Za hudební soubor sv. Jana Křtitele Eva Kadlecová

Transkript

1 Všichni jsme si připili vzácnou jarní svatojánskou vodou, která přinášela zdraví a radost již 410 let. Rozcházeli jsme se všichni s pocity radosti ze života a jarního období, které je tak nádherné a dává člověku zapomenout na všechny těžké chvíle života. Kostelíček sv. Jana Křtitele byl vyzdoben krásným zlatým deštěm, žlutými kvítky vyjadřujícími sluneční svit a optimismus. Také jsme zakoupili na výzdobu 40 barevných vajíček symbolu nového života a zavěsili u oltáře větvičky kočiček. Milé účinkující jsme obdarovali oříškovou čokoládou za jejich vystoupení. Přáli jsme si, aby návštěvníci koncertu byli naplněni hezkými pocity a odcházeli do svých domovů s pokojem v duši a věřím, že se nám to povedlo. Pan David Šašek, starosta města, který se s rodinou též koncertu zúčastnil pořídil fotografické snímky, které Vám, kteří jste se neúčastnili, koncert přiblíží. Děkujeme panu starostovi pěkně a přejeme mu vše dobré. Za hudební soubor sv. Jana Křtitele Eva Kadlecová

2 VZPOMÍNKA NA PANA KARLA KLIKA Dovolte mi, milí čtenáři, abych věnovala vzpomínku panu Karlu Klikovi, který nás nedávno navždy opustil. Jeho vztah k Deštné a jejím obyvatelům byl výjimečný. Od mládí pokračoval v tradici rodiny Klikových, zejména svého strýce profesora Josefa Klika i svého otce. Zapojil se ochotně vždy do všech místních aktivit. Hrál divadlo a nezapomenutelné bylo i jeho krásné cvičení na hrazdě a na bradlech v deštenském Sokole. Založením a vedením jedinečného provaznického muzea Deštnou též proslavil. Psal celý život kroniku Deštné a různé životopisy a příhody lidí pocházejících z Deštné a okolí. Všem dle možností Karel Klik pomáhal. I já mu vděčím za to, že když mi zemřeli všichni blízcí v rodině, nabídl mi jako jeden z mála nezištnou pomoc. Karel chodil i velmi rád na koncerty do kostelíčka sv. Jana Křtitele v Lázních v Deštné, kde jsme navázali na dřívější tradici letních slavností, kde i on kdysi účinkoval. Na letošním jarním koncertě mu budeme věnovat hezkou národní písničku a tak splníme jeho přání na koncertech uvádět též tento typ hudby. Přejeme panu Karlu Klikovi lehké odpočinutí v jeho milované Deštné. Budeme na něho vždy vzpomínat. ČEST JEHO PAMÁTCE. Za hudební soubor sv. Jana Křtitele v Deštné Eva Kadlecová Zemřel Karel Klik Když jsem uslyšela tuto větu, nemohla jsem jí uvěřit. Nějak mi to nešlo. Vím, že byl vážně nemocný, ale stále jsem doufala ve zlepšení. Karla jsem znala celý život a dobře si pamatuji, jak mu bylo špatně asi před třemi léty. Potkala jsem ho před Kučerovi, byl bledý a jako desorientovaný a řekl mi: Tak jsem si myslel, že se nedočkám rána živ. Šel jsem odemknout barák, otevřel dveře, aby se nemusely rozbíjet zámky, i šaty do hrobu jsem si přichystal. Možná i proto bylo tak těžké přijmout tuto skutečnost. Karel byl neobyčejný člověk. Šetrný sám k sobě a velkorysý k druhým. Nedá mi, abych nevzpomněla na mladá léta, plná elánu a snů. Moje první setkání s Karlem bylo v tělocvičně v roce To jsme nacvičovali na 11. Všesokolský slet do Prahy. V tělocvičně jsme se pak setkávali po mnoho let. Ženy i muži Sokola Deštná cvičili vždy večer a jejich cvičení následovala po sobě. Když se muži připravovali na vystoupení na hrazdě, my ženy jsme neodolaly a dívaly se. Karel byl na hrazdě mimořádně obratný. Určitě teď neznám v Deštné nikoho, kdo by to uměl. V sestavě na vysoké hrazdě měl zařazen výmyk, sklopku, toč vzad snožmo, několik veletočů a seskok s obratem. Možná některý čtenář nebude věřit, ale ještě je několik málo pamětníků, co by to mohli dosvědčit. Karla cvičení gymnastiky zajímalo stále, chodil se dívat jak děti cvičí a byl tím nadšen. Vždy jsme ho zvaly na poslední trénink před krajskými závody. Chodil rok, co rok pravidelně, až do roku

