Ladislav Novák. malý SLOVNÍK NAUČNÝ

Transkript

1 Ladislav Novák malý SLOVNÍK NAUČNÝ

2

3

4 malý SLOVNÍK NAUČNÝ

5

6 Ladislav Novák malý SLOVNÍK NAUČNÝ Praha 2007

7 Tato kniha vyšla za laskavé podpory společnosti Total Brokers a. s., pojištění a fi nanční služby MALÝ SLOVNÍK NAUČNÝ Copyright Ladislav Novák & dědicové, 2007 Czech edition dybbuk, 2007 ISBN

8 ADAM byl původně červená krabička s dvěma kovovými kuličkami uvnitř, Eva krabička modrá, ale plná sirek. Když jednou setkal se Adam s Evou, tehdy byl Adam malý chlapec, škrtal sirkami, jedna se vznítila, Ráj shořel, zůstala poušť. Tehdy Adam uslyšel, jak se mu na zápěstí roztikaly hodinky, a všiml si, že jinak je úplně nahý. I zastyděl se a zahalil svou nahotu. Eva učinila stejně. A protože země byla pouští, nezbývalo jim nic jiného než zúrodňovat zemi a plodit děti. Tehdy také Adam nazval všechny věci jejich jmény, a stal se tak předchůdcem všech spisovatelů naučných slovníků. ANTITEMPOR PLUS-MINUS, speciální vibrační přístroj o málo větší než tři korunové mince položené na sebe. Chceme-li uvést antitempor v činnost, odklopíme svrchní víčko s vypouklými iniciálami ATP, na zvláštním ciferníku načasujeme dobu působnosti, zmáčkneme knofl ík a zaklapneme víčko. Potom vložíme přístroj do úst a jazykem jej přitiskneme k hornímu patru. Bzučivé chvění přístroje se přenáší na mozková centra a zbavuje nás naprosto vnímání času. Všude, kde musíme čekat (a to dokud žijeme musíme všude!), je antitempor naším nenahraditelným a neocenitelným pomocníkem. 7 6

9 ALCHYMÁŽE (alchymické koláže) nejsou vlastně ničím jiným než přenesením metody spečených textů do výtvarnictví. Jejich bezprostředním předchůdcem byl cyklus fi gurativních reprodukcí s vyškrábanýma očima. Tak jsem se snažil minimálním zásahem dosáhnout maximálního posunu dané reality, a tím i maximální emoce. Koncem července 1962 narušoval jsem již reprodukce chemickou cestou a současně na ně obtiskoval písmo i obrázky z různých časopisů. Protože jsem ke svým alchymážím začal už v létě 1962 používat i reklam, karikatur a křížovek,* ) staly se nesporně první a samostatnou obdobou pop artu u nás. Průběhem roku 1963 rozpracoval jsem metodu alchymáže do řady nuancí. * ) (tedy materiálu, který nás denně obklopuje)

10 ALENKA mi ťukala na okno, docela tiše: ťuk ťuk ťuk. Zprvu jsem nemohl uvěřit, že by to byla ona, tak pozdě. Ale byla to ona. Když jsem otevřel okno, vtančila mi na stůl s několika povadlými listy. V ruce držela skleněnou tyč a horlivě ji třela. Třeme-li ebenovou tyč liščím ocasem, pravila, vznikne elektřina kladná, třeme-li skleněnou tyč ne, třeme-li ebenovou tyč, vznikne elektřina záporná, třeme-li V té chvíli zahřmělo. Poslechni, Alenko, povídám, je nejvyšší čas, aby ses vydala na cestu. Já vím, tvůj bratranec Václav. Řekni mu, že mě může obrátit vzhůru nohama, rozhrnout mých 270 sukýnek a číst. Ale ať ho nenapadne, sprosťáka, aby mě přeřízl. Nejsem žádná fl undra. A pan Carroll by se zlobil. Jsem jako stěhovaví ptáci, dnes zde, zítra tam Potom začala mluvit nějaké nesmysly, alespoň se mi to zdálo. Když jsem se probudil, bylo už půl druhé. Okno bylo zavřené a venku vyli psi. 9 8

