MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA DIPLOMOVÁ PRÁCE

Transkript

1 MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA DIPLOMOVÁ PRÁCE BRNO 2009 GABRIELA SPURNÁ

2 Mendlova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrologie a včelařství Druhová diverzita a početnost zástupců čeledi střevlíkovitých (Carabidae, Coleoptera) v různých biotopech CHKO Litovelské Pomoraví Diplomová práce Vedoucí práce: Dr. Ing. Pavla Šťastná Vypracovala: Gabriela Spurná Brno 2009

3

4

5 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Druhová diverzita a početnost zástupců čeledi střevlíkovitých (Carabidae, Coleoptera) v různých biotopech CHKO Litovelské Pomoraví vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně. V Olomouci Gabriela Spurná

6 Poděkování Především bych ráda poděkovala vedoucí diplomové práce Dr. Ing. Pavle Šťastné za poskytnutí literatury, citlivé připomínky a rady. Dále pak děkuji panu Jaroslavovi Šafářovi za pomoc při determinaci. A děkuji také zaměstnancům správy CHKO Litovelské Pomoraví za poskytnutí informací.

7 ABSTRAKT Obsahem práce bylo v roce 2007 na čtyřech odlišných biotopech v CHKO Litovelské Pomoraví zjistit druhovou rozmanitost a početnost brouků z čeledi Carabidae. Odchyty se prováděly metodou zemních pastí a následně byly nálezy druhově určeny. Po dokončení celosezónních odběrů se následně pro každou lokalitu vyhodnocovala dominance, druhová diverzita, ekvitabilita, druhová podobnost a zjištěné druhy byly zařazeny do bioindikačních skupin platných pro Českou Republiku. Při posuzování výsledků byl zhodnocen antropogenní vliv na jednotlivé biotopy. Ve vzájemném porovnávání jednotlivých lokalit byla za nejhodnotnější zjištěna plocha v lužním lese, kde byly nalezeny dva druhy Carabus ullrichi ullrichi a Carabus scheidleri scheidleri patřící do zvláště chráněných druhů (dle přílohy číslo III. vyhlášky MŽP ČR číslo 395/1992 Sb.). Z výsledků synekologických charakteristik vyplývá, že sledovaná stanoviště byla velmi antropogenně ovlivněna a jejich hodnota biodiverzity byla malá. Carabidae, bioindikace, synekologické charakteristiky, Litovelské Pomoraví, lužní les

8 ABSTRACT The aim of the study was to detect the species diversity and the numbers of the Carabid beetles in four different biotops of the protected landscape area Litovelské Pomoraví in the year The Carabid beetle samples were collected using pitfall traps, the material was then sorted out according to the species identification. There were analysed dominance, species diversity, equitability, species similarity in every biotop after the all seasonal collection. The present species were sorted out into the bioindicating classes valid in Czech Republic. There were evaluated anthropic impact in individual biotops. When we compared the biotops one another, we found the flood-plain forest is the most valuable biotop. There were founded two specially protected species Carabus ullrichi ullrichi and Carabus scheidleri scheidleri in the flood-plain forest biotop. The results of synecological characteristic indicate, that followed habitats were hard anthropogenicly influenced, by using biodiversity characteristics their value was low. Carabidae, bioindication, synecological characteristic, Litovelské Pomoraví, floodplain forest

9 OBSAH: 1 ÚVOD LITERÁRNÍ PŘEHLED CHARAKTERISTIKA OBLASTI Geografická poloha CHKO Litovelské Pomoraví Přehled geologických a geomorfologických poměrů CHKO Litovelské Pomoraví Hydrologie Klimatické podmínky Pedologie Vegetační poměry lužního lesa Fauna Vývoj osídlení a jeho vliv na Litovelské Pomoraví Současné zemědělství v CHKO BIOINDIKACE PROSTŘEDÍ CHARAKTERISTIKA ČELEDI STŘEVLÍKOVITÍ (CARABIDAE) CÍL PRÁCE MATERIÁL A METODY SBĚR MATERIÁLU STUDOVANÁ ÚZEMÍ SYNEKOLOGICKÉ CHARAKTERISTIKY Dominance Druhová diverzita Ekvitabilita Druhová podobnost BIOINDIKACE S VYUŽITÍM STŘEVLÍKOVITÝCH VÝSLEDKY A DISKUSE SEZNAM ODCHYCENÝCH DRUHŮ POROVNÁNÍ DOMINANCE NA JEDNOTLIVÝCH PLOCHÁCH POROVNÁNÍ DRUHOVÉ DIVERZITY A EKVITABILITY NA JEDNOTLIVÝCH PLOCHÁCH ZJIŠŤOVÁNÍ DRUHOVÉ PODOBNOSTI BIOINDIKACE S VYUŽITÍM STŘEVLÍKOVITÝCH DRUHŮ CELKOVÉ POSOUZENÍ JEDNOTLIVÝCH PLOCH SOUHRN SUMMARY LITERATURA... 38

10 8 PŘÍLOHY SEZNAM TABULEK SEZNAM MAP... 40

11 1 ÚVOD Chráněné krajinné oblasti v České republice jsou rozsáhlejším územím s harmonicky utvářenou krajinou, vzácnými přírodními ekosystémy, případně s památkami prehistorického a historického osídlení. Oblast Litovelského Pomoraví je takovouto krajinou. Díky zachovalosti přírody a velké vědecké hodnotě je tato oblast zařazena do seznamu mezinárodně významných mokřadů chráněných dle tzv. Ramsarské konvence. Za chráněnou krajinnou oblast bylo Litovelské Pomoraví vyhlášeno 15.listopadu roku 1990 vyhláškou ministerstva vnitra 464/190 Sb. Rozkládá se na ploše 96 km² jedinečného území severozápadně od Olomouce. Kde se uprostřed rozlehlých rovin Hornomoravského úvalu, v krajině intenzivně ekonomicky využívané, jako zázrakem uchoval rozsáhlejší komplex lužních lesů. Osou tohoto území je řeka Morava větvící se do několika ramen na nichž v samém srdci CHKO leží starobylé město Litovel, jenž propůjčilo oblasti jméno. Jádro CHKO a současně hlavní přírodovědný fenomén oblasti tvoří vnitrozemská říční delta (přirozeně meandrující tok řeky Moravy, která se větví v řadu bočních stálých i periodických říčních ramen) a navazující komplexy cenných lužních lesů, vlhkých nivních luk a mokřadů. Do Litovelského Pomoraví patří také krasové území vrchu Třesín se známými a veřejnosti zpřístupněnými jeskyněmi a oblast chlumních listnatých lesů Doubrava. Unikátním biotopem jsou lesní periodické tůně, které jsou domovem kriticky ohrožených korýšů: žábronožek a listonohů. Rovněž mokřady a vlhké louky hostí řadu vzácných a ohrožených druhů rostlin a živočichů. V působnosti CHKO Litovelské Pomoraví je vyhlášeno 26 maloplošných zvláště chráněných území (přírodních rezervací a přírodních památek) a celková rozloha tak stoupá na 1100 ha. Lesnatost území je cca 56%. Nadmořská výška se pohybuje mezi 210 m n. m. (řeka Morava) a 345 m n. m. (masiv Doubravy). CHKO je veřejnosti zpřístupněno pěti naučnými stezkami: Kol kolem Olomouce, Luhy Litovelského Pomoraví, Třesín, Romantický areál Nové Zámky, Historie a příroda Litovle a okolí. Pohyb mimo stezky není sice zakázán, ale pro přemnožení klíšťat se nedoporučuje

