MASARYKOVA UNIVERZITA. Téma lásky v legendě o Tristanovi a Isoldě

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Seminář estetiky Téma lásky v legendě o Tristanovi a Isoldě Bakalářská diplomová práce Autorka práce: Alžběta Zezulová Vedoucí práce: Mgr. Lenka Svobodová, Ph.D. Brno 0

2 Bibliografický záznam: ZEZULOVÁ, Alžběta. Téma lásky v legendě o Tristanovi a Isoldě. Brno : Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář estetiky, s. Vedoucí práce Mgr. Lenka Svobodová, Ph.D. Anotace Bakalářská práce Téma lásky v legendě o Tristanovi a Isoldě se zabývá tímto mýtem, jeho původem a vývojem z hlediska motivů dvorské lásky. V první části seznamuje s legendou a srovnává dvě její zpracování dílo Beroulovo a Bédierovo. Druhá část objasňuje původ této legendy a srovnává ji s irským příběhem o Diarmuindovi a Grainné, který je jedním z jejích pravděpodobných zdrojů. Dále se věnuje fenoménu dvorské lásky, který legendu nejvíce ovlivnil. Definuje její hlavní znaky a hledá je v příběhu o Tristanovi. Jednotlivě rozebírá několik hlavních motivů, které jsou nezbytné pro správné pochopení příběhu. Annotation The bachelor's degree thesis Theme of Love in the legend of Tristan and Isolde deals with this myth, the sources and origin, and its development in terms of courtly love. First of all my thesis presents the legend and compares two versions - Beroul's and Bédier's. The second part explains the origin of this legend and compares it with the Irish story of Diarmuind and Grainné which is one of its possible sources. It also deals with the phenomenon of courtly love and the extent to which it affects the legend while selecting and defining the main signs of this phenomenon in the story of Tristan. Individually it examines several major themes that are essential in order to understand the story. Klíčová slova Tristan a Isolda, dvorská láska, dvorská kultura, Diarmuind a Grainné, Cligés. Keywords Tristan and Isolde, courtly love, courtly culture, Diarmuind and Grainné, Cligés.

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně pod vedením vedoucí práce a použila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Ústřední knihovně FF MU a používána ke studijním účelům. V Brně dne 5. dubna 0 Alžběta Zezulová

4 Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucí mé bakalářské práce Mgr. Lence Svobodové, Ph.D. za odbornou pomoc a cenné rady při zpracování mé bakalářské práce.

5 Obsah Úvod.... Legenda Původ mýtu.... Písemná zpracování Rozdělení románu Keltské motivy v románu Spor o dědictví Tristan jako Piktský král Isolda jako vtělení nadpřirozeného Pozdější pokračování příběhu Příběh o Diarmuindovi a Grainné Srovnání s mýtem o Tristanovi a Isoldě Fenomén dvorské lásky Dvorská kultura Touha po lepším životě O trubadúrech a dvorské lyrice Dvůr Marie za Champagne Chrétien de Troyes Ideál rytířství Dvorská láska Znaky dvorské lásky Dvorská láska a svátost manželská Touha po dobrodružství Znaky dvorské lásky v románu o Tristanovi a Isoldě Román o Cligésovi Hlavní motivy románu... 34

6 4. O kouzelném nápoji Konflikt povinností Konflikt mezi Erótem a Agapé O Isoldě Běloruké Závěr... 4 Summary Použitá literatura... 45

7 Úvod Příběh Tristana a Isoldy je mýtus o lásce, osudové vášni, které se všechno musí podřídit a každý zákon, včetně toho božího, ohnout. S ním vpadl ideál romantické lásky do západní společnosti. Poprvé se objevil v trubadúrských milostných básních a písních a potom v mýtu o Tristanovi a Isoldě. Tento mýtus je jeden z nejdojemnějších, nejtragičtějších a nejkrásnějších velkých epických příběhů. Tato práce se snaží přiblížit legendu o Tristanovi a Isoldě, sleduje, jak se vyvíjela od prvotního keltského mýtu až po dvorský román. Klade si za cíl objasnit původ a prameny mýtu, ukázat, jak ho v průběh času ovlivňovaly různé kultury a jak ovlivnil kulturu on. V první části seznamuje s dějem, srovnává dvě verze legendy, Bédierovu s Beroulovou. Bédierovo zpracování jsem zvolila z důvodu snadné dostupnosti pro běžného čtenáře, jedná se však o zpracování dochovaných fragmentů, které pochází z devatenáctého století. Naproti tomu Beroulovo dílo bylo napsáno ve dvanáctém století, jejich vzájemnou komparací jsem se pokusila poukázat na rozdíly plynoucí z vývoje legendy. Ve druhé části se práce zabývá původem mýtu a seznamuje s některými teoriemi o jeho vzniku. Poukázáním na několik teorií se pokouší objasnit některé psychologické aspekty hlavních hrdinů. Představuje irský milostný příběh o Diarmuindovi a Grainné, který je jedním z pravděpodobných kořenů legendy. Na srovnání hrdinů a motivů těchto dvou příběhů se pokouší dokázat kurtoazní vliv na keltský příběh. Třetí část práce se zabývá fenoménem dvorské lásky, uvádí do problematiky, představuje některé výrazné osobnosti a autory, prostředí, ve kterém tento fenomén vznikl, tedy jižní Francii dvanáctého století. Definuje typické znaky dvorské lásky a hledá je v románu o Tristanovi a Isoldě, ale zároveň poukazuje na jeho odlišnost, zejména prostřednictvím komparace s klasickým dvorským románem Cligés od Chrétiena de Troyes. V poslední části se blíže seznámíme se zásadními artefakty a myšlenkami mýtu, zejména s konfliktem povinností a povahou lásky, které jsou klíčové ke správnému pochopení tohoto fascinujícího příběhu.

8 Tato práce je teoretická, jejím cílem je analyzovat mýtus o Tristanovi a Isoldě, objasnit jeho původ a vyložit ho z pohledu dvorské lásky; seznámit s jeho dopadem na západní kulturu a chápání lásky. Nepokouší se o nový výzkum.

9 . Legenda Libo vám vyslechnout, vzácní pánové, pěkný příběh o lásce a smrti? Je o Tristanovi a Isoldě královně. Poslyšte, kterak se k veliké radosti i velikému žalu milovali a potom v týž den z lásky umřeli, on pro ni a ona pro něho. Za dávných dob vládl v Cornwallu král Marc. Jeho nepřátelé mu vypověděli boj a jemu se je podařilo porazit jen díky pomoci Rivalena, krále loonoiského. Marc mu byl tak vděčný, že mu dal za odměnu svoji sestru, krásnou Blanchefleur. Měli svatbu v klášteře v Tintagelu, Markově hradu a velice se milovali. Netrvalo dlouho a Rivalen musel čelit dalším bojů, poslal těhotnou Blanchefleur do Loonois v doprovodu svého podkoního Rohalta. Tam na něj Blanchefleur čekala, ale nedočkala se, Rivalen byl zabit v boji. Když se tato zpráva donesla do Loonois, Blanchefleur byla hluboce otřesena. Vydržela tři dny, čtvrtého porodila syna. Synu, dlouho jsem toužila tě spatřit; a patřím na nejkrásnější stvoření, jaké kdy žena pod srdcem nosila. Smutna jsem tě porodila, smutné je moje první uvítání, pro tebe je mi i smutno umírat. A ježto jsi přišel na svět ve smutku, bude ti jméno Tristan. Políbila ho a zemřela. Sirotka se ujal Rohalt Věrný, vychovával ho jako vlastního se svými syny, neboť se bál, aby ho jakožto dědice nezabil kníže Morgan, který se zmocnil Loonoiské země. V sedmi letech ho svěřil moudrému učiteli Governalovi, který ho naučil všemu, co má umět a znát urozený muž. Jednoho dne se mladinký Tristan nechal nalákat na loď norvéžských kupců a ti ho unesli. Ale moře se rozbouřilo, neboť nerado nosí věrolomné lodě. Kupci se vyděsili, dali Tristanovi člun a pustili ho na moře poblíž pobřeží. Příboj ho zanesl k břehům Cornwallským. Zde narazil na skupinu lovců, které natolik okouzlil svým uměleckým vyvrhnutím jelena, že jej vzali na hrad Tintagel ke svému králi Markovi. Tristan se představil jako syn kupce. Tři roky pobýval v Cornwallu a stal se Markovým důvěrníkem i rádcem. Pak do Cornwallu přišel Rohalt, který po celý ten čas Tristana hledal. Vyjevil všem tajemství Tristanova původu, tedy že je vlastně Markovým synovcem a dědicem Loonoisu. Marc Tristana pasoval na rytíře a ten S. 5. BÉDIER, Joseph. Román o Tristanovi a Isoldě. první. [s. l.] : NLN, s. ISBN Tamtéž. S. 6. 3

