John Ronald Reuel Tolkien HÚRINOVY DĚTI ARGO - 4 -

Transkript

1 - 1 -

2 - 2 -

3 - 3 -

4 John Ronald Reuel Tolkien HÚRINOVY DĚTI ARGO - 4 -

5 Přeložila Stanislava Pošustová-Menšíková Argo, 2007 Originally published in English by HarperCollins Publishers Ltd under the title The Children of Húrin Map, Preface, Introduction, Note on Pronunciation, Appendix and List of Names Christopher Reuel Tolkien, 2007 The Tale of The Children of Húrin The JRR Tolkien Copyright Trust and Christopher Reuel Tolkien, 2007 Illustrations Alan Lee, 2007 Translation Stanislava Pošustová-Menšíková, 2007 ISBN

6 PŘEDMLUVA Nelze popřít, že velmi mnoho čtenářů Pána prstenů vůbec nezná pověsti ze Starých časů (dříve uveřejněné v různých podobách v Silmarillionu, Nedokončených příbězích a v The History of Middle-earth), leda z doslechu jako cosi zvláštního a nepřístupného pojetím i literárním zpracováním. Proto již dlouho považuji za opodstatněné předložit otcovu dlouhou verzi pověsti o Húrinových dětech jako samostatné dílo v knižní podobě, s co nejmenšími redakčními zásahy a především jako souvislý příběh bez mezer a přeryvů, pokud toho bude možné dosáhnout bez zkreslování a vymýšlení, přestože otec některé části zanechal v nehotové podobě. Myslil jsem si, že by se takto předložený příběh o osudu Túrina a Niënor, dětí Húrina a Morwen, mohl stát průhledem do neznámé Středozemě, v níž se odehrává děj živý a bezprostřední, a přece pojatý jako vyprávění z dávných věků, z utonulých zemí západně od Modrých hor, kde se v mládí procházíval Stromovous, o životě Túrina Turambara v Dor-lóminu, Doriathu, Nargothrondu a Brethilském lese. Tato kniha je tedy určena především čtenářům, kteří si například vzpomenou, že kůže Oduly byla tak strašlivě tuhá, že ji nemohla prorazit žádná lidská síla, ani kdyby meč ukoval elf nebo trpaslík a kdyby jej vedla Berenova či Túrinova ruka, nebo že Elrond v Roklince před Frodem mluvil o Túrinovi jako o jednom z mocných přátel elfů z dávných dob, ale nic víc o něm nevědí. Když byl můj otec mladý, během první světové války, dávno předtím, než vůbec tušil, že jednou vznikne příběh o Hobitovi nebo o Pánu prstenů, - 6 -

7 začal sepisovat soubor pověstí, které nazval Kniha ztracených pověstí. Bylo to jeho první literární dílo, a k tomu značně rozsáhlé. Přestože zůstalo nedokončené, existuje čtrnáct úplných příběhů. Právě v Knize ztracených pověstí se ve vyprávění poprvé objevili bohové neboli Valar, elfové a lidé jako děti Ilúvatara (Stvořitele), Melkor-Morgoth jako velký nepřítel, balrogové a skřeti a také země, do nichž jsou příběhy umístěny: země bohů Valinor za západním oceánem a Velké země (později nazývané Středozem ) mezi východními a západními moři. Tři ze Ztracených pověstí byly pojednány v mnohem větší šíři a rozsahu. Všechny tři se zabývají jak lidmi, tak elfy. Jsou to Pověst o Tinúviel (jež se v Pánu prstenů objevuje ve stručné podobě jako příběh o Berenovi a Lúthien, který Aragorn vyprávěl hobitům na Větrově; otec ji napsal v roce 1917), Turambar a Foalókë (Túrin Turambar a drak; jistě existovala již v roce 1919, ne-li dříve), a Pád Gondolinu ( ). V často citovaném úryvku z dlouhého dopisu z roku 1951, v němž otec své dílo popisoval tři roky před vydáním Společenstva Prstenu, vyprávěl o svých mladistvých ambicích: Kdysi dávno (už mi od té doby dávno spadl hřebínek) jsem zamýšlel vytvořit soubor více či méně souvislých pověstí, od vznešených a kosmogonických až po romantické pohádky ty vyšší by byly založeny na menších, spjatých se zemí, kdežto ty menší by přejímaly nádheru z velkolepého pozadí Některé z velkých pověstí jsem chtěl rozepsat v plnosti a mnohé pouze vřadit do celkového schématu a ponechat v náčrtku. Z této vzpomínky je zřejmé, že k jeho pojetí budoucího Silmarillionu již odedávna patřilo to, že některé z Pověstí budou pojednány mnohem obšírněji; v témže dopise z roku 1951 dokonce výslovně zmiňuje tři pověsti, o nichž jsem výše konstatoval, že jsou zdaleka nejdelší z Knihy ztracených pověstí. Příběh o Berenovi a Lúthien zde nazval hlavním z příběhů Silmarillionu a řekl o něm: Ta pověst je (podle mne krásná a silná) hrdinsko-bájeslovná romance, přijatelná sama o sobě i při velmi mlhavé všeobecné znalosti pozadí. Tvoří však také podstatný článek v cyklu a vytržená ze svého místa v něm postrádá svůj plný význam. Existují i jiné pověsti téměř stejně obsáhle pojednané, pokračoval dále, stejně nezávislé, a přesto spjaté s celkovou historií : totiž Húrinovy děti a Pád Gondolinu

8 Z otcových slov mi tedy nesporně vyplývá, že pokud by dokázal vytvořit definitivní, ukončená vyprávění v žádoucím rozsahu, považoval by tři Velké pověsti ze Starých časů (Berena a Lúthien, Húrinovy děti a Pád Gondolinu) za díla natolik úplná sama o sobě, že nevyžadují znalost velkého souboru pověstí známého jako Silmarillion. Na druhé straně, jak otec tamtéž poznamenal, příběh o Húrinových dětech je neodlučnou součástí historie elfů a lidí ve Starých časech a nutně se v něm vyskytuje množství odvolávek na události a okolnosti onoho většího příběhu. Zatěžovat čtenáře množstvím poznámek podávajících informace o osobách a událostech, které jsou málokdy skutečně důležité pro bezprostřední vyprávění, by bylo v naprostém rozporu s pojetím této knihy. Tu a tam by však mohlo být užitečné takovou pomoc poskytnout; proto jsem v Úvodu podal velmi stručný přehled o Beleriandu a o národech, které tam žily ke konci Starých časů, kdy se narodili Túrin a Niënor, a kromě mapy Beleriandu a zemí severně od něho jsem přidal i seznam všech jmen a názvů, které se v textu vyskytují, s velmi stručnými údaji o každém z nich, a zjednodušené rodokmeny. Na konci knihy je Dodatek, složený ze dvou částí: první se týká otcových pokusů dospět ke konečné podobě tří příběhů, druhý sestavování textu této knihy, který se v mnoha ohledech liší od znění v Nedokončených příbězích. Jsem velmi vděčný svému synovi Adamu Tolkienovi za pomoc, bez níž bych se při sestavování a předkládání látky Úvodu a Dodatku neobešel, a také za převedení knihy do elektronické podoby, což bych sám určitě nezvládl