12 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Charakteristika oblasti Geografická poloha CHKO Litovelské Pomoraví CHKO Litovelské Pomoraví má protáhlý tvar ve směru toku řeky Moravy (SZ JV), jen 3 až 8 km široký. V polovině se rozkládá město Litovel. Leží převážnou částí v Hornomoravském úvalu v západních Vněkarpatských sníženinách. Severozápadní cíp zasahuje do Mohelnické brázdy, masivem Třesína do Bouzovské vrchoviny a vyvýšenou levobřežní částí Moravy do vrchoviny Úsovské. Právě v Úsovské vrchovině je nejvyšší bod CHKO Jelení vrch s nadmořskou výškou 345 m n. m. známější Třesín je o necelý metr nižší. Nejnižším bodem je místo v Olomouci-Černovír, kde řeka Morava opouští chráněné území v nadmořské výšce 210 m n. m. (Otava a Pošmourný, 2007) Přehled geologických a geomorfologických poměrů CHKO Litovelské Pomoraví Chráněné území Litovelského Pomoraví zaujímá geologicky zajímavou pozici na rozhraní Českého masivu a Karpatské soustavy, geomorfologicky patří do Hornomoravského úvalu. Utváření širšího okolí Litovelského Pomoraví se z pohledu geologie jeví jako značně složité. Střídala se tu období sedimentací a horotvorných pohybů (předvariská, variská, alpínská). Tektonické pohyby trvají do současnosti a jsou mimo jiného dění i příčinou bohatého větvení, meandrování a překládání koryt řeky Moravy a jejich odboček. Pro toto území je základním geologickým rysem kerná stavba vyznačující se pohyby jednotlivých ker, dělených od sebe starými, ale dosud oživujícími zlomy. Na jednu takovou kru je vázán celý Hornomoravský úval. Geologickým podkladem Hornomoravského úvalu a Mohelnické brázdy jsou horniny předdevonského krystalinika. Na nich spočívá soubor devonských hornin, usazených v geosynklinále, kterou tehdy tato vyzdvižená kra dělila do dvou oddělených pánví: drahanské a jesenické. V těchto pánvích se ve značné mocnosti usazovaly pelitické vrstvy a do nich se při podmořském vulkanismu včleňovaly vyvřelé horniny. V mělkém moři devonské geosynklinály se postupně usazovaly střednězrnné až hrubozrnné křemelce a slepence, v jejich nadloží potom vápence a vápnité břidlice s vložkami lyditů

13 Z území CHKO Litovelské Pomoraví se jedná zejména o pravobřežní část Třesínského prahu a takzvaný pohřbený kras mezi Mladčí, Litovlí a Červenkou. Při dalším vývoji ustoupilo klumské moře, toto území se stalo souší a až vlivem Alpínského vrásnění kra Hornomoravského úvalu opět klesala. Od miocénu se postupně ponořovala do moře až v pliocénu došlo k dalším výrazným kerným poklesům podél starých sudetských zlomů, což vyvolalo intenzivní sedimentaci pevného souvrství tzv. pestré série, dosahující místy mocnosti 200 až 250 metrů (Machar, 1995). Svrchní pleistocén je v oblasti Litovelského Pomoraví zviditelněn navátými mohutnými akumulacemi spraší. Rozhraní pleistocénu a holocénu prezentují svahové hlinitopísčité až kamenité sedimenty. Naprostou většinu území střední a jihovýchodní části Litovelského Pomoraví pokrývají usazeniny říční nivy, ukládající se v opuštěných meandrech a smuhách, tvořené písky a hlínami velmi bohatými na organický materiál. Velmi charakteristickým, byť antropogenním jevem jsou pro Litovelské Pomoraví obrovské plochy vzniklé těžbou štěrkopísků pod hladinou vody (Otava a Pošmourný, 2007) Hydrologie Krajinu Litovelského Pomoraví vytvořila řeka Morava a stále ji modeluje svou přirozenou erozní a akumulační činností. Při zvýšených průtocích v korytě dochází k posunům štěrkových lavic a ostrovů i k utváření meandrů. Řeka Morava se větví a meandruje v nivě mezi Mohelnicí a Olomoucí na území CHKO v délce přibližně 44 km. Těsné okolí neregulované řeky Moravy je jedním z nejcennějších území Litovelského Pomoraví. Celá oblast je velmi závislá na pravidelném rozlévání vody na nivní louky a do lužních lesů. Toto hydrologicky významné území působí jako přirozený suchý polder schopný jímat a transformovat velké množství vody (při povodních roku 1997 zhruba 70 mil. m 3 zadržené vody) (Machar a kol., 2003). Morava je páteřní řekou povodí o rozloze ,69 km 2 a vlévá se do Černého moře. Délka toku od pramene po ústí je 354,05 km. Na území CHKO tvoří řeka Morava poslední větší úsek neregulovaného nížinného toku, rozvětvuje se a tvoří trvalá i periodická ramena. Takový anastomózní říční systém vzniklý na základě geologického pod

14 kladu je unikátní vnitrozemskou deltou. Ojedinělost tohoto fenoménu ve střední Evropě dokládá i zařazení území CHKO do seznamu Ramsarské konvence. Významná jsou pro vlhkomilnou faunu i floru Litovelského Pomoraví i velká jezera vzniklá následkem těžby štěrkopísku v údolní nivě řeky Moravy (u Mohelnice, Nákla, Chomoutova, olomoucké Poděbrady, Moravičany). Jsou dále doplněna řadou drobných zatopených štěrkoven, hliníků a malých lomů. Toto ještě více zvětšuje různorodost stanovišť v CHKO (WEB CHKO Litovelské Pomoraví, 2009). Velmi významné jsou zdroje pitné vody v CHKO Litovelské Pomoraví. První důležitou vodárensky využívanou zvodní jsou štěrky a písky údolní terasy řeky Moravy. Vedle údolní terasy vyplňuje komplex starších říčních uloženin sníženiny předčtvrtohorního reliéfu. Dalším důležitým zdrojem pitné vody je jímací území Čerlinka, kde je využívána voda krasové zvodně devonských vápenců. Barvící zkoušky již dávno v minulosti prokázaly, že tento zdroj je živen vodou z Javoříčského krasu. Vlivem odběrů vod pro vodárenské účely však dochází k ovlivňování proudění podzemní vody snižováním úrovně hladiny mělké podzemní vody a vytvářením depresních kuželů podzemní vody kolem jímacích území. To vše se negativně projevuje na povrchu. Pro režim vod v území CHKO jsou (kromě velkých odběrů pitné vody) velmi riskantní úniky chemických látek z objektů Farmak, projekty skládek komunálního odpadu, projekty průchodu povodňových vod intravilánem Litovle a všechny dosud známé varianty výstavby vodní cesty Dunaj-Odra-Labe a projekty nevhodné těžby vápenců a štěrkopísků (Plán péče o CHKO Litovelské Pomoraví, 1997) Klimatické podmínky Z klimatologického hlediska patří skoro celé Litovelské Pomoraví do teplé klimatické oblasti T2, jen výběžek Třesína je v mírně teplé oblasti MT11. Pro klima celé oblasti je charakteristický mírný průběh letního i zimního období. Zaujme zde poměrně málo srážek, celoroční průměr je 600mm. Meteorologická stanice v Olomouci udává Langův dešťový faktor 73 a délku vegetačního období 169 dnů, tedy hodnoty pro semihumidní klima (Šafář a kol., 2003). Podrobné klimatické charakteristiky jednotlivých oblastí jsou uvedeny v přílohách v tabulce číslo

