Pondělí 11. listopadu pocta MILOŠ MACOUREK

Transkript

1 Čas začátku Místo konání Název programu hosté obsah a doporučení Podmínky Zájem + účasti počet Pondělí 11. listopadu pocta MILOŠ MACOUREK 8:00 nebo 10:00 DK velký sál MACH A ŠEBESTOVÁ divadlo Lampión Kladno + beseda 750 let města a osobnost Miloš Macourek (ZŠ i SŠ, literatura, film, divadlo) 50,- Kč na žáka (max. 580) 8:00 nebo 10:00 Nadsklepí HUS I TI HUSITI tvůrci + beseda Premiéra nového 30,- Kč na českého animovaného žáka (max. celovečerního filmu 250) nabízí jiný pohled na husitství (SŠ i ZŠ historie, literatura, film) 12:30:00 DK (výstava) / škola / Nadsklepí DÍVKA NA KOŠTĚTI + dobře utajená osobnost: MILOŠ MACOUREK režisér Václav Vorlíček + Markéta Pášmová (Film Fest Zlín) Setkání s legendou českého filmu spolupracovníkem Miloše Macourka zapomenuté osobnosti města Kroměříž. Výstava, film i setkáním s festivalem Film Fest Zlín (SŠ i ZŠ literatura, film) Zdarma (kapacita 580 nebo 270) úterý 12. listopadu pocta MATĚJ PAVLÍK, FRANTIŠEK DVORNÍK 08:00 Nadsklepí nebo DK BALADA PRO BANDITU (ČR 1978) M. Balaštík, P. Minařík, Milan Uhde Projekce zdařilé Zdarma filmové adaptace (max. 580) legendární inscenace Divadla Na provázku s M.Donutilem, I.Bittovou a B.Polívkou. (SŠ +ZŠ, literatura, film) 10:00 Nadsklepí nebo DK ARTEFAKTA M. Balaštík, Mirka Balaštíka: P. Minařík, Rozvzpomínání Milan Uhde Milana Uhdeho Autorské čtení z knihy Zdarma vzpomínke a beseda o (max. 150) literatuře, nakladatelích a organizátorech literárních akcí (SŠ, literatura) 13:30 Nadsklepí MIROSLAV MALINA: OD VERMEERA KE ŠVABINSKÉMU Procházka výtvarným Zdarma uměním ve společnosti (kapacita akademického malíře 270 míst) M. Maliny s ukázkami z komentované výstavy Malina Miroslav + spolek Švabinského

2 VERMEER z Londýna (ZŠ i SŠ, výtvarné umění) 11:00:00 Starý pivovar nebo aula LSQ Ludmila Stefanikova Quartet (USA) L. Stefanikova, A. Andrews, Ch. Moad,... + beseda Unikátní setkání se 50 Kč světovým jazzem (kapacita spojené s povídáním o 150 míst) studiu na prestižní americké Berklee College of Music (ZŠ i SŠ, hudba) 13:00:00 Nadsklepí nebo DK CYRIL A METODĚJ + dobře utajené osobnosti: M. PAVLÍK, F. DVORNÍK Prof. Petr Piťha Přednáška o byzantské Zdarma misi Cyrila a Metoděj, (max. 270) ale také o osobnosti M. Pavlíkovi (Gorazd II)+ a F. Dvorníkovi + projekce filmu Cyril a Metoděj (2013) Otakaro Schmidt (SŠ i ZŠ, literatura, historie) středa 13. listopadu pocta MAX ŠVABINSKÝ 08:00 Nadsklepí LÁSKA nebo DK nebo škola odborný lektorský úvod + beseda Nejlepší evropský film roku 2012 od režiséra M. Haneke (SŠ, film, literatura, sociologie) Zdarma (kapacita míst) 10:00 Nadsklepí KULTURNÍ VÝROČÍ UNESCO 2013 (Verdi, Wagner) R. Kvapil, R. Šterba, A. Strejček + klub UNESCO Operní árie Wagnera, 50,- Kč na Verdiho + přednes žáka (max. básní českých i 270) světových autorů + informace o výročí (SŠ, hudba, literatura) 13:00 Dům kultury TANEC MAGNETICKÉ BALERÍNKY Andrea Miltnerová + Jan Komárek Britská tanečnice předvede strhující taneční představení + uvede aktuální informace o tanečním umění (SŠ i ZŠ, tanec) 50,- Kč studenti (max. 250) čtvrtek 14. listopadu pocta KAREL KRYL 08:00:00 Nadsklepí HOŘÍCÍ KEŘ 10:30 Škola nebo ARTEFAKTA SKP JANA REJŽKA: HUDBA A Petr Blažek + host Projekce filmu a komentovaná prohlídka výstavy o Janu Palachovi (SŠ i ZŠ, historie, film) Zdarma (max. 270) Jan Rejžek + Petr Blažek Povídání o hudbě i jejím vztahu k politice (SŠ, hudba, historie) zdarma (max. 100)

3 POLITIKA 10:00:00 Nadsklepí VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI A. J. Liehm Projekce Zdarma nejvýznamnějšího (max. 270) českého filmu 60. let a povídání o českém filmu (SŠ, film, historie) 13:00:00 Nadsklepí KAREL KRYL PODLE JIŘÍHO STIVÍNA Jiří Stivín Komponovaný 50,- Kč program Jiřího Stivína studenti s hudbou Karla Kryla (max. 270) (SŠ i ZŠ, historie, hudba) pátek 15. listopadu pocta MILOŠ FORMAN, ALOIS POLEDŇÁK 08:00:00 DK AMADEUS Jan Schmidt + Projekce filmu A. J. Liehm + natáčeného v L. Františ Kroměříži (ZŠ i SŠ, hudba, film, historie) Zdarma (max. 580) 08:30:00 Nadsklepí VRACENKY J. Schmidt + A. J. Liehm projekce nejlepšího Zdarma českého filmu po roku (max. 270) 1989 a setkání s autorem (SŠ i ZŠ, film, historie) 10:30:00 Nadsklepí UCHO + dobře utajené osobnosti: ALOIS POLEDŇÁK A. J. Liehm Povídání o české nové vlně a osobnosti A. Poledňáka + projekce filmu (SŠ, film, literatura, historie) Zdarma (max. 270) 11:00:00 DK nebo škola JAN BURIAN: NEŽÁDOUCÍ NÁVRAT E. F. BURIANA J. Burian + beseda Čtení i povídání o významné osobnosti české kultury v kontextu doby (SŠ, literatura, divadlo) 50,- Kč studenti (max. 150) 12:30:00 Nadsklepí ARTEDIEM setkání, vyhodnocení J. Burian, A. J. Liehm, J. Schmidt, M. Balaštík... Tradiční vyhodnocení týdne s učiteli a umělci, kritiky (učitelé SŠ i ZŠ) zdarma

4 MACH A ŠEBESTOVÁ divadlo Lampion Kladno Povedená divadelní adaptace slavného seriálu připomene genialitu kroměřížského rodáka Miloše Macourka. Součástí představení bude i výstava o životě a tvorbě Miloše Macourka a beseda s herci po představení. ŠKOLY: MŠ, ZŠ, SŠ / PŘEDMĚT: DIVADLO, LITERATURA, 750 LET Věříte, že kouzelné sluchátko funguje i v divadle? Neváhejte a přijďte se přesvědčit do Lampionu. Divadelní adaptace známé knížky, resp. večerníčkového seriálu nabídne výběr z příhod a dobrodružství žáků 3.B a jejich čtyřnohého kamaráda Jonatána. Scéna, navržená podle obrázků Adolfa Borna, připomene známou atmosféru nejen školy, ale například i doby ledové. V ní se Mach a Šebestová potkají s čtyřmetrovým mamutem, kterého uloví pes Jonatán a tím vyděsí nejednoho člověka neandrtálského. Zastrašit se nenechá jenom statečný František Huml, který je ale pořádně nastydlý. To víte, doba ledová, je doba ledová... Námět: Miloš Macourek Režie: Ondřej Lážnovský Dramaturgie: Zuzana Vojtíšková Scéna a kostýmy: podle obrázků Adolfa Borna navrhla Petra Vykoukalová Hrají: Jakub Hubert, Eva Burešová, Kristina Sitková, Waldtraut Ritterová, Taťána Zemanová, Václav Rašilov, Martin Dusbaba, Kristýna Matějová, Justin Svoboda, Jiří Hajdyla, Viktor Stříbrný, Ondřej Charvát, Pavel Burger DIVADLO LAMPION (původně Oblastní divadlo loutek v Kladně, posléze Krajské oblastní loutkové divadlo) vzniklo z amatérského souboru a nemělo to na počátku své existence příliš lehké. Svou profesionální činnost zahájilo v roce 1950 jako pobočka pražského Ústředního loutkového divadla, stejně jako řada dalších loutkových scén. První premiéra se odehrála 8. ledna 1950 a jednalo se o dva tituly "Tonda čaruje" a "Zlatý motýl", které napsali K. Horák a Zd. Podhůrský, režíroval L. Mičánek a výpravu navrhnul A. Novotný. Po roce fungování přešlo divadlo do provozně komplikovaného svazku kladenské činohry a získalo novou budovu. Po deseti letech se divadlo osamostatnilo a začalo se i výrazněji projevovat v celkovém kontextu českého loutkářství. Toto období je spjato s osobností Václava Charváta, pod jehož vedením se dostává příležitostem umělcům, které dnes známe jako výrazné osobnosti českého loutkového divadla. Patří k nim Markéta Schartová, která se do počátků historie kladenské loutkové scény vpisuje nejen jako výtečná herečka, ale i jako režisérka, výtvarníci Lubor Friedrich a Karel Hlavatý, režiséři Jiří Jaroš, Vladimír Gromov a později zejména tvůrčí tým Karel Brožek (režisér), Alois Tománek (scénograf) a Jaroslav Pešek (choreograf). Počátkem 70. let 20. století se divadlo soustředilo především na dětského diváka, režijní příležitost zde vedle dramaturgyně divadla Venuše Dytrichové dostal Josef Henke, Karel Makonj, Zdeněk Miczko, ale i Jiří Středa a Miroslav Vildman. Od roku 1985 působil ve funkci uměleckého šéfa v Kladně režisér Pavel Polák, jehož předchozí tvorba byla spjata především s libereckým Naivním divadlem. Koncem 80. let znovu formuje repertoár divadla režisér Karel Brožek, který se v roce 1990 stává ředitelem a určující uměleckou osobností této scény. S novou koncepcí divadla jako kulturního centra pro děti a mládež souviselo v roce 1991 i přejmenování divadla na Divadlo Lampion. V 90. letech se divadlo Lampion zaměřilo, kromě tvorby pro děti (například publikem i kritikou aplaudovaná inscenace "Začarovaného vola" (1996) v pohostinské režii Markéty Schartové, divácky úspěšný Malíkův "Míček Flíček" (1995) v režii Aloise Tománka, i na dospívající a dospělé publikum (například Gayova "Žebrácká opera"(1996), variace na Marloweovu "Tragickou historii o doktoru Faustovi"(1997) či pozoruhodný divadelní experiment inspirovaný knížkou R. D. Bacha "Racek" (1997), vše v režii Karla Brožka).

