MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta Katedra historie. Diplomová práce. Brno Monika Faltýnková

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta Katedra historie Diplomová práce Brno 2008 Monika Faltýnková

2 MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta Katedra historie Protifašistický odboj na Konicku (na pozadí historicko-dokumentační činnosti Leopolda Färbera) Diplomová práce Vedoucí: Doc. PhDr. František Čapka, CSc. Autor: Monika Faltýnková Brno 2008

3 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla veškerou literaturu a prameny, které jsem použila. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Budětsku dne..

4 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Doc. PhDr. Františku Čapkovi, CSc. za cenné rady, připomínky a za odbornou pomoc při zpracování této diplomové práce. Děkuji také panu Leopoldu Färberovi, který mi poskytl řadu užitečných materiálů a podělil se o své osobní vzpomínky, čímž mi umožnil nahlédnout do problematiky sledované doby zcela netradičním způsobem. V neposlední řadě bych chtěla poděkovat rodině a svému příteli za obětavou podporu během mého studia.

5 4 OBSAH ÚVOD... 6 I. KONICKO ZA VÁLKY A OKUPACE Život hospodářský a politický, poměry sociální Partyzánská činnost. 15 II. PARTYZÁNSKÉ SKUPINY PŮSOBÍCÍ V OBLASTI Skupina Zelený kádr Partyzánský oddíl Jermak Partyzánská skupiny Prokop Holý Rikitan Pátý partyzánský oddíl Juraj Oddíl Věra 31 III. NÁRODNÍ ODBOJOVÉ ODRAGIZACE Obrana národa Sokolský odboj Petiční výbor Věrni zůstaneme.. 34 IV. ILEGÁLNÍ KOMUNISTICKÉ HNUTÍ V. KONEC VÁLKY NA KONICKU VI. PAMÁTNÁ MÍSTA ODBOJE NA KONICKU 43 VII. LEOPOLD FÄRBER Životní osudy Dokumentace protifašistické rezistence. 53 VIII. METODICKO-DIDAKTICKÉ VYUŽITÍ PRÁCE V HODINÁCH DĚJEPISU Nové metody a formy výuky Dotazník. 60

6 5 ZÁVĚR SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY 69 A) Seznam pramenů 69 a) archivní prameny b) tištěné prameny.. 70 c) noviny a časopisy d) vzpomínky pamětníků 71 B) Seznam literatury RESUMÉ PŘÍLOHY 75 Seznam příloh 75 A) Textové přílohy.. 75 B) Obrazové přílohy C) Audionahrávka.. 78

7 6 ÚVOD Čas vše mění, i časy Není patrně lepší myšlenky, než obsahuje tento verš Kollárovy Slávy dcery, kterou by se dala uvést má diplomová práce o protifašistickém odboji na Konicku. Okupace českých zemí nacistickým Německem vytvořila takové prostředí, kdy se každý jednotlivec, rodina i skupina dostali i proti své vůli do mezní životní situace. Život prostých lidí byl plný dramatičnosti, nesmírného hrdinství a oddanosti, ale také i rozporných názorů. To je třeba mít stále na paměti a posuzovat minulé události v rámci jejich dobové podmíněnosti. Vznikla celá řada neoprávněných legend, nehistorických a účelových soudů. Pravdivý obraz zůstává cílem, ke kterému se dá jen přiblížit bez nároku na jeho definitivní podobu. Na úvod chci zdůraznit, že cílem mého úsilí bylo spíše shromáždit co nejvíce informací, které jsou k danému tématu k dispozici, nevyhýbat se kritice a podat pokud možno objektivní celkový obraz o boji proti nacistickým okupantům na Konicku, aby na něj mohli navázat další zájemci a badatelé. Je třeba upozornit, že popis protifašistického odboje nemůže postihnout všechny události, které se mohou zdát místnímu zasvěcenci důležité. Při čtení této práce je třeba vycházet z toho, že na toto téma nebylo doposud zpracováno ucelené dílo a že od sledované doby uplynulo několik desítek let. Téma protifašistického odboje na Konicku jsem si vybrala proto, že pro dnešní generaci je doba okupace nanejvýš matnou vzpomínkou, ještě spíše však legendou, a za druhé proto, že kolem odboje na Konicku vládlo po mnoho let mlčení. Prožité utrpení a nezhojené křivdy spáchané okupanty a jejich pomahači přežívají u pamětníků dodnes. Proč je v dnešní době důležité připomínat si události druhé světové války? Myslím, že lidé by si měli uvědomit, že válečné události a protifašistický odboj nejsou jen dějinnými fakty, ale také příběhy konkrétních mužů, žen a dětí, z nichž každý měl vlastní tvář, vlastnosti a především nárok na lidskou důstojnost. Je nutné si uvědomit, že žít s vědomím minulosti má pro budoucnost veliký význam. Abych zjistila, jaké povědomí mají žáci základní školy o problematice druhé světové války a o protifašistickém odboji na Konicku, uspořádala jsem malou anketu

8 7 týkající se tohoto tématu. Anketa není v žádném případě pokus o reprezentativní výzkum, spíše měla studenty povzbudit k zamyšlení a k diskusi nad odpověďmi vrstevníků. Jako většina dokumentů a historických děl, která zachycují léta odboje českého lidu proti fašismu a válce, je i moje diplomová práce sborníkového charakteru. Je sestavena především z archivních dokumentů Leopolda Färbera, ze vzpomínek pamětníků, kronikářských záznamů a studií historiků. Širší historický rámec jsem se snažila vytvořit zařazením obecnější kapitoly o hospodářské, politické a kulturní situaci na Konicku v době nacistické okupace. Druhá kapitola je věnována partyzánským skupinám, které na Konicku působily. V rozhovorech a při studiu písemných materiálů jsem se setkávala s názorem, že počátky partyzánského hnutí vznikaly v tomto prostoru až po seskoku skupiny Jermak u Ruprechtova na podzim roku Při hlubším studiu celé otázky jsem zjistila, že zárodky partyzánského hnutí zde vznikaly již na počátku roku Tento začátek však nelze chápat jako nějaké hnutí hluboce organizované, ale spíše jako určitou formu odporu proti fašistickým okupantům. Jedním z prvních míst, kde se začala organizovat partyzánská činnost, byla obec Dzbel u Konice. Odbojovou činnost zde začal rozvíjet truhlářský dělník František Vychodil. Kolem něho vznikala první partyzánská skupina s označením Zelený kádr. Kapitola pojednává i o dalších skupinách, které v oblasti působily : Jermak, Prokop Holý, Juraj, Věra atd. V prvním období nacistické okupace bylo typické, že vzniklo vedle sebe několik celostátních odbojových organizací. Byly to zejména Obrana národa, Politické ústředí, Petiční výbor Věrni zůstaneme a se specifickou rolí vystupoval Sokol. Podrobněji se těmto skupinám věnuji ve třetí kapitole. Následující kapitola je věnována ilegálnímu komunistickému hnutí. Perzekuce KSČ byla dovršena 27. prosince 1938 zákazem její činnosti a zabavením jejího majetku. Komunistická strana se již v této době začala připravovat na ilegální práci, postavila se proti fašismu i proti reakčním tendencím pomnichovského Česko-Slovenska. Toto dílo by nemohlo vzniknout bez celé řady archivních dokumentů Leopolda Färbera, jehož životním osudům a práci je věnována závěrečná kapitola. Jsou to

