valé hranice panství v horách

Transkript

1 valé hranice panství v horách Ivan Urban a Oldřich Lubojacký měří vzdálenosti mezi jednotlivými kameny-hraničníky. Kámen s číslem 34 byl objeven přímo v korytu potoka Těžko se dohadovat, zda má hranice panství přímý vztah ke známému Rozmezí, ale je to velmi pravděpodobné. Číslo 1 je vytesáno na velkém kameni ležícím na pravém břehu potoka, a to zhruba pod azimutem 254 od Rozmezí, tedy od balvanu, kde se stýkají tři panství. Ze tří stran jsou na něm vytesány letopočty 1822 a písmena HF, HR a HM, což jsou zkratky znamenající Herrschaft Friedland, Reichenberg a Morchenstern (viz Kniha o Jizerských horách od M. Nevrlého), tedy panství Frýdlantské, Liberecké a Smržovské. A právě panství Smržovské je podle našeho mínění přímý následník označení panství hraběte Desfours-Walderode. Další vzestupná čísla se pravidelně střídají, jak již bylo popsáno, a jsou od sebe ve vzdálenostech m. Dá se konstatovat, že obecně vymezují zákruty potoka a vždy využívají přírodních balvanů na jeho okraji. Nutno ovšem podotknout, že některá čísla bylo opravdu obtížné najít. Za 200 let se terén trochu změnil, mnohá čísla jsou ukryta pod vysokou vrstvou hlíny a mechu a vyžadovalo určitou dávku trpělivosti a detektivních schopností je objevit. Od čísla 21 se situace trochu mění. Zde začínají tesané sloupky-hraničníky čas od času doprovázené novodobějšími kameny označujícími lesní oddělení. Sloupek s číslem 29 a iniciálami DW leží volně, protože byl stržen vývratem mohutného stromu. Také některé další hraničníky jsou trochu poznamenány měnícím se korytem potoka, jsou buď vyvrácené, a nebo zapadlé a zarostlé. Číslo 34 pak leží přímo v korytu Jeleního potoka, stržené bylo zřejmě velkou vodou. Výjimku v řadě tvoří číslo 36, které opět využívá přírodní balvan. Posledním kamenem, který se zatím podařilo objevit, je sloupek s číslem 37. Zde zatím jakoby hranice opět mizí. Po celodenním lopocení, hledání, měření, zakreslování a pořizování fotodokumentace jsme se posunuli údolím o necelý 1,5 km..., nicméně s dobrým pocitem, že jsme opět poodkryli kousek historie Jizerských hor, který dosud unikal pozornosti a patří bezesporu k tomu zajímavému, co naše pohoří skrývá. Pochopitelně tím naše badatelská práce nekončí čeká nás zodpovědět další otázky: Z kterých let přesně hranice pochází a pokračuje-li dále?, pokud ne, Proč byl vyznačen pouze jeden krátký úsek?, Existuje někde historický zákres či zápis? Je toho mnoho, co je třeba dobádat, ale první a zásadní krok byl učiněn. foto autor a Oldřich Lubojacký V nižších partiích toku potoka přechází značení na tesané hraniční kameny. První z nich (snímek nahoře) nese v pořadí číslo 21 31

2 kronika Severní Ryves nejstar í jizersko Osadníci Severního Ryvesu před svou chatou v roce Zleva kuchař Karel Chour, pokladník Jozéfko Unčovský, kytarista Jarka Kos, šerif Ferda Otruba, kronikář Míla Václavík a krásná neznámá... První byli divocí skauti Co mají všichni trampové mladí i staří společné, jsou víkendové vandry přírodou. Přestože české trampské hnutí nikdo neřídí a neorganizuje, existuje po celé zemi svébytně již přes 80 let, navíc tramping se svou osobitou kulturou nemá v dějinách pobytu v přírodě u jiných národů na světě obdoby. Táboření v přírodě, jako základ trampingu, pěstovali již mladí členové turistických spolků a sportovních klubů před první světovou válkou. První trampové byli odrostlí divocí skauti, kteří vyrůstali v bídě činžáků pražských dělnických čtvrtí a konec týdne trávili v přírodě. Po skončení války a vzniku samostatného Československa se trampské hnutí nezrodilo jen tak náhodou. Vyrostlo ze skautingu, woodcraftu (lesní moudrosti) E. T. Setona a záplavy americké literatury, filmů a šlágrů, které šířila ve 20. letech YMCA Mezinárodní organizace pro zachování duchovních hodnot křesťanství a smysluplného využití