9 ÚVOD Středozem ve Starých časech Postava Túrina měla pro mého otce hluboký význam a jeho dětství, podstatné pro celý příběh, zobrazil velmi citlivě pomocí přímočarých a bezprostředních dialogů: jeho přísnou a trudnomyslnou povahu, jeho smysl pro spravedlnost i soucit; vytvořil rovněž portrét hbitého, veselého a optimistického Húrina a uzavřené, statečné a hrdé Túrinovy matky Morwen, a také obraz života domácnosti ve studeném dor-lóminském kraji v letech již obtížených strachem, když Morgoth ještě před Túrinovým narozením prorazil Obklíčení Angbandu. To vše se však odehrávalo ve Starých časech, Prvním věku světa, v nepředstavitelně vzdálené době. Hlubina času, z níž se vynořuje tento příběh, byla nezapomenutelně znázorněna v jedné pasáži z Pána prstenů. Na Velké radě v Roklince hovořil Elrond o Posledním spojenectví elfů a lidí a o porážce Saurona na konci Druhého věku před více než třemi tisíci lety: Nato se Elrond odmlčel a vzdychl. Dobře si pamatuji jejich skvělé korouhve, pokračoval po chvíli. Připomnělo mi to slávu Starých časů a beleriandských vojsk, tolik se shromáždilo velkých knížat a kapitánů. A přece ne tolik a ne tak sličných, jako když padlo Thangorodrim a elfové se mylně domnívali, že zlu je jednou provždy konec. Vy to pamatujete? vyslovil Frodo v úžasu nahlas neodbytnou myšlenku. Ale já myslel, zakoktal, když se k němu Elrond obrátil, já myslel, že Gil-galad padl hrozně dávno. To ano, odvětil Elrond vážně. Má paměť však sahá až do Starých časů. Mým otcem byl Eärendil, který se narodil v Gondolinu, než město padlo, a má matka byla Elwing, dcera Diora, syna Lúthien z Doriathu. Viděl jsem tři věky západního světa a mnoho porážek a mnoho neplodných vítězství

10 Asi šest a půl tisíce let předtím, než se v Roklince konala Elrondova Rada, se v Dor-lóminu v zimě toho roku, jak je zaznamenáno v Beleriandských letopisech, se znameními žalu narodil Túrin. Tragédie jeho života však zdaleka není obsažena toliko v jeho povaze; byl totiž odsouzen žít v pasti zlořečení obrovité a tajemné moci, nenávistného prokletí, které Morgoth uvrhl na Húrina, Morwen a jejich děti, protože se mu Húrin vzepřel a odmítl konat jeho vůli. A Morgoth, Černý nepřítel, jak se mu začalo říkat, byl přece původem Melkor, první a nejsilnější ze všech Valar, který byl dřív než svět, jak prohlásil k Húrinovi, když mu ho přivedli zajatého. Nyní trvale přijal tělesnou podobu, obrovitou a majestátní, avšak strašlivou, kraloval severozápadu Středozemě a sídlil v mohutné pevnosti Angband neboli v Železném pekle: černý kouř vycházející z vrcholků Thangorodrim, hor, které nad Angbandem navýšil, bylo vidět z dálky, jak poskvrňuje severní oblohu. V Beleriandských letopisech se vypráví, že Morgothovy brány stály pouhých čtyři sta padesát mil od mostu do Menegrothu; daleko, a přece příliš blízko. Tato slova se vztahují k mostu vedoucímu do sídla elfího krále Thingola, který přijal Túrina za schovance. Sídlo se nazývalo Menegroth, Tisíc jeskyní, a leželo daleko na jih a východ od Dor-lóminu. Avšak Morgoth žil v tělesné podobě, a tak znal strach. Otec o něm napsal: Jak rostl ve zlobě a vysílal ze sebe zlo, které plodil v podobě lží a ničemných stvůr, jeho moc přecházela do nich a rozptylovala se, takže on sám byl stále víc spoután se zemí a nechtělo se mu vycházet z vlastních temných pevností. Když tedy velekrál noldorských elfů Fingolfin sám přijel k Angbandu a vyzval Morgotha na souboj, vzkřikl u brány: Vyjdi ven, zbabělý králi, a bojuj vlastní rukou! Vylez z doupěte, vládce otroků, zalezlý lháři, nepříteli bohů i elfů, pojď ven! Chci totiž vidět tvou zbabělou tvář. A tak (jak se vypráví), Morgoth vyšel. Nemohl totiž před očima všech svých kapitánů výzvu odmítnout. Bojoval s velikým kladivem jménem Grond, které při každém úderu vyrylo velkou jámu, a zatloukl Fingolfina do hlíny. Ten však ještě těsně před smrtí přibodl Morgothovu obrovitou nohu k zemi, takže vytryskla černá a kouřící krev a zalila jámy vyryté Grondem. Morgoth od toho dne navždy kulhal. Podobně když Beren a Lúthien v podobě vlka a netopýra pro

11 nikli do nejhlubší síně Angbandu, kde Morgoth trůnil, Lúthien ho zaklela kouzlem: Náhle se zhroutil, jako když pahorek klouže lavinou, zřítil se před svým trůnem jako blesk a zůstal ležet na podlaze pekla. Železná koruna se mu s řinčením odkutálela z hlavy. Prokletí takové bytosti, jež může prohlásit, že na Ardě [Zemi] leží stín mého záměru a vše, co v ní je, se pomalu a jistě sklání před mou vůlí, je něco jiného než kletby nebo zlořečení bytostí s mnohem menší mocí. Morgoth na Húrina a jeho děti nesvolává zlo či neštěstí, nevzývá vyšší moc, aby to způsobila: hodlá totiž jako Pán osudů Ardy, jak se před Húrinem označil, uvrhnout svého nepřítele ve zkázu sám svou gigantickou vůlí. Vytváří tedy budoucnost těch, které nenávidí, a Húrinovi říká: Na všechny, které miluješ, má myšlenka dolehne jako mrak Sudby a přivede je do tmy a zoufalství. Muka, která vymyslil pro Húrina, spočívala v tom, že uvidí Morgothovýma očima. Můj otec vysvětlil, co to znamená: jestliže byl někdo nucen hledět Morgothovi do očí, viděl (neboli přejímal z Morgothovy mysli do své) přesvědčivě věrohodný obraz událostí, pokřivený Morgothovou bezmeznou zlobou; pokud byl vůbec někdo schopen vzepřít se Morgothovu příkazu, Húrin se nevzepřel. Podle mého otce to zčásti bylo tím, že láska k rodině a úzkostná starost o ně v něm vyvolávala touhu dovědět se o nich co nejvíc, bez ohledu na to, z jakého zdroje, a zčásti to způsobila jeho pýcha; věřil totiž, že Morgotha přemohl v debatě, a že tedy dokáže také odolat jeho pohledu, nebo si alespoň zachovat kritický rozum a rozlišit mezi skutečností a zlobou. Po celou dobu Túrinova života od jeho odchodu z Dor-lóminu a po celý život jeho sestry Niënor, která svého otce nikdy nespatřila, bylo Húrinovým údělem právě takto bez hnutí sedět na výšině Thangorodrim v rostoucí hořkosti vnukané jeho mučitelem. V příběhu Túrina, který sám sebe přejmenoval na Turambara, Pána sudby, se Morgothovo prokletí zdá být chápáno jako moc vyslaná, aby působila zlo a vyhledávala své oběti; proto je řečeno, že se padlý Vala sám obává, že Túrin doroste k takové moci, že kletba, kterou na něj vložil, ztratí účinnost a on unikne osudu, jenž mu byl připraven (s. 97). Později v Nargothrondu Túrin své pravé jméno tajil, a tak se rozzlobil, když je Gwindor vyjevil: Teď jsi mi učinil zle, příteli, když jsi prozradil

12 mé pravé jméno a přivolal na mě mou sudbu, před níž jsem se chtěl skrýt. Právě Gwindor pověděl Túrinovi, co se vyprávělo v Angbandu, kde byl Gwindor vězněn: že Morgoth vložil na Húrina a celý jeho rod kletbu. Nyní však rozezlenému Túrinovi odpověděl: Ta sudba je v tobě, ne v tvém jménu. Toto složité pojetí je pro příběh tak podstatné, že otec pro něj dokonce navrhl alternativní název Narn e Rach Morgoth, Příběh o Morgothově kletbě. Jeho názor na ně je zřejmý z těchto slov: Tak skončil příběh neblahého Túrina, nejhorší z Morgothových skutků mezi lidmi starodávného světa. Když Stromovous rázoval Fangornovým hvozdem se Smíškem a Pipinem v podpaží, zpíval jim o místech, která znával v dávných dobách, a o stromech, jež tam rostly: Vrbovými luhy Tasarinanu chodíval jsem zjara. Ach, ten pohled a ta vůně jara v Nan-tasarionu. A řekl jsem, že je to dobré. V létě jsem bloudil jilmovými lesy Ossiriandu. Ach, to světlo a ta hudba v létě u sedmi řek Ossir! A myslel jsem, že je to nejlepší. S podzimem jsem přišel k neldorethským bukům. Ach, to zlato a ta červeň a ty vzdechy listí v podzimním Taur-na-neldoru. Bylo to víc, než jsem si mohl přát. Do borového lesa na výšině Dorthonion vyšplhal jsem v zimě. Ach, ten vítr a ty černé větve zimy na Orod-na-Thônu. Můj hlas se zvedl a pěl do nebe. Nyní ty země všechny leží pod mořem. A já chodím po Ambaróně, Tauremorně, Aldalómë, ve své vlastní zemi, v kraji Fangornově, kde dlouze roste kořání a roky hustěji než listí leží v Tauremornalómë

