Potulný národ (1912)

Transkript

1 Potulný národ (1912) Kapitola první Národohospodářské zásady Konráda Vodrazila Ani ti lidé, které označujeme jako originály, nejsou naprosto původní. Jsme všichni závislí na svém prostředí, na svých předchůdcích a zpravidla ještě na špatném pochopení svých předchůdců. Dřívější doba, která si hleděla všechno ještě více zjednodušiti než my, označovala jednoho člověka za vynálezce knihtisku. My víme již, že se toto umění vyvinulo ponenáhlu a postupnou prací sta rukou. Náš názor nijak nezmenšuje význam lidské geniality. Darwin je stejně velká osobnost, i když měl předchůdce. U mnohých moderních vynálezů je toto společné úsilí lidí ve vzdálených od sebe časem a prostorem tak dokonalé, že jsme na rozpacích i v tom, komu bychom měli přisouditi hlavní zásluhu. Také Konrád Vodrazil měl své předchůdce. Chápal je po svém způsobu, který nebyl vždy správný. Tomu se nebude nikdo diviti, kdo, jak těžko je ve všech projevech lidského ducha odhadnouti správný odstín. Jak různě chápou Krista jeho následovníci i protivníci! Jinak klerikálové, jinak Tolstoj, jinak Nietzsche, Renan, Oskar Wilde. Je údělem většiny osobností, které svoje síly věnovaly službě Mús, že nežijí životem tak spořádaným jako jejich vrstevníci, kteří si zvolili obvyklejší zaměstnání. Ani Mácha ani Neruda, Mánes, Smetana nežili ve skvělých poměrech. Z Němců postačí, uvedu-li jména: Heine, Grabbe Hebbel. Život francouzských mistrů vyniká však obzvláštní pestrostí. Ze starých vzpomenu pouze Villona, který se několikrát těžce prohřešil proti právu a zákonu a byl asi oběšen. Z moderních Baudelaire žil v Indii a omamoval se hašišem. Verlaine seděl dvě léta v belgickém vězení, kymácel se stále mezi nemocnicí a hospodou a zemřel jako pokorný hlasatel křesťanské moudrosti, opuštěn ve skromném hotelovém pokojíku. Mladý Rimbaud dokončil ve svých sedmnácti letech básnickou svou činnost, prohlásil všechny své i svých bývalých kolegů snahy za pitomost, odjel do Afriky a stal se rádcem kteréhosi černého veličenstva. Mezi Čechami a Francií je ovšem veliký rozdíl, který nejjasněji se zračí v hospodářských poměrech obou zemí. Čechy sice přes všecko vídeňské hospodaření nejsou krajem chudým, ale Francie je velmi bohatá. Polovice pařížských studentů žije jako u nás důstojníci kavalerie. Také není možno, aby Francouz, jehož talent došel uznání, trpěl při sebe nerozumnějším životě skutečnou bídou. Konrád Vodrazil nebyl Francouz, nýbrž rodák z kterési české vsi, a z toho vyplývá všechno ostatní: neomamoval se hašišem, ale pil ponejvíce smíchovský ležák, necestoval po Indii, nýbrž po Žižkově a Vršovicích, nebyl hlasatelem moudrosti křesťanské ani jiné, a kdyby byl zemřel, nebyl by býval skonal opuštěn ve svém pokoji, neboť svého bytu neměl, spával u mladého ctitele filosofa Čvančary, který byl podnájemníkem paní Horáčkové, která dosud marně čekala na zapravení nájemného. Konrád Vodrazil neprohlásil také s pohrdáním v tváři a v postoji umění za nesmysl, neboť byl by tím podryl základy svého hospodářského systému, který nezáležel ovšem v přímém zužitkování práce, nýbrž ve vedlejších možnostech.

2 Jak jsem již na těchto místech kdysi podotkl, vyžaduje dělání dobrých veršů velmi mnoho času. Tato okolnost zůstane věčně osudnou pro české písemnictví, neboť řádkový honorář není velký a nakladatelé se o básně neperou, spíše naopak. Vodrazil byl široká slovanská povaha, do níž veškery knižní i životní poznatky zapadaly jako do hluboké tůně, rozpouštěly se a časem vyplynuly na povrch v podobě nádherných květů. Ale tvrdý ostrov nad hladinu nikdy nevyvřel. Aby se rozumělo mým rčením, podotýkám, že oněmi květy myslím ony nemnohé věty, které psával Konrád v duševním svém vzrušení a jež byly velmi ceněny znalci. Tvrdým ostrovem označuji jakési ohodnocení, svět, hrdost, práci a nošení pořádných kalhot. Na práci pohlížel Konrád Vodrazil docela biblickýma očima. Pokládal ji za trest a nemínil nijak trpěti za vinu našich prarodičů, už proto ne, že se o bytí Adama a Evy v kruzích osvícenců pochybuje a původ člověka se odvozuje od opice, a to docela v pravém smyslu slova, nikoliv pouze jako narážkou na vzmáhající se alkoholismus. Slova písma o ptactvu nebeském a o liliích polních, které nesejí a nežnou a o něž otec nebeský přece se stará, uvedl Konrád v životní praxi. Nepamatuji si dobře citát, ale myslím, že se všechno shodovalo, až na nádherné odívání; v tomto bodě byl jakýsi rozpor mezi prozřetelností boží a skutečností. Pozorujíce příslušníky jižních národů, kteří slynou svou leností, počínáme pochybovati o pravdivosti úsloví, že práce člověka šlechtí. Jak ušlechtilé hlavy, jaké krásné postavy, jaké sympatické povahy vypěstovala zahálka! Práce nadělá jednotlivce vábnějším, za to se jí dosahuje prospěchu celku, a dnešního dne je práce vůbec v přímém poměru s významem národa ve světě. V práci tkví síla Němců a jejich nadvláda v Evropě. Čechové jsou nejpilnější mezi Slovany. Není to snad kromě působení moderní civilizace také vlivem Německa? Přítel, který se právě vrátí z Ruska, vypravoval mi o krajích zamořených bídou, kde lidé jedí hlínu, ale pracovat přece nechtějí. Je vám vaše práce příliš těžká? ptáš se jich. Ne nechci! odpoví chuďas. Myslíte snad, že jste za svou námahu málo placen? Na tuto otázku odpoví ubožák zase Ne, nechci! Tak, člověče, proč nechcete? Nnnechci! Neznamená snad případ Konráda Vodrazila tajemný hlas krve, návrat k dávným dobám, kdy bylo nečestným pro urozeného člověka něco jiného dělat, než chodit na lov a do války, vybírat desátky a vydírat sedláky a kupce? Vodrazil měl jako středověký pán lidi sobě platné. Byli to ctitelé jeho umění a ducha, přátelé ze studií a z nočních potulek, mladí nadšenci a starší protektoři, a k těm bylo nutno opět připočísti jejich známé a přátele. Velikým poplatníkem byl doktor Binder. Mezi ním a Vodrazilem byla jakási tichá úmluva, dle které mohl Vodrazil každé pondělí se dostaviti do doktorovy kanceláře a po stručné výměně zdvořilých slov vyzvednouti si obnos ve výši několika korun. Dobrými poplatníky byli také známí denní hosté v hostincích a v kavárnách. Vodrazil vkročil bez haléře, ale také bez bázně do povědomých místností, jsa si jist, že někdo jeho útratu zaplatí. Byl tomu povděčen, když ve společnosti, v níž zaujal místo, byli kromě jeho přátel i noví lidé. Dával jim přednost, doprovázeje je po patřičné spotřebě piva do vedlejší místnosti, a zapřádal s nimi stručné blahosklonné rozhovory. Pane, vy zhotovujete deštníky, nemýlím-li se? Nikoliv, pane, jsem magistrátním úředníkem. Ovšem, odpusťte! Nemohl byste mi půjčit pětku, pane? Někdy doprovodil takto do vedlejší místnosti všechny členy společnosti, ať jich bylo třeba tři tucty. Když pak o pozdních hodinách nočních následkem těchto nenadálých výloh nálada shromáždění poklesla, zvedl se Konrád pyšně ze svého místa a pravil: Pánové, mohli bychom změnit místnost. Pojďme do vinárny. Já platím.

3 Z tohoto případu je vidno, že k přísnému vybírání desátků nevedla Konráda Vodrazila hrabivost, nýbrž vědomí, že pořádek je nutný, a snaha o rychlejší oběh peněz. Konrád byl schopen o obnos, který od smutného poplatníka obdržel, s kýmkoli, třeba s člověkem neznámým, se rozděliti. Tento finanční systém měl svoje těžké krise. Nastávaly doby, kdy vyčerpaný národ zdaleka se vyhýbal svému pánu. Poplatný lid snažil se dokonce uhnouti i svým ideálním závazkům, pozůstávajícím v půjčování knih, z nichž rovněž plynuly jakési příjmy od antikvářů. V hostincích nastávalo všeobecné zděšení, jakmile pán se objevil. Nikdo se neodvažoval vzdálit se do vedlejší místnosti, raději snášeli všechny útrapy s tímto protizdravotním počínáním spojené a hleděli se nepozorovaně vytratit. Sklepní i sklepnice říkali Vodrazilovi do ucha různé věci, jež měli na srdci a které osloveného nijak nezajímaly. Úředníci o prvním se návštěvníkovi v kanceláři vymlouvali, že dosud neobdrželi platu, a po službě vycházeli opatrně z budovy a vrhali se jako šílení do vozů elektrické dráhy. Bylo nutno nechat lid opět hospodářsky zmohutnět. Konrád Vodrazil ani v těchto těžkých dobách neztrácel mysli. Byl si vědom, že je to velice řídký případ, aby dospělý muž ve Střední Evropě hladem, žízní a nedostatkem tabáku zahynul. Hlavní starost o domácnost ležela za finanční krise na bedrách filosofa Čvančary. Oba, podnájemník paní Horáčkové i jeho spolubydlící, lehávali celé dopoledne v posteli. Filosof ve třetím roce hleděl tesklivě oknem na modrou oblohu a vzdychal: Tak krásně je venku, a my nemůžeme do hospody! K polednímu se Čvančara ustrojil a vyšel na pivo. Byl to člověk-břídil a jeho kořist bývala směšně malá. Vrátil se někdy až za tři hodiny a přinesl několik cigaret a housek. Zapíjejíce obojí vodou, přátelé obědvali. Konrád Vodrazil vycházel teď málokdy, a to jen v dobách největší tísně. Navštívil několik málo věrných duší, o nichž doufal, že nejsou ještě skrz naskrz proniknuti duchem odboje. Vracíval se po nejvíce se smutkem v srdci a přemýšlel o tom, jak by mohl skrýti své neštěstí. Kapitola druhá Loučení s Prahou Když se ve dveřích kanceláře objevila postava Konráda Vodrazila, přijal boubelatý obličej doktora Bindera na sebe výraz neskonalého zděšení. Již po třetí v týdnu byl doktor poctěn krutou návštěbou. Byl by se nejraději skryl, utekl nebo klesl do mdlob. Ale nelítostný osud kráčel blíže přímo k němu a posadil se prázdnou židlí u psacího stolku. Jak se vám daří, doktore? Děkuju Totiž nyní poněkud špatně, odpovídal zmateně obtloustlý Binder. Byl odhodlán předem znemožniti chystaný útok prozřetelnou parádou. Měl jsem nyní nepředvídaná vydání. Nejsem zvyklý žíti takto bez prostředků, proto pochopíte, jak mi je nepříjemně, že jsem úplně finančně vyčerpán Škoda, pravil smutně Konrád Vodrazil, chtěl jsem vás požádat o malou půjčku. Binderovi bylo hned líto, že takto svého hosta odbyl, ale bál se vytáhnouti svou tobolku a pokračoval tedy nejistým hlasem: A hleďte, je mi velice líto, že vám okamžitě nemohu posloužit, ale vzkážu vám, jakmile bude možno Je mi to velice nepříjemné, uznáte, ale přišlo vše tak náhle Chtěl jsem jeti do Paříže, trochu setřást kancelářský prach, nemohu, nemohu Do Paříže! prohodil melancholický návštěvník. To je rovněž moje touha. Jsou kruté časy.

