A-PDF Merger DEMO : Purchase from to remove the watermark

Transkript

1 A-PDF Merger DEMO : Purchase from to remove the watermark 1

2 2

3 Obsah SHRNUTÍ ERAGONA, ELDESTA, BRISINGRA... 5 DO TRHLINY... 8 PÁD KLADIVA STÍNY NA OBZORU KRÁLOVSKÁ KOČKA PO BOJI VZPOMÍNKY MRTVÉHO CO JE TO ZA CHLAPA? CENA SÍLY HRUBĚ DO SVĚTLA UKOLÉBAVKA UNAVENÍ BEZ ODPOČINKU TANEC S MEČI ŽÁDNÁ ČEST, ŽÁDNÁ SLÁVA, JENOM PUCHÝŘE A SMUTNÁ MÍSTA POŽÍRAČ MĚSÍCE FÁMY A PSANÍ AROUGHS DRAS-LEONA HOD KŮSTKAMI MŮJ PŘÍTEL, MŮJ NEPŘÍTEL OHNIVÁ MOUKA PRACH A POPEL BEZVLÁDÍ THARDSVERGÛNDNZMAL CESTA VĚDĚNÍ S UPŘÍMNOSTÍ OBJEV ROZHODNUTÍ POD KOPCEM A KAMENEM KRMIT BOHA NEVĚŘÍCÍ NA ÚTĚKU HLAS ZVONU OSTNATÁ SKRÝŠ ČERNÝCH ŤUHÝKŮ KLADIVO A HELMA

4 A STĚNY SPADLY NA BŘEZÍCH JEZERA LEONA SLOVO JEZDCE SHROMÁŽDĚNÍ KRÁLŮ LABYRINT BEZ KONCE ÚLOMKY, POLOVIDĚNÍ A NEJASNÁ ŘEČ NEZODPOVĚZENÉ OTÁZKY ODJEZD MUKA NEJISTOTY Síň Věštkyně NA KŘÍDLECH DRAKA DOTEK JEHO RUKY, ZVUK JEHO HLASU MALÉ POVSTÁNÍ KORUNA SNĚHU A LEDU VRTÁLEK MEZI RUINAMI SNALGLÍ PRO DVA SKÁLA KUTHIAN

5 SHRNUTÍ ERAGONA, ELDESTA, BRISINGRA N a počátku zde byli draci: hrdí, divocí a nezávislí. Jejich šupiny byly jako drahokamy a každý kdo na ně pohlédl, propadl zoufalství, neboť jejich krása byla ohromná i strašlivá.po nesčetné věky draci žili v Alagaësii sami. Potom bůh Helzvog stvořil statné a tvrdé trpaslíky z kamene z pouště Hadarak. Tyto dvě rasy spolu hodně bojovaly. Poté do Alagaësie přes stříbrné moře připluli elfové. Elfové se připojili do války proti drakům, ale byli silnější než trpaslíci a málem se navzájem vyhubili. A tak bylo uzavřeno příměří. Mezi draky a elfy byla podepsána smlouva. V tomto spojení byli stvořeni dračí jezdci, kteří udržovali mír v celé Alagaësii po tisíce let. Poté připluli do Alagaësie lidé, rohatí Urgalové a Ra zakové, noční lovci a pojídači lidského masa. A lidé se také připojili k smlouvě s draky. Pak mladý dračí jezdec, Galbatorix, zradil svou vlastní rasu. Zotročil černého draka Šruikana a přesvědčil třináct dalších jezdců, aby ho následovali. Těch třináct byli nazváni Křivopřísežníci. Galbatorix a Křivopřísežníci svrhli jezdce a vypálili jejich město na ostrově Vroengard. Zabili každého draka, kromě svých. Zbyla jen tři vejce: jedno červené, jedno modré a jedno zelené. Z každého draka, ze kterého mohli, vzali srdce srdcí Eldunarí které drží jejich sílu a mysl mimo tělo. A po dva a osmdesát let Galbatorix vládl mezi lidmi. Křivopřísežníci zemřeli, ale on se svou silou spousta draků ne. Nikdo nemohl doufat, že ho dokáže porazit. V osmdesátém třetím roce jeho vlády jeden muž ukradl z jeho hradu modré vejce. Vejce přešlo do ochrany těch, kteří pořád vzdorovali Galbatorixovi, těch, kteří jsou známí jako Vardenové. Elfka jménem Arya přenášela vejce mezi Vardeny a elfy, v naději, že se vejce vylíhne. V tomto stylu uběhlo dvacet pět let. Poté, jak Arya putovala do elfského města Osilon, ji a její společníky přepadla skupina urgalů. S urgaly byl také stín Durza: čaroděj, posedlý duchy, které přivolal, aby mu sloužili. Po smrti křivopřísežníků se stal Galbatorixovým nejobávanějším sluhou. Urgalové zabili Aryiny společníky, ale než ji Stín stihl zajmout, poslala kouzlem vejce ke člověku, o kterém si myslela, že se o něj dokáže postarat. Ale její kouzlo se nevydařilo. A tak se stalo, že Eragon, patnáctiletý sirotek, našel v dračích horách vejce. Vzal vejce zpět na farmu, kde vyrůstal se svým strýcem Gerem a jediným bratrancem Roranem. Vejce se pro něj vylíhlo a Eragon draka vychoval. Pojmenoval ji Safira. Poté Galbatorix poslal dva Ra zaky, aby našli a přinesli vejce. Ra zakové zabili jeho strýce Gera a spálili farmu. Eragon se Safirou se vydal pomstít svého strýce. Spolu s nimi putoval i vypravěč Brom, který kdysi býval dračím jezdcem za doby pádu jezdců. Právě k Bromovi se Arya snažila poslat modré vejce. Brom toho Eragona hodně naučil ohledně mečířství, magie a cti. Také dal Eragonovi meč Zar roc, který kdysi patřil Morzanovi, prvnímu a nejmocnějšímu z křivopřísežníků. Ra zakové zapříčinili Bromovu smrt, při jejich dalším setkání a Eragon se Safirou unikli jen díky pomoci mladíka Murtagha. Během jejich cest, Stín v Gil eadu zajal Eragona. Eragonovi se podařilo uniknout a vysvobodit Aryu z vězení. Arya byla otrávená a těžce zraněná, a tak ji Eragon s Murtaghem vzali k Vardenům, kteří žijí společně s trpaslíky v Beorských horách. Arya se zde uzdravila. Eragon také požehnal chudému dítěti, Elvě, aby byla ochranou proti neštěstí. Eragon neměl tak rozsáhlé znalosti starověkého jazyka a nevědomky ji proklel. Její kletba ji nutila, aby lidi okolo sebe, ochraňovala před utrpením. Brzy na to Galbatorix poslal na trpaslíky velkou armádu Urgalů a v bitvě, která následovala, Eragon zabil stína Durzu. Ale Durza zasadil Eragonovi strašlivou ránu přes celá záda, která Eragonovi způsobovala velké bolesti, ačkoliv se mu jí Vardenští léčitelé snažili zahojit. Ve své bolesti uslyšel hlas, který mu řekl: Přijď ke mně Eragone a já ti odpovím na všechny tvé otázky. Tři dny na to byl Vardenský vůdce Ažihad zabit skupinou urgalů pod vedením dvojčat, dvou kouzelníku, kteří Vardeny zradili Galbatorixovi. Dvojčata také unesla Murtagha zpátky ke Galbatorixovi, ale všichni ostatní si mysleli, že je mrtvý a Eragona to velmi zarmoutilo. Vůdcem Vardenů se stala Nasuada. Z trpasličího města Tronjheim Eragon, Safira a Arya putovali na sever do lesů Du Weldenvarden, kde žijí elfové. Spolu s nimi putoval také Orik, synovec trpasličího krále Hrothgara. 5

6 V Du Weldenvarden se Eragon seznámil s Oromisem a Glaedrem, posledním svobodným jezdcem a drakem, kteří žili v utajení, aby mohli vychovat novodobé jezdce. Také se potkali s královnou Islanzadí, Aryinou matkou. Zatímco Oromis a Glaedr cvičil Eragona a Safiru, Galbatorix poslal své Ra zaky se skupinou vojáků do Carvahallu, tentokrát proto, aby zajali jeho bratrance, Rorana. Schoval se jim a byli by ho nenašli, pokud by nebylo řezníka Slouna, který zabil strážné a tím dovolil Ra zakům vstoupit do vesnice, kde by mohli zajmout Rorana. Roran si myslel, že je v bezpečí, ale Ra zakové zajali Katrinu. Slounovu dceru a Roranovu milou. Poté Roran přesvědčil ostatní vesničany, aby s ním odešli. Společně cestovali přes dračí hory po pobřeží Alagaësie na jih do Surdy, která je stále nezávislá na Galbatorixovi. Jizva na Eragonových zádech ho stále trápila, ale během oslav Pokrevní přísahy mu ji draci vyléčili. Mimo to Eragon získal sílu a rychlost elfa. Následně se Eragon a Safira připojili k Vardenům v Surdě, kam je Nasuada přestěhovala, aby zahájila útok proti Galbatorixovi. Také se k nim připojili urgalové, kteří tvrdili, že jim Glabatorix zahalil mysl a teď se mu chtějí pomstít. Eragon také znovu potkal Elvu, která díky kouzlu vyrostla z batolete do čtyřletého dítěte neuvěřitelnou rychlostí. Její pohled byl zoufalý, protože cítila všechnu bolest všech lidi v její blízkosti. Nedaleko od hranic Surdy na hořících pláních Eragon, Safira a Vardenové svedli velkou krvavou bitvu s Galbatorixovými vojsky. Uprostřed bitvy se k Vardenům připojil Roran s vesničany, stejně tak jako trpaslíci, kteří pochodovali z Beorskýh hor. Náhle se z východu vzedmula postava oděná v nablýskaném brnění, která jela na třpytivém červeném drakovi, a kouzlem zabila krále Hrothgara. Eragon se Safirou ihned začali bojovat s jezdcem. Zjistili, že tím jezdcem je Murtagh, který je nyní zavázán Galbatorixovi neporušitelným slibem. Stejně tak jako jeho drak, Trn, který je druhým vylíhnutým mládětem ze tří vajec. Murtagh porazil Eragona a Safiru s pomocí síly Eldunarí, které mu dal Galbatorix. Ale Murtagh je nechal jít, protože si pořád pamatoval na jejich bývalé přátelství. Murtagh řekl Eragonovi o tom, že jsou bratři a jejich otec byl Morzan a jeho družka Selena jejich matka. Murtagh vzal Eragonovi jeho meč Zar roc, meč jejich otce. Trn poté odletěl z Hořících plání následován Galbatorixovými vojsky. Po skončení bitvy Eragon s Roranem letěli k temné věži z kamene, Helgrindu, která sloužila Ra zakům jako jejich skrýš. Společně zabili jednoho z Ra zaků a oba jejich odporné rodiče, Lethrblaka, a zachránili Katrinu. V jedné z cel Eragon našel slepého a napůl mrtvého Slouna. Eragon zvažoval, zdali má Slouna zabít, ale zamítl to. Místo toho Slouna uložil do hlubokého spánku a Roranovi a Katrině řekl, že je mrtvý. Pak požádal Safiru, aby Rorana a Katrinu odnesla zpět k Vardenům, zatímco on zabije zbylého Ra zaka. Sám Eragon našel a zabil posledního Ra zaka, vysvobodil Slouna, a utekl z Helgrindu. Náhodou objevil Slounovo skutečné jméno ve starověkém jazyce, jazyce pravdy a síly. Eragon přinutil řezníka, aby mu přísahal ve starověkém jazyce, že už nikdy neuvidí Katrinu a poslal ho samotného žít k elfům. Ale neřekl mu, že pokud bude litovat svého činu, tak mu elfové vrátí zrak zpět. Arya se vydala hledat Eragona a našla ho v půli cestě k Vardenům. Ve Vardenském táboře se Eragon dozvěděl, že dvanáct elfů, které poslala královna Islanzadí, dorazilo do Vardenského ležení. Jejich vůdce je elf Blödhgarm. On a jeho skupina má ochraňovat jeho a Safiru. Eragon potom odstranil tolik kletby z Elvy, kolik byl schopen. Neodstranil ji úplně, ale Elva už nebyla nucena cítit bolest ostatních a nemusela jim od ní pomáhat. Roran si vzal Katrinu za ženu, která dokonce otěhotněla. Eragon se po dlouhé době cítil šťastně. Potom Murtagh, Trn a skupina vojáku zaútočili na Vardeny. S pomocí elfů byl Eragon se Safirou schopni je zadržet. Ale ani Eragon ani Murtagh nebyli schopni porazit jeden druhého. Byla to těžká bitva, protože Galbatorix očaroval vojáky tak, aby necítili bolest. Pro Vardeny to znamenalo velkou ztrátu. Poté Nasuada poslala Eragona mezi trpaslíky, aby reprezentoval Vardeny, během jejich volby nového krále. Eragonovi se nechtělo odejít, protože Safira musela zůstat a ochraňovat Vardeny, ale nakonec odešel. 6

