R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y

Transkript

1 1 Ans 5/ ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátĩ složeném z pşedsedy JUDr. Josefa Baxy a soudcű JUDr. Marie Žiškové a JUDr. ZdeŐka Kühna v právní vĩci žalobkynĩ: PhDr. H. P., zastoupená Mgr. Janem Švárou, advokátem se sídlem Karlovo námĩstí 17, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobĩ na ochranu proti nečinnosti žalovaného, v şízení o kasační stížnosti žalobkynĩ proti rozsudku Mĩstského soudu v Praze ze dne , čj. 6 Ca 183/ , t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. III. Žalobkynĩ n e m á právo na náhradu nákladű şízení o kasační stížnosti. Žalovanému s e n e p ş i z n á v á náhrada nákladű şízení o kasační stížnosti. IV. Ustanovenému zástupci žalobkynĩ, Mgr. Janu Švárovi, se pşiznává odmĩna za zastupování a náhrada hotových výdajű ve výši 5760 Kč, která je splatná do 60 dnű od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu. O d ű v o d n ĩ n í : I. Vymezení vĩci [1] Žalobkynĩ požádala dopisem ze dne Okresní şeditelství Policie ČR Olomouc o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném pşístupu k informacím (dále jen informační zákon ). Proti rozhodnutí o nevyhovĩní žádosti ze dne se žalobkynĩ úspĩšnĩ bránila odvoláním k žalovanému, který rozhodnutí Okresního şeditelství Policie ČR Olomouc zrušil a vĩc mu vrátil k novému projednání. Okresním şeditelstvím bylo dne následnĩ vydáno nové rozhodnutí čj. OROL-22-5/OR-2007, kterým žádosti žalobkynĩ opĩt vyhovĩno nebylo. Žalobkynĩ opĩtovnĩ podala proti tomuto rozhodnutí odvolání a stížnost podle 16a informačního zákona, které tentokráte zaslala na elektronickou adresu Okresního

2 1 Ans 5/ şeditelství Policie ČR v Olomouci reditol@mvcr.cz. Okresní şeditelství a posléze i žalovaný žalobkyni upozornili, že odvolání neučinila zákonem pşedvídanou formou, totiž e-podatelnou Policie ČR posta.policie@mvcr.cz. Proto nemohla být její písemnost považována za odvolání a stížnost ve smyslu informačního zákona. [2] Žalobkynĩ podala k Mĩstskému soudu v Praze žalobu, v níž se domáhala ochrany proti nečinnosti žalovaného. Konkrétnĩ se domáhala, aby mĩstský soud rozhodl, že se žalovanému určuje lhűta 3 dnű od právní moci tohoto rozsudku k vydání rozhodnutí o stížnosti a odvolání žalobkynĩ. [3] Mĩstský soud žalobu zamítl. Vyšel z úvahy, že Policie ČR zşídila v souladu se zákonem č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, a vyhláškou č. 496/2004 Sb., o elektronických podatelnách, elektronickou podatelnu, jejíž adresa posta.policie@mvcr.cz je zveşejnĩna na internetových stránkách žalovaného Je tşeba rozlišovat podání žádosti o poskytnutí informace, kdy 14 odst. 3 informačního zákona obsahuje výslovnĩ úpravu podání takové žádosti elektronicky, a podání odvolání či stížnosti podle téhož zákona. Protože informační zákon neobsahuje žádnou zvláštní úpravu pro doručování odvolání či stížnosti, aplikoval mĩstský soud na otázku şádného doručení podání žalobkynĩ zákon č. 500/2004 Sb., správní şád. Podání učinĩné prostşednictvím internetu a nikoliv pşes zşízenou elektronickou podatelnu nemusí být podepsáno zaručeným elektronickým podpisem pouze za splnĩní podmínky, že je do 5 dnű potvrzeno prostşednictvím e-podatelny v pşedepsané elektronické podobĩ, podepsané zaručeným elektronickým podpisem, popşípadĩ doplnĩno písemnĩ či ústnĩ do protokolu. Žalobkynĩ však své podání zaslané na elektronickou adresu reditol@mvcr.cz nedoplnila ani nezopakovala prostşednictvím e-podatelny Policie ČR. Mĩstský soud odmítl taktéž argument žalobkynĩ, že povinným subjektem podle informačního zákona je Okresní şeditelství Policie ČR v Olomouci. II. Stručné shrnutí argumentű obsažených v kasační stížnosti [4] Proti rozsudku soudu podala žalobkynĩ (dále jen stĩžovatelka ) kasační stížnost. Pşedevším zpochybőuje závĩr soudu, podle nĩhož je povinným subjektem ve smyslu 2 odst. 1 informačního zákona Policie ČR jako celek. Nikde není stanoveno, že v pşípadĩ informačního zákona je jediným povinným subjektem výlučnĩ Policie ČR. Podle 2 informačního zákona povinným subjektem jsou mj. státní orgány. Podle 3 odst. 2 zákona o policii jsou součástí policie i útvary s územnĩ vymezenou pűsobností, mezi nĩž patşily též správy krajű a správa hlavního mĩsta Prahy, ale také okresní şeditelství. Dle názoru stĩžovatelky tak i okresní policejní şeditelství bylo povinným subjektem ve smyslu informačního zákona. Odkazuje v tomto i na chování samotného Okresního şeditelství Policie ČR v Olomouci, které na žádost stĩžovatelky ze dne reagovalo dne zamítavým rozhodnutím s odűvodnĩním, že se jedná o žádost podle trestního şádu, nikoliv proto, že se nejedná o povinný subjekt podle informačního zákona. Bylo to právĩ Okresní şeditelství PČR v Olomouci, které poté, co žalovaný jako nadşízený orgán jeho první rozhodnutí zrušil, zaslalo stĩžovatelce nové rozhodnutí ve vĩci. Po celou dobu trvání şízení o poskytnutí informací se tak Okresní şeditelství PČR v Olomouci jako povinný subjekt fakticky chovalo, vydávalo rozhodnutí pod svou hlavičkou, nikoliv pod hlavičkou Policie ČR jako celku. Odkazuje rovnĩž na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravĩ ze dne , sp. zn. 22 Ca 355/2008, a ze dne , sp. zn. 22 Ca 327/2008, ze kterých je zşejmé, že pasivnĩ žalovaným v obou pşípadech byla podle informačního zákona Policie ČR Správa Severomoravského kraje.

3 1 Ans 5/ [5] Pokud povinným subjektem bylo Okresní şeditelství PČR v Olomouci, bylo vnitşní záležitostí tohoto povinného subjektu, jakým zpűsobem si zaşídí pşijímání elektronických zpráv se zaručeným el. podpisem. Pokud snad tento povinný subjekt nebyl s to zajistit pşijímání podání v elektronické podobĩ podle 37 správního şádu, mĩl učinit kroky k tomu, aby podání stĩžovatelky učinĩné v elektronické podobĩ formou el. zaručeného podpisu bylo považováno za podání ve smyslu 16a informačního zákona. Pokud takové kroky učinĩny nebyly, není dle názoru stĩžovatelky povinností žadatele o poskytnutí informace zkoumat, zda a pşípadnĩ kdo povinnému subjektu službu ve smyslu 37 odst. 7 správního şádu poskytuje, tedy kdo vede elektronickou podatelnu. Informace o tom, že elektronická podání je nutno adresovat do e-podatelny Policie ČR, nebyly zveşejnĩny ani na internetových stránkách Okresního şeditelství PČR v Olomouci, ani na informační tabuli ve vestibulu jeho sídla. [6] V pşípadĩ odűvodnĩnosti rozsudku mĩstského soudu by dle stĩžovatelky vznikla disproporcionalita mezi formou podání učinĩného prostşednictvím poštovní pşepravy a podáním učinĩným elektronicky. Jestliže totiž klasické písemné podání dojde místnĩ či vĩcnĩ nepşíslušnému správnímu orgánu, tento má dle 12 správního şádu povinnost jej na základĩ vydaného usnesení bezodkladnĩ postoupit pşíslušnému správnímu orgánu. Pokud však takovéto podání je učinĩno elektronicky, došlo k tomu, že tento údajnĩ nepşíslušný orgán nepostoupil podání orgánu, který byl dle jeho názoru pşíslušný, ale fakticky tuto povinnost pşenesl na stĩžovatelku, kterou informoval, kam má své podání pşeposlat. [7] Žalovaný vyjádşení ke kasační stížnosti nepodal. [8] Kasační stížnost není dűvodná. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [9] Obĩ otázky dále şešené jsou podşaditelné pod kasační dűvod podle 103 odst. 1 písm. a) s. ş. s. Nejvyšší správní soud se nejprve vyjádşil k otázce, kdo je povinným subjektem podle informačního zákona (III.A.). Dále zvážil, zda je správný názor mĩstského soudu, podle nĩhož odvolání ani stížnost proti rozhodnutí Okresního şeditelství Policie ČR Olomouc nebyly nikdy účinnĩ podány (III.B.). III.A. Povinný subjekt podle informačního zákona [10] Podle 2 odst. 1 informačního zákona povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich pűsobnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veşejné instituce. Podle odstavce 2 téhož ustanovení jsou povinnými subjekty dále ty subjekty, kterým zákon svĩşil rozhodování o právech, právem