Britové vnímají Američany jako blízký národ, navíc je vždy celkem bezpečné si tropit žerty a použít britský humor na Američanovi, protože ten se

Transkript

1 LONDÝN a PAŘÍŽ 2005 Nebylo to ještě ani dva týdny po teroristickém útoku na londýnské metro, když jsme přiletěli 16. července do Anglie my. Přes Londýn jsem letěla už mnohokrát, ale ještě nikdy jsem neměla možnost město poznat ze země. Bruce již Londýn navštívil před mnoha lety v r a toto město si zamiloval. Z letiště Getwick nás dopravil příjemný vláček přímo do samotného centra Londýna. Vše jsem vnímala přímo očima ostříže a trochu se mi ztahovalo hrdlo na pohled všech ozbrojených hlídek se samopaly. Další hlídky se psy procházely každičký vagon a kontrolovaly i zavazadla. Vše probíhalo v klidu a slušně a všichni to brali jako samozřejmou věc. Na nádraží v centru jsme dojeli přesně v čas večeře a rozhodli se tam rovnou najíst. Právě jsme dojídali, když nás hlas z amplionu vyzval k okamžitému opuštění všech nádražních prostor. Bruce se na mě podíval a zeptal se mě co budeme dělat. Já na to povídám: Nevím jak ty, ale já odsud rychle padám. My i všichni okolo jsme začali urychleně opouštět svá místa. V jídelnách klidně, ale rychle přerušili obsluhu, pozhasínali a měli se také k odchodu. Ostatní obchodníci a pracovníci dělali to samé. Vše probíhalo opět velmi spořádaně a v klidu. Každý jsme vzali nějaké to zavazadlo a děti se chytily za ruce a šly těsně za mnou. Nebyl ještě čas na vysvětlování. Myslím, že každého z nás v tu chvíli napadlo, zda bylo dobře do Londýna přijet. Hlavně Bruce vždy za nás cítí velkou odpovědnost. Vyšli jsme ven na velmi zaplněnou ulici a až za dalším rohem se zastavili. Tam jsem dětem vysvětlila, proč jsme byli evakuováni, co je to evakuace a kdy k ní dochází. Pravděpodobně jen nalezli nějaký odložený kufr a tak podle bezpečnostních pravidel, která byla po ještě zpřísněna, raději celou halu evakuovali. Ve zprávách o tom pak ani nic nebylo. Rozrušeni jsme ale byli, a raději se rozhodli mašírovat celou cestu až k hotelu, než nastupovat do metra či autobusu. Dobře jsme se rozhodli. Byl krásný, teplý podvečer a cesta do hotelu nebyla dlouhá. Navíc vedla přímo centrem okolo Parlamentu i Big Benu (který je součástí budovy Parlamentu) a okolo mnoha dalších krásných a historických budov a kostelů. Londýn se nám líbil hned a na první pohled nás okouzlil. Náš hotel Premier Travel Inn byl přímo u řeky Temže s výhledem na Parlament a Big Ben v budově městké radnice. Tato budova je velmi rozsáhlá a tak poskytuje své prostory nejen radnici, ale i restauracím, hotelům a muzeím. Náš hotel byl také umístěn přímo u tzv. Londýnského oka. Druhý den ráno v neděli jsme se na Londýnské oko (London Eye) vydali. Tato mamutí stavba je relativně nová a plní úlohu rozhledny. Vypadá jako obří Ruské kolo s mnoha prosklenými kabinkami, které mají tvar oka. V těchto kabinkách cirkuluje vzduch a můžete se v nich i posadit. Většina turistů však přechází sem a tam, jen aby docílili nejlepšího výhledu na Londýn. Kolo bylo vystavěno odborníky z Velké Británie, Francie, Holandska, Itálie a České republiky. Celá stavba je podepřena ocelovou konstrukcí. Právě tyto ocelové části byly vyrobené v České republice a tak nás tam trochu pojala pýcha našich českých oceláren a jejich pracovníků. Byl nádherný, horký, jasný, letní den. Turisté se začali teprve houfovat před atrakcemi, zatímco my už dávno vyjeli na kolo a rozhlíželi se po Londýně. Londýn je hlavní město Velké Británie a