15 2.1.5 Pedologie Pedologie v rámci CHKO Litovelské Pomoraví zatím není příliš podrobně prozkoumána. Nivní půdy v okolí Litovle jsou takzvané fluvizemě. Typické je pro ně aluviální ukládání zemin, narušování procesu akumulace humusu záplavami, vysoká hladina podzemní vody a periodické kolísání její hladiny v závislosti na průtoku vody v řece Moravě. Tvorba nivních povodňových sedimentů je z pohledu pedologie velmi mladý proces. Úzce souvisí s oteplením klimatu a zvýšením množství srážek počínajícím koncem neolitu a souběžným osidlováním této krajiny člověkem (odlesňování, zorňování). Zvýšenou tvorbu nivních půd lze dále zaznamenat hlavně v období doby bronzové a od doby hradištní až dodnes. Zásadní roli zde hrají povodně přinášející kaly bohaté na živiny. Jen díky faktu, že v Litovelském Pomoraví je dodnes záplavový říční režim nenarušen mohou fluviální pedologické procesy přirozeně pokračovat. Lužní lesy jsou v této oblasti dobře zásobeny vláhou a živinami, dochází v nich k intenzivnímu rozkladu opadu a velmi rychlému koloběhu látek. To vše činí tento biotop středoevropským přírodovědným fenoménem (Machar a kol., 2003) Vegetační poměry lužního lesa Biogeograficky patří Litovelské Pomoraví do provincie středoevropských listnatých lesů, podprovincie hercynské, biogeografického regionu litovelského. Typická část regionu je tvořena lužním lesem doplněna ostrůvky slatinišť a luk. V lužním lese rozeznáváme takzvaný měkký luh a tvrdý luh. Měkký luh je vázaný na bezprostřední blízkost řeky a je ve své původní podobě velmi vzácný. Jeho nejvyšší patro tvoří hlavně vrby stromového vzrůstu (Salix alba, Salix fragilis), doplněné topolem původní je Populus nigra, nepůvodní hybridní topoly jsou postupně odstraňovány. Nižší patro obsadily různé vrby keřovitého charakteru (Salix viminalis, S. purpurea, S. triandra). Z bylin převládá kopřiva dvoudomá (Urtica dioica). Na vrbiny navazují topolojilmové jasaniny, dále od říčního toku. Porost tvoří různé topoly, jilm habrolistý (Ulmus minor) a jasan ztepilý ( Fraxinus excelsior). Na vyvýšených místech roste dub letní (Quercus robur). Ještě dále od řeky roste společenství dubových jasanin, v bylinném patře převládá ostružiník ježiník (Rubus caesius), popenec obecný (Glechoma hederacea), kostival lékařský (Symphytum officinale), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) a další. Ještě dále od řeky navazuje už les tvrdého luhu

16 Dřeviny tvrdého luhu se vrství z více pater. Nejvyšší patro zastupuje dub letní, jasan ztepilý a vzácněji i jilm habrolistý (Ulmus laevis). Nižší patro tvoří lípa malolistá (Tilia codata), javor babyka (Acer campestre), střemcha obecná (Padus avium) a na sušších místech habr obecný (Carpinus betulus). Keřové patro nejčastěji zarůstá svída krvavá (Swida sanguinea), bez černý (Sambucus nigra) a kalina obecná (Viburnum opulus). V bylinném patře tvrdého luhu je typické střídání jarních a letních aspektů, na některých místech už doplněných hájovými druhy naznačujícími přechod z lužního lesa k dubohabrovým hájům pahorkatin. Pro místa trvaleji podmáčená jsou typické olšové vrbiny, převládá olše lepkavá (Alnus glutinosa). V podrostu bylin se nalézají mokřadní druhy a hladinu vody pokrývá např. vzácná žebratka bahenní (Hottonia palustris) či šmel bahenní (Butomus umbellatus) a různé druhy okřehků (Lemna spp.) atd. (Machar a kol., 2003) Fauna Litovelské Pomoraví je velmi pestrou mozaikou z různých stanovišť. Tomu odpovídá i bohatství a proměnlivost fauny tohoto území. K nejvzácnějším patří typická společenstva řek, jezer, stálých i periodických tůní, litorálu, lužních lesů, mokrých luk a také suchých doubrav (Třesín, Doubrava). Velký vliv na faunu v Litovelském Pomoraví má zemědělství. Jednak porušuje přirozený koloběh dusíkatých látek a intoxikuje okolí i jinými v zemědělství používanými látkami, dále také na poli vytváří podmínky pro život především stepních a lesostepních druhů které se následně invazně šíří do narušených míst lužního lesa (vysušování nivy, odlesňování). Velmi výrazná druhová pestrost bezobratlých v Litovelském Pomoraví je dána především vysokou produktivitou ekosystému říční nivy. Jako nejvzácnější se jeví společenstva periodických tůní, kde se dosud vyskytují tak vzácné druhy jako je žábronožka sněžní (Siphophanes grubii), listonoh jarní (Lepidurus apus), škeblovka (Lynceus brachyurus) a řada dalších. Skupina denních motýlů je faunistická složka velmi citlivá na změny v prostředí, o tom svědčí jejich výrazný úbytek v posledních desetiletích. Kvalitní mapování výskytu ještě není pro celou CHKO zpracováno. Ohrožených druhů je zde známo 18, nejvýznamnější je velmi silná populace jasoně dymnivkového (Parnassius mnemosyne) u Nových Zámků (Machar a kol., 2003)

17 Brouci v Litovelském Pomoraví jsou zatím prozkoumáni jen orientačně, ale nachází se zde např. roháč obecný (Lucanus servus) a zlatohlávek skvostný (Cetonischema aeruginosa). Čeleď Carabidae velmi pečlivě inventarizoval v roce 2002 Nakládal a nalezl i 19 vzácných reliktních druhů (Nakládal, 2003). V CHKO se vyskytuje mnoho druhů obojživelníků a plazů. Namátkou například rosnička zelená (Hyla arborea), čolek obecný (Triturus vulgaris), užovka obojková (Natrix natrix) a ještěrka živorodá (Zootoca vivipara). Řeka Morava je na přirozeně meandrujících místech velmi hojně zarybněna společenstvy cejnového a parmového pásma, rychlejší úseky na horním toku obsazují ryby pásma lipanového a pstruhového. Celkem 35 druhů ryb zde nachází dobré podmínky pro svůj rozvoj také díky vysoké samočisticí schopnosti přirozeného toku. Lužní les je pravým ptačím rájem a tok řeky Moravy je důležitou tahovou cestou pro řadu druhů ptáků vázaných na vodu. Hnízdících druhů je zde zjištěno 48. Z hojných pěvců například pěnice černohlavá (Sylvia atricapilla), z vzácných druhů datel černý (Dryocpus martius), luňák červený (Milvus milvus) a řada dalších (WEB CHKO Litovelské Pomoraví, 2009). Velmi běžní jsou v lužním lese netopýři: netopýr rezavý (Nyctalus notula), netopýr vodní (Myotis daubentonii) a drobní zemní savci jako myšice lesní (Apodemus flavicollis), norník rudý (Clethrionomys glareolus), kolem vodních toků ondatra pižmová (Ondatra zibethicus). Velké savce prezentují lovné druhy srnec obecný (Capreolus capreolus) a prase divoké (Sus strofa). Obnovené jsou populace bobra evropského (Castor fiber) a vydry říční (Lutra lutra) (Machar a kol., 2003) Vývoj osídlení a jeho vliv na Litovelské Pomoraví Před příchodem neolitických zemědělců převládala v krajině smíšená doubrava. V tehdejší nivě rostl málo zapojený měkký luh z vrbin a topolů, později zarostl tzv. tvrdým luhem z jilmů a dubů. V období Velké Moravy existovaly přímo v nivě velká sídla městského typu, vodní toky sloužily jako komunikace v krajině. Tvrdý luh byl velmi intenzivně využíván jako zdroj dříví, lesních plodů i jako pastvina. Na počátku ranného středověku zesilují vlivy povodní a tvrdý luh začíná ustupovat měkkému luhu (Machar a kol., 2003). Víceméně souvislý lužní les začal být ve 12.století mýcen a přeměňován na pole (mezi dnešními Střelicemi a Benkovem). Okolí Litovle bylo vykáceno v století