4 V doktorově hlavě zrodila se náhle myšlenka, sobecká a lstivá. Ach, kdyby tak se mu podařilo oddáliti svoje trápení kamsi za hory a doly, kdyby opět mohl seděti u svého psacího stolu v bezpečí a jistotě! Proto pravil: Ovšem pobyt v Paříži by měl pro mne onu nevýhodu, že neznám francouzsky; sotva si pamatuji ještě z dávných let svého mládí několik nejobyčejnějších slov. Známých taky nemám v Babyloně nad Sekvanou Víte, kdybych tam měl přítele, který umí poněkud řeč a vyzná se Jel bych se vámi, kdyby vám na tom záleželo, řekl Vodrazil. Jsem vám velice vděčen za vaši nabídku, odtušil doktor Binder. Věc však má také jiný háček. Chápete, že se nemohu dlouho zdržeti. Potřeboval bych někoho, kdyby předem všechno okoukl, hotely, výstavy, vůbec celkové poměry byl bych dokonce ochoten jeti napřed, pravil Konrád. Ne, toho nemohu od vás žádati, toť směšné! odporoval doktor. Mluvím pouze všeobecně a prosím vás, abyste mým slovům nepřikládal zvláštní váhy Ale ujištuji vás, doktore, prohlásil návštěvník rozhorleně, kdybych měl na lístek, jedu hned. Hůře, než se mi nyní vede zde, se mi nikde vésti nemůže. Cestoval jsem již mnoho a obyčejně s lehkou kapsou. Člověk tímto způsobem pozná vlastně mnohem víc, než zazobaný turista, který lpí pouze na povrchu. V cizině člověk podniká také s lehkým srdcem práce, za něž by se doma styděl. Je možno nosit i kufříky z nádraží. Kdybyste mi zaopatřil peníze na cestu, byl bych vám neskonale vděčen. Musím odtud, je to nutné! Ne, ne, bránil se doktor, rozmyslete si všecko řádně. Ostatně nevím, podaří-li se mi ihned celý obnos vám zaopatřit. Ale mohl byste večer po šesté hodině na mne počkat, promluvíme si ještě o všem. Tedy po šesté? Ovšem, že přijdu. A buďte přesvědčen, že mi prokážete velkou službu, poskytnete-li mi příležitost k odjezdu. Tož tedy na shledanou, doktore! Ale, řekněte mi ještě upřímně: Je jakási pravděpodobnost, že mi seženete potřebné peníze? Jen na cestu, to již stačí. Přičiním se, odpověděl doktor Binder. A buďte bez starosti, bylo by zlé, kdybych ani tolik úvěru neměl v Praze! A podal Vodrazilovi ruku a doprovodil ho až ke dveřím. Vodrazil šel rovnou domů. Jeho spolubydlící filosof Čvančara válel se ještě na posteli a tázal se ihned příchozího, na jehož návrat asi dychtivě čekal: Co neseš? Nic! odpověděl Konrád. Opustím tě asi. Jedu do Paříže. Dostal jsi volný lístek? ptal se Čvančara posměšně. Snad, odvětil Vodrazil a jal se pořádati svá cestovní zavazadla. S touto prací byl v okamžiku hotov. Seznal, že prádlo, pokud se v společném majetku obou přátel nalézalo, je všechno upotřebené. Vstrčil si tedy pouze svůj kartáček na zuby a kalodont do kapsy a byl hotov se svými cestovními přípravami. Kdy tedy míníš mě zarmoutit svým odjezdem? vyzvídal odpočívající filosof. Bezpochyby zítra, odtušil Konrád Vodrazil. Chceš-li, přijď se večer podívat k Hejlům, budu tam. Budeš mít peníze? tázal se Čvančara. Trvám, pravil náš cestovatel úsečně. Pak se ještě jednou rozhlédl spokojeným zrakem po malém pokojíku, který mu již o několik týdnů skýtal nejistý útulek, pokynul Konrád svému spolubydlícímu rukou a šel do města. Toulal se po nábřeží, díval se na vozy a koně a rázem šesté hodiny čekal u dveří kanceláře. Doktor Binder po Vodrazilově odchodu se pleskl do čela a řekl si: Proč jsem mu neslíbil lístek do Paříže? Zatraceně! Na všechno vždycky přijdu, až když je pozdě. A chodil nepokojně sem a tam po místnosti. Nechtěl svému, byť i poněkud nepříjemnému příteli dáti najevo, jak mu záleží na jeho

5 nepřítomnosti v Praze. Konečně mu napadlo, že by mohl Konrádovi pro větší jistotu dáti francouzské peníze. To také učinil. Schůzka doktora Bindera s Vodrazilem netrvala než několik minut. Doktor vtiskl svému příteli obálku do ruky, přál mu šťastnou cestu a pokrytecky jej žádal, aby nezapomněl ihned poslati novou adresu. Čvančara vylezl teprve navečer ze svého doupěte. Na ulici potkal jako obyčejně svoji Pavlu. Seznámil se s ní kdysi na výletě v Troji. Byl tehdy v dobré náladě, oslovil tuto nevzhlednou dívku a pro zábavu mluvil k ní pokroucenými větami, jakými obohacují naši mluvu z nedostatku myšlenek různí horlivci pro krásno. Od té doby se s Pavlou tahal a bylo by mu cosi scházelo, kdyby ji několikráte v týdnu nebyl mohl ohromiti všelijakými nesmysly. Pavla brala všechno vážně a brzy pochytila ledaco z řečnického arsenálu svého přítele. Vy jste čekala, drahá duše? zvolal filosof, podávaje své družce obě ruce. Mé srdce již hladovělo po vašem zjevu! odtušila Pavla, tisknouc mu dlaně. Hleďte, jak záře svítilen tklivě se objímá s modrým šerem, ach, pozorujete tuto vábnou hru duhových barev, světla a stínu? Rcete, kam zve dnešní večer naše rozbolestněné duše? Čvačara chtěl již říci: na Karlák. Ale pak ho napadlo, že snad již Vodrazil bude sedět u Hejlů, i pocítil veliké sucho v krku. Proto pravil: Není vždy v naší moci jít za hlasem svého srdce. Málem by byl dodal: Bílá Lámo! A bylo mu podivné, proč se mu v poslední době pokroucený sloh estétů plete s mluvou indiánských knížek, které čítával ve svých klukovských letech. Co staví se proti splnění naší melancholické touhy? tázala se ulekaně Pavla. Čvančara si myslí: Přijdu-li pozdě, propije již Vodrazil poslední korunu a mohu se jít zase domů postit. Ale nahlas řekl: V dnešní noci mnoho se rozhodne. Smutek klase se jako černý závoj kolem mé duše, zahořekovala Pavla: Mluv! Však zvíš! zašeptal Čvančara. Kdy? vykřikla Pavla. Však zvíš! A filosof zval do své dlaně ruku své přítelkyně a hladil ji. Pak se prudce obrátil a odcházel. Dělá-li si ze mne Vodrazil blázny, říkal si v duchu, zabiji ho. Pro všechny případy stavím se ještě u Strakatého Páva. Je to na cestě. Strakatý páv byla malá hospoda se smíchovským pivem, trochu obchodu přes ulici a v dosti postranné místnosti scházívalo se večer několik sousedů a hrálo v karty. Zpravidla obsadili jeden stůl také studenti. Sem zabloudil kdysi Vodrazil a Čvančara se svou společností a pomohli na nějakou dobu hospodskému k slávě a od peněz. Žádný hostinský dlouho návštěvu této družiny nevydržel. Buď se s ní ve zlém rozešel nebo byl nucen prodat hospodu, když se mu neotevřely včas oči. Ačkoli ve společnosti těchto spíš lehkomyslných než veselých hochů vládl duch Vodrazilův, byl přece jen Konrád vedlejší osobou mezi nimi. Zadlužil se totiž vždycky velice brzy jak u hostinského, tak u sklepnice i u hostů, že se již nemohl u stolu objeviti. Všichni ti mladí mužové, kteří roznesli slávu Strakatého Páva po Praze, měli jakési akademické vzdělání ale žádnou akademickou hodnost. Byli mezi nimi mladí úředníci, studenti a pak lidé vůbec bez zaměstnání jakéhokoliv. I ti, kteří měli nějaké místečko, cítili, že se k svému zaměstnání nehodí, a pokládali svůj měsíční plat za věc v podstatě ne odlišnou od půjček a záloh. Do Prahy přišli snad všichni z venkovských středních škol, a to právě z těch, které byly nepověstnější svou zaostalostí. Mnozí byli dokonce až do zkoušky zralosti, tj. až do svého 19. nebo 20. roku, drženi v kněžských konviktech, byli voděni na procházky jako trestanci v smutném průvodu pod dozorem černého dohlížitele. Zatím co Čechami vál svěží vzduch vážné vědecké kritiky, učili se

