ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Transkript

1 Číslo jednací: - 90 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: H. M., bytem P., zast. JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem, se sídlem Příbram, Zahradnická 140, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje odbor dopravy, se sídlem: Praha 5, Zborovská 11, za účasti této osoby zúčastněné na řízení: Obec Podlesí, se sídlem Příbram, Podlesí 368, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne č.j /2011/KUSK, t a k t o: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje Odboru dopravy ze dne , č.j /2011/KUSK a rozhodnutí Obecního úřadu Podlesí ze dne , č.j. 486/10/OÚ se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši ,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. Vladimíra Kyseláka. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2 pokračování 2 O d ů v o d n ě n í I. Předmět řízení a vymezení sporu Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného označené v záhlaví tohoto rozsudku, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Obecního úřadu Podlesí (správní orgán 1. stupně) ze dne č.j. 486/10/OÚ, kterým byla na pozemku parc. č v k.ú. Podlesí nad Litavkou deklarována veřejně přístupná účelová komunikace dle 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen zákon o pozemních komunikacích.) Předmětem sporu ve správním řízení bylo posouzení, zda pozemek parc.č v k.ú. Podlesí nad Litavkou, jehož vlastníkem je žalobkyně, splňuje znaky veřejně přístupné účelové komunikace podle 7 odst.1 zákona o pozemních komunikacích. II. Rozhodnutí správního orgánu 1. stupně Správní orgán 1. stupně ve svém rozhodnutí vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, zejména z rozsudku č.j. 5 As 27/ , který stanovuje, že ke vzniku veřejně přístupné účelové komunikace není třeba správního rozhodnutí, ale naplnění znaků uvedených v zákoně pozemních komunikacích. Není podstatné, jak je příslušný pozemek, na němž se komunikace nachází, veden v katastru nemovitostí a jak byl v minulosti evidován, je podstatné, zda jde o dopravní cestu určenou k užití silničními a jinými vozidly a chodci, která slouží ke spojení nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských nebo lesních pozemků. Veřejnou cestou se stává pozemek věnovaný k obecnému užívání se souhlasem vlastníka pozemku, přes který účelová komunikace vede. Tento souhlas může být projeven výslovně nebo jen konkludentním strpěním. Komunikace, u níž nelze zjistit, zda byla předchozím vlastníkem k obecnímu užívání věnována, jež však byla užívána od nepaměti z naléhavé komunikační potřeby, je veřejně přístupnou účelovou komunikací. Správní orgán 1. stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění a ověření na místě samém, že předmětný pozemek je současně s dalšími pozemky parc. č /1, 1031/2, 1032/5, 1031/6, 1031/8 v katastrálním území Podlesí na Litavkou, označenými jako ostatní komunikace nebo jiná plocha, dlouhodobě užíván neurčitým okruhem osob, aniž by vlastník předmětného pozemku parc. č tomuto užívání jakkoliv aktivně bránil. Žalobkyně, jako současný vlastník předmětného pozemku dle správního orgánu 1. stupně nepochybně vstoupila do právního vztahu, který založil již její právní předchůdce. Dle výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu tak byla omezena institutem obecného užívání pozemní komunikace, které nemůže vyloučit jednostranným úkonem. Na základě výše uvedeného orgán prvního stupně rozhodl, že se na předmětném pozemku deklaruje veřejně přístupná účelová komunikace. III. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí)