7 Roran se dal do služeb Vardenů, povýšili ho, protože se ukázal jako dobrý vůdce a bojovník. Zatímco byl Eragon u trpaslíku, sedm z nich na něj poslali vražedný útok. Vyšetřování ukázalo, že to byl klan Az Sweldn rak Anhûin. Shromáždění klanů pokračovalo a Orik byl zvolen, aby nastoupil na místo svého strýce. Na korunovaci se Safira připojila k Eragonovi, potom splnila svůj slib a zcelila Hvězdný safír, který zničila, když Eragon bojoval se stínem Durzou. Potom se Eragon se Safirou vrátili do Du Weldenvarden. Oromis odhalil Eragonovi pravdu o Eragonově původu. Eragon není Morzanův syn, ale Bromův, ačkoliv mají stejnou matku Selenu. Oromis s Glaedrem Eragonovi také vysvětlili vše ohledně Eldunarí, které drak může vyvrhnout i během svého života, ale musí to být učiněno s největší opatrností, protože kdokoliv drží Eldunarí, ho může využít, aby draka ovládal. Eragon se také rozhodl, že potřebuje meč, aby nahradil chybějící Zar roc. Vzpomněl si na radu kočkodlaka Solembuma, kterou obdržel při jeho cest s Bromem. Eragon šel ke stromu Menoa, který má své vědomi. Promluvil ke stromu a strom souhlasil, že se vzdá zářoceli za výměnu bezejmenné ceny. Potom elfí kovářka Rhunön, která ukovala všechny meče pro jezdce, pracovala s Eragonem na jeho novém meči. Meč byl modrý a Eragon ho pojmenoval Brisingr oheň. Čepel pokaždé vzplála ohněm, když vyslovil jeho jméno. Poté Glaedr svěřil své srdce srdcí Eragonovi a Safiře a oni se vrátili k Vardenům, zatímco Glaedr a Oromis se připojili ke zbytku elfů a zaútočili na severní část Království. Při obléhání Feinsteru Eragon a Arya potakli tři nepřátelské kouzelníky, z nichž jednoho před jejich očima přeměnili ve stína Vrauga. S Eragonovou pomocí ho Arya zabila. Zatímco bojovali, Oromis a Glaedr zápasili s Murtaghem a Trnem. Galbatorix převzal kontrolu na Murtahgovým tělem a Murtaghovou paži Oromise zabil a Trn zabil Glaedrovo tělo. I když Vardenové slavili vítezství, Eragon se Safirou truchlili nad ztrátou svého učitele. Vardenové stále postupují hlouběji do Království směrem k hlavnímu městu, Urû baenu, v němž sedí Galbatorix hrdý, sebevědomý a pohrdavý se svou silou mnoha draků. 7

8 DO TRHLINY Safira zařvala, a vojáci před ní se rozutekli. Za mnou! zařval Eragon. Zvedl Brisingr nad hlavu, dost vysoko, aby jej všichni mohli vidět. Modrý meč se zářivě a duhově zaleskl, jasný oproti zdi z balvanů barvy černých mračen budovy. Za Vardeny! Okolo něj prosvištěl šíp; vůbec jej nevnímal. Vojáci, shromáždění na úpatí štěrkového svahu, na kterém Eragon se Safirou stáli, mu odpověděli jediným, sborovým zvoláním: Vardenové! Oháněli se svými vlastními zbraněmi a postupovali vpřed, škrábali se na zřícené kamenné bloky. Eragon se k mužům obrátil zády. Na opačné straně hromady se rozkládalo nádvoří. Tísnilo se na něm okolo dvou set královských vojáků. Za nimi se tyčil vysoký, temný hrad s úzkými škvírami pro okna a několika čtvercovými věžemi, z nichž nejvyšší měla zářící lucernu v jednom z vyšších pokojů. Eragon věděl, že někde uvnitř toho hradu je Lord Bradburn, vládce Belatony města, o jehož dobytí se Vardenové snaží už několik dlouhých hodin. S výkřikem Eragon seskočil ze sutin směrem k vojákům. Muži ucouvli, ačkoliv stále nechávali svá kopí a píky namířené na rozeklanou díru, kterou Safira prorazila do vnější zdi hradu. Eragonův pravý kotník se zvrtl, jak dopadal na zem. Padl na koleno a rukou s mečem se opřel o zem. Jeden z vojáků využil příležitost, vylezl z formace a pokusil se zabodnout svoje kopí do Eragonova nechráněného krku. Eragon odrazil výpad mávnutím dlaně, a švihl Brisingrem rychleji, než by dokázal kterýkoliv člověk nebo elf. Vojákova tvář se stáhla strachem, když si uvědomil svoji chybu. Pokusil se utéct, ale než se mohl pohnout dál než o několik palců, Eragon vyrazil vpřed a probodl ho. Safira skočila do nádvoří hned za Eragonem, z tlamy jí ještě šlehaly žluté a modré plameny. Eragon se skrčil a napjal nohy, jak dopadla na dlážděnou zem. Dopad otřásl celým nádvořím. Mnoho kousků skla, které tvořily velkou, barevnou mozaiku na přední straně hradu, se vysypalo z rámů a za stálého otáčení popadaly na zem. Nad tím vším se v budově otevřel pár okenic. Elfka Arya doprovázela Safiru. Její dlouhé černé vlasy divoce povlávaly okolo její špičaté tváře, jak vyrazila z haldy kamení. Pruhy rozstříknuté krve měla přes ruce a krk, sražená krev zašpinila i čepel jejího meče. Přistála na kameni s jemností laně. Její přítomnost Eragona povzbudila. Neexistoval nikdo další, koho by měl radši v boji po boku jeho a Safiry. Byla, alespoň si to myslel, perfektní spolubojovník. Vrhl na ni letmý úsměv, a Arya odpověděla vlídně, v jejím výrazu byla divokost a radost. V bitvě její umírněné chování mizelo, a bylo nahrazováno otevřeností, kterou jen zřídkakdy projevovala jinde. Eragon se skrčil za svým štítem, když se mezi nimi objevila zvlněná stěna z modrého ohně. Zpoza okraje svého štítu sledoval, jak Safira zaplavila vojáky přívalem plamenů, které je sice olizovaly, ale vůbec nezraňovaly. Řada lučištníků na cimbuří hradní věže vypálila na Safiru salvu šípů. Žár nad ní byl tak pronikavý, že hrstka šípů se ještě ve vzduchu vznítila a rozpadla na popel, zatímco ochranná kouzla, která Eragon umístil okolo Safiry, odklonila jejich zbytek. Jeden zatoulaný šíp se s dutým zvukem odrazil od Eragonova štítu, a nechal v něm promáčklinu. Sloupec plamene náhle obalil tři z vojáků, a zabil je tak rychle, že ani neměli čas vykřiknout. Ostatní vojáci se shlukli uprostřed toho pekla, ostří jejich kopí a pík odrážela záblesky jasného modrého světla. Ač se mohla snažit, nedokázala Safira sežehnout přeživší. Nakonec svůj pokus vzdala a sklapla své čelisti s konečným cvaknutím. Nepřítomnost ohně zanechala nádvoří nečekaně tiché. Eragon si pomyslel, tak jako už několikrát předtím, že ať už dal vojákům jejich ochranná kouzla kdokoliv, musel to být zkušený a mocný kouzelník. Byl to Murtagh? Přemýšlel. Pokud to byl on, proč tady s Trnem nejsou, aby chránili Belatonu? Copak se Galbatorix nestará o kontrolu nad svými městy? Eragon běžel kupředu a jediným úderem Brisingru usekl vršky tuctu kopí stejně snadno, jako kdysi usekával klásky ječmene. Sekl nejbližšího vojáka přes hruď, prosekl jeho kroužkové brnění stejně snadno, jako by to byla nejtenčí látka. Vytryskl proud krve. Potom Eragon probodl dalšího vojáka v řadě a udeřil muže nalevo svým štítem, čímž jej odhodil na tři jeho spolubojovníky a všechny je srazil k zemi. 8

