ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K. t a k t o :

Transkript

1 29 A 93/ ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D. a Mgr. Petra Pospíšila v právní věci žalobce: nezl. F. C., zastoupený zákonnou zástupkyní Z. C., proti žalovanému: město Břeclav, se sídlem nám. T. G. Masaryka 3, Břeclav, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne , č. j. MUBR 36801/2013, t a k t o : I. Rozhodnutí města Břeclavi, Rady města Břeclavi, ze dne , č. j. MUBR 36801/2013, je n i c o t n é. II. III. Žalobci se n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Výše označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitelky Základní školy Břeclav, Slovácká 40, příspěvková organizace (dále jen Základní škola Břeclav, Slovácká 40 ), ze dne , č. j. ZSSL-513/2012, jímž žalobci nebylo povoleno poskytování speciální stravy.

2 2 [2] Žalovaný ve svém rozhodnutí nejdříve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Uvedl tak, že odvolání žalobce ze dne bylo původně podáno prostřednictvím Základní školy Břeclav, Slovácká 40 Krajskému úřadu Jihomoravského kraje (dále také jen Krajský úřad ), který usnesením ze dne , č. j. JMK 82743, postoupil předmětné odvolání městu Břeclav s tím, že Krajský úřad není věcně příslušný k projednání odvolání, neboť dle jeho názoru by měl být dle 178 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) k projednání příslušný zřizovatel dané školy. [3] Město Břeclav o odvolání proti rozhodnutí ředitelky dané základní školy v předmětné věci již dříve rozhodovalo, přičemž toto rozhodnutí bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne , č. j. 29 A 3/ , prohlášeno za nicotné, a to s tím, že zřizovatel není věcně příslušným orgánem k rozhodování o předmětném odvolání; jediným orgánem nadaným pravomocí plnit úkoly nadřízeného správního orgánu byl dle krajského soudu Krajský úřad, byť si byl soud vědom toho, že školským zákonem jsou krajskému úřadu výslovně svěřeny pouze úkoly při rozhodování dle 165 odst. 2 školského zákona. Proto požádal Městský úřad Břeclav po několikerém jednání Krajský úřad dne , ve smyslu 12 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen správní řád ), o poskytnutí souhlasu k vrácení postoupeného odvolání k vyřízení Krajskému úřadu. [4] Přípisem ze dne , č. j. JMK 48169/2013, sp. zn. S-JMK 82743/2012 OŠ, vyrozuměl Krajský úřad město Břeclav o nesouhlasu s vrácením odvolání Krajskému úřadu. V tomto přípise Krajský úřad uvedl, že s ohledem na nedostatečnou právní úpravu nejprve žádost o souhlas s vrácením postoupeného odvolání postoupil Ministerstvu vnitra, které žádost vrátilo s tím, že se nepovažuje za nadřízený orgán. Následně Krajský úřad požádal o stanovisko Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Přitom, jak Krajský úřad uvedl, po opětovném zvážení aktuální právní úpravy, s přihlédnutím k nepřiléhavé nepřesvědčivé argumentaci ve stanoviscích obou jmenovaných ministerstev a s přihlédnutím k absenci jakékoli argumentace v předchozích rozhodnutích Krajského soudu v Brně, Krajský úřad nesouhlasil s vrácením odvolání. [5] Věc proto následně projednala Rada města Břeclavi, která rozhodnutí ředitelky Základní školy Břeclav, Slovácká 40 potvrdila a odvolání žalobce zamítla, neboť dospěla k závěru, že rozhodnutí ředitelky školy bylo správné, nediskriminační a v souladu s úpravou obsaženou ve vyhlášce č. 107/2005 Sb., o školním stravování (dále jen vyhláška o školním stravování ). II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě [6] V žalobě ze dne , doručené zdejšímu soudu téhož dne, se žalobce nejdříve vyjádřil k tomu, že se domnívá, že žaloba byla podána včas (blíže dále v textu). [7] Žalobce prostřednictvím své zákonné zástupkyně uvedl, že argumentace žalovaného, že bylo nutné postupovat v souladu s vyhláškou o školním stravování, je nesprávná. Dle žalobce musí škola postupovat v souladu především s Ústavou, Listinou základních práv a svobod, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a také v souladu se zákony. Poukázal na to, že přístup ke školnímu stravování bez diskriminace vyplývá z 21 školského zákona ve

