divadlo Constanza Macras 06 Režisérský tandem SKUTR o Donu Giovannim Číslo 10 / Červen 2012 / 129. sezona

Transkript

1 Národní divadlo Číslo 10 / Červen 2012 / 129. sezona Constanza Macras Světoznámá choreografka po dvou letech opět na Nové scéně 06 Režisérský tandem SKUTR o Donu Giovannim Foto: B. Stöss

2 Činohra / Drama Opera Balet / Ballet Laterna magika Umělecký šéf činohry / Artistic director of the Drama: Michal Dočekal Umělecký šéf opery / Artistic director of the Opera: Rocc Umělecký šéf baletu / Artistic director of the Ballet: Petr Zuska Šéf Laterny magiky / Director of the Laterna magika: Zdeněk Prokeš Národní divadlo / The National Theatre Národní divadlo / The National Theatre Národní divadlo / The National Theatre Repertoár na nové scéně / REPERTOIRE on the new stage William Shakespeare Král Lear Režie / Stage direction: Jan Nebeský Premiéry / Premieres: 10. & Stavovské divadlo / The Estates Theatre Jan Drbohlav, Josef Hazlík Deváté srdce Režie / Stage direction: Juraj Herz Premiéra / Premiere: Lucy Prebble Enron Režie / Stage direction: Michal Dočekal České premiéry / Czech premieres: 16. & P. C. de Beaumarchais L. Da Ponte W. A. Mozart Bláznivý den aneb Figarova svatba Režie / Stage direction: Michal Dočekal Premiéry / Premieres: a Nová scéna / The New Stage Petr Zelenka Ohrožené druhy Režie / Stage direction: Petr Zelenka Česká premiéra / Czech premiere: Karel Steigerwald Má vzdálená vlast Režie / Stage direction: Ivan Rajmont Česká premiéra / Czech premiere: Eugène Ionesco Nosorožec Režie / Stage direction: Gábor Tompa Premiéra / Premiere: Divadlo Kolowrat / The Kolowrat Theatre Martin Františák Karla Režie / Stage direction: Jan Kačer Premiéra / Premiere: Mezinárodní divadelní Projekt / international Theatre Project Nouzový vchod / Emergency Entrance Můj soused, můj nepřítel Režie / Stage direction: Viktorie Čermáková Premiéra / Premiere: Ateliér Národního divadla / Atelier of the National Theatre Antonín Dvořák Jakobín / The Jacobin Dirigent / Conductor: Tomáš Netopil Režie / Stage direction: Jiří Heřman Premiéry / Premieres: 8. & Marko Ivanović Čarokraj / Enchantia Dirigent / Conductor: Marko Ivanović Režie / Stage direction: Petr Forman Premiéry / Premieres: 14. & Benjamin Britten Gloriana Dirigent / Conductor: Zbyněk Müller Režie / Stage direction: Jiří Heřman Premiéry / Premieres: 3. & Stavovské divadlo / The Estates Theatre Wolfgang Amadeus Mozart Don Giovanni Dirigent / Conductor: Tomáš Netopil Režie / Stage direction: SKUTR Premiéry / Premieres: 9. & Státní opera / State Opera Carl Maria von Weber, Gustav Mahler Tři Pintové / The Three Pintos Dirigent / Conductor: Heiko Mathias Förster Režie / Stage direction: Jiří Nekvasil Premiéra / Premiere: Ambroise Thomas Mignon (koncertní uvedení opery) Dirigent / Conductor: Tomáš Brauner Premiéra / Premiere: 1. & Pietro Mascagni, Ruggiero Leoncavallo Sedlák kavalír, Komedianti / Cavalleria rusticana, I pagliacci Dirigent / Conductor: Hilary Griffiths Režie / Stage direction: Inga Levant Premiéry / Premieres: 14. & Petr Iljič Čajkovskij Šípková Růženka / Sleeping Beauty Choreografie / Choreography: Javier Torres podle / after M. Petipa Česká premiéra / Czech premiere: Nová scéna / The New Stage Moonshine Večer choreografií Christophera Bruce / An evening of Christopher Bruce s choreographies Dance at the Crossroads Hudba / Music: The Waterboys Moonshine Hudba / Music: Bob Dylan Rooster Hudba / Music: Rolling Stones Česká premiéra / Czech premiere: Státní opera / State Opera Ludwig Minkus Don Quijote Režie / Stage direction: Jaroslav Slavický Choreografie / Choreography: Jaroslav Slavický, Kateřina Slavická a Hana Vláčilová podle M. Petipy a A. Gorského Premiéra / Premiere: Petr Zuska Gala X Retrospektiva choreografické tvorby uměleckého šéfa v desetiletí / A retrospective of the artistic director s choreographic creation in the decade Představení / Performances: Legendy magické Prahy / Legends of Magic Prague Námět, scénář, režie / Script and Stage direction: Jiří Srnec