11 ASTRONAUT, syntetický člověk syntetické budoucnosti, který ve chvílích únavy, kdy zavře oči, propadávaje se hlubinami prostorů, bude snít o zapomenuté vůni mateřídoušky. ATLANTIDA, země, která spí za našimi víčky, v moři slz. Až jimi proplujete, až slzy přestanou být slzami a znovu se stanou teplými vlnami slaného oceánu, spatříte ji, vysněnou Atlantidu. Nesmírné Benátky z černého mramoru, v němž křičí bílé sochy. Domy z vyřezávaného pozlaceného dřeva a domy ze zlata. Rozlehlá mramorová náměstí, na nichž tančí vraníci s bílými chocholy. Zamlklí lidé v černých tógách s purpurovým lemováním (ale odkud jim vyletují ty černé sametové můry?), s purpurovými máky v rukou, zamlklí lidé bledých tváří, se zorničkami tak rozšířenými, až úplně pohltily duhovku. Tichý bzukot. Tichý vzdálený bzukot, to nějaká helikoptéra jak obrovský hmyz vrhá svůj třaslavý stín na ospalé náměstí. Hejna holubů se zvedají. Ve vlnách oceánu duní zvony, ustavičné zvony, jak pulzující srdce vody, srdce vody závoj slz znovu řídne, obrys známého okna znovu vystupuje ze tmy, kde jsi, Atlantido, ztracená Atlantido, potopená Atlantido? A člověku nezbývá, než otevřít knihu básníka: Aurea prima sata est aetas, quae vindice nullo

12 AUTOMATICKÝ TEXT, základní surrealistická technika v oboru psaného projevu, ale zdá se, že původní poetická technika vůbec, totožná s inspirací zlatého věku. Spočívá v tom, že se pisatel usadí na klidném místě, soustředí se a potom píše rychle, bez předem pojatého cíle, bez přerušení, beze všech estetických a etických zábran vše, co mu přijde na mysl. Při tom však sleduje velmi pozorně, co vlastně píše * ) Na námitky těch, kdo tvrdí, že psaní automatických textů je příliš rychlé, a tedy příliš snadné, nutno odpovědět, že automatický text nevzniká jenom v těch několika vteřinách, kdy péro jezdí po papíře, ale vyrůstá z celého našeho života, ze všech našich pohybů, pohledů, myšlenek a slov. Je plodem naší bytosti v její totalitě. * ) Je jako jezdec na divokém koni bez uzdy a bez sedla. Nemůže jej ovládat, ale nesmí z něho spadnout

13 BABYKA potrkala býka, a to velmi nebezpečně, neboť je to tvrdá slabika. Někdo vykřikl: Už se blíží! A všichni prchali, a kdo nemohli prchnout, shýbali se, nad arénou nevylo hloubkové letadlo, to jako tetelící se stín osiky za poledne, jako stín Jidášův blížila se babyka. Jestli si ji představujete jako vrásčitou stařenu, velmi se mýlíte. Babyka se spíše podobá černé dívce ve stavu tvrdé zralosti, rozumíte-li, co tím míním. Jen mrkne svýma černýma očima, a hlavy padají dolů, krev stříká jako z otevřených hydrantů. Konečně, když se tak rádi díváte na býčí zápasy, proč byste si to nemohli vyměnit, aby býci a rozšafné krávy s předníma prackama složenýma na svých ramenou nemohli se dívat na zápasy lidské? Ostatně tak často se dívají. BALTAZAR, král babylonský, jednoho dne uprostřed největší hostiny spatřil na stěně svého paláce ohnivý nápis: MENE TEKEL UFARSIN, což v překladu znamená: Spočítáno, zváženo, rozděleno. Ještě téže noci byl Babylon dobyt, Baltazar mrtev, prý jako oběť spiknutí. Ať už je tomu jakkoliv, neopakuje naše automaticky píšící ruka nápis Baltazarův, zatímco pyšný král Rozum prdí a říhá? A nejsme my živoucími seismografy podzemních otřesů, nejen ve smyslu individuálním, ale i kolektivním?

14 BÁSNÍK, opravdový básník, by měl být buřičem nebo osamělým nočním ptákem, ale běda! Tak příliš často není než zručným řemeslníkem, nebo (což je ještě daleko horší) jen obratným novinářem a šikovným prodavačem vlastního zboží. Ať už je tím či oním, od onoho okamžiku, kdy počne brát svoje dílo (svůj podíl na něm) docela vážně, od onoho osudného okamžiku, kdy zapomene, že je pouhým nástrojem v rukou kosmických sil, stane se něčím slizkým a nesmírně odporným. BLBOST, bláto, mazlavá kaše, respektive i koule, které z ní hnětou honosně oblečení pánové, aby si jimi sráželi své vysoké cylindry polepené rádoby vznešnými štítky a vinětami; ale rozpláclé koule za této zuřivé palby jim ve stále větším množství stékají jak kravěnce po obličejích i bělostně naškrobených náprsenkách, až se stávají jakýmisi blátivými a rozčvachtanými sněhuláky

15 BOTOR, stroj, bez něhož moderní domácnost je naprosto nemyslitelná. Je umístěn v předsíni blízko dveří. Když vstoupíte do bytu, zezuje vám botor velmi hbitě boty, vyčistí je a uloží na patřičné místo, současně vám nabídne trepky. Vycházíte-li z domu, botor, jsa řízen umělým okem a elektrickým mozkem, nazuje vám příslušné boty dle počasí, denní doby a vašeho oblečení. Nemusíte přemýšlet, co si oblečete, ani se trápit s přetrhanými tkaničkami. K botoru lze i přimontovat doplňkovou skříň BD-01, která obstarává masáže nohou a odstraňuje kuří oka. Pomocí dalšího doplňkového zařízení Antipachoru odstraňuje skříň BD-01 i velmi nevítaný zápach nohou. Konečně doplňková skříň BD-02 pere a látá použité punčochy a ponožky, eventuálně i provádí menší opravy na obnošené obuvi.