6 staročeštině ze sporných rukopisů, poslouchali nadávky na Machara a Březinu, na Darwina stejně jako na Gebauera a dostávali občas pohlavky. Doma rodiče mluvili stále o obětech, kterou jsou nuceni přinášet, a když se hoch ozval, že o to nestojí, byl teprve oheň střeše. Vpravdě bylo to snazším nechat syna studovat, než udělat z něho dobrého řemeslníka nebo obchodníka. Učí-li se hoch trochu, neplatí školné, na poloviční stravu se bytným platila desítka a potom bylo možno domoci se nějakých podpor, když hoch přišel do Prahy. Po skončení studií se mladý člověk ještě všelijak potloukal tak do svých třiceti let, než mohl začít poněkud lidský život, zatím co jeho šťastnější druhové z mládí, kteří se vyučili třeba krejčovině, vydělávali již od svých sedmnácti roků, měli příležitost shlédnouti kus světa a život pro ně začínal, dokud ještě nebyli otupeni ke všem jeho krásám. Členové společnosti od Strakatého Páva nepřicházeli do Prahy ani s úmyslem něco dělat, nýbrž si odpočinout po trudech a strádáních střední školy. Večer šli do hospody na pivo a snědli k tomu několik slaných rohlíků, ve dne pokud možno spávali, poněvadž tak nejméně spotřebovali. Časem naučili se přilepšovati si dluhem, opisováním, hodinami nebo nějakým malým zaměstnáním, kterého brzy zase zanechávali. Bylo-li možno, hýřili a vykupovali si tuto rozkoš dlouho trvající bídou. Smyslnost, kterou lze u mladých mužů v urovnaných poměrech v rozumných mezích držeti, stává se u chorobných a nuzných jednotlivců neomezenou vládkyní. Láska je jedinou radostí chudých, říkává se. U všech národů lze se setkati s mladými lidmi, pro něž není ani minulosti ani budoucnosti a kteří žij jen pro přítomný okamžik, jenž jim nepřináší žádné rozkoše. Ale mezi Slovany je nejvíce jednotlivců tohoto druhu. Vybředne-li někdo ze zhoubného prostředí, nemůže přece jen setřásti se sebe znamení své pochybné výchovy a nezřízeného života mladých let, i když neutrpěl žádné úhony na svém zdraví. Zachráněného vede pouze chladné vědomí nutnosti lhostejným životem. Když vstoupil filosof Čvančara do hostinské místnosti u Strakatého Páva, hrály se tam u tří stolů karty. Čvančara se podíval, kdo má co v ruce, a při rozdávání oznámil svým přátelům: Vodrazil jede do Paříže. Loučí se u Hejlů. Nešli byste? Ještě jedno kolo! Počkej! prohodil kterýsi karbaník. Čvančara stál u stolu s rukama v kapsách a díval se po sklepnici. Proč vás jenom tak miluju, Pepičko? oslovil ji chvějícím se hlasem. Bavte svoji babičku! odpověděla sklepnice. Ani se na něj nepodívala. Ach, bože, vy myslíte stále na těch šest korun pětaosmdesát haléřů, které jsem vám dlužen! posteskl si nešťastný milenec. Pak zamával kloboukem, vykřikl na shledanou! a vyšel na ulici. U Hejlů byla noční kavárna s množstvím koutů a malých stolků, navštěvována ponejvíce lidmi, kteří přicházeli z hospod i odjinud. Nebylo tu ani denních hostů ani úvěrů, a Vodrazil cítil se zde docela bezpečným před útoky sklepníků a sklepnic. V celé místnosti seděl skoro sám bylo ještě příliš časně. Před sebou měl již několik vyprázdněných lahví piva. Vstupujícího Čvančaru pozdravil těžkopádným Na zdar! Filosof nejprve se přeptal po hospodářské zdatnosti svého přítele a pak se beze slov pustil do krajíce chleba se šunkou. Zanedlouho přišli husím pochodem přátele od Strakatého Páva, přisedli si, smáli se a žertovali. Posléze promluvil Čvančara vzletnou řeč na loučícího se druha, kterou zakončil slovy: Mnoho jsi si získal zásluh o národ náš, že však jsi se odhodlal konečně odcestovati, to ti naše česká vlast nikdy nezapomene! Vodrazil připíjel si se všemi. Pak zacinkal zlatou mincí o stůl a tázal se sklepníka: Pane vrchní, berete taky francouzské peníze? Dostal kladnou odpověď a měnil ještě několikráte, neboť noc je dlouhá a kaváren a hostinců je v Praze mnoho.

7 Ráno seděla nevyspalá společnost v nádražní restauraci u černé kávy. Vodrazil šel k pokladně a ptal se úředníka: Co stojí lístek do Paříže? Dělalo to o něco více, než měl v tobolce. Kolik tedy stojí lístek do Mnichova, smím-li prosit? Odpověď Konráda uspokojila. Koupil lístek, poseděl ještě se svými druhy, pak potřásl všem rukou a vyšel na peron Kapitola třetí Ondřej Vlček a krásná židovka V Mnichově si zamluvil Konrád Vodrazil v malém hotelu pokoj na jednu noc. Potom jeho první cesta byla do dvorního pivovaru. Seděl spokojeně na prosté lavici v sousedství dobrosrdečných lidí a hladil něžně hliněnou litrovou nádobu, plnou temného lahodného moku. Dlouho již se necítil tak šťastným. Bolestí a starostí jakoby ubylo každým kilometrem, který se položil mezi něho a Prahu, a každým douškem, kterým splachoval vypráhlost svého hrdla. Druhého dne telegrafoval doktoru Binderovi, že dojel pouze do Mnichova a že z důvodů nasnadě jsoucích nemůže dál. A vyslovil pevnou naději, že doktor mu zaopatří potřebné, aby mohl v cestě pokračovati. Celý den chodil Konrád na poštu, ale očekávaná odpověď nepřicházela. Telegrafoval ještě jednou následujícího dne. Poslední svou naději vložil v stručnou řádku. Výsledku však nedocílil zase žádného. Doktor Binder neodpověděl. V zastrčené ulici nedaleko nádraží byla hospoda, a na dveřích skvělo se české jméno majitele a pod tím nápis česká kuchyně, ovšem německý. Přes to však zdály se tyto okolnosti nasvědčovati, že bude tu snad možno najít krajana. Konrád Vodrazil vešel do místnosti a rozhlížel se. U kteréhosi stolu na stěně visely skutečně české noviny. Konrád přistoupil blíže k malé společnosti a slyšel, že se baví po česku. Oslovil tedy mladého muže, který svou inteligentní tváří vzbuzoval jeho důvěru: Odpusťte, pane, nemohl byste mi sdělit adresu Sokola nebo České Besedy? Hle, krajan! zvolal oslovený. Ovšem, že se dovíte, ale nevím, zdali tam dnes někoho naleznete. Co vlastně tam chcete? Slyšel sem, že vydávají české spolky poukázky a nocleh a večeři. Chci jet dál, telegrafoval jsem do Prahy a nedostal jsem dosud odpovědi. Teď je již pozdě, praví mladý muž, navečeříte se mezi námi a pak vás vezmu třeba s sebou, pro jednu noc bytná se nevztekne. Jsem Konrád Vodrazil, přestavil se náš poutník. Vaše jméno je mi známo, děl na to s úsměvem sympatický mladý muž, Já jsem Ondřej Vlček, akademický malíř a konservatorista. Ondřej Vlček nebyl vlastně ani akademický malíř ani konservatorista. Narodil se a žil až do nedávné doby na Moravě. Jeho otec byl v malém průmyslovém městečku skladníkem v továrně a měl svůj domek. Starý Vlček, jsa závislý od továrny, dělal Němce. Ne snad, že by byl doma německy mluvil. Volil jen všude s Němci a sám zasedal jako stoupenec německo-pokrokové strany v obecné radě. Smýšlením svým byl však klerikál a v rodině jeho nebylo slyšeti jediného slova než českého. Ondřej vychodil německou reálku a pak šel na německou techniku do Brna. Přes to, že ponejvíce se stýkal s Němci, nebyl cizí českému duševnímu životu. Nebyl českým vlastencem, ale čítával pravidelně pražské umělecké časopisy a znal kdekterou novinku českého literárního světa.

8 Na housle hrával již jako malý kluk a v Brně sehnal brzy kroužek hudebníků, který se scházel u kteréhosi kolegy žida. Utvořili si pěkně sehrané smyčcové kvarteto. S počátku hrával jen pro sebe, později naslouchávala jim také domácí dcera a ta opět přivedla některé přítelkyně. Tímto způsobem seznámil se Vlček s Klárou. Klára byla dcera Davida Kojetinera, obchodníka sukny. Byla spíše menší postavy, přitloustlá, měla snědou pleť, černé, bohaté vlasy a bledé oči. Přes svoje mládí nosila vždycky šátek z tmavé látky a černé klobouky. Objevila se jednou v kroužku přátel hudby a pak delší dobu jí nespatřil. Domácí dcera vypravovala, že si jí stěžovala na nedostatek galantních pánů, kteří sotva zvedli sotva se svých židlí, aby uvítali návštěvu. Vlček sice taky skoro nepozvedl svých očí z not po dobu krátké přítomnosti Klářiny, pamatoval si dobře její bledé oči, její souměrné červené rety celé sladké a jaksi důvěru vzbuzující její vzezření. A z několika slov, která pronesla ku své přítelkyni, zbyl v Ondřejově sluchu ohlas jemného kovového zvuku její řeči. Nerad by se tázal domácí dcery na slečnu Kláru, ačkoliv jinak nebyl nesmělý. A tak věděl pouze, co mimochodem pochytil, její jméno a kde se učí francouzsky, a na základě těchto sporných udání sestavoval si v hlavě vše ostatní. Toužil po setkání s ní a chodil mnoho zbytečně po ulicích. Taky ji uviděl! Šla po chodníku ráznými, malými kroky. Její chůze nebyla jako u jiných slečen. Člověk byl vůbec na rozpacích, měl-li se vyjádřiti, zda projevuje se v držení těla mladé dívky spíše charakter hocha nebo dospělé ženy. Ale strojeného nebylo v celém její chování nic. Ondřej přešel ulici a smekl uctivě klobouk. Má poklona, slečno, už jsme vás dlouho neviděli. Proč pak jste na nás zanevřela? Klára se zastavila, dělala, jako by si hleděla něco připomenout, a potom řekla: Zanevřela? Vždyť jsem vás pouze jednou v životě viděla. Pak pokračovala ve své chůzi. Ondřej šel vedle ní. Odpusťte, slečno, pravil, vaše přítelkyně nám oznámila, že se na nás zlobíte, poněvadž jsme málo zdvořilí. Podruhé jí zase něco řeknu! odpověděla slečna Klára úsečně. Jaké pak hněvy? Jen jsem jí projevila své mínění. Byla jsem dvě léta v pensionátě na Lausanně ve Švýcařích, a tam nám naše matika tak jsme totiž jmenovaly naši ředitelku vykládala, že nevšímavost vůči dámám je urážkou. Vidíte, promluvil zase Ondřej, a my v nejlepším úmyslu snažíme se býti co nejméně dotěrnými, aby naše návštěvy se cítily mezi námi jako doma. Tamhle už bydlím. Pravila na to Klára Kojetinerová, pokynula Ondřeji hlavou a zrychlila své kroky. Nemohl nic jiného než zavolati za ní: Tak přijďte zase někdy, slečno! Úsečné a téměř nepřátelské věty Klářiny nezbavovaly přece Ondřeje Vlčka jakési neurčité naděje. Nepodala mu ani ruky, ale doufal přece v cosi, ačkoliv si sám jasně neuvědomil, po čem se nese jeho touha. Asi za týden objevila se Klára opět mezi mladými milovníky hudby a navázala přerušené styky. Mluvila stále stejně úsečně a někdy se dokonce k Vlčkovi, jenž si ji všemožně předcházel, obrátila zády, místo aby mu odpověděla. Vůbec dělala dojem zhýčkaného podrážděného dítěte. Na oplátku pozvala svou přítelkyni a ostatní členy kroužku k sobě na svačinu. Od té doby hrávali mladí hudebníci občas také u Kojetinerů. Paní domu byla starší tlustá dáma přenáhlených a podivných posudků a zaměstnávala se stále nějakou ruční prací. Její manžel taky si odskočil z krámu mezi děti. Postál, jednou rukou se opíraje v bok a v druhé mačkaje svou čepici. Řekl několik slov a odešel. Měl žlutý obličej, holou hlavu a namodralé šedivé vousy.