žije zde přes sedm milionů obyvatel. Je to o trochu méně než v minulosti, ale nyní populace začala opět stoupat. Velká Británie se skládá ze Skotska, Severního Irska, Welšska a Anglie. Londýn leží v Anglii. Angličané jsou velmi pyšní na své krásné město a všude hrdě visí britská a anglická vlajka. Britská vlajka je klasická tu co známe, vlajka Anglie je celá bílá s červeným křížem. I ostatní Britové jsou velmi pyšní na svoji zem, a tak pokud nechcete nikoho urazit je nejjistější každého nazývat Britem. Pokud totiž nazvete např. Skota Angličanem rychle vám připomene odkud pochází. ( Jako např. slavná britská herečka Cathryn Zeta- Jones (manželka Michaela Duglase) se všude zapisuje jako Welšanka). Opět všude probíhalo kontrolování batohů, kabel a jiných příručních zavazadel. Opět vše ve velkém klidu a slušně. Britové jsou proslulí svou organizací. Mají vždy vymyšlený systém, který jde rychle a hladce, často podbarven jejich humorem, který se velmi podobá tomu českému. Až v Londýně jsem pochopila proč je toto město tolik oblíbené u Američanů. Velmi rádi sem jezdí. Je to nejen společný jazyk, ale také výtečná kultura, divadlo, organizace a dávná společná historie. Také

2 Britové vnímají Američany jako blízký národ, navíc je vždy celkem bezpečné si tropit žerty a použít britský humor na Američanovi, protože ten se nikdy neurazí a naopak se tím ještě pobaví. To není vždy jisté u jiných národů. Za můj život v Americe jsem také pochopila a mnohokrát se přesvědčila, že se tyto dvě země navzájem respektují a obdivují. Mnoho Britů žije v USA a mnoho Američanů zase v Británii. Američtí snobové se rádi stěhují do Londýna např. s dětmi, aby prý vyrůstali s tím správným přízvukem v angličtině. Velká Británie si i dnes drží velký respekt a pravomoce ve všech svých bývalých koloniích, a tak je pro Brity velmi jednoduché pobývat např. v Kanadě či Austrálii. (V Austrálii má mimochodem britská královna někdy větší pravomoce než v Británii). Londýn mi velmi připomínal Boston u kterého jsme žili pět let. I když je Boston oproti Londýnu maličkým městečkem (má pouhých půl milionu obyvatel), jeho původní architektura je stejná. Zajimavé je, že i nové stavby a nová architektura města je stejná nebo velmi podobná. Hlavně pohledy z řeky jsou na Londýn velmi podobné pohledům z řeky či zátoky v Bostonu. Prostě se nezapře kdo stavěl Boston. A tak se dostávám k našemu dalšímu dobrodružství - cestě lodí k Tower Bridge (Věžnímu mostu) u nejstarší londýnské pevnosti a hradu nazývaného Věž. Tato pevnost byla vystavěna v 11. století a obehnána vodním příkopem napojeným přímo na řeku Temži. Určitě nás nepřekvapilo, že ji stavěli Holanďani. Dávno jsme se již poučili, že kdekoliv se staví cokoliv jen trochu u vody a potřebujete zde nějaký ten kanál, stavitelé jsou Holanďani. Dnes slouží Věž jako turistická atrakce číslo 1. Je to takové mini městečko samo pro sebe. Žijí tu a také vás provázejí bývalé stráže tzv. Bifítři (Beefeater nápoj Gin nazývaný podle těchto ochránců Věže). Dále tu najdete britské korunovační klenoty, klenoty královny Elizabeth II. a dalších. Katunka byla nadšená celou historií Věže a věrně následovala jednoho z Bifítrů, aby si tak vyslechla celé vyprávění. Oběd jsme si dali v docích sv. Kateřiny a posléze se vydali zpět do hotelu metrem. Metro v Londýně je velmi rozsáhlé. Říká se mu Podzemka nebo také hovorově Tuba, což uslyšíte častěji. Po bombovém útoku se prostředí Podzemky změnilo. Některé stanice byli ještě stále dočasně uzavřené nebo