3 Karla si také pamatuji jako člena Spolku divadelních ochotníků. V roce 1959 se hrála v Deštné Čapkova Matka a Karel hrál syna Ondřeje. Soubor byl dokonce na festivalu v Pelhřimově a jeho dobrého výkonu si všimla i porota. Zatím jsem vzpomněla jen to, čím si Karel alespoň trochu zpříjemnil život vyplněný prací. Ta skutečná práce, kterou po sobě zanechal by vydala na knihu. Vyučil se provazníkem a v padesátých létech v době znárodňování se stal předsedou Výrobního družstva. Mnohokrát jsem o tom s Karlem mluvila a vždy tvrdil, že to bylo něco jako zlý sen. Ten čas, říkal, byl pro mne hodně dlouho noční můrou. Zvládl to a ještě stačil postavit provozovnu, která slouží dodnes. Asi největší obdiv patří Karlovi za zřízení provaznického muzea. Myslím, že by se těžko daly spočítat roky, dny a hodiny, kdy přemýšlel, pracoval a sháněl z vlastních prostředků vybavení do muzea, které je jediné svého druhu v Čechách. Proto jeho jméno nebude nikdy zapomenuto. Nezapomene na něj ani Město Deštná, kterému muzeum ještě za svého života daroval. Nezapomenu ani já, protože na přátelství, které trvá celý život se zapomenout nedá. Růžena Fialová Život pana Klika byl zasvěcen práci. Pan Klik byl deštenským patriotem. Vyučil se provazníkem a provaznickému řemeslu se věnoval celý život. Stál u zrodu výrobního družstva Delana. Založil provaznické muzeum, které následně daroval obci. Pracoval také jako kronikář obce. Byl spisovatelem napsal knihu o provaznictví, napsal publikace o činnosti místních spolků, kterých byl členem, v některých byl i funkcionářem byl v Sokole, u hasičů, v Červeném kříži, ve spolku TIS, u ochotníků, u včelařů. Pořádal výstavy obrazů a dokumentů z deštenské historie. Měl rád kulturu divadlo, hudbu, poezii, historii a cestování. Byl vždy ochotný pomoci. 9. dubna jsme vzdali poslední poctu, rozloučili se a poděkovali panu Klikovi za vše, co pro město Deštná udělal. Čest jeho památce. David Šašek, starosta Děkujeme touto cestou všem přátelům a známým za jejich účast při posledním rozloučení s naším bratrem panem K a r l e m K l i k e m. Přijměte prosím naše díky, za důstojné rozloučení, květinové dary a slova útěchy. Věříme, že na něho budete v dobrém s námi vždy vzpomínat. Za celou rodinu děkuje Miloslava Zahradníková, sestra - 3 -

4 Zpravodaj Deštenska Jedna z posledních fotografií pana Klika sázení spolkových lip foto: Martin Šole Jubileum paní Ivy Paní Iva Janžurová slaví tento měsíc kulaté narozeniny. Vím, že nepatří k ženám, které svá léta úzkostlivě tají, proto prozradím, že jí 19. května bude sedmdesát let. Občané Deštné i okolí vědí, že vlastní hájovnu u Lískovců a mají radost, když občas paní Ivu uvidí. Těší je, že ještě někdy na hájovně přespí, že v Deštné chodí i nakupovat, že jí slouží zdraví i že miluje svoje čtyři vnoučata. Lidé sledují filmy i seriály, ve kterých hraje a někdy opravdu zmobilizují všechny síly, aby o začátek vysílání nepřišli. Je hodně lidí, kteří se proti seriálům vymezují a nesledují je. Cukrárna a Nemocnice na kraji města byla však výjimkou. Zkrátka Ivu Janžurovou sledují všichni je naše a máme ji rádi je vynikající herečka a přirozená a skromná žena. Bylo by těžké vyjmenovat všechny filmy, divadla i seriály, ve kterých hrála, bylo jich hodně. Já nemohu zapomenout na film Petrolejové lampy podle románu Jaroslava Havlíčka. Role stárnoucí Štěpky, toužící po dítěti, byla v jejím podání tak dokonalá, že si ji budu pamatovat celý život. Dokáži zavřít oči a děj možná čtyřicet let starého filmu se mi odvíjí před očima. I teď po tolika letech za tak silný zážitek paní Ivě děkuji. Měla jsem v životě štěstí, že jsem se s paní Ivou setkala i blíže. Byli jsme se známými pozváni na hájovnu, oslavili společně i Silvestra a těch setkání byla v sedmdesátých letech -4-