10 odjel do země loonoiské a vyzval na souboj vraha svého otce. Porazil ho a stal se tak pánem Loonoisu. Pak se ale rozvzpomněl, že král Marek nemůže být šťastný bez něj. Rohaltovi dal svou zemi, Markovi pak své tělo odešel do Cornwallu a dal se do jeho služeb, provázel ho jeho věrný Governal. V Tintagelu našli Marka smutného. Musel zaplatit daň, kterou dlužil irskému králi 300 paniců a 300 panen ve věku kolem osmnácti let. Vybrat poplatek přijel Morholt, obrovský rytíř, kterého prý nebylo možno porazit. Tristan to dokázal, zabil Morholta a úlomek meče, který zůstal v jeho lebce, poslal irskému králi. Ovšem toto vítězství ho stálo mnoho. Jed z Morholtova kopí mu otrávil tělo. Umírající Tristan prosil, aby ho ještě jednou poslali na moře. Marc se zdráhal, ale nakonec souhlasil. Na loďce bez plachet a vesel, jen se svojí harfou, strávil Tristan sedm dní, než ho našli irští rybáři a vzali ho k jejich paní, Isoldě Zlatovlasé. Ta jediná ho dokázala vyléčit. Tristan znovu lhal o svém původu, věděl, že je ve smrtelném nebezpečí. Když se vyléčil, uprchl z Irska zpátky ke králi Markovi. Marc plánoval zestárnout jako bezdětný a své království svěřit Tristanovi. To se nelíbilo čtyřem z jeho baronů, kteří na Tristana žárlili. Byli to vévoda Andret, který byl také Markovým synovcem, Guenelon, Gondoïne a Denoalen. Přesvědčili i ostatní barony, že Tristan je čaroděj a všichni začali naléhat, aby si král našel vhodnou manželku. Markovi se do ženění příliš nechtělo, prohlásil tedy, že se ožení jedině s dívkou, které patří zlatý vlas, který v jeho komnatě upustili dvě vlaštovky. Tristan, kterého se velice dotýkalo, že si někdo myslí, že miluje svého krále zištně, si vzpomněl na Irsko a na Isoldu Zlatovlasou. Nabídl se, že Markovi nevěstu přivede. Vydal se do nebezpečného Irska. O Isoldu musel bojovat se saní, která sužovala město, při čemž málem zemřel. Isolda ho našla a zachránila mu život podruhé. Tristan prohlásil, že se jmenuje Tantris, a že je ten muž, o kterého pečovala předtím. Když byl v lázni, Isolda čistila jeho zbroj a všimla si, že čepel jeho meče je na jednom místě vylomená. Ihned měla podezření, zkusila na to místo přiložit úlomek z lebky svého strýce Morholta a ten padl perfektně. Isolda se okamžitě rozhodla Tristana zabít. Vrhla se na něj s jeho vlastním mečem, zatímco byl pořád v lázni. Tristan ji ale umluvil. Vysvětlil jí, že Morholta porazil v čestném souboji a že když ho zabije, BÉDIER, Joseph. Román o Tristanovi a Isoldě. první. [s. l.] : NLN, s. ISBN S BEROUL. The romance of Tristan : and the tale of Tristan's madness. první. Harmondsworth : Penguin books, s. S. 43. V Bédierově verzi Isolda v Tristanovi muže, kterého našli na moři nepoznala, natolik měl změněné rysy účinkem Morholtova jedu. 4

11 stane se ženou jednoho zlotřilého senešala, který našel mrtvou saň a donesl králi její hlavu. Zatajil jí ale, že ji chce ne pro sebe, ale pro svého krále. Jednoho dne přilétli na Tintagel dvě vlaštovice a přinesly tam jeden z tvých zlatých vlasů. Domníval jsem se, že mi přinášejí mír a lásku. Proto jsem přeplul moře, abych tě vyhledal. Proto jsem se postavil sani a nebál se jejího jedu. Pohlédni na ten zlatý vlas: je všit mezi zlatými nitkami mého pláště. Barva zlatých nitek je už zašlá zlato vlasu je bez poskvrny. Tristan dokázal irskému králi, že draka zabil on, když mu předložil jeho jazyk. Řekl, že Isoldu získal pro svého krále. S jejich sňatkem se po zemích irským a cornwallských rozhostí láska namísto nenávisti, přinese jim mír. Král dal Tristanovi svou dceru, a ten přísahal, že ji věrně odvede svému pánu. Isolda se však zachvěla studem a úzkostí. Tristan ji podvedl. Pohrdl jí a získal ji jen pro svého krále. Než odpluli do Cornwallu, připravila Isoldina matka nápoj lásky, který svěřila Isoldině komorné Brangain. Měla ho dát vypít novomanželům o svatební noci. Během jednoho horkého bezvětrného dne na cestě spolu Tristan a Isolda hráli šachy. Tristan si poručil donést pití. By mistake, Brangain brought the love potion and handed it to Tristan, who drank and passed it to Yseult. Both thought it was good wine: neither knew that it held for them a lifetime of suffering and hardship and that it was to cause their destruction and their death. After some hesitation Tristan and Yseult confessed their love, and it was soon consummated. Král Marc byl uchvácen Isoldinou krásou a mládím, brzy ji pojal za ženu. Na svatebním loži zaujala pod rouškou tmy její místo Brangain a zachránila tak svou paní před pohanou a smrtí. Isolda se stala královnou, zdánlivě žila šťastně a v radovánkách, ale to bylo jen zdání. Ve skutečnosti měla obrovský strach z prozrazení své tajné lásky. Dokonce vydala příkaz BÉDIER, Joseph. Román o Tristanovi a Isoldě. první. [s. l.] : NLN, s. ISBN S Překlad autorky: Omylem vzala Brangain nápoj lásky a podala ho Tristanovi, který se napil a předal jej Isoldě. Oba si mysleli, že pijí dobré víno: netušili, že se právě odsoudili k celoživotnímu strádání a utrpení, že nápoj způsobí jejich zkázu a smrt. Po jistém váhání si Tristan a Isolda vyznali svou lásku a brzy ji naplnili. (BEROUL. The romance of Tristan : and the tale of Tristan's madness. první. Harmondsworth : Penguin books, s. S ) 5

