Keramika Heleny Johnové

Transkript

1 Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Seminář dějin umění Keramika Heleny Johnové (magisterská diplomová práce) Markéta Urbánková Vedoucí diplomové práce: Prof., PhDr. Lubomír Slavíček, CSc. Odborná konzultantka: PhDr. Alena Pomajzlová, PhD. Seminář dějin umění, Masarykova univerzita v Brně, 2005.

2 Prohlašuji, že jsem pracovala samostatně a použila jsem uvedené prameny a literaturu. V Praze dne 25. listopadu 2005.

3 Na tomto místě bych chtěla poděkovat všem, kteří mi byli během psaní diplomové práce nápomocni. Jmenovitě děkuji doktorce Aleně Pomajzlové a docentce Aleně Křížové za odborné konzultace. Zvláštní dík na tomto místě patří doktorce Janě Hornekové za ochotu a cenné rady a informace. Též děkuji panu Ivanovi Ceškovi, správci zámku v Novém Městě nad Metují, a všem pracovníkům muzeí, se kterými jsem se při práci setkala.

4 Osnova: I. Úvod 1 II. Život 1. První umělecká školení 4 2. Artěl 6 3. Vídeň Uměleckoprůmyslová škola v Praze Závěrečné období života 18 III. Tvorba pro Artěl 21 IV. Vídeňské období Výtvarná situace Helena Johnová jako výjimečná" umělkyně Ve stylu vídeňské Kunstgewerbeschule Expresívni plastika 36 V. Uměleckoprůmyslová škola Výtvarná situace Plastiky na téma lidových krojů Dekorativní plastika Portréty Užitková keramika Spolupráce s architekturou 56 VI. Tvorba po roce Dílo a návrhy Jesličky pro chrám svatého Víta 67 VII. Závěr 73 VIII. Nerealizované návrhy 78 IX. Bibliografie 80 X. Obrazová příloha 83

5 L Úvod V důsledku změny politické situace v zemi a zejména vlivu proměny dobového vkusu musela Helena Johnová, kdysi slavná a populární sochárka a keramička, čelit koncem života téměř totálnímu nezájmu ze strany laické, ale i odborné veřejnosti. V desátých a dvacátých letech minulého století byla jednou z nejslavnějších českých umělkyň - po druhé světové válce však upadla v zapomnění. Její dílo bylo odbornou veřejností ignorováno, mnohdy dokonce, důsledkem neznalosti a totálního nepochopení její tvorby, označováno jako kýč. Tato práce si klade za cíl představit Helenu Johnovou jako člověka a umělce, nabídnout ucelený pohled na její dílo a vyplnit bílá místa v její tvorbě i v životě. Kromě připomenutí uměleckých východisek autorky (zejména vídeňského umění desátých let) je snahou této práce pojednat o dílech a návrzích, o nichž se dosud nehovořilo nebo které byly v literatuře zmíněny jen letmo. Větší prostor, v podobě reprodukcí i textu, je věnován vídeňskému umění desátých a dvacátých let dvacátého století. Vídeňská umělecká produkce těchto let (Wiener Werkstätte, Michael Powolny, Kunstgewerbeschule - škola umění a řemesel) je nejvýznamnějším uměleckým východiskem autorky a obeznámení se s ní je zcela nezbytné pro pochopení Johnové jako umělkyně. Kapitoly o životě či díle autorky uvedené v této práci jsou přímo závislé na informacích, které jsou k dispozici. Zatímco k některým dílům a obdobím tvorby autorky je pramenných materiálů dostatečně - například k Jesličkám pro chrám svatého Víta nebo k autorčině působení v Artělu - k jiným tématům jsou informace velmi skromné nebo žádné. Pro doplnění představy o tvorbě Heleny Johnové je na konci této práce uveden nově 1

6 přepracovaný seznam nerealizovaných návrhů. Základním zdrojem podnětů, ze kterého jsem při této práci čerpala, je pozůstalost Heleny Johnové uložená v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Pozůstalost poskytuje bohatou korespondenci, uměleckou i osobní. Velmi dobře je zde zastoupena korespondence s Artělem i dopisy z autorčina pobytu ve Vídni. Vzhledem k absenci kvalitních archivních materiálů týkajících se činnosti Artělu je dnes pozůstalost Heleny Johnové již jedinečným zdrojem informací dokumentujících první období družstva. Materiály uložené v pozůstalosti pomohly objasnit některé kapitoly ze života a tvorby umělkyně. Přispěly k připomenutí některých děl, jako například její práce pro Strakovu akademii v Praze, o kterých dříve nebylo nic známo. Ani tento pramen však není vyčerpávající a neodpovídá na všechny otázky. Z dostupné literatury byl jednoznačně nejkvalitnějším zdrojem inspirace precizně zpracovaný katalog Jany Hornekové z roku Tento katalog rovněž posloužil při datování některých děl, zejména těch z pozdního období tvorby Johnové. Kvalitními pracemi o Heleně Johnové je také katalog Jarmily Novotné (1981) a monografie Antonína Novotného (1940). Poslední dvě práce pokrývají jen část života a tvorby autorky. Literárně psaná monografie Novotného končí rokem 1940 (Johnová zemřela o dvacet let později), mimo to má poněkud subjektivní charakter - Antonín Novotný měl k Johnové velmi hluboký přátelský vztah. Není tedy úplným přehledem o celém díle autorky. Jen málokteré dílo Heleny Johnové se dnes objevuje reprodukované v odborných publikacích a bohužel jen skromné množství jejích děl je vystaveno ve stálých expozicích muzeí a galerií. Pro získání autentické zkušenosti s díly autorky bylo zcela nevyhnutelné navštívit některé depozitáře, z nichž největší sbírky jejích prací má zámek v Novém Městě 2

7 nad Metují, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze a Moravská galerie v Brně, která má sice menší počet prací Johnové, zato se může pyšnit jedinečnou sbírkou jejích keramických portrétů. Pro doplnění informací bylo ještě nutné navštívit depozitáře ve vídeňském MAKu - Österreichisches Museum für angewandte Kunst. MAK má pouze tři keramické plastiky Johnové a dvě menší dózy. Ve stejném depozitáři jsou ale uloženy práce ostatních studentů vídeňské Kunstgewerbeschule. Návštěva v MAKu posloužila tedy alespoň ke studiu srovnávacího materiálu. Zklamáním bylo bohužel zjištění, že sbírky kovu v MAKu neobsahují žádné smalty vzniklé za vídeňského pobytu autorky. Z tohoto důvodu bylo nutné upustit od zařazení kapitoly o smaltech a šperku autorky, neboť Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze rovněž nevlastní téměř žádné smalty Johnové. Dílo Heleny Johnové, zejména to málo, co je k vidění mimo muzejní depozitáře, je pro dnešního člověka, který se do hloubky nezabývá touto autorkou, často těžko pochopitelné. Může být považováno za kýč nebo špatnou kopii Michaela Powolného. Na základě shromážděných dat bych svou prací chtěla rozšířit dosud publikované informace o umělkyni a představit její dílo jako celek. Zejména pak pomoci čtenářům pochopit autorku, její umělecká východiska a vzory. 3

8 II. Život 1. První umělecká školení,jcdyby se mělo charakterisovati Helenino dílo, pak by se to na počátku muselo učiniti slovy velmi pregnantními. Asi takto: Dívka udeřila mocným rozmachem do materiálu, až jiskry zasrčely. Mezi ní a hmotou vznikne boj, v němž děvče ustane teprve potom, když nepřítel vyšel zpod jejích rukou poražen. " Antonín Novotný, Helena Jahnová Helena Johnová se narodila dne 22. ledna 1884 v Soběslavi v rodině učitele biologie. Poslední rok reálky již absolvovala v Praze na Vinohradech, kam byl otec služebně povolán ze Soběslavi. Od malička jevila zájem o umění, a tak po dlouhém přemlouvání rodičů konečně odešla studovat na Uměleckoprůmyslovou školu (dále UPŠ). Zpočátku ale pouze do kurzu uměleckého vyšívání u profesorek Koudelkové a Krautové, který podle Novotného nejméně zaváněl hrůzným fantomem bohémství" 1. Nesetrvala tam dlouho a za čas přešla do dámské školy kreslení prof. Schussera a prof. Emilie Krostové, kterou později vystřídala za čtyřleté studium dekorativní malby a malby květin u prof. Schikanedera. Zároveň docházela do ateliéru prof. Beneše, kde se učila ornamentu a stylizaci květin. Pobyt na UPŠ byl pro ni ale celkem neuspokojivý. Dokonale zde zvládla umění zachytit lidskou figuru, naučila se krajinomalbě, malbě v pleném a ornamentu. Po odchodu od Schikanedera jí však trvalo ještě dva roky než konečně odjela studovat keramiku do Vídně. Mimo zkušeností, které nabyla dlouhým studiem na UPŠ, získala cenná přátelství mezi mladými umělci počátku století, pozdějšími velkými osobnostmi českého umění a uměleckého průmyslu. Za studií bydlela 1 Antonín Novotný, Helena Johnová, 1940, s

9 s Marií Teinitzerovou v Karlově ulici v domě U Mouřenínka", kde se brzy začal scházet výkvět nastupující generace umělců - Vratislav. H. Brunner, Pavel Janák, Jaroslav Benda, František Kysela, Jan Štursa, Josef Gočár, Alois Dyk, Zdeněk Wirth a V. V. Stech. V domě U Mouřenínka" se zrodil Artěl, ateliér pro výtvarnou práci. 5

10 2. Artěl "Sděluji Vám, že se nám otevírá nyní celý svět, po našich pracích je neobvyklá poptávka všude, nejenom u nás a bylo by dobře, kdybychom byli připraveni na velký odbyt velkou výrobou." Dopis Artělu ze dne Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Artěl, ateliér pro výtvarnou práci, byl založen v roce 1908 několika mladými nadšenci z okruhu přátel Heleny Johnové - Jaroslavem Bendou, Vratislavem H. Brunnerem, Pavlem Janákem, Janem Konůpkem, Marií Teinitzerovou, Otakarem Vondráčkem, Helenou Johnovou a bankovním úředníkem Aloisem Dykem. V prohlášení Artělu se praví: Proti tovární šabloně a surogátu vzniklo naše sdružení, chceme vzkřísiti smysl pro výtvarnou práci a vkus v denním životě. Každý užitkový předmět je nám dosti cenným, abychom se snažili nalézti mu v dobrém materiálu účelný tvar a krásný..." Počátky sdružení se vyznačovaly mladickým idealismem a naivitou. Postupem času se ale družstvo vyvinulo v celkem dobře fungující uměleckou organizaci - a co je nejdůležitější, stalo se mezinárodně známým, a to jak v době své existence, tak i po jejím skončení. Slabou stránkou družstva bylo od počátku řízení organizace a zejména spravování financí, což se nakonec Artělu stalo osudným. Po mnoha peripetiích způsobených zejména finančními potížemi, Artěl definitivně zmizel ze scény v roce Helena Johnová byla zakládající členkou družstva a působila v něm více či méně aktivně do roku 1919, kdy nastoupila jako profesorka na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. V této době byla zcela pohlcena budováním keramické dílny na škole. Je nanejvýš pravděpodobné, že od 2 Jarmila Brožová, Artěl, mezník ve vývoji českého užitého umění, Umění a řemesla, č. 6, 1967, s

11 počátku dvacátých let mělo její členství v družstvu spíše formální charakter nebo bylo úplně ukončeno. Domněnku, že aktivní činnost Johnové v Artělu končí jejím nástupem na UPŠ, potvrzuje i fakt, že počátkem dvacátých let mizí korespondence s družstvem. V letech , kdy se aktivně účastnila chodu družstva, pobývala Johnová ve Vídni, kde studovala keramiku ve třídě Michaela Powolného a kde posléze se svými kolegyněmi Idou Schwetzovou Lehmannovou a Rosou Neuwirthovou v roce 1911 založila keramické družstvo Keramische Werksgenossenschaft. Bohatá korespondence z těchto let prozrazuje, že na Artěl nezapomínala ani v době své pražské nepřítomnosti. Během celého pobytu ve Vídni aktivně korespondovala s Artělem a neustále zasílala do komise prakticky všechny své výrobky. Vídeňské období bylo jejím nejúspěšnějším. Byla známou a vyhledávanou umělkyní, spolumajitelkou keramických dílen, účastnila se společenského života vídeňské bohémy. Nemenší zájem o její díla byl na českém uměleckém trhu, což potvrzuje korespondence a Artělem, který ji v těchto letech opakovaně žádal o zaslání dalších a dalších výrobků. Při výstavě Werkbundu v Kolíně nad Rýnem roku 1914, jíž se účastnil velkou expozicí i Artěl, se projevila rozpolcenost Johnové způsobená úzkými vazbami na vídeňské výtvarníky. Tehdy se jí podařilo poštvat proti sobě členy Artělu a část české kulturní veřejnosti. Vystavovala totiž ve dvou sekcích - za Artěl, ale i za Rakousko. Česká účast na výstavě, jež byla realizována v předvečer první světové války, byla důležitým oficiálním vystoupením českého uměleckého průmyslu. Česká sekce sice vystavovala v rakouském pavilonu, měla však své vlastní, jasně označené oddělení. Artěl měl v českém oddělení největší zastoupení. Pro družstvo to byla velmi významná příležitost předvést se v 7

12 mezinárodním prostředí, usilovali tak o to získat pro svoji expozici ty nejlepší exponáty a umělce. Velký zájem měli proto na účasti Heleny Johnové, která v této době byla již poměrně známou vídeňskou umělkyní. Ke značné nevoli členů Artělu zde Johnová poprvé demonstrovala svoji nezávislost. Odmítla vystavovat pouze s Artělem a část děl umístila do rakouské sekce výstavy, což vyvolalo značnou nevoli a bylo odsouzeno mnoha českými umělci 4. Drobných rozkolů mezi Johnovou a Artělem lze díky korespondenci sledovat více. V roce 1916 Artěl například žádal Johnovou o výhradní právo prodávat její díla. Jako hlavní motivaci této "stavovské žádosti" uvedl architekt Stockar žárlivost družstva na Topiče 5. Helena Johnová byla nejen umělkyně ale také schopná podnikatelka s organizačním talentem, o němž vypovídají například keramické dílny jež vybudovala ve Vídni a v Praze. Socialistické poměry v Artělu a zejména správa jeho financí u schopné podnikatelky zřejmě nebudily důvěru 6, a tak oné stavovské žádosti" družstva nevyhověla, což dokládají četná vyúčtování, která po tomto datu obdržela od Topiče či jiných prodejců jejích děl 7. Po návratu do Prahy a nástupu na UPŠ její činnost v Artělu pozvolna 3 Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Dopis Artělu H. Johnové ze dne 26. ledna 1914:,J3udeteprý vystavovat také samostatně ve velké místnosti. Nebylo by lépe, kdybyste jen u nás vystavovala? Dali bychom Vám eventuelně celou vitrínu k dispozici. Neviděli bychom příliš rádi, aby naši členové vystavovali jinde než u nás, když máme k dispozici tak příznivou místnost, nebo aby své nejlepší věci dali do hlavní místnosti, do Artělu pak co zbude." 4 Jarmila Brožová, Artěl, ateliér pro výtvarnou práci (kandidátská práce), FFUK, s Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Dopis R. Stockara H. Johnové ze dne : "Jedná se nám o to, aby hlavně Topič neměl Vaše zboží." 6 Název společnosti Artěl - ( na pouhé úmluvě spočívající společnost osob společně pracujících a vespolek za sebe ručících a dostávajících stejný podíl z výdělku") -jež si Alois Dyk, jeden ze zakládajících členů, vypůjčil z českého překladu Anny Kareninové -jasně formuloval představy idealistických zakladatelů družstva. Socialistický charakter podniku, zejména ve spojení s nedostatky v organizační sféře a ve spravování financí, byl nakonec jeden ze zásadních faktorů vedoucích k rozpadu organizace. Korespondence Artělu, uložená v pozůstalosti autorky, dokumentuje neustále se opakující problémy družstva. Například Johnová je opakovaně tázána, zda by snížila ceny výrobků, zda promine poničení exponátů při transportu, zda dá družstvu o pět procent více či jestli finančně přispěje na vytisknutí ceníku družstva. 8

13 upadala. Zpočátku zejména proto, že neměla v Praze možnost pálit svoji keramiku, na což vedení Artělu, opojeno poválečným nadšením a radostnými očekáváními do budoucna, zareagovalo nabídkou na vybudování keramické pece, aby Johnová mohla i nadále pravidelně zásobovat jejich obchod 8. Johnová byla ale po nástupu plně vytížena budováním keramické školy a nezbýval jí čas na další aktivity. Počátkem dvacátých let její činnost v družstvu zřejmě končí. 7 Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Viz korespondence H. Johnové s Topičem. 8 Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Viz korespondence H. Johnové s Artělem z let

14 3. Vídeň A teď několik vzpomínek. Ovšem - na Vídeň. Na malé mouřeníny, kteří stáli v řadách na stole Tvého ateliéru. Na večery u sester Podhajských, kde se tak dobře hrálo na čtyři ruce... prožili jsme vedle sebe řadu hezkých měsíců, na které se nezapomíná. A je to už dávno? Není. Sotva včera. " Dopis Jaromíra Pečírky H. Johnové ze dne Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Jen krátce po založení Artělu Helena Johnová opustila Prahu, aby se vydala za dalším uměleckým školením do Vídně. Jak sama přiznala v interview z roku 1939, její okolí se na ni dívalo jako na polovičního blázna" 9, když po letech studií vyšívání, kreslení a malování se teprve rozhodla zabývat se keramikou. Po krátké praxi v továrně na porcelán ve slezském Waldenburgu a tříměsíčním školení v keramické škole v Bechyni se jí konečně v roce 1909 podařilo zajistit si místo na vídeňské Kunstgewerbeschule (škola umění a řemesel) v keramické technologické laboratoři profesorů Adama a Linkeho, kde se zdokonalila především v technologii práce. Výuka u profesorů Linkeho a Adama byla přínosná, měla ale spíše technický charakter. Změna nastala ve školním roce 1909/1910, kdy na školu nastoupil vynikající keramik a sochař Michael Powolny 10, jenž se stal pro Helenu Johnovou velkým vzorem a celoživotní inspirací. Nejsilnější vliv Powolného v díle Johnové přetrvával zhruba do roku 1912, po roce 1915 pak Johnová vytvořila své vrcholné plastiky, které jsou již do značné míry oproštěné od vlivu vídeňské školy. 9 Pečírka Jaromír, Helena Johnová (kat. výst.), Nová síň ve Voršilské ul. v Praze 1960, s Michael Powolny ( ) absolvoval znojemskou keramickou školu. Studoval a později vyučoval na vídeňské Kunsgewerbeschule. Po studiích založil keramickou dílnu Wiener Keramik, která dodávala výrobky Wiener Werkstätte. Spolu s dalšími umělci se podílel na významných realizacích Wiener Werkstätte, například palác Stoclet v Bruselu. 10