9 8 především některé dokumenty vzešlé z činnosti partyzánských oddílů ještě v době nacistické okupace nebo krátce po ní, které přinášejí ve většině případů autentická fakta. Dále jsou to materiály Komise pro udělování osvědčení o odbojové činnosti podle zákona č. 255/46 Sb. I když se při udělování zmíněného osvědčení vyžadují přesné údaje a věrohodná svědectví tří svědků, bylo nutné fakta konfrontovat i s jinými materiály. U těchto žádostí se jedná především o činnost jednotlivce, a málokdy jsou zde uváděny informace k činnosti jednotky jako celku. Přes uvedené výhrady jsou tyto materiály velice cenné a bylo nutné s nimi pracovat. Poměrně přesné údaje podávají záznamy o sestavení jednotky, o výcviku jejich členů, informace o její výzbroji a výstroji, odeslané a přijaté telegramy, přehledy o diverzních akcích proti železniční dopravě a zejména pak poválečná hlášení velitelů. Velmi cenným pramenem jsou vzpomínky účastníků odboje. Mnohé důležité momenty z historie protifašistického odboje na Konicku jsou zachyceny pouze v nich. Při využívání tohoto druhu pramene je třeba používat metod historické kritiky ještě precizněji než u ostatních druhů pramenů, neboť vzpomínkové pasáže se nemohou vyhnout subjektivnímu pojetí některých událostí. Text práce je doplněn četnými dokumentárními fotografiemi z Färberova archivu, z nichž některé jsou uveřejněny poprvé. Důležité archivní materiály jsou uloženy ve Státním okresním archivu Olomouc. Je to především fond Okresního úřadu v Litovli. Nejdůležitější část fondu tvoří prezidiální spisy, kompletně dochované z let , zachycující všechny politické události regionu. Téměř zcela dochovaná všeobecná registratura se sčítacími operáty podávající obraz života litovelského a konického okresu od roku 1850 až do konce druhé světové války. V této souvislosti je třeba se zmínit o fondu Českého svazu protifašistických bojovníků místní organizace Konice, který je uložen ve Státním okresním archivu Prostějov. Využita z něj byla především potvrzení o odbojové činnosti, dokumentace k odboji, fotografie a alba památníků v okrese. Pokud se týká materiálů protektorátní provenience, zejména četnických hlášení, je třeba si uvědomit, že mnozí četníci byli přesvědčenými vlastenci a nechtěli svou činností přispívat k pronásledování partyzánů a odbojářů. Na základě příslušných hlášení četnických stanic je možno sestavit trasu přesunů oddílu i návštěvy jednotlivých obcí a jejich obyvatel. Fondy četnických stanic na Konicku, z kterých jsem čerpala při psaní své práce, jsou uloženy ve Státním okresním archivu v Prostějově. Jiný soubor

10 9 důležitých pramenů představují kroniky nejrůznějšího druhu, ať už jsou to kroniky obecní nebo školní, uložené převážně ve Státním okresním archivu Prostějov nebo ještě na jednotlivých obecních úřadech či školách. Téma partyzánského hnutí a partyzánských bojů je velice atraktivní a čtenářsky žádané, a proto se ho často ujímají novináři a publicisté. Výsledkem jejich práce jsou většinou díla čtivá a poutavá, ale jejich dokumentární hodnota bývá malá. Články otištěné v prostějovských a konických novinách a časopisech mnohdy přejímají pramenné údaje nekriticky. Čerpala jsem především z kulturně politického časopisu Štafeta a z Prostějovského týdne, ovšem obsah článků bylo třeba podrobit důkladné historické kritice. Příkladem může být článek Ludmily Grůzové Prostějovsko a Konicko v partyzánském hnutí, ve kterém je řada formulací poplatná době vzniku článku, v textu je mnoho nepřesností, omylů i zamlčování důležitých fakt. Je těžké stavět se k problematice realisticky a nenechat se ovlivnit zavádějícími fakty některých autorů. Přečetla jsem několik publikací, přičemž každá z nich vidí danou problematiku z jiného úhlu pohledu. Navíc práce celostátního charakteru nepodávají systematický obraz o sledované oblasti a zabývají se těmito místy jen v rámci širších souvislostí. Z monografických prací jsou to na prvním místě publikace Josefa Bartoše Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku, Prostějovsko v době nacistické okupace a protifašistický odboj v letech a práce s názvem Javoříčko (pravda a legendy). Tyto tři práce posouvají naše znalosti o historii partyzánských oddílů na Konicku podstatně kupředu. Prvně jmenovaná syntéza, opírající se jak o důkladný archivní výzkum, tak o práce monografického charakteru, je ve svých údajích přesná a spolehlivá. Druhá publikace uvádí řadu odbojových skupin, zabývá se jejich činností, střety s ozbrojenou mocí, drastickými represáliemi nacistických bezpečnostních složek a osudy zatčených a vězněných odbojových pracovníků. Z prací všeobecného charakteru je to především dílo Český antifašismus a odboj a také kolektivní dílo československých vojenských historiků Partyzánské hnutí v Československu za druhé světové války. Obě publikace podávají ucelenější a hlubší pohled na jednotlivé etapy protifašistického odboje, obsahují množství faktografických

11 10 údajů. Dále je možné připomenout přehlednou práci Zdeňka Jelínka Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech Velmi cenná fakta přinášejí publikace, které se věnují jednotlivým partyzánským oddílům. V roce 1976 vydává Josef Přikryl knihu 1. československá brigáda Jana Žižky a v roce 1984 práci věnovanou historii partyzánské skupiny Zelený kádr. O skupině Juraj pojednává Pavel Kopeček v práci s názvem Činnost partyzánského oddílu Juraj na střední Moravě. V neposlední řadě je třeba připomenout knihu Vojtěcha Žampacha Partyzánské portréty, která přináší životopisné medailónky některých velitelů partyzánských skupin působících na Konicku. Diplomová práce by měla být svědectvím o historii, která je dodnes stále živá!