9 Reakce vojáků se Eragonovi zdály pomalé a neohrabané, jak tančil skrze jejich řady a beztrestně je srážel k zemi. Safira se vrhla do šarvátky po jeho levici vyhazovala vojáky do vzduchu svými obřími tlapami, bodala je ostnatým ocasem, kousala je a zabíjela je potřesením hlavy zatímco po jeho pravici se Arya mihotala v pohybu, každé zhoupnutí jejího meče zvěstovalo smrt dalšímu služebníku království. Když se Eragon otočil, aby se vyhnul páru oštěpů, spatřil srstí pokrytého elfa Blödgharma těsně za sebou, spolu s dalšími jedenácti elfy, jejichž úkolem bylo chránit jeho a Safiru. Dále vzadu se Vardenové hrnuli do nádvoří skrze trhlinu ve vnějším opevnění hradu, ale vyhýbali se útoku; bylo příliš nebezpečné jít kamkoliv poblíž Safiry. Ani ona, ani Eragon, ani elfové nepotřebovali pomoc při likvidaci vojáků. Bitva brzy rozdělila Eragona a Safiru, zanesla je na opačné konce nádvoří. Eragon se ničeho nebál. I bez jeho ochran byla Safira více než schopná sama porazit skupinu dvaceti či třiceti lidí. Oštěp prorazil Eragonův štít a škrábl ho na rameni. Otočil se na toho, kdo jej vrhl, velkého, zjizveného muže, kterému chyběl spodní přední zub, a rozběhl se mu vstříc. Muž s úsilím tasil dýku zpoza svého opasku. Na poslední chvíli se Eragon zatočil, napjal paže a hruď, a vrazil rameno do jeho hrudníku. Síla nárazu odhodila vojáka nazpět o několik sáhů, kde se zhroutil a chytil za srdce. Poté dopadla sprcha černě opeřených šípů a zabila nebo zranila většinu vojáků. Eragon se střelám vyhýbal a kryl se štítem, i přestože si byl jistý, že jej jeho magie ochrání. Vymstilo by se mu, kdyby to neudělal; nikdy si nemohl být jistý, kdy nepřátelský zaříkávač vypálí očarovaný šíp, který by mohl proniknout skrz jeho ochrany. Na Eragonových rtech se mihl trpký úšklebek. Střelci nad nimi si uvědomili, že jejich jedinou nadějí na vítězství je nějak zabít Eragona a elfy, bez ohledu na to, kolik z jejich řad bude muset padnout. Příliš pozdě, pomyslel si Eragon s pocitem zadostiučinění. Měli jste opustit královské vojsko, než bylo příliš pozdě. Příval rachotících šípů mu dal šanci si na chvilku odpočinout, což uvítal. Útok na město začal za svítání, a spolu se Safirou byl po celou tu dobu v přední linii. Jakmile salva šípů ustala, Eragon si přehodil Brisingr do levačky, sebral jeden z oštěpů vojáků, a vrhl jej na lučištníky čtyřicet stop nad ním. Jak Eragon zjistil, vrhat oštěpy je těžké bez soustavného cvičení. Nepřekvapilo ho tedy, když minul muže, na nějž mířil, ale překvapilo ho, že minul celou řadu lučištníků na ochozu. Oštěp nad nimi proplul a rozbil se o hradní zeď nad nimi. Střelci se smáli a pošklebovali se, a ukazovali sprosté posunky. Rychlý pohyb v Eragonově periferním vidění upoutal jeho pozornost. Všiml si, jak Arya právě vrhla svůj oštěp na lučištníky; probodl hned dva, stojící těsně vedle sebe. Potom Arya ukázala na muže svým mečem a pronesla: Brisingr! a oštěp se obalil smaragdově zeleným ohněm. Lučištníci se stáhli od hořících těl a jako jeden muž prchali z ochozu a zaplňovali schodiště, vedoucí do vyšších poschodí hradu. To není fér, řekl Eragon. Nemůžu to kouzlo použít, ne bez toho, aby můj meč plál jako vatra. Arya se na něj zadívala s lehkým náznakem pobavení. Boj pokračoval dalších několik minut, po nichž se zbývající vojáci buď vzdali, nebo pokusili o útěk. Eragon nechal pět mužů před sebou utéct; věděl, že se nedostanou daleko. Po rychlém ohledání těl, roztroušených okolo něj se ujistil, že jsou doopravdy mrtví, se podíval zpět přes nádvoří. Někteří z Vardenů otevřeli brány ve vnější zdi a nesli beranidlo přes ulici vedoucí k hradu. Ostatní se shromažďovali v nepravidelných liniích, připraveni vejít do hradu a postavit se vojákům uvnitř. Mezi nimi stál i Eragonův bratranec Roran, který si při vydávání rozkazů svému oddílu pomáhal svým všudypřítomným kladivem. Na vzdáleném konci nádvoří se Safira krčila nad těly mužů, které zabila, a okolo ní byl naprostý chaos. Kapky krve se lepily na její drahokamové šupiny, rudé tečky v kontrastu s modrou barvou jejího těla. Pohodila hlavou a vítězně zařvala, a přehlušila celé město zuřivostí svého řevu. Potom Eragon uslyšel rachocení kol a řetězů, následované skřípěním otevíraných těžkých dřevěných dveří. Zvuky upoutaly pohledy všech na hradní bránu. S dutým bum se brána rozdělila a otevřela. Hustý oblak kouře z loučí uvnitř se vyvalil ven a donutil nejbližší Vardeny rozkašlat se a zakrýt si tváře. Odněkud z šeré chodby se ozvalo bubnování okovaných kopyt proti dláždění; potom se jezdec na koni vyřítil z oblaku kouře. V jeho levé ruce držel jezdec cosi, o čem si Eragon zprvu myslel, že je to obyčejné jezdecké kopí, ale vzápětí si všiml, že je 9

10 vyroben z podivného zeleného materiálu a má ostnaté ostří v neznámém vzoru. Matný lesk obklopoval špičku kopí, znamení přítomnosti magie. Jezdec přitáhl otěže a nasměřoval svého koně na Safiru, která se vzepjala na zadní, a připravovala se na smrtící úder svou pravou přední tlapou. Eragona se zmocnily obavy. Jezdec byl příliš sebejistý, a to kopí příliš tajemné. Přestože ji její ochrany měly ubránit, Eragon si byl jist, že Safira je ve smrtelném nebezpečí. Nedostanu se k ní včas, uvědomil si. Upřel svoji mysl směrem k jezdci, ale muž byl tak soustředěný na svůj úkol, že si ani nevšiml Eragonovy přítomnosti, a jeho nepolevující soustředěnost bránila Eragonovi získat víc než jen povrchní přístup do jeho vědomí. Když se stáhl do sebe, Eragon si vzpomněl na půltucet slov starověkého jazyka a složil jednoduché kouzlo, aby zastavil koně v trysku. Byl to zoufalý čin protože Eragon nevěděl, zda jezdec nebyl čarodějem sám nebo jestli nepoužil nějaké postupy na ochranu proti útoku kouzlem ale Eragon nechtěl jen nečinně stát, pokud byl Safiřin život v ohrožení. Eragon se zhluboka nadechl. Připomněl si správnou výslovnost několika obtížných zvuků ve starověkém jazyce. Potom otevřel ústa, aby vyřkl kouzlo. Jakkoliv mohl být rychlý, elfové byli přece rychlejší. Než stačil pronést jediné slovo, ozval se za ním hluboký zpěv, překrývající se hlasy tvořící nesourodou a neutichající melodii. Mäe--, pokusil se říct, a potom zaúčinkovala elfská magie. Mozaika před koněm se zavlnila a posunula, a střípky skla plynuly jako voda. V zemi se otevřela velká trhlina, doširoka rozevřená puklina nejisté hloubky. S hlasitým výkřikem se kůň vrhl do jámy a zřítil se k zemi, přičemž si zlomil obě přední nohy. Jak kůň a jezdec padali, muž v sedle se zaklonil a vrhl zářící kopí směrem k Safiře. Safira nemohla utíkat. Nemohla se vyhnout. Takže švihla tlapou proti letícímu kopí, ve snaze srazit jej stranou. Ale minula jen o píď a Eragon jen s hrůzou sledoval, jak se kopí zabořilo sáh nebo víc do její hrudi, těsně pod klíční kostí. Pulzující závoj hněvu se snesl na Eragonův zrak. Sahal po každém zdroji energie, který měl k dispozici jeho těle; safíru v hrušce svého meče; dvanácti diamantům v opasku Belota Moudrého okolo jeho pasu; a obrovské zásobárně uvnitř Arenu, elfského prstenu na jeho pravé ruce jak se připravoval zničit jezdce, bez ohledu na riziko. Ale zastavil se, když se objevil Blödgharm a přeskočil přes Safiřinu přední nohu. Elf přistál na jezdci jako vlk lovící jelena, a srazil muže na svou stranu. S hrubým škubnutím hlavy Blödgharm rozerval mužův krk svými dlouhými bílými zuby. Výkřik všepohlcující beznaděje se ozval z okna vysoko nad otevřeným vchodem do hradu, následován ohnivým výbuchem, který vymršťoval kamenné bloky zevnitř budovy, balvany přistávající mezi nastoupené Vardeny, lámající končetiny a celá těla jako suché větvičky. Eragon ignoroval kameny dopadající na nádvoří a utíkal k Safiře, sotva si byl vědom toho, že jej Arya a jeho stráže doprovází. Ostatní elfové, kteří byli blíže, už okolo ní pobíhali a zkoumali kopí, trčící z její hrudi. Jak těžce je, řekl Eragon, příliš rozrušený na to, než aby dokončoval věty. Toužil mluvit se Safirou pomocí své mysli, ale dokud mohli být nepřátelští kouzelníci v okolí, netroufal si vystavit jí svou mysl, jinak by nepřátelský zvěd mohl ovládnout jeho tělo. Po zdánlivě nekonečném čekání, řekl Wyrden, jeden z elfů: Můžeš děkovat osudu, Stínovrahu; kopí minulo velké žíly a tepny v jejím krku. Zasáhl jen sval, a sval dokážeme vyléčit. Můžete to odstranit? Je to nějak očarované, aby to zabránilo, Postaráme se o to, Stínovrahu. Vážní jako kněží shromáždění před oltářem, všichni elfové, vyjma Blödgharma, položili své dlaně na Safiřinu hruď a, jako když si šepot větru pohrává s vrbovými větvemi, zpívali. Zpívali o teple a růstu, o svalu a šlachách a proudící krvi, a o dalších tajemnějších věcech. S obrovským vypětím vůle Safira dokázala stát nehnutě v průběhu zaříkávání, ačkoliv se jí tělo křečovitě sevřelo každých pár sekund. Z rány na její hrudi stékal čúrek krve. Jak se Blödgharm přesunul vedle Eragona, ten na něj vrhl pohled. Krev slepila srst na jeho bradě a krku, a ztmavila její odstín z půlnoční modři na tmavě černou. Co to bylo? zeptal se Eragon, zatímco pozoroval ještě stále tančící plameny v okně vysoko nad nádvořím. 10