16 BRUNCVÍK, neexistující český kníže, syn rovněž neexistujícího knížete Žibřida. Zhnusen nudou knížecího paláce, když se jim polámal televizor, vydal se do světa, aby si vydobyl nový knížecí znak. Neznajíce zákon Ohmův a jiné zákony dynamoelektrické, byli přitaženi, Bruncvík se svojí družinou, k Jantarové hoře na pustém ostrově. Tam měl nudu umocněnou, takže hynuli jako mouchy. Proslýchá se, ale historicky to není potvrzeno, že družina Bruncvíkova, vesměs mužská, obcovala tam z dlouhé chvíle mezi sebou, a protože jeden Bruncvíkův dvořan trpěl galantní nemocí, pohynuli tam všichni, s výjimkou cudného Bruncvíka, kterému se ony buzerantské praktiky ze srdce hnusily. Později byl zachráněn helikoptérou systému Noh. Musel však podstoupit zápas ve volném stylu se sedmihlavou saní. Při tomto zápasu se vyznamenal takovou statečností, že se do něj zamilovala lepá lvice, která jej už neopustila po celý život. Proto snad se vytvořila ona nesmyslná pověst, že Bruncvík byl majitelem jednoho z prvních potulných cirkusů. Ale ani lvice nestačila Bruncvíkovi k dokonalému štěstí. Nevěděl roupy co dělat, a tak se vypravil ke Kerbunkulové hoře. Tam ho uvítal král Olibrius se svojí družinou, která měla hlavy nejrozmanitějších zvířat, stehlíkem počínaje a prasetem konče. Olibrius přiměl namířeným browningem, ale s velmi milým úsměvem Bruncvíka, aby se vydal k drakovi Baziliškovi vysvobodit Olibriovu dceru Afriku

17 Což Bruncvík s úspěchem učinil, když přemohl balvanovité strážce u bran Baziliškova hradu a štírovitě jedovatou havěť v centrálním paláci. Nakonec plivl Baziliškovi mezi oči, což tohoto tak urazilo a rozzuřilo, že ho ranila mrtvice a pošel. Po návratu ke králi Olibriovi byl Bruncvík zasnouben vysvobozené princezně Africe a musel s ní obcovat, což mu lezlo krkem. Stále čekal, kdy mu král otevře železná vrata, ale král neotvíral. Močil tedy na ně denně, až je rozhlodala rez. V té době našel také meč Všem hlavy dolů. S tímto mečem bylo už vše pustá švanda a celý příběh ztrácí na zajímavosti. Bruncvík si řekl: Všude dobře, doma nejlíp. Vrátil se domů, zabil lvici, aby to na něj nepověděla manželce, dal si ji do znaku a sám žil ctnostným životem až do smrti. To je konec pověsti o Bruncvíkovi.

18 BYTOVÉ ZAŘÍZENÍ, zvláště tzv. moderní bytové zařízení, je nudné až k zoufalství. Oč zajímavější je bydlení ve starých domech s temnými schodišti a komorami, klenutými stropy, místnostmi nepravidelného půdorysu, závěsy, třásněmi a přehozy na zčernalém, praskajícím nábytku, tam se cítíme opravdu doma, tam se vracíme až do lůna matčina. A proč dosud žádného z těch slavných architektů nenapadlo, aby vytvořil alespoň na ukázku jednu místnost, která by svými obrovskými rozměry a hlavně rozměry svého zařízení vzbuzovala v návštěvnících iluzi, že jsou opět čtyř až pětiletými dětmi?! 17 16

19 CAESAROVÉ stojí za dveřmi s vyplazenými jazyky, v rukou těžké sekery a sochory, opatrně ohmatávají dveře, občas nějaký zakopne, neboť mají skleněné oči, ale Caesarové oddechují a říkají: Však my se dostaneme k vám, a potom vám ukážeme, zač je telecí s cibulí a stroužkem česneku! Nejste řezníci ani pokrývači, odpovídáme trochu nesměle, ale Caesarové hartusí, jako když sypeš brambory do sklepa, hartusí tak dutě, až škytlo v hodinách a zastavily se, kočka se probudila, černá kočka s očima z fosforu. Caesarové mluví o neckách, o hrnci s povidlím a pytli plném sedraného peří, o husí peroutce, o zásuvce s hrubou moukou, o čem ještě hovoří Caesarové? O pruhovaných punčochách, o dětské obruči, o krinolíně, o starých novinách, o fešoformu, o pásku na vousy Caesarové se dobývají k nám, co uděláme, když přijdou? Kanárku, který tak úzkostlivě poskakuješ v kleci, co uděláme, když přijdou? Ale potom prý to nebyli ani Caesarové, ani opilí karbaníci, byl to mladý kominík a tlustá mlynářka se vykoupila jedinou kuličkou.