12 11 I. KONICKO ZA VÁLKY A OKUPACE I. 1. Život hospodářský a politický, poměry sociální Konickem ve sledované době rozumíme především tehdejší soudní okres Konice, který náležel administrativně do správního okresu Litovel, ale inklinoval spíše k městu Prostějov a byl v letech 1949 a zejména 1960 připojen k okresu Prostějov. Ke Konicku lze počítat i obec Kladky, která patřila k soudnímu okresu Jevíčko (do roku 1938 politický okres Moravská Třebová), ale za okupace (a znovu v letech ) byla připojena k Litovelsku. Do oblasti zahrnujeme i několik německých obcí kolem Brodku u Konice, které byly 14. listopadu 1938 okupovány Německem a začleněny do říšskoněmecké župy Sudety, resp. do kompetence landrátu v Moravské Třebové. Velikost regionu si nejlépe uvědomíme podle toho, že k soudnímu okresu Konice náleželo v roce 1938 celkem 35 obcí (včetně německých ostrůvků). Již v období předmnichovské republiky zde došlo ke značnému poklesu obyvatelstva, způsobenému úpadkem domácké výroby a také nedostatkem pracovních příležitostí. Podle sčítání v roce 1930 měl soudní okres Konice obyvatel. Šlo o oblast převážně českou, kde většina německého obyvatelstva byla soustředěna do již zmíněného německého ostrůvku, který se skládal z Brodku u Konice, Dešné, Lhoty, Labutic, Skřípova a Runářova. 1 Nejvíce občanů se hlásilo ke katolicismu (20 300). Odklon od katolické církve po roce 1918 se projevil hlavně ve prospěch československé církve a pravoslavného vyznání. 2 Hornatějšímu charakteru okresu odpovídalo drsnější podnebí s průměrnou roční teplotou od 7 do 8,5 o C, klimatická oblast mírně teplá, vlhká. Konická vrchovina představovala členité území ve východní části Drahanské vrchoviny. Povrch stupňovitě klesá východním směrem od nejvyššího bodu Skalky k Hornomoravskému úvalu. 1 Viz blíže: Historický místopis Moravy a Slezska , sv. 3, Ostrava 1972, s Sloupský, J.: Kdy se Němci usazovali na Konicku. In: Vlastivědný sborník střední a severní Moravy, 1936, s. 25. Jako první byla německým obyvatelstvem obsazena obec Skřípov v letech Je tedy zřejmé, že Němci na Konicku byli vesměs pozdní přistěhovalci. Už slovanská jména vesnic, jichž sami Němci užívali, bezpečně svědčí o jejich slovanském původu. 2 Tamtéž, s. 67. Ve 20. letech 20. století došlo k náboženským třenicím, které si na mnoha místech vyžádaly vojenský zásah. V obcích Hluchov, Laškov a Pěnčín měla poté značné pozice československá církev.

13 12 Okraje vrchoviny jsou značně členité a rozřezané hlubokými údolími. Obce byly poměrně zaostalé a chudé, převládala drobná výroba dřevěného, proutěného a slaměného zboží. Průmysl byl zastoupen nevýrazně. Rozmohla se pouze domácká výroba, zvláště v textilním a oděvním průmyslu, orientovaná především na Šternberk a Prostějov. Podle údajů z roku 1930 bylo na Konicku 461 závodů s 870 pracovníky pro výrobu oděvů a 516 závodů s 767 pracovníky pro výrobu obuvi. Vedle venkovského hospodářství byla typická rozsáhlá síť domáckých krejčí. Od počátku okupace bylo možno sledovat prudký pokles produktivity práce, objevovala se řada sabotáží. Postavení dělníků se v důsledku militarizace veškerého hospodářství značně zhoršovalo a také mzdy klesaly. Byla sice odstraněna nezaměstnanost, ale nahradila ji pracovní povinnost s vyčerpávající pracovní dobou, bez běžných zaměstnaneckých práv a bez možnosti jakkoliv se bránit. Potraviny, šatstvo, obuv i další produkty denní potřeby byly jen na příděl. Tzv. vázané a přídělové hospodářství přinášelo celkové zbídačování a snižování sociálních pozic obyvatel, zejména nižších sociálních vrstev. Soudní okres patřil do obilnářské oblasti, ovšem výnosy zde byly velmi nízké. Značná pozornost byla věnována chovu hovězího a vepřového dobytka. Za první pozemkové reformy byla zabrána velká část zemědělské půdy velkostatků, ale lesní půda byla majitelům ponechána a konfiskována až po roce Držitelé do 5 ha půdy obhospodařovali 37% půdy, kdežto statkáři nad 50 ha vlastnili 16% půdy. Za války byli rolníci zatíženi povinnými dávkami, které předepisoval okresní úřad v Litovli. Dávky byly předepsány podle výměry půdy. Podobně byly předepsány i výměry masa. Systém povinných dodávek nutil drobné zemědělce prodávat zemědělské produkty za nízké ceny, které nezajišťovaly rentabilitu jejich zemědělské výroby. Řada drobných rolníků riskovala a zásobovala rodiny perzekuovaných a později i partyzánské oddíly. Na příděly byli odkázáni také řemeslníci, obchodníci, hostinští a další živnostníci, přičemž jim stále hrozilo nebezpečí uzavření živnosti a poslání do továren. Od roku 1889 procházela Konickem železniční trať Prostějov-Chornice, ovšem chybělo spojení mezi Litovlí a Konicí. Ze silniční sítě byla nejdůležitější silnice Prostějov-Konice-Praha.

14 13 Konice byla sídlem okresního a berního úřadu, působilo zde pět advokátních kanceláří a 3 lékaři. Dále zde byla soustředěna pošta, telefonní centrála četnické stanice, měšťanská škola, hospodářská škola, učňovská škola, tři stavební firmy, dvě záložny, tři mlýny, tři pekárny, dva obilné sklady, sodovkárna, tiskárna, devět hostinců a také velkostatek. Čtyřikrát do roka se ve městě konaly jarmarky spojené s dobytčími trhy. Politický život ovlivňoval hlavně celkový zemědělský ráz okresu a národnostní poměry. Jednoznačně dominovala strana agrární a strana lidová. Dělnictvo okresu sympatizovalo se sociální demokracií, ke KSČ se hlásila jen jeho malá část. Německé strany měly oporu v oblastech brodeckého jazykového ostrůvku. Podle výsledků parlamentních voleb v roce 1935 zvítězila strana agrární (3.282 hlasů), která jen nepatrně předstihla stranu lidovou (3.225). Třetí místo obsadili sociální demokraté (1.637). V obcích německého ostrůvku zvítězila jednoznačně Henleinova Sudetoněmecká strana (2.203). Kulturním a školským střediskem okresu byla Konice na horním toku řeky Jesenky, nadmořská výška přibližně 430 m, asi 18 km severozápadně od Prostějova, německy zvaná Konitz. Působila zde řada spolků, zejména spolky národní a politické, odborové a sportovní. O kulturní činnost se staraly především spolky Orel (od 1920), Národní jednota (od 1905), Omladina (od 1909), Sokol (od 1901), hasičský spolek a několik divadelních a zájmových spolků. Junák v Konici fungoval až do roku 1940, kdy byl nacisty zakázán. Dále existoval tajně a po roce 1945 obnovil svou činnost. 3 Po mnichovském diktátu došlo k omezení politické škály jen na dvě strany, tj. Stranu národní jednoty a Stranu práce. Jedna navazovala na pravicově národní, druhá na sociálně demokratické tradice. Obě dvě tyto strany měly na Konicku poměrně velký vliv. Činnost komunistické strany byla zastavena 21. října 1938 a současně byly rozpuštěny všechny masové organizace, které ovlivňovala Federace proletářské tělovýchovy, Svaz mladých, Solidarita, Sdružení pro obranu práv a další. Úředně zakázána byla KSČ 27. prosince Během válečných let byl politický život zcela zastaven. V obcích byla zrušena volitelnost obecních samosprávných orgánů a 3 Historický místopis Moravy a Slezska , c. d., s. 72. K soudnímu okresu Konice náležely obce: Konice, Bohuslavice, Brodek, Březina, Březko, Budětsko, Dešná, Dzbel, Hačky, Hluchov, Hrochov, Hvozd, Jesenec, Klužínek, Krakovec, Křemenec, Labutice, Ladín, Laškov, Lhota, Ludmírov, Luká, Maleny, Stražisko, Milkov, Nová Dědina, Ochoz, Pěnčín, Polomí, Ponikev, Přemyslovce, Raková, Runářov, Růžov, Skřípov, Suchdol, Štarnov, Vojtěchov. Státní okresní archíc Olomouc (dále jen SOkA Olomouc), Okresní úřad Litovel, evidence spolků soudní okres Konice, kart. 547, inv. č. 735.

