Stručný nástin formování nekatolických sborů v západním Podorlicku a na Kladském pomezí v dlouhém 19. století

Transkript

1 Orlické hory a Podorlicko 18: (2011) 2012 MGOH Rychnov n. Kn., ISSN Stručný nástin formování nekatolických sborů v západním Podorlicku a na Kladském pomezí v dlouhém 19. století Vojtěch Kábrt Gymnázium Trutnov, Jiráskovo náměstí 325, Trutnov, VojtechKabrt@seznam.cz Předmětem článku je stručně popsat vývoj, rozšíření a život nekatolických církví na SV Čech v 19. století, zejména evangelických církví helvétského a augsburského vyznání. (Neopomenu zmínit ani vznik Svobodné reformované církve, ke které došlo právě v podhůří Orlických hor.) Studie se zajímá především o sbory, které vznikly na území severně od Hradce Králové, směrem k městům Jaroměř a Opočno, až po Hronov a Machov. Odborné literatury, která se vztahuje k nekatolickým církvím na uvedeném území, není příliš. Přehledovým dílem je sborník Křesťanství v Podorlicku, který vzešel z odborné konference, která se konala v roce 2000 v Dobrušce a uvádí stručný přehled historie místních církví, které se v Podorlicku vyskytují. O životě evangelických pastorů v tomto kraji podává informace kniha Marty Šárové s názvem Na Chocholouši, která se týká činnosti jejího otce Josefa Šáry, kazatele h. v. v Hronově, blízkého přítele Aloise Jiráska, seniora poděbradského seniorátu a rytíře řádu Franze Josefa 1/. O životě černilovského kazatele h. v. Justa Szalatnaye nám zanechal zprávu jeho syn Viktor. Dále jsou to Letopisy, v nichž popisuje evangelický farář Josef Arnošt Bergman své kazatelské působení v obci Stroužné v Kladsku. Dějinám raně toleranční doby v Hradeckém kraji se věnuje práce Edice tolerančních přihlášek v Hradeckém Kraji, kterou zpracovalo autorské duo Eva Melmuková-Sašecí a Miloslava Rychetská. Východním Čechám se věnují také práce Zdeňka R. Nešpora Víra bez církve východočeské toleranční sektářství v 18. a 19. století a kniha Náboženství na prahu nové doby česká lidová zbožnost 18 a 19. století, které podrobně rozebírají především netolerované a sektářské náboženské skupiny. Řada důležitých informací je pak rozeseta po vlastivědných sbornících (Od Kladského pomezí, Rodným krajem). Informace se dají dohledávat také v almanaších, které vycházely u příležitosti např. výročí vzniku sboru, nebo stavby kostela. Podobně jako v případě Československé církve husitské, tak u evangelických, či jiných nekatolických církví je ve státních archivech uložena jen malá část jejich archivního materiálu. Písemnosti je nutné dohledat přímo po farách, nezřídka uložené na půdách. Tím archiválie strádají a jejich existence je především vlhkem a střídáním teplot ohrožena. Několikrát se mi stalo, že písemnosti byly značně poškozené vykousáním papíru hlodavci. Nedostatky fondů nekatolických sborů lze do jisté míry kompenzovat studiem fondů katolických farních úřadů v místech, kde se vyskytoval beranský nebo jiný sektářský sbor. 1/ KOUDELKOVÁ E.: Kdo byl Josef Šára, In. Rodným krajem, roč. 13, s. 8.