5 více. Být v její blízkosti a mluvit s ní o obyčejných lidských starostech a radostech je příjemné a přirozené. Žena, která je držitelkou dvou Českých lvů za nejlepší herecký výkon i ocenění za nejlepší herecký výkon na Mezinárodním filmovém festivalu v Soči, navíc držitelkou Ceny Alfréda Radoka a Ceny Thálie je skromná a milá. Chtěla bych ji touto cestou popřát k narozeninám za všechny lidi v Deštné i okolí: Paní Ivo, přejeme hodně a hodně zdraví, štěstí, spokojenosti, lásku vnoučat a všech dobrých lidí. A pokud Vám někde v srdci dříme tajné nesplněné přání, moc přejeme jeho vyplnění. Fialová Josef Kloboučník let od narození Jedním z letců, kterému ukončila druhá světová válka mladý život, byl nadporučík Josef Kloboučník, který podle domovského práva svých rodičů patřil do obce Deštná. Jeho otec Severin se narodil v Deštné v čp Ve Vídni, kam odešel na zkušenou, se seznámil a oženil s deštenskou rodačkou Julií Rožďálovou a ve Vídni se jim narodil 10. března 1911 syn Josef. V červenci 1914 odešel otec Severin do války a matka se odstěhovala z Vídně do Deštné k rodičům (čp. 211). V roce 1917 začíná malý Josef své školní roky v deštenské škole. Po válce se rodina přestěhovala do Prahy, kde Josef absolvoval reálné gymnázium. Moderního mladého muže, sportovce, zlákalo letectví. V letech absolvoval vojenskou akademii v Hranicích s leteckým aplikačním kursem v Prostějově. Další vojenskou službu pak vykonával ve Vajnorech u leteckého pluku 3 a v Hradci Králové u leteckého pluku 4. V roce 1938 byl přidělen k ministerstvu vnitra a jako velitel letecké četnické hlídky určen s dalšími piloty - npor. J. Klánem a rtm. K. Weisem - k ochraně vzdušných hranic Československa. Létali na strojích Avia B-534 z letiště českobudějovického aeroklubu v Plané od 25. dubna 1938 a v době vyhlášené mobilizace hlídkovali nad jihočeským pohraničím proti narušitelům z nacistické luftwaffe. Několikrát se jeho letadlo objevilo i nad Deštnou. Po okupaci v r odjel do zahraničí, krátce působil v Polsku a Francii a posléze se dostal do Liverpoolu v Anglii. V září 1940 se objevuje v řadách 312 čs. perutě RAF ve funkci pilota a zpravodajského důstojníka uprostřed právě probíhající bitvy o Británii, odtud přechází k 96. britské squadroně a létá zde jako noční hlídač. Během jedné hlídky nad Manchesterem došlo k poruše palivového potrubí jeho Hurricanu Mk.I a následovalo nouzové přistání mezi budovami jedné zemědělské farmy. Letoun byl těžce - 5 -

6 poškozen, ale Kloboučník tentokrát vyvázl jen s lehkým zraněním. V březnu 1941 je převelen k 68. britské noční squadroně, kde spolu s četařem radaroperátorem J. Klváčkem tvořili první čs. posádku u této - později právě díky Čechoslovákům - tak proslavené jednotky královského letectva. 22. října 1941, při návratu z nočního operačního letu, se jejich letadlo během přibližovacího manévru na přistání v Poyton Greenu u Rodenu zřítilo a oba letci zahynuli. In memoriam byl Josef Kloboučník povýšen na štábního kapitána letectva. Jeho spolužák z pilotní školy Ing. František Faitl (po roce 1990 generálporučík letectva) vzpomínal na Josefa Kloboučníka jako na výborného kamaráda a velmi dobrého pilota se šlechetným srdcem. V deštenském leteckém muzeu se můžete o Josefu Kloboučníkovi dovědět více. Z prací Františka Kvapila vybrala R. Fischerová Den májový se sluncem zlatým