13 Paměť Stromovouse, enta zemí zrozeného, starého jako hory, byla vskutku dlouhá. Vzpomínal na starodávné hvozdy v rozlehlém kraji Beleriandu, jenž byl zničen v bouřích Velké bitvy na konci Starých časů. Velké moře se přes něj přelilo a zatopilo všechny země západně od Modrých hor, nazývaných Ered Luin a Ered Lindon: proto mapa v knize Silmarillion na východě končí tímto pohořím, kdežto mapa k Pánu prstenů tímtéž pohořím končí na západě; ve Třetím věku ze země nazývané jednak Ossiriand, Země sedmi řek, jednak Lindon, po jejíchž jilmových lesích kdysi Stromovous chodíval, nezůstalo nic než přímořské kraje za horami, na mapě pojmenované Forlindon a Harlindon (Severní Lindon a Jižní Lindon). Chodíval také mezi mohutnými borovicemi na vysočině Dorthonionu ( Zemi borovic ), která se později nazývala Taur-nu-Fuin, Les noci, když ji Morgoth proměnil v kraj děsu a temných kouzel, bloudění a zoufalství (s. 101), a došel do Neldorethu, severního hvozdu Thingolovy říše Doriath. Právě v Beleriandu a zemích na sever od něj se odehrával Túrinův strašný osud; ano, jak Dorthonion, tak Doriath, kudy chodíval Stromovous, byly pro jeho život klíčové. Narodil se do světa plného válek, ačkoli poslední a největší bitva v beleriandských válkách se odehrála, když byl ještě dítě. Velmi stručný přehled toho, jak se vše zběhlo, odpoví na otázky, jež vyvstávají v průběhu vyprávění, a také na různé narážky a odvolávky. Severní hranici Beleriandu zřejmě tvořily Hory stínu, Ered Wethrin, za nimiž ležela Húrinova země Dor-lómin, součást Hithlumu; na východě se Beleriand táhl až k předhůří Modrých hor. Dále na východ se prostíraly země, o nichž se v historii Starých časů téměř nemluví; avšak národy, které tu historii utvářely, přišly od východu přes průsmyky Modrých hor. Elfové se objevili na zemi daleko na východě, u jezera, které se nazývalo Cuiviénen, Vody probuzení. Valar je pozvali, aby opustili Středozem a přes Velké moře se odebrali do Blažené říše Aman na západě světa, do země bohů. Ti, kdo pozvání přijali, podnikli pod vedením Valy Oromëho, Lovce, velký pochod napříč Středozemí, a nazývají se Eldar, elfové Velké pouti, Vznešení elfové, aby se odlišili od těch, kdo pozvání

14 odmítli a zvolili si jako svou vlast a úděl Středozem. To jsou nižší elfové, nazývaní Avari, Neochotní. Avšak ne všichni Eldar přepluli moře, přestože překročili Modré hory; ti, kdo zůstali v Beleriandu, se jmenují Sindar, Šedí elfové. Jejich velekrálem byl Thingol (což znamená Šedoplášť ), jenž jim vládl z Menegrothu, Tisíce jeskyní v Doriathu. A ne všichni Eldar, kteří Velké moře přepluli, v zemi Valar zůstali; jedna z jejich velkých čeledí, Noldor ( Učení ), se totiž do Středozemě vrátila. Těm se říká Vyhnanci. Hlavním hybatelem jejich vzpoury proti Valar byl Fëanor, Ohnivý duch, nejstarší syn Finwëho, jenž vedl zástup Noldor z Cuiviénenu, ale nyní již byl mrtev. Klíčovou událost v historii elfů můj otec v Dodatku A k Pánu prstenů stručně vylíčil takto: Fëanor byl největším z Eldar v umění i učenosti, avšak také nejpyšnější a nejsvévolnější. Vyrobil Tři klenoty, silmarily, a naplnil je září Dvou stromů, Telperionu a Laurelinu, jež osvětlovaly zemi Valar. Po klenotech zatoužil Morgoth, Nepřítel, a ukradl je, když nejprve zničil Stromy, odnesl je do Středozemě a střežil je ve své veliké pevnosti Thangorodrim [hory nad Angbandem]. Proti vůli Valar opustil Fëanor Blaženou říši a odešel do vyhnanství ve Středozemi. Odvedl s sebou velkou část svého lidu; ve své pýše totiž hodlal dobýt klenoty zpět od Morgotha silou. Následovala beznadějná válka Eldar a Edain proti Thangorodrim, v níž byli nakonec naprosto poraženi. Fëanor brzy po návratu Noldor do Středozemě padl v bitvě a jeho sedm synů ovládalo rozlehlé země na východě Beleriandu mezi Dorthonionem (Taur-nu-Fuin) a Modrými horami; jejich moc však zanikla ve strašlivé Bitvě nespočetných slz, která je vylíčena v Húrinových dětech, a od té doby Fëanorovi synové bloudili jako větrem hnané listí (s. 39). Druhým synem Finwëho byl Fingolfin (Fëanorův nevlastní bratr), jenž byl považován za velekrále všech Noldor; se svým synem Fingonem vládl v Hithlumu, který ležel severozápadně od vysokého pohoří Ered Wethrin, Hor stínu. Fingolfin bydlel v Mithrimu u velkého stejnojmenného jezera, kdežto Fingon držel Dor-lómin na jihu Hithlumu. Jejich hlavní pevností byla Barad Eithel (Věž u pramene) u Eithel Sirionu (pramene Sirionu), kde z východního srázu Hor stínu prýštila řeka Sirion: tam mnoho let sloužil jako voják Sador, starý chromý sluha Húrina a

15 - 15 -

16 Morwen, jak vyprávěl Túrinovi (s. 26). Po Fingolfinově smrti v souboji s Morgothem se stal velekrálem Noldor Fingon. Túrin ho jednou spatřil, když s mnoha svými pány projížděl Dor-lóminem, jel přes most nad Nen Lalaith a bíle a stříbřitě se třpytil (s. 25). Fingolfinovým druhým synem byl Turgon. Zprvu po návratu Noldor bydlel v domě zvaném Vinyamar, u moře, v kraji Nevrastu, západně od Dor-lóminu; tajně však vybudoval skryté město Gondolin, které stálo východně od řeky Sirion, na pahorku uprostřed planiny zvané Tumladen, zcela obklopeno Okružními horami. Když byl Gondolin po mnoha letech dřiny postaven, Turgon se z Vinyamaru odstěhoval a bydlel se svým lidem, jak s Noldor, tak se Sindar, v Gondolinu; tato elfí pevnost podivuhodné krásy byla po staletí uchovávána v nejhlubší tajnosti. Její jediný vchod nebylo možno nalézt a navíc byl silně střežen, takže do ní nemohl vstoupit nikdo cizí, a Morgoth nebyl s to zjistit, kde se nalézá. Teprve v Bitvě nespočetných slz, kdy od odchodu z Vinyamaru uplynulo víc než tři sta padesát let, se Turgon z Gondolinu vynořil se svým velikým vojskem. Třetí syn Finwëho, vlastní bratr Fingolfinův a nevlastní bratr Fëanorův, byl Finarfin. Ten se do Středozemě nevrátil, ale jeho synové a dcera přišli s vojskem Fingolfina a jeho synů. Nejstarším Finarfinovým synem byl Finrod, který se inspiroval velkolepostí a krásou Menegrothu v Doriathu a založil podzemní pevnostní město Nargothrond. Proto byl nazýván Felagund, což v jazyce trpaslíků znamenalo Pán jeskyní nebo Stavitel jeskyní. Brány Nargothrondu se otvíraly do rokle řeky Narog v západním Beleriandu v místě, kudy protékala vysokými pahorky nazývanými Taur-en-Faroth neboli Vysoký Faroth; Finrodova říše se však prostírala doširoka, na východ až k řece Sirion a na západ k řece Nenning, jež se vlévala do moře u přístavu Eglarest. Finrod však byl zabit v kobkách Morgothova hlavního služebníka Saurona a nargothrondskou korunu převzal druhý Finarfinův syn Orodreth: to se stalo v roce následujícím po narození Túrina v Dor-lóminu. Ostatní Finarfinovi synové, Angrod a Aegnor, vazalové svého bratra Finroda, dleli v Dorthonionu a hleděli na sever přes rozlehlou pláň Ard-galen. Finrodova sestra Galadriel dlouho bydlela v Doriathu u královny Melian. Melian byla Maia, duch obdařený velkou mocí, který