2 Orlické hory a Podorlicko 18: (2011) Po vydání Tolerančního patentu roku 1781 sice na Hradecku nedošlo k obávaným hromadným odpadům od římsko-katolické církve a případným ozbrojeným nepokojům, ale v rámci českých zemí byly přestupy k některé z tolerovaných církví daleko častější. 2/ Zpráva o tolerování dvou protestantských církví dorazila na Hradecko neoficiální cestou zpočátku roku 1792 od jihu z Chrudimského kraje. Záhy začaly chodit do vrchnostenských kanceláří žádosti o vystoupení z římsko-katolické církve. Zajímavé byly formulace přihlášek. Žadatelé neuváděli (kromě několika uvědomělých jedinců, především na jihu Hradecka), zda chtějí přestoupit k evangelické církvi augšpurského, či helvétského vyznání, ale ve velké většině vyjadřovali touhu vyznávat víru Jednoty bratrské, nebo se považovali za husity. 3/ To se týká zejména severní části kraje, především opočenského panství, smiřického panství a vsi Machovská Lhota na panství polickém. Byl tím zaskočen krajský hejtman a samozřejmě vrchnostenčtí úředníci, kteří nevěděli, kam žadatele zařadit. (Jako jistý způsob únikové praxe ve složitých situacích byl takový, že pokud se někdo hlásil, že je husita, byl přiřazen k augšpurskému vyznání. Vycházelo se přitom ze zkutečnosti, že v reformační době nalezl luterský proud uvnitř kališnické církve značnou odezvu.) Jak se ovšem s postupem času situace vyjasňovala, stále více žadatelů již dokázalo přesně určit, do které církve chtějí přestoupit, a netrvali na nepovolených konfesích. Na Hradecku, podobně jako v dalších oblastech českých zemí, kde měl většinu český živel, až na výjimky zcela převládl helvétský proud. Nejvíce žádostí o vystoupení z katolické církve museli řešit úředníci opočenského panství. Jen během prvního pololetí roku 1782 se přihlásilo na 475 mužů a 537 žen, kteří byli ve vrchnostenském výkazu vedeni jako husité. Pouze 4 osoby se přihlásily přímo k helvétskému vyznání. 4/ V průběhu září a října roku 1782 pak všichni ti, kdo byli na opočenském panství vedeni jako husité, byli přepsáni k helvétskému vyznání (1209 osob). K bylo v Hradeckém kraji oficiálně registrováno 1554 členů církve reformované, 24 augspurského vyznání a stále ještě 112 osob zůstávalo mimo tyto dva proudy, trvali na svém vlastním vyznání a nedokázali se zatím s žádnou z povolených církví z ztotožnit (především okolí Hoříněvsi a ves Machovská Lhota na samých zemských hranicích). 5/ Po prvotním hledání, jaká z povolených konfesí je domácím nekatolíkům bližší (o čemž často rozhodovali i lokální náboženští vůdci z řad venkovských písmáků), se během roku 1783 a 1784 situace poněkud vyjasňovala a až na menší rezistentní ostrůvky se evangelíci lépe dokázali s jednou z protestantských církví identifikovat. Na Hradecku se v té době formují dva, resp. tři sbory, které měly pro zbytek kraje zakladatelský význam. Na opočenském panství vznikl roku 1782 sbor v Klášteře nad Dědinou (dřívější název Svaté Pole místo prvního kláštera na východě Čech), který přijal reformované učení. Do roku 1784, kdy se utvořil reformovaný sbor v Černilově na smiřickém panství, patřila pod sbor klášterský celá oblast severovýchodních 2/ Srov. MELMUKOVÁ SAŠECÍ E., RYCHETSKÁ M. (edd.): Edice tolerančních přihlášek, Veritas, Telč / Tamtéž, s. 6. 4/ Tamtéž, s / Tamtéž, s

3 Kábrt V.: Stručný nástin formování nekatolických sborů v západním Podorlicku... Čech. Černilovský reformovaný sbor poté převzal území podél řeky Labe od Hradce Králové po Jaroměř. 6/ V Černilově, resp. v Bukovině, vsi asi 2 km od Černilova vzdálené, se v témže roce 1784 zformoval ještě evangelický sbor a.v. K luterskému proudu se v přestupových letech přidala většina z nekatolíků v Černilově a jeho okolí. Zásluhu měl na tom především místní lidový náboženský vůdce, sedlák Václav Grill. Ještě v předtoleranční době kolem sebe vytvořil skupinu lidí, kteří se hlásili k luteránství. Sám Grill se zasadil i o vytvoření bukovinského luterského sboru. Když byl Grill a jeho stoupenci po příchodu prvního kazatele a. v. do Bukoviny konfrontován se zkutečnou luteránskou věroukou a liturgií, došlo ke pnutí. Většina dosavadních luteránů kazatele odmítla a přestoupila k reformovanému sboru, sám Grill a asi na dalších padesát rodin z Černilova a okolí se rozhodl jít svoji vlastní cestou a stal se hlavou v rodící se sektářské skupině. 