tvrce tob za údl, bys budil pole, háje, nivy a k novému je žití ml. milostivý Tím bratrem jsem ti, vzdechu Lady i mého zpvu touží vzlet, by v eské duše, chýše, hrady sle inu jas a krásy kvt.

89 Jsme stejni, stejn srílce máme, a nech pln koek náš je sad, pec poslání své vykonáme lip nežli mnohý orel snad. 83

90 ;! Pnice slavíková. 1 hle, má plka rozmilú v hedvábu šedého peí, jaké si hnízdo uvihi v šeíku omhidlém kei Prostorný stánek, vetchý však pro také pvkyn dti bojím se, že ho severák odnese z troj prute snti. Skoda! Le ])es to rád ji mám; sotva den v zoi se zrodí, potají za ní chodívám, jak druzí na koncert chodí; zavírám v srdce její zpv, noím se v myšlenek moi, za perlou sbírám perly zjev, jež v hloubce duše se tvoí.»í

91 ; Zpivá mi v sad, na niv, krása ji ze srdce šumí, sdílnou hrutf lidskou zvonivé v záchvvy pivésti umí; div tvoí plný zvunýcli nli, knndvoli sletí a pje, v ke i v lidí adrech všech kvetoucí zázrak se dje. Jakmile jitní zazpívá, bují a voní to v sad; poup se náhle zardívá, v prístnku dvátko mladé obé se divem rozvíjí, rže i panenka bledá jist je láskou opijí. zpv tví^ij. má pnice šedá. Zpívej jim, zpívej vše, co víš, obma, ptaí má knní, nad první ruch tch kvt již v ostatním život není; pál bych jim vnost takých chvil a než bou žití je zdrtí, aby je andl políbil polibkem blažené smrti.

92 Vlaská. V as, k rozchodnou když v blankytovém hižku ervánek líbá dennici, jdu, abych slyšel kovin vrnou družku, šveholnou vlašku pnici, jež, na zlatou než slunce pou se bére, kde les je nejtemnjší, eky blíž, rozkvetlé proskakuje šípu kee, kde žije... Viz a slyš! Jsou to písn, jsou to zvonky padající v mech? Kvty chvjí se i stonky, adra tají dech. 86

93 ; ; To vlašin druh, jak líbezn jí 7.])ívá, aii láskou se a blahem sj)il, až les, jenž vážn v (kuavu se dívá, svou temnou hlavu nachýlil co dumal as, že v ponurém svém trudu v/.dych', jak by jestáb na srdce mu pa zda vnik' ten zpv mu do zelených úd, i upomínka snad? Jsou to písn, jsou to zvonky padající v mech? Kvty chvjí se i stonky, adra tají dech. Však slyš, ký ptaí spor a Iduné kiky, Ký rej! Tvé, ký šum a kídel hbitý ruch? vlasko, smlé záletníky v dál zapudit chce vrný druh boj krutý je to, le tvj pítel prvý pec zstal vítzem i dnes, a necha krev mu tryskla z šedé lirudi, své štstí hlásá v les. Jsou to písn, jsou to zvonky padající v mech? Kvty chvjí se i stonky, adra tají dech. I žárlivosti vty slyším žhavé a drobné výitky a stesk a snivé duše žaly usedavé, v nich slz i úsmv je lesk; 87

94 le jako ondy k hnízdu se ti vrací, co jest mu ader plachá krev po boku tvém mu srdce nekrs-ácí ; kde's ty, tam jeho zpv. Jsou to písn, jsou to zvonky padající v mech? Kvty chvjí se i stonky, adra tají dech. Les stichl zase, stromové se modlí, jen motýl, íiv}' jara dech, k svým lechám spl, kde v soumraku rád a pespí zlatý slunce žeh. Má stará adra netušené mládla, sn kvty toužily z ni ven, vždy v kalich duše ptaí píse padla a žití ruch a sen. Jsou to písn, jsou to zvonky padající v mech? Kvty chvji se i stonky. adra tají dech. prodlí

95 Lesní skivan. Dloudil jfem veer po lese, tesknota duši mi hntla, démanty v sosen koruny luna již sypala svtlá. Xa blankyt hvzdy žasnoucí v záivém slétly se roji; pyšn se nebe zhlíželo v tekoucím pod skalou zdroji Xátlhera všude: na stráních, na nízkém koví i mechu... slyš, ký to soulad líbezný toiižebnvch zvnki a vzdechu