11 Blödgharm si olízl rty a ukázal svoje jakoby kočičí drápy, než odpověděl. V okamžiku, kdy zemřel, jsem byl schopen vstoupit do vojákovy mysli, a skrze ni, do mysli kouzelníka, který mu pomáhal. Zabils toho kouzelníka? Abych byl přesný, donutil jsem jej zabít se. Normálně bych se neuchýlil k tak extravagantní ukázce, ale byl jsem... rozzuřený. Eragon postoupil vpřed, a potom sledoval sám sebe, když Safira vydala dlouhý, hluboký sten, jak bez jakéhokoliv dotyku začalo kopí vyklouzávat z její hrudi. Víčka se jí chvěla a několikrát se zprudka, mělce nadechla, jak se z jejího těla vynořilo posledních šest palců kopí. Ostnatá čepel, se svou matnou aurou smaragdového světla, dopadla na zem a odrazila se od dláždění, zněla spíše jako porcelán než jako kov. Když elfové přestali zpívat a stáhli své ruce od Safiry, Eragon vyrazil k jejímu boku a dotkl se jejího krku. Chtěl ji pomoct uvolnit se, říct jí, jak moc se o ni bál, a spojit svou mysl s tou její. Namísto toho se spokojil s pohledem do jednoho z jejích blyštivých modrých očí a zeptal se: Jsi v pořádku? Ta slova zněla nicotně v porovnání s hloubkou jeho citu. Safira odpověděla jediným mrknutím, potom sklopila hlavu a pohladila jeho tvář jemným závanem teplého vzduchu z jejích nozder. Eragon se zasmál. Poté se otočil k elfům a řekl: Eka elrun ono, älfya, wiol förn thornessa, děkoval jim ve starověkém jazyce za jejich pomoc. Elfové, kteří se zúčastnili léčení, včetně Arye, se poklonili a položili pravou ruku na hruď v gestu respektu typickém pro jejich rasu. Eragon si všiml, že víc než polovina elfů, přidělených k jeho a Safiřině ochraně byli bledí, slabí, a nejistí na nohou. Stáhněte se a odpočiňte si, řekl jim. Pokud zůstanete, jen se necháte zabít. Běžte, to je rozkaz! Ačkoliv si byl Eragon jist, že odcházejí neradi, sedm elfů odpovědělo pouhým: Jak si přeješ, Stínovrahu, a stáhli se z nádvoří přes těla a suť. Zdáli se být vznešení a důstojní, dokonce i na pokraji sil. Poté se Eragon připojil k Arye a Blödgharmovi, kteří se zabývali kopím s podivným výrazem ve tvářích obou z nich, jak si nebyli jistí, jak by měli reagovat. Eragon si podřepl vedle nich, opatrně, aby nedovolil žádné části svého těla dotknout se té zbraně. Zíral na jemné linky, vyryté okolo základu čepele, rýhy, které se mu zdály povědomé, přestože si nebyl jist proč; na zelenou násadu, vyrobené z materiálu, který nebyl ani kov ani dřevo; a opět na jemnou záři, která mu připomínala lucerny bez ohně, které elfové a trpaslíci používali k osvětlení svých chodeb. Myslíš, že je to Galbatorixova práce? zeptal se Eragon. Možná se rozhodl, že nás se Safirou radši zabije, než zajme. Možná, že věří, že jsme se pro něj stali skutečnou hrozbou. Blödgharm se nevesele usmál. Radši bych se neobelhával takovými představami, Stínovrahu. Nejsme pro Galbatorixe víc než jen malá nepříjemnost. Pokud by si skutečně přál tebe nebo kohokoliv jiného mrtvého, stačí mu jen vyletět z Uru baenu a otevřeně nás napadnout v bitvě, a my bychom před ním padli jako suché listí před zimní vánicí. Koneckonců, Galbatorixe jen tak něco neodchýlí z jeho cesty. Možná je šílený, ale také lstivý, a především odhodlaný. Pokud si přeje tě zotročit, tak se toho cíle bude držet s posedlostí, a nic mimo pudu sebezáchovy jej od toho neodradí. V každém případě, řekla Arya, tohle není Galbatorixova práce; je naše. Eragon se zachmuřil. Naše? Tohle nevyrobili Vardenové. Ne Vardenové, ale nějaký elf. Ale, zastavil se, a snažil se najít rozumné odůvodnění. Žádný elf by nesouhlasil s prací pro Galbatorixe. Radši by zemřeli, než--, Galbatorix s tím neměl nic společného, a i kdyby měl, sotva by dal tak vzácnou a mocnou zbraň muži, který ji neuhlídá lépe. Ze všech zbraní na celé Alagaësii je tahle ta úplně poslední, kterou si Galbatorix přeje, abychom měli. Proč? S náznakem zapředení v jeho hlubokém, sytém hlase, řekl Blödgharm: Protože, Eragone Stínovrahu, tohle je Dauthaerth. A jmenuje se Niernen, to znamená Orchidej, řekla Arya. Ukázala na rýhy v čepeli, rýhy, o nichž si Eragon uvědomil, že jsou to skutečně stylizované glyfy z elfského unikátního systému psaní-rytí, zdvojené tvary, zakončené dlouhými, jakoby trněnými špicemi. Dauthaerth? Když se na něj Arya a Blödgharm nevěřícně podívali, Eragon se skrčil, zahanben nedostatkem ve svém vzdělání. Frustrovalo ho, že zatímco vyrůstali, měli elfové možnost celá desetiletí studovat mezi největšími vzdělanci své rasy, zatímco jeho strýc Gero jej ani nenaučil písmena, protože to pokládal za nedůležité. Mohl jsem zatím číst jen v Ellesméře. Co to je? Bylo to ukováno během pádu Jezdců, aby to mohlo být použito proti Galbatorixovi a Křivopřísežným? 11

12 Blödhgharm potřásl hlavou. Niernen je mnohem, mnohem starší. Dauthaerthy, řekla Arya, se zrodily ze strachu a nenávisti v posledních letech naší války s draky. Naši nejzkušenější kováři a zaklínači je vykovali z materiálů, které už neznáme, očarovali je kouzly, která si už nepamatujeme, a pojmenovali je, všech dvanáct, po nejkrásnějších květinách tak hrozné spojení, jaké nikde jinde nebylo protože jsme je stvořili pro jediný účel: vyrobili jsme je, aby zabíjely draky. Eragona přemohlo zhnusení, jak sledoval zářící kopí. A zabíjely? Ti, kteří tam byli, říkají, že dračí krev pršela z nebes jako při letním lijáku. Safira sykla, dlouze a ostře. Eragon se na ni na chviličku ohlédl a koutkem oka zahlédl, že Vardeni ještě stále drží pozice před hradem a čekají na něj a Safiru, aby se znovu ujali čela útoku. Předpokládalo se, že všechny Dauthaerthy byly zničeny nebo nenávratně ztraceny, řekl Blödgharm. Zřejmě jsme se mýlili. Niernen se musel dostat do rukou Waldgraveovy rodiny, a ti jej museli schovávat zde v Belatoně. Hádám, že když jsme se dostali skrz městské hradby, odvaha Lorda Bradburna selhala a rozkázal, aby přinesli Niernen z jeho zbrojnice aby zastavil tebe a Safiru. Galbatorix bude bezesporu rozčílen k nepříčetnosti, pokud se dozví, že se tě Bradburn pokusil zabít. Ačkoliv si byl Eragon vědom nutnosti pokračovat, jeho zvědavost jej ještě nepustila. Dauthaerth nebo ne, ještě pořád jsi nevysvětlil, proč by Galbatorix nechtěl, abychom to měli. Ukázal na kopí. Co dělá Niernen nebezpečnějším než tamten oštěp, nebo dokonce než Bris-, zastavil se, než vyslovil celé to jméno, než můj vlastní meč? Byla to Arya, kdo mu odpověděl. Nemůže být normálně zničen, nemůže být spálen, a je naprosto nedotknutelný magií, jak ses sám přesvědčil. Dauthaerthy byly stvořeny, aby je neovlivnila žádná dračí kouzla, a totéž platí i pro jeho nositele strašlivá vyhlídka, pokud by mu byla dána síla, složitost a nepředvídatelná povaha dračí magie. Galbatorix mohl ochránit Šruikana a jeho samého tolika ochranami, jako nikoho jiného v celé Alagaësii, ale je možné, že Niernen projde jeho ochranami, jako kdyby vůbec neexistovaly. Eragon porozuměl, a byl nadšený. Musíme--. Přerušilo jej zaskřípění. Ten zvuk byl pronikavý, řezavý a roztřesený, jako když kov skřípe o kámen. Eragonovi se z něj rozdrkotaly zuby a uši si zakryl rukama. Otočil se, aby našel jeho zdroj. Safira pohodila hlavou. I přes okolní hluk slyšel, jak zoufale kňučí. Dvakrát přelétl očima nádvoří, než si všiml nepatrného obláčku prachu, který se zvedal u zdi hradní věže od asi stopu široké praskliny, jež se objevila pod začernalým, zčásti rozbitým oknem, kde Blödhgarm zabil kouzelníka. Jak skřípot přibýval na síle, Eragon se odvážil sundat ruku z jednoho ucha, aby ukázal na prasklinu. Podívej! zavolal na Aryu, která přikývla, že rozumí. Znovu si zakryl ucho. Zvuk zničehonic utichl. Eragon chvíli vyčkával, potom pomalu spustil ruce a na chvíli zatoužil, aby neměl tak citlivý sluch. V následujícím okamžiku se prasklina ještě více rozevřela. Zvětšovala se, dokud nebyla široká několik stop, a rychle se šířila dolů po zdi. Trhlina jako blesk zasáhla kamenný svorník nade dveřmi věže, otřásla jím a zasypala zemi u vchodu sprškou kamínků. Celý hrad zaskřípal a od rozbitého okna směrem ke zlomenému svorníku se přední zeď hradní věže začala naklánět. Utíkejte! zakřičel Eragon na Vardeny, ačkoli se muži už rozprchli na obě strany nádvoří a zoufale se snažili dostat pryč od vratké zdi. Eragon udělal krok vpřed, pátral zrakem v tlačenici bojovníků a hledal Rorana. Nakonec ho zahlédl uvězněného za poslední skupinou mužů u dveří. Vztekle na ně něco křičel, ale jeho slova v tom zmatku nebyla slyšet. Pak se zeď pohnula, o několik palců se sesula a naklonila se ještě víc. Zasypávala Rorana kameny a on pod jejich vahou ztratil rovnováhu a klopýtl dozadu pod převis dveří. Když se Roran napřímil, jejich oči se střetly a Eragon v bratrancově tváři spatřil záblesk strachu a bezmoci, rychle následovaný odevzdaností, jako by Roran věděl, že nemá šanci dostat se včas do bezpečí. Roranovi přelétl přes ústa pokřivený úsměv. A zeď se zřítila. 12