chránĩných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veşejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti. [11] Policie České republiky je, jakožto součást moci výkonné, správním úşadem ve smyslu čl. 79 odst. 1 Ústavy (srov. rozsudek ze dne , čj. 6 Aps 6/ , všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou pşístupná na V roce 2007 bylo nutno vycházet ze zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky. Z nĩho vyplývá, že Policie České republiky byla ozbrojeným bezpečnostním sborem ( 1), který plnil úkoly uvedené v 2. Policii podle 3 odst. 2 tvoşilo Policejní prezidium České republiky, útvary s pűsobností na celém území České republiky a útvary s územnĩ vymezenou pűsobností. Útvary policie zşizoval ministr na návrh

4 1 Ans 5/ policejního prezidenta. Útvarem s územnĩ vymezenou pűsobností byla v roce 2007 rovnĩž Policie České republiky, Okresní şeditelství Olomouc. Takovýto útvar byl organizační složkou Policie ČR. Subjektem povinným podle 2 odst. 1 informačního zákona je Policie České republiky, která v daném pşípadĩ jedná Okresním şeditelstvím Olomouc. Toto okresní şeditelství je též správním orgánem, kterému napş. soudní şád správní výslovnĩ pşiznává zpűsobilost být účastníkem şízení ( 33 odst. 2 s. ş. s.). Z toho plyne též správnost judikátű, na které odkazovala stĩžovatelka, a ve kterých správní soudy jednaly jako s žalovaným s Policií České republiky jednající pşíslušnou organizační složkou (vedle judikatury krajských soudű citované stĩžovatelkou srov. v judikatuşe NSS napş. rozsudek ze dne , čj. 7 As 28/ nebo ze dne , čj. 5 As 31/ , a mnohé další). [12] Právní závĩr mĩstského soudu, podle nĩhož povinným subjektem je Policie ČR jako celek, nikoliv tedy jeho jednotlivá organizační složka, proto neobstojí. Navíc je v rozporu i se samotným rozhodnutím Policie ČR, Okresního şeditelství Olomouc, ze dne , z nĩhož je patrné, že rozhodnutí učinila organizační složka Policie ČR. V tomto je tedy nutno dát stĩžovatelce plnĩ za pravdu. To však nic nemĩní na tom, že tento nesprávný dílčí závĩr mĩstského soudu nic nemĩní na správnosti celkového závĩru mĩstského soudu (k tomu viz část III.B.). Ostatnĩ ani mĩstský soud své rozhodnutí na tomto závĩru nezaložil a na otázku vznesenou stĩžovatelkou odpovĩdĩl pouze z hlediska celkové pşezkoumatelnosti rozsudku, bez zşetele na výsledek rozhodnutí ve vĩci samé (s. 5 poslední odstavec rozsudku). III.B. Účinnost podání opravného prostşedku [13] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že stĩžovatelka požádala dopisem ze dne Okresní şeditelství Policie ČR Olomouc o poskytnutí informací podle informačního zákona. Proti rozhodnutí o nevyhovĩní žádosti ze dne se žalobkynĩ úspĩšnĩ bránila odvoláním k žalovanému, který rozhodnutí Policie ČR, Okresního şeditelství Olomouc, zrušil a vĩc mu vrátil k novému projednání. Okresní şeditelství následnĩ dne vydalo nové rozhodnutí čj. OROL-22-5/OR-2007, kterým žádosti žalobkynĩ opĩt vyhovĩno nebylo. Žalobkynĩ znovu podala proti tomuto rozhodnutí odvolání a následnĩ stížnost, které zaslala na elektronickou adresu Okresního şeditelství Policie ČR v Olomouci reditol@mvcr.cz. Stĩžovatelka byla informována em ppor. Mgr. J. D. ze dne o tom, že Okresní şeditelství Olomouc nemá elektronickou podatelnu opatşenou elektronickým podpisem. Dne sdĩlila stĩžovatelce pracovnice sekretariátu şeditele Okresního şeditelství v Olomouci, že Okresní şeditelství v Olomouci v seznamu e-podatelen není, s tím, že adresu e- podatelny lze nalézt na adrese Současnĩ stĩžovatelce sdĩlila elektronickou adresu e-podatelny, která je posta.policie@mvcr.cz. Stĩžovatelka na to reagovala dopisem ze dne , v nĩmž setrvala na svém právním názoru, podle nĩhož povinným subjektem je Policie České republiky, Okresní şeditelství Olomouc. Pokud tento subjekt nemá zşízenou elektronickou podatelnu, bylo dle mínĩní stĩžovatelky možno poslat její podání na adresu reditol@mvcr.cz. Policie České republiky, Okresní şeditelství Olomouc stĩžovatelku upozornila