15 S nemenším úspěchem navštěvovala mladá Johnová érský kurz profesorky Emilie Starckové. V souvislosti s tímto kurzem vznikly v letech 1909 a 1910 četné smalty, zejména šperk a bižuterie, ale i některé užitkové předměty. V. V. Stech v jednom svém dopise Heleně Johnové pohanil její smalty a nazval je Renskou ručnípraď íxx. Bohužel dnes je většina těchto prací ztracena. Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze vlastní pouze dvě ukázky těchto smaltů, vídeňský MAK nemá ani jednu. Vzhledem k nedostatku studijního materiálu není proto možno se smaltům autorky více věnovat a potvrdit či vyvrátit názor V. V. Stecha. Po skončení studií v roce 1911 se Johnová osamostatnila a spolu se svými kolegyněmi Idou Schwetzovou Lehmannovou a Rosou Neuwirthovou založila keramickou dílu - Keramische Werksgenossenschaft in Wien, 19 ' G.m.b.H. Vídeňské publikum její tvorbu zpočátku přehlíželo. Úspěch se dostavil až později s postavičkou Mouřenínka, jež se stala jejím maskotem" a také nejprodávanějším dílem, a to jak v Čechách, tak ve Vídni. Ačkoliv se Helena Johnová nikdy nestala typickou umělkyní slohu Wiener Werkstätte, dodávala některé své výrobky i do jejich prodejny. Jmenovitě je to především její oblíbený Mouřenínek a Madona v hubí 13. Finanční zlepšení spojené s osamostatněním se a založením vlastní dílny jí také dovolilo podniknout četné zahraniční cesty - Itálie, Holandsko, Německo, Francie a Belgie. V této době také obeslala celou řadu výstav v různých evropských zemích, jednou z nich byla již zmíněná výstava Werkbundu v Kolíně nad Rýnem v roce 1914, kde vystavovala s rakouskými umělci, čímž proti sobě poštvala české vlastence. Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Dopis V. V. Stecha H. Johnové ze dne : Řeknu otevřeně, že Vaše smalty nesnesou porovnání s Vaší keramikou...je to normální ani dobrá ani špatná práce (spíše má poklesky...). " 12 Podnik byl založen 1911, likvidován v 11

16 Navzdory stále větší inklinaci k vídeňskému prostředí a rostoucí popularitě umělkyně nepřerušila styky s vlastí. V rámci svých možností spolupracovala s Artělem, pravidelně zásobovala jejich prodejny svými nejnovějšími díly, obesílala výstavy. Snahu Johnové zůstat aktivně činnou v rodné vlasti potvrzuje její aktivita v Moravské ústředně pro umělecký průmysl v Brně v roce Navzdory velké vytíženosti ve Vídni odpověděla na naléhání 14 výboru Moravské ústředny a žádosti architekta Dušana Jurkoviče a v roce 1912 krátce působila v Moravské ústředně v oddělení pro lidové umění 15. Lidové umění bylo odjakživa jedním z jejích velikých inspiračních zdrojů, a tak navzdory velkému pracovnímu vytížení trávila svůj čas střídavě mezi Brnem a Vídní. Za svého krátkého působení v Moravské ústředně zajížděla do Modré, do jejíž výroby, jež byla tehdy v úpadku, podnětně zasáhla 16. Nicméně veliké pracovní vypětí a pendlování mezi dvěma městy se ukázalo být neslučitelným a Johnová se asi po půl roce práce v Ústředně vzdala a zůstala ve Vídni ve své keramické dílně. Počátkem desátých let dvacátého století navázala kontakt se štědrou 13 Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Viz korespondence Heleny Johnové s Wiener Werkstätte. 14 Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Dopis Moravské ústředny H. Johnové ze dne 15. prosince 1911: podařilo se nám, milá slečno, konečně včera, že jsme si Vás pro Ústřednu " vybojovali. Sděluji Vám to s upřímnou radosti a vítám Váš příchod do Brna nejen pro Ústřednu",... ale i pro naše zaostalé Brno, do něhož s Vámi přibude nám kus nové kultury." 15 Autorka působila v Ústředně od počátku roku 1912 až do září V literatuře je často nesprávně uváděn rok Korespondence s Moravskou ústřednou je uložena v pozůstalosti autorky v archivu Upm v Praze. 16 Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. O pobytu v Modré nejlépe vypovídá koncept dopisu H. Johnové Heřmanu Landsfeldovi ze dne : Pracovala jsem v dílnách typicky lidovým způsobem, což jsem shledávala správným. Méně se mi však zamlouvalo, co a jak se vyrábělo.buď to bylo kopírování starých modranských i z jiných krajů talířů a džbánků nebo nesmělé pokusy o moderní tehdy tvary, většinou však málo keramické... Snažila jsem se prosadit vytáčení nádoby na staré typické tvary, ale nového účelu i ducha. Jejich dekor mohl být odlehčen od přetížení nesprávně chápanou ornamentikou. Stačilo několik barevných kroužků namalovaných na kruhu. Vytvořila jsem tedy větší počet nádob, misek a talířů, které měly sloužit jako vzory. Také jsem vytvořila větší množství skizz, které jsem dala k dispozici jednak v Modré a v Brně v Moravské ústředně pro Modrou. Doporučila jsem jako svou nástupkyni pani Vejvodovou- Vořechovou." 12

17 rodinou bohatých průmyslníků Bartoňů z Dobenína 17. Bratři Cyril a Josef Bartoňové z Dobenína podnikli vletech 1909 až 1912 rozsáhlou opravu a konzervaci jejich zámku v Novém Městě nad Metují podle projektu Dušana Jurkoviče, kolegy Johnové z Moravské ústředny. Na výzdobě náchodského zámku se významným způsobem podílela mimo jiné umělce i Helena Johnova 18. Co je však důležitější Helena Johnova navázala velmi cenné a dlouholeté osobní přátelství s průmyslnickou rodinou. Bartoňové se stali nejen blízkými přáteli a obdivovateli jejího díla, ale zejména významnými mecenáši mladé umělkyně 19. Po první světové válce Helena Johnova přijala nabídku přítele z mládí Antonína Matějčka a odešla do Prahy na UPŠ, aby zde založila keramickou školu. Pár let na to likviduje keramickou dílnu 20 ve Vídni a její vídeňské období se tak definitivně uzavřelo. 17 Bratři Bartoňové patřili k jedné z nejvýznamnějších českých průmyslnických rodin. Mimořádné zisky z jejich textilních továren na Náchodsku jim umožnily financovat nákladné přestavby jej ich sídel. Zakladatel textilní tradice rodiny Josef Bartoň st. byl roku 1912 za své zásluhy povýšen do dědičného rytířského stavu s predikátem z Dobenína". 18 Při přestavbách náchodského zámku Dušanem Jurkovičem a později Pavlem Janákem bylo vytvořeno jedinečné celistvé dílo, které dnes v téměř intaktní podobě zachycuje interiérovou výzdobu v národním slohu. Na výzdobě interiérů se podíleli významní umělci Pavel Janák, František Kysela, Marie Teinitzerová, Helena Johnova. 19 Korespondence s rodinou se dochovala jak v pozůstalosti autorky (Archiv Upm v Praze), tak v rodinném archivu Bartoňů uloženém v SOA v Zámrsku. Písemný- a snad i osobní - styk s paní Marií Bartoňovou neustal ani po konfiskaci majetku rodiny. Zajímavé je rovněž nahlédnout do fondu Státní památkové správy - do soupisu vnitřního zařízení zámku ze dne (SUA Chodov, fond SPS), kde se nachází soupis velkého množství velmi významných uměleckých děl, jež se při konfiskaci nacházely v pracovně Josefa Bartoňe (Úprka, Brandl, Březina, Čermák, Lauda, Štursa, Spaniel, Myslbek a další), mezi nimiž je rovněž bohatě zastoupeno dílo Heleny Johnové. 13

18 4. Uměleckoprůmyslová škola v Praze Nejneuvěřitelnějším způsobem se od okamžiku mého příchodu na pražskou školu obrátila nálada rázem proti mně a byly mi kladeny v cestu všemožné překážky, jen abych svému úkolu dostáti nemohla. Na místě, na němž mi byla slibována největší pomoc, setkala jsem se s nedostatkem byť jen dobré vůle,...byla to pro mne léta nejtrpčiho zklamání a útrap, léta jež v důsledku toho jsem jako výtvarník téměř úplně ztratila. " Koncept dopisu H. Johnové ministrovi školství ze dne Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Antonín Novotný trefně nazval vstup Heleny Johnové na Uměleckoprůmyslovou školu sňatkem bez lásky". V době, kdy ji ve Vídni navštívil Matějček a poprvé jí nadhodil myšlenku její profesury na UPS, žila spokojeným životem rebelske bohémky. Na takovou funkci se necítila dost usazená, navíc díky otci věděla, jak těžké je učitelské povolání. V různých publikacích o UPŠ či v dobovém tisku se hovoří o veřejné soutěži, ve které byli vybráni noví profesoři, včetně učitelky keramiky. Korespondence Johnové uložená v její pozůstalosti ovšem nabízí zcela jiný pohled na průběh oné veřejné soutěže". Matěj ček byl od počátku rozhodnut o vedení katedry keramiky 22. Konkurz na učitele keramiky byl sice oficiálně ohlášen v novinách, v osobní korespondenci však Matěj ček s Johnovou mluví, jako by již byla členkou učitelského sboru. V dopise z patnáctého července 1919 zve Helenu Johnovou na konkurz na místo profesorky keramiky 23, a hned vedle oznámení o tom, aby se nezapomněla dostavit na konkurz jí připomněl, že až Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Dopis H. Johnové z československého velvyslanectví ve Vídni ze dne Prof. Dr. Antonín Matějček byl 1919 až 1920 zatímním správcem UPŠ. 22 Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. V pozůstalosti se dochovalo několik dopisů od Antonína Matějčka i Jaromíra Pečírky, ve kterých ji žádají, aby se stala profesorkou keramiky na nově obsazené UPŠ. 23 Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Dopis Antonína Matějčka H. Johnové ze dne

19 nastoupí, bude mít hodně práce. Johnová po domluvě Matějčka a Pečírky nabídku přijala i s vědomím, že profesorské kariéře bude muset obětovat osobní zájmy i leckterý umělecký projekt. Helena Johnová je často označována za zakladatelku české školy keramiky. Vytvořením nové keramické dílny položila základní kámen pro výuku nové generace keramiků. Podle Josefa Vydry bylo výtvarnictví v keramice do příchodu Johnové na UPS jen secesním sochařstvím, které se pálilo v hlíně a polévalo bílou listrovou glazurou " 24. Cesta k vybudování keramické dílny v Praze nebyla ale růžemi vystlána. Matějček jí sice slíbil veškerou podporu, ale nakonec zůstalo vše na ní samotné. Snahy o vytvoření keramického ateliéru trvaly sedm let, aby byla dílna nakonec zaplacena ze sponzorského daru, který pro školu získala sama Johnová 25. Působení na UPŠ od počátku provázely různé těžkosti spojené s vybudováním a udržením dílny 26, malým počtem žáků, ale i problémy rodinného charakteru - zemřel jí otec, matka i sestra. Bez vlastní keramické dílny práce umělkyně stagnovala a Johnová musela výrazným způsobem omezit svoji uměleckou tvorbu. Po odchodu z Vídně do Prahy citově strádala. Útěchou jí byla rodina, práce a několik přátel, mezi nimi i průmyslnická rodina Bartoňů, kam často 24 Josef Vydra, Cesta československé keramiky k umění, Československo, , s Johnové se podařilo pro školu získat sponzorský dar korun z dotace Hospodářského svazu československého průmyslu porculánového v Karlových Varech. Dotace byla svazem udělena za předpokladu, že odborné škole v Bechyni bude rovněž povoleno využívat pokusné pece. O dotaci vypovídají různé dokumenty uložené v pozůstalosti autorky v archivu Upm v Praze. 2 Několik let poté, co se Johnové pracně podařilo vybudovat keramický ateliér, se jednalo o jeho zrušení. Johnová intervenovala na Ministerstvu školství a národní osvěty (MŠANO), u prezidenta a na dalších místech. Argumentovala především tím, že dílna školu nic nestála, neboť byla vybudována ze sponzorského daru, který Johnová sama pro školu získala. Dílna byla nakonec zachována. Za zajímavost stojí, že jedním, kdo se za zachování ateliéru Johnové postavil, byl klub poslanců České strany národněsocialistické. Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Dopis MŠANO od dr. Emila Frankeho za klub poslanců české strany národně socialistické ministrovi ze dne Franke uvádí:...prosím o vlídné přijetí prof. Johnové. V našich kruzích má velmi přátelské spojení. " 15

20 zajížděla a hledala útěchu. Profesorská kariéra sochárky byla předčasně ukončena ministerským dekretem ze dne Zprávu o penzionování nesla Johnová mimořádně těžce. Předčasný odchod rovněž znamenal nižší důchod, což sejí v budoucnu negativně dotklo. Na opakované žádosti o odvolání a snahu vedení školy, aby mohla Johnová vyučovat jako penzistka reagovalo MŠANO odmítavě 29 a vehementně na místo profesora keramiky prosazovalo sochaře Laudu. Když už jí nebylo umožněno učit, snažila se alespoň vymoci si privilegium užívat i nadále keramický ateliér, který před lety pracně vybudovala. Možnost užívat ateliér jí byla neustále prodlužována až do konce ledna 1943, kdy musela ateliér bezpodmínečně vyklidit. Odchod ze školy byl pro Helenu Johnovou jedním z nejtěžších momentů v jejím životě. Pracné vybudování keramické dílny a školy v Praze, spojené s odchodem z Vídně, bylo pro Johnovou obrovskou osobní i uměleckou obětí, což vysvětluje sílu reakce, kterou v ní nucený odchod ze školy vyvolal. Pro ilustraci emocí spojených s odchodem z Vídně na UPŠ slouží nejlépe dopis ministrovi školství z roku V dopise ministrovi si Helena Johnová stěžuje, že před válkou se jí mimo podpory finanční dostávalo i podpory morální. Například jí bylo umožňováno obesílání výstav téměř do celého světa,...aniž bych se kdy musela starati jak o administrativní, tak i finanční záležitosti těchto podniků. Mohla jsem se tak 27 SOA Zámrsk. Fond RA Bartoňů-Dobenínů, karton č. 6, korespondence. Dopis Heleny Johnové Marii Bartoňové ze dne :,Jak důkladně jsem zapomněla u Vás na čas a celý ostatní svět vidím až nyní, před svojí opuštěnou prací, která si ovšem na mě počkala. " 2 Archiv hlavního města Prahy. Fond VSUP, osobní spis Heleny Johnové. 29 Archiv hlavního města Prahy. Fond VSUP, osobní spis Heleny Johnové. Dopis MŠANO ze dne : Žádáme, aby nám byl s urychlením předložen návrh na opatření vyučování keramiky do počátku školního roku jiným způsobem než prof. Johnovou." Dopis MŠANO ze dne : Nemohu povolit, aby profesoři ve výslužbě, Otakar Novotný, Helena Johnová, Jaroslav Benda, Zdeněk Kratochvíl, Pavel Janák, vedli ve školním roce svá dosavadní oddělení... Řízením školy keramiky budiž pověřen výpomocný učitel Jan Lauda. Rozhodnutí oznamte, prosím, profesorce Johnové. " 30 Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Koncept dopisu ministrovi školství ze dne

21 nerušene věnovati jen svojí práci, bez oněch neustálych vyčerpávajících bojů, jakými trpím zde..."...že mi byly slibovány hory doly, všemožná pomoc jak morálni, tak i finanční, jen abych svou dílnu přeložila do Prahy. Učinila jsem tak ne z přechodného převratného nadšení, ale ze státního vědomí a netušíc, jak mi bude pykati za to, že jsem nezůstala tam, kde se mé existenci i mému umění dařilo a uvěřila slibům a nabídkám. " Nejneuvěřitelnějším způsobem se od okamžiku mého příchodu na pražskou školu obrátila nálada rázem proti mně a byly mi kladeny v cestu všemožné překážky, jen abych svému úkolu dostáti nemohla. Na místě, na němž mi byla slibována největší pomoc, setkala jsem se s nedostatkem byť jen dobré vůle,...byla to pro mne léta nej trpčího zklamání a útrap, léta, jež v důsledku toho jsem jako výtvarník téměř úplně ztratila. " 3I Působení Heleny Johnové na UPS ale nebylo jen tvrdou dřinou, obětí a trpkým zklamáním, jak by se z výše uvedené citace mohlo zdát. I když její studentstvo nepatřilo k nejpočetnějším, Helena Johnová vychovala řadu budoucích pedagogů a umělců. K nejlepším žákům Johnové patří její nástupkyně, profesorka Julie Horová. Přímé pokračovatele neměla. 17

22 5. Závěrečné období tvorby Bude nás stejně velmi málo takových, kterým nakonec ještě něco mimo hezké tváře zbyde a to je ještě otázka, zda ta tvář se bude umět smát. " Dopis JUDr. Václava Bartoně-Dobenína H. Johnové ze dne Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Z korespondence z této doby vyplývá, že období po propuštění ze školy snášela umělkyně velice těžce. Svoji depresi a životní zklamání stárnoucí profesorka neskrývala a toto období nazývala smutným" či velice těžkým". Ve stejnou dobu však získala přátelství, které jí vydrželo na zbytek života. S Antonínem Novotným 32 se seznámila při práci na monografii, která o Heleně Johnové vyšla v roce Hloubka Novotného sympatií se odrazila v samotné monografii. Marie Teinitzerová nazvala Novotného v souvislosti s knihou o Johnové středověkým rytířem, který opěvuje princeznu,...připadalo mi to teplé, otevřeně sympatické...tak pozorně, tak teple mile každou prolaklinku a oblinku pohladí teplým slovem.." 33 Ke konci života se Helena Johnová věnovala ponejvíce vytváření květinových kompozic. Po propuštění z Uměleckoprůmyslové školy její tvorba dočasně stagnovala. Po roce 1943 definitivně ztratila možnost používat školní ateliér a s ním i keramickou pec, kterou před lety vybudovala ze sponzorského daru, jenž pro školu sama získala. Potřetí v životě byla nucena vybudovat keramickou dílnu. Válka a poválečný stav do značné míry zkomplikovaly budování nové dílny. Navzdory nepříznivým okolnostem se jí podařilo zakoupit malý domek na Malé Straně v Lužické 31 Ibidem. 32 Antonín Novotný (1891 Praha USA), český kulturní historik. Mezi lety působil v Muzeu hlavního města Prahy, jako jeho ředitel. 33 Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Dopis H. Johnové od Marie Teinitzerové ze dne

23 ulici. Z korespondence s továrničkou rodinou Bartoňů z této doby se dozvídáme, že si na dům sice vzala hypotéku, ale s finančními těžkostmi s domem se svěřila štědrým Bartoňům, kteří jí, jako mnohokráte předtím, vyšli vstříc a nabídli jí pomoc s financováním domu 34. V souvislosti s dlouholetou pomocí štědré rodiny Bartoňů je zarážející pozdější záměr umělkyně, který s domem měla. Zřejmě ke konci života, snad koncem padesátých let, nabídla totiž dům s dílnou darem Ministerstvu školství a kultury 35. Uvážíme-li, jaký osud připravila poúnorová vláda Bartoňům, tak záměr darovat dům, do kterého z dobré vůle investovali, komunistickému Československu, vyznívá poněkud ironicky. Umělkyni snad omlouvá fakt, že tak činila z důvodů finanční tísně. Podmínkou postoupení domu ministerstvu bylo totiž nerušené a bezplatné užívání dílenských místností až do její smrti a zvýšení jejího důchodu 36. Koncem života, zhruba od roku 1950, byla skutečně v nevýhodné finanční situaci. Neměla již prakticky žádný příjem ze svých děl a své úspory v podstatě celé proinvestovala za účelem vytvoření Jesliček pro chrám sv. Víta 37. Od roku 1950 byla odkázána pouze na svůj nepatrný důchod a byla nucena žádat Český fond výtvarných umění (dále CFVU) o finanční příspěvky 38. Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Dopis od JUDr. Václava Bartoně-Dobenína H. Johnové ze dne V dopise Bartoňové nabízí výpomoc s hrazením domu a oznamují, že pro ni za tímto účelem zřídí konto u Živnostenské banky. Dopis od JUDr. Václava Bartoně-Dobenína H. Johnové ze dne V dopise oznamuje, že sejeho máti rozhodla uhradit její hypotéku...aby dům byl čistý a neváži na něm žádný dluh..." 35 Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Nedatovaný koncept dopisu adresovaný Ministerstvu školství a kultury. 36 Ibidem. 37 Úkol byl Heleně Johnové zadán koncem třicátých let Jednotou pro dostavení chrámu sv. Víta. Práce na projektu zabrala dvacet let. Po celých dvacet let se snažila Jesle dokončit, investovala do nich veškeré své úspory. Ke konečné realizaci nikdy nedošlo. Práce na Jeslích úplně ustala po roce Model je dnes zřejmě zničen. 38 Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Korespondence s ČFVU. 19