9 Při kterési návštěvě přišla Klára Ondřeji sama otevřít. Políbil ji dvorně ruku a ona se vesele smála. Povzbuzen tímto projevem radosti nepustil již Vlček dlaň slečninu ze své, ale líbal ji dále. Uhodila ho přes tvář, a to nikoliv jemně, a odešla do pokoje. S houslemi pod paží šel za ni. Pak se na ni podíval a zpozoroval, že má oči plné slzí. Toho dne mluvila Klára ještě úsečněji než jindy. Při rozchodu zapomněla Vlčka pozdraviti. Po několik dní jí nespatřil, ačkoliv znal již všechny její cesty a vyčíhával ji. Když ji konečně potkal, otázal se jí poněkud uštěpačně: Proč se zase zlobíte? Kdo pak vám řekl, že se zlobím? Odpověděla mu chladně. Nebuďte taková, slečno, prosil na to Ondřej, pohleďte, ode dneška budu hodný jako beránek. Jako beránek! opakovala po něm Klára a smála se dlouho dětským duseným smíchem. Ondřej Vlček i na příště nebyl vždycky hodný jako beránek, ale důvěrnost a přátelství s Klárou rostly utěšeně dále denním téměř stykem. Oba mladí lidé scházeli se na korsu a v sadech, a Vlček, který sice míval odjakživa mnoho různým zájmů, ale přece navštěvoval pravidelně přednášky a kreslírnu, obětoval své lásce mnohou hodinu, ukradenou povinnostem technika. Často si to sám vyčítal, ba chtěl i skoncovat poměr, který k ničemu rozumnému nevedl, ale neměl k tomu síly. V takovém asi duševním rozpoložení byl Vlček, když se sešel zase s Klárou na studentském plese. Neobvyklý světlý úbor dělal ji starší a vábnější. Ondřej zapomněl jako vždycky v její přítomnosti na všecko, co ho trápilo. Protančil s ní celou noc a k ránu ji a její matku vyprovázel domů. Spát nešel. Setkal se s kolegy a seděl s nimi až do bílého dne v kavárně. Rozloučil se s nimi posléze, ale domů se mu nechtělo. Toulal se bezúčelně a jeho kroky zavedly ho náhodně nebo, chcete-li, nutně k oněm místům v sadech, kde se scházíval s Klárou. Pojednou viděl mezi stromy známý černý klobouk. Rozrušen bděním, touhou a požitými nápoji dostal Vlček tlučení srdce. Spatřoval v příchodu své lásky jakýsi tajemný vztah mezi svými myšlenkami a její duší. Rozechvěn kráčel Kláře vstříc. Jak to, že jste přišla? tázal se jí. Nemohla jsem spát, odpověděla. A co tady děláte? Já jsem vůbec nespal, odpověděl Vlček. Kde pak jste byl? Ondřej vypravoval. Nic se mi nelíbí, jak nyní žijete, řekla vážně Klára. Měl byste mít tolik soudnosti, abyste věděl, že nemáte nijakého práva kazit si takto zdraví. Slečno, odpověděl ji Ondřej, na mou soudnost se neodvolávejte. S tou to dopadá teď velice bledě. Co pak nejste s to, abyste se sám nad sebou trochu zamyslil? poučovala ho hledíc mu do očí. Myslit vůbec nemohu na nic, než na vás, pravil Ondřej Vlček pohnutým hlasem. A v nesouvislých větách projevil jí, dotýkaje se chvílemi její malé ruky, svou lásku a všechny trampoty, jež mu způsobovala. Hlas jeho byl docela jiný než jindy, zvuky vycházely z hradla jako rozmačkány. Bylo mu k pláči nad sebou samým. Toho rána se stalo, že slečna Klára přeběhla spěšně úzký dvorek, který vedl k bytu Vlčkovu, a zaklepala tiše na dveře - - Pak jí dva dny neviděl. Stýskalo se mu strašlivě, všechno mu padalo z ruky, byl roztržitý, že nerozuměl slovům, která k němu byla pronášena. Při opětném shledání byla Klára posedlá hrozným strachem. Klepala zuby, plakala, a její úzkost přešla také na Ondřeje. Od té doby byl mu každý den věčností, pracovat nemohl, bavit se

10 nemohl, nikde neměl stání. Bylo mu, jako by mu strašlivé drápy svíraly hradlo a prsa. Myslil chvílemi i na sebevraždu, pouze myšlenka na nešťastnou milenku jej od provedení činu zdržovala. Poslouchejte, moje zlaté dítě, pravil jí, nemučte mě a sebe. Kdyby se všechny vaše obavy vyplnily, co na tom, jsem vám celou osobou a svým životem k službám. Víte přec, že by to bylo pro mě největším myslitelným štěstím, kdybyste se stala mou ženou. Bude-li třeba, nechám studií, mám mnoho známostí, něco si najdu, nebude nám tak zle, a vy si nebudete musit nechat ani od rodičů nic vytýkat. Buďte rozumná! Klára, které tekly slzy proudem po tváři, zasmála se krátce Ondřejově řeči. Jakmile se to dovědí doma, pravila, pak je mi už všecko jedno. Několik dní na to chytil Vlčka starý Kojetiner na ulici za rameno. Ukazováček levé ruky měl vztyčený a pohyboval namáhavě bezzubými čelistmi. Ondřej mnoho neslyšel ze starcova výkladu. Pozval jsem vás do svého domu a jiné takové úryvky narážely srozumitelně na sluch mladého muže, který si jen uvědomil z toho všeho, že Klára doma vyjevila doma celou pravdu svým rodičům. Ondřeji Vlčkovi se ku podivu po tomto výstupu ulehčilo. Strach s něho spadl, měl pocit, že celá záležitost spěje k svému rozuzlení, a chodil zase do kreslírny. Tak minula krátká doba dvou dnů, když k němu přistoupil kolega hudebním a řekl: Víš-li pak, že Klára Kojetinerová skočila z okna? Nebyla hned mrtvá, trápila se ještě čtyři hodiny Více Vlček neslyšel. Všechno se s ním zatočilo, že se musil zadržeti lavice. Pak šel domů a brněnské technické učení ho již nespatřilo. Tou lával se v okolí města, vysedával v malých hospůdkách, navštěvovaných jen dělnictvem, a do svého bytu chodil jen spát. Kdysi se vracel brněnskými ulicemi za bílého dne opilý. Šel kolem závodu Davida Kojetinera, zastavil se tu a křičel dovnitř: Jak se máte, pane Kojetiner? Starý Kojetiner neodpověděl, kýval jen svou šedivou hlavou jako porculánový Číňan. Z toho hrozného života vytrhla Vlčka zpráva, že jeho otec je nemocem. Matka byla několik let nebožkou. I rozejel se Ondřej domů. Kapitola čtvrtá Paní Julie Když přijel Ondřej domů, bylo s jeho otcem již zle. Syn ho ošetřoval co nejsvědomitěji, vysedával celé dny a noci u jeho lože, někdy hrozně rozlítostněn, jindy k smrti znaven a bez citu. Rozmlouval s lékařem a poslouchal nekonečné povídání návštěvníků. Kteréhosi krásného odpoledne Ondřej Vlček doprovodil svého otce do hrobu. Vrátil se z pohřbu bledý a vysílený, zbavil se nezdvořile všech utěšovatelů, lehl si a spal dva dny. Zůstal prozatím v rodném svém městečku, jednak že neměl kam jet, jedna schyloval se školní rok beztak svému konci a zkoušky i povinné kreslení byly již jednou v pekle! Kromě toho zdržovala Ondřeje i praktická záležitost, totiž prodej rodinného domku. Bylo to malé stavení a trochu zadlužené. Dědicové byli dva, Ondřej a jeho vdaná sestra. Se sestrou se Ondřej Vlček stýkal málo, ještě méně srdečný byl jeho poměr k švakrovi. I jinak neměl Ondřej doma mnoho přátel mezi svými vrstevníky. Bavil se většinou sám, hrál na housle a toulal se s tužkou a sešitkem v ruce po okolí a kreslil krajinky, zvířata i lidi. Jeho všestranná obratnost byla obdivuhodná.