17 na sebe vzal lidskou podobu a sídlil v beleriandských lesích s králem Thingolem. Byla matkou Elrondovy pramáti Lúthien. Nedlouho před návratem Noldor z Amanu, když z Angbandu přitáhly na jih do Beleriandu silné armády, Melian (jak se vypráví v Silmarillionu) vyslala svou moc a ohradila celé panství [hvozdy Neldoreth a Region] kolem dokola neviditelnou hradbou stínu a zmatení: Melianiným pásem, jímž od té doby nemohl projít nikdo proti její vůli nebo proti vůli krále Thingola, pokud nepřicházel s větší mocí, než měla Maia Melian. Od té doby se ta země jmenovala Doriath, Opásaná země. V šedesátém roce po návratu Noldor vyšlo z Angbandu velké vojsko skřetů, čímž skončilo mnoho let míru. Noldor je však naprosto porazili a potřeli. Toto střetnutí se nazývalo Dagor Aglareb, Slavná bitva; elfí páni ji však pochopili jako výstrahu a vytvořili Obklíčení Angbandu, které trvalo téměř čtyři sta let. Vypráví se, že lidé (jimž elfové říkali Atani, Ti druzí, a Hildor, Následníci ) povstali ke konci Starých časů daleko na východě Středozemě; avšak lidé, kteří za dnů Dlouhého míru, kdy byl Angband obklíčen a jeho brány zavřeny, vstoupili do Beleriandu, nikdy nemluvili o svých nejstarších dějinách. Vůdce těchto prvních lidí, kteří překročili Modré hory, se jmenoval Bëor Starý. Když se s nimi jako první potkal nargothrondský král Finrod Felagund, Bëor prohlásil: Za námi leží tma a my jsme se k ní obrátili zády a nechceme se tam vracet ani v myšlenkách. Naše srdce se obrátila k západu a věříme, že tam najdeme Světlo. Stejně mluvil starý Húrinův sloužící Sador k chlapci Túrinovi (s. 26). Později se však vyprávělo, že jakmile se objevili lidé a Morgoth se o tom dověděl, naposled opustil Angband a odebral se na Východ, a že první lidé, kteří vstoupili do Beleriandu, litovali a vzbouřili se proti Temné moci a byli krutě pronásledováni a utiskováni těmi, kdo ji uctívali, a jejími služebníky. Tito lidé patřili ke třem Domům známým jako Dům Bëorův, Dům Hadorův a Dům Halethin. Húrinův otec Galdor Vysoký byl z Hadorova domu: byl totiž Hadorovým synem; Húrinova matka však pocházela z Halethina domu, kdežto jeho manželka Morwen z domu Bëorova a byla spřízněná s Berenem

18 Lidé ze Tří domů se nazývali Edain (sindarská podoba slova Atani) a říkalo se jim Přátelé elfů. Hador sídlil v Hithlumu a od krále Fingolfina obdržel vládu nad Dor-lóminem; Bëorův lid se usídlil v Dorthonionu a Halethin lid tou dobou sídlil v lese Brethil. Když skončilo Obklíčení Angbandu, přišli přes hory lidé docela jiného druhu; běžně se jim říkalo Východňané a někteří sehráli v Túrinově příběhu důležitou roli. Obklíčení Angbandu skončilo děsivě náhle (ovšem po dlouhé přípravě) jedné noci uprostřed zimy, 395 let poté, co začalo. Morgoth vypustil řeky ohně, které se valily dolů z Thangorodrim, a rozlehlá travnatá pláň Ard-galen, která se prostírala na sever od Dorthonionu, se proměnila ve vyprahlou a neplodnou pustinu. Od té doby byla známa jako Anfauglith, Dusivý prach. Tento katastrofální výpad byl nazván Dagor Bragollach, Bitva náhlého plamene. Tenkrát se poprvé z Angbandu v plné síle vynořil Glaurung, Otec draků, na jih se valily obrovské armády skřetů, elfí páni Dorthonionu padli a s nimi velká část Bëorova lidu. Král Fingolfin a jeho syn Fingon byli s hithlumskými bojovníky zahnáni zpět do pevnosti Eithel Sirion ve východní stěně Hor stínu a Hador Zlatohlavý při její obraně zahynul. Pánem Dor-lóminu se potom stal Húrinův otec Galdor; proudy ohně se totiž zastavily o hráz Hor stínu a Hithlum i Dor-lómin odolaly. V roce po Bragollachu se Fingolfin v záchvatu zoufalství rozjel k Angbandu a vyzval Morgotha na souboj. O dva roky později se Húrin a Huor dostali do Gondolinu. Po dalších čtyřech letech byl v pevnosti Eithel Sirion při obnoveném útoku na Hithlum zabit Húrinův otec Galdor. Sador byl při tom, jak vyprávěl Túrinovi (s. 27), a viděl Húrina (tehdy jednadvacetiletého mladíka), jak přebírá jeho panství a velení. Všechny tyto věci byly v paměti Dor-lóminu čerstvé, když se devět let po Bitvě náhlého plamene narodil Túrin

19 POZNÁMKA K VÝSLOVNOSTI Tato poznámka slouží k ujasnění hlavních rysů výslovnosti jmen. Souhlásky C vždy se vyslovuje jako k. CH jako ch. DH vyslovuje se jako znělé anglické th. G vždy se vyslovuje g. Samohlásky E na konci slova se vždy vyslovuje a v této pozici se píše ë. EA a EO nejsou dvojhlásky, ale tvoří dvě slabiky; tato spojení se píší ëa a ëo. Ostatní samohlásky a dvojhlásky se vyslovují, jak je běžné v češtině

20 KAPITOLA 1 Túrinovo dětství Hador Zlatohlavý byl pánem Edain a miláčkem Eldar. Po všechny své dny žil pod panstvím Fingolfina, který mu dal širé země v onom kraji Hithlumu, jemuž se říkalo Dor-lómin. Jeho dcera Glóredhel se vdala za Haldira, syna Halmirova, pána lidí z Brethilu, a při téže hostině se jeho syn Galdor Vysoký oženil s Halmirovou dcerou Hareth. Galdor a Hareth měli dva syny, Húrina a Huora. Húrin byl o tři roky starší, ale postavou menší než jiní muži z jeho rodu; v tom se podobal matčinu lidu, ale ve všem ostatním byl jako jeho děd Hador, silného těla a ohnivé povahy. Oheň v něm však hořel stejnoměrně, a navíc byl velmi houževnatý. Ze všech mužů Severu znal nejvíce z úradků Noldor. Jeho bratr Huor byl vysoký, nejvyšší ze všech Edain kromě jeho vlastního syna Tuora, a rychlý běžec; byl-li však závod dlouhý a tvrdý, do cíle dobíhal první Húrin, protože i na konci dráhy běžel se stejnou silou jako na počátku. Mezi bratry panovala velká láska a v mládí byli skoro stále spolu. Húrin se oženil s Morwen, dcerou Baragunda, syna Bregolase z Bëorova rodu; byla tedy blízkou příbuznou Berena Jednorukého. Morwen