5 TANEC MAGNETICKÉ BALERÍNKY (Andrea Miltnerová) Britská tanečnice předvede ne jedno, ale tři doslova strhující představení. Započne s Fractured, extrémně fyzicky náročným představením, poté podruhé v prostorách Alfreda ve dvoře představí tří minutovou přesnou rekonstrukci barokního tance La Folia a večer zakončí těkajícím Tancem magnetické balerínky. Tanec magnetické balerínky, koprodukční projekt Andrey Miltnerové a Motus o.s., byl vybrán na prestižní seznam tzv. Priority Companies 2013 nejvýznamnějšího evropského networku Aerowaves. Součástí představení bude ŠKOLY: ZŠ, SŠ / PŘEDMĚT: DIVADLO, TANEC, HUDBA FRACTURED - Tělo ve vysokém rozlišení Dlouhodobý etnochoreografický výzkum Andrey Miltnerové nabývá představením Fractured podoby odvážného experimentu: zkušené choreografce se zde podařilo nasimulovat evoluci v reálném čase. V divadelní laboratoři, stísněném prostoru jediného světelného čtverce, rozehrává kafkovsky děsivou metamorfózu do různých forem života, za zvuků roztříštěného Bachova concerta. Animálnosti pavouka, kobylky nebo žáby se v průběhu představení začíná zmocňovat substance lidskosti tanečnice nakonec odkrývá svou tvář. Smutně neúprosné předurčení veškeré biologické hmoty - růst a replikace, tepání, dýchání, pohyb je jediným srozumitelným komunikačním prostředkem s mimolidským světem. Vidíme před sebou člověka, zvíře, surreálního tvora, mimozemskou bytost, výplod naší imaginace, projekci sama sebe? instinktivnost pohybů tanečnice boří hranice všech identit. Technicky precizní choreografie staví na expresivnosti detailu, na síle obrazu, ve kterém čas plyne zpomaleným tempem. Precizně načasované mikropohyby odhalují temný svět svalů a šlach pod kůží, atakují hranice tělesných možností, provokují krásou fyzična. S minimem výtvarných prostředků a maximem výrazových prostředků dráždí divákovu imaginaci. Fractured bylo úspěšně uvedeno na European Festival of Contemporary Dance v Bytomu a v Krakově, na Euroscene v Lipsku a pozvánku obdrželo i na festival Unidram v Potsdamu a do Korzo Theatre v Den Haagu. Představení vzniklo v rámci projektu KoresponDance Europe (SE.S.TA), s podporou Hlavního města Prahy, MKČR, divadla Alfred ve dvoře a NADACE ŽIVOT UMĚLCE. Je součást projektu Nová Síť 2012 a TANEC PRAHA 2012 a 2013 v regionech. LA FOLIA Barokní sólo pro jednu tanečnici, rekonstruováno dle původního zápisu na hudbu La Folia, hudební formu, jež byla inspirací pro mnohé skladatele od baroka až po současnost, počínaje árií v Bachově selské kantátě až k populárnímu Vangelisově soundtracku k filmovému hitu Dobytí ráje. TANEC MAGNETICKÉ BALERÍNKY Pohyb v kontextu obrazu a zvuku - obraz a zvuk v pohybu. Magnetická balerínka těká uprostřed minimálního, avšak mnohodimenziálního prostoru, který umožňuje rozšířené vnímání a prožívání tance. Intenzivní pohybové sekvence ve spojení se zvukovou koláží a úzce napojeným, pohyblivým světelným designem, předkládají nenásilné, místy iritující, jindy zranitelné osobní svědectví o urputné obsesi pohybem. ANDREA MILTNEROVÁ Britská tanečnice a choreografka českého původu, která žije trvale v Praze, se už řadu let koncentruje na barokní tanec a jeho kreativní fúzi s dalšími tanečními technikami, především současným tancem. Narodila se v Londýně, kde vystudovala klasický i moderní tanec. Do Prahy přišla za souborem baletu Národního divadla. Tančila i v několika muzikálových produkcích. Spolupracuje jako performerka s řadou domácích a zahraničních tvůrců.hluboký zájem o barokní estetiku ji přivedl ke spolupráci na rekonstrukci barokních oper a k vlastním projektům, např. Barokní tělo odhaleno, Pentimento a Vertikální horizontála. Spolupracuje se souborem staré hudby Collegium Marianum a Collegium Její současný taneční, sólový projekt Fractured, byl velice

6 úspěšně uveden v Polsku a na euro-scene Leipzig a je pozván do divadla Korzo v Den Haag v Holandsku. Tanec magnetické balerínky uvidí návštěvníci festivalu Spring Forward (Zürich Tanzt) v Curychu, byl pozván i do Aarhusu v Dánsku, do divadla The Place v Londýně a na Paradiso v rámci festivalu Julidans v Amsterdamu. JAN KOMÁREK Studoval UMPRUM, obor grafika, poté vystřídal různá zaměstnání a v roce 1983 emigroval do Francie, kde založil Mimo theatre a působil jako klaun a loutkář. Po dvou letech odešel do Kanadského Toronta, založil autorské, pohybové divadlo s živou hudbou, Sound Image Theatre. Několikrát získal prestižní cenu Dora Mavor Moore za nejlepší inscenaci, design, scénickou hudbu a režii. V roce 2001 se Komárek přestěhoval zpět do Prahy, kde tvoří pohybové a taneční, autorské projekty, jako například: Tanec papírových tanečnic, Kampa sonáta (Pražské quadrienále 2011), anebo Utroby krávy (Košické Divadlo na peroně ). Krom toho pracuje jako světelný designer převážně na poli alternativní scény a uspořádal i několik výstav svých fotografií. V roce 2009 získal cenu Divadelní osobnost roku, udělovanou Festivalem Next wave a v roce 2010 cenu za světelný design, udělenou v rámci festivalu Česká taneční platforma.

7 HUS I TI HUSITI (ČR 2013) Premiéra nového celovečerního animovaného filmu Pavla Kouteckého na historické téma. Součástí projekce bude i setkání s tvůrci a beseda o tvorbě animovaného filmu i dávné historii. ŠKOLY: ZŠ, SŠ / PŘEDMĚT: FILM, HISTORE, LITERATURA Mottem připravovaného celovečerního animovaného filmu výtvarníka a režiséra Pavla Koutského HUS I TI HUSITI je, že jen sebevědomý národ si může dělat legraci z vlastní historie. Možná i proto ho autor označuje za kreslený pohádkový thriller s komediálními a muzikálovými prvky zachycující jedno z nejcitlivějších období našich dějin. Prostřednictvím totální animace a groteskní zkratky si prostě dělá legraci z historie (a možná i trochu ze současného muzikálového boomu) a nabízí tak slibnou podívanou pro celou rodinu. Hrdinové skuteční, jako synové Otce vlasti Václav a Zikmund i Mistr Jan, jemuž pravda byla nade vše, se mísí s hrdiny fiktivními Mlhošem a Zábojem, jakýmisi nechtěnými aktéry a komentátory událostí. Oba utekli před prací a před ženami a oba zprostředkovávají lidový pohled na kdysi tak v rámci třídního boje opěvované husitské rebelie. Hlasy jim propůjčili např. Oldřich Kaiser, Marek Eben nebo Jiří Lábus. S ním se zná režisér dlouho nejen na bázi spolupráce, takže k němu vybíral i ostatní, především z pro něj přátelského prostředí pražského Studia Ypsilon. S koncem prázdnin Pavel Koutský bilancuje: Přes polovinu už máme naanimováno, zbytek je v různých fázích postprodukce. Hudebník Miroslav Kořínek už má složené všechny písničky, které jsou různých stylů, od romantiky po bojové, podle atmosféry, kterou dotvářejí. Na filmu pracuje v průměru dvacet pět lidí, z toho osm animátorů. Devátým je i Pavel Koutský: Některá místa, taková ta méně reálná, jako jsou dejme tomu představy, animuju sám, jelikož jsem si je pro sebe vymyslel. Historickou látku natáčí ve studiu Anifilm a film by měl být hotový příští rok na jaře. Nejtěžší pro mě bylo udržet celou věc pohromadě, naopak pozitivní vjem je, že když se věci daly do pohybu, jdou už dál samospádem. Pro mě jsou HUS I TI HUSITI mimo jiné především bojem s počítačem. PAVEL KOUTSKÝ (1957 Praha) se narodil v Praze, kde také prožil své dětství. Byl výtvarně nadaný a vztah k animovanému filmu začal rozvíjet v pouhých 13 letech, kdy vstoupil do Českého klubu kinoamatérů a pokoušel se o první tvorbu. Z té doby pochází jeho první ploškový film JAK ŠEL HONZA DO SVĚTA (1970). Svůj koníček rozvíjel i během studia na gymnáziu. V amatérských podmínkách vyrobil ještě KONEC NEPRŮSTŘELNÉHO FILLA (1972) a POHÁDKOVOU ETUDU (1976). V roce 1977 nastoupil na VŠUP v Praze, obor filmová a televizní grafika zakončil úspěšně v roce 1983 absolventským kresleným filmem NAVŠTIVTE PRAHU. Po vysokoškolských studiích nastoupil do Krátkého filmu Praha, kde se věnoval kreslenému animovanému filmu. Stal se čelním představitelem a propagátorem tzv. "totální animace", která se vyznačuje tím, že každý jednotlivý filmový záběr je nakreslen zvlášť... V roce 1986 natočil slavný snímek CURRICULUM VITAE. Šlo o autorskou grotesku, v níž tvůrce divákovi odhaluje, kolik let školní dřiny stojí za jedním profesním životopisem. Koutský se podílel na celém procesu tvorby - šlo o vlastní námět, scénář, výtvarné pojetí i animaci. Film vzbudil zaslouženou pozornost u odborné kritiky a uspěl i na Berlinale, kde získal Zlatého medvěda. Mezi jeho největší úspěchy se řadí snímek MÉDIA z roku 1999, za který obdržel Stříbrného medvěda na Berlinale a cenu Fipresci na festivalu animovaných filmů ve francouzském Annecy. Natočil řadu zajímavých autorských filmů, díky kterým je řazen spolu s Janem Švankmajerem a Jiřím Bartou k nejvýznamnějším animátorům u nás. Vedle krátkometrážních filmů se věnuje i výrobě televizních znělek (VŠECHNOPÁRTY, TELEVIZNÍ POPLATKY), reklam a především večerníčků. Natočil večerníčkové seriály DOKTOR ANIMO a DO POHÁDKY. K významnějším projektům posledních let se řadí FIMFÁRUM 2, kde se jako výtvarník podílel na povídce o Palečkovi. V roce 1993 začal učit animaci na katedře animované tvorby na pražské FAMU. Po smrti svého někdejšího vysokoškolského pedagoga Miloslava Jágra nastoupil v roce 1997 na UMPRUM na jeho místo.