vzbudil a jako v rukou božích k oblakům se vznes jak by jej skřivan na svá křídla vložil když vzlétl nad Strážku vysoko do nebes. A lesy vydýchly svůj závoj mlhavý jak z cigarety obláčky když pouštím a zajíc očka mne si, které mu polibkem sluneční paprsek probudil v houští. Na Voleským rybníku se kačky probudily a zapomněly lovit pro krásný ten den po slunci tázavě hlavičky otočily ta krása zda je skutečnost či ještě sen. A na Chmelničce žáby v mohutném barytonu s měchýřky třpytnými den nový oslaví a já tak přešťastná jsem prožila to ráno a nesu vám z té krásy pozdravy. Napsala Bohuslava Lišková z chaty u Chmelničky 1. května 1961 Vzpomínání na kino v Deštné Už 70 let uplyne 13. května 2011 od promítání prvního filmu v dnes, bohužel už bývalém, kině v Deštné v čp. 61, v sále "U Hlavsů". Původně nebylo ještě hlediště převýšené, byly tam jen jednoduché dřevěné židle (ale sklápěcí). Topilo se velkými železnými kamny, která zahřívala jen diváky, sedící blízko nich, i když byla do červena rozpálená, a promítací plátno nebylo širokoúhlé... ale biograf býval "nabitý." - 6 -

7 Kdo byli nadšenci, kteří o otevření biografu v Deštné v roce 1941 usilovali a po dlouhých a obtížných jednáních svého cíle dosáhli? Byl to spolek divadelních ochotníků: Josef Fiala - klempíř, Josef Svobodný - učitel, Josefa Jirků - ředitelka tehdy Měšťanské školy, Jan Čáp, František Miklík - krejčí, Stanislav Jíra - učitel, Leopold Novotný - dentista, Karel Závodný - obchodník, Josef Poslušný - zemědělec a Bedřich Fiala. Byla to záležitost značně riskantní, hlavně po stránce finanční. Spolek měl jen několik tisíc Kč a náklad k zahájení provozu předpokládal asi 40 tisíc Kč. Kampelička byla ochotna poskytnout úvěr spolku na dlužní úpis ručiteli byli všichni členové představenstva a dozorčí rada Kampeličky a 10 výše jmenovaných členů ručitelů za ochotníky. Stavba kabiny byla sjednána s velkostatkem Dírná, promítací stroj (starší - nákladem Kč) byl zamluven u fy J. Gradwohl v Praze. Promítačskou zkoušku udělali Josef Foist a Josef Fiala. Firma Gradwohl instalovala zakoupený promítací přístroj a zbývalo jen udělení licence. A to byl kámen úrazu, protože Zemský úřad v Praze na příkaz německých úřadů nová povolení nesměl vydávat. Několik známých, bydlících v Praze, intervenovalo bohužel bezvýsledně. Městský úřad požádal o pomoc protektorátního ministra vnitra, generála Ježka, který byl v Deštné několikrát na honě zprostředkoval to vrchní četnický strážmistr František Průša. Přesto žádost zůstala beznadějně ležet až do května Tehdy přišli do Deštné na několikatýdenní odpočinek němečtí vojáci a sháněli se po biografu. Když jim bylo řečeno, že biograf zde je připraven, ale není licence k promítání, nadporučík Martin dojel do Prahy a přivezl týž den od Böhmisch-mährische Filmzentrale povolení k zahájení provozu biografu v Deštné. Avšak ještě nebyla provedena kolaudace. Německý oberleutnant hravě zařídil i to, a hned druhý den 10. května a 13. května už byl promítán pro německé vojáky první film Truxa. 16. května opět německý film Mládí. Pro naši veřejnost byl hrán 17. a 18. května český film Bílá vrána. Po odstranění menších závad při prvních promítáních se pak hrálo 2x týdně pro německé vojáky a pro naše obecenstvo vždy v sobotu a v neděli (stejný film). V srpnu 1941 se promítal 7x český film To byl český muzikant. Vstupné činilo 4, 3 a 2 Kč. Od r se vždy promítal jeden týden film český a jeden týden film německý. Všechny funkce vykonávali členové ochotnického spolku zdarma. Teprve později dostával menší odměnu promítač Josef Foist, protože vykonával službu nejobtížnější kromě promítání se staral