3 3 spojení s 21 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon). V rámci dále rozvedené podrobné argumentace zákonná zástupkyně žalobce uvedla, že požadavek na umožnění veganské stravy žalobci v rámci školního stravování byl oprávněný. Jelikož žalovaný postupoval nesprávným a diskriminačním způsobem a jeho rozhodnutí je tak nezákonné a nepřezkoumatelné, navrhl žalobce prostřednictvím své zákonné zástupkyně, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil. III. Vyjádření žalovaného k žalobě, replika žalobce a vyjádření žalovaného k replice [8] Žalobce se ve svém vyjádření k žalobě věnoval otázce možné opožděnosti podané žaloby a ve zbytku poukázal na přiložené vyjádření ředitelky Základní školy Břeclav, Slovácká 40 ze dne , č. j. ZSSL551/2012, v němž tato uvedla, proč považuje požadavek žalobce za nedůvodný, a že se věcí již zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne , č. j. 2 Aps 3/ , který konstatoval, že není porušením ústavním pořádkem garantované svobody vyznání, pokud je žákovi umožněno, aby si stravu, která je v souladu s jeho vyznáním nebo světonázorem jeho a jeho zákonných zástupců, přinesl do školy, v době oběda si ji nechal ve školní jídelně ohřát a následně ji zkonzumoval. [9] V reakci na vyjádření žalovaného byla soudu doručena replika, v níž žalobce uvedl důvody, pro něž se domnívá, že žaloba byla podána včas a rovněž se věnoval věcným aspektům posuzovaného případu. IV. Posouzení věci soudem [10] Dříve, než se Krajský soud v Brně zabýval důvodností žaloby, zkoumal, zda jsou ve věci splněny podmínky řízení. Dospěl k závěru, jak bude uvedeno dále, že žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě ve smyslu 72 odst. 1 s. ř. s.; zároveň byla podána osobou k tomu oprávněnou ve smyslu 65 odst. 1 s. ř. s., a jde o žalobu přípustnou ( 68 a 70 s. ř. s.). [11] Krajský soud rovněž přezkoumal napadené správní rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání, a to v mezích žalobních bodů. Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( 71 odst. 1 a 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, za splnění podmínek ve smyslu 51 odst. 2 ve spojení s 76 odst. 2 a 3 s. ř. s. IV. a) Včasnost žaloby [12] Zákonná zástupkyně žalobce uvedla, že se o tom, že jí údajně bylo doporučeným dopisem zasláno žalobou napadené rozhodnutí dne , že zásilku ve stanovené lhůtě nevyzvedla, že rozhodnutí o odvolání (tedy nyní napadené rozhodnutí) nabylo právní moci dne , dozvěděla až z usnesení zdejšího soudu ze dne , č. j. 29 A 36/ Poukázal na to, že v době doručování již měla zřízenou datovou schránku, která však nebyla k doručení využita (v rozporu se správním řádem), a proto jí nebylo rozhodnutí dosud řádně doručeno. Rozhodnutí jí také nebylo ani po uplynutí doby k vyzvednutí na poště