Choreografie/Choreography: Petr Zuska Kouzelný cirkus / Wonderful Circus Režie / Stage direction: Evald Schorm, Jan Švankmajer, Jiří Srnec Choreografie / Choreography: Karel Vrtiška, Jiří Hrabal, Vlastimil Jílek, Josef Koníček, František Pokorný Casanova Scénář a režie / Script and Stage direction: Juraj Jakubisko Choreografie / Choreography: Jean-Pierre Aviotte Graffiti Režie / Stage direction: Ondřej Anděra, Petr Kout Choreografie / Choreography: Jiří Bubeníček, Václav Kuneš a Petr Zuska Cocktail 012 The Best of Námět a dramaturgie / Dramaturge: Václav Janeček Kamera a střih / Camera and editing: Jan Loukota Premiéry a produkce sezony Premieres for the season 2

3 Úvodník / Editorial Vážení a milí diváci Foto: P. Neubert Ondřej Černý ředitel Národního divadla Director of the National Theatre Sezona, která se pomalu chýlí ke svému závěru, byla pro Národní divadlo sezonou do značné míry přelomovou. Po připojení Nové scény v lednu 2010 se k 1. lednu 2012 rozšířilo umělecké a majetkové portfolio Národního divadla o Státní operu. Tento akt vyvolal s ohledem na historické kontexty zcela logicky kontroverzní reakce. Nicméně vzhledem k tomu, že hl. město Praha se ani po dlouhých letech jednání nerozhodlo převzít odpovědnost za část pražské operní a baletní produkce, považoval jsem a stále považuji opětovné připojení Státní opery za jediné reálné dlouhodobé řešení, které přinese uměleckým složkám Státní opery skutečnou perspektivu, krásné budově Státní opery řádnou péči, které se jí v minulosti nedostávalo, a v neposlední řadě Národnímu divadlu lepší možnosti pro jeho uměleckou práci. Přes všechny peripetie, kterým proces spojení ND a SOP prošel, mne dosavadní vývoj přesvědčuje o tom, že jdeme správnou cestou. Jsme ovšem teprve na začátku celého procesu transformace, jehož součástí je vybudování silného operního souboru, který se bude opírat o samostatné orchestry a sbory Národního divadla a Státní opery, a vznik nového velkého baletního tělesa. Všechny tři soubory, tedy Opera, Činohra a Balet, budou využívat jedinečnou možnost umělecky pracovat ve všech našich čtyřech divadelních domech, přičemž budeme samozřejmě ctít a rozvíjet tradice těchto divadel a jejich přirozené programové akcenty, jakými jsou český klasický operní a činoherní odkaz v budově Národního divadla, mozartovský repertoár ve Stavovském divadle či světová operní klasika ve Státní opeře. Tento hrací model je sice organizačně extrémně náročný, ale zároveň poskytuje uměleckým souborům maximální možnosti a Vám, divákům, neobyčejnou šíři různorodé programové nabídky. Jan Císař ve své knize Česká divadelní tradice: mýtus, nebo živá skutečnost? píše o Národním divadle jako o mimořádném unikátním jevu, který nemá dodávám já ve světě obdoby. Tato skutečnost a výjimečná jedinečnost Národního divadla v jeho postavení v českém divadelnictví, v českém umění a české kultuře (J. Císař) nás zavazuje k tomu, abychom veškeré reformní kroky podnikali s velkou obezřetností a s velkou pokorou. A to v zájmu umělecké tradice, současných uměleckých sil i umělecké budoucnosti Národního divadla a v neposlední řadě v zájmu Vás, našich ctěných diváků. Přeji Vám krásné a slunečné léto a těším se na setkání v divadelní sezoně 2012/13! Ondřej Černý ředitel Národního divadla > Po dvou letech se na Novou scénu vrací světoznámá argentinská choreografka CONSTANZA MACRAS, aby s romskými hudebníky, tanečníky a herci napříč věkovými kategoriemi z celé střední Evropy a také s profesionálními tanečníky z jejího souboru DorkyPark vykonala cestu krajinou předsudků a klišé o romské jinakosti. 5. a (20.00) CONSTANZA MACRAS DorkyPark OPEN FOR EVERYTHING OPEN FOR EVERYTHING Constanza Macras Foto: T. Aurin Více o projektu na str. 30 3