8 DÍVKA NA KOŠTĚTI (ČR 1971) + dobře utajená osobnost: MILOŠ MACOUREK Unikátní setkání s nejbližším spolupracovníkem Miloše Macourka s legendou českého filmu Václavem Vorlíčkem a zástupci MFF DM Zlín. Po projekci filmu bude následovat beseda o Miloši Macourkovi a jeho tvorbě. ŠKOLY: ZŠ, SŠ / PŘEDMĚT: FILM, LITERATURA, 750 LET Režie: Václav Vorlíček Scénář: Hermína Franková, Miloš Macourek, Václav Vorlíček Kamera: Vladimír Novotný Hudba: Angelo Michajlov Hrají: Petra Černocká, Jan Hrušínský, Jan Kraus, Vlastimil Zavřel, Michal Hejný, Jaromír Spal, Jana Drbohlavová, Vlastimil Hašek, Vladimír Menšík, Zdeněk Dítě, Míla Myslíková, Meda Valentová, Jaroslava Obermaierová, Josef Bláha, Jan Libíček, Jiří Lír, Ludmila Píchová, Stella Zázvorková, František Filipovský, Helena Růžičková, Milan Neděla Václav Vorlíček, Miloš Macourek a Hermína Franková jsou autory komedie Dívka na koštěti o mladé čarodějnici, která dala přednost životu mezi lidmi před výsadami nadpřirozených bytostí. Příběh o Saxaně, jak se začínající čarodějnice jmenuje, není jen návratem do světa pohádek, dětských snů a fantazie, ale především konfrontací se světem konkrétním a reálným. Saxana, která uteče z pohádkové říše a seznámí se s dobrem i zlem skutečného lidského světa, se nakonec přece jen rozhodne mezi lidmi zůstat, protože zde našla něco víc, než jí mohly poskytnout čarodějnické síly, totiž opravdový lidský cit... MILOŠ MACOUREK ( Kroměříž, Československo Praha, Česká Republika) Než se dostal k filmu, vystřídal Miloš Macourek nejrůznější profese, od prodavače květin nebo sazeče v tiskárně po lektora katedry literatury a umění. Poté následovala pětiletá práce dramaturga na Barrandově, kde ho režisér Lipský požádal o pomoc s nehotovým scénářem komedie Muž z prvního století a objevil v něm mimořádný tvůrčí talent. Tím pro Macourka začala čtyřicetiletá kariéra filmového scénáristy a autora specifického žánru - fantastické crazy komedie, v níž s chutí konfrontoval realitu se světy pohádek, comicsů nebo technicky vyspělejší budoucnosti. Nejčastěji spolupracoval s režiséry Oldřichem Lipským (Happy End, Zabil jsem Einsteina, pánové!, Čtyři vraždy stačí, drahoušku!...) a Václavem Vorlíčkem (KDE CHE ZABÍT JESSII, PANE, VY JSTE DVOVA!, COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENÁT?...). Neméně výraznou kapitolou Macourkovy filmové tvorby je film animovaný, disciplína, se kterou si začal ještě dříve. Spolupracoval mimo jiné s Břetislavem Pojarem, Stanislavem Látalem nebo Jiřím Trnkou, ale největšího věhlasu se mu dostalo s filmy, které točil v režijním triumvirátu s výtvarníkem Adolfem Bornem a animátorem Jaroslavem Doubravou. Za všechny lze zmínit přinejmenším grotesky s žáky III. B, Machem a Šebestovou, nebo proslulou metaforu Mindrák. V posledních letech svého života spolupracoval mimo jiné s mladými režiséry F. A. Brabcem (KRÁL UBU, KYTICE) a Romanem Vávrou (tv povídka SKŘÍŇ, ČERT VÍ PROČ). Přestože 30. září 2002 podlehl své dlouhé nemoci, není zcela vyloučeno, že nás čeká dárek na rozloučenou, v případě, že by se přece jen realizovala některá ze dvou crazy komedií, které ještě stihl připravit s Václavem Vorlíčkem. O svém umění Miloš Macourek vždy skromně hovořil jen jako o dobře odvedeném řemesle, nicméně čas ukazuje, jak originální a nenahraditelná jeho imaginativní tvorba je. O čemž svědčí také desítky ocenění, které během svého života posbíral po celém světě. VÁCLAV VORLÍČEK ( ) Václav Vorlíček se narodil v Praze. V letech 1951 až 1956 vystudoval režii na pražské FAMU, studia ukončil krátkým hraným filmem DIREKTIVA. Jako asistent režie nastoupil do filmového studia Barrandov a záhy se vypracoval na místo pomocného režiséra. Na začátku 60. let zahájil samostatnou režijní práci. Jeho debutem se stala dětská detektivka PŘÍPAD DUBÍNEK, jejíž příběh se odvíjel kolem pátrání po ztraceném kufru s loutkami pionýrského souboru. První Vorlíčkovy filmy patřily z hlediska námětu, kvalit scénáře i zpracování k dobovému

9 průměru, nicméně naznačily režisérův talent a potenciál. U diváků poprvé zabodoval parodií na komiksové seriály KDO CHCE ZABÍT JESSII? Jak herecké obsazení v čele s krásnou Olgou Schöberovou a komediálně zdatným Jiřím Sovákem, tak i kreslená složka talentovaného výtvarníka Káji Saudka spolu s nápaditou režií dohromady vytvořily předpoklady pro nebývalý komerční úspěch. Snímek získal na Mezinárodním festivalu vědecko-fantastických filmů v Terstu v roce 1966 hlavní cenu a podobně zabodoval i na filmovém festivalu v Locarnu. Režisér našel svou parketu v tvorbě dobrodružných a utopicky laděných filmů v komediálním žánru. Potvrdil to parodií na špionážní snímky bondovského typu KONEC AGENTA W4C PROSTŘEDNICTVÍM PSA PANA FOUSTKY, jejíž příběh zasadil do "malého" českého prostředí a chytře proti sobě postavil dva výrazně odlišné herecké typy - Jana Kačera a Jiřího Sováka. Vorlíček vytvořil úspěšný tvůrčí tandem se scénáristou Milošem Macourkem. Plodem jejich spolupráce se stala i crazy komedie PANE, VY JSTE VDOVA!, která opět zaznamenala mimořádný divácký úspěch doma i v zahraničí a představitelce hlavní role, Ivě Janžurové, přinesla ocenění nejlepší herečky festivalu v Terstu. Na tomtéž festivalu uspěla později i pohádková komedie DÍVKA NA KOŠTĚTI, v níž hlavní roli ztvárnila populární zpěvačka Petra Černocká. V 70. letech patřil Vorlíček k nejvytíženějším československým režisérům, což v letech normalizace znamenalo převzít zodpovědnost i za výrobu společensky "angažovaných" snímků. Proto vznikla průměrná komedie BOUŘLIVÉ VÍNO, na kterou později navázala pokračování ZRALÉ VÍNO a MLADÉ VÍNO. Tématicky pojednávaly o životě na jihomoravské vesnici, hlavní postavu poctivého předsedy JZD vytvořil Vladimír Menšík. Vedle toho pokračoval Vorlíček v sérii zdařilých pohádkových komedií, kdy největší ohlas zaznamenaly TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU na motivy klasické pohádky Boženy Němcové. Následovala moderní pohádka pro všechny generace JAK UTOPIT DOKTORA MRÁČKA ANEB KONEC VODNÍKŮ V ČECHÁCH. Další pohádkou byla adaptace Šípkové Růženky podle adaptace Bohumily Zelenkové s názvem JAK SE BUDÍ PRINCEZNY. Hlavní roli nevytvořila profesionální herečka, ale 17letá studentka pražského gymnázia Marie Horáková. Úspěšnou pohádkovou sérii 70. let ukončil film PRINC A VEČERNICE na motivy klasické pohádky o Měsíčníku, Slunečníku a Větrníku. Jeho scénář napsal význačný scénárista Jiří Brdečka. Na utopickou linii své tvorby navázal Vorlíček crazy komedií COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENÁT podle námětu svého dvorního scénáristy Miloše Macourka. Důležitou složkou Vorlíčkovy tvůrčí aktivity byly i televizní projekty od režie přejatých divadelních představení, jako byla MORÁLKA PANÍ DULSKÉ v provedení Národního divadla, po původní televizní inscenace, jako byl např. VYCHOVATEL nebo PŘIKÁZANÝ SMĚR JÍZDY. Vrcholem Vorlíčkovy televizní tvorby se ale stal slavný 13dílný pohádkový seriál ARABELA natočený v roce 1980 v koprodukci s Westdeutcher Rundfunk. Na tento úspěch navázal ještě dvěma úspěšnými televizními seriály 80. let: LÉTAJÍCÍ ČESTMÍR a KŘEČEK V NOČNÍ KOŠILI. V 90. letech se Václav Vorlíček umělecky vyčerpal, jeho tvorba ztratila originalitu a začala sázet na jistoty běžné komerce. Nadále hodně točil, jelikož měl renomé úspěšného tvůrce. Jeho práce lze ale v nejlepším případě označit za průměrné. Zklamáním bylo již pokračování Arabely pod názvem ARABELA SE VRACÍ a podobně dopadly i další pohádkové projekty natáčené v koprodukci s německým partnerem, jako byl KOUZELNÝ MĚŠEC, PTÁK OHNIVÁK a JEZERNÍ KRÁLOVNA. V čínské koprodukci natočil komediální pohádku MACH, ŠEBESTOVÁ A KOUZELNÉ SLUCHÁTKO, která se u diváků dočkala velmi vlažného přijetí. V současné době pracuje na filmu SAXANA - VELETRH STRAŠIDEL, který má být pokračováním úspěšného snímku DÍVKA NA KOŠTĚTI. I přes tvůrčí útlum v pozdním období své práce patří nadále k nejuznávanějším českým režisérům. Natočil 25 celovečerních filmů, z nichž mnohé patří do zlatého fondu české kinematografie a získaly desítky ocenění na filmových festivalech doma i v zahraničí. Jeho filmy se staly neodmyslitelnou součástí vánočních svátků nejen u nás, ale i v řadě dalších zemí, a patří k nejsledovanějším televizním pořadům.