24 Po druhé světové válce rovněž zapadlo" její dílo, změnil se dobový vkus a veřejnost již neměla pro sochárku tolik přízně. Mimo to po konfiskacích v padesátých letech ztratila své největší mecenáše, průmyslnickou rodinu Bartoňů. Jakýmsi zadostiučiněním se stala až výstava celoživotního díla uspořádaná krátce před její smrtí v roce Helena Johnová zemřela

25 HL Tvorba pro Artěl Těšilo mne, jak daleko jste dospěla, a že máte věci, jimiž možno se skutečně chlubit. " Dopis Aloise Dýka Heleně Johnové ze dne Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Helena Johnová se aktivně účastnila dění v Artělu zhruba mezi lety 1908 a 1919, tj. asi do svého návratu do vlasti a nástupu na UPŠ na místo profesorky keramiky. Je však nutné upozornit, že práce, jež vznikly speciálně pro Artěl, spadají pouze do prvních let existence organizace. Jde zejména o její první pokusy v keramice, skleněné korále, loutky a snad i nějaké hračky. Po svém odchodu do Vídně za dalším uměleckým školením sice družstvo pravidelně zásobovala svými keramickými plastikami, nicméně, soudě dle dochovaných indicií, výrobky výhradně pro Artěl již nejspíš nevytvářela. Své rané pokusy v keramice prezentovala na první výstavě Artělu v pražské Stromovce v roce Krátce předtím absolvovala krátká školení ve slezském Waldenburgu a v Bechyni. Podle Jarmily Brožové první práce, jež pálila u neznámého kamnáře v Karlině, měly vykazovat jasnou návaznost na jihočeskou lidovou keramiku a její způsob dekoru 40. Dnes jsou tyto rané pokusy v keramice nezvěstné. K nejstarším pracem v našich sbírkách patří malá zeleně glazovaná dózická - Nádobka na sušené květy s víkem, uložená v Upm v Praze, kde je datovaná rokem 1908 a za pravděpodobné místo jejího vzniku je označena karlínská dílna. Nicméně vzhledem k určitým podobnostem s některými vídeňskými pracemi 41 by bylo možné se domnívat, že tato drobná dózická vznikla až za vídeňského pobytu autorky. Brožová Jarmila, Artěl, ateliér pro výtvarnou práci (kandidátská práce), FFUK, s

26 K prvním pracem pro Artěl patří také skleněné náhrdelníky, které Johnová vyráběla ještě před odjezdem do Vídně. Tyto náhrdelníky vykazují znalost dobových vídeňských prací a zejména podobnost s pracemi Louisy Natzové z Lübecku 42. Šlo o několik šňůr neobvykle navlekaných skleněných barevných korálků různých barev a velikostí. Korále sestávaly z několika proudů svazovaných a originálně proplétaných šňůr tak, aby tvořily různé smyčky a obloučky. Poetické názvy náhrdelníků Žitné pole, Labské proudy, Benátská noc a Jabloňový květ naznačují, o jaké seskupení barev v jednotlivých šňůrách šlo. Náhrdelníky byly sestavovány z českých broušených korálů a skleněných perel. Původně se měly vyrábět z dovážených benátských korálů, ale proti tomu se ohradil Pavel Janák 43. Skleněné korále se postupně staly komerčně zajímavými a návrhy byly mnohokráte opakovány a se souhlasem autorky upravovány a zj ednodušovány 44. Některé tyto korálky jsou uloženy v depozitáři Upm v Praze. Většina z nich je v muzeu datována rokem Helena Johnová nazývala tyto své korále hračkami". Označení hračky" je výstižné, neboť se jedná sice o vcelku hezkou bižuterii, ale bez nějaké zvláštní umělecké hodnoty. Spíše lze tyto korálky vnímat jako jeden z projevů autorčina hledání sebe sama jako umělkyně. Po roce 1909, tj. po svém vstupu na vídeňskou školu umění a řemesel, Johnová již prakticky nevytvářela díla, jež by vznikala exkluzivně pro Artěl. Nicméně během celého vídeňského pobytu neúnavně zásobovala prodejny 41 Dóza vykazuje podobnosti s vídeňskou prací Johnové Košíček s holubicí na víku (1909), ale také s podobnou dózickou Hugo F. Kirsche uloženou v depozitáři vídeňského MAKu. 42 Brožová Jarmila, Artěl, ateliér pro výtvarnou práci (kandidátská práce), FFUK, s Alois Dyk, Artěl, Výtvarné snahy, 1928/ 1929, č. X, s Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Dopis Artělu H. Johnové ze dne

27 Artělu svými pracemi, které ve Vídni vytvořila 45. Originálně pro Artěl byly vytvořené ještě vlastnoručně vytáčené vázy, jež Johnová vyrobila na počátku svého vídeňského pobytu 46. Korespondence Johnové z této doby prozrazuje rovněž, že pro Artěl navrhovala ještě jakési loutky, dnes neznámého umístění. Jednalo se snad o dřevěné nebo keramické figurky oblékané do látkových šatiček. Loutky byly zjevně populární, musela je proto na opakované žádosti zasílat do Prahy 47. Alois Dyk se v dopise zmiňuje o hračkách, jež měla Johnová vyrobit pro Artěl. Není však známo zda Johnová skutečně nějaké hračky pro Artěl následně vytvořila. Dochovaná korespondence a vyúčtování se o hračkách nezmiňují. Je proto pravděpodobné, že Dykovu žádost o vytvoření hraček odmítla. Originální tvorba Johnové pro Artěl tedy spadá pouze do několika prvních let existence organizace. Po odchodu do Vídně sice Johnová udržovala kontakt s družstvem, zasílala jim odlitky svých prací, ale čistě pro Artěl již nová díla nevytvářela. Po nástupu na UPŠ jako profesorka keramiky byla zcela vytížena svojí novou funkcí a kolem roku 1920 zřejmě své aktivity v Artělu úplně ukončila 49. AR 45 V pozůstalosti autorky jsou uložena četná vyúčtování a ostatní korespondence, podle které lze celkem přesně říci co a v jakém množství bylo do Artělu zasláno. Jde prakticky o veškeré její keramické plastiky vzniklé v tomto období. Na příklad komerčně nejúspěšnější Mouřeninek, skupina Láska pozemská, Buldog Toffy, Kalamář na mušlové misce, kropenky, svícny a četné další předměty užitého umění. 46 Dnes nezvěstné. Zmiňuje se o nich Antonín Novotný ve své monografii o Heleně Johnové. 47 Loutky jsou často zmiňovány ve vyúčtováních a korespondenci s Artělem. 48 Jana Horneková, Helena Johnová, keramika (kat. výst.), Upm v Praze 1987, s Po návratu do vlasti neměla Johnová kde vypalovat své práce, nemohla tedy zásobovat prodejnu Artělu svými plastikami. Byla plně vytížena snahami o vybudování keramické dílny na UPŠ. Asi kolem roku 1920 mizí korespondence s Artělem, z čehož usuzuji, že nejspíš aktivní spolupráce s družstvem končí. 23

28 IV. Vídeňské období Výtvarná situace Byl jsem ve Vídni...koukám na to celé rakouské umění jako na nesolidní a povrchní švindl. Je to docela módní senzace (Wiener Werkstätte) bez světového názoru a proto bez vyšší platnosti. A celek Vídně měřen Prahou je nekultúrni a hloupý. " V. V. Stech, dopis Heleně Johnové ze dne Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Helena Johnová přišla na vídeňskou školu uměleckých řemesel - Kunstgewerbeschule (KGS) v roce 1909, v době, kdy se v Evropě formoval dekorativní styl později označený termínem art deco" 50. Krystalizačním centrem tohoto, na luxus zaměřeného stylového proudu, byla zejména Paříž, vedle ní pak i Vídeň. Východiska nového stylu byla ale v obou městech odlišná. Pro pařížské art deco byl významným inspiračním zdrojem zejména Ďagilevův ruský balet, především kostýmy slavného návrháře Leona Baksta, mezi jehož spolupracovníky se brzy objevil i Picasso, Matisse, Ernst, Miró. Paul Poiret, legendární postava pařížského art deco, později aplikoval novou barevnost a ornamentiku v ženském oblékání i v návrzích interiérů. Poiret ale nečerpal jen z živé exotické ornamentiky ruského baletu. Silně jej ovlivnila také vídeňská škola a její geniální umělci Gustav Klimt, Josef Hoffmann a další 51. Ve Vídni zjemnělý styl art deco reprezentovala Wiener Werkstätte (Vídeňská dílna) založená v roce 1903 Josefem Hoffmannem a Kolomanem Moserem. Tvorbu Wiener Werkstätte určovali přední rakouští umělci Josef Hoffmann, Koloman Moser, Gustav Klimt, Michael Powolny a Dagobert 50 Název art deco byl poprvé použit Yvonne Brunhammer v jejím katalogu k výstavě Les Années 1925" uspořádané Muzeem dekorativních umění v Paříži v roce Nový termín se po této výstavě rychle ujal. Časově lze art deco vymezit lety Josef Kroutvor, Fenomén 1925, Uměnía řemesla, 1974, č. 3, s Wiener Werkstätte existovala téměř třicet let ( ). 24

29 Peche. Moser a Hoffman působili také jako profesoři na vídeňské Kunstgewerbeschule, jejíž žáci se již během studií stali průkopníky moderní keramické a porcelánové výroby. Všem těmto produktům byla společná vysoká technická kvalita zajišťovaná odborníky na keramiku Emilem Adamem a Friedrichem Linkem, kteří se později stali také učiteli Heleny Johnové, jejíž výrobky se rovněž prodávaly v prodejně Wiener Werkstätte. Na počátku dvacátého století bylo české umělecké prostředí stále pevně propojeno s Vídní. Čeští studenti směřovali na vídeňskou KGS, aby po svém návratu domů šířili styl vídeňské secese i v českém prostředí. Styl Wiener Werkstätte a jejích hlavních protagonistů byl nesmírně důležitý pro vývoj středoevropského umění, inspiroval mnoho českých i rakouských umělců, mimo jiné podnítil založení Artělu v roce Mnohé práce předních představitelů Artělu - P. Janáka, V. Hofmana, R. Stockara či J. Horejce nesou znaky keramiky Vídeňské dílny, především děl Josefa Hoffmanna a Kolo Mosera 53. Keramika Artělu se také od roku 1912 prodávala prostřednictvím Wiener Werkstätte ve Vídni. Helena Johnová byla tedy jednou z řady českých výtvarníků, kteří se inspirovali vídeňským uměním desátých a dvacátých let. Určující osobností mezi vídeňskými keramiky této doby byl Michael Powolny, jenž byl rovněž nejsilnějším inspiračním zdrojem pro tvorbu Heleny Johnové. V roce 1906, společně s malířem Bertholdem Löfflerem a sochařem Langem, založil Wiener Keramik, dílnu, která měla zásadní postavení mezi tehdejšími keramickými firmami a od roku 1907 mimo jiné úzce spolupracovala s Wiener Werkstätte na interiérové výzdobě Andrea Březinová, Keramika a porcelán, in: Vídeňská secese a moderna , Brno 2005, s

30 Hoffmannovy architektury. Rané práce Wiener Keramik, stroze působící nádoby redukované do jednoduchých geometrických tvarů a dekorované pouze monochromní barvou, neměly, přes poměrně nízké ceny, komerční úspěch. Mnohem úspěšnější byly figurální práce, zejména líbivé plastiky učitele Johnové Michaela Powolného 55. Převládajícím repertoárem se staly figurální plastiky dam v krinolínách a Powolného oblíbené postavičky putta, jež se vyráběly většinou sériově a staly se oblíbenou dekorací interiérů či zahrad. Motiv putta je pro Powolného tvorbu nejtypičtější. Zatímco tělíčko postav zůstávalo většinou slonovinově bílé, charakteristické znaky figur - atributy, vlasy, květiny či plody - byly většinou glazovány zářivými barvami. Jako zdůrazňující dekorativní prvek bylo u mnoha předmětů použito také zlacení - na šatech tanečnic, jako geometrický dekor na těle nebo u ouška šálku apod. Zvlášť elegantně působily bílé nebo slonovinově zbarvené kusy kombinované pouze se zlatem. Radikální stylistickou novinkou bylo použití černo-bílé kombinace, která nastoupila v letech 1911/1912 a uplatňovala se na stejných prvcích plastiky jako dříve užívané zlacení či barevné glazury 56. Černo-bílou keramiku Wiener Keramik převzala z některých děl vídeňské secese, zejména z prací J. Hoffmana. Tento typ keramiky byl později kopírován dalšími vídeňskými a českými firmami 57. V roce 1909 nastoupil Michael Powolny na místo profesora KGS, kde vedl speciální kurzy keramiky. Mnoho jeho žáků si po studiích založilo Wiener Keramik dodala například figurální plastiky a řadu plastických reliéfů a keramických obkladaček do paláce Stoclet. Pro interiér slavného vídeňského kabaretu Fledermaus vyrobili barevné keramické dlaždice, které vytvářely nápadné pestrobarevné vzory. 55 Elisabeth Frottier, Michael Powolny, Wien - Köln, 1990, s Elisabeth Frottier, Michael Powolny, Wien - Köln, 1990, s Andrea Březinová, Keramika a porcelán, in: Vídeňská secese a moderna , Bmo 2005, s

31 keramické dílny podobné Wiener Keramik. Helena Johnová, jedna z jeho nejlepších studentek, si spolu se svými spolužačkami Idou Schwetzovou Lehmannovou a Rosou Neuwirthovou založila keramické družstvo pod názvem Keramische Werksgenossenschaft. Všechny tři umělkyně byly odlišně založené, pojilo je však stejné východisko - Michael Powolny a studia nakgs. 27

32 2. Helena Johnová jako výjimečná" umělkyně Na tomto místě je nutné upozornit na často opakované nepřesné tvrzení starší literatury, podle kterého je Helena Johnová označována za výjimečnou umělkyni mezi ostatními žáky KGS. Tento mírně zavádějící názor zřejmě autoři přejali z adorativní monografie Antonína Novotného. Zpočátku se skutečně tvorba Heleny Johnové odlišovala od děl spolužáků. Především to bylo díky primárnímu zájmu autorky o lidové umění a jeho způsob dekoru, jenž zřejmě právě imponoval Novotnému a českým vlastencům. Vraných pracech - například Mísa s kohoutky [12], Kohout [12], Láhev ve tvaru smrčku, Liška, Kropenka s reliéfem andělů - skutečně používá červené hlíny, barevných engob nebo jiných polidovělých výtvarných prvků. Pod vlivem uměleckého školení v dílně Micheala Powolného a dobového vkusu však od svých prvopočátečních neškolených představ o keramice upustila a přizpůsobila se dobovým uměleckým požadavkům. Valná část jejích vídeňských děl tak nijak nevyčnívá z tvorby spolužáků z KGS. Naopak, stejně jako většina studentů Michaela Powolného, i Helena Johnová na čas našla silnou inspiraci v jeho tvorbě a v produkci populární Wiener Werkstätte. Snaha mladé Johnové napodobit tento všeobecně propagovaný styl je nejvíce patrná například v její Dívce sfestonem, Devítidílné stolní ozdobě [15] nebo Dóze s Nereidou. Totéž platí o dvou plastikách s tehdy běžně používaným námětem milenecké dvojice nebo mouřenínka - Láska pozemská, Mouřenínek [11]. V díle téměř každého studenta Kunstgewerbeschule lze najít některé shodné rysy s tvorbou Heleny Johnové. Všichni totiž vycházeli ze stejných vzorů - Michaela Powolného a Wiener Werkstätte. Tvorbou se Johnové 28

33 nejvíce podobá Julie Sittová, především užitím barevných glazur ve svých expresivních, volněji pojatých plastikách. Celkový způsob tvarování a glazování Sittové je však volnější než u Johnove [6-9]. Jaromír Pečírka ve svém úvodu katalogu k výstavě Heleny Johnove tvrdí, že filigranskost, až churavä přejemnělost, křehkost a hravost vídeňské secese, se nemohla hlouběji dotknout práce Heleny Johnove..." 58 Ve svých vrcholných expresivních plastikách David [11], Josefa Putifarka [20] či Ráj [19] nebo Setkání u studně [22] se již Johnová odpoutala od diktátu vídeňského umění. Nicméně studia u Powolného lze nadále považovat za nejsilnější zdroj inspirace Johnove jako umělkyně. Návaznost na vídeňské umění lze spatřovat i v některých pozdějších pracech, například U Švadleny (1919) [26] nebo v jejích květinových kompozicích z pozdního období. Není však správné, jak se ve starší literatuře často objevuje, opakovat šedesát let starou domněnku, podle níž je Johnová označována za umělkyni ve Vídni výjimečnou, neboť velká část vídeňské tvorby této umělkyně nijak nevybočuje z typické dobové produkce. V tomto směru lze za jediný moderní text považovat příspěvek Andreji Březinové v katalogu Vídeňská secese a moderna , ve kterém jako první upozornila na nesprávně opakované tvrzení o postavení Heleny Johnove ve vídeňském prostředí. Jaromír Pečírka, Helena Johnová (kat. výst.), Praha

34 2. Ve stylu vídeňské Kunstgewerbeschule...ve Vaší keramice (kupříkladu ten svícen nebo Panna Marie) je určitá silná osobní nota, něco z poesie, jakou má lidový průmysl... " Dopis V. V. Štecha H. Johnové ze dne Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. V roce 1909 se Heleně Johnové konečně podařilo získat místo na vídeňské škole uměleckých řemesel - Kunstgewerbeschule v kurzu profesorů Adama a Linkeho. Několik málo let, které Helena Johnová strávila ve Vídni, ji jako umělkyni ovlivnilo na celý zbytek života. Z vlivů svého školení se nikdy zcela nevymanila, což prozrazují i žákovské práce jejích studentů, jež jsou ještě dvacet let po éře Adam - Linke - Powolny neseny v podobném duchu jako práce studentů vídeňské Kunstgewerbeschule z desátých let 60. Nejsilnějším zdrojem inspirace pro autorku byl, jak již bylo řečeno, její profesor - vynikající secesní umělec - Michael Powolny. Na tvorbu svého pedagoga - i přes jeho relativně liberální přístup - všichni studenti včetně Johnové, jednoznačně navazovali, ba ho dokonce kopírovali. A to přinejmenším v době jejich studií. Zajímavé je zjištění, které uvádí Elisabeth Frottier ve své monografii o Powolném. Zatímco žáci Powolného následovali mistra ve vytváření spíše jednoduše líbivých plastik, jeho žákyně upřednostňovaly svobodný, expresionistický způsob tvorby 61. Na počátku vídeňských studií Heleny Johnové byla ale červená hlína, která byla pro Johnovou, milující lidové umění, přirozenou volbou. Ve 59 Andrea Březinová, Keramika a porcelán, in: Vídeňská secese a moderna (kat. výst), Brno 2005, s Žákovské práce keramické školy Heleny Johnové jsou uloženy v depozitáři Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. 30