7/ Největším sborem na Hradecku byl až do 80. let 19. století reformovaný sbor v Klášteře nad Dědinou. Pod jeho správu spadaly obce jak v podhůří Orlických hor, tak i tzv. Machovská diaspora, což bylo několik obcí a městeček na hranici náchodského a polického panství na česko-kladském pomezí. Péče o příslušníky klášterského sboru byla pro jeho značnou rozlohu specifická a také náročná. Pro členy ze vzdálených míst bylo velmi nesnadné cestovat na bohoslužby přímo do Kláštera, kde se nacházel od roku 1785 evangelický kostel. Na druhou stranu úřady dlouho bránily i samotným farářům, aby konali církevní obřady mimo Klášter. Náboženské obřady si proto často vedli sami farníci, především místní laické náboženské autority. Až v pořadí čtvrtému klášterskému faráři Jiřímu Opočenskému se roku 1810 podařilo získat od krajského úřadu svolení, aby mohl konat po obcích, které patřily ke sboru, katechizační cvičení. 8/ Obzvlášť obtížná byla péče o odlehlou Machovskou diasporu. Jakýmsi jejím centrem byla Machovská Lhota, dotýkající se bezprostředně zemských hranic. V této vesnici, a ještě několika dalších okolních lokalitách, se udržela silná evangelická tradice i přes období rekatolizace. Zásluhu na tom má ona poloha místa na úpatí stolových hor Bor a Hejšovina se svými skalními bludišti a blízkost kladské a slezské hranice, přes kterou pronikali do Čech díky nepřehlednému terénu nekatoličtí kazatelé. Důležitou roli hrál i nedaleký evangelický sbor ve Stroužném, vesnici sousedící s Machovem, která leží na kladské straně hranice. Stroužné se nacházelo v tzv. českém koutku v Kladsku, malém území při českých hranicích, ve kterém převládalo české obyvatelstvo. (V prvních desetiletích 19. století podléhala část strouženských evangelíků luterskému sboru ve slezském Münsterberku, část přešla k reformovanému sboru ve Střelíně u Vratislavy. Kvůli rozdělení obce mezi dvě konfese, sem zajížděli faráři jen občas, nevyplatilo by se zde vydržovat kazatele pro několik rodin toho, či onoho vyznání. Až teprve po smíru a sjednocení obou směrů roku 1829 byl do strouženského evangelického sboru uveden vlastní farář 6/ Almanach jubilejní obsahující popsání všech českých sborů evanjelických h. i a. v. r Čechách a na Moravě stávajících, vydaný Spolkem Komenského v r / NEŠPOR R. Zdeněk: Víra bez církve? Ústí nad Labem 2004, s / MATĚJKA J.: Českobratrská církev evangelická, In. Křesťanství v Podorlicku, sborník z vědecké konference, SOkA Rychnov nad Kněžnou a Městské muzeum v Dobrušce 2000, s

4 Orlické hory a Podorlicko 18: (2011) a sbor se tak mohl osamostatnit.) Oním farářem, který zde působil mezi lety 1830 až 1849, byl Josef Arnošt Bergman, mj. postava, se kterou se můžeme setkat i na stránkách trilogie Aloise Jiráska U nás. Bergman se narodil v Zápudově poblíž Mnichova Hradiště Po vystudování gymnázia vstoupil 1823 do piaristického řádu. Ale roku 1826 řád opustil a o rok později i římskokatolickou církev a vydal se na studia do Vratislavi (teologie, filozofie, matematika). V této době se pravděpodobně seznámil i s J. E. Purkyně (mj. též bývalý člen piaristů), který tehdy ve Vratislavi působil. 