11 Příčiny Ondřejovy osamocenosti tkvěly v místních národnostních poměrech. Od německých studentů oddělovala mladého Vlčka jeho česká výchova v rodině a zájem pro český kulturní život, od Čechů zase návštěva německých škol a osobnost nebožtíka otce, který vystupoval politicky jako Němec. Již z Brna přinesl si Ondřej zvyk navštěvovati dělnické hospůdky. Ve svém rodišti počal vysedávati v hostinci, kde měly své místnosti socialistické spolky. Četl noviny, rozmlouval s lidmi a po několika pivech tloukl na stůl a křičel: Já kašlu na všechno, já jsem mezinárodní! Veřejnou svou činnost započal přednáškou. Brzy na to chodil na každou schůzi, řečnil velice plynně a nutný nedostatek znalostí věcí obecních, zemských a říšských nahrazoval pustým štvaním. Nadával nejen odpadlické radnici, nýbrž i pokrokovým Čechům stejně jako klerikálům. Povstaly z toho nepříjemnosti a žaloby. Za krásného letního dne seděl Ondřej Vlček za městem na kopci v trávě. Slunce zapadalo. Ondřej pozoroval podivné tvary mráčků, břízový les a domky v daleku a kreslil pilně do svého sešitku. Z blízké vesnice blížila se ženská postava s děckem. Když byla v bezprostřední blízkosti, ohlídl se Ondřej a pokynul hlavou. Přistoupila blíže, pozorovala ho při práci a pak pravila: Tohle vám sluší lépe, pane Vlčku, nežli nadávání po schůzích. Jen když se vám na mně aspoň něco zamlouvá, paní Hotasová, řekl Ondřej a smál se. Jsme přece staří dobří známí, děla mladá žena, není tedy třeba, abychom byli opatrní na každé slovo. Tenkrát, když jste s námi chodil do tanečních hodin, nikdo by byl neřekl, že se budete jednou rvát a soudit s celým městem. Ba že, všecko dopadne jinak, než si to člověk přestavoval. Ani vy nejste v tom výjimkou, podotkl suše Ondřej. Tvář mladé ženy vzala na sebe bolestný výraz. Paní Hotasová chopila prudce svého malého chlapce za ruku a chtěla pokračovat ve své cestě. Nač Ondřej narážel, bylo jí docela jasné. Týkalo se to jejího nešťastného manželství. Byla městskou dcerkou a vdala se za majitele domu, sedláka a povozníka Hotasa, který patřil k zámožným lidem v městečku. Byl trochu omezený, nevzhledné postavy, rád se napil a pak nevěděl, co činí. Dělal výtržnosti, vyhrožoval své ženě a vykládal o ní po hospodách. Neboť Julie znala pěkně šít, ale selské práci mnoho nerozuměla. Tchán a tchýně byli rovněž proti své snaše zaujati, ba oni to vlastně byli, kteří popichovali ze stařecké řevnivosti svého slabého syna proti ženě. Když Vlček uviděl, že paní Hotasová roztrpčeně odchází, zvedl se spěšně, zastavil ji a pravil: Nevím, co to je, že jsem tak posedlý na to, jak bych odvrátil od sebe poslední své přátele. Nechtěl jsem vás urazit. Jistě nevíte, jak do dneška rád vzpomínám na hubičku, kterou jsem od vás dostal, pamatujete snad, tehdy, když jsme se učili tancovat? Však to lze říci nahlas, co je na tom zlého, byli jsme oba děti Odkud pak jdete? Byla jsem u tety, odpověděla udobřená paní Julie a zamávala rukou v stranu, kde za lesíkem skrývala se vesnice asi půl hodiny od městečka. U paní poštmistrové? tázal se Ondřej. Copak dělá stále ta stará paní? Zalévá květiny a plete punčochy, odvětila mladá žena již docela vesele. Jděte k ní taky jednou. Na mou duši, že se k vám přidám, až se k ní zase podíváte, ujišťoval Ondřej Vlček. Chodíte k ní často? Paní Julie přisvědčila a řekla: Však si ani nemám s kým jiným pohovořit!

12 Od těch dob ji Ondřej často potkával. Přicházela zpravidla sama, bez svého malého chlapce, a Ondřej ji doprovázel. Ale k paní poštmistrové nikdy nedošli. Měli si toho co vykládat, cítili se oba tak osamělí uprostřed bližních bez srdce, kteří byli jim horší než docela cizí lidi. Paní Hotasová byla štíhlá a měla temné oči, ale Ondřej přece na ní viděl jistou podobnost s Klárou. Brzy se utvořil mezi oběma mladými lidmi tak důvěrný poměr, že mladý Vlček mohl se svěřiti své přítelkyni s historií své lásky a s jejím strašlivým zakončením. Byl při tom vypravování velice dojat, stále viděl před očima tělo oné nešťastné dívky ležeti roztříštěné na dlažbě, ačkoliv ve skutečnosti ji mrtvou ani zraněnou nespatřil, ba ani na jejím pohřbu nebyl. Paní Hotasová byla taky dojata, vymlouvala Ondřejovi pocit viny a vzdychala nad nezaviněným neštěstím, které lidi stíhá. Vlček vysvětloval onou událostí všechny nectnosti, jež ho ovládaly. Pomalu však počal vzpomínati časů ještě dávnějších, svého mládí, jež prožil v tom prostředí jako Julie, a zvláště onoho políbení za doby tanečních hodin, kterým mu nynější paní Hotasová vyjevila svou panenskou náklonnost. A mezi oběma mladými lidmi vytvořila se jakási legenda, fakty ne příliš podepřená, že se kdysi horoucně milovali a že zlý osud je rozvedl. Paní Julie byla o dva roky starší než Ondřej, ale její půvab nepostrádal nijak svěžesti mládí. Její opravdová láska se vyznačovala jednak úplnou nezištností a sebeobětováním, jednak nejčistším sobectvím. Julie snášela s klidnou myslí veškerá příkoří a nepříjemnosti, které jí její hříšné vzplanutí v maloměstském prostředí musilo způsobiti. Na druhé straně však nehodlala nikdy opustiti od milovaného muže, její pud jí pravil, že jen v jejím náručí kvete štěstí jeho života. Je zřejmo, že nelze na venkově dlouho něco tajiti. Lidé viděli oba milence na procházkách lesem nebo je spatřili seděti kdesi pod balvanem ve stínu stromů, přikrčené jako ptáčata. Doneslo se to tchánu a tchýni, ti opět upozornili syna, a poněkud slabomyslný syn kde chodil, vykládal svou nehodu, tropil výtržnosti a vyhrožoval i Ondřejovi. Také sestra a švakr přišli na něho a dělali mu kruté výčitky, že vrhá hanbu na celou rodinu. Vše to se odehrálo v době říšských voleb, jichž Vlček činně se účastnil čilou agitací pro dělnického kandidáta. Přes to, že radnice byla v rukou odpadlíků, byl okres ryze český, německý kandidát nepřišel vůbec v úvahu. Hlavní svoje snažení obrátil Ondřej k boji proti českému pokrokovému člověku a také si odpykal svoje štvaní a na cti utrhání třemi dny vězení. Z pomsty pak, když dělnický kandidát při prvé volbě propadl, dal Ondřej v užší volbě natisknouti letáky za zády své strany, k níž se hlásil, proti pokrokovým lidem a ve prospěch klerikála. Po tomto činu vzkázali mu dělníci, aby se střežil ještě někdy mezi nimi se ukázat. Žluté a hnědé listí padalo k zemi, a milenci utíkali se svou láskou hloub do lesů. Paní Hotasová seděla na omšeném kameni a mladý Vlček u ní, drže její ruce ve svých. Julie nevypadala dobře poslední dobou, měla často uplakané oči. Co je ti? tázal se jí Ondřej. Ach, chtěl bych býti stále s tebou, a ty nyní odjedeš zase do Brna na studie. Odtud musím, řekl Vlček, ale do Brna se již nevrátím, kvůli tobě. Dvě léta bych tam musil alespoň ještě pobýt a napřesrok mne čeká vojna, déle se to odkládat nedá. Co by bylo z naší lásky po tak dlouhé průtahu? Pojedu do Mnichova. Je to město umělců. Tam se mi, jak doufám, poštěstí položiti základy našemu šťastnému soužití. Dnes není uměním řemeslem, jako kdysi. Kdo má vlastní myšlenky, toho přijmou všude s otevřenou náručí. A původnost v kresbě cení se výše než znalosti získané na akademiích. Těmhle věcem paní Julie nerozuměla. Povzdechla si pouze: Ach, kdybych jen toho chlapce neměla! Zdali pak ho budeš mít trochu rád? To víš, že budu! ujišťoval Ondřej. Je to hezký kluk. A kdyby ani ne kvůli němu, tož jistě kvůli tobě!

13 Sestra a švakr uvolili se půjčiti Ondřejovi několik stovek a zavázali se poslati mu příslušný doplatek, jakmile rodný domek bude prodán. A brzy po té ubíral se za ranního šera Ondřej na stanici. Šel polní cestou, v dálce viděl Hotasův dům a z jednoho okna mával kdosi bílým šátkem. Mnichov Ondřeje Vlčka velice zklamal. S otevřenou náručí ho nepřijal nikdo. Podařilo se mu pouze znal dokonale německy napsati několik statí do časopisů třetího řádu a vnutiti za babku knihkupcům několik pohlednic, které se prodávají v originále. I umínil se obrátiti jinam. V tomto úmyslu utvrdil jej dopis Julie, která se mu ovšem svěřila, že se cítí matkou. Psala mu, že s mužem již vůbec nemluví a že on, jakož i tchán a tchýně jsou jako sršni nejen na ni, ale i na jejího malého chlapce, a oznamovala Ondřeji, že chce přijeti za ním. Vlček jí odepsal, že v Německu by si Hotas snadně vymohl svého syna zpět a že by i proti ní mohl soudně a policejně zakročiti, dále že jemu, Ondřeji, by bylo nemožno v tomto státě vyhnouti se vojenské povinnosti v Rakousku. Proto prý chce odjeti do Paříže, kde je člověk v bezpečí. Večer, když přišel Ondřej do své české hospody, posteskl si svým soustolovníkům: Tak mi psala dnes moje holka, že budu co nevidět tátou! Tento upřímný povzdech vyvolal všeobecnou veselost. Kapitola pátá Chudý pocestný Tři dny se zdržel Konrád Vodrazil v Mnichově. Spal u Ondřeje Vlčka na krátké pohovce, k níž mu hostitel přistavil dvě židle, chodil do české hospody a pak se odvážně vypravil na dalekou cestu pěšky. V Paříži se sejdeme! řekl mu Vlček na rozloučenou. Příštího měsíce tam jedu. Putování po svých zabere nejen velice mnoho času a vyžaduje na člověku značných sil k snášení nejrůznějších útrap, únavy, žízně, hladu, zimy a deště a kdo ví, čeho ještě, ale kromě toho zákony lidské se snaží nebohým tulákům ztížiti jejich řemeslo a zábavu co nejvíce. V městech hledí nedůvěřivě strážníci na podezřelé osobnosti v roztrhaných kalhotách a rozbitých botách. Na první pohled rozezná oko zákona tuláka od upracovaného dělníka nejnižší kategorie. Po silnicích a po lesích procházejí četníci a ptají se po papírech. V obvodu vsí je nutno v úředním průvodu vykonati svou návštěvu u pana starosty a v kůlně pro hasičské nářadí hleděti nejisté budoucnosti vstříc. Snadno lze si představiti muka hladovícího a uštvaného člověka, jenž přes veškerou svoji trýzeň nesmí se ani dotknouti drobných kousků kovu, stříbra, niklu a mědi, které mu zvoní v kapse, jen aby je mohl ukázati četníkům. Zákon nemiluje jednotlivce, kteří, ač chudi, nevěnují svoje síly práci pro celek. Na tuláky bez haléře čeká vězení a postrk. Nejenom čtenářům těchto řádků, ale všem lidem, kteří Konráda Vodrazila znali, ba i jeho přátelům, byl způsob jeho života nevysvětlitelný. Cesta z Mnichova do Paříže byla první dalekou poutí, kterou konal pěšky a bez prostředků. Proč mu bylo toho zapotřebí? Znal ledaco, byl by mohl práci ledakterého úředníka snadno zastati a měl při tom nemálo mocných příznivců, kteří rádi by mu pomohli ba kteří mu již několikrát vskutku pomohli. Několikráte posadila účinná protekce Konráda do kanceláře za psací stůl. Několikráte pokusil se Vodrazil proseděti určitý počet za sebou jdoucích hodin na tomtéž místě a několikráte čekal s rozvážnou vypočítavostí usedlého muže na prvního. Přes dva měsíce však stěží kde vydržel. Pak se vracel zase do svého psího živoření v Praze a na různých silnicích, které běží po světě.