35 Vídni, zahlcené elegantní produkcí Wiener Werkstätte, se ale nelíbila. Červeníce a tedy tendence Johnové k lidovému projevu byla považována za obhroublou, příliš slovanskou. V pozdější tvorbě, například na portrétu Paní Pečírkové (1927) Johnová dokázala, k jak znamenitým výtvorům lze červenici použít. Pod vlivem Powolného ale na čas červenici opustila, aby se věnovala dekorativní plastice. Práce z červené hlíny jsou příkladem výtvoru neškoleného umělce. Jakýmsi přirozeným výrazem autora, v tomto případě tíhnoucího k lidovému projevu, který Johnová odjakživa obdivovala. První práce z červeníce, které ve Vídni vznikly, jsou až na Kropenku s anděly ( ) díla se zoomormí tématikou {Veverka, Liška, Kohout, Bažant, Velikonoční dóza tvaru vejce). Tvorbu lidového umělce snad nejvíce připomíná Mísa s kohoutky ( ) [12], kteří se sklánějí nad miskou a v zobáčcích přidržují hrozny. Toto rané dílo Johnové je jedno z mála, která se nacházejí ve vídeňském MAKu mezi pracemi vídeňské Kunstgewerbeschule. Na první pohled vyčnívá mezi ostatními studentskými pracemi poplatnými dobové zjemnělosti, která byla v tomto období ještě Johnové cizí. Plastiky Heleny Johnové z červené hlíny se obvykle vyznačují transparentní glazurou, barevně malovanými detaily, na některých, například na Bažantovi, je použito zlacení. K nejzajímavějším patří Kohout (1910/11) [12] a Velikonoční dóza tvaru vejce (1913). Obě tyto práce do jisté míry předznamenávají její příští tvorbu. Kohout je dynamicky, temperamentně pojatá plastika, jež je určena, jako některé její budoucí expresívni práce, např. Josef a Putifarka [20], pro pohled ze všech stran. Antonín Novotný Kohouta trefně přirovnal k podvědomě vytvořené podobizně samotné 61 Ibidem, s

36 autorky v mládí - svéhlavý a neústupný s přísně vyklenutým obočím. Velikonoční dóza tvaru vejce (dóza ve tvaru vejce s postavou zajíčka na víčku) naopak vypovídá o autorčině obeznámení s dobovou vídeňskou produkcí a o akceptaci dobové módy jako zdroji inspirace. Zatímco Velikonoční dózu tvaru vejce vytvořila tradičně z červené hlíny a pokryla ji dekorativními prvky silně zakotvenými v lidové tvorbě, tvar - vajíčko - byl v tomto období zcela běžný u mnoha významných secesních umělců - Michael Powolny, Koloman Moser, Josef Hoffmann a další. Užitková tvorba vídeňského období jasně dokumentuje různé vlivy, které se podílely na utváření budoucího stylu Johnové, která si teprve svoji cestu k užitkové keramice hledala. Toto období zahrnuje silně sochařsky cítěné práce s lidovou nebo pseudolidovou výzdobou, přes práce jasně ovlivněné uměleckou situací ve Vídni, až po nádoby ryze funkční. Mnoho raných děl autorky je nositelem explicitní lidové dekorace - Mísa s kohoutky, Váza s reliéfním dekorem, Velikonoční dóza tvaru vejce. Na jiných pracech - Láhev modelovaná do tvaru smrčku, Velký svícen [13], Svícen třísvíčkový - byla inspirace lidovým uměním či přírodou přepracována do sofistikovaného dekorativního projevu, který nejlépe reprezentuje zeleně glazovaný Velký svícen vytvořený pro čtyři řady svíček. Komplikovaně řešený svícen sestává z četných prolamovaných oblouků připomínajících větve smrčku. Celá kompozice pak budí dojem osvětleného vánočního stromku. Kromě keramiky s užitnou funkcí, u níž převládá spíše dekorativní charakter, vzniklo v tomto období velké množství převážně funkčně pojatých váz a misek. Za zmínku v každém případě stojí Váza s vysoko 62 Antonín Novotný, Helena Johnová. 1940, s

37 vytaženými uchy (1909) [14], jejíž stočená ucha a celkové hladké, relativně jednoduché pojetí předznamenává vázy a žardiniéry, které Johnová vytvářela koncem dvacátých let. Myšlenkově je ale ještě zakotvena v secesním výrazu, což prozrazuje líbivý efekt trojlistu, jenž zakončuje stočená ucha. Užitková tvorba tohoto období se nese ve znamení nejednotnosti a hledání vlastního uměleckého výrazu. Po sérii zvířecích postav z červeníce se k zoomorfním námětům opět vrátila v několika dekorativních plastikách psů z let : Šeltie Princ, Buldog Toffy [20], Ratlík Lapík. Tematicky se plastiky nijak nevymykaj í z tradiční dobové produkce či z běžných témat zpracovávaných na Kunstgewerbeschule. Dekorativně zpracované zvířecí náměty se objevovaly v pracech Powolného nebo v dílech spolužáků Johnové. Ratlíci v pojetí Johnové mají ale poněkud jiný charakter než obvykle produkované plastiky zvířat, jejichž jediná funkce je dekorativní. Zejména dvě z nich, Lapík 2L Toffy, prozrazují autorčin smysl pro humor a schopnost zachytit momentku ze života domácího mazlíčka. Lapík ani Toffy nejsou již strnulé neživé ozdoby, ale jsou zachyceni v činnosti. Zároveň neztrácejí na svém dekorativním významu. Kzoomorfnímu tématu se vrátila o mnoho let později v plastice Výr (1926), která má, přes jistou dávku expresivity, spíše jen dekorativní charakter. Plastiky psů vídeňského období jsou ukázkou citlivého přístupu Johnové k zobrazovanému tématu a její schopnosti zvířecí námět s humorem podat. Především pak lze ocenit snahu umělkyně vytvořit díla oduševnělá, i když to znamená vybočit z všeobecně prosazovaného uměleckého názoru. Na nějaký čas i Helena Johnová plně podlehla dobovému vkusu a vlivu svého charismatického učitele. V jejím díle lze nalézt několik plastik 33

38 ryze dekorativního provedení, z nichž některé přímo vycházejí z Powolného 63 - Dóza s Nereidou (1910/11, 1913), Láska pozemská (1912), Dívka sfestonem fl910/ 11), Devítidílná stolní ozdoba (1913) [15], Mouřenínek (1912) [11]. Teprve po roce 1912, po svých prvních zahraničních cestách, překonala vliv vídeňského umění a všeobecně obdivovanou kodaňskou keramiku. Dóza s Nereidou byla původně vytvořena v elipsovitém tvaru. V roce 1913 přibyla ještě dóza oválná. Na Powolného a na dobový vkus poukazuje nejlépe černo-bílé provedení. Johnová ale nezapře touhu po veliké barevnosti a ostatní verze jsou malovány již veselými barvami 64. Totéž platí o Devítidílné stolní ozdobě, která stejně jako předchozí práce jasně vychází z Powolného. Čtyři hladké esovité prohnuté žardiniéry jsou doplněny alegorickými ženskými postavami - Zemědělství, Rybolov, Vinobraní a Lov, uprostřed dózy je putto. Nelze přehlédnout silně dekorativní působení této ozdoby. Ženské postavy ale zároveň postrádají grácii a křehkost tolik typickou pro Powolného a svojí antiestetickou robustností předznamenávají pozdější plastiky Ráj (1917) [19] a Setkání u studně (1918) [22]. Některé verze těchto alegorických postav jsou rovněž barevně glazovány. Době nejpoplatnější je námět mileneckého páru Láska pozemská jenž, jak poznamenala Elsa Spitzerová ve svém článku o Johnové, se již dlouho objevoval ve vídeňské keramice 65. Z okruhu Johnové tento námět s oblibou využívali například Michael Powolny nebo spolumajitelka Keramische Werksgenossenschaft, Ida Schwetzová Lehmannová. Přínosem Johnové je náznak psychologické vazby mezi milenci a především zajímavě tvarově 63 Pro srovnání jsou v obrazové příloze reprodukována některá podobně pojatá díla [5-10], jež mohla Johnové posloužit jako vzor. 64 Dózy s Nereidou se nacházejí ve větším poetu a v různých provedeních na zámku v Novém Městě nad Metují a v Upm v Praze. 34

39 pojatá mužská postava, jež se stáčí do podoby jakéhosi dříku. Obě milenecké postavy tak téměř splývají v jedno. Dívka sfestonem se svojí elegancí a smyslnou krásou poněkud vymyká z tvorby Heleny Johnové. Svým celkovým provedením je zcela v duchu Wiener Werkstätte. Bílé tělo tanečnice je zahaleno do barevně glazovaného secesního květinového boa, které jako by vzešlo z palety Gustava Klimta nebo z dílny Michaela Powolneho. Dívka sfestonem působí v tvorbě Johnové poněkud cize. Jediným náznakem vedoucím k odhalení autorky může být zvoncovitý sokl, na kterém dívka stojí. Podstavec s reliéfně naznačenými květinami vzdáleně připomíná sokl Madonin [18], Buldoka Toffyho a dalších autorčiných prací. Drobnou figurku Mouřenínka nelze v této skupině děl přehlédnout. Jde sice jen o drobnou plastiku, která svým námětem ve své době není nikterak originální, ale pro vídeňské období Heleny Johnové má jistě velký význam, snad spíše osobní než umělecký. Mouřenínek byl nejpopulárnější a nejprodávanější plastikou Heleny Johnové. A to jak ve Vídni, tak v Čechách 66. Prodalo se ho přes devět set kusů, všechny vlastnoručně autorkou glazované. Líbivá figurka Mouřenínka s nadměrně velkým turbanem se tak stala autorčiným maskotem pro toto období. Době poplatná vídeňská tvorba zasáhla Helenu Johnovou, v takto důsledné podobě, pouze na několik let. Dekorativní názor jí sice zůstal blízký po většinu tvorby, ale časem se její dílo osamostatnilo a oprostilo od předloh a vzorů, vídeňských či jiných. Elsa Spitzer, Die Keramiken der Helena Johnová, Die Bildende Künste I., , s

40 3. Expresívni plastika...filigránskost, až churavápřejemnělost, křehkost a hravost vídeňské secese se nemohla hlouběji dotknout práce Heleny Johnové, která ač do sebe obrácená - byla vždy projevem prudkých smyslových zážitků..." Jaromír Pečírka, Helena Johnová (kat. výst), V září roku 1911 založila Helena Johnová spolu se svými odlišně umělecky orientovanými spolužačkami Idou Schwetzovou Lehmannovou a Rosou Neuwirthovou keramickou dílnu Keramische Werksgenossenschaft. Finanční úspěch se nedostavil ihned. Vídeňský měšťák stále dával spíše přednost líbivé keramice ve stylu Wiener Werkstätte. Johnová v tomto období podnikla svoji první velkou cestu do zahraničí, rovnou do mekky umění, do Itálie. Italské umění bylo silným podnětem pro mladou umělkyni, zejména barok a italské renesanční terakotové portréty, jež se možná staly inspirací pro vynikající keramické busty, které Johnová tvořila ve dvacátých letech. Vrcholná díla, expresívni dynamické plastiky - David [11] a Josef a Putifarka [20], vznikly po roce Nedlouho po cestě do Itálie však Johnová vytvořila ještě dvě vynikající plastiky s náboženskými motivy - Madona v hubí ( ) [18] a Nalezení Mojžíše (1913) [16], jež navzdory stále ještě silnému dekorativnímu výrazu vykazují již náznaky nového nezávislého projevu autorky. Mimo zajímavé tvarové řešení drapérie a kompozice jako celku je Nalezení Mojžíše příjemné civilním, radostným pojetím celého náboženského výjevu. Nejde o zobrazení královské legendy o velkorysé 6 O prodeji vypovídají různá vyúčtování a dopisy z Artělu, Wiener Werkstätte a dalších organizací uložené v archivu Upm v Praze. 36

41 dceři panovníka, ale o oslavu mládí, již zde představuje skupina veselých mladých dívek, které neskrývají radost nad nalezeným miminkem. Madona v loubí je již dílem umělce, který se blíží nalezení vlastního tvůrčího názoru. Jde o přechodné dílo, které ještě vychází z dekorativního názoru vídeňského umění, ale zároveň již nese rysy autorčiny pozdější tvorby, zejména v barvě a tvaru. Madona je zasazená do dekorativního loubí, jehož prolamované oblouky jsou převzaty z Velkého svícnu a ozdobeny postavičkami ptáčků. Na svou dobu nepříliš tradiční námět madony s dítětem je pojat poněkud nekonvenčně. Esovité prohnuté tělo Panny Marie připomíná madony krásného slohu. Do dálky zářící rudý oděv a koketní póza matky by ale ve středověku neuspěly, slušely by totiž více Máří Magdaléně než matce spasitele. Poněkud kacířské pojetí plastiky snižuje náznak citové vazby matky na dítě. Keramickou plastikou Madona v loubí se Helena Johnová vzdálila stylu Kunstgewerbeschule a předznamenala tak své vrcholné období, kdy vytvářela dynamické expresívni práce s náboženskou tematikou. I když Helena Johnová popírala svůj obdiv k českému baroku 67, její rozpohybované, expresívne pojaté plastiky David a Josef a Putifarka naznačují, že jedním ze zdrojů inspirace mohlo být i české barokní sochařství. Náboženské výjevy Davida hrajícího na lyru a. Josefovo pokušení překvapovaly Vídeňany, zvyklé na čistě dekorativní plastiku, nejen svým nezvykle voleným námětem, ale také dramatickým jádrem a dynamickým pojetím. Zejména pak v bravurní plastice Josefa, jehož zachytila právě v momentě, kdy se snaží prchnout před rozvášněnou Putifarkou. Josef a Putifarka jsou jednou z keramických plastik Johnové, jež jsou určeny k pohledu ze všech stran a na nichž důležitou roli hraje hra světla a stínu. 37

42 Nikoli ústřední postavy, ale pohyb sám se zde stal hlavním námětem plastiky. Tvarové zklidnění prozrazují dvě plastiky nemenších kvalit z pozdějšího období - Ráj (1917) [19] a Setkání u studně (1918) [22]. Oba dva výjevy jsou zasazeny do bohatého přírodního rámce, který dal Johnové prostor k práci na oblíbeném tématu - zvířatech a květinách. Kromě idylické krajiny obě plastiky pojí erotické napětí, jež vyzařuje ze zobrazených postav. Obě skupiny, zejména Ráj, jsou v našich sbírkách zastoupeny v několika různých provedeních. Vídeňské období je pro Helenu Johnovou obdobím získávání uměleckých i životních zkušeností a hledáním vlastního uměleckého výrazu. Svůj vídeňský pobyt zakončila sérií výše zmíněných vynikajících plastik. Po odchodu do vlasti, kde se stala profesorkou UPŠ, byla její tvorba na čas přerušena a umělkyně již nenavázala na vynikající práce tohoto období. 67 Jarmila Brožová, Ariel, atelier pro výtvarnou práci (kandidátská práce), FFUK, Praha 1962, s

43 V. Uměleckoprůmyslová škola Výtvarná situace Helena Johnová se vrátila do vlasti po roce 1918, v době, kdy se v Československu začala formovat česká dekorativní tvorba, kterou lze volně zahrnout do termínu art deco. Český dekorativismus, neboli národní sloh, byl poměrně odlišný od mondénního francouzského art deco, které eklekticky volilo náměty z různých kultur a stylů - egyptského a rokokového umění, orientálních a primitivních kultur či ruského baletu. Národní dekorativismus vycházel z domácích a slovanských kořenů - českého kubismu, jehož tvarový aparát se pod vlivem národně vznícené atmosféry po konci první světové války smísil s prvky národního ornamentu, například květy nebo lipovými ratolestmi 68. Převážně monochromní tvarosloví českého kubismu pak nahradila jasná barevnost, jež se stala jedním z hlavních rysů českého dekorativismu 69. Na vytvoření a prosazení národního slohu se podíleli umělci z okruhu Artělu, Svazu československého díla a zejména Uměleckoprůmyslové školy v Praze. V poválečném období, po roce 1918, proběhly na UPŠ důležité personální změny. Kromě Heleny Johnové na školu nastoupili další významní umělci a teoretici - A. Matějček, J. Drahoňovský, V. H. Brunner, F. Kysela, J. Horejc, O. Španiel, J. Benda, P. Janák, J. Pečírka a další. Toto první období v samostatném Československu vedlo k hledání slohu, který by dal výtvarné kultuře mladého státu zjevný národní ráz. Nově personálně obsazená UPŠ se tak na několik prvních let své existence stala hlavním představitelem národního dekorativismu, oficiálního výtvarného projevu 68 Alena Adlerova, Art-deco, české sklo kolem roku 1925, Jablonec nad Nisou 1980, s Alena Adlerova, České užité umění , Praha 1983, s

44 mladého Československa. Národní dekorativismus byl záměrně vytvořený umělý styl, jenž měl budit dojem specificky českého slohu a měl být zároveň demonstrací národní suverenity mladého Československa nejen v rovině politické, ale také na poli umění. Ve dvacátých letech převládaly nacionalisticky laděné nálady, které u našeho národa, po staletí germanizovaného, vyvolaly potřebu hledání obecných slovanských kořenů. V umění to pak vedlo k hledání inspirace v ruském, slovenském či jihoslovanském umění, zejména tam kde byly spatřovány lidové rysy. Tvaroslovně nové umění navázalo na předválečný kubismus a smísilo jej pak s prvky národního ornamentu, například lípovými ratolestmi, zvonky, různými květinami. Tato florálně stylizovaná ornamentika, z části převzatá z lidového umění, se postupně kodifikovala do ornamentálního systému, jímž se začaly dekorovat různé předměty od nábytku až po tapety, nástěnnou malbu či keramiku. Pražská Uměleckoprůmyslová škola se na několik let stala hlavním propagátorem národního stylu 70. Z nejtypičtějších představitelů tohoto stylového proudu jmenujme například Jaroslava Bendu, Pavla Janáka, Františka Kyselu, Vratislava H. Brunnera. Helena Johnová nepatří mezi typické představitele českého národního dekorativismu. Dekorativní tendence a snaha navázat na lidové vzory se sice u Heleny Johnové projevovaly v podstatě po celou dobu její tvorby, nicméně národní dekorativismus jako způsob uměleckého vyjádření ji do jisté míry minul. Nejblíže jsou mu snad její plastiky s lidovou tematikou nebo její krb pro zámek v Novém Městě nad Metují. Dílo Heleny Johnové, i když se vyznačuje nespornou inspirací v lidové tvorbě a zářivou barevností, nelze 70 Národní dekorativismus se nejvíce projevil mezi lety