i o dovoz filmu od autobusu a po promítání jej opět dovezl k autobusu k odeslání do dalšího biografu. Návštěvy biografu byly veliké. Taneční zábavy se v té době konat nesměly a tak lidé z širokého okolí chodili do biografu. Ochotníci tak v krátké době splatili dluh a šetřili peníze, že po válce postaví vlastní kulturní dům. Funkci vedoucího kina zastával Leopold Novotný, později Stanislav Jíra, promítač Josef Foist (školník), účetní Václav Macek (od r Stanislav Jíra), pokladník Josef Fiala a pomocník Karel Eliáš, šatnář Jan Sýkora, uvaděč František Mikšík a další. Léta šla a biograf (později kino) stále prosperoval. Měnili se vedoucí i další profese, ale kdo stále na svém postu zůstával, byl Josef Fiala. Zastával funkci pokladníka, i když mu již zdraví nesloužilo, až do roku září 1977, kdy si zlomil ruku a téměř už pro silnou - 7 -

8 cukrovku neviděl. Pracoval v kině plných 36 let. V září 77 tuto funkci převzala Eva Strachotová (Capouchová) a od roku 1978 Jitka Šváchová. Po znárodnění kinematografie v r bylo kino státní, od se stal provozovatelem kina Místní národní výbor Deštná. Vedoucím kina se stal František Kameník, který tuto funkci zastával až do , kdy se odstěhoval do Kamenice nad Lipou a vedoucí kina se stala Eva Hronová. Promítačem byl do roku 1968 Josef Foist - pro nemoc musel tuto funkci opustit a od ledna 1968 se stal promítačem Miroslav Drs, obvodní dozorce Jihočeských elektráren, pokladníkem byl stále Josef Fiala, uvadečem a uklízečem Jan Sýkora, který dal v roce 1966 výpověď; na jeho místo nastoupil 15. října 1966 František Novák čp. 74 a jeho manželka Marie Nováková. V té době bylo v kině 195 sedadel. Vstupné bylo nízké: 39 míst po 1 Kč, 104 míst po 2 Kč a 52 míst po 3 Kč. V roce 1964 byla upravena kabina a instalovány nové promítací stroje. Hrálo se v sobotu a v neděli - stejný film - a ve středu. Ročně kolem 180 představení. V roce 1968 byly nejnavštívenější filmy Muž z Hongkongu, Džingishán a Ta naše povaha česká. Nehrají se pro nedostatek návštěvníků filmy sovětské, východoněmecké, polské, maďarské a bulharské. V roce 1968 byla do kabiny zakoupena elektrická akumulační kamna. Od poloviny roku 1969 rozdělovala filmy krajská půjčovna v Českých Budějovicích, filmy byly zasílány odtud nebo z jiných kin do stanice dráhy Soběslav, odtud je vozil autobus. V červenci 1971 se vedoucí kina Eva Hronová odstěhovala do Jindřichova Hradce a její místo převzala matrikářka MNV Růžena Fischerová. Dále byl do kina přijat jako praktikant na funkci druhého promítače Ivan Závodný, po absolvování 200 představení složil v r po třítýdenním kursu promítačskou zkoušku v Klánovicích. Promítači se při promítání filmů střídali....pokračování příští měsíc... R.Fischerová DUBEN V LETECKÉM MUZEU DEŠTNÁ OČIMA KHL Měsíc duben byl jako každoročně prubířským kamenem nové turistické sezony v Leteckém muzeu v Deštné (dále LMD). Zatím nemáme k dispozici přesné počty návštěvníků a hostů expozice, ale již na první pohled je patrné, že se letošní pomyslný start zdařil velice dobře. Všichni víme, že média jsou mocná a i z tohoto důvodu jsme během dubna využili tří příležitostí ke zviditelnění LMD a našeho Klubu historie letectví (dále KHL) v celorepublikovém měřítku. De facto u všeho od začátku pokaždé stála Česká televize a redaktoři Aleš Hazuka či Petr Šuléř, kterým jsme s kolegy z KHL dodávali jedno téma lepší než druhé. Slibným startem reklamy LMD byl převoz a následná instalace cvičené ruské atomové pumy, kterou nám na do muzea pro tuto sezonu zapůjčila Vyšší policejní škola v Pardubicích, s garancí bezpečnosti exponátu díky našemu kolegovi z klubu pyrotechniku kpt. Karlu Ludvíkovi. Po odvysílání příspěvku v České televizi - 8 -