21 byla tmavovlasá a vysoká a pro zář jejího pohledu a krásu tváře jí muži říkali Eledhwen, elfsky sličná; byla však poněkud strohá a pyšná. Strasti Bëorova rodu jí zarmoutily srdce; přišla totiž do Dor-lóminu jako vyhnankyně z Dorthonionu po zkázonosném Bragollachu. Túrin byl nejstarším dítětem Húrina a Morwen. Narodil se v roce, kdy Beren přišel do Doriathu a potkal Thingolovu dceru Lúthien Tinúviel. Morwen také porodila Húrinovi dceru a ta se jmenovala Urwen, ale všichni, kteří ji během jejího krátkého života znali, jí říkali Lalaith, totiž Smích. Huor se oženil s Rían, sestřenicí Morwen; byla dcerou Bregolasova syna Belegunda. Tvrdý byl osud, který ji přivedl na svět právě za takových dnů, neboť měla mírné srdce a nemilovala lov ani válku. Její láska patřila stromům a divokým květinám, zpívala a skládala písně. Jenom dva měsíce byla vdaná za Huora, když s bratrem odešel do Nirnaeth Arnoediadu, a více ho nespatřila. Nyní se však příběh vrací k Húrinovi a Huorovi ve dnech jejich mládí. Vypráví se, že Galdorovi synové nějaký čas pobývali v Brethilu jako schovanci svého strýce Haldira, jak tehdy bývalo u lidí ze severu zvykem. Často chodili s muži z Brethilu do boje se skřety, kteří nyní sužovali severní hranice jejich země. Húrin, kterému bylo teprve sedmnáct, byl totiž silný a mladší Huor byl již stejně urostlý jako většina dospělých mužů z onoho lidu. Jednou se Húrin a Huor vydali na výpravu se skupinou zvědů, byli však ze zálohy přepadeni skřety a rozprášeni a oba bratři byli pronásledováni k brodu Brithiach. Tam by byli zajati nebo zabiti, nebýt Ulmovy moci, jež byla v Sirionu stále silná. Z řeky vyvstala mlha, ukryla je před nepřáteli a oni unikli přes Brithiach do Dimbaru. Tam za velkých strastí bloudili mezi pahorky pod strmými srázy Crissaegrim, až byli zmateni záludy oné země a nevěděli, kam dál, ani jak nazpátek. Tam je zpozoroval Thorondor a vyslal jim na pomoc dva své orly. Orli je zvedli a přenesli přes Okružní hory do tajného údolí Tumladen a do skrytého města Gondolin, které ještě žádný člověk neviděl. Tam je král Turgon dobře přijal, když se dověděl, z jaké jsou přízně; Hador byl totiž Přítel elfů a mimoto Ulmo Turgonovi radil, aby se syny

22 onoho Domu jednal laskavě, protože se odtud v nouzi dočká pomoci. Húrin a Huor byli hosty v králově domě téměř rok a říká se, že se za tu dobu Húrin naučil od elfů mnohé moudrosti a pochopil něco z úradků krále Turgona. Ten si totiž Galdorovy syny velmi oblíbil a hodně s nimi mluvil; a skutečně si je přál držet v Gondolinu z lásky, nejen pro svůj zákon, že nikdo cizí, elf ani člověk, který nalezl cestu do tajného království a zhlédl město, nikdy neodejde, dokud král neskoncuje s utajováním a skrytý lid nevyjde. Ale Húrin a Huor si přáli vrátit se k vlastnímu lidu a podílet se na válkách a bolestech, které jej nyní stíhaly. Húrin Turgonovi řekl: Pane, jsme jenom smrtelní lidé, ne jako Eldar. Ti mohou vytrvávat dlouhé roky a čekat na bitvu s nepřáteli v nějakém dalekém dnu, ale pro nás je čas krátký a naše naděje a síla brzy ochabuje. Kromě toho jsme cestu do Gondolinu nenašli a vskutku najisto nevíme, kde město stojí, protože jsme byli ve strachu a úžasu přeneseni vysokou vzdušnou cestou a naše oči byly milosrdně zastřeny. Turgon tedy vyslyšel jeho prosbu a pravil: Smíte odejít cestou, kterou jste přišli, bude-li Thorondor ochoten. Rmoutí mě to loučení; přesto se možná podle počítání Eldar zakratičko sejdeme. Ale Maeglin, syn královy sestry, v Gondolinu mocný muž, se nad jejich odchodem vůbec nermoutil; nepřál jim královu přízeň, protože nemiloval nikoho z lidského plemene. Králova milost je větší, než si uvědomuješ, řekl Húrinovi, a někdo by se mohl divit, proč se dělá výjimka z přísného zákona pro dva lidské kloučky. Jistější by bylo nedat jim jinou možnost, než aby tu zůstali jako naši sluhové do konce života. Na to mu Húrin odpověděl: Králova milost je vskutku veliká, ale nestačí-li naše slovo, budeme ti přísahat. A bratři přísahali, že nikdy neodhalí Turgonovy úradky a zachovají v tajnosti vše, co viděli v jeho říši. Pak se rozloučili, v noci pro ně přiletěli dva orli a do svítání je složili v Dor-lóminu. Příbuzní se zaradovali, když je spatřili, protože poslové z Brethilu přinesli zprávu, že se ztratili; neřekli však ani otci, kde byli, jen to, že je v pustině zachránili orli, kteří je přinesli domů. Ale Galdor namítl: Žili jste tedy rok v pustině? Nebo vás orli hostili ve svých hnízdech? Našli jste ovšem potravu a pěkné oblečení, takže se vracíte jako mladá knížata, a ne zbloudilci z lesa. Húrin odpověděl:

23 Spokoj se s tím, že jsme se vrátili; bylo nám to totiž dovoleno jen pod přísahou mlčení. Pak se jich už Galdor nevyptával, ale on i mnozí jiní uhodli pravdu. Soudili, že jak přísaha mlčenlivosti, tak orli poukazují na Turgona. Tak plynuly dny a stín strachu z Morgotha se dloužil. Avšak v roce čtyřstém šedesátém devátém po návratu Noldor do Středozemě se mezi elfy a lidmi probudila naděje; rozběhla se totiž mezi nimi zvěst o Berenovi a Lúthien: jak byl Morgoth zahanben na vlastním trůnu v Angbandu, a někteří tvrdili, že Beren a Lúthien stále žijí nebo že vstali z mrtvých. V tom roce také téměř uzrály velké úradky Maedhrosovy, Morgothův nástup byl zastaven oživenou silou Eldar a Edain a skřeti byli vytlačeni z Beleriandu nazpátek. Pak začali někteří mluvit o budoucích vítězstvích a o pomstě za bitvu Bragollach, až Maedhros vyvede spojená vojska, zažene Morgotha pod zem a zapečetí brány Angbandu. Moudří však zůstávali nesví, báli se, že Maedhros příliš brzy odhalil svou rostoucí sílu a že Morgoth bude mít dost času vymyslit něco proti němu. V Angbandu opět povstane nějaké nové zlo, o němž elfové ani lidé nemají tušení, říkali. A na podzim toho roku se jejich slova potvrdila: ze Severu přišel pod olověnou oblohou zhoubný vítr. Říkalo se mu Zlý dech, neboť přinášel mor; v zemích hraničících s Anfauglithem na sklonku roku mnozí onemocněli a zemřeli a byly to hlavně děti nebo dorůstající mládež v příbytcích lidí. Toho roku bylo Túrinovi, synu Húrinovu, teprve pět let a jeho sestře Urwen byly na počátku jara tři. Vlásky měla jako žluté lilie v trávě, když běhala po lukách, a její smích byl jako zvuk veselého potůčku, který zpíval po cestě z kopců za domem jejího otce. Jmenoval se Nen Lalaith a lidé z domu po něm říkali Lalaith i dítěti, a jejich srdce pookřálo, když děvčátko přišlo mezi ně. Túrin však nebyl tak milován jako ona. Byl tmavovlasý jako jeho matka a sliboval, že po ní bude i povahou; nebyl totiž veselý a mluvil málo, třebaže se naučil mluvit brzy, a vždy vypadal starší, než byl. Těžko zapomínal křivdy nebo posměch; měl však v sobě také oheň svého otce a občas býval prudký a divoký. Přesto dovedl soucítit a bolesti i smutek živých tvorů ho dokázaly dojmout k slzám; v tom se také podobal otci, protože Morwen byla k jiným stejně přísná jako k sobě. Miloval svou