volného času mladých lidí. Velmi silně na české trampy zapůsobilo dílo amerického spisovatele a dobrodruha Jacka Londona, který v knize Cesta sepsal příběhy amerických tuláků-trampů křižujících státy na střechách a podvozcích vagonů. Poprvé u nás vyšla v překladu J. Vorla v roce 1922 a pravděpodobně podle ní se začali divocí skauti nazývat trampové. Obrazy lovců, zlatokopů, indiánů, kovbojů, traperů a námořníků ovlivnily trampské hnutí natolik, že první období divokých skautů ( ) vystřídala doba kovbojská ( ), kdy se např. vžil úřad šerifa, doba kanadská, námořnická a sportovní. V roce 1918 v místech vltavských Svatojánských proudů údajně vznikla první trampská osada Ztracená naděje neboli Ztracenka, a postupně byla objevena všechna údolí řek Vltavy, Berounky, Sázavy a Kocáby. Party chlapců a děvčat jezdily jen tak pod širák, pod stany, později si stavěly přístřešky, chaty a sruby. Tam, kde vznikaly přímo chatové kolonie, které příliš původní romantiky nenabízely, se rodil trampský sport. U ohňů se hodně zpívalo, skládaly se původní trampské písničky. Je paradoxem, že světová hospodářská krize po 32 roce 1929 v mnohém pomohla jejich popularitě. V době, kdy u nás krize byla vleklejší než v jiných zemích, vzrostl zájem o živá vystoupení trampských sborů v divadlech, nakladatelství tiskla zpěvníky, trampské písničky zněly v rozhlase, nahrávalo je osm gramofonových společností! Průkopníci trampingu na Liberecku K nám na drsný jizerskohorský sever se dostal tramping poměrně pozdě. Všude jinde se už deset let měly trampské osady čile k světu, trampští skladatelé přivedli na svět již řadu oblíbených písní, např. Cariboo, Bessie, Vlajka, Anita. Co tyto dodnes známé písničky způsobily mezi mládeží v Liberci, píše v Dějinách trampingu Bob Hurikán Josef Peterka. Až kolem let přivezl Jarka Černý z Prahy několik trampských písniček, které se tak zalíbily, chlapci pátrali po účelu a idejích neznámého trampingu. Semínko trampingu padlo na úrodnou půdu mezi dorůstající skauty, jimž přísné skautské zákony nevyhovovaly. Roku 1931 se utvořilo několik part, pěstující výhradně zpívání trampských a národních písniček. V jedné z part těchto zpívajících nadšenců byl Kódl Koštejn, Míla Václavík, Míla Hora, Bouďa Beroušek, Karel Schejbal a několik jiných. A trampovalo se Dospívající mládež v převážně německém Liberci byla organizována ve skautských oddílech, Sokole, DTJ či sportovních klubech. V liberecké čtvrti Horní Růžodol, které se ta- Stavba chaty začala v létě 1934, téhož roku 11. listopadu ji trampové slavnostně otevřeli ké říkalo Na kopci, tehdy žilo kolem obyvatel české menšiny. Měli českého starostu Josefa Votočka, v jehož oblíbeném hostinci se trampové scházeli. Na podzim 1931 U Votočků poprvé zazpívala výše jmenovaná parta několik trampských písní, které se tak zalíbily, že vedly k prudkému nástupu dalších příznivců trampingu. Vytvářely se party a partičky, v nichž se chtěli chlapci odlišovat, a tak nosili stejné kostkované košile, pumpky, klobouky rozsekané na maděru... První kontakty s mimolibereckými trampy zajistil Josef Uhlíř, když vyjeli společně v roce 1932 na první vandr do Podsemínského údolí v Českém ráji, rovněž docházelo ke sbližování s trampy z Jablonce nad Nisou. Průkopníci trampingu na severu si však jedny z prvních chat stavěli na březích Kamenice a Jizery u Splzova a Sněhova. Založení osady Severní Ryves Rok 1934 byl pro tramping na severu velice významný, neboť se stal v mnohém jakýmsi mezníkem. Do rodného města se vrátil člen Unie trampských osad Ferda Otruba, jenž ztratil v Praze práci. Brzy dal dohromady pětičlennou partu, všichni byli Růžodoláci, a nejdříve si říkali parta H. R. R., čili Horní Růžodol Rochlice, ale došlo k přejmenovaní, což Ferda zaznamenal do osadní kroniky. To naše staré HRR, to se moc nelíbilo, taky můj druhý návrh Atrapešan, což značí obráceně Naše