18 Niva se při povodních zanášela velkými vrstvami hlín a sídla se proto v tomto období stěhovala více na okraj zaplavovaných zón. S dalším rozvojem zemědělství a rybníkářství se lužní les postupně zužoval. V okolí vesnic bylo ve středověku budováno velké množství rybníků, které přinášely nejen značný finanční zisk, ale také poskytovaly útočiště volně žijícím rostlinám a živočichům. Zvyšovala se tak biodiverzita krajiny. Po roce 1800 se z ekonomických důvodů začaly rybníky zavážet, poslední byly zničeny po kolektivizaci zemědělství. Dnes se mnohé vesnice v rámci revitalizace snaží o obnovu alespoň některých rybníků. Velmi výrazná jsou v dnešní krajině Litovelského Pomoraví jezera vzniklá zaplavením velkých pískoven. Mělčí břehy zvláště u malých pískoven se postupně sami revitalizují a často se zde usazují vzácné druhy rostlin a živočichů (Machar a kol., 2003). Zvláštním a dnes již zaniklým jevem v nivě pod Třesínem byl výskyt depresí sufózních aluviálních závrtů. Tyto samovolně vznikaly, měnily svou polohu a zase zanikaly. Za vyšších vodních stavů byly zvodnělé a vysychaly při snížení hladiny řek. Po vybudování dálnice Olomouc Mohelnice se tyto jevy ztratily (Machar a kol., 2003). Biodiverzitu lužních lesů Litovelského Pomoraví v minulém století narušily i nesprávné lesnické zásahy. Byly zde vysazovány porosty hybridních topolů, pásy jehličnanů a vytvářela se kukuřičná políčka pro zvěř. Myslivci zřizovali obory pro vysokou zvěř a bažantnice. V současnosti se postupně toto vše odstraňuje. Problémy však představují invazní druhy rostlin. Hlavně křídlatky (Reynontria sp.), bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum), javor jasanolistý (Acer negundo) a trnovník akát (Robinia pseudoacacia). Místy ještě zmlazují vykácené porosty smrku ztepilého (Picea abies) a borovice vejmutovky (Pinus strobus) (Nakládal, 2003). Závažný problém měnící přirozený záplavový režim lužního lesa představují nadměrné odběry pitné vody a snaha budovat velké retenční nádrže na horním toku Moravy (Machar a kol., 2003) Současné zemědělství v CHKO Větší centra živočišné výroby jsou v CHKO umístěna na farmách Střeň, Horka nad Moravou a Chomoutov (produkce mléka, vepřového a hovězího masa). Zemědělská půda v CHKO Litovelské Pomoraví se nachází v oblasti nížinné, úrodné, zemědělsky výrobní řepařské, intenzivně využívané

19 Dle údajů vedených na katastrálním úřadu je zde orná půda zastoupena 68,3 %, louky 25 %, pastviny 1,6 % a sady 0,1 % ze zemědělské půdy. V CHKO je zastoupeno 18 hlavních půdních jednotek (HPJ). Z těchto převažují pro oblast typické půdy nivní (78 %) a glejové, s různým stupněm zamokření, vhodné zejména u oglejených a glejových půd pro využití jako TTP. V okrajových částech území jsou hnědozemě a ilimerizované půdy, s příznivými vláhovými poměry. Rozdílné půdní poměry jsou především v Haňovicích, tam jsou i půdy hnědé a 11,91 ha půd svažitých, málo agronomicky hodnotných. Většina pozemků v CHKO má charakter rovinný se svažitostí 0-3, s velmi mírnou expozicí všesměrnou. Na pozemcích v uživatelském nájmu ZD "Doubrava" se sídlem v Haňovicích je krajinný reliéf tvořen svahy středními se svažitostí Ve většině oblasti jsou zastoupeny půdy skeletovitosti nulové s půdním profilem hlubokým. Poměrně méně se vyskytují půdy se skeletovitostí nulovou až slabou, s půdním profilem hlubokým až středně hlubokým. Část ZPF, zejména na katastru obcí Mladeč, Řimice, Měník a zčásti i Stavenice je skeletovitosti střední, s půdním profilem hlubokým až středně hlubokým. Odvodnění zemědělských pozemků v údolní nivě mělo za následek zornění původních vlhkých druhově bohatých aluviálních luk. Likvidace luk způsobila zvýšenou erozi nechráněné zemědělské půdy a umožnila její odplavování do vodních toků, zásadně snížila ochranu vodních toků před splachy agrochemikálií, narušila ekologickou stabilitu a biodiverzitu krajiny. Likvidací aluviálních vlhkých luk a jejich přeměnou na ornou půdu se významně zvyšuje nebezpečí povodní v údolní nivě (zmenšuje se prostor pro povrchový rozliv povodňové vlny v krajině, snižuje se zasakovací prostor pro povodňové vody a zrychluje se odtok vody z území). Provedené odvodnění zásadním způsobem zvyšuje odtok vody z krajiny a výrazně celkově snižuje retenční schopnosti území. Meliorační odvodnění zemědělských pozemků způsobilo zásadní problémy ve vodním režimu krajiny. Součástí melioračních prací bylo v minulosti i napřimování původně meandrujících vodních toků a jejich technická přeměna na umělé kanály (viz např. Dubový potok, Cholinka a další). V současné době je zcela vyloučeno provádět další odvodňování pozemků v CHKO. Stávající meliorační systémy jsou ponechány bez údržby, k postupnému rozpadu s cílem ukončení jejich nežádoucí odvodňovací funkce (vybrané byly dokonce zrychleně rušeny a omezeny). Nyní eroze silně ohrožuje 8,9 % orné půdy v CHKO, protierozní opatření chrání 9,3 ornice a zbylých 81,8 % je erozně neohroženo