14 Naše soudobé posudky nejsou skoupé na označování lidí nemocnými, ať se jedná o zločince, o jednotlivce příliš nadané nebo prostopášné ženy. Dnes jeví se již aspoň proti praktickým důsledkům toho to názoru odpor. Ale pokládáme-li opětované bolestné stavy za příznak nemoci, nemůžeme jinak, než nazvati Konráda Vodrazila člověkem chorobným. Zakotvil-li koráb Konrádova života na nějaký čas v klidném přístavě, rozhostil se nejprve v duši Vodrazilově pocit blahobytu. Ba i pracoval s chutí. Brzy však jednotvárný život přiváděl ho do pochmurné nálady. Zlobil se pro směšné maličkosti a rozumové úvahy o nicotnosti tohoto rozladění nijak nepomáhaly. Pocity bezdůvodné úzkosti se množily, bezesnost a tlučení srdce ztrpčovaly Konrádovi veškeré chvíle. Myšlenky na sebevraždu stále jej zaměstnávaly, ačkoli o vážnosti těchto úmyslů právem bylo lze pochybovati. Neboť rána z revolveru nebo použití jedu byly proň skokem v jakousi děsivou nejistotu. Konečně se zmocnil Konráda pocit nevýslovné osamocenosti a opuštěnosti. Lidské hlasy přicházely k němu jaksi zdaleka, zdálo se mu, že ho od lidí, kteří s ním rozmlouvají, odděluje nekonečný prostor. Sám sobě připadal ku podivu cizím. Svou minulost nepoznával, přítomnost ho děsila. Bylo mu, jako by se nalézal kdesi na nedostupné vysoké věži, údy nejisté a hlavu v závrati, nebo na širém moři bezmezném na opuštěném vraku. Tak přišel den, kdy si Konrád řekl: Proč mám se trápit kvůli lidem mně lhostejným, aby o mně mohli říci, že jsem řádný muž, že nejsem příživník, že mám čistý límec a že konám svou povinnost? A kteréhosi rána šel místo do kanceláře do vinárny. Tak opustil všechna místa svého působení, bez omluvy a bez rozloučení. Pak nastaly dlouhé doby bídy a strádání. Ale horečný shon za skývou chleba zaháněl Vodrazilovi aspoň trudné myšlenky. Bylo mu jako člověku, jehož duše bouřemi je zmítána a který při krájení chleba se řízne: rázem zapomíná na nepokoj, který lomcoval jeho nitrem, a všechna pozornost upře se k bezvýznamné ráně. Nebo můžeme přirovnati k nešťastníku, jenž hledá zapomenutí v poháru a se shání vlastně pouze po žaludečních obtížích a po bolení hlavy, aby musil na něco jiného mysliti. Již při líčení společnosti u Strakatého Páva zabýval jsem se příčinami této duševní rozvrácenosti, které tkví v pochybné výchově rodinné a školní. Na osobě Konráda Vodrazila chci pouze uvedené již věci poněkud doplniti. Konrád neměl pěkných vzpomínek ani na domov ani na školy o konviktu, v němž byl po dobu svých gymnasiálních studií vězněn, ani nemluvě. Horší však bylo ještě, že se za dob svého mládí a dospívání nesetkal s nikým, před kým by byl mohl míti úctu. Na češtinu měl profesora, který neuvěřitelnou etymologií odvozoval slovo medovina od medu a vína, na dějepis člověka, jenž anglické jméno Smith vyslovoval jako Šmajt, katecheta vykládal v exhortách o nemravnostech svobodných zednářů a o tom, jak našli četníci zakladatele sociální demokracie Karla Marxe, jdouce ho zatknout, u pochybné holky košilatého a schovaného pod postelí. Jen jedenkrát oživil hnilobné ovzduší venkovského gymnasia příchodem svým mladý suplent, který vykládal hochům i cosi jiného, než bylo předepsané ve školní knížce; mluvil o Byronovi, Shelleyovi, Burnsovi, pak o slovenském písemnictví, a tak svými znalostmi osvěžoval všechny nudné lekce, kterým bylo se naučiti. Ale za půl roku zmizel schopný tento člověk zase s obzoru. Konrád se s ním nikdy v životě již nesetkal, slýchal pouze o něm, že je snaživec a politický ramenář, ale všechny tyto řeči nebyly s to, aby zeslabily krásnou vzpomínku na něho v Konrádově srdci. Konrád Vodrazil započal svou dráhu s velikými požadavky a nadějemi a na všech stranách utrpěl stejně kruté porážky i tam, kde šel za zájmem svým, i tam, kde se mu jednalo o zájmy všeobecné, stejně ve svých bojích, jak ve svých láskách. To vše spojeno ještě s neurovnaným životem pohlavním bylo jistě příčinou jeho chorobných stavů.

15 V Mnichově obdržel mnoho adres krajanů, usedlých v Německu a Švýcarsku i ve Francii. Byli většinou živnostníky a dělníky, hlavně pak krejčími ony osoby, na něž se měl obrátiti. Ledakdes byl od těchto lidí, kteří ho nikdy neviděli, přívětivě přijat. A příjemné chvilky v kruhu krajanů blažily ho dvojnásob po namáhavých pochodech a celých týdnech nedostatku. Než také mezi cizími setkával se tu a tam s neobvyklou laskavostí. V některých krajinách, požádal-li o sklenici vody, podali mu džbán vína. Starosta kterési švýcarské obce, notář, když mu strážník Konráda předvedl, poukázal zajímavému cizinci nocleh v nejlepším hostinci, přišel s ním povečeřet a štědře ho vypravil na další cestu. Co den bylo lze navázati cenné známosti s pocestnými, jejich domovem byla silnice, a kteří měli mnoho pěkných zkušeností o tom, kde se lze pěkně vyspat a jak obloudit pozornost strážných očí zákona. Setkával se s lidmi, kteří prošli celou Evropou, kteří na střeše železničních vozů projeli americké prérie a v Africe se naučili arabským kletbám. Často kráčel Konrád dlouhé hodiny v přátelské rozmluvě se zestárlým světoběžníkem, který mu pak před branami města řekl prostými biblickými slovy: Půjdeš-li ty na pravo, půjdu já na levo! A když za studené noci se Konrád Vodrazil vyhříval na lesní mýtině u ohňů mezi cigány, bylo mu volněji, než když mu říkávali v Praze pane tajemníku! a když doprovázíval známou tragédku do divadelních zkoušek. Na švýcarsko-francouzských hranicích byl Konrád zatčen četníky, a poněvadž neměl v kapse ani haléře, zahnali jej zpět. Sedl si tedy smutně na mez u pole a navázal s kolemjdoucím sedlákem rozhovor a ptal se ho o radu. Sedlák mu ukázal cestu k zámku na kopci, kde bydlila bohatá ruská paní, která často vypomáhala cizincům. Byla to vdova po známém velmoži. Konrád se najedl s její čeledí a obdarován překročil hranice. Zamířil rovnou ke komunistické osadě, které udělili její zakladatelé název Budoucnost a jež byla asi tři denní pochody od hranic vzdálena. Konrád se o ní dověděl z revolučních časopisů francouzského Švýcarska a chtěl si v této svobodné obci nějaký čas odpočinouti po útrapách cesty a nabrati sil k dalšímu pochodu. Když konečně došel k vytouženému místu, byl Konrád chladnou skutečností velice zklamán. Komunistická tato obec neměla do sebe nic ideálního. Byl to kousek nikdy ještě nevzdělávané půdy, a osadníci rvali se krutě s nevlídnou zemí a žili tu za mnohem horších podmínek, než pod útiskem kapitálu. Uprostřed obce stála dvě stavení, kolna a obytný dům, jenž se podobal na vlas továrnímu skladišti. Byl slepen z travers a cementových desek a měl rovnou střechu, natřenou černým mazem a posypanou pískem. Budova byla rozdělena na několik pokojíků a společný sál. Polní práce byla ztěžována úplným nedostatkem hospodářských strojů. Osadníků bylo před Vodrazilovým příchodem sedm, pět mužů, pak starší žena, jež obstarávala kuchyni, a její malé děcko. Polním hospodářstvím by se byli stěží na této hroudě živili, hlavní svoje prostředky získávali pašováním tabáku, sirek a jiných věcí, které v sousedních ponejvíce průmyslových místech rozprodávali. Hlavou a duší osadního podniku byl malý černý mužík jménem Evreto, člověk baskického původu, syn onoho malého houževnatého národa, jenž na svých horách přečkal všechny převraty, jež v tisíci a tisíci letech převalily se přes Evropu, národa, jehož původ i jazyk je do dnes učencům hádankou. Evreto byl bratr známého teroristy Jana Evreta, jenž byl na sklonku osmdesátých let minulého století v Lyoně sťat gilotinou. Pokud slabé jeho síly stačily, pomáhal Vodrazil osadníkům při obdělávání půdy, vyhrabával ze země spletité kořeny divokých keřů a odnášel stranou balvany. Taky doprovázíval své druhy v noci přes hranice, pomáhal jim nosit zboží a potýkal se v jejich společnosti s celními strážemi a jejich psy. Celkem byl to život příliš namáhavý, než aby Konrád nebyl toužil brzdy odsud se dostati. Také