13 PÁD KLADIVA N ééé! Zařval Eragon, když se zachovalá stěna s burácivým třeskem zřítila a pohřbila Rorana včetně pěti dalších mužů pod dvacet stop vysokou hromadou kamení a zaplavila dvůr mrakem černého dýmu. Eragonův řev byl hlasitý, jeho hlas rozbitý a uhlazený, vínem chutnající krev pokryla zezadu jeho hrdlo. Nadechl se a dvakrát zakašlal. Vaetna, zalapal po dechu, a mávl rukou. Se zvukem šelestu hedvábí se hustý šedý prach roztrhal, když odcházel, střed nádvoří se vyjasnil. Zaujatý nad Roranem, Eragon sotva pocítil, co si z něj silné kouzlo vzalo. Ne, ne, ne, ne, ne říkal si Eragon. Nemůže být mrtvý. Nemůže, nemůže, nemůže. Jakoby to opakováním mohl změnit, Eragon si tuto větu stále opakoval, ale pokaždé, když to zopakoval, stávalo se to méně pravděpodobné a více modlitbou k celému světu. Před ním Arya a ostatní bojovníci Vardenů zastavili a protírali si oči dlaněmi. Mnoho z nich bylo shrbených, jakoby čekali na úder; ostatní zaplnily mezery v čele. Suť z budov se přelila do středu podlahy a zakryla mozaiku. Dvě a půl místnosti ve druhém podlaží věže a jedna ve třetím podlaží, místnost kde tak násilně zemřeli mágové, stála odkrytá živlům. Byty a jejich uspořádání se ve slunečním světle jevily špinavé a pobořené. S tuctem vojáků, ozbrojených kušemi, ustupovalo od místa, kde byli. S hodně strkáním a tlačením se hnali přes dveře v dalekém konci místnosti a zmizeli v temnu věže. Eragon zkoušel odhadnout váhu některých kusů v hromadě suti; musejí mít stovky liber. Jestli on, Safira a elfové budou pracovat společně, byl si jistý, že posunou kameny s pomocí magie, ale úsilí by je zanechalo slabé a zranitelné. Navíc by to zabralo obrovské množství času. Na moment Eragon zapřemýšlel nad Glaedrem, zlatý drak byl dost silný na to, aby pohnul s hromadou najednou, ale Eragon nechtěl ztrácet čas, než by se dostal ke Glaedrovu eldunarí. V každém případě Eragon věděl, že nebude možné přesvědčit Glaedra aby s ním mluvil a o to méně aby mu pomohl osvobodit Rorana a ostatní muže z hromady suti. Eragon si vytáhl z mysli obrázek Rorana jak se objevil těsne před záplavou kamení a prach ho schoval z výhledu, když stál pod okapem dveří do věže, a okamžitě věděl, co má dělat. Safiro pomoz jim! Eragon řval, když odhazoval štít. Za ním, uslyšel Aryu říkat něco ve starověkém jazyce, krátké fráze, které mohly být Schovejte to! Pak zakašlala a běžela k němu s mečem v ruce připravená k boji. Když dosáhl základu suti, Eragon vyskočil tak vysoko jak jen mohl. Přistál jednou nohou na svažující se ploše bloku a pak skočil znovu, skákáním z bodu na bod jako horská koza odrolující stěnu rokliny. Nerad riskoval narušení bloků, ale lezení po hromadě byla nejrychlejší cesta k jeho cíli. S jedním posledním skokem, Eragon dosáhl okraje druhého podlaží, potom se rozběhl přes místnost. Strčil do dveří přímo před ním s takovou sílou, že vyrazil petlici i panty a nechal dveře volně viset ve stěně. Eragon sprintoval dolů chodbou. Jeho šlépěje a dýchání zněly v jeho uších podivně ztlumeně, jako by je měl naplněné vodou. Zpomalil, když zatáhnul za dveře blízko vchodu. Přes ně viděl studovnu s pěti ozbrojenými muži ukazujících na mapu, jak se dohadují. Nikdo z nich Eragona nezpozoroval. Běžel dál. Běžel kolem rohu a srazil se s vojákem jdoucím proti němu. Eragonovi se žlutě a červeně zablesklo před očima, jak narazil čelem do mužova štítu. Přilnul k vojákovi a oba se pohnuli tam i zpět přes chodbu, jako pár opilých tanečníků. Voják zaklel, když se pokoušel znovu získat rovnováhu. Co s tebou je ty mizerný- řekl, a potom uviděl Eragonovu tvář, a vykulil oči. Ty! Eragon zatnul ruku v pěst a praštil muže do břicha, přímo pod jeho hrudní koš. Rána zasáhla muže do bránice. Já, souhlasil Eragon zatímco muž upadal na zemi do bezvědomí. Eragon pokračoval dolů chodbou. Jeho vždy rychlý puls působil zdvojeně od doby, kdy vstoupil do věže; cítil se, jakoby z něj mělo jeho srdce vyskočit. Kde to je? Myslel zběsile když uviděl ještě další prázdnou místnost. 13

14 Konečně, na konci špinavého průchodu, zahlédl točité schody. Bral schody po pěti, Bez ohledu na vlastní bezpečí sestoupil až do prvního poschodí, zastavil se jen, aby si z cesty odklidil vystrašeného lukostřelce. Schody skončily a on se ukázal ve vysoké klenuté místnosti, připomínající katedrálu v Dras-Leoně. Otočil se dokola, aby nashromáždil dojmy z celé místnosti, štíty, zbraně a červené praporečky pověšené na stěnách; úzká okna se uzavírají pod stropem; pochodně namontované v tepaných stojanech; prázdné krby; dlouhé stoly zařazené po obou stranách sálu a stupínek v čele místnosti, kde starý, vousatý muž stál před vysokým trůnem. Eragon byl v hlavním sále hradu. Hodilo se mu, že mezi ním a dveřmi, které vedly do věže, bylo padesát nebo více vojáků. Zlatá nit v jejich tunikách a jejich pohyby naznačovaly, že jsou překvapení. Zabte ho! zavelel starý muž, znělo to spíše vystrašeně než důstojně. Kdokoliv ho zabije, dostane třetinu odměny! Tak slibuji! Strašné zklamání se rozlilo uvnitř Eragona, když se měl zase zpozdit. Vytasil meč z pochvy, pozvedl ho nad hlavu a zařval: Brisingr! Ve vzduchu se objevily záblesky modrých plamínků a začaly skákat po čepeli, a rozběhli se ke špičce meče. Horko z ohně zahřálo Eragonovi dlaně, ruce a stranu jeho obličeje. Pak Eragon snížil pohled směrem k vojákům. Pohyb zařval. Vojáci zaváhali, potom se obrátili a prchli. Eragon pospíchal vpřed a ignoroval opozdilce, kteří byli stále v dosahu jeho hořícího meče. Jeden muž klopýtl a spadl přímo před něj; Eragon ho přeskočil, a ani se při tom nedotkl střapce na jeho helmě. Jak Eragon běžel, plamínky vlály za jeho mečem jako hříva koně. Nahrbil ramena, a prošel kolem dvoukřídlých dveří, vedoucích do hlavního sálu. Byl zklamaný, když uviděl další chodbu s místnostmi plnými vojáků, právě tak jako výbavy, kladky, ozubená kola a další mechanismy na spouštění a vyzvedávání obrovské brány do věže a potom se co nejrychleji rozběhl skrz právě padající mříž a běžel na místo, kde předtím stál Roran, když stěna věže spadla. Mřížoví se ohlo, když do něj Eragon narazil, ale ne natolik aby se zlomilo. Překvapeně ucouvl. Opět nasál energii z diamantů v opasku Belota Moudrého a směřoval ji do Brisingru, po vyprázdnění drahokamů dosáhl Brisingr téměř nesnesitelné intenzity plamene. Unikl mu tichý výkřik, když udeřil mečem do mříže. Vyprskly žluté a oranžové jiskry, které dělaly dírky do jeho tuniky a rukavic a štípaly ho na holé kůži. Část roztaveného železa se dotkla špiček jeho bot. Se škubnutím je setřásl. Třikrát sekl do mříže a udělal do ní díru dost velkou na to, aby jí mohl projít. Kus mříže, který odpadl, zůstal na zemi rozžhavený do běla a osvětloval okolí svým měkkým světlem. Eragon nechal Brisingr uhasnout a pokračoval otvorem v mřížích. Zahnul vlevo, potom vpravo a zase vlevo jak se střídalo natočení chodby, cesta byla navržena tak, aby zpomalila každého, komu se podaří vniknout do věže. Když proběhl poslední zatáčku, Eragon spatřil jeho cíl; Trosky zúžené předsíně. Dokonce i s jeho elfským zrakem dokázal rozeznat v temnotě jen některé tvary, protože padající kamení uhasilo pochodně na stěnách. Slyšel nějaký podivný hluk a rvačku, jako kdyby si nějaká nemotorná příšera dělala cestu kamením. Naina, řekl Eragon. Bezcílné modré světlo osvětlilo prostor. A před ním, pokrytý špínou, popelem, krví a potem, se svými zuby odhalil hrůzu nahánějící pohled, se objevil Roran, zakotvený s vojákem nad kostrami dvou dalších. Voják v důsledku náhlého světla uskočil a Roran využil jeho rozptýlení, otočil se, vytasil vojákovu dýku a řízl ho s ní do krku. Voják ho dvakrát kopnul a pak odešel do prázdnoty. Se zrychleným dechem, Roran zvedl jeho tělo, krev mu skapávala z prstů. Podíval se na Eragona podivným strnulým výrazem. To byla doba stačil říct, než se mu oči obrátily v sloup a omdlel. 14