4 Život v národním divadle Divadelní architektura ve střední Evropě (TACE) TACE byl tříletý projekt podpořený grantem z programu Evropské unie Culture Jeho cílem bylo shrnout dosavadní poznatky o vývoji divadelní architektury jako specifického fenoménu evropského kulturního dědictví. V rámci projektu bylo realizováno několik typů aktivit tak, aby výstupy pokryly co nejširší cílovou skupinu a oslovily jak odborníky, tak širokou veřejnost. Projekt připravil Institut umění Divadelní ústav (IDU), realizátorem projektu bylo Národní divadlo spolu s partnerskými divadelními institucemi z Maďarska, Polska, Slovenska a Slovinska. Projekt byl zahájen v roce 2008 a trval do ledna Po jeho ukončení byl projekt pro fázi udržitelnosti převeden pod vedení IDU. V této fázi došlo k otevření projektu, byla nabídnuta spolupráce dalším evropským institucím s ambicí pokrýt co největší území. V této souvislosti byl projekt přejmenován a dále je propagován pod názvem EVROPSKÁ DIVADELNÍ ARCHITEKTURA EUTA. Beyond Everydayness Igor Kovačevič a kol. Kniha je finálním výstupem několikaletého mezinárodního projektu Národního divadla Theatre architecture in the central Europe (TACE), hrazeného z fondů Evropské unie. Anglicky psaná výpravná plnobarevná publikace, výsledek společné tříleté práce více než 35 expertů, historiků umění, architektů, kurátorů a teoretiků, postihuje vývoj divadelního prostoru ve střední Evropě s ohledem na středoevropské historické, politické a kulturní vztahy od 16. století do současnosti. Prezentuje detailní informace o historii 73 nejdůležitějších divadelních staveb z České republiky, Rakouska, Maďarska, Polska, Slovenska a Slovinska. Každý text doprovází bohatá fotografická dokumentace, reprodukce historických materiálů a základní architektonické plány (půdorys a řez). Kniha je uvedena statěmi, které čtenáře uvedou do historických souvislostí v každé z šesti zmiňovaných zemí a schematickým přehledem vývoje divadelního prostoru. Historické epochy jsou prezentovány mapkami s vyznačením hranic zemí v dané době a výčtem nejdůležitějších historických událostí. V závěru jsou popsány 4 fenomény s tématem knihy úzce související divadla pod širým nebem, architektonické soutěže, kulturní domy a alternativní divadelní prostory. Úplný závěr pak tvoří šest rozhovorů s lidmi různých profesí na téma budoucnost divadelního prostoru. Samozřejmou součástí je jmenný rejstřík a bohatá bibliografie. Digitalizace archivu Digitalizace archivu pokračuje. Veřejnosti jsme zpřístupnili dalších šest sezon denního repertoáru ND. Uživatelé archivních webových stránek tak mohou najít denní divadelní cedule od roku 1883 do roku 1980 a od roku 2000 do současna. Každý den se také rozšiřuje nabídka obrazových dokumentů (fotografie, kostýmní a scénické návrhy). Jazz v Opeře 12. června 2012 v 19 hodin vystoupí v historické budově Národního divadla vynikající americký jazzový zpěvák Freddy Cole se svým kvartetem. Jde o další v rámci série koncertů Jazz v Opeře. V atmosféře naší první scény tak znovu dochází k souznění unikátního prostoru s jedinečným hudebním zážitkem. Koncert se uskuteční pod záštitou Velvyslanectví USA v Praze. Foto C. Walker 4

5 > Rigoletto Richard Haan Foto: D. Jäger 10. ročník Verdiho festivalu Už od roku 1992 se pravidelně, pouze s malými obměnami, koná ve Státní opeře srpnový Verdiho festival. I letos se diváci mohou těšit na klasická díla italského skladatele v podání našich předních sólistů i hostů ze zahraničí (začátky vždy v 19.00) La traviata Rigoletto Rigoletto La traviata Trubadúr Nabucco La traviata Aida Nabucco Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl Od 14. června 2012 hostí rodiště zakladatele české národní hudby Bedřicha Smetany již 54. ročník druhého nejstaršího hudebního festivalu v České republice, který zároveň patří k největším pravidelným festivalům klasické hudby u nás. Každoročně jsou jeho hlavní programovou náplní operní inscenace, z nichž letos hned tři patří do repertoáru Opery Národního divadla. Smetanova Litomyšl 2012, 14. června 8. července Giacomo Puccini: La bohème Antonín Dvořák: Jakobín Giuseppe Verdi: La traviata Národní divadlo začtěte se! Produkce nakladatelství Činohry Národního divadla nově na knihkupeckých pultech! Počínaje programovou brožurou k poslední premiéře činohry, jíž byl Bláznivý