parta, se Jarkovi nezamlouval a prosazoval stále jméno naší pražské osady, kde byl 14 dní na návštěvě. Asi má odtamtud moc milé vzpomínky. Tak hold, když jsem viděl, že mu to dělá dobře a mám ještě z Prahy velkou osadní a malou stolní vlajku, pojmenovali jsme naši osadu Ryves, a jelikož jsme zde na severu, pokřtili jsme se na Severní Ryves. Mně se ten název sice moc nelíbí, ale říkám, nezáleží na jméně, ale na charakteru. Co je platné, když má osada krásné jméno, když její osadníci nestojí ani za hovor. Osadníci již delší čas nosili myšlenku na postavení vlastní chaty v Jizerských horách, jenže lesní správa nedovolovala táboření ani žádné stavby. Nakonec si poblíž Tönnelbaude (dnešní Jablonecká chata) pronajali soukromý pozemek a pětičlenná posádka Severního Ryvesu: šerif Ferda Otruba, pokladník Jozéfko Unčovský, kytarista Jarka Kos, vrchní kuchař Karel Chour a kronikář a jednatel Míla Václavík, začala v létě 1934 stavět. První trampský srub v Jizerských horách slavnostně otevřeli 11. listopadu I začal stavební ruch veliký velmi. Chodili jsme na stavbu i v týdnu. Jarka si na to vzal dovolenou, jelikož se nám na tři neděle ulil na cvičení. Kamarád Paulus nám také pomáhal roubit, a co se nám velice hodilo, nechal nás přespat v jeho chalupě a vařil nám švestkové knedlíky. A tak pomalu, ale jistě rostla nám naše bouda. Příští neděli pak přivezl Joska autem cihly, vápno, cement a papír na střechu, tatínka a maminku a ještě nějaké hosty, přišli moji rodiče, rodina Novotných a několik po-

3 horská trampská osada PAVEL D. VINKLÁT mocníků, Friedl, Fanda a Bulín, vozil se písek a šutry, stavěly se komín a sklep a byla tu v neděli také slavnost rovnosti čili glajchy. Vybíralo se na pivo, a co je to tuplák na tolik pomocníků, muselo se jít víckrát a pak ještě děvčata vařila kakao, aby se to pivo s tím ovocem a uzenkami srovnalo. Taky se na nás přišli podívat nějací velcí páni, ani nepozdravili, ani se mnou moc nemluvili, jen šli za boudu, odměřili dlouhými kroky vzdálenost naší boudy k státnímu, jak říkají zdejší venkované panskému lesu, a zase odešli. Ale měli nahoře u hospody auto a za několik dní přijeli zas. Von byl tenkrát krásný podzim, a co by si ti páni neudělali pěkný výlet státním autem do hor, vždyť za to dostanou diety. Když na jaře 1935 při neopatrném rozehřívání dehtu chata Tabu u Jizery shořela do základů, Ferda Otruba navrhl uspořádat čaj ve prospěch kamarádů, na stavbu chaty nové. To Osadu Severní Ryves navštívil v roce 1936 také novinář a spisovatel Jiří Mucha (vlevo), s nímž o rok později přijel i mladý dirigent Rafael Kubelík skou písničku. Konal se samozřejmě U Votočků. Zúčastnily se ho osady Řachavaj z Varnsdorfu, Staří kamarádi, Taraco, Dobromil a Hurikán duo zprahy.takové bylo i obrácené pořadí soutěže. Bob Hurikán si se svou manželkou Bó (Bobina Peterková) vyzpívali velký broušený pohár, navíc Bob písní Rykatado přivedl na svět nový trampský evergreen, který se samozřejmě stal hymnou spojených osad. (Tato píseň je někdy uváděna pod názvem Chlapci z Rikatada, měkké i proto, že Bob Hurikán mylně uváděl osadu Ryves jako Riwes.) V neděli navštívil Bob s Bó naši osadu. Dosti dobře se lyžařilo, hostům se u nás líbilo, že se jim ani domů nechtělo. Aby byly potvrzeny přátelské styky mezi osadou Hurikán a Severní Ryves, zapůjčil nám Bob svoji squaw na několik dní. Nechal ji u nás na boudě a sám odjel do Prahy. Ovšem za poměrně velice krátkou dobu ji zase odvolal zpátky, takže Bó již v úterý opustila osadu, aby se odebrala domů za svým pánem. Osada však odchodem oblíbené partnerky Boba Hurikána nezesmutněla. Přišla náhrada ve formě dvou děvčat z Prahy, kterým Ferda dával kurz v lyžaření. Také u sousedů na Tabu ho- Spojeným osadám Rykatado složil v roce 1936 Bob Hurikán (uprostřed s cedulí) píseň hymnu. Často za osadníky Severního Ryvesu přijížděl a podnikal s nimi