96 Jásá to, kvílí zas a zas... divno! To slavík snad zpívá; což i ten pustých kraj kout kídlaté poety skrývá? Jaký to zázrak vznešený v borovic nevlídném houští! Aj, to mj lesní skivánek v ráj svélio snní m pouští! Naíká, kvílí liez konce, v zoulalství duše jalc mladá, a zas jak rosa útchy do sprahlých ader to patlá. Jaká to zvonlcú líbeznost! Zpv-li to s kouzelné íše? Kee i stromy údivem modliti zdály se tiše. Dojemný náek s jásotem v toužebnou píse se pojil, v tesklivém srdce úsvitu roj dávnýcli zkazelí se rojil..složil jsem Idavu do mechu, na ústech toužebné pání: Zpívej mi, pláe rozmilé, slavíku jiustin a plání! 90

97 ! Zpv tvj, on ader bolesti slunené polibky dúvá, až jako mušle choroba tajemn perlou se stává. K míru a klidu vyzvání je tvoje dojemné pní, veškero blaho skryto v nm z bolesti vykoupení Drahou a nemáš slavíku - jsi mi, ty samoto snivá, lesní tvj snílek stesky své luznými kouzly ti zpívá.

98 ; Rákosníek. Otín soumraku pa na pole i lesy, na eky beh i vrl) šedavý tlum, vše ticho kol, jen v nízkých ostic smsi kýs tajemný se ozval ruch a šum, jak sivé kídlo temnoty by chtlo skrz husté síti mocí lett v dál mé oko v snivý kraj se zahledlo sám v dumách na behu jsem vody stál. Noc na zem klesla jako vdova sirá na mužv erstv nasypaný rov, když slzou kropí ho a v náru svírá l)i'konána žalem nemá slov;

99 mdlá svlla zžehla hvzdy sin záe a zabrala se v prchl doby sen. 3 vykávala uslzelé tváe, až v náku potší ji zlaty den. Tu v síii zjevirs ty se, pvce drobný. s tim nad oima žlutým obloukem, vznes' obliej jsi s temným kroužkem zdnl)ný. až hrdla bílý objevil se len^, a pt jsi poal vroucn tak a mile, až hvzdnalý noc rozvinula šlá a velkým luuy zrakem roztoužile svých dikíi jasnou vthala ti zá. V dál na vše strany rozléhal se v luhy tvých harmonických písní pestrý- dav. až ponoený posud v spánek tuhý, skr)-t v temné kukle, proci smrtihlav, by v kvtu kustovnice sladce hýil; i vzll' a pláš svj ernožlutý šíil nad ševelnými stms' lutii.h trav. Co vše jsi pl; *.i> i.i úiic /.w>nek hlásá, co stehlík drmolí a hvízdá hýl, co z konopina srdce k nebi jásá, i písní lindušiných zvuný pyl; vše noci nahradit jsi toužil snivé. ím tesknil den i ím se blažen chvl; ty's citem jat a láskou duše tklivé k ní sdílným tšitelem piletl.

100 I zer?, jak odchází, múj zpvný druhu, jak v slzy nutí ji tvj zvuný hlas, jak oi otvírá kvt pestrý luhu, jak šepce ke a hlavu týí klas; jak štíhlý chástal ozývá se v setí a hlasné kepelino pt penz"* v brázd teplé skrýši drobné budí dli a zvonek vže rozespalou ves. I já jsem poslouchal, co's pl a vstil, mj snílku nžný, v jitra mlžnou še, až v adrech tajemn mi zašelestil a rozvíjel se rudých rží ke; a všemi rty tch purpurových rží mé srdce dýchalo ti vroucí dík: Bu požehnán, kdo k ubohým se druží poutníkm žití, písn kouzelník.

101 Kru ti hlav. IN a ptaí koncert pisel z rána vhlasný kritik krutihlav, se výše druhých, dlal pána a prohlížel si pták dav, jenž v listnatého lesa strání pl hymnus k slunce uvítání. Niv krásou unesen a luhíi pl z vroucí duše ptaí sbor, druh každý šasten z štstí druh zel v sladké tuše na obzor, kde kníže svtla v nebes splavu z vln zlatých vvnoilo hlavu. 95

102 Jak kouzelné to byly zvuky, tu dumný stesk, tam ilý jas; ve snivé svj uhýk mísil slavíkovy tluky temný hlas, a v tóny lindušek a drozdii hlas žežulin se snášel z hvozdu. Jen krutihlav sám bez únavy se vrtl stále, aniž hles', hned zježil péra hadí hlavy, hned kril se, hned pyšn vznes', jak Biih ví co by v hlav snoval, a stále oi vyvaloval. ICdyž dopli, slít' mezi ptáky a nadul se a v e se dal: To že je zpv? Ne, to j.sou kváky a kviky svtu pro skandál; ten cvrliká si, onen kehce to všecko líbit se mi nechce. Já v Africe byl, moji zláti, a arných pvc slyšel sbor, jich písní orli byli jati, vod hrdí králové i hor; tam sídlí milákové bohu, vám, hudlai, jen smát se mohu. 'lam, Bilmanské kde stojí vrchy, a u Ni{jru a Cadských vod je nad vše vaše zpvné sprchy 96