20 CLIFTON LEÓN si pohladil knírek a vytáhl z tajné kapsičky své kladívko. Klepe jím do stěny klep klep klep. Mrtvola byl pověšena do komína a točí se tam, tluče do stěny, když skučí vítr? Byla sežrána psem, rozsekána do buřtů? León Clifton ji najde. Najde i vraha: toho, co kulhá na levou nohu, i toho, který vyslovuje syčivé sss. León Clifton si pohladil knírek, sklepl své cliftonovské kladívko, uložil je do tajné kapsičky, znovu si pohladil knírek (tentokrát na druhé straně nosu), přihladil si mírně šediny na obou spáncích a uklonil se, pravil: Dámy a pánové, to vše spatříte na vlastní oči a uši, zažijete na vlastním těle za pouhé 3,60, vstoupíte-li do našeho Domu hrůzy. Ale dámy a pánové, kromě jednoho hihňajícího se párku, se příliš nehnali. Nikdo si nevšiml zamračeného muže v tmavých brýlích (chýlilo se už k večeru). A toho večera byla v Domě hrůzy se sádrovými smrtkami a hadrovými strašidly spáchána skutečná vražda a León Clifton zmizel beze stop i s pokladnou. Ale nikdo tomu nechtěl věřit, že by krev v Domě hrůzy byla opravdová

21 ČÁRA sama o sobě, nahá čára, má v sobě cosi magického, jak ukazuje i české slovo čarování, tj. současně kouzelnictví i dělání čar. Jen zkuste jedinou čarou nakreslit panáka, ale tak, aby se vaše čára nikde nekřížila. Necháte-li své ruce dostatek volnosti, začne se vám panák přímo před očima měnit v nesmírně členitý kontinent s množstvím zálivů a poloostrovů, přičemž současně zůstane do značné míry panákem. Vrátíte-li se po chvíli ke svému čarování a důkladně si je prohlédnete (ono vám to ani nedá a váš panák si vás po chvíli přitáhne sám), záhy si uvědomíte, že je vlastně vytvořen absurdní mesaliancí dvou ploch, vnější a vnitřní, které se vzájemně ve svých poloostrovech a zálivech obracejí naruby podle zákonů jakési neuvědomělé a zcela spontánní topologie. A skutečně, neznám snad většího kouzla nad toto čarování. ČASOVANÁ BOMBA je jako dílo umlčeného básníka. Čím později vybuchne, tím strašnější výbuch. ČIŘIKATI, o ptácích, zvláště vlaštovkách. Čiřikajícího ptáka s červenou hlavičkou ráno viděti, znamená celý den štěstí míti.

22 ČIZRNÍK ONOMATOPOICKÝ, mýtický pták, uctívaný v indiánských kulturách střední Ameriky. Původně snad pohlaví boha Quetzalcoatla, které proměněno jsouc v ptáka kterousi zlou bohyní s kančími zuby mu ulétlo (o to snadněji, že tehdejší indiáni nenosili kalhoty) a rozšířilo se do všech světadílů. Mezi pravěkými Slovany obdržel tento mýtický ptáček s červenou hlavičkou a velmi živýma očima jméno čizrník. Později, když pohanské obřady a kulty byly zatlačeny vítězným křesťanstvím a živá fantazie stále více byla potlačována pod studeně kamenným rozumem, ztratil čizrník své pestré barvy i svůj lidský hlas (mluvíval lidským hlasem a neobyčejně mistrně dovedl napodobit všechny přírodní zvuky), stal se potom obyčejným černým ptákem, který nevzdělaný lid běžně zaměňuje s kukačkou. Snad proto, že kukaččí mládě dovede vytlačit z měkkoučkého hnízda všechny ostatní ptáčky a ovládne je samo. Posledním zbytkem čizrníkova kultu bývají mechanické kukačky v mysliveckých hodinách a označení kukačka pro poklopec. Jasné svědectví, že dávné báje o pohlaví boha Quetzalcoatla zůstaly dlouho v povědomí lidí všech světadílů a ras