výpravy do Jizerských hor stovaly dvě osoby něžného pohlaví, které jsou doposud u nás na drsném severu hodně vzácné. Míla Václavík Ryvesáci žili bohatým společenským životem, na boudě měli stále plno, hojně sportovali, pořádali volejbalové turnaje, v zimě lov na lišku a lyžařské závody, oblíbili si lukostřelbu, ping-pong Ze známých osobností k nim často přijížděli Bob Hurikán s Bó a kamarádi spřátelených osad ze Sázavy (Riwes), Berounky (Strong Boys), z Varnsdorfu (Řachavaj) ad. V roce 1936 osada hostila novináře a spisovatele Jiřího Muchu, který vzal příští rok na vandr do Jizerek svého přítele, tehdy ještě mladého dirigenta Rafaela Kubelíka. Na osadě strávili několik dní, soutěžili ve střelbě lukem..., ke slovu přišla kytara u táboráku. podnítilo svolání a setkání všech trampských osad v Horním Růžodole. Kamarádský čin pak přispěl k tomu, že se osada Tabu, do níž patřili Jaroslav Matějka, Josef Hrubý, Jerry Jarka Ježek a Arnošt Dunda, rozhodla postavit novou chatu hned vedle Severního Ryvesu. Kamarádi z Ryvesu a Tabu si velmi dobře rozuměli, a tak řadu potlachů, turnajů a závodů v Jizerkách pořádali společně. Spojené osady Rykatado Na schůzce, která se konala 11. června 1935, se dohodlo založení Spojených trampských osad Horního Růžodolu. Když Ferda vedle sebe položil začáteční písmena zakládajících osad Ryves, Kamarádi, Tabu a Dobromil, vznikl název Rykatado. Na ustavující valné hromadě 4. listopadu byl zvolen prvním šerifem a pod Spojené trampské osady Rykatado se přihlásily i další: Targo, Rackové, Taraco, Severní záře, Údolí karibů ad. Vznikla tak mohutná trampská organizace. Osady se střídaly v pořádání čajů a zábav a činnost byla dokonce organizována v několika sportovních sekcích: volejbal, ping- -pong, lukostřelba, atletika apod. Velkou trampskou událostí roku 1936 byl karneval spojený se soutěží o nejhezčí tramp- První jizerskohorští trampové hodně na své osadě sportovali, vedle lyžování, volejbalu a ping- -pongu rádi měřili své síly ve střelbě z luku Chata v plamenech Do atmosféry té doby však již začínaly vířit německé bubny a píšťaly, jako předzvěst nejčernějšího období 20. století. Osady Rykatada se ještě v roce 1938, než došlo k záboru pohraničí a odchodu Čechů do vnitrozemí, na svých chatách a srubech vzájemně navštěvovaly a upevňovaly soudržnost. Ale v pohnutých chvílích, kdy bylo jasné, že vypukne válka, končí na počátku roku 1939 i osadní kronika. Chata Severního Ryvesu byla nejdříve vykradena a později 14. ledna 1939 zapálena. Pravděpodobně se o zkázu postarala aktivní hitlerovská mládež. Chatu Tabu často používali mladí Němci, ale válku přečkala. Později byla přestěhována na hrabětickou louku a zvelebena. Kde chaty obou osad stály, je dnes velmi obtížné nalézt, neboť nové cesty pro stavbu josefodolské přehrady změnily své. Když jsme však na jaře 1994 posledního žijícího osadníka čtyřiaosmdesátiletého Karla Choura, v roce jeho odchodu do věčných lovišť, ještě naposledy vyvezli k Jablonecké chatě, aby se podíval do míst svého mládí a ukázal nám, kde přesně srub stál, šel po krátké chvíli váhání zcela najisto... Oči měl vzpomínkami vlhké. Foto archiv 33

4 pfiíbûhy z hor Miluji přírodu od malička a jsem šťastná, když si můžu i dnes sednout do louky plné květin. Mít možnost poslouchat to bzučení a hemžení hmyzu, být rostlinám na dosah tak, že se dají prohlížet jednotlivá kvítka, aniž by je člověk musel utrhnout. I když to zas není tak dávno, kdy jsem vždycky o prázdninách na naší chalupě nosila mamince z ještědských strání kytice lučních květin. Hlavně zvonky, pryskyřníky, pampelišky, chrpy, třezalky, rdesna..., a jindy jen svázané stonkem trávy do malé kytičky mateřídoušku, rozrazil či jitrocel. Krásné vrcholící léto jsme nedávno trávily s kamarádkou na chalupě pod Bedřichovským lesem u Chrastavy. Z nízké roubené chaloupky byl nádherný výhled na celý Ještědský