103 :! mn zvuný výkik více vhod; váš zpv to mrzáek je v plenkách, radš kdybyste šu po lioiisenkácli Jen v ])alniách pvcové se rodí ne v lipách zde a sntcch vrb kde nebe v srdce žár jim hodí, vy máte jen. co dává krb; zpv pravý zní jen na Atlasu, vy, knikalové, jdte k cfasu!" Tu drozd, dív klidn poslouchaje, dl chlubilovi :,.Laskav bu a zjev, co z palmového kraje Ivá pro nás vyzískala hru; co v tob z rubín tch hoí, jež Pánbh ze slz v duších tvoí." A krutihlav vznes' hrd hlavu a naduv hrdlo jal se pt, le strnulému pvcv davu v ráz ped zrakem se temnil svt: To že je zpv? To psík kdes vrí!" A krutihlav se k snti krí. Smích rozlehl se v lesním skrytu a znova zahovoil drozd Zpv duši chce a vroucnost citu, jen hlavou kroutit není dost; ty nemáš nic než hrdlo choré jak litujem té. bídný tvore! flaci motivy. 97

104 ; My stesk i žal, jímž srdce liiiši, a radost nesem nebi vstíc, když snním zkišalují v duši a záí z dtských zítelnic jdi, jdi a všemu svtu vsti, co naše blaho je a štstí. Spš, kaj se z úšklebk a híchii, je veliká jich vru sms, jdi, nech si pozemskou svou pýchu, nám dost, když vzletném do nebes; nuž k slunci, k svtlu, sbore pták, a ty bu s Bohem, ubožáku!'' 98

105 ; : ervenka. Lípy na vsi zhiijily a kvetou, tuný melák, jenž jim v adrecli dlel, spitý medem, s hlavou poprášenou istí hroty mlsných tykadel vje kídly, slunce žár ho muí, stásá pestrých kvt prašnou sms, lín pod mez kráí, mrzu bzuí Nelze snésti toho vedra dnes!"

106 . Za vsi louka s kvt zlatým pylem, kvtnou loukou zlatý tká den a hoch z vísky, lelší za motýlem le již pod hloh sedá unaven, stiraje si pot, jenž s ela kane; v tom pták hndý snes' se na vtev, hrdélce a hru jsou malované jako malin rudožlutá krev. Hopkuje si, malou hlavu týí, vsí kídla šedých nohou níž:.svi, svi, slunce!" hvízdav si kií, prohej ptaí hrud i lidskou již, prohej srdce toho, jenž zde dímá, dej mu zvonky v srdce, hvzdy v zrak, a ho píse líbá, soucit jímá, a jas ducha plaší mysli mrak." Slyší hošík, aniž ví, co slyší, ale dojat v duši jest a blah; pták ten rázem bytostí mu vyšší, vzhlédl na a rychle v adra sáh'.. Má snad srdce kidla? Jak se chvje! i v nm puí pestré kvty niv? Ptáe, ptáe, co se ve mn dje? Ta tvá píse jalíý zvuný div! Jaká krása, jaká chvíle zlatá, jaká divných pohádek to íš!.." A hochova duše krásou jatá nad ddinu vzlétá výš a výš;

107 : nad pokmii se vznáší, nad douluavoii (1(1 lilankytu v nebes šírý luh; nad snílkovou ozáenou hlavou mladým siuím a písním žehná Buh. Útlí; srdce hošíkovo buší, každý záchvv v tísni dtských dum, zvun kišaluje v útlé duši; v srdci kypí to jak vína šum, prsa šíí se mu, líce nití, zem s nebem splývá, s lesem mrak; ani neví, co té chvíle cítí a co vidí krásou spitý zrak. Samá kouzla vyrstají v luhu z rubín je zdroje ruí ron, kvítí na niv se adí v' duhu, a rtem lidským mluví vže zvon: Vše je živo, nedbej lidské ei, rozhlédni se sdíln tam i sem; sni a v, že stesk a žal se léí, vroucnou písní jen a soucitem! Zpv že plaší netopýry zloby, hvzdy sype na blankytný svor, že skvost myšlenek je nad vše zdoby utajené v klín vod i hor; ty pak, ptáku, plave nebes moí, povzletu a svobod jej u, a ten ohe, jenž mu v srdci hoi, s citu rosou v tklivou sdílnost slu!"