Mispy a na všech těchto místech soudil Izraele. 1s2.16 Pak se vracel do Rámy, neboť tam byl jeho dům, a tam soudil Izraele; tam také vybudoval

Transkript

1 1.Samuelova 8 Posledně jsme hovořili o tom, jak si Izraelští posílali truhlu Hospodinovy smlouvy, když se vrátila z pelištejské země. Viděli jsme, že Pán Bůh trval na tom, co kdysi skrze Mojžíše ustanovil, pokud šlo o zacházení s touto truhlou... Náš dnešní text do té atmosféry odpadnutí od Hospodina přináší trochu uklidnění, neboť truhla Hospodinovy smlouvy nyní našla své místo, na kterém zůstala prakticky po dobu jedné generace... Muži kirjatjearímští přišli a Hospodinovu schránu odnesli. Dopravili ji do Abínádabova domu na pahorek a jeho syna Eleazara posvětili, aby u Hospodinovy schrány držel stráž. 1s7.1 Ode dne, kdy schrána spočinula v Kirjat - jearímu, uplynulo mnoho dní, celkem dvacet let. Tu celý izraelský dům zatoužil po Hospodinu. 1s7.2 Moji milí, když někde v Písmu čtu, že někdo vládl dvacet let, nebo že něco trvalo dvacet let, či tak nějak, vždycky mě to trochu zastaví. Samuelově době, jak jistě písmáci dobře vědí, předcházela doba soudců. Uvidíme v našem textu dále, že náš Samuel, kterého teď trochu víc sledujeme, se stal posledním soudcem Izraele. Pak už začne nová éra, éra izraelských králů... Kniha Soudců, která z hlediska historické posloupnosti předchází této knize Samuelově, nám ukazuje, že skoro vždycky, když v národě došlo k nějakému duchovnímu úpadku, trvalo to zhruba jednu celou generaci (tedy přibližně těch dvacet let), než nastala zase obroda, než povstal nový od Hospodina náležitými schopnostmi vybavený soudce nebo spíš vůdce, který se celým srdcem rozhodl bojovat za Hospodina a za Izraele. A tak Hospodin skrze tyto soudce vysvobozoval svůj lid z otroctví, do něhož pro odpadnutí od Hospodina upadli. A vůdce obvykle také lid znovu zval k Hospodinu, ukazoval mu, že Hospodin žije, že je mocný a že svým slibům dostojí......celá generace... Zní to hrozně, ale v těchto biblických historických záznamech můžeme opakovaně sledovat, že zpravidla celá jedna generace vlastně vymřela, nebo prostě odešla z aktuální scény, než nastala skutečná obnova duchovního života... Když se podívám do současných, či vlastně lépe řečeno do velmi nedávno minulých dějin různých církevních společenství (nebo koneckonců i do nedávných dějin předchozích generací našich národů), musím přemýšlet, jestli podobné jevy, tedy podobná periodicita není i zde... A je mi to líto... Což opravdu není možné, abychom, pokud jde o církev Pána Ježíše, poslušností Božího slova a věrností svého osobního vztahu k němu samému dosáhli nějaké plynulé duchovní kontinuity?, tedy návaznosti zdravého duchovního života? Je opravdu nutné, aby v následující generaci nastal úpadek a teprve až v další po té následující generaci aby zase nastalo určité obnovení čistého a živého spojení s Pánem církve? Nemohu zde jít do podrobností, neboť různá společenství a dokonce různé sbory se v toku času vyvíjejí různě, ale když jsem