9/ Od svého původního záměru jít studovat do Královce k Herbartovi Bergman na jaře 1829 upustil a místo toho se rozhodl pro působení kazatele ve Stroužném, do kterého nastoupil následujícího roku. Za jeho pobytu ve Stroužném doznal místní evangelický sbor rozvoje. Bergman se zasadil o postavení zděného kostela, založil abstinentní jednotu, krom duchovní služby musel provádět lékařskou praxi. Protože se bohoslužby konaly v českém jazyce, docházeli do Stroužného také evangelíci z Čech, především z Machova, Machovské Lhoty, či Hronova. Tuto možnost využívali i v době, kdy již byla možnost konat bohoslužby v Machovské Lhotě, později i v Machově. Pro velkou vzdálenost sem mohl farář z Kláštera zajíždět jen několikrát do roka, což situaci místní diaspory příliš nezlepšilo. Bergman ve Stroužném setrval do října Jeho další osud není příliš zmapovaný, neboť se rozhodl s celou rodinou kvůli nevyhovujícím existenčním podmínkám vystěhovat do Ameriky a usadil se v Texasu. I po Bergmanově odchodu se ve Stroužném střídali jako kazatelé vesměs Češi a vykonávali obřady v češtině. Změnu v životě sborů na SV Čech přinesla 60. léta 19. století. Především to byl roku 1861 vydaný tzv. protestantský patent. S jistým uvolněním náboženských poměrů uvnitř rakouské monarchie bylo možno pomýšlet na rozčlenění dosud velkých evangelických sborů na menší. Do konce 19. století tak na Hradecku přibylo několik nových sborů: od sboru a.v. v Černilově, jehož farář Karel Eduard Lány (působil v Černilově mezi lety ) zastával dlouho funkci seniora východního seniorátu, se v průběhu 60. a 70. let 19. století oddělily sbory v Bohuslavicích nad Metují (1869) a v Šonově u Nového Města nad Metují (1876). Od černilovského reformovaného sboru se vyčlenil roku 1867 sbor v Semonicích. Z klášterského reformovaného sboru se vydělil sbor v Třebechovicích pod Orebem (1871), Bělči (1876), a v 80. letech došlo k transformaci z kazatelské stanice na farní sbor v Hronově (1885). U Hronova, patřícího do machovské diaspory, na chvíli zastavme. Ačkoliv bezprostředně po roce 1861 byla vyvíjena snaha založit v Machově filiální sbor, úsilí vyšlo na prázdno. Pro evangelíky na Hronovsku a Machovsku se situace výrazně zlepšila až zavedením instituce cestujících kazatelů. Byli to vlastně klášterští faráři v postavení vikáře, kteří byli určeni, aby pečovali o svěřené místo, ačkoliv se tam formálně sbor nenacházel. V srpnu 1869 byl takto do Hronova poslán Pavel Jelen, který měl zároveň čelit vzmáhajícímu se vlivu svobodné reformované církve. Působil zde do roku 1871, od roku následujícího (1872) zastával místo kazatele se- 9/ ČERNÝ V.: J. A. Bergmann, J Purkyně, F.L. Čelakovský, In. Od Kladského pomezí, roč. 13, č. 5-6, str

5 Kábrt V.: Stručný nástin formování nekatolických sborů v západním Podorlicku... verovýchodní české diaspory helvetského vyznání Josef Šára 10/, který zde setrval až do své smrti v roce / Hronov díky přítomnosti svých kazatelů převzal úlohu Machova a Stroužného, coby centra místního evangelického života a stal se východiskem pro další rozšiřování církve. Evangeličtí faráři bydleli v Hronově zprvu v podnájmu. Roku 1876 za Šárova vedení byla vystavěna nová budova modlitebny, ve které se nacházel i byt pro kazatele. Současně se stavbou sborové budovy byla do Hronova zavedena železniční trať, což bylo pro Šárovu kazatelskou činnost velká úleva, protože kazatelské stanice byly rozesety po celém okolí. V jednom ze svých dopisů Aloisi Jiráskovi 12/ z roku 1910 Šára popisoval, jak velké území spadá do jeho péče: Duchovní správa má obsahuje celé hejtmanství broumovské, náchodské až k pomezí České Skalice, větší část hejtmanství novoměstského (mimo soudní okres opočenský) a z trutnovského hejtmanství soudní okresy trutnovský, úpický a žacléřský. 13/ Velké území zabíraly nejen jednotlivé evangelické farní sbory, ale i vyšší správní celky, senioráty. V Čechách od toleranční doby do roku 1918 došlo postupně ke zřízení čtyř seniorátů h. v. pražský, čáslavský, chrudimský a poděbradský a tří a.v. ašský, západní a východní. Senioráty h. v. a a.v. se územně navzájem částečně překrývaly. Částečně proto, že reformované sbory se vyskytovaly výlučně na česky obydleném území, kdežto sbory luterské byly hojně rozšířené v německy hovořícím pohraničí. 14/ Ze zápisů konventů poděbradského seniorátu vysvítá, že již v 90. letech 19. století měli vedoucí činitelé tohoto seniorátu snahu vyčlenit z územně rozsáhlého seniorátu poděbradského nový seniorát královéhradecký. 