15 STÍNY NA OBZORU Aby mohl Eragon chytit Rorana, než se zřítí na zem, upustil Brisingr, ač se mu do toho moc nechtělo. Přesto rozevřel dlaň, meč zarachotil o kameny a Eragon chytil Rorana do náruče. Je těžce zraněný? zeptala se Arya. Eragon sebou trhl, překvapený, že Arya s Blödhgarmem stojí vedle něj. Myslím, že ne. Několikrát pohladil Roranovy tváře a setřel z nich prach. V ledově modré záři Eragonova kouzla se zdál Roran vychrtlý, kolem očí měl temné stíny a rty měl nachově rudé, jako obarvené šťávou z bobulí. No tak, probuď se. Po několika vteřinách se Roranova víčka zaškubala a on je otevřel a zmateně se podíval na Eragona. Eragona zaplavil pocit nevýslovné úlevy. Na chvíli jsi omdlel, vysvětlil. Aha. Je naživu! Řekl Eragon Safiře a riskoval krátký okamžik kontaktu. Cítil její velikou radost. Dobrá. Zůstanu tady a budu pomáhat elfům přesouvat kameny od budovy. Jestli mě budeš potřebovat, zavole, a já si k tobě najdu cestu. Roranovo brnění zazvonilo o Eragona, když mu pomáhal na nohy. A co ostatní? zeptal se Eragon a ukázal na hromadu suti. Roran zavrtěl hlavou. Jsi si jistý? Nikdo tam nemohl přežít. Já jediný jsem vyvázl, protože...protože jsem byl částečně chráněn okapem. A ty? Jsi v pořádku? zeptal se Eragon. Co? Roran se zamračil, vypadalo to, jako by si myslel, že se ho to netýká. Jsem v pořádku... možná mám zlomené zápěstí. Není to nejhorší. Eragon střelil významným pohledem po Blödhgarmovi. Elfovy rysy ztvrdly mírnou nelibostí, ale přešel k Roranovi. Pokud mohu... Natáhl ruku k Roranově zraněné paži. Zatímco Blödhgarm pracoval na Roranovi, Eragon zvedl Brisingr, a pak spolu s Aryou hlídali vstup, kdyby vojáci opovážlivě zahájili útok. Tak, hotovo, řekl Blödhgarm. Odstoupil od Rorana, který zakroutil zápěstím, aby otestoval kloub. Spokojený Blödhgarmovi poděkoval, spustil ruku a přehlédl sutí zasypanou podlahu, kde je jeho kladivo. Pak si poupravil brnění a podíval se ke vchodu. Měl jsem sesadit pána Bradburna, řekl zdánlivě klidným tónem. Myslím, že už to tu držel příliš dlouho a měl by být uvolněn od jeho povinností. Souhlasíš s tím, Aryo? "Souhlasím," řekla. "Tak pojďme najít toho starého břichatého blázna, rád bych mu dal kladivem na pamětnou za všechny, co jsme dnes ztratili." "Před pár minutami byl v hlavním sále," řekl Eragon. "Ale pochybuji, že tam zůstal a čeká na váš návrat." Roran přikývl. "Tak si ho budeme muset najít." A s tím vykročil kupředu. Eragon ukončil osvětlovací kouzlo a spěchal za bratrancem, s Brisingrem v pohotovosti. Arya s Blödhgarmem ho následovali tak těsně, jak jen to spletité chodby dovolovaly. Místnost, která vedla k průchodu, byla opuštěná, stejně jako hlavní sál hradu, kde jediným důkazem o tuctech vojáků a úředníků, kteří tam přebývali, byly přilby, kutálející se tam a zpět ve stále menších kruzích. Eragon s Roranem běželi kolem mramorového pódia, Eragon musel zpomalit, aby Roran nezůstal pozadu. Vyrazili dveře nalevo od pódia a po schodech se hnali dál. V každém poschodí se zastavili, aby mohl Blödhgarm párat myslí po stopách lorda Bradburna, ale nic nenašel. Jakmile dosáhli třetího poschodí, Eragon uslyšel zvuky splašeného úprku a uviděl houští oštěpů, které se zabodávaly do oblouku před Roranem. Jeden řízl Rorana do tváře, druhý jej poranil na stehně a skropil jeho koleno krví. Ten zařval jako raněný medvěd, odrazil oštěpy svým štítem a snažil se protlačit ten poslední kousek na konec schodiště. Muži zběsile křičeli. Za Roranem si Eragon přehodil Brisingr do levé ruky, natáhl se přes svého bratrance, uchopil jeden z oštěpů a vytrhl jej ze sevření toho, kdo jej držel. Otočil ho a mrštil do mužů namačkaných v průchodu. Někdo vykřikl a v hradbě mužů se objevila mezera. Eragon to celé znovu zopakoval a jeho hody záhy snížily počet vojáků dostatečně na to, aby byl Roran schopný je krok za krokem přinutit k ústupu. Jakmile bylo jasně vidět, že Roran vyhrál, dvanáct zbývajících vojáků roztroušených po celém odpočívadle lemovaném balustrádami hledali místo na to, aby mohli máchat meči. Roran znovu zařval a skočil po nejbližším vojákovi. Odrazil mužův meč, překonal jeho obranu a udeřil muže do helmy, která zazvonila jako železná pánev. Eragon se rozběhl po odpočívadle a přišpendlil ke zdi pár vojáků, kteří stáli vedle sebe. Pak je srazil na zem a zneškodnil je jedinou ranou Brisingrem. Někdo po něm mrštil sekeru, která se v letu otáčela. Sklonil se a dalšího muže přehodil přes zábradlí na další dva, kteří se ho snažili vykuchat kopími. 15

16 Poté se Arya s Blödhgarmem vrhli mezi muže, tiší a smrtící. Díky jejich elfské ladnosti vypadali spíše jako umělci, ne jako bojovníci v tomto špinavém boji. Uprostřed řinčících zbraní, zlomených kostí a usekaných rukou a nohou ti čtyři dorazili všechny zbylé vojáky. Tento boj jako vždy Eragona rozveselil; bylo to jako šok, když na vás někdo vychrstne kbelík studené vody, a zanechalo to v něm pocit, že tohle se nevyrovná žádné jiné činnosti. Roran se sehnul, opřel se rukama o kolena a lapal po dechu, jako by právě dokončil závod. Mám? zeptal se Eragon a ukázal na Roranovy rány na obličeji a na stehně. Roran několikrát vyzkoušel, jestli se udrží na zraněné noze. To může počkat, pojďme nejdřív najíd Bradburna. Eragon se ujal vedení, vrátili se zpět na schodiště a pokračovali ve výstupu. Konečně po dalších pěti minutách hledání zjistili, že se pán Bradburn zabarikádoval v největší místnosti v nejzápadnější věži pevnosti. S pomocí kouzel Eragon, Arya a Blödhgarm zbořili zátaras z nábytku za dveřmi a rozrazili je. Jakmile Roran vstoupil do pokoje, vysoce postavení vojáci a členové hradní stráže, kteří se shromáždili před pánem Bradburnem, zbledli a mnozí z nich se začali třást. K Eragonově úlevě museli zabít jen tři strážce, protože zbytek upustil zbraně a štíty na podlahu jako symbol kapitulace. Pak Arya přistoupila k pánu Bradburnovi, který celou dobu mlčel. Nařídíte teď svým jednotkám, aby se vzdaly? Zůstalo jich pouze několik, ale vy jim stále můžete zachránit život. Neřekl bych jim to, ani kdybych mohl, odvětil Bradburn hlasem plným takové nenávisti, jízlivosti a výsměchu, kolik by si Eragon nikdy nedokázal představit. Nedostane se vám ode mě žádných ústupků, elfko. Nevzdám se svých mužů kvůli takovým špinavým a nepřirozeným bytostem, jako jste vy. Smrt by byla lepší. A nemyslete si, že mě oklamete svými medovými slovy. Vím o vašem spojenectví s urgaly a radši bych věřil hadu než osobě, která se dělí o chleba s takovými monstry. Arya přikývla a položila ruku na Bradburnův obličej. Zavřela oči a oba na chvíli znehybněli. Eragon rozprostřel svou mysl a ucítil souboj vůlí, který mezi nimi zuřil. Arya pracovala na cestě přes Bradburnovu obranu k jeho vědomí. To trvalo asi minutu, ale nakonec získala kontrolu nad lidskou myslí a prozkoumala jeho vzpomínky, načež narazila na uzavřenou část mysli. Pak promluvila ve starověkém jazyce, vrhla na něj spletité kouzlo určené k obcházení těchto zábran a uspala ho. Když skončila, Bradrurn zavřel oči a zhroutil se jí do náruče. Ona ho zabila! vykřikl jeden ze strážců a mezi lidmi se šířily další výkřiky strachu. Jakmile se je Eragon pokusil přesvědčit o opaku, zaslechl jednu z vardenských trubek, jejíž zvuk se rozléhal v dáli. Brzy zazněla další trubka, tentokrát mnohem blíž, a pak další a další. Pak zachytil útržky něčeho, o čem by přísahal, že to je provolávání díků, které přicházelo z nádvoří. Zmateně si vyměnil pohled s Aryou, pak se otočil a vyhlédl ven z okna. Na západ a na jih se rozprostírala Belatona, velké a prosperující město, jedno z největších v království. V blízkosti hradu byly impozantní kamenné stavby s šikmými střechami a arkýřovými okny, zatímco vzdálenější domy byli ze dřeva a sádry. Některé z dřevěných domů během boje shořely. Dým naplnil vzduch hnědým oparem, který štípal do očí a do krku. Na jihozápad, jednu míli za městem, byl tábor Vardenů. Dlouhé řady šedých kruhových stanů v zákopech lemovaných několika zářivými cvičišti s vlajkami. Kolem se na holé zemi táhly stovky mrtvých a raněných. Léčitelské stany už byly přeplněné. Na severu, za doky a skladišti se rozprostíralo jezero Leona tu a tam posetá zpěněnými ostrůvky. Nad tím vším se rozprostírala hradba černého mračna. Postupovala od západu k městu a hrozila, že celé město zahalí do hustého deště. V hlubinách bouře se sem a tam míhala modrá světla a hromy burácely jako rozzuřené šelmy. Ale Eragon nikde nezpozoroval důvod toho zmatku, který přitáhl jeho pozornost. Spolu s Aryou spěchali k oknu, ze kterého bylo vidět přímo na nádvoří. Safira, muži a elfové právě dokončili odklízení suti od věže. Eragon zapískal, a když Safira vzlétla, zamával jí. Její zubaté čelisti se pootevřely v úsměvu a vyslala k němu obláček světlého kouře. Hej! Co je nového? vykřikl Eragon. Jeden z Vardenů stojící na hradební zdi zvedl ruku a ukázal k východu. Stínovrahu! Podívej! Přicházejí kočkodlakové! Přicházejí kočkodlakové! Eragona zamrazilo na zádech. Sledoval směr, kam ukazovala mužova ruka, a po chvíli na východě opravdu uviděl spousty malých temných postav, vycházející zpoza kopce několik mil od druhého břehu řeky Jiet. Některé postavy šly po čtyřech, jiné po dvou, ale byli příliš daleko na to, aby mohl Eragon s jistotou poznat, jestli jsou to doopravdy kočkodlakové. Můžou to být oni? zeptala se udiveně Arya. Já nevím... Brzy zjistíme, co jsou zač. 16