hřbet, že se daly podle barev na dálku krásně rozeznat jednotlivé druhy lesů smrkové, bukové, modřínové... Vždy přes den jsme se couraly po lese, jindy jsme na přírodní vyjížďky braly kola, ovšem do té chvíle, než přijel její přítel. Věděla jsem, že naší dívčí romantice je odzvoněno. Navíc ten můj byl služebně až na Slovensku. Jednou oba odjeli na celé dopoledne a já zůstala sama. Nechali mi však digitální foťák a ať prej si fotím, co chci a kolik toho chci, že má dobitou baterii. Hned ráno jsem šla do louky na lovy beze zbraní. Moc květů tam ale nerostlo, jen samé třezalky, jinak samá přerostlá tráva. Až konečně! Narazila jsem na malý ostrůvek asi patnácti zářivých kopretin. Už jsem se chystala jedné kopretince začít škubat okvětní lístky, abych zjistila, jak na mě myslí můj milý, ale vtom jsem dostala nápad. Vyfotím všechny květy v detailu, jednu si pak namátkou vyberu a na displeji odpočítám: má mě rád, nemá mě rád... A ejhle funguje to! Asi za hodinu mi přítel volá, že tu služebku zkrátil a zítra se vrací. 34 jak jsem zmáãkla spou È MŮJ MILÝ BY SE DIVIL! Když přijel, tak jsem mu tu krásnou kopretinu, co se dál vystavuje na slunci, šla hned ukázat. Text a foto Yvetta Mlčkovská, Liberec na to nezapomenu KDYŽ JE NĚKDO POD VODOU, NENÍ SLYŠET Kolem roku 1963 se jizerskohorští trampové soustředili na kempu Fort Adamson u přítoku Černé Nisy do bedřichovské přehrady. Mnohdy se tam najednou sešla i stovka trampů z Liberce, Jablonce nad Nisou, jezdili sem i kluci z Prahy a odjinud. Jednou takhle k večeru, když už se začalo smrákat, jsem seděl s kamarádem Malým Redem z osady Jizerka na přítoku, kde bylo natažené lano s kladkou, po kterém se přejíždělo na druhý břeh na jakýsi poloostrov. V té době byly na Fortu nám neznámé tváře, které se nechovaly jako správní trampové, což se nám nelíbilo. Tak jsme přemýšleli, jaký kanadský žertík jim provedeme. Lano s kladkou k tomu bylo jako stvořené. Měl jsem v ruce lano, které bylo ukotveno kolem stromu, když se v tu chvíli začaly neznámé tváře přibližovat. Rozhodli jsme se, že už je na čase potrestat je. Byli hluční, a když už je někdo pod vodou, tak není slyšet. Proto jsem se rozhodl urychleně pověsit lano na slabou větev, a poposedli jsme pár metrů dále. Co následovalo, bychom nikomu nepřáli. První křikloun uchopil kladku, rozběhl se a asi po pěti metrech se lano uvolnilo z větve a křikloun zmizel pod vodou. Vtom ostatní z party ukázali na nás a začali křičet: To jsou oni! Neváhali jsme ani vteřinu a už jsme mizeli v temném lese. Křiklouni nás okamžitě začali pronásledovat. Prchali jsme přes oplocenky, které pod námi praskaly, a jak to křiklouni zaslechli, volali: Tamhle jsou! Ale zachránili jsme se před pořádným výpraskem jen díky tomu, že jsme se vyznali v lesích na Černé Nise. Tma nás stále chránila, až jsme doběhli ke kamarádům z osady Stray Beavers, kteří nás ukryli, a tam jsme přečkali do rána, než se křiklouni uklidnili. Jan Kotlář (Píďa), Liberec, foto archiv uï jste tam byli? POŘÁD PO MODRÉ... AŽ DO HEJNIC Asi bych už mnohokrát zabloudil, nebýt turistických značek. Jsou skvělé, prý u nás máme jedno z nejlepších turistických značení na světě. Ale co je moc, to je moc... K tomu, co mám na srdci, však později. Když jsem si v letošním časopise KRKO- NOŠE JIZERSKÉ hory č. 6 přečetl pěkný článek o Staré poutní cestě, hned jsem se tam vydal. Znal jsem ji do té doby pouze z vyprávění libereckých přátel, a nikdy mě nenapadlo, projít si ji celou, stejně jako ona dávná procesí kráčející do hejnického chrámu Navštívení panny Marie za soškou Mater Formosy. Asi v tomto příspěvku neřeknu nic nového, jen mohu všem doporučit cestu z Oldřichovského sedla do Hejnic přes lučinaté podhůří s řadou krásně opravených a udržovaných božích muk. Člověk nemusí být oddán Bohu, aby na cestě, do níž se otiskly nohy statisíců poutníků, na něho boží přítomnost