45 zařadit mezi typická díla národního slohu. Předně mu chybí určitý vlastenecký náboj" specifický například pro některá díla Františka Kysely 71. Práce Heleny Johnové zcela postrádají kubizující motivy či ornamentiku typickou pro díla národního slohu. Florami motivy lze sice nalézt například na krbu pro zámek v Novém Městě nad Metují, který pro majitele zámku vytvořila v roce 1939, tyto motivy však nemají charakter ornamentu ani nejsou symbolem národní nezávislosti, jak tomu bývá u děl českého dekorativismu. Povaha florálních a ozdobných prvků v dílech Johnové je ryze ozdobná a je spíše přirozenou volbou umělkyně obdivující svět flóry a lidovou uměleckou tvorbu. Tvarosloví národního slohu se hlouběji neodrazilo v díle Heleny Johnové. Luxusní dekorativní umění bylo v rozporu se sociálními potřebami doby. Definitivní odklon od dekorativismu nastal po Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži v roce Československá expozice byla hned po hostitelské zemi nejvíce oceněna. Výstavu lze sice chápat jako triumf československého dekorativismu, zároveň se ale stala jakýmsi mezníkem vyznačujícím přechod od dekorativismu k funkcionalismu. Po roce 1925 se dekorativní směr a rukodělnost staly okrajovou záležitostí, v centru zájmu stanula kvalitní průmyslová výroba a snaha uspokojit potřeby lidové masy. Téměř všichni vedoucí umělci, až na výjimky, opustili dekorativismus a přešli na funkcionalismus. Brzy po pařížské výstavě se začala připravovat Výstava soudobé kultury v Brně, která se uskutečnila v roce 1928 a kde byl již funkcionalismus vůdčí ideou. Helena Johnová 71 Například Kyselovy tapisérie Řemesla určené pro Mezinárodní výstavu dekorativních umění v Paříži v roce 1925, ve kterých vytvořil archetyp představitele českého sedláka znázorněného v těsném sepjetí s přírodou a každodenní prací. Námětem stropu Malé pracovny v zámku v Novém Městě nad Metují, kterou vyzdobil společně s Marií Teinitzerovou a Pavlem Janákem, jsou nejvýznamnější architektonické památky českých a moravských měst. 41

46 reagovala na funkcionalismus svými keramickými nádobami, zejména soubory na čaj a kávu, které byly sériově vyráběny keramickým družstvem v Bechyni. Hlubší odezvu v jejím díle funkcionalismus neměl. 42

47 2. Plastiky na téma lidových krojů Ve stejné době jako vrcholná díla Heleny Johnové, náboženské plastiky pozdně vídeňského období, vznikl úplně jiný soubor převážně statických, ne vždy kladně hodnocených, prací. Mezi lety 1916 až 1919 vytvořila Johnová cyklus dekorativních prací s tematikou lidových krojů - Chodka (1916) [25], Plzeňáci (1916) [24], Dvojice z Litomyšlska (1917), Blatka (1917) [25], Selka z Mladoboleslavska (1917), Hanáci (1919). Kapitolu o těchto plastikách jsem si dovolila zařadit do období působení Johnové na UPŠ, i když většina těchto postav vznikla ještě za autorčina pobytu ve Vídni. Johnová v této době sice ještě žila ve Vídni, tematicky se ale práce opírají o ryze české lidové podněty a o vlastenecké náměty, ještě zintensivněné první světovou válkou. Jde o jakousi mezikapitolu v tvorbě autorky, která ji symbolicky směřuje zpět do vlasti. Díla s lidovou, slovanskou tematikou nejsou v této době nikterak ojedinělá. Ke slovanství a lidovému umění se například obrací Artěl, jehož byla Johnová zakládající členkou. Kromě celkové dobové atmosféry protěžující lidové vzory a slovanskou minulost byla jistě nemalým podnětem tvorba umělců z nejbližšího okolí autorky. Ve stejné době vytvářela Minka Podhajská, blízká přítelkyně a vídeňská spolubydlící Johnové, hračky pro Artěl - soustruhované figurky v lidových krojích - Vlčnovjanka, Moravský Slovák a Slováčka, Chodka, Slovenka. Rovněž soustruhované figurky s identickou tematikou navrhoval Vratislav Brunner, i když jeho hračky" nesly znaky lehké karikatury. Různí umělci se v různých dobách inspirovali lidovým uměním. Na 72 Brožová Jarmila, Artěl.Příspěvek k dějinám novodobého průmyslu (kandidátská práce FFKU ), s

48 ukázku uveďme například Josefa Mánese, Mikoláše Aleše, Jozu Úprku. Velká většina artefaktů s lidovou tématikou patří do kategorie malířství a grafiky, jen malá část náleží plastice. Rodačka ze Soběslavi, kde koncem devatenáctého století bylo možno spatřit lidový kroj, měla od malička k lidovému umění a k venkovu velmi blízko. V pozůstalosti autorky se dochovala sbírka fotografií lidových krojů a venkovského lidu z různých oblastí Čech, Moravy, Slovenska a Podkarpatské Rusi, které zřejmě sloužily jako vzor a prozrazují, s jakou pečlivostí se Johnová na práci připravovala. Příznačně si vybírala i materiál - polévanou hlínu a majoliku, která je typická pro lidové umělce předchozích období 74. Navzdory vědomostem, které Johnová o jednotlivých krojích měla, v tomto souboru jí nešlo o zachycení detailů jednotlivých krojů. Koncentrovala se spíše na přiblížení života venkovanů, na ukázání jejich naturelu. Ve skupinové plastice z tohoto souboru - Dvojice z Litomyšlska a Plzeňáci - se snažila ukázat idylickou stránku života na venkově. Sediaci jsou zachyceni láskyplně se vedoucí za ruce nebo při tanci. Tyto skupiny oslavující venkovský život ovšem kvalitou převyšují lyrické plastiky žen - Chodka a Dívka z Mladoboleslavska - jež vynikají nejen zajímavým tvarem (nepříliš vzdáleným pozdně vídeňským plastikám Johnové), ale také zasněně melancholickým výrazem. Žena a její citový či erotický život je nejčastěji zastoupeným tématem v díle Johnové. A tak je logické, že z tohoto souboru jsou to právě dívčí postavy, které jsou výrazově nejbohatší. Nejvýše hodnocená a také nejčastěji reprodukovaná skupina jsou Hanáci. Tříčlenné skupině Hanáků dominuje energicky vykročená figura muže s hrdým výrazem ve tváři, ke které se Johnová o mnoho let později 73 Ibidem, s Naděžda Melniková-Papoušková, Sochárka Helena Johnová a národopis, Věci a lidé, 1954, s

49 vrátila, aby ji použila jako jednu z postav darovníků v modelu keramických Jesliček pro chrám svatého Víta v Praze 75. Skupina drobných plastik v národních krojích je někdy označována za nepříliš kvalitní. Tradičně se zmiňují Hanáci jako nejlepší práce ze souboru. Osobně bych však vyzvedla zejména lyrické dívčí figury - Chodku a Dívku z Mladoboleslavska - pro jejich psychologické naplnění a zajímavé tvarové pojetí. Téma citového života ženy není autorce cizí a objevuje se prakticky po celou její tvorby, i když často jen v alegorii. Tento soubor bych z tohoto důvodu zcela nezatracovala. Konec konců vychází dobových představ o umění, ve dvacátých letech patřily tyto plastiky mezi běžně prodávaná díla. Nejlepší sbírku plastiky s touto tematikou lze najít na zámku v Novém Městě nad Metují. 75 Jesličky pro chrám sv. Víta jsou celoživotním dílem autorky. Na jejich vytvoření strávila dvacet let života. Dílo zůstalo nedokončeno. Postava Hanáka, později pod vlivem válečného dění přejmenovaného na Choda, se nachází v levé části betléma. 45

50 3. Dekorativní plastika Dobový dekorativní názor se kromě prací s náměty lidových krojů odrazil také na souboru alegorických plastik květin a několika ryze dekorativních pracech - U Švadleny (1919) [26], Fontána doktora Buriana (1935) [28], Výr (1926), Alegorie Blesku (1932, odlit 1942) [27] a Velký půlakt ( ), který byl určen k výzdobě domu UPŠ na Výstavě soudobé kultury v Brně v roce Tvarově zajímavá, mírně expresívne pojatá práce Výr navazuje na předchozí vídeňské zoomorfhí plastiky. Postrádá ale jejich hravost a vtip. Navzdory jisté dávce expresivity v podání tvaru zvířete jde spíše pouze o dílo dekorativní. Tematicky výjimečná dekorativní plastika U Švadleny formálně navazuje na líbivou vídeňskou keramiku. Elegantní skupina švadlen byla vytvořena na zakázku MŠANO jako nástolní ozdoba pro prezidentskou domácnost 77. Dnes je zachován pouze jediný bíle glazovaný exemplář v Upm v Praze. Výhradní autorské a reprodukční právo patřilo MŠANO, což snad vysvětluje, proč se tato práce neprodávala hromadně a dnes se vyskytuje pouze v jednom exempláři. Vídeňská východiska prozrazuje i další z řady prací vzniklých v tomto období - Alegorie Blesku. Nenavazuje však, jako například Švadleny, na běžnou vídeňskou produkci těchto let, ale na pozdně vídeňské období autorky, ve kterém vytvářela své expresívni plastiky. Stylizovaná mračna, ze kterých vystupuje alegorický blesk, vzdáleně připomínají drapérii Josefova, Putifarčina či Davidova oděvu. Oproti Josefovi a Putifarce, Blesk postrádá dynamiku těchto prací. Přínosná je snaha autorky zobrazit fyzické a 76 Skupinu krojů od Litomyšle v roce 1927 zakoupilo například Ministerstvo sociální péče. 77 Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Dopis MŠANO H. Johnové ze dne

51 emocionální vypětí mužské postavy. Inspiraci klasickým uměním lze spatřovat v Pokojové fontáně doktora Buriana. Celkové pojetí ženské postavy nesoucí dvě vázy, zejména řasnatý splývavý oděv ženy, připomínají, jak poznamenal Antonín Novotný, dřík iónského sloupu 78. Hlavice sloupu lze pak spatřovat v amforách, které žena nese. Postava ženy nesoucí dvě nádoby je esovité prohnutá. Tato křivka se opakuje v díle Johnové ještě několikrát, a to ve Váze s volutově stočenými uchy [28] z roku Tentýž motiv použila autorka ještě jednou v dekorativních vázách na soklu Krbu pro zámek v Novém Městě nad Metují [27]. Intimní výpovědí o citovém životě autorky je soubor několika alegorických plastik květin, které vznikaly koncem dvacátých let - Fialka (1927), Konvalinka (1927), Pampeliška (1927), Lilie (1927) [29], Pomněnka (1929). Jde nejen o bravurně provedenou drobnou dekorativní plastiku, ale často o osobní zpověď Johnové. Zdánlivou veselost některých plastik, například Pampelišky, označil Antonín Novotný za jakousi obrácenou reakci Johnové na těžké časy, které tehdy prožívala 79. Po návratu do vlasti, kvůli profesorskému místu na UPŠ, citově i umělecky strádala. Snahy vybudovat keramickou dílnu se značně zkomplikovaly a trvaly dlouhých sedm let. Nedostávalo se jí podpory ani přátel, přibyla úmrtí v rodině. V jednom roce tak vznikly intimní plastiky Fialky, Konvalinky, Pampelišky a Lilie. Nejzdařilejší z nich jsou poslední dvě jmenované. Tvarem i velikostí mezi těmito plastikami vyniká Lilie - hudba nebeská. Tvarově patří k nejzajímavějším z této skupiny. Z květinového 78 Antonín Novotný, Helena Johnová, Praha 1940, s Antonín Novotný, Helena Johnová, Praha 1940, s

52 pletence vystupují zamyšlení andělé hrající na památku sestry. Melancholii výjevu podtrhují chladné tóny glazur. Stejně jako u předešlých plastik i Lilie je reflexí na osobní trauma - smrt sestry, jejíž památce je věnována. Po sestře zemřela po dlouhé nemoci také matka Johnové. Její památce sochárka věnovala křehkou plastiku Pomněnka. Příjemná alegorie pomněnky je často označována jako zosobnění skromnosti. V Moravské galerii se nachází ještě jedna alegorická plastika - Alegorie Leknínu. Práce je pozdějšího data, vznikla koncem života autorky, mezi lety Kvalitou se nevyrovná předchozím plastikám tohoto cyklu. Poněkud strnulá dekorativní práce Leknín je jednou z několika reminiscenčních děl, jimiž se autorka vracela do dob mládí. Soubor alegorických plastik květin je reakcí Heleny Johnové na traumatické události v jejím životě, pracovní těžkosti či ztrátu blízké osoby. Vysoce osobní hodnota tohoto souboru jej odlišuje od ostatních dekorativních prací. Podobné intimní rysy, i když již ne tolik spojované s konkrétními událostmi či osobami, lze spatřovat i v jiných pracech. Zejména pak v alegorických plastikách z pozdního období života - Louka, Leknín - které lze vnímat jako vzpomínku na mládí. 48

53 4. Portréty Jednou z poloh tvorby Johnové v tomto období je poloha sochařská, jež se ponejvíce projevila v jejích jedinečných portrétech. Mezi lety 1919 až 1940 vznikla série více či méně vynikajících portrétů rodiny a přátel- Jeník John (1919, 1931), Matka (1926), Anna Pečírková (1927), Naděžda Melniková-Papoušková (1927-8), Olga Burianová (1931) [30]. Někteří autoři 80 řadí do této skupiny děl rovněž její dekorativní plastiku Půlakt (1928), bohatě glazovanou polopostavu ženy, jež byla vytvořena pro pavilon UPS na Výstavě soudobé kultury v Brně v roce Půlakt nicméně není portrétem, jde pouze o dekorativní práci určenou k výzdobě domu UPŠ na výše zmíněné výstavě. Na začátku je nutné připomenout nejmladší a nejméně známý portrét dívky zvané Dida, jenž zřejmě vznikl na objednávku rodiny Bartoňů z Nového Města nad Metují 81. Dida ( ) je veřejnosti prakticky neznámým dílem, dnes je uložena v depozitáři zámku v Novém Městě nad Metují. Od ostatních děl se odlišuje nejen pozdějším datem vzniku, ale i celkovým, jednoznačně realističtějším pojetím. Jedná se o šedesát pět centimetrů vysoké poprsí dívky, která si rukou upravuje šátek v j akoby nejistém gestu. Plastika je tradičně bohatě glazovaná, pojetí obličeje a provedení glazury se, na rozdíl od starších portrétů, více drží reálné předlohy. Na zámku v Novém Městě nad Metují se rovněž nachází naturalisticky pojatá podobizna matky autorky, paní Luisy Johnové - Matka Jarmila Novotná a Antonín Novotný. 1 Dida byla přítelkyní rodiny Bartoňů. 49

54 (1926). Realističnost portrétu matky je odlehčena pestrými krycími glazurami v hnědošedé barvě s malovanými punkty. Druhá varianta glazovaná krycími pestrými glazurami je v majetku rodiny 83. Za nejlepší z tohoto souboru lze označit tyto plastiky - Anna Pečírková, Naděžda Melnikova - Papuškova a Olga Burianová. Všechna tato díla, společně s portrétem Jeníka Johna z roku 1931, jsou uložena v depozitáři Moravské galerie v Brně. Poslední z jmenovaných portrétů, Olga Burianová, je často označován jako ztělesnění dívčího typu třicátých let. Přes jistou míru stylizace, způsobenou zejména glazurou, se ale sochárka nesnažila dívku idealizovat a zobrazila ji i s drobnými nedostatky. Na plastice tradičně vyniká bohatá a originální glazura, převážně v tónech modré a hnědé. Krása a symetrie plastiky je ještě umocněna kulatým baretem. Bíle glazovaný portrét paní Pečírkové je uložen v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Bohatě glazovaný a pro Johnovou typičtější portrét se nachází v depozitáři Moravské galerie v Brně. Tento portrét patří vedle slečny Burianové k nej častěj i vyzdvihovaným pracem Johnové z tohoto období. Nejen pro své sochařské kvality, ale zejména pro jedinečnost glazur. Johnová zde tradičně uplatnila velmi výrazné barvy, které mají za následek zhrubnutí výrazu portrétované osoby, zejména při jiném pohledu než čelním či při podhledu. Polevy jsou originálně uplatněny, jejich užití je volnější. Tvarová symetrie jednoznačně kontrastuje s volnějším užitím glazur. Barevné pojetí této práce je nesmírně zajímavé, zejména záměrně vytvořené nesouměrnosti jako například velikost či barva očí, které jsou na obou stranách jiné. Johnová jedinečně využila materiálu 82 Jana Horneková, Helena Johnová, keramika (kat. výst.), Upm v Praze 1987, s Ibidem. 50

55 plastiky - červené hlíny. Glazura byla na některých místech proškrabána až na červený podklad, čímž vznikly zajímavé barevné efekty. Portrét Anny Pečírkové je sochařsky vynikající prací s mistrně provedenými glazurami. Nutno podotknout, že prakticky všechny publikované reprodukce tohoto mimořádného díla kvalitu portrétu značně snižují. Mírný nadhled, ve kterém je nejčastěji fotografována, způsobuje silné zkreslení a zhrubnutí výrazu portrétované. Konkrétně tuto plastiku je nezbytně nutné posuzovat pouze v originále. Nejvolněji pojatá je plastika Naděždy Melnikové-Papouškové, jež je zároveň v literatuře nejvíce a neprávem opomíjená. Nelichotivý portrét historičky umění Melnikové-Papouškové má některé jedinečné vlastnosti, výjimečné i pro tvorbu Johnové. Podobně jako u busty paní Pečírkové i zde je patrný kontrast s poměrně věrně, realisticky a neprikrášlené pojatou hlavou a výrazně expresívni glazurou. Barevné glazury jej sice posouvají daleko od reálné předlohy, ze všech portrétů je ale, snad kromě Matky, nejvíce psychologizovaný. Jako u předchozích plastik i zde platí, že realistický tvar kontrastuje s glazurou, která, jako například u paní Pečírkové, rozbíjí symetrii obličeje. Černá glazura vlasů v zadní části stéká a historičce umění tak vytváří avantgardní účes konce devadesátých let minulého století. Rtěnka a obočí se rozpíjí a spolu s pleťovou zelení a obřími žlutými korálemi dotvářejí bizarnost celého portrétu. Portrétní plastiky, jimiž se přiblížila novoklasickému sochařství dvacátých let, patří k vrcholným dílům Heleny Johnové. Uplatněním portrétu v keramice rovněž zásadně přispěla k obohacení české keramické tvorby. U těchto prací, více než u jiných, platí, že je nutno shlédnout je v originále. Je veliká škoda, že leží v depozitářích a není tak možno seznámit 51

56 širší veřejnost s jedněmi z nejlepších děl Heleny Johnové. 52

57 5. Užitková keramika Úsilím vybudovat keramickou dílnu na UPS byla Helena Johnová zcela zaneprázdněna po celých sedm let. Po mnoha komplikacích se jí konečně podařilo získat sponzorský dar Svazu porculanového průmyslu a konečně v roce 1927 uvést do provozu keramickou dílnu. Práce na vybudování keramické školy a dílny na UPS jí ale uškodila jako umělkyni. Po dlouhou dobu jí bylo znemožněno se plně věnovat své umělecké kariéře. Zatímco ještě před postavením keramické pece na škole sejí podařilo vypálit několik keramických plastik, práce na užitkové keramice ustala na více než deset let. Za deset let, kdy Helena Johnová opustila Vídeň, se dobový výtvarný názor značně změnil. Po roce 1925 se začalo upouštět od dekorativní tvorby předchozích let a umělci i veřejnost se postupně obraceli k jednoduše krásnému funkčnímu výrobku. O všeobecné akceptaci funkcionalismu svědčí mimo jiné také návštěvnost a ohlas Výstavy soudobé kultury v Brně v roce Právě na této výstavě, v expozici Svazu československého díla (SCSD), Johnová vystavila, mimo některé své plastiky [31], také svůj Porcelánový soubor (1927), kterým se již vědomě přiklonila k funkcionalismu. Soubor je vyroben z bílé póroviny, je bíle glazovaný s horizontálními barevnými pruhy. Keramický soubor, jímž se nejvíce ze svých děl přiblížila k funkcionalismu, měl u širší i odborné veřejnosti značný ohlas 84 a byl také vyráběn sériově Keramickou továrnou v Bechyni. Po desetileté proluce, způsobené zaneprázdněním v souvislosti s vybudováním keramické dílny na UPŠ, se změnil styl užitkových nádob 53