10 LÁSKA (Německo, Francie 2012) Setkání s tvorbou v současnosti nejlepšího evropského i světového režiséra Michaela Haneke a jeho posledním filmem, který po zásluze získal snad všechny nejvýznamnější filmové ceny a stal se evropským filmem roku ŠKOLY: SŠ / PŘEDMĚT: FILM, SPOLEČENSKÉ VĚDY Francie / Německo / Rakousko, 2012, 125 min Režie: Michael Haneke Scénář: Michael Haneke Kamera: Darius Khondji Hrají: Jean-Louis Trintignant, Emmanuelle Riva, Isabelle Huppert, William Shimell, Dinara Drukarova, Laurent Capelluto, Rita Blanco... Černý kůň oscarové sezóny Evropský film roku, který by si zasloužil v letošní konkurenci vyhrát i Oscara za nejlepší film. Protože nás smiřuje s odcházením našich nejbližších. Zlatá palma z Cannes, pro režiséra již druhá. Totální ovládnutí Evropských filmových cen. Vítězství v kategorii Nejlepší cizojazyčný film na Zlatých glóbech. Dvě britské ceny BAFTA (nejlepší cizojazyčný film, nejlepší herečka). Pět nominací na Oscara v těch neprestižnějších kategoriích: nejlepší film, zahraniční film, režie, původní scénář a herečka v hlavní roli. To je jen pouhý zlomek z cen, které sbírá rakouský režisér, narozený v Mnichově, Michael Haneke (Funny Games, Pianistka, Bílá stuha) za své poslední dílo. Kritici, diváci i festivalové poroty se shodují na tom, že jde o jeho počin nejpřívětivější, nejcitlivější a nejintimnější. Je tomu tak ale doopravdy a co se stalo, že se sedmdesátiletý režisér, který začínal v německé televizi a v kinech debutoval až na prahu padesátky (Sedmý kontinent), dostal se svým posledním počinem i mezi devítku nejlepších filmů roku oscarových aspirantů na vítězství? Neboť opravdu není zvykem, aby vítěz Zlaté palmy oslovil konzervativní americké akademiky natolik, že mu, kromě již jistého ocenění pro nejlepší cizojazyčný film, dají šanci i v nejsledovanějších kategoriích o nejlepší film a režii. Láska se stává černým koněm letošního soutěžního klání a osobně bych si přál, aby zvítězila. Už vzhledem k ne až tak silné konkurenci dvou snímků (Lincoln, Argo), jimž jsou dávány největší šance na vítězství a také proto, že bych to považoval jako důležitý vzkaz do společnosti. Ten je možno formulovat do jednoduché věty: Před nejtíživějšími problémy stáří nezavíráme oči.. Nekompromisní analytik temných stránek lidské duše Michael Haneke má pověst chladného tvůrce, který s chirurgickou přesností zkoumá předmět svého zájmu a toto téma potom bez citového zabarvení, kompromisů a nějaké falešné naděje předestírá divákům. Proslul jako analytik temných stránek lidské duše, který přesně pojmenovává nejbolestivější rány lidstva a příčiny jeho úpadku. Ať už jde o přítomnost násilí ve společnosti, povýšenost snobských vrstev, sexuální frustrace nebo jiné patologické chování, jehož se nějaký celek (rodina, společnost) dopouští na svých členech a naopak. Od takového tvůrce, který nazval svůj film provokativně Láska, asi každý čekal, že přijde s ironickým, satirickým nebo cynickým výkladem toho pojmu, ale on natočil pravý opak. Poctivé tázání o pravém významu tohoto slova i jeho unikavé a vnitřně rozporné podstatě. Láska není klinickou sociálně-psychologickou studií neviděného patologického zla, které vře pod povrchem společnosti (Bílá stuha), ale komorním, minimalistickým dílem, které upíná pozornost na manželský pár, jejichž láskyplný a zdvořilý vztah, založený na sdílení stejných hodnot, se ocitá pod tlakem okolností. Oba hlavní protagonisté se jmenují stejně jako hrdinové Hanekeho filmu Utajený (2005) a pocházejí i ze stejných, tedy dobře zajištěných středních vrstev. Rozdíl je ale v tom, že je nedohání jejich zamlčená minulost, ale stáří, nemoc a umírání. Těžká zkouška vzájemného vztahu Haneke sleduje starý manželský pár, Georgese (Jean-Louis Trintignant) a Annu (Emmanuelle Riva), kteří jsou učiteli hudby. Jejich láska, vzájemná úcta a pevné pouto, které se mezi nimi prohlubovalo roky společného života a vášní pro klasickou hudbu, to vše je náhle vystaveno těžké zkoušce. Stáří si vybírá svou daň a Anne prodělá dvojitou mozkovou mrtvici. Po následné operaci je ochrnutá na dolní polovinu těla, ztrácí schopnost

11 mluvit a postupně přestává vnímat své okolí. To se musí s její proměnou, akcelerovanou rychle postupující nemocí, smířit. Těžké je to jak pro dceru Evu (Isabelle Huppert), tak především pro jejího manžela Georgese, který se o ní spolu s pečovatelkou stará. Oba její nejbližší jsou postaveni do nové situace, před níž zůstávají bezradní. Množství aktivit, jež mohli manželé společně vykonávat, se zmenšuje a z Anny se postupně stává bytost, která je svému okolí na obtíž, což umí jako inteligentní bytost velmi dobře reflektovat. Izolace vůči okolí Samota dvou lidí, uzavřených v prostoru jednoho bytu, s sebou nese se zhoršujícím se stavem Anny nejen větší oddanost u jejího muže, ale i větší sobectví jeho bezmocné ženy. Postupně se dostávají do čím dál větší izolace vůči okolnímu světu a to včetně nejbližší rodiny (dcera Eva) a okruhu přátel, kteří jejich počínání vnímají s nepochopením. Zvláště do svých problémů ponořená dcera Eva se nedokáže se stavem své nemocné matky vyrovnat a považuje ho za přítěž, kterou neumí řešit. I proto se k ní nechová s dostatečnou vřelostí. Anna se stává jakýmsi symbolickým ztělesněním bezradného přístupu lidí k problematice nemoci či odcházení těch nejbližších. Reaguje pláčem i výbuchy vzteku a neumí pochopit, proč její otec z bytu vytváří hráz proti okolnímu světu, který slouží jako místo důstojného dožití Anniných posledních dnů. Neuvědomuje si, že Georges jako kultivovaný intelektuál a hlavně citlivý muž, brání svou ženu proti netaktnosti okolí, které jí její nemoc připomíná. Což se projeví při návštěvě Annina žáka, talentovaného klavírního virtuóza Alexandra (Alexandre Tharaut). Stejně tak ctí prostor její intimity, aby jí i sebe nevystavoval pocitům studu a ponížení kvůli rychlé devastaci jejího zdravotního stavu a ztrátě původní důstojnosti. Znepokojivé nedořečenosti Ale nebyl by to Haneke, kdyby v tomto aktu milosti zároveň nebylo i něco zneklidňujícího, neodhaleného, co nás nutí se ptát, proč jednal Georges zrovna takto. Možnou odpověď nabízí scéna, kdy se Georges vrací z pohřbu souseda a vypráví Anně, upoutané na lůžko, jaké to bylo. Pohřební akt vnímá jako něco, co je pro zesnulého ponižující. Se svou ženou se proto rozhodne rozloučit jinak. Její mrtvé tělo obsype doma na jejím lůžku květinami a opustí dům. Zřejmě proto, aby se vyhnul vysvětlování svého činu, který okolí nebude chápat a schvalovat. Annin stud z vlastního chátrání a Georgesovo opatrovatelské respektování jejího přání nenechat se hospitalizovat v nemocnici není ale jen aktem lásky, blízkosti a důvěrnosti, ale i sobeckým strachem z vlastní samoty. Tyto nedořečenosti a nejednoznačnosti, mezi něž patří i Georgesův napjatý vztah s dcerou, který lze vyčíst z jejich vzájemné konverzace, otevírají prostor k různým interpretacím, co vše Haneke ze vztahu ústřední rodiny chtěl ukázat a naopak co zamlčel. Tichá a nevtíravá romance Vztah, který mezi manžely panuje, vyjadřují herci drobnými, úspornými gesty, z nichž se o jejich hluboké náklonnosti a sdílení společných zážitků z minulosti dozvíme více než z explicitně deklarovaných slov. Žádná vyznávání lásky, lítost nebo výčitky. Stačí pohled do očí, pohlazení ruky a je nám jasné, jak se vzájemně silně vnímají a jsou spolu empaticky propojeni. I když se spolu pohádají, je vidět že jejich život došel do smířlivé rovnováhy, která se prohlubuje společnými rituály. Ať už jde o klidné vychutnání ranní snídaně, víno před spaním nebo návštěvu koncertu vážné hudby a následný rozbor tohoto zážitku. Sledujeme tichou, důvěrnou, něžnou a nevtíravou romanci dvou starých lidí, kteří už k blízkosti svého vztahu nepotřebují ujišťování o vzájemné lásce a oddanosti. O to bolestivěji a naléhavěji proto do jejich života zasáhne zprvu malá mozková příhoda, již prodělá Anna v kuchyni. Anna si ji neuvědomuje, ale Georges už ví, že nic nebude tak jako předtím. MICHAEL HANEKE ( , Mnichov) studoval filozofii, psychologii a divadelní vědu ve Vídni. V letech pracoval v německé televizi. Po řadě TV filmů natočil trilogii Sedmý kontinent (1989), Bennyho video (1992) a 71 fragmentů chronologie náhody (1994), kde vykresluje odcizené jedince prostřednictvím jejich frustrací a analyzuje vztah násilí a moderních médií. Pesimistickým pohledem na člověka se vyznačují i jeho další filmy: Zámek (1997), Funny Games (1997), Kód neznámý (1999), Pianistka (2001), Čas vlků (2003), Utajený (2004). Roku 2007 natočil v USA remake svého filmu Funny Games. Na MFF KV 2009 byl uveden film Bílá stuha (2009), který byl v Cannes oceněn Zlatou palmou, stejně jako jeho poslední snímek Láska (MFF KV 2012), který byl oceněn i Oscarem za nejlepší neanglicky mluvený film.