působila. Co mě však nepotěšilo, bylo torzo jednoho z prvních božích muk před samotou Dubina. Copak to, zničené zastavení se jistě dočká (věřím, že brzy) opravy a zkrášlení, ale že ho do té doby využijí turističtí značkaři jako směrovník, mi připadá přímo barbarské, a navíc na tomto jasném rozcestí i zbytečné. Pochybuji, že by někdo odbočil z široké na užší postranní cestu kamsi do hor. Jistě by nemuselo být marné umístit, zřejmě k výchozímu místu u Hausmannky, tabuli s plánkem a informacemi o Staré poutní cestě. Její obliba by jistě stoupla. Text Karel Heřmánek, Mladá Boleslav, foto Pavel D. Vinklát

5 osudy památek Objekt vybudoval místní podnikatel J. F. Scholz. V roce 1900 ho otevřel jako Klosterhof, brzy byl přejmenován na Kaiserhof, až po roce 1918 nesl jméno svého majitele O hejnickém hotelu sedmi jmen Je to již více než 150 let, psal se tehdy rok 1843 a jistý pekař Keil prodal panu Kratzerovi, také pekaři, starý hrázděný dům nesoucí číslo 85. Nový majitel zaplatil za nemovitost zlatých. Pro porovnání kráva se tehdy dala koupit za zlatých. Ještě v témže roce byl v domě zřízen hostinec Zum Kaiser von Österreich U císaře rakouského, dlouho před tím se zde však pekl a prodával poctivý voňavý chléb. Majiteli se vedlo asi dobře vzhledem ke strategické poloze hostince poblíž poutního kostela. Rok nato ale starý hostinec zboural a postavil nový kamenný, dokonce i se sálem. Až do roku 1889 byl objekt střídavě v držení rozsáhlého rodu Kratzerů. Pak je prodán soustružníku dřeva panu J. F. Scholzovi. Ten budovu okamžitě bourá a staví velký objekt takřka v té podobě, jak jej známe dnes. O Vánocích 1900 otvírá Vyhlídková věž hotelu dlouho nabízela výhled na město s poutním chrámem a panoráma hor se skalami Ořešníku hotel a přejmenovává ho na Klosterhof Klášterní dvůr. Zanedlouho se však vrací k původnímu, i když trochu změněnému názvu Kaiserhof Císařský dvůr. Po roce 1918 je hotel přejmenován na Hotel Scholz, v té době je již jeho majitel rovněž vlastníkem dvou porcelánek na hranicích Hejnic s Lužcem. V roce 1921 je v sále postavena promítací kabina a zahájeno promítání filmů. Náklady stavby činily Kčs. Vedle hotelu vznikl ve 20. letech, na místě původního hejnického hřbitova, dnes již neexistující památník padlým v první světové válce O dva roky později hoteliér Scholz umírá a vlastníkem hotelu se stává pan Möller, na fasádě se objevuje jeho jméno, tedy Hotel Möller. Po roce 1945 se objevuje na dlouhá léta na budově název Hotel Praha, a když začala být jeho kapacita plně využívána pro rekreaci ROH, někdo hodně daleko a vysoko rozhodl o změně jména na Hotel Perun. Ze starých reklam se dovídáme, že hotel měl mládežnickou a studentskou ubytovnu s mírnými cenami, pěkné pokoje s dobrými lůžky, společenskou místnost, jídelnu, verandu s vyhlídkou na kostel, malý a velký sál s tanečním parketem a 25 m vysokou zasklenou věž s rozhledem na blízké hory. Jako denní celková kapacita hotelu se uvádí neuvěřitelných míst! Střechu objektu kryly barevně glazované tašky a zdobily malá a velká vyhlídková věž. Na jedné z nejstarších litografických pohlednic je dokonce u sálu stožár s větrným kolem, snad na výrobu elektrického proudu. Je to ale jen litografie, takže se mohlo jednat jen o zbožné přání majitele. Na dalších pohlednicích jsou překrásné interiéry tanečního sálu, jídelny a verandy. Zde se konaly nezapomenutelné plesy s impozantní květinovou výzdobou. Ještě žijící pamětníci vzpomínají, jak rádi tančili na parketu, který byl znám jako pérový. Sál byl lemován velkými zrcadly a celou místnost obkružovaly honosné balkony. Divadelní jeviště pamatovalo stovky divadelních inscenací, ale i koncertů. Dokonce zde prý vystupoval i Johann Strauss. Sál byl také často využíván k pořádání různých politických mítinků, kdy býval vyzdoben rozličnými politickými symboly, jež byly Jméno Hotel Praha dostala