12 zabít Brangain, která jediná o všem věděla. Dvěma nevolníkům, které tímto úkolem pověřila, se jí však zželelo a nechali ji naživu. Isoldě řekli, že je mrtvá. Ta když toto uslyšela, všechno si rozmyslela: Jak jsem to mohla přikázat? Pro jaké provinění? Což to nebyla moje drahá družka, moje věrná, moje sladká, moje krasavice? Věděli jste to, vrahové: poslala jsem ji pro léčivé byliny a svěřila vám ji, abyste ji cestou chránili. Povím však, že jste ji zabili, a budete upáleni na žhavém uhlí! To když ti dva slyšeli, přivedli královně Brangain zpět. Isolda před ní padla na kolena a prosila o odpuštění, jehož se jí dostalo, a obě ženy se objaly v slzách. Tristan a Isolda se nemuseli obávat věrné Brangain. Nakonec to byli oni sami, kdo se prozradil. Jejich láska byla zjevná čtyřem baronům, kteří Tristana nenáviděli. Řekli to Markovi, ale ten jim odmítl uvěřit. Přesto však, proti své vůli, začal královnu špehovat. Nakonec požádal Tristana, aby na nějaký čas odešel. Ten to ale nedokázal, zůstal v domě jednoho měšťana a zmítal se v horečkách. Isolda přes den musela předstírat veselost a v noci ležet klidně vedle Marka, tlumit chvění a horečku, jež jí zmítala. Milenci by brzy zahynuli, kdyby Brangain nevymyslela lest. Tristan šel do sadu za Tintagelem, naházel do potoka větvičky a ty dopluly po vodě až do hradu do ženských komnat. Isolda potom mohla spěchat za svým milým. Na tuto lest věrolomní baroni přišli s pomocí trpaslíka Froncina, a králi ji vyzradili. Marc se schoval na sosně nad pramínkem, když měli mít milenci schůzku. Naštěstí ho oba zahlédli a promluvili spolu o své nevině. Král byl dojat a zavolal Tristana zpět. Ten opět šťastně miloval Isoldu a spal v královské komnatě s ostatními rádci a věrnými. Když je baroni opět několikrát přistihli, bylo toho na ně už moc. Řekli Markovi, že musí Tristana poslat pryč, nebo že mu vyhlásí válku. Král chtěl důkaz a oni mu ho dali Tristan měl být následující den odeslán s dopisem pro krále Artuše. Chtěl si s Isoldou promluvit, než odjede. V noci trpaslík Froncin nasypal mezi postel Tristanovu a královu mouku. Tristan ho ale viděl. O půlnoci král s trpaslíkem vyšli ven. Tristan přeskočil do královské postele za Isoldou. Naneštěstí ho předešlého dne na lovu poranil kanec a rána se mu skokem otevřela a krvácela, on si toho však nevšiml. Když slyšel krále přicházet, přeskočil zpátky, ale krev v posteli a na podlaze ho prozradila. S. 49. BÉDIER, Joseph. Román o Tristanovi a Isoldě. první. [s. l.] : NLN, s. ISBN

13 Král jim nedal možnost soudu, ani Tristanovi obhájit se v souboji. Chtěl je nechat upálit. Tristanovi se však podařilo utéct z kaple, kam se chtěl jít před smrtí pomodlit, setkal se s Governalem. Král mezitím dal Isoldu malomocným. Tristan ji od nich vydobyl a utekli spolu do Moroiského lesa. Nous avons perdu le monde, et le monde, nous; quo vous en samble, Tristan, ami? Amie, quant je vous ai avec moi, quo me fault-il dont? Se tous li mondes estoil orendroit avec nous, je ne verroir fors vous seule. Tristan byl dobrým lučištníkem, lovil zvěř, kterou Governal pekl nad ohněm, jedli ji bez soli a bez chleba. Spávali v chýši z větví, vystlané travou. Tak žili nějakou dobu, až jednoho dne potkali poustevníka Ogrina. Ten se je snažil pohnout k pokání, ale oni nedbali. Činit pokání, pane Orgine? Z jakého zločinu? Víš-li pak ty, jenž nás soudíš, jaký nápoj jsme vypili na moři? Ano, jsme opojeni zázračnou tekutinou a raději bych celý život žebral po cestách a živil se travou a kořínky s Isoldou, než být bez ní králem mocného království! Ogrin je litoval, neboť kdo žije v hříchu a bez pokání, je jakoby mrtev. Milenci však nedbali a odešli zpátky do lesa. Jednou Governal potkal v lese jednoho z věrolomných baronů Guelenona, který tam byl na lovu a zbloudil od ostatních lovců. Governal ho zabil a jeho hlavu přinesl Tristanovi, My ztratili svět a svět ztratil nás: nezdá se ti, Tristane, můj milý? Jsem s tebou, milá má; Čeho víc je mi třeba? A kdyby tu s námi byl celý svět, přece bych viděl jen tebe jedinou. (Román v próze o Tristanovi) citát z: BÉDIER, Joseph. Román o Tristanovi a Isoldě. první. [s. l.] : NLN, s. ISBN S. 7. Tamtéž. S

14 který se velice zaradoval, že jeden z jeho nepřátel je mrtev. Když ostatní lovci našli bezhlavý trup, vyděsili se a utekli a nikdy už nepřišli lovit do těch míst. Jednoho letního dne, v době žní, se Tristan navrátil z lovu velice unaven. Ulehli s Isoldou do své chýše, Tristan položil mezi jejich těla svůj obnažený meč, a usnuli. Tak je našel král Marc. Chtěl je zabít, ale pak si všiml, že se jejich rty nedotýkají a že meč odděluje jejich těla. Zarazil se. Obnažená čepel, jež odděluje dvě těla, je strážkyní a ručitelkou cudnosti. Což by mezi sebe kladli meč, kdyby se milovali hříšnou láskou? Nezabil je, místo toho stáhl Isoldě z prstu prsten, který jí věnoval v den svatby a dal jí místo něj ten, co dala ona jemu. Vzal meč, který mezi nimi ležel a položil tam svůj. Potom odjel. Když se Tristan a Isolda probudili, zhrozili se. Mysleli, že král dostal strach, když je našel, a běžel pro posilu. Dlouhé dny potom prchali, až na hranici moroiského lesa. Zde se příběhy liší. Podle Béroula se milenci začali kát a litovat svých činů v okamžiku, kdy vypršely účinky kouzelného nápoje tedy přesně toho dne, kdy nápoj vypili o tři roky později. Bédier píše, že se to stalo, když si uvědomili skutečnou příčinu Markova činu, proč vyměnil meče a prsteny. Že nejednal ze strachu, ale ze soucitu nad nimi. Přišli tedy znovu k poustevníku Ogrinovi, a ten jim pomohl poslat list králi Markovi a sjednat výměnu Isoldy. Král se rozhodl uvěřit, že královna byla očerněna neprávem, a vzal si ji zpátky k sobě. Tristan ovšem musel odejít. Než dal Isoldu králi, vyměnili si milenci dary Tristan dal Isoldě svého psa, věrného Husdenta, který byl s nimi po celý čas ve hvozdu. A Isolda dala Tristanovi svůj prsten ze zeleného jaspisu. Slíbila mu, že když jí pošle posla s tímto prstenem, udělá, o cokoliv bude žádána. Jinak žádnému poslu neuvěří. Tristan jí slíbil, že zůstane několik dní v okolí, než odejde, aby se ujistil, že s ní bude dobře nakládáno. Brzy na to se začali baroni, teď už jen tři, opět dožadovat, aby Isolda dokázala svou nevinu v Božím soudu. Marka to velice rozlítilo a vyhnal je, ale Isolda se soudem souhlasila. Nechala poslat pro krále Artuše a stovku jeho rytířů, aby soudu přihlíželi. Ale svého sluhu, věrného Perinise, poslala za Tristanem se vzkazem a pokyny. Na cestě na planinu, kde se měl Boží soud odehrát, potkali poutníka přestrojeného Tristana. Ten královnu přenesl ze člunu na břeh. Isolda pak přísahala na ostatky svatých, že nedržel ji v náručí žádný muž, kromě jejího pána Marka a toho bědného poutníka, který ji 8