24 matku, protože s ním mluvila přímočaře a prostě; otce však vídal málo, protože Húrin byl často dlouho pryč z domu s Fingonovým vojskem, které střežilo východní hranice Hithlumu, a když se vrátil, jeho rychlá řeč plná neznámých slov, žertů a narážek Túrina mátla a nebylo mu při ní volno. V té době všechna vřelost jeho srdce patřila jeho sestřičce Lalaith; zřídka si s ní však hrál, raději ji neviděn střežil a sledoval, jak chodí po trávě nebo pod stromy a zpívá si písničky, jaké kdysi dávno skládaly děti Edain, když byl jazyk elfů ještě čerstvý na jejich rtech. Sličná jako elfí dítě je Lalaith, pravil Húrin k Morwen, avšak jen nakrátko, žel! A tím snad ještě sličnější či dražší. Túrin ta slova slyšel, hloubal nad nimi, ale nemohl jim porozumět. Žádné elfí dítě totiž nikdy neviděl. Tou dobou v otcově zemi nežili žádní Eldar a Túrin je spatřil jen jednou, když král Fingon s mnoha svými pány projížděl Dor-lóminem, jel přes most nad Nen Lalaith a bíle a stříbřitě se třpytil. Do konce roku se ukázala pravdivost otcových slov; do Dor-lóminu přišel Zlý dech, Túrin onemocněl a dlouho ležel v horečce a zlém snu. Když se uzdravil, neboť takový byl jeho osud a síla života v něm, ptal se po Lalaith. Chůva však odpověděla: Nemluv již o Lalaith, Húrinův synu; na svou sestřičku Urwen se však musíš zeptat matky. Když k němu přišla Morwen, Túrin jí řekl: Už nejsem nemocen a chtěl bych vidět Urwen; proč ale nesmím říkat Lalaith? Protože Urwen je mrtva a smích v tomto domě utichl, odpověděla. Ty však žiješ, Morwenin synu, a žije také Nepřítel, který nám to udělal. Nepokoušela se ho utěšit o nic víc než sebe; své hoře totiž přijímala mlčky a s chladným srdcem. Húrin ale truchlil neskrývaně, vzal harfu a chtěl složit žalozpěv; nešlo mu to však. Rozbil harfu, vyšel ven, pozvedl ruku k Severu a zvolal: Kéž bych tě mohl spatřit tváří v tvář, ty zohaviteli Středozemě, a mohl tě zohavit jako můj pán Fingolfin! Túrin však v noci o samotě hořce plakal, přestože před Morwen jméno své sestřičky již nikdy nevyslovil. Jen k jedinému příteli se obrátil v té době a k němu mluvil o svém žalu a o prázdnotě domu. Ten přítel se jmenoval Sador, sloužil v Húrinově domě, byl chromý a opomíjený. Býval dřevorubcem a nešťastnou náhodou nebo neobratností si sekyrou uťal pravé chodidlo a noha bez chodidla uschla; Túrin mu říkal Labadal,

25 což značí Hopsavá noha. Přezdívka však Sadora nemrzela, protože byla dána ze soucitu a ne posměšně. Sador pracoval v hospodářských staveních a vyráběl či opravoval málo cenné věci, jichž bylo v domácnosti zapotřebí, protože byl zručný v práci se dřevem. Túrin mu nosil, co mu scházelo, aby šetřil jeho nohu, a někdy tajně odnesl nějaký nástroj nebo kus dřeva, které zrovna nikdo nehlídal, pokud si myslil, že by se příteli mohly hodit. Sador se pak usmál, ale poslal ho s dárky zpět. Dávej štědře, ale jen z vlastního, napomínal ho. Odměňoval laskavost dítěte, jak mohl, a vyřezával mu postavičky lidí a zvířat, Túrinovi se však nejvíc líbily Sadorovy příběhy. Býval totiž mladý za dnů Bragollachu a nyní rád vzpomínal na krátké dny své plné mužnosti před zmrzačením. Byla prý to veliká bitva, Húrinův synu. V nouzi onoho roku mě povolali od práce v lese, nebyl jsem však v Bragollachu, jinak bych možná ke svému zranění přišel s větší ctí. Dorazili jsme totiž pozdě a mohli jsme už jen odnést máry našeho starého pána, Hadora, který padl mezi stráží krále Fingolfina. Pak jsem se stal vojákem a sloužil jsem dlouhé roky v Eithel Sirionu, velké pevnosti elfích králů. Aspoň dnes mi to připadá dlouho, protože nezáživné roky od té doby se skoro ničím nevyznačují. Byl jsem v Eithel Sirionu, když jej napadl Černý král a Galdor, otec tvého otce, velel namísto krále. Byl při tom útoku zabit a já viděl tvého otce, jak přebírá jeho panství a velení, přestože sotva dozrál k mužnosti. Vypráví se, že měl v sobě takový oheň, až se mu v ruce rozpálil meč. Za ním jsme nahnali skřety do písku; od té doby se neodvážili přijít na dohled hradeb. Ale běda! Má láska k boji se nasytila; viděl jsem totiž dost prolité krve a ran, a tak mi dovolili vrátit se do lesů, po nichž se mi stýskalo. A tam mě potkalo mé zranění, neboť člověk, který utíká před něčím, čeho se bojí, někdy shledá, že si k tomu jen zkrátil cestu. Tak mluvíval Sador k Túrinovi v jeho dětství a Túrin kladl mnoho otázek, na něž se Sadorovi těžko odpovídalo; myslil si, že by ho měli učit jiní, bližší příbuzní. Jednou se ho Túrin zeptal: Byla Lalaith opravdu podobná elfímu dítěti, jak říkal otec? A co myslel tím, že bude jen nakrátko? Velmi podobná, odpověděl Sador, protože v raném mládí se děti lidí a elfů zdají blízce příbuzné. Lidské děti však rostou rychleji a jejich mládí brzy pomíjí; takový je náš osud

26 Tu se ho Túrin zeptal: Co je osud? Na osud lidí se musíš zeptat moudřejších, než je Labadal. Jak ale každý vidí, brzy se unavíme a umřeme a zlou náhodou nás může smrt stihnout ještě dřív. Elfové se však neunaví ani neumírají, leda na těžké zranění. Dokážou se uzdravit z ran a zármutků, jaké by lidi zahubily; a podle některých se opět vracejí, i když jejich tělo zahynulo. S námi to tak není. Lalaith se tedy nevrátí? Kam odešla? Nevrátí se. Ale kam odešla, to neví žádný člověk; aspoň já ne. Bývalo to tak vždycky? Nebo trpíme nějakým prokletím zlého krále, třeba něčím jako Zlý dech? Nevím. Za námi leží tma a z ní pochází málo příběhů. Snad otcové našich otců mohli něco povědět, ale nepověděli. I jejich jména jsou zapomenuta. Mezi námi a životem, ze kterého přišli, stojí hory a nikdo neví, před čím uprchlí. Báli se? Možná. Snad jsme prchali před strachem ze Tmy a nakonec jsme ji našli tady, před sebou, a není už kam utéci, jen na Moře. Už se nebojíme, opáčil Túrin. Všichni ne. Můj otec se nebojí a já se bát nebudu; nebo aspoň jako matka budu mít strach, ale nedám to najevo. Tu Sadorovi připadlo, že Túrinovy oči nejsou jako oči dítěte, a pomyslel si: Hoře je pro tvrdou mysl jako brus. Nahlas však řekl: Synu Húrina a Morwen, jaké to bude s tvým srdcem, to Labadal neuhodne; málokdy a málokomu však ukážeš, co v něm je. Na to Túrin odpověděl: Snad je lepší neříkat, co si přeješ, když to nemůžeš mít, ale já si přeji, Labadale, abych byl jedním z Eldar. Pak by se Lalaith možná vrátila a já bych tu pořád byl, i kdyby byla dlouho pryč. Půjdu jako voják s nějakým elfím králem, jakmile budu moci, stejně jako ty, Labadale. Můžeš se od nich mnoho naučit, přisvědčil Sador a vzdychl. Jsou sliční a úžasní a mají moc nad srdci lidí. Přesto si někdy myslívám, že by snad bylo líp, kdybychom se s nimi byli nikdy nesetkali, ale chodili skromnějšími cestami. Vždyť jsou již poznáním prastaří, jsou pyšní a vydrží mnoho. V jejich světle pohasínáme, nebo hoříme příliš rychlým plamenem a břímě naší sudby na nás doléhá větší tíhou