budova po roce 1945, s nástupem komunistické moci se z balkonu řečnilo při prvomájových oslavách Nezodpovědná privatizace na počátku 90. let vedla k současnému neutěšenému vzhledu hotelu Perun, chybné stavební úpravy v roce 1997 ke zřícení jižní stěny časem prohlášeny za zločinné. Za první světové války byl zřízen v hotelu lazaret a za druhé poskytl hotel útočiště rodinám z vybombardovaných průmyslových měst Německa. Po necitlivé adaptaci někdy kolem roku 1960 přišel hotel o typické věže, štuky i glazovanou krytinu střechy. Za několik let byl objekt doplněn o moderní divadelní přístavbu. A pak se stalo, že hotel, který přežil mizérii obou světových válek a hospodářskou krizi 30. let, nepřežil privatizaci. Neprofesionálními stavebními úpravami po roce 1995 došlo k narušení statiky objektu a úplnému zřícení jedné z vnějších stěn. Místo sedmi honosných názvů, které hotel postupně nesl, je na štítu u hlavního vchodu připevněna cedule hlásající, kdo za zkázou Perunu stojí a komu dodnes vlastně ta dnešní ruina patří. Zde je snad na místě použít archaický citát J. V. Šimáka pro úplně jiný objekt: A kolem nejvíce spousty, omítka opadává, zdi se provalují, zhouba sahá i na objekt sám a nápravy se neděje. Žalno pohleděti. V současnosti je chátrající objekt na prodej, a tak si přejme, aby se podobné renovace jako blízký klášter dožil i nešťastný hotel Perun. Miroslav Jech Foto A. Augsten (archiv Milana Humla), P. D. Vinklát, archiv P. Kurtina 35

6 skrytá tajemství Jan Nepomuck na Fr dlantském mostû Málokdo si povšimne při přecházení či přejíždění mostu přes řeku Smědou pod frýdlantským zámkem u panského pivovaru barokní sochy sv. Jana Nepomuckého. Již kolem roku 1729 sem nechala sochu umístit hraběnka Johanna Emerenciana Gallasová. Její čin nebyl v rámci českého království nijak ojedinělý, neboť právě v tomto roce vyvrcholil proces svatořečení a Jan z Nepomuku se stal oficiálním světcem pozdně barokní doby, a zasáhl do kulturně společenského života v celé střední Evropě. Tehdy si nikdo nepomyslel, že symbol své doby dopadne tak, jak se s ním můžeme setkat na mostě dnes. Vlivem eroze se socha pomalu rozpouští a do minulého roku byla skrytá náletovými stromy. Osud sochy Jana Nepomuckého je ve skutečnosti tragédií naší doby, která začala před téměř 60 lety. Sudety nepřehledné majetkové poměry, nedostatek pe- něz na obnovu zničeného kulturního dědictví a možná i lhostejnost, to jsou příčiny postupného chátrání. Most, na kterém Nepomuk stojí, je ve správě Krajské správy a údržby silnic. Směšné, či spíše tragické je, že k mostu, na němž stojí bezmála 300 let, nepatří! Socha tak teoreticky i prakticky nemá vlastníka. Jistou nadějí je snaha města Frýdlant řešit patovou situaci a pomoci barokní památce. Vše je zdlouhavé, jednání trvají několik let, a nepomáhá ani odbor památkové péče Krajského úřadu Libereckého kraje, který sochu eviduje. Věřme, že řešení přijde co nejdříve a získají se i prostředky na restaurování památky. Není totiž nic smutnějšího, než pozorovat opomíjení a postupný zánik jednoho z děl slávy barokní Čechie na Frýdlantsku. Jan Heinzl, foto Pavel D. Vinklát rozhovor Krajinu fotografuji jako obraz... Liberecký fotograf Zdeněk Lín patří již řadu let k uznávaným tvůrcům krajinářské fotografie. O jeho svébytném tvůrčím přístupu svědčí nejen všeobecná obliba z autorských a kolektivních výstav, ale také řada ocenění z fotografických soutěží u nás i z mezinárodních klání. Poprvé poskytl své dvě černobílé fotografie do knihy Jizerské hory v roce 1971 a nyní, tedy po 33 letech, mu vyšla první autorská publikace nazvaná Krajiny Jizerských hor. V ní výtvarně pojatý soubor více než 120 černobílých a tónovaných fotografií představuje jeho milované pohoří v rozmanitých náladách všech ročních období. 