15 14 starostové byli jmenováni. Čechům byla po 15. březnu 1939 povolena jediná politická organizace - Národní souručenství. Byla zakládána jako jakási podpora protektorátní vlády, ale v řadách českého národa byla chápána spíše jako vyjádření příslušnosti a věrnosti k českému národu. Proto členství v této organizaci bylo samozřejmé a podobalo se sčítání českých obyvatel. Do této jediné strany se přihlásilo v březnu a dubnu 1939 přes 97% mužské dospělé populace. Tímto vznikla půda pro určitou formu národního odboje, i když zde byly i rozdílné zájmy protektorátních orgánů a českých fašistů. Avšak je nutné zmínit, že tzv. pořadatelské sbory Národního souručenství sehrály významnou roli při vytváření ilegální sítě Obrany národa. 4 Postupně byl omezován i český spolkový život. V prvé řadě se jednalo o zákaz Sokola, ale i Orla a Junáka. Podařilo se zachovat jen některé sportovní kluby a všeobecně potřebné spolky hasičské. Kulturní a společenské akce také nebyly povětšinou konány, snad kromě povinných státních výročí vyhlašovaných protektorátní vládou. České knihovny ve městech i na vesnicích podléhaly přísnému nacistickému dozoru. Pokračovala germanizace českých škol. Na všech obecných a měšťanských školách měli učitelé za povinnost zdůrazňovat vše, co by podporovalo soužití s německým národem v rámci Velkoněmecké říše. Obsah vyučování nesměl odporovat tehdejšímu postavení Protektorátu Čechy a Morava. 5 Česká protektorátní společnost se rozdělila do tří proudů. Podobně tomu bylo i na Konicku, kde se výrazně nejpočetnější stal střední proud. Tvořili ho lidé, kteří nesouhlasili s okupací, ale zůstávali z rozličných důvodů pasivní, snažili se jen přežít. Odbojový proud tvořili lidé, kteří se v rámci svého postavení snažili o rezistenci vůči Němcům a často spolupracovali s odbojem. Dále sem patřili hlavně aktivní bojovníci a příslušníci různých odbojových skupin a organizací. Třetí skupinu tvořil proud kolaborantů, ke kterým patřily skupinky českých fašistů a také zrádci a udavači. I ve stínu nacistické perzekuce, totálního nasazení a náletů žili lidé všedními starostmi, 4 Bartoš, J.: Prostějovsko v době nacistické okupace a protifašistický odboj v letech Olomouc Podrobně viz. Prostějovsko za války, c. d., s Pořadatelské sbory při oficiálním Národním souručenství se členily vojensky na krajské a okresní svazy, dále na roty, čety a družstva, podle specializace pak na oddíly motorizované, jezdecké, spojovací, zásobovací apod. Z přehledu o organizační struktuře pořadatelských sborů vyplývá, že byly organizačně a mnohdy i personálně shodné s budovanou strukturou Obrany národa. Nacistické úřady již 16. května 1939 organizování pořadatelských sborů zakázaly. 5 Z výnosu ministerstva školství a národní osvěty ze dne 8. ledna 1941, č. 1., 968/41-I/1. Ministr školství Emanuel Moravec se dostává roku 1942 do čela tzv. Kuratoria pro výchovu mládeže, organizace, povinně sdružující českou mládež ve věku od deseti do osmnácti let tato mládež je pak vychovávána v nacistickém duchu k loajálnosti k okupační správě.

16 15 sháněli potraviny, chodili do zaměstnání, do škol, ale také do divadel, biografů, na koncerty a výstavy, prožívali své osobní krize, rodinné problémy i drobné radosti. I. 2. Partyzánská činnost Konec třicátých let 20. století znamenal pro Československou republiku zlomové období. V září 1938 po jednání v Mnichově odstoupila ČSR své pohraničí Německu, v březnu 1939 je zbytek území obsazen německým vojskem a vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. O půl roku později začíná druhá světová válka. Hornaté a lesnaté Konicko bylo v době nacistické okupace vhodnou oblastí pro partyzánskou činnost i pro ukrytí hledaných osob. V oblasti působila řada odbojových skupin, například Zelený kádr, Prokop Holý, Věra, Jermak, Obrana národa, Juraj a skupiny kapitána Andrejeva a Kružilina. Součástí kruté podoby války na Konicku byla rovněž tragédie v Javoříčku a na Březském vrchu. Konicko mělo kromě vhodného terénu i tu přednost, že zde šlo o české osídlení venkovského typu s menšími podhorskými vesnicemi, kde žili vedle sebe ne příliš zámožní rolníci a domáčtí dělníci. Svou roli zde sehrálo mnoho dalších faktorů zdánlivě s touto problematikou nesouvisejících, ať už politické rozvrstvení obyvatelstva či dokonce spolková činnost. Významným činitelem byla také blízkost německého ostrůvku kolem Brodku u Konice. Skupinky Henleinových přívrženců z tohoto ostrůvku byly přímou hrozbou celému Konicku a to nejen svými požadavky na připojení k Německu, ale i tím, že byly vyzbrojovány z Německa. 6 Okresní výbor v Litovli podal 2. listopadu 1938 memorandum na ministerstvo vnitra v Praze, které se týkalo definitivní úpravy delimitační čáry s Německem v úseku hraničícím se soudním okresem Konice. Upozorňoval na hrubé porušení zásad mnichovské dohody, hlavně porušení zásady etnografické v neprospěch české národnosti. 7 6 Prostějovský týden, 18. květen 2005, s SOkA Olomouc, Okresní úřad Litovel, delimitace státní hranice s Německem, kart. 665, inv. č Memorandum se týkalo obcí Konice, Hrochov, Suchdol, Čunín, Křemenec, Dzbel, Jesenec a Veselí. Obci Konice byla zabrána polovina katastru z celkové výměry ha. Město žádá o uvolnění celého katastru, neboť v záboru se nacházejí všechny selské malolesy, dále pole a louky místních zemědělců, kteří je nutně potřebují pro svá hospodářství. Dále měla být uvolněna část pozemků tzv. Horka ve výměře 70 ha, na níž se nacházely lesy konického velkostatku.