pşípisem ze dne , čj. OROL-22-9/OR-2007, doručeným stĩžovatelce dne , že odvolání nebylo podáno zákonem stanoveným zpűsobem, totiž e-podatelnou Policie ČR posta.policie@mvcr.cz, jejíž adresa byla zveşejnĩna na stránkách žalovaného Pşípis ze dne byl uzavşen tím, že podání stĩžovatelky nesplőovala náležitosti stanovené zákonem. Následnĩ byla stĩžovatelka na stejné vady upozornĩna též žalovaným, a to jeho dopisem ze dne , doručeným stĩžovatelce dne [14] Podle 11 odst. 1 zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, je v oblasti orgánű veşejné moci možné za účelem podpisu používat pouze zaručené elektronické podpisy a kvalifikované certifikáty

5 1 Ans 5/ vydávané akreditovanými poskytovateli certifikačních služeb [ ] To platí i pro výkon veşejné moci vűči fyzickým a právnickým osobám. Zaručený elektronický podpis je informace v elektronické podobĩ, jejímž obsahem jsou digitální data, která podepisující osoba vytváşí pomocí svého soukromého klíče a zajišŧuje jimi integritu a nepopiratelnost pűvodu podepsaných dat. Jde o bezpečnĩjší formu elektronického podpisu, která svazuje podepsaný dokument s vlastníkem specifického šifrovacího klíče. Takový elektronický podpis umožőuje ovĩşení, že odesílatel je skutečnĩ tím, za koho se vydává, a že datová zpráva nebyla modifikována od doby svého podepsání. Zaručený elektronický podpis je tak v současné dobĩ jedním z hlavních nástrojű identifikace a autentizace osob v prostşedí internetu, pşičemž identifikaci lze zjednodušenĩ vymezit jako zjištĩní identity subjektu, zatímco autentizaci jako ovĩşení, že subjekt je tím, za koho se prostşednictvím této identity vydává (takto napş. rozsudek NSS ze dne , čj. 9 As 90/ , ve vĩci Odborová organizace pracovníkű správ památkových objektű pşi Národním památkovém ústavu proti Ministerstvu kultury, publ. pod č. 2041/2010 Sb. NSS; srov. Smejkal, V. a kol.: Právo informačních a telekomunikačních systémű. 2. aktualizované a rozšíşené vydání. C. H. Beck, Praha, 2004, s. 79). [15] Podle 11 odst. 3 zákona o elektronickém podpisu (ve znĩní platném v roce 2007) orgán veşejné moci pşijímá a odesílá datové zprávy podle odstavce 1 prostşednictvím elektronické podatelny. Elektronickou podatelnou je pracovištĩ orgánu veşejné moci určené pro pşíjem a odesílání datových zpráv [ 2 písm. y) téhož zákona]. Ustanovení 11 odst. 3 není toliko poşádkovou normou upravující vnitşní pravidla fungování orgánu veşejné moci, ale v prvé şadĩ normou stanovící povinnost všech osob posílat datové zprávy související s výkonem veşejné moci vűči fyzickým a právnickým osobám (srov. 11 odst. 1 vĩta druhá, cit. v bodĩ [14]) do elektronické podatelny orgánu veşejné moci [opačnĩ ŠtĩdroŐ, B. Občanské soudní şízení sporné a využití informačních technologií a právních informačních systémű (E-Justice), Linde, Praha, 2008, s. 51, pozn. č. 51]. Povinnost orgánu veşejné moci zşídit a provozovat elektronickou podatelnu je dále specifikována naşízením vlády č. 495/2004 Sb., kterým se provádí zákon o elektronickém podpisu. Podle 1 odst. 1 písm. a) cit. naşízení orgány veşejné moci k zajištĩní postupű uplatőovaných pşi pşijímání a odesílání datových zpráv prostşednictvím elektronické podatelny mj. provozují jednu nebo více elektronických podatelen. Tato povinnost se považuje za splnĩnou rovnĩž v pşípadĩ, kdy orgán veşejné moci dohodne s jiným orgánem veşejné moci, že bude pşijímat a odesílat datové zprávy prostşednictvím jím provozované elektronické podatelny. Není tedy pravdou, jak se domnívá stĩžovatelka, že každý jednotlivý orgán veşejné moci musí mít zşízenou vlastní elektronickou podatelnu. V dané dobĩ proto nebylo v rozporu s právĩ citovanými právními pşedpisy, pokud všechna okresní şeditelství Policie ČR pşijímala a odesílala datové zprávy prostşednictvím elektronické podatelny provozované žalovaným. [16] Protože o odvolání ( 16 informačního zákona) ani o stížnosti ( 16a informačního zákona) nestanoví informační zákon žádné bližší podmínky co do formy, je