12 BALADA PRO BANDITU (ČR 1978) Filmová verze muzikálového zpracování osudů Nikoly Šuhaje loupežníka, jak je pro brněnské Divadlo na provázku podle archivních dokumentů a novinových článků napsal Milan Uhde a nastudoval režisér Zdeněk Pospíšil. Snímek, oscilující mezi pohádkou, baladou a muzikálem je zároveň inspirován románem Ivana Olbrachta Host: Milan Uhde + M.Balaštík ŠKOLY: ZŠ i SŠ / PŘEDMĚT: FILM, LITERATURA, HISTORIE Muzikál / Romantický Československo, 1978, 89 min Režie: Vladimír Sís Kamera: Viktor Růžička Hudba: Miloš Štědroň, Vlastimil Hála Hrají: Miroslav Donutil, Petr Maláč, Iva Bittová, Blanka Rudová, František Derfler, Franta Kocourek, Bolek Polívka, Jiří Pecha, Pavel Zatloukal, Evelyna Steimarová, Pavel Nový, Gustav Opočenský, Vladimír Hauser, Daniel Dítě, Alice Hašová, Michaela Dudová, Martin Havelka, Vladimír Zelenka, Renata Hanáková, Rudolf Kovanda, František Olšovský, Ronald Heller, Jiří Kosek, Zdeněk Mucha, Milan Pěkný, Vít Pešina, Jiří Synek, Filmová verze muzikálového zpracování osudů Nikoly Šuhaje loupežníka, jak je pro brněnské Divadlo na provázku podle archivních dokumentů a novinových článků napsal Milan Uhde a nastudoval režisér Zdeněk Pospíšil. Snímek, oscilující mezi pohádkou, baladou a muzikálem je zároveň inspirován románem Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník. Do amfiteátru se scházejí diváci, jsou vítání herci zpívajícími za doprovodu kytar píseň o "chlapovi z Koločavy". Postupným přehlušováním melodie jsou diváci vtahováni do děje, ze skutečnosti se stává sen a příběh pomalu začíná... Snímek přibližuje hravou formou klíčové okamžiky vývoje partnerského vztahu od svatební bezstarostnosti až po nemilé odcizení ve společném bytě... Autoři v něm v podstatě vykreslili vlastní manželský příběh. Autorem libreta byl tehdy zakázaný Milan Uhde, jehož jméno se nesmělo objevit v titulcích. V úloze úlisného lichváře Mageriho se blýskl Bolek Polívka. VLADIMÍR SÍS se narodil 7. července 1925 v Brně. Zde vystudoval základní školu a Uměleckoprůmyslovou školu v Praze (1942). A svoji kariéru započal ve zlínském trikovém ateliéru. Po skončení okupace založil v rodném Brně hudební divadélko Směr ( ). V říjnu 1946 se stal zaměstnancem brněnského Studia populárně vědeckých a naučných filmů (zde se jako filmový režisér uplatnil v letech při realizaci agitačních snímků DÝMKA MÍRU; O KOLEČKU, PERU A VAŘIČI; RADĚJI DŘÍVE; NOVÝ PRŮMYSL a folkloristických LIDÉ POD SNĚHEM či STVOŘENO Z HLÍNY). Krátce ( ) byl režisérem Československého armádního filmu (PEVNÝ BŘEH, MODRÝ SEN). S Josefem Vanišem ale na podzim 1953 odjel na rok a půl do Tibetu, domů přivezl přes metrů barevného filmu a vznikl dokument CESTA VEDE DO TIBETU (1954), jenž měl kromě domácích ocenění i úspěch roku 1956 na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách (Čestné uznání). Ze svých cest po Francii a Řecku vytěžil ještě dokumenty MINUTY V PAŘÍŽI (1958) a MALÁ POUŤ ŘECKEM (1958). V letech zakotvil jako režisér ve Filmovém studiu Barrandov. V českém hraném dlouhometrážním filmu se mohl Vladimír Sís poprvé uplatnit režií dramatického filmu podle skutečné události ŽIVOT PRO JANA KAŠPARA (1959). Nadále pokračoval (někdy úspěšně i neúspěšně) sportovní LEDOVÍ MUŽI (1960) a vesnickou U NÁS V MECHOVĚ (1960) komedií, koprodukčním československo indonéským dramatem AKCE KALIMANTAN (1962), válečným PIKNIKEM (1967) odehrávající se podle divadelní hry Ladislava Smočka na tichomořském ostrově, hudební revue HUDBA KOLONÁD (1975) s Jiřím Hrzánem v titulní úloze eskamotéra Broda, úspěšným zfilmováním hry BALADA PRO BANDITU (1978) Zdeňka Pospíšila z brněnského Divadla na provázku, vzpomínkovým hudebním filmem na E. F. Buriana BLUES PRO EFB (1980), pantomimickou hříčkou POSLEDNÍ LEČ (1981) a semaforské výstupy komiků Jiřího Suchého a Jitky Molavcové zpodobnil do komedií JONÁŠ A MELICHAROVÁ (1986) a JONÁŠ II. ANEB JAK JE DŮLEŽITÉ MÍTI MELICHAROVOU

13 (1988). Mimo těchto počinů se podílel na dalších cestopisných dokumentech (12 MINUT POD ROVNÍKEM, MĚSTO NA VODĚ, LETECKÝ DEN, TROPICKÝ KOKTAJL), pantomimických experimentech (MALÉ HRY, KONCERT, STUDIE) a střihových snímcích s ukázkami ze starších českých filmů a doplněné dotáčkami, které měli připomenout některé vůdčí filmové osobnosti minulosti (90 MINUT PŘEKVAPENÍ; KRÁL KOMIKŮ; NÁVŠTĚVA; MUZEUM ZÁZRAKŮ; MUŽ, KTERÝ ROZDÁVAL SMÍCH; SÓLO PRO JAROSLAVA MARVANA, ZPÍVAJÍCÍ FILM, BARRANDOVSKÉ NOCTURNO ANEB JAK FILM ZPÍVAL A TANČIL, LJUBA HERMANOVÁ nebo PŘEDČASNÝ PORTRÉT). Mj. psal ke svým (i jiným BUBNY) snímkům náměty, scénáře a texty k písním. Jako Síse textaře dodnes oblíbených filmových písní využíval režisér Jiří Sequens pro celovečerní filmy (PARTIE KRÁSNÉHO DRAGOUNA; PĚNIČKA A PARAPLÍČKO; SMRT ČERNÉHO KRÁLE; VRAŽDA V HOTELU EXCELSIOR; POKUS O VRAŽDU; TA CHVÍLE, TEN OKAMŽIK a DVA NA KONI, JEDEN NA OSLU) a seriály HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO (1968) a 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA (1974). V Mášově příběhu RODEO (1972) o dospívající mládeži si s chutí zahrál otce Egona (namluvil ho ale herec Oldřich Velen). Obdobné projekty jako pro českou kinematografii Vladimír Sís zrealizoval i pro naší televizi. Stvořil hudební filmy ANTONÍN DVOŘÁK: SYMFONIE Č. 9 E MOLL, OP. 95 Z NOVÉHO SVĚTA; ZRÁNÍ; OTEVÍRÁNÍ STUDÁNEK; RAPSÓDIE V MODRÉM, operu MADAME BUTTERFLY, grotesku TŘESK a oblíbené seriálové pásmo HUDEBNÍ ARCHIV PŘEDSTAVUJE (1973 a 1976). Uplatil se i na poli publikačním jako autor knížek o Tibetu Der Weg nach Lhasa (1956), Tibet (1958), Země zastaveného času (1959, s Josefem Vanišem), Žáci hrušňového sadu (19??), Testament pana Tena (1987) a taktéž čínské kuchařky Počítání nudliček v jarní polévce (1991). Jeho ženou byla výtvarnice Alena Sísová (*1925) a dětmi spisovatel a malíř Petr Sís (*1949) a režisér David Sís (*1962) Vladimír Sís zemřel téměř zapomenut 7. září 2001 v Praze ve věku sedmdesáti šesti let. MILAN UHDE Se narodil v rodině, ve které byli oba rodiče právníky. Po maturitě na střední škole studoval na brněnské univerzitě češtinu a ruštinu s literárněvědnou specializací. Doktorát získal až v roce 1970 disertací o české poezii 20. století. Od roku 1958, s přerušením vojenskou základní službou, pracoval Milan Uhde v redakci Hosta do domu až do roku Souběžně přednášel externě na Janáčkově akademii múzických umění. V letech byl Milan Uhde bez zaměstnání a nesměl publikovat. Podepsal Chartu 77 a podílel se na vzniku samizdatových novin. Po listopadu 1989 řídil brněnské nakladatelství Atllantis, přednášel na Masarykově univerzitě v Brně českou literaturu. V letech byl Milan Uhde ministrem kultury ČR, v letech předsedou České národní rady, poté Poslanecké sněmovny Parlamentu a nadále pak poslancem až do roku V roce 1996 začal opět přednášet na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Knihy: Lidé z přízemí 1962, básně Obloha samej cvok 1967, písňové texty Hrách na stěnu 1964, povídkový soubor Ošetřovna 1966, novela Záhadná věž v B Dramata: Král Vávra 1964, navazuje na Karla Havlíčka Borovského Svědkové 1965 Výběrčí 1966 Děvka z města Théby 1967, veršovaná divadelní hra podle antické Antigony Balada pro banditu 1975, dramatizace Olbrachtova Nikoly Šuhaje Parta 1969 Zubařovo pokušení 1976 Pán plamínků 1977 Modrý anděl 1979 Hodina obrany 1980 Velice tiché Ave 1981, rozhlasová hra v níž autor zaujal osobní stanovisko k otázkám odpovědnosti a morálky, a to jak v nedávné minulosti, tak v současnosti. Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl 1986, fraška o tom, jak Karel Max zplodil za zády své ženy dítko s rodinnou služkou, a aby to utajil před manželkou, poprosil přítele Bedřicha Engelse, aby jako starý mládenec vzal otcovství na sebe.