9 v událostech z regionu a hlavním zpravodajství, se atomovky chytla nejrůznější média, počínaje MF Dnes, přes Jindřichohradecký Deník a Český rozhlas, konče nejčtenějším deníkem v České republice, Bleskem. Zhruba o tři týdny později jsem byl přizván jako archeolog a letecký historik k náhodnému nálezu čtyř motorů z německého proudového stíhacího letounu Messerschmitt Me-262 Schwalbe z konce II. světové války. V úkrytu pod zemí nedaleko bývalého válečného letiště v Plané u Č. Budějovic se dále našla celá řada náhradních dílů z Me-262, vše v neuvěřitelném množství dvou nákladních aut! Od 29. dubna se proto s A. Hazukou pokoušíme, on prostřednictvím médií a já četnými odbornými posudky, přesvědčit ředitelství Jihočeského muzea v Č. Budějovicích a vedení Jihočeského kraje, aby tyto unikátní nálezy byly trvale deponovány v našem kraji, nikoliv ve Vojenském historickém ústavu v Praze - Leteckém muzeu ve Kbelích, ale naopak v Leteckém muzeum v Deštné. Když ne celek, tak alespoň část z nálezů. Jak to vše dopadne je záležitost následných jednání během měsíců květen a červen Snad kladnému vyřízení naší žádosti napomohly i reportáže vysílané v pátek 29. dubna v České televizi, které měly velkou odezvu a vyvolaly již první výše zmíněná jednání. Pokud se podaří náš záměr, LMD získá dlouhodobou zápůjčkou takovou raritu, na kterou si troufám tvrdit budou jezdit dívat lidé nejen z celé České republiky, ale i z mnoha míst Evropy. Nálezů tohoto typu, ze samotného sklonku války, totiž mnoho neexistuje! Na uplynulou sobotu 30. dubna pak přijali naše pozvání členové veterán klubů z Č. Budějovic a J. Hradce s téměř dvaceti historickými vojenskými auty. Abychom do Deštné a Leteckého muzea přilákali co nejvíce médií i návštěvníků akce, vymysleli jsme na slavnostní zahájení nové sezony v LMD historickou fikci: Co by bylo, kdyby se americká vojska nemusela počátkem května 1945 zastavit na demarkační linii na západě Čech, ale mohla postupovat dále na východ?. I když jsem osobně nebyl účastníkem této bojové akce, chci za náš klub poděkovat všem zainteresovaným hercům scénky pracovně pojmenované Setkání spojenců na nově objevené demarkační linii. Z fotografií, co jsem měl možnost vidět od redaktora Sedmičky Josefa Bőhma i mých kolegů z klubu je patrné, že se všichni plně položili do svých rolí. Američané přijeli jako blesk od Červené Lhoty a nečekaně přepadli bránící se Němce, které vzápětí zatkli a arestovali. Poté se Američané setkali s Rusy na leteckými historiky z KHL vypátrané demarkační linii procházející Deštnou přes čp. 61 (objekt LMD) a všechny pak společně přivítal domácím chlebem a solí starosta osvobozené Deštné David Šašek v doprovodu družičky Jarky Divišové. Prostě vše, jak má být! Jako by byl květen 1945 a ne o celých šestašedesát let více. Kdo z vás neviděl žádnou z těchto tří výše uvedených reportáží, velice úzce se dotýkajících Deštné, můžete si je i zpětně vyhledat v archivu České televize na webu tohoto média. Co vím od svých přátel z nejrůznějších redakcí, všechna tři témata pro ně byla zajímavá a stala se pokaždé jednou z hlavních oblastí jejich zájmu. Nakolik tyto reportáže i s odstupem času osloví veřejnost a tím případně ovlivní návštěvnost Leteckého muzea v Deštné, ukáže až čas. Přesto si však myslím, že se nejen muzeum, ale především Deštná za uplynulý měsíc zapsala tolikrát do podvědomí občanů celé České republiky, jako za mnoho let předtím asi dlouho ne. Tak ať se nám společné dílo daří! Více informací o muzeu i aktivitách našeho klubu najdete na webových stránkách: Těšíme se s Vámi na setkání! Vladislav Burian, KHL, foto : Josef Bőhm, Deštná - 9 -