nutno aplikovat správní şád. Správní şád v 37 odst. 4 stanoví, že podání je možno učinit mj. v elektronické podobĩ podepsané zaručeným elektronickým podpisem. Současnĩ odkazuje v poznámce pod čarou na zákon o elektronickém podpisu. Za podmínky, že podání je do 5 dnű potvrzeno, popşípadĩ doplnĩno zpűsobem uvedeným ve vĩtĩ první, je možno je učinit pomocí jiných technických prostşedkű, zejména prostşednictvím dálnopisu, telefaxu nebo veşejné datové sítĩ bez použití zaručeného elektronického podpisu ( ). Podání v elektronické podobĩ podepsané zaručeným elektronickým podpisem ( 37 odst. 4 správního şádu) je možné ve vztahu k správnímu orgánu učinit pouze prostşednictvím elektronické podatelny (viz pro danou vĩc aplikovatelný 11 odst. 3 zákona o elektronickém podpisu, cit. v bodĩ [15] shora). Pokud tedy stĩžovatelka učinila toto své elektronické podání jinak než prostşednictvím elektronické podatelny, v tomto pşípadĩ prostşednictvím bĩžné ové adresy Policie České republiky, nemohlo se jednat o podání, které by splőovalo podmínky elektronického podání podepsaného zaručeným elektronickým

6 1 Ans 5/ podpisem ve smyslu 37 odst. 4 správního şádu ve spojení s 11 odst. 3 zákona o elektronickém podpisu. To platí bez ohledu na to, zda elektronické podání bylo či nebylo podepsané zaručeným elektronickým podpisem. Pokud toto své podání stĩžovatelka nedoplnila zpűsobem a ve lhűtĩ uvedené v 37 odst. 4 správního şádu in fine, nelze na její podání pohlížet jako na účinnĩ podané (k tomu srov. pşimĩşenĩ rozsudek čj. 9 As 90/ , cit. v bodĩ [14] shora). [17] Ustálená judikatura zdejšího soudu již pro oblast daőového şízení vyložila otázku, zda podání em na jinou elektronickou adresu, než adresu elektronické podatelny, je şádným podáním, je-li opatşeno elektronickým podpisem. Se zşetelem ke smyslu dané úpravy a Smĩrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/93/ES ze dne 13. prosince 1999 o zásadách Společenství pro elektronické podpisy (zvláštní vydání v českém jazyce: Kapitola 13 Svazek 24 S ) judikatura dovodila, že právní pşedpisy [ ] datové zprávy smĩşují do elektronické podatelny, která je k tomu určena a která je schopna je po technické stránce zpracovat. [ ] k tomu, aby se jednalo o datovou zprávu, zákon pşedpokládá i doručení elektronické podatelnĩ. Pşedpokládá-li zákon podání datové zprávy se zaručeným elektronickým podpisem pouze na elektronickou podatelnu, jejíž existence a dostupnost byla şádnĩ zveşejnĩna, pak jen zpráva této elektronické podatelnĩ zaslaná je datovou zprávou se zaručeným elektronickým podpisem. Jinam podaná zpráva tento charakter nemá a je tşeba ji považovat za podání učinĩné za použití jiné pşenosové techniky. Takové podání k tomu, aby bylo považováno za doručené, musí být písemnĩ nebo protokolárnĩ opakováno (rozsudek ze dne , čj. 2 Afs 6/ , ve vĩci JUDr. S. R.; poprvé obdobnĩ již rozsudek ze dne , čj. 1 Ans 8/ , nebo ze dne , čj. 5 Afs 48/ a čj. 5 Afs 61/ ). Je pravdou, že tento názor byl aplikován na daőové şízení, které obsahuje výslovnĩ formulovanou specifickou povinnost daőových subjektű komunikovat s daőovou správou elektronickou podatelnou ( 14 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správĩ daní a poplatkű). Co se týče slučitelnosti výkladu českých právních pşedpisű s právem evropským jsou však právĩ uvedené právní závĩry plnĩ použitelné též na nyní posuzovanou vĩc, tedy na şízení správní. [18] Shora podaný výklad 11 odst. 3 zákona o elektronickém podpisu je rovnĩž v souladu se zámĩrem zákonodárce. V tomto smyslu je relevantní zejména dűvodová zpráva k novele zákona o elektronickém podpisu ze dne , pşijaté jako zákon č. 440/2004 Sb. (snĩmovní tisk č. 507/0, volební období , dostupné v digitálním repozitáşi Poslanecké snĩmovny, Tato novela do zákona novĩ zavedla ustanovení, podle nĩhož [o]rgán veşejné moci pşijímá a odesílá datové zprávy podle odstavce 1 prostşednictvím elektronické podatelny ( 11 odst. 3 zákona o elektronickém podpisu ve znĩní zákona