2 se zahleděl do Písma a také do velmi nedávných dějin některých našich společenství a sborů, příliš často vídím, že první generace, žije docela hezky... Ale třeba hned další generace staví takřka většinou jen na tom, co v dobrém úmyslu postavila první generace. A tak tu místo osobního spojení s Pánem, místo hlubokého studia Písma na modlitbách, místo zápasu o každé vyslovené slovo a každé rozhodnutí, přichází na řadu především snaha o zachování zvyklostí převzatých z předchozí generace... Tak je vše totiž pohodlnější, než byl ten skutečný duchovní zápas... To už je však ztráta skutečných duchovních pozic. Když slyším věřící lidi, jak na nějaké otázky odpovídají pomocí citátů různých kazatelů či vůdčích postav ze svého společenství, jsem sice rád, že k těmto lidem, k těmto svým vůdcům mají úctu a že berou vážně jejich vyučování... ale v mnoha zápasech s bludnými učeními jsem poznal, že s citací svých vůdců v tom mohutném výronu současných pravdě docela podobných bludných učení nemůžeme obstát!!! Skutečností zůstává, že každý člověk má v sobě neutuchající touhu po duchovnu... Mnozí nadějní lidé se nechali strhnout falešnými učiteli prostě proto, že neznali Písmo, neměli je v srdci, nežili podle něho, neměli osobní zkušenosti s tím, že Pán Bůh je živý a mocný i dnes i v jejich životě... A tak to, co jim bylo nabídnuto, vypadalo lákavěji, než jaká byla jejich vlastní dosavadní praxe... Chci tedy zase jen zdůraznit, že potřebujeme každý osobně s velikou pílí a s modlitebním zápasem studovat Písmo, aby naše poznání nebylo postaveno jen na tom, co říkali otcové, (i když to pro nás může být velmi dobrá základna), ale naše poznání a učení musí stát především na pevném základě, jímž je pouze a jedině Duchem Božím inspirované Písmo svaté!!!...tu celý izraelský dům zatoužil po Hospodinu. 1s7.2 Po období duchovní prázdnoty, či jakéhosi hladu, vlastně přibližně za dvacet let po smrti Élího a jeho synů se tu znovu probouzejí duchovní potřeby národa... Já si nemohu odpustit svou poznámku, že za tu dobu celá jedna generace odešla, vymřela... Je to tragické, že teprve pak začíná nová vlna duchovního života Izraele... Z mladinkého Samuele, jak jsme jej pozorovali na samém začátku 1s, se za tu dobu stal zralý muž, samotným Hospodinem připravený pro zvláštní úlohu soudce. Když dozrála touha Izraele po Hospodinu, Samuel přichází na scénu se svým jasným posláním... Samuel vyzval celý izraelský dům: "Jestliže se chcete celým srdcem obrátit k Hospodinu, odstraňte ze svého středu cizí bohy i astarty, upněte se srdcem k Hospodinu a služte jenom jemu. On vás vysvobodí z rukou Pelištejců." 1s7.3 Izraelci tedy odstranili baaly i aštarty a sloužili jenom Hospodinu. 1s7.4 Po smrti Élího se duchovní úpadek Izraele ještě prohloubil. Nejen že za působení synů Élího byla Hospodinova služba a jeho oběti v pohrdání, ale po pádu těchto dvou mužů se tu celkem

3 přirozeně jako důsledek jejich jednání usídlilo hluboké modlářství... Samuel vidí potřebu začít pokáním, proto pokání vyhlašuje jako první. Říkám, že vyhlašuje pokání... Můžete namítnout, že tu o něm není zmínka... Ach ano, to slovo tu není vidět, ale co je to pokání? Je to změna mysli, změna smýšlení. Je to radikální a jednoznačný rozchod z dosavadním starým, špatným způsobem života a vykročení k novému....odstraňte ze svého středu cizí bohy i astarty, upněte se srdcem k Hospodinu a služte jenom jemu. A s tím souvisí i další Samuelovo provolání, které vyvolalo také náležité vnější vyjádření toho pokání: Samuel vyhlásil: "Shromážděte celý Izrael do Mispy a já se budu za vás modlit k Hospodinu." 1s7.5 Shromáždili se tedy do Mispy, čerpali vodu a vylévali ji před Hospodinem; také se onoho dne postili a říkali tam: "Zhřešili jsme proti Hospodinu." A Samuel se stal v Mispě soudcem Izraelců. 1s7.6 Pokání je kromě rozloučení se starým hříšným životem a kromě bytosného rozhodnutí pro nový život spojeno také s vyznáváním. Dr.McGee se zamýšlí nad tím, co potřebuje Boží lid dnes, v době všelijaké vlažnosti a formálnosti na jedné straně a v době převratného přijímání falešných učení na straně druhé... Potřebuje vidět svůj stav ve světle Božího Slova. A pak potřebuje vyznávat své hříchy samotnému Bohu a potřebuje se k němu také celým srdcem navrátit. O vyznávání hříchů je v NZ jeden známý, přímo klasický verš, který mnozí z vás, milí posluchači, jistě znáte zpaměti. Kéž by ještě mnohé přivedl blíže k Pánu. Jestliže pak budeme vyznávati hříchy svém věrnýť jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy a očistil nás od všeliké nepravosti... 1j1.9 Když se Pelištejci doslechli, že se Izraelci shromáždili do Mispy, vytáhla pelištejská knížata proti Izraeli. Izraelci to uslyšeli a báli se Pelištejců. 1s7.7 Naléhali na Samuela: "Nepřestaň za nás úpěnlivě volat k Hospodinu, našemu Bohu, ať nás zachrání z rukou Pelištejců." 1s7.8 Samuel vzal jedno neodstavené jehňátko a obětoval je Hospodinu v zápalnou oběť, celopal, a úpěnlivě volal k Hospodinu za Izraele. A Hospodin lmu odpověděl. 1s7.9 Když Samuel obětoval zápalnou oběť, Pelištejci vyrazili k bitvě s Izraelci. Ale Hospodin onoho dne zahřměl mocným hlasem proti Pelištejcům a uvedl je ve zmatek. Byli před Izraelem poraženi. 1s7.10 Izraelští mužové vytáhli z Mispy, pronásledovali Pelištejce a pobíjeli je až pod Bét-kar. 1s7.11 Hospodin dal nyní Izraelcům veliké vítězství. Když to čtu, jen si vzpomínám, jak se před těmi dvaceti lety (my jsme si o tom četli před několika dny) snažili pomoci si ve válce truhlou Hospodinovy smlouvy, kterou si s sebou vzali do boje proti Pelištejcům... A pak - truhla netruhla - byli v bitvě zdrceni a truhlu jim Pelištejci odnesli.

