Kulturní místopis obce Vnorovy ve 20.století

Transkript

1 Masarykova univerzita Ve Vnorovech dne Filosofická fakulta Ústav hudební vědy Sdružená uměnovědná studia Kulturní místopis obce Vnorovy ve 20.století Bakalářská práce Vypracoval : Martin Motyčka UČO Vedoucí práce : Mgr. Viktor Pantůček UČO Vnorovy

2 Prohlášení: Téma bakalářské práce : Kulturní místopis obce Vnorovy ve 20. století Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracoval sám pod vedením Mgr. Viktora Pantůčka pouze s použitím dále uvedených zdrojů. Ve Vnorovech dne Martin Motyčka 2

3 Obsah Úvod... 5 Charakteristika obce Vnorovy... 5 Koncepce práce... 6 Významné kulturní události 20. století Osobnosti kulturního života a jejich vztah k obci Vnorovy Literatura František Zýbal Štěpán Polášek František Pavka Marie Kudeříková Julius Kramarics Jan Skácel Pavel Zíbal Výtvarné umění František Milan Lejček Josef Kozumplík František Trojek Petr Skácel Jan Komoň Josef Tomeček Marta Vašíková Brnatálová

4 Jaromír Dostál Hudba Závěr Resumé English Summary Seznam použité literatury Seznam příloh Přílohy 4

5 1. Úvod 1.1. Charakteristika obce Vnorovy Vnorovy jsou obcí s bohatými folklórními tradicemi, které mají hluboké kořeny v pohnutých dějinách této častými nájezdy okolních agresorů zkoušené příhraniční vsi. Místní lidé žijící v úrodné rovině kraje mezi Buchlovem a Javořinou díky příznivému klimatu přesto nikdy netrpěli velkou nouzí. Okouzlující krajina lužních lesů v mnoha lidech vzbuzovala touhu spodobnit její nezaměnitelnou krásu. Začali skládat písně, psát příběhy, romány a básně, a v posledních fázích také zachycovat štětcem a barvami na plátna, případně pomocí fotografického přístroje na filmy a fotopapíry okamžiky všedních dnů. Výše uvedené druhy umění pomohly zaznamenat prostředí této slovácké vesnice a jejího okolí. Literární umění je úzce spjato s lidovými písněmi, které v sobě pojí básnický talent dávno zapomenutých autorů s citem pro hudbu. Zpěvnost a melodičnost je jasným poznávacím znakem slovácké písně, z níž později vycházel také hudební skladatel Leoš Janáček ( ). Inspiraci spisovatelů a básníků lze vytušit v rázovitosti povahy místních obyvatel a především v okouzlujícím kraji lužních luk a lesů. Už ve starých výšivkách krojů, ubrusů a dalších tkanin denní potřeby je cítit velký um místních obyvatel. Několik posledních žen se dodnes věnuje tomuto pohasínajícímu způsobu zdobení textilií. Nejvýraznější lidovou výtvarnou technikou ve Vnorovech je bezesporu ruční malování voskových batikovaných kraslic, které se zde stalo zásadním fenoménem. Těžko je dohledatelný počátek malování kraslic ve Vnorovech. Je však jisté, že se zde malují už minimálně 150 let. Místní malérečky 1 daly světu nezaměnitelné vzory, které tyto kraslice proslavili pod názvem vnorovské. Mnoho jiných míst na Moravě se pak jimi nechalo inspirovat, název však zůstal stejný bez geografického rozlišení. Vnorovy se ve druhé polovině 20.století staly místem s největším počtem maléreček kraslic v celé republice. Tato tradice a výtvarná technika se dědí v rodinách z generace na generaci a mnohde se stala také vítanou finanční výpomocí. Další lidovou výtvarnou technikou, která ve Vnorovech figuruje, avšak původem přišla v první polovině 20. století z Podluží, je výroba figurek z kukuřičného šustí 2. Nejvíce se tvorbou proslavila paní Ludmila Kočišová (*1931), jejíž postavičky použila také známá 1 Malérečka je vžitý lidový název pro ženy, které se zabývají malováním velikonočních kraslic. 2 Kukuřičné šustí jsou sušené listy, které tvoří zapouzdření kukuřičných klasů. Listy musí být rovné a čisté a jsou během sklizně pečlivě vybírány. Následuje nezbytné dosušení, po němž je surovina připravena k použití. 5

6 animátorka Hermína Týrlová ( ) v jednom ze svých animovaných filmů natočených ve zlínských ateliérech. Zmíněná Ludmila Kočišová svými výtvory ozdobila také jeden ze stromů na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu při Vánocích v jubilejním roce Obec Vnorovy s třemi tisíci obyvateli se skládá ze dvou v šedesátých letech minulého století sloučených obcí Vnorov a Lidéřovic. Každá z obcí přináležela k jinému panství Lidéřovice k panství strážnickému a Vnorovy k panství veselskému. Důležitým pojítkem pro obě vždy byla společná farnost při kostele sv. Alžběty Durynské ve Vnorovech Koncepce práce Ve svojí práci zmapuji významné kulturní události ve 20. století, abych na vzorovém příkladu demonstroval kulturněhistorický vývoj typické moravské vesnice v tomto rozmanitém dějinném období. Chci ukázat, že i mimo městské aglomerace žije kultura i umění svým jedinečným životem. Studiem místopisných prací a kronik jsem se dopracoval k následnému shrnutí, které je završeno medailony významných osobností kulturně společenského života, jejichž vztah k obci Vnorovy je prokazatelný. Pro lepší orientaci jsou osobnosti rozděleny do tří skupin : literatura, výtvarné umění a hudba. V posledně jmenované kategorii v krátkém shrnujícím odstavci uvádím osobnost Leoše Janáčka, jehož životopisem se nezabývám, protože jeho vztah k obci se datuje spíše do 19. století, které tato práce nepostihuje. Během studia rozličných materiálů jsem bohužel narazil na neúplné či mnohdy až protichůdné informace. Na základě dalších nalezených podkladů jsem se vždy snažil zvolit reálnější a úplnější informaci. Chci na tomto místě poděkovat konzultantce PhDr. Marii Vajdíkové, která mi umožnila využít svého rozsáhlého osobního archivu. Další poděkování patří vedoucímu práce Mgr. Viktoru Pantůčkovi za osobní a vstřícný přístup. 6