20 Na osévaných plochách z ekonomických důvodů převažuje pěstování obilnin, kukuřice, řepky a máku. Tyto plodiny ve stávajících pěstebních systémech vyžadují ošetření chemickými postřiky. Zastoupení trvalých travních ploch (louky a pastviny na 26,6 % orné půdy) se z hlediska ochrany přírody a krajiny v CHKO jeví nedostatečné. O to větší důraz je třeba klást na péči o rozptýlenou zeleň (křoviny, zarostlé strže a tůně, solitérní stromy, ale i kvalitní polní cesty s pruhem trav a bylin) (Plán péče o CHKO Litovelské Pomoraví, 1997). 2.2 Bioindikace prostředí Při použití bioindikačních metod zjištujeme působení dlouhodobějšího stavu prostředí na sledované lokalitě na bioindikační organismy. Při bioindikaci změn v prostředí se využívá znalostí o zákonitých vazbách mezi kolísáním výskytu, chováním, tělesnou kondicí, fyziologickými pochody, morfologickými znaky, populační dynamikou bioindikátorů, mezi velikostí a strukturou společenstev a podmínkami prostředí. Metody zpravidla nevyžadují nákladná zařízení a rovněž není třeba rozsáhlých sérií odběrů. Nevýhodou tohoto postupu je, že i když zjistíme, do jaké míry je společenstvo nebo organismus ovlivněn, nemůžeme, až na výjimky, přesně stanovit příčinu změn. Za bioindikátory označujeme organismy nebo společenstva, jejichž životní funkce jsou korelovány s faktory prostředí tak těsně, že mohou sloužit jako jejich ukazatele. Biologická indikace vychází z principu ekologické valence, přičemž druhy stenovalentní jsou lepšími indikátory než druhy euryvalentní (mají vyšší indikační hodnotu). Vlastnosti ideálního bioindikátoru jsou taxonomická spolehlivost a snadná determinace, kosmopolitní rozšíření, vysoká početnost, nízká genetická a ekologická variabilita, dostatečná velikost, omezená pohyblivost a dlouhověkost, dostatek autekologických informací, vhodnost pro laboratorní studie. Využití střevlíkovitých k indikaci kvality prostředí navrhl poprvé roku 1955 Heydemann v podmínkách agrocenóz v Německu. Později se využitelnosti střevlíkovitých k bioindikaci věnovala řada vědců a zvlášť při použití různých strukturálních biocelologických charakteristik (diversita, ekvitabilita aj.). Výhodou užití střevlíkovitých je dobře vypracovaná metodika sběru a determinace, velmi bohaté zdroje literatury a sbírek, značné rozšíření a velký počet druhů (526 druhů v ČR) (Hůrka a kol., 1996)

21 V podmínkách České republiky bioidikaci pomocí střevlíkovitých umožnila od roku 1996 práce Hůrky a kol. zařazující všechny druhy vyskytující se na našem území do tří skupin (R, A, E). Nevýhodou metody je značná závislost na geograficko-klimatických podmínkách jak ve směru sever-jih, tak i sever- západ, tedy platí jen pro určité teritorium s jeho komplexem podmínek prostředí. Např. rozdělení druhů Carabidae do tří skupin od Hůrka a kol. je platné jen pro Českou republiku (Hůrka a kol., 1996). 2.3 Charakteristika čeledi střevlíkovití (Carabidae) Čeleď střevlíkovitých brouků (Coleoptera: Carabidae) je již dlouhou dobu značně zajímavá pro sběratele hmyzu. Je to čeleď druhově velmi početná a rozmanitá, jedinci mají líbivý zevnějšek. Výsledkem této záliby je uspokojivá znalost bionomie a ekologických nároků mnoha druhů, zejména obývajících antropogenně ovlivněná prostředí. V kombinaci s relativně spolehlivou identifikací a snadností odchytu je tato čeleď vhodná jako modelová skupina k různým biocenologickým studiím. Střevlíkovité brouky lze nalézat na různých stanovištích od nížin až do hor, na místech mokrých, bažinatých či pobřežních až suchých stepních i pouštních. Většina druhů žije na povrchu půdy (pod kameny nebo v hrabance), ale i na bylinách, keřích a stromech, některé druhy i pod kůrou starých stromů či v hnijícím dřevě. Známe i jeskynní druhy a druhy žijící v půdě, často pod hluboko zapadlými kameny. Některé druhy jsou aktivní jen v noci, jiné i za plného slunce, další vyhledávají polostín (lesní druhy). Většina druhů žijících na území České republiky je spíše vlhkomilná a s noční aktivitou.potravně jsou naši zástupci většinou nespecializovaní masožravci, svou kořist loví aktivně nebo vyhledávají uhynulé bezobratlé i obratlovce. Některé druhy se potravně specializovaly například k lovu housenek motýlů (rod Calosoma), chvostoskoků (rody Notiophylus, Leistus) či plicnatých plžů (rody Cychrus, Licinus) nebo žížal (některé druhy rodu Carabus). Častá je všežravost s převahou masožravosti nebo i býložravost (rody Amara, Ophonus) a to jak v imaginárním, tak i larválním stadiu (Hůrka, 1996). Podle druhu trávení dělíme střevlíkovité do tří skupin. Za první se dá označit střevní trávení u tribu Omophranini, kde chybí i jen náznak mimotělního trávení. Druhou skupinu, se zjištěnými všemi přechodnými typy trávení od střevního k mimotělnímu, zastupuje například většina druhů tribu Harpalini. Do třetí skupiny s mimotělním trávením patří například většina druhů Carabus a Calosoma

22 U střevlíkovitých stavba těla dospělců většinou zaujme svou estetičností, povrch těla je dobře sklerotizován. Vybarvení je většinou černé nebo tmavě hnědé, poměrně často mívá mosazný, měděný, zelený, i modrý kovový lesk (často u druhů s denní aktivitou). Méně časté je zbarvení žluté, žlutohnědé, žlutočervené, a to buď u většiny povrchu těla, nebo jeho částí jako nohou, ústního ústrojí, tykadel, spodní strany těla aj. Struktura či hladkost povrchu těla utváří do značné míry lesklost nebo matnost. Hrubší struktury představují žebra, hrbolky, zrnění, jamky a také tečky. Jemnější tvoří buď množství mnohoúhelníkových políček nebo hustých příčných linií. Naprostá většina našich druhů se vyvíjí monovoltinně (jednoletý vývoj). Vývoj probíhá ve dvou vývojových typech, kdy začátek rozmnožování je udáván buď diapauzou v larválním stádiu nebo diapauzou pohlavních orgánů imág. Přezimují tedy pouze larvální stádia, nebo zimují larvy i dospělci. Existují modifikace obou základních typů lišící se zvláště dobou rozmnožování a délkou především larválního vývoje. Výjimku u střevlíkovitých mírného pásma představuje Abax parallelepipedus, jako vývojový typ bez diapauzy, a tedy bez pevného období pro množení. Péče o potomstvo byla zjištěna jen u několika druhů (Hůrka, 1996). Výskyt střevlíkovitých v prostředí je limitován faktory jako jsou vlhkost, teplota, míra zastínění stanoviště, charakter vegetace, typ půdního povrchu. Některé druhy reagují i na půdní reakci a na geologický podklad. Pro mnoho druhů čeledi Carabidae je výrazná vazba na půdní pokryv jehož kvalitu velmi dobře indikují. Výjimkou jsou druhy lovící v korunách stromů a na keřích, dále druhy synantropní. Migrační schopnost střevlíkovitých je značně určována jejich schopností či neschopností létat. Řada druhů má křídla redukovaná nebo jsou druhotně bezkřídlí, bez schopnosti létat. Jiné druhy naopak létají velmi dobře a na značné vzdálenosti (Stavovský a Pulpán, 2006). Na základě znalostí o vztahu střevlíkovitých k jejich životnímu prostředí byla vypracována metoda hodnocení kvality prostředí (Hůrka a kol., 1996)