4 Nyní si tu čteme něco docela jiného. Není zde ani zmínka o Hospodinově truhle, ale je tu prosba, aby se Samuel při tom boji za ně k živému Bohu Hospodinu modlil. Upozorňuji, že je tu nyní v tomto příběhu už nová generace, která si bezpochyby uvědomila prázdnotu a ošklivost svého modlářství, a která právě byla na cestě návratu k Hospodinu... Vždyť činili pokání a vyznávali své hříchy... I vzal Samuel jeden kámen a položil jej mezi Mispu a Šén. Dal mu jméno Eben-ezer (to je Kámen pomoci) a prohlásil: "Až potud nám Hospodin pomáhal." 1s7.12 Takových památných kamenů se na izraelském území našlo víc. V Písmu máme zmínky o různých kamenech, nebo celých hromadách kamení, které Izraelci na památku určitých událostí někam položili... Dr.McGee vzpomíná, že i on ve svém životě měl takový kámen Eben-ezer. A je to dobré, když každý křesťan nějaký takový "kámen" má. Tedy když má vzpomínku na okamžik, kdy se k němu Pán přiznal, kdy zasáhl svou mocí... Náš život sice nemůže stát jen na našich zkušenostech, nebo na zkušenostech lidí, kteří jsou kolem nás, to jsme si řekli už mnohokrát, ale takový "pamětní kámen", taková vzpomínka v pravý čas může být někdy velkou posilou pro ochabující víru. Pelištejci byli pokořeni a nadále už nepronikali na izraelské území. Hospodinova ruka na Pelištejce doléhala po všechny Samuelovy dny. 1s7.13 Města, která Pelištejci Izraeli odňali, od Ekrónu až po Gat, připadla zas Izraeli a Izrael vysvobodil z rukou Pelištejců i jejich pomezí. Mezi Izraelem a Emorejci zavládl pokoj. 1s7.14 Pozorujeme nyní Izraele také v jeho sousedských vztazích, či jak bychom dnes raději asi řekli pozorujme jej v jeho vnější politice... Když nebyli věrni, když koketovali s cizími bohy, s mrtvými modlami, kterým se klaněli a kterých se báli, tak nestačili svolávat armádu jednou tam, pak zas tam... a mnohdy bojovali s nemalými ztrátami... Neboť Hospodin v těch bojích s nimi nebyl... Když však nyní činili pokání a dovolili Hospodinu, aby vzal do svých rukou i tuto oblast, když byli věrni Hospodinu, zavládl zde pokoj, nebo dokonce i jistý respekt. Samuel byl soudcem Izraele po celý svůj život. 1s7.15 Samuel v tomto návratu národa k Hospodinu má svou nezastupitelnou úlohu jednak jako Boží prorok, tedy jako ten, kdo sděluje aktuální Boží slovo, tak také jako soudce. To slovo, tato úloha nám možná zní trochu divně. Ale byla to úloha Hospodinem pověřeného člověka, aby mimo jiné také řešil spory uvnitř lidu a aby byl duchovním vůdcem lidu. Měl to být někdo, kdo bude lidu naslouchat, kdo bude sledovat jeho život zblízka, kdo bude registrovat všelijaké problémy lidu a pod... Způsob, jak tuto úlohu plnil Samuel, je zaznamenán v dalších verších, a je tu vidět jeho pastýřské srdce, jeho zájem o lid, jeho lásku k Božímu lidu a péči o něj... Rok co rok se vydával na obchůzku do Bét-elu, do Gilgálu a do

5 Mispy a na všech těchto místech soudil Izraele. 1s2.16 Pak se vracel do Rámy, neboť tam byl jeho dům, a tam soudil Izraele; tam také vybudoval Hospodinu oltář. 1s2.17 Kéž by vyrostlo ještě více takových ochotných pečovatelů o Boží lid i v naší době, v době církve Pána Ježíše Krista. Více lidí, kteří by byli ochotni ne třeba pěška cestovat desítky kilometrů, ale zajít aspoň stovky metrů k nejbližším lidem ze sboru, k lidem, kteří potřebují péči, povzbuzení, radu, nebo také napomenutí v lásce... Jak je ten čas krátký... Mně nyní nezbývá, než zase se rozloučit a předat slovo přátelům v Brně, aby připojili písničku, která je věnována někomu z vás, milí posluchači. Bůh vám žehnej.