15/ Ke změně v počtu seniorátů do rozpadu monarchie ovšem nedošlo. Reorganizaci církevní správy si vyžádalo až sjednocení reformovaných a luterských sborů do jedné Českobratrské církve evangelické. Díky poměrně rozsáhlému archivu evangelického sboru h. v. v Hronově a tam dochovaných knih přestupů a výstupů z církve můžeme sledovat, jak díky stálé přítomnosti farářů Jelena a Šáry došlo k oživení diaspory. Počty přístupů výrazně převyšují výstupy. Počet členů církve rostl a Hronov si mohl dovolit oprostit se od mateřského sboru klášterského. Roku 1885 se Hronov stal samostatným farním sbo- 10/ Josef Šára ( ), studoval bohosloví na teologické fakultě ve Vídni, později v Bonnu. Po ukončení studií působil jako vikář klášterského sboru u superintendenta Jana Veselého, roku 1872 pak jako cestující kazatel odešel do Hronova. Po vzniku samostatného hronovského sboru h. v. roku 1885 byl zvolený farářem, 1894 konseniorem a 1904 seniorem poděbradského seniorátu. Za zásluhy byl roku 1911 jmenován rytířem Řádu Franze Josefa. Srov. KOUDELKOVÁ Eva: Kdo byl Josef Šára, In Rodným krajem, roč. 13, s / ŠÁROVÁ M.: Na Chocholouši, Bor, Liberec 2001, s /. V letních měsících měl kazatel Šára možnost setkávat se spisovatelem Aloisem Jiráskem, který zajížděl do Hronova na prázdniny, k stáru zde měl svůj letní byt. Během debat a ve vzájemné korespondenci se Jirásek zajímal o reálie uvnitř evangelické církve, zajímaly ho také osudy některých konkrétních osob, jejichž příběhy mu Šára vyprávěl, nebo s nimi Jiráska seznámil. Tuto Šárovu zprostředkovatelkou službu můžeme pozorovat v několika Jiráskových románech a povídkách: v již zmíněné románové kronice U nás, románu Temno, povídce Beran, či divadelní hře Emigrant. 13/. KOUDELKOVÁ Eva (edd.): Alois Jirásek Josef Šára: Korespondence, Liberec Hronov / Batovcův Almanach, politický kalendář a adresář, schematismus a statistika zemí koruny české na rok 1910, XVIII. Ročník, F. B. Batovec, Praha, s / Zápis ze seniorátního konventu, archiv ČCE Hronov. 193

6 Orlické hory a Podorlicko 18: (2011) rem h. v. 16/ Zajímavé je, že mezi nově přistoupenými osobami se ve většině případů jedná o mladé lidi, svobodné, často majících kolem 25 let. Snad se může jednat o jistou generační vzpouru v náboženském duchu proti poněkud ustrnulému katolicismu konce 19. století. Přestupy a výstupy se netýkaly pouze římskokatolické církve, ale také Svobodné reformované církve, později Jednoty českobratrské, dnešní Církve bratrské. Ta má své kořeny právě na Náchodsku a Novoměstsku. U počátků svobodné církve stál Jan Balcar, narozený roku 1832 v Horní Radechové, obci sousedící přes kopec s Hronovem. Balcar dosáhl pouze částečného základního vzdělání, živil se tkalcovstvím a zednickou prací, ale zároveň to byl náruživý čtenář Bible a jiných náboženských textů. Utvořil si vlastní věroučný názor na podobu víry, který byl syntézou evangelického reformovaného proudu s lidovým nekatolickým sektářstvím. Na základě toho roce 1856 opustil římskokatolickou církev (jeho odchod provázel soudní spor s červenokosteleckým farářem Kernerem) 17/ a vstoupil do klášterského reformovaného sboru. Ani zde nebyl spokojený. Vyčítal souvěrcům vlažnost a formálnost víry, snad se nenaplnila ani jeho snaha podílet se na vedení sboru. 18/ Svoji pozornost upřel na vratislavskou svobodnou evangelickou církev, která vycházela z nekatolických emigrantských sektařských tradic. V roce 1868 pak vystupuje spolu s asi čtyřmi desítkami dalších osob tzv. balcaráky z reformované evangelické církve a zakládá v Horní Radechové sbor Svobodné evangelické církve. 19/ Klášterský reformovaný sbor se pokusil situaci dostat pod kontrolu vysláním vikáře Jelena do Hronova, který měl Balcarovým aktivitám učinit přítrž. 20/ To se Jelenovi nepodařilo, naopak Balcar byl roku 1870 v synodě Staroreformované církve holandské ordinován za kazatele. 21/ Roku 1873 Balcar ještě s několika dalšími rodinami opustil Horní Radechovou a přestěhoval se do Rzů u Náchoda. V nedalekém Bystrém poté inicioval stavbu modlitebny, do níž se posléze roku 1880 s rodinou přestěhoval. Po smrti své první manželky si Balcar vzal za ženu svobodnou matku. To vyvolalo nesouhlas nejen u vedení církve ve Vratislavi, ale i uvnitř bysterského sboru. Napětí se rozhodl Balcar vyřešit vyhlášením samostatné Svobodné evangelické církve české, v důsledku čehož část dosavadních členů sboru odešla. 