17 KRÁLOVSKÁ KOČKA de jsi byl?" dožadoval se Gero, jeho tvář vypadala krutě ve světle svíček. Koně potřebovali přenést dovnitř.",,k Eragon dělal to nejlepší pro to, aby potlačil jeho živé sny, když stál na stupínku v hlavní hale hradu, přímo na pravo od trůnu Lorda Bradburna. Položil levou ruku na jílec Brisingru, který byl zasunutý v pochvě, a zaujal vhodnější postoj a doufal, že si nikdo nevšimne jeho vyčerpání. Na druhé straně trůnu stál Jörmundur, držící jeho helmici v ohbí levé paže. Vlasy na spáncích měl prošedivělé; ostatní měl hnědé, a vše měl stažené dozadu v dlouhém copu. Jeho tvář nesla prázdný, horlivý výraz člověka, který má rozsáhlé zkušenosti s čekáním na ostatní. Eragon si všiml tenké rudé čáry na jeho pravém spodním chrániči, zřejmě od nějakého zranění, ale Jörmundur neprojevil žádnou známku bolesti. Mezi nimi stála Nasuada, oděná v zelenožlutých šatech, které nosila vždy, když nenosila stříbřité válečné roucho, které bylo vhodnější pro praxi státnictví. I ona byla poznamenána válkou, což dokazovalo bíle lněné vlákno omotané kolem její levé paže. Tlumeným hlasem, takže jen Eragon a Jörmundur slyšeli, Nasuada řekla: Pokud ale získáme jejich podporu Jenže co budou chtít na oplátku? zeptal se Jörmundur. Naše pokladnice jsou téměř prázdné, a naše budoucnost nejistá. Ačkoliv sotva pohybovala rty, řekla: Možná nechtějí nic moc z nás oproti možnosti zaútočit na Galbatorixe. Odmlčela se. Ale pokud ne, budeme muset najít jiné prostředky jak je přesvědčit, kromě zlatých do našich řad. Mohla bys jim darovat sudy smetany, řekl Eragon, který vyvolal smích v Jörmundurovi a jemný smích v Nasuadě. Jejich konverzaci ukončily tři trumpety znějíci mimo hlavní sál. Poté páže s šedožlutými vlasy, oblečené v tunice s Vardenským symbolem bílý drak, který zvedá nahoru meč ukazující směrem dolů na fialové pole pochodovalo přes otevřenou bránu na konci sálu, udeřilo na podlahu ceremoniální tyčí, a s tenkým zpěvavým hlasem oznámilo: Jeho nejvznešenější královská výsost, Grimrr Půlpacka, Král Kočkodlaků, Pán Osamělých Míst, Vládce Dosahující Noci,a Ten, Kdo Kráčí Sám. Podivný titul: Ten, Kdo Kráčí Sám, řekl Eragon Safiře. Ale zasloužený, hádala bych, odpověděla, a on cítil její pobavení,i když jí neviděl ve tvrzi hradu, ve které byla stočená. Páže ustoupilo stranou, a bránou vstoupil Grimrr Půlpacka, který táhl čtyři další Kočkodlaky,kteří seděli kousek za ním na velkých chlupatých packách. Čtvrtý připomínal Solembuma, dalšího Kočkodlaka viděl Eragon na masce zvířete: těžká ramena a dlouhé končetiny, s krátkými,tmavými manžetami na jeho krku a kohoutku, střapcové uši, a černé, sklopené ocasy, které ladně mávaly ze strany na stranu. Nicméně, Grimrr Půlpacka hleděl tak jinak než ostatní tvorové, které Eragon kdy viděl. Na to, že měl zhruba čtyři stopy do výšky, byl stejně vysoký jako trpaslík, ale nikdo si ho nemohl splést s trpasíkem, nebo dokonce s člověkem. Měl malou, špičatou bradu, široké lícní kosti, a pod nimi nešpičaté obočí,šikmé zelené oči lemované křídlovitými řasami.ve předu, mu jeho černé rozcuchané vlasy vysely nízko do čela, zatímco po stranách a vzadu mu visely až po ramena, kde ležely hladké a lesklé,stejně jako hřívy jeho společníků. Eragon nedokázal uhodnout, jak je starý. Jediné oblečení, které na sobě Grimrr měl, byla hrubá kožená vesta a bederní rouška z králičí kůže.tucty lebek nebo zvířat ptáci, myši a další malá zvěř byly vázány na přední straně vesty a rachotily proti sobě když se pohyboval. Opouzdřená dýka vyčnívala v úhlu zpod opasku jeho bederní roušky.četné jizvy, tenké a bílé, pokrývaly jeho oříškově hnědou kůži, jako škrábance na hodně používané židli nebo stole.a jak uvádělo jeho jméno,chyběly mu dva prsty na levé ruce;vypadaly, jako by byly ukousnuty. Navzdory křehkosti v jeho obličeji, nebylo pochyb, že Grimrr je muž, ne vzhledem k těžkým, šlachovitým svalům na jeho ramenech a hrudník, úzkosti jeho hrudníku a otáčivé síle jeho kroku když kráčel po celé délce haly směrem k Nasuadě. 17

18 Zdálo se, že žádný z kočkodlaků si nevšiml, že se lidé seřadili na každé straně jejich cesty, koukajíc na ně, dokud Grimrr nepřišel do úrovně bylinkářky Angely, která stála vedle Rorana a šila oválné ponožky s šesti jehlami najednou. Grimrr přihmouřil oči, když uviděl bylinkářku, a jeho vlasy se zavlnily a zježily, stejně jako jeho čtyři strážci. Jeho rty se od sebe odtáhly, aby odkryly dvojici zakřivených, bílých tesáků, a k údivu Eragona, pronesl krátké, hlasité zasyčení. Angela vzhlédla od ponožky, její výraz byl drzý a malátný. Píp píp, řekla. Na moment si Eragon myslel, že na ní kočkodlak zaútočí. Grimrrův strakatý krk, obličej a chřípí zčervenaly a hleděl mlčky na ni. Ostatní kočkodlaci se pokrčili, připraveni vyskočit, uši se jim přitiskli k hlavám. Přes celou halu Eragon slyšel čepele tasené z jejich pochev. Grimrr zasyčel znovu, poté se odvrátil od bylinkářky a pokračoval dál. Když poslední kočkodlak prošel kolem Angely, provedl skrytý výpad na linii nitě, která vysela z jehly, stejně, jako by mohla domácí kočka. Safiřino zmatení bylo stejné jako Eragonovo. Čí čí? zeptala se. Pokrčil rameny, ale zapomněl, že ho nemohla vidět. Kdo ví, proč Angela říká nebo dělá různé věci? Na konec Grimrr předstoupil před Nasuadu. Zastavil se a zcela nepatrně sklonil hlavu, ukazujíc tím jeho největší důvěru, i aroganci, což byla jediná vlastnost koček, draků, a některých žen z urozených rodů. Paní Nasuado, řekl. Jeho hlas byl překvapivě hluboký, více podobný nízkému, chrchlavému řevu divokých samců, který se podobal vysokému tónu chlapce. Nasuada sklonila hlavu. Králi Půlpacko. Jste velmi vítán u Vardenů, vy a celá Vaše rasa. Musím se omluvit za nepřítomnost krále Orrina; nemohl tu být aby vás přivítal jak si přál, protože oni jeho jezdci jsou nyní zaneprázdněni obranou západního křídla z kontingentu Galbatorixova vojska. Samozřejmě, paní Nasuado, řekl Grimrr. Jeho špičaté zuby se blýskaly, když mluvil. Nikdy se nesmíte postavit zády svým nepřátelům. I tak... Za co vděčíme nečekanému potěšení z této návštěvy, Vaše Výsosti? Kočkodlaci byli vždy známí svou tajemností a jejich samotářstvím, kromě zbylých konfliktů věků, zejména po pádu Jezdců. Jeden by dokonce mohl říct, že jste se stali více mýtem než skutečnosí za uplynulé století. Proč jste se tedy najednou rozhodli ukázat? Grimrr zvedl pravou ruku a ukázal na Eragona zahnutým prstem, zvýšený nehtem připomínající dráp, šokující Eragona z jeho posledních živých snů, ve kterých se objevil Urgal, trpaslík, and a pár mečů vyrobených z ledu. Kvůli němu, zavrčel kočkodlak. Nikdy nezaútočil na nějakého lovce, dokud nám neukázal svou slabinu, a Galbatorix nám jí ukázal: nedokáže zabít Eragona Stínovraha nebo Safiru Zářivou Šupinu. Dlouho jsme čekali na tuto příležitost, abychom se jí chopili. Galbatorix se naučí strachu a nenávidět nás, a nakonec, uvědomí si rozsah své chyby a uvědomí si, že my jsme zodpovědní za jeho zkázu. A ochutná, jak sladká bude pomsta, sladká jako vnitřnosti delikátního mladého kance. Čas přišel, člověče, pro každou rasu, včetně kočkodlaků, postavit se společně a ukázat Galbatorixovi, že nezlomil naši vůli k boji. Rádi bychom se přidali k vaší armádě, paní Nasuado, jako svobodní spojenci, a pomoct vám docílit toto. Co si Nasuada myslela, nedokázal Eragon říct, ale pro sebe byl ohromen kočkodlakovou řečí stejně, jako Safira. Po krátké pause, Nasuada řekla: Vaše slova zní nejvíce příjemně v mých uších, Vaše Výsosti. Ale předtím, než budu moci přijmout Vaši nabídku, mám na Vás pár otázek, jestli jste ochoten. S ovzduším neotřeseným lhostejností, Grimrr mávl rukou. Jsem. Vaše rasa byla tak tajemná a nepolapitelná, musím přiznat, že jsme o Vaší Výsosti neslyšela do dnešního dne. K tomu přičtěme fakt, že jsem ani nevěděla o tom, že vaše rasa má vůdce. Nejsem král jako vaši králové, řekl Grimrr. Za největší úkol preferují kočkodlaci kráčet sami, ale vždy si musíme vybrat vůdce, který nás bude vést, když jdeme do války. Vidím. Mluvíte za celou svou rasu, nebo jen za ty, kteří cestují s vámi? Grimrrova hruď se zvětšila, a jeho výraz se stal, je-li to možné, ještě více samolibý. Mluvím za všechny svého druhu, paní Nasuado, zapředl. Každý zdatný kočkodlak v Alagaësii, kromě těch, kteří ošetřují, přišli bojovat sem. Je nás tu málo, ale nikdo se nemůže vyrovnat naší zuřivosti v boji. A můžu 18