zcela zavřené. Na každé stanici stáli asi 4 příslušníci policie a několik pracovníků metra. Ti pak pomáhali cestujícím či turistům najít jinou cestu do cíle pokud byla jejich trasa metrem změněna. Pocity jsme v Podzemce měli smíšené. Na různých trasách jezdí různé vlaky. Některé jsou malé a krátké, vypadají spíše jako raketa. Jiné jsou podobné těm co známe z Prahy. Další jsou zase jiné. Do Podzemky jsou ještě propleteny vlakové trasy, takže londýnské dráhy jsou úplný labyrint. Naštěstí všechny naše stanice, které jsme potřebovali používat my, fungovali dobře. Často jsem myslela na to, jak by bylo jednoduché pronést bomby znovu do metra a vůbec mě nepřekvapilo, když to teroristé den po našem odjezdu z Londýna znovu zkusili. Londýnská Podzemka je vlastně neuhlídatelná od podobných nápadů. Na londýnských ulicích není možné přehlédnout mnoho červených, dvoupatrových autobusů, které absolutně podbarvují atmosféru celého Londýna. Po malém odpočinku jsme se opět vydali zpět do džungle města, tentokrát na Trafalgarské náměstí. Cesta vedla okolo domu Tonyho Blaira v ulici Whitehall č.10. Londýn má mnoho náměstích, ale Trafalgar je asi jedno z nejznámějších. Také tu např. každé vánoce stojí krásný strom z Norska, darovaný Nory, tradice z vděčnosti od II. Světové války, kdy se Anglie postarala a ukryla rodinu norského krále. Na náměstí se líbilo především dětem, protože je zde dovoleno si hrát, lézt po sochách i podstavcích a máchat se ve fontáně. V pondělí ráno jsme se sešli s Katunky kamarádkou Eliškou, která shodou okolností pobývala také v Londýně. Elišku Katunka poznala v Britské škole v Praze. Pomalu jsme se všichni vydali směrem k Buckinghamskému paláci, kde každý den probíhá velkolepá výměna stráží. Prošli jsme jedním z přilehlých a rozsáhlých parků, na které si Britové potrpí. Tyto parky jsou propleteny mnoha cestičkami a ty často mívají svůj význam či název a tak si můžete vybrat kudy jít. My jsme si zvolili cestičku parkem věnovou památce princezny Diany. Katunka, Eliška i Michaelka se bavily pozorováním kachních a labutích mláďat, kterých tu žijí stovky i se svými rodiči. Skvělým domovem se jim stávají jezírka, kterých je všude mnoho a poskytují jim potravu a útočiště. Davy turistů se začínají shromažďovat před Buckinghamským palácem i několik hodin dopředu, aby si našly nejlepší místo na výhled. My jsme se dostavili doporučenou hodinku před. Stráže musí v první řadě ujít asi jeden kilometr od místa kde bydlí až do místa výměny - Buckinghamského paláce, kde žije královna, které slouží. Stráží je mnoho druhů. Oddíly různých

3 stráží se používají k různým účelům. Bylo nám řečeno, že jsme měli ten den štěstí, protože jsme viděli tři druhy stráží. Klasické pěšáky v červených uniformách s černými čepicemi, pak šedivé uniformy, které nosí kapela a nakonec v královské modré barvě se okolo nás projela jízda na koních. Po celou dobu je bezpečnost celého úseku velice bedlivě monitorována a hlídána městskou policií a královskou policií. Také policie na koních je velkou součástí hladkého průběhu. Londýnská policie je přísná a pracuje v ní i mnoho žen. Přesto jsou ke každému velice slušní, i se usmějí, ale nepovolí ze svého příkazu. Myslím, že anglická policie je proslavená svým chováním a má velký respekt. Po londýnských ulicích se pak policie prohání v rychlých, stříbrných autech značky BMW. Čím ale Anglie proslavená není, je jídlo a tak jsme většinou jedli v čínských či řeckých jídelnách. K naší radosti se v Londýně najde i