36 Co vás přitahuje na fotografování právě krajiny a přírody? Každý máme možnost výběru, jak trávit svůj volný čas. Někdo hospodu, jiný holky. Obé nezavrhuji, ale dávám z mnoha dalších nabídek přednost toulání se přírodou, jíž se nechávám inspirovat. Pro vnímavého člověka je neutuchajícím zdrojem dojmů a pocitů a je pouze na něm, jak si takové působení transformuje. A protože jsem fotograf, přenáším své souznění s přírodou do fotografie krajiny. Snažím se o takové zpracování, aby dojmy, které obohatily mě, působily tak i na ostatní. Krajinu fotografuji jako obraz... Výtvarnou fotografií se zabýváte přes 30 let, které své tvůrčí období považujete za nejplodnější? Tato období jsou dvě. První je přelom 70. a 80. let, kdy na podkladě konkurzu vyspělých autorů vznikla v Liberci tvůrčí skupina 7F, která během krátké doby patřila mezi nejlepší v bývalém Československu. Druhé začíná asi od poloviny 90. let a zaplaťpánbůh trvá dodnes. Jsem už v penzi a mám konečně více času na tvorbu, což se promítá i do výsledků v soutěžích. Černobílé fotografie upravujete dosti neobvyklou, zato působivou technikou. Proč jste si ji vlastně vybral? Tato technika poskytuje nové možnosti ve výtvarných prostředcích a rozšíření poloh obsahových sdělení. Na rozdíl od běžného způsobu zpracování barevné fotografie pracuji s materiály černobílými. Barvu užívám až ve druhé fázi specifickým systémem chemických úprav. Touto metodou však nejde úspěšně upravovat každou fotografii, a pak obraz zpracovaný tímto způsobem je vždy originálem. Co naopak oceňujete na barevných snímcích? Když neplýtvá barvou, ale užívá střídmou stupnici a nenapodobuje barevné plakáty. Nedávno vyšla výpravná kniha vašich fotografií Krajiny Jizerských hor. Jak vlastně tento projekt přišel na svět? Stalo se to díky nabídce nakladatelství Knihy 555 z Liberce, které mne na jaře 2003 oslovilo a já po kratší úvaze přijal, aniž si dobře uvědomil, co to vše obnáší. Během zbývajícího roku jsem nafotografoval desítky metrů hlavně barevných filmů, abychom pak následně zjistili, že by se publikace silně podobala dosud již vyšlým knihám o Jizerkách. Dalším tříbením názorů jsme posléze došli ke konečné verzi, která je kompromisem mého pojetí jako fotografa, textaře Pavla D. Vinkláta i grafika Jana Měřičky. Co vše se v knize odráží, co je jejím záměrem, co má divákovi i čtenáři sdělovat...? Sdělení, že člověk Jizerské hory nejenom humanizuje, ale současně i devastuje. Smyslem práce obou autorů, kteří se setkali ke společné tvůrčí práci, je přenést potěšení, které oba zažívají při svých toulkách horami, těm, kteří u toho nebyli, nebo nemohli být. Dana Filipová, foto Hana Línová Zdeněk Lín se narodil 30. října 1937 v Jičíně. Absolvoval Střední železniční školu v Lounech a od roku 1965 žije v Liberci, kde byl do důchodu zaměstnán u Českých drah jako technik. Výtvarnou fotografií se zabývá od počátku 70. let, v roce 1974 byl spoluzakladatelem přední tvůrčí skupiny 7F. Postupem let se stal členem Svazu českých fotografů a Pentax klubu Praha, v současnosti je členem libereckého Fomaklubu Liberec a Kontaktu, volného sdružení fotografů Euroregionu Nisa. Originalitou jeho tvorby je úprava černobílé fotografie specifickým chemickým postupem Pierra Jaffeuxe, čímž se jeho umělecká práce stává nezaměnitelnou. Své fotografie publikoval v desítkách časopisů, ty jizerskohorské se poprvé objevily v knize Jizerské hory (1971), letos mu vyšla první autorská fotografická publikace Krajiny Jizerských hor. Dále obrazově vybavil knihy Abeceda Jógy, Přirozené prostředky pro zdraví, Nálada, Přátelství! Co je přátelství?, Neztrať svou kotvu, Na cestu..., Jen obyčejná žena?. V tuzemsku připravil od roku 1974 šestnáct samostatných výstav, ale jeho fotografie byly přijaty na mnoha fotografických salonech a výstavách většiny evropských zemí i ve světě, např. v Japonsku, Kuvajtu. V soutěžích u nás a v zahraničí získal množství cen. Je ženatý, má dvě děti a žije v Liberci.