23 DÁLAVA, obvykle rovinatá krajina za hustými a divokými lesy, někdy i mírně zvlněná náhorní plošina porostlá chumáči nevysokého křoví a zprahlou travou. Občas mezi pahorky spatříte nevelká, mělká a bahnem páchnoucí jezírka, odkud za nocí se rozléhá tak ohlušující žabí skřehot, až rezonancí rozechvěje veliké hvězdy téměř na dosah rukou. (Co chvíli se z nich některá utrhne, vzplane a s táhlým sykotem zanikne) Někdy i požáry (respektive jen jejich zář) se objevují na obzoru. Jsou tam i lesíky, nevelké, nicméně přece jen s písčitými pěšinami, které náhle končí, takže i v těchto lesích lze zabloudit. Ale kde v noci hořelo, když zde nejsou (ani jednou se neobjevila na obzoru jediná) vesnice? Tím větší bude vaše překvapení, když v uschlé trávě, odkud se co chvíli vymrští srnka nebo vyděšený zajíc, když na této popraskané zemi se dva kroky před vámi objeví rezavé koleje odnikud nikam. V této chvíli se znovu ocitnete ve svém dávném úzkostném snu, neboť v nejbližší zatáčce se objeví obrněný pacifi k a začne vás ostřelovat. Vy se ovšem vrhnete na zem, vlak se blíží, kulky dopadají stále houšť a stále blíž u vás a je více než jisté, že to všechno není než hra:kdykoliv vás mohou zasáhnout, kdykoliv, jakmile se jim jen zachce. A v tom okamžiku největší hrůzy se probudíte ze svého snu. Potom to už není dálava, potom je to zde a dálava se kdesi tmí za hustými lesy, tajemná, smrtelně nebezpečná, a přece i nyní (a znovu) nesmírně vábivá, tak vábivá, že při první příležitosti se do ní vypravíte znovu.

24 DÁMA S RUKAVICÍ, název obrazu Viktora Nikodéma, o němž se zmiňuje (aniž by uvedl jeho jméno) V. Nezval ve svých pamětech. Když jsem o něm meditoval (totiž o tom obrazu), vzpomněl jsem si na příběh o rukavici bez dámy. Zde jest: Toho večera náhle zhasla světla, když jsem ujížděl podzemní dráhou právě pod kalnými vlnami řeky, která protéká hlavním městem. Ta řeka unáší ve svých útrobách nahé ženy, staré odulé alkoholiky, utopené opice,* ) koťátka i prašivé psy, zdechliny všeho druhu. Vlak se zastavil (právě když jsem na to myslel) a světlo zhaslo. V té chvíli nějaká útlá ruka dotkla se mého kolena a ujížděla nahoru po stehně. Lechtalo to. Chňapl jsem po ní! Výkřik. Téměř v té chvíli se rozsvítila světla. Držel jsem v pravé ruce dlouhou plesovou koženou a bílou (ovšem poněkud zažloutlou) dámskou rukavici. Dámskou? Opravdu dámskou, ale kolem mě běda! sedělo jen několik přísných a vrásčitých starců, kteří si mě podivně prohlíželi. Vystoupil jsem. Rukavici stále v ruce. Do velkoměstského ruchu ulice jsem vystoupil, rukavici stále v ruce. Tu z okna taxíku na mě zamávala bílá ručka. Z okna černého broukovitého rychle odjíždějícího taxíku. Hned jsem ji poznal. Byla to ruka od mé rukavice (rukavici jsem měl stále v ruce). * ) Prováděli s nimi pokusy o transplantaci žláz

25 Osaměl jsem pojednou uprostřed milionového města. A když jakýsi vrabčák docela černý sletěl k mým nohám, vysypal jsem mu několik drobečků z kapsy. Potom jsem šel velmi zvolna, v pravé ruce plandající rukavici, levou ruku v kapse. Tou jsem si odlepoval mokré spodky od stehna, protože Od té doby měl jsem ve svém černě špinavém a zaprášeném podnájmu s pohledem na smetiště jednu dámskou rukavici. Až jednou. Až jednou pozdě v noci (měl jsem trochu v hlavě) přišla ke mně jednoruká s poďobaným obličejem. Když vstávala z postele (díval jsem se na její voskově žlutá záda a hruškovitou zadnici) a natahovala si kombinačku, padl její pohled na rukavici na prádelníku. Ach, řekla, vždyť to je rukavice na mojí pravou ruku! Zasmála se svými koňskými zuby, uchopila do nich rukavici a hbitě se oblékla svojí jedinou levou rukou. Potom do ní uchopila rukavici, mávala mi s ní před nosem a smála se: Tu si musím odnést, tak pápá, miláčku. A odnesla si ji. Tak skončila má nejpodivnější láska. Láska k rukavici.