den aneb Figarova svatba (rež. Michal Dočekal), začínáme prodávat naše tituly ve všech dobrých knihkupectvích. Nyní tak mají čtenáři k divadelním hrám (často v autorských adaptacích) doplněným zasvěcenými studiemi, dalšími textovými materiály a doprovodnými fotografiemi a obrazovými přílohami ještě blíž. Pokud vás neláká normální nákupní košík, zvolte ten elektronický a nakupujte na webových stránkách našeho distributora. Kupříkladu hned zde: blaznivy-den-aneb-figarova-svatba/ Pro věrné návštěvníky ND a ty, kteří se rozhodnou texty objednávat přímo v ND (programy@narodni-divadlo.cz), upozornění: naše ceny jsou o knihkupecký rabat nižší. Upozornění pro majitele Předplatného 2011/2012 a majitele Vánočního předplatného 2011 Č1 To nejnovější z činohry I ve Stavovském divadle zrušeno představení Figarova svatba; náhradní termín pro skupinu je ve Stavovském divadle ČNS Činohra na Nové scéně na Nové scéně zrušeno představení Nosorožec; náhradní termín pro skupinu je na Nové scéně ROD4 Rodinné divadlo odpolední IV ve v Národním divadle zrušeno představení Zkrocení zlé ženy; náhradní termín pro skupinu je ve v Národním divadle III All exclusive Vánoční předplatné v Národním divadle zrušeno představení Carmen; náhradní termín pro skupinu je v Národním divadle O veškerých změnách budou předplatitelé informovánidopisem či em a sms. Aktuální změny se můžete dočíst i na informační ceduli umístěné o přestávce každého představení v prostoru večerní pokladny Národního divadla a Stavovského divadla a v prostoru šatny Nové scény a Divadla Kolowrat. > Jakobín Kateřina Kněžíková, Luděk Vele, Aleš Briscein Foto: H. Smejkalová Děkujeme všem divákům, kteří si zakoupili předplatné na příští sezonu. Celkem 34 různých abonentních skupin představení do Národního divadla a Státní opery si pořídilo abonentů. Děkujeme a věříme, že ve společnosti Opery, Baletu, Činohry a Laterny magiky strávíte krásná divadelní odpoledne a večery. 5

6 téma > Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský Foto: H. Smejkalová SKUTR: Devadesát procent práce děláme společně V závěru letošní sezony uvede Opera Národního divadla jeden z velkých světových titulů, který se ovšem narodil přímo v Praze Mozartova Dona Giovanniho. Kromě jeho výjimečnosti ve spojení se scénou Stavovského divadla je chystané provedení zvláštní i tím, že při rozhovoru s režisérem odpovídají dva hlasy a často se používá zájmeno my. Na režisérské židli totiž sedí SKUTR, tedy Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský. > Na zkoušce Dona Giovanniho Foto: H. Smejkalová Režisérských tandemů ve světě českého divadla není mnoho. Jak vznikl ten váš? Martin Kukučka: Na hudebním festivalu Mladé podium v Karlových Varech byl Lukáš osloven, aby režijně udělal slavnostní zahájení, byli jsme ještě ve druhém ročníku na DAMU. Jenže na to bylo málo času, tak mě požádal, jestli bych mu nepomohl. Při generálních zkouškách, když se dávaly finální poznámky hercům, jsme zjistili, že je máme úplně identické. Od té doby vím, že už si poznámky vůbec nemusím psát. Lukáš je napíše úplně stejně. Tam jsme přišli na to, že když propojíme naše divadelní priority nebo dovednosti, bude se nám pracovat daleko snadněji. Naše práce hodně spočívá v tom, že když přijdeme na scénu, vycházíme z lidí a improvizace. Věci často vznikají na místě a přesně k tomuto způsobu práce je vhodnější, když se doplňujeme. Jeden staví, druhý pozoruje. Dává nám to mnohem větší možnost dát prostor herci. Lze podobný způsob práce užívat i samostatně? MK: Já si to moc nedokážu představit. Zpětná reflexe nepočká do druhého dne. Děje se právě v tom okamžiku. Zachytit ji a rovnou předat by jeden člověk asi nezvládl. Je to prostě způsob divadla, který jsme se rozhodli nějakou dobu dělat, a na to jsou potřeba dva. Vy ale přesto samostatné projekty máte. Jak to funguje u nich? MK: U mě to funguje tak, že si jen někoho dosadím místo Lukáše. Ale musí to být osoba, které mohu maximálně důvěřovat. Když dělám třeba věc, která je víc taneční, pozvu si