17 16 Do odboje se zde zapojovali lidé nejrůznějších sociálních i věkových skupin, nejrůznějších politických názorů i povahových vlastností. Dostávali se zde různými cestami a za rozdílných okolností, někteří dokonce souhrou náhod; jejich představy, záměry i osobní lidské kvality pak procházely tvrdou zkouškou ilegální činnosti. Uveďme například situaci, kdy byli občané požádáni neznámými lidmi o přístřeší. Mohlo se jednat o odbojáře, sestřeleného zahraničního letce, ale i o provokatéra z řad gestapa. Pokud se člověk rozhodl pomoci, hrozil trest smrti nejen jemu, ale i celé jeho rodině. Jestliže odmítl v takovém případě pomoci, pak se to mohlo jevit jako zbabělost. Na tomto místě je třeba zmínit osudy Ludmily Rozsívalové a její dcery Miroslavy ze samoty Žleb u Budětska č.78, jejichž podpora měla pro členy partyzánských oddílů cenu nejvyšší cenu lidského života. Obě ženy ukrývaly od srpna 1944 dva letce spojeneckých vojsk, přesněji majora Roberta McDonalda a poručíka Johna Rossala. Letci byli sestřeleni nad Německem, na útěku se dostali až do Budětska. McDonald potřebující ošetření kvůli zápalu plic zůstal u Rozsívalových ve Žlebě a Rossal později pobýval u Rudolfa Snášela v Budětsku č. 83. Oba vojáci se účastnili akcí partyzánské skupiny Jermak. V lednu 1945 došlo k prozrazení pilotů i jejich ošetřovatelek, které poskytovaly pomoc i partyzánům ze skupiny Jermak a Rikitan. Ráno 9. ledna 1945 gestapo zatklo Ludmilu i Miroslavu Rozsívalovy. Následoval krutý výslech v Kounicových kolejích v Brně, při kterém obě ženy zcela jistě mlčely a neprozradily další spojence, jinak by v Budětsku a okolí došlo k dalšímu zatýkání, neboť do partyzánského hnutí zde bylo zapojeno mnoho jiných občanů. McDonald i Rossal se vydali směrem na Valašsko, ale ve Zlíně byli chyceni gestapem a posláni do zajateckého tábora v Rakousku, kde nakonec válku přežili. Ludmila i Miroslava Rozsívalovy zahynuly později v koncentračním táboře Mauthausen. 8 Úkolem partyzánských skupin bylo rozšiřovat partyzánské jednotky o sovětské zajatce, kterým se podařilo uprchnout z německých zajateckých táborů. Dále předávat radiovým spojením zprávy o důležitých objektech a o pohybu nepřítele. Rozvíjet provádění diverzních akcí v silniční a železniční dopravě, narušovat linkové spojení. 8 Státní okresní archiv Prostějov (dále jen SOkA Prostějov), Český svaz protifašistických bojovníků, sv. Budětsko, vzpomínky Korcové. Materiály L. Färbera, sv. Konicko, výpisy z kroniky Budětska. Ve Žlebě skončil svůj život i velitel Zeleného kádru František Vychodil. Odchod letců na Valašsko není nikde datován, nelze zjistit, zda k jejich zatčení ve Zlíně došlo před 9. lednem 1945 nebo až po tomto datu.

18 17 V neposlední řadě vést místní obyvatelstvo k aktivní protifašistické činnosti, která by později přerostla v národně osvobozenecký boj. 9 Sabotážní činy jakéhokoliv druhu měly být podle vyhlášky ze srpna 1939 co nejpřísněji stíhány a potrestány. Za sabotážní čin bylo považováno jakékoliv rušení veřejného života a hospodářství, zejména poškozování důležitých zařízení (železnic, zpravodajských zařízení, vodáren, plynáren, elektrických zařízení, továren atd.), zadržování zboží a v neposlední řadě rozšiřování nepravdivých zpráv slovem i písmem. Odpovědnost za spáchané činy nesl nejen pachatel, nýbrž veškeré obyvatelstvo. 10 Většina konických odbojářů však nežila v ilegalitě, a vedle své odbojové činnosti vykonávala dál svá zaměstnání a žila u svých rodin. Některé tzv. pomocníky partyzánů známe jménem, máme jejich fotografie, známe jejich více než pohnuté osudy. Mnoho jich však zůstalo zapomenuto. Náš dluh vůči nim narůstá s časem a s každým uplynulým rokem se zmenšuje naděje na jeho alespoň uspokojivé splacení. Stovky prostých lidí dokázaly překonat strach z represí nacistického bezpečnostního aparátu a jednat. Svědčí o tom vzpomínky z Horního Štěpánova, které je vhodné reprodukovat alespoň zčásti v původním znění: Přišel unavený, oblečení špatné a byl nemocný, také hladový a vyčerpaný. Oblečení, co měl na sobě, se spálilo. Starali jsme se o něho, on se zotavil a za nějaký čas navázal spojení s partyzány. Přes den nevycházel, ale v noci se scházel s partyzány, ale s námi o tom nemluvil. Takto vzpomíná paní Hamplová na setkání se sovětským důstojníkem Ničajevem koncem roku Marek, J.: Partyzánské hnutí na Prostějovsku. c. d., s SOkA Olomouc, Okresní úřad Litovel, bezpečnostní a trestní záležitosti, kart. 392, inv. č Materiály L. Färbera, sv. Jermak, vzpomínky J. a V. Hamplových. Podle stejného zdroje byla u Jaroměřic (odtud se přesunula do Horního Štěpánova) shozena skupiny NKVD a kapitána ing. Ničajeva z Užhorodu, který se po seskoku musel od prosince 1944 do ledna 1945 léčit na zápal plic.

19 18 II. PARTYZÁNSKÉ SKUPINY PŮSOBÍCÍ V OBLASTI II. 1. Skupina Zelený kádr Na Konicku má Zelený kádr svůj počátek, a také bohužel i svůj konec. Jde o jednu z prvních partyzánských skupin u nás vůbec. Iniciátorem a organizátorem skupiny byl stolařský dělník František Vychodil ze Dzbele, horské vesničky, která ležela na hranici mezi protektorátem a tehdejší župou Sudety. Protiněmecké smýšlení zde bylo velmi silné, neboť nová hranice, oklešťující naší republiku, probíhala přes obecní katastr a sama obec byla ohrožena záborem. Dle výpovědi pamětníků byla proti záboru podávána ministerstvu vnitra v Praze protestní petice s podpisy dzbelských občanů. Podle sčítání v roce 1930 měla obec 519 obyvatel. 12 Počáteční formování skupiny bylo spojeno zejména s rozmnožováním a rozšiřováním protinacistických letáků. Jejich texty koncipoval sám Vychodil, v tisknutí mu pomáhala manželka a její sestra.. K rozšiřování letáků byli zapojeni převážně lidé ze Dzbele (Vychodilovi nevlastní bratři Josef a Ladislav Konečný, švagr Richard Směšný a Josef Zatloukal), ale i z jiných obcí v okolí, např. z Čunína (Ladislav Langer, Vojtěch Grepl, František Poles, Vojtěch Kučera a Jan Kučera), ze Šubířova (Bohumil Vařeka, Miroslav Kröner, Jindřich Müller, Alois Aberle), ze Suchdola, z Kostelce na Hané a z Horního Štěpánova. Prostřednictvím šubířovských spolupracovníků se ilegální letáky dostávaly do odtrženého území kolem Brodku u Konice a byly tamním českým obyvatelstvem přijímány s velkým nadšením. Podrobnější informace o množství a charakteru rozšiřovaných letáků dosud neznáme. Je pravděpodobné, že mezi rozšiřovaným tiskem byl i ilegální časopis V boj Souhrnně v publikaci Přikryl, J.: Zelený kádr, Kroměříž Marek, J.: Partyzánské hnutí na Prostějovsku, Prostějov 1978, s Pamětníci shodně uvádějí, že podnětem k přijetí názvu Zelený kádr byl román V. Rosolka Jan Noha, plukovník Zeleného kádru, pojednávající o osobách, které koncem první světové války na protest proti monarchii uprchly z rakouské armády a skrývaly se v lesích. 13 Dokumentace odboje na Prostějovsku, materiály uložené ve Státním okresním archivu v Prostějově, dále jen DO, sv. Zelený kádr, vzpomínky a materiály J. Soldána aj. Ševcůje.V poválečných dokumentech je někdy Vychodil označován jako rozšiřovatel časopisu V boj, ale jindy jako komunista, resp. sociální demokrat, a také jako příslušník Sokola. Rozhodně však nepatřil k žádné funkcionářské skupině v té či jiné době.