14 HOŘÍCÍ KEŘ (ČR 2012) Čerstvá nominace filmu na letošní udílení Oscara potvrdila výjimečnost tohoto českého díla, který podle českého scénáře a s českými herci natočila polská režisérka Agnieszka Holland. Před a po filmu povede diskusi přední osobnost Ústavu pro studium totalitních režimů a odborný poradce filmu PETR BLAŽEK. ŠKOLY: ZŠ, SŠ / PŘEDMĚT: FILM, HISTORIE, SPOLEČENSKÉ VĚDY Režie: Agnieszka Holland Scénář: Štěpán Hulík Kamera: Martin Štrba Hudba: Antoni Lazarkiewicz Hrají: Táňa Pauhofová, Jaroslava Pokorná, Petr Stach, Igor Bareš, Vojtěch Kotek, Adrian Jastraban, Patrik Děrgel, Ivan Trojan, Jenovéfa Boková, Denny Ratajský, Ivana Uhlířová, Jan Budař, Stanislav Zindulka, Ondřej Malý, Martin Huba, David Novotný, Alois Švehlík, Jiří Bábek, Miroslav Krobot, Emma Smetana, Taťjana Medvecká, Lukáš Weber,... Film vychází z třídílného dramatu z produkce HBO, který vypráví o následcích Palachovy oběti a počátcích normalizace v posrpnové ČSSR. Jeho hlavní postavou je skutečně existující advokátka Dagmar Burešová (Tatiana Pauhofová), která zastupovala Palachovu matku Libuši (Jaroslava Pokorná) a bratra Jiřího (Petr Stach) ve zdánlivě beznadějné soudní kauze. Důvodem žaloby blízkých mrtvého studenta bylo skandální nařčení od poslance Viléma Nového (Martin Huba). Ten Palachův čin zlehčoval na stranickém mítinku v České Lípě lživým prohlášením o takzvaném studeném ohni a zrůdném spiknutí, do něhož byl důvěřivý student údajně nevědomky vmanipulován. Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) vybrala jako českého kandidáta pro boj o nadcházející Oscary drama Hořící keř režisérky Agnieszky Holland. Film o hrdinském činu studenta Jana Palacha, jenž se v lednu 1969 upálil na protest proti okupaci Československa, vznikl podle scénáře Štěpána Hulíka v produkci HBO Europe a Nutprodukce. V hlasování českých akademiků zvítězil Hořící keř mezi 35 českými filmy drtivou většinou, a bude tak zastupovat českou kinematografii na 86. ročníku cen americké Akademie filmového umění a věd (AMPAS), uvedla Martina Chvojka Reková. Za Hořícím keřem skončili Donšajni Jiřího Menzela a Líbánky Jana Hřebejka. Doporučení ČFTA neznamená nominaci na Oscara, o tom rozhodnou až Američané 16. ledna příštího roku. Ceny se pak předají 2. března 2014 v Los Angeles. Hořící keř měl v ČR velmi dobré recenze a několik ohlasů přišlo i ze zahraničí. Ve filmu renomované režisérky a polské absolventky pražské FAMU Agnieszky Holland si zahráli např. Jan Budař, Tatiana Pauhofová, Jaroslava Pokorná, Vojtěch Kotek, Martin Huba, Ivan Trojan a Igor Bareš. Cizinci příběhu rozumí Poprvé v historii je za Českou republiku vyslán do oscarového klání film, jehož režisér není českého původu. Trojnásobná držitelka nominace na Oscara, polská režisérka Agnieszka Holland má však k důležitému okamžiku české historie blízký vztah, protože v době okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy studovala na pražské FAMU, upozornila Reková. Film se nezabývá jen příčinami Palachova činu a jeho průběhem, ale hlavně bojem advokátky Dagmar Burešové za pravdu a manipulacemi, kterými se snaží komunistický režim Palacha zdiskreditovat či vymazat z paměti lidí. Komunistický poslanec Vilém Nový tehdy veřejně zpochybnil motivy činu Jana Palacha nesmyslnou teorií o studeném ohni. Je velmi těžké dotknout se pravdy o blízké minulosti. Jsem vděčná, že jsem se prostřednictvím filmu o Janu Palachovi a Dagmar Burešové mohla vyrovnat s podstatnou událostí, jež je spojena s mou generací. Je důležité umět se vypořádat s komunistickou minulostí, řekla Agnieszka Holland. Po uvedení Hořícího keře na mnoha festivalech se ukazuje, že film je srozumitelný i pro ty, kteří nemají s komunistickým režimem vlastní zkušenost. Osobně vnímám výběr Hořícího keře jako kandidáta na Oscary nejen jako ocenění všech, kdo se na filmu podíleli, ale především těch, o nichž vypráví. Jejich připomínka, že nelhat a zachovat si rovnou páteř je možné v každé době, se právě teď ukazuje jako velmi aktuální, dodal scenárista Štěpán Hulík. Hořící keř byl původně televizní projekt (série pro HBO), jehož zkrácená filmová verze měla v českých kinech premiéru v září letošního roku. Vzhledem k tomu, že se jedná o

15 výjimečný případ, čeká vybraný film ještě posouzení komisí Americké filmové akademie pro cizojazyčné filmy. Ta musí potvrdit, že film splňuje podmínky stanovené pravidly pro tuto kategorii. AGNIESZKA HOLLAND ( Varšava) Cesta varšavské rodačky k filmové práci vedla přes studia na pražské FAMU, kterou navštěvovala v pohnutém konci 60let (absolvovala v roce 1971). Díky tomu měla Agnieszka Hollandová možnost zažít v bývalém Československu vzrušenou atmosféru Pražského jara 1968 a poznat řadu osobností, které se později staly symbolem boje za českou svobodu a demokracii. Jako asistentka režie začínala s těmi nejlepšími pracovala s velikány polské kinematografie Andrzejem Wajdou a také Krzysztofem Zanussim. Její celovečerní debut Venkovští herci (Aktorzy Prowincjonalni, 1980) se stal jedním z klíčových titulů tzv. " kina morálního neklidu". Metafora na tehdejší politickou situaci v Polsku získala na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes v roce 1980 Cenu mezinárodní kritiky. Po vyhlášení výjimečného stavu v Polsku, kdy bylo jasné, že její společensky kritické filmy nebudou moci vznikat, odchází Hollandová do emigrace. I zde se věnuje ožehavým společensko-politickým a morálně naléhavým tématům současnosti i nedávné minulosti. Snímek o osudech židovských žen za 2. světové války Bittere Ernte (Angry Harvest, Hořká sklizeň, 1985) natočený v německé produkci jí vynáší první oscarovou nominaci na nejlepší zahraniční film. Ve filmu Jak zabít kněze (To Kill A Priest, 1988) se inspiruje osudy duchovního Jerzyho Popieluszka, umučeného polskou tajnou policií, její snad nejznámější snímek Evropa, Evropa (Europa, Europa, 1990) vypráví vzrušující příběh židovského chlapce, jemuž se podařilo přežít jak stalinské represe, tak výcvik v elitním nacistickém táboře. Příběh hrdiny, smýkaného neuvěřitelnými poryvy dějin, byl nominován na Oscara pro nejlepší zahraniční film a v této kategorii získal Zlatý Globus. Díky mezinárodně uznávaným kvalitám režisérky jsou snímky Agnieszky Hollandové pravidelně uváděny na světových festivalech, pracuje s předními světovými herci např. Leonardo DiCaprio a David Thewlis v biografickém dramatu Úplné zatmění (Total Eclipse, 1995), nebo Albert Finney, Jennifer Jason Leighová a Ben Chaplin v romantickém dramatu Washingtonovo náměstí (Washington Square, 1997). K židovské tématice, která se prolíná celou její tvorbou, se vrátila i ve filmu V temnotě (In Darkness, 2011), který byl opět nominován na Oscara za nejlepší zahraniční film. Pracuje nejen v rodném Polsku, v USA, ale za filmovou prací se vrací i do České republiky. Zde vytvořila velký třídílný seriál pro produkci HBO Hořící keř (Burning Bush, 2013). Vysoce emotivní drama, věnované okolnostem upálení Jana Palacha, jehož byla režisérka v době studií svědkem, patří k filmovým událostem roku. PhDr. PETR BLAŽEK, Ph.D. (1973) Historik, který se zabývá dějinami komunistických režimů v Československu a Polsku. Pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů a Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Editor a spoluautor řady knižních publikací, např. Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu (Praha 2005), Polsko a Československo v roce 1968 (Praha 2006), A nepozdvihne meč... Odpírání vojenské služby v Československu (Praha 2008), Jan Palach 69 (Praha 2009) a Akce K. Vyhnání sedláků a jejich rodin z usedlostí v padesátých letech (Praha 2010). Autor monografie Živá pochodeň na Stadionu Desetiletí. Protest Ryszarda Siwce proti okupaci Československa v roce 1968 (Praha 2009). Působil jako odborný poradce u řady dokumentárních a hraných filmů.