č. 440/2004 Sb.). Dűvodem tohoto ustanovení je, že [d]atové zprávy pşijímané a odesílané orgánem veşejné moci podle [ 11 odst. 1 zákona o elektronickém podpisu] je nutné adekvátním zpűsobem zpracovávat. Za tímto účelem je k zajištĩní správného používání elektronických podpisű v tĩchto orgánech možné použít pouze pşíslušná pracovištĩ - elektronické podatelny. [19] Stĩžovatelka argumentuje tím, že takováto interpretace je v rozporu s 12 správního şádu (postoupení podání pro nepşíslušnost). Podle tohoto ustanovení dojde-li podání ( 37) správnímu orgánu, který není vĩcnĩ nebo místnĩ pşíslušný, bezodkladnĩ je usnesením postoupí pşíslušnému správnímu orgánu a současnĩ o tom uvĩdomí toho, kdo podání učinil. V daném pşípadĩ tedy 12 odkazuje na 37, který závaznĩ normuje, za jakých podmínek je možno hovoşit o tom, že podání správnímu orgánu došlo. V daném pşípadĩ podání správnímu orgánu účinným zpűsobem vűbec nedošlo, proto nebylo lze ani uvažovat o jakémkoliv postupování. To nota bene nebylo ani na místĩ, protože stĩžovatelka své podání smĩşovala sice správnĩ, ovšem zpűsobem, který účinné doručení vylučoval. Současnĩ jí byla poskytnuta velmi snadná možnost, jak nedostatek svého podání zhojit (viz bod [25] dále). [20] Výše podaný výklad není ani v rozporu s cílem všech právních pşedpisű souvisejících s elektronickou komunikací, kterým je usnadnit doručování podání prostşednictvím elektronické

7 1 Ans 5/ komunikace tak, aby byla v co nejvĩtší míşe zajištĩna rovnost elektronických podání s podáními v písemné podobĩ na papíşe [nález sp. zn. IV. ÚS 319/05 ze dne (N 89/41 SbNU 141), obdobnĩ napş. nález sp. zn. III. ÚS 455/06 ze dne (N 205/51 SbNU 565) nebo nález sp. zn. II. ÚS 217/06 ze dne (N 2/52 SbNU 9)], resp. zajistit, aby datové zprávy nebyly diskriminovány, tj. že nesmí existovat rozpor v zacházení mezi datovými zprávami a dokumenty na papíşe a dále, že zaručený elektronický podpis pşedstavuje ekvivalent ovĩşeného podpisu na papíru a využívá takových elektronických postupű, které umožőují jednoznačnou identifikaci a autentizaci osoby, která podpis vytvoşila [nález sp. zn. I. ÚS 1180/08 ze dne (N 78/52 SbNU 735)]. Ústavní soud hovoşí o nediskriminaci datových zpráv, z čehož také plyne, že ve všech uvedených kauzách srovnává srovnatelné, totiž elektronické podání opatşené zaručeným elektronickým podpisem doručené na elektronickou podatelnu s písemným podáním opatşeným podpisem odesílatele. V nyní posuzovaném pşípadĩ však nejde o elektronické podání doručené na elektronickou podatelnu, což má za dűsledek neúčinnost takovéhoto podání (viz bod [16] shora). Proto je podání stĩžovatelky srovnatelné s podáním učinĩným telefaxem, které rovnĩž musí být v náležité lhűtĩ şádnĩ doplnĩno. [21] V souladu s právĩ uvedeným výkladem správního şádu ve spojení se zákonem o elektronickém podpisu je též podzákonná normotvorba, provádĩjící zákon o elektronickém podpisu. Podle 2 odst. 1 vyhlášky č. 496/2004 Sb., o elektronických podatelnách, je pşijatá datová zpráva považována za doručenou orgánu veşejné moci, pokud je dostupná elektronické podatelnĩ provozované podle zvláštního právního pşedpisu. Dostupnost pşijaté zprávy elektronické podatelnĩ nutno interpretovat negativnĩ s ohledem na 2 odst. 2 téže vyhlášky, podle níž datová zpráva není dostupná elektronické podatelnĩ, pokud byla datová zpráva uložena mimo elektronickou podatelnu, protože byl u pşijaté datové zprávy zjištĩn výskyt chybného formátu nebo počítačového programu, jež jsou zpűsobilé pşivodit škodu na informačním systému nebo na informacích zpracovávaných orgánem veşejné moci. [22] V neposlední şadĩ nutno zdűraznit též to, že mĩl-li by být závĩr zdejšího soudu opačný, znamenalo by to, že elektronické podání opatşené zaručeným elektronickým podpisem by bylo ve smyslu 37 odst. 4 správního şádu bez dalšího účinnĩ doručeno, pokud by bylo zasláno na jakoukoliv elektronickou adresu v rámci určité instituce (ve prospĩch takovéhoto názoru argumentuje napş. ŠtĩdroŐ, dílo