3 pokračování 3 Žalovaný v napadeném rozhodnutí s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 As 27/ posoudil, že v řízení byly osvědčeny skutečnosti, za jejichž splnění lze omezit soukromá práva vlastníka nemovitostí deklarací veřejně přístupné účelové komunikace. Dle žalovaného žalobkyně neprokázala, že v době, kdy začal být pozemek užíván jako účelová komunikace, byl vysloven kvalifikovaný nesouhlas s užíváním tohoto pozemku. Naopak tím, že vlastník pozemku strpěl užívání účelové komunikace, byl konkludentně vyjádřen souhlas vlastníka s obecným užíváním pozemku jako veřejné cesty. Žalovaný uvedl, že správní orgán nebyl povinen zabývat se v řízení otázkami soukromoprávními, tj. hranicemi pozemkových parcel a jejich změnami v katastrálním operátu Rozhodná není evidence hranic a způsob využití pozemku dle katastru nemovitostí, ale faktické naplnění zákonných znaků veřejně přístupné účelové komunikace a to, že pozemek byl se souhlasem vlastníka věnován k obecnému užívání a že takové užívání slouží trvale k uspokojení nutné komunikační potřeby. Dle žalovaného je z rozhodnutí správního orgánu 1. stupně zřejmé, o jaké důkazy své závěry správní orgán 1. stupně opřel, přičemž žalobkyně nečinila žádné návrhy na doplnění řízení. Na základě uvedeného žalovaný neshledal důvod ke změně či zrušení rozhodnutí orgánu prvního stupně. IV. Žaloba Žalobkyně v podané žalobě předně poukazuje na to, že omezit vlastnické právo a strpět obecné užívání pozemku lze ve smyslu 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích jen se souhlasem vlastníka. Vedle nezbytného souhlasu vlastníka je podmínkou užívání soukromého pozemku též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Tyto podmínky nebyly dle žalobkyně v dané věci splněny. Žalobkyně dle svých tvrzení nikdy neudělila ani žádným jiným způsobem nedala najevo souhlas s užíváním svého pozemku jako účelové komunikace. Tento souhlas dle jejího názoru nevyjádřil ani její právní předchůdce a tvrzení správního orgánu 1. stupně o souhlasu předchozího vlastníka pozemku není opřen o žádný důkaz. Žalobkyně nesouhlasí s právním názorem, že předmětný pozemek byl fakticky užíván jako veřejně přístupná účelová komunikace spolu s dalšími pozemky parc. č. 1031/1, 1031/2, 1032/5, 1031/6, 1031/8 v k.ú. Podlesí nad Litavkou. Dle žalobkyně je pro posouzení projevu souhlasu klíčové, že pozemek byl původně po r. 1966, kdy žalobkyně získala pozemek do vlastnictví, nesprávně zakreslen v katastrální mapě a oprava této chyby v údajích v katastru nemovitostí byla učiněna Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj až dne č.j. OR- 510/ V důsledku opravy údajů, týkajících se výměry a zákresu pozemkových parcel č. 1028/1 a 1023 došlo k posunu hranic pozemku v terénu. Při vytýčení nových hranic nebyly uplatněny žádné připomínky ani námitky dotčených osob včetně obce Podlesí. Konkrétně se původně parcela nacházela v jiném místě, v části, která byla užívána jako zahrada, neboť byla neoprávněně oplocena a připlocena k zahradě sousedky. V tomto směru žalobkyně v žalobě zopakovala své odvolací námitky v dané věci, neboť shodně uvedla, že ze strany paní J.Š. a paní J. Ř. ( dcery vlastnice pozemku parc. č. 1032/5), které realizovaly určitou úpravu jen pozemku parc. č. 1032/5 vrstvou kamení, nebyl předmětný pozemek parc. č žádným

4 pokračování 4 způsobem obhospodařován a udržován, nebyl pokryt kamennou vrstvou a jmenovanými nebyl využíván. Není tedy pravdou, že by J. Š. a J. Ř. byly omezovány ve výkonu svých práv. Pozemek tedy nemohl být před opravou údajů v katastru nemovitostí užíván jako veřejně přístupná účelová komunikace. Žalobkyně předložila fotografie ze dne a ze dne k prokázání, že převážná část parcely je pokryta travnatým povrchem, jen nepatrná část není zatravněna. Žalobkyně také namítá, že není pravdou, že by vlastníci sousedních nemovitostí neměli žádnou alternativní možnost se ke svým nemovitostem dopravovat. Uvedla, že nikdy nebyla Obecním úřadem Podlesí vyzvána k výkupu pozemku, což svědčí o tom, že tento pozemek je využíván jen J. Š. a J. Ř.. Vzhledem k výše uvedeným tvrzením žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalobci k dalšímu řízení. V. Vyjádření žalovaného Žalovaný uvádí, že podaná žaloba dle jeho názoru nemá náležitosti stanovené v 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s., protože žalobkyně netvrdí, že by správní řízení bylo zatíženo vadami ani jej neoznačila za nezákonné. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuvedla, jakých nezákonných postupů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný dopustit, je dle žalovaného důvod žalobu odmítnout. K věci samé žalovaný oponoval tvrzením žalobkyně, že předmětný pozemek nebyl v minulosti užíván jako účelová komunikace. Uvedl, že žalobkyně nabyla předmětný pozemek jako označený p. č. 345/4 v kat. úz. Podlesí nad Litavkou od svého otce J. P.postupní smlouvou ze dne Tento pozemek byl později přečíslován na p. č a byl ve správném tvaru a velikosti zakreslen do katastrální mapy, což vyplývá ze srovnání dopisu katastrálního úřadu ze dne a geometrického plánu, které dodala sama žalobkyně. Tedy v době, kdy žalobkyně nabyla pozemek, byl pozemek zakreslen v katastrální mapě ve správném tvaru a velikosti a tak také byl před převodem vlastnictví na žalobkyni se souhlasem vlastníka užíván jako jediná veřejně přístupná komunikace k dalším pozemkům jiných vlastníků. K chybě došlo až v r. 1986, tedy po 20 letech nikým nerušeného užívání pozemku. Žalobkyně tedy znala jeho umístění v terénu, věděla a souhlasila s jeho užíváním pro komunikační potřebu jiných vlastníků. Žalobkyně proto vstoupila do práv J. P. a proto nemůže namítat nesouhlas předchozího vlastníka s veřejným užíváním pozemku. VI. Replika žalobkyně Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného uvedla, že žaloba má všechny zákonné náležitosti. Žalobkyně na podporu své námitky o neužívání pozemku jako účelové komunikace předložila kopie stejnopisů notářských zápisů darovacích smluv ze dne , kterými J. P. daroval svým dcerám žalobkyni a J. K. několik pozemků. Pozemky byly vymezeny na základě geometrického plánu ze dne , jehož kopii žalobkyně rovněž předložila. Z těchto dokumentů dle žalobkyně plyne, že její otec nejprve žalobkyni daroval pozemkovou parcelu č. 345/4 ( nyní p. č. 1023), přičemž v zájmu zbudování průchodu na parcelu p. č. 345/3, druhou darovací smlouvou daroval druhé dceři J.K. díl a

5 pokračování 5 zahrady o velikosti 7 m2, aby zajistil na pozemek p. č. 345/3 díl b ( nyní ve vlastnictví J. Š.) přístup na pozemek přímo z obecní komunikace. Za tímto účelem od pozemku žalobkyně oddělil část pozemku o výměře 7 m 2 (v geometrickém plánu označen a ). Proto dle žalobkyně nelze argumentovat tím, že již její otec souhlasil s užíváním předmětného pozemku jako účelové komunikace. Žalobkyně též uvedla, že netuší, kde správní orgány vzaly informaci o tom, že její otec souhlas udělil. Jako důkaz užívání předmětného pozemku jako účelové komunikace dle žalobkyně nemůže sloužit výpověď J. Š. a její dcery J. Ř., jelikož zde v rozhodné době nebydlely. Žalobkyně dále uvedla, že první, kdo označil předmětný pozemek za účelovou komunikaci byl starosta obce Podlesí M. K. v dopise ze dne Závěrem žalobkyně zopakovala své tvrzení o alternativním přístupu k nemovitostem J. Ř. a J. Š., které mají dle žalobkyně možnost se ke svým nemovitostem možnost pohodlně dostat z obecní komunikace. VII. Osoba zúčastněná na řízení V řízení uplatnila práva osoby zúčastněné na řízení Obec Podlesí, k věci se však blíže nevyjádřila. VIII. Posouzení žaloby městským soudem Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dle 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (viz. 75 odst. 1 s.