23 3 CÍL PRÁCE K vypracování diplomové práce bylo třeba splnit tyto dílčí úkoly: - určit druhové spektrum nalezených brouků z čeledi Carabidae v roce 2007 ve vybraných lokalitách Litovelského Pomoraví - porovnat druhové zastoupení - vyhodnotit synekologické charakteristiky na jednotlivých pozorovaných lokalitách - zjistit ekologické vazby zjištěných druhů čeledi Carabidae - srovnat jednotlivé studované lokality ve vztahu k počtu druhů a zastoupení jednotlivých ekologických skupin čeledi Carabidae - využití získaných poznatků k posouzení antropogenních vlivů na studovaných lokalitách

24 4 MATERIÁL A METODY 4.1 Sběr materiálu Odchyty epigeické fauny byly prováděny na území mezi obcemi Skrbeň a Hynkov do zemních pastí v roce 2007 (vždy první neděli v měsíci, od března do října). Na čtyřech vybraných lokalitách (les, mez, pole, břeh u vody) byly v linii instalovány vždy čtyři pasti s rozestupy 20 m. Jako fixáž v pasti byl použit 4% formaldehyd s přídavkem běžného saponátu jako smáčedla. Vybraný obsah pastí byl přebrán a převeden do trvalé fixace v 70% alkoholu. Následné vyhodnocení druhového zastoupení bylo provedeno podle Hůrky (1996). Zemní pasti jsem vyrobila seříznutím dvoulitrové polyetylenové láhve přibližně v horní třetině, tj. pod místem začátku zakřivení stěny láhve. Ze zbylé části jsem opět asi jednu třetinu seřízla pryč. Seříznutou trychtýřovitou část jsem následně vsunula hrdlem dovnitř do zbylé části se dnem a zlehka zatlačila až byly oba řezy u sebe. Bylo třeba postupovat pečlivě a přesně tak, aby obě části pasti do sebe dobře zapadaly a dovnitř se ještě vešla sklenička. Vlastní sběrnou nádobou byla cca 200 ml sklenička, naplněná cca 50 ml 4% formaldehydu, vložená uvnitř upravené polyetylenové láhve (hrdlo směřuje do skleničky). Při zakopávání pasti v terénu musel být horní okraj pasti souběžný s povrchem. Každá past byla doplněna stříškou o rozměrech asi mm, vysokou nejméně 65 mm od země. Materiál byl sbírán jen jednou z několika standardních metod proto, že metoda zemních pastí je při sledování přítomnosti střevlíkovitých základní a nejúčinnější. Poskytuje cenné údaje, které lze statisticky vyhodnocovat. Ostatní metody (smýkání vegetace, sklepávání z keřů a stromů, prosevy různých organických materiálů, polévání břehů vodou, vyšlapávání z bahna, vnadění na trus nebo mršinu, odchyt na světlo, odlupování kůry stromů, individuální okulární sběr) postrádají možnost statistického zpracování. Nevýhodou metody zemních pastí je nemožnost použití v některých specifických prostředích, například v záplavových zónách řek. Další velkou komplikací je zničení zemních pastí při polních pracích, nebo záměrně lidmi procházejícími přírodou

25 4.2 Studovaná území Jednotlivé studované plochy jsou zaznačeny křížkem na mapě č. 3 v příloze a spadají do fauvistického čtverce číslo 6369 (Pruner a Míka, 1996). První linie pastí byla instalována na severozápadním břehu zatopené bývalé pískovny mezi obcemi Hynkov a Příkazy. Stanoviště jsem vybrala s ohledem na přítomnost vodní plochy, ale břeh zde není nepředvídatelně několikrát ročně zaplavován, jako je tomu u řeky. Břeh vody je v tomto místě zastíněn vrbami, olšemi a topoly, keřové patro vyplňují vrby menšího vzrůstu, ostružiníky, lísky a liány chmele otáčivého (Humulus lupulus) I přes snahu o nenápadnost pastí jsem v červenci a srpnu našla jen poničené nádobky. Po obnově se další sběr zdařil. Druhá linie pastí byla umístěna na polní mezi za obcí Skrbeň, asi 500 metrů od prvního mostku přes vodoteč, ve směru jejího toku do lesa. Mez byla zarostlá mohutnými keři mirabelky, černého bezu a nálety javoru jasnolistého. Na poli rostla ozimá pšenice. Sběr se dařil do konce srpna, v září místní hospodář přioral k lánu i dvě brázdy z meze, obnovené pasti byly zničeny při následné prořezávce keřů. Třetí linii pastí jsem rozvinula v lužním lese, v porostu jilmové doubravy, od Tří mostů vzdušnou čarou asi 500 m směrem k obci Skrbeň. V této oblasti byla nalezena řada vzácných druhů z čeledi Carabidae, ale ne metodou zemních pastí (Nakládal, 2003). V roce 2007 byla v blízkosti mých pastí prováděna těžba a nová výsadba do oplůtků. Výběr z pastí se nepodařil jen v říjnu. Čtvrtou linii pastí, nejméně úspěšnou, jsem opakovaně zakládala v porostu jahod na poli u větrolamu z topolů a olší, mezi obcemi Hynkov a Skrbeň. Přes opakované instalace pastí v různých místech lánu a snahu o dohodu s pěstitelem se úspěšný výběr podařil jen dvakrát. 4.3 Synekologické charakteristiky Dominance Populace jednotlivých druhů mají na stanovištích mezi sebou různé vztahy. Tyto se snažíme zkoumat, objasnit a po různých výpočtech posuzovat

26 Výpočtem dominance zjistíme zastoupení jednotlivých populací v celkovém počtu jedinců pozorované biocenózy. Počítáme ji ze vztahu: ni D = 100 (%) n, kde n i je hodnota významnosti druhu (početnost, pokryvnost, biomasa) a n je součet hodnot významnosti všech druhů. Po výpočtu jednotlivé druhy rozřadíme do pěti tříd dominance: Druh. % dominance Eudominantní > 10 % Dominantní 5 10 % Subdominantní % Recedentní. 1 2 % Subrecedentní < 1 % Druhová diverzita V obecné rovině je diverzita chápána jako rozmanitost. Diverzita druhová zahrnuje nejen prosté počty druhů (dají se uvádět absolutní hodnotou), ale i rozložení počtu jedinců mezi jednotlivé druhy (hodnoty významnosti). K vyjádření druhové diverzity lze použít různých indexů. Nejčastěji je používán Shannon-Wienerův index druhové diverzity, vypočítáme jej podle vzorce: = ni ni H log 2, n n kde n i je hodnota významnosti druhu i (počet, pokryvnost, biomasa) a n je součet hodnot významnosti všech druhů. tedy: Pro zjednodušení lze místo dekadického (log 2 ) použít logaritmu přirozeného (ln), = ni ni H ln. n n

27 4.3.3 Ekvitabilita Pod pojmem ekvitabilita rozumíme vyrovnanost. Posouzení ekvitability je důležitou součástí při vyhodnocování druhové diverzity, vyjadřuje míru rovnoměrného zastoupení druhů v biocenóze. Užijeme vzorec: H ' E =, log 2 S kde S je celkový počet druhů. Jestliže H bylo vypočteno s pomocí přirozeného logaritmu, je nutné použít přirozený logaritmus i nyní. Tedy: H ' E =. ln S Druhová podobnost U většího počtu biocenóz máme možnost porovnávat jejich druhové zastoupení za pomoci Jaccardova indexu podobnosti. Použijeme vzorec: C Ja = 100 (%), A + B C kde A a B jsou počty druhů na srovnávaných stanovištích a C je počet společných druhů (Laštůvka a Krejčová, 2003). 4.4 Bioindikace s využitím střevlíkovitých Po rozpoznání vztahů střevlíkovitých k jejich prostředí byla vypracována metoda hodnocení kvality prostředí. Všech 526 druhů a poddruhů střevlíkovitých bylo zařazeno do tří skupin (R, A, E) na základě šíře jejich ekologické valence a vázanosti k biotopu (Hůrka a kol.,1996). Skupina R zahrnuje druhy s nejužší ekologickou valencí, mající v současnosti charakter reliktů. Jsou to vzácné, ohrožené druhy vyskytující se v přirozených či málo poškozených biotopech. Skupina zahrnuje 174 druhů (33,1 % taxonů) z ČR. Skupina A obsahuje druhy adaptabilnější, nalézané na více nebo méně přirozených stanovištích, ale i na druhotných, dobře regenerovaných biotopech, zvláště v blízkosti původních ploch. V ČR patří do skupiny A 259 druhů (49,2 % taxonů)