15 přenesl přes vodu. Potom vzala do rukou rozžhavenou železnou tyč a šla s ní devět kroků, než ji odhodila. Potom všem ukázala své ruce, jež byly neporušené. Po Božím soudu chtěl Tristan odejít, ale šel kolem sadu, kde se s Isoldou setkávali. Začal napodobovat slavičí zpěv. Isolda ho poznala, přišla za ním, a strávili spolu noc. Po této události už neodešel, schovával se u lesního Orriho a denně za měsíčního svitu proklouzl až do ženských komnat. Jednou ho někdo uviděl a řekl to baronům. Ti si na něj následující den počkali, ale Tristan je zahlédl. Podařilo se mu zabít Denoalena a Gondoïna. Až teď se odhodlal odejít. Putovali s Governalem dva roky až se dostali do Bretaně. Země tam byla spálená a zpustošená. Setkal se s místním knížetem, Hoëlem a nabídl mu své služby. Spřátelil se s jeho synem Kaherdinem, a dcerou Isoldou Bělorukou. Tristan porazil Riola, barona, který pustošil Bretaň, protože mu Hoël odmítl dát svou dceru. Když po tomto vítězství dorazili na knížecí dvůr, Hoël mu byl velice vděčný. Za odměnu mu nabídl ruku své dcery. A Tristan ji přijal. Oženil se s Isoldou Bělorukou. O svatební noci se však obvinil ze šílenství. Jak si mohl myslet, že na něj Isolda Zlatovlasá zapomněla? Své manželce namluvil, že kdysi slíbil Matce Boží, že až bude mít ženu, nebude ji celý rok objímat ani líbat. Isolda souhlasila, ale jednou na lovu řekla pravdu o svém manželství svému bratru Kaherdinovi, který se na Tristana velice rozzlobil. Tristan mu nakonec řekl celý svůj příběh. Tři dny o tom Kaherdin přemýšlel, a potom navrhl Tristanovi, aby se společně vydali do Cornwallu. On zjistí, jestli ho jeho Isolda pořád miluje, a jestli ne, bude mu třeba milejší jeho sestra, Isolda Běloruká, Isolda prostá, spanilá. Zahlédli královnu Isoldu v průvodu směřujícím na jeden z Markových loveckých hrádků, ale nepodařilo se jim setkat se. Isolda uvěřila, že ji už Tristan nemiluje, když se oženil s jinou, a odmítla se s ním vidět. Tristan odjel do Bretaně ve velikém žalu, až příliš pozdě litovala Isolda svého rozhodnutí. Na dvoře knížete Hoëla ho všichni přivítali, ale Tristanovi už na ničem nezáleželo, trápil se, chřadl a nakonec odtud odešel, aniž by komukoliv co řekl. Šel pěšky a v nuzném 9

16 oděvu, a takto došel až do Tintagelu. Celý Markův dvůr tam zrovna byl. Tristan si pomyslel, že se mu nepodaří setkat se s Isoldou, Marc by ho zabil. A co na tom, zabije-li mě? Což mi není souzeno, Isoldo, zemřít z lásky k tobě? A co jiného než umírání je moje každodenní žití? Co však ty, Isoldo, kdybys věděla, že zde jsem, ráčila bys alespoň se svým milým promluvit? Nedala bys mě vyhnat svými sluhy? Ano, chci se pokusit o lest Přestrojím se za blázna a toto bláznovství bude velmi moudré. Za hlupáka mě bude mít, kdo bude méně chytrý než já, za blázna budu tomu, kdo sám bude blázen větší! Ostříhal si své plavé vlasy a na temeni si vyholil znamení kříže, obarvil si obličej a bosky zamířil rovnou do hradu. Blázna pustili dovnitř, došel až do síně, kde seděli Marc a královna. Mluvil tam, chtěl, aby mu Marc dal Isoldu. Řekl, že je Tristan, který pro ni mnohé vykonal. Že si odveze královnu do Skleněného domu, kde spolu budou moci žít. Všichni se smáli jeho řečem, nakonec je však blázen unavil, Marc a jeho dvořané se vydali na lov. Tristan vnikl do Isoldiny komnaty, ale ona ho nepoznala, dokud Brangain nepřivedla Tristanova psa Husdenta a ten poznal svého pána. Až tehdy Isolda uvěřila. Tristan zůstal na hradě, spával se psy a hrál dál blázna. Po několika dnech ale začaly mít dvě královniny komorné podezření a varovaly Andreta. Tristan poznal, že je prozrazen a vrátil se do Bretaně. Sotva se vrátil, dal se na pomoc Kaherdinovi. Bojovali spolu proti baronu Bedalisovi. Zvítězili sice, ale Tristan byl zle raněn otráveným kopím. Ač ranhojiči dělali, co mohli, Tristan umíral. Věděl to a jeho jediné přání bylo vidět ještě jednou Isoldu Zlatovlasou. Požádal Kaherdina, aby si spolu mohli promluvit o samotě a prosil ho, aby za něj předal poselství. Měl Isoldě říct, aby přišla, že ona jediná mu může přinést úlevu, že nikdy jinou ženu nemiloval. Ale Isolda Běloruká tajně vyslechla svého manžela. Tolik Tristana milovala a teď se dozvěděla o jeho lásce k jiné. A tak když zahlédla S. 9. BÉDIER, Joseph. Román o Tristanovi a Isoldě. první. [s. l.] : NLN, s. ISBN Takto se to událo podle Bediéra. Beroul má drastičtější názor: Tristan pomáhal Kaherdinovi v milostné aféře s ženou tohoto barona, ale jednoho dne byli zaskočeni. Kaherdin byl zabit a Tristan těžce raněn. (BEROUL. The romance of Tristan : and the tale of Tristan's madness. první. Harmondsworth : Penguin books, s. S. 46.) 0

17 loď na obzoru, řekla svému manželovi, že loď má černé plachty znamení, že Isolda není na palubě. Tristan neměl již vůli k životu a zemřel. Isolda našla už jen jeho mrtvé tělo a plačící ženu. Poslala ji pryč, ulehla vedle něj, políbila ho naposled na ústa a zemřela žalem. Jejich těla převezli do Cornwallu a král Marc je přikázal pohřbít na Tintagelu, vedle kaple. Dva stromy přes noc vyrostly na jejich hrobech, a jejich větve se propletly. Třikrát je vykácely, ale ony vždy znovu vyrostly, až je král zakázal kácet. Moc kouzelného nápoje nedokázala zlomit ani smrt. Není-li řečeno jinak, použila jsem k převyprávění dílo Josepha Bédiera Román o Tristanovi a Isoldě, z něhož je zde citováno.