7 2. Významné kulturní události 20. století Období počátku 20. století bylo poznamenáno blížícím se rozpadem rakousko-uherské monarchie, první světovou válkou a následným vznikem samostatného Československa. V lidech se probouzel vlastenecký duch, který ve Vnorovech vrcholil rozhodnutím zbourat starý kostel a vystavět nový. Silně katolické Slovácko vnímalo tento počin jako demonstraci síly lidu. Obce Vnorovy a Lidéřovice nalezly svoji společnou identitu v odvážném projektu stavby nového chrámu. Hudba Svého žáka Františka Tomečka, varhaníka ve Vnorovech, a své přátele z mládí pravidelně navštěvoval hudební skladatel Leoš Janáček, aby zavzpomínal na svá studentská léta, která trávil u svého poručníka a strýce, zdejšího faráře, P. Jana Janáčka ( ) na místní faře. Podle vzpomínek zmíněného Františka Tomečka šlo vždy o setkání vřelá a upřímná. 3 Nemnoho obyvatel si tehdy uvědomovalo význam těchto návštěv a věnovalo jim zaslouženou pozornost, což dokládají kusé vzpomínky pamětníků. Velikost hudebního skladatele si bohužel neuvědomovali ani kronikáři, kteří nepodali v zápisech žádné zprávy. Církev Farní kostel sv. Alžběty ve Znorovách 4 jest postaven v r a Základní kámen posvětil 3.května 1908 říšský poslanec a probošt Ant.Cyr.Stojan z Kroměříže. Slavně konsekrován byl od svět. Biskupa Dr. Karla Wisnara 24.října Je postaven ve slohu neobarok, a stojí na témže místě jako starý, ovšem zabrány i okolní části, které do r byly hřbitovem. Náklad opatřila Jednota sv. Alžběty na zbudování nového kostela. Náklad obnášel okrouhle 160 tisíc K. O stavbu se staral, vše řídil a opatřoval téměř výhradně + P.Frant. Zmeškal. Plány zhotovil důmyslně C.K. místodržitelský inženýr Vladimír Fischer z Brna, 3 DVORSKÝ, Josef, (1999) : 750 let obce Vnorovy, Vnorovy, Obecní úřad Vnorovy 4 Znorovy je dřívější název obce Vnorovy. K přejmenování došlo podle vládního nařízení z roku 1924, které vešlo v platnost roku

8 stavba sama svěřená dovednému staviteli Leopoldu Jungmannovi rovněž z Brna. Při této stavbě jistě nezbohatel, ale hrdý být na ni může. 5 Význam události podtrhuje svěcení základního kamene významným buditelem a budoucím olomouckým arcibiskupem Antonínem Cyrilem Stojanem ( ). Obrazy na oltářích a křížovou cestu namaloval akademický malíř Zikmund Rudl (1861-?) z Prahy, varhany vyrobila firma bratří Riegerů v Krnově. V roce 1910 byla na přání tehdejšího faráře P. Františka Zmeškala vystavěna nová farní budova v tomtéž slohu jako farní kostel. Obě stavby od té doby vykreslují nezaměnitelné panorama obce, které v mnohých literárních pracích bývá nazýváno slováckými Hradčany. Stavba kostela sv. Alžběty Durynské byla vnímána jako mimořádný počin. Odhodlání ke zbourání starého kostela a zbudování většího bylo z velké části dílem místního kaplana P.Jana Mikulky, jenž při velikonočním kázání v roce 1887 vyzval farní obec k tomuto odvážnému kroku, který určitě nenalezl u všech pochopení Léta mezi světovými válkami a během druhé světové války byla ve znamení budování nového státu a hledání národní identity. Odpovídají tomu i kulturně společenské aktivity ve Vnorovech. Informace o kulturním dění jsou v kronikách jen kusé v porovnání s hospodářskými informacemi. To samo o sobě dokladuje považování kultury té doby za cosi méně důležitého. Hudba V roce 1926, ve svých 72 letech, navštívil naposled Vnorovy hudební skladatel Leoš Janáček. Ještě v roce 1927, rok před smrtí, však ve fejetonu Moje děvče z Tater vzpomíná v Lidových novinách na svoji velkou lásku Alžbětu Gazárkovu ze Vnorov. Článek podle pamětníků vyvolal rozruch, ale o Alžbětě Gazárkové neměl už téměř nikdo žádné zprávy. V nedávné době se ozvali její potomci, kteří osvětlili, že se dávná Janáčkova láska odstěhovala do Vídně, kde se provdala. Následně se opět vrátila na jižní Moravu, ale Vnorovy už nenavštěvovala. Alžběta Gazárková byla snad první Janáčkovou múzou ze studentských let, kdy on navštěvoval při prázdninách svého strýce zdejšího faráře P. Jana Janáčka. 5 Farní úřad Vnorovy, Pamětní kniha farnosti Znorovské započatá roku

9 Literatura V období první republiky se do národní literatury zapsala dvě jména rodáků ze Vnorov. Své nejvýznamnější literární práce vydali téměř současně P. František Zýbal ( ) a Štěpán Polášek Topol ( ). Je zajímavé, že větší popularitu si u místních obyvatel získal P. František Zýbal, přestože práce Štěpána Poláška jsou nadčasovější. Tento jev byl jistě dán náklonností k duchovnímu stavu Zýbalovu. Polášek ve Vnorovech upadl v téměř úplné zapomnění. Divadlo Období třicátých let také znamenalo položení základů ochotnického divadla, které přerostlo v mnohaletou tradici. V zimním období a času půstu bylo uváděno několik premiér, které zinscenovala různá sdružení a organizace v obci. Bohužel kulturnímu vyžití nebylo v prvních kronikách věnováno mnoho zápisů, jde proto pouze o strohé osobní vzpomínky pamětníků. Knihovna Dne byla ve Vnorovech založena první veřejná knihovna, která měla zpřístupnit literaturu širokému okruhu čtenářstva. Obliba knihovny neustále rostla, ale bylo znát, že převážně soukromí zemědělci, kteří tvořili nadpoloviční většinu obyvatel, neměli mnoho času na čtení. Výjimkou bývalo zimní období, kdy ustaly práce na polích. Měšťanská škola Dne 23. října 1921 bylo po vleklých politických sporech konečně rozhodnuto o zřízení měšťanské školy ve Znorovách. Slavnostní otevření proběhlo začátkem listopadu téhož roku. V kronice je barvitě líčen spor zastupitelů obce o podstatě tohoto kroku, který se vlekl dlouhá dvě léta. Tento záznam z památní knihy jasně ukazuje priority tehdejší obce. Politický boj o zřízení druhého stupně školství v tehdejších Znorovách ukazuje rozdílnost názorů na danou problematiku. Venkov té doby považoval vyšší vzdělání za přílišný luxus, který si mohly dovolit pouze města, o čemž svědčí také zažitý název měšťanská škola. Tento krok však především 9

10 v poválečných letech přinesl první plody, kdy se větší skupina místní mládeže hlásila a byla přijata na vysoké školy. Církev Roky 1922 a 1923 se nesly ve znamení pořizování nových zvonů a zbudování pomníku padlým v první světové válce u kostela. Dne 30. září 1923 posvěceny a na věž vytaženy a zavěšeny nové zvony, které zakoupily obě sfařené obce Znorovy a Lideřovice s podmínkou, že všem, jak bohatým tak chudým bude jimi stejně zvoněno. U příležitosti této velkolepé slavnosti posvěcen též pomník padlých ve světové válce, který postaven na prostranství před kostelem. Obojí svěcení provedl kněz řádu bílých bratří Dr. Žůrek. Ku zřízení nových zvonů dlužno ještě poznamenati : prvními jimž se k cestě na věčnost jimi odzvonilo byli všichni padlí ve světové válce na jejichž paměť jmenovaný pomník byl postaven. 6 Spojení těchto dvou slavností v sobě skrývá hlubokou symboliku. Téměř každá rodina pocítila útrapy války, která vzala mnoho mužů do bojů. Mnoho z nich se již nevrátilo. Zvony vždy doprovázely na poslední cestě mrtvé. Odhalení památníku bylo spolu se zvoněním tedy vnímáno jako společný pohřební akt. Lidový dům 12.července 1931 došlo k otevření nového Lidového domu. Náklad na stavbu činil Kč. Majitelem bylo soukromé družstvo Lidový dům, které vzniklo pro tuto příležitost. Mnohé rodiny, které se finančně spolupodílely, pak těžce nesly dlouhé splátky z peněžních částek, ke kterým se zavázaly. Lidový dům sloužil akcím Lidové strany a jejím organizacím. Šlo o první stavbu tohoto druhu a rozsahu na území obce. Součástí budovy byl velký sál s jevištěm určený k pořádání kulturních a společenských událostí. V zadní části byla vybudována tělocvična. Otevření Lidového domu bylo vnímáno jako povýšení obce mezi kulturní centra. Jde proto o zásadní počin tohoto období. Z Lidového domu se stalo středisko všech kulturních a zábavných akcí, což přetrvává dodnes. Velký sál s pódiem umožnil pořádání nejen divadelních představení a koncertů, ale také výstav a tanečních zábav. Z Lidového domu se tak stalo přirozené kulturní centrum obce. 6 Státní okresní archiv Hodonín, Vnorovy I.,Památní kniha založená 21/ za Jiřího Poláška starosty 10