28 Skupina E sdružuje eurytopní druhy, jež často nemají žádné zvláštní nároky na kvalitu svého životního prostředí. Jsou to druhy obývající nestabilní, měnící se biotopy, tedy silně antropogenně ovlivněnou krajinu. Toto rozdělení je však platné jen pro Českou republiku, protože závisí na podmínkách geografických a klimatických. Metoda sama spočívá v zařazení zjištěných druhů z určité lokality do jedné ze tří skupin. Potom je možné vypočítat procentuální počet druhů a procentuální podíl kusů jednotlivých skupin na zkoumaném stanovišti. Tento podíl pak vypovídá o hodnoceném stanovišti. Přirozené biotopy mají menší podíl druhů ze skupiny R (čím vyšší podíl tím vyšší je hodnota biotopu), druhy skupiny A převažují nad druhy skupiny E. Čím více je stanoviště antropogenně narušeno, tím více je jedinců ze skupin A a E, druhy skupiny R ustupují (Hůrka a kol., 1996)

29 5 VÝSLEDKY A DISKUSE 5.1 Seznam odchycených druhů Tento seznam vznikl na základě vlastních sběrů do zemních pastí, uskutečněných v roce Obsahuje soupis druhů, pro přehlednost řazených abecedně a dále popis ekologických nároků jednotlivých druhů a upřesnění jejich výskytu v oblasti Litovelského Pomoraví. Celkem bylo odchyceno 811 jedinců z 12 druhů. Konkrétní počty odchycených exemplářů v jednotlivých lokalitách uvádím v přílohách v tabulce číslo 2. Abax parallelepipedus (Piller et Mitterpacher, 1783) Druh severní a střední Evropy. V České republice obecný v lesích všech typů; rozšířen od nížin do hor (Hůrka, 1996). Eurytopní, hygrofilní, silvikolní druh, rozšířen na vlhké lesy a okraje lesů (obzvláště Fago-Quercetum a Querco-Carpinetum), křoviny, světliny, v listí a mechu, pod uvolněnou kůrou, v tlejících pařezech (Koch, 1989). Adaptabilní druh (Hůrka a kol., 1996). V Litovelském Pomoraví obecný, všude v lesích, především typicky lužních (Nakládal, 2003). Abax parallelus (Dufschmid, 1812) Druh obývající areál západní, střední a východní Evropy, zasahující do severní části Balkánu. V České republice hojný v lesích nížin až hor (Hůrka, 1996). Stenotopní, hygrofilní, silvikolní druh, obývající vlhké lesy i jejich okraje (Fagetalia a Querco- Carpinetum), zahrady, stráně, pod listím a uvolněnou kůrou, v mechu (Koch, 1989).Druh ze skupiny adaptabilních (Hůrka a kol., 1996). V lužním lese ojedinělý až hojný, jinde ve zvlněných každoročně nezaplavovaných oblastech obecný (Nakládal, 2003). Anchomenus dorsalis (Pontoppidan, 1763) Euryekní, západopalearktický druh, zasahující na východě až po střední Asii. V České republice obecný druh, rozšířený na nezastíněných, suchých a polovlhkých stanovištích jako jsou pole, pastviny, okraje remízků, stepi; často pospolitě rozšířen od nížin do hor (Hůrka, 1996). Druh je eurytopní, xerofilní, často fytodetritikolní, obývá pole (především obilná), slunné stepi a okraje lesů, říční nivy, cihelny, pod listím, drny, slámou, hnijícími rostlinnými zbytky, v doupatech křečka (Koch, 1989). Eurytopní druh (Hůrka a kol., 1996). V Litovelském Pomoraví je všude, kromě stále zastíněných a velmi vlhkých lokalit, obecný (Nakládal, 2003)

30 Carabus coriaceus coriaceus Lineaus,1758 Místem rozšíření druhu Carabus coriaceus je celá Evropa (kromě Velké Británie a Iberského poloostrova) a západní Anatolie. Z šesti poddruhů se v České republice vyskytuje jen jeden. Lesy od rovin až do hor. Carabus coriaceus coriaceus je evropský poddruh (nevyskytující se v Karpatech a na Balkánu), v Čechách a na Moravě ojedinělý, lokálně hojný (Hůrka,1996). Druh eurytopní, zvlášť silvikolní, vlhké listnaté lesy i s okraji, houštiny, zahrady, louky, meze, stepi, kamenolomy, suché stráně, vinice, v tlejících pařezech, v kmenech porostlých mechem, pod klestím (Koch, 1989). Adaptabilní druh (Hůrka a kol., 1996). Vyskytuje se všude v lesích Litovelského Pomoraví a to hlavně v lužních lesích, kde je velmi hojný (Nakládal, 2003). Carabus scheidleri scheidleri (Panzer, 1799) Carabus scheidleri je druh jihovýchodního Bavorska, České republiky i Slovenské republiky, jižního Polska, Rakouska, Maďarska a severního Balkánu. Častý v lesích, ale i na polích, loukách a pastvinách; od nížin do lesního pásma hor. V České republice jsou dva poddruhy: C. scheidleri scheidleri je poddruh východního Bavorska a severního a východního Rakouska, zasahuje do jižních a jihovýchodních Čech a jižní části Moravy; C: scheidleri helleri je poddruh severovýchodní části Čech a severní poloviny Moravy. Na styčných plochách se vyskytují přechodní jedinci (Hůrka, 1996). Druh je eurytopní, obývá lesy, jílovitá pole, říční nivy, vinice, v Rakousku v dubových a dubohabrových lesích (Koch, 1989). Adaptabilní druh (Hůrka a kol., 1996). V oblasti Litovelského Pomoraví poměrně dost hojný na polích (pod balíky slámy) i v lesích. V hájových formacích lesa jen vyjímečně (Nakládal, 2003). Carabus ullrichi ullrichi Germar, 1824 Výskyt druhu je ve střední a východní Evropě, od nížin do podhůří na lučních, polních, v křovinatých a hájových stanovištích. V České republice jsou dva poddruhy (Hůrka, 1996). Druh je stenotopní, termofilní, stepikolní; jílovitá pole a rumiště, zahrady na jílech nebo i vápenci (Koch, 1989). Adaptabilní druh (Hůrka a kol., 1996).Všude v zahradách, na polích, v lesích a především lužních lesích Litovelského Pomoraví je hojný (Nakládal, 2003). Harpalus affinis (Schrank, 1781) Transpalearktický, eurytopní druh, zavlečený do Severní Ameriky. V České republice obecný s výskytem na suchých až polovlhkých stanovištích bez zastínění jako jsou různá pole, louky, ruderály; od nížin až do hor (Hůrka, 1996). Eurytopní,xerofilní, kampikolní druh s výskytem na suchých polích a úhorech, suchých a polosuchých travinách,