16 osadníci nestáli příliš o člověka, který neměl tytéž zájmy jako oni a nevynikal ani svými svaly ani odvahou. Krásné byly pouze večery, kdy celá obec se shromáždila v sále. Žena vařila grog a mužové seděli po turecku na zemi na rohožce, pili a byli veselí. Svalnatý chlapík, kterému se říkalo Marsejan dle jeho příslušnosti a jenž sloužíval kdysi u trestaneckých setnin v Alžíru, předváděl svým druhům břišní tance. A Evreto, když se dostal do nálady, zanotoval píseň, a celá společnost sborem spustila pak rázný zpěv francouzského lidu a daleko rozléhal se do pusté noci zpěv o Marianě: Mé jméno Mariana v slávě šlo světem. Jsem kdes neznámá? Tož furiantsky na mé hlavě sedí ta rudá čapka má! Neslušelo silným lidu dětem hrou lásky srdce zeslabit. Ve velkých chvílích před vším světem chci muži milována být! Kapitola šestá Soňa a Paňa a jejich společnost Soňa šla nejprve dlouhou zaprášenou silnicí, která se táhla podél kolejí dráhy. Potkávala málo lidí. Občas někoho zastavila a tázala se: Prosím, jdu taky dobře do komunistické osady Budoucnosti? Každý hned poznal v mladé Rusce cizinku. Její řeč byla tvrdá, nečinila rozdílu mezi francouzským u a mezi i, a její r jen hrčelo. Měla na sobě prosté šaty, laciné a beze vší elegance, a na hlavě jí seděl klobouk, na kterém bylo lze poznati, že si jej vybrala někde v bazaru, hledíc spíše k ceně než ke kráse. Osadníci v Budoucnosti byli na podobné návštěvy zvyklí. Přijali Soňu zdvořileji než jiné své zvědavé přátele, kteří přijížděli, aby shlédli tuto zajímavou obec bez pána a bez sluhů, kde byl užitek všem společný jako práce. Příčina obzvláštní laskavosti mužů byla docela prostá: Soňa byla mladá a hezká. Měla široký, bledý obličej, modré oči a tmavé vlasy. Ruce v kapsách svého ošumělého žaketu, přihlížela, jak osadníci pracují na poli a ve své skromné domácnosti, pojedla s nimi a večer zúčastnila se zábavy v společném sále. Evreto byl galantní, neboť byl vzdělaný člověk, Marsejan snažil se vzbuditi v mladé dívce přízniví dojem různými šaškovinami a Vodrazil se k ní hlásil jako bratr Slovan se stejně špatnou francouzskou výřečností, jako byla její. Původ, vzdělání a příbuzné prostředí, z něhož vyrostli, to vše oba cizince sbližovalo. Hovořili ponejvíce spolu. A za účasti přítomných smluven byl plán, jak by se Konrád mohl snadno a lacino dostat do Paříže. Pojede bez lístku a Soňa, která studovala v hlavním městě francouzském, přijede mu naproti na nádraží s peronní vstupenkou, která mu umožní volný průchod.

17 Pak šli všichni spát. Soně byl poukázán prázdný pokojík, který sloužíval za noclehárnu návštěvníkům. Usnula brzy znavená chůzí a čerstvým vzduchem. Asi o půlnoci probudilo ji tlučení na dveře. Kdo to? ptala se. Já, Marsejan! zněla odpověď. Co chcete? ptala se ulekaně Soňa. Otevřete, chci s vámi mluvit! Soňa neotevřela, jen jektala zuby. Tlučení se ozvalo znovu. Slyšel je také Vodrazil, jenž dosud neusnul, i Evreto, který měl lehký spánek. Neboť pokoje jejich byly na téže síni, odděleny od sebe pouze slabou zídkou. Když Konrád si uvědomil, oč se jedná, vyskočil z lože, postavil se na práh svého pokoje a vzkřikl na Marsejana: Co nás tady bouříte? Jaké pak jsou to způsoby? Jdi si lehnout, vráno! zabručel hněvivě rušitel nočního klidu. Člověče, táhněte, nebo vzbouřím celý dům! Styďte se, takhle obtěžovat hosty! Vodrazil byl vskutku rozechvěn a ochoten se prát. Vráno! řekl ještě jednou Marsejan. Pak se jeho kroky vzdalovaly ve tmě. Když bylo zase všady ticho, vrátil se Vodrazil na lože. Ustrašená Soňa schovávala ve svém pokojíku hlavu pod pokrývkou. Srdce jí tlouklo jako ptáku. Ráno u snídaně jako by se nic nebylo stalo. Nikdo o noční příhodě nemluvil. Pouze Evreto, jda kolem Konráda a Marsejana, podotkl dobromyslně: Hádali jste se trochu předčasně o medvědí kůži! Mladá Ruska se rozloučila srdečně se všemi osadníky, i Marsejanovi podala ruku, a odjela. Vodrazil ji doprovázel ke stanici. A za pět dní jel taky. Vsedl do vlaku bez lístku, díval se ostražitě z okna, zdali nepřichází kontrolor, a schovával se v oné místnosti, o které se v slušné společnosti nemluvívá. Cestování naslepo je na francouzských drahách mnohem snadnější než u nás, neboť průvodčí vlaku neprochází za každou stanicí všemi vozy, při několikahodinné jízdě přijde pouze jednou nebo dvakrát kontrolor. Proto taky se podařilo Vodrazilovi, že šťasten dojel. Soňa ho čekala u vlaku. Dala mu peronní lístek a vyšli klidně z nádraží. U vchodu přišla jim vstříc malá, asi osmnáctiletá blondýnka. Soňa ji hned přestavila Vodrazilovi jako svou spolubydlící, kolegyni a krajanku Paňu. Na střeše elektriky, která je vezla do latinské čtvrti, pravila Soňa Konrádovi: Vyhledali jsme vám již taky pokojíček, několik domů od nás. Když Vodrazil oběma přítelkyním děkoval, řekla Paňa: Ale, pane Konráde, vždyť je to jen docela malinký kouteček v podkroví! Dívky ukázaly svému příteli hotel, kde samy bydlely, a dovedly ho pak do jeho příbytku, jenž se nalézal v úzké, nečisté ulici ve starém očazeném domě skoro na střeše. Vodrazil položil na umyvadlo kartáček na zuby a kalodont, - to byla jediná jeho zavazadla. Vyspal se pěkně a nazítří počal si něco hledat. Na těchto svých obchůzkách seznal, kolik lidí v milionovém městě živí se dobře odíráním nejchudších chudáků. Jsou lidí, kteří vydávají časopisy na zaopatřování služeb. Je nutno doručiti jim předplatné na čtvrt roku, abys pak se potěšil několika bezcennými inzeráty, vystřihanými z velkých novin. Jiní zaručují lehkověrným lidem jistý výdělek vyráběním pohlednic, aby z nich vymámili peníze za bezcenné kreslířské potřeby. Nestačila by celá knížka k vyjmenování těchto ponejvíce netrestaných podvodů. Nějaký čas byl Konrád zaměstnán u hostinského podnikatelství Dupontova, které má po všech čtvrtích pařížských filiálky. Stál celý den nad velikou cínovou nádržkou a myl talíře, nože,

18 vidličky, sklenice a láhve. Největší potíže měl, když přijel vůz z čistírny pro špinavé stolní prádlo. Síly sice stačily Konrádovi, aby napěchovaný a pevně svázaný balík vyvlekl, ale vyhodit jej na vůz, jako to činili jeho kolegové, nemohl. Tak si utržil mnoho posměchu a brzy opustil toto nevděčné zaměstnání. Potom vstoupil do služeb k předměstskému zahradníkovi. Od rána do pozdního večera pracoval sehnutý nad záhony. Uléhal na lože k smrti znaven a ke druhé hodině po půlnoci jej budil zase kočí, a jeli spolu do pařížské tržnice. Taky u této práce Konrád nevydržel. Vrátil se do Paříže, chodil mezi krajany a zaopatřil si několik hodin. Vyučoval pekařského dělníka, jenž by byl rád praštil svým řemeslem a šel do obchodu, němčině a počtům, a přicestovalého zámečníka učil frančině. Od svých žáků si bral zálohy, od jejich přátel si vypůjčoval peníze pod jinými záminkami, a kterýsi kupecký příručí nosil mu čokoládu a cukr podezřelého původu. Konrád seznámil se také s krajanem, jenž byl na tom hůře než on. Byl to klenotník, mladý ještě hoch, jemuž přezdívali jeho známí Stará Pára. Měl veliké nemotorné ruce, a kdekoliv se představoval, nikde nevzbuzoval důvěru zaměstnavatelů. Byl by sice mohl obdržeti špatněji placenou práci, ale jeho hrdost a uvědomělost mu bránily, aby ji přijal. Nikdy by byl nekazil ceny! To raději nedělal nic. Vodrazil ho vzal k sobě, Stará Pára mu čistila boty, chodila pro chléb a víno a tak se živila s Konrádem, když totiž měli čím. A náchylnost k pití lihovin měl sluha jako pán. K Ruskám Vodrazil Starou Páru nebral. Chodíval tam vždy navečer sám, na hlavě svůj hnědý zdeformovaný klobouk a zahalen v chlupatý vypůjčený límec, jenž zastíral nedostatečnost jeho úboru. U Rusek bývalo někdy velmi živo, o večerní návštěvy nebyla nouze. Viděl s tu vytáhlého ruského studenta mongolské tváře Alexandr se jmenoval pyskatého Arména a francouzského vojáka, který lámal frančinu jako všichni ostatní, neboť se narodil a rostl u svých rodičů, přistěhovalých na Rus. Také souchotinář Dimitrij Nikolajevič přicházel, někdy i se svou ženou, velkou a tělnatou dámou. Povídalo se o ní, že kdesi v Rusku navštěvovala stejně jako jiné dobročinné dámy ubohé vězně v žalářích. Tak se seznámila s Dimitrijem Nikolajevičem, politickým provinilcem, jenž již tehdy byl nemocný, zamilovala se do něho, pomohla mu na svobodu a odvezla si ho do ciziny. Někdy přišla i paní Iréna, malá, šedivá dáma, jež se chovala k mladým dívkám s mateřskou blahosklonností. V jejím manželu, panu Aloisu Plíškovi, korespondentu závodu s hygienickými potřebami, seznal Vodrazil ke své radosti krajan. Alois Plíšek ujel v sedmnácti letech ze své vlasti. Nebyla to touha po dobrodružstvích, jež ho vyhnala do světa, nýbrž nepořádané rodinné poměry. Měl zlou macechu. Chytrostí neoplýval a právě proto byl pln růžových nadějí, a zklamání, jehož ve světě se dožil, velmi bolestně naň účinkovalo. V které si české hospodě v Paříži setkal se s jedním členem pověstné rodiny Kvíkalovy, jež byla mezi krajany známá svou nenechavostí a jejíž ženští členové vynikali obzvláštním sklonem k ctnostnému životu. Zmínění Kvíkal hlásil se hned k Aloisu Plíškovi jako příbuzný, zavedl jej do své ctěné rodiny, vymámil z něho poslední halíř a pak psal ještě vyděračné dopisy jeho rodičům. Kromě toho byl Plíšek nucen po čas svého pobytu mezi Kvíkaly pomáhati jim při podvodném sázení na koňských dostizích. Z tohoto smutného prostředí vytrhla Aloise Iréna. Seznámil se s ní ve veřejné knihovně v latinské čtvrti. Byla aspoň o deset let starší než Alois, původem svým ruská židovka, procestovala půl Evropy a vyznala se. Zapůjčila Aloisu Plíškovi několik svých posledních stovek, aby mohl navštěvovati obchodní školu. Tam se naučil Alois vedení knih, psaní na stroji, ba i základům znalosti světových řečí, a dostal hned z ústavu skromné místečko, kterého se rozumně držel. Manželství jeho přes rozdíl věku mezi ním a paní Irénou nebylo lze nazvati nešťastným. Iréna přistoupila ke katalocismu, neboť za nic na světě nechtěla býti oddána pouze civilně. Jinak však byla velmi rozumná. Někdy si vyjela sice na letní byt se studentem Alexandrem, o němž jsme se již