11 Tělovýchovné jednoty OREL a SOKOL Třicátá léta nesla s sebou skrytý boj o vliv na zdejší mládež mezi dvěmi tělovýchovnými jednotami : OREL a SOKOL. Obě sice vycházely z podobné myšlenky, avšak prvně jmenovaná byla díky svému katolickému zaměření v kraji tradičně katolickém vnímána pozitivněji a vítána s otevřenou náručí. Jasný signál tomu daly dvě paralelní cvičení obou organizací, kdy účast na slavnosti orelské byla nepoměrně vyšší. Dne 25.června 1933 pořádala tělocvičná jednota SOKOL veřejné cvičení. Slavnost měla průvod, kterého se zúčastnilo 220 osob. Při veřejném vystoupení účinkovali 104 osoby. Oproti tomu místní jednota OREL uspořádala dne 13.srpna téhož roku okrskové veřejné cvičení. Slavnostního průvodu se zúčastnilo 10 jednot a 560 krojovaných orlů. Cvičilo 370 cvičenců. Boj o mládež vyhrála místní jednota OREL. SOKOL se v pozdějších letech vyprofiloval v ryze sportovní organizaci. dní. Rivalita těchto dvou organizací se v jisté formě na sportovním poli přenesla do dnešních II.světová válka O době během druhé světové války se v kronice píší následující řádky. Pro jejich autenticitu a hlubokou vypovídající hodnotu je uvádím v přesném znění : Taneční zábavy v důsledku válečných událostí povoleny nebyly, mládež však později sáhla ku svépomoci a pořádala taneční hodiny či večírky po stodolách či někde na volném prostranství. Pravé plesy byly pořádány ve šrotovně Jana Kůsalíka v Lidéřovicích, naproti mlékárny, kde nechybělo ani zvláště na hody a fašank občerstvení v jídle a pití. Tančilo se při gramofonové hudbě nebo při harmonice a účastnila se mládež z obou obcí. Četnictvo se stavělo, že o tomto překračování zákazu neví. Divadla - i s hudbou povolena byla a hrála se dosti často. Na Lidovém domě i v sále bývalého hostince Mokrošova. Zde jednota Sokol, i po svém zrušení, onde Orel, který pořádal divadla častěji. Částečnou náhradou za ztrátu zábav bylo zřízení zvukového kina ve Vnorovech. Úřední licenci k promítání získala tělocvičná jednota Sokola. Kino bylo zřízeno v sále bývalého hostince Mokrošova, kde Sokol od zřízení tohoto sálu působil. Tělocvičné spolky Sokol i Orel byly v dalším průběhu okupace rozpuštěny a místo 11

12 nich zřízeno tak zvané Kuratorium mládeže 7. Předsedou jeho u nás byl Antonín Bartošek, rolnický syn z naší obce. Tělocvičných cvičení byla povinna se zúčastniti všechna mládež z obou obcí, mužská i ženská, i děti školou povinné. Cvičilo se odděleně dle věku a pohlaví na Lidovém domě i v bývalém sále Sokola. U dospělé mládeže se později zvrhla cvičení v obyčejné tancovačky, a ku konci okupace veškerá činnost Kuratoria ustala. Nedostatek tanečních zábav nahrazovala si velká část mužské mládeže větší činností v kopané. 8 Období druhé světové války je v kronice sepsáno jen na málo řádcích. Pisatel se zaměřil až na dny osvobození. Přesto se dochoval výše uvedený záznam, z nějž je možno pozorovat, že praxe na venkově v pozdní době okupace byla zřejmě volnější než tomu bylo v městských centrech. Přesto i tady bylo vnímáno znatelné omezení Doba po druhé světové válce zakončená rokem 1989 byla poznamenána nástupem komunistické ideologie a navazující kolektivizací vesnice. Svoboda vyjadřování byla značně omezená a veškeré kulturní dění po roce 1948 zůstalo pod kontrolou KSČ. Světlým okamžikem byla první polovina roku 1968, kdy došlo k dočasnému povolení zakázaných činností. Socializace vesnice byla ve Vnorovech prováděna pod nátlakem. Mnoho rodin nechtělo přistoupit na nový způsob života. Vládní straně se zde podařilo vytvořit JZD, ale nikdy se nepovedlo zbavit lid tradic a silně zakořeněné katolické víry. Strana Lidová byla vnímána jako útočiště pro ty, kdo se museli z různých důvodů politicky angažovat, ale nechtěli vstoupit do KSČ. Hudba V letech 1955 a 1964 zavítalo do Vnorov akademické pěvecké sdružení Moravan z Brna. Tento devadesátičlenný mužský sbor představil obecenstvu skladby domácích i 7 Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě byla totalitní organizace založená Reinhardem Heydrichem, která povinně soustřeďovala mládež ve věku od desíti do osmnácti let k její mimoškolní výchově v duchu nacistické ideologie, válečnými cíli třetí říše a jejími představami o úloze českého národa v takzvané Nové Evropě. 8 Státní okresní archiv Hodonín, Vnorovy I.,Památní kniha založená 21/ za Jiřího Poláška starosty 12

13 zahraničních skladatelů. Členem tohoto tělesa byl dlouhá léta i vnorovský rodák P. Pavel Zíbal (*1922), pozdější autor knihy s názvem Šéfe, znáte Želiv?. Při své druhé návštěvě se pěvecké sdružení účastnilo slavnostního odhalení pamětní desky hudebnímu skladateli Leoši Janáčkovi na budově zdejší fary. Leoš Janáček zde ve druhé polovině 19. století pobýval u svého strýce a poručníka zdejšího faráře P. Jana Janáčka. Na své pobyty pak sám skladatel často a rád vzpomínal. Je však skutečností, že odhalení pamětní desky se nesetkalo s vroucím pochopením. Dokládá to asi desetiletý odklad tohoto počinu, který byl spojen s dlouhotrvajícím hledáním nejvhodnějšího umístění. Odhalení desky provedl František Tomeček, místní varhaník a žák Leoše Janáčka. Ve čtyřicátých a padesátých letech bývalo pořádáno velké množství tanečních zábav s živou hudbou, kterou produkovaly nejrůznější místní dechové hudby, přesto se v místní kronice objevuje zápis, který by nasvědčoval spíše opaku. Podle této zprávy prožívala dechová hudba v šedesátých letech velkou krizi. Mládež žádala k tanci jen jazzové soubory. V sedmdesátých letech však vznikaly nové dechové hudby především z řad dětí a mládeže. Roku 1987 zřídil Kulturní klub JZD dechovou hudbu Vnorovjané pod vedením kapelníka Stanislava Čajky. Velkou devizou této kapely, která působí úspěšně dodnes, byl poměrně nízký věk protagonistů. V neděli se konala pro veřejnost přehlídka dechových hudeb. Představila se tato hudební tělesa : Nivničanka z Nivnice, Záhoranka ze Sobotiště na Slovensku, Šohajé z Veselí nad Moravou a domácí Vnorovjané. Akce doplněná o vyprávění lidového vypravěče Františka Sasína se setkala s velkým úspěchem. V roce 1981 vznikly spory o neplánované taneční zábavy, na nichž vystupovaly rockové a beatové kapely. Akce probíhaly na fotbalovém stadionu, později pod kontrolou státních orgánů na Lidovém domě. Hudební vývoj ve Vnorovech zmiňovaného období reflektuje celospolečenský trend. Je důležité zdůraznit, že se venkovu nevyhnuly ani směry moderní hudby jako byl v šedesátých letech jazz a v osmdesátých letech rock a beat. Výtvarné umění Lidové projevy výtvarného umění se ve Vnorovech odrážejí ve zdobení mnoha věcí denní potřeby. Vyšívané ubrusy, omítky domů ručně malované slováckými ornamenty, 13