20 19 Druhá fáze odbojové činnosti Františka Vychodila započala v polovině roku 1941, kdy navázal spolupráci s Josefem Masným, obchodníkem z Kroměříže, s nímž se poznal na vojně v roce Společně organizovali přechody politických uprchlíků do Polska, přičemž se dostávali do styku s dalšími osobami činnými v protinacistickém hnutí odporu, např. s vojenskou odbojovou organizací Obrana národa. Další odbojovou činnost Františka Vychodila a Josefa Masného ovlivnil vývoj mezinárodní a také vnitropolitická situace v naší zemi po přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem Vstup Sovětského svazu do války vyvolal v českém národě novou vlnu protifašistického hnutí odporu a posílil naděje na vítězné ukončení války. V odboji se začaly projevovat nové rysy svědčící o radikalismu. V tomto období došlo i ke změně ve vnitřní politice, neboť zastupujícím říšským protektorem pro Protektorát Čechy a Morava se stal Reinhard Heydrich. Brutální teror nacistického okupačního aparátu, nastolený jeho příchodem, znamenal pro mnohé osoby bezprostřední nebezpečí ztráty života a vedl k nutnosti hledat východisko v odchodu do naprosté ilegality. 14 Na jaře roku 1942 se činnost celé skupiny přesunula do prostoru Hostýnských vrchů. Vychodil s Masným začali budovat v Masného chatě u obce Chomýž středisko, které se stalo útočištěm osob stíhaných gestapem, lidí uprchlých z pracovního nasazení v Říši a těch, kteří chtěli aktivně bojovat. Zelený kádr byl též útočištěm uprchlých sovětských zajatců. V roce 1942 měl již pevnou organizaci, která mu vtiskla jasně partyzánský charakter. Do sítě podporovatelů skupiny patřila řada dalších osob z Kroměřížska, Holešovska, Přerovska, Prostějovska, Zlínska a celého protektorátního Ostravska. 15 V práci nelze podrobně popisovat osudy Zeleného kádru v Hostýnských horách, existuje k tomu navíc samostatná publikace J. Přikryla (viz. pozn.1). Z mého hlediska je důležité zejména to, že v květnu a červenci 1942 podnikla skupina několik partyzánských akcí, kterými připoutala pozornost gestapa. Gestapo se proto rozhodlo tuto skupinu zničit pomocí konfidentů, kteří se vydávali za partyzány. Po dvou srážkách 14 Vychodil se rozhodl pro ilegalitu na jaře roku 1942 a fingoval odjezd na práci do Německa. Do ilegality přešli i jeho příbuzní J. a L. Kopeční ze Dzbele, Stanislav Klein z Loštic, Rostislav Strnadel z Rataj a další. Manželka Vychodila se i s dítětem (později zemřelo) odstěhovala k jeho sestře na samotu Žleb u Budětska. František Vychodil vystupoval v ilegalitě pod krycím jménem Karel Čech. Na Ostravsku byl znám pod jménem Franta Dlouhý. Viz: KSČ v protifašistickém boji na Prostějovsku, c.d., s Grůzová, L.: Prostějovsko a Konicko v partyzánském hnutí. In: Zprávy Vlastivědného muzea v Prostějově, 1965, č. 1, s. 7.

21 20 s gestapem v září a říjnu 1942 byla partyzánská skupina rozprášena. František Vychodil a jeho nejbližší druhové unikli před pronásledováním gestapa znovu na Konicko. Od 20. října 1942 se Vychodil ukrýval u své sestry Cecílie Šimkové na samotě Žleb u Budětska (č.p. 53). Josefu Masnému a Rastislavu Strnadelovi poskytla přístřeší rodina železničního zřízence Bohuslava Kapounka ve Dzbeli. V polovině listopadu 1942 přišla na úřadovnu zlínského gestapa zpráva získaná konfidentem, že hledané vedoucí osoby Zeleného kádru se ukrývají v obci Dzbel na Konicku. Vedoucí úřadovny komisař Hans Ziegler začal okamžitě organizovat přepadovou akci. Ráno 24. listopadu 1942 se početné nacistické komando shromáždilo v Prostějově a odtud odjela výprava nacistických pronásledovatelů do obce Dzbel. Celou vesnici obstoupily policejní hlídky. Masný, aby unikl zatčení, se zastřelil, Strnadel byl gestapem zatčen zároveň s rodinou Kapounkovou a dalšími občany, kteří pracovali ve Vychodilově skupině ( J. Kopečný s rodiči, R. Směšný s manželkou, J. Zatloukal a další). Ze Dzbele odjely dva autobusy s německými vojáky a členy gestapa přímo do Budětska. Zastavily u kříže za vsí a vojáci vyrazili směrem ke Žlebu k domku č.p. 53. Gestapo dům obklíčilo, Vychodil se v bezvýchodné situaci na půdě domu zastřelil. Tak krátce po sobě ukončily čestně svůj život vedoucí osobnosti skupiny Zelený kádr. Jejich smrt znamenala poslední úder proti skupině. 16 Akce byla doprovázena rozsáhlým zatýkáním osob, o kterých gestapo vědělo z konfidentského hlášení, že patřily ke spolupracovníkům a podporovatelům Zeleného kádru na Konicku. Z Budětska odvedlo gestapo Cecílii Šimkovou, jejího manžela Stanislava Šimka, Františka a Annu Mazánkovi. Všichni čtyři stanuli 17. září 1943 před soudem v polském městě Breslau, kde byli odsouzeni k několika letům vězení. Šimek a Mazánek byli odvezeni do Bairaidu v Bavorsku, kde je osvobodila americká armáda, obě ženy vystřídaly několik vězení, až byly osvobozeny ve věznici Kolbermor u Rosenheimu. Všichni se po válce šťastně vrátili do svých domovů. 17 Pět dalších členů Vychodilovy skupiny bylo zatčeno v Čuníně, Suchdole a Šubířově. V Ochozi byl 27. listopadu 1942 zatčen Josef Faltýnek a služka Františka 16 DO, sv. Budětsko. Materiály L. Färbera, sv. Konicko, výpisy z kroniky Budětsko. SOkA Prostějov, Archiv obce Dzbel. 17 Fojt, B.: Budětsko. Budětsko 2006.