18 . Původ mýtu Historie tristanovského vyprávění je složitá, ve variacích základního tématu odráží společenské změny odehrávající se v národech, které pověst zpracovávaly. Jádro příběhu tkví v pověsti, která sahá do dávných dob svou původní formou ústního podání. Z tohoto faktu samozřejmě vyplývá různost názorů na oblast, kde námět vznikl, i na prostředí v němž vznikl. Někteří hledají kolébku tristanovského mýtu ve Skotsku, odkud přešel do Walesu a Cornwallu, a spojil se tu s místním vyprávěním o králi Markovi, pak putoval do Bretaně a nakonec zpět k anglickým dvorům. Jiná teorie tvrdí, že námět neopustil Anglii. Zde se s ním seznámili bretaňští žakéři, když sem přišli po normanském obsazení Británie v jedenáctém století. Tito pěvci potom spojili tristanovskou látku s vyprávěním o králi Artušovi, které má svou pravlast v Bretani, ale bylo přesazeno do jihozápadní Anglie. Existuje také teorie, že tristanovské vyprávění má kořeny až v Persii, ve skladbě básníka Fachreddina. V příběhu o Tristanovi a Isoldě nalezneme různé motivy a epizody, které známe z jiných příběhů. Motiv hledání nevěsty podle zlatého vlasu, který upustily vlaštovky před stárnoucího krále, jasně připomíná pohádku O Zlatovlásce. Boj hrdiny s drakem, za jehož zabití je odměnou ruka princezny, je také pohádkový. Motiv černých a bílých lodních plachet, zvěstujících dobrou nebo špatnou zprávu, připomíná příběh o Theseovi, někteří vidí v Tristanovi krom Thésea i Hippolyta. 3 Kouzelný nápoj lásky připomíná Ovidia. Odborníci nacházejí paralely některých milostných motivů i v arabské lyrice. Vládl v Cornwallu někdy v 6. století. (KERR, John Edward. The Character of Marc in Myth and Legend. Modern Language Notes [online]. 894, 9,, [cit ]. Dostupný z WWW: < TICHÁ, Zdeňka. Tristram a Izalda. první. Praha : Mladá fronta, s. s AHO, Gray L.. Untitled. Western Folklore [online]. 970, 9, 4, [cit ]. Dostupný z WWW: < s. 96.

19 . Písemná zpracování Nejstarší písemná zpracování legendy pochází ze druhé poloviny dvanáctého století, jsou to bohužel jen torzovitě zachovaná díla dvou anglonormanských básníků, Thomase a Beroula. Existovaly ještě starší verze Bréri a La Chèvre kterých se dovolává Thomas, ty však bohužel neznáme. Některé epizody z legendy o Tristanovi a Isoldě se dočkaly samostatného zpracování, jednou takovou je Kozí list (Chèvrefeuille) od v Anglii žijící básnířky Marie de France. Neznámý autor zpracoval ve dvanáctém století epizodu Tristanovo šílenství Folie Tristan. Víme, že se legendou o Tristanovi a Isoldě zabýval i Chrétien de Troyes. Bohužel se jeho dílo nedochovalo. Jakousi rekonstrukci legendy pořídil na základě různých starofrancouzských pramenů Joseph Bédier. Jeho dílo bylo vydáno roku 900. Prostřednictvím francouzské literatury se dostalo tristanovské vyprávění také do Německa, kde bylo zpracováno hned několikrát. Ve druhé polovině dvanáctého století Eilhartem von Oberge. Další středověká zpracování jsou od Gottfrieda von Strassburg a Heinricha von Freiberg. Příběh zde byl velice oblíbený, existuje spousta přepisů jak v poezii, tak v próze, které vycházely až do sedmnáctého století. V Německu se příběh dočkal také hudebního přebásnění Richard Wagner zkomponoval svou operu Tristan und Isolde v letech Středověká látka je zde podřízena duchu romantických dobových představ devatenáctého století. Z německých verzí vychází staročeské podání legendy, které vzniklo někdy ve čtrnáctém století. Tato báseň, nazvaná Tristram a Izalda, se bohužel netěšila zvláštnímu zájmu. Marie de France, o jejím životě toho mnoho nevíme, psala lyriku, zachovalo se lais, mimo jiné adaptovala z latiny Ezopovy bajky. Zemřela asi roku 00. (CLASSEN, Albrecht. The Literary Encyclopedia [online] [cit ]. Marie de France. Dostupné z WWW: < TICHÁ, Zdeňka. Tristram a Izalda. první. Praha : Mladá fronta, s. s. 9. 3

20 . Rozdělení románu V následující části se budu zabývat nejstaršími zpracováními příběhu, tedy díly Thomase a Beroula. Thomas of Britain byl francouzský básník, který psal v letech 55 až 60, pravděpodobně pro Eleanor Akvitánskou. Beroul žil v Normandii ve dvanáctém století, z jeho verze legendy se dochovalo asi veršů. Oba autoři sice přizpůsobili příběh duchu anglo-francouzské společnosti své doby, avšak morálka obou hrdinů zůstala morálkou barbarskou, křesťanstvím příliš nedotknutou. Žijí v kulturním zázemí, kde cizoložství zdá se být schvalováno. Román můžeme rozdělit na tři části: první je vysvětlení Tristanova původu a jeho dětství a události, které vedou k tomu, že přivádí Isoldu králi Markovi; druhá část je útěk milenců a jejich život v Moroiském lese; třetí část jsou pak události po Isoldině návratu k manželovi. Podle studie Gertrude Schoepperle Loomis je druhá část založena na několika příbězích z Irska, kde bylo téma útěku velice oblíbené. Třetí část je pak je směsicí milostných dobrodružství, která můžeme najít ve francouzských lidových písních jako pastourelles a chansons de mal mariée, a témat z provensálské trubadúrské lyriky. To, co dělá příběh o Tristanovi a Isoldě nesmrtelným, a stále vyhledávaným, je ona první část vyprávění. Vystupují zde draci, loďka bez kormidla řízena osudem a kouzelný nápoj s nepředstavitelnou mocí. A právě tato část nám představuje milostný trojúhelník mezi synovcem, strýcem a jeho ženou. 3.3 Keltské motivy v románu.3. Spor o dědictví Král Marek se vlastně vůbec nechtěl ženit. V Tristanovi, synu své sestry Blanchefleur, měl zákonného dědice. Ke svatbě ho donutili jeho baroni, kteří Tristanovi zjevně nepřáli. Marek si dokonce vymyslel lest ožení se jen se ženou, které patří zlatý vlas, jež v jeho BRUCE, J. Douglas. Untitled. Modern Language Notes [online]. 94, 9, 7, [cit ]. Dostupný z WWW: < S. 3. FISHER, John H.. Tristan and Courtly Adultery. Comparative Literature [online]. 957, 9,, [cit ]. Dostupný z WWW: < Tamtéž. S