cit. v bodĩ [15] shora, s. 50). Napşíklad uvnitş žalovaného budou bezesporu pşinejmenším tisíce, ne-li desetitisíce elektronických adres. Takový výklad by tedy vedl ke zcela absurdnímu dűsledku. Nebylo by pak totiž žádného dűvodu pro to, aby bylo rozlišováno mezi doručením na prostou ovou adresu určenou pro styk s veşejností (o což v pşípadĩ stĩžovatelky jde), a na jiné ové adresy téhož orgánu. Bylo by proto nutno považovat za stejnĩ relevantní doručení datové zprávy opatşené zaručeným elektronickým podpisem nejen elektronické podatelnĩ orgánu veşejné moci [ 2 písm. y) zákona o elektronickém podpisu], ale též bĩžné ové adrese určené pro styk s veşejností, ové adrese şídících pracovníkű orgánu veşejné moci, dokonce i ovým adresám bĩžných kanceláşských pracovníkű a pomocných technických a manuálních sil téhož orgánu. [23] Je všeobecnĩ známou skutečností, že počet ű na jednu elektronickou adresu műže dennĩ dosahovat až nĩkolika desítek. Zvyšuje se neustále podíl nevyžádané elektronické pošty (spam), kterou její adresáti bez dalšího vymazávají. Klást bez rozdílu na všechny pracovníky orgánu veşejné moci požadavky, aby každou nevyžádanou elektronickou zprávu pşijatou na jejich pracovní ovou adresu podrobili zkoumání, zda snad nesplőuje požadavky podání podle správního şádu, a pşípadnĩ takovouto zprávu pşeposlali na pşíslušnou elektronickou podatelnu, by bylo z povahy vĩci naprosto absurdní. To platí za situace, kdy by takovéto podání bylo bez dalšího považováno za účinnĩ podané jeho doručením jakémukoliv zamĩstnanci orgánu veşejné moci. Současnĩ by takovýto výklad ani nezvýšil ochranu veşejných subjektivních práv

8 1 Ans 5/ fyzických a právnických osob. Paradoxnĩ by tuto ochranu naopak snížil, protože by kladl na pracovníky orgánű veşejné moci požadavky evidentnĩ zcela nesplnitelné. Vyvolával by tím současnĩ nereálná očekávání u uživatelű veşejné správy. Docházelo by pak k nečinnostem na stranĩ orgánű veşejné moci, kterým by tyto orgány nemohly ani pşi vyložení maximálního možného úsilí pşedejít. O doručeném podání by totiž vűbec nevĩdĩly. [24] Nejvyšší správní soud samozşejmĩ nijak nezpochybőuje obecnou povinnost pracovníkű institucí vyjmenovaných v 63 odst. 1 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službĩ a o zmĩnĩ nĩkterých zákonű, pşedat dokumenty úşedního charakteru pşíslušnému pracovníkovi, pokud byly takovéto dokumenty doručeny jako soukromé, včetnĩ dokumentű doručených v digitální podobĩ pşímo do ové schránky adresáta (napş. 1 odst. 6 v rozhodné dobĩ platné vyhlášky č. 646/2004 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby). Takováto povinnost však upravuje toliko vnitşní fungování orgánű veşejné moci (srov. 1 zákona o archivnictví a spisové službĩ) a nijak neurčuje okamžik doručení dokumentu v digitální podobĩ. Ten je určen ve smyslu shora obsažnĩ rozebíraných ustanovení správního şádu a zákona o elektronickém podpisu. [25] Podle 3 odst. 1 naşízení vlády č. 495/2004 Sb. (cit. v bodĩ [15] shora) [o]rgán veşejné moci zveşejní na své úşední desce, pokud ji má zşízenu, a též zpűsobem umožőujícím dálkový pşístup informace potşebné k doručování datových zpráv orgánu veşejné moci. Tĩmito údaji jsou v prvé şadĩ elektronická adresa elektronické podatelny a údaj o tom, zda je určena pro pşíjem všech datových zpráv nebo pouze datových zpráv určitého, pşedem stanoveného obsahu [ 3 odst. 1 písm. a) naşízení]. Tato ustanovení naplőují dűležitou podmínku výkonu veşejné správy, kterou pşedstavuje informovanost adresátű veşejných subjektivních práv a povinností o tom, na jakou adresu své datové podání zaslat. Bez všeobecné znalosti adresy elektronické podatelny by byla celá právní úprava elektronických podání pochopitelnĩ zbytečná. S odstupem času je již nemožné podrobit dűkaznímu pşezkoumání tvrzení stĩžovatelky, podle níž informace o adrese e-podatelny Policie ČR nebyly zveşejnĩny ani na internetových stránkách Okresního şeditelství PČR v Olomouci, ani na informační