22 21 Vychodilová, sestra velitele Zeleného kádru. Ta byla již 24. prosince 1942 propuštěna. Později byli zatčeni i další příslušníci rodiny, manželka a dcera Ludmila Faltýnková a syn Radomír, kteří poskytli úkryt Františku Krušovi, hledanému přes rok gestapem. Kruš, učitel z Moravičan, patřil k prvním organizátorům národního odboje na Litovelsku. Utekl již počátkem prosince 1939 před zatčením a našel útočiště jako čeledín právě v Ochozi na Konicku. 18 Historie skupiny Zelený kádr trvala jen několik měsíců. Nacistům se ji podařilo rozbít dřív, než mohla svou rozsáhle připravovanou činnost rozvinout. I přesto bylo v souvislosti s činností této skupiny zadrženo nacistickými policejními orgány kolem sto dvaceti osob. Asi třicet osob bylo odsouzeno k trestu smrti. Pět obětí na životech bylo spojeno s ozbrojenými přepady partyzánů a se sebevraždami Vychodila a Masného. Dalších 13 zemřelo na útrapy ve vězení. I ti, kteří krutá léta žalářování přežili, vrátili se po osvobození domů s podlomeným zdravím. II. 2. Partyzánský oddíl Jermak Jermak byl bezesporu nejvýznamnější partyzánskou skupinou působící v oblasti Konicka. Z rozkazu velitelství II. ukrajinského frontu byla v noci z na vysazena skupina 15 sovětských parašutistů mezi obcemi Račice a Ruprechtov na Vyškovsku, asi 10 km od stanoveného cíle (původně byla pro výsadek určena obec Studnice). Velitelem skupiny byl nadporučík Nikolaj Ivanovič Dimitrijev, náčelníkem štábu Maxim Fedorovič Petrovskij a komisařem Leonid Jefromovič Železňak. Výsadek měl za úkol soustřeďovat kolem sebe uprchlé sovětské zajatce a provádět s nimi záškodnickou činnost v zázemí německé armády v oblasti Drahanské vrchoviny a Prostějovska Janečková, I.: Učitelé v protifašistickém odboji na Prostějovsku. Olomouc 1986 (diplomová práce), s. 46, kde je osud Františka Kruše vylíčen podrobněji. 19 Marek, J.: c. d., s. 18; zde je chybně uvedeno, že výsadek měl 22 členů. Kopečný, P.: Padáky nad Drahanskou vrchovinou, c. d., s. 10. Materiály L. Färbera, skupina Jermak. Také kniha Stěnin, A. A.: Jermak na Moravě, Praha 1983, kde je však řada časových a geografických nepřesností. L. Färber poukazuje na knihu Jelínek, Z.: Noční výsadek. České Budějovice 1986, kde je uveden správný počet členů výsadku i vysvětlení. Oddíl Jermak byl původně sestaven z 22 sovětských partyzánů. Frontu měl přejít v prostoru města Fryssak a pěším pochodem dojít na Drahanskou vrchovinu. Ve frontovém pásmu

23 22 Z dalších členů skupiny je třeba jmenovat Andreje Fursenka, Grigorije Litviska a Grigorije Žukova, kteří byli později hlavními organizátory partyzánského hnutí na Konicku. 20 Velkým nebezpečím pro skupinu bylo místo seskoku na jížním okraji vojenského výcvikového prostoru na Drahanské vrchovině. Jermak nezůstal dlouho utajen. Již 2. října zahájilo brněnské gestapo za pomoci vojska z Vyškova pronásledování. Skupina unikala směrem na sever, kde byla 8. října registrována četnickou stanicí v Plumlově. V Žárovicích si partyzáni vyžádali potraviny a postupovali do prostoru severozápadně od Prostějova. Posléze se utábořili v polesí Kocuřina mezi Hluchovem a Přemyslovicemi. V domě rolníka Antonína Poláka z Hluchova našly útočiště tři ženy z výsadku, z nichž dvě byly při seskoku zraněny. Prostřednictvím úředníka Josefa Šlézara z Přemyslovic oddíl navázal spojení s místními odbojovými pracovníky a měl k dispozici i lesní chatu pplk. Jana Švábenského. Spojení bylo navázáno i s občany z okolních vesnic, hlavně z obce Nová Dědina a Štarnov, kteří se ochotně podíleli na obstarávání potravin, oděvů, map a dalších věcí pro partyzány. Jermak začal navazovat kontakty také se sovětskými zajatci. 21 Koncem října podnikla skupina první akce, z nichž největší byl přepad Pechova mlýna v Křemenci 27. října 1944, kterého se účastnilo kolem třiceti partyzánů. Následovalo vniknutí do obecního domu v Čechách pod Kosířem 31. října, při němž partyzáni zbili německého tajemníka. Zásobovací výprava do Budětska 4. listopadu a další. Zpočátku Jermak soustředil pozornost hlavně na vytvoření pevné civilní základny, která by s ním spolupracovala. Avšak údery gestapa, početní nárůst ve skupině a blížící se nepříznivé zimní období byly hlavními důvody, které přivedly štáb Jermaku k rozhodnutí rozdělit stávající oddíl na několik operačních skupin a určit jim místo působení. Rozdělení na menší skupiny mělo poskytnout větší možnost manévrování a operativnost při akcích, snížit zranitelnost při akcích gestapa a konečně však došlo k tuhému boji, jeden partyzán padl a další, včetně Dmitrijeva, byli zraněni. Na základě toho byl počet oddílu snížen na 15 osob pro letecký výsadek. 20 Grůzová, L.: c. d., s. 10, je zde však uveden chybný počet členů skupiny. 21 SOkA Prostějov, Partyzánský oddíl Jermak (pamětní kniha), vzpomínky E. Aujezdského a R. Chudého. Materiály L. Färbera, skupina Jermak, vzpomínky F. Šlézara; ten uvádí u zátahu proti skupině u Žárovic přehnané číslo 5000 pronásledovatelů.

24 23 usnadnit zabezpečování existenčními potřebami. Na vlastním Konicku zůstaly jenom ty skupiny, které byly složeny převážně z utečených sovětských zajatců v čele s Pavlem Volkovem, Viktorem Kružilinem, později Andrejem Fursenkem a nakonec i Jevgenijem Porošinem. 22 Oddíl Jermak Volkov Pavel Maximovič Volkov, narozený roku 1921 v oblasti Čeljabinska, povoláním zdravotník a kapitán Rudé armády, utekl z německého zajetí a již od roku 1943 se pohyboval v oblasti Drahanské vrchoviny. Skupina partyzánů pod vedením P. Volkova provedla v noci 8. prosince 1944 přepad policejního úřadu v Plumlově. Zajala vrchního strážmistra německé policie Aloise Steinera, jeho manželku a strážmistra Kramtulu. Následovala razie nacistických bezpečnostních sil. Téže noci druhá skupina partyzánů přepadla četnickou stanici v Přemyslovcích, následující noci ve Ptení a 11. prosince 1944 v Bukové. Na četnických stanicích získávali partyzáni hlavně zbraně a munici. 23 Skutečný počet i průběh zásobovacích a ozbrojovacích akcí je jen těžko kontrolovatelný, protože jde většinou o značně nadnesené a přinejmenším nepřesné poválečné výčty. 24 Největším bojovým, ale zároveň nejtragičtějším střetnutím skupiny Jermak Volkov s nacistickými ozbrojenými silami, na níž se částečně podílel i prostějovský oddíl brigády Jana Žižky, byl střet s německými vojenskými oddíly ve Vícově v noci ze soboty 28. na neděli 29. dubna Konec dubna 1945 byl ve znamení transportů německého vojska. Obcí Vícov projížděly kolony německých vojáků směřující směrem k frontě a konkrétně k Prostějovu. Partyzánské vedení se rozhodlo pro přepad transportu 22 SOkA Prostějov, Četnická stanice Konice, staniční služební knihy Radimský, J.: Chronologie partyzánských a jiných bojových akcí na Moravě , c. d., s. 35. Někdy je zmíněné rozdělení oddílu spojováno s rozkazem velitele oddílu o rozdělení na pět menších skupin, který je datován 23. listopadem 1944, ale pravdivější je názor, že k dělení skupiny docházelo postupně, protože s přicházející zimou nebylo myslitelné velké soustředění partyzánů na jednom místě. 23 Grepl, J. a kol.: KSČ v protifašistickém boji na Prostějovsku Prostějov 1985, s SOkA Prostějov, Četnická stanice ve Ptení, zápis o roce Ponecháme-li stranou velký přepad vlaku u Malen z 20. dubna 1945, který si po válce přisvojovalo několik skupin, měla skupina také podíl na ozbrojovacím přepadu skladiště Volkssturmu 18. dubna v tehdejším Německém domě v Prostějově. Stráž lidu, , s. 4.