mnoho amerických jídelen a restaurací, které jinde po Evropě nejsou, a tak jsme rádi zavítali do oblíbené Pizza Hut. Dále jsme pokračovali do Westminsterského opatství, což je kostel a hrobka v jednom. Jsou tu pohřbeni lidé, kteří se proslavili v různých oborech a různými činy. Leží tu například královna Elizabeth (Katunky oblíbená královna), Isac Newton, Darwin nebo Dickens. I Shakespeare tu má svůj pomník, ale jeho tělo je uloženo v rodném Stratfordu-Avonu nedaleko Londýna. Pokud jste četli, dnes už i v Čechách, známý bestseller Šifra Mistra Leonarda (v angl. Da Vinci Code) všechna tato místa by vás jistě zajímala, protože v knize se o nich píše. I mě a Bruceovi to nedalo, abychom se na nějaké ty šifry a místa nezaměřili. Bylo to docela zábavné a tajuplné. Také je tu vystavěn památník všem letcům RAF a naše české letce symbolizuje česká vlaječka ve skleněné okenní mozaice nad památníkem. Vzpomněli jsme na všechny tyto statečné krajany. Velký památník je pro ně ještě vystaven u řeky blízko místa, kde stál náš hotel a tak jsme na ně mysleli i každý den, když jsme šli okolo. Z opatství jsme se prošli kolem Parlamentu, který se stal asi mojí nejoblíbenější stavbou v Londýně a děti si tam trochu odpočinuly a zasportovaly v parku. Katunce jsem slíbila, že určitě do dopisu napíšu jak jsem v tomto parku usnula. Byla jsem unavená, tak jsem si prostě sedla na první zelené místo, které jsem našla, zkřížila nohy do tureckého sedu, podložila hlavu rukama a na půl hodinky tvrdě usnula. Musela jsem být asi velmi unavená navíc se schylovalo k dešti což na mě působí jako kilo uspávacích pilulí. Katunka, Eliška i Michaelka mě prý dlouho studovaly a nevěřily, že je možné, aby někdo tvrdě usnul v této pozici a samozdřejmě měly ze mě ohromnou legraci. Nutno dodat, že je to i velmi rušný park. Jak se dalo čekat, teplé počasí nám v Londýně přerušil hustý déšť a tak jsme se na večeři vydali do tzv. Covent Gardens (Covent zahrad), bývalého zastřešeného tržiště, které dnes slouží jako atraktivní místo pro mnoho butiků, obchodů, jídelen, restaurací a pouličních kejklířů, kterých je všude v Londýně velmi mnoho a často předvádějí úžasné kousky. Vydrželi jsme se na ně dívat i přes hodinu a hlavně děti takto rády relaxovaly. Na konci dne se Katunka rozloučila s Eliškou a společně s Brucem ji doprovodili k Hyde Parku, kde Eliška bydlela se svojí maminkou. V úterý se po vedrech prudce ochladilo a foukalo. Ujeli jsme jen pár stanic ke katedrále Sv. Pavla. Katedrála Sv. Pavla je menší a chudší kopií baziliky Sv. Petra ve Vatikánu a tak jsme jí prostě museli také vidět. Je opravdu těžké tyto věci hodnotit po tom, co vidíte samotný Vatikán, protože tam je vše velmi přepychové, vystavěné pro samotného papeže, kdežto všechny ostatní kostely a katedrály jsou pak věnovány pouze jeho podřízeným biskupům. I tak na nás katedrála velmi zapůsobila a děti s Brucem si jí opět vyšlápli až na samý vrcholek. Já jsem tentokrát zůstala dole, vyšla jsem jen do prvního patra (celé jsem si to již vyšla ve Vatikánu) a četla si něco o dlouhé a dramatické historii tohoto místa. Pro naše vrstevníky se tato katedrála nejvíce proslavila a zapsala do dějin svatbou prince Charlese s lady Dianou. Také je zde vystavěn památník všem americkým vojákům z druhé světové války, kteří byli umístěni ve Velké Británii a zahynuli zde. Bylo jich 28 tisíc! I zde jsme uctili památku všech statečných krajanů. Některé turistické atrakce jsou zdarma jako např. výměna stráží ap. Vstupy do kostelů či