58 Johnové. Její keramika s užitnou funkcí byla ve dvacátých letech vesměs funkční, oproštěna od nadbytečných dekorativních prvků. Jedinou výjimkou je Stojánek na ubrousky s reliéfem Slunce a Měsíce z roku 1937, u něhož jako jediného platí, že hodnota ozdobná je minimálně stejně důležitá jako funkce stojánku. Ve velké většině děl z tohoto období byl ale ornament zcela vytlačen a hlavní pozornost byla věnována tvaru a funkci předmětu. Je však nutné připomenout, že Johnová byla mistryní v používání glazur. Navzdory relativně jednoduchému funkčnímu pojetí tvaru nádob je glazura těchto předmětů tradičně velmi výrazně barevná. Kromě jednoznačně funkcionalisticky pojatých stojanů na lampy vzniklo v tomto období velké množství váz a žardiniér, jež jsou podle Jarmily Novotné... ukázkou zralého mistrovství autorky, bohatství tvarového řešení a řemeslné dokonalosti..." 85 Z nejlepších lze připomenout Vázičky ze spojených kuželovitých nádobek (1929) - skupinu spojených váziček až o dvanácti kusech, Vázu válcovou s konkávne probranými stranami (1937), Váza ve tvaru čočky (1939). Za zmínku stojí trojice předmětů zajímavě tvarově pojatých. Nízká loďkovitá Zardiniéra s volutově stočeným uchem (1937), Váza kalichovitá s tordovaným dříkem (1939) a Váza hruškovitého tvaru s volutově stočenými uchy o nestejné výši (1939). Poslední z jmenovaných váz svými stočenými uchy i tvarem připomíná dekorativní práci Johnové - Fontánu dr. Buriana a ještě jednou byla umělkyní opakována" na výzdobě Krbu pro zámek v Novém Městě nad Metují, kde byl motiv těchto váz užit jako jeden z dekorativních prvků krbu. Jako u všech prací Johnové platí i zde, že se 84 Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Dopis od Krásné jizby ze dne :,JVa Výstavě soudobé kultury i ve výstavním stánku Keramické továrny v Bechyni viděli jsme Váš kávový příbor, který nás doslova okouzlil. Myslíme, že něco tak hezkého dosud v tomto oboru u nás nevyšlo z rukou umělce. " 85 Jarmila Novotná, Keramika Heleny Johnové (kat. výst), Moravská galerie v Brně,

59 jednotlivé předměty vyskytují v mnoha odlitcích a samozřejmě s různě provedenou glazurou. Helena Johnová, stejně jako mnozí další výtvarníci-keramici tvořící ve dvacátých a třicátých letech, například Julie Horová, Dina Kuhn, Otto Eckert, Jan Lichtág, sice navrhovala prosté funkční nádoby, nikdy se však zcela neztotožnila s výrobou jednoduchých funkcionalistických předmětů. I když své keramiky pojímala funkčně, jsou zároveň sochařsky cítěnými díly. Kromě často zajímavého tvarového řešení, její keramické nádoby vynikají především barevnou glazurou, nejčastěji v teplých barvách připomínajících barvy podzimu a zralého ovoce. 55

60 6. Spolupráce s architekturou Ve třicátých letech, ještě za svého působení na UPŠ, se Johnová věnovala několika větším realizacím v architektuře. K uskutečnění největších z těchto projektů sice nedošlo, nicméně v podobě skic, návrhů, korespondence a různých popisů se nám dochovaly informace o plánovaném vzhledu těchto prací. Je pravděpodobné, že realizace těchto projektů by zajistila Heleně Johnové zcela jiné místo v dějinách než má dnes. Jmenovitě jde zejména o velkolepě pojatý keramický pomník TGM [37] spojený s rozsáhlou přestavbou dnešního náměstí Jana Palacha, a také o velkoryse sochařsky zdobený most přes řeku Teplá v Karlových Varech 87 [35]. K uskutečnění nejzajímavějších návrhů z tohoto období nedošlo, realizovány byly spíše projekty menších rozměrů. Z provedených děl bych upozornila především na spolupráci Heleny Johnové s Ladislavem Machoněm při úpravách Strakovy akademie na počátku čtyřicátých let. Podobně jako některé její nerealizované návrhy byla i práce pro Strakovu akademii dosavadní literaturou zcela opominuta. Koncem třicátých let Johnová pracovala na dvou rozměrnějších zahradních fontánách vázovitého tvaru. Fontána se slunci (1938) je zahradní Na ambiciózním projektu pomníku TGM spolupracovala s architektkou Augustou Miillerovou- Machoňovou. Odbornou veřejností všeobecně dobře přijímaný projekt počítal s radikální přestavbou náměstí, jež mimo jiné zahrnovala zboření budovy Uměleckoprůmyslové školy, čímž by vzniklo velké náměstí určené k slavnostem, při nichž by osvětlení zajišťovalo osm velkých keramických flambonů, které by společně se sochou prezidenta vytvořila Helena Johnová. 87 Zadavatelem zakázky na výzdobu mostu byla zlínská firma Baťa, jež měla most darovat městu Karlovy Vary. Architekt Vítek navrhl most široký asi 16 metrů, na jehož ploše by vzniklo jakési náměstíčko, které by dalo prostor další sochařské výzdobě, což mělo být dílem Heleny Johnové. Johnová navrhla zábradlí z keramických balustrů. Uprostřed náměstí by se nacházel trávník s keramickou fontánou. Na všech čtyřech stranách mostu měly být umístěny pilíře s reliéfní a malovanou výzdobou. Každý z pilířů by byl korunován velkou sochařskou skupinou, vždy jinou pro každý pilíř. Sochařský reliéf navrhovala také na obložení čel 56

61 fontána ve tvaru baňaté vázy s reliéfy sluncí, měsíců a hvězd. Motiv hvězdy je rovněž na víku vázy. Fontána v barvách hnědé a žluté byla součástí výzdoby zahrady Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Dnes je uložena v depozitáři muzea. Originálnej i působí druhá fontána Johnové ze stejného období - Fontána s hvězdami ( ) [32] - jejíž kopie je dodnes umístěna v zahradě Uměleckoprůmyslového muzea. Jde opět o keramickou vázu, štíhlého hruškovitého tvaru zdobenou čtyřmi reliéfními pásy hvězd. Oproti předchozí fontáně se vyznačuje tlumenou barevností. Dílo bylo modelováno jako originál a společně s dalšími dekorativními prvky bylo součástí úpravy zahrady Uměleckoprůmyslového muzea v Praze u QO příležitosti Výstavy za novou architekturu uskutečněné roku Na přelomu třicátých a čtyřicátých let vznikly dva velmi zajímavé krby (keramické kryty topení) určené pro neméně zajímavé interiéry. Krb pro salón zámku v Novém Městě nad Metují a krb pro Strakovu akademii. Druhý z nich je dnes nezvěstný, ani jeho podoba není přesně známa. Krb určený pro Bartoňe, majitele zámku v Novém Městě nad Metují, má rovněž poměrně pohnutou historii. Umělkyně na výrobě krbu začala pracoval v roce 1939 a dokončila ho pravděpodobně během následujících dvou let. nosníků po obou stranách mostu z vnější strany. Veškerá výzdoba by byla provedena v keramice. K neuskutečnění vedly nejspíše důvody finanční. 88 Definitivní řešení zahrady bylo výstavním výborem zadáno Ladislavu Machoňovi a Auguste Miillerové - Machoňové. Zahrada nejen vkusně doplňovala výstavu, ale také ukazovala řadu moderních zahradních prvků, byly použity některé nové stavební hmoty. Součástí úpravy zahrady byla také monumentální dekorativní kytice, kterou za tímto účelem vytvořila Helena Johnová. Kytice je dnes uložena v depozitáři muzea. V souvislosti s výstavou Johnová propagovala především šamotový materiál, který byl na výstavě hojně použit v různém obložení stěn, podlah i stropu. Příkladem nového využití tohoto materiálu byly vystavené práce žáků prof. Janáka a prof. Johnové. Škola prof. Johnové vytvořila tři plochy poloplastické mozaiky. Nově byl použit obklad z nepravidelných plastických elementů, jenž podle Johnové dával po výtvarné stránce nespočetně mnoho tvarových i barevných možností. Stěna byla pokryta drobnými plochými destičkami, do kterých mohly být vsazovány menší plastické motivy, čímž bylo možné vytvořit nekonečné množství dekorů. Helena Johnová se domnívala, že tento typ nového provedení mozaiky by mohl sloužit jako jistý druh tapety či dekorace bytových stěn. 57

62 Vzhledem k pohnuté válečné době nemohl být krb po svém dokončení dodán. Za války a zejména po únoru 1948 se rodina Bartoňových potýkala s nemalými těžkostmi 90, a tak krb nadlouho zůstal v majetku Johnové, aby byl až v sedmdesátých letech na žádost autorky dodatečně instalován do tehdy státního zámku v Novém Městě 91. Novoměstský krb je největším dílem s užitnou funkcí, jež Helena Johnová vytvořila. Jde o ozdobnou krbovou keramickou mříž, která měla být postavena před otopné těleso zapuštěné do zdi. Fajansový krb je polévaný tvrdými polevami v barvách interiéru. Celek se skládá ze dvou částí - spodní části a půlkruhového nástavce. Spodní část je po obou stranách nesena dvěma protáhlými vázami se stejně pojatým nástavcem. V duchu národního slohu a sobě vlastního stylu Helena Johnová hojně užila motivů květin a listoví. Součástí výzdoby krbu jsou emblémy různých zaměstnání, jež se vztahují k textilnímu průmyslu a potažmo k rodině Bartoňově. Mřížoví nástavce pokrývá stylizovaný akant, celek je ohraničen hustě pleteným festonem, jímž se vine růžová stuha. Zajímavé jsou tři vázy, které jsou umístěny na nadstavci. Tvarově navazují na vázy se stáčenými uchy, které Johnová vytvářela koncem třicátých let [28]. Do původního návrhu krbu byly začleněny také hodiny, jejichž tambur měl být, dle dopisu Johnové, nadnášen dvěma keramickými sochami. Co vedlo ke změně koncepce není známo. Novoměstský krb je jedním z nejkvalitnějších děl Johnové. Prozrazuje, s jakou citlivostí se jí Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Dopis JUDr. Václava Bartoňe H. Johnové ze dne , ve kterém jí oznámil, že nemohou pro krb přijet, neboť mají jen jedno auto a to je prací tak přetíženo, že ho nemohou postrádat. Rovněž informoval Johnovou, že cesty nákladním autem jsou zakázány, pokud se jedná o vzdálenost větší než padesát kilometrů. 90 Během války i po ní se objevily pokusy obvinit rodinu Bartoňových z kolaborace. Počátkem padesátých let si komunistická vláda konečně našla vhodnou záminku a majetek Bartoňů byl zkonfiskován. 91 Krb byl získán v roce 1962 z pozůstalosti autorky. Instalován teprve v roce Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Koncept dopisu H. Johnové Bartoňům ze dne

63 podařilo zakomponovat keramický krb do interiéru bohatě zdobeného v národním stylu. Stylově tak krb výtečně zapadá do výzdoby velké pracovny zámku 93. Počátkem čtyřicátých let pracovala ještě na jednom krbu, a to pro Strakovu akademii, jež se měl stát součástí přestavby Strakovy akademie pro ministerské předsednictvo, kterou na počátku čtyřicátých let prováděl Ladislav Machoň. V pozůstalosti autorky se dochovala, kromě plánu přestavby od Ladislava Machoně, také korespondence s architektem Machoňem a s různými vládními úřady. Tato skromná dokumentace neposkytuje vyčerpávající odpověď na všechny otázky kladené v souvislosti s účastí Johnové na výzdobě ministerských místností. Jsou to spíše indicie, které vypovídají o další, dosud nepříliš známé, realizaci Heleny Johnové. Z dochovaných materiálů není ovšem patrné, zda byl krb ve Strakově akademii umístěn nebo ne. Korespondence s Ladislavem Machoněm i jeho plán přestavby [33] pomáhají vytvořit určitou představu o typu výzdoby, kterou měla Johnová provést. Z dopisů architekta Johnové je patrné, že se musela alespoň částečně podřídit žádostem Machoně a respektovat barvy a styl celého interiéru ministerského předsednictva 94. Ozdobný krb nebyl jediným dílem, které mělo být umístěno v pracovně předsedy vlády. Kromě reliéfně či malbou zdobeného krbu měla Helena Johnová také vytvořit ozdoby nad Výzdoba interiérů zámku v Novém Městě nad Metují je jedinečným celistvým dokladem českého národního stylu. Na výzdobě pokojů se vedle Pavla Janáka podíleli František Kysela, Marie Teinitzerová. 94 Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Dopis H. Johnové od Ladislava Machoně ze dne V dopise jí sděluje, že předsednictvo ministerské rady přijalo její návrh. Žádá ji, aby provedla nový návrh, který bude obsahovat i zásadní řešení celého průčelí pracovny. Motivy, které použije pro plastiky krbu i obou dekorativních kytic, mají být barevně i tvarově komponovány k nábytku. Zdůrazňuje, že toto řešení provede v dohodě s ním. 59

64 vchody do místností, nejspíše reliéfně pojaté keramické kytice 95. Vzhledem k posledním dochovaným zprávám, týkajících se účasti Johnové na výzdobě místností předsednictva ministerské rady 96 není jisté, zda byl tehdy již téměř hotový krb umístěn nebo ne, případně, kde by se dnes mohl nacházet. Jednou z indicií by mohl být článek Josefa Vydry z roku , ve kterém se zmiňuje o dvou hotových, ale neumístěných dílech Heleny Johnové, která se nacházejí v její dílně. Vydra píše o dvou kachlových krbech, z nichž jeden je určen pro zámek v Novém Městě nad Metují a druhý pro rokokový interiér v Praze" 98. Je možné, že jde o krb pro Strakovu akademii a že tedy ještě ani v roce 1954 nebyl umístěn. Co se s krbem stalo po tomto roce nebo jeho dnešní umístění není známo. 95 Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Nedatovaný koncept dopisu Heleny Johnové, nejspíš pro Ladislava Machoně. 96 Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Dopis H. Johnové z Ministerstva vnitra ze dne , ve kterém Johnovou informují o prováděné likvidaci bývalého předsednictva a zároveň jí poukazují poslední splátku za krb. Dopis Heleny Johnové ministrovi školství ze dne , ve kterém Johnová oznamuje, že krb bude vzhledem ke změněným dispozicím převzat ministerstvem vnitra. Po tomto datu zprávy o krbu mizí. 97 Josef Vydra, Helena Johnová, Tvar 6, 1954, s Ibidem, s

65 VI. Tvorba po roce Dílo a návrhy ifřeji Vám hodně hezký pobyt...a pak zvonečkové královně" rychlý růst bez výtvarných krisí a jedině za doprovodu tónů zvonkové hudby. " Dopis Heleně Johnové od Antonína Novotného ze dne Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. V závěrečném dvacetiletí tvorby Heleny Johnové vzniklo, až na plastiky květin, nejmenší množství originálních děl. Skromnější produkce nových plastik byla zapříčiněna nejspíše celkovou změnou postavení umělkyně ve společnosti. S poúnorovým převratem přišla o své největší mecenáše - Bartoňe - a v souvislosti s tím se změnila její finanční situace, ještě zhoršená velkými investicemi souvisejícími se vznikem Jesliček pro chrám svatého Víta. V neposlední řadě je nutno zmínit, že se změnil dobový vkus, barevná dekorativní plastika a dílo Heleny Johnové již nevyhovovalo potřebám nové generace. Podobně jako v předešlém období tvorby, ani tentokráte nedošlo k realizaci největších projektů, které byly Heleně Johnové zadány. Nicméně nešlo již o zakázky takových rozměrů jako byl Pomník TGM či výzdoba mostu v Karlových Varech. Šlo spíše o menší práce, například reliéf Panny Marie pro Loretu v Praze (1945) [38], sousoší Panny Marie Lurdské a Bernadetty pro Blumenthálský kostel v Bratislavě (1947) či zajímavě řešená fontána pro Voršilskou zahradu v Praze (1959). Důvodem jejich neuskutečnění byla nejspíše opět otázka finanční, často ale způsobená dramatickou dobovou situací. Většina modelů je dnes uložena v depozitáři Upm v Praze. Nově zmiňován je model reliéfu Panny Loretánské, který se nachází na Pražském hradě. Z několika zachovaných modelů, jež jsou dnes 61

66 ve velmi špatném stavu, či ze skromné písemné dokumentace lze jen těžko říci, jak měla tato díla v konečném provedení vypadat. U některých prací, například pro bratislavský Blumenthalský kostel, lze, alespoň díky korespondenci v pozůstalosti, sledovat vývoj celého projektu a důvody jeho neúspěchu". U většiny ostatních děl je ale písemný materiál téměř nulový. Vzhledem k dostupnému materiálu není možno zhodnotit tato díla. Šlo ve všech případech o figurální práce, spíše klasičtěji pojaté. Tvarově zajímavé mohlo být provedení fontány pro Voršilskou zahradu, jež se dochovalo v malém hliněném modelu v Upm v Praze. Toto období by se dalo nazvat obdobím květinovým, protože autorka vytvořila velké množství znamenitých květinových keramických kytic, například Pivoňky (1956), Lekníny ( ), Tulipány, Glycinie ( ), Svlačce ( ), Blatouchy ( ), Koš s květy ( ) a několik kompozic označených pouze jako Jarní květy ( ). Kytice jsou typické pro tvorbu Johnové, věnovala se jim již od svého působení na UPŠ. Kromě autorčiny fixace na přírodu květinové trsy prozrazují jakýsi návrat Johnové zpět do vídeňského období. Vzdáleně připomínají některá dílka Kunstgewerbeschule, zejména Julie Sittové či Michaela Powolného. Jde o díla ryze dekorativní, ve kterých se Helena Johnová, i přes často volné zpracování, věnuje i nejmenším detailům, jež jsou podány s přírodopisnou popisností. Zvýšený zájem Heleny Johnové o svět flóry a fauny se projevoval od počátku její tvorby a je všeobecně připisován rodinné tradici - děd byl zahradník, otec profesor přírodopisu. Keramické květinové kytice jsou hojně zastoupeny v několika našich 99 V případě zakázky pro Blumenthalský kostel v Bratislavě vedly k upuštění od realizace projektu důvody finanční. Ty byly ovšem vyvolány poválečnými komplikacemi. 62

67 sbírkách. Největší má dnes znovu soukromý zámek v Novém Městě nad Metují, kde se rovněž nachází několik květinových kompozic, jež se pravděpodobně měly stát součástí výzdoby parku ve Rzí, jednom z letovisek Bartoňů z Dobenína 100. Květinové trsy by bylo možno sestavit do ozdobné květinové supraporty. K realizaci tohoto záměru nicméně ani tentokráte nedošlo. Jednotlivé části výzdoby jsou dnes volně uloženy na zámku v Novém Městě nad Metují. Figurálních prací vzniklo v závěrečném období tvorby autorky překvapivě málo. Snad díky finanční tísni či kvůli autorčině zaneprázdněnosti výrobou Jesliček pro chrám sv. Víta. Figurální plastika Pražského Jezulatka (1940) [34] má pro život Johnové přímo osudový význam. V těžké válečné době, ještě zhoršené nuceným odchodem z UPŠ, dostala zakázku na výrobu keramické plastiky Pražského Jezulatka, díky níž se seznámila s Antonínem Novotným, jenž v té době pracoval na knize o Jezulátku 101. Osudové setkání vyústilo ve vznik silného přátelství, které vydrželo po zbytek života. Bez nadsázky lze říci, že Jezulátko je poslední prestižní zakázkou Heleny Johnové, jež došla realizace. V poválečném období její dílo zapadlo a Johnová zmizela ze scény uměleckého života. Zakázka měla v době okupace silně symbolický význam, k Pražskému Jezulátku se totiž po tři století přicházeli poklonit poutníci z celého světa a žádali jej o pomoc. V mnoha modlitbách figuruje jako ochranitel Prahy a českých zemí 102, za doby okupace bylo vyjádřením naděje v ukončení dlouhého konfliktu. Sošku Jezulatka od Heleny Johnové zakoupil například i prezident Hácha. 100 Jana Horneková, Helena Johnová, keramika (kat. výst.), Upm v Praze 1987, s Antonín Novotný, Pražské Jezulátko,