21 komnatě upustila vlaštovka. Ale Tristan se nabídl, že mu nevěstu přivede, aby se vyhnul podezření, že se chce co nejdříve zmocnit strýcova trůnu. S Isoldou se vrátili jako milenci, ale vůbec se nepokusili manželství s Markem zabránit. Feudální společnost té doby uznávala právo silnějšího, a Tristan je líčen jako nejskvělejší z Markových rytířů. Místo toho se s Isoldou uchýlil ke lsti s podstrčenou Brangain o svatební noci, a pak ve svém milostném vztahu pokračovali. Nikde také nenajdeme zmínku, že by Isolda svého manžela po svatební noci nějak odmítala. Když je baroni začali podezřívat, Marek jim nejprve odmítl uvěřit. Museli mu dát jasný důkaz nevěry, což byla Tristanova krev v královské posteli. Zdá se, že kdyby baronů nebylo, Marek, jeho manželka Isolda a dědic a synovec Tristan by žili v jakémsi přátelském, polygamním vztahu. Z tohoto pohledu vidíme, že neštěstí Tristana a Isoldy nespočívá ani tak v rozporu mezi strýcem a synovcem, ti se o Isoldu docela klidně rozdělili. Ne, je to mezi Tristanem a Markem na jedné straně, a barony na straně druhé. Můžeme to brát jako boj mezi původním příbuzenstvím a dědictvím v mateřské linii, a nastupující patrilinearitou..3. Tristan jako Piktský král Tristan, jehož jméno ve velštině je Drystan, bývá občas ztotožňován s králem Piktů mezi léty 780 až 785 nl. jménem Drest (Drust) filius Talorgen. Jestliže přijmeme myšlenku, že Tristan je vlastně Pikt, vysvětlí se částečně vztah mezi ním a Markem. Piktové byli silně matrilineární, po smrti krále dědil syn jeho sestry, králové dokonce měli zakázáno se ženit. Piktská společnost byla rovněž polyandrijní a v podstatě postrádala instituci manželství, jak jí známe my. Toto nám dokládají spisy Římanů, počínaje Césarem - rok 55 př. Kristem, po Collectanea rerum memorabilium (Sbírka podivuhodností) Gaia Julia Solina, který žil někdy ve třetím století. Matrilineární Piktové byli zatlačováni patrilineárními Kelty čím dál víc na sever, na ostrovy v severní Británii a do Irska. Poté, co svatý Patrik přinesl do Irska ve čtvrtém století křesťanství, zbyly zde po Piktech jen hrdinky příběhů, které, jako například královna Medb nebo princezna Findabair, svým chováním křesťany přímo šokovaly. Jinak FISHER, John H.. Tristan and Courtly Adultery. Comparative Literature [online]. 957, 9,, [cit ]. Dostupný z WWW: < Piktové byli keltský kmen, žijící ve středním a severním Skotsku. Některé hypotézy tvrdí, že jde o předkeltské obyvatelstvo Británie. S první zmínkou o Piktech se setkáváme v římské literatuře v záznamech římského historika Eumenia kolem roku 97 n. l. (ROUT, Václav. Skotsko [online] [cit ]. Piktové. Dostupné z WWW: < 5

22 tomu bylo v severní Británii. Zde se matrilineární tradice držela ještě tři století po příchodu křesťanství - až do devátého století. Piktské princezny se obvykle vdávaly za muže z jiného kmene. Toto vysvětluje, proč se spisovatelé vyjadřují o Tristanovu otci jen neurčitě, a stejně dopadli i otcové mnoho jiných hrdinů a rytířů artušovských legend. Dědičnost po matce rovněž upevňuje vysoké postavení ženy ve dvorské kultuře a vysvětluje tolik hrdinů, vydávajících se do světa, a svými statečnými činy se snaží získat ruku princezny..3.3 Isolda jako vtělení nadpřirozeného Jméno Isolda pochází z velšského Essylt podle všeho to znamená předmět rozjímání a tajuplné zjevení. Je irskou vílou, bělohřívou kobylou, 3 dokonce ztělesnění vody z Carridwenina kotle. 4 Podle Zdeňky Tiché je Isolda zosobněním lásky. Isolda láska nezná překážek, které by zničily pouto mezi ní a Tristanem. I jeho bretonskou manželku mu nakonec odpustí. Isolda láska dovede být velkorysá, ve chvíli, kdy jde o život nebo smrt se vzdává všeho, kvůli čemu tak dlouho trpěla, a spěchá Tristanovi na pomoc, aby se mu pokusila i potřetí zachránit život. Isolda láska umírá, když zemře ten, jemuž patřila. 5.4 Pozdější pokračování příběhu Gertrude Schoepperle Loomis ve své studii uvádí, že původní keltská legenda končila jinak. Král Marc vylákal milence z lesa jen proto, aby mohl Tristana zabít. Což taky udělal. Příběh se později stal tak populárním, že se francouzští básníci rozhodli hrdinovi život trochu prodloužit. Přivedli tedy milence bezpečně zpátky na Markův dvůr a vyrobili pokračování skládající se z dobrodružství a návratů, tajných návštěv vyhnaného Tristana a příběhu o druhé Isoldě. 6 FISHER, John H.. Tristan and Courtly Adultery. Comparative Literature [online]. 957, 9,, [cit ]. Dostupný z WWW: < S Jen pro zajímavost je nazývaná Izalda ve staročeské verzi, Yseult v Béroulovi, Thomas jí říká Isolt a Iseut je pro Marii de France. 3 Odkaz na keltskou bohyni Eponu. Epona bývá ztotožňována s Velkou matkou, jakousi bohyní země. Zobrazuje se nejčastěji s bílou kobylou a hříbětem, jakožto zobrazení plodnosti. Často mívá atributy vládkyně. 4 DE ROUGEMONT, Denis. Západ a láska. Bratislava : Kalligram, s. ISBN S TICHÁ, Zdeňka. Tristram a Izalda. první. Praha : Mladá fronta, s. S BRUCE, J. Douglas. Untitled. Modern Language Notes [online]. 94, 9, 7, [cit ]. Dostupný z WWW: < s. 5. 6

23 Do těchto pokračování byli zahrnuti i Artuš a rytíři Kulatého stolu, vyskytují se ve verzích Eilhartově a Beroulově..5 Příběh o Diarmuindovi a Grainné Starý irský příběh O Diarmuindovi a Grainné je považován Gertrudou Schoepperle za jeden z možných zdrojů, které daly základ mýtu o Tristanovi a Isoldě. Grainné byla překrásnou dcerou Cormaca mac Arta, který ji slíbil za manželku Fionnu mac Cumhaillu. Fionn byl velký náčelník a vůdce Fiannů. V Taře už se chystaly slavné zásnuby, ale když Fionn přijel a Grainné viděla, že je ještě starší než její otec, rozhodla se, že si ho nevezme. Zalíbil se jí ale jeden z jeho družiny, mladík s černými vlasy, Fionnův synovec Diarmuind. Diarmuind měl prý jakési znamínko krásy, které způsobilo, že se do něj Grainné okamžitě zamilovala. Rychle vymyslela plán. Připravila kouzelný nápoj, který podala všem přítomným, vyjma Diarmuinda a několika jeho druhů. Když nápoj všechny uspal hlubokým spánkem, svěřila se Diarmuindovi, že ho miluje a požádala ho, aby ji odvedl z Tary. Ten nechtěl, Fionn byl koneckonců jeho náčelník a on se obával následků. Krásná Grainné se již ovšem rozhodla a Diarmuinda k útěku přiměla. Uložila na něj posvátný závazek, podle kterého musel jít s ní. Několik prvních dní za sebou nechával Diarmuind znamení pro Fionna a odolával Grainné. Nakonec ho ale svedla a Diarmuind kapituloval. Sedm let spolu putovali zemí, pronásledováni Fionnem, kterého jejich útěk rozběsnil. Diarmuind musel mnohokrát bojovat se svými někdejšími druhy. Zamiloval se ale do Grainné hluboce a tato láska sílila. Mnohokrát jim v nesnázích pomohl bůh lásky Aengus mac Oc. Nakonec postavil Diarmuind pro sebe a Grainné dům v Keshcorranu, kde žili šťastně sedmnáct let. Grainné mu porodila dceru a čtyři syny. Vyhnanství na ně ale začalo krutě doléhat. Diarmuindovi se stýskalo po Fiannech a Grainné po otci. Nakonec pozvali Fionna a Král, který podle pověsti sjednotil Irsko. Jeho hrdinské činy mimochodem nápadně připomínají historky o mladických činech krále Artuše. (Timeless Myths [online]. 5//999, 06/0/09 [cit ]. Fenian cycle. Dostupné z WWW: < Tara se nachází na kopci asi 30 mil severozápadně od Dublinu. Její základy se datují až do roku př. nl. Byla sídlem králů, jakási irská obdoba Camelotu. Stala se symbolem harmonie mezi lidmi a zemí (Tamtéž). 7

