ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Transkript

1 Ca 22/ URAD RADY,, 1 pro rozhlasové a televizní vysílání g f"> i Počet listů: *f. Číslo jednací:. JĚ&SO. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Marcely Rouskové a Mgr. Jaromíra Sklenáře v právní věci žalobkyně: Česká televize, se sídlem Kavčí hory, Praha 4, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Skřetova 44/6, Praha 2, zastoupen JUDr. Simonou Macáškovou, advokátkou se sídlem Přechodní 1600/11, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. října 2008, č.j. mac/7460/08, * W/ SJ3 IW/'dW takto: I. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 7. října 2008, č.j. mac/7460/08, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízem v částce 2000,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku.

2 pokračování 2 8 Ca 22/2009 Odůvodnění Zalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, kterým bylo vysloveno, že zalobkyně dne 2. prosince 2007 od 10:00 hodin odvysílala na programu ČT 1 pořad Toulavá kamera, ve kterém byly obsaženy kontaktní údaje na konkrétní osoby a předmět jejich podnikáni, čímž byla naplněna definice reklamy, a že tímto jednáním došlo k porušení povinnosti stanovené v 48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za což byla žalobkyni uložena pokuta ve výši ,- KČ. V odůvodněni napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že v předmětném pořadu byla odvysílána jednak reportáž s názvem Umělecký kovář", pojednávající o Petru Nekovářovi, uměleckém kováři z Netolic, v jejímž závěru se objevila i adresa této osoby a její telefonní číslo, a jednak reportáž s názvem Květinářství", pojednávající o vánoční symbolice s floristou Františkem Hlubockým z Pardubic, v jejímž závěru byla prezentována jeho obchodní firma a její adresa, adresa webovských stránek, dvě telefonní čísla a ová adresa. Rada dospěla k závěru, že obě reportáže v sobě obsahují prvky reklamy, spočívající v uvedení veškerých údajů o osobách - podnikatelích a jejich firmách, které nabádají diváky k využití služeb či produktů, které tyto firmy nabízejí či poskytují; tyto údaje a kontakty jsou nad rámec informačního servisu a mají charakter reklamy, nebyly ovšem zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově odděleny od ostatních částí programu, jak ukládá zákon. Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž zalobkyně namítla, že obě reportáže byly odvysílány jako nedílné součásti jednoho pořadu, takže žalovaná mohla nejvýš dospět k závěru, že tento konkrétní díl pořadu Toulavá kamera mohl naplnit znaky reklamy a jako takový pak měl být od ostatních oddělen. Dále namítla, že uvedení konkrétních údajů u konkrétních osob nelze hodnotit jako reklamní prvky, ale že tato sdělení mají pouze informativní charakter, který souvisí s formátem tohoto pořadu jako turistického průvodce. Konečně poukázala na to, že informace uváděné v pořadu nemají charakter oznámení vysílaného za úplatu či jinou protihodnotu ve smyslu zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Žalovaná ve vyjádření k žalobě odmítla žalobní námitky, setrvávajíc na svých skutkových a právních závěrech. Při jednání soudu dne setrvaly obě účastnice řízení na svých stanoviscích. Zástupkyně zalobkyně uvedla, že netrvá na návrzích na provedení důkazů, které uvedla v žalobě, a navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Zástupkyně žalované navrhla zamítnutí žaloby. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních námitek, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud především shledal důvodnou námitku zalobkyně, že uvedení konkrétních údajů u konkrétních osob, např. jméno a příjmení, předmět podnikání a kontaktní údaje jako je adresa, telefon, www. stránky nebo ové spojení v závěru reportáží nelze hodnotit jako reklamní prvky, které nabádají diváka k využití služeb či produktů, které tyto firmy nabízejí či poskytují, a že tyto údaje jdou nad rámec informačního servisu a mají charakter reklamy. Zalobkyně trvala na tom, že tato sdělení mají pouze informativní charakter, neboť pořad Toulavá kamera je prokazatelně formátem turistického průvodce, který splňuje podmínky a limity takového pořadu. Jsou-li součástí pořadu pravidelně takové informace ve vztahu ke