26 DEFINICE všeho jsoucna, toto jsoucno dokonale vyčerpávající, je totožná s cílem jeho vývoje. Dovršené jsoucno jsoucno samo sebe defi nující. DEMLŮV SMÍCH, nejstrašnější zvuk, jaký jsem kdy slyšel. Hřímající sopka, vulkán, a tam dole démon potřásá svými okovy, ale ty drží pevně, nemůže se uvolnit. Potom se utiší. A když se utiší, zpívá. Bože, jak zpívá! DÍLO, skutečné dílo, opravdu hodné tohoto jména (ostatně velmi nepřesného a zavádějícího svou etymologií) není něčím udělaným v úředních hodinách či jako fuška ve chvílích klidu, ale něčím vzniklým téměř samovolně jako ulita mořského živočicha. Přitom vůbec není potřeba, aby bylo pečlivě srovnáno, svědomitě zkatalogizováno a starostlivě uloženo v zásuvkách psacího stolu

27 DLÁŽDĚNÍ, vy šedivé sešlapané kameny, které míjíte pod mýma nohama, vy omleté obličeje, vím, vy také byli jste lidmi, chci říct balvany a rozsochatými skalami, měli jste své stromy a prameny a studánky a víly a milence a básníky a sebevrahy, byli jste různí a krásní, za purpurových večerů, za nocí, za svítání, za pryskyřnatých letních polední, myslím, že už si na to nevzpomínáte, už jistě si nevzpomínáte co se to s vámi stalo, byli jste přitesáni do stejných čtverců, seřazeni do řad, srovnáni tvrdými údery do vašich neméně tvrdých lebek, zválcováni, sešlapáni, kdo by dnes řekl, že kdysi ach, ano, rozumím, co mi němě říkáte, rozumím. Kdybych mohl, raději bych se nad vámi vznášel, ale ještě raději bych vás vytrhal, nahrnul do dlouhých hradeb napříč ulice, kterým se říkalo barikády, co byste tomu říkali, řekněte?! DOPIS, jediný dopis od samého jinošství žíznivě očekávaný, dopis psaný zeleným inkoustem, s iniciálami AB, stále nepřichází a jako temná vlna zvedá se ve mně tušení, že nikdy už nepřijde. Ale což nejsou jiná setkání než setkání v tomto času?

28 ĎUMBIER, hora s ďáblovým jménem, nejméně vhodná k tomu, abyste na její vrchol podnikli svatební cestu. Rozhodně nedoporučuji na svazích Ďumbieru trhat červené jahody, potom neuchráníte svou manželku nevěry a sebe nákazy syfi litické. Naproti tomu spatřit do bíla oloupané klády znamená nejen manželské štěstí, hojnost dětí, ale též úspěch ve všem vašem podnikání. ĎURO SAMOTKA skočil do bodláku, rychle spolkl několik tvrdých křemenů a, maje pod levým paždím sysla, ve vlasech ječmen, ve vousech otruby, spustil náramný křik. Slepý krtek mu vylezl z hrdla a mžoural na slunce, které snad ani nebylo sluncem, ale jiným zlým nebeským tělesem převlečeným za slunce, z kterého sršely fi alové blesky. Nebo to byla jen dvojka fořtova? Ďuro, ležíš v mechu a v opadalém dubovém listí a krvácíš. Pomalu se rozplyneš k hlíně, ke kořenům, k listí, k ptákům, zvířatům, hvězdám, měsíci a slunci. Všichni jsme sirotci, Ďuro, a nikdo nám nepomůže. Otče, otče, proč jsi nás opustil?! 27 26

29 EMANUEL byl podle staré lidové písně mořským starcem s dlouhými vlasy a vousy, jedinou částí jeho obleku byla prý vyvatýrovaná hůl a podle slov této písně živil se rybama. Též název mého přítele, kterého když jsem po mnoha letech znovu navštívil, nevstoupil jsem do zapařené kuchyně plné plínek, kam se neslo ženino ťukání na zeď ze sousedního pokoje, ale rovnou kamsi doprostřed románu Dostojevského. Ostatně v jednom okamžiku, kdy si můj přítel odskočil, přistoupil jsem k oknu a přes zamhlené sklo jsem současně spatřil starý gotický kostel sv. Ducha, novou synagogu v pseudoorientálním slohu a nemocniční (či jaký) pavilon, postavený v konstruktivismu třicátých let, a nade vším ono nejasné světélkování a mihotání večerní Prahy na Starém Městě.

30 ER RUH EL MSSAFERI čili putující duše, osmahlý přízrak v dokonale nažehleném a naškrobeném večerním obleku s bílým turbanem nad svýma černě blýskajícíma očima, s ohnivým drahokamem ve sponě svého turbanu, který jednoho večera za podivné a pronikavé vůně přišel ke mně a potom mě vyzval na podivuhodnou cestu. Letěli jsme v oblacích nad moři, nad zprahlými pouštěmi, pod sebou jen vybělené kosti a zaváté šlépěje karavan, trosky zašlých měst, džungle, hory a ledovce. Letěli jsme do minulosti, viděli jsme Babylon a všechny chrámy Venušiny v jejich nejrůznějších podobách, pak ještě hloub kolébající se koráb Noemův a nakonec vzdálené záblesky Ráje. Omdlévaje, znaven tou cestou, zeptal jsem se svého němého průvodce: K čemu to vše? A tu on za celou tu dobu pronesl první slova, či vlastně nepronesl. Díval se na mě upřeně a jeho rty zůstaly nehybné, ale já zřejmě slyšel jeho poněkud drsný či skřípavý hlas: Jestliže se ptáš, tedy k ničemu, k ničemu A rozplynul se v nic, zmizel stejně, jak se objevil, a já zůstal v svém vychladlém pokoji, stižen jakousi nevolností a únavou. Ale kdyby se vrátil, už bych se neptal a letěl bych znovu, letěl bych znovu prostory a větry, letěl bych znovu, pro nic, pro rozkoš letu Er ruh el mssaferi, putující duše, přijď! 29 28