ř.s.): Městský soud v podané žalobě shledal dostatečnost žalobních důvodů, z nichž lze seznat jak namítané vady řízení, tak námitku nezákonnosti, a proto nevstoupil na názor žalovaného o odmítnutí žaloby a žalobu projednal. Žaloba je důvodná. Důvodnost žaloby soud shledal v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek odůvodnění, na základě jakých podkladů a důkazů, provedených v předmětném správním řízení, správní orgány usuzují na existenci předmětného pozemku p. č v kat. území Podlesí nad Litavkou jako veřejně přístupné účelové komunikace. Soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, jak posuzovat otázku existence veřejně přístupné účelové komunikace. Předně je nezbytné vyjít z ust. 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, podle kterého je pozemní komunikací dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti. Pozemní komunikace se podle ust. 2 odst. 2 cit. zákona rozlišují podle svého určení, dopravního významu a stavebně technického vybavení na čtyři kategorie - dálnice, silnice, místní komunikace a účelové komunikace. Na rozdíl od ostatních kategorií pozemních komunikací, pro účelové komunikace platí, že jejich vlastníkem může být i osoba soukromého práva a rovněž o jejich vzniku nerozhodují správní orgány ( 3 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a contrario), vznikají tedy přímo ze zákona při naplnění jejich

6 pokračování 6 definičních znaků (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 27/ a č. j. 4 As 89/ Veřejně přístupná účelová komunikace dále podle 7 odst. 1 cit. zákona o pozemních komunikacích slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. To je znakem veřejně přístupné účelové komunikace, avšak jen naplnění tohoto znaku však nestačí. Vznik veřejné účelové komunikace je zásahem do vlastnického práva. Podle č.l. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod platí, že omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Ústavní soud proto ve svém nálezu ze dne , sp. zn. II. ÚS 268/06 konstatoval, že pokud některá z podmínek nuceného omezení vlastnického práva absentuje, jedná se o neústavní porušení vlastnického práva. Proto dalším předpokladem a znakem veřejně přístupné účelové komunikace je udělení souhlasu vlastníka pozemku, na němž má komunikace vést. Bylo již vyššími soudy judikováno, že souhlas se vznikem účelové komunikace může přitom vlastník udělit buď výslovným prohlášením (věnováním), nebo i konkludentně, strpěním obecného užívání cesty. Pokud tedy vlastník takto neprojevil kvalifikovaný nesouhlas se vznikem účelové komunikace, platí, že jeho souhlas byl dán. K otázce kvalifikovaného nesouhlasu je možno odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které: jestliže vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, jde o účelovou komunikaci vzniklou ze zákona. Stačí, aby vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace, v případě nesouhlasu musí však jít o aktivní jednání. ( rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 27/ ). Souhlasil-li vlastník se zřízením účelové komunikace, jsou jeho soukromá práva omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace podle 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a takový účinek( od nepaměti) nemůže být později vyloučen jednostranným úkonem vlastníka, který souhlas v minulosti (byť i konkludentně) udělil, ani jeho právních nástupců. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1173/2005). Z uvedeného vyplývá, že pokud je účelová komunikace zřízena, je její právní status závazný i pro budoucí majitele pozemku, ti nejsou oprávněni ji ze své vůle uzavřít. Další judikatorně odvozenou podmínkou vzniku veřejné účelové komunikace je existence její ničím nenahraditelné komunikační nutnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 32/ ). Komunikační nezbytnost je posuzována v rámci proporcionality mezi veřejným zájmem v podobě využití cesty na soukromém pozemku a omezením v neprospěch vlastníků dotčeného pozemku. To znamená, že existuje-li jiný alternativní a vhodný způsob, jak sledovaného cíle dosáhnout a přitom neomezit vlastnické právo, je třeba dát přednost tomuto jinému způsobu. K uvedeným znakům veřejně přístupné účelové komunikace pak ve smyslu shora o nálezu Ústavního soudu II. ÚS 268/06, přistupuje další podmínka. Veřejná účelová komunikace nevznikne v případě, kdy bude komunikační spojení mezi nemovitostmi na daném pozemku zajištěno soukromoprávním institutem, např. zřízením věcného břemene či prostřednictvím individuálních souhlasů apod. Městský soud v Praze proto shrnuje, že k posouzení cesty jakožto veřejně přístupné účelové komunikace musí být naplněny její zákonné znaky ( podmínky) uvedené v 2 odst. 1, 2 a 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, které byly dále upřesněny a vyloženy

7 pokračování 7 judikaturou soudů. Jedná se tedy také o podmínku v minulosti (alespoň konkludentně) uděleného souhlasu vlastníka příslušného pozemku či jeho právního předchůdce se vznikem této komunikace a podmínku komunikační nezbytnosti danou i neexistencí jiné alternativy přístupu k nemovitostem či spojení mezi nemovitostmi. Z hlediska uvedených podmínek veřejně přístupné účelové komunikace se však správní orgán 1. stupně a následně žalovaný, ačkoliv odkazují na judikaturu soudů, se situací na předmětném pozemku náležitě nevypořádali. Správní orgán 1. stupně dovozoval užití předmětného pozemku jako veřejné cesty z důvodu návaznosti či spojení s dalšími pozemky parc. č. parc. č /1, 1031/2, 1032/5, 1031/6, 1031/8, v katastrálním území Podlesí na Litavkou, aniž osvětlil, jak tyto pozemky situačně a faktickým užíváním souvisejí s potřebou veřejné cesty přes předmětný pozemek. Správní orgán pouze konstatoval dlouhodobé užívání těchto pozemků spolu s předmětným pozemkem, aniž by toto užívání bylo posouzeno podle shora uvedených znaků veřejně přístupné účelové komunikace, tedy v tom, jak je předmětný pozemek spojen či navázán na ostatní nemovitosti, zda je zapotřebí předmětného pozemku jako nezbytného přístupu, a k jakým nemovitostem, zda existují nějaké alternativní přístupy či nikoliv a kdo, případně, jakým konkludentním jednáním a v jaké době udělil souhlas s užíváním předmětného pozemku jako veřejné cesty. Tento nedostatek věcného posouzení nenapravil ani žalovaný v napadeném rozhodnutí z hlediska odvolacích námitek žalobkyně a a svou argumentaci, shodně jako správní orgán 1. stupně shrnul do pouhého obecného konstatování, že byly osvědčeny skutečnosti, za jejichž splnění lze omezit soukromá práva vlastníka dle čl. 11 odst. 4 listiny základních práv a svobod. Za rozhodující důvod pro zamítnutí odvolání žalobkyně, lze v napadeném rozhodnutí považovat argument, že správní orgán není v řízení povinen se zabývat soukromoprávními záležitostmi, tj. hranicemi soukromých pozemkových parcel a jejich změnami v katastrálním operátu a že rozhodná není evidence hranic pozemků, jejich druh a způsob využití zaznamenaný v katastru nemovitostí. S uvedeným lze souhlasit, ovšem za podmínky, že jsou dostatečně známy skutkové okolnosti, z nichž lze bez pochyby specifikovat polohu a poměry na pozemku, způsob jeho užívání od minulosti do současnosti a volní vztah vlastníků k pozemku v určení, k čemu má pozemek sloužit. Tak tomu však v souzené věci není. V řízení jsou žalobkyní namítány změny pozemku a předkládány doklady o geometrickém dělení pozemku v souvislosti s postupnými změnami