31 břehy, písečné přesypy, kamenolomy, cihelny, štěrkovny, světliny a okraje lesů, zahrady; pod drny trávy, pod opadaným listím, pod rozkládajícími se zbytky rostlin (Koch, 1989). Eurytopní druh (Hůrka a kol., 1996). V Litovelském Pomoraví všude na sušších místech obecný, přilétá na světlo (Nakládal, 2003). Poecilus versicolor (Sturm, 1824) Palearktický druh na východ zasahující po Bajkal a Jakutsko. V České republice je hojný na nezastíněných stanovištích jako jsou louky, pastviny, pole, porostlé břehy vod, lesní paseky; od nížin až do hor, nejčastěji v pahorkatinách (Hůrka, 1996). Druh je eurytopní, heliofilní, pretikolní; jílovitopísčité louky a říční nivy, slané louky, jílovitopísčitá pole (zvláště řepková), dále ruderály, cihelny, kamenolomy, cihelny, stepi; pod rozkládájícími se zbytky rostlin (Koch, 1989). Eurytopní druh (Hůrka a kol., 1996). Všude v Litovelském Pomoraví, ale ne moc početný (Nakládal, 2003). Poecilus cupreus cupreus (Linneaeus, 1758) Západopalearktický druh rozšířený po střední Sibiř a střední Asii. Pro Českou republiku nominotypický poddruh, eurytopní, obecný na nezastíněných stanovištích na polích, stepi, březích vod; z nížin až do hor (Hůrka, 1996). Druh je eurytopní,hygrofilní, kampikolní, především na zemědělsky obdělávaných půdách, jílovitá pole (především s obilninami), jílovité a vlhké louky, říční nivy, jíloviště, cihelny, ruderály, vlhké okraje lesů, slané louky, suché stráně; pod hnijícím rostlinným materiálem (Koch, 1989). Eurytopní druh (Hůrka a kol., 1996). Výskyt hlavně v okraji CHKO Litovelské Pomoraví na přechodu lesa a polí. Kromě čistě lesních formací všude obecný (Nakládal, 2003). Pseudoophonus griseus (Panzer, 1797) Transpaleoarktický druh, na východ rozšířený po Sachalin, jižní Kurily a Japonsko. Na území České republiky obecný na suchých až indiferentních stanovištích bez zastínění: pole, louky, ruderály; častý na písčitém podkladu; rozšířen od nížin až do hor (Hůrka, 1996). Druh je eurytopní, psamofilní, termofilní; rozšířen na stepi, písčitých přesypech, písčitých polích, ruderálech, vyhřátých stráních, suchých travnatých plochách; pod drny trávy a rozkládajícími se rostlinami (Koch, 1989). Eurytopní druh (Hůrka a kol., 1996). V Litovelském Pomoraví je všude obecný, hojně přilétá na světlo. Často se objevuje společně s Pseudoophonus rufipes a v poměru k němu je vždy v menšině (Nakládal, 2003). Pseudoophonus rufipes (De Geer, 1774) Palearkický druh zavlečený do Severní Ameriky. V České republice obecný na suchých až polovlhkých, spíše nezastíněných stanovištích, konkrétně pole, louky, ruderály, okra

32 je lesů; obývá nížiny až hory (Hůrka, 1996). Druh je eurytopní, xerofilní, kampikolní, upřednostňuje obdělávané půdy, jílovitá pole, zahrady, ruderály, cihelny, štěrkovny, písčité břehy, suché stráně, suché lesní kraje, smetiště; pod slámou a jinými rozkládajícími se zbytky rostlin (Koch, 1989). Eurytopní druh (Hůrka a kol., 1996). Na území Litovelského Pomoraví je všude obecný, hromadně přilétá na světlo (Nakládal, 2003). Pterostichus melanarius melanarius (Illiger, 1798) Eurosibiřský druh, zasahující na východ až po Amur, zavlečený do Severní Ameriky. V České republice je to obecný a velmi eurytopní druh nalézaný na polích, loukách, zahradách i v lesích od nížin až do hor (Hůrka, 1996). Druh je eurytopní, hygrofilní, upřednostňuje hustou vegetaci na jílovitých polích, loukách, říčních nivách,dále houštiny, okraje lesů, zahrady, cihelny, štěrkovny, omývané okraje v litoralu; pod uvolněnou kůrou, v rozkládajícím se rostlinném materiálu(koch,1989). Je řazen do skupiny eurytopních druhů (Hůrka a kol., 1996). V Litovelském Pomoraví je všude hojný, v lužním lese často až obecný. Nalézaný pod kládami, větvemi, v listové hrabance atd. Na otevřených stanovištích je ho méně, pořád ale hojně (Nakládal, 2003). 5.2 Porovnání dominance na jednotlivých plochách Výsledky na prvním stanovišti, u vody v roce 2007: Druh eudominantní - Abax parallelepipedus Druh dominantní - nebyl zjištěn Druh subdominantní - Abax parallelus, Anchomenus dorsalis Druh recedentní - nebyl zjištěn Druh subrecedentní - nebyl zjištěn Výsledky na druhém stanovišti, na mezi v roce 2007: Druh eudominantní - Abax parallelepipedus, Anchomenus dorsalis, Poecilus cupreus, Pseudoophonus griseus, Pseudoophonus rufipes Druh dominantní - Pterostichus melanarius melanarius Druh subdominantní - Poecilus versicolor Druh recedentní - nebyl zjištěn Druh subrecedentní - Carabus coriaceus coriaceus, Harpalus affinis

33 Výsledky na třetím stanovišti, v lese v roce 2007: Druh eudominantní - Abax parallelepipedus, Carabus coriaceus coriaceus, Carbus ullrichi ullrichi Druh dominantní - Carabus scheidleri scheidleri Druh subdominantní - Pseudoophonus griseus Druh recedentní - Poecilus cupreus Druh subrecedentní - Abax parallelus, Poecilus versicolor, Pterostichus melanarius melanarius Výsledky na čtvrtém stanovišti, na poli v roce 2007: Druh eudominantní - Abax parallelepipedus Druh dominantní - Poecilus cupreus, Pseudoophonus rufipes Druh subdominantní - Pseudoophonus griseus Druh recedentní - Poecilus versicolor Druh subrecedentní - Abax parallelus Číselné hodnoty k porovnávání dominance na jednotlivých plochách jsou zaznamenány v příloze v tabulkách číslo 3 a 4. Z výsledků je zřejmé, že po zařazení druhů do skupin dominance, se jeví všechny zkoumané lokality jako silně antropogenně narušené nebo umělé biocenózy. Na stanovištích v lese a na mezi početně převládají druhy eudominantní nad subrecedentními, dominantními a subdominantními druhy, recedentních druhů je nejméně. Stanoviště na poli se zdá ustálenější, na stanovišti u vody asi dochází k dalším změnám. 5.3 Porovnání druhové diverzity a ekvitability na jednotlivých plochách Konkrétní vypočtené hodnoty diverzity a ekvitability jsou uvedeny v příloze v tabulce číslo 5. Nejvyšší možná hodnota druhové diverzity je 2,30. Takové společenství je tvořeno větším počtem druhů s relativně nižším počtem jedinců. Pro ekvitabilitu platí: čím více se její hodnota blíží 1, tím víc je společenství početně vyrovnanější, tedy hodnotnější