choreografa. Ovšem u divadla multižánrového je pro mě Lukáš nenahraditelný a pořád si to ještě bez něj nedokážu představit. Lukáš Trpišovský: Mým samostatným projektem jsou nejčastěji rozhlasové hry, ale to je úplně jiný způsob práce. Soustředěnost je tam víc na text, takže si vystačím sám. Ale co se týká jiných věcí, taky si raději přizvu někoho do dvojice. Stále ale děláme devadesát procent práce společně. Nese sebou společná práce negativa? LT: My si někdy děláme legraci, že je to jako manželství. Stejně jako se říká, že v něm po sedmi letech přichází krize, i my už jsme si ji přestáli. Už se hrozně dobře známe, víme co od toho druhého čekat a stejně tak dobře víme, že toho druhého už nezměníme. Děláme spolu deset let, museli jsme se naučit respektovat jeden druhého. MK: Trošku nevýhodou je, že jsme spolu i sousedé v baráku, takže se čas od času stane, že nám to naruší ideální sousedské vztahy a nemluvíme spolu. Jinak se nám ale povedlo skvěle rozdělit profesní a soukromý život. Když jedeme třeba na chalupu do Tater, hodíme divadlo za hlavu a bavíme se o jiných věcech. Chvíli to ale samozřejmě trvalo. Jste hodně rozdílné povahy, což je zřejmě způsobeno i rozdílnou národností, nekomplikuje vám někdy právě tohle spolupráci? LT: Je pravda, že se nikdy nebavíme o rozdělení Československa, na to máme každý svůj pohled, takže tohle téma vynecháváme. Ovšem jinak se rozdílné povahy ukazují spíš ve vztahu k ostatním. Martin je hlučnější, má velká gesta, takže ho většinou musíme spíš umírňovat, aby se na nás lidé například v kavárně neotáčeli. Přijeli jsme ale třeba do Bělehradu a on tam strašně zapadl, lidé ho milovali. Zatímco mě se pořád ptali, proč mám depresi. 6

7 MK: Lukáše si v podstatě vůbec nevšimli, že tam byl! Velkou možnost srovnávat různé národní povahy máte i díky častým návštěvám zahraničních festivalů. Vnímáte hodně různorodost publika? LT: Vždy jsem byl přesvědčený, že existence národních povah je hloupost. Ale postupem času, právě díky práci v zahraničí, jsem zjistil, že na tom něco je. Není to jenom o temperamentu, ale třeba i o různém způsobu přijímání kultury. Děti v zahraničí čtou jiné pohádky, s jinou náplní a jinými konci, jsou tam jiná národní traumata a to se samozřejmě promítne i na reakcích publika v divadle. Nejlépe jsme to mohli poznat, když jsme s jedním projektem procestovali více zemí. Reakce publika nejen při představení, ale i po něm je například v Litvě diametrálně odlišná než třeba v Bělehradě. MK: V Asii člověk jinou reakci tak nějak očekává, ale potom vyjede k nám za hranice a zjistí, že i třeba mezi polským a naším divákem jsou zásadní rozdíly. To mi přijde nejzábavnější. Jakým způsobem si dva režiséři vybírají spolupracovníky do inscenačního týmu? LT: My nemáme nikdy ambici někoho lámat nebo překonávat něčí odpor. Trávíme tolik času v divadle, že je pro nás kromě profesních kvalit hrozně důležité, s jakým člověkem děláme. Samozřejmě, že se snažíme vybírat na konkrétní druh práce ty nejlepší profesionály, ale postupem času jsme si už vytvořili tým spolupracovníků. A ten je složený z lidí, se kterými bychom chtěli trávit i volný čas. Nějakým způsobem nás inspirují, baví nás s nimi být. A přitom splňují profesní požadavky. Asi bychom nemohli dělat s někým, kdo je třeba geniální, ale jinak bychom si s ním neměli co říct. MK: My neprosazujeme svoji vizi. Tvoříme inscenační tým, aby lidé v něm viděli svět a ten náš společný projekt stejně jako my. V poslední době jste hodně vyhledávaní režiséři. Vyhovuje vám maximální vytížení s minimem volného času? LT: Nedávno jsem se bavil s Marthou Issovou, která si mi posteskla, že jde teď z filmu do filmu, takže za chvíli asi nebude mít práci. Herci to tak totiž mají, pracují často ve vlnách. U nás to funguje obdobně. Už jsme vlastně jedno takové období zažili. Hned po škole jsme byli hodně žádaní, vyjeli jsme do zahraničí a zájem o nás tady Neprosazujeme svoji vizi. Tvoříme inscenační tým, aby lidé v něm viděli svět a ten náš společný projekt stejně jako my. 7