68 Johnová se na provedení vlastenecké" zakázky tradičně pečlivě připravovala. Součástí příprav bylo i shlédnutí originálního Jezulatka, jež jí bylo umožněno díky intervenci Antonína Novotného na Velký pátek v březnu roku Jezulátko bylo možno zapůjčit do ruky" pouze při jeho převlékání. Provedení Jezulatka je veselé, líbivé, a přece díky určitým polidovělým prvkům nese punc této osobité umělkyně. Jezulátek se v našich sbírkách nachází celkem velké množství. Nejlépe jsou zastoupena na zámku v Novém Městě nad Metují a v Upm v Praze. Antonín Novotný se v monografii o Heleně Johnové zmiňuje o jisté zvonečkové královně" 104, na níž měla autorka pracovat v době vydání monografie, tj. v roce V pozdějším období není ale nikde ani zmínky o této plastice, ba nebyla ani součástí výstavy celoživotního díla Johnové v roce Je proto nanejvýš pravděpodobné, že ona zvonečková královna" vůbec nevznikla. Nabízí se ale ještě jedna možnost a sice, že zvonečková královna" byla vytvořena kolem roku 1940 tak, jak o ní píše Novotný, ale vypálena až v polovině padesátých let a přejmenována autorkou na Louku ( ) I05. Velká dvoudílná plastika ženy, jež je ozdobena lučními květy, mimo jiné i zvonečky, by nejlépe odpovídala popisu zvonečkové královny". Kvalitně řemeslně provedená plastika Louka vypálená v padesátých letech má reminiscenční nostalgický charakter poněkud příbuzný s dekorativními alegorickými plastikami květin z dvacátých let. Keramická Například vlastenecká modlitba v knize o Jezulátku od Antonína Novotného: O Jezulátko spanilé, zastaň se vlasti nám milé, dej lidu své požehnání, v tomto nuzném putování, mor, hlad, válku odvrať od nás, dobrým skončením potěš nás." 103 Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Dopis H. Johnové od Antonína Novotného ze dne Antonín Novotný, Helena Johnová, 1940, s Mýtus zvonečkové královny" byl v některé literatuře nesprávně převzat z Novotného monografie, např. Jarmila Novotná. 64

69 figura v životní velikosti, dnes uložená v zámku na Novém Městě nad Metují, má intimní charakter a je spíše výpovědí o citovém životě autorky a jejím pomyslném návratu do mládí. Kybelé ( ) [34] je poslední z krátké řady figurálních plastik tohoto pozdního období. Hlava Matky Země se dochovala pouze ve studii, formální stránku plastiky hodlala Johnová ještě dokončit 106. Laskavý výraz tváře Země vypovídá o snaze prezentovat přírodu jako všeobjímající a laskavou. Je vyjádřením silné fixace autorky na přírodu a zároveň je posledním z řady figurálních plastik, jež dokumentují spřízněnost Johnové se světem flóry. V pozdním období Johnové vznikly ještě dvě plastiky, o nichž bylo pojednáno v předchozích kapitolách - Dida ( ) a Alegorie Leknínu ( ). Obě dvě práce jsou reminiscenčního charakteru. Johnová se v nich vrátila ke starším pracem se stejnou tematikou - k portrétům a alegorickým plastikám květin. Nejvýznamnějším dílem pozdního období Johnové jsou beze sporu její Jesličky pro chrám svatého Víta. Zpočátku zajímavá práce na prestižní zakázce se díky různým komplikacím změnila v dřinu, aby ani po dvaceti letech Jesle nebyly dokončeny. Měly se stát jejím životním dílem, staly se ale frustrací a zklamáním. Většinu své energie i financí věnovala na vytvoření Jesliček, a to i na úkor vlastního blahobytu i jiných svých děl. Její aktivity spojené se zoufalou snahou dílo dokončit 107 vedly až k naprostému finančnímu krachu. Od poloviny padesátých let byla Helena Johnová odkázána jen na nepatrný důchod a na občasné subvence Českého fondu 106 Jana Horneková, Helena Johnová, keramika, Upm v Praze 1987, s

70 v výtvarných umění (CFVU). Dílo Johnové již neodpovídalo dobovému vkusu a tak ani ČFVU nebyl vždy vstřícný. Snaha dokončit Jesličky, a s ní spojené finanční těžkosti, vedly k menší produkci děl v těchto letech. 107 Kvůli Jesličkám byla autorka mimo jiné nucena zakoupit domek na Malé Straně a nákladně jej rekonstruovat na keramickou dílnu. 66

71 2. Jesličky pro chrám svatého Víta Já měla své celoživotní práce a snažení uloženy u Bartoňů za své umělecké výkony na jejich objektech. Jsou to mé úspory na stará léta. Dostalo-li se mi však tak významné umělecké pocty, že mně byla pro chrám svatovítský potvrzena zadávka, byla jsem prostě nucena tyto veliké investice na úkor své šetrnosti jednou proměniti za možnost velikého díla, které umělce činí nesmrtelným ". Koncept dopisu Heleny Johnové bance ze dne Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Jesličky pro chrám svatého Víta v Praze se měly stát vrcholným životním dílem Heleny Johnové, monumentálním pomníkem její tvorby. Jednota pro dostavění chrámu svatého Víta v Praze svěřila tuto práci Heleně Johnové v roce 1934, v předvečer druhé světové války. Reprezentativní úkol zkrášlení národního svatostánku byl jako stvořený pro padesátiletou profesorku, přijala jej s nadšením. Prestižní zakázka šla ruku v ruce se zvýšenou publicitou. Fotografie betléma a zmínky o něm se objevovaly v různých dobových periodikách, Johnová hovořila v rozhlase. Práce na Jesličkách trvala, místo plánovaných čtyř až pěti let, dvacet let. Zatímco z počátku provázela práci na betlému nadšení a pýcha autorky ze zadaného úkolu, na konci, po mnoha letech komplikací a průtahů, se změnila v zoufalý donquijotovský" boj o získání peněz na realizaci díla, které Johnové zabralo dvacet let života a do kterého investovala vlastní jmění v naději, že vytvoří dílo, jež ji učiní nesmrtelnou". Místo instalace Jesliček se několikrát měnilo. Johnová vypracovala několik návrhů, vždy podle místa pro Jesle určeného v chrámu svatého Víta. Podle informací, které jsou k dispozici, lze hovořit celkem o třech existujících modelech. První, určený původně pro Schwarzenbergskou 108 V roce 1934 je to Schwarzenbergská kaple, 1935 kaple pod oratoří, Jednota Johnové sdělila, že kaple pod oratoří je už jinak zadána a navrhli umístit Jesličky před Hubertovu sakristii. 67

72 kapli 109, druhý pro předsíň před Hubertovou sakristií 110. Třetí originální model Jeslí známe pouze z několika dobových fotografií 1 ''. Jesle měly být provedeny z tvrdé, pestrobarevné fajánse a zapalovaného zlata a platiny. Drahých kovů mělo být použito zejména na velké hvězdě a hudebních nástrojích andělů, které by tímto materiálem byly pokryty celé a dále pak částečně na postavách králů. Šlo o velké sousoší o asi 60 až 70 postavách lidských i zvířecích, z nichž velké dosahovaly průměrné výšky 90 až 110 centimetrů. Ve velikosti a provedení ve fajánsu lze potom spatřovat jeden z důvodů, proč Johnová vnímala své dílo jako zcela jedinečné, nemající obdoby v mezi českými chrámovými betlémy. Sádrová skica [40] uložená na Pražském hradě přibližně ukazuje, jak by skutečné Jesle měly být vyřešeny. Vedle radostné události Narození Páně se zde autorka snažila naznačit budoucí osud Spasitele, jeho utrpení a vykupitelský úděl. Jako základní linii celé kompozice si proto zvolila motiv kříže.všechny skupiny dohromady naznačují jeho imaginární linii. Sousoší Svaté rodiny s celým průvodem, nad tím zvěstující anděl a hvězda, mají směr vertikální. Horizontální břevno kříže tvoří oproti tomu skupiny vznášejících se andělů. Historik umění Antonín Novotný si všiml dalšího, ondřejského kříže, jenž autorka vytvořila nevědomky. Ondřejský kříž vznikne spojením spodních obvodových skupin s protilehlými hlavami andělského kůru 112. Johnová je také autorkou návrhu kovové mříže, která 109 Model je podélné dispozice, 65 cm dlouhý, 23 cm široký. Keramický barevně glazovaný model je uložen na zámku v Novém Městě nad Metují. Jana Horneková uvádí jako dalšího majitele redukovaného betlému prof. Dr. Cibulku. 110 Sádrový kolorovaný model ve velikosti 1 : 5, podle kterého byl vytvořen originální model kolaudovaný v roce Model 1 : 5 je 102 cm vysoký, široký 91 cm, dnes uložen v depozitáři Pražského hradu. Originální model je dnes zřejmě zničen. 111 Jde o fotografii otištěnou v článku N. Melnikové - Papouškové, Sochárka Helena Johnová a národopis, Věci a lidé, 1954, s , fotografie Heleny Johnové s modelem uložená v její pozůstalosti v archivu Upm v Praze, dále fotografie Jesliček v článku Josefa Vydry, Helena Johnová, Tvar 6, s Antonín Novotný, Helena Johnová, 1940, s

73 odděluje celý Betlém od diváků. Jak to často v betlémech bývá, více pozornosti než Kristovu narození bylo i zde věnováno vedlejším postavám. Postavy pastýřů a darovniků se staly ústředním motivem Jesliček. Nešlo už ani tak o narození Páně, ale zejména o akcentování národopisného a nacionalistického prvku celého díla, ještě zintensivněného blížící se nacistickou okupací. Základní výjev byl tradičně rozdělen na tři části. Svatou rodinu, exotickou pravou stranu, kde se na pozadí palem přicházeli Jezulátku poklonit tři králové a levou stranu s postavami darovníků", prostých lidí, kteří přinášeli dary šestinedělce. Přínosem Heleny Johnové v jejím pojetí betléma je zpracování levé strany Jesliček originálního modelu [39]. Zatímco pravá strana se až na postavu svatého Václava 113 příliš neliší od klasických betlémů, nové podání je nabídnuto ve straně levé. Johnová vybrala několik národností žijících na území tehdejšího Československa, jejichž zástupci se oděni do lidových krojů přicházeli poklonit Ježíškovi. Při zpracování některých postav darovníků" umělecky vycházela ze svých starších prací, především z děl s lidovou tematikou, která vznikala zhruba po první světové válce. Tak například dívka, která Ježíškovi přináší darem vánočku, jev podstatě obdoba Plzeňské dívky z krojové skupiny Plzeňáci z roku Nejblíže Ježíšku stojí Chod, jenž je pouze přejmenovanou postavou Hanáka ze sousoší Hanáci z roku V předvečer okupace totiž autorka změnila postavu, která je nejblíže malému Kristu, tj. Hanáka, na Choda 114. Zprávy o dění v sousedním Německu a ohrožené Sudety Johnovou 113 Zřejmě ve snaze počeštit" orientální stranu betlému dala jednomu ze tří králů podobu svatého Václava. V první verzi betléma je zdoben s českou korunou, v originálním modelu má knížecí čapku, kovové roucho a u paty mu sedí lvíče. 114 Hanáka, postavu nejblíže Ježíšku, vyměnila veřejně za Choda, krátce po obsazení Sudet. Ve své rozhlasové přednášce popisovala Choda" stejně jako původního Hanáka":,,Nejvíce se přiblížil Chod, ve velikém klobouku a řasnatém plášti. " 69

74 zřejmě přiměly k zintenzívnení vlasteneckého poselství Jesliček. Vyvrcholením jejího vlasteneckého projevu byla výměna" Hanáka za Choda. Nebyla to její původní myšlenka, ale reakce na dopis odborového přednosty Jaroslava Kvapila 115. Kvapil jí naznačil, že dobové události si vyžadují umístění Choda y Jesličkách. Navzdory nebezpečí, které jí mohlo hrozit, Johnová postavu vyměnila a ohlásila to již ve své Vánoční rozhlasové přednášce. K úkolu navržení Jesliček přistupovala velice zodpovědně, což se nakonec také odrazilo v jejím zoufalém boji za jejich realizaci. Po celých dvacet let, kdy se snažila instalaci Jeslí prosadit, neustále opakovala, že se jedná o její životní dílo, které ji učiní nesmrtelnou, o vrchol její umělecké činnosti. Představa, že se umělecky zvěční v největším národním svatostánku, ji zaslepila natolik, že snad poprvé ve své kariéře přestala uvažovat racionálně a obětovala dílu víc než bylo vhodné 116. Po celých dvacet let nehodlala z díla upustit, i když mnohokráte viděla, že komplikace jsou větší než naděje na realizaci. Poté, co jí bylo znemožněno používat její keramický ateliér na UPŠ, s velikými obtížemi 117 a za vlastní peníze postavila novou dílnu a 115 Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Dopis H. Johnové od Jaroslava Kvapila ze dne : Chybí však v počtu těch lidových postav naše svérázné, bohužel teď a bohdá jen na čas ztracené Chodsko, a jsem přesvědčen, že by ve Vašich jesličkách, daleké a dá Bůh že zas lepší budoucnosti určených, právě chodské postavy chybět neměly. Chodska se nikdy nezřekneme, byť nám je na čas odcizili, na naše statečné Psohlavce zapomínat nesmíme, a zajisté nezapomenete na ně ani Vy, až svoje krásné dílo pro chrám svatovítský dotvoříte. " 116 Dokumenty, týkající se finanční stránky autorčiných děl spíše naznačují, že byla velmi šetrná a racionální. Několikrát, z dobré vůle, navrhla snížení svého honoráře, nikdy však, kromě Jesliček, nepokračovala v práci, pokud nebylo zaplaceno nebo pokud nebyla reálná vyhlídka na brzké zaplacení. 117 Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Podle zpráv z roku 1946 náklad spojený s adaptacemi domu na ateliér a dílny s elektrickými pecemi činil neuvěřitelných korun, které hradila z vlastních peněz uvolněných z konta Bartoňů. Bartoňové jí pomáhali po celou dobu její kariéry. Ve čtyřicátých letech snad nejvíce. V roce 1946 jí poskytli mimo jiné půjčku korun na koupi a adaptaci domu v Praze 3, Lužické ulici. Poúnorovým úřadům se toto ale nezamlouvalo a následovalo 70

75 pokračovala v práci vesměs na vlastní náklady. V roce 1948 byl sádrový model ve skutečné velikosti hotov (kromě andělů a hvězdy) a kolaudován profesorem Ausobským. Navzdory blížícímu se bankrotu sochárka pokračovala v práci dál a snažila se financovat dílo ze svých prostředků. V roce 1950 musela ale práce na Jeslích zastavit pro naprostý nedostatek peněz. Jesličky ji přivedly téměř na mizinu. Pro ukázku cituji jeden z mnoha dopisů, ve kterých se obracela na různé instituce o pomoc: Nic mi není plátno, že jsem dávno dohotovila celý model svatovítských jeslí, že jsem částečně zhotovila i nutné formy...a vykonala spoustu přípravných prací - pro nedostatek peněz nemohu dále. " V lednu roku 1952 Jednota zrušila s Johnovou smlouvu a pozastavila tak práce na Jeslích. Sochárka reagovala zcela proti logice. Ani po sedmnácti letech tvrdé práce se nehodlala díla vzdát. Znovu psala dopisy. Tentokrát zareagovala Kancelář prezidenta republiky, která navrhla předání Jeslí k dotvoření Bechyňské keramické škole. Johnová ale ve své paličatosti návrh odmítla přijmout. Přijala by ho jen za předpokladu, že jí bude umožněno provést na syrových figurách jemné konečné retuše a domodelování detailů a pak dílo glazovat. Což je pochopitelné, neboť v glazuře spočívá jádro její tvorby. Nicméně za svoji práci žádala korun jako svůj honorář. Asi se jí nepodařilo dobře zhodnotit její nové postavení ve společnosti a stále tkvěla ve své slavnější minulosti. Půl roku na to Kancelář prezidenta republiky ( ) oznámilo sochařce, že nehodlá v současné době práci zadávat a převezme v nejbližších dnech sádrový model 119. několikaleté soudní tahanice s různými úřady, které ji střídavě žádaly aby vrátila částku, jež byla uvolněna nad rámec normálních předpisů" nebo aby alespoň zaplatila darovací daň. 118 Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Koncept dopisu ministrovi školství ze dne Archiv Upm v Praze. Fond Helena Johnová. Dopis Českého fondu výtvarných umění ze dne

76 Když hodnotíme toto nerealizované dílo, na jedné straně vidíme obsesivní snahu prosadit a dokončit práci, na straně druhé je ale umělkyně, která touží po uznání a zároveň se snaží učinit symbolický dar národu. Helena Johnová věřila, zeji toto dílo zvěční, učiní ji nesmrtelnou. Vložila do něj celý svůj kapitál a obětovala mu poslední dvacetiletí života. Výsledkem jejího obrovského snažení byla frustrace a zklamání. Dnes je dílo zcela zapomenuto, originální model je nezvěstný. 72

77 VII. Závěr Studovala jsem malířství a měla tajnou zálibu v modelování. Ale k tomu jsem se dlouho neodvažovala přiznat. Když jsem se pak věnovala keramice, dívalo se moje okolí na mne jako na polovičního blázna. Šla jsem do Německa (porculánka ve Slezském Waldenburgu), pak do odborné školy v Bechyni a konečně do Vídně (1909), kde tehdy Uměleckoprůmyslová škola měla keramické oddělení, skvěle vedené dvěma keramiky. Když jsem do Vídně přišla, vyráběli tam porcelán jen v tlumených barvách po vzoru výroby kodaňské. Já začala pracovat z červené hlíny a pak se sytými barvami. Zpočátku se to nelíbilo, říkali, zeje to příliš slovanské, ale přece uznali moje novátorství a brzo se nový druh keramiky s barevnými glazurami rozšířil. " Interview s Helenou Johnovou v roce 1939, in: Jaromír Pečírka, Helena Johnová, Většina článků o Heleně Johnové se nepokrytě opírá o monografii Antonína Novotného vydané roku Autorčina tvorba tohoto období sice již překročila vrchol a v pozdějších letech spíše stagnovala, rokem 1940 však neskončila. Novotný také zmiňuje některá rozpracovaná díla, jejichž koncepce byla později pozměněna či nebyla vůbec realizována. V novějších pracech jsou některá tato chybná data často opisována bez snahy zjistit, zda jde o přesné informace či nikoli. Jedině katalog doktorky Hornekové prozrazuje, že jeho autorka provedla hlubší výzkum týkající se života a díla Heleny Johnové. Tato práce neaspiruje na překonání výše zmíněného katalogu, ale spíše se snažila rozšířit již známé a publikované informace o ty, které bylo možno dosud vyčíst pouze z pozůstalosti či z jiných archivních materiálů. Na větším prostoru, než měli autoři katalogů o Heleně Johnové, se podařilo rozšířit informace o životě i tvorbě autorky. Díky časovém odstupu šedesáti let od napsání monografie Antonína Novotného bylo možno představit tvorbu a život Heleny Johnové jako celek, doplnit ji o zajímavé informace z archívů a pokusit se zasadit tvorbu Johnové do dobového rámce. 73