31 FAGOT, dřevěný hudební nástroj, druh píšťaly, zpravidla černé barvy a temně modrého zvuku, opatřený otvory a klapkami. Proč hráč na fagot se tak nápadně podobá motýlu, zatímco houslista mouše? Viz mikroskopická obludnost hmyzu. FANTAZIE, červený kvítek, poněkud podobný vlčímu máku, ale menší, vyskytuje se na opuštěných místech, poprvé jsem jej spatřil za svých jinošských let u blátivé cesty z Libušina údolí na Terůvky. Když k němu přivoníš, ucítíš zprvu hořkou kořennou vůni, pak lehkou závrať a vzápětí jsi už v kouzelné zemi, kde prožiješ více hrůzy a úzkosti než tichého poklidu, ale zorničky tvých očí se rozšíří, tváře zblednou a ty se tam budeš vracet znovu a znovu. Budeš žít v dvojím světě a ve chvíli, kdy se je pokusíš spojit, tvé tělo i duše se pokryjí ranami, z nichž teče krev.

32 FOTOGRAFICKÝ APARÁT dnes, v době fi lmových a televizních kamer, není než stínem své slávy. Ale my, kdo ještě si pamatujeme fotografi cké přístroje s těžkými stativy, s varhánkovým měchem, který se při zaostřování natahoval a stahoval, se vsunovacími deskami, s černou plachtou přehozenou přes hlavu fotografa a někdy i s magnesiovým bleskem, my, kteří si vzpomínáme na černou komoru s červeně zastřenou lampou, na bledé přízraky vystupující ve vývojce, my se tak nedivíme bezprostředním černochům, když považují fotografi i za černou či bílou magii. FRAGMENT podle názoru zenistů je vždy dokonalejší než dokonalé dílo, protože svou jizvou, svou smrtelnou ranou se může přisát k obrovským oblastem snu, zatímco dokonalé dílo od nich odpadává jak hnilička nebo spíš kulečníková koule

33 FRČÍK EMURANČÍK je členovec, který patří mezi brouky kyjorohé. Má černé, kovově lesklé krovky a temně červené bříško. Sameček je asi 0,8 až 1,5 cm dlouhý, samička o málo větší. Dnes se vyskytují frčíci nejčastěji v elektrických slaboproudých strojích, zvláště stroje početní a krystalické jsou jimi s oblibou navštěvovány. Dosud nebylo bezpečně zjištěno, čím se frčíci v těchto strojích živí. Zdá se však nejpravděpodobnější, že jejich obživou jsou malé dávky elektrického proudu. V tom případě by ovšem frčíci byli tvory velmi podivuhodnými a podrobnější studium jejich energetického metabolismu by bylo více než záslužné. Dosud lze zjistit pouze to, že frčíci v podstatě neruší práci výše zmíněných strojů, ačkoliv bylo vysloveno podezření ne zcela bezdůvodné, že odnímáním nepatrných dávek elektrické energie narušují správnou práci strojů, v důsledku čehož dochází k nepředvídaným omylům ve výsledcích. Zvuk podobný slabému drnčení elektrického zvonku, který frčíci někdy vydávají, nelze však s těmito omyly uvést v přímou souvislost.

34 GLOSOLALIE, jeden z nejvýznačnějších typů jazykových novotvarů, projevující se skutečným řečněním, tj. delším souvislým mluvením v jakémsi jazyku, přesněji ve výtvoru podobném řeči. K takovýmto produktům dochází vždy ve výjimečných duševních stavech, jimž sumárně můžeme říkat stavy extatické. Potud prof. MUDr. Jaroslav Stuchlík v článku O novotvarech řeči a písma, Vesmír č. 1, roč. 37. Je však nepochybné, že jistý druh glosolalie může působit i esteticky, jak už ukázal dadaista Hugo Ball, expresivista Rudolf Blümner a po druhé světové válce lettrista Isidore Isou se svými druhy, pokud sem nezařadíme i tzv. abstraktní verbalizaci F. T. Marinettiho. Na ukázku připojuji báseň-glosolalii: HLEDÁNÍ MAGICKÉ FORMULE CHUR CHIRI CHURI BARI CHUR CHIRI CHRÓNE CHICHRÓNE CHIRÓNE CHRA BARA BARI BRA BIRÁ BRA BIRÉ BRA BIRÉ KINKIRIKÉ KIKÉ KINKIRIKÉ IKÉ BIKÉ BILIKÉ FILIPIKÉ IKÉ MIKÉ KLON ON BIBLON 33 32