8 > Martin Kukučka a Jan Šťáva při zkoušce Foto: H. Smejkalová Režijní tandem SKUTR tvoří režiséři Martin Kukučka (nar ve slovenském Martině) a Lukáš Trpišovský (nar v Praze). Společně začali pracovat při studiích na DAMU u profesora Josefa Krofty a profesora Miloslava Klímy. Po ukončení studia je přizval ředitel Divadla Archa Ondřej Hrab ke spolupráci a nabídl jim tvůrčí rezidenci. Zde vzniklo několik úspěšných divadelních projektů. Inscenace SKUTRu se představily na festivalech v Srbsku, Polsku, Litvě, Itálii, Německu, Rumunsku, Slovensku, Číně či Jižní Koreje. Zahraniční působení SKUTRu vyvrcholilo měsíčním hostováním na festivalu Fringe ve skotském Edinburghu. S inscenací Joke Killers reprezentovali Českou republiku na světové výstavě Expo 2010 v čínské Šanghaji. Autorská představení SKUTRu kombinují tanec, pohyb, akrobacii, loutky, projekce, lightdesign, text a zvuk a dala by se jedním slovem označit za multižánrová či cross-over. Za svou tvorbu získali mnoho cen, z nichž jsou nejvýznamnější Grand Prix na mezinárodním festivalu FIST v Bělehradě 2007 a Cena diváků tamtéž 2007 a 2008, Cena Evalda Schorma a Cena Josefa Hlávky. Nominace na Total Theatre Aword za inscenaci Plačky na Festivalu ve Skotském Edinburghu. Třikrát po sobě byli nominováni na Talent roku Ceny Alfréda Radoka a v roce 2010 za inscenaci La Putyka na Inscenaci roku Ceny Alfréda Radoka. Několikrát byli také nominováni na cenu Sazky a Divadelních novin. hodně opadl. Začali jsme tedy dělat vlastní projekty, na které jsme sháněli financování. A teď se rozjela druhá vlna, která nás zase hodně zaměstnává. Tohle si člověk bohužel nemůže plánovat. Musí jen odhadnout vlastní síly, aby mu stačily. Po hodně náročných projektech je vždy potřeba udělat si pár měsíců pauzu, zjistit, jak jde život, nadechnout se, aby měl zase z čeho tvořit. MK: Lukáš je na tohle umírněnější. Mě fascinuje být u toho, takže pokud jde o zajímavá setkání, snažím se udělat maximum. Volno si pak člověk vždycky nějak udělá. V současné době chystáte pro Operu Národního divadla Dona Giovanniho. Lze konzervativní scénu Stavovského divadla sloučit s vaší oblibou v netradičních prostorech, na kterých vaše představení často vídáme? MK: My záměrně nevyhledáváme netradiční prostory. Člověk se naučí, že každý prostor něco nabídne. A ani jeviště Národního divadla, potažmo Stavovského divadla, se nedá vnímat jen jako nespecifický prostor. Je sice konzervativní ve svém pojímání, ale svá specifika má. Jde jenom o to najít je a vytěžit. Netradiční užití prostoru přece neznamená, že herec běhá mezi diváky. Jeviště ve Stavovském divadle má svoji historii a atmosféru. A právě na těchto věcech se při práci s ním dá krásně stavět. Nás ten prostor hodně zajímá, je plný inspirace. LT:Rozhodující je, aby prostor souzněl s textem. Když jsme třeba dělali na podzim Radúze a Mahulenu v brněnském Mahenově divadle, hodně souvisel výběr titulu se vzhledem scény. Neumím si představit, že bych dělal tuhle inscenaci v nějakém jiném prostoru. Je spíš deklamační, nese se. S Giovannim je to podobné, do Stavovské divadla jednoduše patří. Hudebníci se o Donu Giovannim někdy vyjadřují jako o opeře oper. Z toho jde respekt. Jaký je váš vztah k tomuto titulu? LT: Když mi z Národního divadla poprvé volali s nabídkou režírovat operu Don Giovanni, řekl jsem, že potřebuji čas na rozmyšlenou. Věděl jsem, že je to nádherný titul, se kterým je spojená světová premiéra ve Stavovském divadle, ale současně jsem věděl, že je to velmi těžký úkol. U Dona Giovanniho nestačí jen dělat pěkné obrázky a nechat za sebe pracovat hudbu. Je to velmi dobře napsaná situační komedie, která má ohromný přesah v postavách Dona Giovanniho a Komtura, v otázkách života i smrti a jejich překračování. Úskalí je v udržení hranice situační komedie, do které musíte dostat metaforický obrazový přesah. To je pro klasické repertoárové opery hodně atypické. Takže rozhodnutí, zda vzít titul, po kterém všichni operní režiséři touží, ale vědět, že ho děláme jako svoji první operu, nebylo jednoduché. I