19 také velet jedno-tvárným, i když nemohu mluvit za ně, protože jsou stejně hloupí jako ostatní zvířata. Přesto, udělají to, na co se jich zeptáme. Jedno-tvární? zeptala se Nasuada. Znáte je jako kočky. Ti, kteří nedokáží měnit podobu jako my. A vy jim velíte? Ano. Obdivují nás To je přirozené. Pokud to, co říká, je pravda, pronesl Eragon k Safiře, mohou se kočkodlaci ukázat neuvěřitelně cenní. Poté Nasuada řekla: A co žádáte výměnnou za Vaši pomoc, Králi Půlpacko? Podívala se na Eragona a usmála se, poté dodala: Můžeme Vám darovat tolik smetany, kolik chcete, ale za to Naše zdroje jsou omezené. Pokud si Vaši válečníci myslí, že budeme platit za jejich problémy, bojím se, že budou zklamaní. Smetana je pro koťata, a zlato pro nás nemá žádnou cenu, řekl Grimrr. Zatímco mluvil, zvedl pravou ruku a prohlížel si nehty upřeným pohledem. Naše požadavky jsou tedy: Každý dostane dýku, se kterou by mohl bojovat, pokud nebudeme nějakou mít. Každý z nás musí mít brnění vyrobené přímo na míru, jedno, když budeme stát na dvou a druhé když budeme na čtyřech. Nepotřebujeme žádnou další výzbroj než toto: žádné stany, žádné deky, žádné stoly, žádné vidličky. Většina z nás si přislíbí obyčejnou kachnu, tetřevy, kuře nebo podobné ptáky za den, a každý druhý den, mísa čerstvě nasekaných jater. I když jsme si nevybrali jíst toto, jídlo bude pro nás vedlejší. Pokud vyhrajete tuto válku, pak ten, kdo se stane další král nebo královna a všichni, kdo budou tento titul požadovat bude držet vycpaný polštář vedle jeho trůnu, na čestném místě, pro sezení jednoho z nás, pokud si budeme přát. Smlouváte jako trpasličí zákonodárci, řekla Nasuada suše. Naklonila se k Jörmundurovi, a Eragon slyšel, jak šeptá: Máme dostatek játra a by jsme je všechny uživili? Myslím, že ano, Odpověděl Jörmundur stejně tichým. Ale záleží na velikosti misky. Nasuada se narovnala ve svém sedadle. Dva sety brnění na jednoho je příliš mnoho, Králi Půlpacko. Vaši válečníci se budou muset rozhodnout, jestli budou bojovat jako kočky nebo jako lidé, a poté se řídit rozhodnutím. Nemůžu si dovolit vybavit je pro oba případy. Pokud měl Grimrr ocas, Eragon si byl jistý, že s ním škubl. Během toho jen změnil svou pozici, jako by nebylo snadné stát na jednom místě moc dlouho. Velmi dobře, paní Nasuado. Je tu ještě jedna další věc. Galbatorix má špiony a vrahy úplně všude. Proto, jako podmínku vstupu k Vardenům, musíte souhlasit, že nám jeden z našich čarodějů prozkoumá vzpomínky, takže se můžeme ujistit, že Vás Galbatorix nekontroluje. Grimrr popotáhl. Nejste tak hloupá, Pokud někdo má odvahu číst naše myšlenky, nechte je, Ale ne jí, a pokřiveně poukázal na Angelu. Nikdy jí. Nasuada zaváhala, a Eragon viděl, že se chce zeptat proč, ale ovládla se. Budiž. Jakmile pošlu pro kouzelníky, vyřešíme tuto záležitost bez prodlení. V zavislosti na tom, co najdou a pokud to bude nic nepříznivého, jsem si jistá je mi ctí vytvořit alianci mezi Vámi a Vardeny, Králi Půlpacko. Po jejích slovech, všichni lidé v sále vypukli v jásot a začali tleskat, včetně Angely. Zdálo se, že dokonce i elfové mají radost. Kočkodlaci nereagovali, s výjimkou toho, že sklopili uši, protože měli zlost na hluk. 19

20 PO BOJI E ragon zasténal a sklonil se v Safiřině sedle. Zapřel se rukama o kolena a pak se začal spouštět po jejím šupinatém boku, dokud se neocitl na zemi, kde si konečně protáhl nohy. "Mám hlad!" postěžoval si podrážděně. Nalézali se se Safirou na nádvoří hradu, stranou od těch, kteří se z něj snažili odklidit sutiny a mrtvá těla, nakládajíc obojí bez rozdílu na vozy, stranou od procesí lidí vcházejících do zdemolovaných budov, či je naopak opouštějících. Mnoho z nich se zúčastnilo Nasuadiny audince s králem Půlpackou a nyní je čekal návrat k povinnostem. Blodhgarm stál se čtveřicí elfů jako vždy nedaleko, vyhlížejíc možné nebezpečí. "Hej!" ozval se výkřik. Eragon vzhlédl a zjistil, že k němu z hradní věže míří Roran následován Angelou, za níž vlála příze, jak se snažila skoro poloběhem udržet rychlost s Roranovým rázným krokem. "Kde jsi byl až doteď?" zeptal se Eragon poté, co Roran zastavil naproti němu. "Bylo potřeba pomoci zajistit město a zorganizovat zajatce." "Ach tak " Eragon se zamyšleně rozhlédl po rušném nádvoří, než se pohledem vrátil k Roranovu pohmožděnému obličeji. "Bojoval jsi výtečně." "To ty také." odpověděl Roran. Eragon přesunul svou pozornost směrem k Angele, která byla opět zabrána do pletení. Prsty se jí míhaly tak rychle, že nebyl s to pochytit, co vlastně dělají. "Píp píp?" zeptal se. Na tváři se jí objevil raráškovský výraz a zakroutila hlavou, až se jí kudrlinky na hlavě roztančily. "To je na dlouhé vyprávění"- odvětila -"snad jindy." Eragon přijal její vytáčky bez mrknutí oka, vlastně ani neočekával, že by mu odpověděla přímo. To dělala opravdu málokdy. "A Ty teď míříš kam, Eragone?" Vložil se zpátky do hovoru Roran. Místo něj odpověděla Safira: "Teď si půjdeme sehnat něco k jídlu." A poté šťouchla Eragona čumákem a jeho ovanul závan horkého vzduchu, jak vydechla. "To zní jako skvělý nápad." přikývl Roran, "uvidíme se večer v táboře." Už byl na odchodu, když se ještě jednou otočil se slovy: "Vyřiď Katrině, že ji miluji." Angela zastrčila pletení do prošívané brašny, která jí visela u pasu a řekla: "Tak myslím, že se také vzdálím. Nejen, že se mi ve stanu vaří lektvar, na který musím dohlédnout, ale také bych se ráda poohlédla po jednom kočkodlakovi." "Po Grimrrovi?" "Ale vůbec ne - hledám jednu starou přítelkyni, Solembumovu matku. Ani nevím, jestli je ještě naživu, ale doufám, že ano." Poté zvedla ruku k čelu, spojila prostředníček a palec a najednou nečekaně radostným hlasem dodala: "Brzy na viděnou!" a spěchala pryč. "Naskoč," řekla Safira a vstala, nechávajíc tak Eragona bez opory. S námahou se jí vyšplhal do sedla. Poté Safira, se zvukem připomínajícím zašustění kůže o kůži, roztáhla svá velikánská křídla. Tím jediným tichým pohybem vytvořila takový poryv větru, že se vzduch rozvířil jako vlnky na jezeře. Na celém nádvoří nezůstal jediný člověk, který by se po ní neohlédl. Když byla Safiřina křídla rozprostřená, viděl Eragon síť fialkových žilek probíhajících blánou jejího křídla, pulsující návaly horké krve rozháněné údery jejího obrovského srdce. Svět se kolem Eragona zatočil, když Safira prudkým odrazem vyskočila z nádvoří až na vršek hradeb, kde chvíli balancovala na cimbuří, drtíc svými ohromnými pařáty kameny. Eragon se pořádně chytil Safiřina krčního ostnu a pokusil se získat rovnováhu. Svět se znovu zhoupl, jak se Safira odrazila od hradeb. Štiplavý zápach zasáhl Eragonův nos a oči ho začaly nesnesitelně pálit, jak Safira vletěla do clony kouře, která se táhla kolem Belatony jako plášť bolesti, zloby a smutku. Safira dvakrát prudce mávla křídly a už se vynořili z kouřové clony do jasného slunečního svitu. Začala prudce stoupat nad požáry posetými ulicemi, dokud nedosáhli potřebné výšky a začala v kruzích plachtit nechávajíc se nadnášet teplými vzdušnými proudy. Ačkoliv byl Eragon k smrti unaven, vychutnával si ten skvostný pohled. Valící se bouřková mračna jako by chtěla pohltit celou Belatonu. Po okrajích, kde je prosvěcovalo slunce, zářily briliantovým leskem, kdežto inkoustově zbarvené mraky byly dále ke středu tak husté, že je nebylo možno prohlédnout, pokud je zrovna neprorazil blesk. O kousek dál zaznamenal blyštivé hladiny jezer a malé 20