14 zdobení krojů, malování kraslic a výroba figurek z kukuřičného šústí. Jde o lidové výtvarné techniky, které se pomalu vytrácely. Úzká skupina lidí však začala v tomto období malovat obrazy nebo fotografovat své okolí. Osvětová beseda uspořádala výstavu fotografií Jaromíra Dostála ( ) k padesátému výročí vzniku SSSR. Pro budoucí generace zachytil Jaromír Dostál těžký život dávnější i nedávné doby, pracovní prostředí i mizející krásu krojů, zacházející zvyky a obyčeje. Zůstal i obrazovým kronikářem budovatelského dneška. Veřejnosti se představil jako nadšený obdivovatel přírody v Pomoraví nebo přírodních krás v nedalekých Bílých Karpatech či na rodné Vysočině. Jaromír Dostál splynul se Slováckem, jeho lidem a převážná část fotografických dokumentů patří Vnorovám. 9 V pětiletých cyklech se po výše uvedené výstavě fotografií opakovaly různé výstavy místních výtvarníků. Své obrazy pravidelně představovali : Anna Křenková, Ludmila Konečná, Jan Komoň, Josef Kozumplík, Josef Tomeček, Josef Slavík a František Trojek. V letech 1959 a 1977 se uskutečnily soutěžní výstavy kraslic. Každá z těchto akcí, kterých se zúčastnilo velké množství maléreček, byla doplněna doprovodnými akcemi. Ve druhém případě vystoupil se svojí přednáškou o malovaní kraslic etnolog Dr. Vorel z Brna. Kraslice se staly pro obec důležitým prodejním artiklem. Literatura V období poválečném došlo k vytvoření kultu Marie Kudeříkové ( ), což vedlo k upozadění mnohých dalších kulturních a společenských aktivit v obci. Přesto se v literatuře poprvé objevila nová významná jména původem ze Vnorov. Práce P. Františka Zýbala našla odezvu i po autorově smrti a byla občas vydávány i nadále. Štěpán Polášek Topol, který se odstěhoval do Nové Včelnice začal vydávat dětskou literaturu a věnoval se pedagogické práci. Bohužel jeho dílo pomalu upadalo v zapomnění. V roce 1959 se v místní kronice objevuje první zpráva o Janu Skácelovi ( ) : Mezi mladší básnickou generací se v tomto roce objevilo jméno Jana Skácela. Jde o vnorovského rodáka. Narodil se jako učitelské dítě Oba rodiče působili na zdejší škole. Básník prožil ve Vnorovech prvních pět let, ale služkou v jejich rodině bývala v dalším období Vnorovjanka. A tak vzpomínky na Vnorovy ožívaly a básník se do Vnorov kradmo vracívá i ve svých básních první sbírky Kolik příležitostí má růže (1957) i sbírky druhé Co 9 Státní okresní archiv Hodonín, Vnorovy III., Kronika obce Vnorovy okres Hodonín III. část 14

15 zbylo z anděla (1960), odkud je i dále citovaná báseň Znorovy v noci :. 10 Zákaz publikování Janu Skácelovi je znát i v kronikách, kde se jeho jméno poznenáhlu vytrácí. Objevuje se o něm až krátká zpráva po jeho smrti v roce 1989 : V první polovině listopadu 1989 publikovaly noviny stručnou zprávu o prokletém básníkovi Janu Skácelovi, o němž se nesmělo psát. Zpráva o jeho úmrtí uváděla vždy jeho rodiště Vnorovy. Chtěl je přejmenovat na Znorovy, ale k tomu už nezbyl čas. 11 Jan Skácel nalezl ve Vnorovech své obdivovatele především až v devadesátých letech dvacátého století. Jeho jméno bylo v době před rokem 1989 vyslovováno jen málo. Bohužel ani učitelé v místní škole jej po zákazu publikační činnosti nedokázali v hodinách literatury připomenout. Kult osobnosti Marie Kudeříkové mimořádně dokresluje situaci v době, kdy veškeré dění plně kontrolovala KSČ. 5.dubna 1957 odhalil okresní výbor Československého svazu mládeže na rodném domě Marie Kudeříkové pamětní desku. 28. a 29. srpna 1971 se uskutečnilo v sousední Strážnici setkání mládeže organizované Socialistickým svazem mládeže. Jednou z akcí tohoto velkého shromáždění, jehož se zúčastnila ústřední stranická a vládní delegace vedená generálním tajemníkem Gustavem Husákem ( ), bylo slavnostní položení základního kamene pro pomník Marie Kudeříkové před vnorovskou základní devítiletou školou. Po dvou letech došlo ke stavbě a slavnostnímu odhalení památníku. Slavnostní akt byl opět součástí dalšího Festivalu ČS. mládeže ve Strážnici, a to v sobotu 15.července Přítomno bylo 3500 účastníků. Hlavní projev přednesl předseda ústředního výboru SSM Juraj Varhalík. V roce 1975 byl zastavěn volný prostor mezi budovou školy a rodným domem Marie Kudeříkové. Byla vybudována revoluční síň tradic, k níž byla slavnostně připojena síň Marie Kudeříkové Návrh instalace pamětní síně připravil výtvarník Cyril Urban ( ) z Hodonína, samotnou instalaci prováděli pracovníci Okresního muzea v Hodoníně. V dalších letech byly pravidelně k pomníku kladeny věnce a oficiálně bývala M. Kudeříková nazývána národní hrdinkou. Do literatury sama zasáhla jen nepatrně svými dopisy z vězení. Mnozí autoři se však nechali inspirovat jejím životem, který ztvárnili v literatuře i filmu. Na její počest byla od roku 1960 každoročně vyhlašována literární soutěž Strážnice Marušky Kudeříkové. V porotách této soutěže zasedali básníci a spisovatelé (většinou z Brna), např. Jan Skácel, Zdeněk Kriebel ( ), Karel Tachovský ( ), Ivan Kříž, Vladimír Pazourek ( ), Zdeněk Pekař aj. 10 Státní okresní archiv Hodonín, Vnorovy II., Kronika Vnorovy okres Veselí nad Moravou II. 11 Státní okresní archiv Hodonín, Vnorovy IV., IV. Kronika obce Vnorovy okres Hodonín 15