když ta nabídka byla v podstatě neodmítnutelná. S čím se při zkoušení nejvíc potýkáte? LT: Opera Don Giovanni má velký nárok na herecké výkony zpěváků, nestačí ji jen uzpívat. Je tam mnoho situací, které se také musejí uhrát. Mozart byl geniální psycholog, dokázal do klasické formy napěchovat emoce a jejich kontrast. My čím dál víc zjišťujeme, že nás tím, jak je opera napsaná, v podstatě stále geniálně vede za ruku. MK: Naším největším úkolem je vlastně rozpohybovat zpěváky. Don Giovanni je napsaný tak, že potřebuje od herců akci. My se nesnažíme dělat nějaké velké metafory, myšlenky nebo gesta, to už tam je napsané. My musíme jen naplnit vztahy mezi lidmi na jevišti. Ty jsou v Donu Giovannim plné emocí, vášně, hravosti, erotiky a přitom na hranici. Na hranici lascivnosti, lásky a smrti. A taky na hranici toho, jak se vztahy začnou měnit ve chvíli, kdy jde o krk. Změna vztahu a postoje jednotlivých postav se mění v každé situaci a to je na téhle opeře nesmírně zajímavé. Je pro vás větší inspirací hudba nebo libreto? MK: U Dona Giovanniho jde o tak úzké propojení, že to nelze rozdělovat. LT: Libreto dává základní situaci, ale hudba vede skrz situaci a rozkrývá vztahy a emoční poryvy mezi postavami. Takže se to opravdu oddělit nedá a inspiruje nás oboje. Třetím prvkem inspirace jsou pak jednoznačně samotní zpěváci. Ti inscenaci dávají maso a kosti. Hodně z nich vycházíme. S tématem Dona Giovanniho je neodmyslitelně spjatý prvek erotiky. Jak moc s ním počítá vaše provedení? LT: Je potřeba si udělat jasno ve významu slova erotika. Pokud znamená koření vztahů mezi lidmi a důvod, proč se o nějakého člověka zajímám, pak je náš Don Giovanni erotiky plný. Ovšem bavíme-li se o prvoplánové erotice z časopisů vyvěšených na zadní straně trafiky, tu u nás rozhodně nenajdete. MK: Určitě se nedá říct, že by byl motiv erotiky upozaděný. Jenže my ho vidíme spíš jako fantasijní svět Dona Giovanniho, do kterého dokáže vtáhnout lidi. Dokáže je zaujmout a rozkrýt jim věci, které oni sami ještě o sobě nevědí. Když najdeme správný význam toho slova, určitě je nutné říct, že erotika v naší inscenaci je! Bude tedy váš Don Giovanni jiný? LT: Jiný než co? V průběhu příprav jsme nastudovali mnoho výkladů, jak se Don Giovanni dělal ve světě, jenže když jsme na začátku od Národního divadla dostali nabídku, ptali jsme se, co se od naší režie očekává. A odpověď byla, že žádoucím výsledkem je Don Giovanni, jak ho vidíme my. Těžko posoudit, zda bude jiný. Snažíme se o vlastní práci. MK: Jsme zvyklí dělat autorské projekty, ale tady interpretujeme dílo, u kterého nemáme ambici dokázat si, že umíme Mozarta udělat jinak. Snažíme se vycházet z čisté interpretace díla, i když na druhou stranu ho zasazujeme do bezčasového prostředí, takže určitě neděláme historizujícího Dona Giovanniho. Bezčasové prostředí je přístupnější pro vyjádření metafor současnému divákovi. Je možné, že náš způsob provedení bude blízký divákovi, který není úplně zvyklý chodit do divadla. Otázkou samozřejmě zůstává, zda takový divák na Dona Giovanniho přijde. Ale my se snažíme vždycky dělat divadlo nejen pro lidi, kteří do něj pravidelně chodí, ale i pro ty, kteří se pro něj teprve mohou nadchnout. Jak by podle vašich představ vypadal ideální divák, který zamíří do Stavovského divadla na Dona Giovanniho? MK: Stačí, aby si sebou přinesl jedinou věc, a to je otevřená fantasie. Nebo alespoň trošku pootevřená. Petr Kozlíček 8

9 opera Giuseppe Verdi Nabucco , a ve Státní opeře Mediální partneři opery: Art&Antiques, A2, ceskenoviny.cz, Czech Music Quarterly, Český rozhlas 3 Vltava, Harmonie, HIS Voice, operaplus.cz