22/ Bysterský sbor měl již za Balcarova působení řadu kazatelských stanic např. v České Skalici 23/, Opočně, Rychnově nad Kněžnou, Třebechovicích pod Orebem, Hradci Králové, Červeném Kostelci. Ovšem vzdálenost jednotlivých míst, kam mohl kazatel docházet jen několikrát do roka a celková izolovanost sboru vedla k úbytku členů 16/ Tamtéž, s / MACH J.: Církev bratrská, In. Křesťanství v Podorlicku, sborník z vědecké konference, SOkA Rychnov nad Kněžnou a Městské muzeum v Dobrušce / HOLÝ I., ČERNÝ P.: Církev bratrská v ČSSR, Praha 1985, s / K této církvi spolu s Balcarem přestoupil také dosavadní evangelický kazatel Kurz, který působil ve Stroužném a na jehož bohoslužby Balcar docházel. Srov. ŠÁROVÁ Marta: Na Chocholouši, Liberec 2001, s / Tamtéž 21/ Křesťanství v Podorlicku, s / Tamtéž, s / V České Skalici se utvořila kromě Balcarovy kazatelské stanice také první pobočka Svobodné reformované církve ve východních Čechách, jejíž příslušníci dříve odešli z Balcarova sboru. 194

7 Kábrt V.: Stručný nástin formování nekatolických sborů v západním Podorlicku... ještě za Balcarova života. 24/ Z více jak dvou set, které měl sbor před vnitřními nepokoji v době největšího rozmachu po necelou stovku ve druhé polovině 80. let 19. století. Řešením, jak překonat izolaci sboru, se stalo jeho sloučení s nedávno vzniklou pražskou Svobodnou reformovanou církví, od níž bysterská církev převzala i nový název. Ke sloučení došlo roku Napojením na větší církevní organizace se zabránilo zániku původně sektářské skupiny kolem Jana Balcara a jako součást Svobodné reformované církve si bysterský sbor udržel kontinuitu až do současnosti. Soužití dvou nekatolických církví (evangelické a svobodné) na malém území nebylo zcela bez problémů. Pro evangelíky bylo nelehké přijmout, že část členů jejich komunit se přiklonila k cizorodému duchovnímu hnutí. Tito lidé sebou odnesli i část společných úspor. Ve svých literárních vzpomínkách popisuje Marta Šárová, jak si evangeličtí věřící stěžovali na výtky ze strany balcaráků, kteří měli sebe za obrácenější a dokonalejší. Zmiňuje se i o věroučných hádkách mezi oběma tábory. 25/ Bysterský sbor udržoval kontakt také se sborem obnovené Jednoty bratrské-herrnhutské v Potštejně, nedaleko Vamberka v podhůří Orlických hor. Tento sbor, první na Českém území po znovuobnovení Jednoty, vznikl roku Vzájemný vztah Bystrého a Potštejna nebyl pro současnou dobu vzniku a vzdálenost, poznamenán rozchodem a výčitkami. Snad právě i nonkomfornost obou sborů v rámci dobového nekatolického církevního proudu je sblížila daleko více, než s místními evangelickými sbory. 26/ Velké kvalitativní a kvantitativní změny v životě evangelických i svobodných sborů na Hradecku pak přinesl počátek 20. století a především vznik Československa, ale to je již jiná kapitola. Summary Author describes a short brief and development of non-catholic Churches in eastern Bohemia in 19th century. Some details from biography of influential personalities, Josef Arnošt Bergman and Jan Balcar, are given. 24/ Část lidí se vracela zpět k evang. Ref. Sboru proto, že ke svobodné církvi přestoupili v době, kdy na Náchodsku ještě nepůsobil žádný evangelický kazatel a Balcarova osobnost jim tento nedostatek kompenzovala. Tímto způsobem se dá vysvětlit vysoké číslo 28 lidí, kteří se během roku 1877 ze svobodné církve vrátili nazpět do reformovaného hronovského sboru (srov. archiv ČCE Hronov, Kniha přestupů). Ten se v té době, coby stále součást mateřského klášterského sboru, ve zdejší oblasti pevně uchytil především přítomností kazatele Šáry a stavbou vlastní modlitebny (1876). 25/ ŠÁROVÁ M.: Na Chocholouši, Liberec 2001, s / JINDRA, S.: Vývoj mezicírkevních vztahů a vztahů církví se světem, In. Křesťanství v Podorlicku, Rychnov nad Kněžnou Dobruška 2000, s