3 pokračování 3 8 Ca 22/2009 všem subjektům, svědčí tento přístup tomu, že jde pouze o servisní informace pro diváka, vylučující jakoukoliv cílenou propagaci konkrétních osob, jejich služeb nebo výrobků. O tom svědčí i skutečnost, že tyto informace jsou prezentovány stroze a věcně, není na ně kladen žádný důraz v souvislosti s tématem a jsou uváděny pouze v závěru reportáží jen několik sekund v nevýrazných titulcích bez slovní prezentace. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že akceptuje informace, které jsou poskytovány v rámci turistického servisu o kulturních a technických památkách, jakož i o zajímavých místech. Informace, které byly v předmětném pořadu poskytnuty o kpanu Nekovářovi a o Květinářství pana Hlubockého překračují již rámec informací pouhého turistického servisu a naplňují znaky reklamy. Vycházejíc z definice reklamy podle ust. 2 odst. 1 písm. n) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání Rada dovodila, že reportáže, jež byly součástí pořadu Toulavá kamera, v sobě obsahují prvky reklamy, spočívající v uveřejnění veškerých údajů o osobách - podnikatelích a jejich firmách, které nabádají diváky k využití služeb či produktů, které tyto firmy nabízejí či poskytují. Tyto údaje a kontakty však nebyly zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově odděleny od ostatních částí programu, jak to předpokládá zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Soud v této věci uvážil skutečnost, že v předmětných reportážích žalobkyně informovala o činnosti uměleckého kováře pana Petra Nekováře, tedy o jeho práci ať již při výrobě nových děl, nebo restaurování historických (mříže, svícny, hřbitovní stojan, dveřní kování), resp. o činnosti floristy Františka Hlubockého v souvislosti s Vánocemi a vánočními tradicemi a místem různých květin a jiných rostlin v nich. Nesporné je, že v závěru obou reportáží žalobkyně prezentovala i bližší informace o obou osobách, zejména jejich adresy a další kontakty na ně. Soud však má za to, že tento způsob uvedení kontaktních údajů o obou podnikatelích nenaplňuje znaky reklamy podle ust. 2 odst. 1 písm. n) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, a tedy že se nejedná o veřejné oznámení, vysílané za úplatu nebo jinou protihodnotu nebo vysílané za účelem vlastní propagace provozovatele vysílám, určené k podpoře prodeje, nákupu nebo pronájmu výrobků nebo služeb, včetně nemovitého majetku, práv a závazků. Především vzal soud v úvahu skutečnost, že pořad Toulavá kamera je žalobkyní charakterizován jako týdenní mozaika o zajímavých místech a lidech ze všech koutů naší země", jako cestopisný pořad, který nezve diváky do známých zámků nebo velkých muzeí, ale objevuje spíše místa, která nejsou tak známá, a přesto unikátní - například muzeum provaznictví nebo motýlí farmu" ( Již z tohoto zaměření pořadu je zřejmé, že jeho imanentní součástí jsou informace upřesňující například místo, kde lze prezentovaný objekt zájmu nalézt, jak se k němu lze dostat či v jakém čase jej lze navštívit. Odporovalo by logice věci, aby právě tyto informace pořad cestopisného charakteru divákům nezprostředkoval - už jen právě proto, že jde o málo známá místa v České republice. Samotné uvádění kontaktních údajů ohledně kulturních a jiných památek či o zajímavých místech či osobách tedy soud nepovažuje za reklamu ve smyslu ust. 2 odst. 1 písm. n) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. V projednávané věci však soud musel ještě zvážit jejich konkrétní rozsah a obsah, tedy posoudit, zda informační funkce pořadu Toulavá kamera nemohla být realizována i poskytnutím kontaktních informací v menším rozsahu či méně konkrétních, a zad tedy uvedení těchto údajů v té podobě, v jaké k němu v předmětných reportážích došlo, nepřekročilo meze informačního servisu, akceptovatelného pro cestopisný pořad.