16 VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI (ČR 1968) Patrně nejlepší český film celé historie získal významná ocenění na nejprestižnějším festivalu v Cannes Film uvede a následnou diskusi povede legenda československé filmové kritiky A. J. Liehm. ŠKOLY: SŠ / PŘEDMĚT: FILM, HISTORIE, 750 LET Drama Československo, 1968, 115 min Režie: Vojtěch Jasný Scénář: Vojtěch Jasný Kamera: Jaroslav Kučera Hudba: Svatopluk Havelka, Jan Seidel Hrají: Radoslav Brzobohatý, Věra Galatíková, Vlastimil Brodský, Eva Blažková, Waldemar Matuška, Marie Málková, Vladimír Menšík, Pavel Pavlovský, Drahomíra Hofmanová, Václav Babka, Růžena Merunková, Jiří Tomek, Václav Lohniský, Ilja Prachař, Jaroslava Vysloužilová, Karel Augusta, Helena Růžičková, Zdeněk Kutil, Jaroslava Tichá,... Legendární český snímek ze zlatých šedesátých Všichni dobří rodáci je letos posledním uvedeným ze čtyř snímků Projektu 100 v sekci česká klasika, který vrací velké filmy na velká plátna. Od prvního srpna tak mají diváci možnost zhlédnout v širší distribuci Všechny dobré rodáky v digitalizované verzi, jejíž světová premiéra se udála za přítomnosti několika herců z filmu a režiséra Vojtěcha Jasného na letošním mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Všichni dobří rodáci zachycují nepřikrášleným, přesto poetickým způsobem násilnou kolektivizaci jedné malé moravské vísky v průběhu neblahých padesátých let. Tato kronika je koncipována a rozdělena podobně jako knihy do deseti nestejně dlouhých kapitol s epilogem a jsou v ní zobrazeny události v rozpětí let 1945 až Epilog Rodáků již pak není datován a lze se domýšlet, že je zasazen do doby o několik let později. V této kronice sledujeme pohnuté osudy a životní příběhy několika postav, z nichž ani jednu nelze označit jako postavu hlavní. Spíše než pevně koncipovaným dějem nás epizodicky laděnou strukturou díla provází rovněž typický literární, potažmo románový prvek, kterým je zde hlas vypravěče v podání Martina Růžka. Každá kapitola filmu má svého hrdinu, zobrazuje určitý dramaticky laděný moment z jeho životního osudu v určitém ročním a historickém období. V tomto ohledu nesou Rodáci spřízněnost s Jasného starším dílem Touha, kde si režisér poprvé vyzkoušel svůj vizuálně poetizující styl. Zhruba v polovině snímku se do popředí dostává postava sedláka Františka (Radoslav Brzobohatý), který se zde stává symbolickou postavou a mluvčím vesničanů, když jako jediný dlouho odolává náporu komunistických agitátorů a kolektivizátorů. V epizodické stavbě příběhu Jasný líčí co nejprostším způsobem povětšinou tragické osudy svých postav. Z nich nejvíce zaujmou a dojmou především smutné konce postav mladého Bertina (Pavel Pavlovský), Jořky s Pyřkem (Vladimír Menšík) a sedláka Zášinka (Waldemar Matuška). Kronika osudů všech dobrých rodáků počínaje úvodní jarní slavností za ranního kuropění a konče zimním masopustem má zároveň cyklickou podobu uzavřeného kruhu s náznakem jakéhosi smíření a tedy i odpuštění. Poslední slova vypravěče v samotném závěru filmu mají navíc symbolický význam předznamenávající již tušenou dlouholetou Jasného emigraci. Režisér čerpal inspiraci pro své postavy z několika zdrojů. Jedním z nich byly dopisy jeho maminky, která v nich popisovala příběhy ze vsi a z města, kde žili. Předobrazem moravské vísky Rodáků byla Jasného rodná Kelč, přičemž lokace pro svůj film našel v obci Bystré u Svitav. Dalším a zřejmě nejdůležitějším inspiračním zdrojem byl Jasnému František Slimáček, životní předobraz postavy Františka. Pro vznik Rodáků mělo také zásadní význam pražské jaro z krizového roku 1968, kdy se dočasně povolily pevné otěže cenzury a tyto příznivé okolnosti tak Jasnému umožnily mnohem větší svobodu při natáčení svého životního díla. V dobách normalizace byl tento film, stejně jako mnoho jiných, na dlouho uzavřen v trezoru. Ač románová kronika zahrnuje relativně široký časový horizont zhruba třinácti let, film má velmi svižné a nevlekoucí se tempo. Původní verze díla, které mohlo mít i šest (!) hodin, měla nakonec tři a půl. Při závěrečné fázi krácení a střihu

17 díla pomohl Jasnému přední český teoretik střihové skladby Jan Kučera. Výsledná ani ne dvouhodinová verze tak působí sice poněkud okleštěným, přesto ale kompaktním a sevřeným dojmem. Dalšími důležitými postavami, jejichž jména je potřeba u Rodáků zmínit, jsou kostýmní výtvarnice a výrazná tvář české nové vlny Ester Krumbachová a hudební skladatel Svatopluk Havelka. Především pak ale dvorní Jasného kameraman Jaroslav Kučera, který dal Rodákům mimořádně působivou vizuální podobu. Scény umírání Bertina, Zášinka a Pyřka natočil speciálními typy kamer a objektivů, které vytvořily zvláštní slow-motion efekt, což ještě zesílilo jejich emocionální účinek. Kapitolou sama pro sebe je u Rodáků obsazení, v kterém se představila tehdejší herecká elita především starší a střední herecké generace. Tu zde vedl Radoslav Brzobohatý, jehož obsazení do mužné role Františka nemohlo být vybráno lépe. Výborný herecký výkon tu podává Vladimír Menšík, který tu pozoruhodně ztvárnil tragikomickou postavu Pyřka a vedle jeho role v Marketě Lazarové tak dokázal, že nebyl jen prvoplánově komickou figurou. V hereckém obsazení se neztratil ani Waldemar Matuška, jehož scény, především ta retrospektivně laděná alkoholová vidina jeho mrtvé židovské ženy, patří taky mezi ty absolutně působivé. Další významní čeští herci, ale i mnoho naturščiků, jejichž přítomnost je ve filmu nepřehlédnutelná, jen podtrhují a zesilují celkovou působivost Rodáků. Mnohem větší význam než ocenění za nejlepší režii na filmovém festivalu v Cannes v roce 1969 má jistě postavení Všech dobrých rodáků v Jasného filmografii, v níž poté již nenajdeme podobně důležitý titul. Jeho volné pokračování, natočené po třiceti letech, Návrat ztraceného ráje bylo přijato velmi rozpačitě. Rodáci také nepochybně patří do TOP 10 československého filmu vůbec. V neoficiální anketě při příležitosti stého výročí vzniku prvních českých a slovenských filmů, kterou sestavili přední čeští a slovenští filmoví kritici a publicisté na konci roku 1997, obsadili Všichni dobří Rodáci třetí místo za Markétou Lazarovou a Obchodem na korze. Nepochybně zcela zaslouženě, jak prokazuje i jeho znovuuvedení v nově restaurované digitální verzi, které si nyní znovu můžeme vychutnat na plátnech kin. ANTONÍN J. LIEHM ( ) A. J. Liehm se narodil v Praze. V roce 1946 založil s E. F. Burianem týdeník Kulturní revue. V roce 1949 bylo vydávání týdeníku zastaveno a Liehm začal pracovat v Našem vojsku, v ČTK a na Ministerstvu zahraničních věcí. Od roku 1961 se podílí na vedení Literárních novin. Po srpnu 1968 odchází do Paříže a vyučuje na univerzitách v Paříži, New Yorku, Philadelphii a Londýně. V Paříži začal v roce 1984 vydávat časopis Lettre internationale. Přeložil do češtiny romány Aurelián, Basilejské zvony a Cestující z Imperialu (autor: Louis Aragon), výbor z literárněkritických a teoretických statí Básník a skutečnost (autor: Louis Aragon) a sborník Dramata (autor: Robert Merle; vyšel u nás v roce 1966; obsahuje: Nový Sisyfos; Spravedlnost v Miramaru; Flamineo; jednoaktovku Sisyfos a Smrt, která vyšla také ve Světové literatuře a která je podobenstvím vzpoury proti totalitě a vládě byrokracie). Po sametové revoluci byl členem redakční rady týdeníku Česko slovenské Mosty a je předsedou redakční rady Listů.

18 AMADEUS (USA 1984) Nejlepší snímek Miloše Formana, jeden z neúspěšnějších světových filmů a zcela určitě nejlepší životopisný snímek všech dob, se z velké části natáčel v Kroměříži a mimoděk nejvíce proslavil krásu kroměřížského zámku. O natáčení filmu i jeho tvůrci v besedě a úvodu pohovoří Ladislav Františ, Jan Schmidt (asistent režie Amadea) a kritik A. J. Liehm. ŠKOLY: ZŠ, SŠ / PŘEDMĚT: DIVADLO, HUDBA, FILM, 750 LET Drama / Životopisný / Hudební USA, 1984, 160 min Režie: Miloš Forman Předloha: Peter Shaffer (původní scénář) Kamera: Miroslav Ondříček Hrají: F. Murray Abraham, Tom Hulce, Elizabeth Berridge, Simon Callow, Tereza Pokorná-Herzová, Roy Dotrice, Christine Ebersole, Jeffrey Jones, Charles Kay, Lenka Loubalová, Kenneth McMillan, Cynthia Nixon, Vincent Schiavelli, Vladimír Svitáček, Jiří Krytinář, Karel Effa, Ivan Pokorný, Janoslav Mikulín, Jitka Molavcová, Aťka Janoušková, Píše se rok 1781 a Antonio Salieri (Abraham) působí jako dvorní skladatel císaře Josefa II (Jeffrey Jones). Když ke dvoru přijede Mozart (Tom Hulce, nominovaný na Oscara), Salieri si s hrůzou uvědomí, že božské hudební nadání, které si přál mít on sám, dostal do vínku tento obscénní a rozpustilý vtipálek. Salieri dohnán žárlivostí k zuřivosti organizuje intriky s cílem zničit Mozarta, k čemuž je ochoten použít všechny dostupné prostředky. Možná i vraždu. Podařilo se Salierimu umlčet jednoho z největších géniů světové hudby? Záhada - a hudba zůstávají. AMADEUS - velkolepý historický epos, nádherná oslava hudby Wolfganga Amadea Mozarta. Čeští filmoví tvůrci, kteří jsou dnes opravdu známí a úspěšní za velkou louží, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Mezi ty, kteří filmový svět Hollywoodu dobyli, určitě patří režisér Miloš Forman. Ten zaujal už prvotinami točenými ještě v Československu, jasným potvrzením jeho talentu byl již Přelet nad kukaččím hnízdem, který získal pět Oscarů. Ovšem Amadeus se stal ještě úspěšnějším, rok 1985 (udělovaly se ale sošky za uplynulý rok) znamenal pro Amadea žně, neboť získal osm Oscarů a celkem třináct nominací. Málokterý film se tolika nominacemi může pyšnit. Nás navíc může těšit, že podíl na úspěchu má nejenom režisér Miloš Forman, ale i jiní čeští tvůrci, např. kameraman Miroslav Ondříček či kostýmní výtvarník Theodor Pištěk. Snímek byl inspirován divadelní hrou britského dramatika Petera Shaffera. Ten pak k Amadeovi napsal i filmový scénář a byl oceněn oscarovou soškou. Slavný snímek se natáčel převážně v Československu. Praha nebo například Kroměříž poskytly ideální atmosféru, architekturu a pomohly filmu vybudovat jednu z jeho deviz vizuální stránku. Tvůrci si dali záležet také na kostýmech, parukách či dekoracích. Získali tak barevnou, dobově přesnou mozaiku. Přesto si všimněte, že např. paruka Mozarta je jiná než ostatní. S růžovým nádechem působí až trochu punkově. Ovšem Amadeus přesto není jen kostýmním dramatem. Skrývá v sobě mnohem silnější potenciál. Kdo by čekal historicky přesnou fresku Mozartova života, bude asi zklamán. Už samotná hra stojí na něčem jiném a vy se nesmíte na film dívat jako na klasický životopisný film. Amadeus totiž není až tak úplně film o Mozartovi samém jako o konfliktu dvou hudebních skladatelů průměrného a geniálního. Nedoceněný skladatel a Mozartův rival není schopen se vyrovnat s konkurentovou genialitou. Konflikt dvou mužů je v tomto snímku zásadní, to on posunuje děj dále a on nám přináší kýžené emoční napětí. Vztah Salieriho k Mozartovi je značně ambivalentní. Na jednu stranu ho nenávidí za to, že je dokonalejší, žárlí a intrikuje, vidí v něm mladého floutka. Protože ale hudbě rozumí a dobrou hudbu dokáže ocenit, Mozarta rovněž obdivuje. Za to, co dokázal hudebnímu světu přinést. Mozart není projektován jako ryze kladná postava. Mozart je génius a géniové bývají většinou šíl