katedrál jsou však v Londýně poměrně drahé. I tak si je turisti dopřávají. Např. vstup do Sv. Pavla činil cca 10 dolarů na osobu, rodiny pak mají menší slevy. Potěšilo mě zde potkat i pár českých turistů a to i celé rodiny s dětmi i s malými dětmi. Po mostě Milenium, který je v Londýně nový a určený jen pro chodce, jsme přešli až k divadlu Williama Shakespeara, kde se denně hraje, ale naším cílem bylo voskové muzeum Madam Toussand. Tam jsme se opravdu vyřádili. Voskové muzeum MT je plné slavných osobností, politiků, herců, zpěváků ze součastnosti i historie. Na figuríny si můžete sáhnout, fotit se s nimi a dokonce jim

4 i šeptat tajnosti do ucha. Některé z nich pak na vaše šeptání reagují. Jak, to neprozradím, budete si tam muset zajet. Některé voskové modely vypadají velmi opravdově a tak mám teď pocit, že jsem povečeřela s hercem Georgem Clooneym. Katunka poseděla s Julií Roberts a Bruce se obejmul s Albertem Einsteinem. Michaelka, až na Elvise a pár populárních herců, neznala nikoho, ale bavila se s námi jako kdyby je znala. Také jí zaujali historické osobnosti např. její oblíbená královna Victorie nebo jízda londýnským taxíkem, který vás v pár minutách proveze historií Londýna. Ve středu opouštíme náš hotel a s ním i celý krásný Londýn. Ze stanice Waterloo nám odjíždí vlak Eurostar do Paříže a bude se s námi řítit pod kanálem La Manch. Vlak Eurostar je moderní a jízda v něm je velice příjemná a velmi hladká. Neslyšíte žadné klapoty kolejnic ani nepocítíte rychlost jakou jede. Asi proto jsme ani nepoznali, když jsme vjeli pod Kanál La Manch. Cesta Kanálem trvá dvacet minut a je to přesně takové jako kdyby jste jeli jakýmkoliv jiným tunelem. Ani při vjezdu či výjezdu jsme nezaznamenali nic vyjímečného. Vlak jede zelenou krajinou a najednou se vřítí do tunelu a opět vyjede uprostřed zeleně, ale tentokrát je to již ve Francii. Trochu jsem pochybovala zda to opravdu byl ten Canal La Manch, ale Katunka mi pravila: mami podívej auta už zase jezdí na té správné straně, takže musíme být ve Francii! Celá trasa Londýn-Paříž tímto vlakem trvá dvě hodiny padesát minut, z toho pod Kanálem jedete dvacet minut. Kdybychom měli vždy volbu mezi letadlem a vlakem asi bychom volili vlak. Cestování je to rychlé a příjemnější. Náš hotel v Paříži byl přímo v centru a měl mnoho pater. Pokoj byl ve 23. patře a naše strana měla úžasný výhled na Sacré-Coeur (Sakreker). Výhled se lepšil jak přicházela tma a celé panorama se nám začalo podbarvovat mnoha světýlky. Paříž je skvělá! Vyšli jsme procházkou na Champs Ellysée (Šanselisé), slavnou ulici pod Vítězným obloukem a zde jsme také povečeřeli. Dále pokračovali až k Eiffelovce. Naposledy jsem navštívila Paříž k mým dvacátým narozeninám a je až s podivem co všechno člověk zapomene a co si zase naopak pamatuje. Socha Gustava Eiffela, který věž vystavěl, je umístěna hned pod jedním z oblouků konstrukce. Vyjeli jsme výtahem až na samý vrchol. Začalo se stmívat a Eiffelovka se postupně rozsvěcela víc a víc. Dětem se to moc líbilo také proto, že je tato stavba tak notoricky známá po celém světě a také ji už jako minikopii viděli v Epcotu na Floridě a našem oblíbeném Las Vegas. Michaelka také poznala dříve její pražskou kopii, Petřínskou rozhlednu, a tak se nemohla dočkat originálu. Teď tu tedy byl. Eiffelova věž v celé své kráse. Nemohli jsme se od ní odtrhnout a Bruce fotil a fotil. Fotil děti na věži i pod věží, zblízka i zdálky. Na závěr se nám věž celá rozblikala jako vánoční strom. Prý to tak