4 pokračování 4 8 Ca 22/2009 Ani v této věci se soud neztotožnil s argumentací žalované. Nesporné je, že o obou protagonistech předmětných reportáží byly uvedeny informace dostatečně je identifikující, včetně kontaktů na ně. Pokud jde o pana Petra Nekováře, soud konstatuje, že žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nevyložila, proč a v Čem by uvedení pouhé jeho adresy a telefonního spojení mělo překročit svým rozsahem meze informačního servisu pořadu cestopisného charakteru a jak by tedy tím měla být panu Petru Nekovářovi poskytována reklama. Soud sám pak důvod k zaujetí takového názoru neshledal. Pokud pak jde o informace ohledně floristy pana Františka Hlubockého, je nesporně patrný jejich podstatně větší rozsah. Soud však vzal v úvahu skutečnost, že žalobkyní provozované televizní vysílání obecně není ani jediným, ani nejvydatnějším zdrojem informací, dostupných v zásadě jakémukoliv divákovi. Pokud jde tedy o floristu pana Františka Hlubockého, i kdyby bylo v pořadu uvedeno právě a pouze jeho jméno, příjmem a profese, pak kterýkoliv z diváků, jenž by měl o jeho služby zájem, by snadno získal další informace o něm prostřednictvím sítě Internet. Veškeré kontaktní informace ohledně této osoby a jejího podnikání jsou totiž veřejně dostupné na webovských stránkách na adrese jež lze bez obtíží vyhledat již jen podle jména a příjmení této osoby. Za tohoto stavu věci má soud za to, že uvedení takových kontaktních informací ohledně určité osoby neznamená překročení mezí informačního servisu, typického pro cestopisný pořad, jelikož si je může bez překážek technického či administrativního charakteru opatřit kdokoliv, bez ohledu na to, zda v předmětném pořadu byly prezentovány či nikoliv. Dále soud shledal důvodnou námitku žalobkyně o tom, že předmětné informace nemají ve spojem s tímto cestopisným pořadem v jakémkoliv ohledu charakter oznámení vysílaného za úplatu či jinou protihodnotu ve smyslu zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, kdy cílem pořadu není propagoval, ale poskytovat divákovi kontaktní informace. Jak je uvedeno výše, definičním znakem reklamy podle ust. 2 odst. 1 písm. n) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání je její poskytování za úplatu nebo jinou protihodnotu. O reklamu by se tedy jednalo jen tehdy, bylo-li by - kromě jiného - prokázáno, že informace o podnikatelích byly zveřejněny právě za úplatu nebo jinou protihodnotu. Podání důkazu o takové skutečnosti nepochybně leží na správním orgánu, který o porušení zákona a o sankci za ně rozhoduje, tedy na žalované Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Z obsahu napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že žalovaná se touto okolností vůbec nezabývala, a tedy nijak nezkoumala, zda taková úplata či jiná protihodnota byla poskytnuta. Napadené rozhodnutí je proto v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, což již samo o sobě by bylo dostatečným důvodem pro jeho zrušení soudem. Konečně se soud zabýval námitkou žalobkyně, že byl-li odvysílán pořad, jehož obsah tvoří jednotlivé reportáže, pak nemůže žalovaná spatřovat porušení zákona v tom, že tyto reportáže měly být odděleny od ostatních Částí, tj. dalších reportáží tvořících tento pořad ve smyslu ust. 48 odst. 4 písm. a) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, jestliže byly nedílnou součástí tohoto pořadu, a to za předpokladu, že by informace v nich obsažené bylo možno hodnotit jako reklamu. Žalovaná mohla nejvýš dospět k závěru, že se nejednalo o pořad, ale že tento díl cyklu Toulavá kamera jako celek naplnil znaky reklamy a jako takový měl být oddělen od ostatních částí programu. Tuto námitku soud neshledal důvodnou. Z výroku ad 1) napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaná považovala za pořad celý konkrétní díl cyklu Toulavá kamera, aniž by rozlišovala, zda byl vnitřně členěn a případně ve které jeho části měly být reklamní informace prezentovány. Soud má tedy za to, že žalovaná konstatovala právě to, že tento

5 pokračování 5 8 Ca 22/2009 konkrétní díl cyklu Toulavá kamera jako celek naplnil znaky reklamy a jako takový měl být oddělen od ostatních částí programu, a nikoliv tedy, že by oním reklamním pořadem" měly být obě předmětné reportáže. Pro úplnost soud konstatuje, že pokud by v konkrétním případě určitý pořad obsahoval reklamní sdělení, bylo by věcí správního uvážení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání stanovit, zda vzhledem ke struktuře pořadu - zejména k jeho případnému Členění na relativně samostatné části - by bylo na místě označit za pořad porušující ust. 48 odst. 4 písm. a) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání celý tento pořad anebo jen jeho určitou část. Z hlediska případné odpovědnosti provozovatele televizního vysílání za porušení citovaní normy by však nebyla tato záležitost podstatná. Městský soud v Praze tedy dospěl k závěru, že podaná žaloba je důvodná, a proto napadené rozhodnutí žalované zrušil podle ust. 78 odst. 1 soudního řádu správního tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno. Současně podle ust. 78 odst. 4 soudního řádu správního věc vrátil žalované k dalšímu řízem. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. 60 odst. 1 soudního řádu správního, když žalobkyně měla ve věci úspěch a její náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z podané žaloby ve výši 2000,- Kč; tuto náhradu je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Poučení: proti tomuto rozsudku je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat k Městskému soudu v Praze ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V Praze dne 21. července 2009 JUDr. Slavomír Novák, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Kotlánová li-'