24 Fianny do Keshcorranu, kde zůstali po jeden rok. Fionn zjistil, že jeho žárlivost ještě vzrostla, ale byl zde hostem, obyčej mu zakazoval napadnout hostitele. Diarmuindovi bylo předpovězeno, že ho zabije divoký kanec, proto nikdy nelovil. Fionnovi se ho však jednou v noci podařilo vylákat na úbočí kopce, kde je napadl právě kanec. Diarmuindovi se ho podařilo zabít, byl však smrtelně raněn. Tehdy k němu dorazili Grainné, Fionn a část Fiannů, včetně Fionnova syna Oisína. Ten žádal o Diarmuindův život svého otce, který měl schopnost ho uzdravit, kdyby mu dal napít ze svých dlaní. Dvakrát šel Fionn pro vodu k prameni, a pokaždé ji rozlil. Potřetí se rozhodl, že Diarmuinda zachrání, když však s vodou přišel, bylo už pozdě. Grainné prý měla srdce zlomené žalem, ale nakonec se přece jenom za Fionna provdala, neboť nechtěla, aby se mu její čtyři synové mstili..5. Srovnání s mýtem o Tristanovi a Isoldě Některé paralely jsou zjevné. Stejně jako cornwallští milenci, i Diarmuind a Grainné jsou obětí osudu. Grainné se zamiluje do Diarmuinda, synovce svého nastávajícího manžela. Znamínko krásy zde nahrazuje úlohu kouzelného nápoje. Diarmuind je kvůli němu v podstatě donucen k útěku. Následné pronásledování, souboje a intriky jsou dílem uraženého a odmítnutého manžela. V Diarmuindovi a Grainné nehrají žádnou roli křesťanské cítění a rytířské ctnosti, nebo morální drama, které je charakteristické pro příběh o Tristanovi. Toto je prvek, který do příběhu přidala doba kurtoazie. Legenda o Tristanovi a Isoldě se tak stala příběhem o vinně a nevinnosti, a o konfliktu osudové lásky a povinnosti. Irským milencům několikrát pomáhá bůh lásky Aengus mac Oc. Proč to vlastně dělá, není jasné. Podle jedné teorie je Diarmuind vlastně Aegnusovým synem. To by vysvětlovalo i záhadné znaménko krásy. Zajímavé je, že se Diarmuind a Grainné nikdy nestali manželé. Fionn to zjistí až po Diarmuindově smrti a hořce potom oplakává svého věrného synovce. Že s ním Grainné má čtyři děti, to mu nevadilo. Keltské mýty ostatně ukazují dvojice propojené spíš v duchovní úrovni než manželsky. CORMIER, Raymond J. Open contrast: Tristan and Diarmaid. Speculum : A Journal of Medieval Studies [online]. 976, 5, 4, [cit ]. Dostupný z WWW: < s Tamtéž. s

25 Příběh o Diarmuindovi a Grainné i o Tristanovi a Isoldě je v podstatě příběhem Velké bohyně, Matky země, dávající přednost mladému plodnému bohu před tím starým. Rozdíl mezi Grainné a Isoldou je ovšem na první pohled propastný. Grainné je hybatelkou příběhu, ženou, která se vzepře přání svého otce a odmítne se vdát za Fionna. Ženou, která svede mladšího muže, který kvůli ní zradí svého strýce i své přátele. Když její láska zemře, Grainné se zamyslí a rozhodne se přece jen provdat za Fionna, aby zabránila svým synům se mstít. Je jakousi irskou obdobou Heleny Trójské. Grainné je skutečná žena, dovede se bezhlavě zamilovat, dělá chyby, dopouští se hloupostí. Má ale svůj osud pevně v rukou, sama určuje svůj život. Naproti tomu Isolda je jen jakýmsi překrásným přízrakem. Její otec ji dá Tristanovi, Tristan Markovi, Isolda neprotestuje, podvoluje se. V první části příběhu jsou ještě zbytky Isoldy ženy. Jako dcera irské královny kouzelnice je nadána neobyčejnou schopností uzdravovat, dvakrát se jí podařilo vyrvat Tristana smrti. Když zjistí, že to on zabil jejího strýce, chce ho zabít stejným mečem, ale Tristan ji přesvědčí a ona ho nechá naživu. Potom je jí dovoleno stát se ženou už jen dvakrát. Když se rozhněvá na Tristana, že se oženil s Isoldou Bělorukou a odmítne se s ním vidět. Podruhé když za ní přijde Kaherdin se vzkazem od umírajícího Tristana a ona se za ním bez rozmýšlení vydá. HAGGERTY KRAPPLE, Alexander. Diarmuid and Grainne. Folklore [online]. 936, 47, 4, [cit ]. Dostupný z WWW: < S CORMIER, Raymond J. Open contrast: Tristan and Diarmaid. Speculum : A Journal of Medieval Studies [online]. 976, 5, 4, [cit ]. Dostupný z WWW: < s

26 3. Fenomén dvorské lásky 3. Dvorská kultura 3.. Touha po lepším životě Touha po lepším, krásnějším životě byla v lidstvu vždycky silná. V krutém období středověku tomu nebylo jinak. Byla to doba surová a strastiplná, plná násilí a krutosti. Lidé toužící po lepším životě viděli tři cesty. První byla náboženská. Znamenalo to odvrátit se od světa a čekat na vykoupení. Křesťanství nabádalo k askezi, vše promarněno ve světském životě oddaluje skutečné blaho na onom světě. Druhá cesta se snažila zdokonalit svět samotný. Tuto možnost ve středověku mnoho lidí nepozorovalo, byla to doba tak prodchnuta křesťanstvím, že lidé viděli svět, co stvořil Bůh. Všechno dobré i špatné je vůle boží a té není radno se vzpírat. Člověk musel jednat ctnostně, zejména ve svém povolání. Tím přispíval k lepšímu světu, ale i tu byl vlastně cílem posmrtný život. Druhá cesta se do společenského povědomí dostala vlastně až v období renesance. Třetí cestou je sen. Úprk od reality, na kterém už od starověku staví veškerá literární kultura. Používala v podstatě variace na tři témata: téma moudrosti, téma bukolické a téma hrdinské. Tato cesta se snaží život zušlechtit, zahrnout do něj krásu, naplnit ho hrou. Má ovšem silně aristokratický charakter. Pokoušet se žít podle vzoru nějakého hrdiny nebo mudrce, to není pro každého, ale hlavně: prostý lid vrcholného středověku povětšinou neuměl číst. 3.. O trubadúrech a dvorské lyrice Jižní Francie, druhá polovina jedenáctého století. V té době vznikal lyrický útvar, nazývaný kurtoazní lyrika. Byly to básně a zpěvy skládané trubadúry. Z počátku měla jen ústní tradici, poezie byla recitována na veřejnosti, většinou doprovázena hudbou. Trubadúři HUIZINGA, Johan. Podzim středověku. první. [s.l.] : H & H, s. ISBN s