tabuli ve vestibulu jeho sídla. Nebylo by to ostatnĩ ani účelné. V dané vĩci je nesporné, že informace o této adrese byly zveşejnĩny na internetových stránkách žalovaného (viz napadený rozsudek, s. 4, poslední odstavec). To stĩžovatelka nijak nezpochybnila. Pro rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak bylo klíčové pşedevším to, že se správní orgán nedopustil odmítnutí spravedlnosti. Stĩžovatelka totiž zcela evidentnĩ o existenci elektronické podatelny žalovaného vĩdĩla a byla na ní opakovanĩ upozorőována, a to dokonce i pşedtím, než své podání učinila [viz bod [13] shora, srov. rozsudek ze dne , čj. 2 Afs 6/ ; k požadavkűm elementární spravedlnosti ve vztahu k ochranĩ ve správní justici a ve správním şízení obecnĩ pak napş. nález sp. zn. I. ÚS 355/97 ze dne (N 35/17 SbNU 245)]. V takovémto pşípadĩ není ani v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, aby stĩžovatelka nesla plnĩ následky toho, že pşes poučení ze strany Okresního şeditelství PČR v Olomouci i žalovaného neposlala své podání na elektronickou adresu pşedvídanou zákonem. IV. Závĩr a náklady şízení [26] Protože opravný prostşedek stĩžovatelky podle informačního zákona nebyl nikdy účinnĩ podán, nebyl žalovaný nečinný ve vztahu k tomuto opravnému prostşedku. Žaloba stĩžovatelky je proto nedűvodná. [27] S ohledem na výše uvedené a skutečnost, že v şízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno pşihlížet z úşední povinnosti ( 109 odst. 3 s. ş. s.), Nejvyšší správní

9 1 Ans 5/ soud zamítl kasační stížnost jako nedűvodnou ( 110 odst. 1 s. ş. s.). Dílčí nesprávné dűvody mĩstského soudu nahradil závĩry svými (viz k tomu více usnesení RS NSS ze dne , čj. 8 Afs 15/ , body 66-77, publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS). [28] O náhradĩ nákladű şízení bylo rozhodnuto v souladu s 60 odst. 1 ve spojení s 120 s. ş. s. Stĩžovatelka, která nemĩla v tomto şízení úspĩch, nemá na jejich náhradu právo. Žalovanému žádné náklady v şízení o kasační stížnosti nevznikly. Proto Nejvyšší správní soud nepşiznal žalovanému náhradu nákladű şízení. [29] Mĩstský soud stĩžovatelce k její žádosti ustanovil zástupcem pro şízení o kasační stížnosti advokáta, náklady şízení v tomto pşípadĩ hradí stát ( 35 odst. 8, 120 s. ş. s.). Náklady spočívají v odmĩnĩ za dva úkony právní služby v částce 4200 Kč [ 7, 9 odst. 3 písm. f) a 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znĩní pozdĩjších pşedpisű] a v náhradĩ hotových výdajű v částce 600 Kč ( 13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem 4800 Kč. Dva úkony právní služby spočívají v pşevzetí vĩci včetnĩ pşípravy zastoupení a sepsání kasační stížnosti. Naproti tomu úkony, spočívající v lustraci soudního spisu, sepsání právního rozboru vĩci a vyjádşení se k podjatosti, za nĩž právní zástupce nárokuje odmĩnu, nelze uznat za právní úkony mající povahu nákladű şízení. Lustrace soudního spisu a právní rozbor vĩci jsou podşaditelné pod pşevzetí vĩci (nelze vĩc pşevzít, aniž by se advokát seznámil se soudním spisem; şádná komunikace s klientem včetnĩ vysvĩtlení právního stavu je pak pşedpokladem sepsání kasační stížnosti). Vyjádşení se k podjatosti, v nĩmž advokát toliko konstatoval nepodjatost rozhodujícího senátu, s ohledem na svou povahu pak neműže být samostatným úkonem právní služby. Vzhledem k tomu, že advokát prokázal, že je plátcem danĩ z pşidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vűči státu o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odmĩny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z pşidané hodnoty. Částka danĩ vypočtená podle 37 odst. 1 a 47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z pşidané hodnoty, činí 960 Kč. Ustanovenému advokátu se tedy pşiznává odmĩna v celkové výši 5760 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnű od právní moci tohoto rozhodnutí. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostşedky pşípustné. V Brnĩ dne 16. prosince 2010 JUDr. Josef Baxa pşedseda senátu