4 4 vhozeno do schránky a neměla tak až do doby jeho řádného doručení do datové schránky možnost se s ním seznámit. V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu tak nemohla nastat fikce doručení; v tom ohledu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , č. j. 4 As 6/ , dostupný na [13] Z vyjádření Ministerstva vnitra ze dne , č. j. MV /EG-2015, které zákonná zástupkyně žalobce předložila, vyplynulo, že předmětnou datovou schránku měla zřízenu dne a tato datová schránka byla zpřístupněna dne Ze správního spisu, např. z vyjádření města Břeclav ze dne , č. j. MUBR 68194/2014, soud zjistil, že předmětné rozhodnutí bylo skutečně doručováno prostřednictvím poštovní zásilky na adresu Ž. 15, B., neboť žalovaný vycházel z toho, jak sdělil zákonné zástupkyni žalobce, že nová adresa, na kterou máte zřízenu datovou schránku, byla v evidenci obyvatel zaregistrována až ( novou adresou měl žalovaný na mysli adresu K. Č. 17, B.). Daný názor žalovaného a jeho s tím korespondující postup lze zjistit rovněž z jeho vyjádření k žalobě. [14] V daném směru musel dát soud zapravdu žalobci, resp. jeho zákonné zástupkyni. Předmětná datová schránka byla v době doručování rozhodnutí poštou již zřízena a zpřístupněna. Uplatní se tak právní názor vyjádřený ve zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne , č. j. 4 As 6/ , dle něhož pokud správní orgán účastníku řízení, který měl zřízenu a zpřístupněnu datovou schránku podle 3 a 10 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, nesprávně doručoval prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, je vyloučeno uplatnění fikce doručení dle 24 odst. 1 správního řádu. Jelikož žalobou napadené rozhodnutí bylo do datové schránky zákonné zástupkyně žalobce dodáno dne a doručeno dne , je třeba žalobu doručenou zdejšímu soudu dne považovat ve smyslu 72 odst. 1 s. ř. s. za včasnou. [15] Přestože soud, jak je dále uvedeno, vyslovil nicotnost žalobou napadeného rozhodnutí, zabýval se otázkou včasnosti žaloby, neboť základním předpokladem pro vyslovení nicotnosti v soudním řízení je splnění všech podmínek řízení a způsobilost žaloby k věcnému projednání; nesmí být dán důvod pro její odmítnutí 37 odst. 5 a 46 s. ř. s., nebo pro zastavení řízení 47 s. ř s. (viz také Brus, M. In: Potěšil, L., Šimíček, V. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, s ). IV. b) Nicotnost rozhodnutí žalovaného [16] Jak vyplývá z 76 odst. 2 věty první s. ř. s., [z]jistí-li soud, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu. Právě taková situace dle zdejšího soudu nastala v daném případě. Nicotné je přitom dle 77 odst. 1 správního řádu mj. rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu (v dané věci se nejednalo o případ, kdy by rozhodl správní orgán nadřízený orgánu věcně příslušnému). [17] Krajský soud taktéž uvádí, že nemá důvod, aby změnil názor, který již jednou vyslovil ve věci u něj vedené pod sp. zn. 29 A 3/2011, ve kterémžto řízení vystupovali žalobce a jeho

5 5 zákonná zástupkyně jako žalobci a žalovaným bylo rovněž město Břeclav, přičemž šlo o tutéž právní otázku zda má být žalobci v rámci školního stravování umožněno stravovat se vegansky. [18] V rozsudku ze dne , č. j. 29 A 3/ , dostupném na dospěl zdejší soud k závěru, že přezkoumávané rozhodnutí, obdobné tomu, které je nyní napadeno žalobou, je nicotné. Bylo tomu tak proto, jak zdejší soud uvedl v odkazovaném rozsudku, že obce neplní funkcí nadřízeného správního orgánu ředitelů škol. Soud si byl vědom toho, že školský zákon neřeší, který orgán plní funkci nadřízeného správního orgánu v případě rozhodnutí ředitele školy učiněného ve smyslu 164 odst. 1 písm. a) školského zákona (právě o takové rozhodnutí se i nyní jednalo viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , č. j. 2 Aps 3/ , publikovaný pod č. 2350/2011 Sb. NSS). Uvedl, že otázku nadřízeného správního orgánu totiž řeší pouze v 183 odst. 3, podle kterého plní úkoly nadřízeného správního orgánu ředitelů škol a školských zařízení, které zřizuje stát, kraj, obec nebo svazek obcí, krajský úřad, ovšem pouze při rozhodování podle 165 odst. 2 školského zákona. Školský zákon zároveň v této souvislosti neobsahuje speciální úpravu, v souladu s 183 odst. 1 školského zákona se tedy na rozhodování vztahuje správní řád. Z 81 odst. 1 správního řádu vyplývá, že účastník může podat proti rozhodnutí odvolání, pokud zákon nestanoví jinak. V citovaném rozsudku tak zdejší soud konstatoval, že otázkou zůstává, který správní orgán lze v tomto případě označit za odvolací. Přitom uvedl, že podle 89 odst. 1 správního řádu, nestanoví-li zákon jinak, je odvolacím správním orgánem nejblíže nadřízený správní orgán. Jak již bylo zmíněno, školský zákon neobsahuje úpravu, kdo je nadřízeným správním orgánem pro rozhodování dle 164 školského zákona. Krajský soud tak v rozsudku ze dne , č. j. 29 A 3/ , uzavřel, že je toho názoru, že jediným orgánem, nadaným pravomocí plnit úkoly nadřízeného správního orgánu, je krajský úřad (byť si je soud vědom, že školským zákonem jsou krajskému úřadu výslovně svěřeny pouze úkoly při rozhodování dle 165 odst. 2 školského zákona). [19] Jak již bylo řečeno, na těchto závěrech nevidí zdejší soud důvodu nic měnit. Ba naopak byly tyto úvahy potvrzeny pozdějším rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne , č. j. 1 As 160/ , publikovaným pod č. 2812/2013 Sb. NSS. V rozsudku ze dne , č. j. 1 As 160/ (blíže k tomuto rozsudku také komentář k 183 školského zákona in: Rigel, F., Bahýľová, L., Kudrová, V., Moravec, O., Puškinová, M. Školský zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014), tak Nejvyšší správní soud uvedl: [28] Podle 89 odst. 1 správního řádu je odvolacím správním orgánem nejblíže nadřízený správní orgán, nestanoví-li zákon jinak. Ustanovení 178 odst. 1 správního řádu určuje, že nadřízeným správním orgánem je ten správní orgán, o kterém to stanoví zvláštní zákon. Neurčuje-li jej zvláštní zákon, je jím správní orgán, který podle zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor. V projednávaném případě školský zákon nestanoví žádný orgán, který by vyhovoval citovanému ustanovení správního řádu. Argumentaci krajského soudu, že by takovým orgánem mohl být zřizovatel, neboť vykonává nad mateřskou školou dozor, nelze přijmout. Školský zákon zřizovateli žádné dozorové pravomoci nad školou či školským zařízením nepřiznává; jeho úlohou je spíše zajistit hmotný a finanční substrát potřebný ke zřízení školy či školského zařízení. Zřizovatel může též disponovat některými jmenovacími oprávněními. O dozoru však nemůže být řeč.