27 Ale můj otec je miluje, namítl Túrin, a není bez nich šťastný. Říká, že skoro všechno, co víme, jsme se naučili od nich, a stali se z nás tak ušlechtilejší lidé. Říká, že lidé, kteří nedávno přišli přes hory, nejsou o moc lepší než skřeti. To je pravda, alespoň o některých z nás to platí. Avšak šplhání vzhůru je bolestné a z výšek se snadno padá dolů. Tou dobou již bylo Túrinovi skoro osm let, v měsíci gwaeronu podle počítání Edain, v roce, na který nelze zapomenout. Mezi staršími se již šeptalo o shromažďování mužů a hromadění zbraní. O tom se Túrin nedoslechl, všímal si však, že na něj otec často upřeně hledí, jako se člověk dívá na něco drahého, s čím se musí rozloučit. Húrin znal Morweninu odvahu a mlčenlivost, proto s ní často mluvíval o záměrech elfích králů a o tom, co se může stát, jestliže vyjdou nebo naopak nevyjdou. Srdce mu povznášela naděje a výsledku bitvy se příliš neobával; nezdálo se mu totiž, že by jakákoli síla ve Středozemi mohla porazit moc a nádheru Eldar. Viděli Světlo na Západě, říkal, a Tma musí nakonec prchnout před jejich tváří. Morwen mu neodporovala, v Húrinově společnosti se totiž nadějné vyhlídky vždy zdály pravděpodobnější. I její rod však elfy znal, a tak si v duchu říkala: Což však Světlo neopustili a nejsou od něho nyní odděleni? Třeba na ně Páni Západu zapomněli; jak potom mohou i Starší děti přemoci jednoho z Mocných? Zdálo se, že na Húrinu Thalionovi neulpěl ani stín takové pochybnosti; přesto se jednoho rána na jaře onoho roku probudil zasmušilý jako po neklidném spánku a na jeho jas toho dne dolehl mrak. Večer náhle řekl: Až budu povolán, Morwen Eledhwen, nechám ti v péči dědice Hadorova domu. Lidský život je krátký a neblahé náhody se stávají i v době míru. Tak je to odjakživa, odpověděla. Co se skrývá za tvými slovy? Prozíravost, ne pochybnost, odvětil Húrin. Přesto vypadal znepokojeně. Avšak ten, kdo hledí dopředu, musí vidět toto: že věci nezůstanou tak, jak byly. Bude to velké střetnutí a jedna strana musí padnout níž, než stojí nyní. Padnou-li elfí králové, povede se Edain zle a my sídlíme k Nepříteli nejblíže. Jestliže to však opravdu dopadne špatně, nebudu ti

28 říkat: Neboj se! Bojíš se totiž toho, co si strach zaslouží, a jedině toho, a strach tě neodradí. Říkám ti ale: Nečekej! Vrátím se k tobě, jakmile to bude možné, ale nečekej! Vyraz na jih tak rychle, jak budeš moci; já půjdu za tebou a najdu tě, i kdybych měl prohledat celý Beleriand. Beleriand je rozlehlý a přístřeší pro vyhnance se v něm těžko hledá, opáčila Morwen. Kam bych měla uprchnout, ať již s mnohými nebo s hrstkou? Húrin se zamyslel. V Brethilu jsou příbuzní mé matky, řekl pak. To je asi devadesát mil vzdušnou čarou. Kdyby opravdu přišla tak zlá doba, co nám bude platná pomoc od lidí? Bëorův dům padl. Padne-li velký dům Hadorův, do jakých děr zaleze malý lid Haleth? Do takových, jaké najdou. Nepochybuj však o jejich statečnosti, přestože je jich málo a nejsou učení. Kde jinde je naděje? Nemluvíš o Gondolinu, připomněla Morwen. Ne, protože to jméno nikdy nesešlo z mých rtů. Přesto je pravda, co jsi slyšela. Byl jsem tam. Po pravdě ti však nyní říkám, jak jsem neřekl nikomu jinému a nikdy neřeknu: nevím, kde stojí. Ale tušíš, a myslím, že tušíš dost přesně. Možná, přisvědčil Húrin. Pokud mě však Turgon sám nezprostí přísahy, nemohu o svém tušení povědět ani tobě, a tak bys hledala marně. Kdybych však ke své hanbě promluvil, našla bys přinejlepším zavřenou bránu; pokud totiž Turgon nevytáhne do války (a o tom nepadlo ani slovo a nedoufá se v to), nikdo nevejde dovnitř.,jestliže tedy u tvých příbuzných není velká naděje a tví přátelé tě zapírají, opáčila Morwen, musím si poradit sama a napadá mě Doriath. Vždy míříš vysoko, pousmál se Húrin. Myslíš příliš vysoko? opáčila Morwen. Podle mne bude jako poslední ze všech hrází prolomen Melianin pás, a Bëorův rod nebude v Doriathu opovrhován. Nejsem snad královou příbuznou? Vždyť Beren, syn Barahirův, byl vnukem Bregorovým stejně jako můj otec. Mé srdce není Thingolovi nakloněno, namítl Húrin. Od něho králi Fingonovi žádná pomoc nepřijde, a nevím, jaký stín mi to padá na ducha, když slyším jméno Doriath. Při jméně Brethil se zase zatmívá mé srdce, pravila Morwen

29 Tu se náhle Húrin zasmál: Sedíme tu a rozebíráme věci, jimž nerozumíme, a stíny, které pocházejí ze snu. Nebude tak zle, a kdyby, pak bude všechno záviset na tvé odvaze a rozvaze. Učiň pak, co ti srdce velí, učiň to však rychle. Dosáhneme-li svého cíle, králové elfů jsou rozhodnuti navrátit všechna léna Bëorova rodu jeho dědici, a to jsi ty, Morwen, dcero Baragundova. Pak budeme vládnout rozsáhlým panstvím a našemu synovi se dostane vznešeného dědictví. Nebude-li zloby na Severu, měl by získat velké bohatství a stát se králem mezi lidmi. Húrine Thalione, pravdivější mi připadá toto: ty hledíš vysoko, já se však bojím hlubokého pádu. Toho se ani v nejhorším nemusíš bát, usmál se Húrin. Tu noc Túrin napůl procitl a zdálo se mu, že u jeho lůžka stojí otec s matkou a hledí na něho ve světle svic, které drží; do tváře jim však neviděl. Ráno v den narozenin dal Húrin synovi dar, elfy vyrobený nůž, jehož jílec a pochva byly stříbrné a černé, a řekl: Dědici Hadorova domu, tady máš dárek k tomuto dni. Ale pozor! Je to ostrá čepel a ocel slouží jen těm, kdo s ní dovedou zacházet. Zařízne se ti do ruky stejně ochotně jako do čehokoli jiného. Postavil Túrina na stůl, políbil syna a řekl: Už jsi větší než já, Morwenin synu; brzy budeš takhle velký i na vlastních nohou. Toho dne ať se mnozí bojí tvé čepele. Túrin pak vyběhl z komnaty a odešel sám. U srdce ho hřálo, jako když slunce hřeje studenou zem a vyvolává růst. Opakoval si otcova slova: dědic Hadorova domu; na mysl mu však přišla i jiná slova: Dávej štědře, ale jen z vlastního. Vydal se za Sadorem a zvolal: Labadale, mám narozeniny, narozeniny dědice Hadorova domu! A přinesl jsem ti dárek, abys na ten den nezapomněl. Tady je nůž, zrovna jaký potřebuješ: uřízne všechno, co budeš chtít, jemně jako vlásek. Sador se znepokojil; dobře věděl, že Túrin nůž onoho dne dostal sám; lidé však pokládali za neblahé odmítnout dobrovolný dar z ruky kohokoli. Proto ho vážně oslovil: Jsi ze štědrého rodu, Túrine, synu Húrinův. Neudělal jsem nic, co by se vyrovnalo tvému daru, a nemohu doufat, že se zlepším ve dnech, které mi ještě zbývají, avšak co budu moci udělat, udělám. A když vytáhl nůž z pochvy, dodal: To je