10 Opera > Premiéra ve státní opeře Pietro Mascagni Sedlák kavalír Ruggiero Leoncavallo Komedianti Hudební nastudování: Hilary Griffiths Dirigent: Hilary Griffiths / Jiří Štrunc Režie: Inga Levant Scéna a kostýmy: Friedrich Eggert Sbormistři: Tvrtko Karlović, Adolf Melichar Účinkují: Santuzza Anda-Louise Bogza / Nana Miriani Turiddu Igor Jan / Michal Lehotský / Emmanuel di Villarosa Alfio Miguelangelo Cavalcanti / Vladimír Chmelo / Ivan Kusnjer Lola Galia Ibragimova / Andrea Kalivodová Lucia Galia Ibragimova / Yvona Škvárová / Lenka Šmídová Canio Igor Jan / Michal Lehotský / Emmanuel di Villarosa Nedda Maria Kobielska / Simona Procházková Tonio Miguelangelo Cavalcanti / Vladimír Chmelo / Ivan Kusnjer Beppe Vladimír Doležal / Jan Markvart Silvio Jiří Brückler / Jakub Pustina Orchestr a sbor Státní opery Premiéry 14. a ve Státní opeře Když významný italský nakladatel Edoardo Sonzogno v polovině roku 1888 vypsal soutěž pro mladé skladatele o nejlepší jednoaktovou operu, netušil, že ze 73 přihlášených děl se to vítězné stane nesmrtelným a i po více než sto dvaceti letech jedním z nejoblíbenějších. Tehdy pětadvacetiletý Pietro Mascagni stál na počátku své skladatelské dráhy a do soutěže, o které se dozvěděl dva týdny před uzávěrkou, zaslal čerstvě dokončeného Sedláka kavalíra, který je považován za základní dílo italského verismu, jímž na jeviště vstoupily postavy ze současného života, lidé z drobných poměrů a nižších sociálních vrstev. O spolupráci požádal svého přítele Giovanniho Targioni-Tozzettiho, který si vybral oblíbenou novelu Giovanniho Vergy Sedlák kavalír, kterou společně s G-uidem Menascim obratně převedli do působivého dramatického libreta. Není bez zajímavosti, že ve zmíněné soutěži byla dle téže předlohy přihlášena ještě opera Mala Pasqua! (Prokleté Velikonoce), jejímž autorem je Stanislao Gastaldon. Přestože před Sedlákem kavalírem začal Mascagni komponovat dvě jiné opery, stal se právě Sedlák první dokončenou a provedenou operou. Premiéra v Římě 17. května 1890 byla skladatelovým životním úspěchem, Mascagni zažil na čtyři desítky opon a opera se brzy začala hrát po celém světě. Jen v Itálii dosáhl Sedlák kavalír během skladatelova života 14 tisíc repríz! V Praze se Sedlák kavalír objevil necelý rok po světové premiéře, když ho 4. ledna 1891 uvedlo Národní divadlo, při premiéře v kombinaci s reprízou Plautovy činohry Menaechmové. Na základě velkého úspěchu uvedlo rok po té Národní divadlo Mascagniho Kmotra Fricka a za další rok operu Rantzauové. Z Mascagniho oper na našem území zazněl opakovaně Zanetto. O šest let starší Ruggiero Leoncavallo byl svědkem fantastického přijetí Sedláka kavalíra a rozhodl se rovněž v duchu verismu zkomponovat svou vůbec první operu Komedianty. Tehdy ještě téměř neznámý Leoncavallo napsal roku 1891 libreto i hudbu během pěti měsíců. O rok později slavil se svou operní prvotinou při milánské premiéře obrovský úspěch. Stejně jako v případě Sedláka kavalíra se i Komedianti poprvé objevili v pražském Národním divadle necelý rok po premiéře. Poprvé zde byli uvedeni v jednom večeru s Délibovým baletem Coppélia. Rovněž v Praze si Komedianti okamžitě získali oblibu, v zápětí byli uváděni i na dalších našich scénách a postupně sem přicházely další Leoncavallovy opery Medicejští, Bohéma, Zaza a Cikáni. V roce 1893 byly v Římě obě opery poprvé uvedeny společně v jeden večer a od té doby patří nerozlučně k sobě. Josef Bohuslav Foerster prohlásil, že Komedianti jsou na ruby obráceným Sedlákem kavalírem v Sedlákovi zápasí dvě ženy o muže, v Komediantech dva muži o ženu a poté obě opery končí stejně: vraždou ze žárlivosti. Nejnovější inscenace Národního divadla přenáší děj Sedláka kavalíra do italského filmového studia Cinecittà, které založil v roce 1937 Benito Mussolini pro účely propagandy pod heslem Kino je nejsilnější zbraň. Postavy opery zde záhy po otevření natáčejí jeden z krásných historických velkofilmů o přípravě Velikonoc a jsou konfrontováni s nucenou krásou, klidem a v sousedství toho s reálným životem. V Komediantech se ocitáme ve stejném filmovém studiu ale v současnosti, ve světě slavných celebrit, na party, na jejímž programu má být mj. vystoupení skupinky staromódních klaunů. Mementem je uvědomění si, že falešná krása, zde zpřítomněná např. filmovými (Sedlák kavalír) nebo klaunskými (Komedianti) kostýmy, neznamená zhola nic ve srovnání s realitou, která nás obklopuje. Pavel Petráněk 10