16 Po roce 1989 byla Marie Kudeříková vnímána jako symbol totalitní ideologie a pomalu došlo k odstraňování mnoha vzpomínek na ni. Dnes její rodný dům chátrá a z revoluční síně tradic byla vybudována školní jídelna. Jen monumentální památník před budovou základní školy zůstal nedotčený a respektovaný. Na příkladu M. Kudeříkové je možno demonstrovat vztah společnosti ke kontroverzním postavám dějin, jichž využila jakákoliv ideologie ke své propagandě. Divadlo V roce 1951 se dřívější divadelní ruch zredukoval na dva ochotnické divadelní soubory, a to soubor při Sokole a soubor při hasičské jednotě. První z nich vystoupil se zdramatizovanou povídkou Boženy Němcové Babička, podruhé s pohádkovým dramatem Julia Zeyera Radúz a Mahulena. V následujících letech plně převzala ochotnickou činnost Osvětová beseda, v níž se aktivně zapojila Olga Kočišová, která repertoár vybírala a hry sama režírovala. Bohatá divadelní činnost vyvrcholila v roce 1959 okresním divadelním festivalem, pořádaným na vnorovském Lidovém domě v předvečer Dne vítězství. Ve vlastní režii byly uvedeny během roku tyto hry (režisérka Olga Kočišová) : J. K. Tyl : Marjánka, matka pluku, K. Čapek : Loupežník, V. Dyk : Ondřej a drak. Zájezdová scéna Vesnického divadla z Prahy uvedla pro dospělé Poslední dějství od M. Remarqua a Pohádku o zlatém klíčku. Slovácké divadlo z Uherského Hradiště připravilo pro děti Zlatovlásku. Na okresním festivalu se představili vítězové jednotlivých skupin. Tak se předvedl divadelní soubor vnorovské osvětové besedy s Čapkovým Loupežníkem, divadelní odbor Osvětové besedy uvedl také Stuchlíkovu Mardovou rokli, závodní klub Stavař z Veselí nad Moravou opakoval úspěšné představení Pavlíčkovi Černé vlajky. 12 V roce 1961 se divadelní odbor Osvětové besedy po odchodu paní Olgy Kočišové do Brna rozpadl. Divadelní aktivity, které byly především dílem paní Olgy Kočišové, byly postaveny na její vůdčí osobnosti. Bohužel se po jejím odstěhování v souboru nenašel nikdo jiný, kdo by tuto kulturní činnost vedl dál. I když z divadelní tradice Vnorov nevzešli žádní umělci zvučných jmen, byl tento druh kulturního vyžití pro společnost mimořádně důležitý a přínosný. 12 Státní okresní archiv Hodonín, Vnorovy II., Kronika Vnorovy okres Veselí nad Moravou II. 16

17 Kino Místní kino, které přetrvalo z období druhé světové války, promítalo třikrát týdně. Zpočátku byla návštěva uspokojivá, ale s pozdějším nástupem televize došlo k velkému útlumu a v roce 1982 po kompletní rekonstrukci k úplnému uzavření. Původním majitelem a po zestátnění Československé kinematografie správcem kina byl Karel Svoboda, který v letech 1968 a 1969 po okupaci vojsky Varšavské smlouvy odmítl promítat filmy původem z pěti socialistických států. Následovalo umístnění vedoucího kina do penze. Postupný úbytek diváků přinesl příchod televize a vybudování kvalitnějších kin v sousedních městech Veselí nad Moravou a Strážnice. I když se nepromítalo, kino zůstávalo dlouhou dobu zakonzervováno, dnes je však definitivně zrušeno a přebudováno v dílnu na výrobu ponožek. Knihovna V poválečném období působilo v obci několik knihoven : Obecní knihovna, Čtenářský spolek, Knihovna Omladiny a Legionářská knihovna. V padesátých letech došlo ke sloučení všech knihoven v jedinou Místní lidovou knihovnu. Svazky knih byly pod dozorem strany protříděny a nevhodné knihy následně zlikvidovány. Likvidace knih v padesátých letech znamená neuvěřitelnou škodu. Mnohé knihy se zachovaly v některých domácnostech, když se je podařilo ukrýt. Zlikvidována byla především literatura duchovní a náboženská. Tělovýchovné jednoty OREL a SOKOL Také tělocvičná jednota OREL zahájila svou činnost brzy po osvobození, i když bylo stále nejasné, zda bude československá jednota trvat v předválečné struktuře nebo bude mládež sjednocena v jedné tělovýchovné organizaci. Činnost orelské jednoty v obci do února 1948 byla bohatá, protože členská základna byla dost veliká a také měla morální i materiální podporu největší vnorovské politické strany strany lidové. V únorových dnech 1948 se Orel pod nátlakem rozpadl. Vedoucí, ačkoliv byli vyzváni, odmítli vstoupit do Sokola. V roce 1968 došlo k dočasnému povolení místní jednoty OREL, ale hned v roce 1969 k jejímu dalšímu zákazu. Pohnuté události roku 1948 znamenaly konec aktivit, které jakkoliv, byť dalece, mohly být ovlivněny římskokatolickou církví. To však nebylo snadné v obci, kde se k ní 17

18 bezmála 100 procent obyvatel veřejně hlásilo. Pomalý útlum katolictví nastává až v 70. letech, kdy se někteří již obávají moci KSČ a upadají v beznaději. Místní jednota SOKOL se přetransformovala v ryze sportovní organizaci, která změnila jméno na TJ Družstevník Vnorovy. Osvětová beseda Osvětová beseda převzala v padesátých letech patronát téměř nad veškerým kulturním a společenským děním v obci. Vedle bohaté divadelní činnosti organizovala rozličné přednášky, slavnostní večery a oslavy, výstavy místních umělců a estrádní vystoupení známých umělců, jako byli Vlasta Burian ( ), či zpěváci lidových písní Josef Severin ( ) a Božena Šebetovská ( ) z Tvrdonic. Skupina učitelů založila nástěnné noviny Vnorovské okénko, které zejména v dobách socializace informovalo veřejnost o postupu přesvědčovacích akcí. Osvětová beseda také zorganizovala místní soutěž o nejlepší kraslici. Dvacet nejlepších maléreček zaslalo kraslice do soutěže přímo Ústřednímu domu lidové tvořivosti v Praze. V roce 1973 byla osvětová beseda přejmenována na klub místního národního výboru, čímž bylo zdůrazněno kulturně politické poslání. V čele klubu stála pětičlenná rada, která pak svolávala podle vlastního plánu plénum složené ze zástupců společenských organizací v obci. Kulturní život se řídil předem stanoveným a schváleným jednotným kulturním plánem. Paralelně s Klubem MNV vyvíjel kulturní činnost také Kulturní komise JZD 1.máj, která organizovala každoměsíční návštěvy divadelních představení do Divadla pracujících v Gottwaldově. V průběhu roku 1985 probíhalo jednání o sloučení Klubu MNV s Kulturním klubem JZD Mír. Jednání řídil odbor kultury ONV v Hodoníně. Bylo dosaženo dohody a stanoveno, že od 1.ledna 1986 fungoval pouze Kulturní klub JZD. Osvětová beseda znamenala ve své době téměř jedinou možnost k organizování kulturních a společenských akcí, což bohužel vedlo k přirozené cenzuře. Církev Katolická církev byla tady stejně, jako v celé republice, potlačována a zavírána do kostela. Byť ne v takovém rozsahu jako jinde. Během vlády KSČ byly zakázány tradiční procesí a poutě a jen málokdy mohli věřící veřejně demonstrovat svůj postoj. 18