19 ení. Výstřední vzhled a hýkavý smích je to poslední, Mozart je vyobrazen jako postavička se sklony k alkoholu, trochu jako sukničkář, nedospělé dítě, v mnohém pohled na něj připomene dobu hippie. Nejedná se však o Mozartovu vulgarizaci, nýbrž o představení génia v jeho podstatě, málokterý génius není šílený a nemá své výstřelky. I Mozartova žena vypadá jako dítě, ale ve skutečnosti je to ona, která dokáže pevně utáhnout otěže, má vlohy k byznysu a oči jestřába, kterým neunikne žádná zrada. Je pro svého Wolfieho, jak ho s láskou nazývá, jakousi ochranou před vnějším nepřátelským světem. Film je vyprávěn jako jeden velký flashback. Hned v úvodu se ocitáme v blázinci se starým Salierim, který trpí výčitkami, že možná zabil Mozarta. Asi nejdojemnější scéna filmu, která zároveň ilustruje podstatu vztahu mezi Mozartem a Salierim, je ta, kdy Mozart leží na smrtelné posteli a diktuje noty svého Requiem Salierimu. Není dojímavá, protože umírá Mozart, ale je dojímavá z pohledu Salieriho. Ukazuje, jak na jednu stranu nechápe, co je ze sebe i v takovém stavu schopen Mozart dostat, přesto tuší, že to, co zapisuje, je skvělé. Vidíme, jak se nedokázal srovnat s Mozartovou velkolepostí, jak je plný agonie a vzteku. Amadeus je film hýřící barvami, optimismem a vtípky, ale také svědek dramatického konfliktu dvou mužů. Dodnes se umisťuje v žebříčcích nejlepších filmů a po svém uvedení vyvolal doslova mozartománii. Je to jeden z mála snímků, na který se dokážete se zaujetím dívat bezmála tři hodiny i pozdě večer a neusnete. A ocenit jej musíme i v tom, že po zhlédnutí snad každý, i ten, kdo se o vážnou hudbu moc nezajímá, dostane alespoň na chvíli chuť pustit si něco klasického. Je až s podivem, jak člověka baví film o něčem, k čemu normálně nemá takový vřelý vztah. MILOŠ FORMAN (původně Jan Tomáš Forman, , Čáslav) Vystudoval scénáristiku na pražské Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění (FAMU), již během studií působil jako pomocný režisér a asistent Alfrédu Radokovi. V Československu do roku 1968 společně s Miroslavem Ondříčkem natočil několik úspěšných snímků vyznačujících se sžíravým, až černohumorným pohledem na společnost. Černý Petr získal k překvapení svého tvůrce hlavní cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Locarnu (za Formanem tehdy zůstali režiséři zvučných jmen, Michelangelo Antonioni a Jean-Luc Godard), film Hoří, má panenko byl dokonce nominován na Oscara. Amerika. Za normalizace legálně odešel do USA, aby pokračoval ve své filmové tvorbě. Mohl tedy na svých filmech spolupracovat s českými filmaři, mj. kameramanem Miroslavem Ondříčkem a Amadea natočit v Kroměříži,Praze a okolí. Silně formanovský první americký film Taking Off ( remake Konkursu) aplikující jeho obvyklý, na české diváky orientovaný přístup na americké prostředí v doznívající éře hippies byl oceněn první cenou poroty na festivalu v Cannes, ale komerčně neuspěl. Významného úspěchu u diváků dosáhl brzy, po třech letech, v roce 1974 svým dalším filmem, adaptací románu Kena Keseyho Přelet nad kukaččím hnízdem. Tento film americká Akademie filmových umění a věd ocenila pěti Oscary, včetně ceny za režii a nejlepší film. I jeho další filmy byly úspěšné, některé z nich více u kritiky než divácky (např. Valmont). Film Amadeus získal dalších osm Oscarů včetně obou hlavních kategorií. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších českých a významných amerických a světových filmových režisérů, úspěšných jak u diváků, tak kritiků po celém světě. 31. ledna 2007 byl v Praze ve Slovanském domě slavnostně uveden v české premiéře jeho nejnovější snímek Goyovy přízraky za účasti Natalie Portmanové a Javiera Bardema, kteří ve filmu ztvárnili dvě ze tří hlavních rolí. V dubnu 2007 mělo v Národním divadle premiéru nové nastudování jazzové opery Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Dobře placená procházka, které spolurežíroval se svým synem Petrem Formanem.

20 VRACENKY (ČR 1990) Bohužel neprávem zapomenutý český film natáčený na prahu naší nové svobody dokázal zatím nejlépe vystihnout složitou dobu 50. let. Film osobně uvede a besedu povede další legenda českého filmu režisér Jan Schmidt. ŠKOLY: ZŠ, SŠ / PŘEDMĚT: HISTORIE, FILM Drama Československo, 1990, 90 min Režie: Jan Schmidt Kamera: Jiří Krejčík ml. Hudba: Jiří Šust Hrají: Jana Švandová, Alena Kreuzmannová, Bohumil Vávra, Marek Vašut, Leoš Suchařípa, Oldřich Navrátil, Václav Kotva, Michal Pavlata, Hana Frejková, Martin Faltýn, Aleš Spurný, Lucie Svobodová, Jana Špaňůrová, Jan Morávek, Martin Morávek, Karolína Soukupová, Pavel Vondruška, Filip Švarc, David Novotný, Pavel Taussig, Josef Vondráček,.. Česká čierna komédia o dobrodružstvách jedného pražského chlapca a o tom, čo v dejepise nebolo. Nezvyčajný titul čiernobielej snímky pochádza z chlapčenskej loptovej hry, ktorou sa zabávajú malí hrdinovia za kostolnou stenou v pražskom Starom meste. Súčasne však evokuje návrat do tragického obdobia začiatku päťdesiatych rokov, kedy sa rozpútala vlna komunistického bezprávia, videného očami desaťročného Honzíka Domnosila, komentár ktorého sprevádza divákov celým filmom. Spoznávame chlapcovo rodinné zázemie a štvorročnú sestričku Petrušku s jej pokrokovými riekankami a heslami, rozvedenú mamičku, úprimne veriacu v dobro komunizmu na rozdiel od jej skeptického priateľa, reakcionára Františka. Honzík prežíva vnútorné rozpory, v ktorých sa stretáva detsky naivná viera v Boha s detsky naivnou vierou v Lenina (uvažovalo sa aj o názve filmu Ako som sa modlil k Vladimírovi Iľjičovi) a prežíva typicky chlapčenské trápnosti. V humornej polohe sú zachytené aj vážne veci.(oficiální text distributora) Vracenky, pro film symbolický název klukovské míčové hry, je jedním z nejlepších titulů ze značně nevyrovnané filmografie Jana Schmidta. Hlavním trumfem Vracenek je lehkost, s jakou zpracovávají tak ambiciózní téma. Sledování kruté doby očima zlobivého kluka je nápad k nezaplacení. Oblíbený dětský pohled na dospělácké záležitosti sám o sobě umožňuje soustředění se pouze na ty nejdůležitější věci. To, že je hrdina navíc darebák, nás zase drží v bezpečné vzdálenosti od nežádoucího sentimentu. Maminčiny hádky s Františkem a následné politické prozření probíhají zcela přirozeně a až v druhém plánu, za všemi těmi Honzíkovými eskapádami. Daří se tak to, co českému filmu po revoluci často chybí má o čem vyprávět, chce o tom vyprávět a umí vyprávět tak, aby téma nepůsobilo nijak křečovitě či lacině. Vytříbená černobílá kamera je nejspíš jedním z důvodů toho, že film skončil pozapomenut, ale úzkostlivou atmosféru doby zprostředkovává znamenitě. Dodnes si díky tomu pamatuji návštěvu školního představení (zřejmě někdy v devadesátém druhém roce) a pocity, jaké jsem z filmu tehdy měl. Prokládání děje dobovými týdeníky o stavbě Stalinova pomníku na Letné, rozhlasovými reportážemi o procesech a nakonec zprávami o úmrtí Stalina a Gottwalda jen šikovně umocňuje divácké pocity z cesty časem a umožňuje tvůrcům vyhnout se jakékoliv přílišné doslovnosti a přehnanému dovysvětlování. Herecky je snímek lehce nevyrovnaný. Zatímco klíčová role Honzíka v podání dvojčat(!) Morávkových je obsazena skvěle kluky jednak nerozlišíte a jednak jsou naprosto přirození, maminka (Jana Špaňůrová) si dle mého názoru zasloužila zkušenější herečku. Naopak Oldřich Navrátil předvádí jeden ze svých nejlepších, protože nejcitlivějších a nejpokornějších, výkonů a dokazuje, že skrývá mnohem širší rozsah, než jaký má šanci běžně předvádět. Srovnávání s Obecnou školou je na místě filmy jsou si námětem opravdu dost podobné. Zásadně je odlišuje změna doby (byť časově se jedná jen o pár let). Zatímco malý hrdina Svěrákova filmu vyrůstá v období čerstvě poválečné víry v lepší zítřky, Honzík je už prožívá. Barevnost naděje se mění v černobílou beznaděj, vzletné záběry na malebnou krajinu nahradily kradmé pohledy do temných uliček, malí