6 6 [29] Podle 178 odst. 2 správního řádu pak platí, že nelze-li nadřízený správní orgán určit podle odstavce 1, určí se podle tohoto odstavce. Tento druhý odstavec mimo jiné uvádí, že nadřízeným správním orgánem právnické nebo fyzické osoby pověřené výkonem veřejné správy se rozumí orgán, který podle zvláštního zákona rozhoduje o odvolání; není-li takový orgán stanoven, je tímto orgánem orgán, který tyto osoby výkonem veřejné správy na základě zákona pověřil. Žalovaná v projednávané věci je přitom právnickou osobou (specifickým typem - školskou právnickou osobou), na niž byl přenesen výkon veřejné správy v oblasti školství. Jak bylo již výše uvedeno, školský zákon neuvádí výslovně žádný orgán, který by rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí mateřské školy zřízené registrovanou církví či náboženskou společností. Zbývá tedy prověřit, kdo žalovanou pověřil výkonem veřejné správy. [30] Z ustanovení 142 školského zákona plyne, že právnické osobě, která vykonává činnost školy nebo školského zařízení, vzniká právo poskytovat vzdělávání a školské služby a právo vydávat doklady o vzdělání stanovené tímto zákonem, jakož i nárok na přidělování finančních prostředků ze státního rozpočtu nebo z rozpočtu územního samosprávného celku účinností zápisu školy a školského zařízení do rejstříku škol a školských zařízení. Obdobně podle 151 odst. 2 téhož zákona dnem právní moci rozhodnutí o výmazu z rejstříku tato práva a nárok zanikají. Školský zákon podrobně upravuje v 145 až 150 proces zápisu i výmazu z rejstříku. Orgán, který rejstřík vede, je přitom oprávněn žádost o zápis zamítnout ze zákonem specifikovaných důvodů (např. není-li žádost v souladu s dlouhodobým záměrem vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky nebo příslušného kraje nebo nejsou-li dány předpoklady pro řádnou činnost školy nebo školského zařízení po stránce personální, materiální a finanční). Rovněž je oprávněn i z úřední povinnosti rozhodnout o výmazu z rejstříku, např. jestliže právnická osoba, která vykonává činnost školy nebo školského zařízení, závažným způsobem nebo opakovaně poruší právní předpisy související s poskytováním vzdělávání a školských služeb). [31] Z uvedených ustanovení podle názoru Nejvyššího správního soudu vyplývá, že zápis do rejstříku škol a školských zařízení je třeba považovat za ono pověření výkonem veřejné správy na základě zákona, o němž hovoří správní řád. Orgánem, který vede rejstřík škol a školských zařízení, je obecně krajský úřad (viz 143 odst. 1 školského zákona). V některých případech výslovně specifikovaných v 143 odst. 2 téhož zákona je však vedení rejstříku škol a školských zařízení svěřeno Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. Mezi tyto případy spadají též mateřské školy a školská zařízení zřízená registrovanými církvemi nebo náboženskými společnostmi, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní školy. [20] Na základě výše uvedeného tak krajský soud konstatuje, že v případě Základní školy Břeclav, Slovácká 40 (příspěvková organizace zřízená městem) není nadřízeným orgánem ve smyslu 178 správního řádu, který je na věc třeba aplikovat, zřizovatel (tedy město Břeclav), nýbrž je to, ve spojení s 143 a násl. školského zákona, orgán, který pověřil danou školu výkonem veřejné správy; je to tedy orgán, který provedl zápis dané školy do rejstříku škol a školských zařízení v daném případě se tudíž jedná o Krajský úřad Jihomoravského kraje.