19 V roce 1969 se však podařilo uspořádat jedinečnou oslavu k výročí úmrtí sv. Cyrila, jehož ostatky byly v tomtéž roce přivezeny i do vnorovské farnosti. Při příležitosti tohoto jubilea byla dvakrát sloužena staroslověnská mše východního ritu. 4. října 1969 byla v kostele zahájena výstava s názvem Byzantská mise u nás. Obrazy zapůjčili : Dp.Dr. Leopold Dýmal, rektor semináře v Olomouci - 2 vzácné kolekce originálů : 1) Dřevoryty mistra Arn.Hrabala kněze, 2) Akvarely (50 kusů) ak. Mal. Marie Begnerové věnované původně roku 1963 pražskému arcibiskupu v internaci Dr. Josefu Beranovi, který po svém jmenování kardinálem zanechal je před odjezdem do Říma ve vlasti. Obě kolekce podávají život a dílo sv. Cyrila a Metoděje. 13 V roce 1987 se pustil mladý kněz P. Miroslav Reif (*1954) do generální opravy střechy a fasády kostela. I když režim nebyl těmto akcím nakloněn, oprava se nakonec v plné míře povedla. Katolická církev, byť byla v útlaku, měla na veřejné mínění ve Vnorovech vždy mimořádný vliv. Blízkost Velehradu, kde se na mnoha poutích horlivě diskutovalo o neudržitelném politickém stavu, měla na vývoj v obci také velký význam Doba po roce 1989 je charakteristická větší kulturní i společenskou svobodou. Období sklonku století bylo ve Vnorovech také poznamenáno jinou významnou událostí oslavami 750 let od první písemné zmínky o obci. Mnohé aktivity proto směřovaly k vyvrcholení v jubilejním roce Hudba Ve vývoji na poli hudebním byl v obci Vnorovy zřetelně znát vliv folkloristů, kteří na úkor hudby vážné organizovali velké množství koncertů a rozličných akcí s doprovodem dechové a cimbálové hudby. Velkou aktivitu začalo vyvíjet folklorní sdružení Spinek pod vedením manželů Smutných. Folklorní tradice se po létech útlaku staly nositelkami místní identity. Mnoho 13 Farní úřad Vnorovy, Pamětní kniha farnosti Znorovské započatá roku

20 místních se aktivně zapojilo do tohoto sdružení. Lidové písně a tance byly nosným prvkem většiny organizovaných akcí jako jsou hody, dožínky, či jiné pásma. Dechová hudba Vnorovjané začala pod vedením uměleckého vedoucího Dalibora Brázdy z Brna slavit první větší úspěchy. Vydala v roce 1995 první hudební nosiče, které brzy nato následovaly další. Plodná spolupráce byla také znatelná s hudebním skladatelem Vladimírem Salčákem z Veselí nad Moravou. Organizovaly se mimo jiné koncerty dechových hudeb jako jsou Šohajka a v roce 1999 Moravanka. V roce 2000 zorganizovala kulturní komise OÚ přehlídku malých dechových hudeb. Výtvarné umění Po roce 1989 se začali každoročně konat mnohé výstavy. Hned v roce 1991 bylo veřejnosti představeno u příležitosti nedožitých 95. narozenin dílo akademického malíře Františka Milana Lejčka ( ). Jeho obrazy upoutaly velkou pozornost a proto musela být expozice prodloužena. Další vnorovští výtvarníci společně vystavovali v letech 1991, 1994 a Samostatnou výstavu s názvem Sama mezi indiány uspořádala malířka Marta Vašíková-Brantálová (*1968). V roce 1999, kdy obec oslavila 750 let od první písemné zmínky, proběhlo několik výstav obrazů a fotografií místních umělců. Předměty denní potřeby zdobené folklorními motivy se staly častým středem zájmu mnoha organizátorů výstav. Součástí několika akcí byly i ukázky lidových řemesel, která pomalu upadají v zapomnění. Celkem třikrát se za zmiňované období podařilo uspořádat v předvánočním čase výstavu betlémů. Vždy byla organizátorem místní organizace KDU-ČSL ve Vnorovech. Literatura Opět mělo vyjít díky Stanislavu Bartůškovi v reedici nakladatelství Arca JIMFA ucelené dílo P. Františka Zýbala. Bohužel nakladatelství zkrachovalo takže byly vydány jen tři tituly. V obci byla zorganizována dvě literární pásma k poctě P.Františka Zýbala. První v roce 1991 při výročí 100 let od narození tohoto spisovatele. Další pásmo bylo součástí oslav jubilea obce 750 let od první písemné zmínky, po němž následně došlo k odhalení pamětní 20

21 desky P.Františku Zýbalovi na budově místní základní školy. Na stejném místě byla v tentýž den po hudbou provázeném literárním pásmu o Janu Skácelovi odhalena druhá pamětní deska také tomuto velkému básníkovi. V roce 1994 vyšla v nakladatelství Matice Cyrilometodějská v Olomouci vzpomínková kniha P.Pavla Zíbala s názvem Šéfe, znáte Želiv?. Kniha osobní výpovědi politického vězně je hodnotným artefaktem o době vlády KSČ. Od ledna roku 1994 začal vycházet farní časopis KAMARÁD. Skupina mladých, kteří se do tvorby aktivně zapojili, se ve svých článcích zabývala nejen aktualitami ze života farnosti, ale i polemikami nad mnohými ožehavými tématy. Časopis, který vychází dodnes, byl sestavován nejen z již publikovaných článků. Dnes tvoří významnou část také vlastní tvorba v podobě zamyšlení a krásné literatury. Divadlo Skupina mladých pod patronátem místní farnosti organizovala zábavná pásma plná rozličných recesistických scének. Jejich ochotnická činnost vyvrcholila v neděli , kdy v premiéře uvedli divadelní drama malých forem Romero autora Martina Trubače pod režisérským vedením Pavla Motyčky (*1974). Hra o El Salvadorském arcibiskupu Oscaru Arnulfo Romerovi se setkala s úspěchem a musela být pro velký zájem reprízovaná. Ochotnická skupina se bohužel rozpadla a jen občasné krátké folklorní scénky souboru Spinek mohou dnes úlohu divadla v obci chabě suplovat. Tělovýchovná jednota OREL Demokratizační proces uvolnil možnost obnovit tělovýchovný spolek Orel, který byl zakázán v roce V roce 1968 došlo k obnově, ale jen na krátko. Už v roce 1969 následoval opětovný zákaz. Sametová revoluce umožnila další obnovu. Těžký však byl začátek po více než čtyřiceti letech. 21.srpna 1990 byla svolána obnovující schůze. Střediskem činnosti se stal opět Lidový dům, o jehož vrácení od společnosti Jednota bylo požádáno. Bohužel po dlouholetých soudních sporech nakonec k navrácení budovy Lidového domu nedošlo. Po svém znovuobnovení začal OREL každoročně mimo sportovní činnost organizovat kulturní pásma u příležitosti svátku matek a svátku sv. Václava. 21