dělají od r Je to opravdu moc hezké. Čtvrtek Nocleh v hotelu Concorde de La Fayette byl spojený se snídaní. Hned u vchodu do jídelny nás vítala půvabná Francouzka slovy: Bonjour Mademoissele, Bonjour Monsieur ( Dobré ráno paní, dobré ráno pane). Už to samo od sebe vám zpříjemní začátek dne. I když francouzky neumím je to pro mě nejpříjemnější jazyk na poslech. Ve Francii chutná vše lahodně. Jídlo je ochucené tak akorát. Žádné silné příchutě, vše samo o sobě prostě chutná dobře. Pak si, ale Katunka vzpomněla, že zapomněla ve včerejším vlaku část svých šperků, náušniček a radůstek, které sebou vezla. Rozjeli jsme se je hledat zpět na nádraží. Velmi ochotně se nás tam ujali a mladý pracovník ze Ztrát a nálezů s námi trpělivě vše prohledával. Šperky se nakonec stejně nenašly. Byl z toho smutek, ale také ponaučení pro příště. Někdy se prostě takové věci stanou i když si na ně dáváme velký pozor. Po ránu je na takovém pařížkém nádraží velký provoz a frmol. Vlaky příjíždějí, odjíždějí zblízka i daleka. Stejně tak jako v Londýně i zde je metro propletené s vlaky, mnoho tras vás doveze kam potřebujete. Nádraží bylo čisté a přehledné, všichni pracovníci hovoří anglicky, nebyl tudíž problém domluvy. Byli jsme svědky i jednoho zatčení. Přímo před námi chytila policie kapsářku, která byla po ránu velmi pilná a odnášela si tři plné kabelky. Policie ji doslova chňapla pod křídly a odtáhla pryč. Ve městech se stále něco děje a při našich cestách jsme svědky mnoha příhod, scének a událostí o kterých pak přemýšlíme a diskutujeme. Výhoda je v tom, že když cestujeme jako rodina a každý si všimne něčeho jiného, a na každého působí různé věci jinak, je z toho pak mnoho různých zážitků a pocitů. Je zajimavé, jak každý člověk vnímá okolí rozdílně.

5 Metro v Paříži je pěkné, vagony větší než v Londýně a zdálo se nám i pohodlnější. Vagony jsou jako velká harmonika a tak je možné přehlédnout celý vlak z prvního vagonu až do posledního. Dětem se to líbilo především v zatáčkách. Naším cílem dnešního rána byla katedrála Notredame (Stará dáma). Byl teplý den, příjemný na turistiku. Notredame jsme si celý prohlédli a obešli podél řeky Seiny. Je zde velice hezký park, kterým jsme se dostali až na druhou stranu řeky do Latinské čtvrti. Latinská čtvrť se tak jmenuje, protože se tu mluvilo pouze latinsky. Dříve to bývala čvrť plná umělců, ale od 1. svět. války se změnila na čtvrť studentů, kteří tu žijí a scházejí se tu. Nedaleko také začínají budovy univerzity Sorbonne. Latinská čtvrť je doslova poseta obchůdky, krámky, restauracemi všech druhů a především stánky, kde vám v minutě připraví výtečné pařížské palačinky. V Americe jsou známé pod jménem Crapes (Krejps) a velmi oblíbené. Jsou podstatně větší a tenčí než naše české palačinky a můžete do nich vložit vlastně cokoliv se vám zlíbí. V Paříži je nejoblíbenější příchuť jahody s čokoládou-nutelou. Stejně tak to bylo i u zmrzlin, nikde vám nezapomenou nabídnout jahodovou, vždy alespoň dva druhy. Velmi ochotně nás na oběd uvítali v řecké restauraci. Měli tam svižný, rychlý, řecký personál a výtečného kuchaře a tak jsme poobědvali pod pařížskou oblohou na malém dvorečku, obklopeni malebnými domy s teráskou či malou pavlačí. Naše dny v Londýně byly velmi intenzivní a tak jsme se rozhodli v Paříži více relaxovat. Paříž byla opět plná turistů, především bohatých Arabů. Celé arabské rodiny se pohybovaly všude po Paříži a nebylo možné je přehlédnout. V našem hotelu jich bylo ubytováno mnoho. Sem jsme se také