19 seznámili a kterého vydávala za svého bratrance, ačkoli byl pravoslavný a také nijak rodinnou podobnost mezi oběma příbuznými nebylo lze odkrýti. Alois zatím se v Paříži uskrovňoval a byl dokonale přesvědčen o ctnosti manželčině, a ne snad proto, že se blížila věkem k čtyřicítce a silně šedivěla. Ne, Plíšek ji stále považoval za velice žádoucí. Vodrazil využíval této okolnosti k všeobecnému rozveselení společnosti. Pohádal se s Plíškem a pak mu řekl: Budeš-li ještě jednou na mě tak hrubý, na mou duši, že ti budu chodit za ženou! To přivádělo přítulného chotě ihned z míry. Poslouchej, rozkřikoval se vysokým svým hláskem, uděláš-li mi to, pak za sebe neručím! Zpřerážím ti ruce i nohy! Nejčastějšími hosty obou dívek byli ovšem jejich krajané-studenti, Alexandr, pak onen Armén a francouzský voják a kdo zrovna k nim se připojil. Mluvilo se o politice, o zkouškách, o umění, vůbec o všem. Někdy navařily mladé hostitelky čaje, ba i v krbu zatopily, nebo se zaopatřily si od kupce laciné, v továrnách vyráběné zákusky. Dostala-li Soňa záchvat dětinnosti, klekla si a roznášela hostům osvěžení, šoupajíc se po kolenou od jednoho k druhému. Jindy zase v podobné náladě sesedly se obě mladé přítelkyně na pohovku, o návštěvu se nestaraly a šeptaly si. Z tlumených jejích sdílností pronikala pouze k sluchu jednotlivá slova, pronášena něhou: Ach, Sónička! Ach, Paněnka! A tiskly se k sobě a hladily se navzájem po tvářích. Ctitelů, nebo chcete-li milenců, vlastně neměly. Alexandr byl pěkný hoch, štíhlý, taky trochu chycený na plíce, měl štěstí u žen, ale naivního nadšení nebylo lze po něm žádat. Pyskatý Armén také hleděl méně na osobu a francouzský voják byl jako většina i našich vojáků. Konrád pak měl již svá léta a cítil se ještě starším. Čtyřicítka se pomalu blížila a na mladé dívky pohlížel jako na bytosti z jiného světa, s kterými se sám navždycky vypořádal. Rád se však díval na tyto dvě nádherné osůbky, které byly dospělejší tělem než duchem. Soňa byla poněkud rozumnější než Paňa, měla dokonce i politické zájmy, ovšem ne příliš vážné, a tak navštěvovala občas revoluční kroužky svých krajanů. Pod dojmem řeší, které tam byly proneseny, vypravila se také do komunistické osady, aby shlédla, jak vypadá ráj na zemi. Student Alexandr, mladý světák, mluvíval v důvěrných rozhovorech o svých krajankách v cizině s velkou neúctou. Všechna děvčata, říkával, která u nás doma nemají naděje, aby se vdala, nevynikajíce ani duchem ani krásou ani majetkem, jezdí za hranice ve snaze polapit nějakého cizince. A předstírají lásku k samostatnosti a vědám. Náhle se stalo, že Konrád po dvakráte nezastihl své malé přítelkyně doma. Pak potkal Soňu a ptal se jí, co teď večer dělá. Chodíme do knihovny číst, zněla odpověď. Vodrazil byl tím zcela spokojen, ale mladé dívce bylo nejednou líto udržovati svého přítele v klamu. Odpusťte, pravila, ale k nám nesmí nyní nikdo chodit. Pamatujete se, jak jsme hovořili před týdnem až do jedné hodiny po půlnoci? Na druhý den zastavil mě a Paňu majitel hotelu a řekl nám, že kdybychom si každá přivedly jednoho, proti tomu prý by nic nenamítal, ale přivést si jich šest, je prý moc! Kapitola sedmá Princ Uidialilid Vodrazil a Soňa bydleli příliš blízko sebe, než aby se nebyli často střetli. Netrvalo dlouho, potkali se zase vycházejíce ráno z domova a zastavili se spolu. Pohněvaly jsme vás, pane Vodrazile, že nám vyhýbáte? ptala se malá dívka, podávajíc svému příteli ruku.

20 Hněvat bych se na vás ani nemoh, pravil s úsměvem Konrád. Ale nedala jste mi sama na srozuměnou, že jsou vám moje návštěvy obtížné? To jsem neřekla! bránila se Soňa. Kvůli domácímu musila jsem trochu ten nával k nám zarazit, bydlely jsme už jako v kasárně. Ale nyní si k nám naši přátelé již odvykli chodit. Přijďte, budeme sedět sami s Paňou a pohovoříme si. Zaklepá-li někdo, neotevřeme, a do okna dáme koberec, aby nikdo nevěděl, že jsme doma. A řekne-li domácí ještě slovo, postěhuju se. Konrád nebyl zvyklý bývat večer sám, a jeho kapsa zela zpravidla prázdnotou, i byl rád, že má kde ztrávit sklonek dne. Připadal si jako strýček mezi neteřemi, a v duších obou dívek se poměr k jejich značně staršímu příteli v dojemné shodě myšlenek stejně obrazil, takže mu počaly říkat strýčku Konráde! Strýček jim vypravoval pohádky, a to po česku, jen tu a tam přeložil nějaké slovo do frančiny nebo ruštiny, z které již také něco pochytil. Slova svoje jim činil srozumitelnými divokými posuňky a výrazným šklebením své hubené tváře, Byl jednou jeden maličký Paleček, vypravoval, ukazuje svůj prst jako hrdinu počínajícího děje. Dívky se smály, zvedaly také prstíky do výšky a opakovaly po Konrádovi: Máličky Páleček! Taky na dveře mladých studentek zaklepala někdy nouze. Peníze se zdržely na poště či co, nebo snad jich tam doma na Rusi také nebylo nazbyt. Čas byl ošklivý, jaro mělo tvářnost pařížské zimy, drobný déšť padal s nebe, mžilo a mžilo, a chlad a vlhkost prolézaly kosti. Na procházky nebylo pomyšlení, a Soňa a Paňa, aby zvýšily poněkud útulnost svého příbytku, pálily v nedostatku dříví a uhlí ve velikém krbu staré škatule, noviny, sešity, ba i obnošené klobouky, ačkoliv nevěděly, budou-li si moci koupiti nové. Někdy však Vodrazil zvážněl a jal se své přítelkyně zkoušeti. Odhaloval jejich nevědomost a hrozil jim, že neudělají zkoušky ani napřesrok, nerci-li letos. Pohříchu bylo v těchto výhružkách velmi mnoho pravděpodobnosti. Stálý styk s krajany byl oběma dívkám překážkou v zdokonalování jazyku francouzském, četly málo a zájem o vědy a umění veliký nejevily. Probudil-li Konrád v nich výčitky svědomí, počaly chodit do knihovny, chápaly se knížek a psaly úkoly ale brzy jejich horlivost zase polevovala. Kdysi po kázání, jímž nabádal Soňu a Paňu k větší píli a ke styku s Francouzi, opustil Konrád obydlí Rusek. Na druhý den přišel k nim opět na návštěvu a nalezl obě v slzách sedící na pohovce a objímající se. Překvapen zůstal stát Konrád na prahu a tázal se: Co je to za blázinec? Na stole leželo několik dopisů psaných ruským písmem, a ty daly Konrádovi tušiti, oč se jedná. Také dívky brzy rozvázaly, s nářkem vypravovaly, že není možno, aby obstály při zkoušce, že s hanbou domů vrátit jim nelze, krátce a dobře, že se rozhodly se otrávit. Konrád spráskl ruce a zvolal: Kdybych se já byl měl pro každou zkoušku, kterou jsem měl dělati a neudělal, otrávit! Upokojoval je povzbuzujícími slovy, ale nic to nepomáhalo. Slzy se řinuly po širokých tvářích. Tu a tam vyklouzla jim ze rtů také poněkud odchylná myšlenka, že půjdou sloužit. Konrád rozladěn navrátil se z návštěvy předen slíbiv, že zítra přijde zas. Přes noc a den však nastala úplná změna situace. Po slzách ani stopy. Jakmile Konrád vstoupil do pokoje svých přítelkyň, běžely k němu obě a volaly: Strýček půjde s námi! Kam pak, dětičky? ptal se udiveně Konrád. I vzala jej každá za jednu ruku, posadily jej na pohovku a vypravovaly mu, že dostaly pozvání na ples kavkazských studujících, že jim je doručil jejich přítel Armén, že budou tam krásné kroje a zajímavé tance, a aby šel s nimi. Konrád se bránil, jak mohl. Konečně upozorňoval mladé dámy, že nemá černých šatů, ba vůbec pořádného obleku. Ale Soňa a Paňa jej ubezpečovaly, že všechno zaopatří, aby jen se nevzpouzel.