22 Církev Římskokatolická církev po roce 1989 začala opět působit veřejně. Stav svobody a uvolnění byl znát i ve Vnorovech, kde při sčítání věřících v roce 1990 došlo k mimořádnému nárůstu. Bohužel další roky svobody znamenaly spíše pozvolný úbytek. V posledním desetiletí 20.století byly veřejně organizovány poutě, procesí a církevní slavnosti. Obecní akce se staly oficiálně propojené s církevními. Obec několikrát navštívili vysocí církevní hodnostáři včetně ThDr. Františka Vaňáka ( ) a Jana Graubnera (*1948), arcibiskupů olomouckých. V roce 1999 důstojně oslavila farnost 90. výročí od posvěcení kostela společnou slavností, jíž předcházela retrospektivní výstava z dějin farnosti. Častější návštěvy církevních hodnostářů měly na členy farní obce pozitivní vliv. Organizování společných zájezdů a poutí mělo mimo jiné také vzdělávací význam. 22

23 3. Osobnosti kulturního života a jejich vztah k obci Vnorovy 3.1. Literatura Literární aktivity vnorovských spisovatelů nemůžeme rozdělit podle druhu tvorby, protože téměř každý psal básně i prózu. Můžeme však vyčlenit skupinu autorů, kteří tvořili lidovou tvorbou ovlivněnou prózu. Mezi ně bychom zařadili především P. Františka Zýbala a Františka Pavku. Štěpán Polášek, autor všestranný, by tuto kategorii také doplnil. Julius Kramerics a Marie Kudeříková na straně jedné a Pavel Zíbal na straně druhé by spolu mohli vytvořit skupinu autorů s politickým kontextem. Mimořádnou osobností se vztahem k obci Vnorovy je bezesporu Jan Skácel, básník, který překonal všechny geografické hranice. Jeho tvorba je dnes studována mnohými odborníky František Zýbal Život František Zýbal se narodil 20. března 1891 ve Znorovách, v malém domku u kostela sv. Alžběty Durynské. Později rodina koupila větší dům naproti kostela. I když se zdá tato poznámka nepodstatnou, určitě blízkost kostela ovlivnila volbu budoucího povolání Františkova. Protože byl František nadaným žákem, poradil učitel i katecheta rodičům, aby dali syna studovat. František se proto přihlásil ke studiu na gymnázium ve Strážnici. Našel zálibu ve čtení a psaní a jeho slohové práce byly předčítány v hodinách českého jazyka jako vzorové. Vždycky byl velmi bystrým a rád pozoroval dění na vsi kolem sebe. Tyto svoje postřehy později zúročil při psaní svých povídek. Také jej určitě ovlivnilo několikeré setkání s hudebním skladatelem Leošem Janáčkem, který často navštěvoval na zdejší faře svého strýce poručníka P. Jana Janáčka. Už jako student strážnického gymnázia začal Zýbal přispívat do časopisů básněmi, historickými a místopisnými články o rodné obci, popisy slováckých obyčejů a záznamy lidových pověstí. 23

24 Po maturitě v roce 1911 nastoupil František Zýbal na teologickou fakultu v Olomouci a 5. července 1915 byl vysvěcen na kněze. Prvním působištěm se od stalo Jedlí na severní Moravě. V tomto místě se mladý kaplan velmi angažoval pořádal divadelní představení a založil místní knihovnu. V roce 1920 byl však povolán do Uherského Ostrohu, kde vytrval do roku Právě tady se seznámil s varhaníkem Janem Burnogem, který pak zhudebnil několik Zýbalových básní. Po Uherském Ostrohu následovala další krátká působiště, jako byly Mostkovice na Prostějovsku, Lidečko na Valašsku a Valašská Bystřice. Když hledal inspektorát českých státních škol českého kněze na místo katechety pro oblast Těšínska, Zýbal neváhal a sám se přihlásil. Od roku 1925 byl ustanoven katechetou ne nově zřízené měšťanské škole v Hnojníku u Českého Těšína s povinností vyučovat i na okolních školách. Vyčerpávající čtyřicetihodinové týdenní vyučování ubíralo jeho síly. Přitom se ještě značně angažoval ve vytvoření protiváhy protičeské činnosti šovinistických Poláků. Tehdy Zýbal onemocněl, a po svém uzdravení byl jmenován katechetou v Třinci. Při posledních předválečných volbách v roce 1938 byl tamtéž zvolen do městského zastupitelstva. Po zabrání Těšínska Poláky, musel Zýbal opustit Třinec a odešel do Místku, kde byl opět ustanoven katechetou. Po obsazení Místku německým vojskem jej jmenoval arcibiskup olomoucký Leopold Prečan auditorem. Dopoledne byl Zýbal vyšetřován gestapem kvůli psaní článků o zabrání Těšínska. Odpoledne přišel záchvat mozkové mrtvice a večer zemřel František Zýbal ve frýdecké nemocnici. Řeč při pohřebních obřadech měl spisovatel Josef Marcol Svoboda z olomoucké Družiny literární a umělecké. Po převozu do rodných Vnorov byl pochován na místním hřbitově. 14 Ve vzpomínkách svých přátel zůstal Zýbal jako člověk prudké, ale veselé povahy, který nikdy neodepřel pomoc. Byl milovníkem všeho krásného, ale především svého rodného Slovácka, kterému věnoval téměř celé literární dílo. V roce 1999 byla odhalena tomuto spisovateli na budově základní školy ve Vnorovech pamětní deska. Dílo František Zýbal začal psát a publikovat už za studií. Zpočátku se věnoval historické práci a pod pseudonymem Jurka Slovák vydal v roce 1909 jako první ryze literární dílo v 14 BARTŮŠEK, Stanislav (1995) : František Zýbal. Uherské Hradiště, edice Osobnosti regionu 24

25 časopise Studentská hlídka : Pověsti z okolí Znorov. Také své první básně v romantickém duchu psal pod zmíněným pseudonymem a později jako St. Gabriel. Stále častěji se začal Zýbal věnovat psaní humorných povídek z rodných Znorov, kde jedinečným způsobem zachytil slovácký dialekt. Jeho kusé dílo vycházelo postupně v novinách, časopisech, kalendářích a rozličných sbornících. První knihou, která byla Zýbalovi vydána je : Kde réva zraje a kde se zpívá z knižnice časopisu Eva v Olomouci z roku V této knize ukazuje autor veselou povahu obyvatel Slovácka a ač se to nezdá, v humorných příbězích poprvé kóduje svůj vlastní odkaz. Poté následovala první sbírka básní Pěl ptáček z roku Sbírka má 2 části Hospodin je můj pastýř, kde se odráží autorovo povolání kněze a Návrat. Ve druhé části opěvuje místa, kde se narodil a vzpomíná na svoji rodinu. Obzvlášť mocně je cítit stesk za vlastní matkou, která brzy zemřela. Mají písňový charakter a proto není divné, že některé jeho básně zhudebnil Jan Burnog. Jsou to básně : Píseň husopasky, Písně a Blatnické víno. Poslední zmíněná byla vydána pod názvem Bzenecké vínečko. Další sbírkou básní jsou Písně a balady z roku Později už se Zýbal věnoval jen próze. Vrcholem jeho práce je nejčastěji vydávané dílo : Strýc Pleva a jiné slovácké humoresky, které vyšlo poprvé během 2. světové války v roce Ukázka básně : Domů Hůl v ruce, tašku cestovní, plášť šedý s ramen splývá, tak vypraven jsem na cestu; slyš! ranný kohout zpívá! Zamykám dveře, odcházím, než slunko vyjde jasné, daleko budu, přátelé, jdu na Slovácko krásné. Tam zrozen jsem, tam otec můj pečlivý hospodaří, tam píseň plesná hlaholí 25