vlastnictví. Žalobkyně ve své replice žalobě dokonce poukazuje na určité řešení vstupu na pozemek J. Š. (právní nástupkyně J. K.) oddělením dílů zahrady pro zajištění vstupu z obecní cesty a toto dělení je zřejmé i z darovací smlouvy ze dne , jíž J. P. a žalobkyně jako dárci oddělený díl pro vstup postoupili J. K.. Ze soukromoprávních skutečností, zde z darovacích smluv, tedy vyplývají určité události a poměry, které by mohly mít pro zjištění užívání pozemku a posouzení vůle původního vlastníka význam. Žalobkyní tvrzený záměr původního vlastníka J. P. nemusí být pro faktické užívání pozemku jinými osobami rozhodný, neboť nerozhodují poměry právní, ale faktické, ale bylo by možné z něho usuzovat na potřebu spojení nemovitostí a přístupu k nim a posoudit tehdejší situaci z hlediska znaku nezbytné komunikační potřeby. Náležitá zjištění poměrů pozemku by napomohla i k dovození souhlasu či nesouhlasu původního vlastníka předmětného pozemku, případně by mohl být objasněn i výpověďmi svědků, pamětníků dané lokality nebo jejich nástupci - vlastníky okolních nemovitostí. V souzené věci by tedy náležitá skutková zjištění, garantující přehled o tom, jak byly údaje o pozemku v katastru nemovitostí zaznamenávány, na základě jakých vlastnických vztahů, jak byly opraveny údaje o výměře pozemku, jeho poloze a označení, přispělo k identifikaci pozemku ve vztahu k tomu vlastníku, od něhož správní orgány odvíjejí své zjištění o udělení souhlasu s užíváním předmětného pozemku jako veřejné cesty.

8 pokračování 8 Žalovaný až ve vyjádření v žalobě (nikoliv v napadeném rozhodnutí) odvíjí souhlas s užíváním pozemku jako veřejně přístupné komunikace od osoby J. P., původního majitele pozemků do r Situace v r v dané lokalitě však není prokázána žádnými důkazy ani výpověďmi svědků. Není prokázána nezbytnost využívání této cesty pro určité pozemky či objekty a jejich vlastníky v té době. Výklad, že veřejně přístupnou účelovou komunikací je komunikace, která je jako veřejná cesta užívána, byť již nelze zjistit, zda byla některým z předchozích vlastníků obecnému užívání věnována, platí pouze podmíněně, za situace, kdy je tato cesta užívána z nezbytné komunikační potřeby. Na zjištění této další podmínky, pokud je dána tzv. od nepaměti a trvá doposud, nelze rezignovat. Správní orgány však užívání pozemku a nezbytnost komunikační potřeby pro přístupy k jiným nemovitostem ( zde zřejmě jen k nemovitosti J. Š.) časově ani polohově nezjišťovaly, ať již z darovacích smluv, podkladů z katastru, z vyjádření zástupců obce či z výpovědi účastníků řízení a svědků, kteří mohou k situaci, minimálně od r. 1966, kdy došlo k dispozici s pozemky a k jejich dělení vypovídat. Správní orgán 1. stupně ve svém rozhodnutí popisuje toliko stav jiných pozemků jako komunikací jiných vlastníků bez bližších souvislostí, jak jsou napojeny na předmětný pozemek či jak s ním souvisejí. Správní orgán 1. stupně neshromáždil žádná zjištění k vývoji situace na pozemku v minulosti, k tomu, kdy vznikla první potřeba využívat pozemek pro další nemovitosti a v jakých místech, kdo pozemek využíval, kdo a kdy s takovým užíváním případně souhlasil a kdo nikoliv. Uvedené nedostatky umocňuje nedostatečné vypořádání odvolacích námitek žalobkyně. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nepředestřel žádné odvolací námitky, s nimiž by se měl vypořádat. Přitom žalobkyně v podaném odvolání namítala nejen skutečnost, že předmětný pozemek byl nesprávně zakreslen v katastrální mapě do a že v původních hranicích byl neoprávněně oplocen a připlocen k zahradě za oplocením pozemku sousedky a že je výlučnou vlastnicí předmětného pozemku na základě dědění a na základě smlouvy o převodu nemovitostí ze dne , ale v této souvislosti oponovala tomu, že by vstoupila do právního vztahu, založeného jejím právním předchůdcem, neboť správní orgán 1. stupně neodůvodnil, jaký právní předchůdce vztah obecného užívání pozemku založil, jakým způsobem se tak stalo a z jakých podkladů k tomuto závěru dospěl. Žalobkyně rovněž v odvolání namítala, že předmětný pozemek nikdy nebyl užíván jako účelová komunikace a že není pravdou, že by se obyvatelé sousedních nemovitostí nemohli ke svým nemovitostem dopravovat či k nim docházet i jiným způsobem, jedná se toliko o jediného vlastníka sousedních pozemků, který by mohl teoreticky pozemek k přístupu užívat. Podle ustanovení 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen správní řád ) se v odůvodnění rozhodnutí uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Jak je patrné z napadeného rozhodnutí žalovaný se s uvedenými odvolacími námitkami včetně tvrzení žalobkyně o jiném, alternativním přístupu k nemovitostem jiných vlastníků náležitě nevypořádal. Uvedené způsobuje vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, neboť z tohoto rozhodnutí není zřejmé, jak žalovaný k odvolacím námitkám přezkoumal rozhodnutí správního orgánu 1. stupně v konfrontaci s podklady řízení.

9 pokračování 9 Z výše uvedeného vyplývá, že správní orgány obou stupňů : 1) nezjistily dostatečně skutkový stav věci o faktickém užívání pozemku v minulosti pro potřeby nemovitostí v lokalitě s přihlédnutím ke změnám na pozemku a k potřebám vlastníků sousedních pozemků,, 2) nevedly dokazování k prokázání vůle vlastníků pozemku ponechat pozemek k veřejnému užívání ( souhlas či konkludentní nesouhlas s užíváním dřívějších vlastníků pozemku), 3) dostatečně nezjistily a neposoudily nezbytnou potřebu propojení nemovitostí a potřebu napojení nemovitostí v místě na předmětný pozemek s tím, že dle judikatury správních soudů postačí, že užívání cesty se souhlasem vlastníka pozemku vytvořilo zvyk přístupu k určité nemovitosti, byť jen pro jednoho vlastníka nemovitosti. 4) dostatečně nezjistily a neposoudily, zda v minulosti existoval a dosud přetrvává zájem na užívání komunikace (se souhlasem vlastníka pozemku) jako nezbytné přístupové cesty a zda neexistuje jiný alternativní přístup. Přitom platí, že žalobkyně jako žadatelka o rozhodnutí prokazuje jiné vhodné komunikační spojení mezi nemovitostmi bez použití pozemku v jeho vlastnictví. IX. Závěr Z uvedených důvodů Městský soud v Praze napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu 1. stupně, které vykazuje stejné vady jako napadené rozhodnutí zrušil podle 78 odst. 1, 3 a 4 s.ř.s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně měla ve věci úspěch, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobkyni v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000,-Kč za žalobu a v nákladech právního zastoupení advokátem. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za 3 úkony právní služby v době do (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, replika, přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle advokátního tarifu - vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění do částku Kč. Náklady právního zastoupení žalobce jsou dále tvořeny 3 paušálními částkami ve výši 300 Kč ( 13 odst. 3 cit. vyhlášky). K výzvě soudu nebylo doloženo, zda je zástupce žalobkyně plátcem DPH, proto celkové náklady právního zastoupení jsou dány ve výši Kč. Výrok o nákladech osoby zúčastněné na řízení je odůvodněn ust. 60 odst. 5 s.ř.s., neboť osobě zúčastněné na řízení nebyla soudem v řízení uložena žádná povinnost. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

10 pokračování 10 Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: V Praze dne 28. května 2015 Za správnost vyhotovení: Matznerová, DiS. JUDr. Naděžda Řeháková v.r. předsedkyně senátu