10 Foto: Historická fikce z Deštné, aneb, jaké by to bylo, kdyby : Američané zatýkají poslední zbytky německých vojáků ukrývajících se v Deštné a krojovaná žena Jarka Divišová z Deštné vítá spojenecké vojáky chlebem a solí

11 Pohádkový večer na MěÚ Zpravodaj Deštenska SLOUPEK DEŠTENSKÉ KNIHOVNY V mnoha knihovnách v Jindřichohradeckém regionu byl večer s pohádkou uspořádán již minulý rok, jako noc s H. Ch. Andersenem. To, proč jsme stále s děvčaty přemýšlely, kam děti na noc uložit, bylo nedostatečné hygienické zařízení a malý prostor v knihovně. Tento problém vyřešil starosta David Šašek tím, že nám nabídl uspořádat večer s pohádkou na Městském úřadě Deštná. Výsledkem bylo pozvání dětí na pohádkovou noc v dubnovém Zpravodaji Deštenska. Tento večer jsme věnovaly českým pohádkám a uctily tím stoleté výročí narození Václava Čtvrtka. Byli i skeptici, kteří si mysleli, že dětí bude málo. Bylo překvapením, že se jich v krátké době přihlásilo 24. Obřadní síň, kde děti spaly byla naplněna tak, že praskala ve švech, jak se lidově říká. Ještě než začnu psát o samotném programu večera, chci touto cestou poděkovat všem zaměstnancům MěÚ, kteří nám připravili pěkné prostředí. Připraven jsme měli i ohníček, kde jsme s dětmi opékaly buřty. Opékáním buřtů jsme dlouhý večer zahájily. Děti to bavilo a hezky se dívalo jak jim chutná. Chutnaly jim i sladkosti, co připravila Lenka Bobáková, protože dětské ruce se co chvíli vnořily do krabičky a pusa měla pilno. I to byl pěkný a zajímavý pohled. Spokojené děti pak zlákalo dětské hřiště, kde se do sytosti vydováděly. Prolézačky, hrad, kolotoč a houpačky měly určitě další zatěžkávací zkoušku. Když jsme opouštěly hřiště, děti se nemohly dočkat, až si budou na MěÚ vybalovat spacák. Proto cestu braly útokem. Jim se to běželo, ale my dříve narozené jsme to měly těžké. Na MěÚ měly děti připravený čaj i šťávu a pečenou bábovku od Pavly Píglové. Zkrátka byly jsme očekáváni. Žízeň byla veliká, ochutnávaly se sladké řezy, které jsme dětem z lásky upekly, šmátralo se i v batůžku. Také dvě bonboniery, dárek od rodičů, pomalu ubývaly. Spokojené děti, umyté a najedené se zavrtávaly do spacáků a velmi živě povídaly. Hodně hlučná byla slovní výměna mezi šestiletou holčičkou a o něco starším chlapcem. Šla jsem je uklidnit a zjistit proč. Dívenka si stěžovala, že ji otravuje. Pak mi do ucha pošeptala, že jí říká stále, že jí miluje. Oba dva moje odpověď: Třeba je to pravda úplně uklidnila a bylo pak ticho. Nějak jsem pak zapomněla na starosti a vzpomínala pomalu živě na svých šest let. Děti pomalu ztichly a celá obřadní síň potemněla. Rozsvítily jsme několik světýlek a dobře svítící lampičku, připravenou na čtení pohádek. Pohádky byly připravené a tak úplně na začátek zaznělo motto: Pohádka má mocnou sílu, všechno zlo přemůže dobro odměňuje a otevírá mříže. Četlo se hlavně z knih Václava Čtvrtka O víle Amálce, Makové panence, O Cipískovi, na pořad přišla i Rumcajsova Loupežnická knížka, Cesty formana Šejtročka i kniha Strom pohádek z celého světa. Čtení se střídalo s vyprávěním, zpěvem i přednášením básniček. Nechybělo ani vyprávění vtipů. Děti se zapojily všechny a bylo moc hezké poslouchat jak se děti projevovaly. Děvčata zpívala národní písně, kluci zazpívali současnost Kabáty a Svěrákův hit Když se zamiluje kůň. Celý pohádkový večer končil sledováním televize s pohádkou Pipi, dlouhá punčoška, která byla plánovaná na usínání. Polovina dětí ji však sledovala až do konce. Než se všechny dětské oči zavřely, byla dávno půlnoc. Těšily jsme se, že budou spát nejméně do sedmi hodin