26 a slunko víno vaří. Též matičku mám předrahou, však hrob ji kryje smutný, jdu na hrob k ní se pomodlit a vyplakat se smutný. Jak vlaštovice vrací se k dálnému hnízdu svému, bych zapomněl, čím ublížil svět srdci ubohému. Nuž, s Bohem buďte, přátelé, již ranný kohout zpívá, červánek rdí se na horách a na cestu mně kývá! Pěl ptáček (1920) Přehled vydaných knih Františka Zýbala Kde réva zraje a kde se zpívá. Knižnice časopisu Eva sv. VI, Olomouc 2.vydání vydání Arca JiMfa, Třebíč 1999 ( upravené vydání Stanislav Bartůšek) Pěl ptáček. Knihovna DLV sv. 9, Olomouc Písně a balady. Slovácké noviny, vlastním nákladem, Uherské Hradiště Malovaná mládež. Nákladem Nových ilustrovaných listů, Brno 2.vydání DLU, Olomouc vydání Vyšehrad, Praha Slovácké povídky a humoresky. Nákladem Karla Novotného, Uherské Hradiště 2.vydání Lidová demokracie, Praha vydání Arca JiMfa, Třebíč 1994 (upravené vydání Stanislav Bartůšek) 26

27 Strýc Pleva a jiné slovácké humoresky. DLU, Olomouc 2.vydání DLU, Olomouc vydání Vyšehrad, Praha vydání Arca JiMfa, Třebíč 1996 (upravené vydání Stanislav Bartůšek) Jdu na Slovácko krásné. Lidová demokracie, Praha Štěpán Polášek ( Topol ) Život Štěpán Polášek, spisovatel a básník, se narodil ve Vnorovech jako syn domkáře Martina Poláška. Šťastné dětství prožil jako dítě s kamarády na blízké obecní pastvině zvané Rybník. Své povídky věnoval autor dětským hrám a svému mládí. Rodiče mu umožnili studium na strážnickém gymnáziu, ale maturoval na gymnáziu ve vzdálenějším Uherském Hradišti, po jehož ukončení si zvolil učitelské povolání. Po vstupních učitelských zkouškách vystřídal několik škol v okolí. Následovala vojenská služba na frontách první světové války a šťastný návrat k učitelské práci v sousední Strážnici. V letech působil jako učitel na Slovensku. Vystřídal tři základní školy v Martině, Brezové a Vráblích a pak přešel na školu v Horní Cerekvi, tehdy Nový Etynk u Jindřichova Hradce. V roce 1927 přišel do Nové Včelnice, kde se stal roku 1939 ředitelem měšťanské školy. Od té doby se stala Nová Včelnice jeho novým domovem. Zdravotní problémy ho poslaly na dočasnou dovolenou a v roce 1949 přešel do důchodu. Zemřel v českobudějovické nemocnici 3. června Největší část pracovního a tvůrčího života prožil v jižních Čechách, jimž věnoval podstatnou část své literární tvorby, ale rád se vracel ve vzpomínkách do rodných Vnorov. Často si dopisoval s knězem a spisovatelem Františkem Zýbalem, jehož povídkové humoresky obdivoval. Do svého rodiště však jezdil velice málo. Dílo Velkým koníčkem Štěpána Poláška byla literatura pro mládež, kterou chtěl obohatit jak vlastní tvorbou, tak bohatou kritickou činností. Byl uznávaným teoretikem dětské literatury. 27

28 Po dlouhá léta psal recenze knih pro mládež do časopisů Úhor, Komenský, Národní učitel a Měšťanská škola. Byl také členem komisí pro tvorbu a schvalování učebnic mateřského jazyka. Již v roce 1917 vydal sbírku veršů "V zátiší i bouři", kterou však počítal spíš ke hříchům svého mládí. Ani svými veršíky a říkankami pro děti si nehledal pevné místo mezi našimi básníky. Svoje pole působnosti našel v próze. V roce 1923 vydal knížku povídek ze života dětí svého kraje - Slovácka "V dědině i za humny". V roce 1927 vydal knížku veselých scén ze Slovácka "Vonička z pcháčí", psanou nářečím, a v roce 1929 vydal pro mládež knížku povídek o slováckých dětech "Pupence", v roce 1931 podobnou povídku "Bujná krev". Pro nejmenší děti napsal knížku "Kolo, kolo mlýnské" a v roce 1935 vyšla pro nejmenší čtenáře knížka "O toulavé Haničce" s obrázky Františka Hlavici a roku 1937 pokračování "Hanička a její čtyřnozí přátelé". Kromě toho zdramatizoval povídky Růženy Svobodové "Přítel" a "Šaškovo pokání". V roce 1937 vydal stručný nástin literatury pro mládež pod názvem "Česká literatura pro mládež". Téhož roku vydal knížku "Recepty na duševní pokrmy pro mládež" s dřevoryty A. Burky. Své literární práce psal též pod pseudonymem Topol. Pouštěl se do psaní divadelních her. Napsal krátké aktovky "Před svatbou", "Konec slávy", Pod okénkem" a pro dětské jeviště "Strašidlo", "Rozbořené hnízdo", "Apríl" a "Malý gentleman". Některé z nich a také jeho dramatizace Twainovy povídky "Princ a chuďas" byly vysílány rozhlasem. V roce 1946 vyšla jeho poslední knížka, psaná společně s J. Honnerem, "Na slunci a u vody. Ukázka básně : Slovácké písni Když naše srdce šťastno je, když něco zabolí, slovácká píseň to do kraje hlaholí. Jásá a burácí, hrozí a žaluje s citem tak dojemným laská i miluje. A v bolu tklivě si zalká a zakvílí, že slzy rázem by oči ti zalily. Zapěj si vesele, když srdce šťastno je, ať každý kdo slyší, s tebou se raduje, ať rozum okolím, čím srdce přetéká ať píseň potěší jiného člověka! 28

29 A když se příšery do srdce naklání, do písně slovácké vlož bol a zklamání, a tím se zmenší i zkrásní tvůj krutý žal, jak kdybys příteli dobrému žaloval! V zátiší i v bouři (1917) Přehled vydaných knih Štěpána Poláška V zátiší i v bouři verše V dědině i za humny povídky (2 vydání) J.E. Topol: Vonička z pcháčí veselé scény ze Slovácka J.E. Topol: Pupence povídky o slováckých dětech Bujná krev povídky? - Kolo, kolo mlýnské verše? - Hrajeme si po celý rok verše O toulavé Haničce próza Štěpán Polášek Topol - Hanička a její čtyřnozí přátelé próza Česká literatura pro mládež studie Recepty na duševní pokrmy pro mládež Na slunci i u vody ( Dnes už se nedochovaly tyto knihy ani v knihovnách, proto není možné uvést přesnější údaje o vydání ) František Pavka Život František Pavka se narodil ve Vnorovech jako nejmladší syn domkaře. František vzpomíná na dětství: Narodil jsem se jako páté děťátko na malém hospodářství. Jako poslední jsem byl mazlíčkem naší stařenky, která měla obrovskou schopnost vypravovat. 29