25 24 v oblouku cest do Stínavy. Cesta zde vedla hlubokým zářezem, takže se mohlo plně využít zbraní, a navíc to byla ideální past, ze které by se nikdo z napadených nedostal. V neposlední řadě pak toto místo poskytovalo útočníkovi možnost ústupu do lesa rozprostírajícího se po obou stranách cesty. Zároveň byly partyzány obsazeny i některé domy přímo ve vesnici a výjezd na opačném konci vesnice směrem k Prostějovu. Útok na německý konvoj provedla 1. četa v čele s velitelem Volkovem. Celý tento útok byl mimořádně úspěšný. Padlo třiadvacet vojáků SS, počet raněných se nepodařilo zjistit. Ale i partyzáni měli ztráty. Padl velitel Volkov, dalších osm bylo vážně zraněno. 25 Akce měla velmi tragickou dohru. Jednomu z osazenstva vojenské kolony se podařilo uniknout a přivolat posilu. Byla to skupina vojáků a esesáků, která brzy ráno přijela do Vícova a po výstražné palbě přikázala, aby se v obecní kanceláři shromáždili všichni muži starší 16. let. Původně snad měli být všichni zastřeleni, ale nakonec bylo vybráno deset z nich, údajně z domů, z kterých bylo stříleno, a ti byli v noci z 29. na 30. dubna zastřeleni. 26 Skupina Viktora Kružilina Kapitán Viktor Kružilin (známější pod partyzánským označením kapitán Viktor nebo Rudý kapitán) přišel na Konicko po útěku ze zajateckého tábora u Würsburgu v Německu v létě Našel zde mnoho podobných utečenců, u nichž svou přirozenou zásadovostí a vysokými nároky na činnost v týlu nepřítele nabýval autority. Skupina pod vedením Kružilina zakotvila v prostoru kolem Hluchova a Nové Dědiny, kde mohla dobře navázat na spojení, které tu partyzáni získávali již na jaře Měli k dispozici vysílačku, kterou ukrývali střídavě v Nové Dědině a v Přemyslovcích. 27 Kružilin se snažil o zapojení své skupiny do partyzánského oddílu Jermak. Nechával vzkazy na mnoha místech, v nichž žádal o setkání s příslušníky skupiny. 25 Materiály Färbera, sv. vícovská tragédie. Po útoku na německý konvoj došlo k částečnému rozdělení skupiny, mj. do prostoru lesů za Pohodlím a také do sídla štábu ve Vršovicích. Vzpomínka J. Knolla (materiály L. Färbera). Ten uvedl, že obsazení vesnice partyzány ještě před akcí kritizoval, ale velitel Volkov trval na svém a vyhrožoval, že každého, kdo neuposlechne jeho rozkazu, zastřelí. 26 Tamtéž. Až roku 1945 byly na cestě k Valenovu nalezeny dva hromadné hroby, v nichž byly (v jednom sedm, ve druhém tři) pohřbeny oběti z Vícova. DO, sv. Vívoc, vzpomínky Dočkala. 27 DO, sv. Jermak Kružilin, vzpomínky Mackové. Žampach, V.: Partyzánské portréty, Brno 1985, s. 78. Grůzová, L.: c. d., s. 11.

26 25 V noci na 18. října 1945 se v lese u Hluchova setkal se štábní skupinou sovětského výsadku Jermak, kterou vedl nadporučík Nikolaj Ivanovič Dmitrijev. Kapitán projevoval nad setkáním se sovětskými důstojníky upřímnou radost. Podal Dmitrijevovi věcné hlášení, které velitel přijal s velkým zájmem. Imponovalo mu, že skupina, ačkoliv nemá zbraně, si udržuje pevnou organizaci, jedná ostražitě a s bojovou uvědomělostí. Tak došlo k napojení Kružilinovy skupiny na organizátorský výsadek Jarmaku. 28 Koncem roku 1944 (je uváděn listopad i prosinec) se Kružilin přesunul dále na sever, do údolí Třebůvky ke Staré a Nové Rovni, Pečíkovu a Vranové Lhotě. V oblasti Konicka byla partyzánská činnost zbrzděna jednak zimou, jednak ostrými zákroky proti pomocníkům partyzánů z řad civilního obyvatelstva. Například 24. prosince 1944 (někdy je uváděn i 23. prosinec) byl u Čunína postřelen partyzán Kružilinovy skupiny Milan Valach z Hluchova, syn zdejšího, již dříve zatčeného, řídícího učitele Ladislava Valacha. 29 Kružilin v každém případě i v době působení v okolí Staré a Nové Rovně udržoval i nadále kontakty s odbojovými pracovníky v Přemyslovcích, Hluchově a Nové Dědině. Právě zde byl vylákán falešnými partyzány z řad tzv. vlasovců ve službách olomouckého a brněnského gestapa. 30 Dne 10. března 1945 dostal Viktor Kružilin vzkaz, aby přišel do Nové Dědiny navázat přerušené spojení s parašutisty Jarmaku. Kapitán výzvu uposlechl a v doprovodu Mojmíra Žáka se vydal na Konicko. Tady již před jeho příchodem působili tři fingovaní partyzáni, kteří sice nebudili důvěru, ale jejich pravá podoba nebyla včas odkryta. Olomoucké a brněnské gestapo objevilo Kružilinovu stopu v noci z 15. na 16. března V usedlosti rolníka Bohumila Rajtra z Nové Dědiny byl v nestřežený okamžik obklíčen, přepaden a spolu s průvodcem Mojmírem Žákem zatčen a odvezen do Olomouce a odtud do Brna. Hospodář Rajtr byl při pokusu o útěk zastřelen, také další občané Nové Dědiny byli zatčeni a převezeni do smutně proslulé věznice v Kounicových kolejích v Brně. Viktor Kružilin byl potom v Brně při výsleších mučen, ale nic neprozradil a nakonec byl ubit 28 DO, sv. Jermak Kružilin. Grůzová, L: c. d., s Někde (viz. např. Prostějovsko v době nacistické okupace, c. d., s. 65) je uváděno, že Milan Valach převáděl dva spojenecké zajatce Johna Rossala a Roberta Mc Donalda do obsazeného pohraničí, ale na hranici s tzv. Sudety se Valach dostal do přestřelky, byl raněn, zajat, převezen do Kounicových kolejí a zde 2. března 1945 popraven. Viz. též vzpomínky F. Šlézara a Vojtěcha Kovaříka v materiálech L.Färbera. 30 Vlasovci byli příslušníci Ruské osvobozenecké armády, kteří na straně nacistického Německa chtěli dobrovolně bojovat proti stalinistickému režimu v Sovětském svazu.