78 Původním záměrem práce byla také snaha nalézt a zde prezentovat nové informace o tvorbě autorky. Bylo sice nutno upustit od uvedení kapitoly o jejích ech 120, nicméně podařilo se vyzvednout některá dosud neznámá díla, zejména pak spolupráci autorky s Ladislavem Machoněm na úpravách prostor ministerského předsednictva ve Strakově akademii. Helena Johnová nepatří mezi nejatraktivnější meziválečné české umělce. Od konce druhé světové války její dílo zapadá a je přehlíženo. O jistou rehabilitaci se pokusili až organizátoři několika souhrnných výstav jejího díla. Hlavní důvod jisté neatraktivity" tvorby Johnové pro dnešního diváka lze spatřovat především v nepochopení autorčiných uměleckých východisek a neznalosti její tvorby. Rozšířené informace o tvorbě Heleny Johnové, jejích návrzích v architektuře a vídeňských či jiných uměleckých východiscích snad pomohly čtenáři zaměřit se spíše na pozitiva v tvorbě a uměleckých aktivitách autorky a k nalezení otevřeného přístupu k jejím dílům. Jak zhodnotit tvorbu Heleny Johnové a její přínos našemu výtvarnému umění? Tvorba Heleny Johnové pokrývá celých dlouhých padesát let, které patří k nejdramatičtějším nejen v naší novodobé historii, ale také ve vývoji samotného umění. Dramatický vývoj na poli umění reflektuje i tvorba Heleny Johnové, jež vychází z jejích naivních počátků v Artělu, návaznosti na lidové vzory, pozdní secese ale našla ohlas i v kubismu, expresionismu a krátce i ve funkcionalismu. Nejsilnější odezvu v tvorbě Heleny Johnové měla, mimo lidové umění, vídeňská keramická tvorba a především dílo jejího učitele Michaela Powolného. Nicméně není pravda, jak bývá někdy uváděno, že se ve své 120 Sbírka kovů vídeňského MAKu nemá žádné smalty Johnové a pražské Upm má pouze dva kusy. 74

79 pozdější tvorbě nedokázala plně odpoutat od svého vídeňského školení. Důkazem toho je například několik spíše funkcionalistických keramických servisů či autorčina ochota používat nové materiály a spolupracovat s průmyslem. Vrcholné práce jsou pochopitelně všeobecně vysoko hodnocené expresívni plastiky pozdně vídeňského období. Nejsou však posledním vrcholných dílem autorky. Mimo nepochybně zajímavé návrhy v architektuře je nutné vyzvednout přinejmenším její jedinečný soubor vynikajících keramických portrétů. Tímto souborem portrétů nejen zásadně obohatila naši keramickou tvorbu ale také ověřila nosnost tohoto tématu v daném materiálu. Helena Johnová vytvořila bezesporu řadu vynikajících děl. Nelze však opominout její obrovský osobní a vlastenecký přínos českému výtvarnému umění. Již od studentských let se aktivně podílela na chodu mnoha uměleckých organizací. Patřila k zakladatelům Artělu, spolku, jež byl jedním z nejdůležitějších pro vývoj našeho užitého umění. Významně přispěla k výrobě v Modré, kde pobývala za svého působení v Moravské ústředně pro lidový průmysl. Nejdůležitější je však její přínos jako pedagožky. Pro Helenu Johnovou, často označovanou jako nestorku české keramické školy, byl odchod z Vídně na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu velikou osobní a zejména uměleckou obětí, v důsledku čehož se na dlouhou dobu nemohla plně věnovat své umělecké činnosti. Vysoký lidský a vlastenecký přínos Johnové ještě podtrhuje její utopická snaha za každou cenu dokončit keramické Jesličky pro chrám svatého Víta. Na závěr je nutné připomenout, že dílo, které se dnes snad může jevit jako nevzhledné či kýčovité, bylo v době největší slávy Heleny Johnové, v desátých a dvacátých letech, oblíbeným a dobře prodávaným artiklem, a to jak ve Vídni, tak v Československu. Je nutné pochopit, že i když dnes práce 75

80 této keramičky nepůsobí vždy zajímavě, ve své době byla Johnová váženou a vysoko hodnocenou umělkyní, a to ve Vídni, i v Praze. O jejím uměleckém a obchodním úspěchu svědčí mnohá vyúčtování českých i rakouských prodejců umění či dopisy Wiener Werkstätte, Artělu a jiných spolků, žádající o zaslání dalších děl. Samotný fakt, že některé plastiky Johnové se prodávaly v prodejně Wiener Werkstätte potvrzuje, jak uznávanou umělkyní Johnová byla. Totéž lze říci o prestižních zakázkách, kterých se Johnové dostalo, například Pražské Jezulátko, Jesličky pro chrám svatého Víta a v neposlední řadě nelze nepřipomenout, že i místo profesorky UPŠ s sebou nese notnou dávku prestiže a nebylo by Johnové svěřeno, kdyby vedení školy nebylo přesvědčeno o jejích uměleckých a organizačních schopnostech. Při posuzování, dnes často až bizarně působících, děl Heleny Johnové je důležité mít na paměti, že umělkyně vycházela z vídeňského umění KGS, a že se mnohá její díla tohoto období jen málo lišila od tvorby jejích spolužáků. Dílo Heleny Johnové tvoří přes tři tisíce odlitků, všechny autorkou vlastnoručně glazované. Helena Johnová, v minulosti často nepochopená a neprávem přehlížená umělkyně, má své nesporné místo v dějinách českého užitého umění. Kromě toho, že vytvořila některá jedinečná díla, významně přispěla k vývoji českého užitého umění a rozvoji práce v keramice. Dnešní divák, ať odborník či laik, jen těžko hledá cestu k dílu umělce tak specifického projevu. Pochopení této umělkyně je možné pouze po náležitém prostudování jejích děl, což je v současné době možno pouze v muzejních depozitářích. Její dílo, snad až na některé vrcholné vídeňské plastiky, zůstává nadále přístupno pouze muzejním kurátorům. Nicméně tato 76

81 umělkyně vlastního slohu", jak ji trefně nazval Josef Vydra, má stále co nabídnout zájemci o meziválečné umění a lze jen doufat, že v budoucnu jí bude věnováno více prostoru, jak v muzejních vitrínách, tak v odborných textech. Josef Vydra, Helena Johnová, Tvar 6, 1954, s

82 VIII. Nerealizované návrhy 1934 Návrh na dva čajové soubory pro porcelánku v Březové 1935 Keramický most v Karlových Varech Zadáno firmou Baťa, která hodlala most věnovat městu Karlovy Vary. Ve spolupráci s architektem Vítkem provedeno několik návrhů přebohaté keramické výzdoby mostu jež měl být široký 16 metrů a bohatě zdoben keramickými balustry, reliéfy, sochařskými skupinami a keramickou fontánou. Od stavby se upustilo v roce Fontána pro náměstí v Mělníku Úpravu hlavního náměstí v Mělníku navrhla arch. Augusta Miillerová-Machoňová. Uprostřed náměstí měla být fontána se sochou sv. Václava. Návrhu byla vytýkána slabá stránka architektonická, byl posuzován jako příliš konzervativní. Pomník TGM v Praze Velmi ambiciózní projekt, na kterém spolupracovala s arch. Augustou Miillerovou- Machoňovou, předpokládal vytvoření velkého náměstí o velikosti 180 x 140 m na místě dnešního nám. Jana Palacha. Součástí přestavby by bylo zboření budovy Uměleckoprůmyslové školy a domu na rohu Křížovnické a Kaprovy ulice. Nově by byla vystavěna druhá budova Filozofické fakulty a Akademie věd a umění. Osvětlení náměstí by zajišťovaly dva a půl metru široké flambony, které by společně se sochou prezidenta Masaryka vytvořila Helena Johnová Jesličky pro chrám sv. Víta II. Sádrový model 1: 5 o velikosti 102 x 91 cm určený pro předsíň před Hubertovou sakristií, dnes uložen v depozitáři Pražského hradu Reliéf Panny Marie Loretánské Sádrový model o rozměrech 7x33x44cmje uložen v depozitáři Pražského hradu. 78

83 1947 Parma Maria Lurdská a Bernadetta Sousoší pro Blumethalsky kostel v Bratislavě. Sádrový model uložen v depozitáři Upm v Praze. Jesličky pro kostel v Třeboni Model z plastelíny o rozměrech 30 x 8 uložen v depozitáři Upm v Praze Jesličky pro chrám sv. Víta III. Originální sádrový model Jesliček, který byl kolaudován v roce 1948 prof. Ausobským. Jednotlivé postavy byly asi jeden metr vysoké. Dnes je model zřejmě zničen. V depozitáři Pražského hradu se nacházejí fragmenty originálního modelu Fontána pro Voršilskou zahradu v Praze Hliněný model o výšce 26 cm je uložen v depozitáři Upm v Praze 79

84 IX. Bibliografie Prameny: Archiv hlavního města Prahy: Fond: Vysoká škola uměleckoprůmyslová - osobní spis Heleny Johnové, inv. č. 368, karton č Výstava soudobé kultury v Brně 1928, inv. č. 357, karton č. 44 Archiv Uměleckoprůmyslového muzea v Praze: Fond: Helena Johnová Státní oblastní archiv Zámrsk: Fond: RA Bartoňů - Dobenínů, Nové Město nad Metují - karton č. 6, korespondence Státní ústřední archiv v Praze: Fond: Státní památková správa - kartony č. 375 a 376 Literatura: Adlerova Alena, České užité umění , Praha Arwas Victor, Art deco, London Battersby Martin, The Decorative Twenties, London Benešová Marie, PavelJanák, Praha Brožová Jarmila, Artěl. Příspěvek k dějinám československého novodobého průmyslu (kandidátská práce FFKU), Praha Dějiny českého výtvarného umění 1890/1938, Praha Fahr-Becker Gabriele, Secese, Praha Frottier Elisabeth, Michael Powolny, Wien - Köln Kroutvor Josef, Náchodský okruh art-deca. Náchod Melniková - Papoušková Naděžda, Československé lidové výtvamictví, Praha Neuwirth Waltraud, Österreichische Keramik des Jugendstils, Mnichov (Prestel-Verlag) Novotný Antonín, Helena Johnová, Praha Novotný Antonín, Pražské Jezulátko, Praha Padesát let státní uměleckoprůmyslové školy v Praze, Praha Paukrtová Zdeňka, Státní zámek Nové Město nad Metují, Pardubice

85 Rosa A., Jindra, J., Průmyslové a odborné školství v republice Československé, Praha Schweiger Werner, Wiener Werkstätte, Design in Vienna , London Sto let práce Uměleckoprůmyslové školy a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, , Praha Vaclík Vladimír, Chrámové betlémy v Cechách a na Moravě, Praha Veronesi Guilia, Style and Design , New York Wirth Zdeněk, 50 let Státní Uměleckoprůmyslové školy v Praze, , Praha Wittlich Petr, Česká secese, Praha Časopisy a sborníky: Adlerova Alena, 100 years of Existence of the School of Applied Arts in Prague, Glass Review, Brožová Jarmila, Artěl, mezník ve vývoji českého užitého umění, Umění a řemesla, č. 6, Český svět, roč. IX., II.pol., 1913, č. 25. Glazarová Jarmila, Ještě k sedmdesátinám Heleny Johnové, Literární noviny, 1954, 6.2. Herain Karel, Český porculán, Drobné umění I., Herain Karel, O českém porculánu, Salon VI., Horneková Jana, Helena Johnová, ceramist, Glass Review, 10, Javůrková Jaroslava, Zemřela Helena Johnová, Umění a Řemesla, Johnová Helena, Pokusy o novou fayencovou mosaiku, Architektura, Kroutvor Josef, Fenomén 1925, Umění a řemesla, 3, Křížová Alena, Lidové umění jako inspirační zdroj českého dekorativismu, in: Tradice lidové kultury v kulturním vývoji České Republiky, Strážnice Kubíčková Jarmila, Jubilejní o Heleně Johnové, Praha v týdnu, Marek Josef R., Helena Johnová, Drobné umění IL, Lancinger L., Svoboda L., Stavební proměny zámeckého areálu v Novém Městě nad Metují, Průzkumy památek I, Melniková-Papoušková Naděžda, Sochárka Helena Johnová a národopis, Věci a lidé, Novotný Antonín, Sochárka Helena Johnová, Umění XVI (Štenc), Pečírka Jaroslav, Tradice na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, Tvar 5, 81

86 1953. Pestrý týden, 1929, roč. IV., č. 29. Pestrý týden, 1938, roč. XIII., č. 52. Sedmdesátiny Heleny Johnové, Výtvarná práce, 1954,29.1. Spitzer E. Die Keramiken der Helene John, Die bildende Künste L, Wien Starý Oldřich, Pomník TGM, Týden XIV.- III, č. 19, 1937, Starý Oldřich, Zahrada výstavy, Architektura, Tučná Dagmar, Podoba člověka v keramice, Umění a řemesla, Vaclík Vladimír, Půjdem spolu do betléma, Starožitnosti a užité umění, č. 3, Vydra Josef, Cesta československé keramiky, Československo III., Vydra Josef, Helena Johnová, Tvar 6, Zlatá Praha XXXIV., Katalogy vystav: Adlerova Alena, Art-deco, české sklo kolem roku 1925, Jablonec nad Nisou Adlerova Alena, Český funkcionalismus , díl 2., Bytové zařízení; katalog výstavy UPM v Praze a MG v Brně, Horneková Jana, České art deco , Praha Horneková Jana, Helena Johnová, keramika. Praha Novotná Jarmila, Keramika Heleny Johnové, výstava ze sbírek uměleckoprůmyslového odboru Moravské galerie v Brně, Brno Pečírka Jaromír, Helena Johnová, Praha Vídeňská secese a moderna , Brno Vienna 1900, Architecture & Design. New York

87 X. Obrazová příloha FOTOGRAFIE HELENY JOHNOVÉ; 1. Helena Johnová - foto k zahájení Artělu, asi 1908, Archiv Upm v Praze. Foto: Janák 2. Helena Johnová, asi před 1909, Archiv Upm v Praze. 3. Foto ze studií na UPS v Praze (H. Johnová je čtvrtá zprava), před 1909, Archiv Upm v Praze. 4. Helena Johnová s originálním modelem Jesliček, asi po 1940, Archiv Upm v Praze. TVORBA BĚHEM POBYTU VE VÍDNI : 5. Michael Powolny, Blumenkörbchen mit zwei vögeln (1909), Hahndose (1907), Briefbeschwerer: donauweibchen (1907), Blumenkranz (1907), Aufsatz mit drei kniebden putten (1910), Schale (1910), Eichhörnchen (1907), Tänzerin (1907), E.Frottier, Michael Powolny, Julie Sitte, Gartenplastik (1911/12) Waltraud Neuwirth, Österreichische Keramik des Jugendstils, Julie Sitte, Flucht nach Ägypten (1911/12) Waltraud Neuwirth, Österreichische Keramik des Jugendstils, Julie Sitte, Weinstock mit singendem vogel (1911/12), Tafeldekoration (1910/11), Tafeldekoration (1910/11), Waltraud Neuwirth, Österreichische Keramik des Jugendstils, Julie Sitte, Tafeldekoration (1910/11), Waltraud Neuwirth, Österreichische Keramik des Jugendstils, Olga Sitte, Hund (1914), Bully (1914), Reh (1913), Rehgruppe (1913), Waltraud Neuwirth, Österreichische Keramik des Jugendstils, David (1915) a Mouřenínci (1912), Archiv Upm v Praze. 12. Miska s kohoutky (1910/11) a Kohout (1910), Antonín Novotný, Helena Johnová, Velký svícen (1910/11), Antonín Novotný, Helena Johnová, Mísa s vysoko taženými uchy (1909) a žardiniéra (1937), Antonín Novotný, Helena Johnová, Stolní ozdoba devítidílná (1913), Antonín Novotný, Helena Johnová, Nalezení Mojžíše (1912), zámek v Novém Městě nad Metují. 17. Nalezení Mojžíše (1912), Antonín Novotný, Helena Johnová, Madona v loubí (1910/11), Antonín Novotný, Helena Johnová, Ráj (1917), Antonín Novotný, Helena Johnová, Josef a Putifarka (1916) a Buldog Toffy (1911), Antonín Novotný, Helena Johnová, Setkání u studně (1918), Antonín Novotný, Helena Johnová, Setkání u studně (1918), zámek v Novém Městě nad Metují. 83

88 23. Přívěšek ze stříbra (1910), stříbrná miska se skleněnou vložkou (1910), měděné destičky a přívěšek ze stříbra zdobený smaltem (1910/11), spona z mědi (1909), Josef Vydra, Helena Johnová, Tvar 6, TVORBA MEZI LETY ; 24. Krojovaná skupina Plzeňáci (1917), Archiv Upm v Praze. 25. Chodka (1916), Blatka (1917), Archiv Upm v Praze. 26. U švadleny (1919), Josef Vydra, Helena Johnová, Tvar 6, Alegorie Blesku (1932), Krb pro zámek v Novém Městě nad Metují (1939), Zámek v Novém Městě nad Metují. 28. Fontána doktora Buriana (1935) a Váza (1939), Antonín Novotný, Helena Johnová, Lilie jako hudba nebeská (1927), Antonín Novotný, Helena Johnová, Portrét Olgy Burianové (1931), Jarmila Novotná, Keramika Heleny Johnové, Ústřední síň Svazu čs. díla na Výstavě soudobé kultury v Brně 1928, Upm, Praha. 32. Keramická fontána v zahradě Upm v Praze, Archiv Upm v Praze. 33. Výřez z plánu Ladislava Machoně na přestavbu místností ministerského předsednictva ve Strakově Akademii v Praze (1941), Archiv Upm v Praze. TVORBA PO ROCE 1940; 34. Pražské Jezulátko (1940), Archiv Upm v Praze. Kybelé ( ), Jaromír Pečírka, Helena Johnová, NÁVRHY; 35. Porcelánový most v Karlových Varech ( ), Archiv Upm v Praze. 36. Fontána se sochou vinařství v Mělníku (1937), Archiv Upm v Praze. 37. Pomník TGM spojený s přestavbou dnešního nám. Jana Palacha (1937), Archiv Upm v Praze. 38. Reliéf Panny Marie Loretánské (1945), Pražský hrad. 39. Jesličky - originální model (1948), Josef Vydra, Helena Johnová, Tvar 6, Jesličky pro chrám sv. Víta (1938), Antonín Novotný, Helena Johnová,

89 1

90 2

91 3 ŕ)*z^ßime.- )%. 7]i&A'L \ ' i iiiiliiiiwéíilrr

92 4

93 5"

94 é

95 1-

96 á 31 32

97

98 10

99 41

100 ft 112

101 rt

102 IS

103 1G

104 n

105 ft

106 11

107 u

108 li

109 n

110 = '.'í''-'-" -'ŕ -'^''T' :- ^ir í; ' ' ' *' '' - ^';-«w^:-'v.i'-,^-'-'*ä>í^r.' 23

111 ľf

112 IS

113 li

114 n

115 2t

116

117 21

118

119

120 3<t

121 M

122 3(r SOUTĚŽ NA SVĚTELNOU FONTÁNU SE SOCHOU NA KÁMÍ1TÍ 1VOBODY V MĚLNÍKU. VINAŘSTVÍ pohled 1:50 celkový pohled 1:500

123 u

124 38

125 Ji "s?\-:*~ "-> rtŕ-wk Vř**^ ** *, -;**:«'á.*í ** *

126 hc