vrátili na malý odpočinek před podvečerem a opět se vydali ven později, abychom si prohlédli Vítězný oblouk a Bruce s dětmi opět vyšli až na vrchol. V pátek jsme se vydali do muzea Louvre. Není možné navštívit Paříž a nevidět Monu Lisu. Nechtěli jsme trávit v Louvru dlouhou dobu, ale chtěli jsme ukázat dětem jen pár podstatných děl. Míša se těšila na Monu Lisu a velmi prožívala příběh, který jsme jí o obraze četli. Katunka si pak v muzeu našla i jiné obrazy, které zná ze školy a patří mezi její oblíbené. Zašli jsme i do druhého křídla budovy, kde se nacházejí sochy. V Louvru bylo ten den mnoho turistů a především studentůturistů. Jelikož nemám ráda davy, snažím se z těchto míst rychle dostat. Rychle je v evropských muzeích pouze relativní slovo, protože výstavní síně jsou tak do sebe propletené a v Louvru momentálně špatně značené, že i tak vám zabere nějaký čas se promotat k východu. Takže ať chcete nebo nechcete uvidíte ještě mnoho uměleckých kousků, které jste vidět neplánovali. Jak jsme tak chodili sem a tam, zjistila jsem, že vlastně nemám vůbec ráda sochy. Bylo to pro mě nové poznání. Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela, ale zde mi najednou došlo, že se vlastně na sochy nerada dívám. Miluji obrazy a téměř všechno další umění, ale sochy mě připadají neživé a nudné. Mám ráda sochy, které jsou součástí nějaké stavby nebo sochy jako ozdoby mostů či fontán avšak muzea plná soch mě unavují. Bruce má naopak sochy rád a zajímají ho, více je už vybíravý v obrazech. Dětem chceme ukázat všechno a později si už samy mohou zvolit co je bude více či méně zajímat. Odpoledne jsme popojeli vlakem za Paříž do městečka Versailles a prošli se celým nádherným zámkem a zahradami. Zde jsme se opět přesvědčili jak se celá evropská historie proplétá a zapadá do sebe. Ať už navštívíte zámek Versailles nebo české Konopiště či bavorský Neuschwanstein, vždy nakonec narazíte na souvislosti mezi panovníky a jejich potomky a společnou historii mezi evropskými zeměmi. Tím, že jsme všechna tato místa navštívili v rozpětí půl roku, měli jsme vše v paměti čerstvé a dobře se nám pamatovali návaznosti v dějinách. Zámek Versailles prodělavá rozsáhlé rekonstrukce a postupně bude celý opraven a vyzdoben novou fasádou i novou výzdobou interiérů. Vše by mělo být hotové po roce 2007 a tak pokud si chcete Versailles prohlédnout, počkala bych do této doby. Zahrady však byly v celé své kráse poseté mnoha květy. Přestože jsme dohromady byli ve Versailles už několikrát nikdy jsme neměli to šteští uvidět místní fontány v celé své kráse. Na otázku: Kdy budou zapnuté fontány?, nám bylo odpovězeno vždy stejně. Přišli jsme ve špatný den a fontány budou k vidění zítra. Jelikož se nám to stalo již asi po čtvrté, pochybujeme o tom, zda jim ty fontány vůbec fungují. Prosím dejte mi vedět pokud jste zažili ve Versailles fontány chrlící vodu a kdy to bylo. Parky Versailles jsou obrovské. Část jsme prošli a část jsme projeli v kočáře taženým koňmi. Pozemky Versailles jsou zakončené jezerem po kterém se na závěr dne Bruce a dcery projeli na lodičce.

6 Městečko Versailles jako takové, je hezké a klidné, a kdybych tam žila, vím, kam bych chodila nakupovat potraviny. Mají tam tržiště plné čerstvé zeleniny, ovoce, ryb a jiných mořských živočichů a další druhy masa. Zelenina i ovoce do oběda zmizí, ale rybí trhy jsou otevřeny celý den. Na krásně nazdobených pultech plné ledu se předvádí směsice mořského jídla ráno jsme se zpožděním odletěli zpět do Prahy. KD