27 sami většinou své písně nezpívali, měli profesionální pěvce žakéře. Ti byli buď ve stálých službách jednoho trubadúra, nebo nezávisle interpretovali písně více autorů. Nejstarší trubadúrská díla, která známe, jsou psána v lidovém jazyce okcitánštině a němčině. Tyto básně byly zapsány, neboť jejich autoři byli příslušníci vyšší šlechty. Byli to například Vilém IX. Akvitánský (07 6), Guilhem de Peitieu, Jaufré Rudel, princ z Blaia (5 48) ale i králové jako Richard Lví Srdce (57 99) nebo Alfons II. Aragonský (54 96). Později byly zapisovány i básně trubadúrů s nižším sociálním statusem nebo nejasným původem, stavu měšťanského či služebného. Za to že se jejich tvorba zachovala, vděčili obvykle tomu, že se zalíbila někomu z vyšší šlechty, tito lidé skutečně putovali mezi knížecími dvory. Z jihu Francie se básně dvorského typu rozšířili do dalších koutů Evropy. Například Švýcarsko bylo ve třináctém a čtrnáctém století známo velkým počtem minesengrů. Největší sbírka středověkých německých veršů byla sestavena v Curychu. Tato zachovaná díla podporují, ne však dokazují, myšlenku, že trubadúři a minesengři psali zkrátka pro své publikum. Tedy to, co věděli, že jejich posluchači očekávají a co se jim bude líbit. Usuzuje se tak z toho, že veškerá poezie je v podstatě opakováním jen několika témat. Samozřejmě, u větších básníků je rozeznatelná jistá originalita a básně odhalují také jisté emocionální zapojení autorů. Žena je obvykle oslovována domna, nikdy se neoslovuje jménem, to musí zůstat utajeno. Další postavou, kromě milenců je gela, osoba žárlivá. To může být manžel, ale i sok nebo dokonce nějaká klepna. Básník, obvykle přísahá, naříká, zalyká se láskou k dámě, jejímuž půvabu není rovno. Stává se jejím služebníkem, přísahá věčnou věrnost, podobně jako skládá vazal přísahu svému lennímu pánu. Získává si přízeň dámy krásou písní, jež pro ni hraje. Jeho nostalgický ideál je ovšem vždy cudný a zdrženlivý, věčně říká básníkovi ne, maximálně mu věnuje svůj šperk, nebo něco podobného, jakožto zálohu, příslib. 3 PROKOP, Josef; HOLUB, Jiří. Přátelé, přiléhavý já složím vers : Písně okcitánských trubadúrů. první. [s.l.] : ARGO, s. ISBN s.. MOLLER, Herbert. The Meaning of Courtly Love. The Journal of American Folklore [online]. 960, 73, 87, [cit ]. Dostupný z WWW: < s OTIS-COUR, Leah. Rozkoš a láska : Dějiny partnerských vztahů ve středověku. první.

28 Nikdy nebyla rétorika vzletnější a ohnivější Dvůr Marie za Champagne Marie, hraběnka ze Champagne a z Troyes byla dcerou Eleonory Akvitánské a jejího prvního manžela, francouzského krále Ludvíka VII. V roce 64 ji provdali na hraběte Jindřicha ze Champagne. Tento muž byl asi o osmnáct let starší než Marie. Jejich dvůr v Champagne se stal jedním z literárních center dvanáctého století. Marie sama uměla číst a psát ve francouzštině a latině a vlastnila rozsáhlou knihovnu. Stala se patronkou a mecenáškou mnoha spisovatelů, na její žádost začal básník jménem Evrat překládat Genesis, několik písní jí věnoval ve své době velmi populární rytíř Gace Brulé. Pro jejího manžela, Jindřicha, psali mezi jinými básníci Simon Chevre d'or a Jehan le Venelais. Oba používali latinu, Simon psal básně s Trójskou tématikou, Jehan o Alexandru Velikém. Nejdůležitější básník působící na Champagnském dvoře byl Chrétien de Troyes, básník, kterého obdivoval i Dante Chrétien de Troyes Chrétien de Troyes byl francouzský trubadúr a básník, je považován za vynálezce moderního románu. Byl velice oblíbeným autorem, dochovala se spousta kopií jeho děl, i překlady do cizích jazyků. Je typickým představitelem tzv. dvorského románu. Přizpůsoboval bretaňskou keltskou látku feudálnímu chápání. Psal o dvorské lásce, ale zároveň často i o lásce manželské. Chrétien se narodil kolem roku 30 a zemřel 83. Patrně pobýval nějakou dobu v Británii, v jeho románech se projevuje znalost anglických měst a reálií. Později, okolo roku 68 žil na dvoře Marie de Champagne, na její popud se pustil do románu o Lancelotovi aneb Rytíř na káře. Tento román se věnuje jednotlivým fázím Lancelotovi rostoucí oddanosti k ženě jeho pána Artuše, Guineveře. Ukazuje dvorskou lásku velmi plnokrevně, je dosti vzdálená od zákoníku Andrease Capellana. Rámec ovšem zůstává stejný, Guinevra ukládá svému rytíři úkoly, jako zkoušky jeho oddanosti. Nikde není lépe popsána služba lásce než v části kde Lancelot přijímá potupnou jízdu na káře a veřejnou hanbu v souboji jen proto, aby Praha: Vyšehrad, s. ISBN s. 0. MUNDY, John H. Evropa vrcholného středověku první. Praha : Vyšehrad, s. ISBN s..

29 vyhověl své paní. Godefroiovi de Lagni. Chrétien toto své dílo nedopsal celé jeho dokončení nechal na Chrétien napsal více románů, které všechny patří mezi perly kurtoazní literatury, ale zmiňuji ho především, protože se věnoval také příběhu o Tristanovi a Isoldě. Toto dílo se bohužel nedochovalo. Ve svém románu o Cligésovi ale na Tristana a Isoldu zas a znova naráží, staví své hrdiny do přímé opozice ke cornwallským milencům. Ke Cligésovi se ještě vrátím, teď se chci věnovat ideálu, který spojuje nejen Chrétienovi hrdiny, ale všechny urozené muže jeho doby Ideál rytířství Jako celý středověký myšlenkový svět, je i rytířství prodchnuto křesťanstvím. Jakýmsi předobrazem rytířů je archanděl Michael, anděl zobrazovaný s mečem nebo kopím, symbol vítězství božského řádu nad chaosem temnot. Rytířská myšlenka je ideálem ve své podstatě estetickým, vytvářena barvitou fantazií a jakýmsi povznášejícím pocitem. Chce však být především etickým ideálem 3 a vést ke zbožnosti a ctnosti. Rytíř je podřízen svému pánu, brání ho, položí svůj život na jeho ochranu a v zájmu udržení státu či míru. Neloupí, naopak, chrání chudé, vdovy a sirotky. Nezpronevěří se své přísaze věrnosti a nikdy nepostupuje věrolomně proti svému pánu. Současně činí službu také křesťanské víře a všem bezbranným. LE GOFF, Jacques; SCHMITT, Jean-Claude. Encyklopedie středověku. první. Jihlava: Vyšehrad, s. ISBN s. 3. DE TROYES, Chrétien. Everyman's library : Arthurian romances. London: J. M. DENT & SONS LTD, s. S HUIZINGA, Johan. Podzim středověku. první. [s.l.] : H & H, s. ISBN S