30 opravdový dar: čepel z elfí oceli. Už se mi dlouho stýskalo po jejím doteku. Húrin si brzy všiml, že Túrin nůž nenosí, a zeptal se, zda z něj dostal strach kvůli jeho výstraze. Túrin odpověděl: Ne, ale dal jsem nůž řezbáři Sadorovi. Pohrdáš tedy otcovým darem? zeptala se Morwen a Túrin odvětil: Ne, ale mám rád Sadora a je mi ho líto. Na to Húrin řekl: Všechny tři dary byly tvé a směl jsi je dát, Túrine: láska, slitování a nejmenší ze všeho, ten nůž. Přesto pochybuji, že si je Sador zaslouží, namítla Morwen. Kdyby nebyl nešika, nikdy by se nezmrzačil. A své úkoly plní pomalu, protože spoustu času promarní nad malichernostmi, o které nebyl žádán. Přesto s ním měj slitování, řekl Húrin. Poctivá ruka a věrné srdce mohou tnout vedle a takovou úhonu může být těžší snášet než dílo nepřítele. Teď si ale musíš na novou čepel počkat, poznamenala Morwen. Tak bude dar opravdovým darem a na tvůj vlastní náklad. Přesto si Túrin všiml, že se Sadorem od té doby zacházejí laskavěji, a dostal za úkol vyrobit velký stolec, na němž by jeho pán sedal ve své síni. Přišlo jasné ráno v měsíci lothronu, kdy Túrina vzbudilo náhlé troubení. Rozběhl se ke dveřím, na nádvoří spatřil velkou tlačenici pěších mužů i jezdců a všichni byli plně vyzbrojeni jako do války. Stál tam i Húrin, mluvil k mužům a dával příkazy, a Túrin se dozvěděl, že se toho dne vydávají k Barad Eithelu. Byla to Húrinova stráž a muži z jeho čeledi; povoláni však byli všichni muži z jeho země. Někteří již odešli s otcovým bratrem Huorem a mnozí další se měli k pánu Dor-lóminu připojit cestou a následovat jeho praporec ke králově velké zbrojní hotovosti. Morwen se s Húrinem rozloučila bez slz a slíbila: Budu střežit, co mi necháváš v péči jak to, co je, tak to, co bude. Húrin jí odpověděl: Buď zdráva, Paní Dor-lóminu; vyjíždíme nyní s větší nadějí, než jakou jsme kdy poznali. Mysleme si, že letos o zimním slunovratu bude hostina veselejší, než jakou jsme dosud zažili, a po něm

31 přijde jaro beze strachu! Pak si vyzvedl Túrina na rameno a zvolal ke svým mužům: Ukažte dědici Hadorova domu světlo svých mečů! A slunce se zablyštělo na padesáti čepelích a nádvoří se rozlehlo bitevním pokřikem Edain ze Severu: Lacho calad! Drego morn! Zaplaň, světlo! Prchni, noci! Pak Húrin konečně vyskočil do sedla, zavlál jeho zlatý praporec a trubky zazpívaly do jitra; tak odjel Húrin Thalion do Nirnaeth Arnoediadu. Morwen a Túrin však dál stáli u dveří, dokud z dálky nezaslechli ve větru slabý zvuk jediného rohu: Húrin přejížděl temeno kopce, za nímž již svůj dům neviděl

32 KAPITOLA 2 Bitva nespočetných slz Mnoho písní dosud pějí a mnoho pověstí vyprávějí elfové o Nirnaeth Arnoediadu, Bitvě nespočetných slz, v níž padl Fingon a uvadl výkvět Eldar. Kdyby se mělo vypravovat vše, lidský život by k poslechu nepostačil. Zde se bude vyprávět jen o skutcích, jež mají vztah k osudu Hadorova rodu a dětí Húrina Stálého. Když Maedhros postupně shromáždil všechny síly, které mohl, stanovil den, jitro letního slunovratu. Toho dne trubky Eldar pozdravily východ slunce, na východě se vznesla zástava synů Fëanorových a na západě zástava Fingonova, prapor Velekrále Noldor. Pak Fingon vyhlédl z hradeb Eithel Sirionu. Jeho vojsko bylo seřazeno v údolích a lesích na východě Ered Wethrinu, dobře skryto před očima nepřátel; věděl však, že je velmi velké. Shromáždili se tam totiž všichni hithlumští Noldor spolu s mnoha elfy z Falasu a Nargothrondu; měl velkou sílu mužů. Napravo stál dor-lóminský voj a celá udatnost Húrina a jeho bratra Huora a z lesů k nim přišel s mnoha muži Haldir Brethilský

33 Pak Fingon pohlédl na východ a jeho elfí zrak zahlédl v dáli prach a blesk oceli jako hvězdičky v mlze; poznal, že Maedhros vytáhl, a zaradoval se. Pak pohlédl směrem k Thangorodrim a tam ležel tmavý mrak a vznášel se černý kouř; tu věděl, že Morgothův hněv vzplál a jejich výzva byla přijata. Do srdce mu padl stín pochybnosti. V tu chvíli se však ozval křik, který se s větrem nesl od jihu, z údolí do údolí, a elfové i muži pozvedli hlas v úžasu a radosti. Neboť Turgon, nevyzván a neočekáván, otevřel brány Gondolinu a přišel s desetitisícovým vojskem v lesklé zbroji, s dlouhými meči a lesem kopí. Když potom Fingon uslyšel z dálky velikou troubu svého bratra Turgona, stín minul, jeho srdce se povzneslo a on hlasitě vzkřikl: Utúlie n aurë! Aiya Eldalië ar Atanatári, utúlie n aurë! Den přišel! Hle, lide eldarský a Otcové lidí, den přišel! A všichni, kdo slyšeli jeho mohutný hlas rozléhající se v kopcích, odpovídali voláním: Auta i lómë! Noc pomíjí! Velká bitva vzápětí začala. Morgoth totiž věděl o mnohém, co jeho nepřátelé dělali a plánovali, a měl plány pro hodinu jejich útoku připraveny. Od Angbandu se již k Hithlumu blížilo velké vojsko, zatímco jiné a větší pochodovalo vstříc Maedhrosovi, aby se síly králů nespojily. A ti, kteří šli proti Fingonovi, byli všichni oblečení hnědošedě a neukazovali obnaženou ocel, takže byli již daleko na píscích Anfauglithu, než se zjistilo, že přicházejí. Tu se srdce Noldor rozpálilo a jejich velitelé si přáli napadnout nepřítele na pláni. Fingon však mluvil proti tomu. Dejte si pozor na Morgothovy úklady, páni! prohlásil. Jeho síla je vždy větší, než se zdá, a jeho záměr jiný, než prozrazuje. Neprozrazujte svou vlastní sílu, ale nechte nepřítele, ať vyplýtvá svůj první nápor na kopce. Maedhros měl podle plánu králů otevřeně vypochodovat s celou svou silou elfů, lidí i trpaslíků přes Anfauglith, a až v odpověď vyláká Morgothova hlavní vojska, jak se doufalo, Fingon vytáhne ze západu; tak se Morgothovo vojsko octne jako mezi kladivem a kovadlinou a bude roztříštěno; znamením mělo být zapálení velkého majáku v Dorthonionu. Morgothův velitel na západě však dostal příkaz za každou cenu vylákat Fingona z kopců. Pochodoval tedy dál, až se jeho předvoj roztáhl před tokem Sirionu od hradeb Barad Eithelu až k bažině Serech, takže