7 7 [21] Vzhledem k popsaným důvodům vyslovil soud nicotnost napadeného rozhodnutí dle 76 odst. 2 s. ř. s. Za této situace je zároveň nadbytečné se zabývat věcnými námitkami vznesenými žalobcem. VI. Závěr a náklady řízení [22] Jak již bylo řečeno, soud vyslovil nicotnost napadeného rozhodnutí. Současně dodává, že je s podivem postup Krajského úřadu Jihomoravského kraje, který byl seznámen s obsahem rozsudku zdejšího soudu ze dne , č. j. 29 A 3/ , z něhož závěr o příslušnosti k rozhodování v předmětné věci vyplýval (byť lze uznat, že tento závěr nebyl detailně rozveden). Zdejší soud věří, že pochyby Krajského úřadu Jihomoravského kraje o obsahu a správnosti rozsudku zdejšího soudu č. j. 29 A 3/ , byly rozptýleny pozdější citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Přitom krajskému soudu je z jeho vlastní činnosti známo, že Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy v přípise ze dne , č. j /2012-VI/1, jasně odboru školství Krajského úřadu Jihomoravského kraje sdělilo (a to v souvislosti s nyní projednávanou věcí), že v daném případě nezbude než respektovat právní názor soudu, podle něhož je odvolacím orgánem krajský úřad. Za takových podmínek nepřipadá zdejšímu soudu za nepřiměřeně přísné, pokud Krajskému úřadu připomene, že rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 160/ , který se týká předmětné problematiky, je ze dne , tento rozsudek nabyl právní moci dne a nedlouho poté byl zveřejněn na internetových stránkách (a dne publikován pod č v částce č. 5/2013 Sb. NSS), když věc byla žalovanému Krajským úřadem vrácena přípisem ze dne Rovněž v této souvislosti stojí za veskrze kritickou pozornost pasáž z tohoto přípisu ze dne , č. j. JMK 48169/2013, sp. zn. S-JMK 82743/2012 OŠ, v němž Krajský úřad, dle soudu zavádějícím způsobem, tlumočil žalovanému výsledek svých dosavadních zkoumání o tom, kdo je ve věci nadřízeným orgánem, když uvedl, že po opětovném zvážení aktuální úpravy s přihlédnutím k nepřiléhavé a nepřesvědčivé argumentaci stanovisek obou jmenovaných ministerstev a s přihlédnutím k absenci jakékoli (sic!) argumentace v předchozích rozhodnutích správních soudů v obdobných záležitostech nesouhlasíme s vrácením odvolání. [23] Lze chápat frustraci žalobce, resp. jeho zákonné zástupkyně, který se řídil závěry vyslovenými v pravomocném rozhodnutí soudu, odvolání podal ke Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, a to s tím výsledkem, že ve věci rozhodl (nikoli svou vinou) nepříslušný orgán (tomu zase lze vytknout popsané nedostatky při doručování rozhodnutí), přičemž se věc opět vrací na pomyslný začátek. Nebýt jednoznačného soudního rozhodnutí, mohl by zdejší soud chápat i postup Krajského úřadu Jihomoravského kraje, a to vzhledem k nejasné a do určité míry mezerovité úpravě ve školském zákoně; takto však ne. [24] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V posuzované věci byl žalobce fakticky úspěšný, neboť dosáhl odstranění jím napadeného rozhodnutí v podobě vyslovení jeho nicotnosti; náhrada nákladů řízení mu však nebyla přiznána, neboť vznik relevantních nákladů neprokázal a od placení soudního poplatku byl osvobozen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne , č. j. 29 A 93/ Žalovaný, který byl ve věci v podstatě neúspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení.

8 8 P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 7. listopadu 2016 JUDr. Zuzana Bystřická, v.r. předsedkyně senátu