35 BARABRON DRON HRON HARON BIMBALIJON DALON ALON LON BIMBALIJON ISTRÁ TRÉ TARÉ KRONK ONK HORONK HIHARIJONK GONG HIHARIJONK KRAKA HIHARIJONG DLUSTA DLÉ BALÉ BLIK BANDALABLIK BABLIK BANDALABLIK IJÓ KRO KRU KORKORO KIKORKORO KRA KIKORKORO KRO KIKORKORO KIRÁ KRIK KARIK KROK

36 GUAJACURAN, chemickým složením aether glycerinoguajacolicus, lék, jehož účinná látka byla objevena původně v pryskyřici stromů Guajacum offi cinale a Guajacum sanctum, které patří k čeledi Zygophyllaceae a rostou v subtropických a tropických oblastech Střední a Jižní Ameriky. Dnes se vyrábí synteticky z bukového dřeva. Používá se ho v malých dávkách jako sedativum nebo jako centrálně účinkující myorelaxans a antispasmodikum, ve velkých dávkách jako ataraktikum. Pro lidi trpící depresivními stavy božský nektar a ambrosie, pozdrav orchidejí, kolibříků a indiánských kultur našeho dětství a jinošství. HAD se svíjí a syčí Viděli jste přeťatého hada, jak píše do písku tajemné monogramy a marně se snaží, aby jeho oddělené konce znovu se spojily? To je obraz mé prózy

37 HARPYJE není hasičská sekera, ale tvor půl žena, půl pták, s půl bělostnou pletí, lákající k pohlazení a polibkům, půl pokrytá střapatým peřím. Mává křídly a vznáší se ve vzduchu, při čemž vydává zvuk podobný zvuku páry, když uniká z pojistných záklopek parního kotle. Ale mladý topič se strojníkem nic nedbají, nedívají se na manometr, protože se dívají na fotku topičovy dívky, obdivují krásu jejího pohledu, líbeznost jejího úsměvu a bohatství jejích vlasů, nic netušíce, že ona dívka je harpyjí. Tak! K hlubšímu pochopení viz heslo pyj a Watt James.

38 HEJKAL, nadpřirozená bytost, kterou někteří přírodovědci zařazují mezi ptáky brodivé, do čeledi chřástalů (rallidae). Vzhledem spíš podobnější průsvitným halucinacím alkoholiků, s údy bledých šlahounů brambor a velikou papulou pod vypoulenýma očima. Podle Brehma (díl 1753, str ) zdržuje se v blízkosti lesních močálů a především místa, kde byla spáchána loupežná vražda, sebevražda nebo znásilnění, jsou mu zvláště milá, aby zde čekal na opožděné chodce, několika poskoky, několika údery křídel se jim vyhoupl za krk, chřástal do ochraptění, kloval je do hlavy, až nešťastníci se zcela zjančí a zešílejí hrůzou, eventuálně zaběhnou do mokřiny a zničí si své zánovní semišové střevíce, s nimiž se tak vytahovali u tancovačky, z které v stavu podněkud podnapilém se právě vracejí. Fuj! To bylo uleknutí, div jsem se nepomočil. Ale i s chřástalem se dá rozumně mluvit, dá se vyjednávat a v klidu. Něco za něco. Pár facek za polibek. Prstýnek za úlek a odpuštění. Brzo začne svítat, a jste-li dost chytrý a obratný, stačí nakonec jeden rázný chmat a krček křup. Ostatně chřástalové jako všichni křiklouni nevynikají přílišnou inteligencí. Potom se můžete chlubit před svou nejdražší krásným exemplářem pěkně vybarveného vycpaného hejkala. Má úcta

39 HERMES TRISMEGISTOS, pseudonym boha Thota, syna Osirida a Isidy, zakladatele teurgie, magie a alchymie, autora hermetických čili tajných knih, z nichž většina byla ztracena a ty, které nebyly ztraceny, byly podvrženy, a jedna, totiž takzvaná Deska smaragdová, kterou Abrahamova žena Sára ukryla v jeskyni u Hebronu, kde ji později nalezl Alexandr Veliký, se nám zachovala jen v latinském (a zřejmě nepřesném) překladu. Pokud její obsah má vůbec nějaký smysl, tedy ten, že příroda je jednotná ve své mnohosti. Poznání této jednoty v mnohosti a mnohosti v jednotě je nejhlubší moudrost. Tím se Hermes Trismegistos stal i zakladatelem poezie, neboť ta není než ztotožňováním všeho jsoucna, syntézou syntéz.